|
DESET MEDITACÍ O MATCE BOŽÍ - DUCHOVNÍ PŘÍPRAVA NA 50. VÝROČÍ VYHLÁŠENÍ DOGMATU O NANEBEVZETÍ PANNY MARIE |
|
Prvního
listopadu 1950 prohlásil velký papež Pius XII. dogma o
nanebevzetí panenské Bohorodičky Marie. Nanebevzatá je velkým
eschatologickým znamením již tajuplně realizovaného i přicházejícího
Božího království. doc. ThDr. Ctirad Václav Pospíšil OFM |
(23. 10. 2000)
Před padesáti lety o slavnosti Všech svatých prohlásil papež Pius XII., že nanebevzetí Panny Marie je zjevenou pravdou, a proto je třeba, aby ji křesťané přijímali s odpovídající vírou a úctou.
Co to znamená? Pravd víry rozhodně nepřibývá, víra je přece jediná, neměnná a i dnes musí být tatáž jako na počátku církve. Boží lid po vzoru Matky Boží však ustavičně rozjímá dar Božích pravd, bez nichž není svobody a života v plnosti. Církev je jako žena, která se probírá darovaným pokladem zjevení a postupně bere do rukou jednotlivé klenoty - pravdy víry. Hledí na ně a uvědomuje si jejich důležitost, nádheru a velikost lásky Boží, která se za tím vším skrývá. Někdy vezme tato žena do rukou šperk a není si zcela jista, zda k pokladu zjevení opravdu patří. Poprvé církev do svých rukou uchopila pravdu o nanebevzetí Panny Marie v pátém století. Rozvažovala pak tisíc pět set let, až nadešel čas stanovený Bohem. Bylo to po nejstrašnější válce v dějinách. Bylo to v polovině přetěžkých zkoušek právě se uzavírajícího století lidských dějin. A právě v této plnosti času pod vedením Ducha svatého církev jasně poznala, že znamení Ženy oděné Boží slávou, nanebevzaté Bohorodičky, znamení Matky, znamení života v jeho plnosti, znamení přicházející budoucnosti, znamení veliké naděje opravdu patří k pokladu zjevení. Strom tradice, jehož kořeny jsou zapuštěny v Písmu, jehož kmen prochází staletími církevních dějin a rozkošaťuje se do bohatého větvoví liturgické úcty a teologického bádání konečně vydal kýžený plod.
Zjevení je nevýslovný dar Boží, hlubší porozumění tomuto daru je projevem toho, že církev pod vedením Ducha svatého roste ke stále větší zralosti, že se stále více připodobňuje Té, která je s tělem i duší ve slávě svého jediného syna, našeho Pána Ježíše Krista.
Pár dní před posledním adventem tohoto tisíciletí vezměme i my do rukou klenot Mariina nanebevzetí a s velikou vděčností přemítejme o tom, co to všechno znamená.
(24. 10. 2000)
Patří opravdu jasný klenot Mariina nanebevzetí k pokladu zjevení? S touto otázkou se Pius XII. počátkem roku 1946 obrátil na celou církev reprezentovanou biskupy. Neomylnost ve věcech víry patří v první řadě celé církvi, Petrův nástupce není ani majitelem pravdy ani vlastníkem církve, má na této neomylnosti svůj jedinečný a zcela nezastupitelný podíl. On není pánem, je služebníkem služebníků Božích a prvním vyznavačem Pravdy, jíž slouží stejně jako všichni, kdo ji upřímně hledají čistým srdcem.
Dlouho předtím, než začala poslední fáze cesty k dogmatizaci, se na Petrova nástupce obracela řada křesťanů s žádostí o prohlášení nového dogmatu. Již na Prvním vatikánském koncilu tak učinilo 195 biskupů. Pak následovaly petice z celého světa. Pokud se týká Čech a Moravy, celkový počet žádostí dosahuje úctyhodné sumy 37.669. Jednotliví biskupové v Čechách a na Moravě většinou ještě před rokem 1918 podali nebo podepsali celkem 14 žádostí. Z Itálie obdržel Svatý stolec bezmála jeden a půl miliónu žádostí, nejvíce jich však přišlo ze Španělska - 1.714.636. Celkový počet hlasů volajících po dogmatizaci je 8.086.396.
