ÚNAVA
Jaro. Postní doba. Nemožnost to žít - protože zimní spánek přechází v jarní únavu. Jsem tak hrozně unaven, že ani nemohu, nemohu, nem…, ne … chrrr, chrrrr. Chrrr.
(Vrcholem únavy, jak jsem ji zatím letos zažil, je mi situace, kdy jsem říkal jedné hrozně unavené mladé dámě: "Já myslel, že jsi v kapli." A ona mi odpověděla: "Néé, tam neéé, tam se vůbec nedá spát!!") - No, možná je to ještě o velké duchovní nezkušenosti, protože ti zkušení vědí, že i v kapli se dá spinkat jako dudek - třeba při rozjímání a podobně!
Tak, teď už trochu vážně. Myslím, že postní doba je nám dána jako výzva k pozornosti - vůči Bohu (přikázání známe), vůči bližním (potřebná přikázání známe taky) a také vůči sobě - ne před zrcadlem, ale vůči darům, které nám Bůh svěřuje. Podle starobylé tradice Církve má postní dobu vytvářet tři rozměry duchovního života - modlitba, půst a almužna.
Modlitbu nelze měřit množstvím přehrkaných naučených modlitbiček. Jde o to, aby se celý náš život stal modlitbou, abychom vše, co žijeme, se učili svěřovat Bohu, biblicky řečeno "nic nečinili bez Něho". Tedy i to, co nás otravuje - školu, práci, bližní, nesympatické, …
Půst - to není jen zajímavá redukční dieta, tak oblíbená na jaře děvčaty, aby mohly obléknout své hadříky. Půst má být výrazem touhy, odvahy a ochoty být s Kristem v jeho utrpení. To může být určitě postoj nějaké dobrovolné újmy - Pán se pro nás vzdal sebe sama. Ale také to, možná mnohem častěji, může být ochota vzít na sebe nějakou náročnost, těžkost, nepříjemnost - v níž jde o pravé dobro bližního.
Almužna je o odvaze všimnout si potřebných kolem nás, ale také o odvaze darovat Bohu, to k čemu nás zve, k čemu nás vybízí, to, k čemu od nás žádá - třeba právě času k modlitbě.
Tolik náročných výzev jako rozměry postní doby - a pak nemá být člověk unaven a vysílen, chrrr, chrrr, chrrr ….
VŠECHNO JE MI DOVOLENO, …
Když jsem poprvé četl Motto na plakátku na příští Ain Karim, téměř okamžitě mě napadl citát z 1. Kor. 6.12 : "Všechno je mi dovoleno - ano, ale ne všechno mi prospívá.
V našem životě se ocitneme ve spoustě situací, ve kterých se musíme rozhodnout, jak budeme jednat. Které jednání si osvojíme a dáme jim místo v našem srdci. Mezi lidmi často převládá názor, že co si můžu dovolit, to si mám vzít. Často se posunuje hranice morálky s ospravedlněním, že je to svobodná vůle člověka, jak se rozhodne a nikdo mu do toho nemá právo mluvit. My tady vlastně už jeden návod jak žít máme. A možná, že pro život to stačí. Vždyť je podle zákona přece zakázáno vraždit, krást, podvádět, …
Jedna věc mě na Kristu fascinuje! On nám nabízí "návod", jak žít dobrý život. A to je to! Nic nám nevnucuje, pouze tiše stojí stranou jako náš přítel a čeká. Tuto svobodu nám dává i když ví, že se často rozhodneme nesprávně. Přesto ale nikdy neporuší naši svobodu! Vždy nám dá možnost svobodně se rozhodnout. A my naším rozumem pak zvažujeme, co si ze světa vezmeme a co odmítneme. Musíme si ale uvědomit, že tomu, jak jednáme, odpovídá kvalita našeho života. Citát z 1. Kor. 6.12 je v tom pravdivý, že totiž ne vše, co nám život nabízí, je dobré.
A tak se modleme, abychom dokázali rozlišovat mezi tím, co člověka posunuje dál a co ho sráží. Fany
CO DÁL?!
Postní doba je nám předkládána z kazatelen jako doba, kdy je potřeba zapnout a "máknout si" v duchovním životě. Jistě je to pravda. Jenže nejde jen o to, šest týdnů se sem tam postit, pomodlit se, jít se projít na křížovou cestu apod. Často slýchávám takovou námitku: "No dobře, já jsem něco zkusil, bylo to fujtajbl namáhavý, a nic se nezměnilo, žádnej efekt. Buď to vůbec nefunguje (je to na nás bouda), anebo to nefunguje na mně. Prostě na ten duchovní život nemám a jdu vod toho (vesele hřešit), protože to pro mě není". Nebo je člověk s takovouto "zkušeností" smutný, protože ho to trápí, že se nestal "úspěšným" ve svém duchovním životě.
Co s tím? Nejprve zdravý selský rozum do hrsti. Kdyby někdo přišel na olympiádu a řekl - "to je ale blbej sport, já to zkoušel skoro dva měsíce, a vono mi to vůbec nešlo, všichni byli lepší než já" - asi by si každej ťukal na čelíčko, neboť je to jasný, že tomu jinak nemůže být. A přitom jsou někdy kostely plné lidí, kteří si to alespoň někdy a v něčem duchovním myslí nebo podle této myšlenky jednají, i když si to nechtějí přiznat.
