Řeholní život je určitou specifickou podobou duchovního života. Samotný výraz "duchovní život" ukazuje na hluboké sepětí Bohu zasvěceného způsobu života s tajemstvím Ducha svatého. Jak ale vystihnout a popsat mnohotvárné působení Božího Ducha v životě řeholníka a v životě společenství? Shodneme se jistě na tom, že je velmi obtížné shrnout toto nesmírné bohatství do jediného pojmu nebo do jediné věty, protože působení Ducha v našem životě je mnohotvárné, nesmírně štědré, ale také tajuplné a v zásadě skryté. Štědrost, bohatství, nádhera beroucí dech, skrytost, nepřipomíná Vám to něco?

"Nebeské království je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je nebeské království, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji^[1]."

Náš Pán hovoří o Božím království, ovšem není toto Království darem sestupujícím od Otce^[2]? Není Královstvím spravedlnosti a dokonalé lásky? Nezačíná tajuplně v srdcích učedníků, aby se nakonec projevilo zduchovněním - definitivním vykoupením jejich těla^[3]? Jestliže Boží království má v posledním důsledku tvář Ježíše z Nazareta^[4], rozhodně není nesprávné vidět v něm i tajuplné působení Ducha, v němž je darován každý dar. Duch svatý, Bůh, který ze sebe sama činí úchvatný dar lásky^[5], je onou perlou a oním pokladem skrytým v poli, pro který řeholníci opustili všechno. Člověk se totiž může spodobit s Bohem, který se dává naprosto dokonale, bez výhrad a úplně celý, pokud učiní ze sebe sama totéž, totiž když se daruje cele a bezvýhradně. Takové sebedarování v síle lásky, která se vyjadřuje darem stejně jako milost se ve svátosti vyjadřuje viditelným znamením, může člověk uskutečnit jedině v síle Ducha svatého, a to platilo i pro člověka, Ježíše z Nazareta.

          "Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí^[6]."

Exegeté se zřejmě budou až do konce světa přít, koho myslel svatopisec oním tajuplným výrazem "věčný Duch". Kdo jiný je věčný kromě Boha? A jestliže se jedná o Ducha Božího, pak je to onen Duch, v jehož síle Ježíš působil a v jehož síle také svoje dílo dokonal na kříži. Oběť v biblickém slova smyslu není trpně snášeným sebezáporem, ale dokonalým vyjádřením lásky, je darem. Vždyť jedině radostného dárce miluje Bůh^[7]. Vrcholným darem je vydání sebe sama, sebedarování. Toto sebedarování Otce Synu a Syna Otci není nikdo jiný než věčný Duch. On je tedy oním posvátným obětním ohněm Boží lásky, který od věčnosti plane v Bohu a je životem Nejsvětější Trojice. Všechny lidské oběti mají smysl jedině tehdy, pokud jsou proměněny ve světlo a žár tímto ohněm sestupujícím z nebe^[8]. To je také smysl vzývání Ducha svatého při eucharistii, tedy epikleze. Naprosto nepřekonatelným svátostným znamením této lásky, tohoto sebedarování až na dno, je kříž Ježíše z Nazareta. Proto také evangelista Jan neváhá naznačit, že Ducha daruje již Ukřižovaný.

 "V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven."^[9]

Ježíšovo oslavení se ovšem podle Jana uskutečňuje již v hodině kříže. Dar Ducha je naznačen podivuhodným výrazem z Jn 19,30, kdy je Ježíšův poslední výdech popsán jako dar Ducha. Jan tedy vidí v dokonání Ježíšova úkolu, v posledním výdechu Ukřižovaného, svátostné znamení darování Ducha, jehož byl Nazaretský mistr vrcholným nositelem. Navíc voda vycházející z Kristova probodeného boku^[10] se zdá být symbolem Ducha, o němž se hovoří v Jn 7,37. Tradiční výklad spatřoval ve vodě symbol křtu a v krvi symbol eucharistie, ovšem pořadí není voda a krev, ale krev a voda. Jinými slovy: krev znamená dar vlastního života a voda dar Ducha, dar nového života, který je vylit na učedníky zosobněné v Matce a v učedníkovi, kteří vytrvali pod Ježíšovým křížem.