Boží dar pokladu víry je tedy také velkým a zavazujícím odkazem těch, kdo patřili ke Kristovu tajemnému tělu před námi. Víra nás spojuje s Bohem, mezi námi navzájem, spojuje nás ale také s našimi předky a předchůdci, i jim se musíme odpovídat za to, jak s tímto nevýslovně cenným pokladem nakládáme a jak jej předáváme dál. Všechny žádosti o prohlášení dogmatu o nanebevzetí dokládají velikou lásku a úctu Božího lidu k Matce Páně. A právě veliká láska dospívá velmi často k poznání tajemství milované osoby mnohem dříve a přímočařeji než pouhý rozum.
V procesu dogmatizace se nám před očima objevuje úchvatný organismus tajemného Těla Kristova, tedy církve. Jedině tehdy, když poznáme její pravou tvář, když si uvědomíme, že církev jsme skutečně my všichni, můžeme také zakusit radost z církve, radost z nevýslovného daru pravdy a spásy, které září ve své plné a definitivní podobě právě na Ženě oděné jasem Boží slávy.
III. Kořeny pravdy nanebevzetí Bohorodičky v Písmu
(25. 10. 2000)
Událost samotnou nám nelíčí žádný očitý svědek. Písmo o nanebevzetí Panny Marie rovněž výslovně nehovoří. To však neznamená, že rozum osvícený vírou a láskou není s to v Božím slově zachytit určité narážky na toto tajemství, narážky, které nejsou dílem lidského pisatele, nýbrž Božího Ducha, který proniká i nejskrytější hlubiny Boží, který inspiroval autory svatých knih a bez jehož pomoci nemůžeme správně rozumět tomu, co stojí psáno v Knize knih. Ta nejzásadnější výpověď Nového zákona spočívá v tom, že Matka je vždy velmi těsně spojena se svým božským Synem:
"Veškerá tato argumentace i úvahy svatých otců a teologů mají jako poslední základ Písmo svaté, jež nám staví před oči vznešenou Matku Boží úzce sjednocenou se svým božským Synem a vždy mající účast na jeho údělu (Munificentissimus Deus = MD č. 38)."
Jestliže Bůh Otec vyžaduje Mariin souhlas k tomu, aby se mohl vtělit jeho Syn, jestliže je s ní Ježíš Kristus úzce, tedy i tělesně spjat jako dítě s matkou, jestliže ona ukládá v srdci a pokorně rozjímá nad vším, co se týká jejího jednorozeného syna, jestliže stojí pod jeho křížem a v srdci trpí spolu s ním a v tichosti říká své mateřské ano k jeho sebevydání na dřevě kříže, jestliže je spolu s učedníky při tom, když její Syn sesílá církvi, svému tajemnému tělu Otcova i svého Ducha, jak by mohla nebýt dokonale spojena s Ježíšem v jeho slávě. Stačí tedy jen nepatrně prodloužit linii svědectví Písma o spojení mezi Matkou a jejím božským Synem, o Mariině spolupráci na Kristově díle spásy a je zřejmé, že poslední kořen pravdy o nanebevzetí se nachází ve svatých knihách Písma.
Vedle toho Pius XII. připomíná celou řadu míst, jichž teologové a kazatelé používali, když hovořili a Mariině nanebevzetí: Gn 3,15; Ex 20,12; Iz 60,3; Žl 45,20.14-16; Žl 132,8; Pís 3,6; 4,8; 6,9; Lk 1,28; 1,42; Zj 12. V nanebevzetí se zjevuje plnost Mariina podílu na Ježíšově vítězství nad hříchem, satanem a smrtí. Ona je novou archou úmluvy, která je nyní skryta u Boha (srov. Zj 11,19).
IV. Nanebevzetí jako tajemství pokory a víry
(26. 10. 2000)
Mariino úzké spojení s Ježíšem Kristem krásně dokladují dva novozákonní hymny, které se tak často modlíme v liturgii hodin. První je z listu Filipanům (2,6 - 11). Hovoří se tam o tom, jak se Ježíš Kristus dobrovolně učinil služebníkem, ba otrokem, ponížil se a stal se poslušným až k smrti na kříži. Hlubina kříže je hlubinou slávy Ježíšova synovství, jehož výsost se zjevuje ve vzkříšení a v nanebevstoupení. Druhý hymnus je Magnificat z první kapitoly Lukášova evangelia (1,46 - 55). Maria sebe samu nazývá služebnicí, ba otrokyní Páně, avšak i její pokora není ničím jiným než hlubinou oné slávy, pro niž ji budou velebit všechna pokolení. Celý Nový zákon úplně vyvrací naše staré představy o slávě a o moci. Ta pravá sláva je zároveň nejhlubší pokorou, vždyť Boží všemohoucnost se z našeho hlediska zcela paradoxně zjevuje v bezmoci Ukřižovaného.
