Cestou do Emauz  - nedělní cyklus A - mezidobí (16.-20. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  

NEDĚLE 16. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Proč Bůh, když je dobrý, ve světě trpí zlo?
Dnešní liturgie obrací naši pozornost k této prastaré otázce lidstva. Proč Bůh nevymýtí na světě zlo, proč nezatočí se zlými lidmi? My se ovšem při takovém uvažování vždy automaticky počítáme mezi ty dobré. Ale jsme před zrakem Božím opravdu tak dobří?
Zpytujme se, litujme, prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení
1. Mdr 12,13.16-19
Jen slaboch si musí stále znovu dokazovat, že má moc. Bůh si může dovolit mírnost. Tohle už tušil svatopisec v knize Moudrosti.
2. Řím 8,26-27
Kdo trpíte tím, že jste stále kritizováni, posuzováni povrchními lidskými soudy, poslouchejte, co říká svatý Pavel: Bůh zná tvé srdce, ví přesně, jak co myslíš - a to stačí.
3. Mt 13,24-43
Řeč podobenství dnešního evangelia je jasná a srozumitelná, a přesto není snadné celou jeho hloubku dohlédnout a pochopit.
 

ZLO SE PO ZLÉM NEVYLÉČÍ

Trestající zbožnost
Představa, jaký má být a co má dělat spravedlivý Bůh, ta je u lidí ve všech dobách stále stejná. Jan Křtitel to vyjádřil za všechny, jak si představuje příchod Mesiáše - zásah Boží do lidského světa: Tvrdě ztrestá všechny hříšníky! Zlé vymete jako plevy do ohně, a ty hodné shromáždí jako pšenici do své stodoly.
Když objevili kumránský klášter u Mrtvého moře, kde žili zbožní izraelité ještě v době Kristově, zjistili z jejich řádových stanov stejný postoj: nemilosrdně a důsledně vylučovali ne dosti horlivé ze svého společenství.
Takovou starozákonní podobu má zbožná horlivost mnohých podnes: proč Bůh nezasáhne proti hříšníkům, proč papež nevyloučí z církve špatné kněze, špatné věřící. Prověrky, vylučování, to je u mnohých nejlepší vyřešení problémů s vadnými lidmi.

Zlo se po zlém nevyléčí
Ježíš však je jiného mínění o tomto pronásledování čarodějnic. „Nechte růst oboje až do žně.“ - Zlem zlo nevyléčíte, jen zmnožíte. Násilím, po zlém, nedosáhneš žádné dobro!
Pokusme si představit, oč pokojnější by byl náš dnešní svět, kdyby se lidé řídili touto velkorysostí Ježíšovou. Oč křesťanštější by byly dějiny církve, kdyby se byla řídila příkazem svého Mistra! Nebylo by upalování kacířů a čarodějnic, nebyly by náboženské války, nebyly by rozkoly v církvi, kdyby aspoň křesťané pochopili, že kamenováním odpůrců se zlo neodstraní.

Pán Ježíš tak jednal
Tohle podobenství o koukolu a pšenici zdaleka není nějakou okrajovou vyprávěnkou. Kristus to nejen učil, ale i dělal:
Když chtěli kamenovat hříšnou ženu, Ježíš odmítl. Neomlouvá hříšnici, ale chce jí dát novou šanci: Jdi a už nehřeš.
Když je Samaritáni vyhnali ze vsi, kde chtěli přenocovat, apoštolové se s nimi chtějí vypořádat zkrátka: Ať na ně sestoupí oheň z nebe a zahubí je: Ale Ježíš jim na to říká káravě: „Nevíte, čího ducha jste. Syn člověka nepřišel, aby hubil, ale aby zachraňoval.“
Slepá horlivost o sebelepší dobro je zlá horlivost: Pryč s těmi, kteří mají jiné názory, jiné záliby. Církev vpravdě Kristova, opravdový křesťan se nesmí na těchto honičkách podílet.

Trpělivost je podoba lásky
Toto křesťanské čekání není ze slabosti, je to šance k novému začátku, šance k napravení, k dozrání člověka.
 Tvá trpělivost, to je podoba tvé lásky!
Možná vám napadlo ještě jedno hledisko k otázce, zda se do protivníka pustit s vyhrnutými rukávy, nebo mu dát šanci k dorozumění.
Ono se tu totiž pořád mluví jen o koukolu nebo pšenici; o lidech dobrých nebo zlých. Jakoby na světě byly jen dva druhy lidí, jako figurky na šachovnici: bílí a černí, dobří a zlí - nic mezi tím.
Ale kdo z nás všech si troufá prohlásit, že je jen dobrý? V každém z nás je dobré jádro, ale taky pořádný kus plevele.
Kdo si tohle uvědomí, ten už není rváčem, je snášenlivý. Vítá, že je ještě čas do žní, že každý má dostat příležitost k napravení. Že pro jiné i pro nás je každý den, každé ráno takovou novou šancí začít život znovu a lépe.
Proč asi je Bůh s lidmi tak trpělivý? Víme proč. On nám to sám pověděl: Protože má člověka rád.
A tohle je tak důležité, že si to zapíšeme do paměti velmi důkladně:
KDO MÁ RÁD - UMÍ BÝT TRPĚLIVÝ
TRPĚLIVOST JE PODOBA LÁSKY.
 

NESUĎME

Náš sklon soudit
Všichni máme sklon radikálně rozdělovat lidi kolem sebe na dvě skupiny: na dobré a zlé. Nejraději bychom na ně nalepovali označení.
V dnešním evangeliu Pán Ježíš říká, že to tak není správné. Nám soudit nepřísluší, to je věc Boží. A čas našeho života, to není ani čas soudu Božího, to je čas Boží trpělivosti.
Je úkolem nás, křesťanů, že máme tu Boží trpělivost ve světě kolem sebe vlastní trpělivostí zpřítomňovat.
Jenže je tu nebezpečí sektářství. Nebezpečí „čisté“ církve.
Pán Ježíš přišel a kázal všem lidem, celému národu. Ale hned začalo třídění: z celého národa se vyčlenili ti, co v něj uvěřili. Z těch, co uvěřili, se oddělila skupina učedníků. Z učedníků se oddělila skupina apoštolů. A už tu bylo nebezpečí elitářství, nebezpečí malé sekty těch lepších, dokonalých: my učedníci jsme lepší, než prostí věřící, my apoštolové jsme lepší než učedníci.
Pocit lepších křesťanů se projevuje v nedůtklivosti vůči těm špatnějším: „Pán Ježíš by měl udělat pořádek v řadách svých vyznavačů! Měl by vyloučit ty málo zbožné, měl by zahnat hříšníky, měl by ztrestat málo horlivé. Kdy už konečně udělá pořádek ve svých řadách?“
Tohle pokušení jde s celou církví po všechna staletí, pokouší nás dodnes.
Kolik různých roztržek církve vzniklo z pocitu, že jedni jsou zbožnější, než druzí a že se s těmi méně zbožnými nebudou zahazovat v jedné církvi. Kolik sekt, kolik náboženských válek a nepokojů vyvolali tihle „lepší“.
A i dnes kolem sebe občas slyšíme syčet: Proč támhleten chodí mezi nás do kostela, když je jen občansky oddaný! Proč támhleta jde ke svatému přijímání, když je rozvedená! Vyhnat by se měli z kostela ti špatní, hříšní, - ti, co mě dost zdvořile nezdraví!
A protože tihle spravedliví hříšníky z kostela vyhnat nemohou, nemohou je vyloučit z církve, odcházejí nakonec sami. Kolikrát jsem už slyšel od různých lidí: Já nejdu do kostela proto, že nemohu vidět jak tam sedí ten a ten darebák. A tak ti „spravedliví“ opouštějí společenství křesťanů, protože se nechtějí zahazovat s námi špatnými, opouštějí své rodiny a rozvádějí se, protože jejich manželky nejsou pro ně dost dobré. Nikdo pro ně není dost dobrý.

Boží trpělivost
Bůh takto nejedná. Naštěstí pro nás hříšníky i naštěstí pro ty „spravedlivé“, co nad námi ohrnují nos a chtěli by nás nejraději zlikvidovat.
Bůh před nikým nezavírá dveře. Naopak: Bůh otvírá i ty dveře, co my někomu zavřeme před nosem. Bůh nechává klidně růst koukol mezi pšenicí. Nebojí se, že koukol pšenici zadusí.
Síla této Boží trpělivosti je v lásce. A v Božím vědění, že nikdo nemá spachtovanou celou pravdu, celou dokonalost. Že není mezi lidmi jen čistý koukol a jen čistá pšenice. Že v každém z nás je trochu plevele, trochu pšenice. Nikdy nezapomenu na zážitek z mých kněžských začátků: Stěžovala si mi mladá žena na muže kvartálníka: čas od času se opije a vyvádí až hrůza. - „To jsem teda nevěděl, že váš manžel je takový darebák“ - povídám na to. To jsem si dal: „Pane kaplane, to se mejlíte! On je jináč dobrák!“

Náš úkol
Od té venkovské ženy bychom se měli všichni učit. Ona, aniž to věděla, moc hezky ztělesňovala Boží trpělivost s člověkovým kvartálnictvím.
My všichni, i lidé kolem nás, jsme nějak dobráci a nějak kvartálníci. Není správná lhostejnost vůči chybám, ale také ne odsuzování. Máme podat ruku, pomoci. A nejvíc trpělivostí.

Naše společenství
A tak je dobře, že se tu kolem stolu Páně nescházejí jen samí dokonalí a spravedliví, že je tu místo pro všechny. Všichni jsme pozváni ke stolu Páně, abychom se tu učili snášenlivé lásce. A když můžeme být v lásce pohromadě u stolu Páně v kostele, proč ne i doma u stolu rodinného.
Nezapomeňme: dnes jsme se učili, jak máme Boží trpělivost zpřítomňovat a zviditelňovat ve světě svou vlastní trpělivostí.
Pojďme společně prosit o sílu k tomuto poslání.
 

