ÚVOD

 

obsah

V kontemplaci záře Kristovy tváře

 

1.         Když se dívají zasvěcené osoby na tvář ukřižovaného a oslaveného Krista[1] a svědčí o jeho lásce ve světě, přijímají s radostí na začátku třetího tisíciletí naléhavou výzvu Svatého otce Jana Pavla II., aby zajely na hlubinu: "Duc in altum!" (Lk 5,4). Tato slova, zaznívající v celé církvi, vzbudila novou velkou naději, oživila touhu po intenzivnějším evangelijním životě, otevřela obzory dialogu a poslání.

Snad nikdy jako dnes se Ježíšova výzva zajet na hlubinu  jeví jako odpověď na drama lidstva, oběť nenávisti a smrti. Duch svatý stále působí v dějinách a může vyvodit z lidských dramat porozumění pro události, které se otvírá tajemství milosrdenství a pokoje mezi lidmi. Duch totiž vzbuzuje i ze zmatků národů v mnohých lidech stesk po odlišném světě, který je již mezi námi. O tom ujišťuje Jan Pavel II. mladé lidi, když je vyzývá, aby byli "strážci za rozbřesku", kteří bdí silní v naději, v očekávání úsvitu[2].

Jistě, dramatické události ve světě v těchto posledních letech uložily národům nové a tíživější otázky vedle těch, které tu už byly, vyšlé ze směřování ke globalizované společnosti, v které "se neglobalizovala jen technika a ekonomie, ale také nejistota a strach, kriminalita a násilí, nespravedlnosti a války"[3].

V této situaci Duch volá zasvěcené osoby k stálému obrácení, aby daly nový důraz prorockému rozměru svého povolání. Ony jsou totiž "povolány dát vlastní život do služby záležitosti Božího království, opustit všechno a následovat zblízka způsob života Ježíše Krista a převzít tak důležitý pedagogický úkol pro všechen Boží lid"[4].

Svatý otec se stal tlumočníkem tohoto očekávání ve svém Poselství k členům posledního plenárního zasedání naší Kongregace: "Církev - píše - se spoléhá na stálou oddanost tohoto vyvoleného zástupu svých synů a dcer, na jejich touhu po svatosti a na nadšení jejich služby, aby napomáhali a podpírali úsilí každého křesťana o dokonalost a posilovali solidaritu s bližním, zvláště s tím, kdo to více potřebuje. Tak dávají svědectví o oživující přítomnosti Kristovy lásky mezi lidmi"[5].

 

 

Kráčet ve stopách Kristových

 

2.         Avšak jak rozluštit v zrcadle dějin a v zrcadle přítomnosti stopy a známky Ducha a semena Slova, přítomné dnes stejně jako vždy v lidském životě a v lidské kultuře?[6]. Jak vykládat znamení času v naší skutečnosti, v níž je hojně oblastí stínu a tajemství? Je nutné, aby se Pán sám - jako s učedníky na cestě do Emaus - stal naším společníkem na cestě a dal nám svého Ducha. On sám, přítomný mezi námi, může nám dát pochopit plně své slovo a uskutečnit ho, může osvítit mysli a zahřát srdce. "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!" (Mt 28,20). Zmrtvýchvstalý Pán zůstal věrný tomuto svému příslibu. Po 2000 let dějin církve byl v ní díky svému Duchu stále přítomen, osvěcoval její cestu, zahrnoval ji milostí, vléval jí sílu, aby prožívala se stále větší intenzitou jeho slovo a aby plnila poslání spásy jako svátost jednoty lidí s Bohem a mezi sebou[7].

Zasvěcený život v ustavičném střídání a uplatňování stále nových způsobů je už sám o sobě výmluvným vyjádřením této jeho přítomnosti, téměř jakési evangelium vysvětlované během staletí. Jeví se jako "prodloužení přítomnosti zmrtvýchvstalého Pána v dějinách"[8]. Z této jistoty mají zasvěcené osoby čerpat obnovené nadšení, dělat z něho hybnou sílu pro svou cestu[9].

Dnešní společnost očekává, že bude u nich vidět konkrétní odraz Ježíšova jednání, jeho lásky ke každé osobě bez rozdílů nebo označování. Chce zakusit, že je možné říkat s apoštolem Pavlem: "Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mne se obětoval (Gal 2,20).

 

 

Pět let od apoštolské exhortace Vita consecrata

 

3.         Aby Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským napomáhala v rozlišování a v dodávání stále větší jistoty tomuto zvláštnímu povolání a posilovala dnes odvážná rozhodnutí pro evangelijní svědectví, konala od 25. do 28. září 2001 své plenární zasedání.

V roce 1994 IX. řádné shromáždění synody biskupů doplňovalo pojednání "o zvláštních známkách označujících životní stavy, které chtěl Pán Ježíš pro svou církev"[10], po synodách věnovaných laikům a kněžím studovala Zasvěcený život a jeho poslání v církvi a ve světě. Svatý otec Jan Pavel II. sebral úvahy a naděje synodálního shromáždění a daroval celé církvi postsynodální apoštolskou exhortaci Vita consecrata.

Pět let po uveřejnění tohoto základního dokumentu církevního magisteria si naše Kongregace v plenárním zasedání kladla otázku o účinnosti, s jakou byl přijat a uskutečňován v komunitách, v institutech a v místních církvích.

Apoštolská exhortace Vita consecrata uměla jasně a hluboce vyjádřit kristologický a církevní rozměr zasvěceného života v teologické trinitární perspektivě, která osvěcuje novým světlem teologii o následování a o zasvěcení, o bratrském životě v komunitě a o poslání; přispěla k vytvoření nového smýšlení o jeho poslání pro Boží lid; pomohla i zasvěceným osobám, aby si více uvědomily milost svého povolání.

Je nutné, aby tento programový dokument byl i dále prohlubován a uskutečňován. Zůstává významnějším výchozím bodem, nutným pro vedení institutů zasvěceného života a společností s životem apoštolským po cestě věrnosti a obnovy, a zároveň zůstává otevřený k vytváření platných perspektiv pro nové způsoby života zasvěceného a života evangelijního.

 

 

Znovu začít v naději

 

4.         Velké jubileum roku 2000, do jehož prožívání se celý zasvěcený život ve všech částech světa silně zapojil, poznamenal hluboce život církve. Dne 2. února 2000 se po vhodné přípravě slavilo ve všech diecézích  Jubileum zasvěceného života.

Na konci Jubilejního roku, abychom společně překročili práh nového tisíciletí, chtěl Svatý otec sebrat dědictví jubilejních slavností v apoštolském listě Novo millennio ineunte. V tomto textu se s mimořádnou, avšak ne nepředvídanou souvislostí, nacházejí některé základní texty, již jistým způsobem anticipované v exhortaci Vita consecrata: Kristus, střed života každého křesťana,[11] pastorace a pedagogika svatosti, její náročný ráz, její vysoké měřítko v obyčejném křesťanském životě,[12] rozšířený požadavek spirituality a modlitby, uskutečňovaný hlavně v kontemplaci a v naslouchání Božímu slovu,[13] nenahraditelný vliv svátostného života,[14] spiritualita společenství[15] a svědectví o Lásce, které se vyjadřuje v nové fantazii lásky k tomu, kdo trpí, k světu raněnému a zotročenému nenávistí, v ekumenickém a mezináboženském dialogu.[16]

Otcové na plenárním zasedání vycházeli z prvků již zjištěných v apoštolské exhortaci a postaveni zkušenostmi o Jubileu před potřebu obnoveného úsilí o svatost ozřejmili otázky a touhy, které si  uvědomují zasvěcené osoby v různých částech světa, a probírali jejich nejvýznamnější stránky. Jejich úmyslem nebylo poskytnout další naukový dokument, ale spíše pomáhat zasvěcenému životu, aby vnikl do velkých pastoračních směrnic Svatého otce s příspěvkem jeho autority a jeho charismatické služby jednotě a univerzálnímu poslání církve. Dar, který bude splácen a uskutečňován věrností k následování Krista podle evangelijních rad a silou lásky, prožívané každodenně v bratrském společenství a ve velkodušné apoštolské spiritualitě.

Zvláštní  kontinentální shromáždění synody biskupů, která připravovala Jubileum, se už zajímala o církevní a kulturní zapojení tužeb a výzev zasvěceného života. Otcové plenárního zasedání se nezamýšleli vracet k rozboru situace. Jednoduše se dnes dívají na zasvěcený život, zůstávají pozorní k pokynům Svatého otce a zvou zasvěcené muže a ženy v každém jejich prostředí a v každé kultuře, aby se soustředili hlavně na spiritualitu. Jejich úvaha, sebraná na těchto stránkách, je rozdělena na čtyři části. Nejprve uznali bohatství zkušenosti, kterou zasvěcený život nyní prožívá v církvi, chtěli vyjádřit svou vděčnost a plnou úctu za to, čím je, a za to, co dělá (I. část). Neskrývali si nesnáze, zkoušky, výzvy, jimž jsou dnes zasvěcení lidé podrobeni, ale četli je jako novou vhodnou příležitost, aby znovu odhalili hlubším způsobem smysl a kvalitu zasvěceného života (II. část). Nejdůležitější výzvou je výzva k obnovenému úsilí v duchovním životě, vyjití od Krista v evangelijním následování a v prožívání spirituality společenství zvláštním způsobem (III. část). Nakonec chtěli doprovázet zasvěcené osoby na cestách světa, kde kráčel Kristus a kde je dnes přítomen, kde ho církev hlásá jako Spasitele světa, kde trinitární pulzování lásky rozšiřuje společenství v obnoveném poslání (IV. část).

 

 

Část první

 

ZASVĚCENÝ ŽIVOT

PŘÍTOMNOST KRISTOVY LÁSKY

UPROSTŘED LIDSTVA

 

 obsah

 

5.         Otcové na plenárním zasedání obrátili pohled na přítomnost a na mnohotvárné úsilí, které zasvěcení muži a ženy vynakládají ve všech oborech církevního a sociálního života, a chtěli jim projevit upřímné ocenění, vděčnost a solidaritu. Celá církev takto smýšlí, když se papež, obrácený k Otci, zdroji všeho dobra, vyjadřuje takto: "Vzdáváme ti díky za dar zasvěceného života, který tě z víry hledá a ve svém univerzálním poslání zve všechny, aby směřovali k tobě"[17]. Proměněným životem má účast na životě Trojice a vyznává její lásku, která přináší spásu.[18]

Zasvěcené osoby opravdu zasluhují vděčnost církevní komunity: mniši a mnišky, rozjímaví a rozjímavé, řeholníci a řeholnice, věnující se dílům apoštolátu, členové sekulárních institutů a společnosti apoštolského života, poustevníci a zasvěcené panny. Jejich život vydává svědectví Kristově lásce, když ho následuje, jak jim ho ukazuje evangelium, a s vnitřní radostí berou na sebe týž způsob života, který on zvolil pro sebe.[19] Tato chvályhodná věrnost, i když nehledá jiné uznání než od Pána, "tvoří živoucí připomínku Kristova způsobu života a jeho činnosti jako Vtěleného Slova ve vztahu k Otci a bratřím".[20]

 

 

Cesta v čase

 

6.         Právě v prosté každodennosti postupně dozrává zasvěcený život, aby se stal zvěstí o jiném způsobu života, než jak žije svět a vládnoucí kultura. Způsobem života a hledáním Absolutna doporučuje téměř duchovní terapii na zla naší doby. Proto v srdci církve představuje požehnání a důvod k naději pro život lidský i pro sám život církevní.[21]

Kromě činné přítomnosti nových generací zasvěcených osob, které činí živou Kristovu přítomnost ve světě a zář církevních charismat, je také zvláště významná skrytá a plodná přítomnost zasvěcených mužů a žen, kteří znají pokročilý věk, samotu, nemoc a utrpení. Ke službě již prokázané a k moudrosti, o kterou se mohou dělit s jinými, připojují vlastní vzácný příspěvek a spojují tak svou oběť s Kristem trpícím a oslaveným ve prospěch jeho Těla, kterým je církev (srov. Kol 1,24).

7.         Zasvěcený život pokračoval v těchto letech v cestách prohlubování, očišťování, společenství a poslání. Ve společném životě zintenzivněly vztahy osobní a zároveň se posílila výměna mezi kulturami, uznaná jako dobrodiní a jako povzbuzení pro vlastní instituce. Oceňuje se chvályhodné úsilí o nalezení způsobu více inspirovaného evangeliem, jak zastávat autoritu a prožívat poslušnost,  který potvrzuje, osvěcuje, svolává, doplňuje, smiřuje. V učenlivosti k pokynům papeže vzrůstá citlivost k žádostem pastýřů a zvětšuje se formační a apoštolská spolupráce mezi instituty.