Stejně jako Syn svou poslušností napodobuje Otce, který sám je pro Syna jediným pravým přikázáním (srov. Jn 5,19), tak Maria následuje a napodobuje vtělenou Boží Pokoru a Slávu, Služebníka a Krále všech věků, svého syna, našeho Pána Ježíše Krista. Nynější výsost Mariina oslavení je již přítomna v oné hlubině slávy a moci, kterou nazýváme pokorou. Proto se Maria v Magnificat tak nevýslovně raduje ze svého údělu služebnice a vidí v něm skrytě přítomnou onu slávu, která převyšuje každé lidské pomyšlení.
Cesta následování nebyla pro Marii rozhodně procházkou růžovým sadem. Jsme-li zcela upřímní sami k sobě, pak nám skutečnost, že se Bůh stal člověkem, musí vyrážet dech. Je to cosi tak úchvatného, že se to zdá být k neuvěření. My jsme neviděli Ježíše jako malé robátko, my jsme nemuseli čistit jeho plenky, neviděli jsme ho, jak se učí mluvit, jak roste, jak se vyptává. Nedostatek této zkušenosti nám usnadňuje věřit tomu, že je pravým Božím Synem. Pro Marii, která měla denně před očima pokoru jeho pravého lidství nebylo rozhodně snadné věřit v jeho božství. Vždyť kdo z Ježíšových tělesných příbuzných v něho uvěřil? Nebylo to snadné ani pro první učedníky, kteří s ním chodili po Palestině. Ti v Ježíšovo pravé Boží synovství plně uvěřili až když ho uviděli ve slávě vzkříšení a tuto víru nám předali. Uvěřit není lehké pro nikoho, víra je v první řadě nesmírný dar.
Mariino nanebevzetí zjevuje nejen slávu skrytou v hluboké pokoře Boží služebnice, ale také úchvatnou vznešenost víry v Ježíše Krista, pravého Božího Syna.
(27. 10. 2000)
Mnozí autoři vidí určité podobnosti mezi úryvky z Druhé knihy Samuelovy 6,2-11 a z Lukášova evangelia 1,39-56. V prvním textu se hovoří o přenesení Archy úmluvy, ve druhém o tom, jak Maria nesoucí pod srdcem vtěleného Božího Syna navštívila Alžbětu. Obě události se odehrávají v Judeji (2 Sam 6,2 - Lk 1,39). Jak David (2 Sam 6,5.12), tak Jan Křtitel (Lk 1,41.44) projevují svoji radost nad Hospodinovou přítomností, kterou znázorňuje Archa úmluvy na jedné straně a Maria na straně druhé. Posvátnému hlomozu trub doprovázející přenos Archy (2 Sam 6,15) odpovídá Alžbětino hlasité zvolání před příchozí Marií (Lk 1,42). Přítomnost Archy (2 Sam 6,11-12) stejně jako přítomnost Marie (Lk 1,41-42) je zdrojem požehnání. Archa (2 Sam 6,11) i Marie pobývají na návštěvě po dobu tří měsíců (Lk 1,56).
