Právě završujeme tři roky působení Institutu františkánských studií a první skupina posluchačů nyní dokončuje své formační studium františkánské spirituality. Je to fakt velmi radostný a zároveň zavazující. Vzhledem k tomu jsem se nyní snažila předložit některá důležitá témata, která dosud během výuky nebyla dostatečně zdůrazněna. Jsem si vědoma, že je ještě mnoho dalších témat, o kterých by se dalo mluvit, ale prozatím předkládám sedm základních kapitol.

V odborné literatuře jsem dávala přednost knize San Francesco od Raula Manselliho, dále Vocazoine francescana od Lazara Iriarte OFMCap. a konečně studiím obsaženým v knize Dizionario francescano.

Na duchovní a kulturní život v kraji kolem Assisi měli vliv syrští mniši, kteří byli nuceni odejít ze své vlasti v době obrazoboreckých bojů v letech 726 – 842. Žili v okolí Spoleta a zdejší oblast doposud nese mnoho stop jejich kultury. Kříž od sv.Damiána má všechny podstatné rysy syrské inspirace. První kříže, které se tehdy v Itálii uctívaly, sem přišly právě ze Sýrie. Úcta ke kříži se objevuje kolem 11. století a ve 12. století zažívá svůj silný vzestup. Stává se moderní zbožností. Do této doby byl Ježíš Kristus zobrazován především jako Pantokrator.

Legenda o sv. Kláře se zmiňuje ve svém úvodu o různých důkazech zbožnosti Klářiny matky Hortulány. Zdůrazňuje, že Hortulána navštívila Svatou zemi, vykonala pouť na Monte Gargano ke sv. Michaelu archandělovi a navštívila hroby apoštolů. Hned v další větě se poukazuje na to, že Hortulána se modlívala před křížem. Z toho můžeme poznat, jakou důležitost měla modlitba před křížem v tehdejší době.

Kříž u sv. Damiána byl pravděpodobně zhotoven přímo pro tento kostelík někdy během 12. století. Je 2,1 m dlouhý, široký 1,3 m, o tloušťce 10 cm a je malovaný na dřevě. Visel v apsidě nad oltářem a byl tak duchovním centrem kostela. Toto je důležitá okolnost, protože v podobných kostelích nebývala uchovávána Nejsvětější Svátost, tím spíše v kostelíku, který byl v době obrácení sv. Františka na spadnutí.

Jsou tu však i důvody duchovního rázu. Skrze tento kříž si Kristus povolává Františka k hlubšímu následování a jeho symbolika má na Františka silný formační vliv. Kristus zde není trpící, ale vzkříšený, není přibit, ale rozevírá náruč. Ježíš je tu jako Světlo světa, vtělený Bůh, který přichází nabídnout spásu všem, kdo v něj uvěří a budou ho následovat. Damiánský kříž je ikona, která ukazuje na tajemství radostné zvěsti skrze teologické učení, které je vysloveno obrazem. Všechny tyto momenty měly nesmírný vliv na spiritualitu sv. Františka a později i sv. Kláry.

Příbytek u kostela sv. Damiána se stal místem, kde žila se svými sestrami sv. Klára. Po její smrti r. 1257 sestry opustily klášter u sv. Damiána. Klášteřík se totiž nacházel mimo hradby města a sestry tak byly neustále v nebezpečí. Bez duchovní podpory sv. Kláry neměly odvahu zůstat. Navíc Klára byla uznána jako světice, pro kterou by hrob mimo hradby města nebyl dostatečně důstojným místem posledního odpočinku. K tomu je třeba připomenout, že v tehdejší době se ostatky světců kradly.

Stěhování sester bylo tedy důležité i proto, aby sestry mohly být blízko hrobu své duchovní matky. Vzácný kříž vzaly s sebou. Chránily ho 700 let. Běžně se tradovalo, že klarisky mají v klášteře kříž, který zázračně promluvil k sv. Františkovi, ale nikdo nevěděl, jak tento kříž vypadá. Roku 1957, tedy 700 let od přesídlení klarisek od sv. Damiána, poprvé v dějinách vystavily sestry klarisky tento kříž během Svatého týdne k veřejnému uctíváni. V září 1958 byl pak kříž trvale umístěn v kapli sv. Jiří, která se nachází na místě bývalého kostela sv. Jiří poblíž nového kláštera sester klarisek. V tomto kostelíku byli původně na několik let pohřbeni jak sv. František, tak sv. Klára.

Ve svém Testamentu sv. František píše toto: “A když mi pak dal Pán na starost bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. I dal jsem to napsat stručně a prostě a pan papež mi to potvrdil.” Příchodem prvního bratra se zcela mění Františkův život, je to poslední etapa jeho procesu obrácení.

Fraternita - utvořená z milosti Boží, darovaná Bohem, sjednocená kolem evangelia a Ježíše v eucharistii, oživovaná Duchem ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista, prodchnutá duchovním mateřstvím, provázaná milosrdenstvím, ponořená s láskou do Církve - je znamením a nástrojem otevřenosti vůči celému stvoření v univerzálním bratrství ke všemu stvořenému. František dal Pánu všechno a Pán mu za to dal bratry, kteří též dali Pánu všechno, a proto byla první františkánská fraternita tak krásná. Zrcadlo dokonalosti nám svědčí o tom, že když sv. František chtěl popsat dokonalého menšího bratra, našel na každém bratru nějakou krásnou vlastnost. Prohlásil tak jednou provždy za dokonalého menšího bratra či sestru společný život v bratrství podle evangelia.

První Františkovo společenství bylo vedeno především silou jeho charismatu a horlivou láskou ke Kristu. Bratři ze začátku neměli řeholi, ale chtěli žít prostě podle evangelia a osobního příkladu sv. Františka. Když bratří přibývalo, sám František cítil, že je třeba, aby jejich způsob života byl schválen církevní autoritou. První řehole, kterou sepsal, byla jen velmi stručná. Kde je nadšení a plnost Ducha svatého, tam není potřeba složitých zákonů, které by určovaly, co má člověk plnit.

Fraternita, která je zde líčena jako vzor krásných a hlubokých vzájemných vztahů mezi bratry, však dává tušit i každodenní problémy, které bratři zakoušeli. Nebyla to jen četná pronásledování ze strany světa, ale i vnitřní neshody a různé těžkosti, které s sebou přináší lidské soužití. Autor legendy přesto staví fraternitu prvních bratří jako františkánský ideál a podle textu se dá soudit, že ji srovnává s problémy společenství, které již pozbylo ono prvotní charismatické nadšení.

Je velmi dobré, abychom místo abstraktních úvah o tom, co všechno utvářelo krásu první fraternity kolem sv. Františka, viděli konkrétní obraz bratří, kteří ji tvořili. Nejdříve si musíme uvědomit, že tyto bratry oslovil především způsob Františkova obrácení:

Nyní se pokusím o srozumitelnější překlad výše uvedeného citátu podle italského vydání Františkánských pramenů: Ruka Páně nad ním spočinula a pravice Nejvyššího ho proměnila, aby skrze něj hříšníci opět nalezli naději na život v milosti a aby tak se stal pro všechny příkladem obrácení se k Bohu. Obrácení sv. Františka je tedy základem jeho evagelijní cesty. Podobně i obrácení jeho následovníků se stává vzorem pro ostatní.

