Z tajemství církve vyvěrá výzva, která se obrací ke všem údům tohoto mystického těla, aby se v organickém společenství aktivně podílely podle svých různých poslání a charismat na úloze a budování Božího lidu. Ohlas této výzvy opakovaně zaznívá v dokumentech učitelského úřadu, zvláště v období po II. vatikánském koncilu. Zvláště během posledních třech řádných generálních shromáždění biskupské synody byla znovu potvrzena identita vlastní laikům, kněžím a zasvěce-ným osobám, důstojnost této identity a různorodost úkolů z ní vyplýva-jících. Všichni věřící byli povzbuzeni k tomu, aby společnou prací na spáse světa budovali církev.

Výzva k aktivní účasti všech věřících na poslání církve nezůstala bez odezvy. Biskupská synoda z roku 1987 konstatovala, že: “(...) Duch obnovuje a omlazuje církev a vzbuzuje v mnoha laicích nové impulsy vedoucí ke svatosti a k aktivní účasti na životě církve. Svědčí o tom nový styl spolupráce kněží, řeholníků a laiků; aktivní účast na liturgii, na zvěstování Božího slova a na katechezi; mnohé služby a úkoly svěřo-vané laikům a jimi vykonávané; rozkvět různých skupin, sdružení a du-chovních hnutí, kterým se též věnují laici; a konečně rozsáhlá a vý-znamná účast žen na životě církve a na rozvoji současné společnosti“. Rovněž při přípravě biskupské synody o zasvěceném životě roku 1994 jsme všude zaznamenali “upřímnou touhou obnovit autentické vztahy společenství a spolupráci mezi biskupy, instituty zasvěceného života, klérem a laiky“. V následné posynodální apoštolské adhortaci potvrzuje Svatý otec specifický přínos zasvěceného života pro poslání a budování církve.

Spolupráce všech věřících probíhá v obou oblastech misijního poslání církve, jak v duchovní, za účelem přinášet lidem Kristovo poselství a jeho milost, tak v časné, za účelem, aby duch evangelia pronikal do řádu světských skutečností a zdokonaloval ho. Zvláště v první oblasti – evangelizace a posvěcování – “se apoštolát laiků a služba pastýřů vzájemně doplňují“ . V něm mají laici – ženy i muži – nesčetné příležitosti k aktivitě důsledným svědectvím života osobního, rodinného a společenského, hlásáním a sdílením evangelia Kristova v každém prostředí a snahou vyjadřovat, hájit a správně uplatňovat křesťanské zásady při řešení aktuálních problémů. Pastýři jsou zvláštním způsobem vyzýváni k tomu, aby uznávali a podporovali “služby, úkoly a funkce laiků. Ty mají svůj svátostný základ ve křtu a biřmování a často také v manželství.“

Prvotním úkolem nové evangelizace, která se týká celého božího lidu, je zvláště dnes vedle mimořádné úlohy kněží, také plné doznání ,světského rázu‘ poslání laiků.

Tato úloha odkrývá laikům nesmírné obzory, z nichž některé je třeba teprve prozkoumat; obzory pro jejich působení ve světě kultury, umění a divadla, vědeckého výzkumu, práce, sdělovacích prostředků, politiky, ekonomie, atd. Vyžaduje od nich, aby s vynalézavostí vytvářeli stále účinnější podmínky, za kterých by tyto oblasti našly v Ježíši Kristu plnost svého významu.

Uvnitř této rozsáhlé oblasti společné činnosti, kterou je jak činnost specificky duchovní či náboženská, tak consecratio mundi, se nachází zvláštní oblast duchovní služby kléru. Na jejím vykonávání mohou spolupracovat laici – muži i ženy, samozřejmě i členové institutů zasvě-ceného života a společností apoštolského života, kteří nepřijali kněžské svěcení. Na tuto zvláštní oblast spolupráce se odvolává II. vatikánský koncil, když učí: “Konečně hierarchie svěřuje laikům úkoly, které jsou těsně spojeny s povinnostmi pastýřů, jako třeba při výkladu křesťanské nauky, při některých liturgických úkonech a v duchovní správě.“

