Cestou do Emauz  - nedělní cyklus A - mezidobí (2.-8. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  

NEDĚLE 2. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Když v kostele slyšíme, že my, křesťané, jsme vyvolení Boží, že jsme - jak si dnes budeme číst u svatého Pavla - „povolaní do stavu svatých,“ dělá nám takové označení dobře. Cítíme se jako elita, to nejlepší z lidstva.
Ale toto vyvolení Boží je víc, než pochvala. Je to úkol pro nás, závazek, abychom o své víře podávali svědectví lidem kolem sebe.
A tak se nejprve zamysleme, o čem to vlastně svou osobou, jednáním, chováním doma i v práci svědčíme ...
- Ježíši Kriste, tys nás povolal za své dcery a syny. My se však často chováme jako mrzoutští nádeníci. Pane, smiluj se nad námi.
- Tys nás křtem přijal do společenství své církve. My však jsme často osamělí sobci, kteří si chtějí stačit sami. Kriste, smiluj se nad námi.
- Chceme si v této chvíli připomenout tvou dobrotu. Odpusť nám hřích a obrať nás k sobě. Pane, smiluj se nad námi.

Uvedení do čtení
1. Iz 49,3.5-6
 Starozákonní proroci mluvili o Záchranci, který vyvede ze zmatků nejen Izrael, ale celý svět. My v tom Božím služebníku vidíme předpověděného Pána Ježíše. Ale je v tom výzva i nám všem. I my máme pohanům kolem sebe pomáhat, aby poznali Ježíšovo evangelium o pokoji pro člověka.
2. 1 Kor 1,1-3
 Teď si budeme číst začátek jednoho listu svatého Pavla. Je to láskyplný pozdrav i nám. Je to i svědectví, co svatý Pavel rozumí pod pojmem „církev“.
3. Jan 1,29-34
 Nepočítáme-li úvod Janova evangelia - onen známý hymnus na Slovo Boží -, pak jsou verše dnešního čtení vlastním začátkem Janova evangelia. Přední osobnost Izraele - Jan Křtitel - tu veřejně vyhlašuje a uznává Ježíše za Mesiáše - Vykupitele. Naslouchejme pozorně tomuto Janovu svědectví, vždyť je to jeden z těch, co viděli Pána Ježíše na vlastní oči.
 

SVĚDČIT SVĚTU O KRISTU

Celá rodina u Nováků byla vzrušena, když listonoš donesl dopis od policie s pozváním, aby se tatínek dostavil na policejní stanici. A malá Jiřinka už nabírala do pláče: „To tatínek asi něco vyvedl a oni nám ho zavřou do vězení.“ Ale když tatínek přišel domů, všechny je upokojil: „Nic jsem nevyvedl, byl jsem tam pozván jako svědek. Na křižovatce se srazila auta a já jsem to viděl. A tak tam se mnou sepsali protokol o tom, co jsem viděl.“
Svědek je ten, kdo ví a může dosvědčit, jak se něco událo. V dnešním evangeliu vystupuje také svědek. Jan Křtitel, muž známý a vážený v celém národě, ten tu svědčí o Pánu Ježíši.
Když první křesťané začali vypravovat lidem o Pánu Ježíši, co dělal, co říkal, tu se jich llidé ptali: odkud to víte? Slyšeli jste to sami na své uši? Viděli jste to na své oči? Máte na to svědky, kteří to mohou dosvědčit? - A tu křesťané jmenovali svědky: současníky Pána Ježíše, apoštoly a učedníky. Jejich výpovědi také zapsali, jako např. výpověď Jana Křtitele, kterou dali hned na začátek Janova evangelia.
Co dosvědčuje o Pánu Ježíši tento muž, vážený v celém národě do té míry, že jej mnozí považovali za Mesiáše - Vykupitele?
Jednak dotvrzuje, že on tím Mesiášem není, že je jen jeho předchůdce. Když Pán Ježíš k němu přišel, ukazuje na něj zástupům a představuje jej: To je on, na kterého celý národ čeká. To je ten, kdo národ zachrání, to je Mesiáš - Vykupitel. Jako beránek velikonoční, i on na sebe vezme hřích světa a zemře za lidi. To je on, který je nositelem Ducha Božího, to je Boží Syn. - Já jsem svědek, který vám to dosvědčuje: viděl jsem jak na něj sestupuje Duch svatý při jeho křtu.
Svědectví Janovo na lidi velmi zapůsobilo, to si můžeme představit. Mnozí lidé v Pána Ježíše uvěřili.
Podobně se to děje dodneška. I dnes se šíří víra v Pána Ježíše na základě svědectví. Rodiče dosvědčují svým dětem, že věří v Pána Ježíše. My všichni svědčíme lidem kolem sebe - někdy o své víře, jindy o své malověrnosti.
I děti bývají někdy svědky víry dospělým. Není to dávno, přišel ministrant posmutnělý a říká, že asi nebude dál ministrovat. Že mu tatínek řekl, že mu to sice nezakazuje, ale že by raději viděl, kdyby přestal, protože nechce mít ze syna náboženského fanatika. A tak se chlapci radili co by měl Mirek dělat. Tatínek se zřejmě mýlí - oni přece žádní fanatici nejsou. Snaží se být slušnými lidmi a dobrými křesťany a to je vše, jenže když to Mirek tatínkovi říká, ten mu nevěří. Dospělí si od dětí nedají nic říct. Nakonec se dohodli, že zbývá jen tatínka přesvědčit fakty. A tak Mirek tátovi nabídl zkoušku: můžeš si mě rok hlídat. Jestli zjistíš, že jsem pověrčivý, nesnášenlivý, zabedněný a svárlivý - takový bývají fanatici - pak ministrování nechám. - Byla to pro Mirka fuška, dělat celý rok dobrotu exportní kvality, ale jen ze začátku. Pak už to šlo samo. A toto svědectví tatínka přesvědčilo: když Mirek postoupil v ministranci na lektora a poprvé četl v kostele slovo Boží, tatínek seděl v kostele vedle maminky a bylo vidět, že je rád.
To je cesta pro nás všechny. Janovu svědectví, tak jak to říkal tehdy, by dnešní svět už nerozuměl. Kdybychom lidem říkali, že Ježíš je Beránek Boží, že na něj sestoupil Duch svatý, jen by krčili rameny. Ale když budeme mezi sebou žít podle Ježíšova ducha, učení, - když budeme na sebe hodní, trpěliví, snášenliví, ochotní podle svých sil si pomáhat, pak takovému svědectví dnešní svět dobře porozumí, a v Pána Ježíše uvěří.
„Já jsem to viděl a vydávám svědectví, že toto je Syn Boží“ - tak končí své svědectví Jan Křtitel.
„Já jsem to zažil ve věřících rodinách a mohu dosvědčit, že po způsobu křesťanů se dá žít moc hezky,“ tak ať zní svědectví těch, kdo nás pozorují.
Pojďme vyznat, že věříme svědectví Jana Křtitele a že chceme být svědky svým bližním.
 

HLE, BERÁNEK BOŽÍ

„Tak já jsem ho neznal“ - doznává v dnešním evangeliu o Kristu Jan Křtitel. Říká to v čase minulém, protože teď, když to říká, už ho zná, už na něj ukazuje.
Dnes je mnoho takových lidí, kteří mohou říct Janovo doznání v čase přítomném: „Také já Ježíše neznám.“ - Ani to ty lidi zřejmě nezneklidňuje, že Pána Ježíše vůbec neznají. Ježíš je pro ně prázdný pojem. - A „Beránek Boží“ ? - Nevědí, co by si pod tímto výrazem měli představit. Nevědí, co to pro jejich život znamená.
Pro posluchače Jana Křtitele byl výraz „Beránek Boží“ zcela srozumitelný a výmluvný. Myšlenka na přítomnost Boží byla s nimi stále, ovečky byly v jejich polonomádském světě všude přítomné. Přirovnání ke zvířatům - bez hanlivého přízvuku - jim bylo běžné: silný jako lev, štíhlá jako gazela, statný jako být, něžná jako ovečka, tichý a trpělivý jako beránek.
Je toto naší době už nesrozumitelné, vzdálené? Je biblický obraz beránka překážkou, aby dnešní lidé mohli pochopit Ježíše a jeho oběť za lidi? Samozřejmě, mnohé výrazy v bibli nám hned srozumitelné nejsou, ale přemýšlivý a zvídavý člověk si proto v Písmu svatém čte s tím větším zalíbením. Biblická řeč sama je sotva komu opravdovou překážkou v chápání bible.
Vzpomeňme například, kolik přirovnání ze světa zvířat se i dnes vyskytuje v naší běžné řeči. I když ta zvířata „osobně“ neznáme, přesto je nám takové přirovnání zcela srozumitelné: ten se šklebí jako opice, ta štěbetá jako husička, ten se valí jako slon, ten je dobrý jako beránek.
„Hle, tohle je Beránek Boží!“ - Tak nazval Jan Křtitel dnes Pána Ježíše - a tak to také slyšíme při každé mši svaté před svatým přijímáním. A kdo jen trochu uvažuje, ten ví, co se tím o Pánu Ježíši povídá.
Za ta dvě tisíciletí, co nevinný beránek Ježíš obětoval za lidi život, za ten čas se svět změnil. Svět ano, ten se změnil, ale člověk, ten zůstává stejný. I dnešní člověk potřebuje spasení stejně, jako lidé tehdejší. I dnešní člověk potřebuje Ježíšovu pomocnou ruku, podanou z kříže, aby se mohl zachránit od nenávisti, násilí, od všeho, co maří lásku mezi lidmi.
Když si to takhle rozvážíme, budeme dnes a příště s novým porozuměním naslouchat před svatým přijímáním slovům: „Ejhle,  Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa.“ A s novou důvěrou a vděčnou láskou budeme vítat Hosta svého srdce: Ježíše Vykupitele, Ježíše záchrance, Ježíše Božího Beránka, který snímá hříchy světa.
 

PÁN JEJICH I NÁŠ
(K týdnu modliteb za sjednocení)

Nedávno i dnes
Svatý Pavel se v dnešním čtení také - jako my - hlásí ke světovému ekumenickému křesťanství. Slyšeli jsme, jak píše: „Všem, kteří kdekoliv na světě vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána jejich i našeho, milost a pokoj!“
Není to dávno, co zbožný katolík i dobrý evangelík považovali za svou povinnost, dívat se nevraživým a nedůvěřivým okem na všechny křesťany jiného vyznání.
- Dnes hledáme spíš to, co je nám společné.
  Není to dávno, co dobrý katolík nečetl evangelium, které vydali evangelíci.
- Dnes máme společný - ekumenický překlad celého Písma.
  Není to dávno, kdy dobrý katolík nevkročil do evangelického kostela a naopak.
- Dnes tam, kde se staví nové kostely, staví si je už často katolíci a evangelíci společně.

Cesta ekumenismu
Je pochopitelné, že z toho může být zmatený člověk, který nepřemýšlí o příčinách tohoto vývoje. - „Kam to takhle povede dál, to už je víra jako víra?“
Nikterak. Ekumenismus neznamená cestu k jednotě zlhostejněním k vlastní víře, vzdání se zděděných tradic, - nic takového.
Znamená to naopak hlubší pochopení specifických hodnot vlastní víry na cestě člověka za hlubším lidstvím, za hlubším křesťanstvím.
Co je charakteristické na jednotlivých křesťanských směrech? Jednou větou řečeno:
Pravoslavné křesťanství staví na tradici, je pokladnicí prastarých obřadů, zvyklostí, zpěvů. Je to cesta k Bohu srdcem - a to není tak špatná cesta.
Evangelické křesťanství klade důraz na evangelium Ježíše Krista, na Písmo. Snaží se o stálou reformu víry v duchu rozumu a biblické tradice - a to není tak špatná cesta.
Katolické křesťanství je nositelem snahy po katolicitě - všeobsáhlé jednotě křesťanů a proto se mocně opírá o jednotný učitelský úřad církve, který ji brání proti bludům, rozkolům. Je to cesta i srdcem i rozumem - a to teprv není cesta špatná.

Která církev je pravá?
Které křesťanství je tedy to správné?
Není to dávno, kdy by zcela určitě byl každý zbožný katolík odpověděl, že jen to jeho. Stejně tak i evangelík a pravoslavný.
Dnes se všichni svorně učíme odpovídat na otázku, které křesťanství je to nejlepší, novou odpovědí:
- Že to nejlepší křesťanství je to Kristovo.
- Že žádná církev tu není na to, aby propagovala a prosazovala ve světě sebe, své názory, své tradice, ale názory Ježíše Krista.
- Že každý křesťan kterékoliv denominace může něčím dobrým přispět ke společné cestě následování Ježíše Krista, pomáhat druhým chránit se jednostrannosti.
My katolíci se například můžeme učit od evangelíků jejich hluboké zkušenosti s četbou bible, vědeckému a kritickému přístupu v náboženských otázkách; od pravoslavných lásce k liturgii.

Jak dojít jednoty
To je způsob, jakým dnešní křesťané hledají, jak dojít jednoty:
ne opouštěním vlastní církve,
ne přemlouváním jiných k odpadu od jejich víry,
ale společným hledáním, jak lépe následovat Pána Ježíše Krista.
A v tom nám zcela nepochybně drží palce nejen všichni živí lidé dobré vůle, ale z toho mají radost i všechny generace těch, kteří jednoty Božího království už došli - na věčnosti.

Důvěra a jistota
Ekumenické smýšlení - to je tedy důvěra, že i evangelík i pravoslavný, je-li dobrého srdce, dobré vůle, dojde svou cestou a po svém Božího království.
Ale i v jakékoliv ekumenické době si my, katolíci, ponecháme nadále své přesvědčení, svou jistotu, že právě naše, katolická cesta, je pro nás ta nejpěknější.
Pojďme poděkovat Bohu za svou víru Kredem, - tím vyznáním víry, které se spolu s námi stejně modlí všichni věrní křesťané všech křesťanských církví, všech vyznání.
 

CO NÁS SPOJUJE ?
(K oktávu modliteb za sjednocení křesťanů)

1. Nejprvnější, nejjednodušší a nejúčinnější náš prostředek ke spojení s druhým člověkem, k navázání komunikace, jak se dnes říká, je náš úsměv. Přátelský, vlídný úsměv.
Úsměv, pousmání, zaculení, to říká bližnímu, že nám není lhostejný. Kdosi to nazval: Spuštěný padací most k druhému, otevřené dveře.
A byl to tuším Bernard Shaw, který řekl, že to nejhorší, jak může člověk člověku ublížit, není nenávidět ho, ale chovat se k němu lhostejně. Lhostejnost, to je vrcholná nelidskost.
Úsměv je první navázání spojení s bližním. A jelikož úsměv je nakažlivý, kontakt zpravidla pokračuje. V tom je sláva mimů, šprýmařů.

2. Náš druhý spojovací, komunikační prostředek je slovo. Přátelské vlídné, humorné, dobré slovo.
Zažili jste to možná už někdy také: čeká se někde. Pár lidí pohromadě. Sedí cize, každý zamuchlaný do svých myšlenek, nebo jen do tupého a trpného čekání. A pak někdo řekne slovo. Najde pravou větu, a hle, i ten namračený děda dovede promluvit, zcela cizí lidé se spojí dobrým slovem v čekající společnosti.
Umět vhodným způsobem navázat rozhovor, aby to nebyla vtíravost, umět vést rozhovor, aby to nebylo plané plácání o ničem, to je umění,  kterému se máme všichni učit a naučit.

3. Jako třetí drobnou pomůcku ke spojování lidí chci připomenout dopisy. Dopis, to je krásný projev lásky. Ovšem, je tu potíž: snad všichni dopisy rádi dostávají, ale málokdo je rád píše.
Vést v patrnosti lidi, kteří asi nemají nikoho, kdo by jim psal, kteří nemají ani nikoho, kdo by měl čas a náladu si s nimi popovídat, to je krásný kus apoštolátu, který můžeme dělat všichni. Každý máme řadu známých. Kdysi jsme se přátelili. Když jsme se vzdálili, nějaký čas jsme si psali, a pak jsme začali odkládat psaní na později a na nikdy.
Rozpomeňme se trochu na tento prostředek ke spojení, setkání, sblížení lidí. Spojme se dopisem, podporujme jednotu. V umění napsat, je sláva básníků a spisovatelů.

4. Náročnější, než dopis je návštěva jako nástroj spojení. To už vyžaduje víc času, námahy. A přece, kdybychom věděli, jak velikou událostí pro osamělého člověka je, když ho někdo přijde navštívit. Znám jednoho staršího pána, který si vzal za svůj tento krásný způsob apoštolátu, služby bližnímu. Každou druhou neděli se rozjede do domova důchodců, obejde tam známé, poví jim co nového doma v obci a v kraji, poptá se, jak se jim daří. Dělá spojku mezi těmi starými a jejich bývalým domovem. Jak krásný apoštolát, kolik radosti tenhle nenápadný člověk nechává za sebou každou neděli!

