Jednoho dne budeš růží

Toho večera se honil Svatoblažejskou ulicí jenom studený vítr. Petr se marně ohlížel po nějakém kamarádovi. Kluci byli zalezlí v teple, a také Petr zrychlil kroky, aby se zahřál. Ruce měl zkřehlé i když vězely v kapsách ošoupaného zimníku. Když je vytáhl, aby zatáhl u dveří jednopatrového domu za zvonec, byly nejen klukovsky ušmudlané, ale pokožka na nich též hrála červenou do modra. Zvonek zahlaholil, Petr při tom vzpomněl na rukavici, kterou předevčírem ztratil na ledě - maminka o tom ještě neví.

Klinkavý zvuk zvonku, byl za dveřmi vystřídán šoupavými kroky, v zámku zaskřípal klíč. Petr dýchl na ztuhlé prsty, zrovna když se dveře pootevřely. Jenom nadzvedl čepici, už mu vítr vjel do husté kštice.

„Dobrý večer, Lojzičko,“ pozdravil Petr starou služku Martinových. „Tatínek vzkazuje...“

„Já vím,“ přetrhla mu stařena větu. „Řekni, že ještě nic - ale ráno určitě...“ Nedořekla. Byla malá, kulatá, žlutá a mastná v obličeji. Petrovi Lojzička připomínala hroudu másla. A byla mu milá, protože hrouda másla je v jejich temné kuchyňce věru vzácná věc!

„Nemohla byste mi prozradit, oč jde?“ Chlapec přidržel dveře, které chtěla Lojzička zase zavřít.

„Nebuď zvědavý, narostly by ti brzy vousy,“ odbyla ho, ale Petr ví, že Lojzička bručí jen tak na oko. Její hlas je nevrlý, i když jen žertuje. Je to takový nakřáplý, uspěchaný hlas, a kdyby hnědé oči pod šedivým obočím nebyly tak vlídné, už bys myslil, že se na tebe Lojzička zlobí.

„Lojzičko!“ zaprosil chlapec a podíval se na ni ze strany. Byl to pohled opravdu pěkný, černé oči svítily dychtivou zvědavostí i lichotivou prosbou; maminka takovému pohledu málokdy odolala, to měl Petr doma vyzkoušeno. Ale Martinovic Lojzička je neoblomná. Sáhla chlapci na špičku nosu, Petr však věděl, že se její prsty dovedou změnit ve skřipec, proto rychle uhnul. Ale chyba! Lojzička stejně rychle přibouchla dveře.

Usmívajíc se svému úskoku, kolébala se chůva temnou chodbou ke kuchyni. „Hleďme ho, kluka, jak by chtěl být už moudrý,“ bručela si. Odkudsi vyběhlo děvčátko.

„Lojzičko, kdo tu byl?“

„Nějaký chlapec. A co chtěl? Nepovím. Zítra se dovíš.“ To už je Lojzička v kuchyni a nahlíží do trouby, práce má plné ruce. Bodejť, bude teď zrovna dětem vykládat co a jak!

Leonka není s chůvinou odpovědí spokojena. Poslední dny nemůže být s ničím spokojena. Dějí se tu kolem podivné věci. Maminka zmizela nahoře v rohovém pokoji. Nikdo z dětí k ní nesmí. Tatínek chodí sem a tam, nemluví a neusmívá se. Hned se tu objeví pan doktor Nico, hned cizí černá paní běží po schodech nahoru a zase dolů do kuchyně. Šeptají si s chůvou a dětem nic nepovědí. Je tu nějaké tajemství. Marie s Pavlínou si toho nevšímají, ale Leonka se cítí nesvá. Teď zase někdo zvonil. Proč nechce chůva říci kdo tu byl?

„Leonko!“ volá z pokoje tenký hlásek. „Leonko, pomoz mi rozepnout šaty, chci už do postýlky.“

V pokoji u stolu sedí Marie a čte. Pavlína si zapisuje do deníku. Celinka se pokouší dostat z červené sametové bundičky. Leonka jde ochotně pomoci a snaží se vypadat hodně dospěle. Říká maličké, počkej, sama to ještě neumíš, takhle, vidíš? No, beze mne by ses určitě z rukávu nedostala.

Leonka je devítiletá školačka. Teď jsou svátky, školní úkoly odpočívají. Jenom čtyřletá Celinka si vyžaduje stejně jejích služeb, jako by prázdniny nebyly.

Dívčí ložnice je velký klenutý pokoj. Zelené plyšové záclony zastírají obě okna. Stěny jsou tapetovány světležlutým papírem se zlatými proužky. Mezi okny visí zčernalý kříž, za Kristovou hlavou je zastrčeno několik proutků svěcených kočiček. Tři velké postele s bílými nebesy stojí u postranních stěn, v koutě u dveří je čtvrtá, dětská postýlka se síťovou mříží. V té už leží Celinka, zakutaná pod pokrývkou až po bradu.

Uprostřed pokoje stojí stůl. Veselý barevný ubrus je posunut nakřivo. Petrolejová lampa s baňatým stínidlem rozjasňuje ložnici tlumeným světlem. V jeho záři se Mariin obličej podobá čajové růži. Pavla se na ni dívá a je ráda, že má tak hezkou sestru.

Marie cítí sestřin upřený pohled a vykládá si jej zcela střízlivě. „Chceš něco? Vzít lampu do vedlejšího pokoje, viď? Hned, jenom co dočtu stránku.“

Leonka se hmoždí s natáčením lokýnek na papírové zámotky. Jindy jí pomáhá chůva, ale dnes by ji Leonka marně volala. S Lojzičkou není řeč. A já to sama také svedu, myslí si Leonka. Pak si vzpomene: „Ještě venku sněží?“ Vlasy jsou šťastně natočeny, na hlavě trčí plno bílých růžků. „Buci buc, pozor, Celinko, budu trkat!“

„Letos k nám přiletěl Nový rok na bílých křídlech.“ Marie už odložila knihu, ale její slova ještě nesou odlesk četby. Dívá se chvíli do neurčita - okouzlené oči ještě vidí kousíček jiného světa, do kterého je uvedla kniha.

„Nový rok je už celé dva dny, a kde je to slíbené?“ myslí si Celinka. Vystrčila zase hlavu zpod pokrývky, kam ji schovala před Leončinými růžky.

„Nemám nic na krbu?“ zavolá na Leonku, která pobíhá po ložnici.

„Ale, Celinko,“ směje se Lea, „vánoční střevíček jsi už dávno sundala, co by tam ještě mělo být?“

Nu ovšem, o vánocích měla Celinka svůj střevíc na krbu plný dárků, ale v některých domech nadílel teprve Nový rok. Jí také slíbil tatínek, že to hlavní přijde až o Novém roce. Velké překvapení! Usmíval se při tom do vousů. Marie i Pavlína byly u toho, mohly by to dosvědčit.

„Čekám dárek. Táta slíbil, že to hlavní teprve přijde.“

„Já o ničem nevím,“ diví se Leonka.

Pavlína pozvedne černé oči. „Snad pošta dárek včas nedopravila.“

Marie cinká vlásenkami o desku nočního stolku a krčí rameny:

„Prozatím čekej. Když ti tatínek slíbil překvapení, tož překvapení jistě bude.“

Leonka má podezření, o kterém se raději ani nezmiňuje. Nepřinesla Celinčino překvapení ta cizí paní, která se tu k večeru mihla přes chodbu s velkou brašnou? Anebo ten pán s brejlemi, kterého tatínek vedl nahoru? A co to zvonění, o kterém chůva tak tajemně mlčela? To není jen tak samo sebou.

Leonka si skládá svlečené šaty na židli stojící vedle postele a přitom se v duchu dohaduje. Dostane snad Celina dárkem kanárka? Nebo štěně s neohrabanými tlapkami, jaké jí před několika dny ukazoval Petr? Snad to budou koťata, tatínek se nedávno zmínil, že paní Nicolová by jim obstarala trojbarevné kotě. Toť se ví, chůva bručela, že jim stará kočka stačí, stejně se prý myš v domě málokdy ukáže. - Co by to ještě mohlo být jiného?

Marie zastupuje nemocnou matku. Předříkává večerní modlitbu a tři dívčí hlásky zvoní v odpověď. Celinčin sopránek se trochu opožďuje a klopýtá za ostatními. Celinka si slůvka upraví po svém a se svým Andělem Strážným si povídá o „hopsování“, třebaže ji maminka už mnohokráte opravila. Ale co je to pro Celinku „obcování“, jak to říkají ostatní? Ó, panečku, hopsování zná velmi dobře a k tomu je přece také zapotřebí Anděla Strážce, aby ji chránil, když si poskakuje na dvorku anebo bere schody úprkem.

„Tys to zase šmodrchala,“ usmívá se Marie více očima nežli ústy, když líbá sestřičku na dobrou noc.

Pavla stáhla knot v lampě a foukla. Pěkně krojené rty vytvořily tvar srdíčka, jež rychle zmizelo v náhlé temnotě.

Do tmy zavrzaly postele.

„Dobrou noc!“ ozývá se Leončin zpěvný hlásek, ačkoliv si všechny už jednou popřály příjemné spaní. Ale Leonka chce slyšet, že tu není sama. Lea se totiž bojí tmy.

Marie pohoršeně zašeptala, aby už bylo ticho, Leonko, brebto, nejraději bys povídala i ze spaní! Mariin šepot zaniká, pak už mluví jen bezeslovné myšlenky. Mlčte, chci ticho, Veliké ticho, jež neruší tajemné světlo, zářící ze tmy. Noc se proměnila v kouzelnou knihu, má fantazie listuje v jejích stránkách. Tiše, tiše, odcházím do světa, odcházím do krásné minulosti, už nejsem Marie Martinová, třináctiletá chovanka kláštera v Le Mans. Římská patricijka vchází do arény, desetitisíce pohanů obdivují statečnost dívky, jež jde nebojácně před divoké šelmy. Zpívala by si, ach, kterou píseň by zpívala?

Leonka mlčí, pokrývku má staženou až k bradě. Za nic na světě by nevystrčila ruce. Od té doby, co četla pohádku o strašidelném zámku, bojí se, že i k její posteli by mohla přijít kostnatá babice a ledovými prsty ji uchopit za ruku. Lea přimkne pevně oči, aby neviděla nic, ani tmu, jež nad ní visí jako černý příkrov.

Celinka ve snu běží přes chodník do protějšího domu. Sněží. Na schodech sedí Petr, Petříček. Celinka mu raději říká Petříček, protože je k ní hodný, nosí jí pěkné skládanky z barevného papíru. Teď má Petříček v ruce kytičku. Sněží a bílé vločky padají na tři červené růže. Pak Celinka utíká po kuchyni, Petřík po čtyřech za ní. Haf, haf, štěká na Celinu a pronásleduje zajíčka. Celina se směje, chytej si mě, pejsku, chytej! Někde ve vedlejším pokoji sedí opravdový zajíček a pláče. Bojí se Petříka.

Celina se posadila na posteli, vytržena ze sna skutečným pláčem.

„Marie! Marie, slyšíš to také? Někde tu pláče zajíček.“

Ve tmě vrzla postel.

Nad stolem vyskočil žlutý plamínek. Lampa opět osvětluje pokoj. Marie má tmavé vlasy rozcuchány do čela, očima ještě ospale mžiká.

Odkudsi zřetelně zaznívá dětský pláč.

Světlo probudilo také ostatní děvčata. Pavlína se chvíli dívá do neurčita, potom sklouzne bosýma nohama na podlahu a jde si s Marií něco pošeptat.

Také Leonka se probudila. Ještě neříká nic, ale večerní hádanka jí začíná být jasná.

„Půjdu se podívat, co se děje.“ Marie je klidná, jako by ji tajemný pláč vůbec nepolekal.

Pavla usedla k Celince na pelest lůžka. Přitáhla pokrývku sestřičce až k bradě, svírá ji v zajetí a vesele prozpěvuje:

„Hádej, hádej, hádej, co je nového? Hádej, hádej, hádej, kdo nám přibyl do domu?“

Pootevřenými dveřmi se jasněji ozval dětský pláč. Celinka se dere zpod pokrývky. „Pusť, musím se podívat, kde to děťátko pláče. A čí je?“

„Naše, naše, naše!“ volá teď Leonka, rozjásaná, že už všemu rozumí.

„Teď nesmíš odtud. Ještě se tě lekne,“ chlácholí Pavla nejmenší, která se mermomocí dere ven. „Kdo? Kdo se lekne?“

„Nu-“ Pavlína ještě váhá, „ta holčička nebo chlapeček. Překvapení, se kterým se ti Nový rok trochu opozdil.“

„Jeje!“ zaradovala se Celinka. „Máme novou holčičku! Nebo to bude chlapeček? Po pláči se to nepozná.“

Dříve než si malá sundala od úst pěstičku, která jí pomáhala usilovně přemýšlet, co by měla raději, už je tu tatínek. Husté vlasy má vesele rozcuchány a ještě si je načechrává. To on dělá vždycky, když má radost.

„Děvčata, máte zase sestřičku!“

Za tátou jde Marie. Drží v náručí balíček s krajkami. Teprve když se nakloní k děvčátku, Celinka vidí v balíčku narudlou panenku, ach, taková drobná, drobounká tvář a nad ní chomáček světlých vlasů.

Celinka stojí na postýlce a dívá se nadšeně na tento dárek. Jak ji to láká vztáhnout ruku k vrnícímu balíčku!

„Já si na ni sáhnu,“ zatouží nahlas. Jemně se dotýká živé panenky, a hle, už se jí pusa špulí k líbání. Marie panenku honem oddálí.

„Ne, teď ještě nesmíš. Mohla by onemocnět. Dáš jí pusinku, až bude trochu větší.“

Sestry jsou skloněny nad peřinkou. Lea šustí papírovými růžky na hlavě a dere se k děťátku blíž: Pavlína nadšeně vykřikuje, jak je děťátko hezké. Všechno na

něm se zdá obdivuhodné, všiml sis, táto, jak nakrčilo nosík? Jen Marie mlčí, usmívá se a tiskne poklad v náručí, jako by patřil jenom jí.

Tatínek přechází vzrušeně pokojem, ruce zabořeny do kapes tmavého županu. Chvílemi se usmívá, chvílemi si něco bručí a popotahuje se přitom za plnovous. A pak ukončí dívčí chvalozpěv.

„Tak dost! Princezničku zase odneseme k mamince, aby u ní spinkala. Pojď, Mařenko!“ A všichni tři jsou pryč.

„Princezna!“ zajásala Celinka. „Máme princezničku!“ Znala už několik pohádek o princeznách a nyní se radovala, že také jim se narodila princezna. Pravda, je tuze maličká, kdežto ty v pohádkách bývají alespoň jako Marie. Ale aťsi, však ta jejich také vyroste.

„A proč naše princeznička pláče?“ vyzvídá Celinka, neboť i zavřenými dveřmi sem doléhají zvuky dětského křiku.

„Asi se jí v první chvíli na světě nelibí, nevím,“ odpovídá Pavlin altový hlas.

Marie se vrací. Rychle, hajdy do postele, děvčata, víte, že je právě půlnoc? Tak spěte sladce dál, abychom ráno nezaspaly.

Snad by byly přece zaspaly, kdyby se domovní zvonek nebyl rozklinkal tak naléhavě. Pak se ve dveřích ložnice objevil Lojziččin mastný obličej. Chůva už měla na hlavě čepec, chystala se do trhu. Zastavila se na prahu rozevřených dveří, ruce zastrčeny pod zástěrou (byla vždycky zimomřivá). Oči se jí smály na dobré jitro i na dobrou novinu. Už věděla, že pod její kvoční křídla se brzy přibatolí další kuřátko. Dnes ani necítí stáří. Kdykoliv se v této rodině ozval nový dětský pláč, Lojzička po každé omládla. Jako by jí bylo zase patnáct let, kdy ji matka vedla na první službu. Uměla ji dobře vybrat. U plukovníka Martina v Bordeaux ji považovali za člena rodiny. Ona také milovala malého Ludvíčka, svého svěřence, jako vlastního. Tomu je již padesát let. Z Ludvíčka je pan Martin, a dobrý pan plukovník je už na věčnosti. Prolétlo jí to vše hlavou nyní, kdy stojí na prahu dívčí ložnice a laská spící tváře mateřsky něžným pohledem. Jenom hlas chraplavě vrčí:

„Je tu Petr.“

„Ať chvíli počká,“ řekla Marie, která už stejně nespala. Vstala a chvatně se oblékala. Také Celina se vyhoupla z postýlky, Pavlína se ujala jejích vlásků, aby je učesala.

Chůva je již za dveřmi, ale ještě vstrčí hlavu nazpět. „A přece jsem pravdu měla já. Hned jsem říkala, bude to děvče.“

„Ať na mne Petříček počká,“ volá Celina za Marií, která už odchází do kuchyně. „Budem si hrát na pejska a zajíce.“

„Jen si pospěš!“ Marie se zavěsí do chůvy a vleče ji chodbou rychle ke kuchyni. Chůva se durdí, nono, to je spěchu! Ve skutečnosti je ráda, že se k ní Marie tulí jako k mamince.

V kuchyni přešlapuje Petr.

„Dobrý den, slečno Marie! Chtěl jsem mluvit s panem Martinem, ale vám to také mohu vyřídit. Totiž naše upřímné blahopřání. Tady to tatínek posílá vaší holčičce písemně.“

„Jak jste se tak brzy dověděli, že máme novou holčičku?“ žasne Marie.

Petr točí čepici v obou rukou. Ruce jsou dnes čistě umyté, jenom nepolepšitelné nehty mají černý límeček.

„To víte,“ říká Petr se spikleneckým úsměvem, „tatínkovi na tom záleželo, abychom byli první s blahopřáním.“ A pak s chlapeckými rozpaky: „Když - když my máme pana Martina moc rádi.“ Lekne se, že něco zkazil. „A vás také - všecky.“ Teď se červená, protože o takových věcech se chlapci těžko mluví.

„No, no, no!“ kvoká Lojzička nevrle za jeho zády a Petr se červená ještě více.

Pan Martin ho vytrhne z nejhoršího. Přichází ještě v pantoflích, ruce zabořeny do kapes oblíbeného županu. Petr může na něm oči nechat. Kdyby se někdo chlapce zeptal, které vynikající muže zná, bez váhání by řekl: „Presidenta Thierse a pana Martina.“ Ti dva se mu zdáli nedostižnými ideály.

„Á - Petr!“ Pan Martin říká - Petr - a ne - Petřík jako slečny. Chlapci je takové oslovení milé, hned se cítí starší. Kdepak Petřík, Petříček! To je pro žvatlající caparty, a ne pro něho.

„Co dělá tatínek, Petře? Jak se mu daří? Zima mu asi zdraví nepřidá, co?“ A roka z kapsy županu putuje na bradu, aby tam načechrala prošedivělé vousy. Martin má jimi olemovaný obličej až po uši a na bradě se mu pěkně kroutí do měkkých prstýnků. Petr je ve svém živlu. Povídat o tatínkově nemoci dovede dopodrobna a plynně, při tom se člověk zbytečně nezakoktá a nemusí se hloupě červenat.

„Hm, no dobrá. Pošlu k vám co nejdříve pana doktora,“ řekl pan Martin, neboť se o Petrova otce, chudého mrzáka, již dlouho staral. Často ho navštěvoval a vypomáhal nejen radou, ale i hmotnou pomocí.

„A cos nám přinesl tak časně zrána, he? Ty povstalče!“ Teď Martinova ruka pročechrává Petrovu kštici a Petrovi radostně jiskří oči.

„Tatínek vás mnohokrát pozdravuje, blahopřeje k narození dcerušky a tuhle pro ni posílá psaníčko.“ „Ó,ó!“ pan Martin údivem až couvl. Sáhl rychle po psaníčku. Nejdříve je ze zvyku pozvedl proti světlu, obrátil na tu i onu stranu, zakýval hlavou a řekl: „Nu, tak to poselství otevřeme.“ Roztrhl obálku. Také děvčata se hrnou z pokoje a zvědavě nakukují tatínkovi přes rameno. Chůva si už navlékla košík na ruku, tolik spěchala na nákup, ale teď nějak otálí.

Petr se podíval na hodiny. „Už musím jít.“ „Počkej?“ snažil se pan Martin chlapce zdržet a posílal Pavlu do ložnice pro peněženku. Ale Petr nechce čekat na spropitné. Rychle vyběhl ze dveří, na chodbě zavolal na shledanou a je pryč. Kdepak, nechce nic od cesty. Když to musí být, tatínek peníze od pana Martina přijme, ale Petr je brát nepotřebuje. Rád sem doběhne zdarma. Jednou, až bude velký, vydělá si mnoho peněz a všechno panu Martinovi splatí. Anebo to dá jinému potřebnému člověku a bude si při tom myslit, teď splácím dluhy za tatínka, vy to někdy splaťte někomu ještě potřebnějšímu. Takovými plány se zabývá Petr a vesele si přitom hvízdá.

Pan Martin vytáhl z růžové obálky psaní. Stoupl si blíže k oknu a hlasitě předčítá:

„Usmívej se, děťátko, kráčej vždy štěstí vstříc! Obklopeno láskou, pozdravuj život radostným úsměvem! Dnes jsi jen líbezné poupátko, jednoho dne budeš růží.“

Martinovi selhal hlas. Vytáhl veliký kapesník s modrým okrajem a hlučně si vyčistil nos.

Děvčata se radují. Každá si chce psaní přečíst ještě sama. Div se o ně netahají. Marie si ani nevšimne, že tu stojí Leonka ještě neučesaná, čertík s papírovými růžky na hlavě. Chůva si utírá oči a nějak se nemůže vymotat ze dveří. Tatínek nakonec rozhodne:

„Musím psaní donést mamince. Jistě se potěší. Zní to jako proroctví.“

„Smím jít s tebou?“ žadoní Celinka a chytá se tátovy ruky.

V ložnici je přítmí, žaluzie propouštějí světlo jen sporými škvírami. V jejich zeleném stínu je maminčina postel jako neskutečná. Jenom velké krásné oči září z šera na tátu, který opět předčítá blahopřání. Celinka přitiskla ústa na máminu horkou ruku, která leží malátně na pokrývce. Pak dívenka hopkuje k dětskému koši, nad kterým je pěkný krajkový baldachýn. Tam leží jejich malá princezna. Tatínek se nad ní sklání a Celinka slyší, jak zašeptal:

„Kéž se splní, co ti bylo dnes přáno!“

Děťátko se dalo do pláče, protože tátova brada šimrala.

Žaluji na sebe

Už jsou tomu tři roky, co třináctiletá Marie Martinová v polodlouhých sukních držela svou nejmladší sestřičku při křtu. Byla tehdy velmi hrdá na svůj kmotrovský úřad, vždyť svým podpisem do tlusté knihy stvrzovala, že 4. ledna roku 1873 byla pokřtěna Marie Františka Terezie Martinová. Pak děťátku říkali Terezka.

Černooká Marie, Terezčina kmotra, je už téměř slečnou, sukně má až po kotníky a vlasy vyčesány z temene hlavy. Dávno pryč jsou dětská léta, šťastně prožitá ve škole le manské, kde byla její teta Dosithea učitelkou. Dávno je zapomenut pláč nad mrtvým dědečkem, za jehož duši chtěla kdysi Mařenka trpět u zubaře. Zub tehdy bolel, velmi bolel a přece se doktor nestačil divit:

„Hleďme, holka, a nepláče! Nekřičí. Copak to?“ Mařenka mlčela. Přece se nepřizná cizímu člověku, že svou bolest předem obětovala jako přídavek k modlitbě, aby vysvobodila dědečkovu duši z očistce. Ale maminka doma přece jen na ní vyloudila přiznání.

Teď se už Marie nedovede přiznávat ani mamince. Stále víc a více tajemství je kolem ní i v ní, svět je tak podivný a nestačíš o všem přemýšlet, slova pro to vše nenalézáš. Srdce je uzavřeno v mlčení jako perla v neprostupné škebli.

Některé Mariiny spolužačky se už zasnoubily. Minulý týden se jedna z přítelkyň provdala. Marie píše krasopisná blahopřání a mezi psaním se dívá kamsi do neznáma. Zlehounka hebkými prsty modeluje život mladou duši - Marie naslouchá tajemnému dění v sobě.

Terezka roste. Třikrát již prchala zima s řídkým sněhem a hustými dešti před slunným francouzským jarem. Potřetí obletují vlaštovky jednopatrový dům ve

Svatoblažejské ulici, snad chtějí vypátrat, jaký to ptáček švitoří uvnitř. A to zvoní otevřenými okny jasný hlásek Terezčin. Tatínkova princezna už dovede zpívat i přednášet krátké verše, umí vozit pannu v kočárku, krmit zlatou rybku v akváriu a vystavět z dřevěných krychlí náramný dům. Mohou v něm bydlet medvídek i dřevěná kravička, každý sám anebo pohromadě.

Ale nejlépe ze všeho umí Terezka žalovat na sebe. „Ježíšek má rád hodné děti,“ řekne maminka jen tak mimochodem, když Terezku ráno myje a češe. A pak už si jen prozpěvuje mariánskou píseň.

„Budu celý den hodná,“ slibuje Terezka. Opravdu chce, aby ji měl Ježíšek rád.

Je snídaně. Terezka sáhne po větším krajíci s máslem, ale pak jej přisune Celině a sama si vezme menší, vždyť maminka říká, že hodní lidé přejí vždy druhému to lepší. Tomu prý se říká láska k bližnímu. Taková vyprávění Terezku zajímají, při tom naslouchá mamince s prstíkem v puse.

Teď je spokojena. Byla u snídaně hodná. Ježíšek ji má rád.

Pak si jdou s Celinou hrát na zahrádku. Zalévají květiny, honí se na trávníku, sbírají do kapsy oblázky, uspávají panny ve stínu rozkvetlé jabloně a povídají si tisícero důležitých maličkostí.

„Teď si z písku napeču buchty. Ty přijdeš ke mně na návštěvu, já tě pohostím kávou a buchtami,“ navrhuje Terezka.

„Ba ne,“ Celina odporuje, „já budu péct bábovky. Nádobíčko je moje, poslala mi je tetička z Le Mans.“ Ó, Celina dovede být někdy sobecká!

„Ty je neumíš dělat, posledně se ti bábovky nepovedly,“ smlouvá ještě Terezka, ale Celina si postaví hlavu a hned si chce vzít krabici s nádobím jen pro sebe. Jenže na Terezku se nesmí takhle zhurta. Její plavovlasá hlava je rozpálena spravedlivým rozhořčením. Maminka přece říkala, že si s nádobíčkem mohou hrát obě. Mimo to si Celina včera půjčila od Terezky vaničku na vykoupání své panny a Terezka proti tomu nic nenamítala, ačkoliv tato vanička byla také dárek od tetičky z Le Mans. Ne, ne, Celino, tak snadné to nebude! Terezka zapomíná na všechna ranní předsevzetí a rázně Celinu odstrčí. Popadne nádobíčko a uhání s ním na písek. Než se Celina zvedla se země a přiběhla za ní, Terezka už sází první pěknou buchtu z písku na prkno lavičky.

Celina chvíli nerozhodně stojí. Pak vyskočí na lavici, dvakrát poskočí, až se jí tmavé vlásky roztřepí do větru, a bábovka se sype na zem.

„Ty! Ty nehodná!“ plácá Terezka lopatou do poskakující Celiny.

„Ty jsi nehodná, protože mě biješ!“ A špička růžového jazyku dotvrzuje Celinčino pohrdání.

Terezka ztrnula. Potom odložila hračky na lavici a pomalu se loudala k domovu. Je jí smutno. Hrozně smutno. Slzy zamžily oči, bradička se roztřásla. Zapomněla být hodná. Čím více se blíží k mamince, tím je její zármutek hlubší.

Maminka je skloněna nad stolem. Leží tu plno jemných krajek a máma je sešívá dohromady. Je zabrána do práce, nevidí a neslyší. Mezi černými vlasy jí běží bílá pěšinka; jindy po ní Terezka ráda jezdí prstíkem, ale teď se neodvažuje, teď tu stojí jako zkroušená kajícnice. Stojí, mlčky polyká slzy a netroufá si upozornit mámu na svou hříšnou maličkost. Pak to však nevydrží, vzlykne nahlas, protože její žal dostupuje vrcholu. Maminka se podívá, co se děje, a Terezka se honem vyznává:

„Byla jsem zase nehodná. Strčila jsem do Celiny, až upadla. Pak jsem ji dvakrát uhodila lopatkou. Já už to víckrát neudělám.“

Maminka přijme její vyznání shovívavě. Přihladí si své lesklé vlasy, sčesané přes uši dozadu na uzel, chvíli mlčí, uvažuje o velikosti viny. Nu, když Terezka slibuje opravdově, že se polepší, všechno jí odpustí a přidá ještě letmý polibek. Terezka se ihned zeptá, zdali jí také odpustil Ježíšek. Maminka řekne ano. Terezka je šťastna, že zase získala ztracenou lásku, a hopkuje nazpět za Celinou. Nechá ji celé dopoledne péci bábovky a obětavě chodí k ní na návštěvy.

Celina září vítězstvím, hlehle, Terezka mě poslouchá. Však jsem o čtyři roky starší. Potom však na svou povýšenost zapomene. „Řekni si, Terezko, nač si teď chceš hrát? Nebo půjdeme na rybíz, jak jsi před chvílí chtěla, ano?“ A nejpěknější hrozničky klade do sestřiných dlaní.

Někdy podnikne Terezka výzkumy, které nedopadnou nejlépe.

„Pročpak má stěna v pokoji pruhovanou sukni a v ložnici puntíčkovanou?“

„To jsou různé tapety.“ Maminka není nikdy unavena odpovídat na sto otázek za hodinu.

„Co jsou to tatepy?“ Vyzvídání teprve začíná. „Tapety. Řekni ještě jednou ta-pe-ty.“ „Tapety. Co je to?“

„Vždyť vidíš - sukýnka na stěnu. Pestře vzorkovaný papír, který čalouník nalepí na stěny, aby nebyly jen tak obílené.“

„Proč nemají být jen obílené?“ „Aby nám bylo v pokoji veseleji.“ „A mají všichni lidé tapety?“

„Všichni ne. V jiných zemích malují květiny, pruhy a vzory přímo na zeď, ale u nás ve Francii se pokoje tapetují.“ Maminka vysvětluje Terezce a přitom tužkou črtá nový vzorek pro alençonské krajkářky, jež k ní chodily na poradu. To však Terezku prozatím nezajímá.

„Proč máme pořád stejné tapety? Záclony jsou také pruhované a Lojzička je občas vymění za jiné.“ „Tapety vydrží několik roků. Stálo by to moc peněz, kdyby se musely častěji měnit.“

Proč a proč by se bylo sypalo na mámu dále, kdyby chůva nebyla zakročila. Volala paní Martinovou do kuchyně, protože se musejí poradit o nákupu. Na Terezku jenom ve dveřích našpulila rty a zase je roztáhla k bezzubému úsměvu.

Děvčátko osamělo. Mohlo by jít za maminkou, ale raději se podívá trochu blíže na předmět své zvídavosti.

V balkónovém pokoji jsou stěny krásně růžové, kvetou na nich pivoňky a zelené lístečky poletují mezi zlatými proužky. Tady mají stěny nejkrásnější sukýnku, uznala Terezka a hned jim to nahlas řekla. Pak se rozpomněla, že zná nové slovo. Dvakrát si ještě slabiky na jazyku zešmodrchala na patety a tatepy, ale pak z nich šťastně vylovila tapety a vítězně toto slovo vykřikla, ach, jak zářilo půvabem novosti! Nebyl tu však nikdo, kdo by uznale řekl, no ne, Terezko, ty už toho umíš, tak tedy promluví sama se sebou v polozpěvném broukání: Ta-pety, -tape-ty, ta-pe-ta - tape-ty, což ve skutečnosti znamená: „Jsi už, Terezko, hodně velká, když takové slovo dovedeš správně vyslovit. Dobře. Velmi dobře!“ Bobík tomu také rozuměl. Když uslyšel otevřeným oknem Terezčin hlas, hned radostně zaštěkal a s náramným obdivem zakňučel, jenže řetěz u boudy ho nechtěl pustit, aby svůj obdiv projevil Terezce osobně a poněkud blíže.

Malá velitelka má pro Bobíka porozumění. Vyšplhá se na okno a hned se dá se psem do rozprávky. „Víš ty vůbec, Bobíku, co jsou to tapety? Nevíš, ty máš ovšem ve svém domečku holé stěny. No bodejť! Tapety stojí moc peněz.“

Pes se labužnicky prohnul, natáhl nejdříve jednu zadní nohu, pak druhou, ze široka zívl a sedl si na ocas. Díval se na Terezku, co říká jeho tělocviku. Terezka hubuje:

„Ty ospalče! Počkej, odvážu tě a proženem se po zahradě. Hned tě přejde zívání.“

Šťastně seskočí s okna na koberec. Vtom Terezce něco padne do očí a Bobík je zapomenut. V rohu u okna je tapeta poněkud odchlípena od stěny. Vida, vida, pan čalouník špatně lepil. Jakpak vypadá tapeta na rubu? Jémine, tam ty kytičky nejsou! Stěna je také jen bílá. A než se Terezka nadá, prstíky jí vnikají do lákající mezery mezi papírem a stěnou. Musí na vše sáhnout, aby důkladně probádala co a jak.

Jémine! Ruka se tam nějak nešikovně zamotala škrrr - smutně visí papírový cár a nad ním studeně civí bělmo holé stěny.

V děvčátku se tají dech. To jsem to provedla! Honem, honem, nedá se vše napravit? Terezka naslinila prst a navlhčila čaloun. Pak jej přitlačila vší silou své malé pěsti na zeď, až se zadýchala. Ale marně. Utržený papír se zase poroučí dolů a na Terezku se šklebí náramná díra.

Nedá se to napravit. Maminka řekla, že tapety stojí moc peněz. Takovou škodu udělala!

Terezka jde všecka zdrcena do kuchyně. Na dlouhých řasách se chvějí slzy a koutky úst se povážlivě stahují dolů.

Maminka právě zapisuje do sešitku denní vydání. „Copak se ti stalo?“ povšimne si konečně Terezčiny tváře.

„Já - když já - zase jsem byla nehodná,“ drolí se dětský hlásek v pláči.

„Za tu krátkou chvíli, co jsem odešla do kuchyně?“ Maminka sklapla sešit a tužkou si nadzvedla kulatou dětskou bradičku, aby lépe viděla do uslzených očí.

„Ano. Za tu krátkou chvíli jsem roztrhla v balkónovém pokoji tapetu,“ podrobně na sebe žaluje vinice. Teď už tekou slzy lítosti plným proudem.

„Nu, to není hezké,“ uvažuje maminka nahlas. „Hodné děti nestrkají prsty do všeho a pak se jim taková věc nemůže stát. Ale tak se mi zdá, že toho Terezka lituje?“ „Ano, moc,“ vzlyká malá doopravdy.

„Tak jí to ještě odpustím,“ slituje se maminka a tužka putuje na stůl. Však Terezku pod bradou dost tlačila, ale kajícnice to trpělivě snášela. Jen když maminka odpustila.

A přece je Terezka smutná po celé dopoledne. Necítí se dost očištěna z viny. Maminka jí to snadno odpustila, příliš snadno. Ještě přijde tatínek. Ten vysloví konečný rozsudek.

V poledne zvoní ve městě všemi zvony. Na kovových křídlech tónů poletuje vzduchem Andělské pozdravení. Maminka odkládá práci a modlí se k Marii Panně. Terezka také drobí na čelo, ústa a srdíčko malé křížky a opakuje po mamince slova modlitby hláskem ještě zarmouceným.

Celina přiběhne ze zahrady se zprávou, že má ohromný hlad a že tatínek už také jde k obědu. Maminka volá na chůvu, aby prostírala stůl, pak přes chodbu zavolá na Pavlu a Marii, které uklízejí v hořejším pokoji.

Leonka zůstává ve škole přes poledne, na tu si teď nikdo nevzpomene. Však jí tam nic neschází. Je to klášterní škola, kde mají pro chovanky i městské žákyně pěknou bílou jídelnu a z ní vedou dveře rovnou na travnaté hřiště.