NEJVĚTŠÍ EVANGELIZAČNÍ ČIN

„Nezdá se vám, že dnes a minulou neděli mluvil Pán Ježíš tak trochu jako rádce zahrádkářů? Minule o dobré a špatné půdě, dnes o pleveli v obilí.“
I ten uštěpačný ministrantík, který takto mluvil, jistě dobře rozuměl a při kázání uvažoval, jakou je on sám dobrou nebo špatnou půdou, - jak se v něm daří růst semeni Božího slova.
I my se dnes po vyslechnutí evangelia v duchu ptejme, kolik je v nás dobrého zrna, kolik plevele.
Málo je takových lidí, co byli jen dobrou pšenicí.
Málo je takových lidí, co by byli jen plevelem.
Všichni jsme trochu zaplevelení, někdo víc, někdo míň. Jsme směska dobrého a zlého:
 - Jsme věřící lidé, - ale občas máme pochybnosti.
 - Jsme lidé slušní, - ale občas se rozzlobíme.
 - Jsme lidé laskaví, - ale občas s námi zamává závist.
 - Jsme lidé soucitní, - ale jak dovedeme být někdy bezohlední!
Je to naše práce na celý život, toto stále pletí plevele v sobě. Stále v nás klíčí pokušení ke zlému. Ještě na smrtelné posteli nás může opanovat netrpělivost či zlost.
Pokoj od tohoto plevele, od zlého pokušení, to budeme mít až v nebi. Dokud žijeme, stále platí, co si vštěpujeme jako děti při přípravě na první svaté přijímání: MUSÍME SI NA SEBE DÁVAT POZOR!
Tohle dávání si pozor, tohle stálé pletí plevele, to není úsilí beznadějné. Stále potkáváme lidi hodné, laskavé, vlídné, klidné, trpělivé.
Tito hodní lidé, to jsou jediní hlasatelé evangelia lásky mezi lidmi. Doslova platí, že jediným evangeliem, které je většina dnešních lidí ochotna číst, je tvář nás, křesťanů.
Biskup Wanke z Erfurtu vypravoval, jak si v jeho diecézi zřídili noviciát Malé sestry Karla de Fucoulta. Usadily se v chalupě v malé duryňské vesnici, v kraji bohatých řepařských sedláků, kteří na Pánaboha neměli nikdy čas - něco jako naše Polabí. Kostel zel celý rok prázdnotou. Jak tam ty sestřičky pracovaly?
Ve vsi neměli listonoše. Taková práce, za každého počasí běhat venku, pár korun za to - kdopak by to dělal. Za týden už jedna ze sestřiček roznášela poštu a přidávala přátelské úsměvy.
V domově důchodců neměli uklízečku na oddělení ležáků - oni ti lidé často neudrží moč a  někdy i podělají všechno kolem sebe - kdopak by to uklízel! Druhá sestřička se tam začala ohánět hadrem a smetákem a šveholit s bábinkami jak vlaštovička. I třetí a čtvrtá sestra nezačaly dělat růžencové pobožnosti v kostele, ale chodily po chalupách, kde byla nemocná maminka, opatrovaly jí děti, krmily králíky a uvařily všem jídlo.
Tyhle misionářky nekázaly zbožnými slovy. Neoháněly se slovem Bůh v každé větě. Nemávaly citáty z bible. Ony kázaly svou křesťanskou vlídností, radostí, ochotou posloužit.
Ve středověku malovali výjevy z bible na stěny chrámů, aby je tak mohli číst i ti, co číst v bibli neuměli. Dnes většina lidí zase nečte bibli, ale dovedou číst evangelium lásky na tvářích těch sestřiček, na tváři hodného člověka. Dnes je třeba evangelium lásky mezi lidmi žít.“ zakončil své vyprávění biskup Wanke. „Laskavost a dobrota srdce je největší „evangelizační čin“ - řekl.
Je to výzva pro nás všechny, pro nás křesťany. Nemalomyslňme proto, že je v nás a kolem nás vedle pšenice stále i plevel. Snažme se po celý život s tím koukolem, se zlým pokušením, se špatnými sklony v sobě, denně znovu zápasit. Neztrácejme při tom humor ani kuráž. Vždyť tohle zápasení je jen na chvíli, jen do smrti. V nebi to už nebude, tam už budeme mít pokoj - i od zlých pokušení v sobě i od zlých lidí kolem sebe.
A teď, zde, dnes, nyní? Jak útěšné je pomyšlení, že náš hospodář, náš Pán nás má rád, přesto, že jsme zaplevelení.
Dnešní podobenství o koukolu a pšenici je pro nás velkým povzbuzením. Jen se denně pokoušejme jít dnem jako ty malé sestry Ježíšovy:
S radostí, že se denně můžeme o dobrý život snažit a pokoušet.
Co jste tu slyšeli, snažte se nejen sami žít, ale povídejte to dál, lidem kolem sebe.
Svou vlídností. Svou dobrotou.
 

MODLÍME SE RÁDI  ?

Apoštolové prosí Pána Ježíše, aby jim vysvětlil podobenství.
Apoštolové měli na pomoc Pána Ježíše, nám pomáhá Duch svatý. Kéž je při nás i v této chvíli, kdy se chceme učit, jak se vhodně modlit.
Ptám se vás tedy: Modlíte se rádi? - Kdyby tu byl nějaký mentální reproduktor, který by zesiloval vaše myšlenky, asi bychom slyšeli všelijaké ošívání: „Já vím, že se modlit mám, vím, že se to patří. Ale nijak zvlášť se mi modlení nedaří. Když se začnu modlit Otčenáš, jsem přitom roztržitý. Když začnu svým slovy, za chvilku nevím, co říkat dál.“
S takovými potížemi při modlitbě nejste sami. Modlitba je umění. Patří ke schopnostem, které si člověk musí v mládí získat, naučit, stejně jako umění chodit a mluvit.
Poprvé jsme se setkali s modlitbou v podobě rýmovaných dětských veršíků: „Ó, náš milý Bože, povstali jsme z lože.“ Tenkrát se nám to ještě modlilo dobře. Ale později, když jsme slyšeli, že naše modlitba má být osobní rozhovor s Bohem, začalo to být těžší.

Rozhovor - k tomu přece musí být dva: Mluvím s kamarádem a kamarád mi odpovídá, slyším tu odpověď. Při modlitbě to tak jednoduché není. Začneme proto skromnější představou, že modlitba je mluvení k Bohu.
Při modlitbě jsme v podobné situaci jako hlasatel v rozhlase. Ten sedí ve své kabině, mluví k lidem, ale je tam sám. Nikdo z posluchačů ho nevidí, nikdo mu neodpovídá. Ale přece ví: oni mě slyší. A časem se dozví i odpověď, ohlas posluchačů.
S naší modlitbou je potíž obdobná: Bůh, ke kterému mluvíme, neodpovídá hned. Neodpovídá lidským hlasem, lidským způsobem. Na začátku modlitby si proto musíme připomenout: Bůh nás slyší, vidí a odpoví!
Jsou pomůcky k soustředění a k živému uvědomění: „Pozor, teď se zapínám na Boží vlnu, teď navazuji spojení s Bohem, teď ho oslovuji.“ Takovou pomůckou má být znamení kříže na začátku modlitby, nebo pohled na kříž ve světnici.
Je to důležité, soustředit se, je to nutné ke kontaktu s Bohem. Jako když telefonuješ: Aparát zazvoní, tys právě s někým hovořil, něco jsi dělal, na něco jsi myslel. A teď zvedneš sluchátko a musíš vše kolem sebe pustit z hlavy a být jen tím uchem. Myslit jen na to, o čem je řeč v telefonu, soustředit se na toho, s kým mluvíš, přesto, že ho nevidíš. V modlitbě se také musíme naučit soustředit se na partnera, kterého nevidíme.
Ale pozor - ani s tím partnerem to není při modlitbě jednoduché. Když se tě zeptám, s kým při modlitbě mluvíš, odpovíš bez rozpaků: „S Bohem.“ Ale tato odpověď říká tak málo, jako kdyby ses nějaké paní zeptal, za koho je provdána a ona by ti odpověděla: „Za muže.“ Zůstalo by ti nejasné, kdo je ten muž, co je zač.
Stejně tak při modlitbě nestačí připomenout si na začátku: Mluvím s Bohem. Je třeba vidět ho živě ve vztahu k sobě. Bůh je můj Stvořitel - dal mi život. Bůh je můj Pán, mám ho poslouchat. Bůh se ve svém Synu stal člověkem, mým bratrem. Ježíš je tedy můj „sourozenec“, můj starší, velký bratr. Mohu se na něj ve všem spolehnout.
Když nějak takhle na začátku modlitby zauvažuješ, pak už Bůh, ke kterému mluvíš, není vzdálený, abstraktní pojem, ale živý Pán, tvůj dobrý Otec, tvůj blízký a milý Bratr Ježíš.
Nikdy si nepřipusť myšlenku, že modlitba je nějak naše povinnost vůči Bohu. Bůh naše modlitby nepotřebuje, ale náš život potřebuje modlitbu. V modlitbě se pokoušíme poznat Boží vůli a podle ní uspořádat svůj život. Budeš-li se dobře modlit, sám po čase poznáš, jak modlitba mění tvůj charakter k lepšímu, jak se tvůj život zaměřuje správným směrem a k správnému cíli, jak nám Duch svatý přichází na pomoc v naší slabosti.
Nejdůležitější pro tvorbu dobré povahy a pro správnou životní orientaci je tvá modlitba ranní a večerní.
Začíná hned při probuzení radostnou myšlenkou: „Můj Pane, žiji, - děkuji ti za to! Dáváš mi nádherný dar - tento den - děkuji, rád beru.“
Pak vstáváš a pokračuješ při oblékání. Vstupuješ radostně do Božích služeb: „Co dnes budu dělat? Na co se těším? Co bude asi obtížné?“ Prosím o pozorný pohled, o vedení jeho Ducha, abych tento den dobře zvládl, nikomu neublížil, naplnil jej dobrem, prožil ho jako křesťan. Vyjde-li také chvilka na Otčenáš, mešní Gloria - Sláva, pozdrav Matce Boží, svému patronu, světci dne, - pak tím líp. Ale vlastní jádro ranní modlitby je v tom směrování mysli podle kompasu lásky: směr dobro!
Také při večerní modlitbě nemá stát před Bohem jen tvé mluvení, ale ty sám, osobně. Spoj to třebas se svlékáním. Ale večer by se už klidná chvilka mohla najít, to už nemáš tak pilno jako zrána.
Výchozí myšlenkou večerní modlitby je: „Pane můj, končím tento den, odkládám ho jako tyto šaty. Jak jsem se ti dnes líbil? Chci se teď vidět, jak ty mě vidíš. Jak jsem si to ráno plánoval - a jak to přes den dopadlo?“ Za to, co jsi nezvládl, co bylo špatné, popros za odpuštění. Pověz si, zda a jak je to třeba napravit a jak to uděláš příště v podobné situaci. A dál už na to nemysli. Zmetky patří do šrotu, ne do života. Tvá mysl ať je volná pro vymýšlení hezkých plánů na zítřek.
Pro astronauty, kteří krouží daleko ve vesmíru, je životně důležité, aby neztratili spojení s inženýry, kteří vytvořili jejich raketu, s domovským kosmodromem. Odtud jsou dálkově řízeni, ani o tom třeba nevědí. Odtud je střežena a korigována jejich cesta. Kdyby ztratili spojení se zemí, byli by v dálkách bezmocní.
Pro každého z nás je stejně životně důležité neztratit spojení se svým Stvořitelem, s věčným domovem.
Mohli bychom ještě mluvit o způsobu modlitby, kterému se říká meditace, o rozjímavém naslouchání Duchu svatému.
Mohli bychom mluvit i o chvilkách soustředění během dne.
Mohli bychom ještě mluvit o modlitbě společné, liturgické, v kostele, když se tu modlíme všichni jako jedním dechem, jedním hlasem, jedním srdcem, a činíme tak slyšitelným hlas církve.
Mohli bychom také mluvit o kráse společného zpěvu, kterým při nedělním shromáždění chválíme Boha.
Mohli bychom se zmínit o kráse společné modlitby doma, v rodině, kdy se všichni na chvilku sejdou, ztiší pod křížem, kolem zapálené svíce, a společně děkují za vše dobré a prosí za bližní v nouzi.
Je toho mnoho, co ještě během života objevíme krásného v modlitbě, budeme-li chtít naučit se správné modlitbě, udržet si kontakt se Stvořitelem.
Teď si zapamatujme aspoň toto jedno:
Ranní a večerní modlitba nás učí správně žít, nechat se vést Duchem Božím.
A náš úkol na tento týden? Každodenně se pokoušet o dobrou ranní a večerní modlitbu.

