Toto zamyšlení si neklade za cíl podat vyčerpávající přehled vývoje Husova náhledu problému působení Antikrista, jako spíše postihnout v základních rysech vnitřní motivaci a dynamiku jeho jednání tváří v tvář této otázce v posledním desetiletí jeho života.

Predestinacionismus se objevuje již v Husově kázání  Diliges Deum (19. 10. 1405) a o čtyři roky později je přítomen v komentáři Super IV Sententiarum [1], ovlivňoval tedy jeho eklesiologické myšlení od počátku. Právě proto, že v Husově pojetí se církev nekryje s viditelným shromážděním věřících a je definována jako "universitas praedestinatorum", minulých, přítomných i budoucích, předpokládá to homogenitu času a prostoru, jejich absolutnost, tedy nezávislost církve na času a prostoru[2] s výhledem k naplnění počtu vyvolených teprve na konci trvání světa. Právě tato zásadní nadčasovost církve spravedlivých všech věků, v jistém smyslu církve "ante litteram" - "ecclesia ab Abel"[3], ve svých důsledcích muselo téměř nevyhnutelně vést ke konfrontaci s realitou církve přítomné.

V principu totiž tento spirituální náhled církve neponechává hříchu a lidským slabostem a selháním prostor v globální vizi dějin spásy a v biblické perspektivě posiluje husovskou antinomickou představu o dvou církvích, jedné z předzvěděných, v čele s Antikristem a druhé z předurčených, v čele s Kristem[4]. Husovi se pak pojem církve bojující téměř ztrácel v pojmu církve predestinovaných.

Eklesiologické důsledky této konfrontace ovšem nutně problematizují tradiční náhled církevní autority, protože pastýři se podle Husa obrátili zády ke Kristově radě zanedbali svatý úřad a skutky učí spíše pravému opaku, přestože Kristus sám říká "Skutkům věřte"![5] Kategorický morální imperativ požadavku ortopraxe[6] tak v podstatě relativizuje celý kanonicko-právně strukturovaný systém autority a poslušnosti v církvi bojující i s jeho reprezentanty. Nedostatečná, a jak se zdá, vnitřně rozporná tématizace reality církve bojující pak na druhé straně přepadá v aktivní úsilí mobilizovat k boji s hříchem církev spravedlivých.

V této souvislosti nepřekvapí, že se u Husa setkáme v kázáních z roku 1405, s radikálním vyjádřením odporu ke smrtelnému hříchu, který se promítá do obrazu kleriků, bzdících v tvář papeži na stolci, obklopenému kardinály a patriarchy, jak jej později nalézáme i v analogických dřevorytech německé luterské reformace: "Et quid plus fetet Deo quam peccatum? Plus enim inconparabiliter displicentiam facit homo peccans mortaliter, quam si clericus minimus pape sedenti in sede in apparatu suo, cardinalibus omnibus et patriarchis presentibus, retrograde discopertum culum transiens ostenderet et demum in faciem stercorisaret, ymmo ipsum recipiens in gloacam pedibus detruderet. Omnia ista possent fieri cum voluntate Dei, ut  dum papa fieret Deo contrarius et mandaret Deus in vindictam peccati talia per clericum operari. Nec est hoc discernendum, cum ministri dei possunt in dampnacionem perpetuam papam male viventem detrudere. Quod est inhonestius, horribilius, dampnabilius et fetidius quam predicta?"[7]. Zdá se, že i v tomto případě ostře kritický pohled na kurii vyzrával již delší dobu[8].

Nelze přehlédnout, že Hus považuje již roku 1405 radikální odpor pravých, byť i těch nejmenších "služebníků Božích" proti služebníkům zdánlivým, kteří jsou ve skutečnosti služebníky "těla Antikristova",  za plně oprávněný, protože je přesvědčen, že Bůh sám je tak nechává jednat, když mstí hřích. Těmto, jak řekne o sedm let později "falešným Kristům", "jenž praví, že jsú oni naprvnější Kristovi úředníci, a súce v skutciech najvětčí jeho protivníci" se totiž "děje.. jako židovským kněžím a biskupóm, jenž, což sú chtěli zachovati, to sú ztratili, a čeho sú sě chtěli vystřieci, v to sú upadli, mně, by pravdu přemohli v plně, jenž na věky přemáhá, mně, by ji utlačili, ana tu zvláštnost má, že čím ji viece chtie zastieniti, tiem viece sě osvěcuje, a čím ji viece doluov tlačie, ač druhdy padne, ale potom viece sě pozdvihne"[9]. Hus sám, "lénie pták, domácí, nelétavý vysoko, jim ty sieti počela jest dřieti, ovšem i jiní ptáci mnozí, jenž i životem vysoko k bohu lécí, rozdrú jim jich sieti" neboť "pravda za hus jednu nestatečnau dala jest Praze orlův mnoho i sokolův, jenž zrak dobrý mají, vysoko milostí lécí a dobře králi a pánu Ježíšovi ptáky loví"[10]. V Knížkách proti knězi kuchmistrovi v době, kdy je již zasahován církevními censurami, vyzná nepokrytě, že si přeje "ač bude božie vuole, ještě déle pravdú ďábla i Antikrista strašiti, klátiti a hubiti"[11] neb "hus, pták pitomý, poznal jest toho ostříše neživého, protož nedal se jemu přikvačiti, ale vzdvih se, dal jest příklad jiným božím ptákóm, by též činili"[12]. Vůle k odporu osobnímu i kolektivnímu je zde vyjádřena zcela explicitně. Nestojíme tváří v tvář jakýmsi izolovaným výrokům, ale rostoucímu a hluboce zvnitřněnému přesvědčení, dotvářenému od počátku přijatou hermeneutikou v kontinuální linii - přesvědčení, jehož živnou půdou jsou optika Písma, augustinský základ a výroky reformních autorit a katalyzátory radikálně realistická orientace, viklefské podněty, tíhnutí k antropomorfnímu náhledu živoucího organismu církve[13] a nekompromisní přilnutí k Pravdě jako jediná možná reakce a východisko z dramaticky prožívané situace církve. Bylo by snad možno říci, že se v tomto případě křesťanské společenství jako celek stává v jistém slova smyslu obětí svých vlastních tradovaných, důsledně domyšlených a radikálně přímočaře aplikovaných orientačních a hodnotících kritérií, která se v situaci ztráty jednoty a otřesu základních jistot paradoxně obracejí proti němu samému. Téze ze spisu Contra octo doctores, že římský pontifex nemá světsky vládnout, ale sloužit lidu modlit se za něj účinně po vzoru sv. Pavla (Řím 1, 9-10), zatímco hledá-li slávu ve světském panování nad veškerou církví bojující má nejzjevnější znamení Antikrista a užívá-li svou moc bez pokory a svatosti života, vynáší se tím jako Antikrist, který nemá nic společného s životem a slávou Kristovou - dozrála k činu!

