PŘEHLED JEDNÁNÍ MEZI STÁTEM A CÍRKVEMI

V LETECH 1990–2000

VYDAL SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE

PRAHA 2001

(PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)

Jedním ze znaků moderní konsolidované demokratické společnosti je nepochybně snaha po vyřešení otázek, souvisejících s uspořádáním mezi státem a církví. Tento problém se stal předmětem dlouhodobých diskusí také u nás. V těchto debatách se odrážejí i všechny peripetie, kterými vztah církví a státu v naší zemi v dávnější i nedávné historii prošel.

1. “Sametová revoluce“ předpokládala přechod moci za kontinuity právního systému. Ten byl pro církve pochopitelně nepříznivý. V komu-nistické ústavě byl vyškrtnut článek o panujícím marxistickém světovém názoru. V zák. č. 218/49 Sb. byl zrušen § 7 o udělování státního souhlasu k výkonu duchovní služby. Ostatní zákony zatím víceméně zůstaly v platnosti.

2. Aby řeholní řády mohly existovat, bylo jim v počátečním nadšení v letech 1990–91 vráceno zákonem č. 298/90 Sb. 35 mužských a 21 ženských klášterů a zákonem č. 338/91 Sb. 51 mužských a 62 ženských klášterů (celkem tedy 169) a také budova bohosloveckého semináře v Olomouci. Zničené kláštery však přes restituční euforii nezískaly solidní materiální zázemí, takže rekonstrukci prováděly s malou podpo-rou státu a s velkou pomocí ze zahraničí.

3. Součástí ústavního pořádku ČR se stala také Listina základních práv a svobod obsahující záruky náboženské svobody. Na ně se odvo-lával i zákon č. 308/91 Sb. Obě normy zajišťují nezávislost církví na státu a jejich samostatnost.

4. V roce 1990 bylo představiteli české vlády (v té době pod vedením Petra Pitharta) zorganizováno setkání na státním zámku ve Lnářích, kde se diskutovalo o situaci církve. Připravovaly se zde návrhy na nové uspořádání vztahů mezi státem a církvemi v oblasti právní i ekono-mické. Zatím byl ale ponechán původní stav (tj. zákon č. 218/49 Sb.).

5. V roce 1992, kdy začaly diskuse o rozdělení společného státu, byl do federálního parlamentu předložen zákon o restitucích církevního majetku. Tehdy hlasovaly české politické strany (tedy i ODS) svorně za schválení zákona. Nepřítomností či absencí asi 5 – 6 hlasů slovenských poslanců zákon neprošel.

6. Jakoby do vínku nového státu řekl Václav Klaus dne 26. září 1992 v projevu na Budči několik slov také k jeho tradicím: “Svatováclavská tradice je úhelným kamenem naší státní a národní existence a zároveň nejvýmluvnějším svědectvím naší příslušnosti k evropské kultuře, k evropské civilizaci“ (Český deník).

Na podzim téhož roku se už připravovala nová ústava, přičemž se na přípravě jejího textu aktivně podíleli i představitelé církví. Dne 12. 10. 1992 byl podán “Podnět k přípravě textu ústavy ČR ve věci posta-vení církví a náboženských společností“, pod nímž byli podepsáni pražský arcibiskup M. Vlk, synodní senior Českobratrské církve evange-lické P. Smetana, předseda Federace židovských obcí J. Daníček. Před-stavitelé církví zde zdůraznili “fakt zvláštního charakteru církví a nábo-ženských společností jako institucí veřejně prospěšných“ a žádali o urovnání veřejnoprávního charakteru církví a náboženských společností, aby tyto “mohly plnit ve společnosti svoji nezastupitelnou úlohu.“ Pro-gramové prohlášení vlády totiž říkalo: “Vláda ... vědoma si nezastu-pitelné role církví a náboženských společností ve svobodné občanské společnosti, bude vytvářet podmínky pro jejich veškerou aktivitu“. To byl první společný akt církví ve věci úpravy vztahů církví a státu, který poté podaly Komisi vlády ČR pro přípravu ústavy. Dne 16. 10. 1992 na tento podnět odpověděl tehdejší český premiér V. Klaus: “Jsme si vědomi základního významu církví pro duchovní, vzdělávací a kulturní rozvoj společnosti. ... Pokud jde o konkrétní formulace ústavy, budeme brát zřetel na to, aby nezastupitelná úloha církví ve společnosti nebyla omezena ani zatížena a aby byla ve všem všudy respektována jejich svébytnost. Nechtěli bychom, aby neuvážená právní úprava postavila církev naroveň jiným světským institucím, a tím je ve skutečnosti ochudila a omezila.“ V listopadu 1992 se objevila tendence rozšířit českou vládu o další členy, kteří by “měli na starosti oblast církví“, proti čemuž církevní představitelé protestovali (z důvodů reminiscence na existenci Státního úřadu pro věci církevní v době komunistického režimu). Po vznesených protestech vláda od tohoto záměru ustoupila.

7. V březnu r. 1993 se předseda ČBK M. Vlk obrátil na předsedu vlády V. Klause se zásadním dopisem. Odvolával se v něm na započatá jednání církve s federální vládou v r. 1992, která “zůstala v počátečním stádiu“. Vyslovil názor, že komplikovaný problém “nemůže být řešen jen Ministerstvem kultury”… Bylo by užitečné, kdybychom o tomto námětu zahájili předběžná jednání přímo s vládou ČR“. V dopise také navrhl “v osobním jednání hledat způsob řešení“ a připojil Návrh římskokatolické církve na uspořádání ekonomických vztahů se státem. Dne 12. 5. 1993 se předseda ČBK M. Vlk znovu obrátil na premiéra a zdůraznil připravenost k jednání, uvedl zástupce církví a navrhl násle-dující etapy: 1. řešení restitucí církevního majetku, 2. řešení přechod-ného období, 3. cílové řešení vztahu státu a církví. V. Klaus hned 14. 5. 1993 ujišťuje o své zásadní připravenosti k navrženým jednáním, bere na vědomí jmenované osoby. Navrhuje změnu postupu: na první místo staví přechodné období (po politických konzultacích), pak realizaci třetí etapy a nakonec první. Chce, aby mu ČBK sdělila, zda toto přijímá. ČBK vydává k celé situaci dne 25. 5. 1993 obsáhlé zásadní prohlášení, v němž se zabývá především rolí církve ve společnosti, a odmítá přejímání názoru komunistického režimu na náboženství jako na soukromou záležitost a srovnávání církve se spolky. Hlásí se ke své spoluzodpovědnosti za vývoj naší společnosti.