Přímluvy

Trpělivá Boží láska nám dává příležitost k růstu v dobrém. Prosme Pána:

• Dej  církvi svého Ducha snášenlivosti k názoru druhých.
• Vlády světa ať o mírovém soužití nejen mluví, ale také v jeho duchu jednají.
• Křesťanům různých církví a vyznání dej svornou lásku k jednomu Kristu.
• Nám všem dej velkorysost, abychom svým bližním nezazlívali, když mají jiné záliby a názory, než máme my.
• Dej, ať pochopíme, že denní modlitba nám pomáhá správně žít, nechat se vést tvým Duchem.
• Dej, ať se proto každý den s novou chutí pokoušíme o dobrou ranní a večerní modlitbu.

Bože, shlédni na nás, svou církev. Upevni nás v pokojnosti. Dej nám sílu k snášení zla. Dej nám trpělivost se zlými a zmatenými lidmi. Prosíme tě o to skrze Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 17. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Sešli jsme se tu k nedělní bohoslužbě. Co vlastně znamená slovo „bohoslužba“? Slovo „služba“ svádí k představě nějaké povinnosti, ale je to vlastně schůzka - setkání Boha s člověkem ve svobodě a v lásce.
Dva, co se mají rádi, se na schůzku těší. Jak my se těšíme na nedělní schůzku s Pánem Ježíšem? Prosme za odpuštění naší vlažnosti a lenosti.

Uvedení do čtení
1. 1 Král 3,5.7-12
Poslechněme si teď, co považovali za nejdůležitější pro život mudrci Starého zákona.
2. Řím 8,28-30
Jako do zlatého řetězu řadí apoštol Pavel v listu k Římanům, co Bůh činí pro ty, kdo ho milují.
3. Mt 13,44-52
Boží království nelze definovat jednou větou, ani popsat vědeckým rozborem.
A přece víme, co to je, dík podobenstvím Pána Ježíše. V dnešním čtení evangelia je jich hned několik.
 

PERLA ÚSMĚVU

Šalamoun říká, že ze všeho nejcennější je umění rozeznávat dobro a zlo.
Evangelium mluví také o nalezení toho nejcennějšího: o drahocenné perle, o pokladu, který může člověk nalézt a stát se boháčem Božího království.
Z mnoha pokladů, z mnoha drahocenných perel, které nám křesťanství nabízí, chci vám o dnešní prázdninové neděli ukázat na jednu drahocennou perličku, zda byste ji snad dokázali pro sebe objevit. Je to perla tvého úsměvu.
Jednu paní neznal nikdo jinak, než s věčně mrzutým výrazem, takovým jako když uteče mléko. Když ji chtěl někdo povzbudit, bručela: „Nemohu dělat celý den hihihi. Já mám trápení!“ Uvažte prosím dnes vy všichni: znáte jistě kromě takových bručounů také lidi vlídné. Takové, kteří se na vás při setkání usmějí, řeknou dobré slovo. Co myslíte, to oni nemají žádné trápení? Ale mají. U každého jdou radosti i trampoty ruku v ruce.
Jenže nejdou na stejné rovině. U křesťana, opravdového křesťana, je to jako na mimoúrovňové křižovatce: radost je hlouběji, mnohem hlouběji - a trápení ji nemůže proto dosáhnout a zničit. To měl na mysli Pán Ježíš, když nám, křesťanům, sliboval: „Vaše srdce se bude radovat, a vaši radost vám nikdo nevezme (Jan 16,2).
Životy světců pravdivost těch slov dokazují: Jejich úsměv byl legitimací jejich zbožnosti. Říkali, že usmívat se na bližního znamená hledět na něj očima Ježíšovýma.
Říkali, že úsměvem povíme cizímu člověku, že jsme v něm objevili bratra. Že úsměv je most od člověka k člověku.
Malá Terezička měla o nebi velmi osobitou představu. „Nebe je místo, kde se nebudeme setkávat s lhostejnými pohledy.“
Úsměv, to je odlesk ráje, je jeho předzvěstí.
Všimli jste si, že každý se instinktivně usměje, když se skloní nad kočárkem s dítětem? Když se usměješ na dospělého, probouzíš v něm dítě, probouzíš v něm jeho lepší já.
Úsměvem ty, bratře, rozkveteš do lidskosti. Pracovat umí i kůň - smát se jen člověk.
Úsměv je, sestro, tvá nejkrásnější ozdoba, šperk, nejlepší krášlící prostředek. Každá žena je krásná, když se usmívá, a je ošklivá, když se mračí.
Ještě málo argumentů jsi slyšel, abys zanechal mrzoutství, byl vlídný a svým úsměvem pomáhal denně činit svět pěknějším?
Pak ti povím ještě tento, řekněme ekonomický. Usmívat se je méně namáhavá činnost než mračení. K úsměvu, říkají anatomové, zaměstnáš 15 svalů, k mračení 36.
Vyzdobuj se perlou úsměvu každý den hned ráno, jak se probudíš. Řekni si: „Žiji! Bože, díky za ten dárek,“ a začni s úsměvy hned doma - na své domácí, na své nejbližší.
Jak to řekla Terezička: „Nebe je místo,  kde se nebudeme setkávat se studenými, lhostejnými pohledy.“
Pojďme teď společně prosit Pána Ježíše:
Pane, ať nosím tvůj úsměv. Ať pomáhám šířit tvé království svým úsměvem.
 

TROŠIČKU ŠTĚSTÍ

Celým světem prošel muzikál „My fair lady“ s písničkou o trošičce štěstí. Mít trošku štěstí v Matesu a jednou vyhrát. Mít trošku štěstí ve sportu a dát ten rozhodující gól.
Něco proti? Vůbec ne. Právem toužíme po majetku, abychom měli zajištěny své životní potřeby. A právem byste se mohli vysmát mně, kdybych tu v kostele hřímal proti majetku, a pak venku sedl do auta za stopadesát tisíc, co na mě čeká před kostelem a slouží mi na cestách. Nemám nic proti majetku. Jen mi vadí, jak snadno majetek člověka zotročí a panuje mu, místo aby sloužil. A také mi na něm vadí, že nevydrží. Člověk šetří, buduje, staví, zvelebuje a pak umře. Nevím, který zlomyslník napsal, že kutilové se podobají odsouzenci, který si zdobí popravčí četu...
Je to tak. Majetek nám nedá dost štěstí, není to dostatečný cíl a smysl života.
Jaké jsou tedy větší, lepší hodnoty života?
Někdo si myslí: Popularita, úspěch, uznání, to dává životu pravý smysl. Ale on úspěch a popularita se mnohdy nedostaví ani při sebepoctivější dřině. A když se popularita opravdu dostaví, když se někdo stane slavným - vidíte na takových, že jsou moc šťastní? Mluví spíš o břemenu popularity. Unavuje je to, trpí nedostatkem soukromí, anonymity, klidu.
Možná byste mi teď řekli: Je přece hodnota života, ta nejdůležitější! Přejem si to na potkání: abychom byli zdraví! Ano, být zdraví, žít dlouhý život, to je ono! - Jenže má pravdu Jan Werich, když v kterési hře mluví o stoletých, kteří měli přesto život příliš krátký, zatímco mnozí třicetiletí už jsou dávno přestárlí a žijí příliš dlouho, protože nemají světu co říct.
Je to tak. Ani dlouhý život není sám o sobě ještě žádná lidská hodnota. Tak žije balvan. Dobrý život, užitečný život, - to jsou ty pravé hodnoty lidského života.
I my tedy dnes prosme se Šalamounem: za moudré srdce, abychom uměli rozlišovat hodnoty od kýčů a braků. Za víc, než trošičku štěstí - za život bohatý láskou. Boží láskou žitou s lidmi a mezi lidmi.
A k víře v Boha, v Lásku - se teď pojďme přihlásit společným vyznáním víry.
 

CO SI PŘEJETE ?

