ANO!
Jak zní téma dnešního setkání.
ANO - znamená zříci se zcela své vůle a podřídit se vůli druhého.
ANO - odevzdávám se do Tvé péče
ANO - souhlasím
ANO - děj se vůle Tvá
ANO - věřím Ti
ANO - přijď a dělej, co Ty chceš
ANO - Ty jsi můj Pán
ANO - chci Ti sloužit
ANO - zapírám sám sebe a zajímám se více o Tebe
ANO - buď Ty oslaven
ANO - chci žít tak, abych Ti dělal radost
ANO - přijímám
ANO - beru to vážně a zodpovědně
Panna Maria řekla své ANO Bohu. Snad se nám to může zdát jednoduché. Vždyť často říkáme ANO.
ANO chci, ale …Stejně si budu dělat to, co mi vyhovuje, co je pro mě jednodušší, co chci JÁ. Děláme kompromisy a stále ustupujeme a naše ANO není důvěryhodné.
Panna Maria nedělala žádné kompromisy, s bezmeznou důvěrou se svým ANO oddala do péče Boží.
Zkuste to, abyste šli proti lidským předpisům, když budete vědět, že zůstanete sami, že vás všichni mohou odsoudit, zapovědět, pomluvit a opustit.
Panna Maria to riskla. A vyhrála. S Bohem nemůže totiž nikdo prohrát. Jestliže naše ANO bude pevné a plné důvěry v Boha, On nás vezme za slovo.
Už žádné: "ANO, ale …", ale opravdové.
Zkuste si představit, že by dva zamilovaní lidé to své ANO při svatebním slibu nemysleli vážně, asi sami víte, jak by to dopadlo…, daleko by společně nedošli. Buďme pevní ve svém rozhodnutí. KATKA
SLIB
(i ten mezi jinými patří mezi ona: "Ano, rád(a)! A trvale. I když je to těžké…")
Už jste si všimli, jak velice málo znamená něco někomu slíbit? Počínaje mnohdy banálními předsevzetími na začátku roku a konče třeba slibem manželským. "Já ti zavolám. No jasně, slibuju…" Jak často a v jak mnohých situacích používáme tuto nebo podobnou větu a přitom nemáme skoro žádnou vůli ona slova skutečně naplnit a realizovat tak, jak jsme slíbili.
"Co je psáno, to je dáno." Tato věta v Evropě začala platit během středověku. Do té doby většinou místo listin stačilo slovo - a to i v tak závažných věcech, jako bylo věnování rozsáhlé pozemkové držby. Slovo totiž něco znamenalo - ovšem samozřejmě ne jen tak samo ze sebe, ale proto, že ten, kdo ono slovo vyřkl, si za tím slovem také stál. Pochopitelně i v té době docházelo k jakémusi křivému slibování, ale obecný trend znal slib, slovo jako závazný akt - morální i právní.
Člověk současný, člověk samého konce 20. století myslí jinak. Na tom není nic divného, lidstvo se přirozeně vyvíjí. V mnohém dobře, ale v mnohém taky špatně. A to je určitě i případ onoho slibování. My si dnes snad ani nedokážeme představit život bez nejrůznějších smluv a právních ošetření. Kdybych dnes někomu jen slovem slíbil, že mu za jeho nějaký ten milión korun postavím dům - ať mi dá ty peníze, asi by se mi vysmál. Vlastně ne asi, ale zcela určitě. A já se mu samozřejmě nedivím, reagoval bych na jeho místě podobně. Nedodržování slibů nás totiž dovedlo k nedůvěře druhým lidem. Kam ta nás může dovést? Možná k uzavření se do sebe, k individualismu, k přesvědčení, že si všechno udělám sám, že musím být nezávislý a stát jen na svých nohách bez jakýchkoliv berliček. Nepoznáváte v tom současný ideál úspěšného člověka?
Zkusme se podívat na manželství, nebo vůbec na životní sliby. Víte, ono je úplně jedno, zda z rozličných příčin uznávám nerozlučitelnost či rozlučitelnost manželství. K rozvodu koneckonců může dojít, aniž bych sám chtěl, nebo se jedná o tak složitou situaci, že ji jednoduše nelze vnímat černobíle a podle toho usuzovat. Kdo takto jedná, je hlupák. Problém je spíš v tom, že ony důvody k rozvodu jsou stále malichernější. Neshody v manželském soužití byly samozřejmě i dříve, a vůbec ne v menší míře. Jenomže tito naši předkové si uměli temná období překlenout pevným mostem slibu úcty, lásky a věrnosti, který před časem svému partneru dali. A vězte, že většinou po přejití mostu překvapivě nalezli i na dalším břehu jasný a pevný domov.
Dnes je tomu jinak. Nejbližší vážnější neshoda manželství rozbíjí. Za prvé proto, že není materiál na stavbu mostu - slib, který už skoro nic neznamená, by nestačil ani na ten visací z provazů a prkýnek.
A za druhé není vůle, protože jsem nezávislý a nemám potřebu se zahazovat s někým, kdo mi stejně nerozumí. Je to takový začarovaný spletenec.
Asi by pomohlo jít ke kořenům a snažit se ozdravit právě je, tedy nalézt opravdový význam slibu. Těžko říct, ale myslím, že by to mohlo fungovat. Samozřejmě nejde jen o manželství, ale o kterýkoliv osobní vztah mezi nejméně dvěma lidmi. Ono je vždycky lepší v průšvihu dělat něco, než jen nečinně sedět a problémy analyzovat. Takže - já jdu na to. HONZA
I LOVE ...?
Každý "nešťastník" vlastnící mobilní telefon, byť by se tvářil sebevíc nezávisle na této komunikační berličce, mi dá za pravdu, že občas dostat SMSku od kamarádů, nejsou-li právě nablízku, je docela příjemné.
Mě taky nedávno došlá zprávička potěšila: kamarádka mi přála hezký týden, což je bezva. No, ale, co druhá a další věta? … Ptá se, zda bych nenapsal článek do Ain Karim-zpravodaje (Brrr!) a pokud ne, tak mi hlavu neutrhnou (optimistická útěcha).
Jenže já ho chci napsat! Už jsem párkrát zkoušel a vím, že je s tím pěkná dřina. Jeden článek za pět hodin - těžko bych se takto živil. Ale s Boží pomocí a píšu-li to pro někoho, na kom mi záleží, dělám-li něco pro kamarády, které mám rád, když oni jsou tou můzou, která mě ani nemusí políbit - úplně stačí, když je, pak i doslova nemožné se stává snadným.
Bojím se domyslet, snad ne tak utopistickou myšlenku, kolik by mohlo být článků a jak tlustý by musel být zpravodaj Ain Karim, kdybychom si všichni uvědomili, že chceme psát nebo něco dělat pro ostatní, protože je máme rádi.
Jistě, dám si studenou sprchu, s napsáním článku to taky přece nebylo tak nezištné - dostalo se mi za něj uznání.
Ale jsou lidi, třeba moje máma, která si nedá pokoj. Do večerních hodin stále něco v domácnosti dělá pro nás ostatní, víc, než bychom si zasloužili. A její odměna? …Někdy ani ten náš vděk. Jak to, že nás má tak ráda?
Jak nás asi musí milovat Bůh? JIRKA "Keja"
ZŮSTAŇ V POHODĚ, PÁN SE STARÁ
V nedávné době jsem byla požádána, nebo spíše přemluvena, abych napsala svědectví. Vyvalila jsem na žadatele oči, protože jsem nevěděla, co to znamená. Otázky typu: "Co to je asi za žánr?" nebo "O kom a o čem (6. p.) mám něco sesmolit?" se mi honily v hlavě. "Vyhrnu si rukávy a dám se do toho" řekla jsem si, "mělo by to být krátké a … a dál se uvidí!"
Tak tedy: mám 15 sourozenců, a 5 z nich, jak doufáme, se raduje v Božím království. Žijeme v malé pohraniční vesničce. Máme kousky políček a vinohrádků, kravičku (ta je celá a vůbec není šílená) a také trochu drůbeží drobotiny na dvoře.
Myslím, že naši milovaní rodiče nás mají všechny stejně rádi, nikoho neupřednostňují. A i kdyby, velice rychle bychom to poznali, neboť by to bylo něco nového, co jsme ještě u nás doma nezažili. Tímto jsou nám táta s mámou vzorem k tomu, abychom se jako sourozenci navzájem respektovali.
Chci říci, pardon, napsat, že mí sestry a bratři mají, jako každý jiný člověk, spoustu darů od Boha, ale také to někdy pořádně mastí a zmastí. Můžeme se jedni od druhých učit, poučit se, být potěšeni a těšit druhé atd. A protože mám mladší sourozence, kteří mají sklon napodobovat nás starší, často tak vidím, co dělám dobře a co špatně, jak to dělám a jak to působí na ty kolem mne. Tak zjišťuji, že mladší sourozenci jsou také dárkem Božím.
Když to shrnu, tak žijeme "v pohodě" díky Boží pomoci, kterou velmi často pociťujeme. Jsme celkem normální rodinka, i když malý kastrůlek je pro mě rarita - ale o tom třeba až někdy příště.
Tak, jak to teď zakončit? Třeba takto: my, nehodné děti hodných rodičů, jsme složily pro své rodiče píseň k 25. výročí svatebního dne: "Ježíš vyvolil si Boženku a Bohumila a zasvětil je do svého díla. Ať Vaše děti jsou pro oslavu mou, druhým lidem ať příkladem jsou!" Dále píseň pokračuje dlouhým výčtem našich jmen.