S opravdovým uspokojením můžeme konstatovat, že v mnohých místních církvích probíhá spolupráce laiků na pastorační službě kléru velmi pozitivně a s hojnými plody. Jsou přitom respektovány hranice vytýčené povahou svátostí, růzností charismat a církevních funkcí, velkodušnými a moudrými řešeními, aby se čelilo situacím, kdy posvátní služebníci chybí nebo je jich nedostatek. Tímto způsobem se ozřejmil ten aspekt společenství, kterým se někteří členové církve, i když nemají kněžské svěcení, snaží v míře pro ně možné promptně odpovídat na krizové situace nebo přetrvávající potřeby některých komunit. Takoví věřící jsou pověřeni tím, aby přijímali konkrétní úkoly, a to důležité a delikátní. Jsou podporováni Pánovou milostí, doprovázeni vysvěcenými služebníky, a dobře přijímáni komunitami, v jejichž prospěch pracují. Duchovní jsou velmi vděční za velkodušnost, s jakou se mnohé zasvěcené osoby a mnozí laici nabízejí pro tuto specifickou službu, kterou vykonávají s věrným sensus Ecclesiae a s horlivou oddaností. Zvláštní vděčnost a povzbuzení patří těm, kteří konají tyto úkoly uprostřed pronásledování křesťanského společenství, na misiích, ať už územních nebo kulturních, tam, kde církev ještě není zakořeněna nebo kde je přítomnost kněze pouze sporadická.

Nemáme v úmyslu prohlubovat v tomto dokumentu veškeré teologické a pastorační bohatství poslání laiků v církvi. Obšírně je už vysvětlila apoštolská exhortace Christifideles laici.

Často jde totiž o postupy, které, i když vznikly v krizových a nalé-havých situacích a rozvíjely se mnohdy ve snaze poskytnout velko-dušnou pomoc v pastorační činnosti, mohou mít velmi negativní dopad na správné chápání pravého církevního společenství. Taková praxe se ve skutečnosti vyskytuje většinou na některých územích a někdy se i v rámci jednoho území různí.

V rámci našich dikastérií byla provedena studie, bylo zorganizováno sympozium těch zástupců episkopátu, kteří měli největší zájem o danou problematiku. Posléze došlo k rozsáhlé konzultaci mezi četnými před-sedy biskupských konferencí, dalšími biskupy a odborníky různých církevních oborů z jednotlivých zeměpisných oblastí. Jasným a kon-krétním vyústěním konzultace byla tato instrukce, která však v žádném případě není považována za zcela podrobnou, ať už proto, že bere v potaz pouze případy, které jsou v současné době nejvíce známy, nebo pro velkou různost specifických okolností, ve kterých k takovým případům dochází.

Ježíš Kristus, nejvyšší a věčný velekněz, chtěl, aby jeho církev měla účast na jeho jediném a nerozdělitelném kněžství. Církev je lidem nové smlouvy, v které “znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého jsou posvěceni na duchovní chrám a na svaté kněžstvo, aby každým skutkem jako křesťané přinášeli duchovní oběti a hlásali mocné činy toho, který je ze tmy povolal ke svému podivuhodnému světlu“ (srov. 1 Petr 2,4–
–10). “Jeden je tedy vyvolený Boží lid: “Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5); společná je důstojnost údů, která vzniká z jejich znovu-zrození v Kristu, společná je milost synovství, společné je povolání k dokonalosti.“ Jelikož je mezi všemi “opravdová rovnost v důstoj-nosti a v činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla“, byli někteří z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné “jako učitelé, rozdě-lovatelé tajemství a pastýři.“ Jak všeobecné kněžství věřících, tak kněžství služebné, čili hierarchické “se sice od sebe podstatně liší, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem má účast na jediném kněžství Kristově“. Mezi nimi je účinná jednota, protože Duch svatý sjednocuje církev ve společenství a ve službě a udílí ji různé hierarchické a cha-rismatické dary.