8. Na velehradské zasvěcení národa P. Marii v červenci 1993 reagoval Klaus velmi kriticky: “Katolická církev začíná hrát roli, která je naprosto neadekvátní jejímu postavení v této zemi. Několikahodinové televizní přenosy z Velehradu byly tou poslední kapkou v celé věci“ (Český deník, 8. 7. 1993).

9. Po Velehradu v r. 1993 aktivita jednání na čas usnula. Impuls k nové etapě dalo jmenování M. Vlka kardinálem v listopadu 1994.

10. Dne 3. 12. 1994 proslovil V. Klaus ve svatovítské katedrále vřelý projev, v němž mj. řekl: “Jsem přesvědčen, že si pan kardinál toto jmenování zasloužil. Jménem svým i jménem vlády ČR chci... blahopřát ...a ubezpečit ..., že mu v jeho úkolu budeme nápomocni“. Kardinál se chápe této příležitosti, píše osobní dopis dne 15. 12. 1994, děkuje za projev a připomíná nutnost “nalezení nových vztahů mezi církvemi a naším státem, o které usilujeme již několik let“. Připomíná setkání ministra Tigrida s představiteli církví 9. 9. 1994, kde všichni účastníci souhlasili s návrhem na novou úpravu vztahů založených na vzájemné nezávislosti a spolupráci. Vyzývá premiéra k angažování a dovedení do konce a připomíná V. Klausovi dopis ze dne 22. 11. 1994, kde navrhuje osobní setkání.

11. V reakci na tyto události svolává V. Klaus poradu několika ministrů na den 2. 2. 1995. Ti při ní vyloučili “otázku zmírňování majetkových křivd“ jako nesouvisející s tématem materiálu Návrh na transformaci vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společ-nostmi. Padl zde názor, že církve by měly mít postavení “zvláštního typu občanského sdružení soukromoprávního charakteru s některými veřejnoprávními prvky“. V něm by měla být zakotvena “neutralita církví vůči politickým událostem ve státě“. Financování církví by se pak mělo realizovat pomocí “nákupu církevních bonů“.

Dne 22. 2. 1995 se předseda ČBK M. Vlk znovu obrací svým naléhavým dopisem na premiéra V. Klause, připomíná vleklé jednání, stěžuje si, že “bohužel nedošlo k nalezení určité formy kontaktů mezi církví, ... a Vaší vládou“, přestože byli jmenováni zástupci a že jsme podali svou představu. “Církve nebyly prakticky kontaktovány, ani přizvány k jednání, ani oficiálně informovány o stavu jednání“. “Vláda jedná ,o nás bez nás‘“. Navrhuje osobní setkání, o kterém V. Klaus mluvil při vánoční kávě na pražském arcibiskupství dne 23. 12. 1994. To se pak uskutečnilo dne 6. 3. 1995 na předsednictvu vlády. Premiér V. Klaus opakoval svůj výrok, podle něhož se na církve dívá jako na občanská sdružení (což se dá interpretovat jako pokus dívat se na církve jako na obdobu nejrůznějších spolků) a mluvil o církevních bonech. O restitucích se nehovořilo.

12. Na tzv. koaliční “čtyřce“ dne 3. 3. 1995 se hovořilo v tom smyslu, že se církvi vydá jen to, co “k dnešnímu dni po právu vlastní“. Nesporné případy budou řešeny exekutivně, sporné soudně.

13. Nový dopis premiérovi V. Klausovi ze zasedání Stálé rady ČBK ze dne 20. 4. 1995, kde se biskupové zabývali způsobem restitucí podle návrhu ODS, jak byl prezentován ve sdělovacích prostředcích. Zdůrazňuje se, že exekutivní vydání u žádaného majetku nedopadlo dobře. Požaduje se jasné právní vymezení stavu majetku. Biskupové znovu zdůrazňují, že církev nechce ani vládnout, ani být bohatá, ale že chce sloužit. Na základě jednání téže Stálé rady ČBK odesílá kardinál M. Vlk dne 5. 5. 1995 předsedům třech dalších politických stran vládní koalice – I. Pilipovi (KDS), J. Kalvodovi (ODA) a J. Luxovi (KDU-
-ČSL) – dopisy stejného obsahu, v nichž je požadována restituce formou zákona, právní vymezení právního statutu církevního majetku zabraného komunisty, a je připomínán církevní majetek neprávem převedený na obce. Zároveň je deklarována ochota k jednání s vládou.

Premiér V. Klaus na zaslaný dopis neodpovídá. Kardinál Vlk jej upomíná 26. 9. 1995 a připomíná, že v květnu 1995 na letišti v Ostravě před odletem papeže Jana Pavla II. tvrdil, že má připravenou odpověď. Na to premiér reaguje s tím, že se o této záležitosti jednalo pouze ústně. Současně zdůraznil, že intenzivně jedná.

14. V lednu 1996 uskutečnil premiér V. Klaus návštěvu Říma (v sou-vislosti s předložením žádosti o přijetí ČR do EU). Absolvuje u této příležitosti audienci u papeže Jana Pavla II. Státní sekretariát Vatikánu kardinála Vlka informuje o stavu jednání mezi státem a církví (Il rap-porto Chiesa – Stato nella Repubblica Ceca all inizio del 1996).

