To, co nazýváme povoláním ke kněžství, k řeholnímu životu, k plnějšímu následování Ježíše, nemůžeme omezit na intenzivní okamžiky, v nichž jsme poznali pozvání ke své osobní duchovní cestě. Povolání podle Písma svatého má mnohem hlubší kořeny a širší dosah.

Chceme-li mluvit o svém povolání, musíme začít od první stránky Bible. Náš život s Bohem a naše služba Církvi začíná tam, kde Bůh člověka oslovuje a člověk mu odpovídá. Tuto schopnost má každý z nás na základě své stvořenosti. Bůh stvořil člověka slovem (Gn 1,26). Schopnost rozumět Božímu hlasu, Božímu oslovení, je tedy vepsána do naší přirozenosti. Můžeme říci, že prvotním smyslem lidského života je naslouchat Bohu a odpovídat mu.

Tuto schopnost v člověku nezničil ani hřích. První člověk a jeho žena po své vzpouře proti Bohu slyší Hospodinův hlas, když se prochází za denního vánku v rajské zahradě (Gn 3,8). A Bůh je ochoten i za tohoto stavu člověka oslovit, hledat ho, volat k němu: "Kde jsi?" (Gn 3,9). A člověk nadále slyší, ale ztrácí radostnou pohotovost k odpovědi: "Slyšel jsem tvůj hlas a bál jsem se" (Gn 3,10). Tady začíná nová etapa vztahu člověka k Bohu. Člověk se má učit znovu poslušnosti vůči Bohu a v ní najít znovu smysl svého života a svoji radost.

Boží oslovení s sebou nese dynamismus, sílu, která naléhá a je schopná dát do pohybu můj život. Tento dynamismus má vyústit do odpovědi na Boží volání. Jaké vlastnosti tato odpověď má mít? Její podstatné vlastnosti vycházejí z její podstaty.

První charakteristika naší odpovědi se vztahuje k předmětu. Předmětem odpovědi je ten prvek, který je původcem Božího dynamismu v člověku: Boží slovo. Tak odpovídá na Boží nabídku Maria: "Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova" (Lk 1,38). K tomuto druhu odpovědi zve také nás všechny svými posledními slovy v Bibli zaznamenanými: "Učiňte, co vám řekne" (Jan 2,5).

Odpověď na Boží slovo předpokládá, že nejprve rozlišíme, zda mě oslovuje skutečně Bůh, nebo zda se jedná o projev mého podvědomí, mých instinktivních přání, očekávání, nenaplněných tužeb oděných třebas do náboženského roucha. Někdy je třeba velikého úsilí, rozlišování a pomoci duchovního vůdce, aby se Boží oslovení jasně rozlišilo.

Naše odpověď je podstatná pro celé povolání; samo Boží volání ji vyžaduje. Bez odpovědi zůstává neúplné a neúčinné. Abraháma lze považovat v dějinách spásy za prvního povolaného. V jeho povolání se zdůrazňuje výslovně poslušnost jako ustavující prvek odpovědi: "A Abrahám se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal" (Gn 12,4). V síle poslušnosti věřící a poslušný Abrahám přijímá plné Boží zaslíbení: "Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu" (Gn 22,16-18). Poslušná odpověď na Boží pozvání je zdrojem duchovní síly. V tomto případě tak veliké, že dynamizuje ještě po staletích Pavlovo hlásání svobodného přijetí evangelia pohany (viz listy Galaťanům a Římanům).

Protože odpověď je konstitutivním prvkem povolání, uchovává si povolání charakter dialogického osobního vztahu. Tento vztah je svobodný a dobrovolný, uskutečňovaný v klimatu modlitby, v bezprostředním kontaktu života s Bohem. Zasvěcená osoba podstatně žije a čerpá sílu a smysl svého života z prožívání tohoto vztahu. My nemůžeme žít ze své služby. Do ní vkládáme to, co jsme přijali od Boha. Kdo by byl ve svém osobním prožívání závislý jen na službě, na jejím zdaru či nezdaru, brzy vyhoří.

Odpověď na Boží volání se neuskuteční jednou pro vždy. Můžeme ji v podstatě definovat jako ustavičnou učenlivost vůči Božímu Duchu, který někdy může i bránit vlastním apoštolským plánům (srov. Sk 16,6nn: Duch svatý nedovoluje jít hlásat evangelium tam, kde to podle lidských očekávání mohlo být výhodné. Je třeba mít odvahu uposlechnout vnuknutí Ducha i když nás zve ke službě v lidsky neperspektivním prostředí. Pokud zasévá skrze nás on, naše dílo vždycky rozkvete).

Aby proces povolání byl úplný, je třeba nutně na Boží volání odpovědět, takže ve skutečnosti je více povolaných než vyvolených (Mt 22,14). Více je těch, kdo přijímají Boží volání, než těch, kdo skutečně vstoupí do situace odpovědi a užívají milosti povolání, aby věrně naplnili jeho autentické podmínky. S velkou názorností o tom mluví podobenství o pozvání na hostinu (Mt 22,1-14; Lk 14,16-24). Je tu i možnost, že člověk povolání odmítne. Situace toho, kdo pozvání odmítl (srov. Lk 14,24) je vždycky horší než toho, kdo pozvání nikdy neobdržel: "Sůl je jistě dobrá věc. Jestliže však sůl ztratí slanou chuť, čím zase nabude slanosti? Nehodí se ani do země ani do hnoje; vyhodí se ven" (Lk 14,34n).

 

 

Charakteristiky odpovědi na Boží volání

 

Boží volání je třeba přijmout tak, jak skutečně je, tj. jako milost, a ne jako vlastní nároky (např. z domýšlivosti, že já bych se hodil právě pro to či ono). A protože je založeno na milosti, nevyžaduje odpověď násilím, nýbrž svobodně. Reakce na Boží volání tedy mohou být různé. Písmo svaté jich uvádí několik:

a) Někteří pozvání na hostinu nepřijmou (Mt 22,2-7; Lk 14,18-20). Lukášova verze uvádí úplněji důvody odmítnutí. Jsou tři: a) Koupil jsem pole, musím se na ně jít podívat; b) Koupil jsem pár býků, a jdu je vyzkoušet; c) Oženil jsem se, a proto nemohu přijít. V těchto třech postojích jsou zastoupeny tři nejsilnější tendence v lidské instinktivní oblasti, které brání naší plné odpovědi na Boží volání a život podle evangelia: a) oblast kaptativní - touha po vlastnění; b) oblast agresivity - touha dobývat a být nezávislý; c) oblast seberealizace v oblasti sexuality. Slib chudoby, poslušnosti a čistoty posilují tendenci ke svobodě od těchto instinktivních složek naší osobnosti a napomáhají k jejich integraci do odpovědi na Boží povolání.

b) Jiní vstupují do struktury povolání bez náležitých podmínek (Mt 22,11-14). Svatební šaty symbolizují ochotu k obrácení - radikální změně života.

c) Další žijí ve struktuře, aniž v ní uchovávají olej dobrých skutků a lásky (Mt 25,1-13). Je to třeba případ těch, kdo se pasivně "vezou" vnějším během řeholního života, aniž mu dávají osobně vnitřní náplň. To je i hřích farizeů a zákoníků - pokrytectví, které Ježíš velice silně pranýřoval.

d) Jiní zacházejí s přijatými dary nedbale bez snahy je zužitkovat (Mt 25,14-20). Hřivnami v našem případě nejsou na prvním místě přirozené předpoklady a vlohy, ale dary, které nám svěřil Pán ve spojení s naším povoláním: hodnoty slibů, svěcení atd. Ty máme především mnohonásobně zúročit spoluprací s nimi.

e) Někteří nechají Slovo zcela bez odpovědi z duchovní lenosti. Srov. Přís 24,30-34:             

        

        Šel jsem kolem pole muže lenivého,

        kolem vinice člověka bez rozumu,

        a hle, byla celá zarostlá plevelem,

        celý její povrch pokrývaly kopřivy

        a její kamenná zeď byla pobořena.

        Když jsem na to hleděl, vzal jsem si to k srdci,

        přijal jako napomenutí to, co jsem viděl:

        Trochu si pospíš, trochu zdřímneš,

        trochu složíš ruce v klín a poležíš si

        a tvá chudoba přijde jak pobuda

        a tvá nouze jako ozbrojenec

 

f) Někteří se nadchnou odpovědí čistě afektivní, srov. Ez 33,30-33:

Ty, lidský synu, slyš. Synové tvého lidu si o tobě povídají u zdí u vchodů do domů a mluví mezi sebou, jeden s druhým: "Pojďte a poslechněte, jaké slovo vychází od Hospodina!" Přicházejí k tobě, jako když se schází lid k rokování, a sedají si před tebou jako můj lid. Poslouchají tvá slova, ale podle nich nejednají. V ústech mají horoucí slova o tom, co udělají, ale jejich srdce tíhne za jejich mrzkým ziskem. Tys pro ně jako ten, kdo horoucně a krásně zpívá a pěkně hraje. Poslouchají tvá slova, ale vůbec podle nich nejednají. Až to přijde, a už to nadchází, poznají, že byl mezi nimi prorok.

 

g) Jiní naopak odpovídají kladně, ale s jinými plody podle kvality své přirozenosti, a nikoli podle Boží vůle; Mt 11,16-19/Lk 7,31-35): "Hráli jsem vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali". Pán chce, abychom reagovali na jeho vedení a impulsy Ducha svatého, a ne abychom mu sloužili realizací sebe. Jen tak budeme svobodní srdcem, a tudíž schopni "radovat se s radujícími a plakat s plačícími" (Řím 12,15).

 

Ježíš volá každého člověka slovem svého evangelia již od počátku svého kázání zde na zemi. A již od počátku také vyvolává v lidech odpověď, jejímž předmětem je následování Pána (Jan 1,38a; srov. 6,68n). Vyžaduje, aby se člověk osvobodil od jakéhokoli jiného pouta sociálního nebo rodinného (Mk 1,16-20; 2,13n). První učedníci věrně splnili tyto podmínky a stali se tak vzory autentické odpovědi na povolání (Jan 1,35-51).

 

Odpověď na Boží volání obsahuje v celém procesu 3 kroky:

a) nezůstat v odmítavém postoji: Jako příklad si uveďme Petrovo chování v Antiochii, jak je popisuje apoštol Pavel: "Než totiž přišli lidé z Jakubova okolí, jídal společně s pohanokřesťany. Ale když přišli, začal se stranit a odlučovat, protože měl obavy z oněch židokřesťanů" (Gal 2,12). Petr zřejmě ještě celým srdcem nepřijal otevření evangelia pro pohany, jak mu to bylo Bohem sděleno Joppe (Sk 10,9-16). Vnějším chováním přijal svobodu od požadavků Zákona, avšak v srdci mu zůstalo odmítavý postoj, který se projevil v krizové situaci, když pociťuje silný tlak zastánců opačného mínění. Po vyjevení této skryté tendence svého srdce může tento rozpor duchovně řešit.

b) přijmout odpověď kladně v postoji úcty (tj. pokory, ve vědomí, že povolání svojí velikostí převyšuje moje lidské schopnosti a možnosti): "Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví" (Ef 4,1n).

c) uskutečnit ji skutky: ".jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více, než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou" (1 Kor 15,10).

 

 

Přehled odpovědi na Boží volání v dějinách spásy

 

Již ve Starém zákoně si Bůh pro sebe získává levity ("Budou mi odděleni z Izraelců jako dar." Nm 8,16nn), kteří si mají dobrovolně zvolit Boží vůli jako prvořadou směrnici svého života ("Tvůj podíl i tvé dědictví uprostřed Izraelců jsem já" Nm 18,20; "Ty jsi Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší." Žl 16,5n).

Také struktura pravého proroka je utvářena poslušnou odpovědní na Boží slovo (srov. 1 Král 13,8nn), které k němu dospělo nezávisle na jeho vlastní iniciativě. Tneto postoj odpovědi je u Ezechiela symbolizován v požadavku, aby se postavil na nohy, tj. do postoje připravenosti (Ez 2,1). Stejný postoj zjišťujeme v Novém zákoně u Jana Křtitele: "Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas" (Jan 3,29 - Český ekumenický překlad odpovídá lépe řeckému originálu). Elizeus (Elíša) svoji odpověď na prorocké povolání, dané mu skrze Eliáše, zpečetí kultickým způsobem. Přináší Hospodinu oběť, v níž se zřekne své minulosti a veřejně se zasvětí svému povolání a zapojí do obřadu své odpovědi veškerý lid (1 Král 19,21).

Iniciativa povolání vychází přirozeně vždycky od Druhého.[1] Když nás Bůh zve k odpovědi na své volání, vždycky se dovolává lidské svobody: "Chceš-li být dokonalý." (Mt 19,21). Právě tato stránka svobodné volby vyvolává krizi rozlišování, v níž se uskutečňuje celá odpověď (Jan 6,67: "I vy chcete odejít?"). Její autentický charakter je určen otevřeností, jak ji dosvědčuje Ježíš vůči Otci: Když přicházel na svět, řekl: "Tady jsem, abych plnil tvou vůli" (Žid 10,5nn). A potom při svém poslání neuskutečňuje nic skrze sebe, protože by to nebylo svobodné odevzdání se do Otcovy lásky (Jan 10,18; srov. 5,19.30; 8,28n).

Tímto směrem začíná svoje poslání také sv. Pavel, když s otevřeností odpovídá na Ježíšovo volání: "Pane, co chceš, abych učinil?" (Sk 22,10). Veškerá činnost z povolání je tedy vázána více na odpověď než na pouhé osobní kvality. Pro účinnost mého života a působení pro Boží království je rozhodující, že jsem Bohu svobodně odpověděl, a ne jaké přirozené předpoklady mám. Tak například na pozadí pocitu neschopnosti, nečistoty a hříšnosti rozhoduje o účinnosti Izaiášova poslání jeho svobodná odpověď: "Hle zde jsem, pošli mne" (Iz 6,8). Pouze lidské kvality totiž neustavují povolání ani poslání. Bůh dává rozličné milosti, které člověka uschopňují ke službě a něž má povolaný odpovědět: "Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy." (1 Kor 3,10). Je sice pravda, že Boží dary jsou neodvolatelné (Řím 11,29). Tyto dary se však neaktualizují, nesetkají-li se s osobní odpovědí. Proto Pavel vyzývá, aby se původní charisma ustavičně oživovalo trvalým odpovídáním na ně (2 Tim 1,6: ".zase oživ plamen Božího daru"). Je třeba se starat, aby člověk neupadl do nedbalosti (1 Tim 4,14: "Nenech v sobě ležet ladem Boží dar").

Když se toto volání setká s odpovědí, samo povolání pak působí v člověku jeho zasvěcení a svatost, tj. vztaženost člověka k Bohu, vázanost na Boha (ve smyslu re-ligio = navázání, vazba): "posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých" (1 Kor 1,2). Naše trvalá odpověď volajícímu Bohu pak každý den dynamizuje náš život a činnost (srov. Ef 4,1: žít způsobem hodným, tj. vycházejícím či pramenícím z povolání jako z jeho silového zdroje). Je však třeba každý den znovu Boží volání přijímat, vždyť Bůh volá vždy v přítomnosti: "Věrný je ten, který vás povolává, a on to také splní" (1 Sol 5,24).

 

 

Očišťování odpovědi od překážek

 

Tato odpověď však nedojde trvalého a dokonalého dovršení, leč skrze nesnáze. Předpokládá totiž očišťování od všech překážek. Po Abrahámovi Bůh žádá odpověď na volání ve spojení s tím, že se zřekne své minulosti ("Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce" Gn 12,1) a také budoucnosti ("Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ. a obětuj ho" Gn 22,2). Rabínská tradice neváhá připisovat také Izaiášovi úděl všech proroků, tj. utrpení, i když Bible připomíná pouze jeho zážitek při povolání (srov. Iz 6,8; srov. 52,13-53,12). Jeremiášova odpověď na povolání vyžaduje hlubokou samotu: "Nesedám v kruhu těch, kdo se vysmívají, a nejásám. Kvůli tvé ruce sedím osamocen, neboť jsi mě naplnil svým hrozným hněvem" (Jer 15,17). Mezi Božími nároky na proroka je i požadavek celibátu: "Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: Neber si ženu" (Jer 16,1nn). A Hospodinův služebník potvrzuje, že necouvnul před žádnou nespravedlností, kterou měl vytrpět (Iz 50,6nn).

Očišťování nesnázemi a překážkami vyžaduje také odpověď na Boží volání v Novém zákoně. Povolání Josefovo vyžadovalo vždy nesnadnou odpověď (Mt 2,13nn.19-23). Zvláště pak Panna Maria je postavena před povolání a poslání, které ji od počátku zbavuje lidských jistot ("Jak se to stane?" Lk 1,34). A vrcholný okamžik jejího povolání bude proniknut bolestným mečem, který vyjeví smýšlení mnoha srdcí (Lk 2,35).

Také Ježíš prožívá plnost své odpovědi v radikálním postoji oproštěnosti od všech lidských vazeb (Lk 2,43.49; 8,19nn; Jan 19,25nn), aby mohl být pouze ve věcech svého Otce. Jeho pokušení jsou výrazem nesnází, do nichž je zahalena jeho služebná odpověď. Prochází nebezpečím, že bude ve službě hledat sebe sama (pokušení použít Boží moci ve svůj prospěch, když má hlad), nebo že zamění Boží poselství za domnělé lidské výhody pro misii (pokušení použít světské moci pro účinnější šíření Božího království), nebo že se nebude umět svěřit do Boží vůle (pokušení zkušenostně si ověřit, že Boží andělé ho v nebezpečí ochrání). Ježíš na všechna pokušení odpovídá jako nový Adam a nový Izrael. Stává se tak vzorem odpovědi pro celou Církev: čelí pokušení interiorizovaným, tj. srdcem přijatým Božím slovem, které ho poučuje, jak rozlišovat mezi různými duchy. Ježíš plně aktualizuje svoji odpověď na kříži, kde jednou provždy dosáhne plné odevzdanosti ve svém poslání (Žid 5,5-10; Jan 12,23-32). Zde hluboce uplatňuje svůj radikální postoj, že nikdy nekoná svoji vůli, nýbrž vůli svého Otce, který ho poslal (Mk 14,35n; srov. Jan 6,38).

Také učedníci odpovídají na Ježíšovo volání s vědomím, že opouštějí všechno (Lk 5,11), absolutně všechno (Lk 14,33: "Tak ani každý z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem"), až tak, že ve svém životě ponesou s Ježíšem svůj kříž (Lk 14,27: "Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem").

Také Pavlovo povolání předpokládá řadu utrpení: "Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět" (Sk 9,16). Povolání totiž nikdy nevylučuje boj, ba právě ho předpokládá. Pavel od svého povolání se nenechá určovat tělem ani krví (Gal 1,16b;[2] srov. 2 Kor 5,16). Zcela se odevzdává odpovědi na volání bez jakékoli iluze, která by mohla určovat jeho kariéru (Flp 3,12nn), nebo naplnit službu, kterou přijal od Pána Ježíše (Sk 20,24). Ví, že ten, kdo přijal od Pána zvláštní povolání, bude podroben náročnějšímu soudu (1 Kor 9,16), jak to Bůh naznačuje již skrze proroka Ámosa: "Pouze k vám jsem se znal ze všech čeledí země, a proto vás ztrestám za všechny vaše nepravosti" (Am 3,2).

Biblické prameny tedy uchovávají vzpomínku na převážně kladné odpovědi velikých biblických postav. Zároveň však neustávají připomínat ustavičné obtíže, na něž odpověď povolaného naráží: Mojžíšovy pochybnosti v Meribě (Ex 17,7); zlaté tele v příběhu o Árónovi (Ex 31,1-6); Davidova nevěrnost v příběhu o Uriášovi nebo o sčítání vojska (2 Sam 12,1-15; 24,1-10); trvalé vnitřní boje, které zakoušel při své odpovědi Jeremiáš (Jer 1,6n; 15,11.15a; 20,7nn); možnost, že Ezechiel nesplní svoje poslání napravit lid (Ez 3,16-21). Především však v případě Saula, který byl Bohem zamítnut proto, že nezůstal věrný Hospodinově svrchovanosti a využíval královského postavení pro osobní výhody, a ne v poslušnosti Božímu slovu. Proto Bůh - antropomorfisticky řečeno - lituje, že ho vyvolil za krále (1 Sam 15,10). Vytváří se tu dramatický kontrast mezi vyvolením a odmítnutím. Není to projev Boží vrtkavosti, nestálosti. Skrze Samuela tu ukazuje svoji suverénní svobodu.

Vzorovou odpověď uprostřed velikých nesnází pak dává starozákonní Job (srov. Job 1,20nn; 2,8nn; 42,7-12a).

 

Dalšími tématy, která by v souvislosti s odpovědí na Boží volání zasloužila podrobnější rozvedení, jsou:

-         trvale meziosobní charakter odpovědi na Boží volání

-         odpověď předpokládá závazek (vazbu) - charakter smlouvy s vlastnostmi manželství

-         odpověď předpokládá a vyžaduje pokrok

-         věrnost: trvalá věrnost může člověka dovést k dokonalosti jeho odpovědi

-         plodem dokonalosti je svatost

 

 

Část tohoto textu byla přednesena na pouti řeholníků a řeholnic na Svatém Kopečku dne 8. května 2002.

  

 

Literatura

J. Luzarraga, La respuesta vocacional en la espiritualidad bíblica, Teología Espiritual XXIX (1985) 231-257.

J. Luzarraga, Espiritualidad bíblica de la vocación, Madrid 21984.