Hospodine, prosím, ať je toto dílo ke Tvé chvále! AMEN MÁLČA
P.S.: Pro ty, co nemají tolik sourozenců (víte, taky mám někdy přání, mít jich míň!), věřím, že Bůh má pro Vás připravené nějaké jiné lidičky (třeba nějaké společenství), ve kterých budete mít možnost poznat bohatství Božích darů.
SLEPOTA
"Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou."
"Co chceš, abych pro Tebe učinil?"
"Pane, ať vidím."
Tak, jako slepý Bartimaios z Nového zákona, bychom měli žádat Ježíše o uzdravení z naší slepoty.
Žijeme si možná spokojeným životem, všechno nám možná vychází, všechno máme, máme přátele, máme spoustu věcí, po kterých toužíme, ale přece jenom nám něco chybí. Náš život je tak prázdný.
Na druhé straně jsou lidé, kteří nemají vůbec nic a jsou odkázáni na pomoc od těch druhých. Nemají vůbec nic a jenom touží, aby byl někdo s nimi v jejich bolesti. Denně se setkáváme s lidmi, kteří potřebují naši pomoc.
Jsme slepí, proto nic nevidíme. Naše slepota nás nechává v klidu. Když nic nevidíme, nevidíme bolest a utrpení kolem, nic nás netrápí. Naše slepota nám zaručuje pokojný spánek.
Co když ale, jednou pohlédneme? Asi se z toho všeho, co uvidíme možná zblázníme.
Svět nezná Boha a pohrdá jím, pohrdá i těmi, kteří chodí do kostela. Často slyším: "Hele, kostelíčkáři, chovají se ještě hůř, než my."
Jak to? Vždyť my bychom měli být vzorem pro ty kolem. Měli bychom vycházet vstříc těm, kteří to potřebují, ale nic se neděje. Co vlastně děláme? Chodíme jenom do kostela, a když z něj vyjdeme, nasadíme si klapky na oči a žijeme si ve svém světě?
"Pane, uzdrav nás z naší slepoty.
Vždyť tolik lidí nezná Ježíše a my mu jim ho nechceme ukázat. Necháváme ty druhé také slepé. Oni neviděli a nepoznali Ježíše a možná ho ani nepoznají, když jim o Něm nikdo neřekne.
Je mnoho způsobů, jak svědčit o své víře. Běžme tam, kde nás druzí potřebují, říkejme ANO, tak jako Panna Maria, tomu, co po nás Bůh chce. Překonejme sami sebe a řekněme světu o tom světle, které je naší nadějí. Každý sám hledejme, jak můžeme ve svém okolí svědčit o své víře.
Jsme slepí, nebo se nám jenom nechce? Proto můžeme Pána požádat, aby nás uzdravil z naší slepoty, z naší nečinnosti a otevřel nám oči, abychom viděli i ty druhé.
Nejde pomoci všem, ale můžeme těm kolem ulehčit alespoň modlitbou za ně. Díky.KATKA
CO NÁS ČEKÁ … (A NEMINE)?
"Tak o čem psát?", reagoval jsem, když za mnou přišli, že bude zase nový Zpravodaj Ain Karim. Každej pisálek teď má ty svoje oblíbená témata - televizní krize (stávka už skončila), kubánskou krizi (pánové P + B už odpočívají v naší vlasti), sčítání obyvatelstva (za chvíli nám bude stát strkat nos do našich domovů), šíleně hysterické Evropany (pardon, šílené krávy) a také úžasné pokroky genového inženýrství. Tady myslím, je místo se na chvíli zastavit. Minulý týden vědci oznámili, že zmapovali z 95% genovou strukturu člověka. Má 30 000 genů, což je cca o 300 více, než mají myši a podobní hlodavci (hmyz má 18 000 genů), vědci předpokládali počet šedesáti až sto tisíc genů. Nyní jsou vědci přesvědčeni, že budou schopni nejen klonovat člověka, ale také klonováním pěstovat lidské orgány k transplantacím a změnou genů odstraňovat nemoci.
Je však k tomu potřeba pokusů, mnoho pokusů, pokud možno také na lidech a zvláště na embryích. Ale to je z pohledu církve eticky naprosto nepřijatelné. Každý oplodněný zárodek je totiž novým člověkem, nejen něco živoucího, ale člověk se svými lidskými právy, hlavně právem na život! A teď si všimněme, jak se vědci snaží veřejné mínění umluvit k souhlasu s těmito pokusy a se změnou smýšlení: každého z nás, pokud budeme žít ještě alespoň třicet roků, se nové pokusy dotknou - lékaři nám prý budou moci přidat alespoň deset roků života! A děti, které se nyní rodí, se prý budou moci dožít 130 roků!
Oč vlastně jde? (Mimochodem: to, k čemu chtějí genoví inženýři souhlas, by se dalo říci ještě takto: obětujme několik (tisíc, miliónů lidských bytostí na oltář vědy a šťastných budoucích zítřků lidstva a budou zázračné výsledky - ale to už známe! Přinášet lidské oběti - v jakékoliv podobě - to už tu také bylo. Pohané si tím chtěli zajistit šťastnou budoucnost - moderní pohané nejsou odlišní. Takovéto nabídky dává každá totalita - ale zastírá nutný dotaz - "A co já, nebudu také já nakonec jedním z těch"obětovaných"? Jistě platí, že každý, kdo chce, aby jeho život byl vykoupen nedobrovolnou obětí někoho jiného, přichází sám o právo být z tohoto řetězce vyřazen.
Nabízí se nám kvantita - budete moci žít déle! Jak si lidé přejí, aby se dožili dlouhého věku! Ale je krása lidského života v jeho délce? K čemu je dlouhověkost zlosyna? K dobru a prospěchu bližních? Ne, krása života není v délce života, ale v jeho kvalitě. A ta se nijak naklonovat nedá. Jen tak mimochodem - všimněme si, jak lidé, ač se mají stále lépe, a tím také stále více lpí na svém pohodlí, odmítají dát život novému člověku. Zrovna dnešní noviny přinesly statistiku o tom, že jsme na posledním místě v porodnosti v Evropě, jednoznačně vymíráme (a mnoho lidí říká: nevadí, bude více místa pro nás žijící!). Protože být rodiči, to je o zodpovědnosti a o oběti vůči někomu, kdo je na mně závislý, kdo mě stále potřebuje. (Ale o tom krásně mluví svědectví uvnitř Zpravodaje.)
Tak vědci nám slibují, že nás budou schopni zásobovat mnoha klonovanými. Když se kouknu kolem sebe, jak se projevují lidé kolem (kolik jen lidské špíny se vyvalilo kolem zadržení dvou našich občanů na Kubě, kdy se česká veřejnost prezentovala jako podezřívavá (ty jejich motivy nebyly určitě nezištné), závistivá (jeli si užívat) a pomstychtivá (to je dobře, že je zavřeli, taky bychom rádi ty politiky všechny zavřeli do vězení! a vůbec každého úspěšného člověka!!) - tak v této lidské společnosti být sto a více let?! Co jiného však čekat v jediném evropském státě, kde počet lidí v Boha nevěřících je větší než těch věřících. Ještě, že nad vší lidskou snahou zdokonalit svou sebelásku je vyvýšena Boží moudrost.
JAK JSEM HLEDAL V PRAZE BOHA
Na podzim jsem začal studovat v Praze. Jaké to tam asi bude ptal jsem se sám sebe.
Hned 1. týden jsem dostal odpověď. Přestože jsem si nic nenamlouval, byl jsem dost překvapen. Shon, otrávené obličeje a nezájem lidí - prostředí, kde mě Boha hledat nenapadlo. Co mě ale nejvíce překvapilo byl životní styl. Připadlo mě, že v Praze lidé staví na 1. místo své EGO, že dbají pouze o to, aby se právě oni měli dobře. Opravdu na mě zapůsobilo, jak si starý děda razil v metru cestu a za smršti nadávek ze sedadla doslova vyhnal mladého člověka postrkujíce ho při tom hůlkou. Nebo prodavač, který se obořil na starší paní jen proto, že chtěla vědět podrobnosti o zboží, které si chtěla koupit. Bylo mi jí líto. Zklamaná odešla.
A tak jsem se potichu zeptal : "Bože jsi tady?" Nikde jsem ho neviděl.
Možná, že byl v kostele ale mezi lidmi ne. Asi by se rád mezi lidi podíval, ale nikdo mu k tomu nedal příležitost. Tak trochu jsem rezignoval a přestal jsem ho hledat. A dokonce jsem i trochu přizpůsobil okolí.
A pak jsem Ho najednou našel. Jedno ráno se na mě v metru mile usmála nějaká paní. Úsměv zapůsobil. Od té chvíle jsem měl celý den lepší náladu. "Aha," řekl jsem si, "tak tady teda Bůh je." A od toho rána se snažím přinést kousek Boha i jiným lidem. Objevil jsem ale něco důležitějšího. Že Bůh se někdy hledá těžko, a že dát na první dojem se nemusí vyplácet.
Tak až se na vás bude někdo tvářit jako citrón, tak se na něj usmějte. Třeba zrovna potřebuje pohladit po duši.
FANY
JARNĚ LETNÍ ASOCIACE
Náš život je prosycen asociacemi - myšlenkami a představami, které se člověku vybavují bezprostředně na nějaký podnět, slovo či termín. Když se řekne měsíc květen, mladým se vybaví Mácha, Máj a lásky čas. Když se řekne červen, těm mladším mladým naskočí husí kůže z uzavírání klasifikace a zkoušek, zatímco ti starší mladší nostalgicky vzpomínají na maturitu a ti prožlukle mladí nostalgicky vzpomínají na státnice, promoce, primice apod.