V době kostnického procesu byl Hus obviněn, že prohlásil: "Hle, naplnilo se proroctví, které předpověděl Jakub z Terama, že roku 1409 jeden povstane, jenž bude pronásledovat evangelium, epištoly a víru Kristovu"[14]. Touto osobou prý mínil papeže Alexandra V.[15]. Jakkoli Hus tuto výslovnou identifikaci odmítl, připustil že proroctví Giacoma Palladiniho z Terama[16] znal a že se vyjádřil v jiném smyslu. Nešlo tedy nejspíše ani tak o osobu papeže, jako spíše o čas tříbení. Palladini totiž kladl datum parusie k roku 1409 nebo 1410[17] a prohlásil, že budou ukončeny rozkoly v církvi, kterých bylo od dob Karla Velikého a jeho syna Ludvíka až do doby českého krále Karla IV. a "čtvrtého Ludvíka" celkem deset. církev pak měla zvítězit na konci desátého pronásledování, spojeného se soudobým  schismatem, a těšit se absolutní svobodě po porážce satanské moci císařství. V jedenácté kapitole (a následně v jednadvacáté kapitole) prý Palladini prohlašoval, že Satan byl na tisíc let spoután, uvržen do propasti, jež byla uzamčena a zapečetěna, "aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let" ( Zj 20, 2) roku 309, kdy zemřel Dioklecián a Maximián. Z propasti byl po tisíci letech vysvobozen roku 1304, kdy bylo papežství přeneseno z Říma do Avignonu, do padesátiletého "zajetí", srovnatelného s babylonským zajetím vyvoleného lidu a tak vypuklo sto let válek, morových epidemií, hladomorů a pronásledování[18]. Ještě zajímavější byla skutečnost, že Palladini spojoval brzký příchod Kristův s Husovou vlastí - tvrdil totiž, že schisma skončí po třiatřiceti letech roku 1411, poté, co padne římské císařství, které bylo v Českém království pětašedesát let (od roku 1346)[19], a pak nastoupí Kristovo království. V této souvislosti není jistě bez zajímavosti pomyslet na analogický postup Jana Milíče z Kroměříže, jeho Libellus de Antichristo, založený na danielovských počtech a především jeho identifikaci Antikrista s císařem Karlem IV.[20].

Rok 1410 skutečně přináší kvalitativní zlom, vnímaný Husem i jeho stoupenci jako přímý zásah anti-kristovské moci.  Již počátkem července 1410, tedy v napjaté atmosféře před arcibiskupovým příkazem spálit demonstrativně Viklefovy knihy (16. 7. 1410), zvolá Hus v listu jakémusi šlechtici: "Věru preláti nyní oblekli ducha pohanů a farizejů, zakázavše v kaplích a na jiných místech náležitých kázání evangelia. ... Zdaž  mám já uposlechnouti arcibiskupa v jeho příkazu, který odporuje přikázání Božímu? Bůh uchovej! ´Neboť  více sluší poslouchati Boha než lidí´, tak řekli apoštolé, když jim bránili velekněží. .." a prosí Pána: "Pomoziž tedy, aby Tebe pokorně následovali preláti duchovní i páni světští, kteří svými skutky usilují tvé evangelium zadusiti"[21]. Mistru Závišovi ze Zap, faráři v Prachaticích, který ho výslovně nazval kacířem, prohlašuje v srpnu, že je hotov za víru v naději pokorně vytrpět smrt[22]. Společenství také vyjadřuje toto odhodlání Písní o arcibiskupu Zbyňkovi: "Slyšte, rytieři boží, připravte se již k boji, chválu boží ku pokoji statečně zpievajte. Antikristus již chodí, zapálenú péčí vodí, kněžstvo hrdé již plodí, probuoh znamenajte. Aby čtenie nekázali, pány světa aby byli, apoštoly v smiech měli, jimž pilně přikázal. ..."[23].

V březnu 1411 se svěřuje anglickému viklefistovi Richardu Wychovi ve vášnivém vyznání, v němž je znovu přítomno odhodlání vydat se za Kristovo evangelium až na smrt, s přesvědčením, že lid, jenž chodil v temnotách, uviděl veliké světlo Ježíše Krista, že se sbírají zástupy a opovrhují nepořádným kněžstvem a proto že povstal Satan a pohnul se ocas samotného Behemota a zbývá, aby Pán Ježíš Kristus potřel jeho hlavu. Pochlubí se dokonce: "Ejhle, hlavy jeho jsem se lehce dotkl , a "otevřel tlamu svou, aby pohltil" mne a spolu bratří mé. Nyní zuří a lživým slovem brzy kaceřuje, brzy lichotí, brzy rozhojňuje plamen trestu; rozšiřuje pochodeň hrozného hromobití po diecésích okolních krajů, ale doma se neodvažuje dotknouti mého temene. Neboť "ještě nepřišla hodina", protože skrze mne a mé bratry ještě nevyrval z jeho tlamy Pán, ty, které předem vyvolil k životu v slávě. A pro ně dá statečnost hlasatelům evangelia, aby samého Behemota soužili aspoň na ocase, dokud by nebyla úplně potřena hlava jeho se všemi údy"[24].          Wycheův list přitom hodnotí se silnou nadsázkou: "si alia scripta singula per Antichristi consummerentur voraginem, ipsa Christi fidelibus sufficeret ad salutem"[25].