Vraťme se ale k základnímu textu Jn 7,37n. Ježíš tam říká, že učedníci budou nejenom přijímat Ducha, ale že jej budou také dávat, protože i z jejich nitra potečou prameny živé vody^[11]. Cena, kterou budou muset učedníci zaplatit za to, aby směli mít podíl na Ježíšově poslání darovat Božího Ducha musí být obdobná jako ta, kterou zaplatil náš Mistr. Jinými slovy: čím více se budeme podobat Ukřižovanému, tím zřetelněji se na nás bude projevovat jeho sláva a tedy i to, že budeme ostatním zprostředkovat jeho, tedy Kristova, Ducha. Proto také pravá bohoslužba učedníků spočívá v tom, že mají přinášet sebe samé jako oběť Bohu v síle Ducha svatého^[12]. Nejsou snad charizmata dary, jež Bůh dává celému společenství skrze někoho, kdo k tomuto společenství patří? Nemá každá řeholní rodina své specifické charizma, tedy vybavení k úkolu a poslání k určité službě ve prospěch celého Kristova tajuplného těla? Máme tedy podíl na Kristově prostřednické úloze, jsme prostředníky v jediném Prostředníku mezi Bohem a lidmi, člověku Ježíši Kristu^[13].

To je také smysl všeho našeho umírání s Kristem^[14]. Neumíráme vnitřně proto, že bychom byli milovníky zmaru a smrti, lidé bojící se příchodu nového věku, jak napsal kdesi Vančura, ale proto, že jsme milovníky života a nositelé života v plnosti^[15], jejž nám daroval náš jediný Pán a Mistr, Ježíš z Nazareta. Jsme tedy povoláni k plodnosti pro Boží království, jsme povoláni k tomu, abychom svým sebedarováním Bohu dávali život světu spolu s Kristem. Bůh nás tak nesmírně miloval, že z nás skutečně učinil své syny a dcery, bratry Ježíše Krista^[16], nositele životodárného Kristova Ducha, spolupracovníky na díle vykoupení a spásy. Tato spása se projevuje v první řadě jako přemožení zla hříchu odpuštěním, které vrcholí ve smíření, pokud ovšem zhřešivší člověk přijme dar odpuštění.

"Téhož dne - prvního dne po sobotě - ... přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: Pokoj vám. Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. ... dechl na ně a řekl jim: Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou^[17]."

Vzkříšený je dárcem pravého pokoje, cena tohoto pokoje je patrná z toho, že ukazuje učedníkům své rány. Odpuštění hříchů znamená překonání toho, co odděluje, toho, co brání plnému prožívání tajemství společenství člověka s Bohem a člověka s ostatními lidmi. Sjednocující silou tohoto nového společenství svatých je Duch svatý, který je jakoby duší^[18], jež vnitřně sjednocuje tajuplné Kristovo tělo, tedy církev. Pán dává moc odpouštět hříchy, moc překonávat každé rozdělení, svým apoštolům, jejichž nástupci jsou biskupové. Hlavním úkolem biskupů je tedy vytvářet jednotu bratří v Kristu mocí onoho Ducha, jehož nám náš Mistr daroval za cenu svého bezvýhradného sebevydání na oltáři kříže. Úkol spolupracovat na díle všeobecného smíření je ovšem svěřen celé církvi, která je svou podstatou nevyhnutelně usmiřující. Jinak by totiž nemohla být svátostí jednoty celého lidského rodu.

"A tak lze úkol církve, jistě velmi obsáhlý a složitý, velice těsně však spojený s Kristovým posláním, stručně shrnout v povinnosti, která je pro ni nejpřednější, smířit člověka: s Bohem, se samotným člověkem, s bratry, s veškerým tvorstvem, a to trvale, protože, jak jsem řekl jinde, církev je svou podstatou vždy smiřující^[19]."

