Budete mi svědky …
Od rána mi tu povídá rádio, a dneska je to furt o nejstarším objeveném hřbitově v Praze. Hřbitově židovském, ale to je celkem jedno, lidi ty jednotlivý náboženství moc nerozlišujou. Ten hřbitov má jednu velkou smůlu: naši židovští předkové si dovolili netušit, že o takových sedm století poté, co tu pochovávají své blízké a sebe navzájem, tu bude chtít stavět své podzemní garáže Česká pojišťovna, mocná, ještě donedávna monopolní organizace, která byla zvyklá se na nikoho a na nic neohlížet (dřív ji zaštiťovala Strana, pak Klaus atd.). Jenže Izraelité, ti si panečku potrpí na úctu k předkům, na vytrvalost a věrnost v zachovávání předpisů zákona (Starého zákona) místo odpočinku mrtvých je místo klidu, žádné bouráky, žádní papaláši. To kdyby vykopali nějaký křesťany, tak si pytlíky s kostmi vezmou archeologové a po antropologickém zkoumání je šoupnou někam do regálu v depozitáři a při nějaké inventuře je pošlou na kostní moučku pro dobyteček (kdysi jsem toho v jednom takovém zařízení za "totáče" byl svědkem). Ale mrkněme na to, jak na tuto horlivost pro zákon (Sk 22, 3d) reagují naši bližní. To je popuzenosti: "Co si to ti židáci dovolujou! Co se vo ty svý mrtvý staraj! No jasný, chtěj s toho vymlátit velký prachy, na to vždycky byli kanóni!" Reakce úplně stejné, jako když si církev dovolila říci, že jí byl ukradeno hmotné dědictví předků a že je slušností vrátit to, co bylo čmajznuto.
Prostě a jednoduše, to, co je pro takového obyčejného českého človíčka skutečně důležité (blahobyt, bohatství, prachy), to jako motiv promítá do jednání druhých. "Náboženství ty jsou na prachy!" (což ve skutečnosti znamená toto: já jsem na prachy a nechápu, že by někdo mohl být jiný).
A tu máš, katolíku, kříž: chceš vydávat svědectví a lidi kolem si říkají: "no však my víme
proč …!"
Tak co s tím? Zabalit snahu být svědkem Kristu? Ale ne. Jen se netrápit, jak to berou lidi ponoření do tohoto světa. Však on už Pán najde cestu k druhým …
Taky jsem to nedávno zažil a právě u rozhlasu. Na Slovácku přepadli a unesli malýho kluka. Jeho táta je podnikatel a skupina mladých nemakaček si foukala, že ho pumpnou o nějakej ten meloun. Klučinu svázali a šoupli do skříně v nějakém sklepě. Jenže mrňous se nedal, rozvázal se, potichu vylezl, utekl a ještě zavolal policajty, kteří vykuky vybrali jako vejce z posedu. No a pak přijela televize a taky rozhlas a dělala se reportáž. A rozhlasák se ptal malýho: "A ty ses nebál?" A ten mrňous s krásnou kuráží v hlase bezprostředně odpověděl: "Ale ne. Já se přece modlil, aby se jim to nepovedlo a aby mi Pán Bůh pomohl a pak už to šlo samo!" (Reportér z toho byl viditelně paf a tak jen chvilku uctivě mlčel). To bylo svědectví jako hrom v hlavním rozhlase, v čase, který v tu chvíli poslouchá tak cirka 1,5 miliónu lidí! Jakže to říká Ježíš? No přece: "Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něj nevejde!" (Mt 10,15; Lk 18, 17). Křtem jsme Boží děti, tak co bude s tím našim svědectvím o Boží dobrotě v tomhle jubilejním roce ….
Co znamená znak jubilejního roku
Vytvořila jej v roce 1996 dvaadvacetiletá studentka umělecké polygrafické školy Emanuela Rocchiová, která pracuje v hnutí Katolické akce.
V modrém kulatém poli, které znamená vesmír, je vepsán kříž znamení Ježíše Krista, který se narodil před dvěma tisíci lety. O něm čteme v Listu Židům (13,8), že on KRISTUS (CHRISTUS) je stejný včera, dnes i navěky (HERI, HODIE, SEMPER), což je také heslem celého Jubilejního roku 2000.
A.D. 2000 = latinsky Anno Domini = Léta Páně (totiž Pána Ježíše).
Pán Ježíš přišel ke všem národům, aby celému lidstvu přinesl spásu. Proto kříž podpírá a nese lidstvo, spojené v pěti světadílech. Jsou zastoupeny stejným počtem holubic. Mají obdobné barvy jako na olympijských kruzích, místo černé je však bílá. Kříž je namalován stejnými barvami jako holubice, aby znázornil tajemství vtělení: Ježíš Kristus přijímá všechny podmínky života na zemi, "stal se jedním z lidí". Světlo, které se šíří ze středu kříže, ukazuje, že Kristus je světlo k osvícení všem národům (srov. Lk 2,32). Okrouhlý tvar holubic, které do sebe pěkně zapadají, připomíná, že Velké jubileum má být v duchu solidarity. Živé a sladěné barvy chtějí ukázat na jeho radostné a pokojné prožívání.
XV. SVĚTOVÝ DEN MLÁDEŽE - ŘÍM 2000
Všechny cesty vedou do Říma.
Toto známé úsloví pro nás nemusí znamenat jen 1.300 km, ale také "cestu lásky". A proč?
ROMA čteno pozpátku AMOR je láska. Dějiny vypráví, že sv. Petr přinesl prvním římským křesťanům znamení té největší a věčné Boží lásky kříž.
Pro mnohé z nás se kříž mohl stát něčím běžným a možná i nedoceněným.
Sv. Otec se k nám všem na prahu třetího tisíciletí znovu obrací se slovy:
"Kříž není znamení porážky, ale vítězné lásky Boha k člověku.
Neste tedy svůj kříž s odvahou a naleznete život věčný, který vás naplní radostí."
Pro letošní setkání mladých v Římě bylo vybráno téma: "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" (J 1,14),
abychom se i my k tomuto tajemství mohli skutečně víc přiblížit. Přepracováno z Paprsku EVA KUŘÁTKOVÁ
"Kdo jsi Ty, Bože, a kdo jsem já?"
To jsem tehdy ještě netušila. Bůh zasáhl do mého života zcela nečekaně a přece si zpětně uvědomuji, jak si vše pozvolna připravoval. Jako dítě jsem byla vychovávána v celkem normální rodině, kde byli všichni pokřtěni, ale žilo se dle světských zásad. Tomu odpovídal i můj styl života, který se vůbec nelišil od života ostatní mládeže. Dalo by se říci, že jsem křesťanstvím vcelku pohrdala.
Ovšem později, když člověk dospívá, začne se ptát po skutečném smyslu života. Nabídka světa se sice na první pohled zdá být velmi bohatá, ale toho, kdo opravdu hledá, nemůže dokonale uspokojit. Pomale jsem se dopracovala k tomu, že to s tím křesťanstvím nebude až tak špatné, ovšem o tom, že by katolíci byli zcela normální jsem stále dosti pochybovala. Vždyť si odpírají tolik dobrých věcí! No, a ti, co si je neodepírají a považují se za katolíky, jsem neshledala za přitažlivé, ti mi neměli do nabídnout.
Co mě překvapilo na těch, kteří si ty dobré věci odpírali, byla radostnost a pokoj, který z nich vyzařoval. "Na tom musí něco být!". A tak jsem se začala s Pánem Ježíšem nenápadně seznamovat, sem tam jsem jela na exercicie,…
Takovým celkovým zlomem byly později až jedny velikonoce, kdy jsem poprvé přistoupila ke svátostem. Od té doby se můj život stále díky Boží milosti proměňuje, i když se někdy "zuby, nehty" bráním, protože Bůh používá k zušlechťování člověka metody, které nám často vůbec nejsou příjemné.