Vztahy s celou křesťanskou obcí se utvářejí stále lépe jako výměna darů ve vzájemnosti a v doplňování církevních povolání.[22] V místních církvích mohou vznikat konkrétní programy, aby umožňovaly Kristově zvěsti oslovit osoby, utvářet komunity, ovlivňovat hluboce svědectvím evangelijních hodnot ve společnosti a kultuře.[23]

Od prostých formálních vztahů se ochotně přechází k prožívanému bratrství ve vzájemném charismatickém obohacování. Je to úsilí, které může napomáhat celému Božímu lidu, protože spiritualita společenství dává duši institucionální stránce se smyslem pro důvěru a otevřenost, který plně odpovídá důstojnosti a odpovědnosti každého pokřtěného.[24]

 

 

Pro svatost veškerého Božího lidu

 

8.         Povolání následovat Krista zvláštním zasvěcením je darem Trojice pro všechen vyvolený lid. Zasvěcené osoby vidí ve křtu společný svátostný počátek a sdílí s věřícími povolání ke svatosti a k apoštolátu. Tím, že jsou znamením tohoto univerzálního povolání, ukazují zvláštní poslání zasvěceného života.[25]

Zasvěcené osoby dostaly k dobru církve povolání k "novému a zvláštnímu zasvěcení",[26] které je zavazuje, aby žily s nadšenou láskou způsobem života Krista, Panny Marie a apoštolů.[27] V dnešním světě je naléhavě nutné prorocké svědectví, které spočívá "v potvrzování prvenství Boha a hodnot budoucího života, jak vysvítá z následování a napodobování Krista čistého, chudého a poslušného, zcela odevzdaného slávě Otce a lásce k bratřím a sestrám".[28]

Od zasvěcených osob se šíří do církve přesvědčivá výzva k tomu, aby bylo uznáno prvenství milosti a odpovídalo se na ni velkodušným duchovním úsilím.[29] Přes rozsáhlý postup sekularizace věřící pozorují, jak se šíří požadavek spirituality, která se mnohdy vyjadřuje obnovenou potřebou modlitby.[30] Životní události jsou i ve své všednosti kladeny jako otázky, které je třeba číst jako klíč k obrácení. Oddanost zasvěcených ve službě evangelijní kvalitě života přispívá,  aby se mnoha způsoby udržovala při životě duchovní praxe mezi křesťanským lidem. Řeholní komunity se snaží stále více být místy naslouchání a sdílení slova, slavení liturgie, pedagogiky modlitby, doprovázení a duchovního vedení. Potom, i když to nebylo zamýšleno, pomoc prokazovaná jiným se obrací k vzájemné výhodě.[31]

 

 

V poslání pro království

 

9.         Po vzoru Ježíšově ti, které Bůh volá k svému následování, jsou zasvěceni a posláni do světa, aby v něm pokračovali v jeho poslání. Dokonce sám zasvěcený život pod působením Ducha svatého se stává posláním. Čím více se zasvěcení nechají připodobnit Kristu, tím více ho zpřítomňují a dávají mu působit v dějinách pro spásu lidí.[32] Otevření potřebám světa tak, jak to vidí Bůh, směřují k budoucnosti s vědomím o zmrtvýchvstání, připraveni následovat příklad Ježíše, který přišel mezi nás dát život a dát ho v hojnosti (srov. Jan 10,10).

Horlivost pro obnovení Božího království a pro spásu bratří je tak nejlepším důkazem opravdově prožívaného darování zasvěcených osob. Proto každý jejich pokus o obnovu se projevuje novým nadšením pro evangelizační poslání.[33] Učí se volit s pomocí trvalé formace, vyznačující se intenzivními duchovními zkušenostmi, které vedou k odvážným rozhodnutím.

Při promluvách otců na plenárních zasedáních i v předkládaných zprávách vzbudila obdiv mnohotvárná misionářská činnost zasvěcených mužů a žen. Zvláště si uvědomujeme vzácnost apoštolské práce, vykonávané s velkodušností, a zvláštní bohatství vrozené "ženskému geniu" zasvěcených žen. Zasluhuje větší vděčnost všech, pastýřů i věřících. Avšak cesta má být prohlubována a rozšířena. "Proto je naléhavě třeba podniknout konkrétní kroky, především otevřít ženám možnost účasti v různých oblastech a na všech stupních života církve, zvláště tam, kde dochází k úvahám a rozhodnutím".[34]

Díky hlavně tomu, kdo je v první řadě. Misionářská disponovatelnost se potvrdila odvážným rozšiřováním k národům, které očekávají první hlásání evangelia. Nikdy snad jako v těchto letech jsme nepoznali tolik nových založení právě ve chvílích, zatížených početnými nesnázemi, kterými trpí instituty. Když hledáme v tom, co nám říkají dějiny, odpověď na očekávání lidstva, evangelijní podnikavost a odvaha pobádaly zasvěcené muže a ženy na nesnadná místa až k riskování a ke skutečnému obětování života.[35] S obnovenou pečlivostí se mnoho zasvěcených osob setkává při vykonávání evangelijního milosrdenství s nemocnými, které je třeba léčit, s potřebnými všeho druhu, s trpícími starými i novými formami chudoby.. I jiné služby, jako výchova, dostávají od nich nezbytný přínos, který dává dozrávat víře katechezí, nebo vykonává pravý intelektuální apoštolát. Také podpírají obětí a stále rozsáhlejší spoluprací hlas církve ve sdělovacích prostředcích, které podporují sociální proměnu.[36] Přesvědčené a pevné rozhodnutí vedlo ke zvětšování počtu řeholníků a řeholnic, kteří žijí mezi vyděděbci. Mezi lidstvem na pohybu, když je tolik lidí nuceno emigrovat, tito mužové a tyto ženy evangelia jsou na hranici z lásky ke Kristu a stávají se bližními těch posledních.

Významný je také nanejvýš duchovní příspěvek, který poskytují mnišky pro evangelizaci. "Je to duše a kvas apoštolských iniciativ a ponechává činnou účast těm, kterým to pro jejich povolání přísluší"[37] "Tak se jejich život stává tajemným zdrojem apoštolské plodnosti a požehnáním pro křesťanskou obec a pro celý svět".[38]

Posléze je nutné připomenout, že se v těchto posledních letech Martyrologium svědků víry a lásky v zasvěceném životě dále značně obohatilo. Nesnadné situace vyžadovaly od mnohých jejich poslední důkaz lásky v ryzí věrnosti království. Zasvěcení Kristu a službě jeho království vydávali svědectví o věrném následování až ke kříži. Různé okolnosti, různé situace, ale jedna příčina mučednictví: věrnost Pánu a jeho evangeliu, protože "mučedníka nedělá bolest, ale příčina".[39]

 

 

Učenlivý k Duchu

 

10.      Toto je doba, v které zasahuje Duch a otvírá nové možnosti. Charismatický rozměr různých způsobů zasvěceného života, i když je stále na cestě a nikdy nenaplněný, připravuje v církvi v součinnosti s Utěšitelem příchod toho, který má přijít, toho, který je už budoucností lidstva na cestě. Jako Nejsvětější Maria, první zasvěcená, silou Ducha svatého a totálním darováním sebe zrodila Krista, aby vykoupila lidstvo darováním lásky; tak zasvěcené osoby, vytrvávající v otevřenosti k Duchu Tvůrci a zůstávající v pokorné učenlivosti, jsou dnes povolány, aby vsadily na lásku "tím, že usilují o lásku činorodou a konkrétní ke každé lidské bytosti".[40] Zvláštní pouto života a dynamismu existuje mezi Duchem svatým a zasvěceným životem, proto zasvěcené osoby mají vytrvávat v učenlivosti k Duchu Stvořiteli. On jedná podle Otcovy vůle ke chvále milosti, která jim byla dána v milovaném Synu. A tentýž Duch ozařuje tajemstvím celý život, vynaložený pro Boží království a pro dobro mnohých, jak potřebných, tak opuštěných. I budoucnost zasvěceného života je svěřena dynamismu Ducha, původci a rozdavateli církevních charismat pro plné poznání a uskutečňování evangelia Ježíše Krista.

 

 

 

Část druhá

 

ODVAHA ČELIT

ZKOUŠKÁM A VÝZVÁM

 

obsah

 

11.      Realistický pohled na situaci církve a světa nás zavazuje vystihnout nesnáze, které nyní prožívá zasvěcený život. Všichni jsme si vědomi zkoušek a očišťování, kterým je dnes podroben. Velký poklad Božího daru je uchováván v křehkých hliněných nádobách (srov. 2 Kor  4,7) a tajemství zla dělá úklady i těm, kteří věnují Bohu celý svůj život. Jestliže se nyní věnuje jistá pozornost utrpením a výzvám, které dnes postihují zasvěcený život, není to proto, abychom vynesli kritický úsudek nebo odsouzení, ale abychom ukázali ještě jednou celou solidaritu a láskyplnou blízkost toho, kdo chce sdílet nejen radosti, ale i bolesti. Když se díváme na některé nesnáze, budeme se snažit dívat se očima toho, kdo ví, že dějiny církve vede Bůh a že všechno napomáhá k dobrému těm, kteří ho milují (srov. Řím 8,28). V tomto pohledu víry může být i to negativní příležitostí k novému začátku, jestliže se v něm pozná tvář Krista ukřižovaného a opuštěného, který se stal solidární s našimi omezenosti až do té míry, že "sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže" (1 Pt 2,24).[41] Milost Boží se skutečně plně projevuje ve slabosti (srov. 2 Kor 12,9).

 

Znovu najít smysl a kvalitu zasvěceného života

 

12.      Nesnáze, kterým dnes zasvěcené osoby musí čelit, mají mnoho tváří, hlavně když počítáme s různými kulturními souvislostmi, ve kterých žijí.

Úbytek členů v mnohých institutech a jejich stárnutí, zřejmé v některých částech světa, vyvolaly otázku, zda je zasvěcený život ještě viditelným svědectvím, schopným přitahovat mladé lidi. Jestliže, jak se tvrdí na některých místech, třetí tisíciletí bude dobou, kdy budou hlavní laici, sdružení a církevní hnutí, můžeme se ptát: Jaké místo bude vyhrazeno tradičním formám zasvěceného života? Jan Pavel II. nám připomíná, že má budovat velké dějiny společně se všemi věřícími.[42]

Nemůžeme však nevědět, že jak se zdá zasvěcený život není v náležité vážnosti, není-li přímo jistá nedůvěra vůči němu. Před postupnou náboženskou krizí, která se zmocňuje velké části naší společnosti, zasvěcené osoby dnes zvláštním způsobem jsou nuceny hledat nové přítomnosti a klást si nemálo otázek o smyslu své totožnosti a své budoucnosti.

Vedle životního nadšení, schopného svědectví a darování až k mučednictví, zasvěcený život zná také nástrahy prostřednosti v duchovním životě, postupného měšťáctví a konzumního smýšlení. Složitá správa děl, i když ji vyžadují nové sociální požadavky a státní předpisy, spolu s pokušením mít úspěch a být hodně činný, riskují, že zatemní evangelijní originalitu a oslabí duchovní pohnutky. Převládání osobních plánů nad plány společnými může hluboce narušit bratrské společenství. 

Jsou to skutečné problémy, které však nemůžeme zevšeobecňovat. Zasvěcené osoby nejsou samy, kdo prožívá napětí mezi sekularismem a pravým životem víry, mezi křehkostí vlastního lidství a silou milosti; to je situace všech členů církve.

13.      Nesnáze a otázky, které dnes zasvěcený život prožívá, mohou uvést do nového kairos, do doby milosti. V ní se skrývá pravá výzva Ducha svatého k novému odhalení bohatství a možností tohoto způsobu života.

Nutnost žít společně například se společností, kde často vládne kultura smrti, může se stát výzvou, abychom byli s větším důrazem svědky, nositeli a služebníky života. Evangelijní rady čistoty, chudoby a poslušnosti, které Kristus prožíval v plnosti svého lidství Božího Syna, zvolené z lásky k němu, jeví se jako cesta k plné realizaci osoby v protikladu k znelidšťování, mocný protijed proti poskvrňování ducha, života, kultury; hlásají svobodu dětí Božích, slávu života podle evangelijních blahoslavenství.

Dojem, který někteří mohou mít, že ubývá úcty k zasvěcenému životu v některých církevních kruzích, může být prožíván jako výzva k osvobozujícímu očišťování. Zasvěcený život nehledá lidské chvály a oceňování; odplatou za něj je radost, že i dále činně pracuje ve službě Božího království, aby byl zárodkem života, který roste vskrytu a neočekává jinou odměnu než tu, kterou Otec dá nakonec (srov. Mt 6,6). Nalézá svou totožnost ve volání Pána, v jeho následování, v bezpodmínečné lásce a službě, schopné zaplnit život a dát mu plný smysl.

Jestliže se na některých místech zasvěcené osoby stávají malým stádem, protože jich ubývá, může být tato skutečnost chápána jako prozřetelnostní znamení, které vyzývá k novému převzetí vlastního podstatného úkolu být kvasem, znamením a proroctvím. Čím více je těsta k prokvašení, tím kvalitnější má být evangelijní kvas a tím lepší má být svědectví života a charismatické služby zasvěcených osob.