Není to jednoduché
Děti, nepřipomínalo vám dnešní čtení ze Starého zákona pohádky o třech přáních?
Jako král Šalamoun si smí přát, co by chtěl, a splní se mu to, tak vzniklo podle tohoto vzoru mnoho pohádek, kdy si lidé smějí přát, obyčejně třikrát, co by chtěli. A hodný stařeček z pohádky - nebo zlatá rybka - jim přání splní.
V pohádkách to obyčejně dopadá tak, že lidé si s přáními nevědí rady: svou hloupostí nebo lakotou si všecko pokazí. Poslední přání musí věci uvést zase do pořádku - a nakonec je vše zas tak, jak to bylo. Dřevař si přeje, aby mu dobře táhla fajfka, hladový chalupník si přeje věnec buřtů - a jeho žena ve zlosti, že si nepřál víc, vykřikne přání, aby mu ty buřty přirostly k nosu, což se také stane, a tak nakonec si musí přát, aby buřty zas zmizely - a nemají z té možnosti nic.
My máme také každý mnoho přání: kdybych byl už dospělý - říkáte si vy, děti. Kdybych byl bohatý, říká si leckdo, kdo má stále prázdnou peněženku. Přemnoho přání máme každý. Jsou všechna rozumná? Jak by to dopadlo s námi, kdyby se nám náhle splnila?
Šalamoun si mohl přát, aby vyhrál války s nepřáteli, aby byl nejmocnějším vladařem, aby ovládl celý svět. To jsou věci, které  může každý, kdo vládne, dobře potřebovat.
Ale Šalamoun si přeje citlivé srdce, moudré srdce, slyšící srdce.
Chce poznávat nejen hlavou, rozumem, ale i srdcem, citem, aby mohl dobře vést svůj lid, aby byl dobrým vladařem a soudcem.
Co si jako nejlepší přejeme my, to je poznat z přání k svátkům, co posíláme svým přátelům. Přejeme jim: „Hodně zdraví!“
Dobré zdraví především! Ale neměli bychom vlastně sobě i jiným přát se Šalamounem: Především dobré srdce?
Šalamounovi bylo nakonec k dobrému srdci, které si přál mít, vše ostatní přidáno. Je to jen hezká pohádka? Není. Je to velké poučení pro nás křesťany, co je největší hodnota života: Dobré srdce!
Kdo nemá dobré srdce, může mít zdraví jako ze železa, zůstane přesto chatrným člověkem. Kdo nemá dobré, laskavé srdce, není šťastný, protože se pořád nějak užírá: závistí, nenávistí, zlobou. Kdo nemá vidoucí srdce, aby viděl nouzi druhého, bude necitelný k druhým a nikomu k radosti, ani sám sobě. Nakonec si tím užíráním i to své tělesné zdraví, o které tolik stojí, sám zničí.
Víte tedy, co si máme od Boha přát, co máme přát i svým přátelům: dobré, citlivé, slyšící a vidoucí srdce.
Aby každý z nás byl dobrým člověkem.
Abychom se nechali vést hlasem Ježíšova evangelia.
Povstaňme a vyznejme svou víru v dobrého Boha.

Přímluvy

Bůh nás zná, a ví nejlépe, co potřebujeme. Proto přicházejme k němu s důvěrou a prosme:

• Za všechny, kdo jsou na cestách, na dovolené; aby našli sebe samy a aby se osvěženi vrátili do všedního dne.
• Za všechny, kdo sedí u volantu; aby řídili klidně a pamatovali, že jsou strážci bratří, kteří jsou s nimi na cestě.
• Za všechny, kteří právě dnes musí těžce pracovat; aby se uměli radovat z náhradního volna a učinili si je dnem svátečním.
• Za všechny, kteří mají hosty; aby byli pokojní a pohostinní.
• Za všechny, kteří přicházejí jako hosté do cizího domu; aby se radovali ze všeho pěkného a dbali na zvyklosti svých hostitelů.

Ty, Bože, jsi nás poslal na cestu našeho života. Ty sám jsi našim cílem, tebe velebíme na věky.

NEDĚLE 18. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Všechna čtení dnešní neděle jsou o jednom: O veliké a milosrdné lásce k člověku.
Kdybychom ji jednou skutečně pochopili, domysleli, celý náš život by to změnilo: přestali bychom se Boha bát.
Pojďme prosit o milost, abychom si zošklivili svou váhavost, abychom litovali své vlažnosti.

Uvedení do čtení
1. Iz 55,1-3
Prorok Izaiáš, jak teď uslyšíme, to už tenkrát přesně věděl: Dostat se blíž k Bohu znamená oživení, znamená hlubší, nový život.,
2.  Řím 8,35.37-39
Dnešní úryvek z listu svatého Pavla Římanům zná mnoho křesťanů zpaměti. Měli bychom jej znát všichni jako své životní krédo.
3. Mt 14.13-21
Evangelium je obrazem Ježíšovy soucitné lásky: „Bylo mu jich líto.“ I dnes, i zde chce nás Pán nasytit pokrmem své lásky. Přijmeme ho? Nebo zůstaneme opodál, spoléhajíce na vlastní „samozásobení“?
 

ROZKÁZAL, ABY SE LIDÉ POSADILI

Svět stále hladoví
Před dvěma tisíciletími uviděl Ježíš hladovějící zástupy a bylo mu jich líto. - Dnes je situace stejná. Zástupy lidstva, daleko od domova Božího království, hladovějící po pravých hodnotách.
Mnozí hladovějí tělesně, jiní ještě víc duchovně, jiní hladovějí srdcem po lásce, hladoví jejich víra. A dnes jako tenkrát se zdají být zásoby, které může církev hladovějícímu světu nabídnout, nepatrné, zcela nedostatečné.

Jak a čím je možno utišit všechen ten hlad světa?
Ona tu byla už tenkrát jedna zásadní podmínka, zásadní požadavek Pána Ježíše: Nasytím lidi, ale ať se napřed posadí.
Proč to žádal, o co mu šlo? Pán Ježíš tím vlastně od lidí žádal důvěru. Dokud stáli, to měli ještě aktivitu ve svých rukou. Mohli se rozběhnout za kamarádem, jestli ten nemá u sebe víc jídla. Mohli se vydat do nejbližší vesnice. Mohli jít domů. Ale sednout si, to znamená vzdát se vlastní aktivity, to už pak zbývá jen čekat a věřit, že něco dostanu. Nezdá se vám, že ten velký zázrak je právě v tomto místě té události? Pět tisíc chlapů uvěřilo Ježíšovu slovu. Pět tisíc chlapů uvěřilo, že se mohou na Ježíše spolehnout.

Co bys udělal na jejich místě ty?
Co bys udělal, jak by ti bylo, kdybys byl jednou nucen spolehnout se jen a jen na modlitbu: Chléb náš vezdejší dej nám dnes? Uvěřil bys, že Bůh je opravdu naše záštita?
Jestli to uvidíš, a jestli budeš dost upřímný sám k sobě, bude ti zatěžko kývnout, že ano.
My sice v Boha věříme, ale jednáme jinak - z hloubi víry nežijeme.
Protože je to tak, žádají si vlažní křesťané stále znovu zázraky, honí se za nimi.

A chtít zázrak, to je vlastně materialismus
Je to vymáhání, aby Bůh hmatatelně zasáhl do materie, hmoty. Proto asi Bůh tak šetří se zázraky. Jen by se tím lidé utvrzovali v cenění hmatatelných, materielních aspektů na úkor duchovních. Už tenkrát to tak dopadlo a Ježíš jim musel druhý den po nasycení vyčítat: Jdete za mnou ne proto, že jste ve mne uvěřili. Jdete proto, že se chcete najíst.

Víra v Boha nestojí na materiálních, hmatatelných důkazech
Víra je schopnost unést vlastní nejistotu, unést temnotu rozumových pochybností.
Co hubí naši víru, to není nedostatek zázraků - to je nedostatek modliteb, nedostatek kontaktu s Bohem ve věřící zbožnosti.
To je smysl málo chápaného výroku Ježíšova: „Kdo má, tomu bude přidáno, aby měl v hojnosti a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.“
Kdo usiluje o každodenní modlitbu, kdo přichází často v pokoře ke stolu Páně, tomu bude přidáno na hloubce víry. Kdo sám nedělá nic, jen se shání po zázracích od Boha, ten pozbude i to, co má.
„Poručil, aby se zástupy posadily.“ - My už sedíme.
Přijměme dnes chléb z nebes s důvěrou posluchačů z evangelia: Pane, zde jsem, rozmnož víru mou.
 

KDO BY NÁS MOHL ROZLOUČIT ?

„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ Tak se ptá dnes apoštol Pavel.
I nám platí Pavlova odpověď: Nikdo!
My, křesťané, máme společného Otce. Máme u něj společný domov - místo, kde jsme všichni doma. Máme společného Přítele Ježíše Krista.
Máme jeho závěť - evangelium, která je určená společně nám všem.
Máme společný stůl našeho života v náručí Božím.
Ježíšovo evangelium k nám stále mluví o radosti, která je před námi všemi.
Před námi je radost a shledání! Tak si to hlásáme nad rakvemi našich zemřelých při pohřbech, tak to slyšíme i dnes: Před námi je radost!
Možná si myslíš: „Nojo, - před námi - kdesi v budoucnu, ale my žijeme teď, dnes! A naše dnešky - v těch nám není pořád do radosti. Někdy je nám blíž do pláče, než do radování. Někdy tvrdě narážíme, jak člověk člověku umí být vlkem. Někdy námi zmítají nejistoty, někdy nás rdousí strach. Život s námi mává, jak se to zpívá v kterémsi muzikálu:
   „Se včelami musím bzučet,
   s medvědy zas musím bručet.
   S vlky musím výt,
   s módou musím jít.
   Jak o závod musím chvátat,
   jak kdo píská musím skákat.“
A ono to unavuje pořád skákat, jak kdo píská.

Vím, věřím, ale přesto všechno platí dál a platí to stále pro nás křesťany:
Jsme děti radosti!  Jsme děti naděje!
Radost je před námi a proto má a smí být radost i v nás, i teď, vždy.
Křesťan se umí radovat i z těžkého života, křesťan se umí usmívat i uprostřed slz.
Vždyť nejen vytí s vlky a bručení s medvědy a skákání podle cizích píšťalek nám přináší život, ale i radost z dobrých lidí a dobrých přátel. Radost z drobných dárků lidského slova, úsměvu, radost z dobroty Boží.
Ano, přes všechny trable života máme právo žit v radosti. Abychom nezůstali jen při zbožných teoriích, povězme si docela konkrétně: Nezapomenout na křesťansku radost ze života, to znamená za prvé:
 Přijmout sebe sama, jaký jsem. Kdo je věčně sám se sebou nespokojený, komu vadí, že má bambulatý nos, nebo odstávající uši, nebo že je moc krátký či jiný moc dlouhý - sám se okrádá o radost ze života. Znal jsem jednu mladinkou slečnu, která mnohé chvíle proplakala, že si ji nikdo nevezme, když je taková tyčka dlouhá! A vdala se dřív než kamarádky, co byly akorát.
 Za druhé to znamená přijmout druhého vedle sebe, jaký je. Nechtít jej stále vylepšovat a předělávat, ale chtít mu dělat radost, být mu k radosti.
Tuhle jsem kdesi četl: Mnoho žen si bere muže se směšnou představou, že jej změní; a mnoho mužů si bere ženu se směšnou představou, že zůstane stále stejná - jako v devatenácti.
 Za třetí to znamená dělit se o vše dobré a hezké s bližním. Pán Ježíš bude neděli co neděli zde v chrámě rozmnožovat chléb a svolávat nás: vezměte a jezte! Pojďte ke mně všichni, já vás občerstvím! Já vás naplním radostí.
 Za čtvrté a nejdůležitější to znamená přijmout Pána Ježíše za druha a bratra svého života, za svůj životní vzor.
 Jak tedy nebýt radostným člověkem!
 