Takže první klíčové slovo o duchovním životě: duchovní život je především odvahou hledat zkušenost s Bohem. A Bůh je tak nezměrně trpělivý - třeba nad našimi hříchy a snahou nás dovést k obrácení. Proč by tedy neměl být trpělivý nad naší cestou k duchovní zkušenosti, nad naším růstem v duchovním životě. Jde tedy o TRPĚLIVOST a s ní vždy spojenou VYTRVALOST.
Vím, že jsem použil pro nás lidi dvě hrozně těžká a náročná slova. A proto je třeba dodat toto - jsme příliš slabými a křehkými na to, abychom to sami se sebou zvládli. Boží pomoc je vždy s námi. Také nám ale Bůh dává dar víry jako dar do lidské společnosti. Náš duchovní růst má být něčím, v čem nás provází také někdo z našich bližních - takový člověk, vůči kterému můžeme mít důvěru, kterého budeme ochotni přijmout jako autoritu, a který bude ochotný s námi to naše lidské klopýtání k nebeské bráně prožívat. To všechno a ještě mnohem více zahrnuje termín duchovní doprovázení, kdy ten druhý nám pomáhá neztratit směr a odvahu.
Jestliže opravdově prožíváš postní dobu a máš radost, že to "funguje" - výborně, to je ta pravá chvíle, kdy se člověk může ptát, jak dál, aby neztratil směr do Božího království.
Jestliže ti to vůbec nejde - výborně, jasná výzva, abych se poohlédl ve svém okolí po někom, komu se mohu svěřit se svým trápením, abych čerpal z jeho duchovních a lidských zkušeností a objevoval to, co mi Bůh touží ukázat.
(Kdo by měl zájem se něco více o duchovním doprovázení dovědět, může, třeba společně s anketou o Zpravodaji, zaslat žádost o malý čtyřstránkový elaborát na toto téma na adresu redakce Zpravodaje). JIRKA "Keja"
NARODIL SES František Pfeifer
Narodil ses a tak žiješ,
života si proto važ.
Potkají tě vzácné chvíle,
láska, štěstí, přátelství.
Čeká tě i spousta píle,
škola, práce, starosti.
Dostal jsi dar života,
měj ho proto velmi rád.
Daruj kousek sebe druhým.
buď k nim hodný, měj je rád.
Pomáhej jim řešit chvíle,
chvíle smutné i ty milé.
Můžeš jíti mnoha směry,
vyber si, co uznáš sám.
Cestou dlouhou po chodníku,
cestou krátkou po prachu.
Jednou cestou dojdeš k cíli,
druhou dojdeš k zániku.
Objeví se překážky,
mnoho zloby, urážky.
Nepodléhej svému smutku,
ten vždy časem přebolí.
Život ten je zajímavý,
šťastný, lidmi milovaný.
Jeden z nás
Byl jedním z nás,
s pletí a vlasy,
se srdcem i rozumem,
s rukama, které na nás uměl pokládat.
Byl jedním z nás,
schopný nadšení,
zklamaný,
rozhořčený.
Byl jedním z nás,
radostný mezi hosty
smutného srdce,
když se setkal s bolestí a utrpením.
Byl jedním z nás,
rád mezi lidmi
na cestě k nim,
ale také rád sám.
Byl jedním z nás,
který si vážil dětí
žen i mužů,
Židů i cizinců.
Byl jedním z nás,
narodil se,
žil,
umřel,
jako každý z nás.
Byl jedním z nás,
jako dítě,
jako mladý člověk,
jako dospělý.
Byl jedním z nás,
opravdu zbožný,
ale ne pobožnůstkářský,
rovného srdce.
Byl jedním z nás
často nepochopený,
sám lidem dobře rozuměl.
Byl jedním z nás,
plný útěchy,
dodávající odvahu,
upřímný.
Byl jedním z nás,
bojující za vyhoštěné,
bojující za odsouzené,
bojující proti bezpráví.
Ale vstal z mrtvých,
aby nám dal naději
v nový život,
protože nás miloval,
jako jeden z nás.
POSTNÍ ROZJÍMÁNÍ O KŘÍŽI
"Kdyby všichni andělé, kdyby všichni géniové světa studovali, co je lepší v té či oné situaci, zda toto utrpení či jiné, zda toto pokušení nebo ona bolestná ztráta, nedokázali by pro tebe vymyslet nic vhodnějšího než to, co tě právě potkalo. A tak věčná Boží Prozřetelnost myslela na to, dát ti jako cenný dar své lásky tento kříž.
Dříve, než ti ho však poslal, zadíval se na něj svým vševědoucím pohledem, promyslil jej svým božským rozumem, prozkoumal jej svou moudrou spravedlností a prohřál jej svým milosrdenstvím. Potěžkal jej ve svých rukou, aby nebyl ani o milimetr větší a ani o miligram těžší. Pak jej požehnal svým svatým Jménem, pomazal milostí, naplnil dechem své útěchy a ještě jednou pohlédl na tebe a tvou odvahu.
A tak tedy k tobě přichází přímo z nebe jako Boží volání, jako dar jeho lásky, která se nad tebou slituje stále znovu a znovu, abys byl zcela sám sebou a bez výhrad, abys našel naplnění svého života v Bohu."
ZNÁŠ MĚ…?