Rostoucí vědomí o všeobecném povolání k svatosti všech křesťanů[43] ani zdaleka nečiní nadbytečnou příslušnost ke stavu zvláště vhodnému pro dosažení evangelijní dokonalosti a může se stát další pohnutkou k radosti pro zasvěcené osoby; jsou nyní bližší jiným členům Božího lidu, s kterým sdílejí společnou cestu následování Krista v autentičtějším společenství, v horlivosti a ve vzájemnosti, ve vzájemné pomoci v církevním společenství, bez nadřazenosti nebo podřadnosti. Zároveň je to připomínka, abychom pochopili hodnotu znamení zasvěceného života vzhledem ke svatosti všech členů církve.

Jestliže je pravda, že všichni křesťané jsou voláni "k svatosti a k dokonalosti vlastního stavu",[44] zasvěcené osoby mají díky "novému a zvláštnímu zasvěcení"[45]  poslání dát zazářit způsobu Kristova života svědectvím evangelijních rad k posílení věrnosti celého Kristova Těla. To není nesnáz, je to spíše pobídka k originalitě a ke zvláštnímu přispění charismat zasvěceného života, které jsou ve svém celku charismaty spirituality sdílené a charismaty poslání ve prospěch svatosti církve. Nakonec tyto výzvy mohou být mocným voláním k prohlubování vlastního prožívání zasvěceného života, jehož svědectví je dnes nutnější než kdy jindy. Je nutné připomínat, jak svatí zakladatelé a zakladatelky uměli odpovídat s ryzí charismatickou tvořivostí na výzvy a nesnáze své doby.

 

 

Úkol představených

 

14.      Když hledáme smysl a kvalitu zasvěceného života, základní úkol mají představení a představené, kterým byla svěřena služba autority, úkol náročný a někdy napadaný. Vyžaduje stálou přítomnost, schopnou oživovat a dávat návrhy, připomínat smysl zasvěceného života, pomáhat svěřeným osobám k stále obnovované věrnosti k volání Ducha. Žádný představený se nemůže zřeknout svého poslání oživovat, bratrsky pomáhat, radit, naslouchat, vést dialog. Jen tak bude moci být celá komunita jednotná v plném bratrství v apoštolské a pracovní službě. Zůstávají velmi aktuální pokyny, poskytnuté v dokumentu naší Kongregace Bratrský život ve společenství, když mluví o stránkách autority, které je dnes nutné hodnotit, připomíná úkol autority duchovní, autority vytvářející jednotu, autority, která umí přistoupit ke konečnému rozhodnutí a zajišťuje jeho provedení.[46]

Od každého z členů se vyžaduje přesvědčivá a osobní účast na životě a na poslání vlastní komunity. I když v poslední instanci a podle vlastního práva náleží autoritě rozhodovat a vybírat, každodenní cesta bratrského života v komunitě vyžaduje účast, která dovoluje dialog a rozlišování. Každý a celá komunita mohou tak srovnávat vlastní život s plánem Božím a plnit společně jeho vůli. [47] Spoluzodpovědnost a účast mají také různé druhy rad na různých úrovních, místa, v kterých má vládnout především plné společenství tak, že  je v nich stále přítomen Pán, který osvěcuje a vede. Svatý otec neváhal připomenout starou moudrost mnišské tradice pro správné konkrétní cvičení spirituality společenství, která podporuje a zajišťuje činnou účast všech.[48]

V tom všem bude pomáhat solidní trvalá formace v rámci radikálního nového uvážení problémů formace v institutech zasvěceného života a v společnostech s životem apoštolským pro pravou cestu obnovy: skutečně "závisí hlavně na formaci jejich členů".[49]

 

 

Trvalá formace

 

15.      Doba, v které žijeme, ukládá nové všeobecné promyšlení formace zasvěcených osob, ne už omezené na jednu dobu života. Nejen proto, aby se stávaly stále schopnějšími zapojit se do skutečnosti, která se často překotně mění, ale ještě dříve proto, že sám zasvěcený život vyžaduje svou povahou stálou ochotu u těch, kteří k němu jsou povoláni. Jestliže je skutečně zasvěcený život "postupným připodobňováním ke Kristu",[50] zdá se zřejmé, že taková cesta bude muset trvat po celý život, aby strhla celou osobu, srdce, mysl a síly (srov. Mt 22,37) a připodobnila ji Synu, který se dává Otci za lidstvo. Takto chápaná formace není už jen pedagogickou dobou přípravy na sliby, ale představuje teologický způsob chápání zasvěceného života samého, který je o sobě formací nikdy neskončenou, "spoluúčastí na působení samotného Otce, který skrze Ducha svatého vytváří v srdcích (...) vědomí a postoj Syna".[51]

Potom bude důležité, aby byla každá zasvěcená osoba vychovávána ke svobodě učit se po celý život v každém věku a období, v každém prostředí a v každé lidské souvislosti, od každé osoby a od každé kultury, aby se nechala poučovat jakýmkoli zlomkem pravdy a krásy, které nalezne okolo sebe. Avšak hlavně se bude muset naučit nechat se vychovávat od života každého dne, od své vlastní komunity a od svých bratří a sester, od věcí obvyklých, řádných i mimořádných, od modlitby stejně jako od apoštolské námahy, v radosti a v utrpení až do chvíle smrti.

Rozhodujícím se potom stane otevřenost k druhému a k jinakosti, a zvláště  poměr k času. Osoby v ustavičné formaci si osvojují čas, nepoddávají se mu, přijímají ho jako dar a vstupují s moudrostí do různých rytmů (každodenní, týdenní, měsíční, roční) života samého, hledají soulad mezi nimi a rytmem nezměnitelným, určeným od Boha a věčným, který poznamenává dny, staletí a čas. Způsobem zcela zvláštním se zasvěcená osoba učí nechat se utvářet rokem liturgickým, v jehož škole postupně znovu prožívá tajemství života Božího Syna se stejným smýšlením, jaké měl on, aby znovu začínala od Krista a od jeho přechodu ze smrti ke vzkříšení v každý den života.

 

 

Duchovní péče o povolání

 

16.      Jedním z prvních plodů trvalé formace je každodenní schopnost prožívat povolání jako stále nový dar, který přijímáme s vděčným srdcem. Dar, na který odpovídáme postojem stále  odpovědnějším, o kterém svědčíme s větší přesvědčivostí a schopností "nakazit" jím, aby i jiní se mohli cítit  povoláni od Boha v tomto zvláštním povolání nebo jinými cestami. Zasvěcený je svou povahou také animátorem pro povolání; skutečně, kdo je povolán, musí sám sebe povolávat. Je tu tedy přirozené pouto mezi trvalou formací a duchovní péčí o povolání.

Služba povoláním je jednou z dalších nových a závaznějších výzev, kterým dnes zasvěcený život musí čelit. Na jedné straně globalizace kultury a složitost sociálních vztahů znesnadňují radikální a trvalé životní volby; na druhé svět prožívá rostoucí zkušenost o hmotném a morálním utrpení, které ohrožuje samu důstojnost lidské bytosti a prosí mlčky o toho, kdo bude hlásat důrazně poselství pokoje a naděje, kdo přinese Kristovu spásu. V naší mysli zaznívají Ježíšova slova k jeho apoštolům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň" (Mt 9,37-38; Lk 10,2).

Prvním úkolem pastorace pro povolání zůstává vždy modlitba. Především tam, kde se začíná zřídkakdy vstupovat do zasvěceného života, je nutná obnovená víra v Boha, který může udělat Abrahamovy děti i z kamenů (srov. Mt 3,9) a učinit plodnými neplodná lůna, jestliže je s důvěrou vzýván. Všichni věřící a hlavně mladí jsou voláni k tomuto projevu víry v Boha, který jediný může povolávat a posílat své dělníky. Celá místní církev, biskupové, kněží, laici, zasvěcené osoby, jsou povoláni převzít odpovědnost za povolání k zvláštnímu zasvěcení.

Mistrná cesta získávání povolání k zasvěcenému životu je ta, kterou začal Pán sám, když řekl apoštolům Janovi a Ondřejovi: "Pojďte a uvidíte" (Jan 1,39). Toto setkání doprovázené sdílením života, vyžaduje od zasvěcených osob, aby prožívaly hluboce své zasvěcení a staly se viditelným znamením radosti, kterou Bůh dává tomu, kdo naslouchá jeho volání. Proto je nutné, aby komunity byly otevřené a schopné sdílet svůj životní ideál s mladými lidmi, kteří se nechávají oslovit požadavky autentičnosti a jsou ochotni kráčet s nimi.

Privilegovaným prostředím pro tuto zvěst o povolání je místní církev. Zde všechny služby a všechna charismata vyjadřují svou vzájemnost[52] a uskutečňují společenství v jediném Duchu Kristově a mnohost jeho projevů. Činná přítomnost zasvěcených osob bude pomáhat křesťanským komunitám, aby se staly laboratořemi víry,[53] místy hledání, úvahy a setkávání, společenství a apoštolské služby, v kterých se všichni cítí účastni na budování Božího království mezi lidmi. Tak se vytváří příznačné ovzduší církve jako Boží rodiny, prostředí, které usnadňuje vzájemné poznání, dělení a "nákazu" vlastními hodnotami, které jsou na počátku volby dát celý svůj život pro království.

17.      Péče o povolání je rozhodný úkol pro budoucnost zasvěceného života. Úbytek povolání zvláště v západním světě a jejich růst v Asii a v Africe vykreslují novou geografii přítomnosti zasvěceného života v církvi a nové kulturní rovnováhy v životě institutů. Tento životní stav, který dává profesí evangelijních rad příznačným Ježíšovým rysům typickou a trvalou viditelnost uprostřed světa,[54] prožívá dnes zvláštní dobu úvah a hledání novými způsoby a v nových kulturách. Toto je jistě slibný začátek pro vývoj neprozkoumaných projevů jeho mnohotvárných charismatických forem.

Proměny, ke kterých dochází, požadují přímo od jednotlivých institutů zasvěceného života a od společnosti s životem apoštolským, aby daly silný evangelijní smysl své přítomnosti v církvi a své služby lidstvu. Pastorace povolání vyžaduje rozvinutí nových a hlubších schopností k setkávání; poskytování svědectvím života příznačných programů následování Krista a svatosti; hlásání důrazné a jasné svobody, která vyplývá z chudého života, majícího jako jediný poklad Boží království; hloubka lásky v čistém životě, který chce mít jen jedno srdce: srdce Kristovo; síla posvěcování a obnova obsažená v poslušném životě, který má jediný obzor: plnit vůli Boží pro spásu světa.

Dnes je získávání povolání úkolem, kterým nemohou být pověřeny výlučně někteří odborníci ani nemůže být oddělen od pravé a vlastní pastorace pro mládež, která dává pocítit hlavně konkrétní lásku Kristovu k mladým lidem. Každá komunita a všichni členové institutu jsou povoláni brát na sebe při styku s mladými lidmi námahu evangelijní pedagogiky v následování Krista a předávání charismatu; mladí lidé očekávají toho, kdo by uměl předkládat způsoby života opravdu evangelijní a cesty uvádění do velkých duchovních hodnot života lidského a křesťanského. Jsou to tedy zasvěcené osoby, které mají znovu odhalit pedagogické umění, vzbuzovat a uvolňovat hluboké otázky, příliš často skryté srdci osoby, zvláště mladých. Ony doprovázejí cestu rozeznávání povolání a budou vyzývány k tomu, aby ukázaly zdroj své totožnosti. Sdělovat vlastní životní zkušenost znamená vždy jejich připomínku a nový pohled na to světlo, které vedlo při osobní volbě povolání.

 

 

Postup při formaci

 

18.      Pokud jde o formaci, naše Kongregace vydala dva dokumenty, Potissimum institutioni a Spolupráce mezi instituty pro formaci. Jsme si však dobře vědomi stále nových výzev, kterým musí čelit instituty v tomto oboru.

Nová povolání, která klepou na dveře zasvěceného života, jsou značně rozdílná a nutně potřebují osobní pozornost a vhodné metody počítající s jejich konkrétní situací lidskou, duchovní a kulturní. Proto je nutné vyrovnané rozlišování, oproštěné od pokušení zvětšovat počet nebo výkonnost, aby se zjišťovala ve světle víry a možných opačných známek pravost povolání a přímost úmyslů. Mladí lidé potřebují být povzbuzováni vysokými ideály radikálního následování Krista a hlubokými požadavky svatosti se zřetelem na povolání, které je překonává a snad přesahuje počáteční plán, který je pobádal ke vstupu do určitého institutu. Formace proto bude muset mít příznačné známky uvádění do radikálního následování Krista. Protože cílem zasvěceného života je proměňování v Pána Ježíše, je nutná postupná cesta připodobňování ke Kristovým citům k Otci.[55] To pomůže spojit teologické, humanistické a technické znalosti s duchovním a apoštolským životem institutu a zachová to trvale ráz školy svatosti.