Teď by byla Terezka raději s Leonkou daleko odtud. Na chodbě se ozvaly známé kroky. Tatínek. Stříbrná svatozář kučer na hlavě, kolem obličeje, pod bradou. Tmavé veselé oči. Tři vrásky na čele a hluboká rýha po straně úst. Úsměv a dobrota. To je táta. Terezčino srdce mu letí vstříc, ale pocit viny přibíjí nohy k zemi.

Maminka dávno zapomněla na nehodu. Nemá se k tomu, aby žalovala. Povídá si s tátou o všeličems tak radostně, jako by tu nebylo nehodné Terezky, která očekává zasloužený trest. Ubohá! Stojí stranou, kouše se do rtíků a prožívá muka u vědomí své viny.

„Co to, že mi princezna nedala pusu na uvítanou?“ rozpomene se tatínek. Nakloní hlavu kupředu, aby ústa vyšla políbení vstříc. „Honem pojď ke mně! Ještě jsem tě dnes nepohoupal na botě.“ Tatínek má tak velkou nohu, že si Terezka může pohodlně sednout na jeho střevíc.

Dnes však se Terezka necítí hodna této zábavy. Jen pomalu se přibližuje, pak zatahá maminku za volán sukně a důrazně šeptá:

„Řekni přece, co jsem provedla!“

Tak tedy maminka musí žalovat chtíc nechtíc, aby uklidnila Terezčino svědomí.

Tatínek se zachmuří. Vrásky na čele se zaryjí hlouběji, obočí se stáhne v jednu temnou stříšku nad očima. Terezce se zdá, že se v pokoji setmělo. Sluníčko zapadlo do nešťastné trhliny v tapetě, už asi nikdy nevysvitne. Děvčátku se hrnou slzy do očí. Tatínek se na ni zlobí - to je nejhroznější trest, který ji mohl postihnout.

„Přiznala se sama, nebo jste na její kousek přišli dodatečně?“ Tatínkův hlas je velmi přísný. Zato maminčin voní láskou.

„Sama. Hned se přiznala. Moc toho lituje. Už jistě nebude strkat prsty, kam nemá.“

Vrásky na tátově čele se vyhladily, temná stříška nad očima se prolomila. V očích zase svítí sluníčko, v pokoji se náhle vyjasnilo.

„Když se sama přiznala, tak jí samozřejmě odpustím.“

„Můj pane králi!“ Princezna letí tátovi na klín, přitiskne svou růžovou pusinu do jeho šimravých vousů a radostně ho objímá. Je šťastna, tolik šťastna! Zlatý táta vyhoupne svou princeznu do výše, pak si ji posadí na ramena a chodí s ní po pokoji. Div nevrazí do chůvy, která už nese kouřící polévku na stůl. „Vy zas vyvádíte, vy dva,“ bručí Lojzička, ale Terezka září. Její smích zvoní až do zahrady. Ptáci jej honem napodobují jásavými trylky, květiny přestaly myslit na rosu a větřík až vrazil do záclony, jak se rychle letěl přesvědčit, kdo se to tu umí tak vesele smát.

Umím se dělit

V kuchyni vládla Lojzička. Měla šedivý drdůlek, mastný nos a kupodiw ještě málo vrásčitý obličej. Byla nejstarší ze všech v domě. I když měla hlas věčně chraplavý, občas jej zladila do příjemného povídání. Nejraději děvčatům vyprávěla, jak přišla kdysi do Martinovy rodiny - to byli váš dědeček a babička, víte? A pan Ludvík, totiž váš tatínek, se právě objevil na světě. Byl v pořadí třetí dítě, toť se ví, do třetice všeho dobrého. Byla bych ho samou láskou snědla, jak jsem to zlatovlasé děťátko měla ráda. A život utíká, brzy byl z Ludvíčka čiperný hoch, než se člověk nadál, vyšel školu. Odešel ke strýci do učení, věřte, že se mi po něm náramně stýskalo. Vrátil se jako mladý muž, zařídil si hodinářství, a já, když jsem mu v dílně mezi těmi tikajícími domečky uklízela, vždycky mi to připadalo, jako bych vlastnímu synu pořádala domácnost. Ludvík řekl paní Martinové: „Teď, když se, maminko, ožením, musíš si zjednat k ruce někoho jiného, protože Lojzička půjde se mnou. Bude chovat zase mé děti.“ Také bych se byla bez pana Ludvíka utrápila steskem.

„Vy jste naše zlatá Lojzička,“ říkala Marie. Leonka se chůvě věšela na krk, Celinka s Terezkou ji tahaly za široké sukně a škemraly o pohlazení. To bylo divné, Lojzička měla takové tvrdé a vrásčité ruce, a přece její pohlazení bylo milé. Jenom Pavlína se s ní nemazlí. Ráda Lojzičce pomáhá, ale pohlazení uhýbá. Nech mě, copak jsem malá? Mazlete se s koťaty, já o to nestojím.

Chůva má ze všech nejraději malou Terezii, ale snaží se poctivě, aby ostatní o tom nevěděli a nebylo jim to líto. Jenže někdy se přece její tajná láska nedá udržet, aby se neprojevila. Třebas dárkem.

Terezka je na chodbě, Lojzička na ni volá:

„Terezko! Nu, bude to? Mám něco pro tebe! Tak honem, honem!“ To ještě bručí a snaží se vypadat lhostejně.

„Copak to bude?“ vyzvídá děvčátko nedočkavě a nakukuje do dveří.

„Hádej! Má to čtyři nohy...“ Lojzička míchá vařečkou v rendlíku, dělá, že je příliš zaměstnána a nemá kdy se pootočit, ale přitom nenápadně šilhá ke dveřím, ze kterých září dvě velké oči.

„Pejsek!“ vykřikla Terezka vítězně.

„Nech mě domluvit! Má to čtyři nohy, dva ocasy...“ „Cože?“

„Ano, dva ocasy,“ směje se chůva do rendlíku, aby Terezka neviděla. „Dva zobáky...“

„Takové zvíře ani na světě není,“ namítá dívenka. „Jen trpělivost, má milá. Tedy čtyři nohy a dva ocasy, k tomu dva zobáky a čtyři křídla a pouze jeden hřebínek.“ Teď se chůva otočila, aby dobře vychutnala dětský údiv.

No tohle! Terezka se namáhá, už chce hádat jen tak nazdařbůh, vtom se ozve z přikrytého koše v koutě tenounký, směšný hlásek: „Kykyryký!“

 „Kohoutek a slepička!“ rozluštila Terezka rázem celou záhadu.

„Jenže kohoutek ti napověděl,“ ohražuje se chůva. Terezka nedbá, už je u koše, rychle sundá plachetku a nadšeně tleská ručkama.

„Opravdu, kohoutek už má hřebínek! A slepička je celá bílá!“

Všecka rozradována se obrátí k dárkyni. „Je to opravdu pro mne? Kohoutek i slípka?“

„Ano ,beruško. Přinesla jsem ti je z trhu. Věděla jsem, že budeš mít radost.“ Lojzička docela zapomněla na svou ubručenost.

„Ó, ty jsi hodná, Lojzičko,“ objímá Terezka skloněnou chůvu, která září víc než maličká. „Kam si je dám? Smím je sama krmit?“ Chůva míní, že v kuchyni by se kohoutkovi nelíbilo, do klece ke kanárkovi by také neradila.

„No tak!“ durdí se Terezka, ale chůva tvrdí dále s vážnou tváří, že spát bude muset Terezka také bez nich, protože kohoutek se slípkou jsou zvyklí na postýlku bez podušek.

Teď už se Terezka směje, představuje si, jak by to dopadlo, kdyby dala slípku do své bílé postýlky, jej!

Pak se s chůvou dohodnou, že dají párek na dvorek a v dřevníku pro ně Lojzička udělá pěkné bidýlko. Terezka by nejraději běžela do dřevníku hned.

„No, no, no, kvůli tobě nenechám utéci mléko.“ Chůva zase našla svůj obvyklý tón hudrování. „Musíš počkat.“

Terezka je ochotna čekat. Pojednou se však zarazí. Pro radostné překvapení zapomněla na vše ostatní, zapomněla i na Celinku, nerozlučnou společnici všech drobných strastí i slastí. Celina by také měla mít radost. Bylo by jí líto, že nedostala žádný dárek, kdežto Terezka dostala hned dva. To není správné. Jak to napravit? Hm - no - ale ne - je to přece můj kohoutek a má slepička a já je mám ráda --

Chůva pozoruje na Terezčině tváři, jaký těžký boj se odehrává v dětském srdci. Úsměv je vystřídán hlubokým zamyšlením, čílko se stáhlo v podélnou vrásku, oči nejistě bloudí od košíku ke dveřím pokoje, ve kterém si hraje Celina, a zase letí pohled zpět k získanému pokladu.

Náhle padne rozhodnutí. Jako by se Terezka bála, že si vše ještě rozmyslí, popadne slípku, přitiskne k ní růžové líčko a šeptá:

„Ty budeš moje.“

Dá poplašenou slepičku nazpět do koše, sáhne po kohoutkovi, který se trochu brání, našpulí k němu jahůdku svých úst a řekne rozhodně, jako by zakřikovala sama sebe:

„Ty budeš Celinčin.“

Běží honem s kohoutkem do pokoje. Ve spěchu nechá dveře dokořán; jaké štěstí pro chůvinu zvědavost!

Kohoutek je z toho všeho pořádně poplašen, neví, co ho v té divné, velké kůlničce čeká, a srdíčko mu pod peřím buší tak prudce, až je Terezka cítí přímo na dlani. Celinka sedí pod stolem, má k jedné straně stažený ubrus jako hlavní stěnu svého domečku, povídá si s pannami a vůbec netuší, jaké překvapení ji čeká.

„Celino!“ Terezka si přiklekla pod stůl. „Tu máš! Je to kohoutek od chůvy. Je docela tvůj.“ Vtiskla sestře dárek do náruče a spokojeně si oddychla, jako po velké námaze.

Celina rozevřela kukadla. Údivem neví, co honem říci. To že je její kohoutek? Takový krásný, pestrý, s červenou korunkou na hlavě? Když konečně pochopí všecku krásu nenadálého překvapení, rozjasní se jí tvářinka přemírou štěstí.

Terezka teprve nyní cítí opravdovou, velikou radost. Vše je mnohem krásnější nežli v první chvíli překvapení. Zdá se jí, že se její radost zvětšila o radost Celinčinu. Překotná slůvka se řinou na rty, obě teď mluví najednou - pojď se podívat na mou slípku vidíš, on má také ostruhy - hele, slípka je jako umytá, taková čisťounká - ale slípky se přece nemyjí, ne, Terezko, myslím, že ne - koukej, co má můj kohoutek pod zobákem, nonono, neboj se, kohoutku! Musíme jim dávat čerstvou vodu - už jsi slyšela, jak umí kokrhat?

Lojzička zatím odstavila mléko z plotny, aby mohla jít s hospodyňkami upravit slepičí domácnost. Terezka radostně pobíhala po dvorečku. Uvědomila si, že má Celinku nějak raději než dříve. Jako by podarováním sestřičky obdarovala své srdce větší láskou.

Také se toho dne od sebe už neodloučily. Druhého dne zrána vešla chůva do dívčí ložnice a ulekla se. Terezčino lože bylo prázdné. Co se tu stalo? Celino, nevíš, kam se poděla Terezka? Lojzička se obrátila, a hle, Terezka s Celinou spí v jedné postýlce, přituleny k sobě jako dvě ptáčátka, a drží se kolem krku.

Chůva zaťukala oběma na čela. Hned se pozvedla líčka, zruměnělá spánkem.

„Dobré jitro, Lojzičko. Už musíme vstávat?“

„Ty tulačko!“ hubuje chůva Terezku. „Tys mě pořádně vylekala. Pročpak nejsi ve svém pelíšku, co?“

„Copak nevíš, Lojzičko, že jsme jako dvě kuřátka?“ ohradila se Terezka hlasem ještě rozespalým. „Jenom nás nech spolu, my dvě přece nemůžeme být bez sebe.“ A přece jednou v týdnu se musely rozloučit. V neděli dopoledne šli všichni mimo Terezku do kostela. Marie dohlížela, aby Leonka měla dobře vyleštěné střevíce, Celině sčesala vlasy do vrkočů. Máte kapesník, děvčata? A co modlitební knížky? Tak pojďme! Kdepak Terezka, ta je příliš malá, říkala odmítavě, když se Celinka přimlouvala za nejmladší, aby také směla s nimi.

Pavlína čekala na sestry před domem, byla vždy první hotova.

„Vy toho naděláte, než vás člověk dostane z domu!“ uštípla po každé trochu pohrdavě. Chudák princezna Terezka! Její pan král i maminka odešli také, jen ona zůstala doma s chůvou. Lojzička chodívala vždy na ranní a nyní při úklidu nenadělala mnoho zábavy. Terezka chodí po domě jako zmoklá slípka a nemůže se dočkat, až se otevřou dveře a v nich se zase objeví Celina.

Ó, to bývá radosti, když Terezka zaslechne oknem hlasy vracejících se děvčat! Nožky se hned rozběhnou, sukničky se jen třepetají a ruce utíkají kupředu ještě před nožkama.

„Celinko, honem, dej mi kousek posvěceného chleba!“

Celina pokaždé vzala s sebou do kostela krajíček chleba, při bohoslužbách jej posvětila modlitbou a přinášela ho pak Terezce jako nedělní dárek. Pro Terezku to nebyl obyčejný krajíc, byla to neděle, proměněná v chléb, bylo to znamení slavnostních hodin, jež plynuly docela jinak nežli všedního dne. Ach, dětská fantazie si dovedla přimyslit třpytnou krásu rozžatých svic a vůni květin na oltáři. Kousek posvěceného chleba, to bylo kouzelné sousto, po kterém teprve Terezka mohla vnímat půvab neděle.

Stalo se, že Celina přišla domů bez krajíčku. To bylo zklamání. Jenže Terezka se nedá lehce připravit o svou neděli. Honem do kuchyně za Lojzičkou. Chůva je teď více kuchařkou nežli chůvou a nemá pro Terezku čas.

„Jdi, ať se mi tu nepleteš!“

„Prosím tě, Lojzičko, ukroj mi kousek chleba!“ „Ale vždyť už nepůjdu do kostela,“ namítá Celina , která jde za Terezkou.

„Nevadí, posvětím si chleba doma.“

„Nonono,“ protahuje Lojzička své obvyklé bručení, ale že to je Terezka, nechá všeho a jde do spíže. Terezka položí krajíc na čistý ubrousek, přitáhne

Celinu ke stolku, obě sepnou ruce a polohlasitě se modlí. Pak udělá Terezka nad chlebem kříž, Celinka ji ovšem napodobí, a hle, je to právě takový chléb jako ten, který Celina přináší jindy z kostela. Ba i stejně chutná, jak Terezka ihned oznámila chůvě. A poctivě se se všemi rozdělila, každý v domě musel ochutnat její svěcený chléb.

Leonka slaví narozeniny. To znamená velký dort se dvanácti rozžatými svíčičkami, mnoho dárků a k nim od každého pěknou pusu. Leonka je tak šťastna, dnes by celý den zpívala. Co bych měla udělat, abych učinila tento den ještě krásnějším?

Osmiletá Celina povzdychla trochu závistivě:

„Dvanáct roků! Až já budu tak velká!“

Leonka si uvědomuje, že je už opravdu velká. Odběhne do kouta, kde má své hračky. Sbohem, panenko se skleněnýma očima, sbohem, košíčku barevných klůcků, už z vás nebudu šít své Rozetě královské šaty, už ji nebudu oblékat do pestrých sukní, protože, milá Rozetko, jsem už dospělá dívka, je mi dnes dvanáct roků, víš? A chci někomu udělat radost.

„Děti! Celino! Terezko!“

„Ano, Leonko! Co chceš? My si teď právě hrajeme na kupce.“

„Pojďte si vybrat něco z mého košíčku. Mám tu pěkné hadříky na šaty pro pannu. Můžete si každá vzít co chcete, protože já si už s pannou nebudu hrát.“

Děti ochotně přiběhnou. Celina vybírá velmi opatrně, aby se neošidila. Chce si vybrat něco opravdu pěkného. Každý hadřík rozprostře, uhladí, znovu složí a uvažuje. Terezka se prozatím jen dívá, protože chce dát Celině přednost.

„Smím si vzít tohle?“ Celina drží v ruce krásně lesklou stužku, pošitou perličkami. Olemuje panně pelerínku, to bude nádhera! Je to nejkrásnější kousek ze všech těch pestrých věciček v košíku.

„Jen si to vezmi,“ svoluje Leonka ochotně. „A co ty, Terezko?“

Terezka se dívá, dívá --- Jeden ústřižek látky hezčí než druhý, až oči přecházejí. Jakže, v tom si má vybírat? Copak může něco z toho odsoudit jako méně krásné a jinému dát přednost? To přec není možná! Malá je na rozcestí své vůle. Co teď? Nejlépe rozetnout zašmodrchaný uzel nejistoty jedním úderem.

„Já si to vybírám všechno!“

A protože u ní následují po slovech činy, pěkně rázně si shrne hadříky i s milou Rozetou do klína a nese vše do svého koutu k ostatním hračkám. Chudák Rozeta nestačí mrkat skleněnýma očima, jak je překvapena rázností nové paní. Jen hlavu pootočí, zdali ji snad bývalá majitelka nebude bránit proti tomuto únosu. Ale kdepak, Leonka jen vesele křičí:

„Tohle musím vyprávět mamince, jak si umí naše Terezka vybírat.“

Maminka se také nezlobí. Vždyť ví, že se Terezka dodatečně s Celinou rozdělí - jako vždy. Maminka se jen trochu zamyslí. Její velké oči se zasní. Pak pohladí kučery své nejmladší, je jí při tom, jako by namáčela prsty ve zlatě, a řekne zpola k sobě, zpola k Terezce:

„Kéž bys jednou v životě měla odvahu vzít bez váhání vše, co ti Bůh nabídne!“

O šňůrce dobrých skutků

V sobotu má Lojzička od rána do večera plno práce. Smýčí, drhne, leští a oprašuje. Ostatní ženské ruce horlivě pomáhají, jenom Terezka není dosud připuštěna do rodinné pracovní čety. Smí jen obcházet a nahlas pochvalovat:

„To máme dnes všude čisťounko!“

Maminka sedí u své práce. Je dovednou krajkářkou, stůl je plný jemných pavučinek a maminčiny prsty vytvářejí z těch tenounkých hvězdiček a pavoučků širokou krajkovinu,jakoby nadechnutou ze sněhových vloček. Obchodníci z celého kraje si objednávají maminčiny krajky. Maminka říká:

„Musím se přičiňovat, aby má děvčátka měla na věno, až dorostou. To bude nevěst! Pět. Mám se proč namáhat.“ Usmívá se při tom, jako by to nemyslila doopravdy. Celinka, která už trochu rozuměla, že nevěsta znamená svatbu a odchod z domova, vždycky si myslívala:

„Kdepak, já nevěstou nebudu, já nechci od maminky.“

V sobotu maminka účtuje. Vypočítává, kolik výdělku patří jí a kolik ostatním krajkářkám, které s ní obchodují. K večeru usedne v pokojíku s balkónem a tam si připravuje rozvrh práce a nové vzory pro příští týden.

„Maminko,“ dere se jí Terezka na klín, „povídej si trochu se mnou!“

Maminka odloží na chvíli tužku. Její pohled padne na čistě vydrhnutou podlahu. Lojzička už by takovou těžkou práci neměla dělat, napadá ji.

„Mami, co máš v kapse?“ všetečně se vyptává Terezka.

Maminka sáhla do kapsy. Peníze.

„Chtěla bys?“ A vytáhla několik drobných. Jak se může maminka ptát! Toť se ví, že by Terezka chtěla, hned se jí rozzáří oči. Za penízek můžeš koupit obrázek Červené Karkulky, který je přibalen k čokoládové tyčince, nebo lízátko na špejli.

„Dostaneš ode mne nikláček, Terezko, jestli políbíš podlahu,“ řekne maminka, která chce zkoušet Terezčinu chtivost.

Malá se podívá na mámu, myslí-li takovou hroznou věc doopravdy. Pak jí pohled sklouzne na podlahu. Prkna jsou pěkně vydrhnuta, čistá, ale - ale - je to přece jenom podlaha, po které se chodí. Nikdo nelíbá podlahu. To jen Bobík čmuchá nosem po zemi, a Terezka není pejsek. Jenže čokoládová tyčinka - třeba si dá maminka říci. Terezka přitiskne svou pusu na máminu ruku.

„Dej mi nikláček, koupím si tyčinku s Červenou Karkulkou!“

„Políbíš podlahu?“

„Raději tebe. Anebo Lojzičku. I Bobíka, jestli chceš. Ale podlahu ne.“

Maminka se nedá umluvit. Buďto podlahu, anebo nic.

„Tak nic,“ vybere si Terezka a s lítostí se dívá, jak penízek zase vklouzl do máminy kapsy.

„Nerozmyslíš si to?“ ptá se maminka naposled. Terezka je důsledná. Ne, ne a ne. Je jí divné, že se maminka spokojeně usmívá, vždyť jí nevyhověla.

A přece dostala Terezka dárek. Toho večera jí Marie přinesla šňůru pestrých korálků. Celina dostala podobnou. Korálky vyplňovaly jen modrou půli šňůrky, druhá půlka, červená, byla prázdná. Když se korálek v prstech stiskl, dal se posunout do červené půlky. A tam už zůstal pevně sedět.

„To bude váš růženec dobrých skutků,“ řekla Marie sestřičkám.

„A já myslila, že jsou to korálky na krk,“ Celina byla trochu zklamána. Pavlína jí rozmarně hrábla do vlasů. „Řekni si o zlaté hodinky s vodotryskem ty parádnice “

Terezka si hned šňůrku omotala kolem rukou, jak to zahlédla u Lojzičky, když ji někdy vídala modlit se růženec.

„Korálky budete po celý den nosit v kapse,“ vysvětlovala Marie. „Ani je nemusíte vytahovat, ale když uděláte dobrý skutek, posunete jeden korálek na červenou šňůrku. Kolik dobrých skutků za den uděláš, tolik těch korálků budeš mít večer na červené půlce.“

„Jeje, to je hezké,“ radovala se Terezka.

„Nu a před spaním si spočítáš na korálcích, zdali jsi nepromarnila den.“

Děti hned zkoušely, budou-li je korálky poslouchat. Ano, perličky hbitě putovaly z modré šňůrky na červenou, nejraději by se tam byly přestěhovaly všechny najednou, alespoň Terezce se tak zdá. Hned by jim byla ochotna vyhovět, jenže - podvádět se nesmí, a ona ještě nemá tolik dobrých skutků.

„Doopravdy s tím začnete až zítra,“ rozhodla maminka. „Dnes si ještě smíte jen tak s korálky hrát.“

To bylo radosti! Děvčata si chtěla korálky vzít s sebou do postele. Marie jim to vymlouvala, že by ve spánku mohly šňůrku přetrhnout.

„Až zítra,“ těšila se Celina, vystrkujíc bradu zpod pokrývky. A Terezka si nahlas umiňuje:

„Od zítřka už nepromarním ani jeden den.“

Děti se poctivě snažily dodržet své dobré předsevzetí. Lojzička má v kuchyni plný dřez nádobí, rukávy vyhrnuty po lokty, ruce červené od horké vody. Chřestí nádobím a šplouchá vodou. Pak řekne: „Dnes toho mám hodně. Potřebovala bych pomocnici.“

„Kde je utěrka?“ Celina už nečeká na další vyzvání a dá se do práce. Talíře jsou kluzké a ustavičně mokré, ať je utíráš sebedéle. Není to příjemná hra ohánět se utěrkou. Celinu už bolí ruce, nejraději by všeho nechala a běžela zase k obrázkové knize, ale dobrý skutek nestačí jen začít, Celina ví, že v dobrém se musí vytrvat, aby to mělo cenu.

„To jsi dnes hodná!“ pochválí Lojzička malou pomocnici, když jsou hotovy. „Zapíšeme to černou křídou do komína.“

Celinka si šťastně oddychne, sáhne do kapsy a s velkou blažeností si posune korálek. Terezka je pilně zaměstnána v dětském koutě nemocnou pannou, která nechce nic, ale zhola nic jíst, ani lék nemíní polknout, taková umíněná panenka to je. Terezce dá mnoho práce, než ji uspí. A hle, najednou u dveří mňouká kočka, jako by Terezka měla čas běhat ke dveřím, kdykoliv si to hloupá kočka vzpomene. Jen si tam dále mňoukej, chce zavolat na kočku, ale pak se přece rozběhne ke dveřím a vlídně řekne:

„Jdi, čičinko, jdi!“ a pustí kočku ven. Teď si může posunout korálek, byla ochotná, i když se jí nechtělo, a to je také dobrý skutek.

„Celinko, doběhni mi nahoru, v ložnici na stolečku jsem si zapomněla nůžky,“ řekne maminka.

Teď zrovna, když Celina čte zajímavou pohádku, má všeho nechat a běžet pro nůžky. Nemohlo by to chvíli počkat? Už už má na jazyku - hned, mami, za chvíli - ale vzpomene na korálky. Taková příležitost udělat dobrý skutek, a ona by ji byla málem promeškala! Celina chutě vyskočí a běží pro nůžky. Na červené šňůrce je o korálek více.

U oběda se octne na stole vábný moučník. Lojzička byla dnes v dobré náladě, udělala žloutkové řezy. Jistě při tom myslila na Terezku, protože ta je nesmírně ráda.

Maminka položila na Terezčin talíř dva kousky moučníku. Dobrou chuť! Terezka jí očima i pusou, panečku, ta dobrota! Už snědla jeden řez, jaké štěstí, že ji čeká ještě druhá porce. Najednou se malá zamyslí, pak strčí ruku do široké kapsy na zástěrce, ve které se skrývají korálky, a řekne:

„Mami, schovej ten můj řez. Zítra ho může Leonka vzít do školy některé chudé holčičce, ano?“ A honem odstrkuje talíř, aby ji už nepokoušel.

Někdy vyletí Terezčina ručka k Celině, když se maličké zdá, že sestra nemá porozumění pro její hru. Ale včas stáhne zase ruku zpět a neudeří. Posune korálek a je ráda, že se přemohla. Večer se korálky na Terezku i Celinu usmívají. Je jim dobře na červené šňůrce. Jestliže některý zbyl na modré půlce, dívá se tak vyčítavě, že se druhého dne děvčata poctivě snaží, aby jej také dostala na čestné místo.

Za krásných nedělních odpolední chodívá Martinova rodina za město. Pavla uloží do košíku svačinu, Marie zapíná Celině sváteční šaty z květovaného batistu, Leonka běhá po schodech nahoru dolů, zapomíná docela, že se už má chovat jako velká. „Ty pudivětře!“ okřikuje ji maminka, z čehož si Lea příliš mnoho nedělá. Ochotně přináší, co si kdo přeje. „Ještě ubrousek, Leonko!“ volá Pavlína. „A z ložnice můj pletený šátek, kdyby pršelo,“ letí za ní maminčin hlas do schodů.

„Hned! Ano! A kde je? Nemohu jej najít!“ rámusí Lea přes celý dům.

Maminka váže Terezce do vlasů bleděmodrou stuhu. „Ty jsi dnes opravdu jako princezna,“ diví se tatínek nastrojené dívence. „Neměli bychom jí, maminko, místo té stuhy dát do vlasů nějakou zlatou korunku?“ „Leda z pampelišek, až budeme venku,“ řekne maminka, která své děti nikdy nahlas neobdivuje. „Jen jestli se také bude chovat jako princezna.“

Terezka ochotně slibuje, že bude hodná. „Smím se vás chytit, pane králi?“

Pan král se obřadně ukloní, až mu prošedivělá kadeř spadne do čela, a podá princezně Terezce palec pravé ruky. Ten se jí právě tak vejde do růžové dlaně, aby jej pevně obemkla. Terezka vychází s tatínkem první ze dveří, ostatní se k nim přidají jako nezbytné dvořanstvo.

„Jé, zapomněla jsem si doma korálky!“ vykřikne Celina všecka nešťastna. Marie se s ní obětavě vrátí. Brzy jsou zpátky. Terezka zatím zjistila, že její korálky odpočívají na dně hedvábného sáčku pod kapesníkem a malou peněženkou, ve které je velký poklad. Její celotýdenní úspory - tři nikláčky. Možná, že si cestou koupí cukroví, možná, že je ušetří a večer zase vhodí do pokladnice - to se ještě neví.

Za městem pod zelenými stromy má pan král své letní sídlo. Je to jen malý dřevěný pavilónek, právě tak zařízený na nedělní odpoledne, ale cestou k němu a kolem něho je tolik krásy, kolik jí má každé království v pohádkách.

Na střeše pavilónu roste divoké víno. Zelené úponky se plouží dolů po mřížkoví stěn a uvnitř, v jejich stínu, je příjemný chládek i tehdy, když je obloha rozpálena zlatým kotlíkem, z něhož se vylévají horké vlny léta. První je v pavilónu maminka. Usedne, sundá si klobouk, který se podobá hromádce stuh a květin, ověje se batistovým kapesníčkem a poslouchá, o čem si štěbetají starší dcerky. Tatínek zatím chodí před pavilónem sem a tam, něco si bručí, prohlíží mladé stromky a přistřihuje úponky divokého vína. Chvílemi volá na ostatní to i ono, chvílemi si mlčky probírá vousy na bradě a přemýšlí, proč se mu roubek neujal. Celina s Terezkou si hrají na louce.

Terezka vydrží na slunci nejdéle. Ráda se brouzdá vysokou trávou, zastavuje se, uchvácena krásou modré chrpy, vždyť ani nebe není tak pěkně modré, myslí si užasle, to má asi Pán Bůh květinky rád, že jim vymýšlí tak pěkné barvy. Pak se rozjásá nad vlčím mákem, propánečka, ten je skoro hezčí nežli ta modrá květinka, tati, honem, jak se jmenuje? Rudý kalíšek hoří na pokraji obilí, červená kokardička na zlatoklasé hlavě pole, jeje, teď ví Terezka, že její bleděmodrá ozdoba ve vlasech je velmi chudičká proti tomu, jak se vystrojilo pole. A Bůh jí připadá jako dobrá maminka, která zdobí své děti. Honem si o tom povídá s Celinou, ale Celina se jí směje. „Kdepak Bůh a maminka, ty popleto, vždyť se modlíme Otče náš a ne Matko naše.“ Terezce to nevadí. Proč by si nemohla Boha představovat jako maminku? Když je všemohoucí, tak může docela dobře být maminkou květinek, polí, luk a všeho. Najednou Terezka od Celiny odběhne - ať si mi nevěří, nebudu se s ní přít. Kousne se raději do jazyku a mlčí, zato si sáhne do sáčku a posune korálek, protože v hádce ustoupila. Maminka říká, kdo uteče, někdy vyhraje.

Pak Terezku upoutá trs chudobek. Sedne si k nim. Jsou to bílé dívenky, s kterými si přišla Terezka popovídat. Sahá na kvítka prstíkem a říká: „Tohle jsem já, to je Celinka, toto je Lea, ty dvě větší se jmenují Marie a Pavla. A tady jedna zbývá. Ale vždyť to je přece maminka! Tak jsme tu všechny pohromadě,“ libuje si a sedmikrásky se usmívají do růžova, okraje lístečků se jim zardívají, jako bys je do červánků namočil. Mají radost, že k nim Terezka přišla a tak hezky si s nimi povídá. I princezna je štastna, že potkala tolik nádhery, po každé je tu něco nového a krásnějšího než minulou neděli.

Pak se Terezka skulí do trávy jako do zeleného pelíšku a dívá se nahoru. Ó, to krásně modré normanské nebe! Začíná za vlnovkou kopců a končí tam u těch bílých skvrn, o kterých tatínek říká, že jsou to selské statky. Jistě je tomu tak, protože na blízkých pastvinách se pohybují hnědé skvrny krav a jejich zvonce zní tlumeně až sem.

Motýlku, sedni si na můj prst!

Motýlek je nedůvěřivý, obletí nastavenou ručku, ale pak se raději letí pohoupat na kopretině, kdo ví, má-li dívenka dobré úmysly.

Dívenka tedy vstane a také se rozhodne pro květiny. Natrhá si kytičku. Tebe, chrpo, nechám včelkám, vás, chudobky, také ušetřím, ale máky si natrhám, červené máky, abychom měli doma alespoň ve váze kousek úsměvu, kterým se dnes země usmívá.

Ach ano, země se usmívá, země šumí jako zelená řeka, kdesi v dálce ukončená modrojasným vodotryskem. Nebe tryská ve sprškách slunečního zlata a Terezička poletuje v té kráse lehce jako motýlek - utíká - letí - a pak se zaboří do trávy. Už tu není Terezka. Je pouze slavné nedělní odpoledne a v něm sladký klid obrovský bleděmodrý slunečník se houpá nad hlavou a včelí zvonečky ve vzduchu zvoní zelenozlatým zvukem.

„Princezno! Princezničko!“

Tiše - tiše --- Terezka zatají dech, aby ji snad neprozradil. Ještě se jí nechce ožít, ještě chce být jen usmívající se zemí, ještě je ponořena do blažené tůně sváteční chvíle a duše je vysoko - vysoko - až kdesi na oblačné krajce nebeského slunečníku.

„Terezko!“

Hlas je naléhavý, zakletá princezna se musí probudit, ať chce či nechce, protože pan král by se zlobil. Terezka čile vyskočí a běží k tátovi, který se pln obav rozhlíží kolem.

„Tady jsi! Už jsem myslil, že tě spolkla ještěrka.“

„Můj pane králi!“ hopkuje Terezka kolem tatínka, osmahlého a rozcuchaného. „Kdepak ještěrka. Byla jsem za sedmi horami a sedmi řekami v království paní Sedmikrásky. Ta měla tolik princezniček, kolik ty máš dcerušek. Se všemi jsem si pěkně vyprávěla.“

„I podívejme se,“ diví se táta podle všech pravidel hry. „ Jestlipak mě nechaly pozdravovat?“

„Jenom paní Sedmikráska. Ty malé chudobky byly moc nesmělé a pořád se červenaly.“

Potom je svačina v pavilóně. Lojzička jim napekla dobré koláče. Nebo snad chutnají venku líp než doma? Tatínek se rozpovídá o politice, ale Terezku ještě nezajímá, na koho zase útočil republikán Gambetta, ani šarvátky presidenta Mac Mahona s pány ministry. Zato maminka poslouchá trpělivě, v ní má tatínek vždycky ochotnou posluchačku.

Na zpáteční cestě uviděli stařenku. Seděla u cesty v příkopu. Také si vyšla odpoledne osvěžit staré oči zelenou koupelí lučin, ale teď jí nohy vypovídají službu a dech je neposlušný. Tak odpočívá.

„Vidíš?“ šťouchne do Celiny. „Ona nemá v neděli sváteční šaty.“

„Asi má jen tu jednu sukni,“ Celina se už trochu více vyzná ve světě. „Víš, je chudá a nemá peněz na sváteční šaty.“

„Koupí se nová sukně za tři nikláčky?“ uvažuje Terezka. Měla by se zeptat maminky, ta tomu rozumí. Ale nač se dlouho vyptávat, raději hned k činu. Terezka odběhne k příkopu a vysype překvapené stařence obsah své peněženky do klína. Nečeká na poděkování, pospíchá za ostatními, aby nic nezpozorovali. Jenže - zase ji něco napadá. Honem se vrátí k babičce a položí jí do klína ještě svou kytičku polních květin. Natrhá si jinou. Babička se jistě ohýbá jen ztěžka, kdo ví, jak dlouho už ve světničce kytičku neměla. „Zaplať ti Bůh, děťátko,“ usmívají se bezzubá ústa. Terezka je tak rozradována, že docela zapomene posunout korálek na červenou šňůrku.

Když se anděl chystá k odletu

Maminka je nemocná. Tiše, děti, tiše, maminka musí mít klid. Nejen děti, všechno v domě je ztichlé. Chůva si nezpívá svou oblíbenou píseň o statečné svaté Janě, která se postavila v čelo francouzského vojska, aby vypudila nepřítele ze země. Terezka tuto písničku má ze všech nejraději, ačkoliv jí po každé skočí slzy do očí, když dojde na poslední sloky, ve kterých chůvin chraptivý hlas notuje o přehrozné smrti panny Jany, která „na hranici vposled postavena, jako čarodějka byla upálena.“

Lojzička vaří teď samé bylinné odvary pro nemocnou a bručí na ostatní víc než obvykle. Terezku posílá, aby si šla hrát na dvorek, v kuchyni by leda přišla k úrazu. Vždyť dnes chůvě všechno padá z rukou. Dobře slyšela, co říkal doktor, když se pan Martin na chodbě vyptával na nemoc paní.