Mé jméno je Ježíš. Já Tě znám. Seznámili jsme se v Getsemanské zahradě. Ty o tom asi nevíš, ale já vím o Tobě vše …. klečel jsem tam tváří v tvář Tvému životu, Tvým cílům, Tvým nadějím, Tvému hříchu.
Víš, proč jsem byl v Getsemanské zahradě?
Protože Tě miluji.
Proč se bojíš číst o mé smrti?
To byla úplně jiná smrt, než o které slyšíš nebo čteš každý den. Zemřel jsem, abys měl život věčný, aby miliardy lidí měly život věčný.
Láska mě držela na kříži a ne hřeby; láska mého Otce k Tobě.
A co se stalo potom?
Otec mě vzkřísil a já žiji.
Stojím vedle Tebe - blíž, než si dokážeš představit. Neslyšíš nic? Klepu na dveře Tvého srdce. Nenechej mě dlouho čekat! Teď už mě nebolí rány, ale Tvá nedůvěra. Nikdo Ti nedá víc než já, Ježíš Kristus, protože jen já Tě opravdu miluji. Otevři mi a budeme spolu večeřet.
Je prostřeno.
Ten, který na Tebe čeká…
CO S VOLNÝM ČASEM, ANEB MÍVAL Š. FREYTÁG Z ČEPIROH OKURKOVOU SEZONU?
Pokaždé, na začátku roku výhledově, a potom ještě opakovaně během něho aktuálně, se s kamarády rozhodujeme, co za větší či menší společné akce podnikneme. Jarní prázdniny, motorizovaný vandr do Itálie, setkání mládeže v Medjugorii, chaloupky, pěší pouť na Velehrad, vandr na Šumavu, … Je toho hodně a každý z nás musí vybírat. Studenti nemají dost peněz, výdělečně činní zas neoplývají tolika volnými dny a každý sám má jiné představy a jiná kriteria, jak zužitkovat svůj volný čas. Jsou mezi námi nováčkové, kteří objevují Ameriku, ale i mazáci se zkušenostmi z minulých ročníků, se slovy "…tak to vážně nemusím …" a dávající "holubům" zkušené rady. Nicméně, rozhodnout se musí každý sám za sebe a dělá dobře. Navíc konkrétní cíl cesty nebo daný program ještě nemusí být zárukou dobře prožitého času.
Mě osobně při rozhodování nejvíce ovlivňuje to, že budu trávit čas s lidmi, které mám rád a je mi s nimi dobře.
Jestliže tam budou, tak vím, že jsem ve správný čas na správném místě.
Neumím si představit žádnou fotku z minulých prázdnin, kdyby z ní vymizely tváře a postavy mých kamarádů.
Co by tam zbylo? Krásná příroda, zajímavé město, anonymní davy? Co když takovouto vylučovací metodou proškrtám všechna kriteria pro výběr společné akce? Nakonec mi vyjde, že s těmi, se kterými toužím být, můžu dělat cokoli. Od škrábání brambor, nezáživné přednášky, klopýtání v dešti, mytí nádobí, úklidu fary, ba i koncert Lunetiků bych přežil. Jistě se shodneme, že spousta akcí posléze byla "super" ne pro svůj program, ale proto, že jsme se snažili být spolu, uměli se přitom ztišit a druhým naslouchat nebo naopak nebáli se něco vyslovit (svůj názor, pocit, kritiku nebo pochvalu) a taky pro ostatní něco udělali. Důkazem toho můžou být poslední páteční večery na faře, kdy i při dopředu neurčeném tématu, ale i při ochotě ke sdílení a naslouchání se dá zažít něco krásné. Posledně zmiňované, a nejen to, se daří také lvím podílem díky Boží pomoci a přítomnosti třeba právě prostřednictvím teď pravidelné modlitby breviáře. A to je fajn.
P.S.: Jakže se vlastně uklízí loucká fara? Že by námět na zajímavou společnou akci? Klidně bych se nechal, přes všechny své zkušenosti nastřádané v bažantích a mazáckých časech své vojenské služby, šikanovat od louckých princezen? Proč ne, mám je rád a je mi s nimi dobře.
Vyfasovat záchodky nebo nějaký jiný rajón? Když nás bude fronta jak na film do kina, možná na mě nezbude ani úklid v ledničce. A to by byla škoda. Mňam, mňam.
Keja
UTIŠENÍ BOUŘE Téhož dne večer jim řekl: "Přeplavme se na druhou stranu:!" Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: "Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?"
Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: "Zmlkni, utiš se!"
I ustal vítr a bylo veliké ticho.
Ježíš jim řekl: "Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?
Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: "Kdo to jen je, že ho poslouchá vítr i moře?" (Mk 4,35-41)
Pane, Ty si spíš a já tady hynu, já se topím…! Proč spíš, když potřebuji Tvou pomoc…? Proč nevstaneš a nezachráníš mě…? Já Tě, Pane, nechci budit, protože jsi byl velmi unavený, a potřeboval jsi si odpočinout. Jsem nazloben sám na sebe, že Tě nedokáži vzbudit, a jsem nazlobený na Tebe, že spíš, když mám strach a jsem sám …!
Já Tě mám budit, když Ty jsi přece vševědoucí a všemohoucí a jistě jsi věděl, že je bouře a že můžu zahynout …?! To zkoušíš, co vydržím?