Starozákonní Archa úmluvy byla uložena ve velesvatyni Jeruzalémského chrámu až do roku 597 před Kristem, kdy bylo Davidovo město dobyto a vypleněno Nabuchodonozorem (srov. 2 Kr 24,13) a definitivně zničeno v roce 587 (srov. 2 Král 25,9-17). Mezi uloupenými a zničenými posvátnými chrámovými předměty není ze zbožných ohledů zmíněna Archa. Tím se otevřela cesta různým úvahám o jejím osudu. Zrodila se tradice o tom, že prorok Jeremiáš Archu zachránil a ukryl na bezpečném místě. Ohlas těchto tradic nacházíme například v 2 Mak 2,4-8. V knize Zjevení čteme zmínku o tom, že v nebeském chrámu přebývá Boží schrána úmluvy (srov. Zj 11,19). Archa jakožto znamení Boží přítomnosti uprostřed jeho lidu je stejně nezničitelná jako smlouva, jako samotná Boží věrnost, na níž tato smlouva stojí. To je také pravá vypovídací hodnota výroku o spočinutí Archy úmluvy u Boha v nebi. Od okamžiku, kdy se Maria stala příbytkem pravého Božího Syna, stala se také živým znamením jeho přítomnosti uprostřed Božího lidu, stala se Archou úmluvy nové smlouvy. V původní Arše byly uloženy, kromě jiného, desky zákona. V Marii je uložen celý Nový zákon, samo Boží Slovo. Zákonem vepsaným do desek našich srdcí je jediný vtělený Boží Syn, jehož máme následovat a napodobovat, a tak se stávat Božími syny a dcerami v Kristu. Z toho všeho vyplývá, že nová Archa, celá Mariina lidská bytost musí být stejně neporušitelná, jako je nezničitelná Boží věrnost. Kdyby nebyla tato přeposvátná Boží Schrána přenesena k Bohu, odporovalo by to samotné Boží věrnosti smlouvě zpečetěné krvi jeho Syna ve večeřadle a na kříži. A to se zdá být zhola nemožné.
(28. 10. 2000)
Nuže tedy dobře, v Písmu můžeme odhalit kořeny naší víry v nanebevzetí Panny Marie, ale jak je to se souhlasem těch generací křesťanů, které o tomto tajemství přímo nehovoří? Výslovné úvahy o této Mariině výsadě a příslušné liturgické svátky se objevují až na sklonku pátého a spíše v šestém století.
Nejprve je třeba si uvědomit, že Mariino nanebevzetí je tajemstvím, které mělo být po určitou dobu skryto. V prvních stoletích by se totiž mohlo snadno stát, že lidé by začali nanebevzatou Pannu Marii považovat za cosi víc, než člověka. To Bůh nechtěl. Až v době, kdy byla jasně formulována víra v tajemství Trojice a kdy bylo také jasně vysloveno christologické dogma, tyto omyly tolik nehrozily.
Dále je třeba si uvědomit, že základem všech Mariiných tajemství je její vyvolení k tomu, aby byla Matkou vtěleného Božího Syna. Tato velkolepá výsada je jako světlo, v němž jsou přítomny všechny barvy spektra, tedy všechny ostatní Mariiny výsady. Světlo září, barvy spektra jsou v něm plně přítomny, ale člověk je spatří a uvědomí si jejich realitu až v okamžiku, kdy dokáže hlouběji proniknout do tajemství tohoto světla. Tento obraz nám dovoluje tvrdit, že ten, kdo kdysi vyznával Marii jako panenskou Matku Boží, zároveň tím nepřímo vyznával i Mariin dokonalý podíl na Synově vítězství nad smrtí a hříchem, její mateřský vztah k dalším Božím dětem, její naprostou neposkvrněnost hříchem, její spolupráci na díle naší spásy, její nanebevzetí a i tělesné přebývání ve slávě.
Není tedy náhodou, že dogmatická definice hovoří o nanebevzetí Bohorodičky a Panny, vždyť Boží mateřství je kořenem této výsady a panenství znamená neporušenost, která se vrcholně projevuje právě v nanebevzetí.
"... Naší autoritou vyhlašujeme, prohlašujeme a definujeme jako Bohem zjevené dogma, že neposkvrněná Bohorodička a ustavičná Panna Maria, když se uzavřel běh jejího pozemského života, byla vzata s duší i tělem do nebeské slávy (Munif. Deus č. 44).
Skutečnost Mariina Božího mateřství vyznává Písmo a i apoštolští otcové, například svatý Ignác z Antiochie hovoří jasně o tom, že Ježíš Kristus se zrodil přede všemi věky z Otce a v plnosti času z Marie. Gnostici, kteří popírali pravé Ježíšovo lidství, a proto i pravé Mariino mateřství, hovořili o tom, že Ježíš přišel skrze Marii, porod by tedy byl pouze zdánlivý. Je jisté, že všichni ti, kdo hájili pravé Ježíšovo lidství a pravé Mariino mateřství, by řekli své ano k tomu, že Bohorodička je nyní i tělesně ve slávě svého Syna.