Když hledáme příběhy obrácení prvních bratří v legendách Tomáše Celana, dojdeme k zajímavému zjištění. Ve své První legendě popisuje jen jeden příběh obrácení (bratra Bernarda) a v Druhé legendě celkem čtyři (bratra Bernarda, Silvestra, Pacifika a Prostého Jana). O obráceních ostatních bratrů se zmiňuje jen několika slovy. Neuškodí, když se hlouběji zamyslíme nad tím, proč Tomáš volil právě tyto čtyři bratry jako vzor františkánského obrácení.

První legenda Celanova nám otevírá problém “prvního Františkova následovníka”, protože popírá Bernardovo prvenství. Již v Druhé legendě se píše: “...bratr Bernard, první plod řádu Menších bratří...” Popravdě řečeno, dnes již nemůžeme s určitostí tvrdit, zda Tomáš udělal ve své První legendě chybu. Je však jisté, že ostatní dostupné prameny potvrzují, že Bernard byl skutečně prvním Františkovým následovníkem.

Pravý význam obrácení je nejlépe vidět, když porovnáme život člověka před a po obrácení. Bernard patřil mezi nejváženější maiores v Assisi nejen pro svůj šlechtický původ a značný majetek, ale především pro svou moudrost. O jeho výjimečnosti svědčí i to, že měl doktorát z obojího práva, který získal při studiu v Bologni. V té době bylo takové vzdělání mimořádné. Jeho úsudek měl velkou váhu jak v jednáních veřejných, i soukromých. Stručně se dá říci, že Bernard byl považován za mladého zbožného šlechtice s vynikajícím vzděláním, ke kterému se chodilo na radu.

O vzdělání bratra Bernarda jsem se již zmínila. Petr Cattani byl kněz a kanovník. Ani František nebyl zcela bez vzdělání. Legenda tří druhů se evidentně snaží omluvit způsob, jakým František náhodně otevírá evangelium. Toto užívání Písma svatého se nazývá sortes apostolorum a jedná se o starobylou křesťanskou zvyklost. Spočívá v tom, že nejdřív se v modlitbě prosí o Boží pomoc, pak se otevře náhodně kniha evangelií a nalezený text se aplikuje na řešení případu, pro který bylo požadováno Boží osvícení. Je třeba dodat, že církev vícekrát zasahovala a neschvalovala tento zvyk, který považovala za pověru. Přesto byl tento způsob užíván velmi často.

Podle Druhé legendy Celanovy, který popisuje příhodu velmi podobně, je celá událost velmi autentická. Proč František udělal tuto věc? Bernard i Petr byli velmi vzdělaní a František jim měl radit, jak následovat Krista. V této situaci potřeboval víc než kdy jindy jasnou odpověď od Pána. Na druhé straně jeho rozhodnutí žít podle evangelia bylo jasné, a tak důvěřoval, že skrze slova evangelií mu může přijít jen správná odpověď.

Bernard je nejen prvním následovníkem sv. Františka, ale také zástupcem těch, kdo jsou vznešení, vzdělaní a bohatí, a přitom již jdou cestou svatosti. I když jsou to lidé žijící počestně a zbožně, přece jen mohou nastoupit cestu větší evangelijní dokonalosti tím, že vymění své bohatství materiální za duchovní, své významné postavení maiores za minores a otevřou se tak zcela Kristově lásce bez hranic.

Takto začíná Tomáš své vyprávění. Jeho poznámka, že to nepokládá za nevhodné je dosti závažná. Například Sv. Bonaventura v Legendě maior hovoří jen o Silvestrově vidění a říká, že to byl muž ctnostného života. Zřejmě nechtěl o knězi vyprávět onu navýsost trapnou příhodu.

Silvestr byl sice kněz, ale jak můžeme vidět z Tomášova líčení, skutečný lakomec. Tedy kněz, který nehledá především Boží království, ale majetek. Jistým způsobem tak symbolizuje část kléru své doby, kterou charakterizuje bohatství a vzdálenost evangeliu. František nikoho neodsuzuje, ale jemným hlasem svého příkladu zve i tyto syny církve k obrácení. Silvestr přichází právě ve chvíli, kdy Bernard rozdává svůj majetek chudým. Kněz lakomec se nestydí, zařadí se mezi tyto chudé, aby dostal příplatek za kameny, které František kdysi koupil na opravu kostela.

František neudělal nic zvláštního. Nepronesl plamenné kázání o evangelijní chudobě, nenapomínal. Byl prostě a jednoduše štědrý bez hranic. Velkorysost a odpuštění. Příklad vnitřní svobody na majetku a penězích, které pro Františka neměly žádnou hodnotu. Jinými slovy: svým postojem dal Silvestrovi příklad pravé hierarchie hodnot. A právě tento příklad pomohl Silvestrovi k tomu, aby začal uvažovat o pomíjivosti světa a bohatství. Vidí mladíka, který byl sice před obrácením bohatým obchodníkem, avšak nyní je zcela na cestě následování Krista chudého a pokorného.

Tato vize je obrazem toho, co Silvestr pochopil. Pro Františka je pravým bohatstvím kříž Ježíše Krista. Ještě před chvílí dal František Silvestrovi trochu zlata, ale svým příkladem mu ukázal směr, kde má hledat skrytý poklad, o němž mluví evangelium, tedy Ježíšovu lásku. Silvestr pochopil a změnil svůj život od základu. Vstoupil do řádu a stal se chudým menším bratrem.

Je paradoxní, že často právě ti, kterým se skutečně podaří dosáhnout světskou slávu, se cítí vnitřně velmi nešťastní. Člověk se někdy žene za falešnými sny, a když se blíží k jejich naplnění, zjišťuje, že jeho srdce zůstává prázdné. Pravděpodobně i tento slavný pěvec, který potkal Františka, měl zřejmě podobné pocity. Jeho osobní zkušenost je podobná tomu, čím prošel sám sv. František.

František na počátku svého obrácení potkal Krista v malomocném. Nyní král básníků potkává Krista ve Františkovi, který se dobrovolně připodobnil svému malomocnému bratrovi. Tito dva muži se neznali, ale jeden poznal druhého skrze kříž, kterým byl poznamenán. Již pouhá fyzická přítomnost Františkova se stává pro Pacifika slovem Božím, tedy impulsem k obrácení. Najednou pochopil, že tento bosý muž v chudé kutně je o tolik šťastnější než on sám, protože je plný Boží lásky a pokoje.

František vytušil, co se s Pacifikem děje. A tak obrátil meč slova Božího proti tomuto muži. Tento meč však neznamenal násilí a zlobu, ale Františkovo hluboké pochopení celé situace a slovo lásky, které proniklo jako paprsek tmou. Kříž tvořený dvěma meči, který viděl Pacifik na Františkovi, mu pomohl pochopit, že skrze Františka a také jeho slova k němu nyní hovoří sám Nejvyšší. A tak setkání s Františkem dodalo Pacifikovi potřebnou sílu, aby i on přijal vlastní kříž a započal život v pokání.