Ne,… musím Tě vzbudit, jistě se na mě nebudeš zlobit, když Tě vyruším ze spánku…, já Tě teď potřebuji, můj Ježíši, abys mě vzal do své náruče a nepustil mě, dokud nepřestane bouře. Prosím, nepouštěj mě, chci být s Tebou v obětí. S nikým z lidí bych se necítil v bezpečí, oni mají také strach v takové bouři, jenom u Tebe je bezpečí. Slyšíš mě, Pane? Nezlob se na mě, že mám strach a nevěřím Ti, ale v této chvíli je pro mě důležitější, abys byl se mnou na mé lodi a držel mě!"
AMEN
JAK TO VZNIKÁ
Přišli za mnou, že prej jim chybí jedna stránka ve Zpravodaji, mám něco vypotit.
Nejprve jsem jim navrhoval zvětšit velikost písmen všech článků, aby to přidalo jednu novou stránku. Neuspěl jsem. Pak jsem upozorňoval na nesmírně bohatý archív obrázků v počítači. Taky nic. Malovat se nebude, všichni malíři jsou již v limbu. Že usínám já, to nikoho nezajímá (což kdybych padl hlavou na ENTER a nechal ho odentrovat do konce stránky? A bylo by!). Mám něco vypotit. No, potit bych se šel. Pod peřinu. Chrnět. Dlouho. Celou noc. Nebo do vany a teplou koupel. Klidně taky celou noc. Znám takový, co prej chrněj celou noc na WC… Trochu nepohodlné, ale proti gustu žádnej dišputát!
No zpátky k článku. Kdyby aspoň dali nějaký téma. Nic. Piš a piš! Hrůza! Teď tu chodí sojka (nevíš, kdo je to sojka - kup nové pemprs a zeptej se návštěvníků loucké farky - oni se roztřesou, pokakaj - to ty pemprs - a pak ti řeknou, kdo je to sojka …). Tak sojka tu poletuje a kušní něco o Zpravodaji - že tam jsou anonymní články, že to či ono … Jo, chtěl bych mít takovou energii. Ten vodopád připomínek! Ty kritické postřehy! Ale článek nenapíše. A to má v rodině světoznámého literáta, básníka, brechtologa atd.
Tak co s tím článkem? O čem, že to bude? Postní doba - musí to bejt vážný a přísný! Navrhuju slohovou práci na téma bu, bu, bu, bu, … neprošlo to. No tak - copak, telefon z Anglie?! No toto!! Doufám, že si to někdo neobjednal na účet volaného! To by mě vomejvali ve vaně určitě dýl, jak jednu noc! Tady nikdo nevolá. Dnes bylo jen asi 15 telefonů a dvacet smsek, nic se tu neděje. A já mám o něčem psát. V rozhlase zpívaj "Já ti říkám, nech mě bejt, já ti říkám, nech mě bejt …!" To je inspirující, to je nářez - housličky, basa, buben, třesátka, … Hele, člověče, všiml jsi si, že většina dnešních písniček je o sebelásce? Za mých mladých časů se zpívalo o lásce romantické, pak o lásce nějak zakázané. Teď se zpívá o sebelásce jako postoji silných drsňáků.
Drsňák potřebuje svaly a svaly rostou z přísunu potravy. Mám teď povolávák na večeři! Hurá! Vysvobození! Drtit potravu - lepší jak ždímat myšlenky. No, co by dělal nějakej filozof, kdyby ho přepadl třeba cerosaurus. Nebo tyranosaurus? Zdrhal by! Taky zdrhám ke korytu - dřív, než usnu a někdo to schroustá za mě.
Zbaštěno. Přišel jsem k počítači a ono vida - už je tam skoro celá stránka.
Tak vidíš, čtenáři. Tak se bojuje o nový článek. Že je to primitivní? Že by jsi to napsal desetkrát, ba stokrát lépe? Výborně! Pak tento článek splnil svou roli. Přestaň se bát, sedni k počítači nebo k listu papíru - a piš! S velikou nadějí čekáme na Tvé články.
"JEN DÁL A NEZASTAVOVAT SE!!!"
Příroda se v této roční době každou vteřinou mění, probouzí se ze zimního spánku, míza začíná pronikat do každičké části rostliny. To samé se děje s každým člověkem na celé planetě, takže lidstvo je neustále v pohybu, až na to, že někdo se probouzí a někdo se tváří, že nutně potřebuje spánek, dlouhý a hluboký spánek.
Nebeský Táta každého z nás má přání, abychom nezůstali ve svém vývoji na pokraji jara, i když je to také krásný čas, ale touží po tom, abychom uzráli a On mohl okusit naše plody. Neustále nám s láskou pomáhá v našem růstu a zrání, má nás pevně v rukou - střeží a chrání nás. Ve své pomoci používá různých prostředků, vždyť "láska je vynalézavá": rodiče, sourozenci, práce, příroda, rozum, Duch svatý, kněze a vše, co je k našemu růstu dobré.
Chce, aby byl náš nejlepší Přítel, Ošetřovatel, Pěstitel, Lékař. V naší poklidné i dobrodružné cestě ke zralosti (jak komu Pán dal) nás Bůh nenechává samotné. On netouží, abychom byli sami, ale miluje naši snahu o pozvání Jeho k nám samotným, do našeho soukromého světa. Tak jako meruňka se nemůže připodobňovat ke švestce, aby byla jako švestka. Tak i lidé mají svou cestu k dokonalosti danou Bohem. Ano, můžeme si brát z jiných příklad, ale nesmíme se připodobňovat. Vznikl by hrozný zmetek.