Terezka najde Celinu před kůlnou u slepičky, ze které je už řádná slepice. Kdykoliv kvokalka snese vajíčko, chlubí se tím na celý dvorek. I z kohoutka je teď švarný kohout, pestré peří v ocase se mu jen leskne. Zvedne-li hlavu s červeným převislým hřebínkem, rozevře zobák a zakokrhá, slyší ho kdekterý kohout v městě a honem se snaží napodobit jeho písničku.

„Dala jsem jim čerstvou vodu,“ oznamuje Celina. „Nemáš, Terezko, kousek chleba? Vysypala jsem jim z kapes všecky drobky, ale kohoutek by chtěl ještě.“

„Kokoko,“ hlásila se také slepice ke slovu. Naklonila hlavu na stranu a jedním okem se dívá na Terezku. Terezka sáhne do kapsy, ale ta je prázdná. „S Lojzičkou dnes není řeč. Ani si nevzpomněla, že mi ještě nedala přesnídávku, jen mě vyháněla z kuchyně.“

„To všechno proto, že je maminka nemocná.“ Celinka se zvedla se schůdků, na kterých seděla, a utřela si dlaně do zástěrky. Kdyby ji viděla Marie! Celina si na ni vzpomněla, až když na světlé zástěrce byly pořádné otisky jejích rukou. Ale ať, proč se o ni nikdo nestará? Už kolik dní je všechno v domě naruby. Každý jen říká, jděte si, děti, hrát někam stranou, nepřekážejte tady. Jdi, teď nemám pro tebe čas. Nepovídej tak nahlas, maminka právě usnula. Nechtěj ode mne nic, když právě spěchám do lékárny.

„Bez maminky je to u nás jako bez hlavy,“ končí Celina své úvahy nahlas. „Už aby jí pan doktor dovolil zase vstát.“

„I Bobík je smutný, že naši maminku dlouho neviděl. Viď, pejsku?“ Terezka objala svého chundelatého kamaráda. Bobík souhlasně zavrtěl ocasem a přitiskl hlavu k Terezčině rameni. Rád by si lízl kousíček toho růžového obličeje, skloněného k jeho čumáku. Vystrčil jazyk, ale Terezka pohoršeně a včas uhnula.

„Ty hloupý, copak jsem štěně, abys mě olizoval?“ hubuje psa. Bobík svěsil uši.

„Kolikrát jsem ti říkala, že se to nesmí. Ty, ty!“ hrozí Terezka prstem a Bobík se táhne zahanbeně kousek dále, div že se pod kůží nečervená. Celině je provinilce líto.

„Nebuď na něj zlá. Pejskové to jinak neumějí, když chtějí ukázat, že mají někoho rádi.“

Terezka je ochotna vzít Bobíka zase na milost. Tu přichází Marie. Nese oběma dětem krajíc s pomazánkou.

„Máte hlad?“ Zbytečná otázka. Děti odpověděly nastavenou dlaní.

„Marie, jak je mamince?“ „Kdy už bude zdráva?“

Marie to vše neví, je z toho smutná, pan doktor říká, že nemoc potrvá dlouho. Marie si myslí, že maminka velmi trpí, tomu vy, děti, ještě nemůžete rozumět, ale já se už na to nemohu dívat, jak se maminka snaží usmívat mezi slzami. „Co vy víte! Maminka je anděl,“ řekne Marie zjihle, jakoby pro sebe. Ale Terezka jí dobře naslouchá. Hned si představuje maminku, oblečenou v dlouhou bílou řízu, jako má její Anděl Strážný na obrázku, který visí nad postýlkou. Anděl vede dvě děti přes lávku nad propastí. A teď se Terezce zdá, že ten anděl na jejím obrázku má tak trochu maminčinu tvář. Nebo maminka má teď andělské roucho a křídla?

Terezka a Celina jdou po úzké lávce nad propastí, ale nic se nebojí, protože maminka s andělskými křídly je vede za ruku a nedopustí, aby se jim stalo něco zlého. Jenže - andělé nebydlí na zemi - maminka, která má křídla, jistě odletí do nebe. Terezka s Celinou zůstanou samy na úzké lávce nad propastí, to bude hrozné. Temná předtucha blížícího se nebezpečí sevřela dítěti srdce. Náhle se dalo do usedavého pláče.

„Neplač, Terezko,“ chlácholí Marie maličkou. I Celina jí hladí vlásky. „Neboj se, maminka se zase uzdraví.“

„Já chci k ní! Chci k mamince! Chci ji vidět!“ vzlyká Terezka a úpěnlivě se dívá na Marii. Musí se přesvědčit, že maminka ještě neuletěla, že je doposud tady.

„Tak pojď. Ale jenom nakoukneš do dveří ložnice a zase hned půjdeš, protože maminka teď nesmí s nikým mluvit, pan doktor jí to zakázal.“

„Tak alespoň nakouknu,“ svoluje Terezka. Jen když maminku uvidí...

„Smím také?“ žadoní Celina a tiskne se k sestře která teď zastupuje matku. „Budu hodná, půjdu potichoučku po špičkách, abych maminku neprobudila.“

„Tak pojďte, děti,“ Marie vzala obě dívenky za ruce. „Ale nevím, nevím, co tomu řekne tatínek, až se doví, že jste byly nahoře u maminky.“

Pootevřené dveře ukázaly Terezce maminčino lůžko a na něm jakousi známou, ale podivně změněnou tvář. Jako bys do rámečku černých vlasů položil vybledlý obrázek. Je to maminka nebo Terezčin Anděl Strážný? Ale vždyť maminka je také anděl, Marie to říkala. Terezka se pátravě dívá, kde jsou křídla. Ne, křídla ještě mamince nenarostla, ještě neodletí - Terezce se ulehčilo. Utřela si zbylou slzičku do rukávu a šťastně se na maminku usmála. Byl to úsměv teplý jako polibek, maminka jej hned ucítila, pootevřela oči a viděla mezi dveřmi své nejmenší. Také se na ně usmála, ale byl to takový podivný úsměv, jaký dříve maminka v očích nemívala. Snad je to přece jen úsměv anděla, chystajícího se k odletu. Teskné šumění neviditelných křídel ovanulo široce rozevřené oči Terezčiny - opět se z nich vyřinuly slzy.

„Mami!“ zavolala úzkostlivě dovnitř pokoje, ale Marie rychle zavřela dveře. Vzala plačící Terezku do náruče a spěchala s ní dolů. Dobře viděla, jak sebou nemocná neklidně pohnula, jak se namáhala pozvednout na lůžku. Nesmí slyšet, že Terezka pláče.

„Neměla jsem tě tam vzít,“ povzdychla si h1arie. „Jsi, Terezko, ještě nerozumná. Nechápeš, jak maminku každá starost o vás dvě nejmenší zneklidňující. Nesmí tě vidět uplakanou.“

Osmiletá Celina ví, že maminka stonala už víckrát a opět se uzdravila. Proto je klidná a slibuje Marii: „Budu si s Terezkou celý den pěkně hrát, aby se jí po mamince nestýskalo. Dám na ni dobrý pozor. Můžeš se na mne spolehnout.“

Tatínek se vrátil z pochůzky až odpoledne. Je unavený a popelavý v obličeji. Marie mu stručně oznamuje, co vše se v domě za jeho nepřítomnosti dělo. Tatínek se dívá nepřítomně do prázdna. Teprve při zmínce o Terezce se vytrhl z myšlenek.

„Je to možné, že má princezna nebyla dost statečná?“

Obrátil se k dívence, ale jeho úsměv dnes také není dost statečný, už už jako by mizel z tváře, poznamenané nočním bděním.

„Nebudu plakat,“ slibuje Terezka. Teď, když je u ní zase pan král, nezdá se jí dům tak smutný, maminčina nemoc také už nevypadá beznadějně. Co by se tu mohlo stát zlého, když je tatínek doma? Terezka mu plně důvěřuje. Maminka se uzdraví, vždyť to řekl tatínek.

„Pohoupej mě, pěkně prosím,“ zmocní se princezna nohou pana krále. „Tak - dej si tuhle nohu přes koleno, já si sednu na botu.“ Sláva! Koníček je osedlán, Terezka jede - houpy hou, houpity hou!

Druhého dne zrána je Marie více zamyšlena nežli jindy. Pak se letmo zmíní:

„Děti, náš tatínek prosil paní Nicolovou, abyste směly být po celý den u ní. Paní Nicolová si pro vás přijde a večer vás opět přivede.“

Pro Celinu je to vítaná změna denního programu. „Paní Nicolová je hodná. Má sice dlouhý nos, ale mívá v kapse cukrátka. Kdykoliv sem přijde, vždycky mi jedno strčí do pusy,“ štěbetá Celina, zatím co si šněruje botky. Terezce je divné, že má být po celý den mimo domov. „Opravdu nás paní Nicolová přivede večer zpět? Nenechá nás tam i na noc?“

„Jen se neboj. V noci můžete být doma, když spíte, nerušíte klid. Ve dne pořád nemůžete chodit po špičkách, tatínek říká, že se u paní Nicolové vydovádíte a nikoho to nebude rušit. Ovšem, kdybyste tam zlobily, snadno byste paní Nicolovou omrzely. Slíbíte mi, že ji budete poslouchat?“

Dívenky slíbily. Brzy tu byla paní Nicolová. Pohladila Celinu i Terezku, sáhla do kapsy, přesně tak, jak to Celina očekávala - a cukrátka jsou tady. Pak si paní Nicolová něco šušká s Marií, dlouhý nos má kdesi za Mariiným uchem. Děti z ní vidí jen vysedlého honzíka, který jí vzadu načechrává sukni. V pase je paní Nicolová stále jako vosa, ač má už léta. Škodolibí sousedé říkají, že chodí ve šněrovačce i spát.

Marie udělala dětem křížek na čelo, poděkovala sousedce za ochotu a sbohem, děti, večer na shledanou! Bobík u boudy rámusil, byl by rád šel s Terezkou, ale nic mu to nebylo platné, protože paní Nicolová pospíchala, až jí klotová spodnička šustila. Jakmile si děti odvede domů, musí ještě do trhu na nákup.

„Nech pejska doma, Terezko, zítra si ho smíš vzít s sebou,“ řekla rázně, když Terezka zatoužila vrátit se z ulice na dvorek pro Bobíka. Pak děvčátko pohladila; v otevřeném okně protějšího domu se mihla nějaká tvář, ať vidí, že jsem k těm dětem laskavá. Neodbyla jsem Terezku příliš přísně? Kdyby to byla slyšela paní Andrésová, ta by mě při kafíčku drbala. Nu, řečem neujdeš, ať děláš, co děláš. Myšlenky paní Nicolové zase přeskočily na nákup.

Celina špitá Terezce do ucha: „Dnes jsme zapomněly na ranní modlitbu.“

Terezka odpovídá také šeptem: „Řekni paní Nicolové, že jsme se ještě nemodlily.“ Sama si netroufá, co kdyby ji paní zase tak odbyla jako prve s Bobíkem.

Celina si prozatím také netroufá. Kolem spěchá mnoho dam, každá něco prohodí, pokyne paní Nicolové na pozdrav, zeptá se, jak se daří, kdepak by měla čas poslouchat, o čem si děti šeptají u jejích širokých volánů na šustící sukni.

Paní Nicolová bydlí v jednopatrovém domku na rohu ulice. V přízemí je velký slunný pokoj s okny do zahrady. Do tohoto pokoje uvedla své hosty.

Celina drží Terezku za ruku. Obě se ostýchavě zastavily na prahu pokoje, ale paní Nicolová popostrčila děvčátka dovnitř. Sama se nejdříve rozhlédla pokojem, míříc špičatým nosem na každý předmět zvlášť. Ne, nic se tu od jejího odchodu nezměnilo. Vše v pořádku.

„Jen dále. Nemusíte se ostýchat, děti. Budete u mne jako doma.“ Pak přece uviděla na stolním ubruse něco nepatřičného. Rozběhla se ke stolu, rozhořčeně smetla na dlaň štipec tabáku. Ten starý Nicol! Věčně nepořádný. Inu, muži! myslí si paní pobouřeně. Při dalším pohledu na drobné hosty se jí však čelo zase vyjasňuje...

Obě dívky se zvědavě rozhlížejí kolem. „Papoušek! Hleď, Terezko, na bidýlku je zelený papoušek!“ volá Celina. Zapomněla na ostych, běží ke stojánku, na kterém nehnutě sedí velký pestrobarevný pták. Terezka rozevřela oči. Div že si nestrčila prst do pusy, ale včas si vzpomněla, že se to nesluší.

Pták se však nehýbal a Celina zklamaně říká: „To není opravdový papoušek.“

Paní Nicolová je potěšena tak velkým zájmem. Docela zapomněla na špetičku tabáku v dlani a nechala ji zapadnout do jednoho z četných záhybů své sukně. Přistoupila k bidýlku a něžně ptáka pohladila.

„Je to opravdový papoušek, jenže vycpaný. Měli jsme ho živého, ale pak onemocněl a zahynul. Bylo nám ho líto, že by jeho bidýlko mělo zůstat prázdné, tak jsme si ho dali vycpat. Někdy se mi zdá, že jen tak podřimuje a za chvíli se probudí. Z počátku se mi velmi stýskalo, když jsem po celý den neslyšela to jeho jadrné rrr. On totiž uměl volat Klárrro!“

Děti pozorně naslouchaly, dívaly se hned na paní, hned na papouška, nespustí-li přece jen svůj pokřik. Pak tu byl v pokoji krásný skleník a v něm mnoho porcelánových drobnůstek. Tančící panenka v načechraných sukních. Tři muzikanti v úzkých kalhotách po kolena a s copánkem u bílé paruky. Kominík s žebříkem. Děťátko, hrající si s kropenatým kolouchem. Všechny ty nádherné věci byly však uvězněny za sklem, a když je nemůžeš vzít do rukou, jako by ani nebyly.

U pohovky leží huňatý medvěd. Terezka se div nelekla. Ba ne, je to jenom kožešina, pěkně lemovaná zeleným suknem, na té se měkce sedí! Pak je tu dřevěná černá tabule, jako mají dětí ve škole. Paní Nicolová otevřela krabičku s barevnými křídami.

„Můžete si kreslit obrázky a písmenka,“ řekla. „Tabule je tu ještě po našem Pavlovi.“ Zase ji píchá myšlenka, aby už běžela do trhu, větší vajíčka budou všechna skoupena.

„Kdo je to Pavel?“ vyzvídá Celina.

„Copak neznáš mého Pavla? Můj syn přece. Chodí k vám ošetřovat maminku.“ Paní Nicolová přitom ukládá do nákupního košíku peněženku a kapesník.

„Ale to je pan doktor,“ namítá Terezka. Zná dobře hodného pána, který mamince předpisuje léky.

„Nu ano, pan doktor je můj syn Pavel,“ směje se paní Nicolová, až se jí nos ohýbá k bradě. „Jenže bydlí na náměstí, má tam ordinaci. Dokud byl svoboden bydlil tady.“

„Vím, kde pan doktor bydlí,“ vzpomíná si Celina. Byla u něho s Marií, když potřebovala vytrhnout bolavý zub.

Terezce je divné, že pan doktor, který má na bradě zrovna tolik vousů jako tatínek a k tomu ještě na nose skřipec, také si kdysi hrál s barevnými křídami a maloval na tabuli. Chce si pana doktora Nicola představit jako chlapce, ale vousy a skřipec mu tak pevně sedí na obličeji, že ho vidí v chlapecké postavě s nimi. Je jí to ovšem k smíchu.

„Paní Nicolová, vy jste dovolila svému chlapečkovi, aby měl vousy? To ostatní chlapci nemají.“

„On je také vždycky neměl. Ty máš nápady!“ vrtí hlavou paní.

Terezka vezme červenou křídu do prstů, ale zase ji položí, jako by byla žhavá. Přece si nezačne hrát, dokud nevykonala svou povinnost. Podívá se na Celinu.

Ta však už zapomněla, o čem si cestou povídaly. Terezka řekne nesměle:

„Paní Nicolová, my jsme se s Celinkou ještě dnes nemodlily.“

„Dobrá, dobrá. Tak se pomodlete teď,“ letmo odpoví paní. „Já zatím půjdu nakoupit.“ Ještě se pátravě rozhlédne, zdali na něco nezapomněla, otočí se ve dveřích, div že si honzíka nepřiskřípne, a je pryč.

Dívenky osaměly. Dívají se jedna na druhou. Jsou udiveny.

„To je zvláštní, viď?“ řekne pak Terezka.

„Inu, doma je to jiné,“ pokrčí rameny Celina. „Maminka se vždycky modlila ranní modlitbu s námi. A paní Nicolová ne.“

„Už je pryč,“ řekne Terezka, „tak nebudeme na nic čekat. Pomodlíme se samy.“ Klekne si medvědovi na rozpláclou tlapu, Celina se spustí vedle ní a dva hlásky vroucně zaprosí:

„Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj...“

Když se paní Nicolová vrátila, byla již černá tabule pokreslena barevnými panáčky.

„Jste hodné, že si tak tiše hrajete,“ chválí děti a vyndává z košíku vejce a ovoce. „Dostanete odměnu.“ Dvě krásné meruňky jí leží na dlani. Děti radostně sáhly po ovoci.

„Dobrou chuť! A hrejte si dále. Půjdu zatím do kuchyně připravit oběd. Kdybyste něco potřebovaly, přijďte za mnou.“

Celina se naklonila k Terezčině oušku a šeptá jí nějaké tajemství. Inu, děti, pomyslí si paní shovívavě a nevyzvídá. Vajíčka nebyla předražena, na ovoci usmlouvala dvě sou, je spokojena.

Terezka pozorně vyslechla Celinino šeptání. Ochotně přikyvuje. „Ano, ano, pro maminku.“

Když se paní Nicolová zase podívala na děti pootevřenými dveřmi, viděla, že Celina půlí svou meruňku a podává kousek Terezce. Druhá meruňka zůstává netknutá. Ach, to je krásné tajemství, usmála se paní Nicolová v duchu, neboť vše pochopila. Dotkla se jí lítost, že tito dva andílkové jí nepatří docela. Nu, snad se dočká, Pavel také bude mít děti. A jako by už stálo za dveřmi klubko vnoučat, honem honem pospíchá k plotně, aby byl oběd včas.

Nový domov

Ve starodávném městě Lisieux bydlil pan Isidor Guérin, bratr paní Martinové. V jednom z šedých kamenných domů, jež se tlačily na sebe v úzkých ulicích, měl pěknou lékárnu. Stával za pultem mezi kelímky a lahvičkami v bílém plášti, luštil doktorské číra-čáry na receptech, vraště při tom husté černé obočí. Když však podle svého zvyku prudce zvedl hlavu, zasvitly v obličeji jasně modré oči. Byl v nich veselý úsměv, který nemocným dodával útěchy. Lékárník byl menší, štíhlé postavy, živých pohybů. Když právě nemluvil, a to bylo málokdy, tak si prozpěvoval. Ke každému léku přidával několik přátelských slov a přání, aby se pacient brzy uzdravil.

Pan Guérin měl dvě dcerky, Janu a Marii. Marietka byla teprve čtyřletá, ale Janka se už statečně potýkala se slabikářem a násobilkou. A právě Janka jednoho dne přiběhla do lékárny s velkou novinou:

„Tatí, maminka ti vzkazuje, že přišel dopis z Alençonu. Od Martinových. Je to asi něco smutného, protože maminka plakala.“

Lékárník rychle zamžikal víčky a všecek zrudl. Pokusil se přemoci pohnutí zabzučením písničky, ale vyrazil jenom ostrý tón a v půli se odmlčel. Podíval se rychle na Janku a zase sklopil hlavu. „No dobře, dobře,“ zabručel, „dobře, mé dítě, dobře,“ a zbytečně dvakrát přemístil láhev s glycerinem. Pak dal matce Pignardové, kterou právě obsluhoval, krabičku s pilulkami, ale zapomněl přidat obvyklá vlídná slůvka. Matka Pignardová si sem chodí pro pilulky na svůj stonavý žaludek již hezky dlouho, ale to se jí ještě nestalo. Však nad tím kroutila hlavou ještě na druhém konci ulice.

Zatím dal pan Guérin poplašené myšlenky trochu dohromady a řekl Jance: „Jdi k panu Robertovi, jestli by mě zastupoval v lékárně. Musím odjet. Vyřídíš to dobře?“ a sáhl do skleněné nádoby, ve které byly růžové a bílé gumové bonbóny. Dětská ústa se samočinně otevřela.

„Můžeš se na mne spolehnout,“ řekla Janka s plnou pusou. Ráda prokazovala tatínkovi drobné službičky, zvláště když si je takto sladce předplácel.

Když se Janka vrátila domů, zastihla maminku, jak již připravuje věci do tatínkova cestovního vaku. „Tatínek pojede do Alençonu k tetě Martinové, viď?“ vyzvídá Janka. Popotahuje při tom proužkovanou punčochu, která je ustavičně na útěku zpod kulatého podvazku.

„Teta Martinová je v nebíčku,“ žvatlala Marietka, která si na koberci hrála se stavebnicí. „Zavřela oči a umřela. Ty ještě neumřeš, viď, mámo?“ a prst v puse zdůrazňuje otazník.

„Ne, můj broučku,“ maminka si utírala oči. Jana poslouchala všecka udivena.

„Je to pravda, maminko? Teta Zélie umřela?“ Pro jistotu se ještě zeptala, neboť tomu není dávno, co tu teta Martinová byla u nich na návštěvě. A Jančiny modré oči mají poděšený výraz.

„Je to pravda,“ přisvědčila maminka. „Ubohý strýc! Ubohé děti!“ povzdechla. Zahleděla se do prázdna, její ruce však dále mechanicky urovnávaly věci, jež vkládala do brašny. Ach, ty malé, narudlé ruce paní Guérinové! Nedovedly nikdy zahálet. Paní lékárníkova byla stejně živá a pohyblivá jako její manžel, ale vnitřní kázeň tlumila její prudkost. Ani smutek ji neudržel v nečinnosti. Vytrhla se násilím ze zamyšlení, rozběhla se zase k prádelníku, a přebírajíc se mužovým prádlem, chlácholila malou Janu, která se dala do hořkého pláče. Vzpomněla si na sestřenky Martinovy, jež byly několikráte u nich na návštěvě. Štíhlá Pavlína, které ve snědém obličeji jiskřily oči jako dva uhlíky, uměla vyprávět pohádky, samé veselé. Marie Martinová byla také snědá a tmavovlasá, ale méně se smála a méně s dětmi dováděla. Leonka hezky zpívala a vyprávěla Jance o Celině a o nejmenší Terezce, které tatínek říká princezno. Všechny ty hodné sestřenky zůstanou opuštěné, osiřelé. Janka se přitulila k matce, přitiskla vlhký nosík na kartounový rukáv máminy blůzy a žebronila:

„Nemohl by tatínek přivézt Martinova děvčata k nám, když teď nemají maminku?“

„K nám! Celinka a Terezka!“ jásá Marietka, která si tetinu smrt ještě neuvědomuje jako něco smutného. „Už jsem na to také myslila,“ odpověděla matka.

„No tak, Janko, vždyť si utíráš nos do mého rukávu!“ Durdí se a hned zase myslí na neteře. „Alespoň ty dvě nejmenší by mohly být u nás. Hrály by si s vámi a spíše by zapomněly na svůj stesk. Až co řekne tatínek.“ Kupodivu, tatínek toho dne mnoho nemluvil. Jen trochu pojedl, už pospíchal na nádraží.

Vrátil se až za tři dny. Sám. Janka byla zklamána. Těšila se, že přiveze Terezku, o které toho tolik slyšela.

„Proč jsi nepřivezl princeznu?“ vyhrkla, jakmile uviděla tatínka ve dveřích.

Tatínek byl nezvykle vážný, smutek mu ještě zastíral jasnou modř v očích, ale na rtech mu přece povyskočil úsměv.

„Děti, jak jsem šťasten, že jsme zase pohromadě!“ vydechl radostně. Políbil ženu a děti, mno, ještě tebe, beruško, odložil cestovní vak do kouta, pohodil klobouk a plášť na lenošku, potom unaveně dopadl do křesla.

„Ach!“ přivřel oči, jako by chtěl z paměti vymazat všechny ty smutné dojmy, které v posledních dnech zažil. Když je zase otevřel, svítil v nich už obvyklý úsměv, plný pohody a míru.

„Nu, proč jsi nepřivezl sestřenky?“ Janka byla neodbytná. Sedla si na opěradlo tátova křesla a vzala tatínka kolem krku. Zašimral ji knírem, který mu pod nosem trčel jako mroži. Janka pištěla, tatínek se smál. Byl to zase ten starý dobrý táta, který tak rád škádlil svou rozcuchanou Janku.

„Přijedou později,“ řekl. „Ty tvé vytoužené sestřenky, Celina s Terezkou, jsou zrovna takoví diblíci jako ty a Marietka. Jistě budete kamarádkami.“

Janka už klečela tátovi na kolenou a držela se ho kolem krku jako klíště. Marietka mu cloumala knoflíkem u rukávu, protože se jí knoflík líbil a také proto, že se cítila tátou přehlížena. Přijel. A co jí přivezl? Kde je něco do pusy?

Guérin se nejen stačil bránit oběma rtuťovitým bytůstkám, jež ho začínaly brát útokem, ale ještě mluvil se ženou. Paní Guérinová právě přinášela konvici s čerstvě uvařenou kávou.

„Domluvili jsme se se švagrem, že bude nejlépe, když se Martinova rodina přestěhuje z Alençonu sem do Lisieux. No tak, Janko! Poohlédnu se jim tu po vhodném bydlení. Marietko, ty kazisvěte! Nech ten knoflík! Pavla s Marií jsou již dospělá děvčata, jistě dobře povedou domácnost, ale to víš, budou potřebovat rady, a tak jim můžeš pomáhat, když tu budou nablízku. A ššššš!“ znenadání zabzučel Jance do ucha. Honem odtáhla hlavu a potřásala jí, jako by v ní bylo hejno komárů. To lechtalo! Pištěla, ale tatínek už zase mluví s maminkou, jako by tu nikdo nerámusil.

„Víš, co mě napadá? V Houštinách je k pronajmutí dům se zahradou. To by bylo něco pro Martinovu rodinu,“ řekla paní Guérinová.

„Tatí, já chci pohoupat!“ křičí do toho Marietka a šplhá se tátovi na kolena. Janka ovšem nechce ustoupit.

„Máš pravdu!“ zvolal pan Guérin živě. Marietka vztahuje zvolání na sebe, buší pěstičkou do Janky a volá: „Vidíš, tatínek mi dává za pravdu, pusť mě k němu!“

Z lékárníka spadla hned všechna únava. „Ještě dnes dojdu do Houštin. To by bylo ideální bydlení pro Zéliiny děti. Má dobrá Zélie, dej jí Bůh lehké odpočinutí! Může klidně spát, nikdy její drahé neopustíme, viď, maminko?“

Maminka zjihla, kolem úst jí poletoval pláč, ale přemohla se. V lehkém pohlazení se dotkla Guérinovy ruky. „Vždyť víš, tatínku, že jsem tvou sestru měla ráda jako svou vlastní. Její děti mohou k nám vždycky jako domů.“

Marietka se konečně utábořila na tátově klíně. Janka zase obchází bábovku na stole. „Mamí, ukroj mi, prosím!“

Jednoho dne stála Janka Guérinová s tatínkem na nádraží, očekávajíc nedočkavě vlak od Alençonu. Měla na sobě sváteční kabátek a ve vlasech zbrusu novou stuhu.

„Musí přijet každou chvíli,“ říká pan lékárník a znovu vytahuje z kapsy u vesty zlaté hodinky.

Konečně, konečně!

V dálce hvízdla lokomotiva, kotouček bílého dýmu prozrazuje její příjezd. Již rachotí vozy po kolejnicích, dvířka vagonů se otvírají. V kterých se asi objeví známá tvář některé ze sestřenek? Lékárník sebou trhl. Už zahlédl vystupující Pavlínu. Ve stínu smutečního závoje vypadá její snědá tvář ještě temněji. A za ní zasněná Marie, pak hnědovláska Lea s nosíkem pokropeným pihami - to již stojí Guérin vedle nich: „Dobrý den, dobrý den, á, počkat, dítě, dej sem ten kufřík. Můj ty poklade“ - sundává se stupátek Terezku -„polib honem strýčka. Všichni se na vás těšili. Tak, pěkně vítáme.“

Naposled seskočí na nástupiště Celina, černý slamáček má spěchem pošinutý docela nakřivo.

Janka stojí opodál všecka zaražena. Sestřenky v černých šatech jí připadají vzdálené a nepřístupné, tajemství smutku je obestírá černým světlem, jež nahání Jance tichou bázeň.

„To jsi hodný, strýčku, že nás čekáš,“ promluvila první Marie. „Tatínek přijede až pozítří, má ještě v Alençonu nějaké řízení.“

„Nevadí, nevadí,“ lékárník zatím kývl na starého Žána, který okouněl u každého vlaku a rád si přivydělal odnesením zavazadel. „Jsem tu, abych vám, děti, poradil. Všechno pro vás udělám, všechno vysvětlím, čeho je zapotřebí. Teta vás prozatím srdečně pozdravuje, panečku, ta bude koukat, jak jste vyrostly! To víte, lékárna vyžaduje, aby tam vždy někdo z nás byl, i když mě Robert zastupuje. Znáte přece Roberta? Psali jsme vám o něm? Je to mladík, který přerušil studie pro nemoc, ale ano, jednou jsem vám o něm vyprávěl.“ Guérin by byl dále povídal, oči mu při tom jezdily od zavazadel k neteřím a zase k Žánovi, který svazoval kufříky k sobě, aby se mu lépe nesly. Guérinovi mluvil jazyk už tak ze zvyku, lékárník přitom v duchu pořádal všechno, jak a co zařídit, počítal zavazadla, aby to Žán nepopletl.

„Tatí, tatí!“

„Propánečka, na tebe jsem docela zapomněl! Terezko, Celinko, tohle je moje Janička, která se na vás tolik těšila. Tak, děti, pěkně se polibte, ach, ty můj drobečku, chyť se strýcovy ruky,“ obrátil se k Terezce, která tu stojí jako opuštěné vrabče, právě vypadlé z hnízda. Široce rozevřenýma očima se dívá na všechno kolem, a něco jako utajovaný pláč se kmitá v dětském obličeji.

Terezka se ještě nevzpamatovala z událostí posledních dnů. Také jí tu scházela otcova přítomnost. Poprvé jela vlakem. A teď se octla mezi tolika neznámými tvářemi, není divu, že nejkratším řešením všech otazníků, které se zmateně prohánějí hlavou, je pláč. Ale první slza, jež jí sklouzla po líčku, zmizela pod teplými rty Jany Guérinové, která svou nejmladší sestřenku srdečně objala.

„Terezko! Princezno! Tolik jsem se na tebe těšila! Viď, že ti tatínek říká princezno? Ó, já už toho o tobě vím!“ Ještě jednou Terezku vřele políbila. Tato sestřenka se jí zalíbila nejvíce. Je hezká jako panenka.

„I tebe vítám u nás, Celinko. Přijdeš si k nám často hrát? Bude se ti u nás jistě líbit.“

Celina si už narovnala slamáček a hned se rozpovídala s Jankou. Všechno se jí líbilo, cesta vlakem, šum na nádraží, Janka i její nový kabátek se sametovým límečkem.

„Tak, děti, půjdeme,“ řekla Marie, když byla všechna zavazadla prozatím uložena v úschovně. Žán je později odveze vozíkem do Houštin.

„Jdi, tati, s Marií a Pavlínou, my s Celinou vezmeme Terezku doprostřed, ano?“ Janka se už nechce od nových přítelkyň odloučit ani na chvíli.

Podzim zpestřil listí na stromech, jak zavál vítr, poletovaly vzduchem žluté a červené pozdravy vadnoucí přírody. Městská alej se podobala černému sloupořadí, jehož klenba je z pestrobarevné mozaiky listí a oblohy. Dobrý den, paní! Dobrý den, pane! Strýc Guérin nestačí smekat klobouk, všichni mimojdoucí jsou jeho známí a všem je příjemný jeho úsměv.

Dobrý den, pane Guérine! poletuje neustále vzduchem, Terezce se zdá, že každý padající list vesele zdraví jejího strýce.

Pavlína by byla nejraději zamířila rovnou do Houštin, jak byla zvědava na nový domov, ale byly by zarmoutily Guérinovy, kdyby se u nich nezastavily.

Paní Guérinová si na jejich počest oblekla tmavěmodré šaty, které jinak nosila jenom na odpolední dýchánky u přítelkyň. Celina si mohla oči vykoukat, jak se jí tetiny šaty líbily. Sukně byla bohatě zřasena a široká krajka po straně směřovala šikmo dozadu, kde se pohupoval nepříliš velký honzík. Paní lékárníková si nelibovala ve výstřednostech, módu vždycky trochu zmírňovala. Byla ve všem umírněná, dovedla vrozený temperament krotit silnou vůlí. I když někdy s manželem nesouhlasila, její slova nikdy nepřestala být vlídná, proto u Guérinů nebývalo rodinných hádek. I nyní se jí chtělo popadnout neteře prudce do náruče a poplakat si nad nimi, ale jen je srdečně políbila. „Nu, konečně jste tady, ó, ty jsi bledá, Pavlo, pojďte, drahouškové, do salónku!“ A když se přenesla přes vnitřní pohnutí, živě se rozpovídala o běžných věcech jejich stěhování. „Přece nebudeme pořád jen truchlit. A kdepak jste nechaly chůvu?“

„Přijede s tatínkem. Těžko se loučí s Alençonem. Už jsme myslily, že s námi do Lisieux vůbec nepůjde,“ řekla Pavlína.

„Tomu bych nevěřila,“ mávla teta rukou. „Lojzička nikdy vašeho otce neopustí. A vás také ne, vždyť vás všechny vychovala.“ Přitom se pátravě zadívala na Pavlu, zdá se jí to jenom, nebo se Pavlína opravdu změnila? Něco nového, nezvykle vážného je v této dívčí tváři, jindy stále připravené k lehkému úsměšku.

„Nám by se po Lojzičce také stýskalo,“ ozvala se Leonka. Kučeravá Marietka mezitím objevila, že má Lea boty na knoflíčky. Byly to takové kulaté, lesklé knoflíky, jako oči Marietčina medvídka. Zrovna takové. Jednou Míšovi oko vypadlo a tehdy Marietka poznala, že to byl vlastně knoflík. Jenže knoflíček se ztratil a medvídek je teď jednooký. Nešlo by to napravit? Marietka zatahala sestřenku za ruku.

„Dej mi jeden knoflíček z tvé boty. Pro Míšu.“ Leonka se diví: „Copak tvůj Míša nosí boty?“ Marietka vysvětluje sestřence, že Míša boty nenosí, ale kouká se na svět dvěma knoflíky, právě tak černými a kulatými jako jsou ty Leončiny. „Víš, jedno oko se mu ztratilo a medvídkovi je líto, že musí být jednooký. Přinesu nůž, ano? To se ani nepozná, že budeš mít o jeden knoflík míň.“

Leonka odmítavě kroutí hlavou, nutí ji to k veselosti, ale ještě si netroufá vytrysknout v kaskády perlivého smíchu, jak tomu bývalo dřív. Už nedovede být smutná, ale ještě se bojí být veselá; nebolelo by to maminku, kdyby viděla, že už pro ni nepláči? Ne, maminka by se nezlobila, ale teta možná ano. A tak se Leonka sehne a prohlíží si pozorně své nové boty, až je smích potlačen. Jsou to hezké botičky, měla je prvně na maminčině pohřbu. Teď zesmutněla, už jí není zhola nic do smíchu.