Kdysi Pacifik přijal vavřín od císaře, aby byl korunován na krále básníků. Nyní přijal pomazání Ducha svatého. Poznal krásu setkání s Kristem v modlitbě. Poznal sílu a krásu života podle evangelia. Pochopil, že znamení kajícnosti září na Františkovi jako duha uprostřed barevných kruhů podobně, jako kdysi spočinuly ohnivé jazyky na apoštolech (SK 2,3). Bonaventura ve své Legendě maior k tomu dodává:

Poslední obrácení jednoho z prvních bratří, kterému se Celano podrobněji věnuje, je příběh Prostého Jana. Podobné vyprávění najdeme ještě v Zrcadle dokonalosti . Je však třeba upozornit, že Zrcadlo dokonalosti je pozdější pramen než Druhá legenda Celanova, protože jeho poslední redakce spadá do konce 13. nebo začátku 14. století. I když je příběh líčen velmi podobně, přesto je v Zrcadle jasná snaha zakrýt negativní jednání ze strany příbuzných Prostého Jana. Držme se však Celanova textu, protože není podstatné, jak se přesně celá věc seběhla a která legenda je blíž pravdě, ale důležité je poselství, které z Tomášova příběhu vyplývá.

František jde kolem a Jan se za ním rozeběhne. Je již rozhodnut, že se chce stát jeho bratrem, a velmi prostým způsobem vyjádří jasné poznání vlastního povolání. Je zcela připraven udělat všechno, co od něj bude František žádat. Zdá se, že všechno bude bez problémů. František tedy vysvětlí Janovi, jakou má pro přijetí nových bratří podmínku:

Příkaz evangelia je jasný, zkušenost řádu to potvrzuje. Vytvořil se tak předpis, který všichni plní. A tak Jan udělá něco podobného jako František během svého obrácení, když jel prodat látky svého otce do Foligna. Narozdíl od Františka pocházel Jan z chudé rodiny. Vypřáhl tedy voly a jednoho nabídl Františkovi pro chudé.

Pro chudou rodinu je ztráta tažného zvířete velmi závažnou věcí, přesto je však více než zarážející, že se nikdo z rodiny nestará o Janův osud. Je pro ně méně než ono zvíře. I tato situace možná připomněla Františkovi chvíli, když ho vlastní otec vlekl na náměstí před biskupa, aby se s ním soudil. Úplné ponížení člověka, který nemá pro své příbuzné žádnou hodnotu. František okamžitě pochopil celou situaci. Věděl, že v tuto chvíli ztratil Jan úplně všechno, protože pokud si do této chvíle myslel, že pro svou rodinu něco znamená, nyní zjistil, že nikoho z nich nezajímá jeho osud.

František vrátil tedy rodině tažné zvíře, protože v této chvíli již není skutečným projevem Janovy chudoby. Hned nazývá Jana bratrem a obléká ho do hábitu. Každý má to, po čem toužil. Původní Janova rodina oba voly, František bratra a Jan novou rodinu.

Na první pohled člověka napadne, že Jan byl člověk spíš zaostalý. Vidíme Františkovu trpělivost a takt. Mohl Jana přísně okřiknout, ale on vytušil, že Jan má zřejmě ke svému jednání nějaký důvod. Nepodceňuje ho. Z vysvětlení krom jiného vysvítá, že bratři v počátku řádu slibovali žít po vzoru sv. Františka. Předpisů měli velmi málo a jejich řeholí byl především Františkův příklad. Sám František byl zřejmě překvapen, k jakému chápání může podobný slib vést.

Jan napodoboval Františka v naprosto slepé poslušnosti. Netřeba se nad tím nijak pohoršovat, zvláště když si uvědomíme, jakým způsobem byl Jan přijat do řádu. V té chvíli ztratil všechno, co si doposud myslel, že má. Byl to František, kdo mu vrátil “půdu pod nohama”, když ho nazval bratrem a odvedl si ho s sebou. Od této chvíle byl pro Jana jediná skutečná rodina. Jan k Františkovi přilnul jako malé dítě a přesně tak i pochopil způsob, jak ho má následovat. Jeho odpověď by se dala vysvětlit i takto: “Františku, já nejsem moc chytrý. Slíbil jsem, že budu žít podle tvého příkladu. Nejsem si jistý, jestli poznám, co je důležité, a co ne. Tak jsem se raději rozhodnul, že budu dělat podle tebe úplně všechno. Mám tak jistotu, že mi neuteče něco důležitého.” Jistě se takový přístup nedá následovat, ale horlivost duchovního syna, který nechce opominout nic, co slíbil žít, byť by to pro něj znamenalo stát se směšným, je obdivuhodná.

František bezvýhradně vydal sám sebe Bohu a zřekl se všeho světského, a tím nabývá podivuhodné svobody v lásce a pro lásku. A je to právě on, který navzdory tomu či právě proto, že zcela opustil svět, postupně dospívá k nadšenému úžasu nad mimořádnou krásou celého stvoření. Zakouší, že všichni jsme bratři a sestry, protože máme jediného Otce v nebesích, který je Stvořitelem světa a člověka. A ještě více: Bůh nás volá k životu ve společenství s ním a se vším stvořením, protože pokud jsme skutečně otevřeni vůči Bohu, otevíráme se i druhým. Je to právě Bůh sám, kdo nás učí a vede k tomu, abychom otvírali svá srdce a darovali sami sebe v lásce druhým. Tedy Duch svatý nám pomáhá k tomu, abychom milovali Boha a zároveň i všechny ostatní lidi. Čím více otevíráme brány svého bytí a srdce Bohu, tím více jsem schopni milovat i své bližní. Každý druh egoismu se Bohu protiví. Bůh nechce naši lásku jen pro sebe. Naopak, On chce, aby mohl skrze naše srdce milovat ostatní, tedy jednoho skrze druhého.

Když duchovní autoři píší o lásce, rozlišují toto téma na různé aspekty podle odlišných výchozích hledisek, ať již psychologických, filozofických či jiných. Hovoří-li se přímo o lásce sv. Františka, obyčejně se popisuje jeho láska vůči Bohu, pak vůči lidem a nakonec vůči celému stvoření. Je také možné vykreslit mateřskou lásku sv. Františka, jeho lásku k chudým, nemocným a podobně. Avšak po pravdě řečeno, pro samotného Františka neexistují různé druhy a typy lásky. Pro něj existuje jen láska pravá, nebo falešná, hluboká, nebo egoistická, tedy taková, jaká odpovídá naší lidské i duchovní zralosti.

Popisuje-li František sám sebe například jako “matku” bratří, chce tím především vyjádřit hloubku a něhu své lásky, tedy její vnitřní sílu a kvalitu. Tak je tomu např. v jeho listě bratru Lvovi: “Bratře Lve, tvůj bratr František ti přeje spásu a pokoj. Tak ti to říkám, můj synu, jako matka ...” Podobně máme krásné vyjádření v Potvrzené řeholi: “A kdekoli bratři jsou nebo se setkají, ať se k sobě chovají jako v rodině. Ať jeden druhému bez obav projeví své potřeby, neboť živí-li matka a miluje svého syna podle těla (srov. 1 Sol 2,7), tím víc má každý milovat a pečovat o svého bratra podle ducha.”

Láska je vztah mezi dvěma bytostmi, lépe řečeno osobami, ať už oboustranný, či jednostranný. Jistě je možný silný citový vztah mezi člověkem a zvířetem, avšak nejedná se o lásku v pravém slova smyslu. Láska není jen citové pouto na základě sympatií či vzájemně poskytovaných výhod. Láska může být například i věrnost vůči někomu, kdo mi ubližuje, a takový vztah vyžaduje schopnost odpouštět a svobodně se rozhodovat k lásce i za cenu bolesti, protože nikdy není zaručeno, že vztah bude stejnou měrou opětován.