Jak to je ?!?
Jak to letí! Je tu nové setkání Ain Karim. A s ním nový Zpravodaj. No, přiznám se, že jsem ho již pohřbil. Pročpak? Do každého výtisku minulého čísla (celkem 150 ks) jsme minule vložili takový malý anketní leták - a víte, kolikpak se nám jich vrátilo? Ano - je jen jedna správná odpověď! - Ani jeden!! Zřejmě se Zpravodaje vyhodí do odpadkových košů v Lechovicích, nebo po návratu domů hned do popelnice.
Kdyby alespoň někdo napsal drsně kritický, ba přímo nespravedlivý ohlas. To by bylo pěkné. Vždyť již v knize Zjevení Pán Ježíš říká: "Znám tvé skutky: nejsi ani studený ani horký. Kéž bys byl jedno nebo druhé! Takto však, protože jsi vlažný, ani studený, ani horký, vyplivnu tě z úst" (Zj 3,15-16). Prostě nejhorší je lhostejnost. Jak můžeme vědět, co by se ve Zpravodaji mělo objevit, když je nám odpovědí němota mlčení?! Nebo je to úplná zbytečnost, Zpravodaj? To sice o. Marek stále popírá, a taky redakce si to nechce připustit. Ale fakta mluví jasně…
Zřejmě jsou ti naši mladí katolíci těmi časově a psavě nejvytíženějšími tvory na Znojemsku, jinak to holt nevidím. Anebo nejlhostejnějšími? Je známou bolestí všech, kteří se snaží "kopat" za křesťany a církev v hromadných sdělovacích prostředcích, že si často popláčou: věřící nedokáží buď podpořit to dobré , co se objeví ve sdělovacích prostředcích, anebo naopak se ozvat proti tomu špatnému, co někdo cpe do bližních.
No, už jsem to nechtěl znovu zkoušet, ale redakce jde tvrdě do toho. Nemyslete si holenkové, tak snadno z toho nevyváznete! Je tu druhé kolo dotazníků. Tak se nesnažte utéci! Propisku, anketu - a pěkně Vám budou utíkat dlouhé prázdninové dny.
Poušť uprostřed města
Teď Ti povím věc velmi důležitou pro člověka, který má jako ty spoustu práce a říká, že na modlitbu nemá čas.
Pohlížej na realitu, ve které žiješ, na své povinnosti, práci, vztahy, schůze, procházky, nákupy, četbu novin a rozhovory s dětmi, jako na jeden jediný celek, od něhož se nemůžeš odpoutat a na který nutně musíš myslet.
Ba co víc: pohlížej na to vše jako na celek, skrze nějž tě vede a mluví k tobě Bůh.
Boha nenajdeš snadněji tím, že utečeš od světa. Změň své srdce, a náhle uvidíš všechno v jiném světle.
Teilhard de Chardin by řekl: Objímej vše s čistým srdcem.
A pak už není třeba utíkat pryč, uchylovat se do snů, žít rozdělen mezi tím, na co myslím, a tím, co dělám, pomodlit se, a hned nato se přepracovat k padnutí, zmítat se mezi Martou a Marií, žít věčně ve zmatku a s rozděleným srdcem, nevědět, kam dřív skočit.
Je to tak: realita nás vychovává - a jak účinně!
Realita je vskutku cesta, po níž ke mně kráčí Bůh.
Uprostřed každodenní skutečnosti najdu Boha mnohem jistěji, než prostřednictvím krásných, zbožných myšlenek, které si o něm vytvořím. Carlo Carretto
Desatero na prázdniny
1. Než odcestuješ, rozluč se s rodiči, ale ne s Bohem.
2. Vezmi si do batohu všechny věci pro tělo, ale i duši.
3. Obuj si pevné boty, aby ti vydržely i do kostela.
4. Choď po křižovatkách a cestách, ale nezapomeň na cesty Boží.
5. Smetí házej do odpadkového koše, ale ne do své duše.
6. Na cestu neházej kameny, ale úsměvy.
7. Dej si černé brýle tak, aby ti nezacláněly Boha.
8. Nasyť si žaludek, ale nenech hladovět duši.
9. Choď podle kompasu, ale i podle Písma svatého, a nezabloudíš.
10. Vrať se z prázdnin osvěžený, ale i lepší.
Adoptovaná babička
Vše začalo první praxí v nemocnici na začátku školního roku. Ležela tam jedna stará paní, která tam byla tzv. "na úschově", protože její dcera byla v lázních a o "babičku" se neměl kdo starat. Byly jsme si s tou paní vzájemně sympatické. Spřátelily jsme se natolik, že jsem za ní chodila vždy, když jsem měla trochu volného času.
I když se jí vrátila dcera z lázní domů, zůstala v nemocnici ještě jeden týden. Vyměnily jsme si adresy a pak i několik dopisů, ale to už nebylo ono. V jednom dopise mě pozvala k ní domů, ale ještě před tím, ať se s ní domluvím.
V té době jsem neměla mobil, tak mi posloužila telefonní budka na mince. Začala jsem k ní chodit každých čtrnáct dní, nebo jak mi to vycházelo, ale vždy předem ohlášena.