Po nějaké době jsem si uvědomila, že mě Pán asi volá k něčemu jinému, než jsem se dříve domnívala. A tak rozhodnutí pro zasvěcený život bylo mou odpovědí na toto volání.
JUBILEJNÍ SILVESTR
Tak co, jak jste strávili Silvestr?
Věřím, že skvěle. Někdo možná na horách, na večírku, doma, zkrátka každý po svém. Někteří dokonce zareagovali na pozvánku strávit Silvestr na faře v Louce.
Vše začalo již 29. 12. navečer, kdy se sjelo pár lidí a "princezen" na mši svatou ve farní kapli. Potom jsme se zabydleli, zásoby dali dohromady a hned jsme se bez dlouhého rozmýšlení vrhli na první zápasy. K dispozici totiž bylo 6 stolních hokejů. Na popularitě získala i hra ČLOVĚČE KAMARÁD, podobná své známé předchůdkyni, no nekonečná hra. Zápasy mezi ZNO-LIT, ZNO-VSE, a já nevím mezi kým ještě, trvaly tak dlouho, že jsme ani nepostřehli jiný zápas a to na hodinách. Velká rafička totiž útočila na malou, kdo bude dříve v cíli. Nakonec byl boj nerozhodný a obě se střetly na číslici 3. A tak se šlo raději spát.
Ráno byl budíček něco po osmé, následovala snídaně ve stylu "urvi, co můžeš"! Odpoledne bylo opravdu duchaplné a nebojím se říci obohacující. Šli jsme zpívat koledy do nedalekého domova důchodců. Na tvářích těch starých lidí byla vidět opravdová radost a vděčnost. Na večer jsme se vrátili na základnu a už se zase zasedlo ke stolům, totiž ke stolnímu hokeji a jiným společenským "hrám pro dospělé". Tentokráte se šlo spát až ve 4 hodiny. Ráno po snídani se hrál florbal a fotbal ve vypůjčené vojenské tělocvičně. Odpoledne se chystalo občerstvení na večer.
Asi v 19 hodin jsme vyrazili na pěší pouť do Hnanic, která byla zakončena mší svatou.
Příchod nového roku jsme přivítali již před kostelem a na ohňostroj jsme se zajeli podívat do Znojma. Když jsme dorazili na faru, první kroky otce Bartoňka směřovali do kanceláře k počítači. Za chvíli se vrátil a pouze stroze konstatoval: "PŘEŽIL TO". A potom už se jen slavilo a slavilo. Samozřejmě se ještě stačili pořádně vyválet ve sněhu 2 oslavenci, kteří měli shodou okolností 1. a 2. ledna narozeniny.
Nálada byla skvělá a někteří nešli ani spát. Ráno to podle toho také vypadalo na mši svaté. Chr, chr, chr, …..
Opravdu jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit tak báječné akce. Rád bych proto poděkoval všem, kteří se jakkoli podíleli na přípravě, obzvláště o. Bartoňkovi za ochotu a velkou trpělivost s námi.
AHOJ příště FANY
P.S.: Původně měl článek o Silvestru napsat někdo jiný, ale protože ta osoba
(nechci nikoho jmenovat) prohlásila, že si NIC nepamatuje, byl jsem požádán já. Viď LENI!
Nemožné ihned, zázraky na počkání
Při své profesí jezdím hodně autem. Že to může být docela zábava? Jistě, ale pokud nezačnou nečekané obtíže.
Ten den jsem měl práci v Brně. Jako obvykle, rozvést objednané zboží všem zákazníkům do jejich obchodů a domluvit další objednávky. Brno znám celkem slušně, navíc do stále stejných míst jezdím už zpaměti. Takže "no problem". Jde to dnes dobře. Další zákazník odbavený. Nasedám do auta, otáčím klíčkem, zbývají mi už jen tři obchody, otáčím klíčkem, otáčím klíčkem a nic. Auto nejede. No dobrá. Kouknu se na to. Vystoupil jsem z auta a zvedl kapotu abych se podíval jestli mám v autě motor. Byl tam. Okolo jdoucí chodci jistě hodnotili mé počínání s uznáním. By1 jsem dobrej, dost dobrej. Ale na některé věci člověk prostě sám nestačí. Sedl jsem si zase zpátky za volant a pro jistotu ještě několikrát otočil klíčkem v zapalování. Tohle asi sám neopravím, ale s Boží pomocí by to třeba šlo. "Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Pane Bože, Otče nebeský prosím tě ...... Otče náš...Amen." Znovu otáčím klíčkem, ale nic.
Asi toho chci trošku moc. Co bych tak ještě mohl udělat? V sedmnáct hodin už toho moc nezbývá. Zavolat bráchovi nebo někam do servisu? Už vím, přece Ústřední Automoto- klub - "žlutí andělé", od pojišťovny mám jejich kartičku. Stačí vytočit 123. V takovém okamžiku je mobil docela dobrý sluha. Zada1 jsem číslo a čekal. Koutkem oka jsem si všimnul, že v protisměru u chodníku zastavilo nějaké auto. Nic divného, v Brně pořád někdo zastavuje. Už to vzal operátor. "Dobrý den.., ano...nejede mi auto,... ..v Brně …ulice Kounicova..." Během hovoru jsem ještě několikrát zavadil pohledem o auto v protisměru. Ale až teď! No, vždyť to je přece "žlutej anděl"! "Haló, pane, tady na ulici hned vedle mne stojí váš mechanik, já jdu za ním, děkuji, na shledanou", rozloučil jsem se s operátorem a běžel přes cestu. Domluva s mechanikem byla rychlá. Měl sice po službě a tady na ulici čekal na někoho z rodiny, ale ochotně se šel podívat a vůbec ne zbytečně. Zakrátko zjistil závadu - vybitý akumulátor. Pomocí jeho auta jsme moje nastartovali, vyřídili nezbytné formality, já poděkoval a pak už odjížděl k domovu.
Nestihnul jsem sice zbývající tři obchody, ale získal další zkušenost, že Bůh je nám stále nablízku. Jeho pomoc je vždy to nejlepší v daném okamžiku, i když se někdy vymyká našim lidským představám. Neotočil hned napoprvé klíčkem v zapalování, ale jakousi náhodou po Kounicově ulici projíždějící "žlutý anděl" není taky k zahození, co říkáte? Jirka
Modlitba papeže Jana Pavla II.
Buď veleben, Otče,
že jsi nám ve své nekonečné lásce
daroval svého jednorozeného Syna,
který se stal člověkem působením Ducha Svatého
v nejčistším lůně Panny Marie
a narodil se v Betlémě před dvěma tisíci lety.
On nás doprovází na naší pouti a dal nový smysl dějinám,
jež jsou společnou cestou v úzkostech i utrpení, ve věrnosti a lásce,
cestou k novým nebesům a k nové zemi,
Kde Ty, jenž jsi zvítězil nad smrtí, budeš všechno ve všem.
Buď chválena a velebena Nejsvětější Trojice, jediný a nejvyšší Bůh!
Kéž je z tvé milosti, Otče, jubilejní rok časem hlubokého
obrácení a radostného návratu k tobě,
kéž je časem, kdy se lidé smíří, kdy národy znovu naleznou svornost,
kéž je časem, v němž se meče překují v radlice
a místo řinčení zbraní zazní zpěv míru.
Dej nám, Otče, ať prožíváme jubilejní rok v poslušnosti
hlasu Ducha Svatého a ve věrném následování Krista,
v neustálém naslouchání slovu a čerpání z pramenů milosti.
Buď chválena a velebena Nejsvětější Trojice, jediný a nejvyšší Bůh!
Otče, podporuj silou Ducha Svatého úsilí církve
o novou evangelizaci a veď naše kroky po cestách světa,
abychom hlásali Krista svým životem
a směřovali naše pozemské putování k městu světla.
Ať Ježíšovi učedníci září láskou k chudým a utlačovaným,
ať jsou solidární s potřebnými a velkodušní ve skutcích milosrdenství,
ať jsou shovívaví k bratřím a sestrám,
aby nalezli u tebe shovívavost a odpuštění.
