Chvalatické povídky
Napsal: Stanislav Kavalec
Komerční šíření je možné jen se souhlasem autora. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
Toník
„Aha utekl!“
Úsměv pana faráře
Pane Bože, půl hodiny počkej!
Svátek i romantiků
On mě taky tyká
Byl jsem v postavení (nyní jsem v důchodu), které mi umožňovalo mít osobního šoféra i služební auto. Navíc to bylo postavení vojenské. Byl mi přidělen na počátku roku řidič, pěkně urostlý, červenolící, velice skromný a pokorný. Laskavost byla jeho přirozená vlastnost, kterou projevoval při všech služebních povinnostech a úkonech. Poznenáhlu jsme se poznávali a myslím si, že jsme se začali lidsky uznávat a respektovat. Brzy jsem si povšimnul, že Toník, vždy při míjení kostela, hřbitova, či polního křížku, jakož i Božích muk, se nějak divně odklonil a cosi „vyváděl.“ Následně jsem na to přišel. U všech těchto monumentů se křižoval a to tak, abych to „neviděl“! Při vhodné příležitosti povídám chlapci: „Toníku, neboj se a nestyď se. Máš-li lásku k Bohu, vyjadřuj ji veřejně a s takovou poctou, jakou si Tvoje víra zasluhuje!“ Abych nebyl sobecký, musím přiznat, že Toník odcházel do civilu jako vzorný voják, řidič I. třídy s kaprálskou hodností na ramenou. I já jsem byl odměněn poznáním v dobro chlapce, který věřil v něco vznešenějšího, pro tento svět nepostradatelného.
V dobách, kdy lidé bohabojně uctívali chrámy Páně, vždy přístupné, kdy ani myšlenkou nenapadlo zloděje krást v kostele, zapadá tento příběh do příběhů ne zvlášť veselých. Podivuhodné na tom bylo, že postupem času uzrál do podoby veselé.
Pepík Vančurů, chystaje se na začátek plesové sezóny, nezapomněl navštívit kostel. V kostele zamířil k soše Sv. Josefa, který choval ve své náruči Ježíška. Nutno podotknout, že Pepík měl již „pod čepicí“. Zatavil se před Sv. Josefem s prosbou na Ježíška: „Jdu na ples a koupím si los a na Tobě chci, abys mi pomohl vyhrát!“ Samozřejmě, jak už to bývá, Pepík nic nevyhrál a tak se hned ráno vydal do kostela a rovnou ke sv. dvojici „Tentokrát Ti to odpustím, ale na příštím plese mi musíš pomoct lépe,“ lamentoval v kostele Pepík.
Nadešel opět plesový den a Pepík, vědom si podpory svatého neviňátka, nakoupil losů v domnění, že vyhrát musí. Celou problematiku sledoval kostelník a znaje násilnickou povahu prosebníka, schoval raději Jezulátko do zákristie. Na bujarém plese opět štěstí Pepíkovi nepřálo a tak nečekaje na ráno, vydal se ostře do kostela, aby vyčinil „původci“ svého nezdaru. Zabrzdil svůj majestát před Sv. Josefem, kouká do jeho náruče a spustil: „No, kde máš toho kluka – aha utekl, ale já si na něj počkám, až se zase bude chtít pochovat“!
Byl jsem veden od dětství k návštěvám božího chrámu a to nejen jako povinnost, ale jako součást výchovy k romantismu. Odtud pramení moje romantické založení. Vždy mě fascinovalo prostředí kostela s vysokým okrasným stropem, barevnou mozaikou oken, drsnou křížovou cestou Pána Krista, ztvárněnou v obrazech podél kostelních stěn. Kázání velebného pána z kazatelny (škoda, že tomu už tak není), jsem vyslechnul naprosto soustředěně, takže jsem je mohl interpretovat doma mamince i ve škole při hodině náboženství téměř doslova. Majestát kadidla, které nasáklo do svátečních šatů, vonělo ještě několik dnů. Tato církevní romantika mi umožňovala navštěvovat kostel i v pozdější době, kdy jsem byl mladý poručík okrášlený „zlatem“. Velmi často jsme se zastavovali s panem farářem jehož zvídavost mě překvapovala zájmem o život náboženství v armádě. My mladí jsme chodívali na pobožnost k varhanům, na které vyhrával Václav Fišerů, jinak kapelník zdejší muziky. A jak víme, mládí vyvádí i tam, kde nemá. Pokoušeli jsme Václava, aby tam „strčil“ něco od podlahy. Nemuseli jsme ani tak moc naléhat a už se nesly tóny pěkné polky či valčíku, ovšem v kostelním rytmu! Pamatuji si při jednom takovém „koncertu“, že se pan farář otočil (nenápadně) od oltáře a s překrásným úsměvem „zahrozil“ na nezbedného varhaníka.