Asi po čtvrt roce musela opět do "úschovy" do nemocnice, protože její dceru čekal operativní zákrok. V době její úschovy, která proběhla nedávno, jsme zažily spoustu různých situací, kdy pacienti na tom oddělení vždy po mém odchodu říkali: "Dnes jste tady měla vnučku, viďte?"
Jednou mi její spolubydlící na pokoji řekla: "Kdybych to nevěděla, tak bych taky řekla, že jste její vnučka. Máte totiž některé rysy stejné…" A "moje" babička jí řekla, že vnučku chtěli mít, ale její manžel se jí už nedočkal, ale ona ano, i když je to vnučka - už skoro dospělá.
Prázdniny jsou tu za pár dní a já nevím, co budu bez "své" babičky dělat, už se nemůžu dočkat září, až ji zase uvidím.
Když jsou ty prázdniny za chvíli, přeji vám jejich krásné prožití. Iveta Chodurová
Říkám ti své ano
Žiji na plošině, pod kterou teče široká, hluboká řeka.
Z veliké touhy po člověku, který tam také žije,
Chtěla jsem si vzít život.
Proč?
Nemohla jsem se k Němu dostat
Pro velký počet lidí, kteří Ho neustále obklopují a jsou mu na blízku.
A také přes velké hradby v mém srdci - pečlivě vybudované.
Jak jsem si chtěla vzít život?
Skokem do hluboké řeky.
Stála jsem na krajíčku plošiny a moje váha už přepadávala nad propast moji zkázy (řeku).
V posledním okamžiku
On
poslal ty nejsilnější lidi.
A oni?
Zachytili mě a já visela mezi jistotou a nejistotou.
V první chvíli jsem na ně nadávala a snažila se uniknout,
ale pak jsem pochopila.
Zachránil mě!
Ví o mě!
On ví o mé touze milovat Ho a být u Něho!
Ach, můj milý,
říkám Ti znovu své ano
a budu se snažit přibližovat se k Tobě.
Dopis z tábora
Ahoj mami! Náš skautský vedoucí nám povídal, abychom napsali rodičům, jestli jste jako viděli ty záplavy v telce a máte o nás strach. My jsme všichni v pořádku. Jen nám to odplavilo jeden stan a dva spacáky. Naštěstí, nikdo z nás se neutopil, neboť jsme právě byli na horách a hledali jsme Jožu. Víš co, prosím tě, zavolej Jožově mámě a řekni jí, že je Jožo v pořádku. Teď nemůže psát, protože má ruku v sádře. Taky bylo super, jak jsme jezdili v záchranářském džípu. Ale Jožu bysme v té tmě asi nikdy nenašli, kdyby nebylo těch blesků. Náš skautský vedoucí se na Jožu hněval, protože šel na túru sám a nikomu nic neřekl. Jožo tvrdí, že to řekl, ale bylo to zrovna v době toho požáru, takže ho nikdo neslyšel. Ostatně, víš, že když naliješ benzin do ohně, že to vybouchne? Mokré dřevo nechtělo vůbec hořet, zato chytil jeden z našich stanů a taky některé naše věci. Honza teď vypadá trochu divně, ale to jen, dokud mu nenarostou znovu vlasy. Vrátíme se v sobotu, teda jestli se našemu vedoucímu podaří opravit auto.
Ta bouračka taky nebyla jeho chyba. Když jsme odjížděli, brzdy byly ještě v pořádku. Vedoucí povídal, že ale máme očekávat, že se na takovým starým autě určitě něco pokazí. Asi proto mu ho nikde nechtěli pojistit. Ale my si myslíme, že je to skvělé auto. Našemu vedoucímu vůbec nevadilo, že jsme mu ho zašpinili a když bylo vedro, vozili jsme se na zadním nárazníku. Úplně nejlepší je, když se v takovým autě vozí deset lidí. Vedoucí nám také dovolil, aby jsme šoférovali, a ti, co už se nevešli do auta, byli v přívěsu. Tak jsme jezdili, dokavaď nám to policajt nezakázal. Náš vedoucí je fakt super chlapík. Teď učí řídit Tomáše. Ale už ho nechává jezdit jen na horských cestách, kde není provoz, ale jen náklaďáky, co vozí dřevo. Včera jsem nad Davidem vyhrál oběd, protože jsme se vsadili, jestli Jožka po tom žihadle upadne do bezvědomí nebo ne. Jožka tvrdil, že je to jen vosa a já říkal, že je to sršeň a vyhrál jsem!
Vedoucí se na nás ale trochu zlobil, že jsme měli Jožku odvézt k doktorovi hned a nečekat, až omdlí.
Ale zase nás pochválil, jaký jsme udělali skvělý nosítka ze dřeva, a že jsme se nesázeli o peníze. To ale ani nešlo, protože jsme se ze všech našich peněz složili na pokutu pro toho policajta. Dnes ráno všichni kluci skákali ze skal do jezera a potom měli jezero přeplavat. Ale protože já neumím plavat a Míša se bál, že se utopí, tak nám vedoucí dal kánoe, aby jsme se přeplavili. V jezeře ještě plavalo dřevo, co tam naplavily ty povodně. Vedoucí nám ani nedal záchranné vesty, ale nechtěli jsme ho otravovat, protože opravoval auto. Víš co? Všichni jsme dostali odznak za kurz první pomocí. To bylo, když se David potápěl v jezeře a pořezal si ruku. A kromě toho, já a Vláďa jsme dostali vyrážku. Náš vedoucí povídal, že to je asi otrava z toho zkaženého kuřete. On povídal, že takovou podobnou vyrážku dostal ze stravy ve vězení. Já jsem rád, že se odtamtud dostal a stal se naším skautským vedoucím. Povídal, že za ten čas, co tam byl, zjistil, jak se stát lepším. Teď už ale musím jít.