Buď chválena a velebena Nejsvětější Trojice, jediný a nejvyšší Bůh!
Otče, očisti paměť učedníků Tvého Syna
a dej, ať uznají své viny, dej, ať jsou jedno, aby svět uvěřil.
Kéž se rozšíří dialog mezi příslušníky velkých náboženství
a všichni lidé ať naleznou radost z toho, že jsou tvými syny a dcerami.
Ať se k prosebnému hlasu Panny Marie, Matky národů,
připojí prosebný hlas apoštolů a křesťanských mučedníků,
spravedlivých všech národů a všech dob,
aby byl svatý rok pro jednotlivce i pro církev
důvodem obnovené naděje a jásotu v Duchu Svatém.
Buď chválena a velebena Nejsvětější Trojice, jediný a nejvyšší Bůh!
Tobě, Všemohoucí Otče,
Stvořiteli vesmíru i člověka,
buď skrze Krista, který žije a kraluje nad časem i dějinami,
v duchu Svatém, který posvěcuje celý svět,
chvála, čest a sláva dnes i na věčné věky.
AMEN
Den plný námahy Motto:"Děti mávaly ocelovými ratolestmi a všichni volali: Bude výprask!"
Jednou za rok nastává den plný námahy: velikonoční pondělí. Jak velí starobylý zvyk, je třeba promasírovat sedací a pohybovací struktury slabší poloviny lidstva, aby jim to v namáhavé letní sezóně dobře běhalo, sedalo, vstávalo, kmitalo, … (Otázka do diskuse: jestlipak by se nemělo chodit také před zahájením plesové sezóny?!) Nejprve přichází (tak, jak to bývá u nás lidí vždy) - intelektuální námaha: kdy vyrazit; v jak velkém počtu; jaká bude trasa, abychom nevynechali moc těch, které na nás netrpělivě čekají; kdo vyrobí pracovní vercajk …
A pak nastává realizace …
Letos jsme se sešli, po vyzkoušené tradici, v pravý čas u základny. Naše počty dosáhly číslice 8, což bylo tak akorát na obsazení dvou přepravních dostavníků. Nejprve jsme vyrazili na samou hranici naší země, do místa s nadprůměrnou hustotou výskytu dcerek v domě. Podařilo se nám nepozorovaně zaparkovat u dotyčného objektu a za pomoci paní domácí vniknout dovnitř. Zde jsme se sešikovali a na volání té nejzlobivější (?) o maminčinu péči jsme vyrazili nabídnout péči - tu naši. Moment překvapení byl dokonale vystižen, šlehačková lžička zůstala mezi pohárem a pusou … Dcerky se nezmohly na odpor. Jak říkal patriarcha vojenských stratégů von Clausewitz: "Překvapení je vaše druhá záložní armáda!"
To na další štaci to byl tužší boj. Nejprve se na odpor postavila paní domu (skončilo to politím hlavy rodu a okroužkované dcerky), ale poté se přidali i další dcerky a někteří kolegové ždímali svá trika (v dubnovém žáru to bylo příjemné ochlazení).
Od hranic jsme vyrazili hlouběji do vnitrozemí. Námahou nám vyhládlo, a tak jsme přivítali proslavené konické chlebíčkové hody. Pak jsme se těžce zvedli a přesunuli se do malé satelitní lokality na okraji naší metropole. Tady jsme byli nuceni čelit rozličným nástrahám: kropení z rozprašovače, podsouvání různých lektvarů pod označením "čaj" (brrr!!), a nakonec snaha nás zahubit totálním zvětšením žaludků. Do jídelního placu byl přinesen i čtyřnohý maskot domu slyšící na jméno Filip. Na to reagoval jeden z benjamínků výpravy: "A chleba by k tomu nebyl?" Po likvidaci všemožných kalorických nepřátel jsme se ztěžka přesunuli do centra metropole. Zde jsme navázali družební spolupráci s dvojčlennou jednotkou kolegů, kteří, nijak se nekryjíce, zazvonili u příslušných dveří, zatímco my v počtu šesti jsme byli narváni v kolárně. Po chvíli se objevila princezna a začala průzkumné jednotce otvírat se slovy: "A kde je vás víc?" Nemožné ihned, zázraky na počkání. Během 5 sekund bylo její přání promptně splněno. Kupodivu její radost neodpovídala námi vyložené námaze. Ale nevděk světem vládne, to známe … Při té rychlosti došlo i k záměně pracovního vercajku, z čehož se vyvinul zajímavý dialog: "Ty poslouchej, ta Tvoje bužírka není tak pružná jako ta moje." "No jo, já jsem dovnitř dal ještě vocelovej drát!"
No comennt … (Jací šikovní hošani se to vyskytujou ve zdejších končinách!)
Po chvíli jsme vyrazili na periférii. Tady vládl ospalý klid. Doslova. Zvonek další navštívenou probudil (bylo pět hodin odpoledne, to je dnes mládež, to je dnes materiál!). Z přetrvávající ospalosti jsme pak dotyčnou probudili my.
Po návratu na základnu jsme se posílili na duchu večerními chválami a pak vyrazili do širých dálav pavlických. Dvě námi hledané princezny (je o nich řeč i v jiném článku) hodnotily den bohatý na zážitky v autobusové zastávce. Tož jsme jim hned přidali zážitky další. A protože dámy nejsou (jak by mohly být, že ano?!) ani pomstychtivé, ani nepřející, šly vylákat svoji kamarádku a ta na dobrou noc vyfasovala taky nášup. Pomalu zapadalo sluníčko za vranovské hory a tak jsme se vydali zpátky ke svým domovům. Jak náročný den. Ale co by člověk neudělal pro dobro svých bližních!
SPOLEČNICE "pro faráře"
Jak praví Písmo, člověk je stvořen jako společenský tvor a není mu radno, aby zůstával sám. Prostory, které obývám, se zdají často předimenzovaně veliké a prázdné (no, kromě sletů křepelek). A tak jsem si řekl, že si pořídím někoho do domácnosti.
To byste ale nevěřili, jak jsou ty české princezny žárlivé a závistivé. Neustále chodí a neustále komentují: "Ó, jak je škaredá!" "No, jestli tam je, tak tam už nepůjdu!" "Buď ona nebo já!!" a mnoho dalších. (A taková A. dokonce pohrdavě odvrací hlavu, ani okem se nepodívá). Tak ještě, že to moje nová společnice neslyší (a slyšet nemůže). Naopak, na každého se pěkně podívá, občas i zvědavě popojde blíž, okem mrkne, sem tam nožičku natáhne k pozdravu. No prostě správně vychovaná dáma. A pak, že prej Béďice nejsou společenské. Schválně se přijďte podívat!! (Pro ty méně informované: už jste někdy viděli černé kivi běhat po stěně nebo po stropu skleněného hranolu?!)
Jak se lidi a princezny vypravili(-y) na výlet
Jednoho krásného (no, předpověď počasí už si nepamatuji) zimního (jaro už se blížilo) pátečního (a byl to opravdu pátek?) večera (no, spíš pozdního večera, ale opravdu pozdního) se mládežníci (věk není rozhodující) z loucké farnosti (přesněji řečeno v loucké farnosti, neboť externisté tvořili nezanedbatelný podíl) rozhodli, že společně podniknou nezapomenutelnou akci. Pojedeme na hory! Ideálním místem na seznámení se s nadmořskou výškou vyšší než stará známá znojemská radniční věž se pro nás stala Vysočina.
Los padl na Strážek u Moravce, zapadlou dědinku nedaleko Velkého Meziříčí. A kdy pojedeme? Přece o jarních prázdninách, aby nás bylo co nejvíc a nebáli jsme se vlka (ani Praděda) nic. Na co dlouhé přípravy, na co složité plánování, v neděli 12.3. odpoledne jsme naložili sebe i batožinu do aut a vyrazili jsme. Nutno dodat, že ačkoliv byl termín zvolen opravdu ideálně, naprostá většina odvážných cestovatelů už nezasedá do školních lavic, pro které platí jarní prázdniny, takže je vlastně ve Strážku trápila záludná choroba nedovolující jim zúčastnit se pracovního ani vysokoškolsky studijního procesu.