KE SVATÉMU PŘIJÍMÁNÍ PŘI KAŽDÉ MŠI SVATÉ

Představme si, jak na tom byl Pán Ježíš v situaci dnešního evangelia. Právě se dozvěděl o zavraždění Jana Křtitele. Tušil už, že i on brzo půjde takovou cestou. Byl unaven, chtěl si chvíli odpočinout - ale zapomíná na sebe, když před sebou vidí lidi, jejich bídu a bloudění. Je mu jich líto. Mluví k nim, posílí je, nasytí je.
Když přišlo do Cařihradu poselstvo slovanského knížete Rostislava, byli bratří Konstantin a Metoděj v podobné situaci. Unavení po nebezpečné misijní cestě na Rus, k Chazarům, potřebovali si odpočinout. Ale vidí za Rostislavovými posly celý zástup všech evropských slovanských kmenů, které jsou bez víry, bez pastýřů, bez pomoci. Je jim jich také líto - a vydávají se na novou cestu, aby přinesli Slovanům pokrm Božího slova a pokrm Těla Kristova.
Už tisíc sto let nabízí Ježíš našemu národu sebe za pokrm. Jak náš národ na tu nabídku odpovídal, jak na ni odpovídá dnes?
Svatí bratři byli od našich předků přijati s láskou. Rádi se účastnili na slovanské liturgii, všichni přistupovali ke svatému přijímání, jak to bylo od počátku křesťanství zvykem v celé církvi, až do počátku druhého tisíciletí.
Jen veřejní hříšníci, kajícníci a katechumeni - nepokřtění, nesmějí jít ke stolu Páně. Jinak ani nikomu nenapadlo nejít také ke svatému přijímání, když už se na mši svatou dostali. ¨
Proto byla i nádobou na uchovávání Těla Páně jídelní mísa - zvaná patena - česky bychom řekli talíř. V eucharistii viděli svatý chléb, pokrm Těla Páně.
Začátkem středověku začali západní křesťané myslet víc na osobu Krista, ve svátosti přítomného, a tomu se chtěli klanět. Schránkou na eucharistii se stala monstrance - česky by se mohlo říct: ukazovadlo. - Ne už pokrm k jídlu, ale předmět uctivého klanění viděli v Eucharistii. Proto byl ve 13. století zaveden svátek Božího Těla, eucharistické průvody, adorační pobožnosti s žehnáním Velebnou svátostí.
Když na jaře r. 1620 vpadlo na Moravu 4000 polských kozáků, kteří všude krutě plenili, vyšel jim vstříc holešovický farář Jan Sarkander s monstrancí s Nejsvětější svátostí - a to katolické Poláky zastavilo a Holešov od plenění uchránilo.
Ba i husitská vojska táhla do boje v čele s eucharistií. Ježíš eucharistický byl ve středověku hoden úcty, klanění, chránil před nepřítelem, stal se bojovou zástavou, - ale méně byl znám jako pokrm pro duši.
Dnes se vracíme k pojetí prvokřesťanskému, ale leckde a v leckoms ještě přetrvává pojetí středověké.
Věřící všichni nadšeně zpívají písně o lásce k Ježíši, o své touze setkat se s ním, ale někteří při svatém přijímání zůstanou sedět.
Dělají stejně nemoudře, jako by dělal člověk, který by šel k lékaři pro lék na svou nemoc, - a pak by lék dal doma na poličku a chodil se na něj dívat, místo, aby jej každý den užíval.
Proč se neřídit tím, co nám říká Pán Ježíš? Co řekl, když ustanovil tuto svátost? Řekl snad: toto je tělo mé, - dívejte se na ně? - Ne. Řekl: Toto je mé tělo, vezměte a jezte. - Tak proč bychom neměli Pána Ježíše poslouchat? Snad proto, že se cítíme nehodní, hříšní? Ale vždyť právě pro hříšníky Ježíš přišel. Hříšníci jsou zváni na začátku bohoslužby k lítosti a k nápravě. Hříšníkům slibuje Beránek, že sejme jejich hříchy a hříchy světa. Jsi-li tedy hříšník, kající hříšník - pak jsi u Stolu Páně dobře na místě.
Ovšem, jestli ses snad dopustil darebnosti opravdu ohavné, provinil ses proti lásce, těžce jsi zhřešil - pak si napřed zajdi do zpovědnice. Ale taková věc se křesťanu mockrát za život normálně nestane.
Neohrožují nás zpravidla denně těžké zločiny, ale mrak komárů - stálých pokušení k nelaskavosti, netrpělivosti, nerudnosti, nepřejícnosti  a čemu ještě.
Italský kněz Jan Bosco proslul uměním, jak ze zanedbaných chlapců vychovat slušné lidi. Výsledky jeho práce s mládeží budily obdiv vychovatelů z povolání. Jednou navštívil Boskům internát anglický ministr školství a výchovy - a žasl také: „Viděl jsem tu na vlastní oči, jak jsou vaši chlapci výborně vedení. Vy musíte mít nějaký tajný prostředek, že dokážete, co se jinde v internátech mládeže neuvidí!“ - Don Bosco s úsměvem: „Také že mám tajný prostředek, ale každému ho ochotně prozradím - i vám: moji chlapci jdou pravidelně a rádi ke zpovědi, denně jdou ke svatému přijímání. Mé chlapce vychovává sám Ježíš!“
My ten prostředek výchovy a sebevýchovy také známe - chutě jej také užívejme.

Přímluvy

Bůh nám dává pokrm pro tělo, dává nám i pokrm duchovní. Prosme ho:

• Ty nás oslovuješ svým evangeliem: ať je nejen slyšíme, ale i plníme.
• Tys nám připravil pokrm duchovní; - ať jej rádi a s vírou přijímáme.
• Dej nám příznivé počasí ke sklizni úrody, aby bylo dostatek chleba pozemského.
• Ať je nám nedělní společné svaté přijímání znamením vzájemné jednoty i jednoty s Kristem.

Bože, nechceme se křesťany jen nazývat, chceme jimi i být. Dej nám k tomu svou sílu, milost a radost, skrze Krista, našeho Pána.
 

NEDĚLE 19. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnes nás chce slovo Boží obohatit o zkušenost na první pohled zarážející, ale ve skutečnosti o vpravdě radostnou zvěst: Boha potkáš zpravidla ne tam, kde ho vyhlížíš, ale spíš tam, kde to nejmíň tušíš.
Pojďme se postavit před Boží tvář s pokornou lítostí nad svou malověrností. Volejme vstříc přicházejícímu Pánu:
Smiluj se nad námi, Pane.....

Uvedení do čtení
1. 1 Král 19,9a.11-13a
Dnešní starozákonní čtení potřebuje hlubší uvedení. Prorok Eliáš došel k trpkému poznatku, že víra jeruzalémských je chatrná - přes honosný chrám, který postavili. Stavěli jej víc pro vlastní chloubu a oslavu, než pro slávu Boží. Prorok se proto vydá hledat Boha podle víry severských kmenů, kteří tvrdí, že Bůh je spíš v přírodě, než v kamenném chrámu. Byl v tom asi kus pohanského pokušení, ztotožňovat Boha s přírodními živly. A tak se Eliášovi i nám dostává poučení: Boha nemáme hledat v hluku přírodních živlů, ale v tichosti srdce.
2. Řím 9,1-5
Od svatého Pavla se teď můžeme učit, jaký postoj máme zaujmout k lidem, kteří si od nás nedají říct a zůstávají ve zlém.
3. Mt 14,22-23
Vyprávění dnešního evangelia nám dnes dotvrzuje, že Pán Ježíš zná situaci člověka, který je zmítán nejistotou a malověrností sem a tam jako člun na bouřlivých vlnách času. A že nám vychází vstříc a pomáhá. Ale jeho pomoc je někdy taková, že ji ani nepostřehneme, nepoznáme.
 