Usmiřovat, odpouštět strpěné bezpráví a přetavovat jej v nabídku Boží spásy, v nabídku smíření jako nového života, to je jistě úkol pro všechny učedníky, nicméně obzvláštním způsobem je to svěřeno řeholníkům, kteří se svobodně rozhodli pro život v pokání. V prvních staletích se toto vědomí projevovalo v Božím lidu i tím způsobem, že hříšníci se vyznávali ze svých vin řeholníkům, jak to dosvědčuje především prastará praxe pokání zejména ve východní církvi. Kdo však zakusil pravé bezpráví, ví velmi dobře, jak nesmírně obtížné je odpustit. Odpuštění není lidskou záležitostí, jen Bůh je dost silný na to, aby přemohl každý lidský hřích. Dokladem této nezdolné síly Božího odpuštění, díky němuž ještě trvá tento náš svět, je kříž jednorozeného Syna. I my jsme vybaveni Božím a Kristovým Duchem, a proto i my máme být v tomto světě svátostí nepřemožitelnosti Boží lásky tím, že díky této nezdolné Boží síle odpustíme ze srdce všem, kteří nám jakkoli ublížili. Tak smíme na svém vlastním těle zabíjet hřích, protože odpuštěním přerušíme věčný koloběh odvety. Odpuštění slouží v první řadě nám samým, protože osvobozuje naše srdce od strpěného zla a představuje otevřené dveře smíření, pokud ovšem poškoditel přijme tuto skvostnou nabídku nového začátku života v míru a ve společenství.

Na prvním místě je třeba odpustit pochopitelně vlastním spolubratřím a spolusestrám, představeným a podřízeným. Jak často jsou naše společenství vnitřně neusmířená, jak často v nich vítězí neláska, závist, nepochopení, jak často zaměňujeme pravý duchovní život v úsilí o dokonalou lásku za sobecké a sebestředné "sebeposvěcování" v čistě farizejském duchu. Nedivme se pak, že naše neláska nedovoluje druhým rozpoznat v nás Kristovy učedníky a uvěřit, že Kristus je skutečným a definitivním Božím vyslancem^[20]. Podle mé vlastní zkušenosti Ďábel útočí především na naše vzájemné vztahy, a tak dokáže velmi účinně znehodnocovat celý náš řeholní život. Dále pak musíme usilovat o pravé odpuštění těm, kteří nás pronásledovali a dokonce usilovali o naše zničení. Budeme v síle Božího Ducha odpouštět i těm, kteří vůči nám chovají zášť a nenávist i dnes. To je náš duchovní boj, to je naše pravá vnitřní askeze. To je skutečné budování Kristova těla. To je sjednocování rozděleného křesťanstva, tedy pravý duchovní ekumenismus. To je vytváření jednoty celého lidského rodu. To je práce pro Boží království. Silou působící tyto divy je Duch Boží, Duch svatý, Duch, který z nás vytváří Boží lid a vede nás k plnosti společenství svatých.

Duch oběti, Duch daru a sebedarování, oheň trojičné lásky vržený na zem Kristem, Duch jednoty a smíření, Duch Ukřižovaného a Vzkříšeného Krista, poklad skrytý v poli a nádherná perla proměňující naše srdce a celý náš život. V Něm dostává všechno nový smysl. Jedině díky jeho síle je možné žít v pravé svobodě pro Boží království, v pravé chudobě a v poslušnosti až k smrti na kříži, a tak spolu s Kristem a v Kristu proměňovat tento svět podle Božího záměru. Jestliže ale tento Duch se projevuje prostřednictvím Kristova lidského těla, jestliže se určitým způsobem spojuje s tajemným Kristovým tělem, tedy církví, jestliže nás posvěcuje a chce proměňovat naše těla, pak bychom si měli uvědomit, že biblicky vzato slovo duch není protivou hmoty nebo těla jakožto stvoření.

"Když hovoříme o duchu a když říkáme, že Bůh je duch, co chceme vlastně říci? Hovoříme hebrejsky nebo řecky? Když mluvíme řecky, tvrdíme tím, že Bůh je nehmotný. Jestliže mluvíme hebrejsky, tím samým tvrdíme, že Bůh je uragan, bouře, síla, jíž není možno vzdorovat. Z toho všeho pak vyplývá i dvojznačnost našeho výrazu spiritualita. Spiritualita spočívá v tom, že se staneme nehmotnými, anebo v tom, že jsme naplnění Božím Duchem^[21]?"