Co by zralý, zdravý a pilný důchodce jsem nastoupil do zaměstnání v jemnické úpravě vody. Po přestěhování jsem do zaměstnání dojížděl v zimě autem, v létě na „Pionýru“. Při cestování Pionýrem vždy nastával problém. Bude pršet, nebude pršet… Zdá se to být neuvěřitelné, ale po celá ta léta jsem nikdy nezmokl a cesta vždy uběhla bez náležitého mokrého počastování. Moje manželka Růženka zkušeným okem přehlédla oblohu a prohlásila: „Dnes bude pršet, jeď autem!“ Nic jsem neříkal, ale jen jsem se chopil řiditel, věděl jsem, že cesta na pracoviště bude „suchá“. I při trvalém lijáku se našla mezera, která mi umožňovala proklouznout. Když se toto opakovalo téměř vždy, začal jsem pochybovat o náhodě tohoto jevu. Napříště za stejné situace a k všeobe-cnému veselí okolostojících jsem vážně zaprosil: „Pane Bože, půl hodinky počkej.“ Jen jsem se rozjel, přestalo pršet. Přijel jsem na pracoviště, schoval motocykl a v ten okamžik pršelo. Stejná situace se opakovala při návratu domů.
Ustálilo se ve mně přesvědčení, že Bůh pomáhá všem dobrým lidem, ať v NĚJ věří, či nikoliv.
Štědrý den a „Půlnoční“, byl je a bude nejen svátkem věřících, ale byl je a bude svátkem i romantiků. Abych toto doložil skutečným příběhem, obrátím se do naší tradiční rodiny. Maminka byla věřící katolička, ale kostel navštěvovala velmi zřídka. Dbala však na to, aby my jsme pobožnost prožívali pravidelně. Tatínek snad ani věřícím nebyl, ale velmi dobře si rozuměl s místním velebným pánem. Jednu podivuhodnou vlastnost v sobě otec nosil. Nevynechal totiž jediný rok půlnoční mši. To již od rána „větral“ božihodové šaty, odpoledne je pečlivě kartáčoval, večer po štědrovečerní večeři a nadílce si šaty „opruboval“ a přesně půl hodiny před půlnocí vykročil. Toto nezvyklé chování vysvětloval tak, že každý člověk, který má rád PŘÍRODU (Boha), jež je nositelkou dokonalé romantiky, má vložit celoroční uznávání do návštěvy půlnoční mše, jako vyvrcholení štěstí v chápání dokonalosti přírody (Boha) a jejího laskavého vlivu na člověka.
Je-li rodina veliká, jako ta naše, bylo vždy dosti příležitostí k nespoutanému veselí. Ovšem svatby to byla příležitost pro místní šibaly a komiky. Ledascos bylo „povoleno“ a ledascos se tolerovalo. I stalo se, že nejmladší bráška Josef vyhlédl sobě krasavici, se kterou byl ochoten pokračovat na cestě životem. Veselka se konala v domě rodičů nevěsty. Bylo co jíst a pít (to hlavně), takže slovní projevy někdy překračovaly obvyklé normy. Stalo se, že další bráška jakoby nic tykal panu faráři, který byl též pozván novomanželi na veselku. To se poněkud nezamlouvalo nejstaršímu bráškovi Jendovi. Po důkladném přemýšlení upozornil brášku Leopolda: „Ty nevidíš, že je to velebný pán a jak si dovoluješ mu tykat?“ Leopold usoudil, že se tu nabourávají vztahy a aby uvedl upozornění na správnou míru, prohlásil: „Dyť on mě taky tyká!“
Autor povídek Stanislav Kavalec *30.5.1933 pochází z Chvalatic na Znojemsku z deseti dětí. Navštěvoval v nedalekém Bítově obecnou školu. Čtyři roky pracoval jako pekař, pak vojna, Vo-jenské gymnázium Liberec, maturita v Ružomberoku, Dělostřelecká akademie v Hranicích. Absolvoval ji jako poručík. Vojenskou dráhu ukončil 1.1.1989 v hodnosti podplukovníka. Potom devět let úpravářem vody v Jemnici. Skladník skladu CO, obecní kronikář ve Chvalaticích. Nejen v jeho povídkách, ale i v jeho životě převažuje chápání světa po té stránce veselejší a optimističtější. I když každý máme jiný „světový názor,“ vážím si ho pro jeho velkou úctu k duchovním hodnotám. Některé povídky jsme již otiskli ve farním zpravodaji, další přinášíme v tomto prvním sborníčku Chvalatických povídek. P. Pavel Zahradníček
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net