Důraznější výzvy, kterým musí formace čelit, vycházejí od hodnot, které ovládají globalizovanou kulturu našich dní. Křesťanská zvěst o životě jako povolání, které vychází z plánu Otcovy lásky a potřebuje osobní a spasitelné setkání s Kristem v církvi, musí se srovnávat s pojmy a plány, ovládanými kulturami a krajně různými sociálními dějinami. Je tu riziko, že subjektivní volby, individuální plány a místní zaměření převládne nad řeholí, způsobem života v komunitě a apoštolským plánem institutu. Je nutný formační dialog, schopný vystihnout příznačné známky lidské, sociální a duchovní, kterých je každý nositelem, poznávat v nich lidské meze, které vyžadují překonání, a výzvy Ducha, které mohou obnovit život jednotlivce i život institutu. V době hlubokých proměn formace bude muset být pozorná, aby zakořenila v srdci zasvěcených mladých lidí lidské, duchovní a charismatické hodnoty, nutné, aby je  uschopnily uvádět ve skutek "tvůrčí věrnost"[56] v linii duchovní a apoštolské tradice institutu.

Různé kultury, rozdíly věku a různé plány stále více dávají ráz institutům zasvěceného života. Formace bude muset vychovávat ke komunitnímu dialogu v srdečnosti a v Kristově lásce, učit přijímat různost jako bohatství a doplňovat různé způsoby vidění a smýšlení. Tak se stálé úsilí o jednotu v lásce stane školou společenství pro křesťanské komunity a vzorem bratrského spolužití mezi národy.

Zvláštní pozornost bude pak muset být věnována kulturní formaci, která drží krok s dobou a vede dialog s dnešním člověkem, který hledá smysl. Proto se vyžaduje větší příprava v oboru filozofickém, teologickém, psychopedagogickém, a hlubší zaměření k duchovnímu životu, vhodnější způsoby v úctě ke kulturám, v kterých se rodí nová povolání, dobře definované programy pro trvalou formaci, a hlavně je žádoucí, aby byly určeny pro formaci nejlepší síly, i když to vyžaduje značné oběti. Použití kvalifikovaného personálu a jeho vhodná příprava je prvořadým úkolem.

Musíme být velmi velkodušní, abychom věnovali formaci čas a nejlepší energii. Zasvěcené osoby patří skutečně mezi nejvzácnější dobra církve. Bez nich všechny formační a apoštolské plány zůstanou teorií, neúčinnými touhami. Nesmí se zapomínat, že v době tak spěchající jako je naše je nutný více než kdy jindy čas, vytrvalost a trpělivé očekávání, aby se dosáhlo formačních účelů. V okolnostech, v kterých převládá rychlost a povrchnost, potřebujeme vyrovnanost a hloubku, protože se ve skutečnosti osoba  vytváří velmi pomalu.

 

 

Některé zvláštní výzvy

 

19.      Jestliže jsme postavili do světla kvality života a pozornost na formační požadavky, je to proto, že se tyto stránky zdají nejnaléhavější. Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským by chtěla být blízká zasvěceným osobám ve všech problémech a pokračovat v dialogu stále upřímnějším a konstruktivnějším.

Otcové na plenárním zasedání si jsou vědomi této potřeby a projevili touhu po větším poznání a po spolupráci s instituty zasvěceného života a se společnostmi života apoštolského. Jejich přítomnost v místní církvi a zvláště přítomnost různých kongregací diecézního práva, zasvěcených panen a poustevníků, vyžaduje zvláštní pozornost ze strany biskupa a jeho kněží.

Stejným způsobem jsou citliví k otázkám, které si kladou řeholníci a řeholnice o velkých dílech, kterým dosud mohli sloužit v linii příslušných charismat: nemocnice, koleje, školy, domy pro hosty a  domy exerciční. V některých částech světa jsou vyžadovány naléhavě, v jiných začíná být nesnadné udržet je. Aby se našly cesty k řešení, je nutná vynalézavost, prozíravost, dialog mezi členy institutu, mezi instituty s obdobnými díly, s těmi, kdo mají zodpovědnost v diecézi.

Velmi živé jsou také náměty o inkulturaci. Týkají se způsobu, jak vtělovat zasvěcený život, přizpůsobování forem spirituality a apoštolátu, způsobů řízení formace, hospodaření s příjmy a s hmotným majetkem, vykonávání misie. Papežovo naléhání vůči celé církvi platí také pro zasvěcený život: "Křesťanství třetího tisíciletí bude tedy muset stále lépe odpovídat na požadavky inkulturace. Křesťanství zůstane sebou samým díky naprosté věrnosti evangelijní zvěsti a církevní tradici, nicméně ponese také tvářnost mnoha kultur a mnoha národů, které ho přijaly a v kterých zapustilo své kořeny."[57] Od pravé inkulturace se očekává pro řeholní život stejně jako pro celou církev značné obohacení a nové období duchovního a apoštolského nadšení.

Mohli bychom vypočítat mnohá jiná očekávání zasvěceného života na začátku tohoto nového tisíciletí a ani bychom neskončili, protože Duch pobádá stále vpřed, stále dále.  Jsou to slova Mistrova, která mají vzbudit tolik nadšení u všech jeho učedníků a učednic, aby vděčně vzpomínali na minulost, prožívali nadšeně přítomnost, otvírali se s důvěrou budoucnosti.[58]

Zasvěcený život naslouchá výzvě, s níž se Jan Pavel II. obrátil k celé církvi, a má rozhodně vycházet od Krista, kontemplovat jeho tvář, dávat přednost cestám spirituality jako životu, pedagogice a pastoraci. "Církev očekává také váš příspěvek, zasvěcení bratři a zasvěcené sestry, aby šla vpřed touto novou cestou podle směrnic, které jsem naznačil v apoštolském listě Novo millennio ineunte: kontemplovat Kristovu tvář, znovu vycházet od něho, svědčit o jeho lásce".[59] Jenom pak najde zasvěcený život novou životnost, aby se dal do služby církve a celého lidstva.

 

 

Část třetí

 

DUCHOVNÍ ŽIVOT

NA PRVNÍM MÍSTĚ

 

obsah

 

20.      Zasvěcený život stejně jako každá forma křesťanského života je svou povahou dynamický, a ti, které Duch volá, aby si ho zvolili, potřebují se stále obnovovat v růstu k mužné zralosti Kristova Těla (srov. Ef 4,13). Vznikl z tvůrčího podnětu Ducha, který provázel zakladatele a zakladatelky na cestě evangelia a vyvolával podivuhodnou různost charismat. Oni, ochotní a učenliví k jeho vedení, následovali Krista více zblízka, pronikli do jeho důvěrného přátelství a sdíleli s ním naplno poslání.

Jejich zkušenost o Duchu vyžaduje nejen, aby ji zachovávali ti, kteří je následovali, ale také aby ji prohlubovali a rozvíjeli.[60] I dnes Duch svatý vyžaduje ochotu a učenlivost k svému působení stále novému a tvůrčímu. Jen on může udržet svěžest a pravost začátků a zároveň vlít odvahu k podnikavosti a k vynalézavosti, aby se odpovědělo na znamení časů.

Je tedy nutné nechat se vést Duchem při stále obnovovaném odhalování Boha a jeho slova, je nutná vroucí láska k němu a k lidstvu, nové pochopení daného charismatu. Jde o to, usilovat o spiritualitu chápanou v silném smyslu slova, totiž o život podle Ducha. Zasvěcený život dnes potřebuje hlavně větší duchovní snahu, která by mu pomáhala převést do konkrétního života evangelijní a duchovní smysl křestního zasvěcení a svého zasvěcení nového a zvláštního.

"Duchovní život má tedy zaujímat první místo ve veškerém úsilí rodin zasvěceného života, aby se každý institut nebo společnost stávaly jakýmisi školami skutečné evangelijní spirituality".[61]

Musíme dovolit, aby Duch otvíral s hojností zdroje živé vody, které prýští z Krista. Je to Duch, který nám dává poznat v Ježíši z Nazareta Pána (srov. 1 Kor 12,3), který dává slyšet volání k jeho následování a působí, že se s ním ztotožňujeme: "Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho" (Řím 8,9). On z nás dělá děti v Synu, svědčí o Božím otcovství, dává nám vědomí o našem synovství a dává nám odvahu nazývat ho: "Abba, Otče" (Řím 8,15). On nám vlévá lásku a plodí společenství. Nakonec vyžaduje zasvěcený život obnovené úsilí o svatost, které v prostotě každodenního života usiluje o radikalismus horského kázání,[62] náročné lásky, prožívané v osobném vztahu s Pánem v životě bratrského společenství, ve službě každému muži a každé ženě. Taková vnitřní novota, zcela oživena silou Ducha a zaměřena k Otci v hledání jeho království, dovolí zasvěceným osobám, aby znovu vyšly od Krista a byly svědky jeho lásky.

Volání znovu najít vlastní kořeny a vlastní volby ve spiritualitě otvírá cesty k budoucnu. Jde především o to, abychom plně prožívali teologii evangelijních rad a vycházeli od vzoru trinitárního života podle nauky Vita consecrata,[63] s novou příležitostí srovnávat se se zdroji vlastních charismat a s vlastními texty Stanov, otevřeni novým a náročnějším výkladům. Dynamický smysl spirituality poskytuje příležitost prohloubit v této době církve spiritualitu více církevní a komunitní, náročnější a zralejší ve vzájemné pomoci pro dosažení svatosti, velkodušnější v apoštolských volbách. Konečně spiritualitu otevřenější, aby se stala pedagogikou a pastorací svatosti v rámci zasvěceného života a v jeho vyzařování ve prospěch všeho Božího lidu. Duch svatý je duší a animátorem křesťanské spirituality, proto je nutné svěřit se jeho působení, které vychází z hloubi srdcí, projevuje se ve společenství, rozšiřuje se v poslání.

 

 

Vycházet od Krista

 

21.      Je tedy nutné lnout stále více ke Kristu, středu zasvěceného života, a znovu začít statečně cestu obrácení a obnovy, která stejně jako v prvotní zkušenosti apoštolů před zmrtvýchvstáním a po něm  vycházela od Krista. Ano, je třeba vycházet od Krista, protože od něho vycházeli první učedníci v Galileji; od něho během dějin církve vycházeli mužové a ženy z každého stavu a z každé kultury, kteří posvěceni Duchem v síle jeho volání pro něho opustili rodinu a vlast a následovali ho bezpodmínečně, stali se pohotovými pro hlásání království a pro prokazování dobra všem (srov. Sk 10,38).

Vědomí o vlastní chudobě a křehkosti a zároveň o velikosti našeho povolání vedlo k častému opakování s apoštolem Petrem: "Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný" (Lk 5,8). A přece dar Boží byl silnější než lidská slabost. Kristus sám se stal skutečně přítomným v komunitách těch, kteří se během staletí shromáždili v jeho jménu, poučoval je o sobě a o svém Duchu, zaměřoval je k Otci, vedl je po cestách světa vstříc bratřím a sestrám, učinil je nástroji své lásky a budovateli království ve společenství se všemi ostatními povoláními v církvi.

Zasvěcené osoby mohou a mají znovu vycházet od Krista, protože on sám jako první jim vyšel vstříc a doprovází je na cestě (srov. Lk 24,13-22). Jejich život je hlásáním prvenství milosti;[64] bez Krista nemohou dělat nic (srov. Jan 15,5); avšak všechno mohou v tom, který jim dává sílu (srov. Flp 4,13).

22.      Znovu vycházet od Krista znamená hlásat, že zasvěcený život je zvláštním následováním Krista, "živoucí připomínkou Kristova způsobu života a jeho činnosti jako vtěleného Slova ve vztahu k Otci a k bratřím".[65] To vyžaduje zvláštní společenství lásky s ním, který se stal středem života a ustavičným zdrojem každé iniciativy. Je to, jak připomíná apoštolská exhortace Vita consecrata, zkušenost o dělení, "jedinečná milost důvěrného přátelství";[66] "ztotožňovat se s ním, osvojit se jeho cítění a způsob života";[67] je to život "spojený s Kristem",[68] "jejich života se dotýká Kristova ruka, zaznívá jeho hlas a podpírá jej jeho milost".[69]

Celý život zasvěcení může být pochopen jen z tohoto výchozího bodu: evangelijní rady mají smysl jen natolik, nakolik pomáhají zachovat a podporovat lásku k Pánu v plné učenlivosti k jeho vůli; bratrský život má jako pohnutku jeho, který shromažďuje u sebe a zaměřuje k životu v jeho stálé přítomnosti; poslání je jeho přikázáním a vede k hledání jeho tváře ve tváři těch, ke kterým jsme posláni, abychom s nimi sdíleli zkušenost o Kristu.

To byly úmysly zakladatelů různých komunit a institutů zasvěceného života. Tyto ideály vedly generace zasvěcených mužů a žen.

Znovu vycházet od Krista znamená tedy znovu najít první lásku, inspirující jiskru od toho, koho jsme začali následovat. On nás první miloval. Následování je jen odpovědí lásky na lásku Boží. Jestliže "my milujeme", je to "proto, že on nás miloval napřed" (1 Jan 4,10.19). To znamená znovu poznat jeho osobní lásku v tom vnitřním uvědomění, které přimělo apoštola Pavla, že řekl: "Kristus mě miloval a za mne se obětoval" (Gal 2,20).