Překvapivě výrazný slovník apokalyptického zápasu je přímým odrazem termínů listu anglického Wyclifova žáka. Wyche, který se doslechl "kterak ukrutně vás mútí Antikrist, trápenie mnohá a neslýchaná Krystu věrným čině. Aniž diev, že u vás, ponydž po všech zemích od protivníkóv zákon Kristóv odbuoj trpí, a drák onen črvený, tolik maje hlav, o němž Zevení svatého Jana, již z úst svých vypustil tok veliký, jímž pozřieti miení ženu, cierkev svatú", nikterak nepochybuje, že "pán najmilostivější jedinkú sobě choť konečně vysvobodí"[26] a s vědomím, že "najviec má věrnými hnúti zákona buožieho zavrženie i potupenie"[27], prosí "znamenajme obyčějě otcóv prvnějších, znamenajme svaté obého zákona"[28] a vybízí "běžme k buoji nám položěnému, hlediec k stvořiteli viery a dokonanci Jéžišovi, jenž přědloživ sobě radost, strpěl jěst kříž, hanby netbav"[29] a "žádajme z srdcě pomoci od pána a proti jeho protivníku antichristu silně rytěřujme, milujme Krystóv zákon"[30]. Wyche má zjevně na mysli zápas mučednický[31], toto mučednictví však v sobě již nese ve vzoru svatých Starého i Nového Zákona potenciální možnost aktivního boje, a to v poukazu k Makabejským, obsaženém v paralelním listu Johna Oldcastla Voksovi z Valdštejna[32]. Husovi samému pak Wyche adresuje výzvu: "pracuj jako dobrý rytieř Jezu Krista, kaž, pilen stój slovem i příkladem, a kteréž moci budeš, k cěstě zasě přivolaj pravdy. Neb pro domněnie neb ustavenie marná a pro blýskánie Antikristovská pravda čtenie nemá býti zamlčána. Protož údóv zemdlených od ďábla posiluj, jakž móžeš, a potvrzuj. A bude-li ráčiti najvyší pán, skoro dokonáť sě Antikrist"[33]. Je-li Husova odpověď vskutku autentická, je třeba si položit otázku, co tak zásadního obsahuje Wycheův list, že by to mělo věřícím dostačovat ke spáse i kdyby Antikristův jícen pohltil ostatní spisy? Odpověď je nasnadě: odbíjí hodinu závěrečného eschatologického zápasu, v němž sehraje klíčovou roli praedicator veritatis, čas v němž, bude-li to Boží vůle, dokoná Antikrist a zvítězí církev těch, které "Pán předem vyvolil k životu v slávě".

To se také objevuje v listě Lounským z jara 1411, v němž již figuruje zcela otevřeně Antikrist a současně vyvstává před očima komunita, jíž "sám Spasitel sjednotil ve víře, pokoji, lásce a slyšení slova Božího"[34] a působivá eschatologická vize: "Blaženi tedy budeme, až budeme požívati oné blaženosti, kde bude dokonalá láska. tam totiž uvidíme, kdo je proklet, zatracen a zlořečen, tam se spatří veškery hříchy, jež jsou nyní skryty v lidských srdcích, tam zažijeme takovou radost a útěchu, jíž nikdy nebudeme zbaveni... Blaženi tedy budeme, jestliže v dobrém vytrváme až do konce. To vědouce, nejmilejší, že svět se řítí k horšímu, že smrt je přede dveřmi a že my se odtud brzy postěhujeme, především zřeknouce se hříchů žijte zbožně a svatě, za druhé o to stůjte, co je nebeské, konečně milujte boha z celého srdce a v něho doufejte, že Vás pro zásluhy Ježíše Krista ozdobí v své slávě a učiní účastnými království svého, amen"[35]. Zjevně se zde ozývá eschatologická vize Druhého listu Petrova (2 Pet 3, 9-13): "Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost".

Poslední čtyři léta Husova života jsou nesena touto perspektivou. Klademe-li si otázku po konkrétních formě jeho reformního programu, je třeba vzít v potaz, že zásadní obnovu očekává od samotného Pána, jehož příchod a zásah se nevyhnutelně blíží. Hus míří rozhodně vstříc naplnění Božího království. Hřích pastýřů a ostatních kněží, jehož "příčinou, zdrojem a původem všeho zla je tato kurie, a to nejenom proto, že zlu nebrání a že tyto ohavnosti neodstraňuje, ... nýbrž mnohem více proto, že právě ona před očima veřejnosti svými provisemi, dispensacemi a udílením obročí pastýřské péče ustanovuje takové pastýře... to jest rovnou zhoubce světa"[36], jak řekne slovy svého oblíbeného lincolnského biskupa Roberta Grossetesta, ona "rána která krvácí v nitru církve a zhojit se nedá"[37] neboť "synové církve dali tuto spravedlnost do klatby, takže pýcha ovládla pole, a to zvláště u duchovních, kteří mají být pro ostatní příkladem pokory"[38], takže se uskutečňuje vše, co bylo předpověděno[39], protože se, řečeno se sv. Řehořem, "přiblížil král pýchy a stydno jest říci, že šiky kněží jsou v pohotovosti k jeho službám"[40], je nahlížen ještě v Husově kázání Sermo de pace, které chtěl pronést před kostnickým koncilem, jako hlavní příčina toho, že je "Kristova bojující církev tísněna a oklešťována a splnění Božího království se oddaluje"[41].

Plzeňské vážně varuje, že když si jejich svaté jednoty v dobrém povšimnul "nepřietel Boží, diabel, želeje toho, zbudil Antykristovy a své údy"[42], aby z nich vypudili Boží milost a vůli a navrátili mu dům, do nějž by se vrátil se sedmi horšími duchy a připomíná jim Ježíšovým výrokem blízkost času příchodu k soudu. Nemají se bát těch, kdo zabíjejí tělo, každý, kněz i nekněz, kdo zná pravdu, má ji bránit až do smrti, jinak by byl zrádcem pravdy i Krista - každý, kdo není spravedlivý, není z Boha! Takto se ovšem vyjadřuje v situaci, kdy ve městě již dochází k vleklým zápasům o obsazení městské rady mezi jeho stoupenci a odpůrci[43]. V listu z jara 1411, určenému neznámému kazateli již vyznává: "více jsem .. nabyl statečnosti, abych za zákon Ježíše Krista bojoval aspoň poněkud ve stopách předcházejících otců. K mé bolesti nemůže o mně býti shledáno, že bych byl hoden mučednických utrpení, která vytrpěli svatí otcové za Pána"[44] - ideál martýria se tak objevuje v plné síle. Janu Bradatému a Krumlovským po líčení díla zaslepených stoupenců Antikristových[45] a rozlišení svatých apoštolů a pravých Kristových učedníků sděluje, že ti, kdo brání kázat jsou křiví svědkové a svatokrádci a proto jsou dáni Pánem do klatby a vyzývá je, aby se dovedli postavit na odpor ďábelským psům (papeži, arcibiskupovi a ostatním satrapům)[46].