„Ne, Marietko, knoflík nesmím uříznout. Musela bych se zeptat Marie, ta je teď místo maminky.“

Marietka jde k Marii, aby se zeptala, nemá-li nic proti uzdravení jednookého medvídka. Vtom na stole zavoněla káva se smetanou a koláč, posypaný vanilkovým cukrem.

„Mamí, já mám hlad!“ Marietka mžikem zapomněla na Míšu a kouká, kde by bylo u stolu nejvhodnější místo.

Když se paní Guérinová s neteřemi loučila, slíbila, že k nim zítra zaskočí poradit co a jak s nábytkem, který zatím dojde. Mávala za nimi rukou, na prostředníku ji bolela záděra, letmo se na ni podívala a zase mávala. Ofinku na čele jí cuchal vítr. Chýlilo se k dešti. Jestlipak ty děti nezmoknou, než dojdou do Houštin, nu, Guérin si vzal deštník. Pak si vzpomněla, že by měla ještě dnes přišít Jance odtrženou stužku s klobouku, zítra na to zase zapomene - tak mnoho štěstí v novém domově a na shledanou!

Nový domov!

Terezce připadal dům v Houštinách spíše jako zámeček. Líbila se jí jednopatrová pruhovaná budova uprostřed velké zahrady. Zahrada byla upravena jako anglický park. Dvěma oblouky objímala cesta zelený palouček. Uprostřed paloučku stála vysoká jedle. Po stranách obou cest byl trávník, stromy a křoví. Ne nadarmo se tu říkalo v Houštinách. A což teprve když se vyběhlo na slunnou terasu! Odtud bylo vidět do okolí, hlavně na zeleň městských sadů, kterým se říkalo Hvězda.

Podzim znenáhla odcházel. Vystlal cesty v Houštinách nazlátlým listím, pak přišla zima v rozevlátých závojích větrů a s vlečkou dlouhých dešťů. Občas rozvírá bílé dlaně, ve kterých drží pytle mračen, naditých sněhovým peřím.

Sněží...

Dny a noci poletují nad Houštinami jako hvězdice utkané z lehkého jíní.

Pak se slunce protáhne škvírami mračen a zima, smáčejíc své zkřehlé nohy v potůčcích tajícího sněhu, odchází.

Terezka zahlédla první vlaštovku nad domem. Pak objevila první sněženku v koutě zahrady. Ach, kolik zázraků přinášel s sebou každičký den! Zahrada se rozzelenala jako slavnostní koberec, prvosenky, fialky a petrklíče rašily o závod a ptáci si umínili pořádat každodenně v Houštinách ty nejkrásnější koncerty.

Ve Hvězdě kvete hloh, na sta pampelišek ozlatilo trávníky, a sotva se pampelišky proměnily v baňaté lampičky lehkého chmýří, už sype šeřík modré a bílé hvězdičky na cesty, po kterých chodívá Terezka do města.

V novém domově zmizel stesk po matce. Nábytek jinak umístěný přestal připomínat její ztrátu. Vzpomínka na maminku je už lehká jako vůně růže, kvetoucí kdesi v daleké zahradě. Slova o matce se v ústech dívek podobají polibkům, posi1aným po větru této vzdálené růži - pro nás jsi nikdy nezvadla, milujeme tě i na dálku smrti - víme, že jsi, a proto netruchlíme.

Obě starší dívky si rozdělily práci. Marie pečovala o Celinu, Pavla o Terezku. Pavlína vskutku zvážněla. Vědomí, že nyní musí Terezce nahradit matku, neopouštělo ji ani na chvíli. Nikomu se nesvěřila, co mlčky slíbila u matčiny rakve, její city se vždycky musely projevovat činy. Pro ni nebylo slz na zmírnění bolesti, pro ni bylo utrpení ohněm, jenž odděloval kov od strusky. Trpěla ztrátou matky, ale nedopustí, aby touto ztrátou trpěli i jiní.

Leonka s Celinou docházely do klášterní školy sester benediktinek, které měly v Lisieux velký pensionát.

Terezka, sotva zrána otevřela oči, uviděla Pavlínu. Pavla políbila děvčátko na čelo, právě tak jako to dělávala maminka, a přála jí dobrého jitra. Terezka vyskočila z postýlky, poklekla vedle Pavly na koberec a sepjala ruce. Společná ranní modlitba byla krátká, vždy stejnými slovy děkovala Terezka Bohu a svému Andělu Strážci, že smí živa a zdráva začít nový den. Prosila o pomoc, aby byla po celý den hodná, a přidala prosbu: „Ochraňuj také tatínka, sestry, tetu a strýčka, Marietku i Janku.“ Občas si vymýšlela drobné žádosti, které předkládala Bohu tak prostě, jako by hovořila se svým otcem. „Pěkně tě prosím za toho žebráka, který včera stál u Hvězdy. Je bez ruky, nemůže pracovat. Ať mu lidé dají peníze a chlebíček, aby neměl hlad.“

Po snídani nastala Terezce povinnost. Ačkoliv jí ještě nebylo pět let, měla denně hodinu vyučování. Učitelkou byla Pavlína. Učila sestřičku počítat na prstech, sečítat fazole, ubírat a přidávat do dvaceti barevné kuličky. Jindy to byla zábavná hra s písmenky. Když se Terezka naučila znát jednotlivá písmena, vystřižená z barevného kartónu, skládala z nich krátká slova. První slovo, které se naučila takto „psát“ bylo NEBE a druhé MÁMA.

„Už umím napsat adresu na psaníčko pro maminku,“ chlubila se tetě Guérinové, která k nim právě přišla s Marietkou na návštěvu.

„Není možné,“ diví se teta, až se jí peří na klobouku pohupuje. „Jakpak bys to napsala?“

Také Marietka nechce přijít o podívanou, pustí se máminy ruky a pracně se souká na židli.

„Takhle,“ skládá Terezka patřičná písmena k sobě. „Máma. Nebe. To přece stačí, ne?“

Marietka už klečí na židli a špulí rtíky na písmena. Teta Terezku pohladí. „Jsi pilná, už toho znáš hodně,“ ale pak se obrátí k Pavlíně.

„Není to trochu brzy, mořit tak malé dítě učením?“ „Snažím se, aby v tom bylo více zábavy než učení,“ odpověděla Pavla. „Tatínek rozhodně chce, aby si už od malička zvykala na nějakou povinnost. Proto si nesmí hrát, dokud jsme se neučily. Také jí zadávám úkoly.“

„Doufám, že naše Marietka si zvykne na školní povinnosti, až to bude muset být,“ halí teta svůj nesouhlas do mírné skromnosti. „Já totiž nemám vyučovací talent a nedovedla bych si vymýšlet takové hříčky jako ty.“

„Vždyť to nic není,“ namítá Pavla. „Nejde přece o nějaké velké vědomosti, těch Terezka nabude, jak správně říkáš, později ve škole. Ale vědomí, že člověk musí nejdříve pracovat a pak se teprve smí bavit, to lze dobře vštípit do paměti, dokud je dětská duše ještě nepopsána.“

„V tom je hodně pravdy,“ připustila paní Gauérinová. Hned však sebou trhla. Hodiny odbíjely desátou. „Musíme jít, abych měla včas oběd.“

Pavlína je vyprovázela zahradou. Teta měla na srdci ještě tisíc maličkostí, které si s neteří dopověděly u branky, zatím co se Marietka pokoušela prolézt plotem. Nechala toho, až když maminka s výkřikem zjišťovala, že si malá roztrhla krajku u rukávku. Ach, ty děti, vzdychá paní Guérinová na rozloučenou a vzápětí ujišťuje Pavlínu, že ten recept na čokoládový dort, který jí přinesla, je zaručeně lepší nežli ten Lojziččin. „Na shledanou, drahoušku! Marietko, dej Pavle pusu a jdeme!“

Terezka měla učení ráda. Ovšem, někdy ji to lákalo více do zahrady, zvláště když sluníčko svítilo již od rána, ale sotva to Pavla zpozorovala, hned řekla:

„Terezko, nechtěla bys udělat Ježíškovi radost? Obětuj mu hodinu své práce!“ Zdálo se, že matčina náboženská vroucnost se vtělila do Pavlínina hlasu. Někdy se Terezce zdá, že s ní opravdu mluví maminka.

„Ano, nejdříve se budu učit. Z lásky k Ježíškovi,“ ochotně souhlasí malá a pošine si na šňůrce korálek. Pak se s chutí pustí do počítání.

Po vyučování dostávala malá žákyně hned známku do sešitku, který měl jasně zelené desky s bílým štítkem. Na štítku bylo velké T, což znamenalo Terezka.

Po každé hodině běžela Terezka se sešitkem za tátou, aby mu ukázala odměnu své píle. Známka bývala obvykle pěkná. Červená hvězdička znamenala: Terezka se dnes vyznamenala obzvláštní pílí. Potom tu byla modrá hvězdička, ta říkala: Terezka dnes všechno dobře uměla. Přísná Pavlína však měla po ruce také zelený puntík, který prozrazoval na malou žákyni, že byla při učení poněkud roztržitá. Pak na stolečku strašil černý puntík, vyřezaný z gumy a připevněný na razítku. Naštěstí na něho nikdy nepřišla řada. Byl to žalobníček, který se chystal říci, že Terezka zasluhuje pokárání.

Terezka vždycky po hodině číhala s napětím, po kterém tiskátku Pavla sáhne, aby oznámkovala její dnešní píli. Jak si oddychla, když sestřiny prsty odstrčily stranou toho černého bubáka - jdi si do komína známkovat píli koček, do mého sešitku se již tiskne jásavě červená hvězda, krásná hvězdička, jako by se celá stránka zvesela zasmála, bílý papír dostal červená ústa a těmi volá: Ať žije Terezka, která dnes všechno pěkně uměla!

Tatínek tráví dopoledne v práci na zahradě. Má na sobě staré, ošoupané šaty a na nohou boty, plné hlíny. Sází salát, přetrhává zeleninu, zalévá květiny a roubuje stromky. Ruce má také od hlíny, proto mu Terezka sešitek jen přistrčí k nahlédnutí. Tatínek zamžiká víčky, našpulí ústa a řekne pochvalně:

„No - to mám radost!“

Pošimrá Terezku vousatou bradou na čele a pozve ji, aby mu pomáhala. Pomoc spočívá v tom, že Terezka poskakuje kolem svého pana krále, dívá se, jak se to a ono dělá, a poslouchá všelijaké zajímavé příběhy, kterých tatínek zná na kopy.

Po obědě si tatínek vždy na chvíli zdřímne a potom si vyjdou s princeznou na procházku. Někdy jdou za město k řece a do polí, tam se Terezka učí znát jména broučků, květin a motýlů, anebo jdou něco obstarat do města a po každé se zastaví v kostele. Terezka pak doma oznamuje: „Byli jsme navštívit Pána Ježíše.“

Po návratu z procházky se Terezka opět zaměstnává učením. Avšak tentokráte je to samostatné zápolení s nějakým úkolem. Terezka má na zítřejší hodinu přinést výkres, jak Lojzička věší prádlo. Jindy má popsat stránku v sešitě samými jedničkami. Někdy dostala za úkol namalovat celé slovo pěkně třikrát na čtvrtku papíru a pokaždé jinou barevnou tužkou. Teprve když Pavlína řekla, můžeš toho nechat, honem zase utíkala za tatínkem do zahrady.

Celina se vrátila ze školy. Pověsí brašnu na skobu u lavice. Je to přesně taková lavice, jako mají ve škole. V ní píše domácí úkoly. Ale ne hned, počkej, Marie, to přece nejde zase už se učit. Ještě jsem si dnes nehrála. Jen chvíli, chvilinku, jen co uspím pannu, pak napíši úkol. Nu, dobrá, Marie povolí a Celina si jde hrát. Láká také Terezku, ale marně. Princezna raději nakupuje v zahradě od tatínka, který se promění v zámořského farmáře a prodává stromovou kůru, pravý „chinin“ z jejich jabloně. Samozřejmě kdesi v tajemné dálce má pan farmář Martin celý prales chininových palem a slibuje velevážené zákaznici Terezce, toho času ředitelce velké nemocnice v africké kolonii, že nová zásilka chininu dojde co nevidět. Loď je na cestě, jestli ovšem neztroskotala v bouři na moři.

„Prosím, a čajové listí na prodej nemáte?“

„Ó prosím, paní ředitelko. Mám vlastní čajovníkové plantáže v Číně, mohu kdykoliv posloužit nejlepším druhem čaje.“ Farmář stáhne důležitě obočí, podívá se zpod čela a Terezka si netroufá pochybovat.

„Prosila bych, pane farmáři, hlavně léčivý čaj, mnoho pacientů mi nepěkně kašle. Ale nevím, nevím,“ stará se pojednou, „bude-li mít naše nemocnice dosti peněz na léky.“

„Nikterak na zaplacení nespěchám,“ chlácholí farmář Terezku a blahosklonně vyhrnuje obočí zase vzhůru. „Docela malá záloha mi prozatím úplně postačí.“

Nastaví velkou začernalou dlaň a paní ředitelka mu vysází šest bílých oblázků, ostatní až po dodání zboží, prosím. Počkat! V poslední chvíli si vzpomíná, že jistý domorodec odkázal její nemocnici všechno své jmění, peníze tedy jistě budou,jen co je banka doručí.

Nu, to je dobře. Táta - farmář dodá zboží ihned v podobě jahodového listí a Terezka běží do kuchyně vařit zdravotní čaj pro své nemocné. Chůva hudruje, nonono, zrovna teď, kdy není na plotně dost místa, nemusela by Terezka překážet, ale děvčátko si toho nevšímá, jen čeká, až voda začne bublat, potom odvar scedí do šálku a s velkou radostí nese tento vlastnoruční výrobek opět do zahrady.

Ze zámořského obchodníka je pojednou těžký pacient. Tváří se velmi ztrápeně, všechny vrásky v obličeji se mu nakřivily, kašle a drží si žaludek, jak je mu špatně. Terezka je plna soucitu, vnutí mu svůj léčivý čaj přesvědčivými slovy:

„To vás, milý pane, určitě uzdraví. Už mnoha nemocným jsem takto pomohla.“

Tatínek se statečně napije a opravdu! Hned je zdráv jako ryba, široký úsměv je toho nejlepším důkazem.

U řeky

Tatínek je už v předsíni a bere do ruky rybářské náčiní.

„Tak, princezničko, bude to? Zdá se mi, že půjdu bez tebe.“

„Hned, pane králi! Jenom co mi Viktorka uloží svačinu do košíčku,“ volá Terezka z pootevřených dveří kuchyně.

Viktorka je služebné děvče, zjednané k výpomoci churavějící Lojzičce. Chudák stará chůva nějak schází, ztěžka chodí po kuchyni, také v obličeji přibylo vrásek, jenom brada a nos se pořád svítí mastnotou. A bručet umí stále stejně, co se jenom nadiškantuje s Viktorkou, s tím nemehlem. Nic mi neříkejte, já vím své, Viktorka je hodné děvče, ale otáčí se jako valach na trdlovačce, jiná by si tu práci dvakrát odtancovala, naše Viktorka není hotova ještě ani s polovinou. A je to pravda, Terezka je už také netrpělivá, co kdyby tatínek uskutečnil svou vyhrůžku a šel k řece sám!

Konečně snesla Viktorka vše potřebné a Terezka si vykračuje s tátou k zahradní brance.

„Budeme mít k večeři ryby?“ ptá se. Ne že by pochybovala o tátově rybářské dovednosti, ví, že pan král mívá vždycky pěkný úlovek, jenže - právě na toto jenže myslí, když se ptá na večeři.

„Řekl jsem Viktorce, aby s tím nepočítala. Sestřičky v klášteře si také občas rády pochutnají na rybách.“ „Půjdeme s rybami ke klariskám,“ zajásala Terezka. Nebude to po prvé, co tatínek svůj úlovek věnuje chudým sestřičkám.

„Ony si samy nemohou ryby nachytat,“ uvažuje děvčátko nahlas. „Ale mohly by si je koupit.“

„Je to chudý klášter a nemají nazbyt,“ řekl tatínek. „Pán Ježíš byl také po celý život chudý. Tím chtěl ukázat, že chudí jsou Bohu zvlášť milí. V chudém vidí opravdový křesťan Ježíše Krista, proto se s chudými ochotně rozdělí.“

Když tatínek takto mluvil, Terezka naslouchala velmi pozorně. Vše, co se týkalo Boha, mělo pro ni zvláštní kouzlo.

„Dobrý lov!“ zavolal známý na pana Martina. Tatínek kývl na pozdrav a zastavil se před krámem, jehož majitel, stojící ve dveřích, ho zdravil.

„Máte čerstvé koláčky?“ zeptal se tatínek a hned vytahuje peněženku. „Moje princezna dává přednost tvarohovým.“

Terezce zajiskřilo v očích. Tvarohové koláčky byly její pochoutkou a v tomto krámě bývaly obzvláště dobré.

„Dva stačí,“ řekl pan Martin. Povytáhl obočí a odpočítával drobné. Otevřenými dveřmi krámu vonělo čerstvé pečivo až na ulici. Zatím co tatínek platil, Terezka se pustila do díla. Pravda, koláček byl malý, ale také pravda, že zmizel v Terezčiných ústech s neočekávanou rychlostí.

Tatínek si zase čechrá plnovous a povídá s panem Dupontem o Světové výstavě v Paříži, o poslední řeči Gambettově proti Mac Mahonovi.

„Tak se mi zdá, pane Duponte, že se dočkáme zajímavých událostí. Sázím se, že se president poděkuje.“ Terezka zatím přemýšlí, má-li zbývající koláč sníst hned anebo jej uložit do košíčku na pozdější dobu. Dutý klepot po dláždění ji vytrhl z této úvahy. Rozhlédla se ulicí. Po protějším chodníku se belhá stařec, velmi chudě oblečený. Vleče se o berlích. Terezku napadne - možná, že za tou vrásčitou tváří se skrývá Pán Bůh, který v podobě chudých obchází světem. Neříkal tatínek, že se máme s chudými dělit? Sáhla do kapsy. Byl tam peníz, včera jej dostala od strýčka Guérina. Terezka se rozběhla přes cestu a podala starci almužnu. Muž zavrtěl odmítavě hlavou a peníz nevzal.

Terezka tu stojí zahanbena. Co to provedla? Neurazila ho? Není to žebrák, nechce almužnu. Peníz ji pálí v dlani, raději jej vpustí nazpět do kapsy. Pak si vzpomene na koláč. Neměla by se rozběhnout za stařečkem a nabídnout mu tento pamlsek? Snad by pochopil, že to není almužna, ale dárek z lásky, na usmířenou, aby nebyl smutný, že ho předtím tak urazila.

Vtom se mrzák ohlédl. Usmál se na Terezku tak pěkně, že z ní ihned spadla všechna tíseň. Chuďasův úsměv byl plný porozumění a Terezka se cítí obdarována. Všecko se obrátilo. Ona je chudičká a stařec jí teď z lásky dal velký dar - svůj úsměv a odpuštění.

Co mu dám? Co mu dám, abych mu to oplatila, horečně přemítá Terezka. Tatínek na ni volá, že už půjdou dále. Terezka se k němu vrací a právě uprostřed silnice ji napadá to pravé. Honem si poskočila, a ještě jednou, jakou má radost, že přece něco krásného stařečkovi dá.

Včera jí Pavlína vyprávěla o prvním svatém přijímání. Mimo jiné řekla také, že v takový den jsme nejbohatší, protože s Ježíškem v srdci můžeme si u Boha všechno vyprosit. Už to mám! Až půjdu k prvnímu svatému přijímání, poprosím za toho stařečka, aby mu Pán Bůh dal všechno, co potřebuje, aby ho udělal šťastným. Bůh mě vyslyší. Dědeček ani nebude vědět, že je to dárek ode mne. Připadá jí velmi povedené, jak na stařečka vyzraje, a je předem štastna, jako by okoušela závdavek toho štěstí, jež daruje chudákovi.

Lesklé, mrštné ryby protínaly rychlostí šipky vodu v průzračné řece, když tatínek s Terezkou usedli na břehu a zouvali si střevíce. Tatínek si vyhrnul kalhoty ke kolenům, sáhl po rybářském prutu a připravoval návnadu. Jak tu stojí bos, žilnaté uzliny na lýtku prozrazují, že se stáří neúprosně hlásí. Však i kučery nad čelem začínají nápadně řídnout, ale pro Terezku je táta stále týž nádherný pan král.

Terezka uložila střevíčky do stínu vrby. Punčochy zastrčila do střevíců, aby se jí nerozutekly po louce. Potom rozvázala pod bradou stuhu, na které visel její slamáček. Pokud šli městem, měla jej způsobně na hlavě, ale za městem ho setřásla dozadu. Nyní ho pověsí na nízkou větev, na které se lístečky ochotou až zachvívají, jak se haluz těší, že smí celé odpoledne hlídat Terezčin klobouk.

„Ne abys mi spadl a odkutálel se do vody!“ zdvihne Terezka před kloboukem ukazováček. Pak si volně oddychne, jako by se sebe shodila břímě.

„Tatí, tady je krásně!“ rozpřáhne náruč, hotova obejmout celý svět. Tatínek už má prut vztyčený nad vodou a je soustředěn na ponoření háčku, který zatěžuje konec nitě na prutu.

Terezka se s rozpřaženými pažemi rychle zatočí, chce být jako větřík, který občas dělá na silnici divoké kroužky. Terezka se zatočí jednou, dvakrát a plácne sebou rovnou na nosík. Avšak to je pouze o jeden důvod ke smíchu víc. Tatínek hrozí prstem a naznačuje princezně, aby nehlučela, ryby se poplaší a nezaberou.

Dobře, dobře. Terezka si může sednout kousek dál, aby tatínkovi nezkazila lov.

Chvíli mlčí.

Kolem je plno zvuků, kterým se tak pěkně naslouchá. Tlustý brundibár si něco nevrle bručí, zato včelky bzučí chlácholivě, když kladou květinám sosáček do kalíšku. Skřivan je ve výšce neviditelný, ale jeho píseň vábí Terezku, aby nastavila dlaň, možná že některá z jeho perliček se dá zachytit. Jsou to jistě takové duhově modré, třpytné kuličky, ty skřivánčí trylky, drobné jako kapky rosy. Sypou se z ptačího zobáčku, a když narážejí o bělostné schůdky oblak, po každé cinknou, až je z toho krásná melodie.

Také řeka má svou píseň, vlny šeptají jedna s druhou, zní to jako maminčina pohádka, na kterou si Terezka vzpomíná také jen v přitlumeném šepotu letmých vzpomínek.

Pojednou sem doléhá útržkovitá melodie hudby z města. Ve Hvězdě je koncert vojenské kapely. Kdykoliv Terezka slyšela zblízka vojenské trubky a klarinety, křídlovky a bubny, bývalo jí do tance a veselí. Divné - tady za městem zní ozvěna břeskných zvuků docela jinak. Něco teskného z ní vane, jako by radost byla vzdálená - všechno kolem i v městě je pojednou neskutečné, a je tu stesk, jejž dítě dobře nechápe, a přece si jej uvědomuje. Touží po něčem. Není to návrat do města, není to stesk po domově ani po sestrách. Kdesi je jiná hudba, slyšena jen předtuchou blažené duše, Terezka zatouží být skřivánkem, vznést se nad zelenou křivku kopců, být lehká jako vánek, snad by se dostala tam, kam vábí tichý stesk.

„Princezno, první úlovek!“ volá taťka z břehu. Terezka se vytrhne ze zadumání. Přiběhne k tatínkovi, ale tentokráte se neobdivuje chycené rybě. Přitiskne se k otci.

„Tatínku, mně je smutno.“

„Vždyť jsi byla před chvílí tolik veselá,“ diví se otec. „Copak jsi dělala, zatímco jsem se na tebe nedíval?“

„Přemýšlela jsem,“ prostě usoudila Terezka, protože jinak své dojmy vyjádřit nedovedla. Tatínek se usmál, nebral její přemýšlení vážně. „Raději se proběhni. Anebo natrhej kytičku, povíš mi pak, jak se květiny jmenují. Užij volnosti, jdi!“

Medově žlutá včela zabzučela dítěti kolem hlavy. Terezka zapomene na smutek a vidí kolem jenom nádheru letní louky. Rozběhne se za motýlkem - otakárku, počkej, nic ti neudělám, jen si spočítám barvy na tvém křídle a modré kroužky na nich. Pavla má na své zástěře také vyšito modré kroužkování, jenže motýlkova zástěrka je krásnější, i dva červené puntíky Terezka na ní zahlédla. Právě ty puntíky by si ráda blíže prohlédla, ale mluvte s otakárkem, když je to jen hloupý motýl!

A hlehle! Tady je náhrada. Na růžovém kvítku se kolébá jiný motýl, jakpak se asi jmenuje? Takového Terezka ještě neviděla. Je krásný. Vějířek jeho křídel je červenožlutý, ozdobený čtyřmi modrými kroužky. Smím se ho dotknout? Raději utrhnu kvítečko, na kterém spí. Jen opatrně a pomalu.

Stal se div. Motýl neuletěl. Nechává se nést jako zakletý princ na květném trůně. Terezka přináší svou kořist tatínkovi.

„Paví oko,“ řekne tatínek ihned, jen se na motýla podívá. Ten táta ví všechno!

„Paví oko?“ opakuje Terezka a diví se. Už zná otakárka, běláska a nyní paví oko. Jednou jí tatínek chytil smrtihlava, ale ten se jí nelíbil a v noci se jí zdálo o jeho strašidelné hlavě.

„Paví oko je hezčí než smrtihlav.“

„To ano,“ přisvědčuje tatínek a rovná při tom háček na ryby. „Zato housenka, ze které se smrtihlav vyklube, je velmi krásná.“

„Copak jsou také krásné housenky?“

„Nu, přirovnáme-li je k motýlu, květině nebo jiným věcem, nezdají se nám housenky hezké, ale když srovnáme jednu s druhou, je housenka smrtihlava krásná. Někdy ti ji ukáži. Je dosti veliká, vespod zelená a nahoře má bleděmodrý pruh zkropený černými puntíky. A teď si představ, že ještě po stranách je zdobena žlutými a tmavými proužky - to je barev! Zkrátka, učiněná krasavice mezi housenkami!“

„Proč není motýl smrtihlav také krásný, když se vylíhne z tak hezké housenky?“ vyzvídá Terezka.

„Nevím,“ poctivě se přiznal tatínek. „V životě to už takové bývá, že často z věcí nebo událostí, jež jsou na pohled krásné, nakonec se vylíhne něco nepěkného. Také mnozí lidé mají krásné tělo a duši ošklivou.“

„Já chci mít duši vždycky krásnou,“ prohlašuje honem Terezka. „Aby tak vypadala jako smrtihlav - brrr! To ne!“

„Nikdo tu netvrdí, že bys byla krásná, ty housenko,“ škádlí táta svou princeznu, zapomíná docela na rybaření a zhlíží se v dětských očích.

„Jakpak ne! Paní Farérová povídala...“ tu se Terezka zarazí. Neměla by to opakovat, Pavlína by jistě nebyla spokojena, že je ješitná.

„Jen dopověz!“ vyzvídá otec.

Tak tedy tatínkovi to snad smím říci. „Že - že jsem roztomilá a že mám velmi krásné vlasy.“

Tatínek zvážněl. „To je pravda, že jsi roztomilá, když jsi hodná. Všechny hodné děti jsou roztomilé. A že tě Bůh obdařil zlatými, kučeravými vlásky, tím se nesmíš vynášet. Na tom nemáš pražádnou zásluhu. Bůh nám udělil leccos krásného proto, abychom se jemu, Tvůrci krásy, obdivovali. Podívej se, malíř namaluje krásný obraz. Budeme za to chválit plátno a barvy? A zapomeneme při tom na umělce, který obraz vytvořil?“

„Tak mohu mít krásnou duši, i když budu hezká?“ chce mít Terezka jistotu.

„Musíš si dát pozor, abys nebyla domýšlivá a marnivá. Pak zůstaneš krásná tělem i duší.“ Tatínek je rád, že se mu naskytla příležitost, aby rouboval na svůj nejmladší stromeček pěkný štěp.

Vtom se motýl, kterého Terezka ještě stále držela na kvítku, probudil z dřímot, zatřepetal křídly a je ten tam.

„Tak, zas proženeme ryby!“

Tatínek ponořil prut do vody a Terezka odhopkovala za motýlem. Uvije si kytičku. Tady je fialový koniklec a chlupatý zvoneček. Přidám k němu zlatý orsej, ani drobným rozrazilem nepohrdnu. Šalvěj pěkně voní, má kvítečka jako otevřené zobáčky. Terezka si dobře pamatuje jména květin, která ji tatínek už naučil znát. Pak přidám kopretiny, těch je tu nejvíce. Blatouchy mám také ráda.

Martin je s dnešním úlovkem spokojen. Pobrukuje si popěvek beze slov, potom zavolá na Terezku:

„Princezno, nemohli bychom posvačit?“

Princezna je ochotna prostřít ke královské hostině pod vrbou.

Rozprostře na trávu dva ubrousky, pak vyndá z košíku balíček. Tatínek si shrne nohavice dolů, aby ho nezlobili komáři, a trpělivě čeká, až dětské prstíky rozbalí zásoby. Tu se objeví dva krajíce chleba s máslem, sklenička se zavařeninou a jablíčka.

Dobrou chuť!

Svačina chutná oběma znamenitě, jako by krajíc voněl kvetoucí zemí i průzračnou říčkou. Terezce se zdá, že stromy, květiny, ptáčci, všechno kolem hoduje s nimi a pochvaluje si zpěvem, vůní, ševelením lístků: „To nám chutná krajíc Boží krásy v přírodě!“

Tatínek se starostlivě rozhlédl, pak se podíval vzhůru. „Nějak se nebe zachmuřilo. Houfují se mraky.“ Terezka si nedělá starosti. „To přejde, pane králi!“ „Bude bouřka. Princezničko, obouvej se, honem, musíme odtud!“

Několik blesků švihlo černý obzor rychle za sebou, hrom temně zaburácel.

Krajina se přitiskla v úděsu nizoučko k zemi, louky ztratily zelený jas a ptáci docela utichli.

Terezka se nebojí. Ještě nikdy nezažila bouřku v přírodě. Nadšeně se rozhlíží kolem. Kdyby jí tatínek rychle nezašněroval střevíce, stála by jen a obdivovala se výhružnému dunění mraků, sledovala by jejich těžký krok oblohou, zachytila by si do misky dlaní veliké krůpěje deště.

Tatínek však nemá pro její nadšení pochopení. Spěšně sbalil všechny věci, ještě vezme do náruče děvčátko, rychle, rychle pod nejbližší střechu. Vtom se v ohnivém šlehu spojí nebe se zemí, těžká rána zarachotí a Terezka cítí, jak tátovi tuhnou paže.

„Na louku uhodilo,“ zašeptal.

Z nebe se řine voda, jako by se prostor změnil v koryto mohutné řeky, vytékající z oblak. Kopretiny, koniklec a vysoká tráva - vše se sklání k zemi, tepáno údery studených kapek deště.

Tatínek se vzpamatoval z leknutí. Pospíchá nedobrovolnou sprchou k silnici a pak už je nedaleko domek porybného.

„Škoda že už jsme v suchu,“ prohlásí Terezka k tátovu velkému údivu.

„Tobě se takový liják líbí? Mně ne, ujišťuji tě.“ Táta si otírá velkým kapesníkem čelo, po kterém stéká voda. Vlasy jsou zplihlé a ve vousech se třpytí dešťové kapky.

„Líbí se mi rozhněvaná obloha. Je to něco nového. Víš, co jsem si cestou myslila? Přála bych si být dešťovou kapkou. Posadila bych se na některou květinku a pěkně bych se houpala.“ „Ukaž, nejsi-li promoklá,“ stará se tatínek a vůbec nemá pochopení pro Terezčino přání. „Nu, přestává pršet. Jen aby ses nenachladila!“

Po bouři vyšli k domovu. Pavla jim šla naproti. Měla o ně strach. Terezka musela honem z mokrých šatů do postele. Nepřejte si vědět, jak vypadal její slamáček s modrými stuhami!

„Hlavně že ses nenastydla,“ radovala se druhého dne Pavlína, když se Terezka probudila bez rýmy. „Pořídíme ti nový klobouk. Novou Terezku bychom si už pořídit nemohli.“

Žízeň

Srpnové slunce již druhý týden sálá plným žárem. Domy jsou vedrem strnulé, v ospalých ulicích žhne dláždění, pokud není chráněno stíny starých domů. Avšak za městem se vlní zelený hřbet kopců a řeka vábí chladivým proudem vody.

I za takových horkých dnů jde Martin - rybář do přírody, ačkoliv ostatní měšťané raději stahují žaluzie v oknech a ve sladké odpolední dřímotě přečkávají nápor slunečních paprsků.

Terezka doprovází otce na všech vycházkách. Už má nový slamáček se zelenou stuhou, který chrání čelo proti úžehu. Má také nové květované šaty, které se na slunci vesele pestří. Když si v nich Terezka sedne do trávy, motýli a včely si myslí, že jsou její šaty z opravdových kytiček, a stále ji obletují.

Slunce se dnes diví. Všechno ve městě se před ním skrylo, jen tady ti dva tvorové si z jeho horkého dechu pranic nedělají. Copak ten dlouhán s prutem, ten jde alespoň důstojně a vážně, jak se v mé přítomnosti sluší, ale ta pestrá tečka tam dole, ten barevný puntík, ne, to si nemohu nechat líbit! Pobíhá si po louce, prozpěvuje, hopsá, jako bych nesálalo ze všech svých sil. Nu, počkej! Uvidíme kdo z koho.

Sluníčko se náramně rozpálilo a namířilo na Terezku ty nejpalčivější šípy svých rozžhavených zraků. „Tatínku, to dnes praží, viď?“ volá Terezka, skloněna nad modrými zvonky. „Ubohé květiny. Nebude-li pršet, jistě povadnou.“

Jen si vzpomněla, že by květiny měly pít, hned také pocítila žízeň. „Tatí, dostala jsem od zvonečků žízeň,“ hlásila tatínkovi, kterému se právě mrská bělice na prutě.

„Tatínku, já bych pila, až je mi do pláče,“ běží Terezka k řece.

„Dnes nemáme s sebou ani jablíčko. Půjdeme již domů,“ rozhodne tatínek. „Jen si osuším nohy a složím rybářské náčiní.“ „Napila bych se raději hned,“ žadoní Terezka. „Není tu pitné vody.“

„Ale v řece je vody dost.“

„Terezko!“ zvolal tatínek káravě. „Nevidíš, že si v řece máchám nohy? Takovou vodu přece nemůžeš pít!“

„Vždyť vlnky utíkají, prach z tvých nohou je už dávno pryč,“ rozumuje Terezka. „Zatím přitekla jiná voda.“

„Jenže kousek výše mohl také někdo sedět s nohama v řece. Anebo tulák si tam vypral košili.“

Terezka se zarazila. „Myslíš, tati, že tu není ani kousek čisté vody?“

Tatínek se rozesmál. „Ne, princezno, v řece nenajdeš ani kousek čisté vody. Pamatuj si, že po napití říční vody bys mohla dostat tyfus, a to je nebezpečná nemoc.“

„Nedá se nic dělat,“ rozhodí Terezka rukama. „Tak honem domů!“

Hbitě jsou střevíčky na nohou. Terezka kluše vedle pana krále a chvílemi jej pohání k většímu spěchu. „Nu, dočkáš se,“ chlácholí ji otec. „Pavlína ti dá minerálku a bude po žízni.“

„Třeba do ní přidá malinovou šťávu,“ poskočila si Terezka v radostné naději.

Sluníčko si pomyslilo - nějak se mi nedaří. Ten pestrý puntík dole si ještě poskakuje. Eh, darmo bych se zlobilo! A raději přestalo sálat.

Pěšinu vedoucí od Hvězdy k Houštinám nazval pan Martin Rajskou stezkou. To proto, že jejich domov byl ráj, který všichni milovali. Jejich dům, jejich ráj. Tam vládl bělovlasý tatínek jako opravdový král, vedle něho si princezna Terezka nedovedla představit nikoho vznešenějšího mimo Pána Boha. A v tom jejich ráji jsou andělé v bílých zástěrkách, zpívají si při práci, že je to slyšet až do zahrady. Terezka se těší na svého anděla - Pavlínu. Rozbíhá se kupředu: „Pavlo! Už jdeme! Pavlíno!“

Pavla se objeví v okně. Mává jim vstříc. Terezka rychle vběhne dovnitř. Tatínek nemá tolik naspěch.