5. Ten nejúčinnější prostředek ke sjednocování, spojování lidí jsem si nechal nakonec. A je to také prostředek nejjednodušší. Nepotřebujeme k tomu mít dar duchaplnosti, jako ten, kdo navazuje rozhovor. Nepotřebujeme k tomu pero a papír a obálky, jako ten, kdo píše dopisy. Nepotřebujeme k tomu jízdenky ani auto, jako ten, kdo jezdí na návštěvy.
Potřebujeme k tomu jen umění láskyplného zamyšlení, soustředění, protože tím převýborným prostředkem k spojení lidí je modlitba. Modlitba nás spojí s Bohem i s lidmi, za které se modlíme. Modlitba nás spojí s našimi zemřelými. Modlitba nás spojí s našimi živými, ať jsou jakkoliv daleko.
Kdo se umí za lidi modlit, to jest hovořit o lidech s Bohem, ten dokáže i pěkně hovořit přímo s lidmi.
Proč takhle shledávám prostředky, jak navázat spojení od člověka k člověku dnes, na počátku oktávy modliteb za jednotu lidí?
Kdesi jsem nedávno četl:
Lidstvo má na vybranou: buď koexistence, nebo neexistence.
Buď se naučíme koexistenci, navázat navzájem přátelské spojení, nebo nám hrozí neexistence, zkáza.
Náš, křesťanský ekumenismus, hnutí za spojení, sjednocení křesťanů se rodí v době, kdy lidstvo bytostně potřebuje, aby aspoň křesťané byli na tomto světě jednotní. Buď koexistence, nebo neexistence!
Kdo má ukázat světu cestu ke snášenlivému soužití?
Všechny ty prostředky k sjednocení: úsměv, dobré slovo, přátelský dopis, návštěvu, modlitbu, - tyhle všechny prostředky k jednotě můžeme už teď používat všichni. Nemusíme čekat na úřední sjednocení.
Proveďme tedy my zde, v našem společenství, jak se tu o nedělích scházíme, toto sjednocení v lásce. A venku, mimo kostel, nedělejme rozdílu mezi katolíkem, evangelíkem, pravoslavným. Jsme křesťané. Dělejme jen jeden rozdíl: mezi člověkem dobrým a zlým.
 

DÍTĚ MEZI DOBREM A ZLEM - VÝCHOVA SVĚDOMÍ

„Doba vánoční milá“ už skončila. Začnou zas všední dny. Všední dny i pro děti, denní souboj mezi poslušností a neochotou, mezi děláním dobroty a zlobením.
„Co máme dělat, aby naše děti příliš nezlobily, aby z nich vyrostli svědomití lidé, dobří křesťané?“ Takové otázky táhnou na mysli všem křesťanským rodičům. Kdo jsou svědomití lidé? Jistě ti, kdo mají svědomí a řídí se podle něho.
Pojďme dnes sledovat, jak se v dítěti svědomí tvoří a jak máme jeho správný rozvoj podporovat. Vývoj svědomí od raného dětství do dospělosti je samozřejmě plynulý, jako všechen růst, ale přesto můžeme pozorovat vývojové stupně. Našim vychovatelským úkolem je, pomáhat dětem z jednoho stupínku na druhý.

Nácvik pořádku
Jakýmsi předstupněm svědomí je přizpůsobování dítěte pořádku rodinného života. Dobré je to, co pravidelnému pořádku odpovídá; zlé je, co běh známého světa ruší. Pro první čas života platí, že pořádek je půl života.
Ale pozor! Kde je té snahy o pořádek přespříliš, až je z toho drezúra, kde není trocha ohebnosti, přizpůsobivosti, tam se brzdí pozdější vývoj dítěte ke svobodě a spontánnosti. Dítě je nepohyblivé, jeho fantazie chudá.
Když děti při všem naráží na zákazy, když slyší jen samé tvrdé nesmíš - a ještě se zamračenou, nelaskavou tváří, tam se kladou celoživotní základy neradostné, pasivní povahy.
A naopak, kde dítě udělá zkušenost, že každé jeho zakňourání přivede dospělé do pohybu, že je obskakují, že každé přání se setkává s povolnou ochotou, tam si dítě nevštípí - a pak už po celý život nevštípí - že jsou tu hranice jeho přání, že jsou tu druzí a mají také potřeby - zkrátka vznikne sobec, asociál, egoista.

Autorita rodičů
Druhým stupněm vývoje svědomí je přizpůsobování dítěte autoritě rodičů. Dobré je to, co rodiče chválí, zlé je, zač rodiče kárají a co trestají.
V tomto popisu jsou už jmenovány i nástroje, kterými rodiče na dítě působí; pochvala a trest, projevení nebo odmítnutí lásky.
Rodiče tu mají velmi účinné nástroje moci nad dítětem, ale pozor na správné užívání! Na jedné straně je třeba dopřát dítěti co nejvíc svobody, bez ní by se křivil jeho charakter. Na druhé straně musí dítě znát, že ta svoboda má řád, hranice, že existuje energické a neodvolatelné ne; že existuje nejen pochvala, ale i trest.
Není snadné zachovávat vždy rovnováhu mezi obojím, správně vždy rozpoznat, kde končí svoboda a začíná zvůle, kde musí skončit velkorysost a nastoupit přísnost.
Nevhodné odměňování může z dítěte udělat přičinlivého obchodníka, který si při každém posloužení dospělým, při každém hnutí prstem hned počítá, co za to.
Jako podnět k přemýšlení si tu uveďme několik zásad, jak je rodičům předkládá zkušený kněz vychovatel.
1. Odměňování i trestání musí být spravedlivé a důsledné. Kdo za tutéž věc dnes potrestá a zítra ne, smazává výchovný účinek trestu.
2. Jen ten trest působí výchovně, kde dítě jasně ví, za jaké provinění je trestáno. A víš-li ty, proč chceš trestat, není ještě jisté, že to správně pochopilo dítě.
3. Používej toho nejnižšího trestu, který je na dítě ještě účinný. Silnější kalibry si nechávej do zásoby.
4. Odměňovat mladší sourozence mohou i starší děti. Trestat by neměly. Pochvala povzbuzuje, ale škodolibost a posměch vede ke vzdoru.
5. Odměňuj osobně dítě, trestej neosobně špatný čin. „Mám radost, že jsi dnes hodný.“ - „To lhaní musíme potrestat. - Tu ručičku, co pořád chce tatínkovy brýle, musíme pokárat: ty, ty, ty!“
6. Pochval ať je vždy víc, než pokárání. Nesmí vzniknout v dětech pocit: „Nikdy nic neudělám dobře.“
7. Výše trestu ať se řídí výší viny, ne výší způsobené škody. Sebevětší způsobenou škodu, ale bez zlovolného zavinění, trestat nesmíš!
8. Nikdy netrestej ve hněvu. Příslib potrestání je také trest, a za hodinu čekání můžeš použít trest uváženější a mírnější.
9. Když slíbíš trest, vždy to dodrž. proto si předem uvaž, že dítě bude škemrat o odpuštění. Dáš-li se uškemrat, raději hned trest ohlas jako podmíněný. Rozlišuj, kde je trest nezbytný a kde  slib napravení stačí k odpuštění.
10. Hned po odpykání trestu musí být vše jak bylo, všechna vina smazána. Tedy žádné předstírání dítěti: „Já se na tebe ještě zlobím.“
11. Nikdy nechval nezaslouženě; - a nikdy neopomeň pochválit, kde je to oprávněné. Nemůžeš-li pochválit, projev důvěru: „Já vím, že to dokážeš, že mi uděláš radost.“

Mravní zásady
Vývojové období, kdy se u dítěte ztotožňuje autorita rodičů s mravní normou dobra a zla, nemá trvat dlouho. Brzo má začít přerůstat do dalšího stupně: tvoření samostatných mravních norem. Dítě se učí znát, co je správné a co je špatné; co je dobro a co je zlo vždy a všude, bez vztahu k pochvale nebo trestu rodičů. Teprv až se ukáže, že malý vzpurník dobře ví, co dělat má, a přece dělá opak, musí pohrození trestem dobro nějak podepřít. Ale nezapomeňme, že ten náš svět je pro malé dítě jaksepatří nehostinný! Vždyť je to samé „nesmíš“! Tátovy bleskavé brýle lákají po uchopení, jenže ouha: „To nesmíš!“ Maminčiny korále jsou hračka přímo nádherná, ale zas jsou tu ti hrozní dospělí se svým: „Nesmíš!“ - Budík tak zajímavě tiká, copak to v něm asi je? - „Nesmíš!“ Všude samé nesmíš, jak to má ten malý človíček vydržet. A tak mějte s ním, vy dospělí, trpělivost, než pochopí dobro a zlo ve vší své složitosti.

Jako ti druzí
Čtvrtý stupeň vývoje dětského svědomí se vytváří stykem dítěte se světem, s lidmi, s dětmi. A řekněme si hned: je to vývoj nebezpečný. Platí tu, že dobré je to, co dělají jiné děti venku, zlé je to, čemu se děti posmívají. Tento tvrdý diktát prostředí, který hrozí zlomit samostatnou osobnost dítěte někdy na celý život, podporují některé nerozumné maminky, když neustále zdůrazňují: „Podívej, co jiní chlapci dělají, nedělají, - co by lidé řekli, kdyby tě viděli...“ Rodiče, pozor na to!
Jestli chcete dávat děcku za vzor ty na ulici, pak si uvědomte, že ti také dělají leccos, co není správné! A logika morálky „co by lidi řekli“ je přímočará. Ti na ulici nejdou do kostela, proč bych tam měl chodit já? - Druzí se nemodlí, druzí nevěří, druzí neposlouchají rodiče - proč bych já měl? Pomáhejte dítěti, aby se vyvinulo v samostatnou osobnost, která neotročí tomu, co „se“ nosí, co „se“ dělá, nepapouškuje, co druzí říkají. To je velký úkol výchovy.
Vrcholem výchovy svědomí je poznání Boha jako nejvyššího Dobra. Poznání, že smyslem života je žít ve víře, naději a lásce jako v nejvyšší normě svědomitého jednání. Dokážeme své děti tak vychovat? Jen tehdy, když touto cestou půjdeme před nimi.

Přímluvy
Pán Ježíš k nám mluví nejen svým evangeliem, ale i v našem srdci, hlasem svědomí. Prosme ho:

• Abychom nezapomínali, že svým životem stále vydáváme lidem kolem sebe svědectví o své víře nebo o své malověrnosti.
• Abychom nezapomínali, že lidé podle nás soudí církev Pána Ježíše.
• Abychom žili pokojně a radostně, jak na to máme právo jako křesťané.
• Ať vedeme své děti od falešného pohledu: „co by řekli lidé“ - ke správnému ptaní: „co tomu říká, jak o tom učí Pán Ježíš?“
• Naši zemřelí ať uvidí tváří v tvář toho Pána, o němž za živa jen slyšeli.

Pane Ježíši, ty jsi náš Učitel správného života. Děkujeme ti za to a chválíme tě na věky věků.

NEDĚLE 3. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Každou neděli, po celý rok, nás naše katolická liturgie nabádá, abychom si odpustili, co proti sobě navzájem máme, abychom si podali ruce na smír.
Copak zde, v kostele, tady nám to jde. Ale jak doma, jak v práci.
Zkoumejme se, pokořme se, snažme se změnit k lepšímu.

Uvedení do čtení
1. Iz 8,23b-9,3
Abychom porozuměli závažnosti dnešních slov proroka, připomeňme si, jak úzkoprsí a výluční byli tenkrát židé: jen my jsme vyvolený národ, jen my jsme ti dobří. A do téhle jejich samospasitelné pýchy volá prorok: i pohany Bůh oslaví!
2. 1 Kor 1,10-13.17
Druhé čtení nám znovu staví před naše oči naše rozvaděné a rozloučené křesťanství. Kéž by nám byla tato nesvornost tak protivná, jako svatému Pavlovi.
3. Mt 4,12-23
Poslouchejme teď, jak strohé je první kázání Pána Ježíše. Spíš příkaz než návrh: Člověče, dej si říct! Jinou volbu nemáš!
 

CO NÁS ROZDĚLILO - CO NÁS SJEDNOTÍ
(Kázání k závěru týdne modliteb za sjednocení ve víře)

Ve čtení z listu Korinťanům jsme slyšeli Pavlovo napomínání: „Buďte všichni zajedno! Ať nejsou mezi vámi roztržky!“ - Copak už mezi prvními křesťany byly spory, byla nesvornost? Ano. Hned v první generaci křesťanů byly spory, byla různost názorů. Ale nebyla mezi nimi nejednota, ani neláska. Oni se dohadovali, ale nepřestali se mít rádi.
Různost názorů, debaty, diskuse, to je všude tam, kde lidé samostatně myslí, kde žijí v demokratické svobodě a mohou proto veřejně říct svůj názor. Taková různost není neštěstí. Naopak, veřejná diskuse napomáhá k ujasnění, k vytříbení problémů, napomáhá k dosažení lepšího řešení. Neštěstím se různost názorů stává tam, kde se násilím potlačuje názor druhého. To pak vede k rozdělení, k nepřátelství. k nelásce.
My starší jsme tohle v minulých desetiletích poznali na vlastní kůži. Jak se jednou tahle ošklivá cesta začne - kde se začnou umlčovat ti, kdo mají jiný názor, tam se dá do pohybu jakási ošklivá řetězová reakce. Zastánci protivných názorů začnou hledat stále nové důvody, proč se právem povyšují nad toho druhého. A tak se vzájemné odcizení stále víc prohlubuje.
Takhle to šlo při rozdělení našeho státu, takhle to šlo při rozdělení církve. Mezi křesťany na západě a na východě nebyly věroučné rozdíly žádné. Ale ti východní dostali chuť se osamostatnit, odtrhnout, proto si našli, co rozděluje. Našli si tolik rozdílů, že si začali říkat pravoslavní - tj. pravověrní, lepší, než my na západě.
A druhé západní roztržení křesťanů šlo obdobnou cestou. Začali protestovat proti lidským nepořádkům v církvi. Ty nepořádky v církvi byly, ale místo k napravení nepořádků to ti protestanti přivedli k roztržení církve Kristovy.
  Dnes už to víme všichni: katolíci, protestanté i pravoslavní, že tohle řešení - roztržení církve - bylo špatné řešení.
Jak to špatné řešení, tu roztržku napravit? Představitelé církví o tom vyjednávají, teologové o tom uvažují. A už hezky dlouho.
Co při tom můžeme dělat my, prostí věřící? Musíme jen pasivně čekat, až to ti učení vymyslí, až hlavy církví oficiálně jednotu uzavřou? Naštěstí ne. My máme prostředky k jednotě, které jsou přímější, než diplomatická vyjednávání. A jsou ty prostředky v našem dosahu, máme je v moci.
Nejprvnějším takovým prostředkem je pěkné chování k nekatolickým křesťanům. Přátelský úsměv, přátelské podání ruky. Nechovat se studeně, odmítavě, ale bratrsky.
Druhým prostředkem vedoucím k jednotě je dobré slovo. Přátelské oslovení, které naváže osobní kontakt, přátelské styky.
A třetí mocný prostředek k jednotě, který máme všichni k disposici, je modlitba za druhé. Za koho se modlím, toho nemohu nenávidět, tím nemohu pohrdat. Když dokážu postavit se v duchu vedle bratra jinověrce, předstoupit spolu s ním v modlitbě před Boží tvář, to pak při setkání na ulici dokáži i přátelsky se na něj podívat, usmát se na něj, přátelsky ho oslovit.
Tyhle prostředky k jednotě ve víře - přátelský úsměv, dobré slovo a modlitbu - ty můžeme používat už teď, - s tím nemusíme čekat na úřední sjednocení křesťanských církví.
Zaveďme tedy toto sjednocení křesťanů v lásce do svého života. Udělejme to hned. Nedělejme rozdíl mezi katolíkem a evangelíkem. Dělejme rozdíl mezi člověkem hodným a člověkem zlým. To bude veliký krok ke sjednocení křesťanů ve víře.
 