(29. 10. 2000)
Pius XII. jasně říká, že prohlášení dogmatu o nanebevzetí má být oslavou nejsvětější Trojice.
"My, ... pevně doufáme, že toto slavnostní prohlášení a definice nanebevzetí nemálo prospěje celému lidstvu, protože se stane oslavou nejsvětější Trojice, s níž je Panna a Bohorodička spjata jedinečnými svazky (Munif. Deus č. 42)."
Zamysleme se nyní nad tím, co naznačuje velký papež, který provedl Boží lid těžkými dobami nejstrašnější z válek v dějinách a jemuž církev i svět dluží vděk i hlubokou úctu za tak mnohé.
Podle toho, co říká evangelista Lukáš (srov. Lk 1,35), je Boží mateřství úzce spjato s působením Božího Ducha v Panně jménem Maria. Totéž ale platí o definitivním oslavení těla, které přece spočívá v tom, že tělo je plně proniknuto Božím Duchem (srov. např. Řm 8,11). Základem oslavení celé Mariiny bytosti je to, že při početí vtěleného Syna byla celá její bytost proniknuta Duchem svatým. To, co bylo v Nazaretě a v Betlémě skryté, se plně projevuje v oslavení pokorné Služebnice Páně.
O Mariině vztahu k Ježíši Kristu jsme již hovořili. On je pro ni zákonem dokonale a nepřekonatelně vepsaným do nejen do jejího mateřského srdce, ale také do jejího těla. Proto se mu připodobňovala, proto s ním byla stále úzce spojena zejména svou pokorou a vírou. Nezapomínejme na fakt, že mateřství se nevztahuje pouze na početí a porod. Bonaventura kdesi říká, že Maria pokračovala ve svém porodu pod křížem. V Betlémě porodila bez bolestí, protože její mateřství nebylo ve stínu Evina a Adamova provinění. Pod křížem měla porodní bolesti, když říkala své Ano k Synovu sebevydání. Toto mateřství se dovršuje - univerzalizuje při nanebevzetí, protože ona má být v řádu milosti matkou všech Ježíšových bratří a sester. Toto univerzální mateřství je v řádu milosti stejně jako Boží mateřství tenkrát v Nazaretě a Betlémě, ale není, stejně jako tenkrát v Nazaretě a Betlémě, bez těla. Která matka dává pravý a plný lidský život bez těla? Stejně jako v Eucharistii a ve všech ostatních svátostech se Boží láska k nám projevuje viditelně, hmatatelně tedy tělesně, tak také v otevřené náruči nanebevzaté Matky se zjevuje tatáž Boží láska k nám skutečně tělesným způsobem.
Boží mateřství, které je v řádu milosti a přece není netělesné, je úzce spojeno s faktem, že zrození Božího Syna z Panny je dokonalým obrazem jeho věčného vycházení z Boha Otce. Jistěže nepřekonatelným obrazem Boha Otce je vtělený Syn, nicméně mateřské rysy Boha Otce dokonale zjevuje Matka Boží, jejíž předurčení k této výsadě je totožné s Božím rozhodnutím poslat svého Syna v těle. Je možné, aby nebyl plně oslaven celý tělesný obraz vnitrobožského vycházení, tedy jak Spasitel, tak jeho Matka? Není Mariina skrytost odrazem tajuplné skrytosti Boha Otce?
V nanebevzaté panenské Bohorodičce máme tedy úchvatný obraz nejsvětější Trojice, a právě to je také pravým zdrojem naší tiché radosti, která je zároveň nezdolnou silou proměňující naše srdce i svět kolem nás.
(30. 10. 2000)
V dokumentech Druhého vatikánského koncilu nacházíme následující myšlenku:
"Při slavení ročního okruhu Kristových tajemství uctívá svatá církev se zvláštní láskou blahoslavenou Marii, která je nerozlučně spjata s vykupitelským dílem svého syna. V ní církev obdivuje a chválí nejvznešenější plod vykoupení. V ní jako v čistém obraze s radostí nazírá to, čím sama touží a doufá zcela být (SC 103)."