Také by mu nesvědčilo pospíchat do schodů. Jde pomalu a myslí si - venku to tak necítím, ale přece jen stárnu, únava se hlásí v nohou i dechu. Dej Bože, abych tu malou ještě vychoval!

Na malou se zatím uvnitř usmívá snědý, temnooký anděl.

„Pavlo, mám hrozitánskou žízeň. Takovouhle!“ rozpřáhne Terezka paže do široka jak nejvíce může. „Opravdu? Tak velikou žízeň máš?“

„Vypila bych moře jako Široký v pohádce,“ kasá se Terezka.

„To je krásná příležitost k dobrému skutku, Terezko.“

Dívenka tázavě rozevře oči.

„Kdybys dovedla snášet žízeň jako oběť, pomohla bys některé nešťastné duši. Víš, i malá dobrovolná oběť má větší cenu nežli modlitba,“ poučuje Pavlína.

Terezka visí očima na sestřiných ústech. Chvíli uvažuje.

„Když mám ale velkou žízeň, tak to by byla velká oběť, ne malá.“

„Tím líp. Vyprosila bys některé duši více milosti Boží a snadněji by se obrátila k dobru.“

Oh, není to tak lehké říci ano, když je v hrdle vyprahlo a tolik jsme se předem těšili na občerstvení. Hluboký povzdech prozrazuje vnitřní boj mezi statečností a žádostí.

Pavlína trpělivě čeká. Již nenaléhá. Je-li to příliš těžké pro Terezku, nesmí ji přemlouvat. Ať se rozhodne dobrovolně.

„Tak tedy - nebudu pít,“ řekne Terezka nakonec. Pavlína neříká nic a hledí si zase své práce. Uvidíme, jak dlouho dovede být sestřička statečná.

Terezka si jde hrát do dětského pokoje. Čeká tu na ni Rozeta, dávno si zvykla na novou paní a s Leonkou se už ani neznají. Terezka by ráda řekla Rozetě, že právě teď vykonala dobrý skutek, a to ne jen tak ledajaký - to by panna koukala, jak ona, Terezka, dovede být statečná. Jenže - co to říkala Pavla, když jí onehdy vyprávěla pohádku o Honzíčkovi? Že se dobrými skutky nemáme chlubit. Co dělá pravá ruka, o tom nemá vědět levá, tak nějak to říkala, jinak je zásluha pryč. Nic ti, Rozeto, neřeknu, jen tolik můžeš vědět, jak mám ukrutnou žízeň, ještě na Rajské cestičce jsem myslila, že umřu, jestli se honem nenapiji, a vida, neumřela jsem. To si člověk jen tak myslí, víš? Poučovala pannu, vžívajíc se do úlohy Pavlíniny.

Terezka uspořádala všechny hračky v koutě, prohlédla svou malou kuchyňku a rozhodla se přešít Rozetě kabátek.

Za chvíli se pootevřely dveře - vchází Pavlína. Terezka pozvedla hlavu od šití, ale honem ji zase sklonila, aby přemohla pokušení. Pavlína totiž nesla v ruce sklenici plnou malinové vody. Ó, tu má Terezka velmi ráda! Pocítila nyní dvojnásobnou trýzeň žízně. Pavlína si vodu jistě nese pro sebe. Anebo postaví sklenici k Celinčiným hračkám, vždyť je Celina ve vedlejším pokoji.

Co to? Pavlína staví sklenici se svůdným nápojem před malou švadlenku.

„Ale Rozeto, to není pro nás,“ durdí se Terezka na svou pannu, které přičítá své vlastní chutě. „Copak tě napadá, my se napít nesmíme.“

„Ty už nemáš žízeň?“ diví se Pavla.

Teprve teď pozvedla Terezka tvář naplno a upřímně prozradila: „Copak žízeň, tu mám ještě větší než dříve!“

„Tak se už napij, připravila jsem ti malinový střik.“

„To má být pro mně?“ podivila se Terezka, ale v jejím hlase je více rozhořčení než údivu.

„Nu ano.“

„Jak to? Já bych se měla napít a ubohé hříšníky jen tak lehce nechat? Vždyť by se žádný z nich neobrátil! Ba ne, to já raději něco vydržím,“ durdí se malá hrdinka.

„Miláčku,“ řekla Pavlína dojatě, „Bůh se jistě uspokojil s tvou opravdovou vůlí. Když jsi z lásky k duším vydržela žíznit až doposud, je to pro takové malé děvčátko velká oběť. To úplně stačí.“

Terezka však ještě váhá, ačkoliv na jazyku předem cítí lahodnost osvěžujícího nápoje. „Myslíš opravdu, že tím nic nezkazím?“

„Naopak. Buď poslušná a napij se. To je také oběť, vzdát se své vůle a poslechnout. Můžeš i tuto zásluhu obětovat Bohu za jiné,“ řekla Pavlína.

Terezka ochotně sáhla po sklenici.

První přítelkyně

Leonka opustila školu. Nyní byla řada na Terezce. Celina chodila již tři roky k benediktinkám, které měly v Lisieux prastarý klášter a v něm dívčí pensionát se školou. Vyučovalo se v pěti třídách. Každá třída měla dvě nebo tři oddělení. Všechny žákyně nosily stejnokroje, jen různobarevné pásky na rukávech označovaly, do kterého ročníku chovanka patří.

Pro nejmenší děvčátka byla vyhrazena růžová barva. Druhá třída se vesele zelenala, třetí byla ve znamení fialové, říkalo se jim Fialky.

„Za jak dlouho může být z fialky pomeranč?“ To byl otřelý, ale stále používaný vtip. Starší chovanky jej dávaly novým žákyním jako hádanku.

„Nu, za rok,“ strouhaly nevěřícím mrkvičku. „Všechny naše Fialky postoupí do oranžové třídy, pak jim říkáme Pomeranče.“

To byl ovšem název neúřední, zrovna jako pro pátý ročník Modráskové. Velká děvčata nosila totiž modrou pásku a leckterá zlomyslná pusa jim občas řekla Modřiny.

Běláskové, to už byly skoro slečny. Žákyně, které prošly všemi ročníky a chtěly se v ústavě dále vzdělávat soukromými hodinami v hudbě a cizích řečech, nosily pásky bílé.

Terezka Martinová šla prvně do školy v osmi letech. Už toho uměla hodně z domácího vyučování. Protože v ústavě nebyly žákyně zařazovány do jednotlivých tříd podle věku, nýbrž podle nadání a vědomostí, posadily učitelky malou Terezii hned do zelené třídy.

Terezka se dívala na své okolí se zájmem. Třída byla velká a světlá. Na průčelní stěně visely dvě tabule, uprostřed nad nimi kříž. Na konsolce pod křížem se zelenal asparágus. Také na oknech stálo plno květináčů, Terezce bylo hned veseleji, když jí pohled zabloudil mezi azalky a bramboříky.

V čele třídy byla umístěna katedra. Na stole ležela třídní kniha, také tam byl obrázek Panny Marie na stojánku a kalamář se dvěma skleničkami. V jedné byl modrý a v druhé červený inkoust. Kalamář měl sklápěcí víčka, na každém víčku seděl andílek. Terezka tento kalamář velmi obdivovala, kdykoliv stála u stolu.

Pak tu byly dvě řady dlouhých lavic. Děvčátka seděla po čtyřech v jedné lavici. Nejbližší Terezčinou sousedkou byla desetiletá Anetka, z druhé strany devítiletá Eva. Byly tu však i žákyně dvanáctileté, například buclatá Violetka.

Vyučování začínalo v půl deváté ráno. Už před osmou hodinou byl v šatně šum. Některá děvčata, jako Terezka, Celina, sestry Guérinovy, nebyla ústavními chovankami. Ráno, když přišly do školy, musely se v šatně převléci do stejnokroje. Po vyučování, což bývalo až odpoledne, se opět převlékaly. Na oběd zůstávaly všechny v klášteře, takže tam vlastně strávily většinu dne i ty, které sem jen docházely.

Terezce z počátku připadalo hromadné vyučování příliš zdlouhavé.

„Jak se ti líbí ve škole, princezno?“ ptal se pan Martin, který si denně pro Terezku docházel ke škole. Z počátku se mu po ní doma tuze stýskalo. Jen pomalu zvykal tomu, že už za ním nejmenší nechodí po zahradě. Odpoledne po svačině každou chvíli vytahoval hodinky. Před školou stál vždy včas, a jakmile se ve vratech objevila Terezčina světlovlasá hlava, bylo mu, jako by náhle vysvitlo slunce.

„Jak se mi líbí? Dobře. Jenže tam ztrácím hodně času.“

„Jak to?“

„Nu tak. Zatím co Eva slabikuje, mám už článek dávno přečtený. Mohla bych přečíst ještě dva další, a nesmím.“

„Když už umíš dobře číst, naučíš se přitom alespoň něčemu jinému.“

„A čemu?“ nedočkavě vpadla Terezka tátovi do řeči.

„Kázni. Trpělivosti. V životě musí lidé mnohokráte ve prospěch jiných počkat a nedělat hned vše, co se jim líbí a co by právě chtěli.“

„Tatí,“ povzdychla novopečená žákyně, „častokrát říkáš - v životě, v životě - to já raději zůstanu vždycky takhle malá.“

„Když to dokážeš, budiž!“ žertoval tatínek.

Přes tyto stížnosti byla Terezka ve škole houževnatá. Brzy byla nejlepší žákyní. O pololetí ji učitelka prohlásila za hvězdu zelené třídy a přeřadila ji do vyššího oddělení. Ostatní jí trochu záviděly. Takové osmileté škvrně a je první! Není to pobuřující pro devíti a desítileté slečny, které se ve škole namáhají už delší dobu než Terezka? Leckterá z nich se pokouší alespoň o přestávce na hřišti ukázat hvězdičce, že její světlo září pouze v učebně, ale notně bledne tam, kde je zapotřebí mrštných nohou, silných pěstí, kde se smí a má křičet a vymýšlet taškařiny.

Ach, v tomhle byla Terezka velmi pozadu!

„Ty jsi ale nemotorná, Martinová!“ Taková ujištění dávají zlomyslné jazýčky náramně ochotně. Ano, ano, jsi nešika, uhni, nepřekážej, zdržuješ nás ve hře. Zase jsi to zkazila.

Terezka Martinová se snaží i na hřišti, ale spolužačky jsou nadmíru přísné, když jde o jejich třídní hvězdu, a kladou na ni stále větší a větší požadavky.

A stále ochotněji vystrkují Terezku ze svého středu, jen si jdi ke knihám, když je tak miluješ, že všechny umíš nazpaměť.

Terezka má knihy ráda. Děti má však ráda také, stále má srdce připraveno, aby je otevřela velkému přátelství, vždyť vyrostla obklopena láskou, a jen v ovzduší lásky se cítí šťastna. Chtěla by najít věrnou přítelkyni, chtěla by všechny spolužačky za přítelkyně, ale ony vyzývavě odmítají.

Terezka se cítí ve škole opuštěna a je jí smutno. Violetka s černými cůpky u růžových, trochu odstávajících uší je dnes dokonale mrzutá. Zapomněla si doma přesnídávku. Mívá chuť k jídlu, i když není přestávka, natož nyní, když vidí na hřišti v každé ruce nějakou dobrotu. Violeta si ráno trochu přispala a pak velmi pospíchala, není divu, že sáček s houskami zůstal doma na stole. Po pěšině vedoucí ze zahrady přichází Terezka Martinová.

„Proč se mračíš, Vio?“

„Protože mám zlost. Víš, zapomněla jsem si doma svačinu.“

„A jeje!“ vyhrkla Terezka. „Ty se svou dobrou chutí!“

Violeta se nadula. „Jím pořádně, to je toho. Alespoň nejsem takový skřítek jako ty.“ Zlobila se a nijak se nepodobala něžnému kvítku, jehož jméno nesla. Připomínala spíš svou kostrbatou tloušťkou brambor nežli fialku. Také mluvidla měla náramně mrštná a nic jí nevadilo, že při řeči prská: Děti se jí smávaly, prý je s ní nejlépe mluvit za rozevřeným deštníkem.

Terezka jako by neslyšela, že si Violeta na ni tak vyjela. Je tenká jako proutek, to je pravda, zrovna včera zaslechla úryvek rozhovoru, když na ulici míjela dvě dámy.

„Podívejte se, jak je to dítě jemňounké a křehké. Připomíná mi květinu na tenkém stvolu.“

„To je nejmladší Martinová. Je z nich nejhezčí, ale slaboučká!“

Dále už Terezka neposlouchala, vzdalovala se plna radostného ostychu, bylo to příjemné poslouchat, a přece se jí zdá, že by to neměla slyšet. Teď si na tento rozhovor vzpomněla. Podívala se na spolužačku. Pojednou s ní cítila tichou soustrast. Děvčata se Violetě často posmívají pro její nevzhledný zevnějšek.

„Koblížku!“ volají na ni. „Ty bábovko!“ občas ji některá šlehne.

Via nemůže za to, že není hezká, myslí si Terezka. A ke všemu teď ještě musí být o hladu. Bez rozmýšlení vložila Martinová spolužačce do ruky sáček se svou svačinou.

„Vezmi si. Já nemám hlad.“ Terezka rychle odběhla do zahrady.

„Počkej! To přece nejde!“ volá za ní Violeta. Ale Terezka se ani neohlédla.

Violeta se rozmýšlí. Má, nemá? Nahlédla zvědavě do sáčku. Jen se podívá, co mívá Martinová k přesnídávce. Pak ovšem půjde za ní a vše jí vrátí. Nemůže dovolit, aby Terezka kvůli ní hladověla. A vůbec! Má ona zapotřebí, aby taková hvězda ji předčila i v tom hladovění? Co dokáže Martinová, to dokáže i ona. Dobře, hned za ní jdu a povím jí to pěkně srozumitelně, aby se nade mne takhle nevytahovala. Potřebuji od tebe nějaké milosti, ty - Terko!

Chlebíček se šunkou! Hm, hm. A dvě hrušky k tomu. Konečně - jednu hrušku bych si mohla vzít, když už mi to vnutila.

Ta je! Hm, hm.

No ne! Odkud mají tak dobré hrušky?

A co! U Martinů je velká zahrada, Terezka si může doma vzít ovoce kolik chce, nevídáno, když sním i tu druhou hrušku!

Ale chlebíček vrátím - a to hned.

Violeta kouše do žlutočervené pochoutky s pravým nadšením labužnice. Zahýbá na pěšinu do zahrady, ale všecka krása rozkvetlé a zelenající se přírody je pro ni ničím, jakmile se její mlsný jazýček zabývá lahodností ubývající hrušky.

Terezka Martinová sedává obvykle na lavici pod třemi břízkami. Violeta ji tam několikrát viděla, proto míří nejdříve k břízám. Vskutku - už Terezku vidí. Něco se učí. Propánečka - jistě já nic neumím, dnes nesmím být vyvolána! Docela jsem zapomněla, co máme zadáno. Už vím. Něco o třech Božských ctnostech.

Violeta krabatí čelo, jak usilovně loví v paměti drobty vědomostí o třech Božských ctnostech, a její ruka zatím mechanicky sahá do papírového sáčku.

S učením je vždycky potíž, uvažuje Violeta, člověk nikdy neví, jestli v hlavě něco má, nebo nemá. To se ukáže až při vyvolání. Obvykle to dopadá špatně.

Tyto pochmurné myšlenky nikterak nezpomalují činnost zoubků, které se s chutí zakusují do chlebíčku se šunkou. Nu co, přistrčím si katechismus za Anetu, nechám knihu otevřenou, možná, že to půjde. Ale kdybych byla vyvolána ke stolu - to už Violeta strká do úst poslední sousto a pak ještě pečlivě vybírá drobečky z papíru - to by bylo horší, protože ke stolu mi žádná napovídat nebude.

Zastavila se v chůzi i myšlenkách. Tak - teď stojí před Martinovou a chce jí vrátit - prázdný sáček! Dala se do smíchu.

Terezie pozvedla hlavu.

„Jsem trdlo,“ řekla Violeta upřímně. „Proč?“

„Chtěla jsem ti milostivě vrátit svačinu. Pak jsem se chtěla s tebou alespoň rozdělit. A nesu ti prázdný sáček. Všecko jsem snědla, ani nevím jak.“

„Z toho si nic nedělej. Jen když ti chutnalo,“ upřímně řekla Terezka a pěkně se na spolužačku podívala. Violeta zrozpačitěla. Něco teplého jí projelo nitrem. Cítila se k Terezce přitahována. Chtěla by ji vzít do náruče jako svou velkou pannu. Nebo alespoň pohladit. Vztáhla ruku, ale zase ji utrhla zpět, zamžikala očima, uši jí nápadně zrudly.

„Terezko, kdybys chtěla, mohly bychom být přítelkyně.“

Terezka zazářila. „Ó ano, chci!“ Než se Violetka nadála, vtiskla jí nová přítelkyně vřelý polibek.

Via nadula balónky svých tváří, vyfoukla uličnicky vzduch a řekla: „Ať se ještě některá opováží vystrčit tě z hřiště! Zvalchovala bych jí záda, to buď jista.“

Od té doby se Violeta ujímala své malé přítelkyně vždy, kdykoliv ji spolužačky odstrkovaly.

Ale Terezčina radost z nového přátelství byla nenadále zkalena hlubokým žalem.

Jednoho jitra jejich Viktorka zaspala. To by nebylo divné, divnější bylo, že ji Lojzička nechala zaspat! A ještě je divnější, že chůva sama zaspala, ona, stará strážkyně domu, která byla vždy první na nohou a první v kuchyni. Zaspala po prvé a naposled. Zaspala navždy.

Ležela ve své světnici, kterou si kdysi sama vybrala, protože okno z ní vedlo do zahrady v tu stranu, kde stály smrky. Když je Lojzička prvně viděla po příchodu do Lisieux, vzpomněla si na jejich les - tam ve vsi odkud odešla už před více než půl stoletím. Tam se poslední dobou vracely její myšlenky v podivně jasných a svěžích vzpomínkách.

Na ty smrky se dívala vždy, než večer ulehla. Teď smrky šuměly k ní otevřeným oknem, jako by ji ukolébávaly do snu. Zemřela ve spánku, tiše a bezbolestně. Smrt jí trochu protáhla postavu a zaostřila rysy v obličeji. Ale stále to byla naše dobrá, stará Lojzička, jak tu ležela ledová a bez hnutí. Všichni pro ni plakali. Nejvíce Terezka. Ani pan Martin se za slzy nestyděl.

Den chudých

V Martinově rodině měl každý přesně vyměřenou práci. Již v době předškolní byla Terezka ustanovena vrátnou. Na ní bylo, kdykoliv někdo zazvonil u vrátek do zahrady, aby spěchala otevřít. Zvonek měl pronikavý hlas a dovedl křiknout na Terezku, ať už si hrála vzadu u Bobíkovy boudy, nebo se učila nahoře v pokojíku. Chodili k nim na návštěvu tatínkovi známí, veselý strýček Guérin nebo teta, jindy přeběhla Janka s Marietkou. Někdy zazvonili také kluci jen tak z rozpustilosti, a když pak viděli, jak Terezka vyběhla z domu otevřít, vyplázli na ni jazyk a utekli. Ti kluci!

Malá vrátná se nezlobila. Zazvonili si, dobrá, zazvonili, ona je do jejich krásné zahrady nepustí, když vyplazují jazyk. Jejich škoda. Kdyby byli hodnější, pozvala by je na jahody.

Terezka měla svůj úřad nejraději v pondělí. To byl den chudých. V pondělí chodívali žebráci v Lisieux do určitých rodin, kde bylo pro ně připraveno pohoštění nebo dárek. Zkrátka, neděle byla den Páně, a protože chudí jsou Bohu nejblíž, hned po neděli byl jejich den. Terezka si dobře pamatovala, že v každém chudém a potřebném má vidět Pána Ježíše.

Jakmile se v pondělí ozval hlas zvonku, hned všeho nechala. Když četla, nedočetla. Co měla v ruce, ihned položila. Jen se mihla domem, brala schody po dvou a rovnou přes trávník k vrátkům.

Pán Ježíš tu stál obvykle v podobě jednonohého Frederika. Měl kapičku u nosu, usmál se na Terezku bezzubými dásněmi a po každé se ptal stejně:

„Nezbylo něco od jídla?“

„Ano, tady je ode mne měkounká hruška. A hned přinesu z kuchyně kávu a chléb. Nechcete si zatím sednout do zahrady na lavičku?“

Frederik chtěl jenom jídlo, nikdy nežebral o peníze. Měl s sebou pořádnou mošnu a co nesnědl, uložil do ní. K večeru, když se belhal do svého domku, měl mošnu plnou. Celý týden mohl pak svou zbylou nohu vyhřívat před chatkou, jež svým vzezřením vyhrožovala, že se také v nejbližší době složí k odpočinku. „Já a moje chajda,“ říkával Frederik Terezce, „my jsme oba stejní invalidé. Ona sloužila mým prarodičům i rodičům, já pouze císaři, ale jsme pořádně pochroumáni oba. Jářku, slečinko, tak svět odplácí.“

Otrhaný Ferda chtěl jenom peníze. Nad jídlem ohrnoval nos, a panečku, měl ho pořádně velký, k tomu ještě červený jako řípu. Ferda vždycky páchl a Terezce působilo obtíže představit si, že i v této nepříjemné osobě se skrývá Pán Ježíš. Ale nic naplat. Ferda je chudák, prosí o dárek, Terezka má i pro něho připravený peníz.

Peněžité dárky dávala nejčastěji ze svého. Na nočním stolku vedle Terezčiny postele byla malá lakovaná skříňka. Měla okované rohy a zámek v podobě kočičí hlavy. Na víčku skříňky byla úzká štěrbina. Takové zelené kočičí oko.

Ano, pokladnička.

Tím kočičím okem vpouštěla Terezka dovnitř měďáky. Každý měďáček dopadl na dno s tlumeným ťuknutím. Někdy to také jasně cinklo. Oho - stříbrňák! Když Terezka začala chodit do školy, cinkalo to častěji, protože za každou pěknou známku ji tatínek obdaroval, a toť se ví, Terezka se snažila.

Když házela do pokladničky stříbrňák, představovala si, že tento peníz vchází dovnitř, jako by do hospody plné vandráků vcházel velký pán. Měďáci - vandráci hned ztichnou údivem a hlavně úctou před jeho objemným bříškem.

Holala! cinkne si na hospodu pan Stříbrný jasně a zvesela. Uhni, chásko, ať se tu někde pěkně uvelebím!

Měďáci - vandráci zahuhňají: Ponížení služebníčkové! a netroufají si ani pohnout.

Terezce je líto chudáků - měďáků. Takoví dobří chasníčkové! Obstarají v krámě každému dítěti lízátko nebo pero. Co se naběhají z ruky do šuplete a ze šuplete zase do ruky. Hleďme, najednou se bude takový ulízaný stříbrný panák na ně rozkřikovat.

Terezka popadne pokladničku a důkladně jí zatřese. To je mela uvnitř hospody! Měďáčky lítají sem a tam, stříbrňák do toho křičí, že se mu urousá frak; tak mezi nás nelez, když se nás bojíš dotknout, hulákají vandráci a už jsou, panečku, v sobě.

Terezka třese a třese pokladnicí, jen se poperte, pak si na sebe zvyknete.

Položí pokladničku zase na stolek a hle - uvnitř je pojednou hluboké ticho. Pan stříbrňák se už nenadouvá. Drobné penízky podřimují a nic jim nevadí přítomnost velkého pána.

Jednou týdně zabloudí malý klíček do kočičí hlavy u pokladnice. Zatočí se jednou a ještě jednou, víčko odskočí a pokladnice propouští své hosty.

Nejdříve cestují do Terezčiny kapsy, ale tam se příliš dlouho nezdrží. Při nejbližším zazvonění domovního zvonku putují měďáci po jednom a po skupinách do vrásčitých a kostnatých rukou, jež se toho dne tolikrát k Terezce prosebně vztáhnou. I na stříbrňák dojde. Jen zřídka se stane, že nějaký penízek zůstane v kapse, aniž na něj zvonek zavolal, že také poputuje. Takového sirotka vhodí Terezka večer nazpět do své pokladničky a hlasitě jej utěšuje:

„Nic si z toho nedělej. Příště na tebe určitě dojde.“ Jednou se u vrátek zastavil cizí člověk, slušně oblečený.

„Neměli by tu v domě pro mne trochu práce? Nežebrám, chci si jídlo odpracovat.“ Terezka běží za Pavlínou. „Nepotřebuješ naštípat dříví nebo vyklepat koberce?“ Pavlína myslí, že teď právě nic nepotřebuje.

„Ale to nejde,“ domlouvá jí Terezka. „Přece toho člověka nepošlu s prázdnou, když prosí o práci.“ Protože bere vše doslova, velmi vážně dodá: „Kdyby tě Pán Ježíš prosil, abys mu dala práci ---“

„Přece bych jej nenechala štípat dříví,“ namítá Pavla. „Dala bych mu jíst zdarma. A ráda.“

„Ale když on nechce zdarma. Já bych udělala to, co by chtěl Pán Ježíš, a ne co bych já chtěla. To by se mu jistě líbilo víc.“

Pavlína se zadívala všecka zaražena na malou sestřičku. Uvědomila si hloubku těchto dětských slov. „Máš pravdu, Terezko. Jdi, řekni tomu člověku, že nám může nadělat do zásoby třísek.“

Terezka uhání nazpět, nedočkavě otevírá branku a s velkou radostí si vede na dvoreček Pána Ježíše v podobě dělníka, který chce nejdříve pracovat, než přijme pohoštění.

Někdy tam stála stařenka. Pro tu se našla v domě starší zástěra nebo šátek na hlavu. Když se u dvířek objevila chudá žena s dítětem na ruce, jistě pro ni Terezka vyloudila kus prádla a pro děťátko hračku.

K večeru měla Terezka nohy pořádně uběhané. Když ji Pavlína líbala na dobrou noc, zeptala se malá šeptem: „Co myslíš, Pavlíno, byl se mnou dnes Pán Bůh spokojen? Nepromarnila jsem den?“

„Dělala jsi všechny své povinnosti dobře?“ „Myslím, že ano.“

„Dělala jsi je ráda?“ „Ó, to určitě ano!“

„Pak je s tebou Bůh jistě spokojen.“

Po takových slovech usínala malá unavená vrátná v přešťastné blaženosti. Cítila ještě Pavlin polibek na čele, ale v dřímotě se jí už proměňuje v políbení Anděla Strážce, který jí přišel říci, že je dnes se svou svěřenkou velmi, velmi spokojen.

Neděle

V neděli bývala vždy Martinova děvčata pozvána ke Guérinům. Rozdělila se o toto pozvání tak, že se v návštěvě střídala. Jednou za pět neděl došla na každou řada, aby strávila příjemné sváteční hodiny u strýce.

Vždy po ranních bohoslužbách stála paní Guérinová před kostelem a čekala na neteř, kterou si odvedla domů. Paní lékárníková mívala v zimě v ruce deštník, v létě slunečník, a tím netrpělivě otáčela, až se střapec u rukověti komíhal sem a tam. Martinova děvčata vycházela z kostela vždy poslední. Ach, to je doba, to je doba, hubuje v duchu paní Guérinová, ale přitom neztrácí úsměv, neboť konec konců mračením se čekání neurychlí, a paní lékárníková je praktická žena. Dáma se smí hněvat, ale nikdo to nesmí zpozorovat, říkala často, a také se podle toho řídila.

Byla-li v neděli u Guérinů Pavla nebo Marie, povídaly si ponejvíce s tetou. Pomáhaly jí s přípravou svátečního oběda a vyzvídaly, jak se dělá jahodový puding nebo věnečky v cukru obalené. Dlouze si povídaly o knize, kterou některá z nich v minulém týdnu četla. A stěžovaly si na švadlenu.

Leonka se více přidržovala strýce. Vyptávala se ho na léčivé rostliny a na to, jak se dělají různé léky. Prohlížela s ním herbáře, učila se poznávat rozrazil i mydlici, úročník a zemědým, psala si do zápisníčku, že z jarmanky je dobrým lékem hořký oddenek a z komonice květy i nať.

„Nu, z tebe by byl lékárník,“ smál se strýc, „škoda, že nejsi chlapec.“

„A proč nemůže děvče studovat na lékárnici?“ ptá se Leonka.

„Protože se někteří hloupí muži bojí, že by jim chytré ženy dělaly velkou konkurenci,“ smál se lékárník. „Proto nechtějí dovolit, aby ženy studovaly na universitě. Ale jednou k tomu jistě dojde.“

Strýc Guérin byl velmi sečtělý. Také politika byla jeho koníčkem, a když se rozhorlil, neznal míry. Měl-li v městě vůbec nějakého nepřítele, pak to bylo jistě následkem ohnivé politické debaty.

Celina se u Guérinů všímala hlavně knížek. Sestřenky měly vlastní knihovničku, Celina uměla pěkně předčítat, všichni jí rádi naslouchali.

Také Terezka se na neděli u strýčka velmi těšila. Po svátečním obědě, ze kterého si vždy odnášela nějakou dobrotu v balíčku, hrávaly si s Jankou a Marietkou ve velkém pokoji.

Pokoj byl čalounován tmavě rudými tapetami, bylo tam plno tajemných skrýší a šerých zákoutí. Zde bylo možno ukrýt se u okna v záhybu zeleného atlasového závěsu nebo se přikrčit mezi starou lenošku a skleník. Snadno jsi zmizela za vyšívanou zástěnou, na které modrý páv rozprostíral nádherný ocas. Na stěnách viselo mnoho zajímavých obrázků. Byly tu malé podobizny, namalované na emailovém oválku, nebo uschlá kytička, přilepená za sklem a zarámovaná jako obrázek dávné vzpomínky. Mezi okny visel velký kříž, malý křížek po babičce byl zavěšen nad pohovkou potaženou kartounem, aby děti na ní mohly dovádět a nepoškodily spodní plyšový povlak.

Terezka měla nejraději chvíli, kdy strýček, posilněn odpoledním zdřímnutím, otevřel dveře do velkého pokoje a zavolal na děti:

„Nebylo by tu místo pro jednoho ubohého tátu, kterého děti zapomněly v lenošce?“

Děvčátka ho nadšeně uvítala. „Ó, místa je tu dost!“

„Tatínku, budeš nám něco pěkného vyprávět, ano?“ Janka si při tom vytahuje věčně neposlušnou punčošku.

„Strýčku, tys dlouho spal! Už se mi po tobě stýskalo.“

Pan Guéřin říká Terezce „naše sluníčko“. Nikdy na ni nezapomene se sáčkem pralinek, který dovede pro ni zachránit i před vlastními dcerkami. „Až co vám z toho dá Terezka,“ říká jim. „Vy máte každý den gumová cukrlata.“ V neděli odpoledne, když je Terezka u Guérinů, věnuje strýček všechen svůj čas dětem.

„Pojď sem, sluníčko!“ Strýček si posadil Terezku na kolena. „A teď - o čem bys chtěla poslouchat? O rytířích? O čarodějnicích? O Modrovousovi? Nebo něco o zvířátkách?“

Terezka se rozhodne pro zvířátka.

„Tak tedy poslouchejte!“ Strýček si při tom nakusuje mroží vousy. „V jedné daleké zemi, kde slunce svítí, když je u nás noc, kde hvězdy uspávají ptáčky, když u nás vlaštovka zanotuje ranní píseň, v té zemi byla pěkná farma. Co je to farma? Nu, velký statek. A nedávej si prst do pusy, Marietko! Farmář měl mnoho dobytka. Po dvoře chodil starý, šedivý osel. I-á! I-á! volal na všechny okolojdoucí, protože chtěl, aby si ho lidé všímali. Někdy si na něho vylezly farmářovy děti a nechaly se nosit po louce, jindy na něho čeledínové naložili břemena. Oslík všem dobře sloužil. A vidíte - neměli ho nijak zvlášť rádi. Byl to pro ně vždy jenom starý osel.

Zato byl miláčkem celé farmy Punťa, bílý chundelatý psík. Dobrák osel si kolikrát pomyslil: Jak by to bylo hezké, kdyby mě měli všichni tak rádi jako toho darmošlapa Punťu! Děti nevozí, břemena nenosí a přece se s ním všichni mazlí. I-jó! Svět je nevděčný.“

Janka se pokouší napodobit oslíkův nářek, ale Terezka protestuje: „Počkej! Ať strýček vypráví dál!“

Strýček pohoupává Terezku na kolenou a pokračuje:

„Jednoho dne farmářova rodina svačila na verandě.“

„Jé! Jako někdy my v Houštinách!“ vykřikne Terezka, zapomenuvši, že před chvílí kárala Janku, že vyrušuje.

„Protože to byla otevřená veranda, pouze střechou stíněná proti slunci, zastavil se oslík nedaleko a lítostivě se díval, jak paní drží na klíně Punťu. Dám si pozor, uvidím, jak to pes dělá, že ho mají všichni tak rádi, řekl si osel. Udělám to potom jako Punťa, a tak si získám jejich lásku.

Pojednou dal psík packu na ubrus a zaštěkl. Prosil o kousek pečiva. Všem se to líbilo. Smáli se, jak je pejsek roztomilý, dali mu koláč a ještě ho pohladili.

Aha, vida! řekl si osel. Přiklusal ke stolu a položil na sněhobílý ubrus své zablácené kopyto.“

„Jéje, ten hloupý!“ piští Marietka smíchy.

Tatínek pokračuje: „Toť se ví, paní farmářová se rozzlobila, všichni na osla hubovali, pan farmář si utřel vousy, popadl hůl a milému oslíkovi napráskal.

A co dál? Od toho času osel už nechce napodobovat psa. Pochopil, že když dva dělají totéž, není to ještě totéž.“

„Ubohý oslíček!“ lituje Terezka provinilce. „Vždyť nic zlého neudělal, farmář ho neměl bít!“

„Byl hloupý,“ ohrnovala Janka nad oslem nos. „Co smí pejsek, nesmí osel.“

Marietka se přikloňuje k Terezčinu názoru.

„Také mohli oslíka občas pohladit, aby mu to nebylo líto.“

Rozvine se vzrušený rozhovor o rovnosti nebo nerovnosti oslíka se psem. Strýc nakonec rozhodne, že všechna zvířata jsou hodna naší lásky, když nám slouží, ať už prací nebo jen zábavou.

„Jenže každé zvíře je jinak milé. Také lidé jsou milí tehdy, když se projevují přirozeně a nepitvoří se po jiných.“

Terezka hloubá dále. Proč se pejsek má dobře a oslík se musí dřít? Proč si ptáček čimčaruje a vesele jen poletuje, kdežto kůň musí být zapřažen a nesmí volně běhat? A lidé také. Někteří stojí pouze za pultem jako třebas ty, strýčku, a míchají masti, to není těžká práce. Jiní musejí nosit cihly a míchat páchnoucí vápno jako ti zedníci u novostavby, víš, chodím kolem nich do školy.

„Strýčku, to není spravedlivé. Chtěla bych, aby všichni lidé byli šťastni.“

„,Ano, mé sluníčko, všichni lidé mohou být šťastni. To nezáleží na práci, kterou dělají, nýbrž na tom, jestli ji dělají s chutí a s láskou k lidem, pro které pracují. Všichni lidé nemohou být lékárníky anebo všichni zedníky, jak by se to zdálo být spravedlivé. Kdo by dělal ostatní práci? A zedník, který má své řemeslo rád, může být mnohem šťastnější nežli pan lékárník, který by své mastičky míchal s nechutí.“

Strýček byl ve svém živlu, rád dětem vysvětloval a Terezka mu vždy ochotně svěřovala své pochyby a otázky, které se jí během týdne nashromáždily v hlavě.

Pan Guérin také pěkně zpíval. Měl jasný tenor, a když zpíval trochu hlasitěji, zastavovali se lidé pod oknem, aby si poslechli jeho příjemný hlas.

„Tatí, zazpívej tu o Modrovousovi!“ Janka má ráda vzrušující příběhy. Tatínek umí sáhodlouhou písničku, která je vlastně pohádkou o přeukrutném rytíři s modrými vousy.