DVA   CVIKY   K   JEDNOTĚ

Když si tak vzpomeneme, že největším přáním Pána Ježíše bylo, aby jeho vyznavači zůstali svorní a jednotní! - Jak ještě v poslední modlitbě tak vroucně prosil Otce nebeského: „Aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě...!“ - A jak to dopadá dnes?
Když si tak pomyslíme, že právě na toto největší přání Pána Ježíše křesťané vůbec nedbali, popadne nás zlost na ty rozvratníky:
Ti, co zavinili první rozlomení křesťanů na východní a západní, ti by zasloužili pořádně potrestat.
A ti, co rozdělili západní křesťany na katolíky a protestanty; ti by také zasloužili.
A také ti, co se plni nesvornosti odlučovali od jednoty dál a dál.
Všichni by zasloužili, co jsou vinni tou nesvorností, která způsobila, že křesťané jsou dnes rozděleni na víc než 250 církví a sekt. Ale všichni prohlašují, že právě jen oni jsou ti praví, správní vyznavači Pána Ježíše. Že ti druzí jsou všichni špatní a proto se od nich museli odloučit, proto s nimi nechtějí nic mít...
Právem nás pohoršuje taková hrozná nesvornost, která zavinila, že učení našeho Pána Ježíše bylo poníženo v očích nekřesťanů, že vznikaly války, krveprolití, násilí, zla - a to vše ve jménu Ježíše Krista.
Kdo jsou ti zlí lidé, co zavinili rozkol křesťanů?
Takoví byli už za svatého Pavla. Jak jsme to slyšeli ve čtení, píše jim Pavel do Korinta: „Slyším, že se mezi sebou hádáte.“ Ale všichni ti hádavci z minulých časů už mají soud za sebou, soud Boží. Ty už nemusíme soudit my.
Naší věcí je starat se o přítomnost. Kde jsou ti zlí lidé, kteří ještě teď stále brání, aby se křesťané nesjednotili, aby nebyli svorní, aby nebyli zajedno? A myslíme přítom na papeže, biskupy a na politiky. Jenže spoluviníci této hanby církve jsou i v našich kostelích po celém světě, jsme to i my tady.
Povězme si, kolik je zde mezi námi takových, kteří si mohou troufnout říct, že na ně neplatí napomenutí svatého Pavla: Ať nejsou mezi vámi roztržky, ať svorně smýšlíte, ať se mezi sebou nehádáte: Já držím s tím, já držím s oním.
To je zvěst dnešního evangelia, že sjednocení křesťanů, jednota Božího lidu, začíná v našich domovech; - v tom, jak se chováme mezi sebou navzájem, jak se hádáme nebo snášíme, jak jsme zlí nebo smířliví.
Copak je myslitelné, abychom se snesli s cizími, když se neumíme snést mezi sebou?
Svatý Pavel napomínal Korinťany: „Žijte jako bratři a sestry.“ Ale dnes by musel zděšeně říci: Nežijte jako dnešní bratří a sestry! Protože i sourozenci se většinou mezi sebou doma hádají, hašteří, perou se.
Proto opakuji: sjednocení křesťanů začíná v našich domovech, začíná mezi námi. Je to v moci každého z nás, aby na světě přibývalo snášenlivosti.
V evangeliu Pán Ježíš volá apoštoly, aby šli za ním. Hned všeho nechali a šli.
I nás dnes volá Pán Ježíš, abychom šli za ním, to jest, abychom si přisvojili křesťanského ducha - ducha jeho svornosti a lásky.
Udělejte si tedy zcela konkrétní předsevzetí. Začněte třeba s těmito dvěma cviky: První je - počkat s hněvem. Když se ti zdá, že druhý dělá něco špatně, nezačni se rozhořčovat hned, zkus to chvilku odložit. Řekni si: počkám chvilku a budu ho pozorovat, abych pochopil, co se to s ním děje, abych si rozvážil, co mu řeknu.
 Druhý cvik k nabytí svorné lásky zní: buď vždy připraven posloužit  druhému. To je staré heslo křesťanské mládeže.
Počkat s hněvem, vždy připraven pomoci. Tyto dva cviky chceme všichni společně každý den trénovat.
A sjednocení křesťanů v lásce se tím už začne naplňovat. Pojďme povědět Pánu Ježíši o této naší dobré vůli, pojďme se přihlásit mezi ty, co odpouštějí zlé věci a jdou za Ním.

Přímluvy

Prosme Pána, svého Otce, za svornost a jednotu pro církev jeho Syna Ježíše. Bože lásky, Bože pokoje, voláme k tobě:

• Dej, ať všichni, kdo se nazývají křesťané, jsou svorní v tvé pravdě.
• Naplň nás lítostí nad tím, že jsme stále ještě rozděleni a neumíme se sjednotit.
• Dej  své světlo všem, kdo upřímně hledají tvou pravdu.
• Nauč nás, abychom byli trpěliví a přáli svobodu druhým.
• Nauč nás dobře žít a nechat žít jiné.

Bože, Otče nebeský, pomoz nám odstranit, co nás rozděluje a dej, ať si s tvou pomocí navzájem dobře rozumíme. Skrze Krista, našeho Pána.
 

PROČ JSOU DĚTI NEPOSLUŠNÉ

Pěkně to dnes říká svatý Pavel: „Buďte všichni zajedno, ať nejsou mezi vámi hádky.“ - A leckterá maminka nebo babička si asi povzdechla, když to slyšela: Však u nás by to tak hezké bylo, jen kdyby ty děti pořád nezlobily.
Každý kněz a každý vychovatel z povolání slyší občas starostlivé otázky rodičů: „My už nevíme, co máme dělat s naším děckem. Takové hodné dítě to bylo. Teď, co jí jsou tři roky, jako by byla vyměněná. Nechce poslouchat, všechno chce dělat jen sama, i když to neumí, a když ji nutíme poslechnout, tak brečí a vzteká se tak, že je nám za ni až hanba.“
Ještě dobře, když se ti rodiče přijdou zeptat. Vydechnou si úlevou, když se dovědí, že je to naprosto v pořádku, když se u jejich dítěte v tomto věku objevuje dětská paličatost. Ta jejich Eva totiž právě udělala velký objev: sebe sama. Objevila svou osobu, svou vůli. Dosud si sebe sama nijak zvlášť neuvědomovala, a vůli - tu měli dosud dospělí.
Teď to objevila: sama vyleze na stůl, sama chce jít po chodníku. Je to nádherný pocit a proto stále říká: já sama. Je to nádherné, že může říkat dospělým NE, a taky to říká.
Na Jávě prý toto období dětského vývoje nazývají „obdobím malého krále“.
Je to doba, kdy se rodí vlastní osobnost dítěte, vlastní vůle. Škobrtavě zpočátku a neuměle. Proto je tu tolik příležitostí ke konfliktům s okolím, s rodiči. Ale když rodiče vědí, že všechna ta paličatost je jen přechodný vývojový stupeň, že to zas přejde a zatím se to musí vydržet, podobně jako když se děcku řezaly zoubky nebo když bylo nemocné, pak už to není tak zlé. Pak už se rodiče raději konfliktům vyhnou, nenavádějí situace, které by vedly k měření sil, kdo z koho. „To bych se na to podíval, kdo poslechne,“ říká otec, sám zlostný a nervózní, a jde výpraskem napravovat hlavu tříletého človíčka, který chce být samostatný.
Lépe je v této době na dítě s rozkazem nespěchat. Dát dítěti čas, aby se na příští činnost přeorientovalo. Probudit v něm zájem o to, k čemu je chceme teď získat. Např. maminka 5 minut před obědem řekne: „Za chvíli budeme obědvat a já budu při stole vypravovat, koho jsem dnes potkala na ulici.“
Rodiče si musí stále připamatovávat, že jejich úlohou není, být soudcem svých dětí - tj. vznášet rozsudky a tresty, ale že jsou spíš něco jako trenér na hřišti: když vidí chybu svých svěřenců, není to důvod k trestání, ale pracovní úkol; aby je to naučil lépe, správně.
 Kde se k neposlušnosti přidávají i záchvaty zlosti, válení po zemi a vzdorovitost, tam není vina v dítěti, ale v jeho okolí, rodičích, v rodině. A rodiče by měli co nejrychleji vyhledat odborníka, aby jim pomohl najít a odstranit, kde a v čem s dítětem špatně zacházejí:
1. Častá příčina dětské neposlušnosti je v náladovosti rodičů. Oni sami neberou vážně své rozkazy. Jednou si dítě může dovolit  všechno - to když mají dobrou náladu - , ale jindy, když jsou rozzlobení, je zle pro každou maličkost. Dítě potřebuje pravidelnost a důslednost, trvání na rozkazu, když už byl jednou dán. A u starších je nutno přidat i rozumné vysvětlení.
2. Jindy může být příčina dětské neposlušnosti v nejednotnosti dospělých. Dítě se dovede moc dobře zorientovat, ke komu se v čem proti komu obracet: „Babí, tatínek mě chce bít!“
3. Překážkou poslušnosti bývá také mnohomluvnost rodičů. Kde maminka nezavře pusu a v jednom kuse mluví, jak si z toho má dítě vybrat, co je a co není důležité. Copak je v dětské moci, poslouchat pořád tu nekonečnou tirádu? - Je čas vyprávění s dítětem, je čas, aby si dítě hrálo samo, je i čas na rozkazy. Ale těch ať je co nejméně.
4. Další příčinou vzdorovitosti dětí je jejich přepínání. Maminka nutí z ctižádosti dítě, aby četlo a počítalo už před školou, aby se učilo odříkávat dlouhé básně, aby předstihlo všechny ostatní. A pro předškolní dítě je nejlepší školou života ještě hra. Nedrážděte děti k neposlušnosti nepřiměřeným a nevčasným poroučením. Svět dospělých je v očích dítěte samé musíš a nesmíš. Neztěžujte jim zbytečně poslušnost.
5. Falešná argumentace je také pomocník neposlušnosti: „Jak neposlechneš, hodím tě do rybníka.“ Jenže malý dávno ví, že nehodí - a tak na to nedbá. Nikdy nestraš něčím, co bys nemohl a nechtěl udělat. - „Když poslechneš, dostaneš bonbón.“ - Tohle přece zrovna dráždí vyzkoušeti, jestli by se dalším odmítáním poslušnosti nedaly vydolovat z maminky bonbóny dva nebo celý sáček.
Slib, pohrození, odměna a trest, to jsou čtyři hybné páky dětské poslušnosti. Auto má také čtyři hybné páky. Ale to každý ví, že nelze jen tak bezmyšlenkovitě šlapat na ten a pak zas na onen pedál, jen tak přehazovat rychlosti: mnozí rodiče to tak dělají s pedály výchovnými - slibem, hrozbou, odměnou a trestem. - Bez rozmýšlení jednou to, jednou ono. Co z toho může vzejít jiného než havarovaná výchova dítěte.
6. Rodiče si u dětí musí uchovat autoritu a lásku. Muž, který se opíjí, který je hrubý a surový, neměl by se ženit, neměl by mít děti - zkazí je. - Žena, která je náladová, uzlobená, hádavá, ta nevytvoří radostný a šťastný domov, ta se nemá vdávat, dokud si to neodvykne.
7. Platí také toto všeobecné pravidlo: Čím blíž jsou si manželé navzájem, tím větší prospěch má z toho jejich dítě. A naopak. Když se některý z rodičů váže víc na dítě než na manžela, je tím poškozen nejen manželský vztah, ale i dítě.
9. Naše poslední, ale ne nejméně důležitá zásada zní: Rodiče nesmí zapomenout, že není jejich úkolem při výchově dítěte jeho vůli zlomit, ale vést ji. Pevná vůle je součást lidské osobnosti; je na nás, abychom dítě naučili správně ji používat.
Malé dítě se rádo směje. Každé dítě má mysl pro humor, pro  žert, pro legraci, pro slovní hříčky. Jak prokázaly nejnovější výzkumy, smích neznamená jen zdraví a pohodu. Existuje u dítěte přímý vztah mezi jeho schopností pro žert a mezi intelektuálním vývojem, měřitelným kvocientem inteligence.
Dávejme pozor, abychom v dětech smysl pro radost a pro humor nezahubili přílišnou přísností a zbytečným poroučením. Vždyť humor je důležitý vitamin správného vývoje.
Pojďme teď předložit Bohu své dnešní předsevzetí: S dětmi vždy raději po dobrém než po zlém...

Přímluvy

Jak podivuhodné je tajemství našeho zrození! Zrodili jsme se z Boží lásky a z lásky naších rodičů. - Z lásky se člověk rodí, jen v lásce vyrůstá v dobrého člověka a tuto lásku má po celý život ze sebe vyzařovat. Prosme Boha o pomoc:

• Abychom žili jako lidé laskaví a nerozčilovali se, když někdo má jiné názory, než máme my.
• Aby rodiče uměli brát s humorem, když děti zlobí a nechtějí poslouchat.
• Aby se rodiče nepovažovali za soudce svých dětí, ale spíš za jejich trenéry a pomocníky.
• Ať si rodiče nepletou důslednost s tvrdostí a neústupností.
• Abychom si v našem farním společenství podávali nejen ruku k pozdravu zde v kostele, ale i nabídli svou ruku k vzájemné pomoci mimo kostel.
• Aby všechny křesťanské církve pochopily, že se musí shromáždit kolem Krista a v Kristu najít jednotu.

Bože, pomoz nám, abychom uměli naše děti vychovávat v lidi pokojné, bez svárů a hádek, bez urážení a zlobení. Ať jsou naše domovy předobrazem nebeské radostnosti a pohody, kde se všichni učí žít v duchu Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 4. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Člověk už je takový, že mu dělá dobře, když může někomu poroučet.
Člověk je nakloněn pohrdat slabšími.
Člověk považuje za chytrost, obelhat bližního, aby to nepoznal.
Pán Ježíš nám dnes ukazuje cestu lepší a lidštější. Prosme ho:
Tys nás povolal za své bratry a sestry. My se však často chováme jako vzpurní otroci, Pane. Smiluj se nad námi.
Ty ses nazval Pravdou, která nás vysvobodí. My se však mnohdy utíkáme ke lži, Kriste. Smiluj se nad námi.
Ty nechceš hříšníky odsoudit, ale zachránit, Pane. Smiluj se nad námi!

Uvedení do čtení
1. Sof 2,3;3,12-13
Poslouchejme teď proroka Sofoniáše. Už tenkrát věděl, že na  světě vymizí papíroví věřící a zůstanou jen ti opravdoví, lidé prostí, kteří doufají a věří pevně v Boha.
2- 1 Kor 1,26-31
Jako Sofoniáš varoval Izraelity, tak varuje svatý Pavel první křesťany i nás před pýchou a chytračením.
3. Mt ,1-12a
Blaženost odsunují mnozí křesťané až do „onoho“ světa, až kamsi za život. Jinak Pán Ježíš. Mluví o blažených lidech teď v přítomném čase. Blaženost je u Pána správný životní postoj.
 

CHUDÍ SMÝŠLENÍM, BOHATÍ LÁSKOU

Dnešní evangelium - osmero blahoslavenství,  patří k nejznámějším textům Nového zákona. Jazykovědci se stále znovu pokoušejí o co nejvýstižnější překlad, násilníci je zavrhují, politici s ním polemizují, křesťané se jím chlubí: - hleď světe, jak jemnocitné, pokojné a krásné je naše náboženství!
Na amerického presidenta Trumana zůstala ve světě dvojí vzpomínka. Ta první: uměl státnické projevy proplétat zbožnými povzdechy, např.: „Kdyby se celý svět řídil zásadami Horského kázání, stal by se rájem.“ A druhá vzpomínka: Použil poprvé atomové energie k válčení.
Někteří křesťané to dělají  také tak. Kristovým učením se honosí, ale pro praktický život je nepoužívají. V tom se spokojují se starozákonním Desaterem. Blahoslavenství, to je jen pro ty, kdo pěstují vyšší dokonalost - pro řeholníky a Velké Svaté.
Jenže tak to Ježíš nemyslil. Jako desatero bylo dáno Mojžíšovi na hoře Sinaj, tak vystupuje Ježíš znovu na horu a dává tam nový, závazný zákon pro ty, kdo chtějí být jeho učedníky, kdo chtějí být křesťany. Zachovávání desatera je předpokladem, aby kdokoli byl považován za slušného člověka. Zachovávání Horského kázání je podmínkou, aby někdo měl právo považovat se za křesťana.
Měli bychom vlastně všichni 5. - 7. kapitolu ze svatého Matouše znát doslova, nazpaměť. Zatím jsme na tom tak, že mu ani pořádně nerozumíme. Všimněme si hned prvního:
Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.
Co zmatků už nadělalo špatné vykládání hned tohoto prvního přikázání. Jakoby se tím mínila chudoba hmotná, hospodářská. Kdyby to tak bylo, pak by nemělo smyslu usilovat o lepší výdělek, o pomoc bližnímu v nouzi, usilovat o povznesení nevyvinutých národů. Pak by bylo velmi křesťanským skutkem sebrat lidem, co mají, a nadělat z nich nádeníky, kteří žijí z ruky do úst, od výplaty k výplatě.
Jenže Ježíš neřekl: „Udělejte ze sebe navzájem žebráky.“ Chudoba ducha, jak ji přikazuje Kristus, znamená nečinit své štěstí odvislé od majetku, peněz, společenského postavení. Znamená ten majetek, co máme, spravovat tak, aby sloužil a nestal se pánem nebo smyslem našeho života.
Abrahám tohoto ducha chudoby měl. Bůh zavolal - a Abrahám opouští rodné město, rodnou zem, pozemky, přátele, majetek a jde v důvěře za hlasem Božím.
Adam s Evou ducha chudoby neměli. Nebyli ochotní vzdát se jediného stromu.
K jakému stromu ses upoutal ty, bratře? Co sis zamanul ty? Také si říkáš: dokud nedosáhnu toho a toho cíle, nemohu být šťasten? Pochop ducha chudoby - první zákon Ježíšova království, a zbavíš se tohoto zotročení, zbohatneš duchem pravé chudoby.
Stejně nepochopeny jsou v praxi i ostatní zákony.

Blahoslavení „plačící“ - tak bylo po staletí překládáno. Jiní říkali „lkající“, „truchlící“. Copak pláč a zármutek je štěstím? Copak Ježíš znovu a znovu nehlásal, nevyzýval: Radujte se, radujte se a veselte se?
On totiž správný překlad podle smyslu zní: blahoslavení trpící. Kristus tu blahoslaví lidi, kteří trpí nedokonalostí vlastní a druhých; kteří trpí, protože bezmocně stojí před trápením bližního a nemohou pomoci; kteří trpí, protože by chtěli jiným předat své štěstí a jistotu víry, ale oni si pomoci nedají.