V té době kard. Vlk za svého pobytu v Římě poskytl interview pro Il tempo. Zmínil se v něm o tom, že Klausova vláda odmítla návrh KDU-ČSL na řešení vztahu mezi státem a církví. Jedná se o známku “nedostatku politické vůle Klause a jeho strany“ a strachu z ekonomicky silné církve.

Po návratu z Říma se ozvala domácí mediální kritika na toto inter-view. Kardinál M.Vlk opakuje kritiku i pro domácí média a poukazuje na výzvu Evropského parlamentu ze dne 14. 12. 1995, adresovanou členským a kandidátským zemím EU, aby navrátily konfiskovaný židovský majetek. V čl. 17 se připomíná i nutnost restitucí církevního majetku (bod g – všeobecně): “...ve státech, které byly pod komu-nistickým režimem, byl odňat majetek také mnohým jiným osobám nejrůznějšího původu, společnostem a náboženským společnostem, stejně jako mnoha organizacím a především křesťanským církvím.“ V bodu g – 4 uvedeného článku se říká dále: “...vybízí dále všechny státy střední a východní Evropy, které ještě nerealizovaly právní předpisy, aby veškerý majetek, který byl ukraden komunisty, nacisty nebo jejich komplici, byl vrácen jejich právoplatným vlastníkům“.

U nás se tato výzva nedostala do širšího veřejného ani mediálního povědomí a poznámky kard. Vlka byly kritizovány.

15. Dne 3. 6. 1996 byl V. Klaus znovu jmenován premiérem české vlády. Pravicová vládní koalice (ODS, KDU-ČSL a ODA) však po těchto volbách ztratila parlamentní většinu. Kard. M. Vlk v blaho-přejném dopise vyslovil naději, že bude možno vyřešit otázky důležité pro život církve. Dne 8. 7. 1996 premiér V. Klaus děkuje a připojuje: “Dořešit otázky vzájemného vztahu státu a církví bude patřit k mým prioritám“. I v koaliční dohodě se objevil závazek brzy vyřešit také tento okruh otázek. Ministr kultury J. Talíř (KDU-ČSL) pozval k jednáním o nové podobě návrhu i zástupce církví. V textu nového návrhu nejsou zmíněny církevní asignace, ale objevuje se v něm nový pojem, tzv. sponzorská prémie, která by znamenala možnost odečíst určitý dar nejen ze základu daně (což bylo možné na základě Zákona o dani z příjmu), ale možnost odečíst část přímo z vypočtené daně. Církve byly přes pozitivní ohlas v tisku zdrženlivé. Koncepce neprošla žádným připomínkovým řízením. Za několik dní se ministr financí I. Kočárník a další ministři z ODS postavili proti důležitým bodům návrhu. Z tohoto důvodu byl tedy návrh nakonec odmítnut. Tyto kroky jsou důkazem absence politické vůle a ochoty řešit problémy vztahu církví a státu.

16. Tradičně před Vánocemi v r. 1996 zve kardinál M. Vlk premiéra V. Klause na kávu. Při ní je zmíněn i stále se vlekoucí a nedořešený problém vztahu církví a státu i restitucí. V. Klaus slíbil, že se věci ujme osobně. A tak se stalo. Během začátku nového roku byl připraven nový dokument “Okruh problémů k diskusi o vztahu státu a církví“ datovaný 9. 1. 1997. Měl být projednán na poradě premiéra dne 13. 1. 1997, a poté jít do zasedání vlády. Text připravila Klausova poradkyně pro církevní věci dr. J. Řepová. V návrhu se objevily pasáže, které v sobě nesly určitou pečeť přístupu k církevní problematice z období socialis-mu. Jednalo se například o formulace typu “uspokojování náboženských potřeb“ nebo působení církví “ve veřejné sféře… sociálních a obdob-ných zařízení by mělo být soustředěno na poskytování služeb, odpoví-dajících účelu existence daných zařízeních, nikoli na zvýšení počtu věřících“.

17. Nyní se stalo zřetelným, že je nutná intervence Svatého stolce. Když Svatý otec mluvil v dubnu 1997 při své návštěvě v Praze na nunciatuře k biskupům ČBK, nabídl vládě vytvoření “smíšené vati-kánské komise“ k řešení vztahů katolické církve a ČR na mezinárodní rovině. Státní sekretář kardinál Sodano pak celou záležitost formuloval ve svém dopise ze dne 3. 4. 1997 adresovaném premiérovi V. Klausovi. Ten po několika měsících (po výzvě nuncia) chtěl návrh odmítnout, ale na základě koaličních jednání se v srpnu 1997 rozhodl V. Klaus formu-lovat kladnou odpověď, kterou ale svěřil proti diplomatickým zvyklos-tem ministru zahraničí Zieleniecovi. Ten však připravil neúplnou odpo-věď a poslal ji v listopadu 1997, zhruba v den, kdy už byl rozhodnut odstoupit, po politickém řediteli ministerstva zahraničních věcí dr. Mravcovi do Vatikánu. Tam ho přijal Mons. Migliore, kterému dr. Mravec předal dopis a vedl s ním rozhovor (existují o tom oboustranné zápisy). V podstatě šlo o to, že vatikánská strana chce jednat předem, před vnitrostátním dojednáním, ČR to chce naopak. Rezignace ministra zahraničí Zielence v říjnu 1997 však na určitou dobu další jednání přerušila.

18. Po sestavení nové vlády na přelomu roku 1997–98 pod vedením premiéra J. Tošovského kard. Vlk během setkání s ním na Arcibis-kupství pražském řekl, že z důvodu přechodného působení jeho kabinetu neočekává, že tato vláda vyřeší problém ve vztahu církve a státu. Přesto v novém jednání J. Tošovskému připomněl vhodnost odpovědi na dopis kardinála Sodana. Sestavil ji zřejmě ministr kultury Stropnický, v duchu zmíněných římských rozhovorů. Měla datum 6. 4. 1998. Tošovský hned poslal dopis na vědomí kard. Vlkovi, který k němu obratem zaujal velmi kritický postoj svým dopisem ze dne 8. 4. 1998. Zároveň také kard. Vlk jednal s ministrem zahraničí J. Šedivým, aby intervenoval pro lepší odpověď. K žádné změně ale již nedošlo. Svatý stolec nemohl být pochopitelně spokojen s takovou odpovědí a znovu žádal premiéra o změnu postoje. Přes neobvyklost situace přišel nový dopis ze Státního sekretariátu premiéru Tošovskému. Bylo však už pozdě.