Podstatný rozdíl mezi všeobecným kněžstvím a kněžstvím služebným není tedy v kněžství Kristově, které zůstává navždy jediné a nerozdělené, ani ve svatosti, ke které jsou povoláni všichni věřící: “Služebné kněžství totiž samo o sobě neznamená vyšší stupeň svatosti ve srovnání se všeobecným kněžstvím věřících; ale v svátosti kněžství dostávají kněží od Krista skrze Ducha svatého zvláštní dar, kterým mohou pomáhat Božímu lidu věrně a úplně realizovat jeho všeobecné kněžství.“ Také při budování Kristova těla se uplatňuje různost údů a úkolů. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku církve své různé dary podle svého bohatství a podle potřeby služeb v církvi (srov. 1Kor 12, 1–11).

Různost se týká způsobu účasti na Kristově kněžství a je podstatná v tom smyslu, že “zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní milosti, v životě víry v naději a lásce, životě podle Ducha, služebné kněžství slouží všeobecnému kněžství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů“. Z toho vyplývá, že “služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím“. Proto “kněz musí růst ve vědomí hlubokého společenství sjednocujícího jej s lidem Božím“ aby probouzel a prohluboval “spoluodpovědnost za jedno společné poslání – poselství spásy, což vyjadřuje pohotovou a srdcem prožívanou úctou ke všem charismatům a úkolům, které Duch svatý dává věřícím pro budování církve“.

Podstatným bodem katolické ekleziologické nauky je klást základ svátostného úřadu do apoštolské posloupnosti, nakolik tento úřad pokra-čuje v poslání, které apoštolové přijali od Krista.

Svátostné kněžství je proto ustanoveno na apoštolském základě pro budování církve: “je zcela ve službě církve“. “Se svátostnou povahou takového církevního stavu je niterně spojen jeho služebný charakter. Služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou tedy opravdu “služebníky Krista“, podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal “přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Slova a milost, jejichž jsou služebníky, nepatří jim, nýbrž Kristu, který jim je svěřil pro druhé, a stávají se tak dobrovolně služebníky všech.“

Úkoly posvátné služby tvoří ve svém celku díky svému jedinému základu nerozdílnou jednotu. Vždyť jeden jediný, jako v Kristu, je pramen spásonosné činnosti, kterou služebník vyjadřuje a kterou uskutečňuje vyučováním, posvěcováním a vedením ostatních věřících. Tato jednota podstatně určuje vykonávání úkolů posvátné služby, které jsou vždy, z různých hledisek, vykonáváním úkolu Krista – Hlavy církve.

Jestliže tedy vykonávání munus docendi, sanctificandi et regendi knězem tvoří podstatu pastorační služby, různé funkce vysvěcených služebníků tvořící nerozdílnou jednotu nemohou být chápány odděleně jedny od druhých, nýbrž je musíme chápat v tom, jak si navzájem odpovídají a doplňují se. Nevysvěcení věřící mohou s pastýři spolupra-covat pouze na některých z nich a to do určité míry, pokud jsou povoláni k vykonávání této spolupráce náležitými způsoby a oprávněnou autori-tou. Sám Ježíš Kristus “ve svém těle, to je církvi, ustavičně rozděluje dary nutné k různým službám, kterými si s jeho pomocí navzájem pomáháme ke spáse“. “Plnění těchto úkolů však nedělá laika pastý-řem: úřad není konstituován úkolem, nýbrž svátostným svěcením. Jen svátost kněžství dává posvěcenému nositeli úřadu zvláštní účast na úřadě Krista – Hlavy a Pastýře a na jeho věčném kněžství. Úkol plněný v zastoupení odvozuje svou legitimitu formálně a bezprostředně od oficiálního pověření pastýřem. Jeho konkrétní plnění podléhá řízení církevní autority.“

Je třeba, aby toto učení bylo znovu potvrzeno, protože postupy, které se snažily nahradit velký nedostatek vysvěcených služebníků uvnitř společenství, se někdy opíraly o takové pojetí všeobecného kněžství, které stíralo jeho specifický ráz a význam. To kromě jiného vede k úbytku kandidátů kněžství a zatemňuje specifičnost semináře jako typického místa pro formaci vysvěceného služebníka. Jde o úzce související jevy, nad jejichž vzájemnou souvislostí bude třeba se hodně zamyslet, aby bylo dosaženo moudrých a praktických závěrů.