I pro nás křesťany by měly tyto měsíce vyvolávat nějaké asociace. Tak třeba květen - měsíc velikonoční radosti a zároveň měsíc zasvěcený Panně Marii, naší nebeské mamince. Nebo červen - měsíc oslavy Seslání Ducha Svatého, měsíc úcty Těla a Krve Páně.
A co realita o křesťanech v těchto měsících? Ti "zásadoví", co chodí "na velké svátky" si užívají "zasloužených duchovních prázdnin" - po vyčerpání z náročného kolotoče náboženských povinností (vánoce, velikonoce, ke zpovědi, na mše) teď mohou odpočívat - do dalších vánoc daleko! Naopak se nám probouzí rodiče menších dětí - na půlnoční je to sice pro děti pozdě a na Velikonoce byli s dětmi na návštěvě u příbuzných, ale teď jsou aktivní, neboť nadchází čas (prvních) jediných posledních svatých přijímání. Zrovna nedávno mi jedna taková starostlivá maminka volala - kde a kdy bude ve Znojmě svaté přijímání, její dcerka už má zamluvené bílé šatičky!
Proč se divíme, že se lidé nám křesťanům smějí a mají je za mírně ťuk ťuk? Nejsou naše motivy víry (náboženské činnosti) směšné před motivem, který nám ukazuje Kristus - svoji lásku k vydání života za druhé?
Pán Ježíš říká jasně: "Vy jste sůl země. Pozbude - li však sůl slanou chuť, čím zas nabude slanosti? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali."
(Mt 5, 13) Tak jaké jsou motivy našeho života víry? Povinnosti, společenská paráda, slepá víra, automatismus, mechanické bezmyšlenkovité opakování něčeho, co nespojujeme s realitou, opravdovostí života? A dáme Kristu šanci, aby k nám promluvil dříve než o vánocích?
Dříve než se mu o prázdninách ztratíme v tomto světě!
CO DĚLAT? ŽÍT VELIKONOCE!
V posledním týdnu doby velikonoční mě to konečně koplo.
Po dlouhé době, kdy už jsem skoro zapomněla, že jsem byla požádána, Vám čtenářům Zpravodaje, něco napsat, mě při jediné větě na začátku mše svaté napadlo jedno převeliké téma: "Jak jsem prožila dobu velikonoční a zda-li si z ní umím něco vzít do mezidobí a dobře s tím pracovat?"
Myslím, že to může být otázka pro každého.
Mé prožití doby velikonoční bylo krásné tím, že jsem se na ni mohla už trochu vědoměji připravovat v době postní. V této přípravě mi pomohlo mnoho lidí, ale i jiné skutečnosti jako např. krásná kniha o mé křestní patronce sv. Terezii z Lisieux. Tuto světici určitě znáte a víte, že vynikala velikou vírou a láskou k Bohu. Tuto víru a lásku prohlubovala tak, že ji neztratila ani v žádných těžších chvílích, například při nemoci, pocitu osamocenosti, duchovní vyprahlosti a jiných křížích života.
A skrze tuto světici jsem zjistila, že i když se mi mnoho věcí nedaří, mám pocit osamocenosti, jsem ponižována a zakouším trápení - nemusím být smutná, ale mohu to všechno dát Pánu Ježíši , Panně Marii a radovat se z toho, že mohu přinést oběť, udělat něco pro druhé.
A v tomto poznání - i když se mi to mnohokrát nedařilo a nedaří - jsem mohla prožít dobu velikonoční a vzít si z ní krásné prožitky do mezidobí, snažit se z nich žít a přemýšlet o nich.
To bych chtěla popřát i Vám, čtenářům. Terezka od Málče
S FATYMEM DO FATIMY
Tak by se dala nazvat pouť, která se uskutečnila v květnu letošního roku. Cílem naší pouti byla dvě světoznámá mariánská poutní místa: Lurdy a Fatima. Kromě těchto míst jsme ještě navštívili švýcarský benediktinský klášter Einsiedeln, ve Francii klášter Paray-le-Monial, kde se sv. Markétě Alacoque dostalo zjevení o Nejsvětějším Srdci Páně, dále klášter Nevers, kde je uloženo tělo sv. Bernadety Soubirousové, které se v roce 1858 zjevila v Lurdech Panna Maria.
Zvláštní nečekaný zážitek nás čekal v podhůří Pyrenejí v Lurdech, kde se právě konala vojenská pouť. 17000 vojáků z 29 států, jejich mše svatá, křížová cesta, kam sebou nesli válečné veterány, požehnání, světelný průvod i modlitby a obětované padesátikilové svíce, nám připravilo obrovský zážitek. Úžasné bylo setkání s našimi vojáky. Zpěv pochodujících českých vojáků a naše vlajka na stožáru u baziliky jen zvětšila duchovní prožití naší pouti ve Francii.
Po návštěvě Lurd nás čekalo další putování, tentokrát Španělskem, kde jsme navštívili Loyolu, místo, kde se narodil sv. Ignác, zakladatel Tovaryšstva Ježišova (jezuitů).
V Baskicku jsme měli mši svatou v Limpias, kde je kříž, na kterém je Ježíš ve smrtelné agónii. Odtud jsme se nočním přejezdem španělské krajiny dostali do portugalské Fatimy. Moderně vystavené město a zvláštní duchovní atmosféra nás přivítala v ranních hodinách. Obrovský klid, ohleduplnost a soustředěnost poutníků na modlitbu, poutníci všech národů a národností byla předpokladem dobře prožité pouti. Mocným zážitkem pro nás všechny byla modlitba svatého růžence, který se modlil na kolenou od sochy papeže Pavla VI. až po místo zjevení Panny Marie u dubu (délka trasy 320 m). Mše svatá v kapli Zjevení i v bazilice nad hroby loni blahoslavených pasáčků Františka a Jacinty a večerní světelný průvod s modlitbou svatého růžence ve všech jazycích přítomných národů byli dovršením naší pouti.
Z Fatimy naše zpáteční cesta vedla přes největší poutní místo Španělska, benediktinský klášter Montsserrat, se zastávkou u moře v Lorret de Mor, přes Azurové pobřeží Francie, severní Itálii a Rakousko domů.
Jedenáctidenní pouť měřící 7 350 km na nás zanechala velký vliv. Společenství modlitby, duchovní slovo o. Marka Dundy, jeho vyprávění ze Starého zákona a zvláštní duchovní atmosféra nás budou ovlivňovat ještě dlouho.
Bohu díky za všechno prožité! Renata Auerová
REKLAMA V ŽIVOTĚ DNEŠNÍHO ČLOVĚKA
Jedna z věcí, která značně zasahuje do života současného člověka "globální" kultury, je (aniž by si toho byl mnohdy vědom) reklama. Co si o ní myslet? Je dobrá, anebo špatná? Morální, nebo skrz naskrz prohnilá? Asi se o ní nedá hovořit v extrémech. Hodně záleží na jejím uživateli i příjemci.
Reklamu ve smyslu masové kultury společnosti, ve které terminologií sociologů žijeme, lze vystopovat už v tiskovinách (a nejen v nich) 19. století. Skutečný rozvoj však zaznamenává až s příchodem zpravodajského filmu, rozhlasu a televize ve 20. (respektive 30.) letech 20. století. Původně šlo o vychvalování kvalit určitého typu zboží (třeba i v porovnání s výrobkem konkurence). Taková reklama se dodnes považuje za morálně čistou. Už v počátcích se však objevil i jiný druh reklamy, která využívá různých tzv. manipulativních strategií. Tady už se v morálce dostáváme na hranu a mnohdy i za ni.
Jistý americký výrobce nepříliš prodávaných automobilů značky Playboy (nejde o legraci, skutečně se tak nazývaly) projížděl jednou vlakem stát Colorado a spatřil velice romantickou scénu: krásná dívka s vlajícími dlouhými vlasy jedoucí na koni s pozadím červenajících se Skalistých hor. A dostal spásný nápad. Nedlouho po tomto zážitku se objevil na plátnech biografů pohled na tuto dívku na koni s nápisem: Osedlej si svého Playboye. A automobily šly na dračku. Ne pro svou kvalitu, ale pro pocit volnosti, krásy a romantiky, který zákazník získal po shlédnutí reklamy a měl dojem, že s tímto automobilem onoho pocitu dosáhne. Tomuto dodnes hojně využívanému (a zdaleka ne jedinému) nápadu se říká strategie konstruování významu. Jisté příjemné věci či ději se přiřadí jiný význam. Dívka na koni u Skalistých hor se rovná automobilu značky Playboy. Kovboj s lasem u ohně taktéž ve Skalistých horách je fajn pohoda s Marlboro (ani se tam krabička těchto cigaret vůbec nemusí objevit - to je mimochodem i úskalí většiny zákonů pokoušejících se omezit reklamu na cigarety, alkohol, či jiné zboží). Nebo úsměvná scéna s mýdlem ve sprše Claudie Schifferové, kde se plechovka Pepsi-Coly objeví jen na okamžik na konci. Všemi obdivovaná a vtipná žena se napije. Ani slovo o kvalitě nápoje, jen pocit. Nebo třeba automatická reakce na charakteristický popěvek Family Frost. Máš chuť na super zmrzlinu? Ale ano, ty máš chuť na něco příjemně ledového! Já ti to dám a ty si vezmeš. Ne proto, že jsem nejlepší, ale proto, že mě znáš… Této reklamě se říká reklama nekalá. Útočí na nitro člověka. Využívajíc psychologie vytváří svazující návyky. Mnohem horší je však zneužívání manipulativních strategií v politice nebo kupř. v destruktivních ekonomických či pseudonáboženských kultech - sektách. Dnes jen málo lidí volí podle kvalit, ale jednoznačně podle pocitů. Proto se rádi dozvídáme i ty největší intimity ze života "slavných". Je příjemný (příjemná), dobře mluví, má pěkného psa, nosí stejné ponožky jako já, budu ho volit - nezávisle na politickém programu. K vytváření pocitů je třeba být viděn a slyšen, tedy získat co nejvíc místa v masmédiích. O ničem jiném není tlak politických stran na Českou televizi, jak ukazuje "vánoční stávka". Nejde většinou o nějaké úmyslné totalitní tendence politiků. Je to neuvědomělé. Jednají (jako mnohdy my všichni) "in bona fide", v dobré víře prosazují svůj zajisté nejlepší názor na věc (za použití různých prostředků). V této souvislosti by se dalo hovořit také o toleranci a schopnosti naslouchat a poučit se.