Třetí blahoslavenství ukládalo ve starých překladech tichost. Míní se tím: Sedávej, panenko, v koutě? Je to tedy velebení slabošství, pasivity?
Ale kdepak: Ze souvislosti Ježíšova učení, ze správného překladu jasně vyplývá, že Ježíš tu svým vyznavačům ukládá mírnost.
A mírnost, ta je trpělivá, ale i vytrvalá. Usiluje o dobro stále, ne však bouřlivě. Nepovolí, ale nedá se vyprovokovat. Dovede uprostřed temné noci věřit na to, co hezkého viděla v poledním světle.

Čtvrtému blahoslavenství, Hladovění a žízni po spravedlnosti, rozumí náš národ velmi dobře. Zažil dost útisku. Dost nespravedlnosti musel snést, aby toto blahoslavenství pochopil ztělesněné v těch, kteří bojovali ne pro zisk a slávu, ale pro spravedlnost a svobodu.

Pátému blahoslavenství milosrdní, také dobře rozumíme, ale už ne tak dobře je plníme: milosrdný je, kdo se nemstí, kdo umí odpustit, kdo se první přestane zlobit.
Když Adam v ráji zhřešil, zalezl si trucovitě do křoví, obrátil se k Bohu zády. Bůh mu neoplácí stejným, neodvrací se od něj. Jde za ním, první začne mluvit, volá ho: Adame, kde jsi? Nech toho trucování, to k ničemu není.
Milosrdný je ten, kdo se usmívá nejen na ty, co se smějí na něho, ale kdo se usměje i na toho, který se mračí.

Nestačíme dnes probrat tuto Chartu křesťanství až do konce. Ale prosím vás, nenechte toto evangelium projít kolem sebe jen tak. Vyhledejte si ještě dnes doma tu pátou a šestou kapitolu v evangeliu Matoušově - opakuji Mt kap. 5-6. A nespokojte se jen přečtením a pochválením: je to hezké, je to dojemné. Ptejte se s velkou důsledností: dělal jsem to tak v minulém týdnu - v dosavadním životě? Budete-li dobře číst, zůstane záložka za touto stránkou Písma trvale, a naučíte se častěji nad Horskou řečí přemýšlet.
Zde je symbol Hory blahoslavenství, symbol Krista mezi námi: náš obětní oltář. Obraťme se k němu, a Učiteli Kristu odpovězme na jeho zákon, kterým se nám dnes ohlásil, svým pevným: VĚŘÍM.
 

VE JMÉNU ZÁKONA

Ctnost podle předpisu
„Ve jménu zákona!“
Když se v detektivce ozve tohle zvolání a pan rada Vašátko či komisař Maigret položí ruku na rameno zločince, čtenář nebo divák si oddechne. Dobro zas jednou zvítězilo, narušitel zákona je zneškodněn.
V občanském životě to máme jednoznačné: zachovej zákony a budeš dobrý.
Jako křesťané to máme složitější. Zdaleka ještě nemusí být dobrý, kdo zachovává do puntíku náboženské předpisy, když může prohlásit:
„Nejím v pátek maso, nikoho jsem nezabil.“ Kristův zákon žádá nejen naplnění litery, ale i ducha vnitřního smyslu:
- Nejen ten, kdo zabije bratra, ale i ten, kdo se na bratra zlobí, propadá soudu Božímu.
- Nejen ten, kdo se rozvede se ženou, ale i ten, kdo se jí odcizí srdcem, propadá soudu Božímu.
- V občanském životě jsou slovíčka obojaká, kterými se můžeš vykroutit, ale Ježíš žádá tvé jasné ano, ano - ne, ne.
- V občanském životě máš právo, vymáhat soudně, co ti je bratr dlužen, ale Ježíš žádá, abys svému dlužníkovy pomáhal z bídy.
- V občanském životě se velké činy odměňují tituly a řády, ale Ježíš žádá, abychom o tom, co uděláme dobrého, nemluvili: „Ať neví tvá levice, co činí tvá pravice.“

Ctnost plného lidství
Je to jako jiný svět, k čemu nás vede křesťanství, a není snadné tu cestu pochopit.
Není ani snadné pochopit, jak by tento způsob života mohl vést k radosti mé a lidí kolem mne, k blaženosti.
Ono to totiž není „jako“ jiný svět, on je to opravdu jiný svět. Je to svět plného opravdového lidství, do kterého nás křesťanství uvádí:
Svět lidí blažených a šťastných. Lidí šťastných tím, že ovládají v sobě živočicha a osvobozují tvora Božího. Zatím osvobozují; - docela osvobodí až na konci života..
Pojďme se tedy učit chápat tuto moudrost života, která je světu k smíchu, ale která jediná umí naučit člověka šťastně se smát.
Jakže jsme si to dnes četli v evangeliu? Pokusme se povědět si blahoslavenství v dnešní myšlenkové a slovní podobě:
- Blaze těm, kdo jsou chudí smýšlením, neboť ta chudoba je činí svobodnými: nemají starost, kam co schovat.
- Blaze těm, kteří nepoužívají násilí: všechno jim bude darováno.
- Blaze těm, kteří touží po spravedlnosti pro bratry, neboť sami dojdou spravedlnosti.
- Blaze těm, kdo milosrdně odpouštějí, neboť bude odpuštěno jim.
- Blaze těm, kdo si zachovají srdce dětí, neboť budou patřit na tvář nebeského Otce.
- Blaze těm, kdo milují usmíření a pokoj, neboť sami míru a pokoje dojdou.
- Blaze vám, jednáte-li s bratrem tak, jak chcete, aby bratr jednal s vámi. Vaši radost vám nikdo nevezme.
- A budete-li takto žít a svět se vám pro to bude vysmívat, vy budete blažení a šťastní.

Cesta středu - usmíření protikladu
Jistě jste dojati krásou a ušlechtilostí těchto myšlenek a budete chtít se k nim dnes odpoledne v pokojné chvilce znovu vrátit. Najdete je na začátku 5. kapitoly evangelia sv. Matouše. A stojí za souvislé přečtení celá 5. - 6. kapitola, tzv. Horské kázání Pána Ježíše.
Proslulá jsou tato blahoslavenství. Lidé je čtou, obdivují.
Ale žít v duchu těchto blahoslavenství není žádná jednoduchá záležitost. Není to cesta extrémů, ale cesta středu, usmíření protikladů. Není to cesta fanatiků, ale také ne cesta peciválů.
Je to cesta silných lidí, které ztvárnilo trápení a bolest tak, že se umí radovat z věcí malých a vidět jejich velikost. Je to cesta lidí, kteří pochopili, že hmotné statky, - tedy co mám, co jsem si pořídil, je málo, jestliže nemám k tomu moudrost rozumu a vyváženost srdce.

V řádu křesťanství může být pronásledovaný šťastnější než pronásledovatel, slabší se může cítit bezpečněji, než násilný silák.
Jestli dnes o něco víc než tento paradox křesťanství pochopíme, získáme užitečnou životní moudrost: umění důvěřovat Bohu. A o to pojďme prosit ve vyznání víry:
 

BODLÁK U CESTY

Chtěl bys být jako bodlák? Co je to za nápad? Vždyť je to plevel. Jsem rád, že nejsem jako bodlák.
Ja, tohle jsem rád, že nejsem takový jako ten a ten, ta a ta, to si myslíme často.
To jako lilie, růžička, jasmín, to už bychom byli raději. To jsou květiny krásné a voňavé.
Ale teď poslouchejte - budu vám o tom vypravovat bajku:

Zahradní lilie se jednou vyptávala ostatních květin na Ježíše. Její pán zahradník jeho jméno vyslovil, když chválil její květy.
Sáranská růže, zářící purpurem, řekla: „Neznám ho. Bude to asi nějaký venkovský sedlák - protože všechny vznešené muže našeho kraje znám.“
Jasmín se přidal: „Ani já ho neznám - a žádný lepší člověk neopomene přivonět k mým květům.“
„Já také ne“ - řekla chladná kamélie. „Bude to nějaký ošklivec, protože krásní muži a ženy zdobí mým květem svou hruď.“
Lilie odpověděla: „Proč si tedy můj pán na něj vzpomněl, když ráno hleděl na můj čistý květ?“
Tu řekla fialka: „Jeden z nás bude znát Krista určitě. Náš nebohý bratr bodlák. Žije na okraji cest a všechny, kdo jdou cestou, zdraví svou zaprášenou hlavou.“
Lilie řekla: „Asi máš pravdu, že bodlák viděl Krista. Ale nemáš pravdu, že je to bratr nás, krásných květin. Je to špinavý, pichlavý žebrák.“
Ale fialka se přesto obrátila k cestě a volala: „Bratře bodláku, lilie by ráda věděla, jestli znáš Krista?“
A vítr přinesl do zahrady bodlákovu odpověď: „Znám ho, šel touto cestou - a já jsem se dokonce dotkl jeho šatů!“
„A je to pravda, že se mi podobá?“ chtěla vědět lilie. - „Snad trochu v noci, když měsíc rozteskní tvou barvu. Ty neseš hlavu pyšně vzhůru - on ji má trochu skloněnou. Ale jeho plášť je bílý jako tvůj květ. Můžeš být šťastná! To ke mně, zaprášenému bodláku, nikdo Krista nepřirovná!“ - posteskl si skromně bodlák.
„A pověz, jaké má Ježíš oči?“ - chtěly vědět zahradní květiny. Bodlák otevřel svůj modrý květ a ukázal ho k zahradě.
„A jaký má šat?“ - Bodlák otevřel na jiném stonku červený květ. - „Je to hrubá barva“ - řekla znechuceně lilie.
„A jakou má na hlavě korunu - nebo věnec?“ A bodlák pozvedl své trny. - „Hrozný věnec,“ - řekla kamélie. „Růži se dají její trny ještě prominout, jsou drobné a něžné, ale ty tvé trny jsou ošklivé a pichlavé.“
„A jak Kristus miluje?“ - ptala se dál lilie. „Takhle“ - řekl bodlák a rozevřel svůj uschlý květ - a peříčka z něj se rozlétla do celého světa.
„Přes to bych ho ráda poznala.“ - řekla lilie. „Jak bych to měla udělat?“
„Když chceš uvidět Ježíše, když chceš, aby on pohlédl na tebe, staň se bodlákem u cesty. On je pořád na cestách. Když šel posledně kolem, řekl mi: „Buď požehnán, bratře bodláku, protože kveteš v prachu lidských cest a obveseluješ oko unaveného poutníka.“
A bodlák dodal: „Ani tvá vůně jej nepřiláká do zahrad boháčů, on cítí ve vzduchu jinou vůni - rány bolavého člověka.“
Ale ani lilie, ani sáronská růže, ba ani mateřídouška se nechtěly stát bodláky u cesty. A tak Krista nikdy nepoznaly, podobně jako lidé, kteří jej nechtějí následovat po uprášených cestách tohoto světa.
Pán Ježíš dnes v evangeliu také blahoslaví chudé, tiché, skromné, prosté bodláky u cesty.
Dokážeme se nad touto bajkou zamyslet?
 

DĚTI LŽOU

Blahoslavení spravedliví, blahoslavení čistého srdce, - říká dnes Pán Ježíš. Lid Boží nebude lhát, říká prorok. Máme být pravdomluvní, máme tak vychovávat i děti. Jenže jedna z častých otázek, s kterými přicházejí rodiče na radu za knězem, je: „Náš chlapec lže. Co máme proti tomu dělat?“
Ovšem, takhle chtít hned návod k použití, to je stejné, jako kdyby maminka přišla k lékaři a řekla: „Pane doktore, můj chlapec je nemocný. Předepište mi honem lék.“
Jako je mnoho různých nemocí a mnoho různých léků, tak i lež má mnoho různých kořenů. Má-li zmizet lež, musíme najít a odstranit její kořeny. Pokusme si to znázornit na několika případech.
1. Aničce ještě není pět a babička říká, že už lže. Vypravuje, co viděla na ulici a ani polovic z toho není pravda. Ve školce vykládá učitelce, že tatínek je nemocný a on ani nezastonal. Maminka je z toho nešťastná: „Vždyť byla dosud tak pravdomluvná, všechno věrně kdekomu vybreptala, co se doma šustlo, a teď lže, jako když tiskne. Co proti tomu dělat?“
Zde je odpověď jednoduchá. Kořeny těchto „lží“ jsou v bujné fantazii, představivosti, která se začne v dětech rozvíjet. A přitom v tomto věku ještě děti nedovedou rozlišovat mezi realitou a iluzí, mezi skutečností a fantazií. Není rozdílu mezi světem pohádek a světem, v němž dítě žije. Panenka malé Aničky mluví lidským hlasem, jejího medvídka dnes bolí bříško.
Co s tím má maminka dělat? Nic. Hrát vesele s sebou a vymýšlet spolu, co zažil koblížek na cestách. Než půjde Anička do školy, naučí se jistě rozeznávat, co je pohádka a co skutečnost.
2. Jiné kořeny má lež malého Karlíka. Tatínek přijde z práce a ptá se, jestli byl Karlík hodný. Karlíkovo „Ano“ přímo voní ctností. Jenže maminka je jiného mínění. Pomáhá paměti otázkou, kdože to rozbil vázu? A malý hříšník tvrdí dál: „Já nerozbil.“
Zde je přání otcem myšlenky. Karlík tolik touží být hodným před tatínkem, že s tou rozbitou vázou nechce nic mít, nechce se k takovým špatnostem hlásit, distancuje se od nich.
Abychom pomohli provinilci k snadnějšímu doznání, povíme, že on ji vlastně rozbít nechtěl, že si jen nedal dost pozor, ale že si už jistě příště pozor dá. A zde už doznání nebude nad dětské síly.
3. Když však děti udělají zkušenost opačnou, že totiž tatínek nebo maminka se moc rozzlobí, křičí, nadává, bije - pak je kořenem lži strach, nepřekonatelný strach. Je třeba, aby se rodiče ovládli a nevyváděli pro každou maličkost - a děti se nebudou bát přiznat.
4. Jiný druh lži se objevuje u větších dětí, které trpí pocitem méněcennosti. Věrka slyšela odmala od nerozumné maminky jen tvrdou kritiku: je hrozná nešika, nic neumí, nic nedokáže, takové trdlo se ani nevdá. Věra tím nasákla tak, že si sama nevěří, nemá sebejistotu a proto lže. Není schopna přiznat nějakou chybu. Jako malá farizejka vše točí, aby to svalila na brášku, na někoho jiného, aby z toho vyšla jako dobrá.
Zde nepomůže hubovat děvče pro lhaní, zde je potřeba domluvit mamince a pak po léta trpělivě upevňovat sebevědomí děvčete. Pomoci jí pochopit, že mladý člověk má právo být ještě nehotový, nedokonalý, učit se ze svých chyb. Že se nikdo nenarodil dokonalý. Že ke zdokonalení nedojdeme zalháváním a zapíráním chyb, ale upřímným doznáním.
Kde rodiče dovedou přiznat svou chybu před dětmi, kde děti vidí, jak rodiče jdou s pokorou ke svaté zpovědi, tam to dokážou i děti.
5. Dorůstající chlapci jsou v nebezpečí (hlavně ti, co jsou slaboši) zakrývat lhaním, chytračením a kličkováním svou lenost, neschopnost, své neúspěchy. A vemluví se do svého pseudochlapáctví často tak, že si i sami uvěří a načas i jiné ošálí.
Jak jim pomoci? Ukaž jim, jak každá lež je ubohá a krátkodechá. Jak soudní lidé brzo prokouknou jejich škrabošku. Ale nestačí je jen „odhalit“. Je potřeba jim trpělivě pomáhat podle hesla: „Chtěj být víc, než nač vypadáš.“
6. Když si dobře zvážíme, co jsme si tu jako příklad řekli, budete už sami umět objevovat další kořeny, z nichž roste dětská lež. Přál bych vám, milí rodiče, aby ty kořeny nevedly k vám: Kdo naučil to dítě lhát? No přece ty, maminko. Tolikrát jsi mu říkala: „Tohle neříkej tatínkovi, on by se zlobil.“ Teď už to syn umí, a umí lhát nejen tatínkovi, ale i mamince a kdekomu.
Závěrem můžeme říci: Podstatu lhaní rozeznává dítě až ve věku kolem šesti let. Chceme-li dítě lhaní odnaučit, musíme nejprve hledat a najít kořeny, proč lže. Nepomůže hubovat a trestat - pomůže odstranit kořeny.
Každá lež, kterou lehce přejdeme, otvírá dveře další, drzejší lži.
Viďte, není to nic snadného, co od nás děti potřebují. Máme dávat příklad v lásce k pravdě, máme být vytrvalí v stálém úsilí o dobro. Pojďme se pevně chytit ruky Krista - Vychovatele všech vychovatelů a prosit ho o pomoc.