Být duchovní neznamená být nehmotný nebo bez těla. Vždyť tělo je chrámem Ducha^[22], a tělo se tak má stávat určitým způsobem jakousi svátostí Ducha, který v něm přebývá. Žít podle Ducha znamená učinit ze svého těla nástroj smíření, nástroj vyjádření dokonalé lásky, dokonalého sebedarování, a tak je přivádět k vyvrcholení procesu spodobení s Kristem, ke slávě vzkříšení. Skrze toto tělo vstupuje do božské sféry celý hmotný svět, jehož jsme částí i určitým miniaturním obrazem. To je také jeden ze základních rozměrů křesťanské ekologie, která se nesmí omezovat pouze na harmonické uspořádání přírody. Křesťanům jde o cosi mnohem většího: Jde o osvobození tvorstva z otroctví hříchu a o dokonání díla stvoření.

"Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu^[23]."

Naším úkolem je hlásat evangelium nejen lidem, ale všemu stvoření^[24], jež nám bylo svěřeno, abychom je obdělávali a chránili^[25] a abychom je v síle Ducha, který je dárcem života, přiváděli k plnosti slávy. V prvních staletích odcházeli mužové i ženy na poušť, aby tam zápasili se zlým duchem a aby proměňovali svojí modlitbou a prací pustinu v zahradu, která by se podobala zahradě míru a pokoje, o níž nám vyprávějí první strany Písma svatého. V dnešním světě, který Jan Pavel II. definoval jako civilizaci smrti, je třeba, aby především řeholníci byli svědky pravé kultury života, kultury inspirované Tím, který je Dárcem života v plnosti. Řeholník je v síle Ducha znamením eschatologické plnosti nejen člověka, ale všeho stvoření.

Jistě se všichni shodneme na tom, že základním rozměrem  řeholního života je užší následování Ježíše Krista. On je cestou, která postupně proměňuje toho, kdo jí prochází. Nicméně nesmíme zapomínat, že síla, díky níž jsme na tuto cestu uvádění a díky níž na této cestě smíme činit pokroky, je Duch svatý. On je oním Božím Dechem, který napíná plachty modliteb, sebezapření, poslušnosti zavěšené na ráhnoví kříže, a tak je silou poslání. Vždyť stejně jako Kristus začal svoje veřejné působení Zjevitele, tedy proroka, a Osvoboditele - Spasitele, tedy krále, v síle Božího Ducha; tak i církev začala své veřejné působení v síle téhož Ducha, kterého dostala v den Letnic.

Z toho, co jsme řekli, je patrná i hlavní služba, kterou by měli řeholníci poskytovat celému tělu církve. Představíme-li si církev jako plachetní loď, pak řeholníci by měli napínat v ráhnoví, jež se podobá Kristovu kříži, plachty modliteb, sebedarování, poslušnosti a zachycovat jako první sílu Božího Dechu, díky němuž se celá loď pohybuje směrem k plnosti Božího království. Církev nutně potřebuje tuto službu, protože bez ní jí bude chybět síla, která ji žene vpřed. To je naše povolání, to je naše společné charizma, jež dlužíme všem bratřím a sestrám.

Jestliže poslání církve je neseno silou Božího Dechu, pak se tu vlastně s určitou mírou analogie opakuje to, co je patrné v životě našeho jediného Pána a Mistra. On je vtěleným Slovem. Toto Slovo spočívá od věčnosti v Otcově mysli. V okamžiku, kdy je vyřčeno, tedy v okamžiku, kdy se stává tělem, musí je nést síla Božího Dechu. Bůh tedy vyslovuje sebe sama ve stvoření jedině mocí a silou svého Dechu, svého Ducha. Jestliže ale síla tohoto Dechu Božího pronikne stvoření tak, jako se tomu stalo v Kristu, Bůh se stává opravdu všechno ve všem^[26].

"Bez něho je Bůh vysoko, Kristus zůstává daleko v minulosti, evangelium je mrtvou literou, církev je pouhou organizací, autorita je jenom vládou, misie jsou pouhou propagandou, liturgie se stává zaříkáváním, křesťanské jednání zůstává pouhou morálkou pro otroky. V Něm se však celý vesmír pozvedá a štká v porodních bolestech rodícího se Království, vzkříšený Kristus je přítomen, evangelium je mocí života, církev nabývá významu trinitárního společenství, autorita je osvobozující službou, misie jsou trvalými Letnicemi, liturgie je zpřítomněním a předchutí, lidské konání je zbožštěno^[27]."