„Ne, ne, tu já nechci slyšet!“ Terezka si už předem ucpává uši.

Strýček ji chce poškádlit. Začne přece zpívat o Modrovousovi a Terezka poslouchá s vyděšenýma očima. Když se blíží sloka, ve které Modrovous jde stít manželce hlavu, Terezka honem zakrývá strýci ústa dlaní a plna opravdové hrůzy křičí: „Dost! Přestaň, pěkně prosím, přestaň! Nemohu to slyšet.“

Ostatní se smějí. Vždyť je to jen písnička, pohádka, a Modrovous nikdy nežil! Jenže - Terezka vyciťuje i z pohádky skutečnost, že jsou na světě zlí lidé, a těch nepojmenovaných zločinců, které tu zastupuje Modrovous, těch se leká.

„Mluvme o něčem veselejším,“ navrhuje strýc. „Třebas o škole.“

„Hm, to ani není moc veselé,“ míní Janka, neboť si vzpomněla na včerejší nepovedený úkol.

„Má přítelkyně Violeta měla smůlu,“ vypráví Terezka. „Představ si, strýčku, psaly jsme ve škole diktát. Via by jej byla měla dobře, ale v poslední chvíli se podívala Markétce do sešitu, honem přeškrtla své správně napsané slovo a vepsala tam podle Markéty chybu. Potom plakala, když dostala z diktátu jedničku. Ctihodná sestra říkala, že kdyby tu chybu byla Via udělala podle svého, že by jí byla dala dvojku, ale že to opsala, zasluhuje prý zvlášť přísného trestu. Tak dostala jedničku. Bylo mi jí líto.“

„Víte, děti, že v některých zemích jsou školačky velmi šťastné, když dostanou jedničku?“ Strýček se při tom tváří docela vážně.

„To není možné!“ “

„Jdi, ty žertuješ!“

„A kde, prosím tě? Leda v pohádce, viď?“

Ne, strýček ujišťuje docela opravdově, že když cestoval po Evropě, byl také v Rakousku a v jedné zemi, kde se hlavní město jmenuje Praha. Nu, tam dostávají děti právě opačné známky nežli u nás ve Francii.

Děvčátka jsou plna dychtivé zvědavosti.

„Také dostávají za práci a chování body, které se pak na konci týdne sečtou?“

„Co vy byste ode mne všechno nechtěly!“ Strýc je v koncích. „Tak podrobně jsem se nevyptával. Jen vím, že nejlepší žák má samé jedničky a pětka je nejhorší známka.“

Děvčata se tomu smějí.

„Vida, třeba v té Praze děti ani nevědí, že u nás v Lisieux je nejkrásnější známkou šestka,“ vykřikla Janka.

„Pětce se u nás říká velmi dobře. Via touží dostat z počtů pětku. Nepočítá nejhůř, měla posledně čtyřku, to tedy počítá dobře, ale chtěla by si polepšit na pětku.“ Terezka nezapomíná na svou kamarádku, i když je od ní vzdálena.

„Kdo má trojku, ten si nemůže dělat naději na vyznamenání,“ také Marietka přisypává své vědomosti.

„Dvojka je horší. Tatí, kdybych dostala dvojku, to bych se ti styděla přijít na oči. O jedničce ani nemluvím.“

„Počkej, počkej, musím vám říci, že Eliška jednou napsala tak zašmodrchaný úkol, že ctihodná sestra jí pod něj namalovala velkou nulu. To prý jinak oznámkovat už nešlo.“

„Jakpak to máte s vyznamenáním?“ vyzvídal strýc, jako by zapomněl, že mu to minulou neděli Janka důkladně vysvětlovala.

Všechny tři by chtěly mluvit najednou. Strýc udělí slovo našemu sluníčku, je tu hostem, tak má přednost, a vy, děvčata, na chvíli mlčte! Udeří při tom pěstí do opěradla lenošky, komicky zahýbá knírem a zakoulí očima, až se může Janka smíchy ukuckat.

„Nu tak, strýčku,“ Terezka si olízla rtíky špičkou jazyka, jak spěchala s vysvětlováním.

V sobotu nám ctihodná sestra oznámí, kolik bodů jsme která za celý týden získala při pravopisném cvičení, kolik v počtech, psaní a kreslení. Také chování se boduje. Pak to sečteme dohromady, a která má všech bodů nejvíce, je první žákyní ve třídě.“

„To je Terezka,“ nezdržela se Janka poznámky. „Tak mlč!“ Terezka nestojí o vychloubání. „Někdo musí být první. Jsou-li po celý týden na všech úkolech šestky, součet dá nejvyšší číslo, za které je zlaté vyznamenání. Tu zlatou kokardičku pak nosí vyznamenaná žákyně celý týden na svém stejnokroji.“

„A teď budu vyprávět já o stříbrném vyznamenání,“ Janka nemůže vydržet mlčet.

„Tak vyprávěj ty,“ Terezka sestřenci ochotně ustoupí.

„Stříbrný znak dostane ta žákyně, která měla v týdnu nejlepší slohový úkol. Ale kdyby se ti podařilo, tati, mít čtyřikrát za sebou stříbrné vyznamenání, pak máš nárok na zlaté jako vrcholnou odměnu.“

„To by se mi asi nepodařilo,“ předstírá pan Guérin nedůvěru. Oči mu při tom jen hrají, má radost, že ho děti považují za žáka sobě rovného.

„I podařilo,“ ujišťuje ho Terezka, která ve své prostotě bere každé šelmovství naprosto vážně. „Já už měla zlaté vyznamenání několikrát.“

„Však jí to Anetka záviděla. Brblala, že je Terezka nejmladší z celé třídy a spolyká kdejaké vyznamenání.“

„Spolyká! Jak to mluvíš?“ „Ale tatí, ona to tak řekla.“

„Kdyby se Anetka chtěla víc učit, také by se jednou dočkala. Já bych jí to vyznamenání mileráda nechala, ale Anetka si vždycky pod lavicí hraje, a pak neví, jak do toho, když je vyvolána.“

„Ty musíš mít vyznamenání, když jsi naše sluníčko,“ rozhodla Marietka, ale Terezka se dovolává svědectví Janky, že někdy také dělá chyby v pravopise a počty jí dají pernou práci, než některému příkladu přijde na kloub.

„Až mě z toho bolí hlava, když se moc dlouho s úkolem namáhám.“

„Tati, brzy už půjdeme k první zpovědi,“ vzpomněla si Janka.

„Já také,“ radostně hlásila Terezka. „I když jsem nejmladší ve třídě, ke zpovědi budu smět, ale k prvnímu svatému přijímání ještě ne. Až budu ve fialové třídě. Už aby to bylo,“ povzdychla si.

Po svačině hrály děti loutkové divadlo. Strýc byl střídavě hercem i posluchačem, režii měla Janka. Marietka s Terezkou nadšeně tleskaly. Také paní Guérinová si přisedla k divákům. V neděli odpoledne nikdy nevzala do ruky jehlu. Dodržovala sváteční klid. Odpoledne, zatím co si lékárník zdříml, seděla v ložnici na malé pohovce, potažené růžovým atlasem. Opěradlo bylo ještě chráněno ručně háčkovanou krajkovinou. Zde, zabořena do malých, nadýchaných podušek, zapomínala paní Guérinová jednou v týdnu na všední běh života a četla. Četla ještě, když manžel už protrhl odpolední spánek a odešel do dětského pokoje. Teprve první soumrak, kladoucí svůj stín na pokoj stulený v ticho, probudil paní lékárníkovou z románového světa do skutečnosti. Pak odešla také mezi děti a zase to byla starostlivá maminka a dobrá teta.

Čas rychle ubíhal. K osmé hodině večerní si pro Terezku přišel tatínek. Měl sváteční šaty i sváteční tvář. Povečeřel s Guérinovými, trochu s lékárníkem pocuchali politiku, ale dlouho se už nezdržel.

„Pojď, princezničko, aby ses dostala včas do postele!“

Terezka byla ráda, že se zase drží tatínkovy ruky, ale v její radost se mísil tichý stesk. Už je konec krásné neděle. Konec příjemnému vyprávění ve ztemnělém pokoji, kouzlo svátečních hodin je nenávratně pryč. Zítra se zase probudí do všedního dne.

„Ach, tatínku, jaká škoda, že vše pěkné tak rychle končí!“

„Vždyť se zítra zase uvidíme,“ nerozumí Janka Terezčinu smutku.

„To ano. Ale bude všední den.“

Venku je již vlahá noc. Terezka zapomněla na stesk. Drží se pevně tatínkovy ruky a dívá se na třpytnou oblohu.

„Veď mě, tatínku, chci se dívat na hvězdy.“

Nad hlavou svítí nebe tisíci zlatými jiskrami. Když Terezka bloudí očima od jedné hvězdy ke druhé, vidí, že tyto tvoří různé skupinky. Neumí je pojmenovat a sama si pro ně vymýšlí jména. Tu nejjasnější hvězdu přisoudí mamince, ta vedlejší je jistě tatínkova. Pojednou se Terezka zaradovala.

„Tatí! Honem se podívej na nebe! Vidíš? Tam!“

Ukazováčkem zamíří na souhvězdí Orionu. „Mé jméno je napsáno ve hvězdách.“ Blaženě vydechla tato slova, jako by učinila veliký objev.

Hvězdy na temné obloze kreslily zářící písmeno T. Tatínek se také usmíval. Ovšem, jméno jeho princezny je zapsáno ve hvězdách; když drží ve své dlani její malou teplou ručku, zdá se mu, že sám kráčí hvězdnatou oblohou, ta nejkrásnější hvězda mu usedla na srdce a zlatými tóny mží jasnou píseň o kráse života, o štěstí, jež má podobu drobné dětské postavičky.

Terezka se dívá zase na nebe. Ani neví, že tatínek smekl klobouk a odmlčel se.

Tatínek Martin děkuje v mlčenlivé modlitbě za krásu této chvíle.

Ve škole

Magda je bělásek. Chodívá po klášterní terase s bílou páskou na rukávě a pilně se učí. Připravuje se ke zkoušce na učitelský ústav. Až vystuduje, dá si na černovlasou hlavu závoj novicek, přijme jiné jméno a bude řeholní učitelkou.

„Smím vám trochu pomoci u dětí?“ prosí často některou učitelku a mhouří při tom krátkozraké oči. „Prosím vás, Magdo, dejte pozor o přestávce na mou třídu.“ To zní Magdě jako písnička. Honem zavře knihu, strčí ji pod paži a radostně zamžiká očima. Po tom však naladí svůj šestnáctiletý obličej do patřičné přísnosti a pospíchá k dětem.

Dnes má na starosti zelenou třídu. Děvčátka si na hřišti házejí kroužky. Drobná světlovláska stojí stranou.

„Pročpak si Martinová nehraje s vámi?“ obrátila se Magda na Violetku, která právě vyhodila svůj kroužek do vzduchu a vesele se zatočila, div nevrazila do slečny.

„Oh, slečno Magdo, děvčata si s ní nechtějí hrát. Ona neumí tak běhat a chytat kroužky jako ostatní.“ V náhlé důvěře se Violetka svěřuje. „Víte, slečno Magdo, já mám Terezku ráda, ale ona je taková zvláštní. My si spolu nemůžeme dobře rozumět.“

Magda se usmívá. Zná Violetku z vyprávění učitelek a ví, že mezi tímto hranatým děvčátkem a Terezkou Martinovou jsou velké povahové rozdíly.

„Nemyslete si, slečno, že se s Terezií hádáme. Ó, to ne, Terezka vždycky ustoupí, když chci něco jiného nežli ona. Jenže, víte, slečno, mě to nebaví, číst si nebo prohlížet obrázky jako ona. Anebo chodit často do kaple. Jé, slečno, kdybyste věděla, o čem Terezka stále přemýšlí! Mě by to nikdy ani nenapadlo ptát se na takové věci, například když máme náboženství.“ Violetce jede pusa, až to kolem ní prská.

„Je to pravda? Prý pan katecheta řekl Terezce, že je malý doktor theologie.“

„Ano, slečno Magdo, řekl něco takového hrozného, já si ani to slovo nepamatuji, ale bylo to podobné na tele.“

Magda se vesele směje. „To není vůbec hrozné slovo. Theologie znamená vědu o náboženství.“ Magda teď přivřela oči, aby lépe viděla na Terezku stojící opodál. Avšak malá Martinová už není sama. Několik nejmladších děvčátek ji obklopilo a vesele s ní štěbetají. Zdá se, že si s nimi Terezka dobře rozumí.

„Terezie, vypravuj nám pohádku!“ „Kterou?“

„O kočičím králi.“

„Tu jsem vám vyprávěla včera.“

„Aťsi! Vypravuj ji ještě jednou. Ta je hezká!“ „Povím vám jinou. O hrnečku, který sám vařil, ano?“ „Ano! Ano!“

Magda slyší dětské hlásky a dívá se s úsměvem na klubko děvčátek s růžovými páskami. Terezka už sedí v trávě a posluchačky utvořily kolem ní kruh. Poslouchají, ani nedutají. A Terezka zapomíná na školu a na učení, už je v dalekém pohádkovém kraji, kde se stolečky samy pokrývají dobrými věcmi, oslíčkové třesou dukáty a hole ochotně valchují záda nehodných lidí.

Magda se protrhla ze zamyšlení. Vzpomněla si na vychovatelské zásady, které má čerstvě uloženy v paměti. Přestávka je doba pohybu, tělesné zábavy.

„Terezko, nech toho vyprávění. Matka představená nemá ráda, když děti o přestávce sedí. Jděte si hrát a hodně se pohybujte, dívenky!“

„Ano, slečno,“ řekne Terezka prostě a zvedne se z trávy. Ostatní děti reptají. „To je škoda! Já bych raději poslouchala!“

„Taková hezká pohádka!“

Magda pohladila tu, která nejvíce hudrovala. „Jdi, ty reptalko! Nic ti to nesluší, takhle odmlouvat. Podívej se na Terezii, jak je poslušná.“

Terezka jde s hloučkem děvčátek pod skupinu platanů.

„Terezko, nač si budeme hrát?“

„O polední přestávce jsem tu viděla ptáčka. Hledejte, snad ho najdeme,“ řekne Terezka.

„Ten už asi dávno odletěl.“

„Určitě neodletěl. Byl totiž mrtev.“

„Terezko, už ho mám!“ vykřikla nejmenší z růžové třídy.

„Jeje! Ptáček. Opravdu, je mrtvý. Proč asi zahynul?“

Výkřiky a otázky se předhánějí. Terezka nestačí odpovídat. „Nevím proč. Asi byl nemocen. Anebo něco spolkl, třeba špendlík. Víte co? Uděláme mu hrobeček.“

Drobotina souhlasí. Ihned uspořádají slavný vrabčí pohřeb. Nikdo ovšem u toho nepláče, ale tváří se vážně, když hrabou jamku, snášejí listí na vystlání a nasypávají rov. Ještě zasadí do hlíny křížek, vyrobený ze dvou větviček.

„Víte co, děti? Zařídíme tady pod platany ptačí hřbitov. Když najdete mrtvého ptáčka, vždycky mi řekněte a společně ho pochováme.“

Děti souhlasí. Pronikavý hlas školního zvonku přerušuje hru.

„Pojďme, aby se na nás slečna Magda nezlobila,“ pobízí Terezka ke spěchu.

Na hřišti se už hlahol dívčích hlásků ztlumil, u dveří školní budovy ztichl docela. Slečna Magda ještě položí prst na ústa, aby dětem připomněla, že se na školní chodbě nemluví. Je to velké sebezapření pro štěbetavé jazýčky, Magda by jim trochu šeptání povolila, avšak - kázeň je základem výchovy - říkává sestra Placida.

U zelené třídy se někdo v řadě nepokojně vrtí. Vida, Markétka vybíhá, copak je to? „Aneto, prosím, nedupej tolik, když jdeš, ano? Kdopak se to tlačí? Pomalu, všechny se do třídy dostanete.“ Jen se Magda obrátila, aby urovnala tlačenici, už se za jejími zády ozývá tlumené chichotání.

Magda se ohlédla. Pohled jí padl na Martinovou, která má ještě v očích úsměv.

„Terezie, nevíš, že se už nesmíš bavit?“

Úsměv v dětských očích pohasl. „Nebavila jsem se.“

„Ale, ale?“ Magda zavrtěla pochybovačně hlavou a tenké obočí se vyhouplo do výše.

Terezie pobledla. Ve výrazu její tváře se objevila výčitka. „Slečno Magdo, já nikdy nelžu.“ Magda pochopila, že její podezření Terezku zabolelo. Viděla také, že Emilka za Terezií se nápadně červená. Už se rázně hlásí ke slovu Violeta. Třepetá ve vzduchu všemi pěti prsty a vystupuje na špičky.

„Slečno Magdo, to se smála Emilka. Ne že bych žalovala, ale Terezie opravdu nemluvila.“

Violeta samou horlivostí, aby obhájila kamarádku, div že zrudlou Emilku neprobodne loktem i očima. „Terezie mi jistě odpustí, nechtěla jsem jí ublížit,“ řekla slečna Magda. Děti ztichly. Slečnin hlas není teď docela nic přísný a dokonce to vypadá, jako by se slečna začervenala.

„Ó, slečno Magdo! Já vím, že jste hodná,“ ujišťuje Terezka.

Od té doby se Magda a Terezka na sebe zvlášť hezky usmívají.

Zelená třída se připravuje na první zpověď. Sestra Anunciáta umí pěkně vyprávět. Vyučuje už dobrých dvacet let. Za tu dobu jí klášterní kuchyně dopomohla ke kulaťoučké postavě a dlouhá řada oddaných žaček přispěla k rozmnožení vrozených vychovatelských schopností. Když ztichlým hlasem vypráví o kající Marii Magdaléně nebo o málo statečném Petrovi, který zapřel Krista a pak hořce plakal nad svým proviněním, všechny oči visí na rtech vypravěčky. Děvčátka poslouchají bez dechu, vše jim připadá samozřejmé, a když se jich sestřička zeptá, čemu nerozuměly, zdá se jim, že rozuměly všemu.

Jen Terezčina ruka se třepetá ve vzduchu. Markétka šťouchne do Anety a posměšně špitne: „Už zase něco má.“

Aneta se ušklíbne. „Doktůrek! Ta aby si něco nevymyslila!“

„Co chceš vědět, Terezie?“ Sestra Anunciáta je zvyklá na Terezčiny časté dotazy. Jenom hlavu skloní trochu níže, až se jí podbradek zařízne do tuhého límce. A zve k dotazu i pohledem.

Terezka vstává. „Prosím, má Pán Bůh všechny duše rád?“

Velké dětské oči zapátrají v obličeji učitelky, jako by odpověď hledaly předem ve výrazu obličeje. Violeta kroutí pohoršeně hlavou. No ne, takovou hloupou otázku by nevyslovila ani ona! Vzadu se kterási uchichtla. Jenom sestra Anunciáta neztrácí trpělivost. Pohrává si s dlouhým růžencem, který má zavěšený za pasem, a usmívá se na Terezku. Podbradek zmizel, zato líce se změní v červené balónky, jak se pod nimi ústa prohnula v úsměvu.

„Ovšem, milá Terezko, Bůh miluje všechny duše.“ Terezka by si měla spokojeně sednout. Ale kdepak, ona ještě není u konce se svými otázkami.

„Tak proč Bůh trestá duše nekřtěných dětí? Říkala jste, že k němu nepřijdou. Nemohou přece za to, že je rodiče nedali pokřtít.“

Terezčina tvář má naléhavý výraz, všecek úsměv je pryč. Terezka tu stojí jako advokát nekřtěných dušiček, které v jejích hlubokých temných očích žalují a dožadují se vysvětlení. Líce jí zrůžověly vzrušením, není to přece maličkost ztratit nebe, což kdyby ona byla na místě takového nekřtěňátka!

Učitelka vysvětluje už nejen Terezce, ale všem, neboť třída je stržena Terezčiným zápalem, už se žádná z děvčat nechichotá, už se Aneta neušklíbá, pojednou je všechny zajímá případ, jehož řešení se Terezka domáhá.

„Bůh takové duše netrestá. Nikdy jsme si neříkali, že by byly zavrženy. Jsou také blaženy, ale jinak nežli duše pokřtěné. Ony totiž Boha nevidí. Pro nás nebe znamená - vidět Boha, ze kterého proudí nejvyšší štěstí, jež může lidská duše obsáhnout.“ Balónky červených tváří zmizely, sestra Anunciáta je opět vážná, když mluví o věcech, pro které nutno vážit každé slůvko.

Terezka se ještě nevzdává.

„Prosím, kdybych byla Pánem Bohem, já bych se těm dušičkám nepokřtěných dětí ukázala alespoň jednou.“

Řeholnice se zamyslila, pak teprve odpověděla. „Děťátko, které svou maminku nikdy nevidělo, může být u dobrých lidí docela šťastné a nestýská se mu. Teď si představte, že jednou by ta ztracená maminka přišla, pomazlila by se s ním, a děťátko by vidělo, že v jejím náručí je mu nejlépe. Pak by se maminka zase ztratila. Jak by tomu dítěti bylo?“

Terezka vzpomněla na svou zemřelou maminku. Slzy jí vklouzly do očí. „Bylo by smutné,“ řekla upřímně.

„Nu vidíš. Kdybys byla Pánem Bohem a jednou se nepokřtěným duším ukázala, už by toužily po tom, aby tě viděly neustále, a bylo by po jejich blaženosti.“

„Ach, proč nemohou ty dušičky vidět Boha stále!“ zvolala Terezka naléhavě. Učitelka vysvětluje. Tak jako jsou pevné zákony lidské, které nutno dodržovat, jako jsou zákony přírodní, kterými se řídí počasí, růst rostlin a vývoj těla, tak jsou i pevné zákony náboženské, které stanoví náš poměr k Bohu. Ty zákony nám dal Bůh prostřednictvím Kristova učení. A když chceme dosáhnout cíle, pro který jsme stvořeni - být nekonečně šťastni u Boha - musíme se také řídit těmito Božími zákony. A jedním z příkazů Kristových je křest.

Sestra Anunciáta usedla opět za stůl. Otevřela Písmo svaté, které leželo vždy při hodině náboženství na stole, a četla dětem místa z evangelia, v nichž se mluvilo o křtu. Pak řekla: „Představte si, děti, že má někdo na očích šedou blánu, která mu brání vidět světlo. Je slepý. Můžete mu ukazovat krásné obrazy, kvetoucí krajiny, vše, co vidoucího uchvacuje. Ale slepec tím nemůže býti nadšen. Nic z té krásy nevidí. Teprve kdyby lékař odstranil z jeho očí ten šedý zákal, člověk by viděl a mohl by se radovat z pohledu na krásu. - Každá duše přichází na svět s takovým „šedým zákalem“, kterému říkáme dědičný hřích. Tento zákal zmizí pod tajemným dotekem milosti Boží. Tu milost Bůh uděluje člověku při křtu. Pak teprve je lidská duše schopna jednou na věčnosti vidět nesmírnou krásu Boha a v něm se radovat. Rozumíš mi, Terezko?“

„Ano, ctihodná sestro.“ A přece si nesedla. Zahleděla se kamsi do neurčita, pak nechápavě zavrtěla hlavou, až se jí svezla zlatá kadeř do čela. „Jak mohou být někteří rodiče tak zlí a nechat duši svého děťátka slepou, když je to tak snadné zajistit mu milost Boží.“

Sestra Anunciáta je pytel dobroty. „Ale, ale, Terezie, nesmíme hned odsuzovat. Možná, že to vše nevědí, nikdo jim to nevysvětlil. A pak - když dítě doroste, ještě se může samo nechat pokřtít.“

Terezka si konečně sedne a kuje v mysli plány, jak to celému světu rychle vysvětlit, aby se tolik škody napravilo. Představuje si velké plakáty rozvěšené po nárožích, jako když bylo v Lisieux kočující divadlo a všude viselo oznámení o představení. Ale pak se jí zdá, že divadlo je přece jen něco jiného. To, co říkala sestra Anunciáta, by se konec konců na plakát ani nevešlo.

Záhada, jak napravit nevědomý svět, zaměstnává Terezku ještě i v dalších hodinách. Dnes jí počty zcela nic nejdou, tři příklady vypočítala špatně. Učitelka chodí mezi lavicemi a hned opravuje červenou tužkou. Pod Terezčiným početním cvičením je tentokráte trojka.

Tak, to jsem to dopracovala! Terezka má plné oči slz. Už cítí, jak ji lechtají na lících, u nosu, už utíkají dolů až na bradu. Raději skryje svůj žal. Položila hlavu na lavici a pláče.

„Ale, Terezko, neplač,“ utěšuje Anunciáta malou žákyni, „po druhé to napravíš. Vždycky míváš nejlepší známky, jednou musíš umět také snést trochu pokoření.“ A baculatou rukou shrnuje Terezce s čela pocuchané vlasy.

„Prosím, mně by to nevadilo,“ vzlyká Terezka, „ale tatínkovi to bude líto. On má vždycky takovou radost, když řeknu, že jsem dostala pěknou známku! Teď - teď jsem mu radost zkazila.“ Nový proud slz ukončuje větu.

„Pro jednou ti tatínek odpustí. Jen buď poslušná a přestaň plakat. Slzami se nic nespraví.“

Terezka chce být alespoň poslušná, když už byla nepozorná. Honem si utírá slzy, sevře pevně rtíky, aby se jí brada tolik netřásla, a hle, jde to! Ještě se oči vlhce lesknou, ale Terezka se už usmívá, bere do ruky pero a píše opravu.

Když se v šatně převlékala, nedočkavě volala na sestru vrátnou. „Čeká na mne tatínek před bránou?“

Ano, tatínek tam čekal jako obvykle. Stál na chodníku rozkročen, oběma rukama opřen o hůl. Už je pan Martin trochu sehnutý, už mu léta ohýbají záda. Terezka to však nevidí, jen spěchá, aby mu hned vysypala své trápení. Tatínek má vždy zájem o vše, s čím se mu jeho princezna svěřuje.

„Ach, ta trojka, ta trojka!“ řekl povážlivě. „Doufám, že se to nebude opakovat.“ „Tatínečku, pane králi! Nic se nermuť, uvidíš, že to vše příští týden doženu,“ ujišťuje ho Terezka horlivě.

Konečně je tu den, kdy má Terezka po prvé přikleknout ke zpovědnici. Pavlína ví, že se její sestra na tuto záležitost důkladně připravovala; malé napomenutí na cestu však nemůže škodit.

„V kostele se po nikom neohlížej a mysli jen na to, co chceš povídat při zpovědi. Pamatuj, že se vyznáváš Bohu ze svých poklesků, to není maličkost.“

Pavla se odmlčela. Je dojata výrazem Terezčiných očí. Je v nich tolik dětské opravdovosti! I hlas je vážný, když Terezka říká: „Já vím. Důstojný pán Ducellier bude sedět ve zpovědnici jako zástupce Pána Boha.“ Tu se malá zarazí. Nenadálá myšlenka jí zbrázdí čílko. Má? Nemá? Všechno, co by chtěla říci Bohu, kdyby Ho mohla vidět, to vše dnes může říci důstojnému pánu Ducellierovi. A to by nejdříve měla říci něco krásného, ne? Poradí se.

„Pavlo! Neměla bych říci důstojnému pánu, že ho z celého srdce miluji?! Pavlína skrývá obličej do květin, které právě rovná do vázy. Terezce se zdá, že se Pavla směje, ale to není možné, jde přece o tak vážnou věc.

„Pavlo, slyšíš? Co myslíš?“

„Ale ne, Terezko, raději ne. Taková slova se říkají Bohu přímo, ne jeho zástupci. Tomu svěř jenom své chyby.“

Tak přece se Pavlína směje. Nevadí, myslí si Terezka, snad jsem řekla hloupost, ale teď nemám čas, abych se vyptávala. Co je na tom k smíchu, když chci vzkázat Pánu Bohu, že ho miluji? Terezka ohrne rtíky. Ať se směje. Hlavně abych nepřišla pozdě k zpovědi.

„Tak na shledanou, Pavlíno!“

Terezka poklekla ve zpovědnici. Nosík má hluboko pod mřížkou, připadá si v tom temném koutku jako zapomenutá panenka. Však také důstojný pán Ducellier marně odtemnil mřížku, udělal kříž a naklonil ucho. Nic. Ticho. Copak tu nikdo není? Šlehl pohledem stranou, jen prázdné šero se mu dívá do tváře. A přece důstojný otec Ducellier ví, že po straně stojí houfec děvčátek a čeká, až na ně přijde řada. Neměl by se zvednout a podívat se blíže, co se to děje? V kolenou se ozvalo úporné loupání - raději počkám, nu, počkám. A budu si muset i v létě nosit do zpovědnice něco teplého na kolena, šlakovitý revmatismus.

Vtom zaslechl nějaké šeptání. Jako by schůdek pod mřížkou dostal dívčí hlásek, rozechvěle oznamoval, že jde dnes poprvé ke zpovědi.

Páter Ducellier si zamnul silný nos a zafrkal jen tak na prázdno, protože v kostele nikdy nešňupal. Pak odhrnul fialovou záclonku u dvířek a vyklonil se ze zpovědnice.

„Kdopak to tam je?“ zeptal se.

„Prosím, já.“

„Nu, kdo je to - já?“ „Terezie Martinová, prosím.“

„A - můj malý doktor theologie.“ Vrásčitý obličej u fialové záclonky se rozjasnil. „Nu, Terezko, vstaň, klečet budeš u zpovědi, až budeš větší. Teď bych tě neslyšel.“

Důstojný otec Ducellier se zase uvelebil v tmavé skřínce, přivřel oči a naklonil ucho ke mřížce. Tentokráte to nebylo nadarmo.

Kdož ví, kdož ví, o čem si spolu šeptají, Terezka Martinová a páter Ducellier! Zdá se, že andělé změnili jejich slova v radostnou píseň, která zvučí Terezce v srdci. Když jde od zpovědi domů, je jí do skoku, do tance. Taková lehoučká si připadá. Všechno kolem ní je provanuto vnitřní melodií. Všichni lidé, které potkává, mají kousek krásy ve svých očích, Terezka je má raději nežli jindy.

A hle, i ptáci v Houštinách vědí, odkud se Terezka vrací, neboť zpívají veseleji a líbezněji než obvykle. Před vchodem do domu se Terezka už neudržela. Objala keř růžových poupat a tomu nejrůžovějšímu vtiskla polibek.

Ach, to je dnes krásy na světě!

První zklamání

„Už víš? Máme novou spolužačku.“ „Je to chovanka nebo městská?“

„Chovanka. Je z Caen. Pojďme, seznámím tě s ní.“

Terezka pověsila šaty do své skříně v šatně. Ještě si dopíná rukávy u stejnokroje. Nosí fialovou pásku a je v jedné třídě s Celinou.

„To je ona? Ta je už velká!“

„Bude jí třináct, jmenuje se Blanka.“ Celina ví vše dopodrobna, honem sype novinku, aby ji některá nepředešla. Vždyť je to událost v jejich malém světě nová chovanka! Celina je také chovankou v klášteře, jen na neděli dochází domů.

„Blanko, to je má sestra Terezka. Tatínek ji nechce nechat v klášteře jako chovanku, tak do školy jen dochází.“

Od okna se otočila štíhlá dívčina. Usmála se. Dolíčky v lících rozveselily bledou tvář. Světlehnědé oči byly plny ranního světla.

Má zlaté oči, napadá Terezku. Je hezká. A má pěkné jméno - Blanka.

Podala nové spolužačce ruku. „Bude se ti mezi námi líbit. Já sem chodím velmi ráda.“

Zlatooké děvče se dotklo fialové pásky na Terezčině rukávu. „Kolik je ti let?“

„Bude mi deset.“

Blanka se podivila. „To už jsi ve fialové třídě?“ Ostrý zvuk školního zvonku vytrhl děvčata z rozhovoru. Terezka se na Blanku ještě usmála a odběhla do své lavice.

Ukázalo se, že Blančiny vědomosti nejsou velké. Když je vyvolána, mlčí a rozpačitě se kouše do úzkých rtů. Zlaté oči se zavěšují do prázdna a jejich výraz je velmi nešťastný. Blanka se často omlouvá, že se učila, neví, jak je to možné, ale všechno zase zapomněla. Když konečně směla usednout, ulehčeně vydechla. Na lících se mihly dolíčky, zlato v očích zazářilo. A Blanka hned sáhla po tužce. V každé kapse má tužku. To proto, že nejraději ze všeho kreslí. Její výkresy obdivují všechny žákyně i učitelky. Umí dovedně zacházet se štětcem i barvami. Terezka se nemůže vynadívat, kdykoli Blanka ukazuje obrázky, které sama namalovala.

Blanka vykládala Terezce Martinové se zřejmým potěšením, jak se míchá ta a ona barva, aby měla potřebný odstín. Často trávily spolu přestávku tím, že se pokoušely namalovat, co kolem sebe viděly.

Terezka měla k malířství zřejmé nadání. Doposud jí však nikdo podrobněji nevysvětlil, jak zacházet se štětcem, a proto se Blance nevyrovnala. Blanka mívala již v Caen zvláštní hodiny kreslení. Když do svých štíhlých prstů vzala tužku, objevovaly se na papíru veselé postavičky v běhu i ve hře, krajinky s pasoucími se ovečkami nebo města s podivnými věžemi, jako bys je kouzelným prutem přičaroval.

Terezka si Blanku zamilovala. Dívala se s netajeným obdivem, když Blanka kreslila, a trpěla pro ni hlubokým soucitem, když Blanka u mapy rozpačitě mlčela nebo se mračila nad špatnou známkou pod diktátem.

Také Blanka měla Terezku ráda. Cítila se přátelstvím vynikající žákyně odměněna za všechna pokoření, jež musela snášet, když počet jejích bodů byl na konci týdne, ach, tak nedostatečně malý!

O přestávce se spolu procházely po zahradních pěšinách, v kapli klečely vždy vedle sebe. Terezka doma vyprávěla o své přítelkyni s velkým nadšením a svou nejhezčí pannu překřtila z Elišky na Blanku.

Jednoho dne se Terezka dověděla od Blanky smutnou zprávu. „V pátek odjedu domů, Terezie. Babička je nemocna a přeje si mě vidět. Možná že brzy umře.“

„Ó, to je smutné!“ povzdechla Terezka.

„Babičky vždycky nakonec umřou,“ řekla Blanka a šibalské dolíčky se mihly v jejích lících. „Nezdá se mi to příliš smutné. Kromě toho ta moje se stále jenom zlobila, vždycky jsem od ní utíkala. Nemám ji příliš ráda, bábinku. Ale těším se domů, na maminku a na Žužka.“

„Přece je to smutné. Dlouho se nebudeme vidět,“ řekla Terezka. „Vrátíš se brzy?“

„Nevím. Ale určitě se vrátím.“ Blanka se rozpovídala o chundelatém pudlíku Žužkovi, který se ochotně lopotí se střevícem, aby jej přinesl Blance, kdykoliv mu to poručí. Blančina maminka se po druhé provdala. Otčím je přísný, a když hrací hodiny na mramorových sloupcích spustí vojenský pochod, ztuhne v přísném pozoru, jako by stál nejméně před císařem. Otčím je důstojníkem, Blanku by také chtěl vychovávat po vojensku, a proto musí Bětka podstrkávat Blance různé dobroty ze špíže docela tajně, aby papá o tom nevěděl.

Před Terezií se otevírá cizí svět. Jak zcela jinak je tomu u nich v Houštinách, kam každého dne pospíchá ze školy, aby vždy laskavému tatínkovi vyprávěla vše, co ji za celý den potkalo.

Uvědomila si, že všechny domovy nejsou stejně krásné, i když vypadají navenek sebenádherněji. Všechny děti nejsou tak milovány jako ona, i když nemají nouzi. Zamyslila se nad tím.

Blanka byla vždy velmi sebevědomá, kdykoliv mluvila o svých bohatých rodičích, a přece - Terezce bylo přítelkyně líto. Zdálo se jí, že je Blanka o něco ošizena, protože - protože to nemá doma tak hezké jako ona, Terezka, u nich v Houštinách. Cítila k přítelkyni tím větší něhu a ráda by jí to dala najevo.

„Bude se mi po tobě stýskat, Blanko,“ zavěsila se do ní.