Ve Strážku nás očekávala útulná fara podobná selskému stavení a hned vedle ní krásný nově opravený kostelík, neustále nám otevřený k dispozici. K tomu všemu zcela zdarma usměvavé sluníčko, čistý vzduch a vstřícní domorodci. Právě tato kombinace podmínek, jak se jeví podle posledních průzkumů, vyléčila onu záhadnou chorobu naší posádky.
První dva dny jsme odpočívali po náročné cestě, přizpůsobovali jsme se klimatickým i jiným podmínkám, skupovali jsme místní pohledy, vytvářeli fronty na poště i v Jednotě, a poznávali jsme terén. (Se stavem moravských toků se důvěrně seznámila především naše obuv. Čvachty čvachty.) V úterý večer nám dorazily další posily výpravy, čímž náš počet dosáhl rekordního čísla (větší než deset). Ve středu z navrhovaných bodů programu jasně zvítězila celodenní adorace. Zahájili jsme ji společně a pak jsme se po půlhodinkách střídali při osobní adoraci před oltářem. Duchovní atmosféru celého dne dovršila společná křížová cesta a mše svatá, tak jako vlastně každý den. Na své si ovšem přišla nejen naše kolena, ale i svaly. Posilněni pozdním obědem, vydali jsme se potrápit svá těla do místní tělocvičny. To se to pak spinkalo! A ráno nás čekalo překvapení, když jsme se probudili na faře zapadané sněhem. Počasí bylo vůbec kapitola sama pro sebe. Nejdřív jsme se opalovali a půl dne na to stavěli sněhuláky (někdo i Filípky*), na zledovatělých cestách jsme vytvářeli originální taneční kreace (Harapes hadr). Tajně jsme doufali, že díky závějím nebude možné odjet.
Ve čtvrtek se většina z nás vydala na výlet do nedalekého (ha ha ha) westernového městečka. Protože ještě nezačala sezóna, mohli jsme si sami nerušeně prohlédnout celý areál s nezbytným saloonem, bankou, dřevěným kostelíkem, hřbitovem a dokonce i …(co to jenom bylo za zvíře?) Na zpáteční cestě nás přepadla sněhová vánice, a tak jsme si vyzkoušeli, jaké to je, brodit se sněhem hladoví a unavení neznámou krajinou a nevidět na cestu. Ještě že jsme s sebou měli vynikající navigátory (díky Keji) a pro případ nejvyšší nouze i záchranného psa. (Aby nás vyhrabal a ne aby my jsme ho snědli. - pozn. pro Unanováky).
Páteční dopoledne jsme strávili diskusní katechezí o svátostech a odpoledne už ubíhalo zcela tradičně - oběd, křížová cesta, mše svatá, sport. Hra na anděly, zahájená už ve středu, samovolně pokračovala celou dobu pobytu ve Strážku, a tak měl každý z nás neustále svého "anděla", který se o něj tajně staral, a zároveň také každý "andělem" byl. Díky tomu jsme na sebe byli milí, navzájem jsme si pomáhali, učili jsme se dávat si najevo, že se máme rádi a taky se sobě omlouvat. Také k tomu jistě přispělo to, že jsme mohli všechny naše nedorozumění, problémy a starosti svěřit Bohu jak do modlitby osobní, tak do každodenní společné modlitby ranních a večerních chval, společné modlitby před jídlem, do adorací a mše svaté.. Neustálá přítomnost Pána Ježíše uprostřed nás nám pomáhala zvládat všechny situace s láskou a humorem.
Sobota, den odjezdu, se přiblížil rychleji než kulový blesk. Nikomu se nám nechtělo balit a odjíždět (a hlavně uklízet). Nicméně s úderem dvanácté jsme Pánu poděkovali modlitbou Anděl Páně za společně strávený čas, a uháněli jsme směrem k domovu. Tady se bystrý čtenář jistě pozastaví a zeptá se sám sebe: Tohle přece není konec, že ne? Milý čtenáři, nezklameme tě. Nebyla by to loucká farnost, kdyby cesta proběhla zcela fádně. Rozhodli jsme se využít toho, že jsme zase jednou vytáhli paty z domu a spojit dobré s užitečným. První zastávkou při našem návratu byl krásný kostel v Křižanově ze 13.století, kde vyrůstala sv. Zdislava. Dále jsme neodolali návštěvě ženského cisterciáckého kláštera Porta Coeli v Tišnově u Brna. I z této návštěvy jsme načerpali bohaté informace (klášterních cel je volných ještě poměrně dost, ale místa v řádové kryptě už zbývají jen dvě, tak princezny, dlouho neváhejte!).
V Brně jsme vysadili Ilonku na nádraží a v Břežanech zase pro změnu přibrali Marušku (tentokrát bez koní), ale zato s malou princeznou (údajně není její, jen dočasně do úschovy). Ještě než jsme dorazili na základnu, stihli šikovní lidé naší výpravy vyměnit v lechovických serpentinách píchlé kolo u auta a tak jsme celou akci mohli šťastně zakončit večeří u Rudolfa - konečně pořádné jídlo!
Když jsme se pak po týdnu na faře sešli, abychom celou expedici zhodnotili, rozhodně jsme ničeho nelitovali. (Jen ztracených klíčů od záchodů a koupelny.)
Naopak jsme si blahopřáli a děkovali jsme Bohu, že jsme neprohloupili, sebrali odvahu a jeli poznávat krásy Moravy, Pána Ježíše, nové lidičky i dávno známé kamarády, a taky sami sebe. Opravdu to stálo za to. Někteří z nás přišli na chuť modlitbě breviáře, někteří Dášenčině kuchařskému umění (mňam mňam), někteří … Tlapka
P.S.: Fotodokumentace k výše uvedenému se nachází na loucké faře - nástěnky vpravo i vlevo od vchodu. Pravidelné prohlídky se zasvěceným a strhujícím výkladem průvodce (-kyně - dle Vašeho přání) se konají skoro každý pátek večer. Součástí programu je od 19.00 modlitba breviáře a od 19.30 katecheze na žhavá a aktuální témata. Motto: "Kdo se bojí, nesmí na louckou faru." ("Už jste viděli někoho, kdo se nebál?!" "Jó, Béďu!") Jste srdečně zváni!!!
* Filípek je kocourek s vysokým "Méé" z Dobšic. Podle Ondřeje nejlepší s chlebem.
(Fany z Únanova se nevyjádřil, jen silně zamlaskal a hledal ubrousek.)
PRODLOUŽENÝ VÍKEND
"A nezapomeňte ji tam hodit!" Taková byla slova, se kterými se s námi loučili farníci z Louky. "Ji" - bylo myšleno Lenku, "tam" - do Macochy. Otec Antonín (dále jen OA) totiž pořádal tzv. Malou oázu - 4-denní pobyt v pěkné vesničce Ostrov u Macochy.
Vyrazili jsme 5. 5. ve 14.00 hodin autobusem. Když jsme přijeli do Ostrova, už tam čekali 2 drsoni, kteří se rozhodli zdolat cestu na kolech. Protože den se nachýlil a my byli unaveni, šlo se spát. Ráno po snídani byl rozhovor ve skupinkách na téma pravda, spravedlnost, víra, …Rozhovor byl velmi živý a přínosný. Po obědě byl volný program. Kdo chtěl (většina), šel se podívat do nedaleké jeskyně Balcarka, zbytek se šel koupat. Vzhledem k teplotě vody jsme se koupali jenom my - kluci. Když přišla i Kristýna s Lenkou, začali jsme se domlouvat, která "tam půjde". Holky něco tušily a tak stály opodál. Už, už to vypadalo (zase) na Lenku, když vtom někdo nadhodil: "Lenku ne, tu zlobíme pořád." Protože Kristýnka slyšela pouze slovo "Lenku", začalo jásat, že ona to nebude. Jaké bylo ale její překvapení, když jsme se vrhli po ní!