Jaký div, že nanebevzatá Bohorodička a ustavičná Panna Maria, první mezi vykoupenými je vzorovým obrazem církve, když církev je "lidem sjednocovaným láskou Boha Otce, Syna i Ducha svatého", když Boží lid je množstvím osob sjednocovaných jedinou láskou v pravdě, podobně jako Trojice je dokonalou jednotou Otce, Syna a Ducha svatého.
Ve Starém zákoně se relativně často hovoří o podivuhodné Sijónské dceři. Poprvé se tento vyraz objevuje ve druhé polovině osmého století před Kristem u proroka Micheáše (srov. Mich 1,13; 4,10.13). Tak býval označován lid určitého města nebo země. Postava Dcery sijónské představoval určitou personifikaci jeruzalémského lidu nebo celého Izraele. Podle toho, co říkají odborníci, Lukáš v první kapitole svého evangelia představuje Marii jako pravou Dceru sijónskou. Také Jan zejména v epizodě z Kány galilejské (srov. Jn 2,1 - 11) a v epizodě pod křížem (srov. Jn 19,25 - 27) představuje Ježíšovu Matku coby pravou Ženu - Dceru sijónskou. Maria je tedy skutečnou ikonou nového Božího lidu. Jak by ale Bohorodička mohla být dokonalou ikonou Kristova těla, kdyby byla ve slávě bez svého těla?
Svatý Pavel v listu Galaťanům zvolá: "Jeruzalém pocházející shora je však svobodný - a to je naše matka (4,26)." Tím Jeruzalémem je nanebevzatá Matka Boží, Panna Maria, naše Matka, dokonalý obraz církve budoucího věku, nevěsta připravená pro svého Ženicha. Tajemství církve máme nazírat v Marii a v tajemství církve máme zahlížet prozařující mateřské rysy nanebevzaté Panny.
(31. 10. 2000)
"Dne 15. srpna slavíme slavné Mariino nanebevzetí. ... Je to svátek, který staví před církev i celé lidstvo obraz i hodnověrný doklad uskutečnění toho, k čemu je zaměřena naše naděje. Vždyť tato plnost oslavení je připravena pro ty, kdo jsou Kristovými bratry, ... (Pavel VI., Marialis cultus, č. 6)."
Bůh stvořil člověka, který je jednotou duše a těla, a chce spásu celého člověka. Proto je Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí spojeno s oslavením jeho těla. V nebi není pouze Spasitel s oslaveným tělem, ale také první dokonale spasená, Bohorodička Panna Maria. Svatý Bernardi Sienský hovoří o tom, že bylo velmi vhodné, aby bylo v nebi oslaveno nejen tělo muže, jak to vidíme v Kristu, ale také tělo ženy, jak to vidíme v nanebevzaté Panně Marii. Bůh chce spasit skutečně celého člověka. To je také velkým znamením, které povzbuzuje naši naději na plnost spásy.
V průběhu našich rozjímání nad tajemstvím nanebevzetí jsme velmi často naráželi na to, jak je pro naši spásu důležité tělo, které má být chrámem Ducha svatého. Žádný křesťan se proto nesmí oddávat falešným naukám o převtělování a o minulých či budoucích životech v jiném těle. Kdyby existovalo převtělování, nemělo by žádný smysl to, že Ježíš Kristus opravdu vstal z mrtvých, nemělo by smysl slavit nanebevzetí Matky Boží. Skutečnost, že žijeme pouze jednou, znamená, že každý den tohoto života je nesmírně důležitý, že máme zodpovědnost, kterou z nás nesejmou nějaké další iluzorní příležitosti v budoucích životech. Znamená to také, že právě toto lidské tělo, které nám Bůh skrze naše rodiče daroval, je čímsi posvátným, vždyť apoštol Pavel nám připomíná, že tělo každého z nás je chrámem Ducha svatého. Tělo není pouze čímsi, co máme, tělo je také tím, čím jsme, proto je také určeno k proměnění, posvěcení, zduchovnění. O naší spáse se rozhoduje dnes, teď a tady.
Nanebevzetí Matky Boží nám tedy připomíná naši velikou zodpovědnost za naši vlastní spásu i za spásu celého tohoto světa. Opravdovou radost z překrásného znamení naděje může mít pouze ten, kdo stojí pevně nohama na zemi a kdo si je vědom závažnosti daru života a nabídky spásy, kdo usiluje o opravdový lidský a křesťanský život, protože to je jediná řádná cesta k oné plnosti slávy, kterou vidíme na nanebevzaté Bohorodičce Panně Marii. Žádná převtělení a žádné příští životy neexistují.