Přímluvy

Bůh nás nevede životem tvrdými rozkazy a zákazy, ale cestou laskavého srdce. Prosme ho o pomoc:

• Abychom vždy dovedli rozeznat horu od krtince, věc zásadní důležitosti od malichernosti.
• Abychom se dovedli smát vlastním chybám a brát s humorem i chyby bližních.
• Abychom si uměli najít čas k odpočinku a pohovění a k dobrému vyspání.
• Abychom při setkání s lidmi uměli spíš mlčet a naslouchat.
• Abychom dovedli přehlédnout špatné nálady druhých a sami se snažili o vlídnost a laskavost.
• Abychom si dali čas k promyšlení, v čem je pravá moudrost a pravé bohatství člověka.
• Aby naši zemřelí došli věčné radosti v tvém království.
• Nakonec ti, Bože, předkládáme v tichosti srdce, každý své osobní prosby, co nám leží na srdci.....

Za to vše tě,. Bože, v pokoře prosíme skrze Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 5. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Co jsou lidé lidmi, mají své dny všední a své svátky. Svátkem slaví člověk svůj život.
My křesťané slavíme neděle, protože je to den Zmrtvýchvstání, nového života v Kristu.
Obraťme se k tomuto Ježíši na počátku sváteční bohoslužby a prosme ho:

Uvedení do čtení
1. Iz 58,7-10
Prvním učitelem nového života je nám dnes starozákonnní prorok.
2. 1 Kor 2,1-5
Svatý Pavel se nám dnes nepředstavuje jako dobrý propagandista, oslnivý řečník. Naše víra, říká , se může opřít o víc než o jeho lidskou výmluvnost.
3.  Mt 5,13-16
Třetím učitelem svátečního, nového křesťanského života je Pán Ježíš. Jeho řeč je jasná a prostá. Je takový i náš život?
 

JSME SŮL ZEMĚ

Jedna z mála věcí, co si pamatuji z vyučování náboženství ve škole v dětství, je veliká číslice 75, kterou napsal pan kaplan přes celou tabuli, když jsme se učili o církvi.
„Děti, tolik je nás v Československu katolíků, 75 procent. Z každé stovky lidí v národě je pětasedmdesát katolíků, ostatní jsou evangelíci, krom malého procenta židů. Jsme křesťanský národ - a až vyrostete, bude už asi 100 procent katolíků, budeme i katolický národ.“
Byl to špatný prorok. Ta čísla procent nešla nahoru, šla dolů. Tenkrát ještě každé dítě bylo pokřtěno, každá svatba byla v kostele.
Proč se nesplnila představa o růstu církve? Proč je nás méně?
Znalec církevních dějin by nám na to řekl: „Prožíváme konec lidové, národní církve.“
Co je to: lidová církev? To je církev, jejíž členství se ztotožňuje s národem, lidem. V dřívějších dobách měla pro rozvoj a zachování národa veliký význam. Bulhaři říkají: Nebýt naší národní pravoslavné církve, nebylo by dnes Bulharů - byli by nás pohltili mohamedáni. Řekové říkají: Kdyby nebylo naší řecké pravoslavné církve, nebylo by dnes už Řeků - neubránili bychom se islámu. Poláci říkají: „Kdyby nebylo naší katolické národní víry, nebylo by dnes už dávno polského národa: byli by nás rozsápali protestantští Prusové z jedné strany a pravoslavní kozáci z druhé strany.“ V Anglii, Švédsku, Španělsku má národní církev dokonce podobu státní církve, o jejích záležitostech rozhoduje parlament. My, katolíci, jsme byli lidovou a národní církví za císařského Rakouska.
Tohle dědictví minulosti se tedy dnes rozpadá. Ve Švédsku se sotva třetina obyvatel hlásí k členství ve státní luteránské církvi, u nás už také neplatí, že co Čech, to křesťan. Ty představy o miliónech, stoprocentech, už vybledly.
Lidová, celonárodní církev se zhroutila - a co bude dál?
Tuhle jsem četl kdesi v Dikobrazu, že velikost miliónů dělají nuly. Moc nul. - Ty nuly nám tedy Boží vítr rozfoukal. Zůstal nám jen pár dobrých křesťanů.
Lidová, masová církev se hroutí, ale Ježíšovo evangelium zůstává. Zůstává také všude pár dobrých křesťanů, co nejsou nuly, co jsou hodnoty.
Není to právě ta situace, o které mluví Pán Ježíš? „Vy jste sůl země,“ říká nám. Soli se nedává do jídla moc. Soli stačí malá špetka. A ta špetka ochutí všechno jídlo.
Špetka křesťanů - dobrých, zdravých, opravdových křesťanů, říká Pán Ježíš - stačí, aby lidská společnost byla chutná.
Není to tak? Neodpovídá to naší každodenní situaci?
Když je někde na pracovišti jen pár slušných lidí, dá se tam žít a pracovat. Když je v rodině aspoň jeden opravdový křesťan, kliďas, pokojný rozveselovač a uklidňovač, dá se tam žít i vedle morousů.
Šťastná společnost, kde je pár dobrých radostných křesťanů.
Šťastná pracovní parta, kde je pár poctivých a veselých lidí, na které je spolehnutí.
Šťastný národ, který má vrstvu seriózních, zásadových, spolehlivých, pevně věřících křesťanů. Špetka opravdových křesťanů ochutí celé společenství.
Jenže! Je tu hned varování Pána Ježíše. Musí to být křesťané opravdoví, zdraví, nesmí to být sůl zkažená.
Nebylo k ničemu člověku, že byl pokřtěn, když při tom Krista neznal a podle jeho evangelií nesmýšlel a nežil.
Nebylo k ničemu národu a světu, když všichni byli pokřtění křesťané, ale jen na papíře, nuly.
O to nám tedy dnes jde. Proto se tu scházíme, abychom se učili žít jako křesťané. Abychom byli dobrou solí našeho světa. Abychom uměli být vzácným kořením lidské společnosti, které ji činí chutnější, lepší.
A stát se takovým člověkem, vzácným kořením lidské společnosti, to stojí za trochu učení, za trochu námahy, viďte.
Ať tedy klidně vymizí na světě křesťané, kteří neznají Krista - nuly. Žádná škoda. A ať přibývá takových, kteří Krista znají a stávají se proto vzácným lékem na neduhy lidské společnosti.
Když tedy uslyšíte, že někdo naříká, že je nás v kostele méně, než bývalo, že náboženství upadá - nevěřte mu. Neupadá. Jen se zbavuje nul. Čistí se od plev. Zůstává zrno, zdravá sůl.
Děje se to, co Pán Ježíš chtěl a chce; co nám dnes připomněl:
  Tuny zkažené, zablácené soli jsou na nic.
  Špetka dobré soli ochutí celý pokrm.
  Ať je nás špetka, ale dobrých.
 

NÁŠ ŽIVOTNÍ PROGRAM

Když lidé něco chtějí v krátkosti a trefně vyjádřit, používají všelijaká přirovnání. Slyšel jsem nedávno, jak jedna maminka řekla o svých dvou chlapcích: „Jeden je jako vítr, druhý zase jako šnek.“ A hned jsem věděl, že má jednoho syna čiperného a druhý je lenoch.
Pán Ježíš taková přirovnání také rád používal. Říkáme jim podobenství. A on jich uměl používat mistrně. Naše dnešní evangelium má všehovšudy pět vět. A přece nám v něm pomocí dvou přirovnání dává směrnici pro celý náš život.
V prvním podobenství přirovnává náš život k soli: Říká, že my křesťané jsme sůl země.
Každý ví, co dělá sůl s jídlem, a tak každý tomu podobenství rozumí. Jistě znáte, jak to je, když maminka někdy zapomene jídlo osolit. Nemá to žádnou chuť. Sůl jídlo vylepšuje, dává mu tu pravou chuť.
Když Pán Ježíš říká, že máme být zemi - to je světu kolem nás - tím, co je sůl jídlu, hned tomu rozumíme: My křesťané máme také dělat svět chutnějším. Jako sůl dělá chutným pokrm, tak máme my měnit svět k lepšímu.
Jak a čím? Snadno poznáme, kdy je třeba přisolit žertem, kdy úsměvem, kdy ochotou někomu pomoci, kdy jiným dobrým činem.
Je tu však ještě druhé podobenství Pána Ježíše. Máme být světu nejen solí, ale také světlem, které všem svítí.
Solí světu jsme, když dobro konáme. Světlem jsme, když svět naši dobrotu vidí, když si z nás může vzít dobrý příklad.
Když někde není světlo, je hned vše chmurné, tmavé, člověk by se tam málem bál. Ale jak zasvítí světlo, je to lepší: Vidíš na cestu, nezakopneš, nezamotáš se, nezabloudíš.
Světlo našeho dobrého života má lidem pomáhat, má jim svítit, aby trefili k Pánu Bohu.
To je vážný životní úkol pro nás křesťany: činit svět lepším, chutnějším tím, že jsme dobří, svým příkladem. Co vy na takový  úkol říkáte? Být solí! Být světlem!
Tak nám to uložil Pán Ježíš. Jistě uznáváte, že je to krásný životní úkol. Jistě si i říkáte: Budu to tak dělat, až budu velký, až vyjdu školu, až se ožením, až půjdu do penze a budu mít na to čas. - Ale pozor na to „budu“! Budulínkovství není k ničemu. Kdo stále jen plánuje, co bude dělat, neudělá nikdy nic. Poslyšte, co o tom říká svatý František Saleský:
Ptali se ho:
- Která hodina je v životě nejdůležitější?
  Odpověděl: Vždy ta, kterou prožíváš teď. Protože máš možnost využít ji k dobrému.
- Který člověk je pro nás nejdůležitější?
  Odpověděl, že ten, kterého máš před sebou - máš možnost mu prospět.
- Která práce je nejdůležitější?
  Ta, kterou děláš teď - máš možnost dělat ji dobře a s láskou.
Taková moudrá rada stojí za to, abychom si ji zapsali, hleděli zapamatovat, stejně, jako životní program z dnešního evangelia:
 Chci být solí - pomáhat, aby svět kolem mne byl chutnější, veselejší.
 Chci být světlem - pomáhat lidem svým příkladem, aby rozpoznali krásu křesťanství.
A chci s tím začít hned dnes. Amen, tak se staň.
 

VÍRA POCHÁZÍ ZE SETKÁNÍ S BOHEM

Víra není tradice
„Vy jste sůl, vy jste světlo!“ - „Jste lucernou, která má svítit všem v domě!“ - Taková slova rádi slyšíme. Který dědeček by nechtěl posvítit vnoučatům do života svou životní moudrostí! Který otec a matka by nechtěli svým dětem předat své životní zkušenosti, svou víru.
Ale všichni víme, že to svícení a předávání nejde nijak jednoduše. Vnoučata mají málokdy náladu poslouchat nabádání dědečků. Výsledek výchovného působení rodiny nezávisí jen na energii, s jakou jsou děti doma cepovány.
Svatý Pavel v epištole dokonce tvrdí, že jeho úspěch u Korinťanů vůbec nezávisel na jeho zvláštní výřečnosti či moudrosti. Doznává, že k nim šel se skleslou náladou, se strachem, s obavami. A úspěch že nezávisel na přemlouvaných slovech moudrosti, ale v projevování Ducha.
Zde bychom se měli zastavit. V čem tedy vlastně závisí výchovný úspěch? Tohle by rádi věděli tisíce svědomitých rodičů, kteří mají starost, jestli děti neodhodí všechny rodinné tradice hned jak přijdou z domu do jiného prostředí.
Znám farnost, který byla dávána široko daleko za vzor: Do kostela chodila celá dědina, všechny děti do náboženství, všechny sňatky v kostele, všichni křtili, všechna mládež u biřmování.
Ale kdo se odstěhoval jinam, podřídil se stejně totálně mravům, které panovaly tam. Potkal jsem mladého ženáče z té obce ve městě  a ptám se, do které farnosti tu patří, kam chodí do kostela. Jeho odpověď byla otřesně bezelstná: „Ja, pane faráři, tady je to jinačí jako u nás doma, tady se do kostela nechodí.“
Jak to tak mohl říci?
Co mu předal domov, nebyla víra, ale ideologie, tradice, návyk celkem neosobní: „U nás se chodí do kostela, u nás se drží na kostel.“ To je ovšem pro život z víry málo.

Víra není vědění
Někdo by mohl soudit, že ten chlapec a jemu podobní nebyli dost dobře v náboženství vyučeni, že jim chybí potřebné znalosti. Ale ani sebedůkladnějším vštěpováním náboženských vědomostí se ze školáka ještě nestane pevně věřící člověk. Znáte jistě také takové, kteří ještě ve stáří dovedou odříkat otázky z katechismu jako když bičem mrská, ale nábožensky nežijí a v Boha nevěří.
Málokdo zná bibli tak důkladně, jak ji znal anglický bojovný ateista Bertrand Russell. Kdosi se ho ptal: „Ale co když po smrti stanete přece jen Bohu tváří v tvář, co uděláte pak?“ Russell odpověděl: „Řekl bych tomu Bohu: Promiňte, Pane, ale podal jste mi o své existenci málo důkazů.“
Cesta k víře rozumem nestačí - nikdy není dost pádných důkazů k rozhodnému kroku, ke skoku do víry.

Ani zázraku neuvěří
Co tedy stačí, co se musí stát, aby dnešní lidé uvěřili? Snad zázrak? Tuhle otázku si položil spisovatel Bruce Marshall v knize „Zázrak Otce Malachiáše“.
Otec Malachiáš žil od mládí v klášteře mezi samými věřícími. Pak ho pošlou do velkoměstské farnosti a Otec se zděsí: Tolik lidí nevěří v Boha! Tady by pomohl jen zázrak! Jeden viditelný a hmatatelný zázrak - a celý svět by musel uvěřit!
A na modlitbu dobrého Otce Malachiáše se zázrak stane: Známá tančírna je přenesena na kopec u moře. - Výsledek je však jinačí, než Otec čekal. Novináři se sice předbíhají, noviny jsou plné senzačních zpráv, majitel tančírny z toho chce vytlouct co nejvíce reklamy a peněz, gangsteři chtějí uloupit tajemství Malachiášova triku, policie ho vyslýchá pro rušení pořádku, církev se od něj distancuje, že ji dělá ostudu a soudí, že mu přeskočilo.
Nikdo přitom nepomyslí na Boha. Jen senzace, zmatek, humbuk, žádné obrácení k víře. A tak se Otec Malachiáš honem modlí, aby ho dobrý Bůh z toho hrozného snu probudil a ten zázrak zrušil.
Tak si to myslel už boháč v evangeliu (Lk 16,19n), že by jeho bratří uvěřili, kdyby se stal zázrak a někdo vstal z mrtvých a přišel k nim. Ale Pán Ježíš říká jinak: „Kdo nevěří svým kněžím a bibli (Mojžíšovi a prorokům), - ten neuvěří nikomu, ani kdyby vstal z mrtvých.“

Víra je osobní setkání mezi člověkem a Bohem
Jak je to tedy s vírou?
Nelze ji předat jako rodinnou památku, rodinnou zvyklost, protože víra není jen věc vůle a poslušnosti. Ale vyrůstat v opravdu věřícím prostředí je veliká pomoc na cestě k uvěření.
Víru nelze předat jen vyučováním v náboženských vědomostech. Ale získat kvalitní náboženské vědomosti je velká pomoc.
Víra se nezíská ani honbou za zázraky, zjeveními. To vede spíš k pověrčivosti.
Je tedy víra záležitostí pouhého citu? To by pak bylo důležitější, že se věří, než co se věří. Tak to také není.
Křesťanská víra se rodí z osobního zážitku blízkosti Boží, ze zahlédnutí záře Hory Proměnění, která osvítí rozum k poznání, povzbudí vůli k následování, probudí důvěru a radost, že je Někdo, na koho se můžeme spolehnout.
Člověk tedy nevěří v „něco“ - určitá dogmata, články víry, pravdy, teorie. Člověk křesťan věří v „Někoho“, s kým se osobně setkal, jeho blízkost osobně zažil. Křesťan věří v Boha a v toho, kterého Bůh poslal, v Ježíše Krista. Věřit v svatou církev obecnou znamená věřit v toho, kterého ona hlásá.
K víře nemůže být člověk nějakými důkazy donucen, to je vždy zcela osobní rozhodnutí, osobní hledání.
Zatímco hledáme, býváme sami Pánem Ježíšem nalezeni. Víra je odpověď na Ježíšovo oslovení; jako za časů biblických, tak i dnes: „Pojď za mnou,“ říká Ježíš. A Šimon Petr se neptá po důkazech. Srdce mu dodá jistotu a on jde za Ježíšem.
A tak si dnes zapamatujme:
- Cesta k víře v Boha je cesta srdce modlitbou - křikem duše po nejhlubší lásce.
- Kdo nenajde Boha ve svém srdci, nenajde ho nikde ve světě.
- Zatím co my hledáme, býváme sami nalezeni.
 Pojď i ty pozvednout křik své duše,
 pojďme se vydat vstříc Pánu. Z hloubi srdce vyznejme: Věřím v Boha!
 