19. Na Ministerstvu kultury se znovu začal připravovat nový koncept vztahů, datovaný 17. 7. 1998. Ministr Stropnický svolal zástupce církví k vzájemnému seznámení. Zástupci Ministerstva kultury k nim pronesli projev, zvláště o novém památkovém zákonu (náměstek ministra kultury Novák). Diskuse, které udalo tón vystoupení synodního seniora ČCE P. Smetany, se nesla ve velmi kritickém duchu (Smetanovu kritiku pak ještě rozvinul kard. Vlk). Kritika se týkala činnosti Klausovy vlády a bylo konstatováno, že církvím dochází trpělivost a vlády svým jedná-ním prohospodařily důvěru církví.

20. Složitým koaličním jednáním bylo dohodnuto po volbách r. 1996 exekutivní vydání církevního majetku při silné opozici v parlamentu, v níž hrála nejvýznamnější roli ČSSD. Klausova vláda, zvláště ministr Kočárník, vydávání nejrůznějšími způsoby brzdila (např. na základě komunistického zákona o státním majetku, který dovoloval vydávat majetek “nepoužitelný a nepotřebný“).

21. S novou menšinovou vládou ČSSD začala nová etapa jednání, protože ve svém programovém prohlášení vyzvala církve k dialogu a diskusi, což se v minulých vládách vlastně nestalo.

1. 1. zasedání dne 30. – 31. 3. 1993 ČBK: Doporučuje se “uvážený výběr navraceného majetku“. Reakce na koaliční jednání dne 16. 3. 1993 o “zásadách restituce církevního majetku“, o kterých proběhla dne 23. 3. 1993 diskuse představitelů církví a křesťanských koaličních stran. Ve svém dopise reagujícím na tato jednání zdůrazňuje církev, že je možné jednat pouze jako “rovný s rovným“. Bylo dohodnuto tlumit radikální nálady (např. výzva katolického aktivisty A. Navrátila), které chtěly rozpoutat petiční akce.

2. 2. zasedání ČBK 25. – 26. 5. 1993: Diskuse o Klausově odpovědi na dopis, který byl odeslán 12. 5. 1993. Premiér zdůrazňuje požadavek změny pořadí bodů, o kterých se bude jednat (zmíněné body uvedeny výše) Konstatováno, že “církev k jednáním není zvána“.

Jednání se účastnil předseda KDU-ČSL J. Lux a ministr F. Benda (KDS). Účastnící jednání se shodli na tom, že křesťanské strany chtějí politicky prosazovat zájmy církví, přičemž církev sama chce zdůrazňovat, že majetek je u ní druhořadý. Vydáno zásadní prohlášení ČBK dne 25. 5. 1993 (viz výše).

3. 3. zasedání ČBK 6. – 7. 7. 1993: Diskuse o útoku ODS proti církvi (zasvěcení na Velehradě), který je motivován strachem ze silné, politicky vlivné církve. ČBK požaduje uznání mezinárodního charakteru katolické církve. Premiér Klaus se před tím setkal na pražském arci-biskupství s arcibiskupy M. Vlkem a J. Graubnerem a zdůraznil: “Resti-tuce není otázkou spravedlnosti a práva, ale otázkou ekonomickou a politickou. Církve jsou na stejné úrovni jako různé organizace.”

4. 4. zasedání ČBK 21. – 22. 9. 1993: Poukázáno na jednání s koaličními stranami o restituci, které je vedené snahou o vzájemnou informovanost. Dohoda o pokračování vzájemných jednání.

5. 9. zasedání ČBK 6. – 7. 7. 1994: Konstatuje se neustálé oddalování restitucí. 11. 7. 1994 se má konat porada na ministerstvu kultury o návrhu koncepce vztahu církví a náboženských společností. Žádán kontakt mezi ČBK a Ministerstvem kultury z důvodu vypraco-vání vlastního konceptu vztahu státu a církví.

Biskup Radkovský předkládá výzvu k věřícím v souvislosti s pří-pravou na samofinancování. ČBK však zatím nepovažuje vhodnou dobu pro společné prohlášení. ČBK doporučuje, aby jednotlivá biskupství žádala o vydání toho majetku, který je zapsán na církev, a aby byly podávány žaloby o určení vlastnictví.

6. 14. zasedání ČBK 7. – 8. 11. 1995: Předložen návrh na sestavení pracovní komise pro koncepci ekonomického zabezpečení církve.

7. 15. zasedání ČBK 23. – 24. 1. 1996: Konstatuje se, že se na jedné straně “častěji v médiích objevují pozitivní články o církvi“, ale na druhé straně “v projednávání zákona o postavení církve ve společnosti je církev rukojmím politiky a nástrojem vydírání druhých“.

8. 17. zasedání ČBK 3. – 4. 7. 1996: Jednomyslně dohodnuto, že lesy budou spravovány společně a nebudou se dělit. Projednávána otázka společného hospodaření s církevním majetkem.

9. 18. zasedání ČBK 15. – 16. 10. 1996: ČBK potvrdila závěry zářijového jednání na exerciciích v Tricesimo v Itálii ve věci vypořádání nevráceného církevního majetku (obligace, renta) a souhlasila jedno-myslně s dohodou z 20. 9. 1996.

Cílem: kooperační model vztahu církví a státu. Důležitost zákon-ného vymezení kooperativních oblastí.

10. 19. zasedání ČBK 14. – 15. 1. 1997: 8. návrh o vztahu církví a státu vypracovaný ministry Bratinkou, Kočárníkem a Talířem: návrh o sponzorské prémii. Tento návrh byl V. Klausem odmítnut jako nepři-jatelný. Otázky sponzorské prémie (jen členové církve a jen s příjmem do 10 tisíc) – nedošlo ke shodě.