Pouze vědomí, že jsme předmětem nekonečné lásky, může pomáhat překonat nesnáz osobní i nesnáz institutu. Zasvěcené osoby nebudou moci být tvůrčí, schopné obnovit institut a otevřít nové cesty pastorace, jestliže se necítí oživovány touto láskou. Tato láska jim dává sílu a odvahu, která vlévá smělost a působí, že si na všechno troufají.

Sliby, jimiž se zasvěcení zavazují prožívat evangelijní rady, dávají odpovědi lásky všechnu její radikálnost. Panenství rozšiřuje srdce v míře srdce Kristova a činí schopnými milovat tak, jak miloval on. Chudoba osvobozuje od otroctví věcí a vyumělkovaných potřeb, ke kterým vede konzumní společnost, a dává znovu odhalit Krista, jediný poklad, pro který stojí za to opravdově žít. Poslušnost vkládá život zcela do jeho rukou, aby on ho realizoval podle Božího úradku a udělal z něho mistrné dílo. Je nutná odvaha k velkodušnému a radostnému následování.

 

 

Kontemplovat Kristovy tváře

 

23.      Cesta, ke které je zasvěcený život povolán na počátku nového tisíciletí, je vedena kontemplací Krista s pohledem "více než kdy jindy upřeným na Pánovu tvář".[70] Avšak kde konkrétně kontemplovat Kristovu tvář? Je mnoho forem přítomnosti, které je nutné odhalovat způsobem stále novým.

Je skutečně přítomen ve slovech i ve svátostech, zvláštním způsobem v Eucharistii. Žije ve své církvi, stává se přítomným v komunitě těch, kteří jsou sjednoceni v jeho jménu. Je před námi v každé osobě, ztotožňuje se zvláště s maličkými, s chudými, s tím, kdo trpí, kdo je nejpotřebnější. Přichází vstříc v každé události radostné nebo smutné, ve zkoušce a v radosti, v bolesti a v nemoci.

Svatost je plodem setkání s ním v mnoha formách přítomnosti, kde můžeme odhalovat tvář Božího Syna, tvář trpící a zároveň tvář Zmrtvýchvstalého. Protože se zpřítomňuje v každodennosti života, tak je ještě dnes v každodenním životě, kde i dále ukazuje svou tvář. Abychom ho poznali, je nutný pohled víry, který nám dává styk se slovem Božím, svátostný život, modlitba a hlavně cvičení v lásce, protože jenom láska dovoluje poznat plně Tajemství.

Můžeme připomínat některá privilegovaná místa, na kterých můžeme kontemplovat Kristovu tvář obnoveným úsilím v životě Ducha. Jsou to cesty spirituality prožívané, úsilí prvořadé v této době, příležitost znovu vyčíst v životě a v každodenní zkušenosti duchovní bohatství vlastního charismatu v obnoveném styku s prameny samými, které mu daly vytrysknout, ze zkušenosti Ducha u zakladatelů a zakladatelek, jiskry nového života a nových děl, zvláštní nové pročítání evangelia, které se nalézá v každém charismatu.

 

 

Slovo Boží

 

24.      Žít spiritualitu znamená vycházet především od osoby Krista, pravého Boha a pravého člověka, přítomného v jeho slovu, "prvním zdroji každé spirituality", jak připomíná Jan Pavel II. zasvěceným osobám.[71] Svatost je pochopitelná jen tehdy, když vychází od obnoveného naslouchání Božímu slovu. "Zvláště - čteme v Novo millennio ineunte - je nutné, aby se naslouchání slovu stalo živým setkáním... které dovoluje odhalit v biblickém textu živé slovo, jež náš život zpytuje, usměrňuje, přetváří".[72] Je tu skutečně Mistr, který se zjevuje, vychovává srdce a mysl. Zde dozrává pohled víry, učí se dívat se na skutečnost a na události pohledem Boha do té míry, že má "myšlenky Kristovy" (1 Kor 2,16).

Duch svatý osvítil novým světlem slovo Boží zakladatelům a zakladatelkám. Z něho vytrysklo každé charisma a každá řehole chce být jeho vyjádřením. V souvislosti se zakladateli a se zakladatelkami jsou i dnes jejich učedníci povoláni přijímat a uchovávat v srdci slovo Boží, aby i dále bylo svítilnou pro jejich kroky a světlem na jejich cestě (srov. Ž 118,105). Potom je Duch svatý bude moci uvést do celé pravdy (srov. Jan 16,13).

Slovo Boží je stravou pro život, pro modlitbu a pro každodenní cestu, podstatou sjednocování komunity v jednotě smýšlení, inspirací pro stálou obnovu a pro apoštolskou tvořivost. II.vatikánský koncil již ukázal v návratu k evangeliu první velký základ obnovy.[73]

Jako v celé církvi, i v komunitě a ve skupinách zasvěcených mužů a žen se v těchto letech rozvinul živější a bezprostřednější styk se slovem Božím. Je to cesta, v které se musí pokračovat a kterou se musí jít se stále novou intenzitou. "Je nutné, - řekl papež - abyste neúnavně zůstávali v rozjímání nad Písmem svatým a hlavně nad svatými evangelii, aby se do vás vtiskly rysy Vtěleného Slova".[74]

Společný bratrský život napomáhá také novému odhalení církevního rozměru slova: přijímat ho, rozjímat o něm, prožívat ho společně, dělit se o zkušenosti, které z něho vyplývají, a tak dělat pokroky v pravé spiritualitě společenství.

V této souvislosti se sluší připomenout nutnost stálého odvolávání na Řeholi, protože v Řeholi a ve Stanovách "je shrnuta cesta jejich následování Krista, odpovídající zvláštnímu charismatu, potvrzenému církví".[75] Tento program následování předkládá zvláštní výklad evangelia, daného zakladateli a zakladatelkami, učenlivými k podnětu Ducha, a pomáhá členům institutu, aby žili konkrétně podle Božího slova.

Zasvěcení lidé, živení slovem, stávají se novými muži a ženami, svobodnými, evangelijními, a proto budou moci být autentickými služebníky slova v úsilí o evangelizaci. Tak se plní priorita  církve na počátku nového tisíciletí: "Je nutné znovu v nás rozžehnout počáteční horlivost a nechat se proniknout tou vroucností, s kterou apoštolé kázali evangelium po seslání Ducha svatého."[76]

 

 

Modlitba a kontemplace

 

25.      Modlitba a kontemplace jsou místem přijímání Božího slova a zároveň vycházejí z naslouchání slova. Bez vnitřního života lásky, který v sobě přitahuje Slovo, Otce i Ducha (srov. Jan 14,23), není možný pohled víry; následkem toho vlastní život ztrácí postupně smysl, tvář bratří se stává nejasnou a je nemožné odhalit v ní tvář Kristovu, události zůstávají dvojznačné, ne-li zbavené naděje, apoštolské a charitativní poslání klesne v rozptylující činnost.

Každé povolání k zasvěcenému životu vzniklo v kontemplaci, z chvil intenzivního společenství a z hlubokého vztahu přátelství s Kristem, z krásy a ze světla, které jsme viděli zářit na jeho tváři. Z toho dozrála touha zůstávat stále s Pánem - "Je dobře, že jsme tady" (Mt, 17,4) - a následovat ho. Každé povolání má stále dozrávat v tomto důvěrném přátelství s Kristem. "Proto vaší první snahou - připomíná Jan Pavel II. zasvěceným osobám, - musí být první radě kontemplace. Každá skutečnost zasvěceného života vzniká a každý den se znovu rodí v nepřetržité kontemplaci Kristovy tváře".[77]

Mniši a mnišky stejně jako poustevníci různého druhu věnují více místa chvále Boží v chóru i prodlužované mlčenlivé modlitbě. Členové sekulárních institutů a stejně tak zasvěcené panny ve světě obětují Bohu radosti a utrpení, touhy a snažné prosby za všechny lidi a kontemplují tvář Krista, kterého poznávají v tváři bratří, v událostech dějin, v apoštolátu a v každodenní práci. Řeholnice a řeholníci, kteří se věnují vyučování, nemocným, chudým, setkávají se tu s Pánovou tváří. Pro misionáře a členy společnosti apoštolského života hlásání evangelia je prožíváno po vzoru apoštola Pavla jako autentická bohoslužba (srov. Řím 1,6). Celá církev se těší a požívá dobrodiní z plurality forem modlitby a z růzností způsobů kontemplace jediné tváře Kristovy.

Zároveň si můžeme povšimnout, že nyní už po mnoho let liturgická modlitba hodin a slavení Eucharistie získaly ústřední místo v životě komunit a bratrstev všeho druhu, znovu jim daly biblickou a církevní sílu. Napomáhají také k vzájemnému povzbuzování a mohou se stát svědectvím, aby byly také před Bohem a s ním "domem a školou společenství".[78] Autentický duchovní život vyžaduje, aby všichni i v různých povoláních věnovali pravidelně každý den vhodné chvíle tomu, aby šli do hloubky v mlčenlivém rozhovoru s tím, o kterém vědí, že jsou od něho milováni, aby s ním sdíleli vlastní život a přijímali světlo k pokračování na každodenní cestě. Je to cvičení, kterému musíme být věrní, protože nám stále činí úklady odcizování a rozptylování, vycházející z dnešní společnosti, zvláště ze sdělovacích prostředků. Někdy bude vyžadovat věrnost osobní a liturgické modlitbě pravé úsilí, abychom se nenechali pohlcovat bezuzdným aktivismem. Jinak bychom nepřinesli plody: "Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně" (Jan 15,4).

 

 

Eucharistie, privilegované místo pro setkání s Pánem

 

26.      Dát prvořadé místo spiritualitě znamená vycházet od znovu nalezeného středu v slavení eucharistie, privilegovaném místě pro setkání s Pánem. Tam je znovu přítomen uprostřed svých učedníků, vysvětluje Písma, zahřívá srdce a osvěcuje mysl, otvírá oči a dává se poznat (srov. Luk 24,13-35). Výzva Jana Pavla II. k zasvěceným je zvláště působivá: "Potkávejte ho a kontemplujte ho zcela zvláštním způsobem v Eucharistii, slavené a adorované každý den jako zdroj a vrchol života a apoštolské činnosti".[79] V apoštolské exhortaci Vita consecrata vybízí ke každodenní účasti na svátosti Eucharistie a k jejímu horlivému a prodlužovanému adorování.[80] Eucharistie, památka Pánovy oběti, srdce života církve a každé komunity, utváří zevnitř obnovenou oběť vlastního života, plán života společného, apoštolské poslání. Všichni potřebujeme každodenní viatikum setkání s Pánem, abychom zapojili každodennost do času Božího, který zpřítomňuje slavení památky Pánovy velikonoční oběti.

Zde se může uskutečňovat v plnosti důvěrné přátelství s Kristem, ztotožňování s ním, úplné připodobňování k němu, ke kterému jsou zasvěcení povoláni.[81] V Eucharistii nás skutečně Pán Ježíš přidružuje k sobě ve vlastní velikonoční oběti Otci: obětujeme a jsme obětováni. Řeholní zasvěcení samo dostává eucharistickou strukturu: je to naprosté obětování sebe, úzce přidružené k eucharistické oběti.

Zde se soustřeďují všechny formy modlitby, je hlásáno Boží slovo a je mu nasloucháno, jsme dotazováni na vztah s Bohem, s bratřími, se všemi lidmi: je to svátost synovství, bratrství a poslání. Eucharistie, svátost jednoty s Kristem, je současně svátostí jednoty církevní a jednoty komunity zasvěcených osob. Jeví se tu zcela jako "zdroj spirituality pro jednotlivce i pro institut".[82]

Aby Eucharistie mohla plně přinášet očekávané plody společenství a obnovy, nemohou chybět podstatné podmínky, hlavně odpouštění a úsilí o vzájemnou lásku. Podle Pánova učení musíme se smířit s bratřími dříve, než neseme oběť na oltář (srov. Mt 5,23). Nemůžeme slavit svátost jednoty a zůstat lhostejní jedni k druhým. Musíme proto mít na zřeteli, že tyto podstatné podmínky jsou také plodem a znamením dobře slavené Eucharistie. Proto hlavně ve společenství s Ježíšem v Eucharistii načerpáme schopnost milovat a odpouštět. Kromě toho každé slavení se má stát příležitostí k obnovenému úsilí dát život jedni za druhé v přijímání sebe a ve službě. Potom splní eucharistie opravdu dokonale Kristův příslib: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich" (Mt 18,20) a okolo ní se bude komunita denně obnovovat.

Za těchto podmínek se komunita zasvěcených osob, která prožívá velikonoční tajemství, obnovované denně v Eucharistii, stává svědkem společenství a prorockým znamením bratrství pro rozdělenou a raněnou společnost. Z Eucharistie se skutečně rodí  spiritualita společenství,  nutná pro navázání dialogu lásky, kterou dnešní svět potřebuje.[83]

 

 

Kristova tvář ve zkoušce

 

27.      Prožívat spiritualitu v ustavičném vycházení od Krista znamená začínat stále od nejvyšší chvíle jeho lásky - a Eucharistie střeží její tajemství -, když na kříži dává život s největší obětavostí. Ti, kteří byli povoláni k životu podle evangelijních rad, nemohou neprožívat intenzivně kontemplaci tváře Ukřižovaného.[84] Je to kniha, v které se učí, co je to láska a jak mají být milováni Bůh a lidstvo, je to zdroj všech charismat, souhrn všech povolání.[85] Zasvěcení, oběť naprostá a celopal dokonalý, je způsobem vnuknutým jim od Ducha, jak znovu prožívat tajemství Krista ukřižovaného, který přišel na svět, aby dal svůj život na vykoupení pro mnohé (srov. Mt 20,28; Mk 10,45), a jak odpovídat na jeho nekonečnou lásku.

Dějiny zasvěceného života vyjádřily toto připodobnění ke Kristu mnoha asketickými způsoby, které "vždy účinně přispívaly ke skutečnému rozvoji svatosti a také nyní jsou mu velkou pomocí. Askeze ... je opravdu velmi nezbytná pro osoby zasvěceného života, aby vytrvaly ve věrnosti svému povolání a následovaly Ježíše na jeho cestě kříže".[86] I když zasvěcené osoby střeží staletou zkušenost, jsou dnes povolány nalézat formy, které lépe odpovídají naší době. Jsou to především ty, které doprovázejí námahu apoštolské práce a zajišťují velkodušnost služby. Dnes kříž, který na sebe denně bereme (srov. Lk 9,23), může získat také ráz kolektivní, jako je zestárnutí institutu, nepřizpůsobené struktury, nejistota budoucnosti.

Před tolika situacemi bolestí osobních, společných, sociálních, může ze srdce jednotlivých osob nebo celých komunit znovu zaznívat volání Ježíše na kříži: "Proč jsi mě opustil?" (srov. Mk 15,34). V tomto volání k Otci dává Ježíš pochopit, že jeho solidarita s lidstvem se stala tak radikální, že proniká, sdílí a přijímá všechno negativní, až ke smrti, plodu hříchu. "Aby člověku představil Otcovu tvář, musel Ježíš na sebe vzít nejen tvář člověka, ale dokonce vzít na sebe ´tvářnost´ hříchu."[87]

Znovu vycházet od Krista znamená uznat, že hřích je ještě radikálně přítomen v srdci a v životě všech, a odhalit v Kristově trpící tváři tu oběť, která smířila lidstvo s Bohem.

Během dějin církve uměly zasvěcené osoby kontemplovat trpící tvář Pána i mimo sebe. Poznávaly ho v nemocných, ve vězních, v chudých, v hříšnících. bojovaly hlavně proti hříchu a jeho neblahým následkům; Ježíšova slova: "Obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1,15) vedla jejich kroky na cesty lidí a dala naději na nový život tam, kde vládla ztráta odvahy a smrt. Jejich služba přivedla mnoho mužů a žen k tomu, že si udělali zkušenost o milosrdném objetí Boha Otce ve svátosti pokání. I dnes je třeba předkládat důrazně toto tajemství smíření (srov. 2 Kor 5,18), které Ježíš Kristus svěřil své církvi. Je to mysterium pietatis,[88] kterým jsou zasvěcené osoby volány, aby si často dělali zkušenost o svátosti pokání.

Nové tváře se dnes ukazují, ve kterých znovu poznáváme Kristovu tvář, milujeme ji a sloužíme jí tam, kde se stala přítomnou: jsou to nové formy chudoby hmotné, morální a duchovní, které vyvolává současná společnost. Volání Ježíše na kříži zjevuje, jak vzal na sebe všechno toto zlo, aby ho vykoupil. Povolání zasvěcených osob je i dále voláním Ježíše, a jako on berou na sebe bolest a hřích světa a stravují je v lásce.

 

 

Spiritualita společenství

 

28.      Jestliže "má tedy duchovní život zaujímat první místo ve veškerém úsilí rodin zasvěceného života",[89] má být především spiritualitou společenství, jak to vyžaduje přítomná chvíle: "Učinit z církve domov a školu lásky, to je velká výzva, která před námi stojí v právě se otevírajícím tisíciletí, pokud chceme být věrni Božímu záměru a pokud chceme také odpovědět na hluboká očekávání světa".[90]

Na této cestě celé církve se očekává rozhodný příspěvek od zasvěceného života pro jeho specifické povolání k životu společenství v lásce. "Od zasvěcených osob - čteme ve Vita consecrata - je naléhavě požadováno, aby prožívaly opravdové společenství a žily jeho duchovností jako svědci a zároveň tvůrci vize společenství, která podle Boží vůle má své místo na samém vrcholu lidských dějin".[91]

Připomíná se dále, že úkolem dneška v komunitách zasvěceného života je "zvláštní péče o vzrůst spirituality společenství, nejprve u sebe, potom ve svém církevním společenství i za jeho hranicemi, a aby nastolovala či obnovovala dialog lásky v největší míře tam, kde jsou v dnešním světě místa etnických konfliktů nebo jiných vražedných sporů".[92] Úkol, který vyžaduje duchovní osoby, utvářené vnitřně od Boha v láskyplném a milosrdném společenství, a komunity zralé, kde je spiritualita společenství zákonem života.

29.      Avšak co je to spiritualita společenství? Pádnými slovy, schopnými obnovit vztahy a programy, Jan Pavel II. učí: "Spiritualita společenství znamená především celý pohled srdce upřený na tajemství Trojice, která přebývá v nás a jejíž světlo je také na tváři bratří, kteří nám stojí po boku." A ještě: "Spiritualita společenství znamená schopnost pociťovat bratra ve víře v hluboké jednotě tajemného těla, tedy jako ´někoho, kdo mi patří´..." Z této zásady vyplývají s naléhavou logikou některé důsledky způsobu smýšlení a jednání: sdílet radosti a utrpení bratří; vytušit jejich touhy a pečovat o jejich potřeby; poskytnout jim pravé a hluboké přátelství. Spiritualita společenství je také schopností vidět především to, co je u druhého pozitivní, abychom ho přijali a hodnotili jako dar Boží; umět vytvořit prostor pro bratra a nést společně břemena jedni druhých. Bez této duchovní cesty by byly málo platné vnější prostředky společenství.[93]

Spiritualita společenství se jeví jako duchovní ovzduší církve na počátku třetího tisíciletí, činný a příkladný úkol zasvěceného života na všech úrovních. Je to mistrná cesta budoucnosti života a svědectví. Svatost a poslání procházejí komunitou, protože Kristus je přítomen v ní a skrze ni. Bratr a sestra se stávají svátostí Krista a setkání s Bohem, konkrétní možností a ještě více nezrušitelnou nutností, abychom mohli prožívat přikázání o vzájemné lásce a tedy trinitární společenství.

V těchto letech jsou komunity a různé druhy bratrstev zasvěcených osob stále více chápány jako  místo společenství, kde se vztahy jeví méně formálními a kde je usnadňováno přijetí a vzájemné porozumění. Znovu se odhaluje také božská i lidská hodnota nezištného bytí pohromadě, jako učedníci a učednice okolo Krista Učitele, v přátelství, a sdílet též chvíle uvolnění a zábavy.

Dále si všímáme intenzivnějšího společenství mezi různými komunitami v institutech. Multikulturní a mezinárodní komunity, povolané "dosvědčovat ducha společenství mezi národy, kmeny a kulturami",[94] na mnoha stranách jsou už kladnou skutečností, kde se zakouší vzájemné poznání, úcta, vážnost, obohacování. Ukazují se přímé cesty k integraci a k inkulturaci, a zároveň svědectví o univerzalitě křesťanského poselství.

Exhortace Vita consecrata uvádí tento způsob života jako známku společenství v církvi. Ujasnila celé bohatství a požadavky vyžadované od bratrského života. Předtím naše Kongregace vydala dokument Congregavit nos in unum Christi amor, o bratrském životě v komunitě. K těmto dokumentům se má každá komunita pravidelně vracet, aby srovnávala svou cestu víry a pokrok v bratrství.

 

 

Společenství mezi charismaty starými a novými

 

30.      Společenství, které jsou zasvěcení muži a ženy povoláni prožívat, překračuje meze vlastní řeholní rodiny nebo vlastního řeholního institutu. Když se otvírají společenství s jinými instituty a s jinými formami zasvěcení, mohou rozšířit společenství, znovu odhalit společné evangelijní kořeny a společně vystihnout s větší jasností krásu vlastní totožnosti v charismatické různosti jako větve jediného kmene. Měli by vynikat ve vzájemné úctě (srov. Řím 12,10), aby dosáhli charismatu lepšího, lásky (srov. 1 Kor 12,31).

Setkáním a solidaritě mezi instituty zasvěceného života se má tedy napomáhat ve vědomí, že společenství je "úzce spojeno se schopností křesťanské komunity udělat prostor všem darům Ducha".

Jednota církve není uniformitou, ale organickým zapojováním oprávněných růzností. Je to skutečnost mnoha údů, spojených v jedno tělo, jediné Tělo Kristovo (srov. 1 Kor12,12)". [95] Může to být začátek solidárního hledání společných cest pro službu církve. Vnější činitelé, jako povinnost vyrovnat se s novými požadavky států, a vnitřní záležitosti institutů, jako úbytek členů, již zaměřují ke koordinaci snah v oboru formace, správy majetku, výchovy, evangelizace. I v takové situaci můžeme vystihnout výzvu Ducha ke stále intenzivnějšímu společenství. V této práci jsou podporovány konference vyšších představených a konference sekulárních institutů na všech úrovních.

Není už možné čelit budoucnosti rozptýleně. Je potřeba být církví, žít společně dobrodružství Ducha a následování Krista, sdělovat si zkušenosti evangelia, inspirovat k lásce komunitu a řeholní rodinu toho druhého stejně jako vlastní. Radosti a bolesti, starosti a úspěchy mohou být sdíleny a patří všem.

I při srovnávání nových forem evangelijního života se vyžaduje dialog a společenství. Tato nová sdružení evangelijního života připomíná Vita consecrata, "nemají nahradit výše připomenuté instituty, které i nadále zaujímají významné místo, jaké jim přiznala tradice. (...) Starší instituty, z nichž mnohé prošly těžkými zkouškami, které v průběhu staletí statečně snášely, může obohatit dialog a vzájemná výměna darů se společnostmi, které vznikly v naší době". [96]

Posléze ze setkání a ze společenství s charismaty církevních hnutí může vyplynout vzájemné obohacování. Hnutí často mohou poskytnout příklad evangelijní a charismatické svěžesti jako velkodušný a tvůrčí podnět k evangelizaci. Ze své strany hnutí stejně jako nové formy evangelijního života se mohou mnoho naučit od radostného, věrného a charismatického svědectví zasvěceného života, které střeží bohaté duchovní dědictví, mnoho pokladů moudrosti a zkušenosti a velkou různost forem apoštolátu a misionářského úsilí.

Naše Kongregace už poskytla měřítka a směrnice dosud platné pro zapojení řeholníků a řeholnic do církevních hnutí.[97] To, co bychom chtěli spíše zdůraznit, je vztah poznávání a spolupráce, povzbuzování a dělení, který by se mohl navázat nejen mezi jednotlivými osobami, ale i mezi instituty, církevními hnutími a novými způsoby zasvěceného života se zřetelem na růst v životě Ducha a plnění jediného poslání církve. Jde o charismata vzniklá z podnětu téhož Ducha, zaměřená k plnosti evangelijního života ve světě, povolaná uskutečňovat společně týž úradek Boží pro spásu lidstva. Spiritualita společenství se uskutečňuje přesně také v tomto rozsáhlém dialogu evangelijního bratrství mezi všemi složkami Božího lidu.[98]

 

 

Ve společenství s laiky

 

31.      Společenství prožívané mezi zasvěcenými osobami vede k ještě větší otevřenosti, otevřenosti vůči všem ostatním členům církve. Přikázání milovat jeden druhého, prožívané v komunitě, vyžaduje, aby bylo přeneseno z roviny osobní mezi různé církevní skutečnosti. Pouze integrální eklesiologie, kde jsou různá povolání vnímána v jediném lidu může povolání k zasvěcenému životu může znovu najít svou specifickou totožnost znamení a svědectví. Dnes se odhaluje stále více skutečnost, že charismata zakladatelů a zakladatelek, vzbuzená od Ducha pro dobro všech, mají být znovu umístěna do samého středu církve a otevřená společenství a účasti všech členů Božího lidu.

V této linii můžeme zjišťovat, že se objevuje nový druh společenství a nový druh spolupráce v rámci různých povolání a životních stavů, hlavně mezi zasvěcenými a laiky.[99] Mnišské a kontemplativní instituty mohou poskytovat laikům vztah převážně duchovní a nutné prostory k mlčení a k modlitbě. Instituty zaměstnané apoštolátem mohou zapojit do různé pastorační spolupráce. Členové sekulárních institutů, laici nebo klerici, navazují vztah s jinými věřícími obvyklými způsoby každodenního života.[100]

Novotou těchto let je hlavně žádost některých laiků mít účast na charismatických ideálech institutů. Z toho vznikly zajímavé iniciativy a nové institucionální formy přidružování k institutům. Přihlížíme k autentickému novému rozkvětu starých institucí, jako jsou sekulární řády nebo třetí řády, a ke vzniku nových sdružení laických a hnutí kolem řeholních rodin a sekulárních institutů. Jestliže někdy také v nedávné minulosti při spolupráci docházelo jen k doplňování nedostatku zasvěcených osob, nutných k vykonávání činnosti, nyní se rodí z požadavku sdílet odpovědnosti nejen za řízení děl institutu, ale hlavně v touze prožívat specifické stránky a chvíle spirituality a poslání institutu. Vyžaduje se tedy přiměřená formace zasvěcených osob i laiků k vzájemné a obohacující spolupráci.

Jestliže v jiných dobách hlavně řeholníci a řeholnice tvořili, duchovně živili a řídili různé formy, přidružující laiky, dnes díky stále větší formaci laikátu tu může být vzájemná výpomoc, která napomáhá v porozumění specifičnosti a kráse každého životního stavu. Společenství a vzájemnost v církvi nemají nikdy jen jediný smysl. V tomto novém ovzduší církevního společenství kněží, řeholníci a laici jsou daleko od toho, aby se navzájem ignorovali nebo aby se organizovali jen se zřetelem na společné činnosti. Mohou znovu najít správný vztah k společenství a obnovenou zkušenost o evangelijním bratrství a vzájemném charismatickém snažení, v doplňování, která má stále ohled na různost.

Podobná církevní dynamika bude celá na prospěch obnovy samé a totožnosti zasvěceného života. Dnes se chápání charismatu prohlubuje, odhalují se stále nové možnosti k jeho uskutečňování.

 

 

Ve společenství s pastýři

 

32.      V tomto vztahu církevního společenství se všemi povoláními a životními stavy je zcela zvláštní stránkou jednota s pastýři. Marně bychom chtěli pěstovat spiritualitu společenství bez efektivního a afektivního vztahu s pastýři, především s papežem, který je středem jednoty církve, a s jeho učitelským úřadem.

Je to konkrétní uplatnění onoho smýšlet s církví, vlastního všem věřícím,[101] které září zvláště u zakladatelů a zakladatelek zasvěceného života a stává se charismatickým úsilím všech institutů. Nemůžeme kontemplovat Kristovu tvář, jestliže ji nevidíme zářit na tváři jeho církve. Milovat Krista znamená milovat církev v jejích osobách a institucích.

Dnes více než kdy jindy před podněty s odstředivými silami, které uvádějí v pochybnost základní zásady víry a katolické morálky, jsou zasvěcené osoby a jejich instituce povolány podat důkaz jednoty bez trhlin okolo učitelského úřadu církve a stát se jejími přesvědčenými a radostnými mluvčími přede všemi.

Je vhodné zdůraznit to, co již papež tvrdil v exhortaci Vita consecrata: "Významnou součástí tohoto společenství s církví je věrnost mysli i srdce vůči učitelskému úřadu biskupů, kterou všechny zasvěcené osoby musí věrně dodržovat a před Božím lidem zřetelně dosvědčovat. To se týká především těch, kdo se věnují teologickému bádání a předávání nauky, vydávání knih, katechezi a práci ve veřejných sdělovacích prostředcích".[102] Zároveň se uznává, že mnoho teologů patří mezi řeholníky a mnoho výzkumných institutů řídí instituty pro zasvěcený život. Nesou chvályhodně tuto odpovědnost ve světě kultury. Církev se dívá s důvěryplnou pozorností na jejich intelektuální snahu před choulostivými problémy na hranici, kterým dnes magisterium musí čelit.[103]

Církevní dokumenty z posledních desetiletí stále opakovaly koncilní výrok, který vyzývá pastýře, aby hodnotili zvláštní charismata v celkové pastoraci. Zároveň povzbuzují zasvěcené osoby, aby ukazovaly a nabízely s jasností a s důvěrou vlastní návrhy na přítomnost a na práci ve shodě se specifickým povoláním.

To platí jistým způsobem i ve vztahu s diecézním klérem. Většina řeholníků a řeholnic spolupracuje denně s kněžími v pastoraci. Je tedy nezbytné začínat všechny možné iniciativy pro stále větší vzájemné poznání a respektování.

Pouze v souladu se spiritualitou společenství a s pedagogikou naznačenou v Novo millennio ineunte bude moci být poznán dar, který Duch svatý dává církvi skrze charismata zasvěceného života. Platí také zvláštním způsobem pro zasvěcený život ono spojení v životě církve mezi prvkem charismatickým a prvkem hierarchickým, o kterém se Jan Pavel II. vícekrát zmínil, když se obracel k novým církevním hnutím.[104] Láska a služba v církvi vyžadují, aby byly stále prožívány ve vzájemné lásce.

 

 

Část čtvrtá

 

SVĚDKOVÉ LÁSKY

 

obsah

 

Poznat Krista a sloužit mu

 

33.      Život proměňovaný evangelijními radami se stává prorockým a mlčenlivým svědectvím, avšak současně i výmluvným protestem proti nelidskému světu. Zavazuje k podporování osoby a probouzí novou fantazii lásky. Viděli jsme to u svatých zakladatelů. Projevuje se nejen účinností služby, ale hlavně schopností být solidární s tím, kdo trpí, tak aby gesto pomoci bylo pociťováno jako bratrské dělení. Tento způsob evangelizace, vykonávaný s láskou a oddaností v dílech, zajišťuje nevyhnutelné svědectví lásce slov.[105]

Život společenství opět představuje první zvěst o zasvěceném životě, protože je účinným znamením a přesvědčivou silou, která vede k víře v Krista. Společenství se potom stává posláním samým, dokonce "společenství plodí společenství a proměňuje se podstatně jako společenství misionářské".[106] Komunity začnou mít touhu "následovat Krista po cestách dějin člověka",[107] s apoštolským úsilím a se svědectvím života, důsledným k vlastnímu charismatu.[108] "Kdo se opravdu setkal s Kristem, nemůže si ho ponechat pouze pro sebe a musí Krista hlásat. Je třeba nového apoštolského rozletu, který by byl prožíván jako každodenní nasazení křesťanských komunit a skupin".[109]

34.      Když se vychází od Krista, spiritualita společenství se stává spiritualitou pevnou a silnou v činnosti učedníků a apoštolů jeho království. Pro zasvěcený život to znamená pustit se do služby bratřím, v kterých poznáváme Kristovu tvář. Při tomto apoštolském poslání je být a jednat neoddělitelné, protože tajemství Krista tvoří absolutní základ každé pastorační činnosti.[110] Příspěvek zasvěcených mužů a žen v evangelizaci "spočívá především v jejich životě, který je naprosto oddán Bohu a bratřím podle vzoru nejmilejšího Spasitele, který se z lásky k lidem stal služebníkem".[111] Při poslání v církvi se zasvěcené osoby neomezují na část času, ale dávají celý život.

V Novo millennio ineunte se zdá, že papež chce pobízet ještě více vpřed v konkrétní lásce k chudým: "Století a tisíciletí, která právě započínají, budou muset znovu spatřit, a je třeba si přát, aby to bylo ještě silněji než dříve, k jakým stupňům sebedarování dokáže dospět láska vůči těm nejchudším. Jestliže jsme opravdu vyšli od nazírání na Krista, budeme muset umět vnímat Krista zejména v těch, s nimiž se on sám chtěl ztotožnit: ´Neboť jsem měl hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít; byl jsem na cestě a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste ke mně´(Mt 25,35-36). Tato slova nejsou pouhou výzvou k lásce, je to skutečně jedna část kristologie, která vrhá světlo na Kristovo tajemství. Touto kapitolou kristologie, nikoli méně než ortodoxií, poměřuje církev svou věrnost Kristovy nevěsty.[112] Papež dává také konkrétní zaměření spiritualitě, když vyzývá, abychom poznávali v osobě chudých zvláštní přítomnost Krista, která ukládá církví, aby jim dávala přednost.  Takovou předností mají i zasvěcené osoby[113] vydávat svědectví "o Boží lásce, o jeho prozřetelnosti, o jeho milosrdenství".[114]

35.      Pole, na kterém Svatý otec vyzývá k práci, je rozsáhlé jako svět. Když se zasvěcený život dostává na toto jeviště, "musí se naučit konat přitom svůj úkon víry v Krista a rozluštit výzvu, která mu vzchází z tohoto světa chudých".[115] Uvést soulad všeobecný dech misionářského povolání s konkrétním zapojením ve zvláštní církvi bude prvořadý požadavek pro každou apoštolskou činnost.

Ke starým druhům chudoby se připojily nové: zoufalství nad ztrátou smyslu, úklady drogy, opuštěnost v pokročilém věku nebo v nemoci, odsunutí na okraj nebo sociální diskriminace.[116] Misie ve svých formách starých i nových je především službou důstojnosti osoby v znelidštěné společnosti, protože první a nejtěžší chudobou naší doby je lhostejné šlapání po právech lidské osoby. Dynamismem lásky, odpuštění a smíření se zasvěcené osoby  snaží budovat ve spravedlnosti svět, který poskytuje nové a lepší možnosti k životu a k rozvoji osob. Aby tento zásah byl účinný, je nutné mít ducha chudého, očištěného od egoistických zájmů, ochotného sloužit míru a ne násilí, v solidním postoji plném soucitu pro utrpení druhého. Způsob hlásání slova a konání skutků Božích, započatý Ježíšem (srov. Lk  4,15-21) a prožívaný v prvotní církvi, na který nesmí být zapomenuto, když skončilo Jubileum nebo nastalo nové tisíciletí, ale stále více naléhá, abychom v lásce uskutečňovali odlišnou budoucnost. Je nutné, abychom byli ochotni platit cenu pronásledování, protože v našich dobách je nejčastější příčinou mučednictví boj pro spravedlnost ve věrnosti evangeliu. Jan Pavel II. připomíná, že toto svědectví "i nedávno přivedlo na mučednictví některé vaše bratry a sestry v různých částech světa".[117]

 

 

Ve fantazii lásky

 

36.      Během staletí láska vždy byla pro zasvěcené osoby prostředím, kde bylo evangelium konkrétně prožíváno, v něm získávají cenu prorocká síla jejich charismat a bohatství jejich spirituality v církvi a ve světě.[118] Poznávají skutečně, že jsou povoláni, aby byli "epifanií Boží lásky".[119] Je nutné, abychom se i dále cvičili v tomto dynamismu s tvůrčí věrností, protože je nenahraditelným zdrojem v pastorační práci církve. V hodině, v které se dovoláváme nové fantazie lásky a autentického schválení a potvrzení lásky slova láskou skutků,[120] zasvěcený život se dívá s obdivem na apoštolskou tvůrčí činnost, která dala vykvést tisícům tváří lásky a svatosti ve specifických formách; avšak nemůže nepociťovat naléhavou nutnost s tvořivostí Ducha nadále překvapovat svět novými formami činorodé evangelijní lásky pro potřeby naší doby.

Zasvěcený život chce uvažovat o svých charismatech a tradicích, aby je dal také do služby na nových hranicích evangelizace. Jde o to přiblížit se k chudým, starým, závislým na drogách, nemocným AIDS, vyhnancům, osobám, které snášejí každý druh utrpení pro svou zvláštní situaci. S pozorností soustředěnou na změnu vzorů, protože pomoc už není považována za dostatečnou, je tu snaha vykořenit příčiny, z kterých potřeba pochází. Chudoba národů je zaviněna ctižádostí a lhostejností mnohých a strukturami hříchu, které mají být odstraněny i vážnou snahou v oboru výchovy.

Tolik starých i nových založení vede zasvěcené osoby tam, kam obvykle jiní nemohou jít. V těchto letech zasvěcení muži a ženy byli schopni opustit jistoty již známého, aby se pustili do prostředí a zaměstnání, která neznali. Díky jejich totálnímu zasvěcení jsou skutečně svobodní, aby zasáhli všude, kde jsou kritické situace, jak ukazují nedávná založení v nových zemích, které jsou zvláštními výzvami, týkajícími se více řeholních provincií zároveň a vytvářejícími mezinárodní komunity. S novýma očima a s velkým srdcem[121] přijaly výzvu tolika utrpení v konkrétní diakonii lásky. Všude tvoří pouto mezi církví a vyděděnými skupinami, ke kterým se nedostane obvyklá pastorace.

Dokonce některá charismata, která se zdála odpovídat minulým dobám, získávají obnovenou sílu v tomto světě, který zná utiskování žen nebo obchod s otrockými dětmi, kdežto dětství, často oběť zlořádu, je vystaveno nebezpečí, že bude opuštěno na ulici a najato do vojsk.

Dnes se setkáváme s větší svobodou při vykonávání apoštolátu, s uvědomělejším vyzařováním, solidaritou, která se projevuje tím, že umí stát na straně lidu, přebírat problémy, aby pak bedlivě odpovídala na znamení doby a na jejich požadavky. Toto rozmnožování iniciativ dokázalo důležitost, kterou má plánování v misii, když ji chceme vykonávat ne improvizovaně, ale organicky a účinně.