ROZVODY MANŽELSTVÍ

Potká kněz bývalého žáka: „Co děláš?“ - „Rozvádím se.“ - „A proč?“ - „My máme na všechno úplně rozdílné názory.“ - „A o čem jste mluvili, když jste spolu chodili, v době známosti?“ - „Ja, to jsme mluvili o kině, o legráckách, ale vlastně jsme ani o mluvení nestáli. My jsme hlavně koukali někam se uklidit a hupky do postele. A potom najednou jsme se museli honem honem brát - a to už na žádné debaty nebyl čas ani nálada.“
Kněz vzdychá: „Začali jste známost tím, čím jste ji měli končit. Vynechali jste společnou průpravu na manželské soužití, kterou jste měli v době známosti prodělat. A teď, místo abyste honem hledali, jak manželské soužití aspoň dodatečně kvalifikovat, rozvádíte se v domnění, že jste se spletli v osobě partnera.“
Mládenec hledí na kněze nechápavě: „Otče, vůbec vám nerozumím. Co tím myslíte, když říkáte, že je třeba jakési speciální vyškolení, jakási kvalifikace pro manželství? Jsem plnoletý před zákonem, jsem dospělý, mám vojnu za sebou, jsem tělesně zdravý, nejsem impotentní, jsem vyučený a pracující - to snad k oženění stačí?“
„K oženění to stačí,“ říká kněz, „ale k vytvoření hezkého manželství, domova, to však zdaleka nestačí. Dotvrzuje to ztroskotání vaše a mnoha jiných.“
Povězme si dnes, co ti dva zameškali, když začali tím, čím měli končit.
Když dva spolu chodí tak dlouho, že se z nezávazné známosti stane vážná známost, když začnou uvažovat, že by se chtěli vzít, je na čase, aby si spolu probrali a prověřili tři věci:
1. Jestli jsou oba zralí lidé a schopní žít ve dvou.
2. Jestli se k sobě povahově hodí.
3. Jestli se shodnou v představě, jak má jejich manželství vypadat.
Když budou znát zkušeného kněze a zajdou si za ním, rád jim poradí jak při tom postupovat.
Při rozhovoru bude mít kněz víc času na vysvětlení, než mám já tady. Ale pokusme si zde aspoň naznačit, o co tu jde.

1. Osobní zralost a schopnost žít ve dvou
Oni jsou totiž také takoví lidé, kteří ještě nejsou dospělí, zralí, i když už plnoletí jsou. A pak jsou i takoví, kteří nejsou schopni žít ve dvou, v manželství. Kdo vážně pomýšlí na sňatek, musí dobře znát především sebe. Musí zvážit své dobré i špatné vlastnosti, v čem naráží u rodičů a kamarádů, jaké má nedostatky. Když se mu zdá, že žádné chyby nemá, pak by měl úvah o ženění zanechat - není k tomu dost zralý, nezná se.
Každý normální člověk na sobě může poznat aspoň větší povahové kazy: jestli je líný, nervózní, urážlivý, zlobivý, podezíravý, puntičkářský, přecitlivělý, úzkostlivý, jestli je mu líp v hospodě, než doma. Lidé s takovými chybami musí  na sobě nejprve dlouho a důkladně pracovat, aby je zvládli, dokud jsou svobodní. Teprve pak mají právo pomýšlet na sňatek.
Vůbec a zásadně nejsou schopni manželského života žárlivci, alkoholici, vzteklouni a hysterici.

2. Povahová shoda
Za druhé je třeba zjistit, jestli se ti dva hodí k sobě povahou, jestli je vůbec možné, aby se sehráli do dobrého páru.
Jsou povahové protivy, které se doplňují a snesou se spolu - aspoň do jisté míry - dobře. Např. povaha váhavá a energická.
Jsou protivy, které se vylučují a nesnesou se vůbec - např. pesimista s optimistou.
V době známosti je tedy nutno rozřešit otázky:
- Unesu trvale, že můj muž bude puntičkář, nemluva, frajer, lhář, věčný dříč? Unesu trvale, že mojí ženu nebude bavit vaření, že bude trousit cigaretový popel do těsta na knedlíky, že nezavře pusu, jak je den dlouhý?
- Jsou dobré vlastnosti mého partnera pro manželství tak dobré, že unesu s nimi i ty chyby, co má?
Walter Trobisch, autor známé knihy: „Dva středy, však jeden kruh“, uvádí šest testů, šest zkoušek, zda láska je zralá pro manželství:
I. Dovedu se o vše sdílet? - dovede to můj partner? Cítíme potřebu sdělovat si své zážitky? Zajímáme se o práci druhého? Myslí partner při všem na mne?
II. Dává mi láska sílu? Před časem mi psal jeden zamilovaný, že má starost, jestli je jeho láska opravdová. Četl kdesi, že kdo je opravdu zamilován, ubírá na váze, schne - a on zatím ještě neztratil ani kilo, ba naopak je plný radosti a elánu, že by skály lámal. Dostal odpověď, ať nechá to schnutí dekadentním básníkům a románově zamilovaným slečnám. Opravdová láska naplňuje tvůrčí energií, dává elán.
III. Třetí otázka: Máme k sobě úctu?
Dívka může třeba obdivovat chlapce, jak hraje fotbal, jak vede v partě. Ale musí se také ptát: Chtěla bych, aby moje děti mluvily jako mluví on? Aby si z něho ve všem braly příklad? - A tu bude odpověď někdy znít: Ne! - Tedy dál od něho!
IV. Přijímám druhého tak, jak je?
Jedna dívka přišla s otázkou: Mám snoubence, chceme se brát. Mám ho ráda, ale některé věci na něm nesnáším. Mám si ho vzít a počítat s tím, že ho časem polepším v tom, co se mi na něm nelíbí?
Odpovědí bylo tvrdé NE! Manželství není polepšovna! Ty dvě věci musíš rozlišovat. Buď je ti partner přijatelný tak, jak je, jeho chyby jsou ti únosné, když je srovnáš s tím, jaké chyby mají jiní. - A pak si ho vezmi. Nebo ti jsou jeho chyby neúnosné - a pak se rozejděte.
V. Pátá otázka: Dovedeme se pohádat?
Neberou se dva andělé, ale lidé, a tak se musí počítat s tím, že se někdy také pohádají. Říkám „někdy“! Kdyby to hádání bylo časté, pak je nutno se rozejít. Ale občasná hádka nevadí, jestli se ti dva umějí zase usmířit. A tuto schopnost - usmířit se bez dlouhých průtahů, tu si musí mladí nacvičit a vyzkoušet ještě před sňatkem. Musí si ověřit, jestli umějí oba dva - jeden druhému odpustit, jestli umějí ustoupit.
VI. otázka: Známe se dost dlouho, abychom se mohli znát důkladně?
Číňané říkají, že nad známostí má přejít léto i zima. Řečeno prozaicky, teprv až se ukáže, že jsou schopni naučit se žít partnersky, ve dvou, přijmout druhého ve všem za část svého JÁ, - až každý své JÁ nahradí společným MY - pak je na čase, aby to, že jsou jedno, stvrdili před Bohem i lidmi sňatkem. Svatební obřad tu jednotu mysli a srdce sám nevytvoří, ten proces srůstání má proběhnout v době známosti.

3. Společné plánování domova
Co jsme si tu dosud řekli, to vše byly otázky o osobách: jaký je ten druhý, jaký z nás bude pár.
A pak je tu poslední velký úkol, který musí mladí zvládnout v době známosti: Musí si vyjasnit a dohodnout, jak má vypadat domov, který si založí, v čem chtějí vidět hlavní hodnoty života.

Musí si prohovořit,
 jestli mají oba stejný názor na manželskou věrnost.
 Jak budou hospodařit s penězi.
 Kolik dětí chtějí mít - zda hned nebo později?
 Jaký bude jejich sexuální život?
 Jak to bude s koníčky, zálibami, volnem?
 Jaký bude jejich společenský život?
 Jak budou vychovávat děti, chodit do kostela?
 Jaký bude vztah k obojím rodičům?
Před svatbou mají ti dva ještě možnost ustoupit, rozejít se, kdyby se ukázalo, že se v názorech neslučitelně rozcházejí. Po svatbě je cesta zpět uzavřena. Svatba, to jsou dveře, které mají kliku jen zvenčí.

4. Závěr: Stojí to za tu námahu?
Mladí přátelé, zdá se vám to složité? Rád vám při tom pomohu, poradím. Ale nevynechte v době známosti žádnou z těchto otázek.
Stojí to za to. Vždyť se jedná o vybudování domova pro vás a pro vaše děti. A vytvořit domov, to je víc, než postavit dům, zplodit syna a zasadit strom.
Když se v době známosti dobře do manželství připravíte, pak si budete právem moci napsat na svatební oznámení tyto verše:
 Milovat neznamená jen mít rád,
 milovat je uvěřit a opravdu znát,
 milovat je odpustit a znovu si podat ruce,
 milovat je rozdělit duši i srdce.

Přímluvy

Pán Ježíš nám dnes připomněl, že náš život má být svědectvím pro naše okolí. Prosme ho o pomoc:

• Ať se den co den znovu snažíme být svému okolí solí, světlem, majákem, ukazujícím správnou cestu k dobru.
• Ať ve svých ranních předsevzetích vytrváme po celý den.
• Naše děti ať se snaží žít tak, jak se to učí při vyučování náboženství.
• Ať starší sourozenci v rodině dávají dobrý příklad mladším.
• Ať si naše děti vyhledávají a najdou dobré kamarády.

Bože, sami toho moc nedokážeme, na dobrá předsevzetí za chvíli zapomeneme. Ale s tvou pomocí a s tvou silou dokážeme mnoho, když s ní spolupracujeme. Dej, ať dbáme na dobrá vnuknutí k následování Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 6. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Kdykoliv něco děláme, ani si obvykle neuvědomíme, že k tomu patří i rozhodování mezi dobrem a zlem: udělám to pořádně, nebo to odbudu? Vyřešíme to hádkou nebo s úsměvem? Nejsme otroky zla, ale někdy není nijak lehké se rozhodnout pro to lepší.
Nedělní slovo Boží nám k tomuto rozhodování nabízí pomoc. Volejme k Pánu Ježíši:

Uvedení do čtení
1. Sir 15,16-21
Nejprve uslyšíme, jak mluví o lidském rozhodování mezi dobrem a zlem starozákonní prorok Sirach. Při naslouchání jeho řeči máme příležitost srovnávat mluvu Starého zákona s hlasem evangelií.
2. 1 Kor 2,6-10
Svatý Pavel srovnává moudrost lidskou s moudrostí Boží. Ta lidská je hrdá na to, že objevuje zákonitosti v přírodě a někdy se při tom tváří, jako by je sama i vynalezla. Autorem přírodních zákonů je Bůh. Člověk je má objevovat, obdivovat a respektovat - jednat podle nich.
3. Mt 5 ,17-37
Pán Ježíš dnes v evangeliu ukazuje, jak jeho Nový zákon je naplněním Starého, mojžíšského zákona. Ctnosti křesťana, to nejsou nějaké nadlidské, hrdinské činy, to je každodenní věrné odpovídání na volání Boží lásky.
 

V ČEM JE NOVÝ ZÁKON NOVÝ

„Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší, než spravedlnost učitelů zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.“ - Jak těmhle výhružným slovům Pána Ježíše rozumět? Vždyť všichni víme, jak usilovně se zákoníci snažili jednat spravedlivě, zachovávat přesně Boží zákony. Pán Ježíš si na ně stěžoval, jak velká břemena lidem ukládají - a teď že by Pán kladl ještě větší břemena na nás? Někteří křesťané to tak chápou a jsou stále ustaraní: jestli se dost modlí, dost postí, dost sebezapírají. Vyhlašují proto stále nová modlitební tažení a postní akce. To pak Ježíšovo evangelium není zvěst radostná, ale zvěst hrozivá a Ježíšova církev vypadá jako cosi nadpřirozeného, od čeho je lépe raději se držet dál. Takoví křesťané nepochopili, že přijetí evangelia přináší radostné pozvednutí hlavy a ne strach a znejistění.
Abychom se takového nepochopení evangelia uchránili, měli bychom Ježíšova přikázání nazývat raději výzvy, - pozvání k radostnějšímu životu.
Všimněme si trochu, jak Ježíšovy výzvy odpovídají základním potřebám lidské existence.

Svět kolem nás - protože bez Krista - je plný vražd, surovostí, násilností. Celý svět, celou naši společnost naráz změnit nedokážeme. Ale existují už mezi námi malé oázy lásky a pokoje. Existují už taková místa, kde lidé na sebe zlostně nekřičí, kde se neperou, kde se mají rádi. Je to jak závan nebe, když do takového prostředí vstoupíš. Proč by to tak nemohlo být i kolem tebe: lidské mluvení, lidské chování, ochotná spolupráce?

Svět kolem nás - protože bez Krista - je plný rozvrácených manželství, dětí-sirotků po živých otcích, plný nenávisti na místě vyčpělé lásky. Všechny rozvrácené rodiny zachránit nedokážeme - ale tu jednu rodinu, tu naši, tu tvou, tu zachránit můžeme. Ovzduší vaší rodiny je ve vaší moci. A je to jak kus nebe na zemi, kde manželé hledají, co je k pokoji, místo aby hledali, co druhému hodit na hlavu.

Svět kolem nás - protože bez Kristova evangelia - je plný podvodníků, lží. Už ani jejich přísahám nelze věřit - protože nevěří v Boha. Celý svět nepředěláme, ale proč by se nemělo zachovávat osmé přikázání v našem domově, proč by řeč nás, křesťanů, neměla být ANO - ANO, NE - NE? Když přijdeš do prostředí, kde si lidé navzájem věří, tam ti zavoní nebeské království. Proč by upřímnost neměla být i mezi námi, křesťany, v našich domovech?
Sestry a bratří, věřte, že Ježíšovo evangelium, jeho výzvy, nevedou k úzkostlivosti, ke křečovitému pachtění. Vedou k radostnému uvolnění. Je to cesta od poměrů zvířecích k poměrům lidským. Kde se objeví jen trochu snahy žít v lásce a svobodě Božích dětí - tam se tvoří červánky nebes, začne růst ostrůvek Božího království.
Starý zákon chápal náboženství jako soubor příkazů a zákazů. Tušíte už, v čem Ježíšův Nový zákon je nový, jak Pán Ježíš staré zákony zdokonalil?
Bratří, z Boží dobroty jsme tu směli dnešnímu evangeliu naslouchat, uvažovat o něm.
Teď je na nás, abychom se touto ukázanou cestou každé ráno chutě vydali.
 

VĚTŠÍ SPRAVEDLNOST

Řád křesťanského života
Vzpomínáte, jak jsme si tu před dvěma týdny četli osmero blahoslavenství? Vybízel jsem vás, abyste si nezapomněli doma přečíst 5. a 6. kapitolu Matoušova evangelia, celou Horskou řeč v souvislosti.
Kdo jste poslechli, dobře jste udělali. Pomůže vám to líp pochopit jednotlivé úseky Horské řeči, které si budeme při bohoslužbě ještě po celý měsíc předčítat.
V dnešním evangeliu je věta, která má stěžejní důležitost pro pochopení ducha tohoto řádu křesťanského života:
„Nebude-li vaše spravedlnost větší, než je spravedlnost zákoníků a farizeů, nevejdete do království nebeského.“
Na první pohled se zdá, že je to požadavek velmi snadný. Kdo by chtěl být farizejem! Komu se neprotiví přetvářka, falešné svatouškovství. Nenápadné vynášení vlastních ctností, povyšování se nad jiné, zkrátka farizejství, jak tomu výrazu běžně rozumíme.

Farizejský řád života
Jenže tak jednoduché to není. Farizeové měli svou představu o spravedlnosti, a velmi přísnou: Za nic by nevynechali bohoslužby, za nic by nezanedbali půst. Všechny náboženské předpisy zachovávali do puntíku, povinné příspěvky na kostel odváděli precizně. Proto byli ve veřejném mínění váženi a označováni za spravedlivce: Spravedlnost, zákonnost ve všem do puntíku, vše podle zákona. To bylo jejich.
A nyní přichází Pán Ježíš a říká, že to vše nestačí. Že naše spravedlnost musí být větší, jinak že Boží království ani neuvidíme. Co tedy? Máme si vymýšlet ještě víc předpisů a příkazů? Farizeové jich prý měli přes dva tisíce! Máme se víc postit, být ve všem ještě přehnanější?
To by už ani nešlo. Farizeové jsou ve spravedlivém plnění přikázání nepředstižitelní. Ježíšovi tu také jde o něco jiného. Sám na sobě ukázal, jak to myslí. Neptá se, co je povinen pro lidi udělat. Nekalkuloval, jestli a jak mu budou lidé za vykoupení vděční. Šel a nasadil za ně celý svůj mladý život zadarmo, gratis. Prostě z lásky.

Větší velkomyslnost
Pochopils, oč má být naše spravedlnost větší, než ta počtářská: Co jsem povinen, co musím? - O ochotnou velkomyslnou lásku, jako byla Ježíšova.
Kde to lidé nepochopí, tam nežijí v Božím království. Kde manželé se mezi sebou denně perou: To je tvá povinnost, ne má! - Kde sourozenci se hádají: Ať to udělá brácha! - Kde spolupracovníci říkají: Tohle je má povinnost a dál mě nic nezajímá, ať se třeba podnik zboří! - Tam všude zahubili ducha Božího království a vytvořili si menší či větší peklo.