Velmi signifikativní je Husovo jednání v pražské bouři z počátku července 1412, kdy tři mladíci, Martin, Jan a Stašek hlasitě odporovali ve svatovítské katedrále, v Týně a u sv. Jakuba kazatelům odpustků. Hus se po jejich zatčení a uvěznění v šatlavě Staroměstské radnice dostavil následujícího dne, v pondělí 11. července 1412, v četném průvodu mistrů, bakalářů a studentů a požadoval po konšelech, aby bylo zakročeno proti němu, jako proti původci pozdvižení[47]. Po ujištění, že se uvězněným nic nestane, odešel a  jakmile se dav začal rozptylovat, byli mladíci vyvedeni na náměstí a sťati poblíž radnice. Smrt "pro pravdu" prý přijali s veselou tváří a rozjasněným pohledem. Těla popravených zakryly zbožné ženy bílými prostěradly a velký zástup, vedený M. Janem z Jičína, který zanotoval antifonu o mučednících Isti sunt sancti, qui pro testamento dei sua corpora tradiderunt et in sanguine agni laverunt stolas suas je nesl do Betlémské kaple, kde byli pohřbeni a druhého dne za ně byla sloužena slavnostní mše o mučednících.

Hus obřadu údajně přítomen nebyl. Očitý svědek, autor Starých letopisů českých z rukopisu křižovnického, výslovně poznamenává: "Pak kterak jest mistr Hus v Betlemě s těmi stínanými nakládal, váže sobě každého z nich viece než toliký /kruh/ zlata, to opustím, abych nebyl podezřín, bych co v tomto skládání stranil; ač sem kolivěk při těch všech věcech byl, porúčím to rozumnějším"[48]. Nepromluvil ani následující neděle 17. července. Teprve, když byl obviňován, že mu biřic a páni zamkli ústa, poukázal v kázání v neděli 24. července ve zcela srozumitelné identifikaci na falešné jeruzalémské proroky, od nichž vyšla poskvrna na celou zemi a vyhlásil s Micheášem (3, 5): "Toto praví Hospodin proti prorokům, kteří svádějí můj lid: když mají svými zuby co kousat, mluví o pokoji; když pak jim někdo do úst nic nedá, vyhlašují proti němu svatý boj". Nato se zmínil o třech popravených a velebil je jako mučedníky a vyzval ostatní, aby se ničím, ani smrtí, nedali odvrátit od pravdy[49]. Posluchač patnáctého století, znalý Písma, si nemohl nevybavit další kontext Micheášova výroku (3, 6-8): "Proto vám nastane noc bez vidění, tma bez věštby. Nad těmi proroky zajde slunce, den se nad nimi zachmuří. Tu se budou jasnovidci stydět, rdít se budou věštci, všichni si zakryjí ústa, neboť Bůh neodpoví. Já však jsem naplněn mocí, duchem Hospodinovým, právem a bohatýrskou silou, abych mohl Jákobovi povědět o jeho nevěrnosti, Izraeli o jeho hříchu".

Demonstrativní charakter a dosah tohoto aktu byl současníkům zcela zřejmý, vyvolal bouřlivou odezvu Štěpána z Pálče[50] i Štěpána z Dolan, který Husovi vytýká, že Betlémská kaple je od nynějška nazývána "u tří svatých"[51]. Hus sám o rok později zmínil v jednadvacáté knize De ecclesia popravené s odvoláním na Danielův výrok, že učení v lidu budou vyučovat přemnohé a padnou mečem: "Pochopení tohoto textu nám dává zkušenost, že z milosti Boží učení, ať prostí laikové či kněží, vyučují přemnohé příkladem dobrého života a protože veřejně slovem odporují lži Antikristově, padají pod mečem, jak se ukázalo na laicích Janovi, Martinovi a Staškovi, kteří odporovali prolhaným učedníkům Antikristovým a pod mečem padli. Jiní pak nasadili svá hrdla za pravdu a byli mučeni, jati vězněni a vražděni a přece pravdu Kristovu nezapřeli, jak kněží, tak laikové i ženy. Avšak ti, co se k nim lstivě připojili, odešli, neboť zděšeni Antikristovými tresty a vězněním obrátili se na opačnou cestu. Dosud však Hospodin rozmnožuje syny církve, kteří dovedou trpět a hlásají pravdu Krista Pána"[52]. Je důležité si povšimnout, že právě martýrium je chápáno jako rozeznávací znamení - kdo před ním zastrašeni tresty couvnou, se nyní Husovi odhalují jako ti, kdo se lstivě připojili k obci vyvolených a nemohli tedy být ve skutečnosti praedestinati ad salutem.

Hodina, jež udeřila, je hodinou zápasu. Hus čelí mečem slova Božího "lži Antikristově" přesně v milíčovsko-janovovské stopě, vycházející z přesvědčení, že Antikrist nepřijde odjinud, leč z křesťanů, ano, že není Antikrist nic jiného, než nehodný křesťan, stavějící se proti Kristu[53]. Ostatně již Jan Milíč z Kroměříže membra Anticristi, tedy ty, kdo "volunt esse et sunt ecclesiarum prelati, prepositi, decani, archidyaconi, episcopi, archyepiscopi" a přitom "ministri Cristi sunt et serviunt Anticristo"[54], ztotožnil se simoniaky, mnohoobročníky a preláty dychtícími po zisku a současně poukázal ve stopě Augustinova De verbis Actuum Apostolorum k příkladu prvotní církve. Martin, Jan a Stašek přijímají smrt radostně jako svědeckou konfrontaci s prostředím, jež je v jejich očích anti-kristovské, t.j. Kristu nepřátelské. V zásadě jde o stejný postoj, s jakým se setkáváme u starověkých martyrů: "Illuxit dies victoriae illorum, et processerunt de carcere..., quasi in caelum, hilares, vultu decori, si forte gaudio paventes non timore"[55]. A jakmile podstoupí lavacrum sanguinis[56], stejně jako ve starověku, zbožná žena zahalí jejich těla a obec vyvolených je přenáší k pohřbu "v posvátném vzrušení i líbajíce bílé roušky, jimiž setřena s dlažby krev utracených"[57]. Antikrist, s nímž se konfrontuje starověký mučedník je Antikrist kolektivní, personifikovaný v pronásledovatelích, státní moci, katech ba dokonce ve zvířatech, která ho mají usmrtit, jak to zřetelně ukazují Passiones.