Je-li láska vztah mezi dvěma osobami, pak je jako taková vždy jedinečná a neopakovatelná. Nikdo z nás totiž nemiluje naprosto stejným způsobem, protože ve schopnosti milovat se projevuje jedinečnost našeho já. Nikdo z nás není kopie někoho jiného. Ač jsme si někdy podobní, přece je každý z nás originálním stvořitelským dílem Nejvyššího Boha Otce. V této odlišnosti a originalitě osob a jejich schopnosti vytvářet vztahy však zároveň platí, že vzájemný vztah mezi osobami můžeme nazvat láskou jen tehdy, když splňuje jistá kritéria kvality a hloubky.

Lásku můžeme připodobnit ke spektru barev světla. Toto spektrum má v sobě sice mnoho různých barev a odstínů, avšak pravé světlo, stejně jako láska, je stále jen jedno. Z tohoto hlediska můžeme mluvit o různých “druzích” či “typech” lásky, protože popisujeme lásku v jejích rozdílných vyjádřeních a projevech. Je totiž jisté, že plnost “světla” lásky se nachází jen v Bohu. My jsme schopni přijmout a dát jen její dílčí paprsek, a to podle naší otevřenosti k účasti na životě Nejsvětější Trojice, ke kterému nás Bůh zve ve svém milosrdenství.

Těžkosti začínáme cítit tehdy, pokud “dělení” na různé druhy lásky (která jsou stále spíše jakousi pomůckou k tomu, abychom se pokusili vyjádřit, co je láska, která je sama v sobě velkým tajemstvím) přenášíme do každodenního života. Nejvýrazněji se to projevuje v odlišování lásky duchovní vůči Bohu a lásky lidské vůči bližním. Velmi snadno se pak nacházíme ve zmatku, v němž se láska k Bohu může jevit neslučitelná s láskou k lidem, kteří nás pouze vyrušují z našeho duchovního života. A naopak: Modlitba se nám může jevit jako ztráta času ve srovnání s tolika potřebami lidí na celém světě.

František skrze hluboké duchovní sjednocení s Ježíšem Kristem byl schopen zakusit tajemnou jednotu lásky, v níž z lásky k Bohu miluje člověka i celé stvoření. Celé stvoření pochází od Boha – Lásky, vše je v člověku posvěceno skrze vtělení Božího Syna a povoláno ke spáse v Duchu svatém. Nejedná se tedy o kvantitu, ale o tajemnou a až závratně hlubokou kvalitu, tedy o schopnost milovat celým srdcem.

František není teolog, nehledá nějakou teorii, ale pokud mluví o lásce, pak jeho slova tryskají z pramene, kterým je jeho tajemné sjednocení s Bohem v lásce. Spíše se zdá, jako by nemohl nalézt vhodná slova k tomu, aby vyjádřil to, co cítí ve svém srdci. Je však evidentní, že co není schopen vyjádřit svými slovy, to se o to více projevilo v jeho postoji a jednání.

Vše bychom měli konat z lásky k Bohu. Láska je totiž nejvyšší milost a největší ctnost, protože láska je zároveň nejdůležitejší charakteristikou Boha samého. “Říkával: »Lásku toho, který nás tak miloval, musíme pokud možno splácet stejnou láskou.«” Jedná se tedy o lásku velmi silnou, o vášnivou zamilovanost, která strhává svou silou celé srdce. Zároveň je to však láska plně lidská, protože Syn Boží se vtělil, a tak nám dal možnost milovat Boha lidsky a přitom být milováni božsky. V tomto sjednocení mezi člověkem a Bohem tak dochází k vzájemnému obdarování mezi láskou lidskou a božskou.

František otevřel své srdce Bohu při svém obrácení, tedy odpověděl svou láskou na Kristovo láskyplné povolání. Avšak František je velikým světcem právě pro svou schopnost prakticky uskutečňovat vše, co poznává a cítí ve svém srdci. Jeho duchovní postoj se projevuje téměř ihned v konkrétním jednání, které v sobě nese sílu milosti, jež předtím František obdržel od Boha. Příkladem takového činu je celý příběh jeho obrácení.

Nakolik se prohlubuje spodobení mezi Ježíšem Kristem a Františkem, natolik se i otvírá Františkovo srdce ve své schopnosti široce pojmout do své lásky bratry, sestry a celý svět. Tato láska však není čímsi pouze spontánním, automatickým, co by nastalo bez jeho osobního úsilí. Františkova každodenní askeze je založena právě na touze mít čisté srdce, tedy srdce, které chce celou svou silou milovat Boha a jemu sloužit v plnění jeho vůle.

Láska nás vede ke svobodě, protože láska bez svobody nemůže být nikdy pravá, a naopak svoboda bez lásky je obyčejným egoismem. František žil v mimořádné askezi, avšak vždy si byl vědom toho, že láska je větší hodnotou. Věděl, že je příkladem pro celou fraternitu, a cítil proto i velkou odpovědnost k tomu, aby vydal svědectví o své hierarchii hodnot. Pokud by některý křesťan nedokázal milovat, pak i přes své nejpřísnější posty a pokání by zůstal někým, kdo nikdy nepochopil evangelium Ježíše Krista.

Již v Nepotvrzené řeholi František zdůrazňoval, že ve fraternitě musí panovat opravdová láska, která se projevuje skutky a ne jen slovy. Je jisté, že první fraternita byla tvořena charismatickými bratry, kteří s nesmírnou velkorysostí, odvahou a nadšením následovali Krista po vzoru svatého Františka. Vzájemná snaha o co nejintenzivnější modlitbu, pokoru a chudobu byla provázena i úctou jednoho k druhému. Bratří však přibývalo stále víc. V prvním desetiletí vstupovalo každoročně do řádu průměrně 500 nových bratří. Jejich ideály již nebyly vždy naprosto shodné. František proto připomíná, že první adresát, který má plné právo na mou lásku, je můj nejbližší bratr či sestra. To je naše první povinnost, kterou máme jeden vůči druhému.

Je třeba si uvědomit, kdo je mým skutečným nepřítelem. Často považujeme za nepřítele někoho, kdo je třeba zcela jinak zaměřen než my, kdo nám může a třeba i chce nějak škodit. Pokud jsou naše vzájemná setkání výjimečná, není to skutečný nepřítel v plném slova smyslu. Dám příklad: V době totality jsme považovali za nepřátele příslušníky STB, kteří tolika lidem ublížili. Byla to jistě pravda, ale na druhou stranu je třeba si uvědomit, že někteří z nich často plnili jen určité příkazy svých nadřízených a osobně necítili žádné nepřátelství k těm, které pronásledovali. Tím nechci nijak zlehčovat závažnost a zrůdnost celého pronásledování církve a všech čestných lidí v době komunismu, ale pokud se s nějakým nepřítelem setkám jen zřídka, vzájemná zloba obvykle nedosáhne takové intenzity.

Nyní si dovolím na doplnění mých tvrzení citaci z knihy Karla Čapka Povídky z druhé kapsy. Povídka Smrt barona Gandary je postavena právě na názoru, že největší nenávist bývá mezi lidmi, kteří jsou si nejbližší. “Já mám na policejní direkci jednoho příbuzného, jmenuje se rada Pitr a je to strýc mé ženy. Tak ten pan Pitr říká, když je to loupež, tak to udělal nějaký odborník; a když je to vražda, tak to bude nejspíš někdo z rodiny. On má takové ustálené názory, ten pan Pitr; tak třeba on tvrdí, že člověk málokdy zavraždí cizího člověka, protože to není tak snadné; to už mezi známými se najde spíš příležitost, a v domácnosti je to rovnou na dlani.”