Nový postní řád
Kde lidé pochopí zákon Božího království, tam porozumí i smyslu změn, které v církvi občas prožíváme. Například postní řád. Je tam mimo jiné, že páteční půst se může naplnit nejen zdrženlivostí od masa, ale čímkoli jiným, co nás stojí oběť, opravdový sebezápor.
Kdo nezná dnešní evangelium, mohlo by se mu zdát, že se tu zase cosi zpohodlňuje. Ale kdo ví, že Ježíš chce víc, než jen formální zachování předpisu, ten bude novému řádu rozumět: Půst se neruší. Mění se jen forma, která se už stala příliš snadnou, za formu náročnější. Jen tehdy se postíš, když tě to opravdu stojí nějaký sebezápor, když to opravdu pocítíš.
Podobně je tomu i při naší bohoslužbě. Pán Ježíš nám říká: Přinášíš-li svůj dar k oltáři a cestou se rozpomeneš, že máš zlost na bližního, nech svůj dar a jdi se nejprve smířit.
Všechna snaha o krásnou liturgii by byla k ničemu, kdyby při ní nebyla vzájemná láska.

Jak si to zapamatujeme:
  „Kdo nemá srdce ze zlata,
  ten ať dělá co dělá,
  všechno je prázdnota.“
To je ta vyšší spravedlnost Nového zákona, ta větší než zákoníků a farizeů: Neptej se co musíš, co jsi povinen. Ptej se, co můžeš udělat, dělej to rád, s láskou, ochotně. Neboť veselého dárce miluje Bůh.
 

SMIŘ SE DNES !

 „Jdi a smiř se se svým bratrem!“
 „Udělej to hned, dokud jsi ještě na cestě!“
Jak žiletka ostré jsou ty příkazy Pána Ježíše.
Proč na nás Pán Ježíš tak naléhá? - Všichni víme, že jenom ten člověk si žije pěkně, kdo žije ve spokojené rodině. Že jen ten má vydařený život, kdo si se svým okolím dobře rozumí.
A žít, to nelze odložit napřesrok. Žijeme dnes, proto i lidová moudrost říká: „Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.“ Zítra by mohlo být pozdě, ale dnes to ještě jde, dnes jsi ještě se svým bližním na cestě.
Máme se smířit. Pro Ježíše je tento příkaz tak důležitý, že jej zahrnul do Otčenáše: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme.“ A my proti této výzvě Pána Ježíše v zásadě, v teorii, nemáme námitek. Potíže začínají až při pokusech o její uskutečnění. Tu se ukáže, že ono to není jen tak.
Nikdo z nás totiž neví, jak by se tento kostel vyprázdnil, kdybychom teď doopravdy udělali, co Pán Ježíš říká: „Přinášíš-li svůj dar k oltáři a vzpomeneš si, že tvůj bratr má něco proti tobě - nebo ty něco proti bratrovi - pak se obrať a jdi se napřed smířit se svým bratrem. Pak teprve přijď a obětuj svůj dar.“ Kdoví, jestli bych tu zůstal i já.
Nikdo z nás také neví, jak by se zachoval ten náš bližní, s nímž jsme se nepohodli. Nebude to brát jako přiznání, že on měl pravdu? Nebude to brát jako projev mé slabosti a tím víc bude na mne dotírat? Bude to považovat za mou prohru a svou výhru? - Ne. Není to nic lehkého, ani jednoduchého, dozrát k takovému vykročení ke smíru.
Musíme počítat i s tím, že krok ke smíru bude nutno udělat znovu a znovu, - že napoprvé budeme odmrštěni. Že na cestě ke smíru bude třeba naší velké trpělivosti. Ale copak Pán Bůh nemá velkou trpělivost i s námi?
Kde a proč lidská nepřátelství vznikají? Je to tam, kde každý hledí jen na své vlastní zájmy. Kde se na druhého neohlíží, kde není ochota ustoupit. Takový člověk nedomyslí, že tak ztrácí víc, než kdyby ustoupil: ztrácí pokojné prostředí, které je jen tam, kde je dobře mně i tobě.
Ano, není to nic snadného, tohle vykročení ke smíření. Sami bychom to snad ani nezvládli. Ale copak nemáme na toto smíření zvláštní svátost - svátost smíření - svatou zpověď?
Proč tahle svátost hraje v našem životě tak malou roli? Odpověď je jednoduchá: my se chceme smířit s Bohem - bez smíru s lidmi.
Naše zpověď se podobá jednání manžela, který své ženě dá občas k svátku kytici růží, ale jinak se o ni nestará, jinak na ni nedbá. My to s Bohem děláme také tak. Jednou - dvakrát za rok ve zpovědnici kytici pokorných slov, ale pak zas na všecko zapomeneme. Zpovědní sliby se nesnažíme uskutečnit.
Cesta k smíření a k přátelskému vycházení s lidmi kolem nás, ta bude asi u každého jiná. Bude výsledkem našeho uvažování, přemýšlení. Ale jsem přesvědčen, že každému z nás by to mělo stát za pokus.
Když se chystáme ke zpovědi, pokusme se napřed smířit s lidmi to, co chceme ve zpovědi smiřovat s Bohem.
Manžel, který nemá čas na ženu, na děti, měl by se už týdny před zpovědí zaučovat do pozornějšího vztahu k rodině. Na spoluzaměstnanci, který nám jde na nervy, bychom měli hledat dobré vlastnosti, aby nám byl snesitelnější.
Snad by bylo možné mezi manželi či sourozenci, povědět si navzájem, co komu svědomí vytýká ve vztahu k druhému; dohovořit se, jak vše napravit a zlepšit. To by bylo panečku naplnění příkazu Písma: „Vyznávejte se navzájem ze svých hříchů“ (Jak 5,16) a „Odpouštějte si navzájem“ (1 Kol 3,13).
Víme, že naše zpovědi zůstávají často neúčinné, že po nich zůstáváme stejní, že se po nich nelepší náš vztah k lidem. Teď jsme si řekli recept na nápravu: jdi a usmiř se s lidmi ještě před zpovědí Bohu. Začni s nápravou hned, jak si chybu uvědomíš. Nečekej, že začneš jinak až po zpovědi. Samotný den zpovědi ať je slavnostním smířením s Bohem a radostným svátkem vzájemného usmíření s lidmi.
To by byla krásná a účinná slavnost smíření, kde by náprava  předcházela vlastní zpovědi.
Já vím, jít za druhým a doznat svou chybu, omluvit se, to jde proti srsti. Snadnější je zapírat, vylhat se, čekat, až jestli druhý udělá ke smíru první krok. Ale dosáhnout pokoje v rodině, mezi lidmi, mít pokojný domov - copak to nestojí za kus sebezapření?
V naší farnosti žije asi 500 pokřtěných. Na nedělní bohoslužbě se nás schází průměrně tak kolem 100 lidí. Nás sto má být světlem a solí těm ostatním, jak jsme to slyšeli v evangeliu minulou neděli. Tedy každý z nás má být světlem čtyřem lidem kolem sebe. Vychází z nás k nim opravdu světlo živé víry, teplo smířlivé lásky a vzájemného odpuštění? Pojďme prosit, abychom to uměli.
 

KDO BY SE ROZVÁDĚL SE SVOU ŽENOU

„Ať se muž nerozvádí se svou ženou!“
Přečtu vám kousek dopisu:
„Stále jsem si říkala, že to není pravda, co mi pověděla kolegyně z kanceláře, že to nemůže být pravda. Šla jsem si do bytu té slečny zjistit, že to pravda není, když jsi mi zase řekl že musíš na pár dní odjet. Ale když jsem přicházela k tomu domu, zrovna jsem vás uviděla: Jak jsi hbitě vyskočil z auta, z našeho auta; - jak dvorně jsi jí pomáhal vystoupit z vozu; - jak se k tobě cestou do domu důvěrně přitulila. To už pak bylo vše jasné: Je to pravda, máš jinou ženu. Stála jsem tam na ulici jako bez ducha, když se nahoře rozsvítilo světlo. Já doufala, pořád ještě doufala, že sejdeš dolů, že vyjdeš ven, že odjedeš. Ale tys nevyšel. Teprv dlouho potom, když v okně světlo zhaslo, ploužila jsem se domů a skládala cestou v mysli, jak napíšu žádost o rozvod.“
Není to ojedinělá situace, v níž se octla pisatelka toho dopisu. Ročně se u nás podle úřední statistiky rozvádí na 25.000 manželství. Většinu rozvodů navrhují ženy. A dvě třetiny těch rozvodů se týkají mladých manželství - kolem tří let po sňatku. Dřív, než se mohli vůbec naučit manželskému soužití, manželské lásce, už jsou zas od sebe.

Proč se rozvádějí?
Soudní statistiky vykazují jako nejčastější příčinu rozvratu mladých manželství rozdílnost povah, rozdílnost názorů - brali se tedy dřív, než se znali.
Na druhém místě je nevěra, na třetím nechtěné těhotenství - ti začínali známost tím, čím měli vrcholit, od konce. Pak následuje opilství a hrubé zacházení.
Všechno to svědčí o jednom: že se mladí berou dřív, než jsou dospělí, dřív než se poznají - ukvapeně. A když se jejich očekávání nesplní, neznají zas jiné řešení, než ukvapené - rozvod.
Je to tak správné?

Rozvod v bibli
Podíváme-li se, co říká na rozvod bible, zjistíme, že ve Starém zákoně byl Židům rozvod povolen. Ale jen muž měl právo se rozvést, žena ne! Důvodem k rozvodu mohla být bezdětnost ženy, její cizoložství, nesnášenlivá povaha, ale také i to, že se muži přestala líbit. V tomhle zůstali někteří muži Izraelity dodnes.
Pán Ježíš tuto mužskou zvůli v manželství odmítl. Na námitky farizeů, že to Mojžíš dovolil, odpovídá, že ne Boží zákon, ale tvrdost srdce je důvodem rozvodů. V dnešním evangeliu říká Pán Ježíš: „Každý, kdo se rozvede se ženou - mimo případ smilstva - uvádí ji v cizoložství.“
Na základě tohoto výroku uznávají pravoslavní, naši evangelíci a protestanté všech vyznání manželskou nevěru jako důvod k rozluce manželství - s právem uzavřít nový sňatek.

Rozvod v občanském zákoně
Dnešní občanské zákoníky většiny států připouštějí možnost rozvodu, ale jen jako krajní východisko tam, kde je mezi manžely hluboký a nenapravitelný rozvrat, takže manželství už není schopno plnit svůj vlastní účel.
Nedávno psal rozvodový soudce v novinách varování: „Rozvod je vždy záležitost krajně nechutná, protože jeho předmětem jsou nejintimnější věci manželského života a soudní řízení je veřejně přístupné komukoliv. A tak se mohou přijít popást i zvědaví známí a zlomyslné sousedky. Je třeba volat známé, aby šli svědčit, což jim je nepříjemné a tak raději říkají, že nic neviděli a neslyšeli. Rozdělení majetku, co s dětmi, to vše jsou problémy nesmírně obtížné a poškození jsou zpravidla všichni: ti co spor vyhráli i ti, co prohráli. Při rozvodu není vítězů, jen zkrachovaní manželé. A nakonec, - v důsledku nedostatku bytů, - zůstávají často manželé dál ve společném bytě, takže to, oč usilovali - rozejít se, se jim stejně nezdaří. - Proto by měl být rozvod opravdu až tím posledním, nejkrajnějším prostředkem vyřešení manželské krize.“ - Tak končí zkušený soudce.

Rozvod a dnešní církev
Jak se dívá na rozvod dnešní církev? V případě trvalého rozvratu manželského církev uznává rozvod „od stolu a lože“, tedy právní i osobní rozchod manželů, žití odděleně.
Ale i zde radí církev k co největší trpělivosti. Dát si lhůtu, aby se porouchané vztahy měly čas zhojit, aby si partneři mohli promyslet a uvědomit, kde dělali chyby. Aby poznali, že mimo manželství by to také nebyl jen samý med, - aby našli cestu zpět, k sobě. „Na rozvod je vždycky času dost,“ - to je rada církve rozvaděným manželům.
Tento postoj církve se dosti dobře obrazí v závěru dopisu, z něhož jsme si četli na začátku. Dopis končí takto:
„Ani ti asi nikdy nepovím, jaká to bylo noc, než přišlo dnešní ráno a než jsem dozrála k rozhodnutí, které ti teď chci sdělit. Jeho viditelnou připomínkou mi bude změna, kterou jsem právě udělala v naší ložnici. Sundala jsem ten obrázek slunečnic, který visel nad našimi postelemi - čas slunečnic je u konce - a pověsila jsem tam starý kříž od maminky, co stál dosud zabalený za skříní. Ten teď visí nad našimi postelemi. Kristus s rukama rozpjatýma, jednou nad mou postelí a druhou nad tou prázdnou vedle. A jsem tu také já, tvá žena. Chci také čekat, jako ten Kristus čekal za skříní, až ho budem potřebovat. Chci ti dát čas, lhůtu, jestli pochopíš a vrátíš se. I sobě chci dát lhůtu. I já potřebuji mnohé pochopit, co jsem dělala špatně.
Chci se učit od toho, který teď visí s rozpjatýma rukama, s prázdnou náručí, nad naším lůžkem. Tvá žena.“
Co ta žena vytušila svým srdcem, to ví církev ze své staleté zkušenosti: mnohé roztržky se zahojí, když je čas na hojení, když se jeden nebo druhý nesplaší. A ví, že když manželé takovou krizi manželství přečkají, je pak jejich vztah hezčí, než byl předtím. Ale sotva zvládnou rozvadění manželé takovou krizi sami. Je lépe poradit se, - ale se zkušeným radičem: buď s knězem, který se vyzná, nebo v manželské poradně.
Lékaři nám připomínají, že lépe, než nemoci léčit, je jim předcházet. To hlásá církev trpělivě a vytrvale odedávna: Známost má být dostatečně dlouhá, brát se mají lidé opravdu dospělí, charakterově zralí a ustálení, ne poloděti. Před sňatkem se mají snoubenci dobře seznámit a vyškolit v zásadách  života ve dvou, které jsou jiné než u jednotlivce, jiné než platí v kolektivu.

Co s rozvedenými?
V jedné anketě odpověděla polovina rozvedených, že kdyby bylo možno vrátit vše zpět, už by rozvod neprovedli, ale hledali, jak manželství zachránit.
Jenže život není možno vrátit zpět, když zjistíme, že jsme něco zvrtali, a tak je tu otázka, co s těmi, kteří už rozvedení jsou? Co s těmi, kteří už se zase znovu občansky provdali či oženili? Obrátit se k nim zády? Vyvrhnout je ze společenství nás, spravedlivých, hodných zbožných, správných? Sami cítíte, jak ta vlastní chvála skřípe a jak by takové řešení bylo přesně napříč tomu, co dělal Pán Ježíš s těmi, kteří v životě ztroskotali, co dělal se zatoulanými a ztracenými ovečkami. Těm se Pán Ježíš věnoval se zvláštní láskou, protože cítil, že ti nešťastní zvlášť lásku a podání pomocné ruky potřebují.
Jsou přece mezi nimi i takoví, kteří rozvrat manželství sami nezavinili, kteří rozvod nechtěli, kteří doplatili na svou nezkušenost a důvěřivost. Jsou, kteří se provinili, ale už své provinění poznali a hluboce ho litují.
Těm je třeba pomoci, aby našli důvěru, že Boží láska je větší, než lidská pošetilost a než dosah lidských paragrafů.
Jsou případy, kdy i církev prohlašuje manželství za neplatné, ale právní předpisy církevního zákoníku tu nevystihují zdaleka všechny situace, které dnešní život s sebou nese.
Pokoncilní církev tu říká:
„I ti manželé, kteří nemohou být církevně sezdáni, zůstávají dál křesťany mocí svátosti křtu a mají právo na naši plnou křesťanskou lásku. Soud o vnitřních pohnutkách jejich rozluky a uzavření nového sňatku je třeba ponechat Pánu, který jediný vidí do hlubin lidské duše.
Je třeba je povzbuzovat a umožnit jim, aby se zúčastnili na životě církevního společenství, zúčastňovali se bohoslužeb a dobře vychovávali své děti.“
To je tedy úkol nás všech:
- Těm, kteří jsou před manželstvím, pomáhat, aby se co nejlépe na manželský život připravili.
- Těm, kteří žijí v manželství, pomáhat, aby si dokázali vytvořit pěkný domov.
- A těm, kteří v manželství ztroskotali, pomáhat se v troskách zorientovat a znovu postavit na nohy.
Pojďme se teď spojit ve společné modlitbě za nás všechny.

Přímluvy

Předstupme společně před Pána s prosbou o pomoc v tom, nač naše vlastní síly nestačí. Prosme s důvěrou:

• Za našeho biskupa, aby řídil svou diecézi a kněze statečně a pevně.
• Za ty, kteří nám vládnou ve správě státu, aby se dali vést Duchem spravedlnosti a státnické rozvahy.
• Za lidi, s kterými jsme dosud nežili v přátelství, - abychom usilovně hledali cesty ke smíru.
• Za lidi smutné, - aby pochopili, že na radost nelze čekat, že ji musíme sami začít rozdávat.
• Za lidi, kteří mají starosti, - aby se s důvěrou svěřili do ochrany Boží.
• Za nás všechny, abychom se nepokoušeli chytračit a strkat své povinnosti na druhé, ale udělali svoji práci dobře a spolehlivě.

