obsah

Zamyslíme se nad skutečností našeho věření a nad tím, jak má být při této úvaze prvním předmětem pozornosti a prověrky náš život, naše historie. Nic se totiž neděje náhodou, všechno má smysl. Ale tento smysl je jen někdy zjevný a ihned čitelný. Často (a mnohem častěji, než si myslíme a než jsme zvyklí myslet a dělat), musí být smysl objeven nebo "vydolován" z události, někdy musí být přímo přisuzován bez ohledu na smysl zdánlivý, který je často jen pokrývkou, která neříká nic o hluboké pravdě, pokud ji vůbec opravdově nebo zdánlivě nevyvrací. Věřit znamená věřit v tento smysl, věřit, že existuje v každé události. Je to pochopení, že je jistým způsobem spojen s ekonomií spásy, že je jejím nástrojem, místem uskutečnění ...nebo alespoň její nabídkou, možností, příležitostí. Za každou událostí je tedy Boží touha po spáse, neboli Boží slovo, tajemné, které však mluví v každém případě o Božím plánu sdělovat se, o Boží lásce, která se chce projevovat v životě člověka. Tato láska se zviditelňuje v naší vlastní historii. Proto jsme řekli, že prvním předmětem naší víry je osobní historie každého z nás, historie jako ...zhuštěná Boží láska, zhuštěný božský život, život milující Nejsvětější Trojice. Tedy historie spásy.

Věřit tedy znamená dát si práci s hledáním a nalezením "červené nitky", která spojuje všechny události, nalezením onoho "cantus firmus", který odjakživa zaznívá v mé historii a je klíčem výkladu všech událostí, jak těch, na které si bezprostředně vzpomínám, tak těch, na které bych nechtěl nikdy vzpomínat, kdybych mohl. Tato práce nebude svou povahou nikdy hotová. Náš život je totiž "důl" Boží přítomnosti, stále v něm bude zůstávat smysl dosud neznámý nebo ne dostatečně vydolovaný. Ale jenom takto, touto psychologicko- duchovní operací, zůstává naše víra živá a stává se silnou. Jenom takto se naše věření stává osobním a uschopňuje nás ...nakreslit Boží tvář prostě tím, že "připomínáme" to, co udělal v naší existenci. Měla by z toho vyjít tvář naprosto originální, kterou nemůže nikdo jiný nakreslit stejným způsobem.

Proto není důležitou mohutností pro tuto práci a konec konců pro uvěření ani tak rozbírající a vyvozující rozum, nýbrž paměť, která vzpomíná, která vzpomíná na všechno ve světle Boží lásky, nebo abychom to řekli přesněji, je to připomínání, které nás dělá věřícími. Neboli nejde jen o pamatování, nýbrž o pamatování sbíráním faktů a vystihováním významů, které jdou stejným směrem. Je to tedy přímočaré a intenzivní pamatování, které zahrnuje celý život a "oslavuje" spasitelnou Boží lásku. Tak trochu jako vyvolený národ, který věřil tím, že si pamatoval, a pamatoval si tím, že věřil, a Mojžíš mu ukládal, aby nezapomínal na to, co viděl a slyšel (Dt 8,2-3; 11,3-7; 32,7) (srov. Cencini A., Amerai il Signore Dio tuo. Psicologia dell'incontro con Dio, Bologna 1992, str. 102-103).

Nebylo nadarmo řečeno, že věřící člověk má tuto schopnost připomínání. Jsou lidé, třeba i zasvěcení nebo přímo "učitelé víry", kteří neumějí pamatovat, nemají smysl pro svou historii, neumějí vyprávět svůj život tak, aby z toho vysvitlo zvláštní prozřetelnostní působení Boha, jež se postupně objasňovalo, neumějí shrnout svou minulost. Vyprávějí příběhy, ale ne osobní historie, uvádějí životní útržky, nikoli logický postup existence. Jejich pamatování není "připomínání", nýbrž vyvolávání ztracených věcí. Nemají biblickou moudrost, aby "počítali své dny", ani nemají smysl pro prozřetelnostní plynutí času, smysl pro období. (Srov. rozdíl mezi krizí a rozpínavostí vlastního já a různými způsoby "pociťování" plynutí času v Cencini, Per amore. Liberta e maturita affettiva nel celibato consacrato - v tisku). Proto žijí často v subtilní úzkosti, stěží překonávané, která se vztahuje na tři klasické rozměry času: úzkost ze ztraceného času (minulost), z vyprázdněného času (přítomnost), z času, kterého se bojí (budoucnost) (srov. Uriati M., La totalita dell'amore di Dio come valore totaliizzante per l'uomo, ve "Vocazioni", 1/1993/15-16).

Je tedy důležité se takto zastavit a podívat se na vlastní prožitek. Ale ne tak, jak se to často dělá, že se vyhledávají nejpozitivnější fakta, snadno zapojitelná do vlastní historie. Nýbrž musí se vzít vlastní prožitek v jeho celku, protože jenom paměť, která zahrne celou existenci, může objevit, jak věrná je Boží láska.

Je jasné, a současně je to paradoxní, že v tom všem, neboli v této četbě naší historie (pro každého z nás nejimanentnější skutečnosti) musíme mít silný smysl pro tajemnou transcendenci Boha, který je všude přítomen, ale jeho "hlas je jemný" (Rebora) a jeho přítomnost nám často uniká ...jako šumot lehkého vánku (1 Král 19,9-14). Existuje jeden obzvláště významný biblický obraz v počátečním okamžiku naší práce: obraz hořícího keře, před nímž stane Mojžíš překvapeně a s bázní. Chtěl by se na tento obraz lépe podívat a chtěl by se k němu přiblížit, ale zaslechne z něho hlas, který ho vyzývá, aby se zastavil a "zul si opánky". V tomto obrazu Mojžíš nakonec pozná tajemnou přítomnost Boha a začne přijímat jeho zjevení (Ex 3,1-6; 9-12). Náš život je jako "keř", a tento keř "hoří" Boží přítomností. Je to svatá půda, místo jeho projevu. My často nemáme tuto úctu ke svému životu, myslíme, že jsme už všechno pochopili, domníváme se, že ho známe, ale není to pravda ...Existuje Boží přítomnost, kterou dosud neznáme, existuje smysl, který mu máme teprve dát. Nebo snad je to minulost, která teprve čeká, aby byla plněprožita. A je to "prožitek", jenom když je znovu přehlédnut a obdařen smyslem, když je vyprávěn nebo napsán: "Pokaždé, když vyprávíme historku, budujeme svou minulost" (Stern).

Minulost, která ...vůbec není "minulostí", ale která je dosud přítomná a má vliv na náš život. Nejsme odpovědní za svou minulost, jsme odpovědní za postoj, jaký k ní zaujímáme (o rozdílu mezi rozumováním o příčinách a psychologickým výkladem vztahu mezi minulostí a přítomností srov. Cencini A., Manenti A., Psicologia e formazione. Strutture e dinamismi, Bologna 1991, str. 305-314).

Každé životní období je vždycky důležitým a rozhodným momentem, protože je to doba uspořádání, příznivá doba, abychom vzali do rukou svou historii, "věci", ve které jsme uvěřili a které jsme si zvolili, abychom zjistili, zda v ně věříme a milujeme je stále víc, zda jsou předmětem nové volby a motivovány novými pohnutkami. Nikdo si nemůže myslet, že jednoduše "udrží", zejména v duchovním životě, pozice, které jednou dobyl. Nikdo si nemůže namlouvat, že bude jednoduše "pamatovat" na svou profesi, třeba i oplakáváním nadšení, které užnemá (nebo tím, že se spokojí konstatováním).

"Přítomnost je opravdová doba růstu, ale má křesťanský smysl, jenom když se odvolává na milostiplnou minulost a udržuje se otevřená k slíbené budoucnosti" (Gastaldi C., Alle radici, Padova 1992, str. 134).

1. NOVÉ ČTENÍ A NOVÉ PSANÍ CELÉHO ŽIVOTA JAKO DĚJIN SPÁSY

obsah

Jde o to brát velmi vážně a důkladně pravdu, že Bůh stále působí pro mou spásu. Každá událost se tedy musí číst z tohoto zorného úhlu a musí se odolat pokušení, abychom my rozhodovali, která fakta stojí za zapamatování, která jsou významná a důležitá a která nikoli. Bylo by to pokušení velmi nebezpečné, typicky ďábelské, jako všechna pokušení, která se nedají ihned poznat jako taková.

Proč psát? Protože psaní je mnohem víc strhující než pouhé "čtení" nebo myšlení. Nutí tě k jasnosti a konkrétnosti, pomáhá ti vystihnout přesněji spojitost mezi událostmi, výslovně stanoví závěry a otázky, umožňuje ti znovu prožívat a nalézat světlo o jistých momentech, usnadňuje působení věřící paměti, dovoluje spořádané a postupné zamyšlení, které hluboce vniká do událostí. "Psát," řekl jednou J. Green, "znamená být věrný pravdě, která se nám zjevuje" a která se nám zjevuje přímo v samotném psaní. Je jisté, že se bílý list může změnit v klamné zrcadlo, které nám podává falešný a povrchní obraz nás samotných, může nám nastražit léčku a svádět nás k nekonečným monologům se sebou samými. Ale může se stát také blahodárnou askezí, abychom se zamysleli nad sebou jako věřící, distancovali se od sebe a hleděli na svou osobu objektivně a pochopili, jak se na ní naplňuje stále nepředvídané a neslýchané tajemství lásky, vždycky přesahující to, co jsme věřili a mysleli, naše touhy a naše deprese, i naši malou víru.

2. NALÉZT TRVALOU ZNÁMKU SPECIFICKÉ BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI

obsah

V každém z nás je Bůh přítomen zcela zvláštním způsobem a rovněž zvláštním způsobem se zjevuje. Je nanejvýš důležité objevit tuto přítomnost, příznačný způsob, jakým se Bůh zjevil v mé historii, příznačné známky jeho přítomnosti, jednotlivé rysy jeho tváře, slovo, které pronesl o mém životě a v něm, jak mi ho svěřuje a jak se skrze ně zjevuje. Guardini říká: "Jak chudá jenaše náboženská kultura, může se nám úděsně objasnit, uvážíme-li, jak málo jsme vycvičeni poznávat Boha na základě svého života, nebo tento život na základě jeho Vůdce. Křesťanská existence by měla znamenat, že nás podpírá nejen teoretické přesvědčení, nýbrž živé vědomí, že On vede náš život. Ale potom by každá událost platila jako sebezjevení Boha, a právě tímto způsobem jako poznání nás samotných" (Guardini R., Accettare se stessi, Brescia 1992, str. 32-33).

obsah

Ve všech údobích života by měl vzrůstat úkon víry neboli schopnost usuzovat, přemýšlet, vnímat život s mentalitou věřícího. Nuže, "potravou" víry jsou životní události, protože v nich je přítomen Bůh (ve 40 letech nemůže člověk věřit jako ve 20). Ale věřící má v této četbě nesmírně cenný orientační bod neboli autentický a jedinečný klíč výkladu, který mu umožní pochopit smysl událostí a který je v nich zároveň "zahrnut": je to Slovo, heslo dne, slovo-událost (hebr. dabar).

- pavučina (nebo proudění) hesla dne v každodenním životě (srov. Cencini, Amerai, 130-143);

- úkon víry musí být ústřední a musí kolovat v existenci a v dynamice věřícího (Cencini, Dal progetto di vita personale al progetto di vita dell'istituto. Per una formazione al senso della missione, str. 20-22).

4. KVALITATIVNÍ SKOK ZASVĚCENÍ BOHU

obsah

Je jeden přirozený důsledek předešlého cíle. Řekli jsme už, že není možné žít na duchovní cestě z důchodu. Trvalá formace znamená hledat a nalézat stálé nové pohnutky zasvěcení Bohu v stále silnějším a osobnějším rozhodnutí víry. Tato práce by nás měla uzpůsobit k darování, novému a odlišnému od toho, které jsme učinili ve svých 20 letech, právě proto, že mezitím došlo k životní zkušenosti o Boží přítomnosti, o Božích nabídkách, povzbuzeních, "svodech", a že se v té době mohla zjistit i slabost a chudoba lidské odpovědi. Věrnost toho, kdo se zasvěcuje, je celá postavena na věrnosti Boží, a protože Bůh je věrný, může člověk myslet na to, aby se nově zasvětil. Jinak řečeno: jestliže při první profesi sází člověk na své vlastní síly,vyjadřuje "obnovená" profes, že člověk sází na Boží milosrdenství.

Orientačním bodem pro toto "nové" zasvěcení je charizma. Musí být znovu a znovu objevováno jako orientační bod vlastní totožnosti a vlastní přináležitosti.

Také zde se uplatňuje specifická "operace": zákon globality a úplnosti řeholního charizmatu (tamtéž, 22-27; Amerai, 39-55).

obsah

Je jasné, že jenom když se tyto pravdy stanou součástí mého prožitku, mohu říci, že jsem věřící. Je velmi pravděpodobné, že jsou obsahy víry v našem životě nebo v našem hlásání víry, kterým chybí tento nepostradatelný vztah. Je to jako věření bez srdce nebo bez přesvědčení. Nebo jako kredo "nedělní", které nepřechází do všedních dnů. Jinými slovy, chybí-li objektivnímu pólu pól subjektivní, vyjde z toho víra slabá a nestálá.

Smysl přechodu od příhody (která se sama sebou vztahuje na neživé věci nebo vůbec na něco, co se "při-hodí" v životě, ale není to přivlastněno), k události (která zapojí osobu do něčeho, k čemu "do-jde" v historii), k evento (výraz s biblickým tónem, který značí historickou skutečnost spásy, která už se naplnila v Kristu, jež však stále pokračuje v čase jako historie, která byla a která přichází).

obsah

a) Úplnost mého života v úplnosti Boží: člověk existuje "v" Bohu; není tedy jiný způsob, jak chápat život člověka, mimo tento existenční vztah (= celé existence) k Bohu. K tomuto prvnímu hledisku můžeme přidat jiné, které ještě více specifikuje to, co říkáme: že člověk neexistuje "v" nějakém bohu všeobecně, ale v Bohu křesťanů a biblického zjevení: v Otci, Synu a Duchu svatém. Tento Bůh v Trojici přebývá v člověku a člověk přebývá v něm, On je pravé lůno a vlast lidských dějin. Mohli bychom říci, že Boží úplností je Nejsvětější Trojice, neboli Bůh Otec, který se ustavičně dává, Bůh Syn, který se od věčnosti přijímá od Otce, Bůh Duch, který je sama láska, darovaná a přijímaná.

Musíme chápat, že celý náš život je v této úplnosti lásky, musíme si zvyknout uvažovat a nazírat své dějiny jako součást tohoto tajemství. Ve světle této poznávací zásady je: celek ve zlomku, zlomek zaměřený k celku (srov. Forte B., Sull'amore, Napoli 1990, str. 10-14). V každé "události" našeho života se jistým způsobem promítá úplnost Trojice lásky, tak jako každá "událost" je řízena a zaměřena k takové úplnosti, jinak je bezvýznamná.

b) Začlenění negativního a objevení pozitivního. Náš život obsahuje jak pozitivní stránku, tak negativní. Obojí jsou uznávány a převzaty jako součást vlastní totožnosti, ale také jako zprostředkování zvláštní zkušenosti o Bohu.

Především je zde stránka pozitivní, která je v jistých případech doslova objevována nebo znovu objevována. Pozitiv všeho, co nám dal život od prvního dne naší existence. A je to opravdu tak veliké, že bez toho nemůžeme poznat jeho hluboký, tj. teologický smysl, a někdy ani jeho nezaslouženost. Není běžné, že by se člověk dojatě a vděčně stavěl k vlastní historii! Nenapadne nás, abychom bezděčně připustili, že jsme byli milováni bez jakékoli své zásluhy (srov. Lewisovu lásku-potřebu), ani neumíme uznat v takových skutcích dobroty vůči nám prozřetelnostní lidské zprostředkování Boží lásky! Níže se vrátíme k tomuto tématu, často opomíjenému.

Tak jako je v našem životě negativ. Negativ v různých rovinách: fyziologické, psychologické, morální. Takový negativ je začleněn, totiž uznán se všemi účinky jako nedílná součást vlastní totožnosti a jako místo a příležitost k zvláštní zkušenosti o Bohu. Procesem rozčleněným na tři momenty:

* uznání a přijetí samotného zla a jeho kořene, vzhledem k Slovu, aby se dospělo k opravdovému vědomí hříchu. Proto je důležité umět zpytovat svědomí.

* Odpuštění a smíření nejen se zlem, ale i s myšlenkou naší hluboké slabosti nebo s myšlenkou, že jsme bytosti, kterým bylo odpuštěno a že to patří k jejich konstituci. Odpuštění je součástí našeho bytí, bylo nám odpouštěno odjakživa. Jestliže milosrdenství je láska, která přesahuje spravedlnost, byli jsme stvořeni úkonem spravedlnosti, "uděláni" milosrdnýma rukama, myšleni milosrdnou myslí v milosrdném plánu. Takže odpuštění, které mámeposkytovat a přijímat, je také nejtypičtějším výrazem usmířeného člověka.

* Přetvoření a proměnění zla. Když zakoušíme, že je naše zlo odpuštěno, je samo zlo jakoby přetvořeno, stane se příležitostí k dobru, událostí, která dodává dynamiku, jež vede člověka, aby se neustále setkával s milosrdenstvím Otce (a bratří) a objevil svou totožnost tím, že ji osvobodí od manie velikosti a dokonalosti. Je to zkušenost svatého Pavla, který "se chlubí" svou slabostí, když opakovaně prosil Pána, aby ho od ní vysvobodil.

Bylo naše zlo přetvořeno a proměněno? (O tomto tématu srov. Cencini, Vivere riconciliati. Aspetti psicologici, Bologna 1992).

obsah

Pojem memoria amoris (paměť lásky) je pojem augustiniánský, úzce spojený s jiným pojmem, ordo amoris, řád lásky. Víme, že Augustin používá výrazy "láska" a "paměť" jako synonyma, neboli všeobecně stanoví mezi obojím velmi významné pouto. Úhrnem vzato, láska je paměť, neboli láska připomíná a je připomínána, a současně je to láska, co obnovuje minulost.

Láska je paměť, protože umí připomínat přijaté dobro (a především lásku). Abychom to řekli přesněji: je to láska, která vzpomíná, a láska, na kterou se vzpomíná.

V prvním smyslu bychom mohli říci, že láska je "memoria sui", vzpomínka na sebe, ve dvojím procesu poznání a uznání: paměť se totiž rodí z poznání lásky, která se zase poznává v minulých událostech, je to skutečnost, kterou každý překvapivě nalézá ve své minulosti, je to vděčný objev (přesně, ri-conoscenza, nové poznání), vědomí, že jsme už byli milováni, nakolik jsme existovali neboli byli přivedeni k životu dobrou Vůlí, která nám dala přednost před neexistencí. V paměti lásky, memoria amoris, v tomto prvním smyslu, je láska to, co je vzpomínáno, je to cenný předmět ("amoris" je míněno jako předmětný druhý pád), který dovede dobrá paměť oživit a nikdy na něj nezapomíná.

V této perspektivě je paměť láskou, vůlí být, a to být sebou s vlastní historií (přijaté lásky), je to vůle vyhnout se smrti, totiž smrti, jakou je zapomenutí na to, co má cenu pro vlastní totožnost. Je to snaha znovu nalézt a udržet důslednost existování, onu červenou nitku, která spojuje všechny prožité události a vrací je k počátku, který jim dává smysl a účel.

Ale aby se mohla provést tato historická, vděčná a dojemná revize, je nutný pohled lásky a blahovůle, protože jenom tato vnímavá pozornost si může všimnout dobra s vděčností a dojetím. Je to v tomto případě láska a typická vnímavost lásky, podmět ("amoris" je nyní míněn jako subjektivní 2. pád) úkonu vzpomínání a to, co uschopňuje člověka vzpomínat na lásku, která mu byla věnována, neboli uznání, i v rozporech a mezích života, nezaslouženě obdržených dober; je to příznačný pohled lásky, který činí jednotlivce citlivým a pozorným, aby si povšiml znamení a důkazů lásky, ať jsou skutečně nebo zdánlivě sebenepatrnější, které vzbuzují v srdci základní vděčnost vzhledem k životu, k druhým, k Bohu.

Takto chápaná "memoria amoris" v podstatě umožňuje a vyžaduje objektivní a realistický, a proto podstatně pozitivní výklad vlastní historie jako daru, který jsme v každém případě obdrželi. To je cenné zdůraznění a níže se k němu vrátíme.

Někdy to nejde tak snadno, protože v minulosti jsou také rozmanité události negativní, spojené, ale ne nutně, s odpovědností vlastní a druhých: viny, traumata, zklamání, odmítnutí, různé nehody, boje, meze atd., které často zatěžují paměť a nadále negativně podmiňují přítomnost.

* Především jaksi znovu začíná. "Ordo amoris", neboli láska, která respektuje a miluje řád láskyhodnosti bytostí, když se stane životním stylem a je hluboce zakořeněna v člověku, má přetvořující účinek. Upravuje způsob, jak podmět vnímá sám sebe a druhé, minulost i budoucnost, dává mu nově pocítit jeho odpovědnost za život, obdržený dar, který zavazuje jednotlivce, aby vrátil, co mu bylo darováno, jako i za minulost, ve které je takový dar v každém případě uzavřen (a řád lásky je jistým způsobem poznatelný, i když třeba jen jako nástin), protkán nevyhnutelným negativem nebo jistým ne-řádem, a konečně za budoucnost, ve které se bude muset dar vyjádřit vždycky s logikou řádu lásky. Je tomu tak, jako kdyby jednotlivec v míře, v jaké objevuje postupnou láskyhodnost bytí a učí se tak milovat to, co je vnitřně hodno, aby bylo milováno, pohlížel na svou minulost z tohoto nového orientačního bodu, jako by to byl právě nový začátek, ale četl by to odlišně, osvojoval si skryté smysly a objevoval v nich pozitiv, zapomenutý nebo přehlížený, nebo snad ukrytý za nevyhnutelným a někdy jen zdánlivým negativem, nebo se smířil se skutečným negativem, který je součástí každé lidské historie.

* Právě v tomto smyslu podle Augustina láska přetváří minulost "zamrzlou" (zamrzlou kolem negativních vzpomínek nebo vzpomínek na něco negativního, nedostatečně přepracovaného a integrovaného) v přítomnost, která plyne, a dává jí její povahu jako času v jeho plynutí a ne času nenapravitelně uplynulého ("praetereuntia tempora, non praeterita", Augustin, Vyznání, PL XXXII,XI,26,33). Proto bojuje Augustin proti pohanské víře ve fatum, osud, proti víře, která pokládá tíhu minulosti za nezměnitelnou, nebo proti naturalistické chronolatrii, podle které se měří čas pravidelným během hvězd. Naopak silně zdůrazňuje možnost obnovit a "žít" a oživit svou minulost, postavit se k ní tvůrčím způsobem, svobodným od "ordinata dilectio". Láska jistě neruší zpětně to, co se stalo, a ještě méně na to zapomíná. Ale posuzuje to jako dosud neuzavřené, znovu otvírá jeho procesy, znovu zkoumá jejich akta, opravuje výroky. Končítím, že u každého vykupuje tíži překonaných konfliktů, řeší nerozhodnosti, odpoutává existenci od mrtvého a nevykoupeného bodu. (To je zkušenost sv. Augustina a čisté a jednoznačné poselství, které nám přichází z jeho Vyznání).

* V tomto bodě nastupuje křesťanské odpuštění. Právě milosrdná láska, která se inspiruje Bohem a řádem lásky spojeným s křesťanským zjevením (a s Kristovým křížem jako s jeho vrcholem), umožňuje zapojit prožitky, z jakékoli pohnutky nebo viny vlastní nebo druhých "zablokované", do různých a širších obzorů a znovu otevřít dráhy, prohlašované za uzavřené. Nakolik je láska-paměť nejvlastnějším začátkem, závisí na ní nové započetí času, které izolování se v sobě nebo beznaděj nebo spáchané či utrpěné zlo nebo způsobené či utrpěné ublížení, nebo výčitka nebo odpor nebo neudělené nebo nevyžádané odpuštění ztrpčily nebo učinily svrchovaně povážlivým. Láska-paměť nepřekrucuje ani nepopírá to, co bylo, ani to nemrzačí a nenutí to, aby se to vtěsnalo do aprioristického schématu, ale - poznamenává Bodei ve svém komentáři k Augustinově pojetí - ustavičně to znovu překládá, zaměřuje to podle šíře přítomnosti a podle toho, co zakouší a objevuje člověk v přítomnosti, tj. podle řádu lásky, který spojuje minulost, zejména onu, která je bez lásky, s širšími souvislostmi (srov. Bodei, Ordo amoris. Conflitti terreni e felicita celeste, Bologna 1991, str. 114). Láska-paměť rozšiřuje sebevědomí jednotlivce a činí ho stále bystřejším a odpovědnějším za jeho minulost (Augustin, De musica, PL XXXII,VI,8,21). Právě proto láska-paměť umožňuje znovu a znovu objevovat totožnost osoby a vedoucí nitku, která zahrnuje celou existenci, o níž se nakonec zjistí, že byla předem uspořádána v lásce a že hledá stále vyšší řád.

U Augustina není paměť antikvariátem, jehož hlavním účelem je uskladňovat vzpomínky, ani to není bezbřehé moře, na jehož hladině plovou náhodně pozůstatky minulosti. Je to postupné integrování a sjednocování duše se sebou samou a se svou historickou tradicí, chápání sebe a zakořeňování ve své větší šířce, v stále jasnějším vědomí a v hlubší zkušenosti o lásce, jež objímá celou existenci a je větší než jakékoli omezení a jakýkoli hřích. Celé Augustinovo dílo je jen "vyznáním" této pravdy nebo "památkou" této lásky.

Memoria amoris tedy patří ke struktuře lásky. Z takové paměti, která zahrnuje celý život v jeho úplnosti, je totiž odvozena láska, neboli: ze zkušenostní jistoty lásky, která byla vždy věrná, se rodí jistota, že tato láska bude stále věrná, a tedy se rodí i touha být jí věrný, milovat svobodně a nezištně, bez jakékoli obavy, že se jí nedostalo dost citu, a bez potřeby dostávat ho stále víc (Aug., De diversis quaestionibus, PL XL, XXXV, 35,1-2).

Naopak, jestliže je vděčnost pamětí srdce, když paměť zapomněla na lásku nebo je neschopna vděčně na ni vzpomínat, je vděčná jistota, o níž je řeč výše, vystřídána strachem a caritas, láska, se změní a zvrhne v cupiditas, v žádostivost, tj. v lásku, která neumí vzpomínat nebo vzpomíná špatně nebo jen částečně nebo výhradně na to, co je negativní nebo co za takové pokládá, je neschopná připomínat si přijaté dobro. A tedy se zvrhne v lásku, která nerozšiřuje vědomí, ale ochromuje ho, která se nesoustřeďuje ve vzpomínce na přijaté dobro, ale usiluje o žádoucí výdobytek, která neděkuje, ale dělá si nároky, která není vděčná, ale domáhá se.

Žádostivost je zejména přemrštěný "appetitus habendi", touha mít, která vyplývá z nejistoty, jež zase závisí na "metus amittendi", na strachu, že nemá dost, že se jí nedostalo dost lásky nebo že ztratí to, co bylo namáhavě získáno nebo vydobyto. Je to láska částečná, která plyne z částečné paměti, nebo láska "zapomnětlivá", která se stává nezřízenou "dilectio", jež nerespektuje strukturu lásky (srov. Bodei, Ordo, 119).

Psychologie totiž, a zejména bádání M. Arnolda, o kterém jsme se již zmínili, nás učí, že v každé lidské bytosti existuje citová paměť. Je "živou dokumentací historie citového života každé osoby" (Arnold M., Feelings and Emotions, New York 1970, str. 187). Zaznamenává nejen, a ne nutně, jednotlivá fakta, ale i emoce s nimi spojené. A snaží se tyto emoce znovu aktivovat - vzbuzením odpovídajícího citu - když se v přítomnosti dostaví situace obdobné těm, které původně způsobily tuto emoci nebo o kterých se to člověk domnívá. Jestliže se mi například dostalo důvěry a přijetí od mateřské postavy, ponesu v sobě tuto prvotní zkušenost jako nesmazatelný údaj, neboli onen citový vtisk mi zůstane v mysli a v srdci tak vrytý, že budu očekávat stejný postoj a stejnou lásku od postav, které mi jistým způsobem připomínají matku (je třeba si všimnout, že současnývýklad je zcela subjektivní a často neuvědomělý a řídí se kritériem skutečné nebo jen symbolické podobnosti).

Celkem vzato, afektivní paměť ovlivňuje vnímání a vytváří přesná očekávání, předem disponuje osobu, aby jednala a reagovala podle již učiněné zkušenosti, a v přesvědčení, že se předmět nezmění, ale zůstane stálý (srov. Cencini - Manenti, Psicologia, 52-54). Právě v tomto smyslu upřesňuje Arnold: "Protože je nám (afektivní paměť) stále k dispozici a hraje velmi důležitou roli v hodnocení a výkladu každé věci kolem nás, může být nazvána líhní každé zkušenosti a každého jednání (...). Je však také silně osobní reakcí na zvláštní situaci a je založena na neopakovatelných zkušenostech a předběžných dispozicích jednotlivce" (Arnold, Feelings, 187; srov. týž, Emotion and Personality, New York 1960, str. 186).

Existuje totiž afektivní paměť, která je typická pro věřícího. Je to paměť údaje nebo zkušenosti "prvotní". Je prvotní, protože byla původem rozhodnutí pro víru. Je to setkání s Božím otcovstvím, jakoby nezrušitelný vtisk nebo rána, která se nezaceluje. Tato zkušenost může být spojena s nějakou událostí nebo se zvláštní situací, nebo to může být něco pomalu a přímo vstřebávaného životem a vlastní historií, jako i prožitkem a moudrostí druhého. Důležité je, že to zanechalo v srdci a mysli věřícího jistotu, že tento Bůh je Otec a že bude nadále Otcem. I uprostřed protivenství. Růst ve víře znamená denně vzpomínat na toto otcovství a čelit životu s jistotou, že pochází od této paměti a ochotně jednat za každé okolnosti jako Boží děti. Taková zkušenost o Boží lásce je opravdu, řečeno slovy Arnoldovými, "líhní každé zkušenosti a každého jednání". Nebo lépe, zkušenostní setkání s Božím otcovstvím a úkon víry jsou konec konců pravé, když jsou skutečně líhní každé následné životní zkušenosti.

"Prvotní" zkušenost Božího otcovství má být nutně původem autentického rozhodnutí v tomto smyslu, přesně tak, jako silná a uklidňující zkušenost mateřské lásky poznamenává nezrušitelně budoucí citový život lidské bytosti. Je to skutečný vjem, totiž má význam i citový, nejen intelektuální a teoretický, mít dlaně označené Bohem (srov. Iz 49,15); je to plná jistota, že i kdyby mohla žena zapomenout na své nemluvně, "já na tebe nikdy nezapomenu" (Iz 49,15). Je to vidění, naděje, očekávání, předjímání, memoria Dei, v dojatém postoji užaslé vděčnosti a láskyplné kontemplace. Celibátník pro Boží království nemá v mošně na zítřek nic jiného než tuto jistotu, která je jeho bohatstvím a jeho zárukou, a zároveň mu dává odvahu obětovat se, být živou pamětí této lásky.

Současně však je tato afektivní paměť nejen zakořeněna v minulosti, není to jen odkaz na dobu ...zasnoubení nebo na líbánky, nebo vcelku na jedinečnou a ojedinělou událost. Naopak je to "připomínání" v plném smyslu toho výrazu (biblickém i psychologickém). Připomínání jako ustavičné navazování vztahu mezi pravdou víry a vlastní historií, mezi původní událostí a jejímpokračováním ve vlastní existenci, mezi počátečním zjevením Boží lásky a dalšími zkušenostmi s touto láskou. Paměť roste a obohacuje se, hledá, někdy i krušně, stále nové a stále plodnější syntézy. Není jen líhní každé zkušenosti a každého jednání, ale je to plod každodenního prožitku. Není to jen dar, z kterého se můžeme těšit a který pochází shůry, ale je to především pozorný objev existenční soudržnosti, která spojuje navzájem rozmanité životní cykly jednotlivce (Poznámka: Tímto typem analýzy se mezi jiným lišíme od výkladu poněkud staticko-pasivního nebo přehnaně kontinuistického Arnoldova a vyhneme se tomu, že bychom nakonec chápali afektivní paměť podstatně jako zpětnou symboliku.)

Lidský osud celibátníka je vždycky složitou a členitou historií, která se nedá přečíst jediným povrchním a nezúčastněným pohledem, jenom duchovním nebo jenom pozemským. Je to historie srdce z masa, kterému dal Bůh "nemožnou nabídku", srdce svedeného Bohem, jím vyzkoušeného, kterému dal Bůh vyrůst, vychovával ho a učinil ho dospělým. Ale vždycky je tělesné. Proto je citlivé pro všechno, co přitahuje lidské srdce: pro bezprostřednější a třpytivější nabídky, pro konkrétnější a dostupnější city ...

Ale také existuje historie Boží, historie lásky, která se nikdy neunaví ani nevzdá, která se nestáhne zpět před slabostí a zradou, před vypínavostí a nestoudností tvora, který dává před ním přednost svým malým láskám.

On ví, jak je toto srdce utvořeno, dobře ví, že někdy nezná míru. Nenechá se odradit, tvrdošíjně mu dál nabízí sám sebe jako míru tohoto srdce. Znovu mu nabízí smlouvu, opakuje návrh, znovu ho svádí ...ale nebere zpět dané slovo, neboli nezmenšuje dosah toho, co nabízí člověku a co od něho žádá. A to vždy přesahuje to, co může srdce člověka dát a přijmout a co může jeho mysl rozluštit a pochopit.

A zároveň je to vždycky nabídka podle míry tvora a podle jeho životního stupně. Mohli bychom říci, že pro každý okamžik života každého člověka je "řečeno" Boží slovo pro něho, slovo, které k němu dospěje a osloví ho v onom přesném okamžiku a nabídne mu "v oné situaci", podle jeho věku, podle jeho zralosti a vnitřní žízně, podle jeho duchovních potřeb a podle jeho existenčního ideálu, aby ono slovo přijal a otevřel se oné lásce. Tajemná syntéza největší provokace a hlubokého přijetí a pochopení!

Je to láska, která ho doprovází po všechny dny jeho pozemského putování, dělá mu opravdu společnost v dobrém i zlém údělu; překonává krize a normální období každé lásky, která s ním stárne nebo "se omlazuje": láska mladá, potom dospělá a pak zralá, až s ním současně zemře. Z touhy po lásce, která se rodí,je potírána a pak osvobozena a nakonec uskutečněna. Dává všemu smysl. Ve zkušenosti velké lásky všechno, co se děje, stává se událostí ve svém obvodu nebo nabývá smysl ve vztahu k němu (srov. Guardini R., Il Signore, Milano 1955, str. 316-323).

Afektivní paměť celibátníka je toto všechno. Je to celá tato historie lásky, která roste a je každým dnem bohatší a opravdovější, božštější a lidštější, tak cenná, že nemůže být ztracena a že jeden den přenese do druhého dne. Historie psaná Bohem na srdce z masa ...

Guardini říká, že pro pochopení, kým je Bůh pro nás, máme dvě cesty: buď studium Písma nebo pozornost pro náš osobní život (srov. Guardini, Accettare, 31-33). My tvrdíme, že se tyto dvě cesty navzájem nevylučují, ale že jsou slučitelné v cvičení, které navrhujeme: čtení a psaní vlastní historie ve světle Písma svatého a přesných biblických kategorií.

Jako by se bible stala zrcadlem, ve kterém vidíme zobrazenou svou existenci, nebo pozadím, na které ji promítáme. Dějiny Izraele vyprávějí o tom, co Bůh dělá s tvorem, kterého si vyvolil, vypráví o Božím způsobu jednání s člověkem, nebo jak říká hluboký izraelský myslitel: "Bible nemluví o tom, jak člověk vidí Boha, nýbrž především jak Bůh vidí člověka. Bible není teologie člověka (udělaná člověkem), nýbrž antropologií Boha, která se zabývá člověkem a tím, co on žádá, víc než Boží přirozeností" (Heschel A. J., L'uomo non e solo, Milano 1970. str. 135). Proto číst život ve světle bible znamená objevit jeho pravdu, to, čím náš život může a má být podle Božího plánu, neboť Bůh s námi jedná, jako kdysi jednal s našimi otci.

Konkrétně to bude znamenat, že máme brát ústřední a nejvýznamnější události Izraele jako parametry, jako klíče četby i naší osobní existence. Existuje pojem biblická kategorie. Jím se stává bible hermeneutikou našeho života, neboli Boží slovo se stává exegetickým nástrojem naší historie.

4. ZÁKON SOUSTŘEDĚNÍ VŠEHO V KRISTU: KŘESŤANSKÁ VÍRA

obsah

Plánem Otce, který chtěl a stvořil všechno v Kristu, je soustředit v něm, ve svém Synu, všechno stvořené a usmířit všechno se sebou "jeho krví prolitou na kříži" (Kol 1,20). Hymny Kol 1,15-20 (Kristovo prvenství) a Ef 1,3-14) (Boží plán spásy) naznačují jistým způsobem základní měřítko našeho cvičení: všechno, co je součástí našeho života, musí být prožíváno a zpytováno, rozjímáno a promýšleno, přeznačeno a přepsáno na pozadí Synova života, jeho tajemství a jeho prvenství jako původu a cíle naší existence. Jestliže je tedy bible exegetickým klíčem našich dějin, jsou Ježíšův život a jeho tajemství vrcholící v "události" kříže ještě přesněji a specifičtěji, je-li možná, hermeneutickým měřítkem našeho života. Všechno je soustředěno v této "události", která opravdu dává smysl všem dnům naší existence a shrnuje je.

Je ještě jiný aspekt onoho zákona úplnosti, který jsme už vzali v úvahu a který bychom mohli formulovat takto: úplnost mého života je obsažena a naznačena v úplnosti Kristových tajemství.

A je-li toto událost, která se již stala, má věřící uznat tuto milost, milost, že byl "požehnán", "vyvolen" a"předurčen v Kristu" a "působením Ježíše Krista" (Ef 1,3-6). Kristův život v kristologii svatého Pavla a Otců má pokračovat v životě věřícího (Gal 2,20), má se uskutečňovat ve všech věcech a ve všech tvorech (Ef 1,23). Nic nechybí jeho utrpení, jen to, že má nějakým způsobem pokračovat v životě učedníka. Je to logika celého Krista ("Christus totus") (Kol 3,11), logika ztotožnění se Synem, ve kterém jsme my všichni syny.

* probíral se svými vlastními city objektivní tajemství Ježíšova života. Toto předkládá církev odjakživa každému křesťanu liturgickým rokem a svátostným životem a toto silně zaznívá v úvodu hymnu o sebezmaření: "Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš" (Flp 2,5). Cílem je spolupracovat s Duchem, který nás připodobňuje Ježíšovi a činí z nás osoby věřící, doufající a milující. Je to fáze kontemplativní a měla by nás přitahovat ke Kristovu životu, k jeho způsobu bytí.

* Probírat s Ježíšem subjektivní historii svých vlastních citů. Neboli zpytovat se o povaze svých citů, emocí, podnětů, pohnutek jednání, sympatií a antipatií, přitažlivostí a odporů atd. A to proto, abychom se poznali, srovnávali se s city a stylem Krista a věděli, v čem se máme obrátit. Je to moment zamyšlení nad sebou a pokání.

* Probírat si před Kristovými tajemstvími svou historii. Účel je jasný: abychom objevili fáze svého života, v nichž nás Pán žádá, abychom v sobě obnovili a oživili jeho tajemství spásy. Mohli bychom udělat zajímavé objevy; někdy událost považovaná za negativní, utrpení, nespravedlnost, pomluva, zápas atd. by se mohly ukázat jako momenty, které obsahují a ještě udržují onu

* Oživení subjektivních citů jako zprostředkování objektivní milosti. Tato fáze je spojena s první, ale ideálně by se měly city teď pomalu "obracet" a osvědčovat novou přitažlivost. Co bylo předtím odmítáno a bylo to nežádoucí, je nyní vnímáno, třeba namáhavě a dosud bolestně, jako vzácná příležitost k ztotožnění s Kristem a k uskutečnění pravého já. Život je nyní radikálně přepsán. Je to chvíle hluboké modlitby, přijaté jako dar Ducha a soustředěné na Syna, který se nechává milovat Otcem. Ústřední místo v něm má slovo, které proniká až do hlubiny srdce.

Tímto cvičením se dospěje k jistotě, že opravdu v každé věci, v každé události, v každé situaci je přítomen Bůh. Jeho bezvýhradná a absolutní láska je vnímána a dostává odpověď v ubohých a relativních zlomcích, z nichž se skládá naše existence (srov. Uriati, La totalita, 21).

5. SVOBODA DÁVAT SMYSL VĚCEM: OSVOBOZUJÍCÍ VÍRA

obsah

Události stvoření a naší historie nemají vždycky logický smysl. Jsou některé situace nesmyslné a absurdní, jako důsledek užívání nebo výkladu svobody člověka (např. utrpěné bezpráví), ale také jako důsledek spleti příčin nebo okolností, které nezávisí na samotném člověku (např. přírodní pohroma). Nové čtení vlastní historie zahrnuje i takové události "beze smyslu" a má za účel vykoupit je z jejich bezvýznamnosti. Má-li věřící začlenit takové skutečnosti, které jsou přesto součástí jeho života, do své volby, znamená to především, že jim má dát smysl, že má přičítat význam tomu, co se událo.

Myslím, že toto dělat je typické vyjádření svobody člověka, ano zde začíná lidská svoboda, když se člověk učí dávat význam situacím, které, jak se zdá, žádný smysl nemají, dávat souvislost něčemu, co se zdá absurdní, vnášet smysl tam, kde neexistuje. "Nesmyslné situace," tvrdí Molari, "může člověk prožívat jen za podmínky, že se mu podaří vnést smysl tam, kde neexistuje" (Molari C., Perché v "Consacrazione e servizio", 5/1992/49). Ale toto platí i zpětně: minulé události postrádající logické souvislosti nebo zkřížené nepříznivým osudem mohou být člověkem přijaty za podmínky, že do nich umí svobodně vnést smysl. Člověk to může udělat, a opakujeme, že právě toto je jeho důstojnost a svoboda, kterou mu nikdo nemůže vzít. Minulost zůstává nadále živá a přítomná v jeho rukou, čeká, že dostane smysl, který jí může dát jenom on. Jenom pak je člověk subjektem svého existování. Minulost přestane být dobou odcizenou a stane se skutečně součástí jeho já. Ale především vyjádří člověk v tomto bodě, že je věřící, a víra ukáže svou výmluvnost a svou spojitost se životem.

V podstatě udělal toto Ježíš. Příkladně prožil tuto lidskou tvůrčí funkci a schopnost, a to tak dalece, že dokonce i ze své nesmyslné a absurdní smrti udělal událost všeobecné spásy. "Bůh byl skutečně nepřítomen a jenom Ježíšova bezpodmínečná láska ho ještě zpřítomňovala na místě opuštěnosti a smrti. Tímto způsobem vnesl smysl tam, kde neexistoval, uvedl v chod hodnotu, kde žádná hodnota nebyla, zpřítomnil Boha tam, kde ho lidé učinili nepřítomným"(tamtéž).

Víra je přesně to, co dovoluje dát smysl vlastnímu prožitku se všemi jeho rozpory a nesouměrnostmi. Je to nejplnější a nejvíc osvěcující způsob, jak dát smysl vlastní minulosti, protože ji zapojuje do rámce, který je také významný, schopný dát smysl i tomu, co se zdá lidsky naprosto beze smyslu.

* Nedomnívat se, že už umíme nebo že jsme už udělali takovou práci.

* Z této práce by měly pozvolna vzejít tyto výsledky:

V tomto bodě vám předkládám, jenom pro zjednodušení, některé z početných biblických kategorií, které by mohly posloužit jako klíč k výkladu naší existence, jež byla zbudována, jak jsme řekli, podle vzoru vyvoleného národa. Každý může nalézt v Písmě svatém ještě další. Zde uvádíme jen některou z nejklasičtějších a zároveň uvádíme jisté podněty, nic než pouhé podněty, k jejich aplikaci na osobní kontext.

1. STVOŘENÍ

obsah

obsah

Je to místo, kde mi dal Bůh narodit se a růst, kde pokračoval ve své tvůrčí "práci", když projevoval nesčetné známky své otcovské a tvůrčí dobroty. Zahrada je obydlí, dům, který mi Bůh vlastnoručně postavil a kde mě chce potkávat ve společenství lásky (Gn 2,8). Zahrada je květnatý obraz, není to divoká příroda, "vzniká, když se stane příroda důvěrným a životním prostředím člověka. Takto se stává zahrada obrazem důvěry, do jaké Bůh připustil lidi. V zahradě přebýval Bůh na počátku se svými lidmi. Když je v dalším textu řečeno, že se Bůh navečer "procházel po zahradě za vlahého vánku" (Gn 3,8) a zavolal na lidi - jak dělával ipředtím, takto můžeme v myšlence pokračovat - není to obraz důvěry Boha, nevyčerpatelného ve své intimní kráse?" (Guardini, Accettare, 68).

* objevit mnoho zahrad jako životních prostředí, která Bůh pro mne stvořil (osoby, situace, události, fakta atd.);

zahrada jsou Getsemany: (Lk 22,39-46; Mk 14,32-42), místo dosud intenzivní, i když obtížné důvěrnosti s Otcem.

V každém případě nám zprávy o stvoření sdělují důležitou pravdu, vyjádřenou dovětkem, který se v Gn 2 sedmkrát opakuje: "Bůh viděl, že to, co stvořil, je krásné a dobré ..." A jako předpoklad a optimistický příslib pro naši práci víme a jsme jisti, že to, co Bůh udělal pro nás, je pravdivé, dobré a krásné.

obsah

Gn 3,2-3: Zdá se, že Eva zpozoruje hadův trik, ale dodá podrobnost, která není pravdivá ("nesmíte se ho ani dotknout"), a tak dokazuje, že pochybnost o Bohu se jí už vplížila do mysli a do srdce.

* V četbě minulého života je důležité vystihnout tuto skutečnost, neskutečnost antiboha. Ďábel nás pokouší především tak, že tato pokušení ihned nepoznáme jako taková. Například nám předloží velmi vysoký ideál, nadpozemskou dokonalost. Nenápadně vykreslí před naším vědomím obraz velmi náročného Boha, který ukládá nemožnou tíhu, který má přílišné nároky, požaduje víc,než ti dává, nikdy nemá dost, Boha "smutného" a nepřítele tvého štěstí.

obsah

* volba pocházející od Boha vždycky přesahuje to, co by si byl člověk myslel nebo mohl myslet o sobě a o své budoucnosti, není nikdy dokonale podobná tomu, co bychom si byli my zvolili. Vždycky je to něco víc, nikdy to není prosté sebepromítnutí nebo naše fotokopie. Naopak, je to objev nějaké naší nové stránky, někdy netušené a nepředvídané.

* Kdo se na něj nespolehne, zůstává u svých snů, u svých malých tužeb a u svých výpočtů, které nikdy nevyjdou, spokojí se s malými plány a s malými realizacemi, a nakonec se jen opakuje.

obsah

Zkouška je ...Boží tvor, vyjadřuje Boží vůli setkat se s člověkem. Je to gesto jeho prozřetelnosti.

Přesněji je zkouška vždycky výslednicí dialektiky: mezi člověkem, který učiní zkušenost o Bohu, a Bohem, který učiní zkušenost o člověku. Je správná touha a plán člověka mít zkušenost o božském, ale ještě dříve a víc rozhodující je touha a plán Boha potkat člověka, udělat si o něm zkušenost. Nuže, zkouška je prostředek, kterým Bůh potkává člověka. Tak je tomu v Písmě svatém a u všech Božích přátel. Dokonce v posvátném textu ani neexistuje kategorie "zkušenost o Bohu" ze strany člověka, ale opak,totiž zkušenost Boha o člověku.

* Prostředkem srovnání při tomto zpytování našeho života může být Abrahám. Nejprve má on zkušenost o Bohu, když mu Bůh dopřeje syna. Tím, že dodrží daný slib, potvrdí obraz, jaký si Abrahám o něm udělal, že je totiž věrný. Ale když Bůh od něho požádá syna, syna zaslíbení, stojí Abrahám před absurdnem, před tajemstvím, před nevysvětlitelným ...Obraz, který si utvořil o Bohu, už neodpovídá, je vyvrácen tímto požadavkem, vyvrácen Bohem samotným!

"Syn" je to, co jsme zplodili, je to náš bankovní účet, výsledky naší práce nebo našich schopností nebo kvalifikace, které můžeme prokázat, prostě všechno, co mluví před námi samými a před druhými o naší ceně a naší kvalitě, o naší totožnosti a důstojnosti. Někdy lpíme na tomto "synovi" nečistou a narcistickou láskou, nezřekneme se ho za všechno zlato na světě. Ale snad si neuvědomujeme, jak si pomalu děláme bůžka z toho všeho, nebo jak se stáváme nebezpečně závislými na svých úspěších nebo na tom, co sami děláme, na "synech našich synů".

* Potom Bůh, který nechce tuto nezdravou a nepřirozenou lásku, přijde a požádá od nás oběť syna, protože je to Bůh žárlivý, je žárlivý na naši svobodu. To je požehnaná chvíle zkoušky, moment utrpení, ale také velkého osvobození. Obvykle to hned nepochopíme, zřídka jsem k tomu okamžitě ochotní.

Zkouška je důležitým klíčem četby našeho života, je to nutný přechod a milost, je to prostředek, který Bůh používá, aby se zjevil tvoru a utvářel ho podle svého plánu (o pojmu zkoušky a zkoušky afektivní srov. Cencini, Per amore, 151-155; 186-188).

* Zkouška často zanechává znamení, které je skoro novou biblickou kategorií: JIZVU. Jizva se nezaceluje, jistým způsobem zůstává, aby svědčila, že tudy prošel Bůh nebo že tu došlo k ZÁPASU s Bohem (jiná kategorie, srov. zápas Jakobův, Gn 32,22-32), abychom se soustřeďovali stále víc na něho a pamatovali na požehnaný den, kdy nás požádal, abychom ho milovali víc než svého "syna". Panenství je jedno z těchto znamení: je to "posvátná rána" (Maritain).

ZASLÍBENÍ, POŽEHNÁNÍ, ÚMLUVA, jako výraz, že Bůh chce spasit.

obsah

NEDŮVĚRA (slibu, že budou mít syna, se jak Abrahám [Gn 17,17], tak Sára [Gn 18,12], "smějí", neberou ho vážně, nedůvěřují Bohu a velikosti jeho plánů), SPĚCH (aby už viděli splněný Boží slib), SAMOSTATNÉ ZAŘIZOVÁNÍ Božího slibu ČLOVĚKEM (viz Sáru, která se snaží upravit a zjednodušit věci chytrou pletichou a ponoukne Abraháma, aby si opatřil syna z otrokyně. A je to krásné, velmi krásné, že pak Bůh požehná i Izmaelovi, synu otrokyně a lidského nároku manévrovat na vlastní pěst Božím plánem). Ale vůči lidským nejistotám Bůh zůstává věrný a dodrží slib, požehnání i úmluvu.

obsah

V osudu izraelského národa byl jeden příběh, událost osvobození. Tato událost dala izraelskému národu totožnost. Izrael je národ osvobozený Pánem.

a) Vnitřní závislost: na osobě, na prostředí, na úloze, na společenském úspěchu, na souhlasu a úctě druhých ...

b) Ztratí-li se ze zřetele základní jádro vlastní totožnosti: zatemní se vědomí vlastní totožnosti, nebo se přejde od totožnosti ontologické k totožnosti duševní (nebo tělesné). Jako kdyby to, že je člověk Božím tvorem, stvořeným a naplánovaným podle přesného charizmatického vzoru, už mu nestačilo, aby se cítil dobře, a proto si jde hledat náhradní prvky, zdánlivě víc uspokojující. V tomto nebezpečí jsme všichni. Ale rozumný a věřící člověk si má této situace všimnout. Obyčejně ten, kdo si naříká na vnější nesvobodu, nepozoruje svou nesvobodu vnitřní ...

c) Přizpůsobení se situaci: osoba, která se stane závislou, jak jsme řekli, nepociťuje potřebu ani naléhavost vyjít z toho. Tato situace jí vyhovuje, má dojem, že v ní uspokojuje své potřeby. A udělá všechno, aby odůvodnila své počínání. Vůbec se jí nezdá, že by to bylo v nesouladu s jejím životním plánem (např. bude říkat, že je to pochopitelné a ...že to prospívá duševnímu zdraví vynahradit si jistým způsobem citovou samotu atd.). Jako Hebreové, kteří se dokonale přizpůsobili egyptskému otroctví, a to tak dalece, že se jim po něm stýskalo.

d) Nedůvěra a pochybovačství: osoba závislá a pasivní raději zůstane v této situaci, než aby šla k budoucnosti, která od ní žádá, aby se změnila. Otroctví činí lidi nedůvěřivými, neschopnými přijmout Boží požadavky, takže se bojí nechat se osvobodit. Tak jako se Hebreové nenechají snadno přesvědčit Mojžíšem, když jim oznamuje Boží osvoboditelský plán.

Snad může být nyní užitečné naznačit stopu pro hledání vlastního otroctví.

a) Pozornost na chování, na nejviditelnější nebo nejvnímatelnější prvek, na počínání (které se nejvíc opakuje, i v odlišných situacích), na záliby a city, na sympatie a antipatie, na to, co mě těší nebo trápí, na reakci vůči úspěchům a neúspěchům, na to, jak prožívám meziosobní vztahy, na instinktivní a bezděčné reakce atd.

b) Od chování k postojům (= předběžné dispozice k jednání), pozornost na způsoby života, zejména na citové a rozumové postoje vzhledem k sobě a k druhým, k vnější skutečnosti a k Bohu. Je důležité rozluštit postoje, protože jsou kořenem chování.

c) Od postojů k motivacím (= které pohnutky mě nutí jednat, které se vždy neshodují s prohlašovaným úmyslem?). Při této operaci je potřebná veliká jasnost, protože v nás často vzplanou obranné postoje: jsme velmi nakloněni tvrdit sami sobě, že pohnutka je totožná se skutkem. Ale normálně mají naše skutky celé množství pohnutek, žijí v nich pospolu pohnutky evangelijní (čisté) s osobními pohnutkami méně čistými. Musíme mít odvahu odkrývat neautentické subjektivní pohnutky, protože to, co neznáme, roste stále víc, až se to stane pánem našeho srdce.

d) Od motivace k základní volbě: jde o to pochopit a tázat se: to, co dělám, dělám to jako věřící nebo nikoli? Víra se projevuje v malých věcech, v nepatrných každodenních volbách. Tam rozhoduji, zda jsem v souladu s Kristovým křížem, nebo zda hledám svou cestu k svému realizování.

Dále, otroctví někdy ovlivňuje také náš způsob, jak vzpomínáme, působí, že vzpomínáme špatně, negativně a ...rozzlobeně, pohansky, a ne podle evangelia, že nepoznáváme v jistých událostech ruku Boha osvoboditele. (Například na nějakou křivdu nebo pomluvu můžeme vzpomínat jako naněco naprosto nešťastného a zlořečeného, nebo jako na moment či příležitost, kdy jsem poznal svou přílišnou potřebu úcty druhých a kdy mě Bůh vyzval, abych se trochu osvobodil od této závislosti. (...)

obsah

OSVOBOZENÍ je gesto, které koná nesporně Bůh mocnou rukou a vztaženým ramenem. Ale dělá ho účinně jenom s naší poddajností. Bůh osvobozuje pouze toho, kdo se nechá osvobodit. Můžeme pochopit smysl tohoto výrazu, když ho postavíme proti čtyřem bodům vztahujícím se na otroctví.

b) Nabytí a objev vlastní totožnosti

Osvobození je funkcí objevu vlastní totožnosti, neboli jsme svobodní v míře, v jaké se může uskutečnit to, čím jsme povoláni být (srov. Cencini, Per amore, 113-117).

Zejména citová svoboda je z funkčního hlediska nezbytnou složkou všeobecné svobody a zdůrazňuje ji, ano je právě její funkcí, značí schopnost milovat to, čím jsme a čím jsme povoláni být, nebo být přitahováni pravdou, krásou a dobrem ideálního já.

Citová svoboda z hlediska obsahu znamená milovat vlastní ideální já, podle zvláštního způsobu spojeného s vlastním ideálem (charizmatem).

c) Schopnost milovat Boha, a to po Božím způsobu

Největší znamení Boží lásky nám bylo dáno v tom, že se Bůh nespokojil s tím, že nás miluje, ale že nám dal zároveň schopnost milovat ho stejným způsobem.

Bůh nechce nikoho považovat za pasivní děcko, za pouhý předmět lásky. Proto je jeho láska provokující, tvůrčí, neboť uschopňuje člověka milovat.

 obsah