Tato chvíle je nesporným mezníkem ve formaci nového společenství. Pálčovo rozhořčení, odrážející se ve výtce Husovi: "tres laycos, rebelles mandatis apostolicis et regiis, contra omnem divinam iusticiam et sancte matris ecclesie consuetum ritum sanctissimum tamquam papa fuisses canonizasti et sanctos predicasti"[58] - je zcela pochopitelné. Zde totiž přikračuje k demonstrativnímu a vysoce symbolickému aktu jiná sancta mater ecclesia, ta kterou měl betlémský Mistr na mysli ve svém kázání, totiž communio praedestinatorum a staví se proti "ohavnosti na místě Božím" - v paradoxním posunu kontextů - způsobem zcela analogickým např. s Origenovým náhledem: "Ten, který se postaví na odpor a ´povýší se nade všecko, co má jméno Boží´ (2 Ts 2, 4), Antikrist, jenž sedí v Božím chrámu, označuje falešné slovo, jež je hledáno v Písmech, předstírá pravdu a chce svědectvími z Písem dokázat platnost bezbožných nauk těm, kdo se dají získat jeho důvody, a je to ten, kdo ´se staví na odpor´ a usedne na katedře a na budově Písem a ´bude se vydávat za Boha´(2 Tes 2, 4).  A vždy je v rozpravách heretiků vidět Antikristy, sedící v chrámu Písem, chtějící si na jejich základě naklonit ty, kdo poslouchají, jakoby každý z nich byl samo Boží slovo, obsažené v Písmech"[59]. O tom, že "heresi potest infici curia romana" Hus, zejména v souvislosti se svatokupectvím, ani v nejmenším nepochyboval[60] a o kacířství svých protivníků hovořil opakovaně zcela otevřeně.

Závažnější však je, že se ve sledované epizodě setkáváme ve výrazné podobě s již aktivní formou pasivní resistence, nenásilného, avšak rozhodného odporu, nalézajícího účinný prostředek v martýriu. Zdá se, že se zde rýsuje specificky husovská cesta. Jakoubek ze Stříbra postihuje roku 1421 zápas, který tento praedicator veritatis svádí zcela jednoznačně: "´Pán rozkázal vyliti báni svú na slunce´, totiž na Antikrista a na preláta najvyššieho, totiž papeže, na Antikrista a na jeho audy všecky. Nebo, komu Pán dá poznati takové hřiechy Antikristovy a lidu křesťanského v pajše, v lakotě, v lakomství a v milování světa, takový kazatel hned vylévá báni svau proti němu, totiž otvierá a oznamuje zlé věci jeho, kteréž sú bývaly skryty: jiný posielá světský stav s pomstami tělesnými, aby sláva jeho zkažena byla, jakož již to běží.... Mistr Jan Hus byl anděl boží dobrý, kteréhož poslal Kristus, aby vylil báni svú a kázánie proti němu. On ť jest jistě zjevil pajchu jeho a lakomstvie a kacieřstvie a pokrytstvie, ukázal, že jest Antikristus jiné slunce než Kristus. I vypustil jest zase proti němu Antikrist voheň a proti zemi této vyzdvihl krveprolitie"[61].

Hus i Jakoubek byli přesvědčeni, že je "Antikristova strana a zlost jeho od najvyššieho stupně uvalena ve všecky hřiechy, kterýžto hauf Antikristuov zamorduje duchem aust božích Kristus Pán"[62]. Opírali se přitom výslovně o druhou kapitolu druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům (2 Sol 2, 1-12): "Bratři, pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy my se u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jako by ten den Páně měl už nastat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všecko, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha. Když jsem byl ještě u vás, říkával jsem vám to. Nevzpomínáte si? Víte, co ho teď zdržuje, že se nemůže objevit před určeným časem. Tajemství špatnosti však už pracuje; napřed ovšem musí ustoupit z cesty ten, který to dosud zdržuje. A pak se objeví ten bezbožník, ale Pán Ježíš ho zahubí dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem. (Onen bezbožník) - podporován satanem - vystoupí s velikou mocí, s falešnými divy a zázraky a všemi možnými bezbožnými pletichami (ke zkáze) těch, kdo jsou určeni k záhubě za to, že nepřijali lásku k pravdě, aby byli spaseni. Proto na ně Bůh dopustí vliv bludu, že uvěří naukám lživým. Tak propadnou trestu všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale dali přednost špatnosti". Tento pavlovský výrok se obecně stal ve vrcholném a pozdním středověku svébytnou magnou chartou eschatologické naděje a právě ve vztahu ke klíčové roli Kristem osvíceného kazatele pravdy ho bohatě rozvinuly všechny dobové modely, včetně jáchymistického[63]. U Husa i u Jakoubka je přítomno přesvědčení, že proti takovéto herezi, která je odloučením od pravé víry, tedy víry prvotní církve, musí bojovat "proti nepřátelóm čtenie svatého a viery" svým svědectvím a obětí  Boží mučedník[64]. Nešlo přitom o jakousi analogii konfrontačního donatistického martýria, ale s jasným vědomím přijatou reparační obět vyvolených za smíření Božího hněvu a obrácení hříšníků[65].

Jakoubek lpí na tomto mučednickém modelu, protože právě mučednictví je bránou, jíž prošel Kristus, bránou k budoucímu životu, k nebeskému Jeruzalému[66]. Je to výsostná cesta kněze, následujícího Krista[67]. K jasnému vidění božství a ráje vede člověka jen takový stupeň mučednictví, který je spojen s utrpením bez reptání, ochotným snášením zármutků a láskou k nepřátelům[68]. Boží lid "čistý, svatý, nepoškvrněný a nevinný", složený ze svatých mučedníků "kteří pospiechali k mučedlnictvu pro Krista a s radostí jako na hody šli na smrt pro Krista a jeho čtenie"[69] je totiž oním bílým koněm Apokalypsy, na němž sedí Kristus přicházející proměnit svět[70]. Proto Jakoubek devět let po svědecké smrti Martina, Jana a Staška burcuje "pilni buďte, kterak rozeznávati, od kterých duchuov býváte hajbáni k válkám"[71], lituje, že se již nedá pro vedení tělesného boje rozeznat strana Kristova a strana Antikristova, a posteskne si hořce při vzpomínce na betlémského kazatele: "Skrz mučedlnictvo naše byl by řád prvotnie cierkve uveden, ale skrz války tyto neuvodí se"[72].