Navečer přijel OA a tak se slavila mše svatá. Večer jsme si opékali párky. Mělo to ovšem jednu malou nevýhodu. Jakmile někdo dopekl vuřta, už u něj byla Kristi, aby mu uhryzala krásně opečené rohy. Tak jsme se měli co ohánět.
Další den, po nedělní mši, jsme se vydali na celodenní výpravu do Křtin. Cesta byla příjemná, většinou lesem. V jednu chvíli mě překvapila stále se ohlížející Jana otázkou: "Nevíš, kde je OK?" "Kdo?", zareagoval jsem. "Teda KO", znejistěla. Myslíš OA?!", já zase. Nato se rozvinula debata o tom, kdo se kdy jak přeřekl. Jeden se přiznal, že až do svých 15 let si myslel, že se má správně říkat HELIKOKTÉRA. Jiný zase básnil o štrůdlu z LEBARBORY.
Když jsme potom vylíčili OA nedorozumění s jeho zkratkou, prohlásil: "No, OA bývá někdy po ránu KO!" Když jsme dorazili do Křtin, místní otec P. Buchta nám podal výklad o tomto poutním místě a o jeho významu v jubilejním roce. Pro mnohé to byla příležitost ke krátkému rozjímání.
Po návratu byla večeře a pak ještě živá debata u táboráku.
Poslední den v pondělí byl vrchol akce - návštěva Macochy a Punkevních jeskyní a po lehkém obědě se balilo a jelo domů.
Jestli nebudete někdy vědět, co s volným víkendem, jeďte se podívat na Macochu, stojí to za to.
Tento výlet na mě udělal skutečně velký dojem. Zbyly pouze vzpomínky a dobrý pocit z příjemně stráveného víkendu. Fany
P.S.: Lenku jsme tam nakonec nehodili.
SMRT STOPAŘEK
Při svých častých cestách autem dělám jednu věc, od které jsem ve svém okolí odrazován, že se to nemá. A sice - beru stopaře.
Většinou je to stále stejné. Zkrátka máme stejný směr. Od vynálezu bildboardů je to navíc zjednodušené. Stopaři svými poutači: "PRAHA, OLOMOUC, ZNOJMO …, atd.", urychlují nabídku a poptávku. Jsou ale případy, kdy medializace-nemedializace, musíme na sebe promluvit. A stalo se mi to nejednou, že až po delší rozpravě během jízdy jsme zjistili, že máme nejen stejný směr, ale i cíl, který se může od směru i lišit.
Tak jako nedávno. Vracel jsem se ze Žďáru nad Sázavou a při výjezdu z města stál mladík s batohem a mapou v ruce: "Dobrý den, jedete na Velkou Bíteš?" "Jedu, ale jen do Rousměrova, odtud na Velké Meziříčí." Na okamžik se podíval do mapy a studoval mou informaci. "Ano, chtěl bych jet s vámi".
Vůbec to tu neznal. Nakonec jel se mnou i do Velkého Meziříčí. Dál koukal do své mapy: "Víte, já se potřebuji dostat někam k Dašické …, pardon k Dalešické přehradě." "No, ale tam já přímo jedu", řekl jsem k nemalé radosti stopaře. Posléze jsme zjistili, že má namířeno do místa jen šest kilometrů vzdálených od mého bydliště.
Během jízdy jsme spolu mluvili nejen o cestě, ale zapředli řeč na různá zajímavá témata. Až postupně nám však z hovoru vyplynul společný cíl putování.
Tak je to stejné i v našem okolí, doma, ve farnosti, i ve spolču. Často spolu "cestujeme", žijeme vedle sebe a vůbec nic o sobě navzájem nevíme. Co kdo dělá, kam má v životě namířeno. Někdy můžeme mít nejen stejný směr, ale i cíl. A směřovat někam sám anebo s někým je velký rozdíl.
Jak také můžeme někomu pomoci, když o něm nic nevíme? Ne každý má vystavený "svůj poutač" - kam, nebo co potřebuje. Nezbývá než spolu mluvit, zajímat se. Jirka
TECHNOPOUŤ
Je to dneska hodně o poutích, a tak taky o nějaké pouti, takové sekulární (=světské).
Minulý týden proběhl veletrh počítačové techniky a kancelářské elektroniky. Vyrazil jsem se mrknout, co že to lidský duch zase vykoumal.
Zážitky? Co se týče techniky, nic moc velká díra do světa. (To se taky dalo čekat. Je třeba nějak tahat prachy z kapes nadšenců a adolescentů) Co mělo ale zaujalo, bylo moře, ba spíš oceán znechucených obličejíků - no skoro jako v neděli v kostele. Ale ne že by veletrh byl plný katolíků, to jen vynikl kontrast mezi snahou vychvalovat životní styl být "in", těžký hogo fogo se svým "Nej" (nejnovější reklama na možnost volby jednoho volaného účastníka za výhodný tarif), tvářit se, že všechno je perfektní, když máš "Go!" či "Twist" nebo "Oscarkartu" apod. Jak primitivně jednoduché recepty na to, jak dojít štěstí, jsou nám nabízeny! Jak smutné, že nikdy ke štěstí nedovedou!
Jó, holt, připadal jsem si tam jako mezi tradičními katolíky: nabízí se něco perfektního a všichni se navenek tváří, jak je to perfektní, ale když se pozorně podíváš, jeden otrávenej ksicht vedle druhého. Taková atmosféra na veletrhu je jasné svědectví o tom, že sebevětší technický pokrok, sebevětší možnost pařit "gamesky", sebevíc jásavá hesla a představy o bezstarostné budoucnosti nikdy nemohou člověka učinit šťastným.
Tak to byl veletrh "závisláků", jejich jedna poutní akce za rok. Ale co my, kteří co chvíli, třeba neděli co neděli, vstupujeme do kostelní brány? Máme také na své tváři povrchně hrané nadšení a pod ním otrávenou slupku "povinnosti"? "Ó jak šikovné ovečky má Pán, takové vzorné plniče povinností. Jak hluboké a přesvědčivé svědectví je vtištěno do našich srdcí!"
Často se ptáme, proč ti kolem nás nechtějí přijít do našeho kostela. Buďme všímaví a představme si při pohledu na nějaký mladý "moderně" znechucený a otrávený obličejík tu svou tvářičku. Co myslíš, přitáhne někoho?
Když jsem odcházel z výstaviště, krásně svítilo sluníčko a u brány stála babička a usmívala se na malého vnoučka. Jaké pohlazení dobroty! Kéž by i naše obličejíky mohly někdy být takovým sluníčkem, které těm druhým pomohou osvítit cestu ke Kristu! Petr
MEDUGORIE 2000
... aneb jak se Bůh zase jednou vyznamenal
Horké sluníčko, okouzlující kamenitá krajina, uzdravující pokojná atmosféra a s ní spojené až neuvěřitelné zpomalení běhu času - to jsou hlavní a nezpochybnitelné atributy fenoménu, který jsem si osobně pojmenovala "medugorský duch".
Protože letošní pouť pro mě byla již druhou cestou do Medugorie (a již podruhé si mě Panna Maria zavolala ve chvíli, kdy byla moje dušička vyprahlá skoro až na troud …), už jsem na "řádění" medugorského ducha byla vcelku připravená. Ovšem Bůh se na rozdíl od lidí nespokojí s jedním stereotypem, a tak pro mě přichystal zcela originální překvapení. To bych ale předbíhala, proto začnu hezky popořádku.