Závěr: Trvat na zavedení renty.

Konstatováno, že ve vládě proběhla diskuse o úloze církve ve společnosti (nezastupitelná role...). Někteří ministři mají přepracovat 9. návrh ministerstva kultury. Nejasnosti o sponzorském příspěvku.

11. 20. zasedání ČBK 15. – 16. 4. 1997: Na výkonné radě ODS bylo dohodnuto, že církvi je nutno umožnit určité daňové zvýhodnění, současně však proběhla diskuse o registraci dárců. (Klaus totiž navr-hoval povinnou registraci pro všechny členy církve). Někteří členové ODS se zastali kardinála Vlka proti Klausovi, poněvadž rada ODS se neusnesla na povinné registraci i těch dárců, kteří nejsou členy církve.

12. O nové situaci vzniklé s novou menšinovou vládou ČSSD bude předložena zpráva příštímu plenárnímu zasedání ČBK v lednu 1999.

1. Na základě výsledků parlamentních voleb z června 1998 byla 22. července 1998 jmenována menšinová sociálnědemokratická vláda pod vedením Miloše Zemana. S novou menšinovou vládou ČSSD začala nová etapa jednání mezi státem a církvemi, protože vláda ve svém programovém prohlášení vyzvala církve k dialogu a diskusi, jejichž výsledkem by měl být legislativní návrh řešení vztahů státu a církví, včetně způsobu jejich financování. Kardinál Vlk tuto výzvu přivítal a v dopise premiérovi Zemanovi sdělil, že znění vládního prohlášení mu dává jistou naději, že mnohé dosud neuspokojivě řešené problémy mohou být přece jen spravedlivě řešeny. Na druhé straně ale vláda ohlásila restituční tečku, a v důsledku toho se zastavilo exekutivní vydávání majetku církvím, které započalo v období Tošovského vlády.

2. Dne 10. září 1998 se uskutečnilo jednání kardinála M. Vlka s premiérem M. Zemanem. Na úvod tohoto jednání premiér konstatoval, že pokládá tento rozhovor za začátek dialogu a budování důvěry. V průběhu tohoto setkání premiér Zeman navrhl ustavení komise vlády ČR pro řešení vztahů církve a státu. Premiér tehdy nabídl církvím také možnost účastnit se práce komise, která by řešila komplex otázek týkající se vztahu církví a státu, což se v minulých vládách vlastně nestalo.

3. Vedle vládní komise měla být také postupně zřízena smíšená komise pro jednání mezi Vatikánem a státem, která by se podílela na vypracování mezinárodní smlouvy mezi obě státy. ČR je totiž poslední z postkomunistických zemí (vedle Slovinska), která podobná jednání dosud nezahájila. Již v dubnu 1997 se při své pastorační návštěvě vyslovil papež Jan Pavel II. pro zahájení vzájemných jednání mezi Vatikánem a Českou republikou a k úpravě těchto vztahů. Vatikán zdůraznil nutnost zřízení smíšené komise. Tento návrh formuoval v dubnu 1997 kardinál Sodano ve svém dopise předsedovi vlády V. Klausovi, který zůstal téměř rok nezodpovězen. Václav Klaus pověřil odpovědí ministra zahraničí Josefa Zielence. Jeho dopis doručil do Vatikánu ředitel politického oddělení dr. Mravec, který byl přijat Mons. Migliorem ze Státního sekretariátu.

Kardinál Vlk doporučil začátkem roku 1998 premiérovi Tošovké-mu, aby odpověděl na příslušné úrovni dopisem kardinálu Sodanovi. V dopise ze 6. dubna 1998 ale premiér Tošovský, zřejmě pod vlivem Ministerstva kultury, trval na tom, aby se celá záležitost nejprve vyřešila na rovině vnitrostátní, a pak se teprve jednalo na úrovni mezinárodní. Vatikán trval na dvoustranném jednání ve smíšené mezinárodní komisi. Kardinál Vlk zaslal předsedovi vlády Tošovskému svůj komentář, v němž vysvětlil stanovisko církve a zdůraznil nutnost dalších jednání na mezinárodní rovině.

4. Dne 19. října 1998 se u příležitosti 20. výročí volby papeže Jana Pavla II. setkal kardinál Vlk s premiérem Zemanem na pražském arcibis-kupství za náhodné účasti dalších politiků (Bašta, Kasal, Pithart). Premiér Zeman tehdy přislíbil, že se bude jednat o užší expertní tým a komise bude sestavena na vzájemném konsensu obou stran, tedy že tam vláda nebude jmenovat osoby, které jsou pro církev nepřijatelné, a stejně tak církev nebude jmenovat osoby nepřijatelné pro vládu. Při personálním vytváření této komise však nebyl premiérův příslib respektován.

V listopadu 1998 se vzájemné vztahy vyostřily. Dne 11. listopadu 1998 zveřejnilo Právo předpokládané složení vládní komise, v níž se objevily rovněž osoby, které byly pro církev nepřijatelné. Kardinál Vlk následně prohlásil na tiskové konferenci 12. listopadu, která byla narychlo svolána, že církve nemohou v současné době jednat se státem o řešení vzájemných vztahů, neboť ministerský kabinet nevzbuzuje jejich důvěru a zpochybňuje svou dříve projevenou ochotu k serióznímu dialogu. Podle jeho slov si vzájemně odporují sliby premiéra a postoje Ministerstva kultury, a ve vládě tak nepanuje jednotný názor na církevní otázku. Zemanův kabinet navrhl do plánované komise lidi, kteří se v minulosti podíleli na likvidaci církví. Předseda vlády vzápětí žádal kardinálovu omluvu. Spor byl za několik dní poté urovnán za zpro-středkování prezidenta Václava Havla. Ministr Dostál a kardinál Vlk dali na schůzce 23. listopadu najevo ochotu pokračovat ve vzájemném dialogu.