Od našich blízkých očekáváme zcela přirozeně největší pochopení a podporu. Od cizích lidí nic takového neočekáváme. Proto nás cizí lidé někdy příjemně překvapí svou účastí a pomocí, naopak naši nejbližší nás často zklamou, protože nesplňují naše očekávání. Je třeba mít na paměti, že milovat nepřátele znamená krom jiného i odpouštět velká zklamání a křivdy, která člověk zažívá od těch, které nazývá přáteli a blízkými. Jsou však i případy, kdy nám cizí člověk z často nepochopitelné zloby velmi ublíží. Někdy je nesmírně těžké odpouštět četná zranění, která jsme nasbírali po dobu svého života.

František říká, že máme milovat nejen nepřátele, ale také lidi, kterými se běžně pohrdá, a naopak neodsuzovat ty, kdo jsou bohatší než my. “Avšak napomínám a vybízím je, aby nepohrdali a neodsuzovali ty lidi, které vidí nosit jemné a pestré šaty nebo jíst a pít lahůdky; spíše ať každý soudí a pohrdá sám sebou (srov. Mt 11,8).”

Láska jeho menších bratří musí být schopna přijímat každého bez jakýchkoliv hranic. Neznamená to, že máme zůstávat slepí vůči chybám, kterých se tito lidé dopouštějí, a že je nemáme vést ke změně života, přesto se však máme vyvarovat toho, abychom jimi pohrdali. “Ať přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče.”

Závěrem chci připomenout krásný důkaz lásky sv. Františka – tedy jeho stigmatizaci a “Požehnání bratru Lvovi”. Stigmata jsou pečetí Kristovou: František se s ním natolik sjednotil, že se stává jeho živým obrazem a jakoby novým vtělením. Avšak i v této vrcholné chvíli láskyplného mystického spojení s Kristem František nezapomíná na svého bližního. S mateřskou citlivostí vnímá těžkosti svého spolubratra Lva. František píše Chvály Boha nejvyššího a Požehnání bratru Lvovi, aby se skrze tyto řádky mohl podělit s bratrem Lvem o vnitřní světlo, kterého se mu dostalo od Krista. Tedy nový důkaz o tom, že čím jsme blíž Kristu, tím jsme milosrdnější, citlivější, chápající a milující vůči druhým.

Pokud se hovoří o pohrdání pozemskými věcmi, pak tu František nehovoří o pohrdání světem, protože jak víme z jeho života i učení, prožíval ke všemu stvořenému bratrský vztah. Spíše je třeba se zamyslet nad tím, co jsou to skutečně věci pozemské a co věci nebeské. Již jsem se o tom poněkud zmínila v předešlé kapitole, ale nyní se u tohoto bodu zastavím poněkud déle.

Je třeba odlišit věci duchovní – tedy ty, které jsou poznamenány působením Ducha svatého, a věci duchové podstaty, tedy síly či bytosti, které nemají hmotnou podstatu. Je totiž jasné, že ne všechno, co je duchové podstaty, je také duchovní – tedy z působení Ducha Božího. Na druhé straně hmotný svět, který je stvořen z Boží lásky a posvěcen vtělením Božího Syna, nemůže být onou “pozemskou věcí”, jak o ní mluví František. On sám přece ve svém Chvalozpěvu na Stvoření nazývá přírodní živly bratry a sestrami, s nimiž chválí Hospodina.

Výraz “pozemské věci” nám připomíná i slovník sv. Pavla, který hovoří o tělesných skutcích. Je pravda, že tělo nás skrze své přirozené potřeby, jejichž momentální naplnění nemusí být vždy slučitelné s  Boží vůlí, uvádí do vnitřních bojů. Tělo však samo o sobě za nic nemůže. Je to naše vůle, která určuje, zda je skutek špatný, či dobrý. To, co je v nás porušeno dědičným hříchem, není tělo jako takové, ale je to narušení původní harmonie mezi tělesnou a duševní složkou v člověku a harmonie mezi citem, rozumem a vůlí. Skutek “těla” tak především ve své podstatě znamená podlehnout sobectví a pýše. Podobně o tom mluví sv. Pavel v listu k Římanům:

V listu sv. Pavla Galaťanům jsou vyjmenovány skutky “lidského těla”. V českém ekumenické překladu je zde tento výraz nahrazen možnou variantou “skutky lidské svévole”. Z následně vyjmenovaných skutků vybírám např. hádky, rozbroje, žárlivost, podlost, závist. Tyto skutky jistě nepatří v pojmům označujícím tělo ve smyslu hmotném. Ve verši 26 sv. Pavel píše: “Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.”

Jsou však další místa v evangeliích, kde Ježíš mluví o lidském srdci: “Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neumytýma rukama člověka neznesvěcuje.” “Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.”

Neméně zajímavý je i výraz “klanět se Bohu čistým srdcem a čistou myslí”. “Mysl” je také velmi často zmiňována v Bonaventurově “Putování mysli do Boha”. Je třeba si uvědomit, že zde nejde o oddělování intelektuální složky od citové, ale naopak. “U křesťanských autorů se projevuje silné překrývání obou termínů a někdy dochází k jejich ztotožňování, což platí především pro latinské církevní otce.” “Slovo srdce představuje v Bonaventurově antropologické terminologii nejbližší synonymum slova mens – mysl. Dalším synonymem je slovo duch.”

Čistota srdce je základní podmínkou modlitby a zároveň je čistota srdce již modlitbou. Co tím míním? Má-li člověk upřímnou snahu o pohrdání věcmi pozemskými – tedy vlastní sebeláskou a naproti tomu se snaží hledat věci nebeské, pak nutně musí docházet ke významné změně hierarchie hodnot. Věci, které takový člověk považoval dříve za důležité, najednou ztrácejí svou hodnotu, jiné, které byly doposud v pozadí, se stávají nepostradatelnými. Základem toho však je, že trůn našeho srdce musíme uvolnit pro Boha. Není to tak jednoduché, protože ve svém nitru si chceme vládnout jen my sami. Bůh však stojí u bran našeho srdce a klepe. Pokud už mu otevřeme, co ho vlastně čeká? Kolik mu dáme místa?

Je jisté, že Bůh všechno naše konání svou milostí předchází i provází. Kdyby čekal, až dokonale očistíme své srdce, nikdy by nemohl vstoupit. Bůh je však milosrdný a velkorysý, takže se spokojí s naší upřímnou snahou a touhou. Řekněme, že nečeká, až zcela uvolníme trůn svého srdce, ale že mu postačí, když se alespoň trochu “odšoupneme” stranou. Srdce, v němž se Bůh ujme vlády, pak vnímá vše v Bohu a skrze Boha. Je to stav bdělosti srdce a trvalé modlitby. Ten, kdo má čisté srdce, je tedy někdo, v jehož srdci vše ustoupilo Boží vládě. Blahoslavení čistého srdce jsou pak ti, kterým nic nebrání, aby Boha skutečně viděli v každodenních událostech.

Touto výzvou František nechtěl říci, že je úplně jedno, jak naše společná modlitba vypadá. Je však třeba si uvědomit, že v jeho době se např. v benediktinských klášterech velmi často konala slavná liturgie s krásnými zpěvy. Je jisté, že podobná liturgie dokáže nesmírně pozvednout srdce k Bohu. Pokud však byl některý bratr hudebně nadaný, byl tak v pokušení, aby se daleko více zajímal o vnější projev než o vnitřní spojení s Bohem. František krásně říká, že bratři nemají myslet na krásu hlasu, ale na soulad ducha, který má znít v souzvuku s Bohem. Nemáme tedy především hledat čistý akord našich hlasů, ale vyladit své srdce, aby znělo čistým tónem a ne falešně.