(1. 11. 2000 - slavnost Všech svatých)
Jistě není náhodou, že Pius XII. prohlásil dogma o nanebevzetí panenské Bohorodičky právě v den slavnosti Všech svatých. Padesát let po tomto slavném okamžiku v dějinách křesťanstva se zamysleme nad spojitostí mezi nanebevzetím a pravou podstatou svatosti.
Základním úkolem tvora je, aby se co nejdokonaleji připodobňoval svému Stvořiteli jako syn napodobuje otce (srov. Jn 5,19). V našich úvahách jsme došli k poznání, že nanebevzatá panenská Matka Boží je úchvatnou ikonou nejsvětější Trojice. Ona je jako nejčistší a ničím neporušené zrcadlo, v němž se naprosto věrně a zároveň neopakovatelně odráží podoba trojjediného Boha. V dnešní prefaci čteme, že ve svatých uctíváme projev Boží slávy. V kom jiném, kromě Krista pochopitelně, než v nanebevzaté Bohorodičce se dokonaleji projevuje skutečná Boží sláva? Papež Pius XII. říká, že nanebevzetí představuje "svrchovanou korunu" všech Mariiných výsad, takže všechny výsady a milosti, které obdržela, jsou v Nanebevzaté přivedeny k nepřekonatelné plnosti. Nanebevzatá panenská Bohorodička je tedy dokonalou ikonou vší milosti, ikonou nejsvětější Trojice, ikonou úchvatné vznešenosti veškeré svatosti, nebeským Jeruzalémem - vzorovou ikonou nového Božího lidu.
V nanebevzetí Panny a Matky Marie vidíme i příklad synovské úcty k matce. František Saleský říká: "Co by to bylo za syna, který by nezavolal k životu vlastní matku a nevzal by ji s sebou do ráje, kdyby to bylo v jeho moci?" Pius XII. tvrdí: "Jestliže náš Vykupitel je Mariiným Synem, pak coby dokonalý zachovavatel Božího zákona nemohl neuctívat kromě věčného Otce také svou předrahou Matku. Jestliže tedy měl moc přiodít svou Matku takovou vznešeností, aby zůstala uchráněna porušení hrobu, pak je třeba věřit, že to také skutečně učinil (MD 38)."
Ježíšova úcta k vlastní Matce není ničím jiným, než stvořeným přepisem jeho synovské věrnosti vůči věčnému Otci. Je to také projev oné Boží věrnosti, na níž stojí věčná Boží smlouva zpečetěná ve večeřadle a na Golgotě. Na tuto věrnost Boží Maria dokonale odpověděla svou věrností při plnění Otcovy vůle, při následování Ježíše Krista, v panenské a ničím nezkalené dispozici vlastního srdce pro působení Božího Ducha. Tato dvoujediná věrnost Boha a Marie není ničím jiným, než slávou věčnosti projevující se v čase. Nanebevzetí je korunou a vrcholným projevem vznešenosti toho všeho.
Nanebevzetí je korunou a vrcholným projevem nesmírné důstojnosti svatého panenství, které je mateřsky plodné a zprostředkuje spásu celému světu. Je korunou následování vtěleného Božího Syna, plným projevem dokonalého vítězství nad hříchem, satanem a smrtí. Nanebevzatá je skutečnou korunou dokonalého plnění Boží vůle. Nanebevzatá panenská Bohorodička opravdu je tedy ozdobena vším, co nese jméno svatosti. Proto je také Královnou všech svatých i Královnou andělů, po Kristu ta nejprvnější. Při tom všem však nepřestává být pokornou Služebnicí, něžnou a starostlivou Matkou, útočištěm všech, kdo pociťují svoji slabost a hříšnost. Proto také není žádný svatý, který by nebyl jejím dítětem v řádu milosti.
Jak velký, dobrotivý a úchvatně milosrdný je Bůh, který tak vznešeným způsobem stvořil, spasil a dokonale posvětil prostou dívenku z Nazareta, panenskou Matku svého vtěleného Syna. Klaňme se mu, Chvalme ho, velebme ho s velikou radostí dnes i na věky. Amen.