V listu nejmenovanému knězi, asi z roku 1412, rozevřeném pozdravem "Spasení od Pána Ježíše Krista, mimo nějž ´jiného základu nikdo nemůže položiti´, protože on jest ´alfa i omega, začátek i konec´našeho vykoupení i blaženosti, on je skála, ježto o sobě praví: ´Na této skále vzdělám církev svou´, to jest počet předurčených"[73] se objevuje hluboce propracovaný eklesiologický manifest, vrcholící výkladem Ježíšova výroku "Ale ty moje nepřátele, kteří mě nechtěli za svého krále, přiveďte sem a přede mnou je pobijte!"(Lk 19, 27), v němž jsou nepřátelé identifikováni s předzvěděnými, kteří budou přivedeni v den soudu a pobiti mečem Božího slova[74]. Odvolání od papeže k Ježíši Kristu z 18. října 1412 se definitivně vzdaluje autoritě Církve a vytváří mezi husovskou představou jakési teologie práva a světem vládnoucího právního řádu nepřekročitelnou propast[75]. Na podzim adresuje Hus list kazatelům a bratřím ve "svatém Betlémě", v němž prosí o modlitby k "vládkyni světa", Matce Boží[76], a obrací se k pražským pánům a Mistrům s prosbou, aby "najprve vážili při Boží, jemuž sě křivda veliká děje, nebť chtie jeho svaté slovo utisknúti, kaplu úžitečnú k slovu Božiemu zbořiti a tak v lidu jich spasení přěkaziti"[77] a s poukazem "že sě na vás diabel trhá a Antikrist šklebí, ale jako pes na řětězě vám neuškodí, když budete pravdy Božie milovníci", je vybízí, "položiece pravdu Boží a chválu napřed, súce živi dobřě, z lásky stójme proti lži Antikristově až do koncě, majíce Spasitele všemohúcieho s sebú na pomoc, jehož nižádný nemóž přěmoci"[78].

Asi v listopadu znovu vybízí Pražany, aby "znajíce chytrosti Antychristovy a jeho posluov, nedali sě jím svésti ot Božie pravdy"[79], mají stát pevně v pravdě poznané a doufat, že jako Kristus zvítězil, i oni zvítězí a "běžet trpělivostí k ustavenému boji"[80]. Zlí nepřestanou klást odpor a dobří trpět "dokud zde boj Kristóv a Antikristóv stane.."[81]. Konečně pak prosí, aby se za něj modlili, aby proti zlobě Antikristově hojněji psal i kázal, a aby ho Bůh, až to bude vyžadovat nejvyšší tíseň, postavil do bojové řady, aby chránil jeho pravdu. Poprvé se zde objevuje přesvědčení, že Bůh sám bojuje za jeho stranu[82], i programové věty, jež později vstoupí v parafrázované podobě i do chorálu Ktož jsú Boží bojovníci[83].

Záhy se vrací k apokalyptické představě a zvěstuje rozhodující bitvu. Rektora Univerzity, M. Křišťana z Prachatic vybízí koncem roku 1412 s jeho spolubydlícími, aby "byli připraveni k boji, protože zprvu začaly předehry Antikristovy a po nich již bude následovati bitva. A jest třeba, aby Hus hnula křídly proti křídlům Vehemota a proti ocasu, který vždy přikrývá ohavnost šelmy Antikristovy ... " a utne Pán hlavu i ocas", to jest papeže i jeho proroky, mistry, doktory a právníky, kteří falešným jménem svatosti přikrývají ohavnost šelmy"[84]. "Co je ohavnější", volá, "než nevěstka, která se celá dole odkrývá a je veřejně připravena pro kohokoli, kdo by sní chtěl smilnit! A ještě větší je ohavnost šelmy, která je připravena přijímat adoraci od každého příchozího, sedí na místě důstojnosti, jako by byla Bůh, a je ochotna prodávat, cokoli by kdo chtěl koupit z duchovních věcí, ba prodává co sama nemá. Běda mi tedy, nebudu-li proti této ohavnosti kázati"[85].

Na jaře 1413 nahlíží propastnou ztrátu jednoty jako naplnění Kristova prorockého výroku a sděluje Křišťanovi: "O rozkolu v národě nevěřím, že by se dal urovnati, protože se musí naplniti proroctví Kristovo, který nepřišel uvésti pokoj, ale meč, aby tak oddělil otce od syna, matku od dcery atd. A proroctví Pavlovo praví, že se nedovrší syn nepravosti, dokud nepřijde rozkol"[86] Obšírný eklesiologický výklad předchází plamenné: "Stran mého vítězství - nedám nic na slávu světskou, protože vím, že vítězí ten, koho stihne smrt"[87].

Není třeba pochybovat, že jako eschatologický protivník, kladoucí osidla a překážky nastolení Kristova království, je nahlížena římská církev. Další list Mistru Křišťanovi otevírá totiž pozdravem "Spasení od Krista Ježíše, pravé hlavy církve římské, která vpravdě dává život, cit i duchovní pohyb údům svým.."[88] a přejde k ostrému protipapežskému výpadu: "Vskutku "had v trávě se skrývá". Neboť je-li papež hlava církve římské a kardinálové tělo, pak oni sami jsou celá svatá římská církev, jako celé tělo lidské s hlavou je člověk. A jeho učedlníci, náhončí Antikristovi, nazývají papeže s kardinály souznačným jménem svatou římskou církví, i kdyby se stalo, že by na místě Petrově seděl vtělený Satan s dvanácti nejzpupnějšími ďábly, jehož základní a první zásadou je, že cokoliv sám se svým potvorným souborem rozhodne, to se má držeti jako víra. Tak zajisté řekl ďábel, pokoušeje Krista, že má moc udělovati všeliká království, jestliže padna bude se mu klaněti. A podivné jest, co chtějí učedlníci Antikristovi již nařizovati o svátostech. Což od čtrnácti set třinácti let nestála církev bez onoho budoucího nařízení?"[89].

Snad  v žádném jiném z listů není tak očividné, s jakou zraněnou vášnivostí Hus srážku prožívá: "Já vím, že z rady doktorů a prelátů psali ke stolici papežské a že to vyhrazují k podpisu Antikristovu, aby klamali, připouštějíce horní návěst, a uzavírali: Tys kacíř! Neboť se usuzuje takto: Cokoli rozhodne svatá římská církev - to jest papež s kardinály - to jest držeti jako víru; on však se svými rozhodne, že odpustky od mošny a měšce jsou katolické; tudíž jest to držeti jako víru. Ty však, Huse, kázal jsi  opak: tudíž odvolej kacířství, anebo se dej upálit"[90]. Rozhořčení zbavuje Husa obvyklé opatrnosti - papež je zde již osobně jednoznačně a nepokrytě přímo identifikován s Antikristem a oponenti jsou jeho přisluhovači: "A kdo z nás může vyšťárati, ke kolika nesmyslným závěrům může dospěti Antikrist podle své vlastní vůle? Shledávám dále, že by doktoři chtěli srovnati Krista s Belialem, ovšem tak, že Kristus není nazýván hlavou svaté církve ... Chtěl bych věděti, zda kacířský papež Liberius, podobně kacíř Lev a papež Jan, který porodil dítě, byli hlavami svaté římské církve. A jestliže ano, pak nevadí, aby někdy později nebyla nevěstka nebo obzvláštní Antikrist hlavou svaté římské církve. A tu se nepochybně chce Antikrist rovnati Kristovi. Avšak "jaké srovnání Krista s Belialem?"[91].