Čas možná přinese krizi demokracie. Ne demokracie skutečné, ale té, za jakou ji lidé považují. Demokracie jako zákonem neomezené vzájemné manipulace "in bona fide", ale i manipulace záměrné, totalitní. Nedůvěra ve skutečnou demokracii pak bude zároveň jejím hrobem.
Doufejme, že se z toho lidstvo "vylíže". Pevně věřím v téměř zázračnou schopnost člověka odrazit se ode dna. Dřívější zjevnou totalitu komunistickou či nacistickou nesmí vystřídat skrytá totalita ducha. Svoboda je nedělitelná, jak říká jedna z největších morálních autorit současného světa, papež Jan Pavel II. Nekalá reklama svobodu omezuje velice zákeřným způsobem - skrz málo poznané lidské nitro. Chraňme si ho! Jan Hanák
O KOMUNIKACI MEZI NÁMI (…aneb mlčeti stříbro, komunikace zlato)
Občas se mi zdá, že ostatní kolem mě jsou nějak neprůhlední, nečitelní. Třeba něco udělám, jednou dobrou, někdy taky špatnou věc, a z okolí žádná odezva. Nebo jen nevýrazná. Anebo o něčem hovořím, ale ten, který "naslouchá", k tomu neřekne ani slovo. Bylo to tak dobré, že k tomu není co dodat, či naopak to nestálo ani za řeč?
Mám si tu zpětnou reakci vynutit? Byla by pak upřímná?
Je také hodně nevyřčených problémů, otázek a odpovědí, o kterých se mlčí. Chodí se jen po špičkách kolem. Mlčení vede k domýšlivosti. Jak daleko pak mohou být vzdáleny naše představy od nevyslovené pravdy!?
Podobné se mi to zdá se vzájemnými sympatiemi blízkých lidí. Proč neříct druhému člověku, že ho mám rád, nebo naopak, že mi na něm něco vadí?
Riskuji něco, jestli se ve zmíněných případech budu chovat jinak? Ano, když se otevřu, stávám se zranitelným, můžu dostat "drátem do oka" a to letos ještě bolí. A co strach, že budu v něčích očích odepsaný?
V tom lepším případě, kvůli kterému stojí za to riskovat, se i druhá strana otevře, ("odkryje tvrdou slupku") a je moc krásné, když tají ledy tam, kde by to člověk ani nečekal.
Zdá se, že komunikující nemohou nic ztratit, ale vždycky jenom získat. Otevřením se dozvím pravdu nejen o druhých, ale i o sobě.
Přiznám se, že i přesto mám strach. Není tedy nakonec problém jenom ve mně?
Takže ne ostatní, ale já? Není snazší hrát "divadlo"? Pane, dej mi(nám) prosím odvahu mít otevřené srdce. Jirka Krátký
SEN O VELKÉ LÁSCE
Jako malá holka jsem měla svůj sen, asi jako každá dívčina. Postupem času, kdy mi léta přibývalo, jsem si zase připadla jako ošklivé káčátko, ale bylo mi asi osmnáct a objevil se "princ", sice ne z pohádky, ale skutečný! A byl nádherný! V té době mi ani nevadilo, že je rozvedený a o 17. let starší, "a co má být", byla má odpověď na častou otázku.
Rodiče z toho byli velmi smutní, starší sourozenci velmi skeptičtí, hlavně sestra, a kamarádky mi ho záviděli. Byl nejenom hezký, ale měl dobré postavení, uhlazené chování, materiální zajištění a mě, od mala rozmazlovanou, rozmazloval stále víc. Jeden háček to, ale mělo! Byl až z Prahy. Jezdil sice na návštěvy, ale kdo byl někdy zamilovaný, snadno pochopí, jak hrozné je odloučení. Nemusel mě ani moc přemlouvat, abych se k němu do jeho bytu nastěhovala. Zasáhla ruka tatínkova: "Nikam!" To mě nemohlo odradit! Obelstila jsem rodiče a utekla k němu.
Žila jsem v Praze nějaký ten měsíc, když se rodiče vzpamatovávali z šoku, který jim nejmladší ratolest připravila. První rok byl nádherný. Měla jsem pocit, že jsem" velká a zkušená hospodyňka". To, že můj milovaný nechce, abych někde pracovala, mi velmi lichotilo. Stále jsem netušila, že člověka se kterým žiji, vůbec neznám! Vadila mi pouze jedna věc! Když jsme narazili na téma: "děti", bylo po legraci! Nechtěl o nich ani slyšet!
Asi po roce a půl jsem se cítila každý den hrozně unavená: Spát jsem mohla 24 denně, ale vypadalo to, že jsem po probuzení stále unavenější. Petr byl celý ustrašený z toho, co se děje, a domluvil schůzku u jednoho známého lékaře. Ale vzhledem k tomu, že se u mě začali projevovat ranní (někdy i celodenní) nevolnosti, a dny v měsíci běželi stále stejně, mi bylo celkem jasné, o jakou diagnózu se jedná. Lékař moje tušení potvrdil. Byla jsem v rozpacích, ale šťastná. Cestou jsem přemýšlela, jak to řeknu doma.
Petr večer seděl u jídla, když jsem mu, opřená o dveře, sdělila tuto novinu! Nikdy nezapomenu výraz, který se objevil na jeho tváři. Zeptal se mě jestli mám termín. Já si myslela, že myslí porodu a tak jsem zažertovala, že ten si asi určí naše děťátko samo, protože bude jistě schopné po tatínkovi. Jestli už někdy někdo přilil olej do ohně, jistě ví, jaká následuje reakce! Přiskočil ke mně začal mě bít. Lekla jsem se a upadla na zem. Začal přidávat kopance a sprosté nadávky obviňující z nevěry. Začala jsem krvácet z nosu, ale stále pevněji si tiskla břicho, aby miminko bylo v bezpečí. Potom jsem byla vyhozena za dveře našeho bytu a za mnou létaly moje věci jedna za druhou. Bylo mi zle. Začínala být noc a já neměla kam jít. Lidé se sbíhali, co se to děje, ale nikdo nezasáhl, přestože jsem se podobala "sekané". Taková potupa! Netrvalo dlouho a přišel čas blaženého bezvědomí.
Probudila jsme se v nemocnici. Všechno mě bolelo a ptala jsem se sestry co mi je a zda je moje děťátko v pořádku. Byla překvapena, nic o mimču nevěděla, ale řekla, že by to při mém zranění byl zázrak (měla jsem zraněnou hlavu, naštípnutou lícní kost, zlomenou klíční kost a nohu.) Po vyšetření zjistili, že skutečně je děťátko tak houževnaté, že je v pořádku. (Vidíte tu vůli žít. Kéž bychom i my vždy měli také takovou).Měla jsem radost, ale současně jsem začala mít strach z budoucnosti. Jakmile má člověk z něčeho strach, zlý duch toho hned využívá. A já jsem mu už téměř patřila, proto mě mohl ovládat. Bylo to těžké! K Petrovi jsem s dítětem jít nemohla. A ani nechtěla jít k rodičům a bála jsem se k sourozencům - už mají svoje rodiny!
Pak mě napadlo "spásné" řešení - interrupce! Zdálo se mi to skvělé řešení! Kamarádka mě v tom utvrdila, že na tom nic není ona tam už byla dvakrát a nic se nestalo. Volala jsem svému bývalému "příteli". Řekl, že dokud dítě žije, že ho nezajímáme a na moji námitku, že na interrupci nemám peníze, odpověděl, ať si je vezmu, kde chci a zavěsil Potom jsem sdělila své rozhodnutí lékaři, byl to takový mladý klučina, a nesdílel mé nadšení: "Na Vaše těhotenství se přišlo pozdě! Je dost pravděpodobné, že už nikdy nemusíte otěhotnět!!" Zalekla jsem se, ale začala jsem o svém dítěti přemýšlet jako o parazitovi svého těla - zkrátka musí ven!
Nedocházelo mi, že nemám právo rozhodovat o životě někoho jiného, byť přechodně žijícího v mém těle. Dítě není slepé střevo! Je to tvor, který vznikl Boží milostí. Jenže já viděla jenom své sobecké důvody a těžkosti. Kdyby takto uvažovala Panna Maria, zřejmě by nepřivedla na svět Spasitele.
Bylo rozhodnuto - pryč! Nadešel den toho zákroku. Ke všemu jsem přistupovala velmi chladně. K dítěti i ke svému tělu. Bylo mi to jedno. Ležela jsem na posteli a čekala, že se ozve můj "přítel" a řekne, že si dělal legraci, ale nestalo se tak. Byla jsem odvezena na operační sál a pamatuji si, že při uspávání jsem měla pocit, že padám hlavou dolů, neznámo kam, což se později projevilo jako fakt.