Jdeme do města poslat pohledy a koupit náboje. Neboj se o nás. Máme se dobře.
Tvůj Víťa
PS: Už umím házet nožem líp než Petr!
Dospěláci 2002
Na konci května se v jednom nejmenovaném kostelíku, ba přímo chrámu, udála převeliká věc. Několik desítek kdysi pokřtěných lidiček přijalo svátost křesťanské dospělosti - biřmování. Při té příležitosti k nim promluvil otec biskup (náš Vojtěch) a popravdě řečeno, nemalé břímě na sebe vzali tito biřmovanci, a samozřejmě s nimi i jejich kmotrové. Však se na to pěkně připravovali, proto věřím, že otázka otce biskupa Co od této svátosti očekáváte? Na co se těšíte? je nezaskočila. Zato mně poněkud začala vrtat hlavou a ne a ne se jí zbavit. Vždyť tyto otázky, snad úplně obyčejné, by se hodily na každou situaci, která člověka čeká. Na co se těšíte tento týden? A o prázdninách? Ve školním roce (hm,asi na prázdniny,né?)? No a na co se těšíte ve svém životě? Co od sebe očekáváte? Myslím, že ten, kdo ví, co odpovědět, bez dlouhého pátrání v paměti po něčem, "co by se asi na to dalo říct", je opravdu připraven pro život, nejen ten duchovní.
Samozřejmě, že ne všechny naše plány a sny se vyplní, musíme počítat i se zklamáním, ale když je budeme brát jako nasměrování na cestičku, stane se nám posilou, ne bolestí. Po obřadu otec biskup odpovídal na různé dotazy z lidu, a když mluvil o místech svého působení, zmínil krásnou myšlenku, či spíše zkušenost - v některých farnostech se cítil jako doma, prostě skvěle, ale nejvíce jej posílily ty okamžiky, když vnímal, že vzájemné vztahy nejsou moc v pořádku - protože tyto situace jej naučily se modlit! Záleží tedy na nás, jestli své problémy, kterých máme určitě každý "hafu", svěříme Bohu, nebo si je necháme pro sebe a pořádně s nimi potrápíme své nejbližší okolí….. Tož vám všem, a hlavně letošním biřmovancům, přeju hodně odvahy a síly k modlitbě, ať dokážete Pána nechat vstoupit do vzájemných vztahů, těch dobrých i těch "skřípavých" ……… ať z nás má taky někdy radost!
Svobodná vůle
To, co nejzásadněji člověka odlišuje od všeho ostatního živého a činí z něj bytost naprosto jedinečnou, je svoboda. Vím, možná namítnete, že zvířata jsou také svobodná. Vždyť se přece hovoří o příslovečné svobodě orlů, vlků nebo třeba delfínů. Ale právě proto, že je příslovečná, je výtvorem lidí - symbolem pro skutečnosti vlastní pouze člověku. Žádné zvíře (pokud není nemocné) nedělá zdánlivě zbytečné věci. Orel létá, neboť loví. Zvíře jedná podle přesně zakódovaných instinktů. Zvíře se nikdy nerozhodne například jen tak nespát, protože se mu chce. Jeho "svoboda" (nebo spíše volnost) není výsledkem svobodného rozhodování, nýbrž jakéhosi naprosto přesného programu. Rozměr lidské svobody je zcela odlišný od této volnosti zvířecího světa. Také proto je jistě člověk pánem Země - pánem ve smyslu moudrým hospodářem. To, že realita je jiná, že člověk uskutečňuje svou vizi krutého despoty, což je hloupé, ale bohužel s tragickými konci, má základ právě v oné lidské svobodě.
O svobodě se tvrdí, že umožňuje člověku rozhodovat se, jak chce a dělat, co chce. Mohlo by se ovšem stát a bohužel se také velice často stává, že se chováme tak subjektivně svobodně, až to vede k vzájemné nesnesitelnosti a neschopnosti společného života. Má to takto být? Je to správná cesta? Jistě ne. Svoboda, aby byla plodná a konstruktivní, musí být spojena s další mohutností ducha - s láskou, která přesně pozná, kdy je třeba vzdát se své svobody pro dobro druhého. Přátelství nebo manželství by naprosto nebylo možné bez tohoto omezování vlastní absolutní svobody. Je to svým způsobem paradox: abychom se naučili šťastně a dobře žít, musíme se také učit dobrovolně se v určitých situacích znesvobodnit.
Ono to možná zní zvláštně a nově, ale ve skutečnosti se s tím setkáváme běžně. Pokud chcete v životě něčeho dosáhnout, musíte se jednou rozhodnout pro určitou cestu a pak vytrvale šlapat. To pochopitelně nevylučuje pozdější korekce, ale je to něco jiného než život prožitý ode zdi ke zdi, od extrému k extrému. Takový život je plytký, protéká mezi prsty a na jeho konci uvidíte své ruce prázdné a za sebou polom. Já osobně chci za sebou vidět nějaké smysluplné a dobré dílo, chci mít něco ve svých rukou, chci mít, co nabídnout. Co chcete Vy, je ovšem pochopitelně záležitost Vaší naprosto svobodné vůle. Jak ji využijete pro těch několik málo let svého života, je jenom na Vás. Jan Hanák
Letní den František Pfeifer
Každé ráno, když já vstanu,
oči k nebi pohlédnou.