Dne 8. ledna 1999 pozval kardinál Vlk ministra kultury Dostála a synodního seniora ČCE Smetanu na pracovní snídani. Ministr Dostál zde předložil návrh personálního obsazení vládní komise, který byl sestaven na základě proporčního zastoupení parlamentních stran. Před-stavitelé církví vyjádřili podiv nad jmenováním Aleše Pejchala a Jana Zahradila (oba ODS), známých svými kritickými výhradami vůči církvím. Hlavní připomínky církevních představitelů však směřovaly proti účasti komunistického poslance Dalibora Matulky; ti, kteří způsobili neblahý stav, měli rozhodovat o jeho nápravě. Dostál přislíbil řešení, ale na zasedání vlády 27. ledna 1999 oznámil, že proti personál-nímu složení církevní představitelé neprotestovali, a vláda tedy složení komise schválila i s účastí zástupce KSČM. Kardinál Vlk svolal vzápětí tiskovou konferenci, na níž protestoval proti vládnímu návrhu. Církevní představitelé se pak rozhodli na práci komise nepodílet. V důsledku toho vznikla následná roztržka mezi představiteli státu a církví.

5. Premiér Zeman v odpovědi ze 6. ledna 1999 na dopis kardinála Sodana z 26. 11. 1998 napsal, že po zahájení prací vnitrostátní komise a po předložení prvních výsledků její činnosti by mohl nastat vhodný okamžik pro vznik smíšené komise. Církevní představitelé se domnívali, že by smíšená komise, která by se zabývala problematikou vztahů ČR a Vatikánu, měla vzniknout ještě před skončením jednání o problematice vztahů mezi státem a církvemi na národní rovině. Kardinál Vlk hovořil v této věci s budoucím velvyslancem ČR u Vatikánu M. Stropnickým, který pak ve své nástupní řeči před Svatým otcem 28. června 1999 připomněl, že ke vzniku smíšené komise dojde zřejmě v dohledné době.

6. Vztahy mezi církvemi a státem přiostřila rovněž diskuse kolem expertizy UK, vypracované doc. V. Kindlem a doc. V. Mikulem z Práv-nické fakulty UK. Expertiza tvrdila, že církvím majetek nepatřil již od dob josefínských, a ty ho měly pouze v pronájmu. Z vyjádření vicepre-miéra Rychetského 1. února 1999 vyplynulo, že církev nemá na restituce církevního majetku právní nárok a záleží pouze na vládě, jaký majetek jí dá do užívání. Prezident Havel však během tiskové konference 2. února 1999 zpochybnil právní expertizu Univerzity Karlovy k otázkám cír-kevních restitucí, kterou si objednala vláda. Doslova prohlásil, že je mu “trošku k smíchu expertiza, která přichází devět let po začátku restitucí, která najednou říká, že by restituce vlastně ani neměly být nebo být nemají – to nemá pro mě valnou věrohodnost“. Tento Havlův postoj následně ministr P. Dostál kritizoval.

Krizi mezi vládou a církví se pokoušel zažehnat 3. února 1999 na snídani u kardinála Vlka prezident Havel. Vyslovil se pro pokračování církevních restitucí a novou podobu “vládní komise pro církve“, v níž by neměli být zástupci stran, ale odborníci na církevní problematiku. Podle Havla by byl dobrým východiskem pro jednání mezi zástupci církví a státu koncepční dokument, který vypracovalo Ministerstvo kultury ještě před nástupem ministra Dostála.

7. Z iniciativy kulturních pracovníků a intelektuálů byla 10. února 1999 zároveň sestavena výzva určená ústavním činitelům. V textu se mimo jiné praví: “Je … zarážející, že polistopadová politická reprezentace nebyla do dnešního dne schopna vyřešit problém postavení a praktického zabezpečení církví ve vznikající demokratické společ-nosti… Žádáme Vás neprodleně přijmout opatření, jež by v nejbližší době vedla ke změně současného stavu. Jsme přesvědčeni, že pouze spolupráce a nikoli konfrontace s církvemi může napomoci k tolik potřebnému zlepšení atmosféry v české společnosti“. Vzápětí po uve-řejnění se rozvinula rozsáhlá podpisová kampaň a pod výzvu nakonec během jarních měsíců připojilo své podpisy více než 100 000 občanů, včetně řady osobností z politického, uměleckého a ekonomického života. Lidové noviny přitom pravidelně uveřejňovaly podpisové sezna-my, čímž se dostala tato akce do širšího povědomí veřejnosti. Značný zájem o tuto petiční akci ukázal, že veřejnosti není lhostejný osud jednání mezi státem a církvemi a že vnímá církve jako důvěryhodný subjekt. Tento fakt potvrdil mimo jiné i výsledek průzkumu veřejného mínění z července 2000, kdy se téměř 60% dotázaných vyslovilo pro nepostradatelnost církví ve společnosti.

8. Dne 23. února 1999 došlo konečně ke druhé vzájemné schůzce mezi premiérem Zemanem a kardinálem Vlkem během večeře v Kra-mářově vile. Čtyřhodinového jednání se vedle obou jmenovaných účastnil ještě ministr kultury Pavel Dostál a pražský světící biskup Václav Malý. Schůzka znamenala obnovení důvěry mezi oběma stra-nami. Představitelé státu i církve se shodli na tom, že církve mají ve společnosti nezastupitelnou úlohu a z této skutečnosti bude vycházet i případné další jednání o zákonné úpravě jejich postavení v právním systému. Představitelé obou stran společně došli k závěru, že řešením otevřených otázek vzájemných vztahů se budou zabývat dvě komise, které by měly vzájemně spolupracovat. Již existující tzv. vládní komise bude reflektovat tuto tématiku z politicko-stranického hlediska. Bude tedy ve své práci odrážet rozložení sil v parlamentu a církve v ní oficiálně zastoupeny nebudou. V nejbližší době bude ve spolupráci církví i vlády ustaven tým nezávislých odborníků (ministerská expertní komise – MEK), kteří se budou zabývat jednotlivými tématy nikoliv z politického, ale z odborného úhlu pohledu, a do níž vyšlou své odborníky i církve. Sestavení skupiny je v kompetenci ministra kultury. Předsedou obou komisí bude ministr kultury. Ani jedna z komisí nebude své výsledné materiály odhlasovávat, ale bude s nimi seznamovat vládu, v jejíž pravomoci zůstává konečné vyřešení otázek.