Před sálem jsem si uvědomila, že to udělat nechci, ale neviděla jsem jiné řešení. Stihla jsem se smířit s tím, že dítě, které má před sebou několik posledních minut života, miluji! Potom šlo vše jako na běžícím pásu!
Probudila jsem se a … hrozný pocit prázdnoty! Jako by mi někdo vytrhal vnitřnosti. Miminko už nebylo! Večer jsem mohla jít domů. Jeden den mého života. Nezapomenutelně se vryl do paměti. A právě začínali Vánoce. "..že se narodilo děťátko…" Nenarodilo, protože jsem je zabila. Jsem vražedkyní. Vždyť to dítě mělo srdce a mozek: Nikdy mě nikdo neosloví:"maminko". Dlouhou dobu jsem se v noci probouzela hrůzou a dotekem se ujišťovala, zda mám břicho. I když jsem věděla, že břicho mám, cítila jsem se prázdná, tak strašně prázdná, nepotřebná, zbytečná. Ale co bylo horší - neustále jsem se cítila špinavá, hrozně špinavá a nešlo to umýt, i když jsem dokázala denně trávit i hodiny ve sprše - špína nešla dolů.
Nežila jsem v té době z víry. Měla jsem růženec, ale spíše jako nějaký talisman. Věřila jsem, že pokud ho budu mít u sebe, tak mě ochrání. V těch dnech po zákroku jsem se ho nemohla dotknout, jakoby pálil! Při pohledu na něj se moje oči zalívaly slzami, Takovéto úvahy jsem měla dlouho, několik let. Taky jsem se vyhýbala maličkým. Chodila jsem sama ulicemi a cítila svou prázdnotu. Tíha viny mě stále víc sužovala.
Když jsem už myslela, že bych měla vyhledat pomoc psychiatra, zakročil Bůh. Poslal mi do cesty věřícího kluka (možná vás zajímá, co se stalo s "přítelem". Je sám, někdy se ozve, ale má ve svém bytě klid, tak jak si to přál.). Věděl, že mě něco trápí a navrhl mi, že u nich ve farnosti je kněz, který by mi mohl pomoci. Říkala jsem si: "To určitě, pojedu někam, abych tam na sebe mohla žalovat takovou špínu. Vždyť by mě ten kněz vyhodil! A navíc, kdybych chtěla, tak i u nás kněz je." Nejela jsem tedy nikam, ale myšlenka byla do mě zasazena. Několik let jsem to zvažovala a přemýšlela. Možná, že takový kněz je lepší než psycholog a navíc to stejně nesmí nikomu říct.
Bylo rozhodnuto! Když se člověk rozhodne pro něco dobrého, Bůh mu velmi pomůže. Poslal mi do cesty jednoho kněze, který se mnou hovořil vlídně. A tehdy se začala probouzet rostlinka víry, která byla zaseta kdesi hluboko v mojí duši. Asi viděl moje rozpaky, ale ani náznakem se nezmínil, že jsem udělala něco špatně, a tak jsem postupem času získala v něho důvěru. Ale zase mě trápila myšlenka, co si o mně pomyslí, zda se budu moci ještě někdy obrátit. Každou přípravou na svátosti jsem nabírala vláhu, až konečně přišel den, kdy kytička prorazila mnohaletý nános hlíny v mé duši. Neuměle, protože jsem to dělala poprvé, jsem vyznala své hříchy! Hrozně jsme se styděla, měla jsem pocit, že jsem celou dobu těch příprav lhala., obava z toho co si o mě bude myslet.kněz a co tomu řekne Pán Ježíš!? Bylo mi hrozně, ale bylo to venku!
Pocit, který mě zaplavil se nedá popsat! Radost, úleva a slzy. Po mnoha letech jsem se mohla nadechnout. Svítilo slunce …..a moje rostlinka víry začala pomalu, pomaličku nabírat na síle! Mohl by někdo nemít rád toho kdy umí i takovéto věci odpouštět?! Ne! Není to možné! Snažím se krůček po krůčku přibližovat k Němu, někdy to jde lépe, někdy je to krok vzad, ale už mám "prince", kterého jsem si vysnila na začátku života, který mi On sám dal. Čechová Marie
ŘÍM 2001
Začátkem května se rozhodlo 13 odvážlivců vyjet na pouť po římských památkách, hrobech světců a vůbec dějinách naší církve. Našimi přibližovadly byly 3 auta.
Bylo neuvěřitelné, jak jsme spoustu věcí a vůbec hlavně jídla nacpali ("našlapali") do tak malých kufrů. Každý volný prostor byl ekonomicky využit. A taková rezerva je vhodným místem pro konzervy.
Potom následovala náročná cesta, zhruba 1400 km. Cesta byla opravdu náročná, hlavně pro řidiče, kteří se však statečně drželi. Ale zato ten pocit svobody a krása přírody nám nahradil všechno to nepohodlí v nacpaných autech.
Cestou tam jsme navštívili město Spoleto, kde jsme si prohlédli místní kostelík a byli vřele přijati tamějším knězem, který nám umožnil oslavit mši svatou a dokonce nás pozval na zmrzlinu. Osvěženi a spokojeni jsme se chystali strávit první noc někde pod širákem.
Italští řidiči jsou pěkní drsňáci a než se nám podařilo přizpůsobit se zběsilému stylu jízdy, tak jsme se všichni ztratili, to potom smsky jen lítaly. Nakonec až v hluboké půlnoci jsme se nakonec našli a uložili na jedné benzince. Žádné pohodlí, ale zato ta romantika - spát pod hvězdami.
Další den cesty nás čekala návštěva rodiště sv. Františka z Assisi. Jak jsme se těšili podívat se na místo, kde kráčívával tak velký světec, odradila nás spousta turistů. Konal se tam festival a kdosi z našich řad prohlásil: "Vidět to sv. František, tak se odstěhuje."
Do Říma jsme dorazili ve středu (3.den) dopoledne a byli překvapeni malým provozem, který je pro Řím neobvyklý. Byl totiž svátek a všichni prchli z města.
Ubytovali jsme se v kempu asi 200 metrů od moře, ale 25 km od Říma, takže nás každý den čekalo "putování" metrem. Mělo to i své světlé stránky. bylo to jediné místo, kdy si člověk mohl chvíli sednout, protože jsme byli téměř celý den na nohách.
A teď bych zase chtěla přenechat slovo někomu dalšímu … Katka Loubová
Týden v Římě byl časem plným klidu, pohody a radosti. Možná také proto, že všechno záleželo na každém ze zúčastněných. "Jaké si to člověk udělá, takové to má". Každý z nás přirozeným způsobem dával to, co mohl dát.
Jeli jsme si odpočinout, odreagovat se, nabrat novou energii. (A také poznat něco nového). Přitom ale obohatit sebe a druhé po stránce duševní i duchovní. A to, myslím, bylo podstatné. S odstupem času to tak vnímám já a doufám, že nejsem jediná.
A jak že jsme odpočívali? Stručně řečeno aktivně a někdy až tak, že někteří večer padali únavou.
Řím je nádherné město plné historie a památek. Ze všech stran na nás dýchalo něco jedinečného. Člověk nevěděl, čemu věnovat pozornost dřív. Jestli nádheře mramorů, mohutné výzdobě nebo prostému starému krovu kostela či chátrajícím sloupům starověkého Říma. Jestli přemýšlet nad šikovností a talentem prostých chudých umělců anebo nad pýchou a hrabivostí mocných.
Nejednou se nám tajil dech nad tou krásou a rostl v nás obdiv nad velikostí člověka.
Měli jsme skvělého průvodce, který znal odpověď snad na všechny otázky, snažil se ukázat co nejvíce a nejenom známá a všemi turisty navštěvovaná místa.
Možná máte pocit, že jsme jenom obcházeli kostely a jiné stavby, "hustili" do sebe historii a to byla veškerá náplň dne.
Prostor byl na všechno. Mši svatou, osobní modlitbu, blbnutí, vaření i lehké opalování či lenošení pod piniemi a sbírání mušliček u moře.
A které místo se mi ještě líbilo, bylo San Marino. Upravené útulné a obklopené
krásnou přírodou, ležící na hoře. Zde jsme využili skvělých cen a nakoupili nějaké ty dárečky"domů.
A když mám všechno shrnout - hned bych jela ještě jednou a vás všechny vzala
s sebou. Opravdu takový výlet stojí za to. Zůstaly v nás nádherné vzpomínky, načerpali jsme novou sílu a hlavně se duchovně občerstvili.
Pouť se nám oběma moc líbila. Marcela + Jiří
ŘEKY
Symfonická báseň Vltava Bedřicha Smetany patří ke klasickým dílům naší hudby. Dokonce se stala i jedním ze symbolů české nezávislosti, svébytnosti a státnosti. A to nejen kvůli autorovi, ale především díky svému tématu.
Řeky jsou vůbec velmi svázány s osudy obyvatel jejich břehů. Zcela hmotně chápáno dávají vodu, tedy obživu. V minulosti byly, a vlastně dodnes jsou prostředky rychlé a levné dopravy. Jejich prostřednictvím tedy komunikujeme. Velmi často ohraničují naše výsostná teritoria. Slouží tak našemu sebeuvědomování. Jsou pro nás velmi vítaným duchovním symbolem.