Na Festival mládeže, již tradičně probíhající první srpnový týden, jsem přijížděla s očekáváním podobného prožitku jako před dvěma roky - tedy nalezení pokoje, nasměrování svého vozíčku víry na správnou kolej a hlavně bližší přimknutí ke Kristu. Průběh celého týdne také nasvědčoval, že se mi to více či méně daří. Ale kdesi hluboko uvnitř jsem cítila, že to stále není to pravé ořechové. Něco nebylo v pořádku a já jsem nakonec zjistila, co to je: přes veškerý pečlivě přichystaný program (který byl mimochodem celý týden velmi dobře volený, zajímavý a opravdu stojící za vyslechnutí), nesmlouvavě zabírající celý den, jsem cítila nedostatek prostoru pro mou osobní rozmluvu s Ježíšem, kterou jsem právě tolik, tolik potřebovala.
A najednou byl za dveřmi konec Festivalu a já dostala strach, že celý můj pobyt vyzní naprázdno a zbudou z něj jen venkovní pozlátka. A v tu chvíli jsem vyslovila osudovou větu: "Ó můj Pane. Jak já bych potřebovala ještě tak den, dva navíc, abych to všechno mohla dostatečně vstřebat!" A stalo se nečekané: Bůh mě vzal za slovo! Jenže to já zatím netušila a zcela bezelstně se ještě ten samý den seznámila s Brianem. Naše setkání jsem brala jen jako souhru dvou skutečností mezinárodního charakteru festivalu a momentálního nedostatku anglicky mluvících osůbek, které by se s ním mohly alespoň trochu domluvit. Ale to už Bůh dobře věděl, proč svedl naše cesty dohromady. My ovšem stále ještě ne. A za dva dny to přišlo:
Brian mi (a několika mým přátelům) nabídl možnost prodloužení pobytu v Medugorii o několik dní navíc!!! Víte, člověk často vysloví prosbu, aniž by si skutečně uvědomil její dosah. Pokud se touha nesplní hned, je na to člověk tak nějak zvyklý. Pokud se ovšem vyplní IHNED, téměř obratem ruky, je to věc, která člověka vcelku dostane. Většinou si totiž představujeme Boží řeč a znamení jako něco velkolepého a senzačního (což samozřejmě ve své podstatě je) a čekáme ohnivý nápis na nebi, zatmění slunce nebo přinejmenším zřetelně mluvící hlas v duši. Pokud ale Bůh promluví zcela prostým způsobem a velmi "normální" cestou, je náhle člověk nečekaně zaskočen a téměř neschopný odezvy.
A přesně tohle se stalo mě. Dostala jsem naprosto zřetelnou odpověď na moji prosbu a byla jsem z toho jako opařená. Všechno se zdálo být tak jednoduché a jasné, ale já si připadala jako v pasti.
Dnes, když se na to dívám s odstupem času, připadám si sama sobě tak trochu divná. Proč jsem si to všechno tak komplikovala? Chodila jsem od jednoho človíčka k druhému a žádala o radu (ti, co si to se mnou prožili, by mohli vyprávět …).
Na otázku ZŮSTAT či ODJET zněla skoro stoprocentní odpověď: "ZŮSTAŇ! Vždyť to je úžasná příležitost, kterou Ti připravil sám Bůh!" Já si to uvědomovala, ale stále jsem pochybovačně hledala "pádné" důvody, které by mě táhly tak honem domů. Ten "pádný" jsem ale nenašla žádný, a tak jsem se nakonec ve svém nerozhodném rozhodování dostala až ke chvíli, kdy stál na parkovišti autobus připravený k odjezdu domů a já trávila chvíle, které bych nepřála prožívat ani nejhoršímu nepříteli. Pobíhala jsem jako zmatlík s očima ubrečenýma a chybělo mi jediné: ODVAHA. V tu chvíli neexistovaly překážky, které by mě nutily Medugorii opustit, ale já neměla odvahu do toho jít. Snad jsem byla už i vnitřně rozhodnutá, ale byla jsem neschopná nahlas vyslovit: "ANO, Pane, já půjdu tam, kam Ty chceš." Nebyla jsem schopná udělat "krok důvěry", jak to nazýval Brian.
A tak musel Bůh zřetelně zakročit ještě jednou. Už už jsem ze sebe svojí nejistou angličtinou chtěla Brianovi vysoukat pochybné vysvětlení: "Sorry, but I can´t, sorry … thank you …, že nezůstanu, ale Brian mě předběhl a řekl: "Nemusíš mít strach, vždyť domů pojedeš. Jenom o pár dní později!" Těchto jednoduchých pár slov ve mně najednou ve chvíli udusilo všechnu nejistotu a já řekla: "I stay. Zůstávám."
"Tak fajn, jdu do toho, Pane, a teď už je všechno jen na Tobě!!! Já Tě následuji a Ty se postaráš. Já to vím."
A taky se postaral. Po pár horkých minutách u nastartovaného autobusu, kde jsem na poslední chvíli chtěla vyložit svá zavazadla a pánům řidičům se to zjevně nelíbilo, jsem už stála spolu se Stáňou (která se rozhodla také na poslední chvíli zůstat), a s Brianem, na opuštěném parkovišti, zcela v rukou Božích (a taky Brianových). Spadla ze mě veškerá nejistota a strach (v tu chvíli už by to stejně bylo zbytečné) a začala jsem plnými doušky užívat milosti, kterou mi Pán vynahradil celou tu nepříjemnou dobu rozhodování.
Prožily jsme se Staňkou neuvěřitelných pět dní, kdy jsme v klidu vstřebávaly festivalové nadšení a poznávaly Medugorii (a taky samy sebe a jedna druhou) z úplně jiné strany. Všechno samozřejmě nebylo zcela bez jakékoli obavy (koneckonců, byly jsme 1000 kilometrů od domova, s několika drobnými v kapse a naprostou nevědomostí, jak se vlastně domů dopravíme), ale já už věděla, že "krok důvěry" znamená spolehnout se zcela na Pána.
Nemít strach a následovat Jej. KAMKOLI.
Člověk si to asi musí prožít, aby to potom sám mohl začít opravdu žít. Ale ráda bych vám předala tuto svou zkušenost: položit se PLNĚ do Božích dlaní a nechat se vést,
chce pořádně velký kus odvahy, odhodlání a rozhodnosti.
Ale věřte tomu, že jsem nikdy neprožila nic krásnějšího. A až jednou jen tak od boku vystřelíte letmou prosbu a obratem se
před vámi objeví její zřetelné vyslyšení, ať už prostřednictvím nějakého prožitku nebo osoby, nelekejte se a s radostí otevřete doširoka svou náruč a přijímejte bez pochybností řeku milosti, kterou v tu chvíli jen pro Vás Bůh otvírá. Je to váš malý soukromý zázrak, tak ho od sebe neodhánějte.
Díky Pane "Trubička" Petra
P.S.: Jestli jsem svou zaměřeností na svoje prožitky zklamala ty, kteří se chtěli dozvědět, co všechno se v Medugorii dělo, mohou se tito zájemci obrátit třeba na otce Petra, Káťu, Stáňu, Dášu, Věrku, Martina, Keju, Moniku, Lucku, Hanku, Miloše, Josefa, Amálku, Terezku, Magdalénku, Evču, Terku, nebo Míšu a tito všichni Vám jistě s radostí poskytnou ty informace, po kterých toužíte.
KDO JDE, TEN NESTOJÍ!
MARIAZELL 2000
Tak se mi dostalo té cti napsat Vám něco o naší pěší pouti. Kdybych měla psát o všem, co nás na cestě potkalo a co jsme zažili, byl by z toho asi seriál. Tak alespoň základní informace: v neděli 20. 8. 2000 jsme se po mši svaté a po požehnání od otce Jindřicha vydali na týdenní pěší pouť do Mariazell v Rakousku. Od sv. Mikuláše nás vyšlo deset a dvě poutnice jely na kolech. U popické kaple se s námi rozloučil zkušený poutník otec Jindřich, v Hnánicích se k nám zase připojilo dalších pět poutníků (z toho 4 sourozenci) a otec Praděd. Kromě mlaďochů a o. Praděda šlo i pět dospěláků - pan Dvořák šel dokonce pěšky už z Vídně (té u Velmezu). Nejmladšímu účastníkovi ještě ani nedali občanku a ten nejstarší byl už důchodového věku, jeho výdrž by mu mnozí mladí mohli závidět.