Souzvuk našeho srdce s Bohem se musí projevit v ochotě plnit Boží vůli. Není jiné cesty než následovat jeho vtěleného Syna, který nám dal příklad. František velmi rád používá výraz “následovat šlépěje Kristovy”. Tento výraz převzal z 1. listu sv. apoštola Petra.

Často máme dojem, že symbolem čistoty je bílá barva. Nejlépe čerstvě napadaný sníh. Takový obraz je však spíš znamením neporušenosti. Nechci tím říct, že toto nepatří k pojmu čistoty, ale Františkovo pojetí je jiné. Ve svých spisech má totiž konkrétní symbol čistoty, a to v Chvalozpěvu stvoření: “Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.”

Velmi pozoruhodným je vnímání čistoty srdce jako průzračné vody. Běloba je totiž něco, co je známkou jakési sterility. Průzračná tekutina je naproti tomu schopna do sebe pojmout mnoho prvků, aniž by se znečistila. A tak voda, která postupně prochází mnoha horninami, do sebe může pojmout mnoho cenných prvků, aby někde vytryskla jako léčivý pramen. Takováto průzračnost není sterilita, ale plnost a síla. Z čistého srdce, ve kterém vládne Bůh, pak může tryskat pramen živé vody, který uzdravuje celý svět.

Vnitřní transparentnost se projevuje především jako prostota. Čeština má pro tuto ctnost hned dva výrazy: jednoduchost a prostotu. Obojí je totéž, jen je znát ve slovech trochu jiný akcent. Jednoduchost spíše zdůrazňuje vnitřní sjednocení s Bohem i se sebou samým. Člověk našel svůj tajemný střed, do kterého nyní celou svou silou směřuje. Jednoduchost také znamená nekomplikovanost, tedy žádnou dvojakost.

Prostota naproti tomu spíše zdůrazňuje oproštěnost od všeho, co nesměřuje k Bohu, a k plnění jeho vůle. Je jasné, že prostota má své těžiště v evangelní chudobě a minoritě. “Holubičí prostota mi musí dopomoci k čistotě života, která je sice ve světě vzácná, ale bez překážek pozvedá k nebi.” Tato prostota je zároveň prostředkem k novému, hlubšímu poznání skutečných hodnot, protože otevírá srdce pravé moudrosti: “Bud’ pozdravena, královno Moudrosti, Pán tě ochraňuj tvou svatou sestrou, čistou Prostotou.” Takto zní první verš Františkových Chval ctností. Moudrost je zde viděna jako nejvznešenější ctnost, která však není pravá, pokud zároveň není ochraňována čistou prostotou.

U sv. Františka bylo očišťování jeho srdce tak intenzivní, že podle více svědků se u něj projevovaly známky návratu k původní lidské rajské nevinnosti. Podobný koncept se objevuje i v legendě o svatém Antonínovi poustevníkovi od sv. Atanáše. Ten, kdo jako první rozpoznává známky rajské nevinnosti v lidském srdci, jsou nerozumní tvorové a příroda. A tak František např. káže ptáčkům a i jinak komunikuje s živým i neživým stvořením.

Na toto téma můžeme nahlížet ze dvou úhlů: jednak z pozice bratra nadřízeného, nebo bratra či sestry podřízené. František však zdůrazňuje, že všichni máme být menší, tedy podřízeni všem ostatním lidem v duchu evangelia. Pouze takto jsme schopni vyjádřit naši pokoru a poslušnost vůči Bohu.

František nezaložil řeholní komunitu podobnou ostatním známým v té době, ale založil putující fraternitu, v níž jsou si všichni členové mezi sebou rovni. Všichni musí žít především v poslušnosti evangeliu, a to jak bratři představení, tak bratři podřízení. Ve srovnání s tradičními mnišskými řády františkánská fraternita postrádala stabilitas loci, tedy trvalý závazek k životu v klášteře. Navíc zde nebyla ani tradiční opatská hierarchie, tedy mimořádné postavení opata, který měl ve svém společenství i mimo něj četné významné pravomoci. František sice trval na poslušnosti vůči představeným, ale tento představený musí žít jako služebník svých bratří. Právě ve chvíli, kdy se jeden z bratří stane představeným druhých, je on sám povolán více než kdy předtím k tomu, aby byl příkladem evangelního života v minoritě. Proto se již nenazývá představený (superior), ale služebník (ministr).

Mimořádná duchovní zkušenost, kterou učinil František se svými prvními bratry, vyrůstala z radikality jejich života podle evangelia. Opustili všechno, aby mohli celým srdcem následovat Pána po způsobu sv. Františka. Neměli nic, jen jeden druhého a vzájemně se snažili vyjít si vstříc osobním pochopením a pomocí.

Bratři neposlouchali Františka proto, že by tak plnili nějakou povinnost, ale protože toužili, aby je František vedl za Kristem. Na druhou stranu jim František nechtěl nijak vládnout, avšak pociťoval odpovědnost, aby odpověděl na očekávání bratří. Přijímá službu vedení svých bratří především tak, že chce být příkladem pro ostatní bratry, tedy být skutečným duchovním vůdcem fraternity.

František v podstatě chápe bratrské vztahy jako vzájemnou službu a poslušnost jednoho vůči druhému. V každodenním životě se to pak projevuje jako úcta ke všem spolubratřím, dále tolerance, schopnost naslouchat a bez předsudků posuzovat názory druhých.

Odmítnutí vlastního egoismu je prvním předpokladem, aby se člověk mohl stát menším bratrem: ať už podřízeným, či bratrem ve službě představeného. Pravá autorita přísluší pouze Bohu. Proto představený skrze vykonávání svého poslání činí ostatním bratřím Boží autoritu viditelnou. Stává se tak jakýmsi mostem mezi Bohem a podřízenými bratry. Představený však nesmí zneužívat poslušnosti svých bratří ve svůj osobní prospěch. Jinými slovy: Představený si musí být vědom vlastní minority před Bohem a jeho vůlí, které slouží především.

František zdůrazňuje, že všichni bratři jsou ve službě Boží vůli. Tedy musí ji hledat a uskutečňovat, i kdyby to znamenalo neuposlechnout příkazu představeného.

Žádný představený nemůže nařídit bratřím něco, co by bylo proti jejich svědomí. Pokud tak učiní, bratři nemohou poslechnout, i kdyby proto měli být později od dotyčného pronásledováni. Zde je možno vnímat Františkův smysl pro realitu. I když přestavení mají být služebníky bratří, přesto neuposlechnutí svého příkazu mohou trestat. A to tím víc, pokud je jejich příkaz špatný. František není naivní. Je však jisté, že pokud je podřízený bratr veden čistými pohnutkami k tomu, aby neuposlechl příkaz představeného, pak je připraven i trpět v duchu oběti a ze srdce odpustit. Někdy je podstatně snadnější jednat tak, abychom se zalíbili nadřízeným, než hájit pravdu. Jednou ze známek poctivosti rozhodnutí podřízeného bratra neuposlechnout daný příkaz je to, že poslechnout by bylo snazší, než neuposlechnout. Navíc neuposlechnutí mu nepřinese žádný osobní prospěch, ale spíš těžkosti.