„Napíši ti psaníčko, až přijedu domů. Všechno ti vypíši, cestu, příjezd, nejnovější papínkovy nápady - jé, to zas bude komando! Všecičko ti napíši, a tak budeš v duchu se mnou,“ slibovala Blanka.

Jaro dýchlo do jejích slov vůní prvních květů. Dívky se zastavily u keře, jehož pruty se zelenaly svěžími pupenci. Terezka se shýbla k zemi a utrhla několik fialek. Podala je Blance.

„První fialky! Děkuji ti, drahoušku,“ řekla Blanka. V náhlém dojetí Terezku políbila a prudce se rozplakala.

Terezka byla překvapena. Majíc sama slzy na krajíčku, hladila přítelkyni po tváři.

„Blanko, neplač, neplač! Sama jsi řekla, že se zase uvidíme.“

Blanka stejně rychle, jak se rozplakala, ustala. Utřela si oči a pohodila hlavou. Za leskem slz už září zlato očí a do ruměnce skočil úsměv dolíčků.

„Ty má milá, hloupoučká, vždyť já proto nepláči!“

„Proč tedy?“ Terezka byla udivena rychlou změnou v Blančině chování. Nepříjemný pocit něčeho cizího se dotkl jejího srdce.

„Proč? Ani nevím. Teď někdy mívám takové podivné chvíle. Chtěla bych se smát a nevím proč, chtěla bych plakat a nemám proč. Všichni jsou mi hrozně blízcí, že bych je líbala na potkání. A zase jsou mi z duše protivní - tobě se to nestává?“

„Ne.“ Terezka chvíli mlčí. „To ty jen tak říkáš, vid?“

Terezka nechápe, že by všichni lidé, tedy i ona, mohla být někdy Blance protivná.

„A já ani nevím,“ zakončuje Blanka rozhovor, který ji samu teď mrzí. Proč něco takového říkala, když je vše docela jiné, jakmile vyslovíš to, co sama v sobě dobře nechápeš.

Mezi přítelkyněmi nastalo rozladění, ačkoliv se obě snažily tento pocit v sobě přehlušit povídáním o škole. Doma se Terezčiny myšlenky vyjasnily. To byl jistě jen žert, co Blanka říkala. Asi mě chtěla rozptýlit, abych nebylo při loučení smutná, a já tomu takhle hloupě rozuměla.

Nedočkavě očekávala slíbený dopis. Uplynul týden. Blanka nepsala. Uplynul další, a třetí, přítelkyně se nevracela a nedávala o sobě zcela nic vědět. Terezka se soužila.

„Pavlíno, Blanka je jistě nemocná. Tatínku, co myslíš, napíše mi přece? Celino, nevíš nic o Blance?“ Možná že jí přísný otčím nedovolí psát, uvažovala

Terezie. Pavlína jí vše vymlouvala.

„Blanka je jistě živa a zdráva. Je doma tak spokojena, že na vše ostatní zapomíná.“

„Ne, ne, Blanka by přece na mne nezapomněla,“ vykřikla Terezka. „Já bych také na ni nikdy nezapomněla.“

„Nu, chodí na návštěvy k nemocné babičce, proto nemá ani čas ani náladu, aby ti psala. Jen si nedělej těžkou hlavu kvůli ní. Po svátcích přijede a pak se vše vysvětlí.“

„Jakpak si nemám dělat těžkou hlavu, když na ni musím pořád myslit.“ Terezka stojí před Pavlínou jako hromádka neštěstí. „Musím. To přijde samo do hlavy, víš?“ Pavlína má na vše pohotovou radu.

„Pěkně se za Blanku pomodli, aby ji Bůh chránil od všeho zlého. Pak už přenech starosti o ni Bohu.“

Nu ano, Terezka to zkusí, už o Blance nemluví a nečeká tak netrpělivě na dopis. Jen tatínkovi se ještě svěří.

„Myslím si, když slíbila napsat, tak to měla udělat.“ Potom se na chvíli zamyslila. „Jenže - kdyby mi byla napsala, nevěděla bych, jak to bolí, když se nesplní slíbené. Víš, tati, já nechci, aby někdo byl pro mne tak smutný. Budu se snažit i ten nejmenší slib vždycky dodržet.“ Tatínek s dcerkou zcela souhlasil. Nebyl by to on, kdyby hned nevyužil příležitosti k zasetí dobrého slova.

„Nezlob se proto na Blanku. Když se nám u jiných něco nelíbí, neodsuzujme je hned. Sami se ovšem snažme, abychom to nedělali jako oni.“

„Tati, ty jsi také můj přítel, viď?“ řekla pojednou Terezka, neboť si uvědomila, že přes všechno okouzlení zlatookou přítelkyní přece jen si s tátou rozumí líp nežli s ní.

Konečně Celina oznámila Terezce, že jim sestra vychovatelka ohlásila Blančin návrat. Zítra už bude tady.

Ráno se Terezka probudila dřív nežli jindy a hned Pavlíně hlásila: „Dnes už se uvidíme s Blankou. Mám ji přece jen ze všech děvčat nejraději.“

U Guérinovy lékárny čekaly obě sestřenky. Chodily do školy s Terezkou. Brašny na zádech, vedly se vždy za ruce jako trojčata.

„Neviděly jste náhodou Blanku, když šla včera z nádraží?“

Ani Jana ani Marieta Blanku neviděly, protože si po všechen volný čas upravovaly květinové záhonky v zahrádce za domem. „Bude mě jistě čekat před šatnou,“ těšila se Terezka. Satva vstoupila na chodbu ústavu, nedočkavě se rozhlédla. Blanka tu nečekala. Terezky se zmocňuje zklamání. Ach, Blanka nepřijela. A já se na ni tolik těšila!

Vešla do učebny. U okna je kroužek děvčat, uprostřed nich Blanka něco vesele vypráví. Terezie jde ke skupince, ale těch několik kroků ode dveří k oknu je proťato jakousi temnou propastí, která se náhle rozevřela mezi ní a přítelkyní.

Blanka. Stále táž štíhlá, hezká dívenka s úsměvnými dolíčky v lících a světlem zlata pod paprsky temných brv. Jemné prsty si pohrávají s tužkou, v druhé ruce drží papír. Právě spolužačkám výstižně nakreslila, jak jejich drahoušek Žužu prosí o kousek cukru.

A přece to není Blanka. Něco cizího a chladného zavanulo z ní na Terezku. Pojednou Terezie ví s krutou určitostí, že tato Blanka už není její přítelkyní. Blanka se podívala na Terezii. Podívala se na ni jako na odloženou panenku, se kterou si hrála ještě včera s láskou, ale dnes by se za to červenala.

Terezka - milá žabka - ovšem, ale takové dítě ještě, a já jsem velká. Blanka slyší v duchu otčímův hlas: Jsi přece již dospívající dívka, chovej se podle toho. Chci tě po prázdninách poslat do Paříže. Tvé nadání mě nutí, abych věnoval tvému vzdělání zvlášť velkou péči. I když jsem tvůj nevlastní otec, myslím jen na tvé dobro a přál bych si upřímně, aby z tebe byla velká umělkyně. - Ó ano, Blanka chce být umělkyní, to slovo ji okouzluje. Bude v Paříži bydlit u otčímových příbuzných, bude mít draze placené hodiny u slavného mistra malíře. Otčím kroutil hlavou, když jí vypočítával, co vše ji v budoucnu jeho zásluhou čeká - nadzvedl bradu a uvolňoval si límec prstem, ačkoliv mezi jeho tenký krk a důstojnický límeček sváteční uniformy by se vešla dobře celá pěst. Papínek byl v takových důležitých okamžicích prostě komický, ale Blanka si ponechávala smích až pro tuto chvíli, kdy o tom vypráví spolužačkám.

„Ó, Martinová je zde také?“

Konečně se Blanka rozhodla, že by měla oslovil bývalou přítelkyni.

„Dobrý den, Terezie. Jak ses měla?“ Usmívá se, ale je to úsměv z výše. Terezka cítí v hrdle bolestné sevření. Každé slovo ji stojí přemáhání. „Bylo to hezké doma, Blanko?“ „Skvělé! Po prázdninách pojedu do Paříže, už to víš?“

„Ani jsi nenapsala.“ Terezce se derou slzy do očí. „Prosím tě, taková hloupost. O čem ti psát, když se doma pořád mluví o záležitostech pro velké. Tomu děti nemohou rozumět.“ Několik slov, jež takřka nic neznamenají. A přece Terezce prozradila vše. Už ví, že její první dojem ji nezklamal.

Při vyučování sedí Terezka s nápadně lesklýma očima. Příliš často vytahuje kapesník. Je pobledlá a bez úsměvu.

„Terezie, není ti špatně?“ ptá se učitelka, která pozoruje, že s Martinovou není něco v pořádku.

„Prosím ne,“ říká Terezka nepřítomným hlasem a násilím se nutí do pozornosti.

O přestávce se nepozorovaně vytratila ze středu dívek, jež zase obklopily Blanku, aby se dověděly další novinky. Už ví, že by se marně snažila navázat staré přátelství. Jak to bylo těžké, přijmout tvrdou skutečnost! Tolik vždy toužila po velkém přátelství. Radovala se, že je našla u Blanky. Je po všem. Slzy se tlačí do očí, ale Terezka se chce s nimi ukrýt, aby je zbytečně neukazovala.

Vešla do kaple. Ze stěn se linulo barevné přítmí, jen před svatostánkem mžila věčná lampa sametově rudý svit. Květiny držely mlčenlivou stráž u zlatých dvířek, za kterými Terezka hledala utěšitele. Poklekla. Chvíli mlčela. Pak se jí volně vyřinuly slzy a její srdce se rozhovořilo. Měla jsem ji ze všech děvčat nejraději. Věřila jsem, že naše přátelství potrvá až do smrti. Byla bych pro ni udělala vše. Ona mnou pohrdla. Zase sama a opuštěna mezi všemi. Dej mi, můj Ježíši, nějaké velké přátelství, velikou lásku k někomu. Musím mnoho milovat, abych byla šťastná. Vždycky bude následovat zklamání, když budu milovat člověka?

Není to modlitba dítěte. Je to rozmluva duše s Bohem, duše, která se vyvíjí podivuhodně rychle, i když zdánlivě zůstává duší dítěte.

Zklamání, první velké zklamání jí rozsvěcuje v mys1i jakési ostré světlo poznání. Lidé mi nemohou dát, po čem toužím. Chci se k někomu přimknout s celou vřelostí svého srdce, abych navždy našla věrnou ozvěnu své velké lásky. Lidé jsou nestálí. Už nikdy nikomu nemohu věřit.

Uvědomila si, že se dívá na obrázek Ježíška, hrajícího si s ovečkou. Terezka je opět malým, naivním děvčátkem, které se i skrze slzy usměje na svaté dítě a jeho ovečku. Ježíšek jí úsměv oplácí. Chceš, abychom si hráli spolu? Dám ti velké přátelství, Terezko, a nikdy tě nezklamu. Tvou lásku splatím ještě větší láskou. Naše přátelství může trvat na věky, nikdy se neodloučíme.

Terezka si osušila oči už docela. Usmívá se a Ježíšek se usmívá na ni. Ovečka leží pokojně u jeho nohou, už si nechce hrát. Když si teď s Ježíškem povídá Terezka, ona si zatím odpočine.

Terezie cítí v duši mír a pokoj. Je jí krásně. Jak je daleká chvíle, kdy plakala pro Blanku! Teď už po ní netouží! Chtěla by být bílou ovečkou u Ježíškových nohou. Stále s ním. Být jeho přítelkyní. Chtěla by být Terezičkou Ježíškovou.

Školní zvonek volá dívky zpět do tříd. I Terezku vytrhl ze zadumání. Tentokráte vstala nerada, v kapli jí bylo příliš dobře. Ale zvonek volá a její povinností je ihned odejít. Vešla do třídy zrůžovělá a usměvavá jako obvykle.

Od toho dne vždy o přestávce odběhla na chvíli před svatostánek. Měla tam přítele a hovořili spolu tiše beze slov. Nikomu o tom neříkala. Nesvěřila se ani tatínkovi. Bylo to její nejkrásnější tajemství.

Náprstek a sklenice vody

Terezka uvažuje, uvažuje, pak jde za Pavlínou. „Víš, nač myslím?“

„Jak bych to mohla vědět?“

„Na to, co jsi nám včera večer předčítala.“

„Na evangelium? Copak ti zase nedá pokoje?“ Pavla je zvyklá, že na ni Terezka občas přijde se svými námitkami. Je to hloubalka, která jen tak lehce něčemu neuvěří, když jí to není jasné.

„Četla jsi, že Pán Ježíš řekl: - V domě Otce mého je mnoho rozličných příbytků. - Co to vlastně znamená?“

„Přemýšlej sama, co by to mohlo znamenat.“ Pavlína chce, aby Terezka byla hodně samostatná.

„Já na to dnes pořád myslím,“ přiznává se Terezka. „Pořád mě napadá, že tím Ježíš chtěl říci, ale to snad není možné - že všechny duše, i když dojdou spásy, nejsou pak na tom stejně.“

„Docela dobre jsi přemýšlela.“

„Ale Pavlíno, opravdu myslíš, že nebe není pro každého stejné?“

„Podle zásluhy. Světci a křesťanští mučedníci učinili pro slávu Boží mnohem více nežli my obyčejní lidé. Jistě jsou proto v nebi ve větší míře blaženi,“ vysvětluje Pavlína svým pokojným hlasem, který se tak dobře poslouchá.

Terezie pochybovačně vrtí hlavou. „Pak to není nebe, když má někdo méně věčného štěstí. Já myslím, že v nebi musí být všichni stejně šťastni.“

„V nebi je každý úplně šťasten, tak šťasten, jak jen může být nejvíce.“

„Ale to není možné, když se všem neměří stejnou mírou.“ Terezie se dívá na sestru nedůvěřivě.

„Je to možné. Chceš, abych ti to dokázala?“

„Dobře. Tak mi to dokaž!“ Terezka je věru zvědava, jak se to Pavlíně povede.

„Smím tě požádat o malou službičku?“ Pavlína je velmi jemná, i když Terezce rozkazuje. „Přines, prosím, z kuchyně sklenici a džbánek s vodou.“

„A co důkaz?“

„Ten právě předvedu, až přineseš žádané.“ Terezka vrtí hlavou. Nač voda a sklenice, když se jedná o věčnost a rovnost. Přenese buclatý džbánek s uraženým zobáčkem, postaví na stůl svou skleničku s pomněnkovou ozdobou na okraji.

„Tak, tu máš.“

Pavlína se usmívá, vytáhne z kapsy svůj náprstek a postaví jej vedle sklenice.

Teď už je Terezka doopravdy zvědava. Ani se neptá, jen čeká. Zdá se, že všechny věci kolem napětím strnuly, celý dům je ztichlý očekáváním, co se bude dít.

Pavla chvíli mlčí. Její úsměv je zaměřen kamsi dovnitř srdce, oči se dívají mimo prostor a čas. Terezka sebou netrpělivě pohnula. „Pavlíno, tak co dál?“

Pavlína přestane myslet na své tajemství a vrátí se myšlenkami k Terezce.

„Představ si, že průměrný člověk konal své povinnosti vůči Bohu dobře, takže bude spasen. Jeho duše je jako tento stříbrný náprstek. Čeká, aby byla naplněna věčnou blažeností, která pramení z blízkosti Boha.“ „A co ta sklenice?“

„Nebuď nedočkavá! Jiný křesťan si umíní, že bude dělat víc, než je jeho povinností. Že bude žít a pracovat jen pro Boží slávu, a tak vlastně jeho duše před Bohem při porovnání s druhým člověkem je jako tato sklenice vedle náprstku.“

Terezka tomu dobře nerozumí. „Copak Bůh nestvořil všechny duše stejné, že jedna je menší a druhá větší?“

„Všechny jsou stejné v tom, že se mohou svobodnou vůlí rozhodnout, jak mnoho chtějí pracovat pro věčnost. Ale každý člověk nemá stejně dobrou vůli. Některý vyměří Bohu ve svém životě jen málo času a malé místečko ve svých myšlenkách. Nu, pak má hloubku náprstku. Jiný se snažil Boha milovat více, ten si vyhloubil v duši větší prostor pro věčnost. A teď dej pozor!“ Pavlína nalila vody do sklenice.

„Kolik vody jsem nalila?“

„Plnou sklenku. Víc se tam nevejde.“

Teď nalévá Pavla vodu do náprstku. „Kolik vody jsem nalila do náprstku?“

„Také plno.“

„Tak vidíš, Terezko. Víc se tam také nevejde, i kdybych tam chtěla nalévat ještě. Mysli si, že voda představuje věčné štěstí. Každá duše ho dostane tolik, kolik je ho schopna obsáhnout, a přece to nebude stejné množství.“

„A přece budou všichni úplně šťastni.“ Terezka už tomu rozumí docela dobře. „Víš, Pavlíno, co? I když je tomu tak, já bych si přece jen přála být raději tou sklenicí nežli tím náprstkem.“

Pavlína ráda naslouchá Terezčinu rozumování. „Proč, Terezko?“

„Víš, myslím, že ty větší duše mohou také více udělat pro jiné. Mohou prosit Boha za ně. Já bych chtěla všem duším pomáhat, aby byly jednou hodně, hodně šťastny.“ Pavlína Terezku pohladila. Jak dlouho ještě budou spolu takto důvěrně rozmlouvat? Rozhlédla se kolem. Každá věc v pokoji na ni promluvila, všechno k ní vztahovalo neviditelné ruce, tiché hlasy volaly k srdci - neodcházej! Pavla cítí už teď, jak těžké bude jednou loučení, až její tajemství přestane být tajemstvím a ona odejde navždy. Ubohý dobrý tatínek! Jak je dobře, že tu bude Terezka, kterou on tolik miluje. A jako by sestře předem děkovala za to, že svou něhou dá otci zapomenout na její ztrátu, přivinula Terezku vroucně k sobě.

Prozrazené tajemství

„Už ses pevně rozhodla?“ Mariin hlas doléhá k Terezce z vedlejšího pokoje, ačkoliv jsou dveře zavřeny.

„Ano,“ slyší Terezka Pavlínu. „Není ve mně nejmenší pochybnosti. Tam je moje místo.“

O čem si to děvčata povídají? myslí si Terezka letmo a hned se zase noří do početního příkladu. Má dnes hodně úkolů, musí si pospíšit. Ve vedlejším pokojíku se hlasy ztlumily. Sláva, Terezka už chytla početní příklad za pravý konec, zkouška vychází.

„Tatínek to ví?“ zazněl Mariin hlas zřetelněji. Terezka netrpělivě zatřásla hlavou. Třikrát sedm je dvacet jedna – dvacet jedna - co má tatínek vědět? - jednu napíši, dvě si pamatuji - kdyby mluvily tišeji, nepletla bych se - dvě si pamatuji, třikrát devět -

„Nevím, co řekne Terezka mému odchodu. Bude to pro ni těžké.“

Terezku přestalo zajímat, kolik je třikrát devět. Napjala pozornost. Pootočila hlavu ke dveřím a s údivem v očích čekala na další slova.

„Teď je odrostlá, už mě tolik nepotřebuje,“ říká Pavla. „Ty budeš teď na mém místě, Marie. Ostatně, v neděli mě může Terezka vždy navštívit. Víš, Marie, že děti smějí vidět karmelitku bez závoje?“

Terezce vypadla násadka z ruky. Pero se zabodlo do podlahy a zůstalo vzpřímeno. Terezka je cítila zabodnuto v srdci. I tam se něco ostrého bolestně chvěje. Už všemu rozumí. Pavlína chce odejít do kláštera. Její Pavlína. Její dobrá, drahá Pavlína, která je Terezce druhou maminkou. Terezku drolí zima, jektá zuby. To není možné, to se nesmí stát. Velká bolest jí zaplavila nitro. Bylo jí, jako by se všechno kolem ní řítilo kamsi do černé jámy. Zoufale vykřikla a dala se do hlasitého pláče. Pavla i Marie vběhly do pokoje. Teprve nyní si uvědomily, že mluvily příliš hlasitě.

Terezka se vrhla Pavlíně do náruče a křečovitě ji objala. „Nepustím tě, nesmíš odejít!“ štkala. „Jak bys mohla! Jak bys to mohla udělat!“

Marie bezradně sklonila hlavu, pak tiše odešla. Je lépe ponechat Pavlu s Terezkou o samotě. Terezčin nářek se ztlumil do tichého vzlykotu. Pavlína ji líbala a chlácholila.

„Terezičko, měla bys radost, kdyby se tvá Pavlína směla provdat za krále nebo za prince?“

„Jako Šípková Růženka?“ „Ano, jako Šípková Růženka.“ „Jako Popelka?“

„Ano, jako Popelka.“

„To by bylo krásné!“ vydechla Terezka. „Ale Terezko, mne potká něco mnohem krásnějšího.“

„Jak to? Vždyť chceš odejít do kláštera.“

„Právě proto. Chci být snoubenkou Krále všech králů.“

Terezka je už trochu usmířena. „Dostaneš také snubní prstýnek?“

„Ano. Také závoj s řeholními šaty na znamení, že jsem se zaslíbila Bohu. Přijmu jiné jméno a budu po celý život s mnoha jinými sestřičkami žít v domě, kde všechno bude společné, nic nebude patřit jenom mně, a přece budu mít všechno.“

Terezka má už zase slzy v očích. „Na mne zapomeneš. Vezmi mě tam s sebou,“ zaprosila. „To nejde, Terezko. Ty musíš zůstat u tatínka.“ „Pavlíno, tys mi jednou slíbila, že půjdeme spolu na Saharu poustevničit.“ Terezka si vzpomíná honem, čím by ještě zmařila Pavlínino rozhodnutí.

„To byla jenom hra. Byla jsi ještě malá, ale teď už pochopíš, že se v dnešní době neodchází na poušť, když chceme v samotě sloužit Bohu a bližním. Pro mne je Saharou klášter na Karmelu.“

„Nemohla bys tam jít až později, až budu velká?“ zkouší Terezka něco usmlouvat.

„Terezko, jak ti to mám říci? Já už stejně jsem doma jenom tělem, a duchem tam. Nedovedu se dlouho rozmýšlet, když vím, že jednám správně. Chci být karmelitkou - to u mne znamená, že už jí vlastně jsem, všechno mě žene uskutečnit svou touhu. Já nedovedu dlouze snít jako Marie,“ to vše říká Pavlína spíše pro sebe, ani se nesnaží vybírat slova, jimiž by mluvila srozumitelně dětskému stesku.

Terezka chce alespoň vědět, jak bude Pavlína žít na Karmelu. Pavla ochotně vypráví, co už ví o svém budoucím životě. Bude mít malou celu. Tak se říká pokojíčku v klášteře. Postel v cele je vlastně slamník na dřevěných podstavcích. Podušky jsou naplněny řezankou a ovčí vlnou. Přikrývat se bude Pavlína jednoduchou nepovlečenou přikrývkou. Ráno v půl páté vstane jako ostatní kamnelitky a všechny se půjdou do chóru modlit za sebe, za své drahé doma, za všechny kněze, aby dobře konali své povinnosti, a za ty, kteří Boha neznají a nechtějí poznat. V devět hodin se rozejdou po klášteře, každá ke své přidělené práci. Při tom budou stále mlčet. V jedenáct hodin je v refektáři připraveno jídlo, po kterém si teprve smějí mezi sebou povídat asi hodinu. Při tom ovšem pracují. Pak je zase mlčení. Když mlčí, rozjímají a modlí se.

Terezka se diví. „Proč tolik mlčí?“

„Aby se lépe soustředily na Boha, a tím byly jejich prosby vroucnější.“

„Co to znamená, že rozjímají?“

„Rozjímání je uvažování o Bohu, o životě světců nebo o tom, co čteme v evangeliu.“

„Pavlíno, jak budeš oblečena? Jako ctihodná sestra Anunciáta?“

„Trochu jinak. Karmelitky mají na nohou jen slaměné sandály a punčochy ušité z plátna, ať už je léto nebo zima. Místo košile nosí bílou tuniku z hrubé látky.“

„Co je to tunika?“ skočila Terezka Pavle do řeči. „Nu, taková košile s dlouhými rukávy. Na tuniku si karmelitky oblékají hnědý hábit a bílý plášť. Na hlavě nosí černý závoj. Terezko, kdybys věděla, jak je na Karmelu vše prosté! Víš, řeholnice slibují z lásky k Bohu být po celý život chudé. Karmelitky nemají ani příbory ani talíře.“

„Jé - a jak jedí?“

„Z hliněných misek dřevěnou lžící.“

„To by mi nevadilo,“ uvažovala Terezka nahlas. „Přece bych tam chtěla jít s tebou.“

„Také se na Karmelu nikdy netopí. V celách nejsou kamna. V zimě, než si novicky na to zvyknou, jistě vytrpí hodně zimy pod tenkou přikrývkou.“

„Ale Pavlíno, tebe to také neodradilo.“

„Jenže, Terezko, já jsem už dospělá a silná, já to vše z lásky k Bohu a z lásky k lidem, za které se budu modlit, jistě vydržím.“

„V kolik hodin budeš chodit spát?“ “

„V jedenáct.“

„Ó, to já už budu dávno v posteli. A je to ve všech klášterech stejné?“

„Ne, Terezko, řád karmelitek je nejpřísnější.“ Terezka opět zesmutněla. „Opravdu si to už nerozmyslíš?“

„Nerozmyslím, Terezko. Vím, že budu na Karmelu šťastna. Máš mě přece ráda, Terezko, viď? Chceš, abych byla šťastna?“

Ovšemže Terezka chce, aby byla Pavla hodně, hodně šťastna. Jen kdyby se proto nemusely rozloučit. „Možná že se loučíme jenom nakrátko,“ nadhodila Pavlína.

„Jak to myslíš?“

„Až budeš starší, třebas také odejdeš na Karmel. Pak tam budeme poustevničit spolu.“

V té chvíli slyší Terezie více nežli Pavlínin hlas. V hloubce duše se zachvěl blažený tón. Srdce jí prudčeji zabušilo, jakoby dotčeno taktovkou neviditelného kapelníka, jenž se chystá řídit symfonii jejího života.

Terezka usíná s blaženým úsměvem na rtech. Samota a tma proměnily pokoj v černý úl, rozvířené myšlenky se usazují jako včely ve zlatý hrozen. Už ji nebolí vědomí, že Pavlína odejde. Terezce je jasné, že i ona jednoho dne odejde za Pavlínou. Sen o poušti s palmovou oázou se stává jen dětským obrázkem, vzpomněla si, jak se strýc Guérin usmíval, když mu svěřovala, že ona a Pavlína půjdou daleko, daleko do písečných stepí v cizině a tam si vystaví poustevnu. Jak jsem to mohla brát vážně? usmívá se nyní Terezka. Ten dobrý strýček! Nechal mě povídat, ale jistě jsem vypadala velmi směšně.

Druhého dne oznámila Terezka Pavlíně, že to s tou Saharou u ní také nebylo míněno vážně, jenom takový dětský nápad, víš? Teď, když jsem starší -

Pavlína se na Terezku podívala tak, že nebylo pochyb o její nedůvěře k Terezčinu stáří.

„Ale ano,“ ohradila se Terezie dotčeně, „přece každého dne jsem starší a zkušenější, ne?“

„Ó, můj drahoušku!“ řekla Pavlína dvojsmyslně, ale Terezka to přijala jako omluvu. Klidně pokračovala: „Vstoupím také do řádu karmelitek. Doufám, že mi to tatínek dovolí, když tobě nebránil.“

Pavlína neměla zrovna mnoho času na povídání. „Snad, Terezko, je-li to vůle Boží. V neděli smíš se mnou, až půjdu navštívit velebnou matku převorku. Můžeš jí své přání svěřit, ale nikomu jinému o tom ještě neříkej, ani tatínkovi ne.“

„Ani tatínkovi?“ podivila se Terezka, protože k tomu byla ochotna běžet nejdříve.

„Raději ne. Má teď, chudák, plnou hlavu mého odchodu. To víš, je z toho smutný, tvé přání by ho zarmoutilo ještě víc.“

Terezie doposud nevzpomněla, že její touha po Karmelu raní otce velmi citelně. Vždyť je stále jeho milovanou princeznou. On pro Terezku znamená také víc nežli ostatní lidé - její drahý, zlatý pan král. Náhle však zřetelně cítí, že ani tato láska ji nezadrží. Přece tátu jednoho dne opustí. Představa života na Karmelu je v ní živější a určitější než všechno ostatní.

V neděli jdou Terezka s Pavlínou na Karmel. Bohužel, Pavla pozvala také Marietku Guérinovou a to kříží Terezce plány. Chtěla by mluvit s matkou převorkou o samotě. Jak to udělat?

Před klášterní hovornou je malá předsíň. Jen do ní dívky vstoupily, Terezka má nápad.

„Víš co, Marietko? Až nás Pavla představí, svěříme každá velebné matce nějaké své tajemství. Ale jen jí. Proto na chvíli poodejdeme s Pavlínou a potom zase ty necháš mě v hovorně o samotě, ano?“

„Ale já nemám žádné tajemství,“ Mareitka se brání jako přepadená. „Vůbec nevím, co bych měla velebné matce svěřit.“

„Tak já tam zůstanu nejdříve a ty si zatím na něco vzpomeneš. Víš, třeba ji popros, aby se modlila za něco, co bys jednou chtěla uskutečnit.“

„Nu tak tedy ano,“ svoluje Marietka. Pojednou ví, že je toho přece dost, o čem by mohla s matkou převorkou mluvit.

Hovorna se podobá obdélníku. Přední stěna je prolomena ve velké okno do vedlejší místnosti. Místo skla jsou v okně dvojité bílé mříže.

Na ostatních stěnách je několik obrazů svatých, u zadní zdi pohovka. Před zamřížovaným oknem stůl na prohnutých nohách, po stranách je několik vycpávaných židlí.

Terezka přemýšlí, co vše by matce převorce řekla. Marietka se tu cítí poněkud nesvá, z rozpaků si uhlazuje své neposlušné kučery, které jí maminka doma skartáčovala za uši, ale Marietka je už zase rozcuchaná jako obvykle.

Děti sedí na pohovce, určené tu k pohodlí hostů. Pavlína čeká u mříží. Dívá se nedočkavě do vedlejší místnosti, která se od hovorny liší větší prostotou. Je tam jen dřevěná lavice podél zdi a na stěně kříž.

Vrzly dveře. Do světnice za mřížemi vešla karmelitka s rouškou volně spuštěnou přes tvář. Přiblížila se k zamřížovanému oknu. Děvčata se dívají se zájmem na tajemnou postavu.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ ozvalo se zpod černé roušky.

Pavlína oživla. „Matko převorko, dovolila jsem si vzít dnes s sebou sestřičku a sestřenku, abyste jim požehnala.“

„Ráda, slečno. A vaše záležitost? Není překážek? Pavla se rozhovořila o svých přípravách ke vstupu do kláštera. Terezce se zdálo, že hovor trvá příliš dlouho, už - už chtěla být s matkou převorkou o samotě.

Konečně Pavlína s Marietkou vyšly do předsíně. Matka převorka odhrnula roušku s obličeje a usmála se na Terezku.

Převorka Marie Gonzága nebyla ještě stará. Měla bezbarvou tvář, jenom několik růžových žilek se jí klikatilo na lících tam, kde bývá ruměnec. Pod hustým obočím ozařovaly obličej živé oči, takže bledost obličeje nevypadala chorobně. Všecek život byl soustředěn v modrých očích. Před jejich výrazem ustupovala ostatní část tváře do pozadí. A přece se Terezce pojednou zdá, že tato tvář je žlutá jako plášť řeholnice. A za touto tváří jako by byla ještě jiná, jakási nehmotná tvář bez těla. Tajemná jednota mezi šatem a obličejem vytvářela z ženy a jejího roucha neodlučitelný celek. To vše vnímala Terezka jen podvědomě. Vyhranilo se to v myšlenku - matka převorka je jiná nežli sestřičky, které nás učí ve škole. A jiná nežli všechny dámy, které znám.

„Ty jsi Terezka Martinová?“

„Ano, matko převorko.“ Terezce prudce buší srdce. „Musím vám něco říci. Chci být sestřičkou ve vašem klášteře.“

Řekla to vážně a pevně jako dospělá. Matka Gonzága se na ni zadívala s podivením. Toto křehké dítě s hlubokýma očima není ani trochu komické, ačkoliv říká slova, jež se nehodí k jeho postavičce. V něžném obličeji je něco víc než pouhý půvab krásy. Matka převorka věřila v neviditelné anděly. Nyní byla v pokušení uvěřit, že občas na sebe berou podobu líbezných dívčích zjevů.

„Matko převorko, vy asi ke mně nemáte důvěru?“ polekala se Terezka, když se řeholnice na ni jen mlčky dívala.

„Ach, ne, Terezko, mám k tobě důvěru.“ A náhle, jako by jí padala slova odkudsi z neznáma, slyší se povídat: „Jistě máš řeholní povolání. Tvá touha po Karmelu - to je Boží hlas. V každém čistém srdci bydlí Bůh. Mluví k nám tisícerými způsoby. A každému z nás dává někdy najevo, na kterém místě nás chce mít, abychom mu sloužili. Volá-li tě na Karmel, budeš tu jistě šťastna.“

Terezka zajásala zcela dětsky, tleskajíc rukama. „Ó, velebná matko! Děkuji. Smím tedy vstoupit k vám současně s Pavlínou?“

Matka převorka se zarazila. Teď opět vidí před sebou jenom naivní malé děvčátko. Andělé jsou neviditelní a krása lidské tváře nesmí šálit naše oči. A ne vždycky taková dětská touha je znamením řeholního povolání. Matka Gonzága pojednou pochybuje. Neunáhlila jsem se, když jsem předčasně ujišťovala dívenku svou důvěrou?

„Devítileté čekatelky se nikde v klášterech nepřijímají, ani na Karmelu ne,“ řekla rychle. Viděla, že je Terezka zklamána. A přece musela opakovat: „Devítileté novicky? To nejde. Nejmladší mohou být šestnáctileté.“ Nyní se usmívala zřetelně, pobavena naivností malé žadatelky.

Terezce bylo, jako by spadla z okraje nebe rovnou do studené vody. Než jí bude šestnáct let! Bude to vůbec někdy? Ještě sedm let čekat - ale to je krutě nekonečné pro srdce, které hoří touhou. V očích se objevují slzy.

Ale, ale, matka Gonzága nechtěla zarmoutit. Obláčky modrých očí se přiblížily k mřížce. „Neplač, maličká, dočkáš se, sedm let není dlouho. Vybereme ti pak pěkné jméno, ano?“ A třebaže nelze rukou pohladit, všechno v hlase této ženy hladí a laská. Je to hlas teplý, hlas maminčin, hlas dotýkající se něžně všeho, co bolí, aby už nebolelo.

Terezka otřela slzy. Nu, tedy počká. Ale jméno by nerada měnila. To, které má nyní, se jí líbí. Pavlína říkala, že její patronka, svatá Terezie z Avily, byla také karmelitkou.

„Ano,“ přisvědčuje matka převorka, „reformátorka našeho řádu se již doma jmenovala Terezie. V klášteře si přidala jenom příjmení „Ježíšova“.“

Když byla Terezie Ježíšova, nemohla bych se jednou jmenovat Terezie Ježíškova? myslí si dívenka, ale dříve, než se na to zeptala, vyslovuje řeholnice její přání nahlas:

„Až ty k nám vstoupíš, Terezko, budeš se jmenovat Terezie Ježíškova, protože jsi taková něžná. Chceš?“ „Ó, ano,“ vydechla Terezka s radostným překvapením. „Právě takové jméno bych si přála mít.“

„Nu, uvidíme,“ řekla převorka. „Zatím ti žehnej Bůh!“ A její ruka pomalu kreslí znamení kříže nad zlatovlasou hlavou, opřenou o mřížku.

A potom Terezka vyšla z hovorny. Nebyla smutná. Měla přece něco ze své touhy - pro budoucnost alespoň krásné příjmení.