V Pulkau se náš počet zvýšil ještě o jednoho mladíka, takže nás bylo 17 i s naším šéfkuchařem a řidičem doprovodného rychlopřesunovače v jedné osobě, který vozil všechny zásoby (myslím že by vystačily snad až do Říma) a vařil nám dobrůtky (občas za asistence specialistů z našich řad).
Každý den jsme ušli 20 až 35 km, nocovali jsme převážně na farách, případně u dobrých lidí ve stodole na slámě (to se nám to krásně spalo! A ta romantˇyka!).
Ve středu nás navštívil o. Jindřich a kromě dobrého žvance z domova se nám od něj dostalo i povzbuzení a podnětu k zamyšlení nad naší poutí - myslím, že nám to pomohlo stále si uvědomovat opravdový smysl poutí.
Poslední den putování, v pátek jsme procházeli krásnou alpskou přírodou, kolem tekly ledové horské prameny (skvělé osvěžení) i s pstruhama a na kopcích se pásly kravičky, ale ani jedna nebyla fialová. Někteří z nás měli ještě tolik energie, že běhali po lese a sbírali různé muchomůrky (či co to bylo) - byla z nich skvělá smaženice k snídani. To sbírání tak nějak patřilo k pouti, jeden den se "zadařilo" a kromě nafukovacího ufona a balonu jsme našli stínítko do auta a zpětné zrcátko (poklice od aut a pneumatiky jsme nebrali). Díky přičinlivosti hlavního sběrače Matouše (sběrné suroviny by se před jeho přičinlivostí mohly zahrabat) se nám skoro podařilo poskládat auto.
Poslední noc jsme přespali už v Mariazell u sestřiček v Salvatorheimu a v sobotu jsme se šťastně shledali s ostatními poutníky z našich končin. Zpátky nás vzal autobus, ale kdybychom mohli, asi bychom šli domů taky pěšky.
Je asi zbytečné psát o každodenních událostech jako jsou prošlapané boty a nohy plné puchýřů. Chtěla bych se s Vámi podělit o to, co mi tahle pouť vlastně dala. Ani nevím, jak mě to napadlo jít takovou dlouhou cestu pěšky, ale nelitovala jsem toho. Poznala jsem, jak důležité pro mně je mít kolem sebe skvělé přátele a vůbec lidičky, kteří dokážou potěšit a povzbudit. Ta cesta mi tak trochu připomíná mou životní pouť - i můj "začátek" byl u sv. Mikuláše. Zprvu jsem měla pocit, že jsem sama mezi spoustou lidí, které vůbec nezajímám a se kterými si nemám moc co říct. Ale naštěstí jsem se zmýlila. Postupem času jsem ty ostatní lidičky začala poznávat a zjistila jsem, že mám kolem sebe plno skvělých lidí. K mému údivu mi dlouhé trasy nedělaly problémy, jak jsem očekávala, ale nevěděla jsem jak je to možné. Pak jsem pochopila, že je to díky Boží přítomnosti mezi námi - nebo v nás? Díky těm, se kterými jsem šla, díky jejich ochotě a pozornosti jsem byla schopna jít pořád dál a nezůstala jsem stát sama kdesi v širém poli. Připadalo mi, že Pán Ježíš jde opravdu s námi, že vidí všechny ty puchýře, rozvrzané klouby a spálená záda a že je rád, protože jsme to udělali vlastně pro Něj. Byl to zvláštní pocit, uvědomit si, že to není jen osobní pouť každého z nás, ale že jdeme i za ty, kteří zůstali doma, za naše farnosti, rodiny a přátele. Ta cesta strašně rychle utekla a jak jsem tak přemýšlela, měla jsem pocit, že by bylo potřeba jít a modlit se tak půl roku, aby jsme mohli vzpomenout na všechno a na všechny, zvlášť v prosbě za odpuštění. Jsem ráda, že jsem měla jedinečnou příležitost prožít něco tak úžasného, zvlášť v roce významného jubilea našeho Pána.Byla to pro mě krásná zkušenost, plná nezapomenutelných zážitků, za které Bohu moc děkuji, a samozřejmě i těm, kteří na nás po cestě mysleli v modlitbě. Ali-Ali
Terezka: "Nevěděla jsem, jak mám jít, tak jsem běžela. A bylo to lepší."
Alča: "Nachystejte mi postel, nebo odklopte víko od rakve."
Martin: "Ti vůbec nemůžou, Ti jdou asi teprve první den."
Alča: "Kdyby jsem věděla, že ten autobus bude tak nacpaný, tak jsem šla domů raději pěšky."
KDYBY JSEM TO VĚDĚL, TAK BY JSEM SEM NECHODIL
POUŤ Z VALČE DO HLUBOKÝCH MAŠŮVEK
Tento rok, ve dnech 28. až 30 července, se uskutečnila již jedenáctá pěší pouť, nejen pro mládež, z Valče do Hlubokých Mašůvek.
V pátek odpoledne po bohoslužbě slova se svatým přijímáním jsme odlehčeni o větší batohy a posilněni buchtami, vyrazili směrem ku Mašůvkám. Nesli jsme si vlastně jen to nejnutnější: dobrou náladu, pláštěnky, neboť trochu pršelo, a úmysly, se kterými jsme chtěli pouť spojit. Počet nás poutníků by se z pohledu minulých ročníků dal nazvat tradiční - něco mezi deseti až dvaceti.
Víceméně stálé jádro a několik nových tváří. Po počátečním vzájemném seznámení už chůzi přerušovaly jen pravidelné zastávky u křížů, Božích muk, soch a obrázků za účelem střelných modliteb, ke kterým jsme se postupně střídali. Pomalu vznikaly různé debatní kroužky, které se obměňovaly podle účastníků a témat. Ve chvíli, kdy začala silnice vést lesem, přišel Petr se zpestřením, které bylo všeobecně přijato: utvořili jsme tři družstva a každé před sebou pinkalo tenisový míček. Dřina navíc, ale vždyť jsme přece na pouti a navíc ta legrace. Na konci lesa bude vítězné družstvo.
Jak se postupně s přicházejícím večerem šeřilo, vše nasvědčovalo tomu, že se blížíme k cíli dnešní etapy A skutečně. V rekordním čase jsme dorazili na faru do Biskupic k otci Miholovi, kde na nás čekala večeře, večerní adorace a spánek.
Sobotní budíček a snídaně se odehrávaly ve zvlášť dobré náladě a to nejen díky tomu, že už nepršelo. Trasa z Biskupic do Hlubokých Mašůvek je již druhým rokem prosta asfaltek a vede převážně lesními a polními cestami, po kterých patrně putovali do Mašůvek naši dědečkové a babičky.
Sobotní trasa je nejzajímavější, ale také nejnáročnější: dojít do Mašůvek, připravit vše na mši, vlastní mše svatá, po ní hned křížová cesta, vydatný oběd a dlouhý odpočinek po něm, a v odpoledních hodinách odchod zpět do Biskupic.
Kus cesty před Mašůvkami se k nám připojili otec Marek se svým bráchancem Jeníkem a Ilča. Pro nás ostatní byla jejich účast povzbuzením.
Vlastní příchod na poutní místo je pravidelně bezmála slavností. Pěší pouť totiž není jen záležitostí nás jdoucích po vlastní ose, ale účastní se jí i ostatní naši farníci a příznivci, dopravivši se za námi v automobilech nebo autobusem.
Proto se každoročně "předháníme", kdo převezme kytici od uvítacího výboru, sestávajícího se z našich farníků seniorů a farního potěru.
Vše spěje k vrcholnému okamžiku celé pouti, vlastní mši svaté. Budou ji sloužit "naši kněží - krajani" otcové Marek a Milan, mimochodem zakladatelé této pouti a účastníci nejméně poloviny ročníků. Na tvářích všech přítomných je možné pozorovat radostnou a slavnostní atmosféru. Po mši svaté ještě všichni společně konáme pobožnost křížové cesty.