Zde však musím podotknout, že příkazy proti svědomí se nedávají promyšleně a připraveně. Bývají to nejčastěji rozhodnutí představených, kteří nejsou dostatečně informováni o celé problematice, ale jednají v dobré vůli. Horší je, pokud představení podlehnou pokušení vlastní důležitosti. Nařízení tohoto druhu bývají spíše značně krátkozraká a jejich uposlechnutí nebývá ani tak proti svědomí, jako spíš proti zdravému rozumu. Vyplnění takových nařízení je pak pro daného představeného větší pohromou než neuposlechnutí.

Někdy může být velmi těžké rozpoznat, zda se jedná o situaci, kdy se máme odvolat na vlastní svědomí, nebo se nám jistý příkaz pouze nelíbí z osobních důvodů. Jistě by bylo zcela proti Františkovu záměru, abychom se každou chvíli odvolávali na své svědomí. Takové situace se dějí jen zřídka a většinou uprostřed složitých životních situací. Častěji však můžeme pocítit poslušnosti jako kříž, když od nás představený vyžaduje obětovat vlastní, třeba i dobré představy, protože on rozhodl jinak.

František nám svým Napomenutím č. 3 představuje pravou poslušnost jakoby v napětí mezi dvěma póly. Mluví jak o odmítnutí poslušnosti z důvodů svědomí (viz výše), tak i o obětování vlastních názorů, byť by byly lepší než rozhodnutí představeného. Tento zdánlivý protiklad mizí, pokud do celé rovnice dosadíme za pomyslnou neznámou tu nejdůležitější hodnotu, která určuje kvalitu našeho jednání, a tou je čistota srdce.

Každá mince má dvě strany. Pokud je poslušnost bratří ve fraternitě nadána díky předešlým citátům z Františkových spisů tak nesmírnou svobodou, je tu nebezpečí, že bude zneužita podřízenými bratry proti představeným. I zde jde většinou o neshody díky vzájemnému nedorozumění, ale pro představeného se pak stává jeho postavení skutečným křížem.

To, že se s podobnými věcmi setkával i sv. František, máme dosvědčeno např. v jeho Listě ministrovi menších bratří. Podle obsahu zmíněného listu František odpovídá na žádost jistého představeného, který už nemohl unést těžkosti své služby fraternitě, chtěl složit svůj úřad a odejít do poustevny. František ve své písemné odpovědi zcela jistě čerpá z vlastních zkušeností:

František měl opravdu rád své bratry a na jeho řádu mu velmi záleželo. Jistě cítil velkou odpovědnost za svou duchovní rodinu, avšak nechtěl být zakladatelem, který je doživotním představeným. V roce 1220 na řádové kapitule dal příklad své vnitřní svobody a zřekl se úřadu generálního ministra řádu.

Zřeknutí se představenství ve svém řádu, i když částečně zapříčiněného jeho zdravotním stavem i jinými okolnostmi, vyplynulo především z jeho původní touhy po osobní podřízenosti. Při svém obrácení poznal chudobu a minoritu jako svou základní “metodu” života podle evangelia. Toho, čeho se tak pracně vzdal na počátcích svého obrácení, jako by se k němu proti jeho vůli vrátilo druhou stranou zpět právě ve službě představeného. I když se snažil vykonávat tuto funkci pokorně, přesto cítil, že mít jakoukoli pravomoc nad druhými není jeho cesta. A pokud hovořil bratřím o ctnosti poslušnosti, chtěl dát sám příklad života podřízenosti.

Pro skutečného následovníka sv. Františka by v podstatě nemělo být důležité, jestli je ve společenství podřízeným, či představeným, protože minorita se ho týká vždy a všude. To, co je podstatné, je následování Krista chudého, pokorného, poslušného, ukřižovaného. On, aby naplnil Otcovu vůli, zřekl se sám sebe, a tak nám získal spásu.

V Potvrzené řeholi je kapitolka o práci složená pouze ze dvou vět. Začíná však slovy: Ti bratři, kterým Bůh dal milost, že mohou pracovat... Schopnost pracovat je tedy chápána jako milost.

Zkušenost nám ukazuje, že zdaleka ne každý člověk může pracovat. Někteří lidé to skutečně neumí a ani se to nemohou naučit. Není to lenost, ale opravdová neschopnost. Myslím tím lidi, kteří jsou od přirozenosti nesmírně nešikovní. I když se sebevíce snaží, přesto nikdy nedosáhnou takových pracovních výsledků jako ostatní, kterým se všechno daří. Tito “nešikové” bývají svým okolím velmi pokořováni a mají mnohé těžkosti. Přesto to bývají lidé, kteří mohou mít velké dary jiného druhu, např. dar přinášet pokoj, dar umět druhého vyslechnout apod. Jindy je neschopnost pracovat dána nemocí či stářím. Toto pociťoval František stále více, když psal svou Potvrzenou řeholi. Jsou totiž chvíle, kdy by člověk velmi rád pracoval, ale z různých důvodů nemůže.

Práce se stává i přirozenou askezí, ale stále jako milost darovaná Bohem. Proto by měla být přijímána s radostí, ochotně a nezištně. Člověk není chápán jako “stroj, který pracuje” ve svůj prospěch či druhých, ale je viděn jako osoba, která nabízí své schopnosti ke službě fraternity, službě malomocným i všem bratřím i sestrám. Je důležité, aby bratři byli užiteční pro ostatní svou službou, pomocí i prostou přítomností. Je nutné, aby zde byl někdo, kdo pomáhá druhým v nesení jejich kříže, kdo povzbuzuje a dodává naději.

Z výše uvedeného citátu krom jiného vyplývá, že i první bratři měli značné těžkosti s tím, jak najít dostatek času na modlitbu i na práci. Pokud se starali o malomocné, nemohli vždy odejít tak, jak se jim zachtělo, a podobně, pokud se nechali najímat na příležitostnou práci, museli vyhovět zaměstnavateli, který jistě vyžadoval dílo “od slunka do slunka”. A tak ve dne pracovali a v noci se modlili. Je jasné, že podobný styl života se nedá dlouho vydržet.

Zde bych chtěla upozornit na další důležitou věc. Zahálka je sice nepřítelkyní duše, ale potřebný odpočinek je přítelem člověka. Je pravdou, že člověk, který je na pokraji fyzických i psychických sil, mívá těžkosti v duchovním životě: od nechuti k modlitbě až po úplnou vyprahlost. V těchto případech stačí pořádný spánek, dobrá snídaně a duše se dá opět do “letu” a netřeba v tom spatřovat “noc smyslů”, natož “noc ducha”.

Workholismus se však netýká jen naší pracovní činnosti, ale i naší modlitby. Je zajímavé, že někdy k modlitbě přistupujeme jako k práci, kterou je třeba odvést, nebo k úkolu, který se třeba řádně vyplnit. Přitom modlitba není především činnost, ale čekání na to, až se Král ke mě skloní. Představme si, že čekáme na někoho na nádraží. Vlak může mít i velké zpoždění, ale my čekáme, protože víme, že náš přítel je v tom vlaku, který se blíží. Nemůžeme přinutit vlak, aby zrychlil, jen čekáme. Při modlitbě není třeba něco důležitého “dělat”, ale spíš “spustit kotvu” na dno svého srdce.