Řeka, voda, moře, hlubina, pramen,…
Později mohutná řeka vzniká jakoby z ničeho - stejně jako mohutnost člověka. Z počátku je slabým ohebným pramínkem, který nemá daleko k zániku. Jemně zurčí, dává čirou, čerstvou, mladou vodu. Pomalu sílí, sytí ho podzemní voda i deště. Přidává na rychlosti, skáče, získává další zkušenosti z množství malých přítoků, do cesty se mu stavějí první zdánlivě nepřekonatelné skály, bouří a dere se vpřed horlivostí sobě vlastní. Některé překážky strhává. Z pramínku je potok a malá řeka. Vytváří nádherné vodopády plné kadeřavých vln a jemné tříště, v peřejích si hraje s barvami světla, kochá se z vlastní krásy a je ráda obdivována ostatním světem.
Skály a kopce končí a ona vtéká do údolí. Dosud jen brala. Nyní se začíná učit i dávat. Trochu se vzpírá a pak škodí. Ale pochopí, že život řeky nejsou jen hrátky, že řeka teče pro druhé stejně jako druhé existuje pro ni. V údolí je řeka širokou matkou, objímá život svými pažemi, sytí všechno kolem sebe. Dříve živena, nyní sama dává vodu do studní. Tato část života řeky je nejdelší. Po čase začíná chápat, kam spěje. A vypráví všem na své cestě o moři, kam tečou všechny řeky, které na světě jsou. Majestátnost stáří dodává jejím slovům vážnost. Před ústím vydá všechny své plody a buď s otevřenou náručí nebo s pokorně skloněnou hlavou se zaslibuje svému snoubenci - moři. Proto mají lidé rádi delty řek a vyprávění moudrých starců. Jan Hanák
MALÉ OBČERSTVENÍ, BYCHOM NA POZEMSKÉ POUTI NEHLADOVĚLI
Co všechno člověk neslíbí, když si chce zachovat dobrý zdravotní stav!
Třeba já. "Napiš něco o obědě!" řekl mi jeden velebný pán ( měl plnovous a dlouhatánské vlasy). Slíbila jsem, že jó. Co jsem měla dělat, když mě, pochodující přes Znojmo v lodičkách, svezl na "sociálku" a peníze za "taxi"nechtěl.
Vážení a milí čtenáři !
Jestli si ještě pamatujete na článek v minulém zpravodaji s názvem ZŮSTAŇ V POHODĚ, PÁN SE STARÁ, tak tam byla napsána tato věta: "Jsme celkem normální rodinka, i když malý kastrůlek je pro mě rarita - ale o tom třeba někdy příště."
Splním tedy taxikářovo přání a svůj příslib. Tož několik slov o našem nedělním obědě.
Je sobota podvečer. Naše maminka se nás (tradičně) ptá: "Co se bude zítra vařit?" Rádi mamince pomáháme, proto ji každý řekne svůj návrh na slavnostní nedělní oběd. Bratr Josef by se rád zakousl do jitrnice nebo jelita, Alžběta by chtěla zmrzlinu, Matouš pštrosa, Magdaléna lívance, ... V mohutných přípravách nedělního oběda všichni zjistí, že jsou například kuřata. Ač rádi či neradi, všichni se podílí na přípravě (pro někoho ohromujícího, pro někoho obyčejného) nedělního "občerstvení". Někdo škrábe brambory (to dělá každý "hrozně rád"), jiný shání "kuchařské materiály", tzn. obvolává všechny naše známé, jestli náhodou nemají kilo mouky, či pár vajec, nebo olej. Sestra Alžběta je mistryní v ochucování jídel. Jednou nám opepřila polévku tak, že i tatínek řekl: "Ta polévka je nějak moc silná." A šel se napít vody. (On,vinař!)
Za normálních okolností jsou přichystány dva stoly o deseti místech.To máte kolem sebe ohromné volno (ale nohy jsou na tom trošičku hůř). Mimořádka je, když se ke stálým konzumentům přidá ještě tak deset i více hostů. "Kam si mám ty nohy jako strčit, nevíš?!"… je pak nejčastější užívaná věta při stolování.
Před obědem zazpíváme zbožnou písničku jako modlitbu ("Otče náš všemohoucí Pane"…), pak se zasedne ke stolu. První ochutnání a… otec zvolá: "Sůůůl!!"
Po polévce následuje masitý hřeb týdne. Nejsou totiž pro naše mlsné jazýčky přichystané jen kuřátka, ale i řízky a kdo chce, může si vzít i rajskou omáčku. Zdá se, že je navařeno pro celý pluk,ale kdo se večer opozdí, může tak akorát vylízat hrnce!!
Nevím, jestli jsem správně splnila přání podivného taxikáře, ale kdo by chtěl říci něco o sobě či o něčem, co zažil i nezažil, prosím, ať sebere odvahu (ovšem ne jako já, já jsem ji sbírala hodně, hodně dlouho) a napíše do Zpravodaje.
Bůh Vám dej dobrou chuť, něco k snědku a dobré zažívání! AMEN. Málča
P.S.: Chcete nějaká čísla?
Kuřátka------ 5ks
Kačenky----- 4ks + sekaná (kačenu všichni nejí)
Řízky--------- nikdy jsme je nepočítali
Brambory---- radši nevzpomínat (kdo to má pořád loupat)
atd.atd.atd.---
Tož radost
Hlavním tématem třiadvacátého setkání Ain Karim je radost (o ní o kus dále ve Zpravodaji najdeme hrst zamyšlení). Myslím, že každý jsme svým způsobem "doma". Radost je něčím, po čem mladý člověk bytostně touží a zároveň se nezměrně bojí, že radosti nedosáhne, nebo, že to nebude něco trvalého. Mám za to, že radost je jedním z prvních témat života, na kterých nás Bůh v našem mládí učí rozlišovat. Rozlišovat mezi tímto světem, ve kterém žijeme, a pojmy, které se ho snaží popsat. A světem Božího království, kam nás Bůh všechny zve (vzpomeňme na 1. listopad, slavnost Všech svatých - všichni jsme byli povoláni ke svatosti, neboť všichni se máme učit následovat našeho Pána, Ježíše Krista).
Každá radost v tomto světě má svůj důvod, svou příčinu, okamžik vzniku, dobu trvání a chvíli odejití. Je- li důvod radosti a způsob prožívání radosti zakotven v něčem, co je dobré i před Bohem, je taková radost krásná. I když odezní. Naší pozornosti se však nabízí také radost, kterou přináší archanděl. Radost od Boha. Radost, příčinou které je Bůh ve své dobrotě. Je Boží dobrota mou radostí? Pak jsem začal opravdově přijímat dar víry. Nic mi to neříká? Mám naději, že mě Bůh překvapí něčím úžasně krásným, abych Jeho dobrotu dokázal zahlédnout. Je mi to vuřt buřt, úplně jedno? Jasné znamení, že jsem v nějaké slepé uličce života.
Když sv. Pavel říká: "Radujte se, opakuji vám, radujte se!" (Ef 4, 4), nechce po nás nějaké výkony naší psychiky. Vůbec nemá v úmyslu nějaký lidský výkon, jehož nenaplnění mě bude nořit do smutku z poznání, že něco důležitého v mém životě chybí. Apoštol národů chce říci jen jedno jediné: žij v odvaze objevovat Boží dobrotu. Pak bude Tvé srdce naplněno radostí od Boha. Jak na to? Úplně jednoduše. Uč se důrazně říkat ne zlu ve svém srdci a kolem sebe, a tím dát prostor Bohu, aby Ti mohl ukázat svou lásku. Ona přináší radost, jež nezná západu. Protože věčný Bůh je radostí těm, kdo Ho přijali.
Jak křehké a niterné téma! Nebylo by lépe v této chvíli raději již vkročit do ticha pozornosti vůči Bohu osobní modlitbou? Ať je bránou k radosti! Amen.
Pohádka o tom, jak jedna princezna ke štěstí kráčí
Byla jednou jedna maminka a jeden tatínek, kteří velmi milovali život. A nebyl to jen tak nějaký život. Byl to Život naplněný Boží láskou a milostí.
A protože tento život chtěli plně rozvíjet, začali - hmmm, hnedle vařit knedle! - ach, totiž promiňte, nebudu sem více plést pracovní příkazy, co lítají kolem - začali hnedle ve své rodince. Rodinka to byla velká, a aby v ní bylo všechno, co Pán chtěl, nadělil každému dítěti něco docela odlišného: jeden se stále smál, druhý hodně povídal, třetí učil všechny děti, čtvrtý stále pekl buchty.
Co však dělal prostřední, to Ti teď píši na papír. Táák. (Knedle!)
Za sedmero kopci, sedmero háji a sedmero potoky žila, byla princezna. Byla to princezna ještě malá, a proto si ráda hrála. S panenkami si vařila v kuchyňce - chtěla být podobná mamince. Měla hodné rodiče, kteří se snažili žít podle Božích přikázání, neboť věděli, že je to krásné, a tuto svou zkušenost dávali i svým dětem.
A tak to neminulo ani naši princezničku. Už jako měsíční škvrně dostala ten nejkrásnější dárek (který si ještě dlouho neuvědomovala) a tím byl křest. (uff). Z našeho dítěte se stalo Dítě Boží. A v síle Boží milosti také rostlo. Kráčelo po té nejkrásnější cestičce - její sourozenci si s ní hráli, povídali, chodili na mše svaté, pracovali spolu, ale také se škádlili. Užila si radosti a smíchu, že byste tomu ani nevěřili.
Po čase nám malá princeznička vyrostla do věku, kdy se připravovala a přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Určitě si dovedeš představit, jaká to byla velká slavnost, protože věřím, že i Ty jsi to také zažil(a).
Pak nám princeznička zase trochu povyrostla - někdy k Boží radosti a chvále, někdy však k zármutku a pláči. Tak to šlo každý den, v jednom více, v dalším méně. Až po čase princeznička pochopila, že když to všechno odevzdá Bohu, On může i skrze ne moc radostné chvíle vést Své Dítě tam, kam chce.