Nebezpečná personifikace Antikrista se stala skutečností již v lednovém kvodlibetu z roku 1412, kde Jakoubek ze Stříbra vystoupil s kvestií Utrum sicut ex scriptura plane constat Christum in plenitudine temporis personaliter advenisse, ita evidenter sit deducibile ex eadem antichristum in complemento seculi propria venire in persona, jež navázala na milíčovskou a janovovskou vizi, předpokládající, že poslední hodina, kdy se objevilo mnoho Antikristů, již nastala (1 Janův 2, 18-19) a že Antikrist nepřijde odjinud leč z křesťanů, ba není nic jiného než nehodný křesťan, stavějící se proti Kristu Ježíši, buď činem, řečí a jednáním proti pravdě nebo proti moudrosti tím, že obrací svou duši jakýmkoli způsobem k marnosti, nebo proti lásce tím, že se dopouští bezbožnosti. Tak dospěl společně s Husem k závěru, že papež je Antikrist nejvyšší[92]. Střízlivá a věcná polemika traktátu M. Stanislava ze Znojma De Antichristo vyvrcholila konstatováním, že stoupenci podobného názoru nemyslí na to, jak hrozný stav plyne z prohlašování papeže a s ním i kardinálů, arcibiskupů, biskupů až k poslednímu faráři za Antikrista, protože by každý mohl vše ve víře odmítat a nebylo by autority v náboženských věcech[93]. Proti dramatické antropomorfní vizi Antikrista Jakoubkových kázání však nemohl uspět: oči antikristovského těla[94] jsou v ní zakalené žádostivostí, lakotou, pýchou a cizoložstvím; uši zatvrzené tak, že tělesné duchovenstvo nenávidí napravování a je zatvrzelé vůči Božímu slovu a vůbec nenapravitelné; nos je nalíčen vnějším aparátem pravdy Písma i rozumu, spravedlnosti a poctivosti, ale ve skutečnosti je to líčidlo veliké apokalyptické nevěstky; jeho ústy jsou falešní proroci, kteří vždy mluví ze svého ducha, nebo z ducha světa či z ducha lži a jejich jazykem je bezbožná nauka, která není v pravdě založena na Božím zákoně a z níž vznikly všechny války, rozbroje a zlořády v církvi; jeho zuby je rouhání, které kvete zvláště v klášterech a jeho rty jsou kněží, kteří nechrání Boží nauku; bradou je falešná láska antikristovského kléru k lidu a jejím výrazem jsou pokrytecké odpustky, vydávané z nevyčerpatelné schránky papežových prsou; vousy jsou jeho lest a tyranství, krkem jsou vůdci bludu a falší, paží je světské rameno, na které se spoléhají Antikristovi zbrojnoši, kteří opustili Krista, rukama pak zneužitá duchovní a světská moc, prsa tvoří lidské nálezky, srdcem je zatvrzelost křesťanského lidu a plícemi rozdílení papežských odpustků. Tyto "apokalyptické šelmy" představují na jedné straně lidé krutí, brutální a tělesní, prostí všeho smyslu pro Písmo, Boží zákon a svátosti a nemající žádnou lásku k duším, lidé plní bestiálních žádostí, hněvu a tyranství, na druhé straně pak pokrytečtí kněží, mistři a falešní proroci, horší než ti první, kteří svádějí lid od víry. Přelom let 1412 a 1413 tak představuje další mezník konkretizací rozeznávacích znamení podle nichž lze Antikrista bezpečně identifikovat a demaskovat i s jeho spřeženci. Tím se ovšem konfrontace mezi církví ovcí - církví svatých a církví kozlů - církví zavržených, mezi mystickým Tělem Kristovým a přirozeným tělem Antikristovým, nahlížená v ostrých konturách antitézí, definitivně přenáší do přítomného prostředí, času a prostoru[95] a současně sílí s představou o vyvolenosti ke konečnému zápasu i přesvědčení o vlastní výlučnosti a zvláštní roli v dějinách spásy, jež jsme u Husa shledali již na jaře roku 1411 v slavnostním prohlášení že lid, jenž chodil v temnotách, uviděl veliké světlo Ježíše Krista a jež do roku 1419 doroste v přesvědčení o novém vyvoleném lidu Božím, svatém národě, který očekává bezprostřední příchod svého Pána, aby byl jeho bitevním koněm jeho slávy ve válce s Antikristem a jeho údy[96].

Zde se již rodí následné úderné téze Husova traktátu De ecclesia: "Přece však tvrdím, že město Řím není apoštolskou stolicí do té míry nezbytnou, že by se bez ní církev Ježíše Krista nemohla obejít. Neboť i kdyby se stalo, že by Řím byl zničen jako Sodoma, přece by mohla křesťanská církev trvat dále. A také není pravda, že kdekoli je papež, tam je Řím, jakkoli je pravda, že kdekoli by byl papež, dokud je zde na zemi, tam má papež Petrovu autoritu, pokud neodstupuje od zákona Pána Ježíše Krista"[97]. Proslulá devátá kapitola tohoto traktátu se poměřila s tradičním základem teorie papežského primátu a moci klíčů (Mt 16, 18) v sérii závěrů zásadního významu. Hus vychází z konstatování, že je patrné, že Petrovo vůdčí postavení je zdůvodněno jeho vírou, pokorou, láskou, chudobou a vytrvalostí v chudobě a přechází k podmínce pravosti  vikářské funkce papeže, řka, že jestliže již po těchto cestách ctností kráčí povolaný náměstek Petrův, věříme, že je jeho pravým náměstkem a předním veleknězem církve, kterou spravuje. Jde-li však po cestách opačných, je posel Antikristův a odpůrce Petrův i Pána Ježíše Krista[98]. Nato rozvíjí klíčovou tézi, jež se promítne později do závěrečných článků kostnické žaloby, že totiž nikdo nezastává Kristovo nebo Petrovo místo opravdově a Kristu přijatelně, leč následuje-li ho v mravech, protože není žádný jiný přiměřený způsob následování než ten, který s mravním závazkem přijímá od Boha správcovskou moc a tak se k takovému úřadu náměstka vyžaduje jak shodnost mravů, tak autorita ustanovitelova[99]. Ústřední téze "nemo vere et Christo acceptabiliter gerit vicem Christi vel Petri, nisi sequatur eum in moribus" poměrně věrně parafrázuje Decretum Gratiani "non enim loca, sed vita et mores sanctum faciunt sacerdotem. Unde ex suscepto officio non licentiam peccandi, sed necessitatem bene vivendi se noverint assecutos"[100] a požaduje po papežské funkci následování "lex Christi" v takové míře, aby se v papeži, který má ztělesňovat "exemplum Christi", jevilo skutečné "imitatio Christi"[101].