9. Dne 28. března 1999 se uskutečnila schůzka mezi ministrem kultury, kardinálem Vlkem, evangelickým synodním seniorem P. Sme-tanou a tajemníkem Federace židovských obcí T. Krausem. Představitelé církví a státu se shodli na klíči, podle něhož bude sestavena ministerská expertní komise, i na jejím vztahu k již pracující vládní komisi.

10. Během léta připravovalo Ministerstvo kultury na vnitrostátní rovině návrh novely zákona č. 308/91 o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Ministerstvo kultury nakonec předlo-žilo 6. listopadu 1999 “Teze nového zákona o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností“, který byl však ze strany církví, zvláště kardinálem Vlkem, silně kritizován. Mezi hlavní nedostatky patří skutečnost, že v “Tezích“ nejsou dostatečně precizo-vány kompetence církví a Ministerstva kultury při evidenci církevních právnických osob. Pro církve znamenala určité nebezpečí především formulace, že právní subjektivita církví bude platit až po registraci Ministerstvem kultury. Po vzájemných jednáních, kdy náměstek ministra kultury Novák jednal osobně s kardinálem Vlkem, Ministerstvo kultury tyto formulace změnilo.

11. V prosinci 1999 navštívila Vatikán oficiální státní delegace pod vedením prezidenta Václava Havla, aby předala vánoční strom papeži Janu Pavlu II. a účastnila se mezinárodního sympozia, věnovaného zkoumání významu osobnosti M. Jana Husa. Při návštěvě ve Vatikánu jednal prezident Havel se Svatým otcem a s kardinálem Sodanem. Při jednání ministra Dostála a náměstka Palouše ve Vatikánu s arcibisku-pem Tauranem (oddělení Státního sekretariátu pro zahraniční styky) pak bylo také dohodnuto zahájení jednání mezi Vatikánem a ČR.

Návštěva v Římě byla prospěšná pro pozitivní posun ve vztazích mezi státem a církví, ale rovněž pro vztah církevního prostředí a společnosti. Společná participace církevních a sekulárních institucí (Univerzita Karlova, Akademie věd…) na zdárném dokončení projektu zkoumání osobnosti M. Jana Husa ukázala možnosti vzájemné spolu-práce do budoucnosti a také cestu k postupnému sbližování mezi různý-mi názorovými prostředími (katolickým, evangelickým, bezkonfes-ním…).

12. Dne 6. března 2000 se uskutečnilo třetí jednání mezi kardinálem Vlkem a premiérem Zemanem, který ho pozval na soukromou večeři do Kramářovy vily. Večeře se zúčastnil také pražský světící biskup Václav Malý a ministr kultury Pavel Dostál. Hlavním tématem rozhovoru byl tehdejší vývoj vztahů mezi církvemi a státem v předchozím roce.

Premiérovo pozvání tak nahradilo neuskutečněné setkání, ke kterému mělo původně dojít během předvánočního období. Byla znovu konstatována obnova důvěry po předchozích napětích kolem sestavo-vání vládní a posléze ministerské expertní komise (MEK), kolem ana-lýzy ohledně církevního majetku a výroků některých vládních předsta-vitelů na téma vzájemných vztahů. Na rozdíl od období minulých vlád došlo v uplynulém roce k pokroku ve vzájemných vztazích. Hovořilo se i o problémech financování církví. Ministr Dostál připomněl v této souvislosti dluh státu na zanedbaných církevních památkách, který činí přes čtyřicet miliard korun. Zástupci církve kvitovali již dříve vyslovené vyjádření premiéra o významu církví v životě společnosti. Zeman znovu potvrdil, že považuje za nutné sledovat kooperační model vzájemných vztahů. Představitelé státu i církve se shodli na určitých společně sdílených hodnotách i na potřebě spolupráce při kultivaci atmosféry ve společnosti. Hovořilo se též o problematice sekt a nebezpečí jejich působení. V diskusi byl ze strany církve rozhodně odmítnut výčtový zákon jako nereálný (například jen samo Arcibiskupství pražské má na 18 500 výčtových položek).

13. Dne 6. dubna 2000 se uskutečnilo první jednání mezi zástupci Svatého stolce a českou vládou a katolickou církví, které se týkalo vypracování vzájemné smlouvy. Druhé kolo jednání proběhlo 29. května 2000. Zástupcům církví od počátku v rámci jednání nešlo pouze o vágní formulaci smlouvy o přátelství (jak o to podle zdrojů komise usilovali někteří představitelé ODS), která by neřešila žádný z důležitých problémů, ale o uzavření smlouvy, která by zaručovala jak právní postavení církví ve společnosti, tak i pomoc při řešení otázky církevního majetku.

14. V letních měsících se objevil další konflikt, který se týká připra-vované novely zákona č. 218/1949 Sb. o financování církví. Ředitelka odboru církví Ministerstva kultury J. Řepová v Mladé frontě z 8. 8. 2000 naznačila, že je třeba novelizovat tu část zákona, která se dotýká platů duchovních. “Nám vadí, že narůstá počet duchovních. Nechceme schva-lovat jejich počet, to v žádném případě. Ale chtěli bychom zastavit růst objemu peněz“, uvedla podle deníku Mladá fronta dnes Řepová (z formulací lze tak vyvodit snahu po určité stanovení hranice pro přijímaní vyššího počtu studentů bohosloví). Nový zákon by chtěl ministr Dostál připravit do konce volebního období. “Financování církví je třeba řešit vícezdrojovým financováním. My se proto přikláníme k řešení daňových asignací adresovaných přímo církvím v kombinaci se sponzorskými dary“, uvedla N. Mandysová z Ekumenické rady církví. V otázce majetkového vyrovnání mají premiér i kardinál stejný názor, že by se tak mělo stát prostřednictvím zákona.