Úsměv Matky Boží

Pavlína odešla. Cesty už byly skropeny barevnými skvrnami podzimu, ale slunce toho dne zapomnělo na odchod léta a zářilo nekrásnějším úsměvem. Terezce to připadá kruté. Jak mohou ptáci v Houštinách zpívat, když Pavlína odchází navždy? Všechna slova útěchy jsou zaprášena smutkem. Terezka je k domluvám hluchá. Sahara nesvítí zlatým pískem, Karmel není už vytouženou pouští. Nic nepomáhá vzpomínka na matku převorku a její slib, že i Terezka se jednou smí přihlásit na Karmel. Ve chvíli rozloučení všechno pohltil černý žal. Zbyly jen hořké slzy a bolestné prázdno, neboť nic a nikdo na světě nemůže být Terezce tím, čím byla Pavlína.

„Terezičko, musíš být statečná,“ domlouvá jí Marie, ačkoliv sama drží v dlani kapesník zvlhlý slzami. „Řekni Pavle ještě několik slov, ale bez pláče.“

Bez pláče? Těžký úkol!

„Pavlíno, nebude se ti ani trochu stýskat po Houštinách? Po naší Rajské pěšince? Po tatínkovi? A po mně?“ vzlyká Terezka.

„Z počátku asi ano. Ale plakat nebudu. Vzpomínáš si, Terezko, jak jsi jednou obětovala svou žízeň na obrácení hříšníků?“

Terezka jen mlčky přikyvuje. Po nosíku jí stéká křivolaká stružka slz, líce jsou pokresleny šmouhami, neboť Terezka se už nestará o kapesník, v zoufalé bezradnosti rozmazává stékající slzy dlaněmi.

„I já obětuji svůj stesk a vše, co tu zanechám, za ty, kteří urážejí Boha.“ Pavlína drží Terezčinu tvář ve svých dlaních. „Pro lásku k Ježíši se zříkám lásky vás všech. I tvé - a dobře víš, Terezko, jak tě mám ráda. Až budeš velká, porozumíš mi. Miluji Boha a mám také ráda lidi. Říkat miluji - je pěkné, ale čím větší láska, tím více touží podávat důkazy. Když máme někoho rádi, dovedeme pro něho mnoho obětovat. A čím více v lásce obětujeme, tím více naše láska roste.“ Tu se Pavla odmlčela. Oči jí září. Pak vydechne: „Ach, Terezko, tolik se těším!“

Terezčinou odpovědí je nový vzlykot. Pavlin úsměv na chvíli pohasl. „Neplač, děvčátko, nemohu tě vidět smutnou. To všechno přejde. Budeš hodná, Terezko, aby měl tatínek z tebe radost, ano?“

Terezka neslyší. Stále pláče, protože ze všech Pavlíniných slov se vynořuje černá jistota: Rozcházíme se navždy.

Poslední políbení - a pak už nic - nic - než moře smutku.

Velký žal nad ztrátou Pavlíny se změnil v ostré nožíky, jež občas bodají v hlavě pronikavou bolestí. Terezka teď často ve škole schází.

Marie dostala k svátku krásný dar. Cestu do Paříže. Pojede s tatínkem a Leonkou do hlavního města. Uvidí katedrálu Notre Dame, Montmartre s novým chrámem, o kterém se poslední dobou mnoho mluvilo. Konečně shlédne slavná muzea, obrazárny, o kterých doposud jen slyšela vyprávět. V Invalidovně uvidí hrobku slavného císaře Napoleona. Všechna ta místa, drahá srdci, doposud vídala jen ve svých snech, teď to bude skutečnost.

Martin byl v mládí zaměstnán v Paříži. Jako každý dobrý Francouz měl toto město rád a uměl zajímavě vyprávět o jeho slávě i bídě.

Leonka radostí zpívala, kudy chodila. Slibovala Terezce, že jí každého dne pošle z Paříže pěknou barevnou pohlednici. Celina si vymínila, že jí musejí přivézt něco nového ke čtení, zdejší knihkupci mají malý výběr. A tak se obě nejmladší dívenky smířily s tím, že musejí zůstat v Lisieux pod ochranou tety Guérinové.

Jednoho večera vyprávěl strýc Guérin o svém dětství. O sestře Zélii, Terezčině mamince, věděl tolik podrobností, že se Terezce zjevila před očima tak živě a jasně, jako by tu byla někde ve vedlejším pokoji. Pak si Terezka uvědomila, že je matka mrtva. Viděla ji opět bledou a ztuhlou v černé rakvi. A hned je tu vzpomínka na Pavlínu, která uměla tak dobře nahradit zemřelou maminku. Ale i Pavlína je ztracena. Slzy vytryskly z očí. Na líce vyskočil ohnivý ruměnec. Ozvala se prudká bolest hlavy.

V noci Terezku roztřásla zimnice. A hlava jí třeštila horkem.

Když se Martin vrátil s dcerami z Paříže, našel svou princeznu těžce nemocnou.

Lékař povážlivě kroutil hlavou. Nedával mnoho naděje, neboť neznal léku. Nemoc byla bezejmenná. Martinovy prokvetlé vlasy zbělely v těchto dnech úplně. Byla to pro něho oběť, když svolil, aby se Pavlína změnila v sestru Anežku, a hle, nyní jej Bůh zkouší v nejcitlivějším místě. Martin si byl vědom, že je mu Terezka ze všech dětí nejdražší. Neuměl si představit, že by ji mohl ztratit. V těžkých chvílích otvíral Písmo svaté v místech, kde se vypráví o trpělivém Jobovi, kde Abraham jde ochotně obětovat na rozkaz Boží svého prvorozeného. Což není jejich Bůh i mým Bohem? Co jsem od něho přijal, jako půjčku jsem přijal, abych mu jednoho dne vrátil i s úrokem. Buď vůle Tvá! končíval své úvahy a vstával od četby posílen.

Podivná nemoc. Terezka blouzní, ačkoliv teploměr ukazuje normální teplotu. Je to tím hroznější pro Marii, která nemocnou obětavě ošetřuje. Napadá ji, není-li Terezka pomatená. Chvílemi se nemocná chová tak nezvykle, jako by to nebyla ona, milá, poslušná a usměvavá Terezka. Chvílemi mluví rozumně, znenadání odpovídá jen zmatenými větami. Marie bledne zlou předtuchou, na mysl jí přichází strašlivé podezření neztratila naše Terezka rozum? Není pomatená? Marie se chrání mluvit o tom před otcem. Jen sama v sobě se potýká s myšlenkami bolestně zneklidněnými.

A hle, znenadání řekne Terezka souvisle: „Pavlína je teď sestrou Anežkou, viď?“ „Ano Terezičko.“

„Je to pěkné jméno. Chtěla bych být na její obláčce. Kdy to bude?“

„Na takovou slavnost nemůžeš, drahoušku. Jsi příliš slabá.“

„Víš co, Marie? Mohli byste najmout drožku a dovézt mě na Karmel. Pavlína by měla jistě radost, kdybych u toho byla, až jí budou oblékat řeholní šaty. Potom budu zase poslušně ležet. Ale uznáš, Marie, že v den Pavlíniny obláčky nemohu zůstat doma.“

Takové hovory naplňovaly Marii tichou, radostnou nadějí. Už mluví souvisle, přece se naše Terezka uzdraví. Marie nemyslila na sebe, neuvažovala, že také ona bude pak moci pořádně v noci spát, že bude mít čas na své záležitosti. Ošetřování nemocné považovala za samozřejmost. Ani by jí nenapadlo žehrat na tuto povinnost.

„Jdi si odpočinout, já tě dnes zastanu,“ nabízí se Leonka, ale Marie se nerada vzdaluje od lůžka nemocné. Umínila si, že Terezce nahradí ztracenou Pavlínu. Myslila na ni ve dne i ve snu, probouzela se po krátkém, neklidném spaní a její první myšlenkou bylo, co je zatím s Terezkou. Jako by nebylo krásných dnů pařížské návštěvy, vše, nač by jindy vzpomínala, bylo zatlačeno starostí o sestřičku.

Leonka se ujala vedení domácnosti, chodila s Viktorkou na nákupy. Marie dále trávila tiché hodiny v pokoji nemocné, kde jenom tikot hodin odměřoval její úzkost a kde nebylo třeba skrývat slzy. Brávala do rukou věci, které patřily Terezce, a něžně se jich dotýkala. Vzpomínala při tom, kdy kterou hračku Terezka dostala, rybičky v akváriu teď ošetřovala za ni, obdélníčky domina v dřevěném pouzdře přerovnala, i figurky na šachovnici postavila, představujíc si, že naproti usedne Terezka a zase budou spolu hrát. Ale rychle je smetla, neboť ji zamrazilo nepříjemnou představou, že kdosi zlý usedl na Terezčino místo, aby hrál o její život. Marie se zmocnila hrůza, že by mohl nastat osudný šach-mat.

I v dlouhých nocích bdění mívala zvláštní představy. Cítila, že jejich rodina je pevný kruh - zlatý prsten, kroužek bez začátku i konce, s rudým rubínem jejich společné lásky. Pavlína odtud odešla. I ona, Marie, jednou odejde. Snad všechny odejdou z tohoto rodinného ráje, ale jejich láska je tak silná, že ani vzdálenost ji neumenší.

Ptávala se užasle - proč právě já jsem se narodila v této rodině? Čím jsem si zasloužila takové štěstí? Cítila vděčnost k Bohu a splácela mu svůj dluh tím, že její obětavost k nemocné sestře rostla do hrdinství. Kdybych mohla trpět za ni. Kdybych směla zemřít za ni! přávala si v návalu vroucnosti. Ovšem, směla trpět s ní, neboť Terezka opět prožívá těžké chvíle. Hrůza křiví jindy líbezné tahy obličeje, ruce se vztahují k obraně proti neviditelnému nepříteli. Děsí se něčeho, Marie trne úzkostí. Co vidí Terezka ve svých vidinách, jaká to hrůza znetvořuje její tvář a nutí nemocnou volat o pomoc?

A hle, následuje hodina naprostého klidu. Terezka se dívá strnule do prázdna a nic nevnímá, nic nemluví. Snad ani nedýchá.

Marie se sklání nad postýlkou, polomrtvá strachy. Díky Bohu, z nehybného obličeje vane teplo, Terezka dýchá, je na živu!

Terezka si byla vědoma všeho, co se děje kolem i v ní. Právě proto byla tolik poděšena, neboť se slyšela pronášet věty, jež říci nechtěla. Ústa jí mluvila docela samočinně. Nebyla to její slova. Také rukou se občas zmocnila cizí síla a nutila Terezku udeřit lžící o stoleček, shodit polštáře na podlahu, bušit pěstmi do pelesti. Bránila se tomu pláčem a křikem, ale marně.

Jindy se po stranách lůžka rozevřely temné propasti. Terezka se dívala do jejich černé hloubky s nesmírnou úzkostí. Raději zavřela oči nebo je upřela někam do výše a strachy se ani nepohnula, neboť se bála, že už už se zřítí do hlubin země.

Někdy nabyly stěny pokoje hrozivé podoby. Když se toho Terezka nejméně nadála, zakymácely se a s protivným chechtáním vyhrožovaly, že se zřítí a zavalí ji ve svých sutinách.

Skoby ve zdi se proměnily v kostnaté ruce. Snad někde ve zdi doutnal plamen, který je ožehl, neboť prsty byly zuhelnatělé. Ze zčernalých dlaní se odchlipovaly kousky pokožky a poletovaly vzduchem jako ohyzdní motýli. Pokoušejí se usednout Terezce na obličej, útočí na její oči. Terezka zděšeně křičí, ale ostatní nechápou její hrůzu, protože nic nevidí.

Pak zase nastanou dny a noci klidu. Spánek se střídá s mírnou únavou, kolem je ticho a hluboký mír. Tatínek přináší své princezně polní květiny. Trhá je u řeky, kam s Terezkou tak často chodívali. „Snad se ty časy opět vrátí, jen co si trochu odpočineš,“ těší Terezku, ačkoliv by sám potřeboval útěchy.

„Tatínku, povídej mi, jak je venku!“

Tatínek vypráví. Chtěl právě odejít do lékárny, klobouk už drží v ruce, ale ještě Terezce poví, že dnes pěkně svítí slunce, jabloňka za houpačkou má už jen jedno jediné jablíčko na vršku a včera jsem našel pod plotem zatoulané štěně.

Avšak Terezka už neposlouchá. Napjatě pozoruje, jak se tatínkův klobouk podivně zvětšuje. Vyrůstá z něho rudé klepeto, teď druhé a třetí. Zelené břicho klobouku se nadmulo, na něm je zlé, žluté oko, které se rychle otáčí ze strany na stranu. Nestvůra nemá hlavu, ústa jsou na tenké dlouhé stopce jako zrůdný květ zvonku, taková nafialovělá tlamička, plná zčernalých zubů. Teď se klepeta vztahují k Terezce, sápou se na ni - pryč! Jdi pryč! Nechci tě vidět! křičí Terezka a vztahuje proti otci obě ruce s výrazem odporu a strachu.

Martinovo srdce se sevřelo prudkou bolestí. Zdálo se mu, že se ho Terezka štítí, že k němu cítí odpor. Odešel, aby se nemocná uklidnila.

Martin se vleče městem, jako by zestárl o deset let. Lidé se za ním překvapeně ohlížejí.

Guérinova děvčata přiběhla do Houštin po každé rovnou ze školy, ale do pokoje nemocné nesměla. Jen se poptala, jak je Terezce, a zase je Leonka hnala domů. „Kdož ví, není-li to nakažlivá nemoc, raději se tu, děti, nezdržujte. A Celině vyřiďte, ať se o Terezku nebojí.“

Denně přicházela i teta Guérinová, aby se poptala po Terezčině zdraví. Přicházela zrůžovělá spěchem, častokráte s nákupním košíkem na ruce, neboť posluhovačka stonala a paní Guérinová se měla doma co otáčet.

Strýc přicházel do Houštin k večeru po zavření lékárny. Stával polekaně u Terezčina lože, kousal si špičky mrožího kníru a říkal s podezřelou horlivostí: „Ale dnes už vypadá líp. Rozhodně má naše sluníčko pěknější barvu. To nic není. Dejte na má slova, do měsíce bude Terezka běhat jako čiperka.“

Ach, strýcovo sluníčko zhasínalo. Dívčiny prsty byly den ode dne průzračnější. Ruka si hrála s květinami, pomalu přikládala stonek ke stonku, s nití klouzala únava mezi prsty, ale konečně přece jen ležel na pokrývce pěkný věneček.

„Tatínek mi přinesl chudobky,“ Terezka mluví se strýčkem, „dělám z nich korunku Panně Marii. Pěkně prosím, strýčku, pomůžeš mi, abych dosáhla na sochu?“

Na stojánku nedaleko Terezčina lůžka je umístěna socha Madony. Je to krásné umělecké dílo. Tvář Panny Marie má půvab zvláštní něhy. Je to tvář čisté dívky i vyrovnané ženy, tvář žijící dlouho v duši umělcově, nežli ji vyřezal do dřeva.

Strýc Terezku pozvedl. Je lehoučká jako loutka. Guérin cítí příval vřelého citu, znásobeného soucitem. Sluníčko moje, říká v duchu neteři, už jsi lehounká jako ptáček. Kdyby to ubohá Zélie věděla, že nám takto znenáhla odlétáš!

Terezka klade vínek na hlavu Madony. Má radost ze svého díla. „Nezdá se ti, strýčku, že je teď Matka Boží krásnější?“

Tatínek Martin už několikráte vzal do ruky skříňku, pečlivě doposud uloženou v jeho psacím stole. Teď se přece odhodlal ji otevřít. Jsou v ní pamětní peníze. Ve třpytu tohoto zlata mluví vzpomínky. První velký peníz s obrazem císaře je dárek od kmotra ke křtu. Druhý peníz má proraženou dírku. Zélie jej nosila na krku jako starou rodinnou památku. Několik menších mincí jsou vzácné starožitnosti. Kdysi, když ještě měl Martin v Alenconu hodinářský a klenotnický závod, rád se takovými lesklými věci zabýval. Teď mu lesk drahých kovů připomíná jen půvab mládí, stráveného v různých zlatnických dílnách. Kus života uplynulo, než tyto záliby odložil. Zlato kovů nahradil zlatem slunečních paprsků, s potěšením se díval na vodní hladinu, jako by hleděl do drahokamů. Už se nechtěl zabývat šálivou krásou klenotů. Jen tyto zlaté peníze si uschoval jako drahou památku na zašlé časy.

Nyní se rozhodl. Obětuje tyto památky. Stojí ho to přemáhání odloučit se od drahých svědků mládí, ale právě v tom spočívá cena oběti. Ne ve třpytu zlata, ale v ochotě vzdát se toho, co je srdci milé. Touto obětí chce prosit za Terezčino uzdravení.

„Marie!“ volá Martin do pokoje.

Marie se ohlédne na nemocnou. Terezka má zavřené oči, snad spí. Mohu odejít. Po špičkách vejde do sousedního pokoje. Raději dveře nedovře, aby jejich zvukem neprobudila nemocnou. Martin si teprve teď povšiml, že i Marie vypadá špatně. Temné kruhy pod očima činí její pohled hlubším, bledost tváře mluví o únavě. Něco se musí stát, aby už byl konec tomu trápení, jinak se roznemůže i Marie.

Podal dceři zavřenou krabici s pamětními penězi. „Pošli to do Paříže.“ Martinův hlas byl poznamenán utrpením. Jeho obvykle zvučný tón byl jaksi zastřen. „Do chrámu Panny Marie Vítězné. Adresu máš. Přilož k tomu dopis. Ach tak, neřekl jsem, že kvůli Terezce. Samozřejmě. Chtěl bych novénu za její uzdravení.“ A pak, jako by těch několik slov vyčerpalo jeho síly, zavřel oči a zůstal nehybně sedět.

Marie mlčky převzala krabici a hned se ohlížela po dopisním papíře. Rozuměla otci. Měla hrdlo staženo lítostí, ani by promluvit nemohla.

Terezka nespala. Slyšela každé slovo. Především slyšela tatínkův unavený, smutný hlas. Jak asi pro mne trpí! pomyslila si a prudce zatoužila být zdráva jen kvůli němu, aby neměl starosti. Nadzvedla se. Použila vší své tělesné i duševní síly. Ukáže tatínkovi, že to s ní není tak zlé, že se brzy uzdraví, posadí se a zavolá na něho -- ale dopadla nazpět do podušek a zůstala nehybně ležet, bezmocná a nešťastná.

V zahradě už kvetly astry. Pestřily se všude podél cest, tvořily barevná kola uprostřed záhonků a Leonka jich nosila domů plnou náruč, aby jimi zaplnila kdejakou vázu.

„Dnes musíš na chvíli do zahrady,“ řekla v poledne k Marii. „Venku je příjemně. Už dávno jsi nebyla na procházce. Budu zatím u Terezky, neboj se, dám na ni dobrý pozor.“

Je tiché, sváteční odpoledne. Leonka sedí u okna v Terezčině pokoji. Chvíli se dívá do zahrady, kde se prochází Marie, chvíli čte v knize. Nemocná podřimuje. Občas Terezka tiše zasténá a vysloví Mariino jméno. Leonka si toho nevšímá, zbytečně by vstávala pro pouhé mluvení ze sna. Lea nezná Mariinu úzkost a hloubku smutku. Její srdce si ustavičně zpívá, i když rty mlčí, a přijde-li občas přece smutek, je to jen zaražené ticho, skropené několika slzami. Leonka je ráda na světě a nikdy nevěří, že by příští vteřina mohla přinést něco zlého. Ovšem, Terezka je nemocná, to je na pováženou. Ale vždyť se zase uzdraví. Jistě. Leonka se o ni ještě nezačala bát.

„Marie! Marie!“ V Terezčině výkřiku je úzkost člověka, náhle probuzeného strachem.

Leonka přece odložila knihu. „Chtěla bys něco, Terezko?“

„Kde je Marie? Chci Marii.“

V několika okamžicích je Marie u nemocné. Slyšela Terezčin výkřik otevřeným oknem až do zahrady. „Tady jsem, Terezko,“ vzala sestřičku za ruku. Ale Terezka ji nepoznává.

„Kde je Marie? Chci Marii!“ volá ustavičně. „Vždyť jsem u tebe,“ chlácholí sestra Terezku. Nadarmo. Marie! Marie!“ zoufale volá nemocná.

„Nepoznává tě. Snad ztratila paměť,“ zašeptala Leonka.

„To by bylo strašné!“ Marie se nahrbila jako pod břemenem.

„Co uděláme?“ bezradně se ptá Leonie. Ale Marie se neptá, Marie se vrhá na kolena, úzkost v jejích očích si vyhledala tvář Madony, korunované polními květy.

Ani Leonka se už nerozpakuje. Jako by země přitahovala kolena, nohy se jí podlomily v pokorné pokleknutí.

Podoba té, kterou chtějí prosit o přímluvu, pomáhá sestrám soustředit se k modlitbě. Marie si říká, vždyť Matka Boží byla žena jako my, i její děťátko zastonalo, rozumí naší bolesti.

„Pro úzkost svého mateřského srdce,“ vzlyká Marie nahlas.

„Oroduj za nás!“ Myšlenky Leončiny se sloučily s Mariinými v jednu prosbu.

„Pro lásku k svému Dítěti!“ „Přimlouvej se za nás!“

„Pro svou hrůzu na útěku do Egypta!“ „Neopouštěj nás!“

„Pro své slzy, když jsi viděla své dítě zmučené.“ „Pros u Boha za Terezku!“ „Vypros nám její uzdravení!“ „Maria! Maria!“

„Terezka slyší hlasy, rozumí slovům. Nepoznává však dívky, které klečí před sochou Madony. Poznává jen tvář Matky Boží. Ještě její paměť obestírá mlha, ale něco nového se dere na povrch. Je to zápas neurčitých myšlenek, hledání v temnu a padání do prázdna. Hrozný pocit, že se kamsi propadá, vybičoval v Terezii živelnou touhu po návratu všeho, co už ani nedovede pojmenovat, co se v ní třpytí jen docela slabým popraškem vzpomínky.

Jsou to sepjaté ruce. Pak květiny. Kdosi je klade na pokrývku lůžka. Kdo to byl? Měl milý hlas - hlas známý a drahý - Terezka znovu slyší tento hlas - pošli do Paříže - Marii Vítězné - za Terezku -

Panna Maria Vítězná. Bledé rtíky opakují šeptem tato slova. Nejsou to pouhá slova. Každé z nich se mění v tahy štětce, jenž rychle načrtává před Terezčiným zrakem obraz. Je to překrásný obraz ženy, která bělostnou nohou zašlapuje hada.

Něco v paměti zazářilo. Had. Had se jmenuje nemoc, která Terezku poznenáhlu vsoukává do svého temného jícnu. Ale je Panna Vítězná, jejíž noha přemáhá zlo.

„Maria!“ vydechla nemocná prosebně a dále se už modlí jen její myšlenky.

Terezka se dívá na podobu té, kterou prosí. Květy povadlého vínku na hlavě Madony vydechují novou vůni. Náhle nabraly odkudsi svěžesti do svých barev. A nehybná tvář Madony se pohnula.

Ne. Jiná tvář se dívá na Terezku - neboť socha zůstala v pozadí - ale u Terezky je Matka Boží, zářící a líbezná, tak překrásná, že i myšlenky v tu chvíli ztichnou údivem.

Madona se na Terezku usmála. Byl to úsměv nevyslovitelné něhy a lásky. Všechny bolesti rázem pominuly, zmizel žal i bázeň, Terezčino srdce naplňuje radost doposud nepoznaná.

Dvě velké slzy štěstí vytryskly z očí nemocné. Pojednou se vidí ve svém pokojíčku, Marie a Leonka klečí tu před sochou Madony a modlí se za ni.

„Marie! Leonko!“ Zvuk hlasu je pln blaženosti. Obě sestry se překvapeně ohlédly. Terezčin hlas byl příslibem velké naděje. Marie rychle přistoupila k lůžku, Leonka údivem zůstala klečet na jednom koleně. Vždyť se Terezka usmívá jako kdysi za dobrých časů! Jako by ji potkalo něco nesmírně radostného.

„Terezko!“ Marie si netroufá zeptat se, jak jí je, ještě kolísá mezi nadějí a nedůvěrou, ach, je to těžké uvěřit v zázrak, i když jsme o něj úpěli.

„Je mi tak dobře, Marie!“

„Vypadá jako zdravá,“ vydechla Leonka překvapeně.

Marie raději mlčí, bojí se, aby ji příští vteřina neudeřila zklamáním.

„Nemohla bych vstát?“ zvedá se Terezka na lůžku docela lehce. „Myslím, že to půjde. Opravdu, cítím se docela zdráva.“

Starý Martin se vracel z města. Chodíval v neděli odpoledne na nešpory, ani v době Terezčiny nemoci je nezanedbával. Vracel se domů v těžkých myšlenkách, co se tam asi dělo za jeho nepřítomnosti, zdali se Terezce nepřitížilo.

Na zahradě se zarazil. Z otevřených oken zaslechl veselý rozhovor děvčat. A hned následovala kaskáda perliček, jaké dovede vytrysknout jen Leončin smích. Bože, opravdu se tam smějí. Což zapomněly, že Terezka potřebuje klid?

V útržcích slov se pojednou zatřepetal hlásek, který Martinovi na okamžik zastavil tlukot srdce. Byl to hlas jeho princezničky.

Vzápětí zapochyboval. Jistě se mi to jen zdálo. Ale přece zrychlil kroky, aby už byl uvnitř.

Ve dveřích Terezčina pokoje zůstal překvapením stát. Terezka seděla v křesle, posunutém k akváriu, a krmila zlatou rybku. A vesele při tom povídala s Leonkou, která přestýlala její postel. Marie přišívala pentli na Terezčin podzimní klobouk.

„Táto, já už jsem docela zdráva!“ zvolala Terezka a běžela k otci. Líbala ho bouřlivě jako za starých zlatých časů.

„Můj zlatý, dobrý pane králi!“

Čížek a konopka

Na stole je rozevřený atlas, vedle něho knihy. Pero, ještě vlhké modrým inkoustem, spočinulo ve žlábku kalamáře. Terezka osušila poslední řádky v sešitě červeným pijákem, pak naklonila hlavu, aby přehlédla úpravu svého úkolu. Spokojeně si oddychla. Všechno v pořádku. Pro dnešek může učení nechat. Vstala a protáhla se. Teprve teď cítila slabou únavu. Při práci byla soustředěna, takže nic jiného nevnímala.

Učila se nyní ještě raději nežli dříve ve škole. Chodila k paní Binetové na soukromé hodiny. Její učitelka byla velmi vzdělaná dáma. Uměla zajímavě vyprávět, měla mnoho zkušeností z vlastního cestování. Zeměpis i dějiny se stávaly v jejích ústech živými příběhy s napínavými ději.

Nyní, když byla Terezie jedinou žákyní a nemusela se zdržovat jako při hromadném vyučování, dělala rychlé pokroky a paní Binetová ji považovala za svou nejlepší žačku. Také to panu Martinovi řekla. Tatínek měl z pochvaly velkou radost. Kudy chodil, tudy přemýšlel, jak by Terezku odměnil za její píli. Z Terezky se už stala štíhlá čtrnáctiletá dívka, ale v jeho očích to byla stále jeho malá princezna.

Bělovlasý Martin stojí na zahradě. Už mu nepadají kadeře do čela, naopak, čelo mu za poslední léta vyběhlo vysoko do vlasů. Začíná být holohlavý, jen rámeček vousů mu stále bujně lemuje tvář.

Martin volá do okna na Terezku. Světlá dívčí hlava se vyklonila z okna. „Tady jsem, tati. Chceš něco?“ „Už jsi hotova s úkoly?“

„Právě jsem dopsala poslední.“

„Tak smíme už k tobě na návštěvu, že ano?“

Terezka se diví. „Proč mluvíš v množném čísle? Vždyť jsi dole sám.“

„Ba ne. Jsme dva. Hned jsme nahoře.“

Terezka se nemůže dočkat, až se tatínek vybelhá do schodů. Otevře dveře dokořán a vyjde mu naproti. „Kde máš hosta?“ „Nebuď nedočkavá.“ Tatínek se rozhlíží pokojíkem, jako by tu byl ponejprv. „Měla bys tu trochu místa, princezno?“ „Nač, pane králi?“

„Pro malinkého sirotka.“

„Cože?“ vyjekne Terezka překvapeně a už se těší, že bude opatrovat děťátko. „Kde ho máš?“

Tatínek se potutelně usmívá. Aha, něco není v pořádku. Jakmile začne pan král pozdvihovat obočí a čechrat si vousy na bradě, poletuje v ovzduší něco žertovného. Táta se dovede tvářit vážně, zatím co s ním hraje deset šotků. Ale nedáme se jen tak lehce.

Terezka svraští čelo, zatváří se rovněž smrtelně vážně a zazpívá s operním přednesem: „Proč, pane králi, proč mlčí tvé rety?“ A z divadelní vznešenosti první věty přejde zcela nevznešeně do šibalského zamrkání očima. „Máš zálusk na řízek anebo na kotlety?“ Árie končí upřímnou pusou, kterou Terezka vlepí tátovi rovnou na bradu. Pan král je přemožen a srdečně se směje.

„Rarachu!“

„Jen to nezamlouvej a sem s tím sirotkem.“

Teprve nyní si Terezka povšimla, že má otec pravou ruku stále vzadu. Rychle ho oběhla. A hle, je tu ptačí klícka a v ní něco malinkého. Tatínek postavil klícku na učebnici francouzských dějin, rovnou na plnovous nějakému velikánu, ale Terezce to nevadí. Hlavní věcí je ptáčátko, pírko sem, pírko tam, dvě černé perličky na hlavě a žlutý zobáček uprostřed.

„Je nedávno po vylíhnutí. Musí se pečlivě opatrovat!“

„To víš, že ho budu opatrovat. A jaký je to vlastně pták?“ „Konopka. Nebude zpívat tak pěkně jako náš čížek, ale bylo by škoda nechat ji venku. Našel jsem konopku v zahradě pod stromem.“

„Budu se snažit, aby nám nezašla,“ slibuje Terezka a říká ptáčeti do zobáčku plno drobných, něžných slůvek. Pak pověsí klícku nedaleko jiné klece, ve které už poskakuje čížek.

Čížek je veselý pán v pestrém fráčku. Hopkuje sem a tam, zavěsí se na houpačku v kleci hlavou dolů, pak sebou mrskne a je na druhém konci klícky. Ocáskem kroutí ze strany na stranu a z ničeho nic se dá do krásného zpěvu.

Ach, ten umí zpívat! Není to zpěvák jen tak lecjaký. Chuděra konopka nestačí poslouchat, típ, típ, hlavičku naklání hned vlevo, hned vpravo. Alc na čížkově písničce nenajde chyby.

Už konopka povyrostla, už si zvykla na klícku i na Terezku. Důvěřivě usedá na dlaň, vždy na ní najde něco dobrého do zobáčku. Ta s dlaní také nějak zpívá, ale to by konopka nedovedla.

Zato čížkova písnička jí nedá pokoje. Je to přece pták jako já, a co on si za den nakudrlinkuje trylků! Mám přece zobák jako on, proč mi to nejde? Konopka nenaklání hlavičku a neposlouchá jen tak nadarmo. Však ona také něco dokáže, jen si počkejte!

„Tys jenom konopka,“ trylkuje posměšně čížek. „Tvoji páni rodiče toho moc neumějí a ty budeš po nich. Čížkové jsou čímani, má milá, kampak na nás! Slyšíš?“ A hned nasadil jeden za svých nejkrásnějších trylků.

Konopka to zkusila po něm. Až se začervenala, jak uboze dopadl její pokus. Tak znovu. A ještě.

„Slečno, račte toho nechat, ochraptíte,“ zazpíval čížek.

„Zítra je den taky,“ odsekla konopka a hopkovala svlažit si hrdlo kapkou vody.

Druhého dne začalo vše znova. Už si toho všimla i Terezka. Nasypala do klícky semence a povídá: „Kdepak ty, konopko! Přece nemůžeš zpívat jako čížek. Zpívej si jen po svém. Jenže, chudinko, ty ani nevíš, jak má konopka zpívat. Vždyť jsi, můj sirotku, žádnou konopku zpívat neslyšela, viď?“

Konopka této lidské písničce nerozumí, ale také se jí líbí. Nu, počkej, já ti zazpívám, jen co se tomu od čížka naučím, myslí si stále svou.

A sotva čížek spustí, hned konopka notuje po něm. Pak přišla kýžená chvíle. Konopka opět jednou slyší čížka. Napne hrdélko, ještě a ještě, hle, už se z něho řine písnička k nerozeznání stejná, jakou předzpěvuje čížek.

Pan čížek úžasem oněměl. Zato konopka se nemůže nasytit svého umění, znovu a znovu opakuje kouzelné trylky, až Terezka odtrhne oči od knihy. Ohlédne se ke

klecím. Cože? Opravdu. To zpívá konopka. A čížek jen poslouchá, sedě na bidýlku všecek zkoprnělý.

Terezka běží dolů. „Viktorko! Tatí! Celino! Leonko! Kde jste? Honem si pojďte poslechnout!“

„Snad nehoří,“ volá Viktorka z kuchyně. Nemá nikdy naspěch. Leonka s Celinou ochotně vyběhnou do hořejšího pokoje. Tatínek do schodů příliš rychle nemůže, ale přece ještě přijde včas, aby také slyšel vzácný koncert.

„Potom prý si každý pták zpívá, jak mu zobák narostl,“ vrtí hlavou Leonka.

Celina se obrátila k otci. „Víš, tati, jak jsem se ve škole těžko učila angličtině? Mluvit cizím jazykem, to bylo pro mne hrozně těžké. A tady to ptačí mrně se beze všeho samo naučilo čížkovsky.“

Všichni se tomu smějí.

„Ani pro konopku to nebylo lehké,“ řekla Terezka. „Kolikrát jsem si všimla, jak se marně snaží, vždyť jsem jí ještě nedávno sama domlouvala, aby toho nechala.“

„Je to obdivuhodná vytrvalost,“ diví se pan Martin. „Nikdy jsem ještě nic takového nezažil.“

O konopce se mluvilo po celý den. I Guérinovi byli pozváni, aby se přišli podivovat vytrvalé pěvkyni.

Toho večera si Terezka napsala do deníku:

Žádná potíž mě nesmí odradit od vytčeného cíle.

Dokáže-li má konopka být vytrvalá,

tím spíš to musím dokázat já.

Doslov

Terezka Martinová dokázala, co si umínila. Její cíl nebyl malý. Chtěla dosáhnout dokonalosti svatých. Po značných překážkách, které jí činily církevní úřady, byla předčasně přijata na Karmel. V patnácti letech se stala členkou řádu bosých karmelitek, sestrou Terezií Ježíškovou.

V přísném klášteře nebyl život lehký. Terezka přemáhala všechny potíže láskou a úsměvem. Dobře malovala a psala duchovní básně. Napsala také vlastní životopis „Dějiny duše“. V něm se též zmiňuje o svém dětství.

Terezie Ježíškova často říkala, že Bůh miluje veselá srdce, že miluje duše, které se naň usmívají. Sama se usmívala i tehdy, když na ni dolehla dlouhá, bolestivá nemoc. Zemřela ve čtyřiadvaceti letech na tuberkulózu. Před svou smrtí řekla: „Vždycky jsem plnila vůli Boží. Doufám proto, že po smrti bude Bůh také plnit má přání. Chci trávit své nebe tím, že budu na zemi neustále pomáhat jiným. Po své smrti sešlu na zem déšť růží.“

Její slova se podivuhodně splnila. Po mnoha náhlých uzdraveních - na její přímluvu - byl zahájen kanonizační proces (vědecké a právnické vyšetření života světice a posmrtných úkazů) a poté, v roce 1925, byla prohlášena za svatou.

Uvidíte-li v chrámě sochu nebo obraz mladé řeholnice s křížem a kyticí růží v náručí, pozdravte úsměvem Terezku Martinovou.

Životopis Terezky Ježíškové

1873 - narozena 2. ledna v Alençon ve Francii.

1887 - obdržela od svého otce povolení ke vstupu na Karmel po dovršení 15 let. Vrah Pranzini se díky Terezce obrátil na víru.

1888 - 9. dubna vstupuje do kláštera bosých karmelitek a stává se sestrou Terezií Ježíškovou.

1897 - 30. září umírá ve věku 24 let na tuberkulózu.

1925 - prohlášena za svatou.