Pro nás pěší se program pomalu blíží k bodu oběd (futrovačka), odpočinek (veget). Oběd byl jako vždy: výborný guláš a po něm koláče a buchty. Obojí svědčí o kulinářském umění paní Dundové s paní Kratochvílovou.
Nutno podotknout, že nadnormativní zásoby koláčů jsme dojídali ještě příští týden na Festivalu mládeže v Medjugorii. Mňam, mňam.
Postupně jsme osiřeli, protože motorizovaní poutníci nás opustili a začal nám asi dvouhodinový odpočinek. Většina z nás využila nabídku otce Marka a poslouchala jeho zážitky a postřehy z pěší poutě do Říma včetně trefných komentářům k fotografiím. Byla chvíle i k osobním rozhovorům, nebo ke svátosti smíření.
Po krátké dešťové přeháňce jsme vyrazili zpět na faru v Biskupicích.
Abychom se frekventovaným cestám vyhnuli ještě více, odbočili jsme ještě v Mašůvkách do lesa, že to byla zkratka-prodlužovačka, nás upozornila po 2 hodinách turistická směrovka "Plaveč 6 km".
Inu, každá krása něco stojí. Na faře jsme měli táborák s opékáním buřtů. A pak večerní modlitba a spánek.
Neděle, poslední den naší pouti, byla ve znamení návratu do Valče.Tomu ale předcházela zastávka v Krhově na mši svaté, která byla slavena jako pouť k výročí posvěcení kostela sv. Jakuba. Po ní jsme byli od našich přátel v Krhově pozváni na pouťový řízek a cukroví. Teď už nám zbývalo dojít závěrečných 6 km do Valče, posezení a občerstvení u Dundů, rozloučení a vzájemné utvrzení v tom, že za rok vyrazíme znovu.
Chtěl bych poděkovat všem, kteří se zúčastnili, ať už pěšky, autem nebo v modlitbách, a také těm, bez kterých by se pouť nemohla uskutečnit - Dundům, Kratochvílům, Trávníčkům, sourozencům Miholovým a jejich strýčkovi otci Miholovi a především za pomoc Boží a ochranu Panny Marie. Jirka Krátký
O KVĚTINÁCH A LIDECH
Kupoval jsem si v obchodě něco k jídlu. Prostě svačinu. V regále mě zaujala výhodná nabídka - Tatranky - a jen za 3,90 Kč! A bylo vybráno.
Deset Tatranek - to je taková menší železná zásoba na cesty.
Při tomto nákupu za pakatel se mi vybavil jeden z hrdinů filmu Slavnosti sněženek (podle povídek B.Hrabala), který měl z laciných věcí vybavený celý dům (holínky jen na levou nohu, nehrající gramodesky atd.).
Proti němu mám se svými oplatky za 3,90 co dohánět. V hlavě mi ale utkvěl název filmu.
Najednou jsem si uvědomil, že už začíná podzim a do sněženek je zatím daleko. Přišlo mi náhle strašně líto, že teď neporostou kytky. Ty v záhoncích, ani v obyčejné trávě. Totiž ne všechno se dá vyjádřit slovy, nějak okecat. Jsou symboly, které řeknou mnohdy daleko víc. Podání a stisk ruky, pohled, úsměv, patří sem i dávání kytek. Symbolem se dá vyjádřit přátelství, láska, sounáležitost, povzbuzení, poděkování, …
Různými symboly a gesty dává o sobě vědět i Bůh. Stačí jen se naučit vnímat. Také mše svatá je plná symbolů.
Úžasná je znaková řeč neslyšících, při které neexistuje, že by ti, co spolu mluví, civěli do prázdna nebo do zdi, ale dívají se jeden na druhého. Takto je jejich handicap vlastně předností.
Používání symbolů se ale každý učí. Kolika způsoby se dá třeba podat ruka. Od chlapského sevření přes jemné až skoro pohlazení nebo naopak opatrné a studené "…..abych od něj nic nechytil…". Ve spojení s pohledem a úsměvem tak jde vyjádřit či naopak vypozorovat nepřeberné množství gest. Za projevy druhých vůči naší osobě se ostatně sluší také pěkně poděkovat.
Zjišťuji, že na to stále zapomínám. Škubání kytek by mi šlo, takže než zase znovu začnou kvést, naučím se za každou pomoc, pochvalu, povzbuzení a všechny drobné pozornosti, poděkovat.
Mimochodem, když se vrátím k těm filmům, tak ty Tatranky jsem kupoval v Humpolci v obchodě "U Hujera" (Hliník je stále nepřítomen …)
P.S. DĚKUJI za pozornost Jirka Krátký
NEJKRÁSNĚJŠÍ ŽENA, JAKOU JSEM V ŽIVOTĚ POTKAL…
Nedaleko Nasovrk, v lesích kolem Licibořic - tak přesně tam se to všechno událo…
Ne, skutečně nezačínám vyprávět pohádku z výrobní dílny mistra Jana Wericha. Vesnice těchto poetických názvů doopravdy existují, já tam doopravdy byl a doopravdy zažil něco neobvyklého, co Vám ovšem přijde - pokud se s něčím takovým někdy setkáte - jako neobyčejně milá samozřejmost.
Šel jsem sám chladným říjnovým dnem, trochu mrzl, ale přesto šťastně pozoroval okolní krásu podzimu v barvách hnědavé žlutě a červených kaolínových cihel zalévaných bronzovým svitem stárnoucího slunce. Z příjemně melancholického přemítání mě pojednou vyrušila událost pro mnohé z nás ne zrovna každodenní. V lese šustlo… hnedle duplo… a z houští kousek ode mě (kde se vzala tu se vzala) vyskočila srnka. Na okamžení postála jako ztělesnění samotné Vesny a pak, když k ní vítr přivál můj pach, vyrazila úprkem na druhou stranu lesa následována srnečkem se sotva tušitelnými parůžky. Zažili jste někdy takovou nádheru? No co Vám mám povídat…
Na mém dalším putování mi zasněné podzimní slunce rozehřálo zkřehlé prsty, takže se mi podařilo vylézt na myslivecký posed, který se po čase vynořil před mýma očima. Čekal mě tam výhled na barevnou a živou krajinu. Viděl jsem dokonce víc, než vidět skutečně bylo. To jsem zjistil, když mě z krátkého spánku probralo opět známé šustnutí a dupnutí jako dříve. Ovšem ouha, žijeme na Zemi a na ní není nic úplně dokonalého. Po ječivém výkřiku v krajově typické táhlé až zpěvavé intonaci (bylo to nedaleko Chrudimi), který se dožadoval informace od nějakého Petra, kam že to jde, jsem pochopil, že se z křoví tentokrát nevynoří můj milý sudokopytník, nýbrž samec lidského rodu. Jak jsem později zjistil: čerstvý důchodce.
Jak asi předpokládáte, dost mě to znechutilo. Rychle (až jsem se sám divil) jsem slezl z posedu a šel pryč. Jako kdyby ta všudypřítomná krása podzimu najednou nějak pohasla. Ovšem tento krušný stav mě, jak se později ukázalo, neměl zatemňovat příliš dlouho. Po nějaké chvíli jsem totiž potkal stařenku. Podívala se na mě takovýma očima, že jsem nemohl nepozdravit a trochu se nepousmát. Znáte ten pocit?!
"Dobrý den!" "Dobrý den. Na houby, na houby?"
"Ne, jen tak. Je tu hezky," odpověděl jsem, jako bych si vůbec nepamatoval, co se mi stalo před čtvrt hodinou.
"Je tu krásnej vzduch," řekla babička a belhala se o holi dál. Za okamžik zmizela v ohbí cesty. Díval jsem se za ní. Asi byla pohádková. V jejích očích jsem našel něhu, domov, pokoj, trpělivost, zkušenost, moudrost. Hlubokou lásku, která nepotřebuje slova. Bože, to byla snad nejkrásnější žena, jakou jsem kdy v životě potkal…! Honza Hanák