15. Dne 18. srpna 2000 proběhlo další kolo jednání mezi Českou re-publikou a Vatikánem, které přineslo určitý posun. Apoštolský nuncius G. Coppa zdůraznil, že smlouva má mimo jiné upravit působení církve ve školství, armádě, ve věznicích nebo zdravotnictví. K tomu je ale nezbytné dořešit otázky financování církve, na čemž se shodli Palouš i Coppa. Řešení by mělo mít takový postup, že nejprve dojde k ma-jetkovému narovnání, a pak dojde k vyřešení otázek financování. Ve smlouvě by měl být obsažen závazek státu řešit věci tímto způsobem, pokud již tam nebude hotové řešení, které by mohla obsahovat poslední část série dílčích smluv.

Koncepce uspořádání vztahu církve a státu bylo ústředním tématem dvoudenního studijního zasedání ČBK 18.–19. února 1999 v Kromě-říži. Cílovým stavem by mělo být na státu nezávislé postavení církví a úprava otázek, oddělení nejen v ekonomické, ale také v institucionální rovině, problematika spojená s působením církví ve veřejné sféře. Církve hájí zásadu vzájemné nezávislosti se státem, s možností kooperace v oblastech společného zájmu. Je třeba také vyřešit tyto otázky na základě mezinárodní dohody mezi Českou republikou a Sva-tým stolcem. Cílem v ekonomické oblasti by pak bylo vytvoření modelu, který předpokládá financování náboženské činnosti z vlastních prostředků a státní podporu pro zachování kulturního dědictví a veřejně prospěšné činnosti církví.

V rámci 31. plenárního zasedání ČBK v Hradci Králové 20. – 21. dubna 1999 hovořil kardinál Vlk o aktuálních otázkách vztahů mezi církvemi a státem, přičemž biskupové i zástupci Konference vyšších představených ženských i mužských řeholí konstatovali připravenost církví k jednáním. Jednání ČBK se jako host účastnil také ministr kultury Pavel Dostál, který mimo jiné zdůraznil, že majetkové poměry nebyly až na výjimky řešeny a že je třeba přistoupit k narovnání majetkových poměrů. Vláda chce podle Dostála udělat “restituční tečku“. Možné řešení spočívá v navrácení části církevního majetku. Někteří biskupové a poté i ministr Dostál hovořili o vytvoření veřejno-právního fondu z ostatního nevráceného majetku. Stát se nevzdává svých povinností v oblasti památkové péče a vítá aktivity církví na poli výchovy a školství a v oblasti charitativně-zdravotnické, které hodlá i nadále podporovat.

V rámci 33. plenárního zasedání ČBK 3. července 1999 na Velehradě hovořili biskupové o činnosti obou komisí, které řešily otázku registrace církví a náboženských společností.

V rámci 34. plenárního zasedání ČBK 9. listopadu 1999 na Vele-hradě byla věnována pozornost rovněž otázkám vztahu církví a státu. Předseda ČBK kardinál Miloslav Vlk zhodnotil deset let působení církve ve svobodné společnosti a krátce shrnul pozitiva i negativa vývoje posledních let po listopadu 1989. Dotknul se také práce obou komisí, které připravují podklady pro návrh zákona o registraci církví a náboženských společností. Za zásadní pokládá kardinál široký prostor svobody, který musí i v budoucnu zůstat základem pro další jednání o vztazích mezi církvemi a státem na domácí i mezinárodní rovině. Během jednání bylo konstatováno, že ve vládě ČSSD byla sice na počátku její činnosti snaha jednat, ale postupně se ukazuje její malá kompetentnost.

V rámci 38. plenárního zasedání ČBK 3. července 2000 na Vele-hradě se diskutovala především podoba připravované novely zákona 308/1991 Sb., dle níž by se měla stát prioritou otázka majetkového vyrovnání a potom financování. Požadavkem církví je, aby návrh záko-na nezužoval prostor svobody a možnosti církevní působnosti. Bisku-pové současně formulovali svou vizi ekonomického zajištění, která spočívala v návrhu na poskytování renty z nerestituovaného majetku.

Závěrem je možné konstatovat, že po nástupu sociálně demokra-tické vlády došlo po parlamentních volbách roku 1998 v oblasti vztahů mezi církví a státem k určitému pokroku (zahájení práce komisí, zahá-jení jednání mezi Českou republikou a Vatikánem). Kromě pozitivních momentů však provázely proces hledání optimálního modelu vzájem-ných vztahů i problémy. Vláda sociální demokracie přes počáteční proklamativní přísliby prokázala malou znalost problematiky církevního života. Do pohledu na řešení vztahů se rovněž promítají dřívější ideová (a často ideologická) klišé. Problémem při řešení vztahů je nepochybně i značný vliv, který má smluvně-opoziční ODS, která přistupuje k otáz-kám řešení vztahu církve a státu v duchu vyhraněných liberálních přístupů, které nepřisuzují církvím velký význam ve veřejném dění (jak se tomu v historii – samozřejmě za jiných společensko-politických podmínek – často dělo například v éře liberálních vlád v některých evropských zemích, zvláště v období 19. století a 1. polovině 20. sto-letí). Z reakcí veřejnosti je přitom zřejmé, že si velká část uvědomuje důležitost a nezastupitelnost církví při společenském dění. Jedním z konkrétních příkladů může být i výrazná participace církve na přípravách “husovské konference“ v prosinci 1999. Spolupráce církví s dalšími institucemi (např. vysokými školami, Akademií věd ČR aj.) mimo jiné i na přípravách tohoto projektu (stejně tak ale i na různých projektech České křesťanské akademii apod.) ukázala, že církve vytvá-řejí důležité podhoubí občanské společnosti a společně s dalšími institu-cemi tvoří duchovní pilíře, na nichž musí stavět každá demokratická společnost.