 

 

Hlásat evangelium

 

37.      První úkol, který byl nadšeně převzat, je hlásání Krista národům. Závisí hlavně na zasvěcených mužích a ženách, kteří se snaží, aby evangelijní poselství dospělo k rostoucímu množství těch, kdo ho neznají. Taková misie je ještě v počátcích a musíme se snažit všemi silami  o její uskutečnění.[122] Důvěryplná a podnikavá činnost misionářů a misionářek bude stále lépe odpovídat na požadavek inkulturace tak, aby specifické hodnoty každého národa nebyly popírány, ale očištěny a dovedeny k jejich plnosti.[123] Křesťanství třetího tisíciletí zůstává naprosto věrně v hlásání evangelia, a přitom ho bude označovat také tvář tolika kultur a tolika národů, v kterých je přijato a zakořeněno.[124]

 

 

Sloužit životu

 

38.      Podle slavné tradice vykonává velký počet zasvěcených osob, hlavně žen, apoštolát ve zdravotnictví a pokračuje tak ve službě Kristova milosrdenství. Po vzoru jeho, božského Samaritána, přibližují se tomu, kdo trpí, aby zmírnili bolest. Jejich profesionální kompetence, bdělá pozornosti na zlidšťování medicíny, otvírá prostor evangeliu, které osvěcuje důvěrou a dobrotou také nejnesnadnější skutečnosti lidského života a umírání. Proto nejchudším a nejopuštěnějším pacientům bude dávána přednost v láskyplnépéči o ně.[125]

Pro účinnost křesťanského svědectví je důležité zvláště v některých choulostivých a pochybných prostředích umět vysvětlovat pohnutky stanoviska církve, zdůrazňovat hlavně, že nejde o to, aby se nevěřícím ukládal pohled víry, ale aby byly vykládány a hájeny hodnoty zakořeněné v lidské bytosti.[126] Láska se potom stává zvláště u zasvěcených, kteří pracují v těchto prostředích,  službou rozumu, aby všude byly respektovány základní zásady, na kterých závisí civilizace, hodná člověka.

 

 

Šířit pravdu

 

39.      I svět výchovy vyžaduje kvalifikovanou přítomnost zasvěcených osob. V tajemství Vtělení jsou základy antropologie, která může jít přes vlastní meze a vlastní nedůslednosti k Ježíši, "novému člověku" (Ef 4,24; srov. Kol 3,10). Protože se Syn Boží stal opravdu člověkem, člověk se může v něm a skrze něho stát skutečně synem Božím.[127]

Díky zvláštní zkušenosti o darech Ducha v horlivém naslouchání slovu a v rozlišování bohatého dědictví výchovných tradic, nahromaděných časem od vlastního institutu, zasvěcení muži a ženy jsou schopni rozvíjet činnost zvláště důraznou. Toto charisma může dát život prostředím, proniknutým evangelijním duchem svobody, spravedlnosti a lásky, ve kterých se mladým lidem pomáhá, aby rostli v lidskosti za vedení Ducha, a zároveň se jim předkládá svatost jako výchovný cíl pro všechny, učitele i žáky.[128]

Je třeba podporovat v zasvěceném životě obnovené kulturní úsilí, které dovoluje zvýšit úroveň osobní přípravy a připravuje na dialog mezi současným smýšlením a vírou, aby se napomáhalo i skrze vlastní akademické instituce evangelizaci kultury, chápané jako služba pravdě.[129] Z toho hlediska je více než kdy jindy vhodná přítomnost ve sdělovacích prostředcích.[130] Každé úsilí v tomto novém a strategickém apoštolském poli je povzbuzováno, aby iniciativy v tomto oboru byly lépe koordinovány a dosáhly vyšší úrovně kvality a účinnosti.

 

 

Otevřenost velkým dialogům

 

40.      Znovu začít od Krista znamená posléze následovat ho až tam, kde se stal přítomným svým dílem spásy, a žít v rozsáhlosti obzorů, které on otevřel. Zasvěcený život se nemůže spokojit s tím, že žije v církvi a pro církev. Obrací se s Kristem k jiným křesťanským církvím, k jiným náboženstvím, ke každému muži a ke každé ženě, kteří nevyznávají žádné náboženské přesvědčení. Zasvěcený život je tedy povolán poskytovat vlastní specifický příspěvek ve všech velkých dialozích, kterým II.vatikánský koncil otevřel celou církev. "V dialogu se všemi" je významný titul poslední kapitoly Vita consecrata, téměř logický závěr celé apoštolské exhortace.

41.      Dokument připomíná především, jak o zasvěceném životě postavila synoda do světla hluboké spojení mezi zasvěceným životem a ekumenismem. "Jestliže duší ekumenismu je modlitba a obrácení, je nepochybné, že instituty zasvěceného života a společnosti života apoštolského jsou zvláště vázány povinností věnovat se tomuto dílu".[131] Je naléhavé, aby se v životě zasvěcených osob otevřely větší prostory pro ekumenickou modlitbu a pro svědectví, aby se silou Ducha svatého mohly zbořit zdi rozdělení a předsudků. Žádný institut zasvěceného života se nesmí cítit dispenzován od práce pro tuto záležitost.

Když mluví Vita consecrata o formách ekumenického dialogu, ukazuje jako zvláště vhodné pro členy řeholních komunit společné lectio divina, účast na společné modlitbě, v které Pán zaručuje svou přítomnost (srov. Mt 18,20). Přátelství, láska a spolupráce ve společných iniciativách služby a svědectví oživí zkušenost o tom, jak je krásné, když bratři žijí pospolu (srov. Ž 133 /132/). Neméně důležité jsou znalost dějin, nauky, liturgie, charitativní a apoštolské činnosti jiných křesťanů.[132]

42.      Pro mezináboženský dialog Vita consecrata klade dva základní požadavky: evangelijní svědectví a svobodu ducha. Doporučuje pak některé zvláštní prostředky, jako je vzájemné seznámení, vzájemná úcta, srdečné přátelství a vzájemná upřímnost s mnišskými prostředími jiných náboženství.[133]

Další okruh spolupráce vytváří společná péče o lidský život, která sahá od soucitu nad fyzickým a duchovním utrpením k úsilí o spravedlnost, mír a záchranu stvoření.[134] Jan Pavel připomíná jako zvláštní obor setkání s osobami jiných náboženských tradic úsilí a podporování důstojnosti ženy, ke kterému jsou povolány přispívat zvláště ženy zasvěcené.[135]

43.      Posléze má být na zřeteli dialog s těmi, kteří nevyznávají zvláštní náboženství. Osoby zasvěcené jsou samou povahou své volby privilegovanými mluvčími pro toto hledání Boha, které odedávna působí v srdci člověka a vede ho k mnohým formám spirituality. Jejich citlivost k hodnotám (srov. Flp, 4,8) a ochota k setkání vydávají svědectví o známkách pravého hledáni Boha. "Proto je povinností zasvěcených osob - uzavírá dokument - aby ochotně nabízely přijetí a duchovní vedení těm, kdo se na ně obracejí, protože žízní po Bohu a touží dosáhnout v životě naplnění toho, k čemu je vede víra".[136]

44.      Tento dialog se nutně otvírá hlásání Krista. Ve společenství je skutečně vzájemnost daru. Když je naslouchání druhému autentické, poskytuje vhodnou příležitost k nabízení vlastní duchovní zkušenosti a obsahu evangelia, které živí zasvěcený život. Takto se svědčí o naději, která je v nás (srov. 1 Petr, 3,15). Nemáme se bát, že by mluvení o vlastní víře mohlo narážet u toho, kdo má víru jinou, je to naopak příležitost k radostné zvěsti o daru, který je pro všechny a je nabízen všem, i když s největší úctou ke svobodě každého: dar zjevení Boha-Lásky, který "tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna" (Jan 3,l6).

Misionářská povinnost nám na druhé straně nepřekáží přikročit k dialogu s vnitřní ochotou přijímat, protože mezi zdroji a mezemi každé kultury mohou zasvěcené osoby sklízet semena Slova, ve kterých se setkávají se vzácnými hodnotami pro vlastní život a poslání. "Duch Boží, který ´vane kam chce´ (srov. Jan 3,8), nezřídka probouzí v obecné lidské zkušenosti, navzdory jejím četným protikladům, znamení své přítomnosti, která pomáhají i Kristovým učedníkům, aby hlouběji porozuměli poselství, jehož jsou nositeli".[137]

 

 

Dnešní výzvy

 

45.      Není možné držet se stranou před velkými a zneklidňujícími problémy, které tísní celé lidstvo při vyhlídce na ekologické pustošení, které působí, že se rozsáhlé kraje planety stávají nehostinnými a člověku nepřátelskými. Bohaté země vyčerpávají zdroje rytmem neudržitelným pro rovnováhu soustavy a působí tak, že se chudé země stávají stále chudšími. Nemůžeme též zapomínat na problémy míru, často ohrožovaného katastrofickými válkami.[138]

Lačnost majetku, touha po potěšení, klanění moci, to znamená trojí žádostivost, která poznamenává dějiny a je na počátku i dnešních zel, může být přemožena jen tehdy, když jsou znovu odhaleny pravé evangelijní hodnoty chudoby, čistoty a služby.[139] Řeholníci mají umět hlásat životem i slovy krásu chudoby ducha a čistoty srdce, které osvobozují pro službu bratřím a pro poslušnost, která dává trvanlivost plodům lásky.

Jak bychom mohli posléze zůstat trpnými před znehodnocováním základních lidských práv?[140] Zvláštní úsilí má být vynakládáno na některé stránky evangelijní radikálnosti, které jsou často méně chápány, ale které proto nemohou být méně přítomny v účinné lásce církve.

Nejdůležitější z nich je úcta k životu každé lidské bytosti od početí až k přirozené smrti.

V této otevřenosti světu, který je třeba zaměřit ke Kristu tak, že všechny skutečnosti naleznou v něm vlastní pravý význam, zasvěcení členové sekulárních institutů zaujímají privilegované místo: oni mají v obyčejných životních podmínkách účast na sociálním a politickém dynamismu, silou svého následování Krista mu vlévají novou hodnotu a tak účinně pracují pro Boží království. Právě v síle svého zasvěcení, prožívaného bez vnějších znamení jako laici mezi laiky, mohou být solí a světlem i v situacích, ve kterých by viditelnost jejich zasvěcení byla překážkou nebo by vyvolala odmítnutí.

 

 

Dívat se vpřed a dívat se vzhůru

 

46.      I mezi zasvěcenými jsou ranní stráže: mladí a mladé.[141] Opravdu potřebujeme odvážné mladé lidi, kteří se nechají utvářet od Otce silou Ducha a stávají se "osobami podobnými Kristu",[142] poskytují všem jasné a radostné svědectví svého "zvláštního přijímání Kristova tajemství"[143] a zvláštní spirituality vlastního institutu.[144] Ať jsou tedy rozhodněji uznáni za pravé činitele své formace.[145] Protože oni mají uskutečňovat jako nová generace obnovu vlastních institutů, sluší se, aby - vhodně připraveni - postupně přebírali úkoly usměrňování a řízení. Jsou silni především svým ideálem, který je pobádá, a stanou se platnými svědky touhy po svatosti jako vysoké míry křesťanského života.[146] Na bezprostřednosti této jejich víry, na postojích, které radostně projevili, a na tom, co jim Duch chce říci, spočívá z valné části budoucnost zasvěceného života a jeho poslání.

A dívejme se na Marii, Matku a Učitelku pro každého z nás. Ona, první Zasvěcená, prožívala plnost lásky. Horlivě sloužila Pánu; byla radostná v naději, silná v soužení, vytrvalá v modlitbě; starostlivá o potřeby bratří (srov. Řím 12,11-13). V ní se odrážejí a obnovují všechny stránky evangelia, všechna charismata zasvěceného života. Kéž nás podpírá v každodenním úsilí, abychom o tom dávali nádherné svědectví lásky podle výzvy svatého Pavla: "Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali!" (Ef 4,1).

Na potvrzení těchto směrnic si přejeme opakovat ještě jednou slova Jana Pavla II., protože v nich nalézáme povzbuzení a důvěru, kterou všichni potřebujeme, abychom čelili úkolu, který se zdá přesahovat naše síly: "Nové století a nové tisíciletí se otvírají v Kristově světle. Ne všichni však toto světlo vnímají. Nám připadl úchvatný a náročný úkol být ´odleskem´ tohoto světla (...) Je to úkol, který nás rozechvívá, když si uvědomujeme slabosti, jež nás často činí matnými a plnými stínů. Je to však úloha, která se dá splnit, když se vystavíme světlu Kristovu a když se dokážeme otevírat milosti, jež z nás činí nové lidi".[147] Je to naděje, kterou hlásají v církvi zasvěcené osoby, když s bratřími a sestrami jdou staletími vstříc Zmrtvýchvstalému Kristu.

 

 

16. května 2002 Svatý otec schválil tento dokument Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti s životem apoštolským.

Řím, 19. května 2002. Slavnost Letnic.

 

 

Eduardo Card. Martínez Somalo

Prefekt

 

 

Piergiorgio Silvano Nesti, CP

Sekretář

 

 

obsah