Bože, dej nám pochopení, že my křesťané máme zodpovědnost za lidi kolem sebe. Ať jsme lidmi pokojnými - v duchu evangelia Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 7. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnes nás chce slovo Boží upevnit v křesťanské zásadě, že nenávist k člověku se nesnáší s láskou k Bohu.
Zní to samozřejmě, ale žít podle toho lehké není. Připomeňme si hned předem, jaké nechuti k lidem v sobě nosíme - a prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení
1. Lv 19,1-2.17-18
Křesťanskou zásadu, že láska k Bohu se projevuje láskou k bližnímu, vytušili moudří už v hloubi Starého zákona, jak o tom svědčí dnešní čtení.
2. 1 Kor 3,16-23
V druhém čtení píše svatý Pavel, jaké kvality má mít každý křesťan jako jednotlivec, i křesťanské společenství - to jest naše farnost - jako celek.
3. Mt 5,38-48
Kolem veršů evangelia, které si teď budeme číst, vedou se po staletí diskuse, jestli ty požadavky jsou proveditelné. I v nás narůstá při poslechu pocit: co je tohle za divnou spravedlnost?
 

ČEST VELÍ POMSTÍT - LÁSKA VELÍ ODPUSTIT

Nejrevolučnější přelom na cestě lidstva za poznáním Boha
je v pochopení, že odpuštění je víc, než pomsta.
Vypravuje jedna maminka dítka - školáčka: mají tam malého rváče - teroristu. Hned bije pěstmi, jedno koho a kam udeří. Jeho maminka říká: „Já ho tak vychovávám, aby v dnešním světě přežil. Konečně v bibli se to radí také.“

Dvojí morálka bible
Poslechněte si, jak popisuje své zážitky kterýsi čtenář bible: „Stal jsem se majitelem ekumenického vydání bible a tak jsem se s chutí pustil do četby. Ale vidím, že to není tak jednoduché, jako číst jiné knihy. Jsou tam věci, kterým nerozumím. To je celkem pochopitelné vzhledem ke stáří textu. Ale jsou tam i věci, které mi vadí, které mi jsou proti mysli, které mě pobuřují. Například doslova dvojí morálka v přístupu k nepřátelům u starozákonního Izraele a v Novém Zákoně u Pána Ježíše.
Ve Starém Zákoně čtu, že je Boží vůle nepřátele nenávidět, nelítostně je pobíjet a vyvražďovat V Novém Zákoně čtu, že je Boží vůle nepřátele dokonce naopak milovat. Je to vůbec jeden Bůh, o kterém mluví Starý a Nový Zákon?“
Tyhle rozpory uvádějí ve zmatek opravdu každého, kdo vezme bibli do ruky a neví, že je to tisíciletý dokument zápasu lidstva o poznání Boha a jeho vůle. Že je to sice kniha inspirovaná, psaná pod vnuknutím Ducha svatého, ale ne tak, že by pisatelé 72 biblických knih, napsaných v časovém rozmezí celého tisíciletí, byli jen jakýmisi psacími stroji, diktafony, kteří zapisovali, co se jim shůry diktovalo, našeptávalo. A tak jsou biblické knihy slovem Božím v šatě slova lidského. Jsou vyjevení Boží vůle, ale také i stavu jejího posunutí u pisatelů.
Ta dvojí morálka ve vztahu k nepřátelům na stránkách bible, to jsou dva vývojové stupně poznávání Boží vůle, svědectví člověkovy klopotné cesty při poznávání Boží velikosti a dokonalosti.

Již Starý zákon tušil Boží lásku
Ale již starozákonní člověk začal tušit, že láska k Bohu musí znamenat i lásku k bližnímu, k člověku, jak svědčí verše dnešního starozákonního čtení ze třetí knihy Mojžíšovy: „Nemsti se. Neměj nenávist k svému bratru. Nechovej zášť proti svým krajanům. Miluj svého bližního!“
My ovšem víme, že Izraelité příkaz lásky k bližním vztahovali jen na své soukmenovce, vůbec ne na cizince, členy jiného národa, nevěřící pohany. Moc se jim nedivme, vždyť my také milujeme především své děti, své příbuzné, své známé, své přátele. Pro ty své chceme především to nejlepší.
Kdyby se dalo s touto starozákonní formou lásky k bližnímu vystačit, to by nemusel přijít na svět Ježíš Kristus, nebylo by důvodu ke vzniku křesťanství.
Jenže ono to podle mravu starého Izraele nestačí: My chceme pro ty své to nejlepší, druzí chtějí pro ty své také urvat to nejlepší - a tak vzniká boj, aby každý pro ty své urval to nejlepší. A když se to nepodaří, vzniká závist, záští, nepřejícnost a nenávist. Tak je to.
Láska k našim nejbližším nás vede k nenávisti k druhým, cizím.

Ježíšovo řešení
Proto bylo pro lidstvo tak nezbytné, aby přišel Učitel, Ježíš Kristus, a se vší autoritou Božího syna prohlásil: lidé, vaše láska k jedněm nesmí znamenat nenávist k druhým. Nebeský Otec miluje i ty, kteří v něj nevěří, miluje i ty, kteří vás pronásledují, miluje i ty, kteří vás nenávidí. Jako děti nebeského Otce, musíte milovat, co on miluje, milovat i nepřátele, odplácet jim zlé dobrým. To je nejrevolučnější  přelom na cestě člověka za poznáním svého člověčenství: je v pochopení, že odpuštění je víc než pomsta.
Jenže tohle Ježíšovo řešení, jak rozbít kruh nenávisti a pomsty, nám není nijak sympatické: „dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí..., na zlé odpovídejte dobrým!“ - A nejen nesympatické se nám to zdá, ale považujeme to přímo za nerozumné a neproveditelné! Kam bychom takhle došli? Vždyť by toho každý zneužíval, že si na nás může všechno beztrestně dovolit, vždyť bychom se tak zničili! Co je to za Boží spravedlnost, kterou tu Pán Ježíš zastává?
Boží spravedlnost podle židů a farizeů byla, že Hospodin povýší je, spravedlivé Izraelity, a zničí jejich odpůrce.
Pán Ježíš jim na to odpověděl otázkou, kdo že je ten spravedlivý: „Kdo jsi sám bez hříchu, hoď první kamenem!“ - Nikdo není spravedlivý, všichni potřebujeme Boží milosrdenství, vykoupení. Zde je základ našeho vztahu ke zlým lidem: když si uvědomíme, že my jsme také zlí lidé. Nenávist se nedá léčit nenávistí, ale jen láskou. Čím více lásky, tím méně nenávisti, to je Ježíšova rovnice, jak řešit mezilidské vztahy.

Vzít vážně Ježíšův příkaz lásky k nepřátelům
Ježíšova slova o lásce k nepřátelům jsou tedy míněna doopravdy, platí nejen pro tehdejší Ježíšovy posluchače, ale i pro nás, dnešní lidi. A je-li dnešnímu rozvaděnému světu čeho třeba, pak především návodu, účinného návodu, jak se vypořádat s nenávistí. Ne už jen s nenávistí mezi sousedy, mezi rodinami, ale s nenávistí obrovských rozměrů, která sahá přes hranice zemí, ras, kontinentů.
Kdo se zabere do pozorování včelího nebo mravenčího společenství, musí zvolat s obdivem: Jak vzorná spolupráce, jaký dokonalý kolektiv.
Když se však okouzleni dokonalostí včelí spolupráce zahledíme na jiný druh „živočichů“ - na Homo sapiens - na člověka, vidíme, jak rozvrácené, zlé, nemocné je toto společenství lidí.
Je snad člověk nevydařený pokus přírody, určený k vyhynutí? Podle Ježíše se lidstvo nenachází ve slepé uličce, ale je ještě ve vývoji, ještě nehotové, nezralé.
A toto  je cesta dalšího vývoje člověka a lidstva: Cesta nesobecké lásky.
Čím víc bude v nás a ve světě lásky, tím méně bude nenávisti.
Proto učme své děti odmalička, že odplácet zlé zlým znamená vytvářet ošklivé řetězy zla, které stále narůstají a mohou obtočit jako hadi celý život.
Proto se vy, velké děti, co chodíte s námi do kostela, proto se sami učte s velikou houževnatostí důvěřovat v moc úsměvu, chlácholivého slova, podané ruky ke smíru, v podání chleba místo kamene.
Pravda, víme všichni, že tato cesta není vždy úspěšná. Přináší úspěch jen někdy. Ale oplácet zlo zlem, to nepřináší úspěch nikdy, to spor nesmíří nikdy, to spory nerozřeší nikdy.
Jaká že je Ježíšova rovnice na řešení mezilidských vztahů?
 Čím více bude v nás a ve světě kolem nás lásky,
  tím méně bude nenávisti.
 Náš nebeský Otec dává slunci svítit dobrým i zlým.
 Pojďme se tedy s novou chutí učit dokonalosti nebeského Otce.

Přímluvy

Pán Ježíš nám dal přikázání, abychom se milovali jako Otec nebeský miluje nás. Tato láska, to nemá být nějaký pocit, teorie, ale má ovlivňovat naše chování od rána do večera, naše jednání s přáteli i nepřáteli. Proto tě, Pane, prosíme o pomoc:

• Udržuj v nás živý a bdělý hlas svědomí, aby nás varoval před chybným postojem k lidem.
• Ať vládnoucí třídy ve světě pochopí, že je pro ně lépe závodit v blahobytu občanů, než v počtu zbraní.
• Ať si zošklivíme všechny nenávistné a nepřátelské myšlenky vůči lidem kolem sebe.
• Ať vytrvale hledáme, co je na každém dobrého.
• Ať umíme odpouštět a zapomínat utrpěné křivdy.
• Ať jsou křesťanské církve, jejich představení a příslušníci vzorem světu ve snášenlivosti. a vzájemné lásce.
• Ať se mladí lidé nebojí dát se do služby Kristovy.

Bože, ty jsi Láska sama. Jen když se mezi sebou máme rádi, jsi ty uprostřed nás. Když se oddáváme hněvu, zlosti, stáváme se pravými bezbožníky. Chceme se proto učit každý den s novou radostí lásce k bližnímu a následovat Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 8. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Ještě nedávno jsme slýchali a čítali sebevědomé prohlášení: „To, co se dřív nazývalo Boží prozřetelností, Božími zákony, to jsme teď lépe nahradili vědou a technikou.“
Znělo to hrdě, ale úděsné následky nedbání na Boží zákony budeme v přírodě i v lidech napravovat po dlouhá desetiletí.
Jak je to s mou, s tvou vírou v Boží prozřetelnost? Kolik pohodlnictví - však se Pán postará! Kolik zavírání očí před Božím zákonem, když nám nevyhovuje?
I my máme čeho litovat.

Uvedení do čtení
1. Iz 49,14-15
Otevřme se teď prorockému slovu, aby v nás upevnilo důvěru v Boží prozřetelnou péči o ty, kdo se svěří jeho ochraně.
2. 1 Kor 4,1-5
My si někdy na své práci nadmíru zakládáme. Poslouchejme, jak  skromně se oceňoval velikán apoštol Pavel.
3. Mt 6,24-34
Co teď uslyšíme v evangeliu, patří k jádru Ježíšovy výzvy lidem, světu: Vytvořte si správnou stupnici hodnot, abyste věděli, co je důležité především a co je až za tím.
 

NESLOUŽIT DVĚMA PÁNŮM

Sloužit nelze, ale zkoušíme to stále
Dvěma různým pánům sloužit nelze, říká Pán Ježíš v dnešním evangeliu.
My to víme, ale v každodenním životě to přesto zkoušíme.
Při ranní modlitbě máme dobrý úmysl: „Co dnes budu dělat, mluvit, myslet, vše ať je k větší cti a slávě Boží.“ Ale během dne hledáme, co je k slávě naší.
Výsledkem je vnitřní rozpolcenost věřícího člověka, stálý pocit špatného svědomí. nectnost strachu z Boha namísto ctnosti bázně Boží. A to není dobré ovoce naší snahy o duchovní život, vždyť ovocem má být opak, radost.

Jak to tedy dělat?
Jak to tedy dělat? Což takhle: nechat ranní modlitby a nedělat žádná předsevzetí? Když nic nechci, nebudu mít výčitky, že jsem nesplnil.
Tohle by dobrá cesta nebyla. Kdo začne lajdat v ranní modlitbě, nebo ji omezí jen na odbrebentěný Otčenáš, ten je brzo po krk v lajdání všeho druhu i přes den.
Jak to tedy dělat? Nesmí z toho být úkol navíc, o povinnost víc - těch povinností máme beztak dost.
Musíme si natrénovat, nacvičit návyk. Jako si dítě nacvičí chození tak, že nemusí přemýšlet, kterou nohu teď dát dopředu, jako si automobilista nacvičí řízení tak, že nemusí přemýšlet co nohou, co rukou, tak si my křesťané nacvičujeme stálé spojení s Boží láskou, ať děláme cokoliv.
Jak se to dá natrénovat? Jsou na to dva cviky.

Cvik přes den prvý
Ten dobrý úmysl v ranní modlitbě: „Všechno dnes chci dělat ke cti a slávě Boží,“ ten si zachovejme a k němu navíc trénujme a natrénujme kontrolu přes den: „Mohu to, co právě dělám, nabídnout Pánu Ježíši jako svůj dar? Co teď chci udělat, je to opravdu dobré?“
Když vytrváš s každodenní ranní a večerní kontrolou, - a denní modlitbu se snad modlíš, co bys to byl jinak za křesťana, - když si to tedy budeš dvakrát denně připomínat, navykneš si, abys při všem, co míníš dělat, zauvažoval i z toho hlediska, jestli to je správné před Božím zrakem, jestli z toho bude nakonec radost nebo znechucený pocit špatného svědomí.

Cvik přes den druhý
A pak je tu ještě druhý cvik, jak žít a pracovat ke cti a slávě Boží. Týká se věcí a lidí, kteří nám sami přicházejí takříkajíc pod ruku. Nevybíral jsem si, je to tu: U vás, školáci, třebas spolužák v lavici. Posadili ho k tobě a jde ti na nervy, je ti protivný, je zlý. Kdybys nebyl křesťan, asi bys nedokázal nic víc, než že bys chodil do školy s nechutí, že by sis nechal otrávit školu.
Ale křesťan, ten ráno vše nabídl Pánu Bohu. To hezké k Boží cti a slávě, to bolavé a protivné jako pomoc Pánu Ježíši s jeho křížem: Vše nepříjemné chci dnes nést jako kousek kříže Pána Ježíše.
A tak křesťanu jsou protivní lidé také protivní. Ale místo, aby nás z nich začala bolet hlava nebo téct nervy, říkáme si: Pane Ježíši, tys měl kolem sebe také všelijaké Jidáše a všelijaké farizeje. Ale nerozčiloval ses kvůli nim, jen ti jich bylo líto. Tak já to budu dělat také tak.
Křesťanu je také nepříjemné, když má jít do nemocnice na operaci slepého střeva či na žlučové kameny. Ale vzpomene si na Pána Ježíše na Hoře Olivové a v duchu se modlí: Otče, já bych to raději nechtěl, jestliže to opravdu nemusí být. Ale jestli to být musí, nechám to na tobě.

Jaký je z toho užitek?
Jaký je z toho užitek? Veliký.
Kdo každé ráno vstává s dobrým úmyslem:
 „Vše, co budu dnes dělat, chci dělat dobře, k Boží slávě!“
 „Vše nepříjemné chci nést jako kříž Pána Ježíše!“
Kdo tedy ráno začíná s dobrým úmyslem; - kdo si nacvičí, dívat se na vše z tohoto pohledu; - kdo se při večerní modlitbě kontroluje zpytováním svědomí; - na takovém člověku se to pozná. Dobře sám sebe zná, má se pod kontrolou, nepoletuchuje, nezmatkuje, nesmutkuje.
Kdosi o dobrém úmyslu řekl, že plní v životě funkci, jakou má spojka při jízdě autem:
můžeš se tak přeřadit na hnací motor Boží lásky.

Kdo z vás je pro, povstaňte a přihlaste se společným Kredem do Boží autoškoly.

Přímluvy

Pojďme prosit našeho Pána, aby všichni lidé došli jeho spásy.

• Za tvou církev uprostřed dnešního světa, aby o tobě vydávala všem lidem dobré svědectví.
• Za všechny národy naší země,  aby tě, Pane, poznaly a uvěřily v tebe.
• Za národy trpící podvýživou, aby jejich vlády víc dbaly o jejich potřeby,  než o své kapsy.
• Za naši farní rodinu, aby v ní byl pokoj a svornost.
• Za nás, zde shromážděné, abychom si odnášeli domů posilu ve víře, naději a lásce.
• Za naše zemřelé ......., aby prohlédli do světla Božího království.

Bože, prosíme tě: Dej, ať žijeme tak, abychom byli hodni vyslyšení našich proseb, skrze Krista, našeho Pána.
 
další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net