V každém případě Hus vykračuje cestou malého společenství věrných, jak na to poukazuje i závěrečná modlitba šesté kapitoly De ecclesia: "Všemohoucí Pane, jenž jsi cesta, pravda i život. Ty víš, jak málo je těch, kdo v těchto dobách chodí s Tebou. Málo je těch, kdo Tebe, svou hlavu, napodobují v pokoře a tichosti, v chudobě a čistotě, v pracovitosti a trpělivosti. Otevřela se cesta Satanova a mnozí kráčejí po ní. Přispěj maličkému stádci svému, aby Tě nezrazovalo, ale cestou úzkosti Tě následovalo až do konce"[102]. Stín protivníka je jasný, mosty jsou spáleny. V červenci roku 1413 píše Pražanům: "Ejhle, nejmilejší, již máme jasný obraz vlků, nadto i naučení, abychom se od nich nedali svésti s cesty Kristovy, po níž spěcháme dojíti do radostí nebeských"[103]. V listopadu jim ohlašuje, že se přibližuje druhý příchod Kristův a soud soudce nejbystřejšího, nejspravedlivějšího a nejstrašnějšího[104].  Eschatologický čas zkoušky se rozevírá. V listu z podzimu 1414 všem věrným Čechům na rozloučenou před odjezdem do Kostnice zdůrazňuje, že "smrt naše jest naše vítězstvie" a prosí o modlitby, aby mu ji Bůh dal, bude-li to k jejich prospěchu, podstoupit beze strachu, a ráčí-li jim ho vrátit "abychom ještě spolu v jeho zákoně sě poučili a Antikrystových sietie něco porušili a budúcím bratřím po sobě dobrý příklad ostavili"[105]. Z Kostnice pak vyzývá šestnáctého listopadu bratří a sestry v Čechách: "... prosím vás, aby jsúce živi vedle božího zákona, pilni byli svého spasenie, slyšíce slovo boží v opatrnosti, aby nedali se zklamati poslóm Antikristovým, jenž hříchy lidu lehčie, z hříchu netrescí, svým starším pochlebují, hříchóv lidu neoznamují, sami se velebie, z svých skutkóv se honosie, moc svú veličie, ale pána boha Ježíšě v pokořě, v chudobě, v trpědlivosti a v práci následovati nechtie"[106] a varuje: "bděte, aby lest Antykrystova ďábelská vás nepodtrhla. A tiem buďte pilnějšie, čím viece Antikrist sě protiví neboť súdný den se blíží, smrt mnohé trutí a synóm božím nebeské se královstvie blíží... Viete, najmilejší, že mnohým haněním Antikrist na nás sě osopil, a ještě mnohým na vlasě jest neuškodil, jakožto i mně, ač sě jě velmi obořil na mě. Protož prosím vás, abyste snažně pána boha za mě prosili, aby mi ráčil dáti múdrost, trpělivost, pokoru i statečnost k setrvání v své pravdě"[107]. Panu Janovi z Chlumu vyslovuje před osmým lednem 1415 z dominikánského žaláře v Kostnici naději, že "vysvobodil Pán Jonáše z břicha velryby, Daniele z jámy lvové, tři mládence z pece ohnivé, Zuzanu ze soudu křivých svědků - i mne může vysvoboditi pro slávu svého jména a pro kázání jeho slova, bude-li to tak prospěšné. Pakli však přijde vzácná smrt před tváří Páně, buď jméno Páně požehnáno"[108].

 

Služebníci Antikristovi se objevují i v listu M. Petrovi z Mladoňovic z doby po 19. lednu 1415[109]. "Kristus pomoc nám dej, ať nás nezhltí Antikristus", veršuje Hus v listu přátelům z března[110]. V listu Janovi z Chlumu z 23. června, v němž líčí setkání s Pálčem, zvolá: "Ó svatý Bože, jak široko rozprostírá svou moc a krutost Antikrist! Ale doufám, že bude jeho moc ukrácena, a více, že bude obnažena ničemnost jeho u věrného lidu. Všemohoucí Bůh utvrdí srdce svých věrných, jež vyvolil před ustanovením světa, aby přijali nevadnoucí věnec slávy. A nechť si zuří Antikrist, jak chce, neodolá proti Kristovi, který ho "zabije dechem svých úst", jak praví apoštol"[111]. V listu na rozloučenou z 26. června vybízí věrné Čechy, aby se nedali zastrašit spálením jeho knih a odvolává se k proroctví Mat 24, 21-22: "že před súdným dnem bude tak náramné trápenie, že od počátka světa nebylo, aniž potom bude tak veliké, že, by to mohlo býti, i vyvolení byli by uvedeni v blud; ale budú dnové ukráceni pro vyvolené. To pamatujíce, najmilejší, stójte pevně; nebť úfám bohu, žeť sě vás Antikristova škola lekne a necháť vás u pokoji, a sbor z Constancie do Čech nepříde"[112]. Toto určení eschatologické doby mělo dát jeho stoupencům v Čechách výstrahu a posílit je, aby snesli hrůzy posledního času bez otřesu a bázně, jako konstatoval Heiko A. Oberman, s nímž lze jen souhlasit v závěru, že "již pět let před Kostnicí Hus nejenom formuloval nauku o církvi jako shromáždění predestinovaných, ale označil toto shromáždění za napadané Antikristem. Nyní ve svých posledních dnech chce předurčené mobilisovat jako povolané svědky krve, kteří mají být stejně jako dřívější bezpočetní mučedníci hotovi položit svůj život k reformačnímu napomenutí církve, "quae non patitur reprehensionem", jež není schopna snést kritiku"[113]. Hus tedy prožívá do posledka svůj kostnický zápas v eschatologické perspektivě střetnutí s Antikristem, posilován výrokem z druhé knihy Ezdrášovy 4, 35-38 o pravdě, která nade vším vítězí a rozumí mu ve světle Janova evangelia, čímž výrok o vítězící pravdě dostává jednoznačně mesiášský smysl[114]. Není pochyb o tom, že se rozhodnutím neodvolat vystavuje smrti v plamenech hranice plně vědomě a dobrovolně jako přijatému eschatologickému martýriu.

   

  __________________________________