Uvidí tu krásu pravou,
probouzejc se k životu.
Na obloze jedna hvězda,
která žlutě svítí.
Pod ní tiše, pomalu,
probouzí se kvítí.
Probouzí se celý svět,
stromy tiše kvetou.
Když posloucháš, uslyšíš,
ptáčky krásně pět.
O životě mezi námi,
jak je hezký svět.
Na obloze ani mráček,
bude krásný letní den.
Den stvořený na procházku,
půjdu proto rychle ven.
Při procházce krajinou,
větřík mírně vane.
Stromy pouští svoje květy,
květy které letí k zemi,
jako vločky letí světem,
nad jezerem, nad potokem.
Kvítky letí ze stromu,
jemné jsou, jak chmýří.
Kvítky letí pomalu
avšak v dálce mizí.
Rovněž louky, pole, lesy,
ruce svoje naklání.
Tenhle den vyjímečný,
je krásný a nádherný.
Bratře Petře, nepřepepři toho vepře
Hlavně, že se mají rádi … Když zazní tato průpovídka, je na první pohled patrno, že tam někde něco chybí nebo schází, ale nechybí tam láska a tak je to vlastně stále víc než dobré. Nejvíc mi toto heslo utkvělo v souvislosti s tím, když nějaký mladý pár vstupuje do manželství a zmiňovanými slovy glosují jejich počínání nejen rodičové, ale i tetičky, babičky a veškeré příbuzenstvo a známí.
O nedávném víkendu, v době, kdy na všech plakátovacích plochách se veškeré politické strany předhánějí ve slibech, co udělají pro rodiny, se naše početná rodinka sešla na zabíjačce. Zabíjačka, toť akce obecně opěvovaná jako příležitost k setkání se, se spoustou dobrého jídla, pití, nevšedních zážitků, srandy a veselí všech zúčastněných s výjimkou čuníka. Není divu, že ještě dlouho po uplynutí mého dětství jsem si myslel, že o zabijačce trpí starostmi a stresem jen nebohý čuník. Až přibývajícím věkem a zkušenostmi mě počal přepadat sentimentální obdiv k čuníkovu bezstarostnému životu, vyjma jeho neblahého konce, a naopak nelibě jsem nesl fakt, že najednou patřím k těm, kteří břemeno příprav, vlastní procedury i jejích následků nesou. Obstarat obživu pro rodinu není nemožné, ale snadné také ne. Rozvětvená rodina je organismus živý, někdy až moc, a přiměřeně tomu dá se tvrdit i nesourodý.
Svou hlavu má nejenom čuník, který ne a ne opustit chlívek řka, že on má jít na scénu až ve druhém dějství a ať jde první jeho brácha, ale také malá neteř trpící pocitem, že málo dospěláků jí zrovna věnuje pozornost a tak křičí a vzteká se na celé kolo, stejně tak děda - táta neustále opakující, že tentokrát to bude všechno pořádně kořeněné, a že si to sám pohlídá, švagr zase apeluje na mě, ať mu neradím jak s výchovou, když sám ještě nemám děti, no a já bych si neodpustil celý den jíst jen vánočku, případně pomazánku z rybiček a dávat tak celému světu najevo, kdo toho ví nejvíce o zdravé výživě a jak je to vlastně s tou zabijačkou. Své nároky mají i ostatní. Mnoho lidí, mnoho názorů. A je to o to těžší, čím rozdílnější máme žebříčky hodnot. To už vyžaduje pořádnou toleranci. Na všem se asi nikdy společně neshodneme, ale stačí, když se budeme snažit ctít názory druhých, nebudeme se na ně dívat svrchu nebo skrz prsty, nebudeme je shazovat.
Zkrátka žít tak, aby heslo, … hlavně, že se mají rádi …, nebyla jen hloupá fráze, ale skutečnost hodná obdivu. Dvojnásob by to mělo platit pro nás, kteří se odvažujeme nazývat křesťany. A to, že celá rodina naše křesťanské smýšlení nesdílí, nás může jen ubezpečit o tom, že jsme na správném místě a právě zde má být vidět a cítit naše živé svědectví o Boží dobrotě a lásce. Právě bez vědomí Boží přítomnosti a jeho pomoci se mi zdá skoro nemožné žít ve světě, kde na prvním místě je úspěch, peníze, materiální zabezpečení, požitek z jídla a bezduché zábavy a absolutní nezájem slyšet, vidět a vnímat, že by to mohlo být jinak, třeba i líp. Asi by to otřepané heslo bylo užitečnější, kdyby znělo nějak takhle:
Hlavně, že se mají rádi, vědí, že Bohu na nich záleží a chce jim pomoci, a oni sami o tu pomoc stojí.
Možná není tak důležité, kde se v životě nacházíme, ale jak to přijmeme. Zda absolvujeme zabíjačku, brigádu, pěší pouť, zkoušku, máme bolest, trápení nebo nějakou nemoc, jestli jsme ve škole, v zaměstnání nebo v partě. Keja