NE VE VICHRU, ALE V JEMNÉM VÁNKU

U staršího kněze se zastavil mladý muž, kdysi jeho žák: „Pane faráři, říkal jste nám, že s Bohem se člověk může setkat, že můžeme prožít Boží blízkost, přítomnost. Léta se o tento zážitek pokouším. Byl jsem na horách, cestoval jsem i pouští, kolika krásnými katedrálami jsem prošel.“ - „A zažil jsi někde přítomnost Boží?“ - ptá se kněz. - „Ne, nikde! A jak vy, otče, vy jste někdy blízkost Boží zažil?“ - Starý kněz se usmál, rozhlédl se po světnici, teple ozářené podvečerním sluncem, vyhlédl na zahrádku, odkud zněl křik vrabčáků a vzdálený ruch vesnice. Pak se obrátil ke svému hostu a chtěl mu říct: „Bůh je zde s námi, nevnímáš to?“ - Ale říct mu to nemohl. Mladý člověk se mezitím zvedl, rozmrzelý, že kněz je už starý sklerotik s dlouhým vedením a spěšně odcházel hledat jinde.
Každé místo našeho světa svědčí o přítomnosti Boží. Všude jsme přítomností jeho Ducha obklopeni. Boží hlas nás všude oslovuje. Ale vyprávění Starého zákona o zážitku proroka Eliáše na hoře Horeb svědčí, jak snadno je možné Boží hlas přeslechnout. Prorok čekal, že zazní v bouři, hromu, blesku, ale bylo to jinak než čekal. Až v tichém vánku byl Bůh. Tak je tomu i dnes. Ne v senzačních událostech, ale v tichých zážitcích mluví hlas Boží, vane Duch svatý.
Jenže právě toto my dnes tak málo umíme: ztišit se, zamyslet se. Zažil jsem takovou sváteční chvíli letos o dovolené. Seděl jsem na břehu rybníka a nechal jsem na sebe působit svět klidu před sebou. Postupně jsem začal vnímat, že část toho obrazu je klidná, statická - třeba pás lesa vzadu za hladinou, a část obrazu že je ve stálém pohybu, dynamická - vlny na hladině, sítiny u břehu, oblaka na obloze. I v mém nitru je to podobné - někdy klid, jindy rušno až bouřlivo.
A pak mne napadlo: Tady přede mnou je hybnou silou všeho vítr. Jaká je to síla, co hýbe mým životem? Je to dobrý vítr Ducha Božího? Nebo jsou to bouřlivé nápory zlého pokušení?
A tu se zrodila v mé mysli modlitba. Modlitba veliké síly a vroucnosti: „Duchu svatý, vánku Boží - ty mne veď, aby mnou nezmítala žádná zlá vichřice.“
Jak dlouho tenhle zážitek blízkosti Boží trval, nevím. Snad jen okamžik. Ale teď už vím: celá příroda je vedle své reality také obrazem, podobenstvím. Něco jako plakát, který hlásá blízkost tvůrčí inteligence. Příroda mluví. Příroda zpívá chvalozpěv na svého Tvůrce.
„Ve všech věcech hledej Boha“ - radil už v 16. stol. svatý Ignác z Loyoly. A kdo jeho rady uposlechne, tomu je snadné milovat Stvořitele.
Bůh se projevuje pokaždé jinak. Jednou cítíme, že je nám zcela blízko. Prožíváme nějakou událost a je nám jasné: Zde byla při díle ruka Boží. A jindy se bázlivě ptáme: Copak nás Bůh opustil docela? Proč nám nepomůže?
Často musíme čekat jako Eliáš, až se vše kolem nás zklidní, abychom pocítili vanutí Ducha svatého.
Někdy musíme skládat drobné události života dohromady jako mozaiku, abychom uviděli obraz Boží pomoci.
Není nám snadné utišit se k naslouchání - jsme lidé zaměstnaní, příliš zaměstnaní. Musíme se stále v každé chvíli dne rozhodovat mezi množstvím věcí, které bychom měli hned udělat. Volíme zpravidla to, co nám líp vyhovuje a zůstává nám ve vědomí nedobrý pocit z toho, co jsme neudělali. - Je to tím, že Bohu nenasloucháme, nebereme ho k poradě.
Ve svých představách rádi vyhlížíme Boha jako soudce, jako mstitele, který by se měl zjevit v oblacích a uvést věci světa radikálně do pořádku. A jsme zneklidněni, že se nezjevuje, že se na to a ono může „jen tak dívat“, - že tu není.
Ale On tu je! On mluví všude: v přírodě i zde v chrámě. Zde mluví ve svém slovu, ve svatém čtení z Písem - jen se naučit mu dobře naslouchat.
Jsme na tom jako Petr. I my bojujeme často s protivětrem, s nocí, se strachem ze strašidel. I nás zavolá často Boží hlas: „Pojď za mnou.“ Hlas Páně zlomí strach a my jako Petr jdeme nad vodami života, nad hloubkami strachu. A jako Petr nebýváme důslední. Začneme nedůvěřovat, začneme se bát a začneme se topit. Ještě dobře, když dokážeme hned volat s Petrem: „Pane, zachraň nás, hyneme!“ - A Pán, jako Petra, zadrží a podrží i nás.
Začněme s voláním k Pánu hned ráno, hned při probuzení. Jak vstáváme, jak se oblékáme, svěřujeme do ruky Páně vše, co máme ten den před sebou: „Pane, ať dnes v ruchu dne nepřeslechnu tvůj hlas. Ať se dám vést tvým Duchem, abych vším, co budu dnes dělat, pomáhal k růstu tvého království dobra, pravdy a krásy. Chci dnes vyjít z domu spolu s tebou. Když si budu pamatovat, že ty jsi se mnou, že ve všech lidech se setkávám s tebou, to pak dokážu být vlídnější. Bude se mi líp pracovat. Budu klidnější. Jako apoštol Pavel, i já dnes všechno zmůžu v tom, který mne posiluje.“
Ve všech dobách - od časů Eliášových po naši současnost - se lidé stále znovu ptají: Jak můžeme zažít přítomnost Boží, kde se v našem životě můžeme setkat s Bohem?
Na tu otázku není jedna odpověď, stejná pro všechny lidi. Každý musí hledat po svém, ale dnes jsme tu slyšeli dvě odpovědi, které stojí za pozornost.
Starozákonní prorok nám řekl: Ticho je začátek dobrého slyšení. Duch Boží přichází jako tichý vánek.
Evangelium nám povědělo, že Bůh nám jde vstříc i uprostřed bouře, uprostřed protivenství. Jen jde o to, abychom neztratili Pána z očí, abychom nepřeslechli jeho volání: „Pojď za mnou.“
A jak radostné bylo, když jsme v evangeliu slyšeli, že Pán nejen napomíná tonoucího: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ - Ale také hned vztáhne ruku a podrží ho.
I nám se tak povede, jen když udržíme aspoň správný směr - směr k Pánu.
Křesťan se nemá čeho bát. I nám dává Pán svého Ducha, i nám natahuje ruku vstříc.
 

UNÉST SVOU NEJISTOTU

Míváte také občas pochybnosti ve víře?
Jistě míváte - pochybnosti jsou daň, kterou platíme za to, že nám to myslí - pes pochybnostmi netrpí.
Pán Ježíš nám dnes v evangeliu radí, jak je možno unést svou nejistotu.
Mnohokrát jsme už v evangeliích slyšeli, jak veliké věci působí v člověkově životě víra. Přesto ji však i my, věřící, stále jaksi nedoceňujeme.
Mnoho poctivých lidí v ní vidí jen celek dobrých zásad pro život.
Mnoho ušlechtilých lidí v ní vidí jen zákoník mravního života.
Mnoho zbožných lidí v ní vidí jen sbírku náboženských obřadů a různých pobožností.
A zatím víra je světlo, které prozařuje, zduchovňuje celý náš život. Dává nám nový pohled na vše.
Kde já vidím svým okem kapku vody, tam vidí vědec mikroskopem bohatý svět živočichů, oceán mikrobů.
Kde já vidím obyčejnou věc, tam básník vidí znamení krásy a vyšší skutečnosti.
Kde vidí běžný člověk jen osoby a události, tam vidí věřící křesťan království Boží ve výstavbě.
To působí víra. Dává nám poznat, že od okamžiků vtělení je země prostoupena nebem.
Jen křesťan může vidět vesmír celistvým pohledem, může vidět i za vnější obal věcí.
Smysly nám dávají pohled těla.
Inteligence nám dává pohled rozumu.
Víra nám dává pohled Krista.
Věřit znamená znovu a znovu potkávat Ježíše. Od něj přejímat vědění, smýšlení, jeho způsob vidění světa. Pán Ježíš to vyjádřil slovy: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nechodí ve tmě.“
Někteří lidé trpí stálým strachem o svou víru. Říkají: „Často mám nejistoty. Často nic necítím, když myslím na Boha. Moje víra slábne, bojím se o ni!“
Ale víra, ta není jen v nějakém pocitu, - ty bývají kolísavé. Víra není vědecký poznatek. Víra není uspokojení, stále trvající jistota. Víra je pulsar, pulsující světlo. Zazáří naplno v okamžiku, kdy zahlédneš Krista tváří v tvář.
Víra, to je právě schopnost, unést svou životní nejistotu.
Víra je schopnost, načerpat si ve slunných chvílích tolik světla a radosti, abychom v jeho odlesku přečkali temnoty svých nocí.
Dobrá, řekneš, rád beru. Ale jak si tedy takovou víru pořídím, získám? Dá se víra získat rozumováním, diskutováním?
Ujít kus cesty k víře, to nám rozum pomůže, ale samu víru nám nedá. Ta je spíš záležitostí srdce, zážitku.
Máme-li tedy potíže ve víře, nechme rozumování a dohadování a hledejme, jak zahlédnout tvář Ježíše.
Kde může dojít k setkání s Ježíšem?
Někdy nám zasvitne jeho laskavá tvář při čtení jeho evangelia.
Jindy ji zahlédneme v tváři dobrého člověka.
Jindy se s Ježíšem setkáme ve chvilce modlitby, nebo v kostele při mešní hostině. Víra je Boží dar: Je to Boží odpověď na naše hledání.
Pojďme tedy dnes společně prosit o dar živé víry, který by nás nesla a unesla po rozbouřených vlnách našeho světa. Učme se modlit: Pane, já v tebe věřím, pomoz mé nedůvěře!
 