Tato zpráva naplnila Františka velkou radostí. Je jisté, že když se takto bratři střídali v práci a modlitbě, byli chudší, než kdyby pracovali všichni stejně. “Pravidla pro život bratří v poustevnách”, která František napsal, užívají podobného modelu. Mnozí mi jistě mohou namítnout, že by se jim velmi líbilo, aby mohli týden pracovat a týden se věnovat pouze modlitbě, ale že je prostě nemá kdo vystřídat v jejich službě. První bratři neměli trvalé zaměstnání, ale nechávali se najímat jen na krátkodobou činnost. Dnešní doba naopak vyžaduje, abychom na sebe uměli vzít odpovědnost za svěřené dílo, které bývá dlouhodobého charakteru. Někteří z nás se mohou dokonce cítit jako mýtický převozník Chárón, který čeká, komu předat veslo do rukou ...

Z těchto úryvků plyne také další věc. Minorita a chudoba se musí zakoušet na vlastní kůži, jinak zůstane jen pouhým přáním. Práce ve františkánském duchu se tak stává přirozeným nástrojem naší lidské i duchovní formace. Zde bych ráda připomenula další věc: Pokud František hovoří o práci, má tím na mysli činnost fyzickou. Přesněji řečeno: jde mu o práci obyčejných lidí.

Další nesmírně důležité téma k úvaze je františkánské žebrání. Občas se setkáváme s idealistickou představou, že františkánská chudoba se podobá stylu života bezdomovců. Tedy spát pod širým nebem, vyžebrat si něco na živobytí a na rozdíl od bezdomovců se věnovat modlitbě. Tento styl života je možná pro někoho přitažlivý, avšak každopádně ho nemůžeme nazývat františkánstvím, natož pak vzorem františkánské chudoby. Navíc je třeba si uvědomit, že dnešní bezdomovci žebrají převážně v klášterech a kostelech.

Obrácení sv. Františka není změna z boháče na žebráka, ale z člověka známého a významného na člověka prostého a chudého, který žije na okraji společnosti a živí se svou vlastní prací. Nejde však o práci, která by byla trvalá a dávala stálou jistotu obživy. První bratři se připojovali k lidem, kteří den co den hledali příležitostnou práci, a pokud ji nenašli nebo nedostali odměnu, byli nuceni žebrat.

Hodnotu práce poznal především při svém obrácení. Nejprve se setkává s malomocnými, kteří jsou vyděděnci společnosti, pak začíná s opravou kostelíka sv. Damiána. Tehdy prosí o stavební matriál a o olej do lampy. Práce na opravě kostelů, služba malomocným a modlitba – to je jeho počáteční formace. Později začíná žebrat i na svou obživu, avšak proto, aby nebyl na obtíž knězi, u kterého dočasně pobýval. I na sklonku života, kdy byl již velmi nemocný, téměř slepý a stigmatizovaný, říká ve svém testamentu:

Ve fraternitě jsou dvě základní služby: Služba představeného fraternitě a služba fraternity nemocným bratřím či sestrám. František zde opět vyjadřuje svou úctu k opravdové důstojnosti člověka. Lidé mívají strach z nemocí a stáří, že už nebudou schopni pracovat a být užiteční a že zůstanou druhým na obtíž. “My lidé dokážeme přetrpět vytrvalostí nesmírná strádání, ale když cítíme, že už nemáme nikomu co nabídnout, rychle ztrácíme vztah k životu. Instinktivně víme, že radost ze života vychází z toho, jak žijeme pospolu, a že životní bolest vychází z toho, jak nedokážeme žít pospolu dobře.” František připomíná péči o nemocné bratry již v Nepotvrzené řeholi:

Člověk je stvořen Bohem a jeho důstojnost vyplývá z toho, že byl stvořen k obrazu Božímu. Dnešní doba je neustále v pokušení hodnotit člověka podle toho, co dělá a jakou má produktivitu práce. Bylo by velmi smutné, kdybychom podobně hodnotili i své bratry a sestry. Láska ve společenství nemůže být u bratří a sester vázána pouze na určité schopnosti fyzické či intelektuální a na výkonnost.

Sv. František velmi brzo pochopil, že k základům jeho povolání patří apoštolát. Chce následovat “šlépěje našeho Pána Ježíše Krista”, a to je jeden z důvodů, proč se také on stává jedním z jeho apoštolů.

Apoštolát ve vlastním významu, tak jak ho chápe sv. František, není jen nějaká náboženská aktivita ve prospěch šíření víry, ale způsob života apoštolů následujících Krista kamkoli jde. To znamená pro Krista opustit všechno, žít s ním ve společenství ostatních povolaných a společně přijmout poslání hlásat evangelium nejprve svým životem, a je-li to vhodné, tak i slovem.

Tomáš Celano ve své První legendě píše, že František objevil význam apoštolského poslání během četby evangelia v kostelíku Panny Marie Andělské. Poté, co si nechal zmíněné evangelium znovu vysvětlit přítomným knězem, cítil jistotu, že toto je způsob života, který hledal.

Je pozoruhodné, že František došel k poznaní hlásat Boží království při četbě evangelia ve mši svaté. I to, že si nechal text znovu vysvětlit knězem, je velmi důležité. Tehdy bylo mnoho různých lidových kazatelů, kteří se stavěli proti církvi. Naproti tomu František hned od počátku vnímá, že chce být spojen s církví. Celano ve své První legendě obrazně popisuje, jak se rodil vztah sv. Františka k církvi, když s  láskou začal opravovat kostel sv. Damiána:

Hlásat “mír a pokání” znamená skutečně ohlašovat spásu pro všechny, kdo jsou ochotni se obrátit. Vždyť pravý mír srdce pramení z omilostněné duše a dochází se k němu jen skrze osobní konverzi. O tom, co je to opravdový pokoj srdce, získal František zkušenost již v počátcích svého vlastního obrácení. Jak velkou váhu kladl na pozdravení pokoje, je zřejmé i z toho, že se o tom zmiňuje i ve svém testamentu.

Ke službě hlásání Božího království je třeba dovolení ministra řádu, naproti tomu od služby kázat vlastními skutky není nikdo dispensován. Někdy zcela nepatrná událost, setkání nebo úsměv mohou změnit lidský život od základů. Tyto úžasné “drobnosti” jsou dílem Boží Prozřetelnosti, kterými k sobě přitahuje lidské srdce. Svou prostou přítomností a dobrými skutky, které pramení z čistého srdce, dáváme Bohu k dispozici naši každodennost. Skrze ní se Bůh může projevit ve své moci a síle.

Zde bych chtěla připomenout, že se občas můžeme setkat s tím, že členové a členky františkánských společenství odmítají vzdělání. Tvrdí, že tak jednají v duchu chudoby a minority. Je třeba se vážně zpytovat, zda zástěrkou “rádo by chudoby a minority” nezakrýváme jen vlastní lenost a pohodlnost.

Nesmíme zapomínat, že výzva k pokání nikdy nepřestala být centrálním úkolem františkánského apoštolátu. František svým příkladem vedl všechny k obrácení. Lépe řečeno: Františkův příklad je svědectvím konvertity, který ukazuje celým svým životem na cestu spásy. Nic není důležitějšího než spása duše. Kdo pomůže bratrovi či sestře na cestě obrácení, prokáže mu tak veliké dobrodiní.

V Druhé legendě Celanově se nachází krásný příběh. V Sieně Františka navštívil jistý dominikán. Celano poznamenává, že to byl muž ducha a doktor posvátné teologie. Právě tento teolog přichází s dotazem, jak by František vyložil text z proroka Ezechiela: