Cestou do Emauz  - nedělní cyklus A - advent
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  
 
1. NEDĚLE ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Začíná čas adventní. Do temnot našich dnů svítají červánky příchodu Kristova. Jeho přítomnost, to je tajemný smysl lidských dějin, smysl našeho života.
Vyjděme mu vstříc, vyhlížejme ho celým adventem.

Uvedení do čtení
1. Iz 2,1-5
 První čtení je jímavým dokladem z dávných věků lidstva: Jak starozákonní prorok z temnot své doby vyhlíží celou  silou své víry červánky nového času, dobu mesiášského království.
2. Řím 13,37-44
 Zasloužilí lidé našeho národního obrození dostali čestný titul „národní buditelé“. Svatý Pavel dnes mluví jako velký  buditel všech národů.
3. Mt 24,37-44
 V evangeliu Pán Ježíš slibuje, že přijde mezi nás. Ale poslouchejme, co chce od nás.
 

JE ČAS SE PROBUDIT . . .

Budík nepatří k věcem, které jsou nám milé. Každé ráno se rozdrnčí a komanduje nás: Vstávat, už je nejvyšší čas! Vstávej, ospalče!
Svatý Pavel mluví dnes podobně jak ten budík: „Víte, že vám už nastala hodina, kdy je třeba probrat se ze spánku!“ Co to svatý Pavel o nás tvrdí? Vždyť on nám vlastně docela nezdvořile říká, že jsme až dosud spali, že to tak dál nejde, že se musíme honem honem probudit.
Jak to jen tak svatý Pavel může říct, že spíme? A zrovna teď před vánocemi, kdy má každý plné ruce práce s chystáním; plno tajných starostí s vánočními dárky.
Hned v další větě nám svatý Pavel říká, jak to míní s tím buzením:
„Nyní je nám spása blíž, než tehdy, když jsme uvěřili.“ Už uteklo hodně času od našeho křtu: deset, dvacet, padesát, nebo ještě víc roků. Každým dnem se přibližujeme smrti. Každý den se přibližuje i konec celého světa. Takový svět jako dnes, jednou skončí, a pak už bude svět pokojnější, krásnější. Ten budoucí svět bude už docela patřit Bohu, Pánu Ježíši a také všem hodným lidem.
Kdo z nás bude mezi těmi hodnými? Měli bychom na to myslet. Ale my si po celý rok ani nevzpomeneme, že se den co den blížíme setkání s Pánem Ježíšem. Svatý Pavel má pravdu: my duchovně spíme!
Proto je tu advent a doba vánoční, která nám setkání s Ježíšem připomene. Proto svatý Pavel volá: „Probuďte se! Zanechte už skutků temnoty, oblečte se do výzbroje světla!“
Pavel to míní asi tak, jako nedávno páni na obci. Vedle kostela tu máme park. V noci tam bylo tma jako v pytli. Scházeli se tam všelijací lidé a vyváděli tam takové darebnosti, že se lidé báli za tmy parkem procházet. Proto tam obec nechala postavit stojany se silným světlem. Řekli si asi, že za světla se tam už nebudou dělat takové skutky temnosti. Také na ulicích dávají lampy, aby světlo zapudilo špatné činy, které se dějí potmě.
Svatý Pavel tedy po nás chce, abychom nedělali nic, zač bychom se museli na světle, před Pánem Ježíšem, stydět. Naopak chce, abychom každý svítili jako ty svítilny na ulici a v parku: abychom svítili dobrem a dělali lidem radost. Že pak ti hodní budou ještě hodnější a zlí budou méně zlí.
Evangelium nás dnes napomíná stejně: Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. To je pravý smysl adventu, úkol pro nás všechny, malé i velké děti Boží:
Náš Pán přijde - probuďme se z lhostejnosti, těšme se na příchod Ježíše!
Přijde k nám jednak o vánocích jako dítě, dar z lásky pro tebe.
Přijde až umřeme, jako tvůj Pán.
Přijde na konci světa jako soudce tvůj i všech lidí, celého světa, celého vesmíru.
Připravujme se v adventu na jeho příchod. Jako přípravu na setkání s Pánem chceme teď obnovit svou víru. Vstaňme a vyznejme celým srdcem: Já věřím v Boha ...
 

DNES, NE ZÍTRA

„Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.“ Známe tohle přísloví od dětství a dnešní evangelium nám napovědělo, kde asi naši předkové tuto moudrost vzali: „Nevíte, co bude zítra, - buďte bdělí,“ - slyšeli jsme. A Pavel vyzývá Římany i nás: „Je čas probrat se ze spánku; den se přiblížil; odložte skutky temnosti!“
Jenže my na svých každodenních zvyklostech neradi něco měníme. Pokud se do našeho života neprokope nějaký zloděj nemoci, nečekané události, zůstáváme ve svých pohodlně vyšlapaných bačkorách.
Ale teď je tu advent, začátek nového církevního roku, začátek radostné přípravy na slavení vánoc. Nejen kolem nás jsou temnoty dlouhých nocí, ale i v nás jsou mnohé temnoty - a my ty skutky temnot máme v adventu odkládat.
Aha, řekne si někdo, to abych si tedy napsal seznam svých temných skutků, svých zlozvyků, a každý den ráno a večer si přečetl, co na mně vadí lidem kolem mne, co na mně vadí mně samotnému, co by na mně vadilo Synu člověka, až budu stát na jeho soudu. To si tedy musím své chyby a zlozvyky pořád přeříkávat, abych na ně nezapomněl.
Takové adventní předsevzetí by bylo špatné předsevzetí. S tím bys nikam nedošel. Pořád si připomínat své chyby - kdepak. Pořád si stavět před oči máme ten dobrý opak, jací máme být, jací chceme být. Rozumíš tomu: ne negativně, ale pozitivně. Mám upevňovat v mysli, jak se chci připodobňovat Pánu Ježíši svým smýšlením, svým chováním, svou láskou.
Toto každodenní úsilí o připodobňování se Kristu, to je osobní advent každého z nás.
Všichni si rádi zakládáme na tom, jak jsme už velcí: „Já už jsem velká, už je mi deset! - Já už jsem dospělý, už je mi dvacet! - Já už jsem zralý, už je mi padesát!“ Ale kolik nedospělosti, nezralosti, kolik dětinskosti s sebou vláčíme - často po celý život! V každém dítěti je něco z šelmy, která stále bojuje proti všem o přežití. Jak často říkáš: Já chci! Já nechci! Já požaduji! Já, já! Vše pro sebe, jiné často nevidím, nevnímám. Kolik dětské krutosti k menším a slabším, k zmrzačeným, přežívá i u dospělých.
To je tedy adventní otázka pro každého z nás: Jak daleko jsem já, dnes, na osobní cestě k dospělému člověčenství, k podobě Kristově?
Dlouhá je tahle adventní cesta člověka od JÁ k TY, od sobectví k lásce. Stejně dlouhá je cesta od TY ke Kristu, k víře a naději. A teprv tohle trojí dělá z šelmy člověka.
Kdy se na tuto cestu vydat, kdy začít? Evangelium nám říká, že hned. Buď začneš hned nebo nikdy, když to začneš odkládat na zítra.
Toto je den, dnešní den, který učinil Pán. Dnes, ne zítra.
Chceš-li začít být dobrý až zítra - jsi tedy dnes ještě zlý.
Chceš-li se až zítra usmířit, jsi dnes ještě ve sváru.
Chceš-li začít zítra, dnes nestojíš za nic.
S čímže chceme letošní advent začít? Připodobňovat se ke Kristu svým smýšlením, chováním, svou laskavostí. Vykročením od JÁ k TY.
Ať se tu tedy o vánocích sejdeme jako dospělejší lidé,  jako zralejší křesťané.
 

ADVENT V RODINĚ

Žádné období roku není tak příhodné, aby se rodina navzájem sblížila, srostla, jako doba adventní a vánoční. Kolik je tu příležitostí ke sblížení členů rodiny, k projevu lásky, dávání radosti. V těchto dnech Bůh přichází na svět, a chce víc: chce přijít do našich rodin. My se máme na tuto návštěvu připravovat a těšit, máme mu ji umožnit.
Ale jen málo rodin prožívá advent takto krásně. Není to zaviněno jen náboženskou lhostejností, vlažností. Překážky bývají i v těch rodinách, kde se na vánoční chystání vynaloží mnoho úsilí a námahy.
Vánoční radost, co to je? „No přece, aby děti dostaly všechny dárky, co si přejí“ - řekne tatínek. A maminka? „No přece, aby bylo napečeno hodně cukroví, aby se mi povedla vánočka, aby kapr na Štědrý večer byl akorát a krocan na Hod Boží se jen rozsejpal. A také musí být každý hadřík v domě vypraný, každý kout vysmejčený.“
Je to úkol na umoření, když si to takhle rodiče naplánují. A přece je to málo, přece je to špatný program. Vaše děti se jistě těší na dárky, jistě mají rády sladkosti. Ale stačí obojího polovic, když dostanou to, co potřebují nejvíc: abyste vy, rodiče, na ně měli čas, abyste s nimi hovořili, vyprávěli, hráli.
Aby vánoční radost byla úplná, musí příprava trvat po celý advent. Kdyby si tak každý tatínek umínil, že bude každý den aspoň hodinu tatínkem! Aspoň hodinu denně že se věnuje dětem - to by byla revoluce ve světě dítěte!
Kdyby si tak každá maminka umínila, že i ona bude v adventu víc maminkou, než uklízečkou, pradlenou, kuchařkou, nákupčí, služkou všech, - to by byl krásný dárek dětem!
Jak to má v adventu doma vypadat? V prvním týdnu upleteme ze smrčí adventní věnec, v něm čtyři svíce. Přitom děti pomáhají a maminka vysvětluje, že i my tak patříme k sobě, jako větvičky ve věnci, že i my tak držíme pohromadě. Uzavřený kruh bez konce a bez začátku je symbolem věčnosti Boží a našeho věčného života v Bohu. Světlo svíčky znamená světlo víry, radost, která s Ježíšem přichází osvítit svět.
U adventního věnce (později u jesliček) koná rodina večerní pobožnost. Zazpívají adventní píseň, vypravují si o příchodu Pána Ježíše na svět, přečtou si článek z dobré knížky. Nakonec se společně dohodnou, jaké předsevzetí si na zítra nebo na tento týden udělají, např. budeme všichni veselí, budeme pomáhat mamince, budeme stavět betlém a chystat dárky. - Samozřejmě „tajně“, aby to bylo opravdu překvapení - tedy spolu s maminkou pro tatínka, ale aby on o tom vůbec nic nevěděl; a spolu s tatínkem zas pro maminku. Ve čtvrtém adventním týdnu se už děti učí u betléma zpívat koledy, aby je o vánocích dobře uměly. Smějí stavět v pokoji stromeček, dávat na něj svíčky a ozdoby s velkou bání na vršek. Také smějí mamince pomáhat péci cukroví, uklízet a smejčit.
Ale hlavně budou znovu a znovu naslouchat krásnému vyprávění o dobrotě a lásce Boží, která vyhledala hodnou dívku Marii, pečlivého muže Josefa a připravovala vše, aby mohl k nám lidem přijít Boží Syn Ježíš.
Také některé svátky na počátku adventu nám dávají téma pro adventní rozhovory a činnost. Svátek sv. Františka Xaverského (3.12.), který byl velkým misionářem, poslem Boží lásky do pohanských zemí, nám dává příležitost k hovoru o pohanech, světě před Kristem a nouzi lidí, kteří žijí bez Krista.
Na den sv. Barbory (4.12.) jdeme s dětmi uříznout třešňové větvičky a dáme je doma do vázy s dostatkem vody, aby nám na vánoční svátky rozkvetly a byly tak obrazem našeho srdce, rozkvetlého Boží láskou.
Pak přijde den sv. Mikuláše (6.12.), který je ukázkou, jak laskavým, štědrým a hodným se stává člověk, když se stane křesťanem. Ať už sv. Mikuláš naděluje inkognito za okno, nebo ať přijde „osobně“ do domu, musí děti vědět, že je to jen „jako“, že je to náboženská hra. Nic to neubere na zážitku a radosti dětí, pro hru mají smysl, to je jejich svět.
Svátek Neposkvrněného početí Panny Marie (8.12) to jsou už červánky vánoční slávy. Děti seznámíme s maminkou Pána Ježíše, s nazaretským domovem a sledujeme svatou rodinu na cestě z Nazareta do Betléma.
Jak strávit Štědrý večer, na to není žádný recept zapotřebí; každá rodina má své vlastní pěkné tradice. Jen to je důležité, aby si maminka nenechala moc práce na poslední chvíli, a nebyla pak nervózní a uhoněná. Je důležité, aby tatínek byl jednou opravdu jen a jen tatínkem pro své děti, aby celá rodina byla pohromadě a doma. Bývá mi vždycky líto těch lidí, kteří jezdí Štědrý den prožít kdesi do hor, na lyže. Sebelepší zalyžování je možné ještě stokrát za zimu, je dost času si na ně zajet na Štěpána. O rodinnou pospolitost Štědrého dne se nechají ošidit asi jen ti chudáci, kteří teplo domova nezažili.
Už v adventu se děti pilně učily nazpaměť písně: Narodil se Kristus Pán a Tichá noc. Teď zpívají s rodiči u rozsvíceného stromečku a vítají Narozeného ve svém domově. Pak přijdou na řadu dary, symbol vzájemné lásky. Domácí liturgie končí hostinou lásky, Agape, slavnostní večeří, obrazem té svaté Hostiny Boží, které se všichni účastní při „půlnoční“ mši v kostele. Svatým přijímáním se promění srdce všech v jesličky. Šťastná rodina, která zná tuto pospolitost stolu rodinného doma a pospolitost stolu Páně v kostele.
A že těm malým pomůžeme, aby mohli na sv. Štěpána využít svého práva koledníků a jít na koledu ke strýcovi, kmotřence a babičce, to patří také k vánoční radosti dětí. Nadílka je viditelným podobenstvím štědré Boží lásky, která nás bohatě obdarovává milostí.
Milí rodiče, milá farní rodino, hovořte doma o tom, jak se letos chcete na vánoce připravovat, jak si chcete navzájem připravit ty nejkrásnější vánoce. Rozdávat se v lásce, to je podoba Boží v člověku.
Přímluvy
Bože, ty chceš, abychom žili v radosti z tvého vtělení a v těšení na tvůj druhý příchod. Prosíme tě:

Za naše malé děti; abychom je naučili správnému těšení na vánoce.
Za všechny maminky; aby se nepřetížily předvánoční prací, ale zachovaly se radostné a svěží.
Za všechny tatínky; aby po své práci ochotně s dětmi pomáhali mamince při vánočních přípravách.
Za všechny naše rodiny aby v nich nescházel ani betlém, ani adventní věnec, ani adventní pobožnost.
Za nás všechny; abychom nehleděli na dárky materialisticky - podle peněz - ale jako na projev lásky.

Pane Bože, voláš k nám dnes, abychom byli stále připraveni na tvůj příchod. Dej nám svou milost, abychom letošní advent k této přípravě využili s pomocí Ježíše Krista, našeho Pána.

2. NEDĚLE ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnes o druhé adventní neděli, nám prorok Izaiáš představí Boží království a Jan Křtitel nám do něho ukáže cestu.
My se nejprv ptejme každý sám sebe: Jak já si představuji Boží království? A jak má víra v Boží království působí na můj každodenní život?

Uvedení do čtení
1. Iz 11,1-10
 Budeme teď naslouchat známému a slavnému Izaiášovu proroctví o Mesiáši a jeho království. Snažme se biblické  obrazy převést do naší dnešní mluvy, abychom si uvědomili význam tohoto  proroctví pro nás.
2. Řím 15,4-9
 Teď uslyšíme návod svatého Pavla, jak si navzájem připravit a darovat pěkné svátky.
3. Mt 3,1-12
 Celé Judsko vycházelo k Jordánu, aby uslyšelo Jana Křtitele. My ho uslyšíme zde, teď. Ale dáme si od něj říct?
 

KDE JE KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ

Slyšeli jsme právě slovo Boží, které nám oznamuje Boží vůli. Co je teď posláním kázání - slova lidského?
Má to být lidská odpověď na Boží vůli. Má to být hledání, zda a jak můžeme tu Boží vůli ve svém osobním životě naplnit. A nejen to: má nám dát radost z poznání a chuť ke konání.
Izaiášův barvitý obraz našeho Vykupitele a jeho království pokoje ještě doznívá v naší mysli:
Jesseúv potomek, Mesiáš, plný moudrosti, bude podle spravedlnosti rozsuzovat, podle práva bude rozhodovat. Kam přijde Mesiáš a jeho království, tam bude vlk přebývat svorně s beránkem a dítě si bude v bezpečí hrát nad dírou zmije.
Jistě všichni rozumíme, že tu není řeč o zvířatech, ale o lidech: člověk nebude jako vlk dravý. Jeden člověk neuštkne druhého jedovatým slovem jako zmije.
Kristus - Mesiáš - přinese do lidských vztahů pokoj.
Ale Kristus už přišel, už tu byl. Vykoupení už se stalo. Jak to tedy přijde, že jsou stále ještě mezi lidmi dravci a šelmy a hadi? Kde je to království pokoje? Copak nepanuje dál na světě nespravedlnost, copak slabší nejsou dál utlačováni? Copak není dál život plný trápení a nejistoty, copak to nevypadá stále tak, že právě ti slušní, dobří lidé mají život těžší než darebáci a podrazníci a dobrodruzi? Kde je spravedlnost Božího království?
A tu není divu, že se věřícímu člověku vnucuje představa, že království Boží a jeho spravedlnost je záležitostí až „onoho světa“ - až po smrti: Ti kdo v tomto životě trpěli, přišli zkrátka, ti budou mít za to přednost po smrti, na věčnosti.
Někde se toto myšlení vyhrotilo až do představy, že nejen vlci a hadi - rozuměj zlí lidé - ale i Bůh sám sesílá na člověka trápení, sužuje ho úmyslně na světě, aby ho mohl za to po smrti odměnit.
Tak to není. Kristus to říká jinak. Když blahoslaví lkající a trpící pro spravedlnost, říká to v čase přítomném, ne v budoucím: Blahoslavení jste, už teď. Nejen až po smrti, už teď sláva vám.
Nejde totiž jen o to, snášet utrpení, ale o to, zvládnout je. Každé zlo, každé trápení, je v protikladu s Boží vůlí. Boží vůle nás vede, abychom se snažili podle svých sil přeměnit zlo v dobro, abychom usilovali vytvořit z materiálu svého života to nejlepší v dané situaci.
Těžký život dává nejvíce příležitostí k obracení zla v dobro, může být plodnější a požehnanější
A zkušenost nám to potvrzuje: Lidé, kteří ve svém životě hodně zakusili, bývají vyzrálí, ušlechtilí, stálí. Jen tak něco s nimi nepohne.
Posmrtné nebe, blaženost onoho světa, si tedy každý člověk buduje už v tomto životě tím, že než zápecní povalování miluje, že obrací zlo v dobro, že své vlčí a hadí pudy mění v beránčí a holubičí. Jen ten, kdo se pro dobro rozhodne za živa a s touto rozhodností je koná, jenom ten je bude mít i po celou věčnost.
Už tedy rozumíme otázce, kde že tedy je to mesiášské království pokoje dva tisíce let po vykupitelské smrti Kristově. Je v srdcích lidí, kteří je přijali a pochopili.
Kde Kristus nevešel do lidských srdcí, tam to jsou ještě dnes srdce vlčí a hadí.
Bratře a sestro: a co já - a co ty? My jsme Krista přijali, my jsme v něj uvěřili - aspoň si to myslíme. Je už v nás pokoj Božího království? Přestal jsi už být dravcem?
Pojďme dnes s Janem a jeho žáky vstříc Ježíši. S naším rozhodnutím po změně života k dobrému přichází už Boží království i k nám.
 

PŘIPRAVME CESTU PÁNU

Ještě nám zní v uších, co Jan Křtitel kázal v Judské poušti. Archeologové v té poušti nedaleko Mrtvého moře vykopali pozůstatky kláštera, kde v dobách Ježíšových žili lidé, kteří volání Jana Křtitele - vlastně už volání proroka Izaiáše - vzali doslova: „Na poušti připravte cestu Pánu!“
I dnes jsou muži a ženy, kteří dobrovolně opouštějí svět a odcházejí do kláštera, aby tam sloužili Božímu království.
„Připravujte cestu Pánu!“ Tento příkaz platí nám všem, zvlášť teď, v adventní době. Znamená to, že máme všichni odejít na poušť, vstoupit do kláštera? Víme, že to tak není. Poušť je všude, kde jsou lidé, kteří spolu nemluví. Kteří se nestýkají. Kteří o Ježíši a jeho evangeliu nic nevědí.
Není snadné v poušti našeho světa připravovat Pánu Ježíši cestu. Je to práce na celý život. Ale pro tento advent bychom si to mohli zkonkrétnit na tři úkoly.
Ten první zní: připravuj vánoce!
Copak o to, myslíš si, to dělám. Přípravám na vánoce se nikdo nevyhne. Tolik věcí se musí udělat: vymyslet, komu jaký dárek, pak ty dárky sehnat. Udělat předvánoční úklid, navařit, napéct. A ještě sem tam i ve všední den zaběhnout do kostela na roráty a doma dělat adventní černou hodinku s koledami u jesliček a co vše ještě. Tak co ještě?
Co ještě? To hlavní. Nehoň se! Co děláš, dělej klidně, chutě a s radostí.
Druhý adventní úkol, co mám na mysli, zní: Připravuj SEBE na vánoce!
Jan Křtitel k nám volá: Obraťte se, připravte Pánu cestu. K čemu by byl tvůj dárek tomu, na koho máš v srdci zlost! Napřed mu musíš odpustit. Co by pomohla světla na stromečku, kdyby v tobě zůstaly temnoty mrzoutství, urážlivosti a jaké ještě balvany a propasti. Zpytuj si svědomí před vánoční zpovědí jaksepatří důkladně.
To je tedy druhý náš adventní úkol: připrav na vánoce sebe - dobrou svatou zpovědí.
A třetí úkol? Také ten dnes vyhlašuje Jan Křtitel: Připravte i svým bližním cestu k Pánu.
Cesta k narozenému Pánu Ježíši není jednokolejka - jen cesta tam. Je to dvoukolejka - od Pána Ježíše zase k lidem. S anděly máme ohlašovat lidem kolem sebe radostnou zvěst, že i jim se narodil ten, kdo je zachrání, kdo je naučí radosti, kdo jejich životu dá smysl. Tuhle adventní cestu k lidem známe ještě méně, než tu první a druhou. Ale kdo cestu hledá, ten cestu najde. Jen to zkusme, jen to znovu a znovu zkoušejme.
Bratří, mnoho se musíme ještě učit, abychom dokázali vánoce připravit, abychom sebe dokázali na vánoce dobře připravit, abychom uměli lidi k jesličkám přivádět.
Pusťme se do toho učení s radostí.
 

JAK VYPRAVOVAT DĚTEM O PÁNU JEŽÍŠI

Je druhá neděle adventní. V kostele zní příslib, že už brzo vypučí ratolest z kořene Jesse, že už brzo budou vánoce. A doma? Kde nepostavili jesličky už minulý týden, vytáhnou je z krabic jistě v nejbližších dnech. A s jesličkami se vyrojí dětské otázky: „Mami, co to je; kdo je to?“ - „Teď“ - řekneš si - „je vhodná doba začít dětem vypravovat o Pánu Ježíši.“
O Pánu Ježíši se nejlíp mluví, až když děti mají vštípenou představu dobrého Boha Otce; když se naučily mít nebeského Otce rády. Samozřejmě, kde je víc dětí různého věku, tam se toto pořadí nějak přísně zachovávat nedá. Děti pochytnou dnes to a zítra ono, ale rodiče musí vědět, jaké je to správné pořadí, aby doplnili a ujednotili mozaiku různých dojmů.
Poslechněte si vyprávění jedné mladé paní z jejího dětství, odstrašující příklad adventní katechese v rodině, která poškodila celý náboženský život dětí až do jejich dospělosti.
Na první adventní neděli postavila maminka doma betlém a řekla nám dětem: „Tenhle malý chlapeček, to je Ježíšek, Boží Syn. Je u Otce v nebi a Bůh Otec mu předal všechnu moc nad celým světem. O vánocích sestoupí Ježíšek z nebe na zem - bude hodným dětem dávat dárky.“
Odpoledne přišla maminka z nákupu a řekla: „Představte si, děti, já jsem dnes potkala Ježíška.“ Zůstali jsme bez dechu. Ani jsme se nedivili, že se Ježíšek ukázal mamince a ne nám. Věděli jsme už od maminky, že Ježíšek se dá uvidět jen těm nejhodnějším dětem, které pokaždé dojedí všechno z talířů, které si nenadávají. K takovým vzorným dětičkám jsme nepatřili. Teď šlo tedy o to, co Ježíšek říkal, jestli se na nás nezlobí, jestli nás má rád.
A maminka využívala situace plnýma rukama: „Ježíšek se mě ptal, jestli teď před vánocemi jste hodnější a já mu přece musela říct pravdu. Ale máte ještě čas do vánoc se polepšit.“ - A tak byl náš advent plný křečovitého pachtění a snahy, být pořád a pořád hodné.
Na Štědrý den jsme tábořili u dveří pokoje a nakukovali klíčovou dírkou, jestli Ježíška nezahlédneme. A zas to byla maminka, která se podívala a hned volala: „Děti, teď jsem zahlédla andělíčka!“
Je to krásná představa, že se nebe otvírá a přichází napřed svatý Mikuláš, pak sám Ježíšek, navštěvují děti a dávají jim dárky. Ale je to představa nepravdivá, pohádková. Když pak dítě slyší, - a často velmi hrubě - povídat, že nechodí ani Mikuláš, ani Ježíšek z nebe, že dárky kupují rodiče, pak není divu, že se zhroutí celý svět dětské víry a nemoudří rodiče tak ohrozí víru dítěte.
Naši křesťanští tatínkové by měli umět mluvit svým dětem o Ježíši krásně, ale bez pohádkových nepravd o nebeské poště malého Ježíška. Jako o Pánu Ježíši, kterého poslal lidem dobrý Bůh Otec, aby je učil, jak se mají mít mezi sebou rádi.
A vánoční poselství, vánoční nadílka? Pověz to třeba takto: „Některé docela malé děti si myslí, že nadílka pod stromečkem jsou přímo od Ježíška z nebe. Vy už tomu jistě rozumíte líp. Říkáme, že je to nadílka od Ježíška proto, že to byl Pán Ježíš, kdo naučil lidi, že mají mít rádi malé děti a že jim mají dělat radost dárky. Představte si, jak to bylo na světě hrozné před Pánem Ježíšem. To se rodiče v mnoha zemích o děti vůbec nestarali. Když se dítě narodilo, ukázali je otci. Ten se na ně podíval a když se mu nelíbilo, ukázal palcem dolů. To znamenalo, že mají dítě zabít. To je pak hodili do řeky nebo do kanálu. Když tatínek nechal dítě naživu, zas nezůstalo u rodičů - dali je na vychování jiným lidem - otrokům. Kdepak, aby se rodiče s dětmi bavili nebo si s nimi hráli; kdepak aby jim dávali dárky nebo dělali radost. Teprv až byly děti dospělé, začali se s nimi rodiče stýkat. Teď už rozumíte, proč říkáme, že dárky dětem jsou od Pána Ježíše: to on naučil rodiče, aby měli děti rádi, aby se o ně starali a dělali jim radost dárky.“
Nebudeme také při hovoru o Pánu Ježíši zdůrazňovat čas minulý. Tedy ne Ježíš, který byl, žil, kdysi dávno, ale Ježíš, který žije, je. Teď už je zase u Otce, ale nám stále blízko, aby nám mohl pomáhat.
Na této základní informaci nemusí dítě při dospívání nic měnit, naopak, může k ní připojovat stále další poznatky, jak Pána Ježíše postupně poznává, jak roste jeho láska k němu.
Aby si dítě mohlo Pána Ježíše snadněji představit, má nad jeho postýlkou viset obrázek Pána Ježíše. Nejlépe obrázek dospělého, živého, laskavého Pána Ježíše; - třebas obrázek, jak Pán Ježíš žehná dětem. To je pro dítě nejsrozumitelnější a nejvýhodnější představa.
Poděkujme s radostí Bohu, že ho svým dětem můžeme hlásat a představovat zcela prostě a přece pravdivě.

Přímluvy

Pane, svátky církevního roku jsou poselství, která nás seznamují s tvou vůlí. Prosíme tě:

• Za lidi, kteří dnes plní obchody; aby nezapomněli, že bez lásky je sebedražší dárek bezcenný.
• Za lidi zatrpklé, kteří se cítí osamělí a zklamaní; aby našli dobré přátele a skrze ně i Přítele Ježíše.
• Za nás všechny; abychom si sami nestáli v cestě svou úzkoprsostí a povrchností, když máme jít za tebou.
• Za naše farní společenství; aby skrze nás přišel Kristus k lidem, co jej neznají.

Pane Ježíši, ty jsi ten, který má přijít a zřídit v naší době a v našem světě své království: Přijď už tedy, Pane Ježíši. Přijď a neváhej.

3. NEDĚLE ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Stává se v našem životě, že se cítíme bezradní, bezmocní, nemůžeme dál: „Tady by pomohl jen zázrak,“ říkáme si. A když z toho nakonec vyjdeme, někdy si uvědomíme, že Boží ruka byla opravdu s námi. Ne křiklavým kouzelnickým zásahem, ale nenápadně, tiše a účinně. Naše víra se od té doby opírá o osobní zkušenost. Můžem pak říci: „Já to mám zkušené, já už jsem Boží pomoc zažil.“
Dnešní slovo Boží v nás chce upevnit víru v Boha, který pomáhá, i když to nepozorný člověk nevidí.
Vyznejme svou malověrnost a odřekněme se jí.

Uvedení do čtení
1. Iz 35,1-6a.1 První čtení je jako krásná báseň v próze. Izaiáš chce povzbudit všechny bázlivé: Bůh může dát rozkvést i  poušti, - Bůh může dát zdraví nemocnému, - spolehni se s důvěrou na toho, který vše může obrátit k dobrému.
2. Jak 5,7-10
 Druhé čtení jakoby navazovalo na myšlenku prvního, ale ve věcném, realistickém tónu svatého Jakuba. Ano, Bůh  pomáhá těm, kdo v něj důvěřují, ale Boží pomoc se neobjevuje hned, divem. Bůh není kouzelník. Jakub srovnává Boží  působení s prací rolníka.
3. Mt 11,2-11
 Evangelium vypravuje o poselství, které Jan Křtitel poslal za Pánem Ježíšem: Jsi-li Mesiáš - tak proč netrestáš  hříšníky, nehubíš darebáky, proč nezačínáš s čistkou ve světě? A poslouchejme, jak překvapivá a krásná je Ježíšova  odpověď: Boží síla neničí, ale hojí a zachraňuje.
 

JSME NA SPRÁVNÉ CESTĚ

Dnes je postava Jana Křtitele zase v popředí biblického čtení. Ne jako kazatel, který hřímá světu do uší na kazatelně pouště, ne jako mocný předchůdce Páně, ne jako muž neochvějné víry.
Jan Křtitel je dnes bezmocný vězeň, umlčený zdmi kriminálu, znejistěný, pochybující o samém Ježíši - Mesiáši: „Jsi ty ten, který má přijít, nebo máme čekat na jiného?“ Ve vězení je ticho, nic se tam neděje. Před časem Jan s pevnou vírou ukazoval na Ježíše: „Tento musí růst!“ A teď se mu zdá, že Ježíš neroste, není dost aktivní, dost výbojný, věc Božího království nepokračuje!
Většina z nás jistě cítí, že i nám nejsou podobné otázky a podobné nejistoty cizí.
My starší jsme vyrostli v pevném křesťanském světě. Vše v našem dětství se jevilo jasné. Nebylo problémů víry, nebylo otázek, zda Kristus a jeho učení je to pravé pro lidstvo.
V dnešním světě je mnoho mesiášů, kteří nabízejí světu spásu podle svého receptu. Je mnoho proroků, kteří ukazují na jiného spasitele než na Ježiše.
Slyšíme, jak rok od roku nabývají ve světě početní převahu nekřesťanská náboženství. Ne nějakými misiemi, ale populační explozí. V mimoevropských zemích se rodí nejvíc dětí. Jsou lidé, kterým se zdá, že budhistická meditace je to pravé. Jsou Evropané, kteří věří, že praví mesiáš je Mohamed. Ježíš byl jen předchůdce Mohamedův, jako Jan Křtitel byl předchůdce Ježíšův. Obrovské mešity se staví v Paříži, Londýně, ve Vídni, v Římě.
A mezi křesťany samými? Nejagilnější, nejživější jsou příslušníci sekt, které se množí jako houby po dešti a mají jen jedno společné: odmítání a zavrhování církve.
A my - i když se tomu všemu bráníme, i když si říkáme: já vím své, přece nás to zneklidňuje a mate. Proč Boží království ustupuje, místo aby rostlo? Kde vůbec je to Boží království, co dělá náš Mesiáš Ježíš? A to už jsou ty dnešní janovské otázky: Jsi ty ten, který má přijít a zachránit nás? Kde jsi?
Ježíš nám odpovídá totéž, co Janovi. Je proto důležité, životně důležité, abychom dnes slova evangelia, slova Ježíšovy odpovědi, uslyšeli srdcem, uslyšeli jasnozřivě, abychom je přímo uviděli: „Jděte a řekněte Janovi, co vidíte: Slepí prohlédají. Ti co dřepěli na místě jako chromí, ti se nyní hýbou. Málo mocní nabírají mocnou sílu. Hluší slyší a chápou. Mrtví vstávají ze své mrtvolné pasivity.“
Rozumíte té odpovědi? Otázka po Božím království není slovo do diskuse, ta se nevyřeší debatováním, náboženskými spory, to není věc mudrování. Boží království se musí žít. Boží království je věc činu, jednání, chování lidí.
Děti Božího království o pravdě nedebatují, oni jdou a konají ji. O lásce nemudrují, ale v lásce žijí. Jdou za láskou, bratrstvím, smířením.
Tak to platilo v minulosti, tak to platí i dnes. V Indii, kde ztroskotaly celé generace misionářů a kazatelů, kteří marně a bezvýsledně Krista kázali, tam vyrostla za pár let desetitisícová rodina křesťanů v rukách Matky Terezy, která nekázala. Ona nekázala ústy, ale šla a láskyplně se ujímala těch, které společnost vyloučila.
A nejen v Indii, všude to platí: Ne ten šíří Boží království, kdo o křesťanství diskutuje, ale ten kdo jedná, jak jednal Ježíš.

Současný myslitel převedl Ježíšovu odpověď Janu Křtiteli do moderní modlitby takhle:
Pane Ježíši, ty jsi jinačí. Ty jednáš jinak, než my běžní lidé!
Ty ses ujal cizoložnice, - když ji všichni zavrhovali.
Tys šel na návštěvu k celníkovi - když se všichni od něj odvraceli.
Tys k sobě volal děti, - když je všichni dospělí od sebe odháněli.
Tys zval Pavla k následování, - když se ho všichni báli.
Tys utíkal před slávou, - když tě všichni chtěli udělat králem.
Tys miloval chudé, - když ve světě platil jen majetek.
Tys uzdravoval nemocné, - když je všichni od sebe vyháněli.
Tys mlčel, - když všichni na tebe křičeli.
Tys na sebe vzal vinu, - když si všichni s Pilátem myli ruce.
Ty jsi vstal z mrtvých, - když všichni usoudili, že je s tebou konec.
Pane Ježíši, ty jsi jinačí!
Děkuji ti za to.
A také už chápu: i mne voláš, abych byl také jinačí! Amen!
 

TRPĚLIVOST

Ctnost čekáren a rukou v klíně?
„Co jste vyšli na poušť vidět? - Snad rákos zmítaný větrem?“ volá Pán Ježíš v evangeliu. A my jsme si v duchu odpověděli: „Ne. Jan Křtitel je muž pevný, stálý, statečný.“
„Podívejte se na rolníka“ - volal k nám apoštol Jakub v epištole. „Tak trpělivě čeká na úrodu od zasetí až do žní. Vydržte i vy trpělivě! Až do příchodu Páně!“
Co je to ta trpělivost? Ctnost čekáren, front na nedostatkové zboží? Ctnost rukou v klíně? Umění, jak zabít čas, - jak to kdosi nazval?
Kdepak. Kdyby rolník nechal ruce v klíně od zasetí do žní, moc by toho nesklidil. Trpělivost není ponoření se do snění, ospalá pasivita.
Zcela naopak: Je to umění vydržet při práci, vytrvat při díle, zůstat aktivní od započetí až k realizaci, až k dovršení.

Střed mezi zoufalstvím a hněvem
Trpělivost je ctnost vytrvalé práce, která se nedá odstranit neúspěchem.
Teologové říkají, že v plnosti ji mohou mít jen lidé pevně věřící, kteří vědí, že od nich se sice žádá plné pracovní nasazení, ale výsledek že je v ruce Boží.
Dramaticky vyjádřeno, je trpělivost pozice středu mezi zoufalstvím a hněvem. Kdo totiž pracuje s pocitem, že vše záleží jen na něm, ten se bude rozčilovat nad vším, co mu překáží a bude mít sklon to násilně, brutálně odstraňovat; - anebo dá pasivně ruce do klína, když se mu překážky nakupí do nepřehledné výšky.
Teprve křesťanská důvěra dokáže trpělivě znovu a znovu začínat práci na lepším zítřku. Ani nervózně, ani apaticky, ale s „angažovaným klidem“, jak Chardin přeložil ignáciánský výraz „indifferentia“, aby vysvětlil v čem spočívá křesťanova trpělivost.

Proč je trpělivost ctností?
Povězme si ještě, proč je třeba zdůrazňovat, že trpělivost je ctnost?
Ctnost je opak „hr“ pudu, instinktu, toho, co je nám vrozené. Žádná ctnost není vrozená, nelze počítat, že se v člověku automaticky sama projeví. musí se vypěstovat, natrénovat, nacvičit jako sportovní výkon. A o trpělivosti to platí především. Dítě se rodí netrpělivé, netrpělivý křik je první jeho řeč. Netrpělivost je i vlastnost mládí. Samé vzpoury, revoluce.
A jestli se to člověk v mládí nenaučí, aby rozumem a vůlí vzbouřené pudy a city ovládal, pak ztrácí rovnováhu, trpělivost. Buď zahoří zlostí nebo se zastudí sebelítostí, rozmrzelostí, náladovostí. Není snad ubožejší člověk, než ten, který se neumí ovládat. Co s ním?
Bůh nestvořil člověka jako přírodní živel, ale jako osobnost. Trpělivost stojí na sebevládě. Je třeba se tomu od dětství učit.
Nezbytná pro jednotlivce i společnost
Neukázněné děti jsou protivné, ale netrpěliví dospělí jsou katastrofální.
Nedovedou čekat na zralou lásku, a tak se vrhnou do milostných dobrodružství, která skončí nuceným sňatkem, nechtěnými dětmi, otrávenými životy a rozvratem.
Nedovedou trpělivě jet v koloně aut a tak bezhlavě předjíždějí a ohrožují život svůj i druhých.
Nedovedou trpělivě počkat, až odezní rodinná hádka, splašeně se honem rozvádějí, a ošidí se o jistotu usmířeného vztahu po překonané krizi.

Kde vzít dost trpělivosti?
Člověk se svatým nebo ctnostným nerodí. Novorozeně je sice nevinné, ale jeho nevinnost je v nevědomosti. Ctnost dospělého je v poznání a svobodném rozhodování.
Jak se učil trpělivosti velký křesťan naší doby, papež Jan XXIII., svědčí stránky jeho duchovního zápisníku:
„Ježíš trpělivě snášel, když ho označovali za svůdce, nevědomce, blázna. Neztratil nikdy klid a sebevládu, nezačal se hádat nebo prát s protivníky. - Já to chci také tak. Zachovat klid, když mě pomlouvají, když mě přeloží třebas na nejposlednější místo, když překroutí má slova a nedají mi příležitost k obhajobě.“
Na jiném místě píše:
„My křesťané můžeme mít plnou důvěru, že se nám vše v životě obrátí k dobrému, jen když se stále učíme žít podle evangelia. To znamená: Když jsme trpěliví, když se snažíme, tam kde můžeme, zlé oplácet dobrým a ostatní necháme jít svou cestou.“
Že to papeži Janovi nebylo vždy lehké, zůstat trpělivý, o tom svědčí, že si na závěr duchovní obnovy (před tím, než se stal papežem), opsal výrok sv. Františka Saleského, - Chci být jako ten ptáček, co zpívá v trnitém hloží.“
Cvičení trpělivosti v podobě radostného připravování a vytrvalého putování k vánočnímu setkání v Betlémě, to je adventní cesta vskutku převýborná.
Amen.
 

JAN KŘTITEL V ROZPACÍCH

Kdo dnes opravdu pozorně poslouchal čtení evangelia, musel se polekat a žasnout:
Co se to děje s Janem Křtitelem, že pochybuje o Pánu Ježíši? Přece on první v něm poznal Vykupitele, vždyť on ho jako hlasatel představoval národu: Hle - to je ten Beránek Boží...
A teď je Jan na rozpacích: „Jsi ten, který má přijít - nebo máme čekat jiného?“
Veřejné mínění v celém Izraeli se shodovalo v jednom: Svět je špatný, poměry jsou zlé, neudržitelné. Takhle to dál nejde. Musí se něco stát. Jen co přijde Mesiáš, ten udělá pořádek. Co a jak se musí změnit, o tom bylo dvojí mínění. Jedni si myslili: bude to nový bojovný David - vůdce revoluce, král věřících. Druzí tvrdili: bude to nový prorok, snad Eliáš - zatratí hříšníky, spálí je ohněm, bude všechny hrozně soudit. A bude poustevničit jako Jan.
Co z toho splnil Pán Ježíš?
a) Nechal se nazývat Syn Davidův - ale nechtěl změnit svět revolucí - válčit nechtěl.
b) Nechal se nazývat prorokem, novým Eliášem - ale hříšníky
neproklínal, nezatracoval - odpouštěl jim. Nežil jako poustevník - jedl
a pil jako normální lidé. Nenaváděl lidi k útěku ze světa na poušť.
Co to tedy Pán Ježíš hlásal?
Něco docela nového, co tu v lidských dějinách ještě nebylo. Zcela nový recept na změnu poměrů, na zlepšení špatného světa. Tehdy tu novou, radostnou zvěst vyjádřil jediným slovem: METANOEITE ! V dnešní češtině by to musel vyložit více slovy.

Lidé, nepachtěte se zbytečně s plány na revoluce - na změnu špatných poměrů.
Lidé, neničte si nervy rozčilováním nad poměry.
Lidé, to vše nevede k ničemu.
Lidé - změňte k lepšímu každý sám sebe.

METANOEITE - změňte své smýšlení - to je jádro učení Ježíše Krista: Říká nám tím:
Děti, přestaňte si stěžovat na rodiče, že mají chyby, vždyť vy je máte také.
Rodiče, přestaňte hubovat na děti, že mají chyby, vždyť vy je máte také.
Dělníci, přestaňte hubovat na mistry.
Vedoucí, přestaňte láteřit na zaměstnance.
Stěžování na druhé nevede k ničemu. Druhého nezměníš. Jediné, co změnit můžeš, to jsi ty sám. Nad sebou máš moc. Změň tedy sebe a svět bude hned o něco lepší. Hledej chyby především na sobě!
Přátelé, blíží se vánoce. Ježíš se narodil jako chudé dítě. Změňme se tedy aspoň v tomhle. Nedělejme aspoň my, křesťané, z vánoc záležitost kšeftu, obchodu. Nenechte se ohloupit hlučící reklamou. Změňte své smýšlení tak, aby vaše vánoční dárky byly projevem lásky, ne měřítkem, jak plná je peněženka.
Řekněte sami: je křesťanem, vyznavačem chudého Ježíše, chlapec, který doma vyhrožuje: Jestli nedostanu to, co chci, budu celé svátky protivný a zlý.
Je křesťanem mládenec, když jeho děvče musí trnout starostí: Stačí mu jako dárek ta šála, nebude se mu zdát, že jsem ho odbyla lacino?
Je křesťankou dívka, která, ač si sama ještě nevydělává, vysává svými nároky celou rodinu: „V tom starém kabátě se přece už nemohu ukázat na ulici, je staromódní - letos se nosí jiný!“
Zastavte ten kolotoč!
Neruinujte sebe i druhé nákladnými dárky: chtějte a dávejte maličkosti, symbol čehosi velikého:
Místo peněz si darujte l á s k u , dobré zacházení: Tam je Boží království, kde slepí vidí, hluší slyší, chromí poskakují jako jelen.
Kdo byl chromý, když měl pro něco zaskočit, posloužit, udělat, ať je poskočný jako jelen.
Kdo byl jako slepý, aby neviděl, že bližní potřebují pomoci - ať prohlédne.
Kdo byl hluchý, když jej o něco žádali - ať slyší a pomůže! Změňme své smýšlení i jednání, staňme se lepšími. To bude ten nejcennější dárek druhým, tak se v nás začne naplňovat i Boží království.
 
Přímluvy

Náš Bůh ví, jací jsme: ochotně bychom změnili celý svět. Přísně žádáme, aby se změnili a polepšili druzí, ale sebe sama změnit, to je nám zatěžko. Proto tě prosíme:

• Pomoz nám, abychom se snažili být přísní na sebe a laskaví ke druhým.
• Dej, ať netoužíme po nákladných dárcích; ať ceníme víc lásku než peníze.
• Smiluj se nad dětmi, které v zemích, kde se bojuje, trpí hladem, bídou a nemocemi.
• Dej nám radost z poctivé práce.
• Obměkči zatvrzelá srdce a naplň je láskou a odpuštěním.
• Pošli dobré lidi k osamělým a opuštěným.

Pane Ježíši, my tě nikdo neznáme, jak vlastně jako člověk vypadáš. Ale přece dobře víme, v čem a jak se ti máme podobat. Dej nám chuť a radost, abychom se ti podobali svým chováním, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

4. NEDĚLE ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Na našem adventním věnci svítí už všechny čtyři svíčky, je čtvrtá adventní neděle. Doma i v kostele děláme poslední přípravy na svátky.
Podívejme se trochu zpět: Jak jsme využili adventu v našich rodinách? Jak jsme hovořili s dětmi o smyslu vánoc, učili se s nimi koledy? Jak jsme připraveni na Štědrý večer doma, aby byl hezký, v pokojné pospolitosti celé rodiny? Jak jsme připraveni na společné svaté přijímání farní rodiny při slavnosti Narození Páně?
Upřímně litujme všech nedostatků.

Uvedení do čtení
1. Iz 7,10-14
 Abychom mohli s užitkem naslouchat čtení z proroka Izaiáše, připomeňme si: Bůh potřeboval Abraháma ke splnění  svých plánů s člověkem, potřeboval krále Achaza, dívku Marii, tesaře Josefa. Bůh potřebuje každého člověka i  každého z nás, abychom spolupracovali na jeho království.
2. Řím 1,1-7
 Teď si budeme číst začátek listu sv. Pavla Římanům. Hned v první větě říká, co mu nejvíc leží na srdci: Tento  potomek Davidův je Boží Syn a my jej máme o vánocích nejen oslavit, ale i hlásat všem národům - tedy přinejmenším  své rodině.
3. Mt 1,18-24
 Uprostřed dnešního evangelia stojí Maria, matka Ježíšova. V prvním čtení jsme slyšeli, jak bylo odedávna v plánu  Božím učinit tuto ženu znamením celému světu. Uvažujme, jak my můžeme být o vánocích znamením víry a lásky své  rodině.
 

MARIE, NÁŠ PŘEDVÁNOČNÍ VZOR

V dnešním evangeliu stojí před námi dívka Maria a slyší Boží hlas, slyší neslýchaný požadavek. Ona, která dosud není provdaná, nežije s muže, má mít syna. A přesto, jakmile se ubezpečí že to je Boží vůle, úkol přijímá. I když ví, že to změní celý její život.
My si tu událost představujeme příliš kýčovitě, nyvě, nereálně, pod vlivem starých obrázků „Zvěstování“, na nichž Panna Maria klečí na klekátku s lilií v ruce, - a andělsky krásný posel s labutími křídly právě přistává v levém horním rohu obrazu - obklopen nebeskou září.
Jenže ve skutečnosti to asi byla záležitost  velmi prostá, bez líbivých efektů. Její obdobu jsme zažili i my ve svém životě, a jistě už nejednou. Kolikrát v životě už i my jsme zaslechli Boží hlas, Boží výzvu, najednou jsme jasně cítili: Ano, teď bych měl jít a toto udělat. Teď bych měl hned toto ve svém životě změnit k lepšímu, teď bych se  měl takhle změnit na celý svůj život.
Jenže my na to reagujeme jinak, než Maria. Buď mávneme rukou a řeknem si: to se nedá uskutečnit! Nebo si řeknem: ano - já to udělám, - ale až zítra, jindy, později, - a jdem dál, jak jsme šli, nic se nestane.
Jinak dívka Maria. Bez slečinkovského upejpání, bez ženské nerozhodnosti, bez ženské kupy řečí. Odpoví prostě, věcně, stručně: Fiat, dobrá. Beru to, když to žádá Bůh.
Také se asi při tom bála. - I v evangeliu se na to vzpomíná, že se polekala. Není divu, vždyť to bylo mladé děvče. Ale neutekla, necouvla, nevymlouvala se. Uvěřila Bohu. V plačícím nemluvněti viděla Božího Syna. Jeho nepochopitelná slova uchovávala v paměti.
Nemusíme se my, katoličtí křesťané, stydět za to, že máme v úctě tuto statečnou dívku Miriam. Nemusíme se stydět za to, že si vážíme matky Mesiáše, Marie.
Ve všech dobách budou takoví, kteří budou chápat její osobní velikost, kteří si ji budou brát za vzor pevné víry v Boha.
Pojďme s ní o vánocích vstříc jejímu Synu a naslouchejme jeho slovům tak pozorně, jak nás Maria nabádá: „Cokoli vám řekne, učiňte,“ - říkala v Káně Galilejské učedníkům.
Přeji vám do předvánočních dnů ztišení a těšení, aby vaše letošní vánoce byly opravdu svátky s Ježíšem. noce bez Ježíše, to chtěl kdosi už jednou: jmenoval se Herodes. Byly to špatné vánoce pro něj a pro mnohé. Ani dnešní vánoce bez Ježíše v domech, kde se k němu nechtějí hlásit, kde jej z domu vyhánějí, to nejsou radostné vánoce.
Vám tedy přeju k letošním svátkům:
  Lampu se světlem.
  Krb s teplým ohněm.
  Vánoce s Ježíškem.
 

POSLÁNÍ CÍRKVE

Jaké je poslání církve
„Služebník Ježíše Krista, apoštol národů“ - Tak se představuje svatý Pavel svým čtenářům na začátku dopisu do Říma-
Když mluví o čase po zmrtvýchvstání Páně, přechází Pavel do množného čísla: My všichni jsme dostali od Ježíše milost a apoštolské poslání k tomu, abychom přivedli všechny národy k ochotnému přijetí víry.
My všichni jsme posláni. Advent končí. Dívka Maria počala z Ducha svatého. Její muž Josef činí rozvážná a závažná rozhodnutí. Co činíme my?
Byli bychom touto otázkou zaskočeni, kdyby to byla otázka jen na nás každého osobně. „Co já mohu dělat?“
Ale my cítíme a chápeme, že to „My“ je víc než já. Že to My je oslovení nás ve velkém organismu, který se nazývá církev Kristova.
Jsme na prahu svátku Božího vtělení, inkarnace. Bůh vstupuje do našeho světa. Ne jako sváteční návštěvník, který přijde a odejde. Přišel, aby zůstal podivuhodným způsobem, kterému říkáme církev.
Proč to připomíná teď před vánocemi? Teď je příležitost pochopit, že tahle naše církev je něco víc, než zač ji běžně máme.
Běžně by většina z nás nepochybně řekla: Církev? To je papež v Římě, a biskupové a kněží v kostele - také my, věřící.
Teď nám bude srozumitelnější tato odpověď: V církvi Kristus dál hlásá své evangelium, v ní začleňuje jednotlivce do společenství lásky, v ní nabízí všem nám spásu.

Služba církve člověku
Zní to velkolepě, viďte?
Autorita, s kterou se tu církev představuje světu, není ani v světské moci panování, ani v nádheře reprezentace, ale kvalifikovanosti, výbornosti služby.
Ta služba je trojí:
1) Hlásá vykoupení v Kristu.
2) Vytváří společenství Božího lidu z lidí, kteří uvěří v Krista.
3) Učí tento lid Boží, jak žít a působit ve světě ve smyslu evangelia.
Církev nás učí:
Člověkem nemůžeš být sám, bez společenství s druhými lidmi. Bůh se tě zeptá: Kde je tvůj bratr?
Nemůžeš být Ježíšovým učedníkem bez společenství jeho bratří a sester; bez společenství Božího lidu, bez jeho rodiny - církve.
Církev se projevuje tam, kde se člověk ujímá slabšího, kde se hledá pravda a spravedlnost, lidská důstojnost a svoboda. Pracovní metodou církve je láska.
Proto je církev vydána napospas našim slabostem a omezenostem, protože církev je nejen Kristus, ale i my.
Když hledíme na její slabosti, vidíme sebe. Když hledíme na její slávu, vidíme slávu Ježíšovu, sílu Ducha svatého.

Služba církve světu
„Pro svět je církev znamením, svátostí spásy! Tak to říká hned v prvním odstavci koncilní konstituce „Světlo národů“. - „Úkolem církve ve světě je podporovat a povzbuzovat všechno, co je v lidské společnosti pravdivého, dobrého a krásného, upevňovat mír mezi lidmi k Boží slávě.“ Tak to říká koncilní dokument O církvi v dnešním světě (art. 76).
Proto se nemůže spojovat s vládnoucími systémy ve snaze podílet se na jejich triumfalismu a panování.
Musí jít dál s Ježíšem jeho křížovou cestou, odpouštět kajícím lotrům, těšit plačící, povzbuzovat ofenzívu bezmocných a bezbranných.

Služba církve Bohu
Církev je tu k službě člověku, lidstvu a v nich a skrze ně Bohu. „Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, abychom ti, Bože, vždy a všude vzdávali díky...“ zpívá církev při každé mši. „Vždycky“ - říká preface. Nejen po celý pozemský život, ale i po celou věčnost bude Boží lid oslavovat Boha tím, že ho bude poznávat, žít pro něj a milovat ho. Mezi správnou službou Bohu a lidem není rozdílu: „Cokoli jste učinili dobrého jednomu z bratří, mně jste učinili,“ říká Pán Ježíš.
Doba, kdy slavíme Boha s námi, vánoce, je vhodná k hlubšímu promyšlení našeho osobního vztahu k církvi, i k zamyšlení nad službou našeho společenství církve světu a Bohu.
Pojďme vyznat svou víru slovy, kterými ji vyznávala už prvotní církev.
 

LIDSKÝM ČASEM K BOŽÍMU KRÁLOVSTVÍ

„Ty, osle, ty budeš žít třicet let !“ - Tak řekl Hospodin oslovi, když ho stvořil. - „To je moc,“ bránil se osel. „Co břemen budu muset nosit, co bití dostanu, ani se pořádně nenažeru. Mně stačí l8 let.“ - „Máš je mít,“ řekl Hospodin.
Psovi řekl: „Dám ti 3O let života.“ - „To je moc,“- bránil se pes. „Co já se naběhám, co kopanců dostanu, jen kosti budu dostávat, z toho bolí a padají zuby. Dej mi, Pane, l2 let a budu spokojen.“ - „Máš je mít,“ - řekl Hospodin.
Pak stvořil opici a řekl jí: „Ty můžeš žít třicet let - ty nepracuješ!“ - „Ale děti se mi smějí, mám pořád dělat všelijaké opičinky. Pane, to unavuje. Mně stačí deset let života.“ - „Máš je mít,“ - řekl Pán.
Pak stvořil člověka: „Dám ti třicet let života,“ - řekl mu. „Ale, Pane, to je málo,“ - volal člověk. „Zasadím strom a nedočkám se na něm plodů. Zplodím děti a nedočkám se na nich radosti.“ - „Dobrá“, řekl Hospodin. „Dám ti tedy třicet let lidských - a ty budeš žít po lidsku.
Přidám ti 18 let osla - ty budeš žít po oslovsku: budeš nosit břemena jiných a sklízet za to kopance.
Přidám ti i l2 let psích - to budeš polehávat a budou ti padat zuby.
A přidám ti i deset let opice. To se budeš bláznivě motat a děti se ti budou smát.“
Tak člověk přišel ke svým 7O letům života.
Jistě jste poznali jednu z moudrých pohádek bratří Grimmů. Ať už jsme v té první třicítce věku lidského, ať v letech oslí dřiny před padesátkou, ať v psím padání zubů před šedesátkou, či v opičím věku, stařeckém, kdy se nám i malé děti smějí, -
- všichni jsme dnes na prahu vánoc a já vám chci dnes hlásat: vánoční radost všem!
Radost všem, ať žijete v jakýchkoliv podmínkách, v jakémkoliv prostředí, v jakékoliv situaci. Vánoční radost, že se nám narodil ten, kdo nás v každé situaci zachrání.
„Radovat se? To snad mohou ti, co si žijí jako v bavlnce, ale já se radovat nemohu. Já mám trampot nad hlavu!“
Zní to dojemně, ale když se na ty naříkavé lidí blíže podíváme, poznáme, že mají stejně důvodů k naříkání jako k radování. Už Dostojevský to věděl. Napsal: „Lidé, co si naříkají, jak jsou na tom špatně, mají většinou vše potřebné ke štěstí. Jenže oni hledí jen na to zlé.“
Vem si někdy tužku a papír a piš si dva sloupce: Co mi schází? - a co mám? - A užasneš, kolik dobrého máš.
Čínská žena řekla reportérovi: „Jsem šťastná, když muž má práci a nezbije mne, když přijde domů.“ - Co za požadavky na štěstí bychom vypočítali my!
Na nedávném synodu biskupů byl také vidět nápadný rozdíl. Evropští biskupové ustaraní, unavení, plni problémů teologických i pastoračních.
Naproti tomu barevní biskupové říkali:
Nás v Africe sice moří hlad, ale od té doby, co můžeme konat bohoslužbu po našem, radujeme se, rosteme.
Nás v Latinské Americe moří velkostatkáři a mezinárodní monopoly. Jsme bez kněží. Ale náš lid se schází k bohoslužbě i bez kněží, pomáháme si navzájem, držíme pohromadě, radujeme se, rosteme.
Nás v Asii hubí fanatičtí muslimové, ale po koncilu nám Krista hlásají lidé naší rasy, naší řečí. Rosteme a radujeme se z toho.

A jak my, v Evropě? Jak my zde v naší farnosti?
Nás nevyvražďují hordy fanatiků. My neumíráme hladem. Na svátky budeme mít všichni na stole syté a štědré jídlo. Nás nesplachují do moře tajfuny. Nás neohrožují písečné bouře, sopky, zemětřesení. A přece se pořád litujeme, pořád naříkáme.
Tahle naříkavost, pesimismus, to je zbytek pohanství - zbytek pohanské beznaděje v nás.
Odhoďme tu malověrnost. Prožijme letošní vánoce jako křesťané: v radostné vděčnosti Bohu za to, co máme, za to, co můžeme.
Křesťan se těší z toho, že žije - a je srozuměn s tím, že umře.
Křesťan má rád svět kolem sebe - a lidi kolem sebe.
Křesťan ví, že radost nelze koupit, pořídit jen pro sebe. Radost musím udělat druhým - a pak ji budu mít sám.
Přeji vám, abyste letošní svátky takto prožili. Pak ať jste ve věku lidském, oslím, psím či opičím, budete i vy mít vánoční radost Božích dětí.
 

VÁNOCE HLÁSAJÍ BOHA NA ZEMI

Předvánoční doba vrcholí. Vrcholí co? Radostné těšení? Duchovní usebrání a příprava na setkání s Bohočlověkem?
Ale kdepak. Vrcholí nakupovací horečka. Jaképak radostné těšení vidíte na těch, co se tlačí v obchodech. Maminka vleče za ruku zchvácené dítko, které vyjeveně kouká kolem, až zakopne ve dveřích obchodu: „Nemůžeš dát pozor, ty nemehlo jedno!“ Z obchodu se tlačí ven zarudlý a upocený muž a vrčí na manželku: „...mám tohodle blázince právě tak dost...tyhle vánoce mně můžou být ukradené...“ - A nad tím koledují všude megafony: dujdaj, dujdaj, radujte se, veselte se, - tichá noc, svatá noc.
Jsou tohle křesťanské vánoce? Samozřejmě nejsou. A jsou myslitelné nějaké vánoce nekřesťanské? Leda takový nesmysl, jako karikatura adventu a vánoc.
Nerozčilujte se na své nevěřící spoluobčany, že jim z vánoc zůstala jen slupka, hřmot, obal, kolébka bez Dítěte. Ani všichni Ježíšovi současníci jej nepoznali, ani svatý Josef hned nerozeznal v Mariině dítěti Božího Syna.
Někteří lidé neznají Boha vůbec, jiní zase znají jen Boha na nebi, Boha daleko, v nedohlednu. Ale vánoce hlásají Boha na zemi, Boha, který se stal a je člověkem. Boha z nebe by byli tenkrát Betlémané přijali, a s jakými poctami, vždyť to byli zbožní a věřící lidé. Ale pro ty dva lidské chudáky opravdu neměli místa, ani čas na ně neměli, bylo moc pilno, rušno, jako před svátky.
Boha na nebi je ještě leckdo ochoten uznat, i pomodlit se modlitbičku .., ale sloužit Bohu člověku v lidech kolem sebe?
V tom člověku, který se na tebe tlačí v tramvaji;
v zákazníkovi, který se nemůže vymáčknout, co vlastně chce;
v manželce, která tě vítá z práce lamentováním;
v dětech, které si dovedou ke zlobení vybrat nejnevhodnější chvilku;
v knězi, který pro tebe není dost zbožný a duchaplný;
ve starých rodičích, kteří nechápou, že na ně nemáš čas;
ano, to je advent, v tom jsou vánoce: Bůh je v lidech kolem tebe,  přijal jejich lidství, ztotožnil se s nimi: Co jste učinili jednomu z mých lidských bratří, to jste učinili mně.
Teolog Karel Rahner neřekl nadarmo, že odkázat Boha do nebe je totéž, jako jej pohřbít.
Bůh se stal člověkem z lásky k lidem.
Když toto pochopíme, bude nám vánoční dárek zase jen symbolem lásky a pozornosti, která se neměří penězi.
Když toto pochopíme, nebudeme si užírat nervy sháněním přesně toho, co není k dostání, ale budeme vědět, že největším darem celé rodině bude:
Když se rozhodneš ty, tatínku, že v tobě budou mít tvé děti každý den aspoň hodinu opravdu tatínka - to jest budeš mít pro ně čas a dobrou náladu.
Když se rozhodneš ty, manželko, že nerozplýtváš všechnu svou roztomilost v zaměstnání, ale ty nejhezčí úsměvy si schováš pro muže a děti doma.
Když se my všichni rozhodneme, že se přestaneme rozčilovat nad nedostatky svých bližních, nad uprášeností lidských poutníků Marie a Josefa, ale že chceme raději vidět na lidech kolem, co je na nich dobrého.
Víte, zkuste si dát letos na Štědrý večer navzájem tento dárek: Budeme na sebe hodní,  budeme k sobě ochotní, ode dneška až do Nového roku.
A kdoví - možná, že když to dokážete celý týden, dostanete pak chuť žít tak i dál.
Bude to výborná vánoční bohoslužba.

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net