BŮH PŘICHÁZÍ TIŠE A NENÁPADNĚ

Ze všech stran na nás dorážejí decibely hluku. Můžeš bydlet na sebevenkovštějším venkově, do oken se ti dere klapot traktorů, hukot letadel, rachot nákladních aut. A kde se k tomu hluku zvenčí ještě přidá hlučná domácnost uvnitř, kde si doma lidi všechno vyřizují nedůtklivým pokřikováním a hádavou ryčností, v takovém světě je opravdu těžko zaslechnout hlas Boží.
Prorok Eliáš marně hledal Boha v hluku přírodních živlů. Zaslechl jeho blízkost až v tichém vánku. Bůh k nám přichází, ale přichází v tichosti - to byla zkušenost starozákonního proroka.
Bůh k nám přichází, ale kde to nejmíň čekáme - to byla zkušenost Petra a ostatních apoštolů, jak jsme slyšeli v evangeliu.
Platí to tak i dnes, i v našem zdánlivě nenáboženském světě?
Poslouchejte zkušenost jednoho kněze z dnešních dnů. Jel ještě s jedním spolubratrem autem, a svorně si stýskali, jak stále ubývá lidí v kostele, jak je ten svět a hlavně mládež bezbožnější.
U příkopy mával stopař. Takový ten vlasatý mládenec v ošoupaných džínech. Kdyby jel farář sám, asi by se mu bál zastavit, kdovíco ta dnešní bezbožná mládež má za lubem. Ale byli dva a tak zastavuje a vítá stopaře: „Tak co, mládenče, za slečnou, za slečnou?“
A stopař říká, že za slečnou zatím ne. Má vojnu před sebou a kdyby nechal srdce u slečny, byla by ta vojna teprv dlouhá. Jede za kamarády, za partou. Scházejí se každý týden o víkendu kolem táboráku.
Oba kněze tohle zajímá a stopař bez rozpaků vykládá. Už to v té partě jeden čas začínalo být nudné, nálada se musela přikrmovat lahvinkou, aby bylo trochu živo. Pak tam někdo přivedl kábříka a ten měl v kapse místo flašky Nový zákon. Nejprv ho chtěli za ten hloupý vtip vyhodit, ale ukázalo se, že žádný tuhle knížku v životě neviděl a žádný z party neměl tuchy, o co tam kráčí.
A ten mládenec věděl. A začal vykládat, jaký to byl zvláštní svět tenkrát. Jak byl jinačí a jak zase až kupodivu stejný jako ten náš dnešní, a tak to začalo být docela zajímavé.
Teď už je to zavedené: „Vždycky si uděláme hezkou chvíli, když sedíme kolem ohně a čtem si postupně Skutky Apoštolů, - víte pane - to je jedna knížka z Nového zákona.
To byste žasli, jak ti lidé tenkrát dokázali riskovat. Šlo jim při tom o hubu, ale oni přesto s velkým zápalem hlásali lidem a světu kolem, že se na světě dá žít bez násilí, bez pomsty, bez rvaní, bez válčení, po lidsku a hezky.
„Je to ohromně zajímavé, fakt,“ říkal ten mládenec v džínech, „a týká se to i dnešní doby. - Ono je vidět, jak je ten svět pořád stejný a lidé také. A tak zkoušíme, jestli dokážeme podle Ježíšova návodu i my po lidsku žít. Zkuste to taky.“ - radil stopař, když u lesa vystupoval.
Páni faráři jeli dál hezký kus cesty beze slova. Oba myslili na totéž. Zatím, co si naříkali na svět bez Boha, Ježíš přišel mezi ně. Přistoupil do jejich kodrcavého autočlunu v tom vlasatém mládenci, který objevil Ježíše ne pod jejich kazatelnou,. - tam se pro vlasaté mládence nekáže, - ale večer u táboráku při opékání buřtů.
Bratří, kolikrát ve svých dějinách se  církev musela učit, že Kristus přichází lidem vstříc stále, ve všech bouřích stále, ve všech bouřích časů a dob, ale vždy jinak - a ne vždy jen v honosných katedrálách, ve vyzlacených svatostáncích.
Kolikrát v dějinách už křesťané udělali tu radostnou zkušenost, že když někdo zatarasí dveře, kterými byli pastýři církve zvyklí chodit k ovcím, Bůh se postará, aby někdy jinde už byly otevřeny jiné dveře k ovcím, vhodnější a lepší, než byly ty staré, co jsou teď neschůdné.
Jde jen o to, abychom se my dnes uměli natolik utišit, abychom rozeznali Ježíše, když přichází v podobě netušené a ze strany nečekané.
Bůh se ukazuje ve stále nových podobách, tak, aby mohl být blízký a srozumitelný každé nové generaci. Je tu stále s námi, je tu stále pro nás: Ve vlídnosti dobrého člověka, v hlasu svědomí a dobrého vnuknutí.
Jde opravdu o to, abychom Ježíšův hlas v hluku světa zaslechli, abychom Ho ve svém bližním rozpoznali.
Vyhlédněme mu vstříc společným vyznáním víry.

Přímluvy

V našem životě jsou stále pospolu víra a pochybnost, bezpečí a nejistota. S pochybujícím a důvěřujícím Petrem z dnešního evangelia pojďme volat k Bohu a prosit ho:

• Dej se poznat naší mládeži, aby v Ježíši našla ideál a vzor svého života.
• Malomyslným a sklíčeným dej pocítit, že jsi jim nablízku.
• Ti, kteří tě neznají a nevěří v tebe, ať pochopí, že jejich touha po pravdě, dobru a kráse je vlastně touhou po Tobě, Bože.
• Ti, kdo v tebe uvěřili, ať nezapomenou, že velikost a krása křesťanského života je ve službě druhým, ne ve stálém zabývání se sebou samým.
• Děti, co mají prázdniny, a dospělí, co mají dovolenou, ať si ji užívají s radostným a pokojným srdcem.
• Všem našim zemřelým dej své světlo a svou radost navěky.

Bože, ať my, tvá církev, umíme dodávat lidem kolem sebe důvěru, že lidský život má smysl, že náš svět má dobrou budoucnost před sebou - v následování Ježíše Krista, našeho Pána.
 

NEDĚLE 20. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Když se tu scházíme k nedělní bohoslužbě, vytváříme společenství víry s Kristem uprostřed nás. Není to nějaký exkluzívní klub, spolek jen pro zvané. Naše společenství je otevřeno všem lidem dobré vůle.
Proto se za sebe navzájem modleme, aby nám Bůh odpustil všechna provinění proti sousedské pospolitosti, proti pohodě a dobré vůli.

Uvedení do čtení
1. Iz 56,1.6-7
V Izraeli se povědomí, že jsou lidem Božím, zvrhlo v pyšnou výlučnost, pohrdající a štítící se všech, kdo nebyli židé. Řeč proroka Izaiáše, kterou si teď budeme číst, nezněla proto asi příjemně uším Izraelitů, jeho posluchačů.
2. Řím 11,13-15.29-32
Svatý Pavel káže pohanům, ale nemůže se ubránit lítosti, že židé evangelium odmítli: Bůh chce přece prokázat milosrdenství všem.
3. Mt 15,21-28
Také evangelium se dnes obírá výlučností či všeobecností evangelia. U nás to není hranice mezi židy a nežidy, ale přehrad je mezi námi ještě dost.
 

ŘEKNI BOHU ANO !

„Škoda, že nejsem konvertita,“ říkal chlapec z farní mládeže, když viděl, jak ti, co se dostali k víře pozdě, jsou teď horlivější, jak si víry váží. Zažili, jaký nový elán, jakou radost ze života jim přineslo uvěření v Krista, modlitba k Duchu svatému. My, co vyrůstáme ve víře od dětství, bereme všechno se samozřejmostí, nás nic neudiví, nepřekvapí.
Jsme často jako ten druhý syn z evangelia, který sice velmi ochotně řekl Bohu ano, ale teď vůli Boží moc pohotově neplní. Zatímco konvertité napřed k Bohu říkali ne, byli nevěřící, ale pak se z nich stali horliví křesťané.
Původně mířilo toto Ježíšovo podobenství o dvou různých synech proti náboženským vůdcům v Jeruzalémě. Vyhlašovali se za strážce zbožných tradic, proto se stavěli proti všem náboženským reformám. Ale jejich zbožnost byla jen vnějšková - do chrámu chodili spíš dělat kšefty, než se modlit. Ježíše jako novotáře odmítali. Byli jako druhý syn, co ústy říkal ochotně ano, ale dál nic. I nás ohrožuje tohle nebezpečí druhého syna - nebezpečí zbožné rutiny, že k víře snadno říkáme ano, ale podle ní žít se nenamáháme.
A je moc dobré, když se ve farnosti objeví nějaký ten první syn - konvertita, kterému dalo práci, než k víře dospěl, ale zato teď bere Ježíšovo evangelium doopravdy.
My všichni musíme čas od času usilovat o takovou konverzi, o oživení lásky mezi námi, jak k tomu nabádá v dnešní epištole svatý Pavel:
„Jestliže je ve vás aspoň trochu křesťanské snahy, dovršte mou radost tím, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo z touhy po slávě. Nikdo z vás ať nehledá jen vlastní prospěch, ale také prospěch druhých. Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš.“
To je podoba obrácení, konverze, ke které i nás Pán Ježíš zve podobenstvím o dvou bratřích.
Kterýsi moudrý učitel křesťanského života to řekl takto: „Velká vina člověka, to nejsou hříchy, kterých se dopustil. Velká vina člověka je v tom, že se v přítomné chvíli může obrátit, napravit - a že to neudělá.“
Pán Ježíš řekl, že naše řeč má být ano, ano - ne, ne. Jednoznačná. Žádné, ano-ale, ne-ale. Kdo chce být Ježíšovým učedníkem, neokouzlí Pána pěknými slovíčky, ochotným mluvením. Na to je potřeba něco víc: ochotné následování Ježíše činy v Duchu a pravdě.
Bylo už mnoho lidí, kteří řekli k Ježíšovi ANO. Ale postupem života se z ANO stalo ANO,ALE. To pak se ti lidé přestávali modlit - napřed ráno, pak i večer. Pak se jim začalo zdát, že není potřeba běhat každou neděli do kostela. Oni přece v Boha věří, to ano, ale nejsou žádní fanatici. Pak začali být nervózní: Nejprve jim začali jít na nervy lidi v práci, pak i jejich nejbližší, domácí. A jak tahle cesta všech „ale“ končí? Nakonec člověk začne být protivný sám sobě. A ejhle, o jednoho rozvráceného neurotika zase víc.
Řekneš dnes Pánu Ježíši konečně své Ano bez všech ale?
Jsi tu dnes v kostele. Slyšels, co ti říká slovo Boží. Slyšíš v tom Ježíšovo pozvání: „Já jsem si tě sem dnes přivedl, abych Ti znovu nabídl své přátelství. Přijmeš je? Měj rád bližního - v něm k tobě přicházím já. Jdi a pracuj na mé vinici. Pomůžeš tak měnit svět k lepšímu.“
My se pořád trochu bojíme říci Bohu své ANO bezpodmínečně, beze všech ale.
Jak jinak zní výpověď Syna o lásce Otce. Otce, který nikoho schválně netrápí, nikoho nepokouší. Nikoho a nikdy. Bůh je jen láska. Jen dobro od něho vychází. Podává ruku na pomoc ve svém Synu. Svítí na cesty života svým Duchem. Bůh je láska. Tak je to. Kdybychom si toto domysleli, nebáli bychom se vydat životem po cestě, kterou je Ježíš ve světle Ducha svatého.
Ježíš musel už svým současníkům poukazovat na nesprávnost  představ o přísném Bohu. U svatého Matouše čteme: „Vždyť, kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synovi kámen, když ho prosí o chléb? Nebo když poprosí o rybku, že mu dá hada? Jestliže tedy vy, lidé zlí, dovedete dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kteří se k němu obrátí.“
Nebojme se přijmout a uznat Boha za Pána svého života. Jeho láska je něžnější, než všechna láska lidská. Škrtněme tu teď, dnes, všechna zla a řekněme k Boží lásce své  A N O .
 