Jenže toto si naše už velká princezna mnohokrát nechtěla připustit, a to, co dělala, ji příliš k radosti nepřivádělo. Začala se tedy učit velké důvěře, lásce a pokoře k Bohu. Co teď říkám, už nevím, ale věřím, že po dlouhé pouti (jak bude Pán chtít) dojde až k té největší radosti, kterou lze prožít jen s nebeským Otcem a u Něho.
A k Němu dojít přeji i Tobě. Tvůj Zlobivej Anděl
"Putujem všichni na Velehrad…"
Že jsou Vám ta slova známá, není divu, vždyť jsou to slova z písničky, kterou si v srpnu zpívali do kroku pěší poutníci na Velehrad. Celkem jich bylo 244 a to byl počet v Buchlovicích, posledním místě noclehu. Ráno sem přijely autobusy z farností a všichni společně jsme došli na Velehrad a tehdy nás bylo asi 2000. To už je pořádné procesí.
Mnoho lidí si v době, kdy se o této pouti mluvilo, myslelo své. Někteří se chápavě usmáli, jiní si klepali prstem na čelo, a tak dávali najevo, co si myslí o tom, když chce jít někdo pěšky takových kilometrů. Někteří si mysleli, že je to výstřelek, který přejde, ale přešlo je to ve chvíli, kdy 20. srpna v 17.00 vyšlo asi 40 prvních poutníků z Vranova.
Měla jsem to štěstí, že jsem směla být mezi nimi. Vycházeli jsme s nadšením, které se cestou, nevím jak u koho, ale u mě ano, stále zvětšovalo. Jistěže přicházela únava, bolest nohou, ale přece to nemohlo zastínit radost, kterou nám do srdce vléval Bůh. Každý z poutníků měl svůj úmysl, který chtěl na Velehradě nechat. Bez opravdového úmyslu by asi člověk nemohl jít, protože, když začnou bolet nohy (asi po 70 km), udělají se puchýře (asi po 50 km), může tyto bolesti obětovat Pánu Bohu, právě za ten svůj úmysl.
Nejúžasnější byla atmosféra v poutní skupině. Celou cestu se zpívalo, modlili jsme se hlasitě, ale i v tichosti a když se člověk rozhlédl kolem sebe, uviděl vždy kamaráda. Tato podpora bratrů a sester vedla k tomu, že si člověk mohl dělat legraci i ze svých bolestí. Večer byl vždy nachystán nějaký program, který vedl k pobavení, ale ani při pochodu nebyla o legraci nouze. Myslím, že když jsme procházeli vesnicemi, mohli lidé pozorovat na našich tvářích radost z toho, že můžeme jít za svým Pánem a Matkou, a že nikdo z nás nejde z donucení. A také se nám povedlo i lidi, se kterými jsme se setkali, "nakazit" tímto optimismem a radostí, kterou svět nemůže dát, kterou dává jenom Bůh.
V sobotu dopoledne, když špinaví, opálení a někteří bosí (na znamení pokory) doputovali na Velehrad, měla jsem smíšené pocity, jednak radost z toho, že jsme na místě tak posvátném, ale také smutek z toho, že všechno končí. Ale z toho smutku mě vyvedl brněnský pan biskup Vojtěch Cikrle, který sloužil poutní mši svatou, když svým kázáním připomněl, že celý náš život je poutí k věčnosti, a tak když jsme dokázali v takovém nadšení vydržet týden, tak by nám nemělo scházet celý život. Byla to jedna z vět, které Bůh při této pouti řekl mně. A tak když při závěrečné adoraci otec Marek žehnal rozcházejícím se poutníkům, jsem s opravdovostí mohla říci: "Děkuji Ti, dobrý Bože, za to, že jsi, a za to, že jsem já, že jsi dal člověku lásku a dáváš nám pocítit radost."
Když jsem se vrátila domů mezi své blízké, padl samozřejmě dotaz, zda půjdu příští rok zase? Odpověď jsem si nemusela rozmýšlet: "Dá-li Pán Bůh, tak ano a ještě nadšeněji." Marie Čechová
RADOST
Co se vám vybaví při slově radost?
Smích…? Humor…?Rozesmáté obličeje…? J …? Pokoj …? Příroda …?
Hrající si děti …? Jásot …? Zpěv …? Štěstí …? Spokojenost …?
Radost z toho, když se mi něco povede …?Bůh …?Odpuštění …?
CO JE RADOST…? Co znamená slovo RADOST pro některé z nás:
Radostí v téhle větě (motto) je Kristus. Napadá mě: "… vrcholem radosti je být s Tebou." (Koinonia č. 159).
Hned mě napadlo, že po pravé radosti moc (strašně) toužím (poznat ji, žít ji), a že bych chtěla najít pramen radosti a spočinout v něm, úplně se v něm utopit, být jím naplněná. AMEN.
Jedno máme jisté: Jelikož Bůh má vše ve své režii, víme, že zlo nikdy nepřeváží nad dobrem. To znamená, že pokud vše svěřím Bohu, pak to dopadne tak, jak je možná nejlepší varianta.
Nekrásnější radost je radost darovaná od Boha, radost, která naplňuje celé nitro, rozlévá se do každičkého kousíčku našeho bytí. Radost z upřímných dětských očí, co skrývají srdce čisté jako křišťálové studánky, i z úsměvu člověka, který svůj život již prožil a jehož radost je jako klidná voda.
Být společně s těmi, co mám rád, u Boha.
Myslím, že radost je osobní pocit. Je tím větší, čím více se předmět radosti dotýká mé osoby (povrchně - niterně). Když mám z něčeho radost, všechny ostatní pocity, přestože i nadále zůstávají (problémy, starosti, trápení), ztrácejí na síle a důležitosti. V podstatě mám důvod k radosti pořád, když vše kolem sebe vnímám jako dar od Boha a pociťuji za tato obdarování vděčnost.
Raduji se, že jsem Božím dítětem, že je krásný den, že mám rodinu, kamarády, že mám někoho rád, že jsem zdravý, mám práci, že radost prožívají lidé okolo mne, že se děje něco hezkého, že jsem nebyl zkoušen ve škole, že jsem neplatil pokutu, ….., že mi bylo odpuštěno, že mi byly odpuštěny hříchy. Mám radost až na kost.
Slovíčko "RADOST" pro mě nemělo vždy stejný význam. I když se skládá z naprosto stejných písmen jako před pár lety, změnilo se. Nejspíš je to tím, že jsem začala toto slovo vnímat i užívat docela jinak.
Dříve bylo pro mě jakýmsi označením pro příjemný pocit. Tedy pouze příjemný pocit. RADOST byla zábava a dobrá koupě věcí, dobrá nálada, spousta pití a jídla nebo společnost mých přátel. Avšak když se dnes zamýšlím nad tímto slovem, uvědomuji si, jak velké a naplněné slovo to musí být. RADOST nemusí být pouhým pocitem, ale může se stát i skutkem. RADOST je podívat se do zahrady, kde se stejný strom mění ve střídání ročního období, radost je pohled na Slunce, když vychází a zapadá, radost je pouhá myšlenka na jakoukoliv formu života. Nejsou to jen pocity, když se mi něco daří, ale raduji se i z nezdarů. Když jsem nemocná nebo mě něco trápí, tak se také raduji. Ano, raduji se z toho, že mohu trpět, protože vím, že přijde den, kdy se budu opět radovat.
Mám radost, když se mohu radovat s přáteli. Ale rozdávám radost i těm, kteří o moji radost nestojí. A věřte, že i z toho mám velkou RADOST.
"PROČ?" ….Protože pouze život s Ježíšem je jedna velká RADOST.
Bez Něj bych se nemohla radovat ani z příjemného, ani z nepříjemného.
…DÍKY PANE…
Zeptali jsme se i deváťaček z Olbramkostela a okolí na slovo RADOST:
Radost je pocit nenadálého štěstí. Je to velmi příjemný a hřejivý pocit, který dělá člověka šťastným a spokojeným. Život bez radosti není veselý a úplný.
Radost pro mě znamená zdraví a spokojený život všech blízkých (rodiny).
Radost pro mě znamená slovo: třeba lásku, smích, zdraví a štěstí všech.
Sláva, štěstí, něco fajn, co mě těší.
Radost je věc, která by se měla chránit a opatrovat. Někdy je těžké radosti docílit, ale stojí to za to. Štěstí je pro mě mít okolo sebe mnoho kamarádů, nehádat se, a abychom se měli rádi.
Radost pro mě znamená žádné hádky, smích, nezávidět někomu něco, láska, štěstí, zdraví, dělit se o vše s jinými o krásné pocity, štěstí. Radost je nejlepší lék. Alespoň pro mě je to ten největší lék.
Radost je pro mě obrovská naděje a povzbuzení, která se nedá vynutit. Na radost má právo každý člověk, ale ne všichni si jí dokáží vážit.
Slovo radost pro mě znamená, když se s čistým a radostným srdcem mohu s mými nejlepšími kamarádkami zasmát.
Radost - je to slovo, které má mnoho významů. Ale pro mě je to, aby všichni lidé byli na sebe hodní a aby byli zdraví. A aby byl na celém světě mír, protože jedině tak mohou být všichni šťastní.
CO JE TO RADOSTNÁ ZVĚST OD ANDĚLA PRO VŠECHEN LID ...?
A teď si zkuste sami odpovědět, co pro vás znamená slovo RADOST.
Zkuste si sami odpovědět, co pro vás znamená
RADOSTNÁ ZVĚST OD ANDĚLA.
Anděl jim řekl:
"Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid."
Lk 2,10
BOTY
V jednom obuvnictví se kupodivu prodávaly boty. Lidé tam chodili a zkoušeli si ty nejnovější modely. A tak dlouho si vybírali, až nakonec odešli s prázdnou, protože se jim žádné nelíbily, nebo si řekli, že se podívají někde jinde po ještě hezčích.
V regálu úplně vzadu ležely jedny boty celé zaprášené, ale pod tou vrstvou prachu se skrývaly ty nejpohodlnější boty, které si člověk mohl jen přát. Čekaly tu na někoho, kdo si jich všimne a vezme je do ruky, otře z nich ten ošklivý prach, který je tak tížil.
Jednoho dne k regálu přistoupila žena. S láskou, skrytou ve svých očích, vzala boty do ruky a postavila je na kraj regálu. V tom milé boty pochopily, že i ony mají šanci na to, že si je někdo koupí.
O několik dní později se najednou ocitly v nákupním košíku a nesly se domů. Majitel je vzal do svých rukou, opatrně z nich setřel všechnu tu špínu a dal je jako dar svému příteli.
Boty byly šťastné, protože konečně mohly plnit svou funkci.
No a pokud budete mít odvahu tak slova "boty" nahraďte svým jménem, "ženu" Pannou Marií, "majitele" Pánem Ježíšem.
Jestliže jste to udělali, tak Vám nakonec vznikne, jak se Bůh konkrétně stará o každého z nás. Není mu jedno, co se s Tebou či s Tvým přítelem děje, pořád má o Tebe starost a jsi pro Něho ten nejvzácnější.
A my? Jak my se staráme o lidičky, kteří žijí vedle nás? Někdy je nám jedno, co se s nimi děje, někdy zavíráme oči a nic nechceme vidět a slyšet. Někdy to chce jen odvahu, abychom se dokázali postavit realitě dnešního života. Mnohdy stačí, když si s druhým jen popovídáme, jindy zase, když pošleme SMS a někdy postačí, že "jen" jsme s ním.
Panna Maria? To je ta žena, která nám s láskou pomáhá, aniž si to my uvědomujeme. Ona je ta, která se nás snaží přimět k tomu, abychom přicházeli k jejímu Synu a hledali tam vše, co pro život potřebujeme.
Kdybychom věděli, jak moc nás miluje, plakali bychom radostí.
CHŘIPKA
Všude kolem řádí chřipka. A dokonce si našla cestu i ke mně.
A tak se vzpamatovávám z její náhlé návštěvy. Nejprve jsem měl takový pocit, že přece jenom nějaká symbióza mezi ní a něco jako aktivním životem, který dennodenně prožívám, bude připadat v úvahu. Velice záhy (po první noci, kdy jsem měl pocit, že už nemám jak a čím dýchat) jsem pochopil: chřipka není vůbec (to znamená ani trochu) příjemná návštěva, vlastně je pěkně vlezlá, po chvíli klidného rozhovoru rozpoutá takovou bouři svého sobeckého zájmu o hostitele, že mu znemožní jakoukoliv jinou činnost. A tak jsem se přiučil u moudřejších, kteří už dávno ví, jak se proti takové nečekané návštěvnici brání - teplou postelí, neméně teplým čajem, pořádnou "dezinfikací" míst, kde nemilá, nevážená, pěkně odporná paní Chřipka ráčila v mém "domě" spočinout, a nakonec znovu pořízením si toho, co si s sebou odnesla (ona je taky tak trochu stračí povahy - ovšem pardon, jestli náhodou neškodím tomu pěknému opeřenci).
Paní doktorka v ordinaci toto vyjádřila jednoduchou větou: "Určitě nešetřete na vitamínech." (To jen abyste věděli, o čem je řeč.)
Jinými slovy - abych se vrátil tam, kde jsem začal: vyhánění chřipky se ale ani trochu nesnáší s aktivním životem. A tady jsem si uvědomil, že to není až tak úplně pravda. Totiž, abyste tomu rozuměli, nejprve mě zachvátilo zděšení: Co budu dělat? Ležet, odpočívat, dobře jíst, dobře spát, dobře pít… právě teď, když toho je potřeba tolik udělat. Na fakultě jedna zkouška stíhá druhou, za dveřmi státnice a "pod stolem" nedopsaná diplomka, je třeba natočit rozhovor, napsat Slovo na neděli a navíc má brácha narozeniny. Pak jsem ovšem pochopil, co jistě mnozí z Vás už dřív. Stejný shon, jenom v jiném kabátu, bych prožíval i jindy.
Vlastně žiju a nepočítám s neočekávanými událostmi, které by můj rychlík přibrzdily. Já si ty výkyvy vůbec nemůžu dovolit. (Znáte ten pocit?)
A tak jsem si řekl, že to je mnohem horší diagnóza než chřipka. A pak jsem viděl, jak se to fyzicky aktivní mění v duchovně aktivní. Ovšem to nelze jinak, než že se fyzicky zastavíte. A zjistil jsem, jak některé věci mého duchovna poněkud zahnívají, poněvadž na ně jaksi nebyl čas. A tak jsem těch několik chvil využil a čas si na sebe udělal. Neprohloupil jsem. A za to všechno může hnusná, lepkavá, mlžná chřipka. Nebo vlastně tichá, pokojná, mateřská chvíle klidu. Jan Hanák
AHOJ Z PRÁZDNIN
BORY, BORY; HORNÍ BORY
Když jsem byla v Borech,
chodila jsem v botech.
Rostla tam velká tráva
a v dáli se pásla kráva.
Spousta přátel jelo se mnou,
v Borech bylo prima.
Hory a kopce krajinou pěkně se vinou,
občas námi třásla zima.
Baseball rádi jsme hráli ,
až mety metr skákaly.
Fotbal nezůstal pozadu,
sem tam nás nechal o hladu.
Voda - to slovo tak často řečené,
horka až po krk.
Člověk rád skočil do té vody zelené,
skoro si i nohu vyvrk.
Ahoj a "nashle" poslední sbohem,
vy lidé poslaní Bohem.
Napřesrok sejdeme se v Borech zas
a prožijeme spolu plno krás!
Humor je sůl země,ale kdo je jím dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý. KAREL ČAPEK
O RADOSTI SKRYTÉ
Jedna píseň skupiny Spirituál kvintet má název "O smíchu". Pojednává o pekaři, jehož předností byla veselost, klaunství, dobrá nálada všem na odiv. Dále pak: … "… o kousek dál žil zase švec, mrzout, bručoun a jezevec, no žádný klaun, achich ouvej vím, co dím …" A co z toho bylo: …"…když náhodou jel kolem král, pekař se zrovna smál a smál a už to má, achich ouvej vím …, … ten se smál moc a ten málo, královi se to nezdálo a už to maj …, …" oba skončili v base.
Sám sebe bych hodnotil, vůči svým kamarádům, jako vtipálka a srandistu, od kterého se čeká nějaký "kameňák" či recese. Do smíchu mi ale není vždycky, ostatně, jako každému jinému člověku. A v okamžiku, kdy mne opouští pověstný humor, mívám velkou obavu, jestli mám jít mezi své kamarády, když jim zrovna nemůžu dát to, co se ode mne tak trochu čeká. Nejde mi totiž dost dobře nastavit světu masku a hrát divadlo, že je vše O.K. Tohle se mi prostě nedaří a každý to většinou pozná. Ti všímavější řeknou: "Keji, jsi dnes nějaký zamlklý." Takový postřeh potěší. S únavou a s nějakým trápením se v životě potýká každý.
Přijde mi ale, že ostatní se většinou snaží hrát divadlo. Ne všichni. A ti, kteří jsou víc průhlední, nebo si na nic nehrají, stejně jakoby žádné soucítění od okolí nečekali, natož pak pomoc, nebo řešení.
Já vím. Je to těžké. Vzájemná důvěra se buduje dlouho. Možná, že ze všeho nejdřív se musíme naučit "být spolu". Umět se vnímat navzájem mezi sebou i sami sebe.
Běžně, když skončí nějaký daný program, není, co dodat a nastane ticho. To "trapné", nepříjemné ticho. Každý ho řeší po svém. Kluci třeba zkouší odlehčit situaci nějakými vtípky, holky zase honem sbírají hrníčky od čaje, běží se podívat, jestli jsou zalité kytky, všichni mají spoustu důležitých povinností, vyklidí plac nebo vůbec, zvednou kotvy. Zdá se, že po skončení uměle vytvořeného programu, si už nemáme, nechceme nebo neumíme, co říct. Ticho není prázdné, ale prázdnota se může zdát markantní v tichu. Zdánlivě.
Konečně, chceme-li se setkat s Bohem, začít ho vnímat, taky se musíme ztišit, mlčet, naslouchat mu v tichu. Právě, když se ztišíme, jakoby se rozsvítilo a vidíme, že tady nejsme sami a je kolem nás spousta "cizích" lidí, o kterých toho moc nevíme. Mluvit s nimi je každopádně těžší, než samolibě vtipkovat, anebo si dělat slepě své neosobní povinnosti.
Ve světle ticha se vidíme v plnosti. Takže žádná prázdnota? Ta je jen v našem postoji vůči ostatním. Ve světle ticha máme všichni rovné šance - pilné včelky se usadily, mluvkové ztichli a je možnost si uvědomit, proč tu vlastně jsem.
P.S.: Možná, že je to všechno jinak, ale přesto, i když budu sršet vtípky, nebo mi bude smutno, chtěl bych mít v nitru radost, že mám kamarády, za kterými můžu bez obav přijít. Keja