PÁN JEŽÍŠ NA DOVOLENÉ

Dánský král Kristián VIII. vydal r. 1846 vládní nařízení, aby ve všech kostelích byl ustanoven člověk, který by při kázání klepačkou budil spáče. My tu dnes snad tu klepačku potřebovat nebudeme.
Představ si toto: Vydáš se vyřídit si něco na úřadě. Po hodinovém čekání ve frontě se dovíš, že zdesedící úředník není pro tvou záležitost příslušný a ty jdeš s bručením o byrokratech stát frontu k jinému okénku.
Nebyl Pán Ježíš v dnešním evangeliu také takový byrokrat? Ten syrský kraj, to už nebyl stát Izrael - Pán Ježíš si tam šel jen tak odpočinout od lidí - dalo by se říct, že tam šel na dovolenou. Ale i tam jde za ním pověst mocného člověka, který zdarma léčí a pomáhá.
Pán Ježíš odbývá tu maminku jako úředník u okýnka: Tady už nejsem příslušný, zde to už nespadá do mé pracovní náplně. Já mám plné ruce práce se svými krajany Židy. A jsem tu na dovolené, dej mi pokoj.
Jenže tam, kde je člověk v nouzi, tam končí všechny hranice příšlušnosti a resortů - a Ježíš nakonec nejen pomůže dceři, ale pochválí i matku za její houževnatost v hledání pomoci.
Zdá se, že toto evangelium nabývá v dnešní době stále větší důležitost.
Lidské vztahy a povinnosti se stále více drobí. Je stále víc odborů, příslušností - a člověk se v tom nějak ztrácí.
Běda ti, človíčku, když netrefíš správně ve špitále na tu pravou ambulanci, do pravých dveří, kam patříš. „Tady jste špatně, patříte na brambrambracítku.“ - a človíček pacient, který přeslechl číslo, se motá dál, dokud se nenajde někdo, kdo sice nemá v pracovní náplni orientovat popletené pacienty, ale přesto to udělá.
Běda ti, člověče, když se ti v lidském mraveništi velkoměsta přihodí nějaká svízel, třebas velmi lidská. Pokud neprovedeš výtržnost, abys byl příslušný do péče policie, nebo pokud se nesvalíš jako špalek, abys byl příslušný do péče saniťáků, není mezi spěchajícími davy, kdo by měl čas a chuť si tě jen všimnout, natož ti pomoci.
Proto musí být v evangeliu i to pohoršlivé - velmi lidské - dnešní vyprávění o Ježíšovi, kterému se nechtělo pomoci, ale přece pomohl; - abychom si na to mohli vzpomenout, až se nám nebude chtít něco pro druhého udělat, co nejsme udělat povinni; - abychom přesto šli a pomohli a udělali.
Když se nám nechce - je to lidské.
Když pomůžem - je to křesťanské.

Dnešní evangelium má ještě jednu stránku. Svět se z našeho pohledu dělí na nás věřící - a na ty ostatní nevěřící.
Židé se dívali na svět také tak. Oni, synové Abrahama, Izáka a Jakuba byli lid věřící, vyvolený. Na ostatní hleděli pohrdavě jako na pohanské bezvěrce.
A tu najednou apoštolové - židé - slyší chválit velkou víru ne u izraelitky, ale pohanky z pohrdaného pohanského Syrského kraje.
Ještě, že Bůh vidí víc než my. Že Bůh vidí mnoho víry i tam, kde my ji nevidíme. Že proto ani my nemáme právo nikým pohrdat. Že smíme důvěřovat v dobro i mimo naše stádečko věrných. A to je radostné a povzbuzující.

A co říká dnešní evangelium vám, děti?
Pán Ježíš chtěl mít na chvíli pokoj, ale ta žena se nedala odbýt. Jak ta vytrvale prosila - vy byste asi řekli: „jak škemrala“!
A co Pán Ježíš? Odbyl ji tvrdě? Neodbyl. Nakonec se nechal obměkčit, dal si říct.
Co ti k tomu připomíná tvé svědomí?
Nebyls také v podobné situaci? Někdo tě prosí, tobě se nechce. Jak to dopadlo u tebe? Přemohl ses? Přemohls přesto, že se ti nechtělo?
Pán Ježíš není neúprosný. Zůstaneš ty tvrdý a neoblomný, i když můžeš pomoci?
Přirozeně - všichni víme, že někdy musíme zůstat pevní a neoblomní. To když by po nás někdo chtěl něco špatného. Ke špatnosti se nesmíme dát pohnout ani slzami, ani hrozbami.
Ale kde se o nic špatného nejedná, to je jiná.
Sám Syn Boží, Ježíš, změnil své rozhodnutí, nepovažoval to pod svou důstojnost, netrval na svém: „Už jsem řekl ne, a konec!“ - Člověk ho prosil - Pán si dal říct a pomohl. Jdi a čiň podobně!

 Co si dnes budeme pamatovat!
My, křesťané, nejsme byrokrati - pomůžeme když můžeme - i když nejsme povinni.
My, křesťané, nejsme paličáci - dáme si říct, když se jedná o dobrou věc, i když se nám nechce.
 

VĚCI MEZI NEBEM A ZEMÍ

„Moje dcera je krutě posedlá“ - slyšeli jsme v evangeliu.
Co je to ta „posedlost“?
S touhle představou si dnes dost dobře nevíme rady.
Před nedávnem běžel v kinech s velkou reklamou ohlašovaný film: „Exorcista - vymítač ďábla“. V Americe vyvolal vlnu hysterie kolem ďábelské posedlosti. V Západním Německu se jím inspirovaní vymítači ďábla dostali i před soud, protože vymítali zlého ducha z mladistvé studentky tak vehementně, až ji připravili o život. Při obhajobě se odvolávali na Pána Ježíše, že on také věřil na posedlost a vymítal zlé duchy.
Co tedy mínili posedlostí zlým duchem za časů Pána Ježíše, a jak tomu máme rozumět my dnes?

Je to stará pohanská představa
Představa, že člověk může být ovládnut démonem, ďáblem, zlým duchem, je prastará pohanská představa, která ožila zvlášť tam, kde vládla dualistická představa dvojice božstev - boha dobrého a boha zlého.
Vycházela z lidské zkušenosti, že jsou lidé, kteří neumějí vládnout sami sobě, kteří ztratili sebevládu, samostatnost, jsou tedy ovládnutí - posedlí zlým duchem. Už v době kamenné, tj. kolem 5000 let před Kristem považovali duševně choré za posedlé ďáblem a vrtali jim otvor do lebky, aby odtud ďábel mohl vyjít.
Ještě ve středověku tloukli duševně choré holemi, aby z nich ďábla vyhnali.
V evangeliu se mluví řečí, jak bylo v té době obvyklé. I Pán Ježíš užívá běžné mluvy a představ své doby, kdy každou nemoc působil zlý duch - rozuměj zlý duch nemoci, který se zahnízdil v člověku.
Ve vývoji od raného křesťanství lze pozorovat, jak se tento zlý duch nemoci pozvolna zosobňuje do prastaré představy zlé bytosti, ďábla. Od 5. století se setkáváme se zvláštním obřadem k vymítání zlého ducha.
V liturgickém životě církve se tento mezistupeň kněžských svěcení udržel téměř až do současnosti, i když se v posledních staletích sotva kdy prakticky používal. Teprve koncilní obnova svěcení exorcistů zrušila.

Křesťanský pojem ďábla
Kdyby dnes někdo mluvil starým způsobem o démonu nemoci, např. o démonu horečky, znělo by nám to divně. Ale i dnes, v řeči moderního novináře, jsem četl o „démonu rakoviny“, který sužuje lidstvo - tedy o zosobnění zlé nemoci do představy postrachu lidstva, jímž je naše generace ohrožena. I dnes se říká, že někdo je „posedlý“ nějakou myšlenkou.
Abychom tedy nebrali tyto výrazy magicky a kouzelnicky, stačí si připomenout, že lidé biblické doby neznali naše psychiatrické pojmy „neuróza, schizofrenie, deprese, epilepsie, psychóza.“ Říkali, že někoho posedl zlý duch nemoci.
I my dnes máme představu ďábla, zlého ducha, zosobnění zla. Je to doklad, že člověk se i dnes cítí ve své existenci ohrožen silami, které jsou mimo dosah jeho moci a vlivu. I dnes cítí a často zažije člověk, co vyjádřil před staletími Shakespeare v Hamletovi: „Jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých vaše školní vědomosti nemají ani potuchy.“
Dnes jsme jen skromnější, a uvědomujeme si, že o silách za hranicemi lidského poznání víme méně, než se domnívaly vědět generace našich předků. Také neexistuje žádné dogma, článek víry, který by katolického křesťana zavazoval ve svědomí k víře v tu nebo onu konkrétní představu zlých duchů. Že je zlý duch - pokušitel, který nás svádí ke zlému, to víme všichni dobře z vlastní zkušenosti. Ale tomu se můžeme ubránit, když se opravdu ubránit chceme.

Raději se obracet k Duchu svatému
V pokoncilní církvi se opouští způsob mluvení o těchto věcech, jak bylo zvykem ve středověku. Dnešní církev zato tím víc obrací naši pozornost k působení Ducha Božího, učí nás otevřít se jeho darům a užívat jich ke zvládnutí temnot zla tělesného i duchovního.
Člověk nemá své vlastní slabošství, lenosti a lajdáctví svádět alibisticky na zlého ducha, nemá objevovat zlé čarodějnice mimo sebe, ale má hledat zlé sklony v sobě.
A když je najdeme, máme se ženou z evangelia běžet za Kristem: „Pane, uzdrav mne, dej mi svého ducha!“ Kde je duch Kristův, tam není pro zlo v žádné podobě místo.
Pojďme teď prosit o tuto velikou důvěru v Ježíše. To je nosný základ našeho života.

Přímluvy

Stále nás tísní naše malost a bázlivost. Pojďme proto prosit Boha o pomoc:

• Abychom příčiny svých nezdarů a selhání hledali především v sobě.
• Abychom, naplněni Duchem tvé lásky, nebáli se ducha zlého.
• Abychom se nepídili po žádných jiných skrytých silách, krom té jediné: po síle Boží milosti.
• Aby se naši nemocní obraceli ke Kristu s důvěrou kananejské ženy.

Bože, Otče všech živých, dej nám dar pokoje a svobody, který jsi přislíbil těm, kdo v tebe uvěří. Ať jej sami máme a jiným jejich svobodu a pokoj nenarušujeme. Prosíme tě o to skrze Krista, našeho Pána.
 
další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net