Aby bylo společenství věřících nazváno církví a bylo jí doopravdy, nemůže odvozovat své vedení z organizačních kritérií asociativní nebo politické povahy. Každá partikulární církev vděčí Kristu za vedení, protože je to on, kdo dal samotné církvi apoštolský úřad. Žádné spole-čenství proto nemá moc udělit tento úřad samo sobě nebo jím někoho pověřit. Zastávání munus magisteria a řízení nezbytně vyžaduje kano-nické nebo právní určení od hierarchické autority.

Svátostné kněžství je proto naprosto nenahraditelné. Vyplývá z toho bezprostřední nutnost horlivé, dobře organizované a souvislé pastorační péče o povolání, která by dala církvi potřebné vysvěcené služebníky, jako i nutnost zabezpečit důkladnou formaci těch, kteří se v semináři připravují na přijetí kněžství. Každé jiné řešení, jak čelit problémům vyplývajícím z nedostatku kněží, by bylo provizorní.

“Podporovat povolání je povinnost celého křesťanského společen-ství, které jí má dostát především naplno prožívaným křesťanstvím.“ Všichni věřící jsou spoluzodpovědní za snahu přispět ke kladné odpovědi na volání ke kněžství, a to stále věrnějším následováním Ježíše Krista a překonáváním lhostejnosti prostředí, hlavně ve společnosti silně poznamenané materialismem.

V koncilních dokumentech se mezi různými aspekty účasti věřících bez kněžského svěcení na poslání církve hovoří o přímé spolupráci laiků na specifických úkolech pastýřů. “Je-li to užitečné nebo nutné pro dobro církve, mohou pastýři svěřit laikům podle norem univerzálního práva určité úkoly, které jsou sice spojené s jejich pastýřským úřadem, ale nepředpokládají kněžské svěcení“. Tato spolupráce byla následně upravena pokoncilním zákonodárstvím a zvláště novým Kodexem kanonického práva.

Po úpravě práv a povinností všech věřících pojednává kodex v dalším článku věnovaném závazkům a právům laiků nejen o závazcích a právech specifických pro jejich světský stav, ale i o dalších úkolech nebo funkcích, které se na ně zvláštním způsobem nevztahují. Některé z nich se týkají jakéhokoli věřícího ať vysvěceného či nikoliv, jiné však jsou těsně spojeny s duchovní službou vysvěcených nositelů úřadu. Laici nemají právo vykonávat tyto zmíněné úkoly a funkce, ale “jsou-li uznáni za vhodné, mohou od duchovních pastýřů být pověřováni těmi církevními úřady a úkoly, které podle právních ustanovení mohou zastávat“ nebo “v případě nedostatku služebníků (...) mohou nahra-zovat některé jejich úkoly podle předpisů práva“.

Aby takováto spolupráce byla harmonicky začleněna do pastorační služby, aby nedocházelo k pastoračním odchylkám a zneužívání disci-plíny je nutné, aby doktrinální principy byly jasné a následně aby byla s důslednou rozhodností v celé církvi podporována pozorná a poctivá aplikace platných nařízení a aby nebyly neoprávněně vztahovány výjim-ky na případy, které za “výjimečné“ nelze považovat.

Jestliže by se na některém místě potvrdilo zneužívání a přestupky, je třeba, aby pastýři použili nezbytné a vhodné prostředky k tomu, aby včas zabránili jejich šíření, a předešli tak poškození správného chápání povahy samotné církve. Zvláště je třeba uplatňovat disciplinární normy již stanovené, které vedou k účinnému poznávání a respektování odlišnosti a vzájemného doplňování se funkcí, které jsou podstatné pro církevní společenství. Tam, kde jsou nesprávné postupy již rozšířené, je neodkladné, aby zodpovědně zasáhla oprávněná autorita, jež se tak stává pravou tvůrkyní společenství, které se může utvářet výlučně kolem pravdy. Společenství, pravda, spravedlnost, mír a láska jsou termíny vzájemně související.

§ 1. “Od jisté doby se stalo zvykem nazývat službami nejen officia (úřady) a munera (funkce), které vykonávají pastýři mocí svátosti kněžského svěcení, ale také ty, které vykonávají laici mocí kněžství křestního. Terminologická otázka se stává ještě složitější a choulosti-vější, když je všem věřícím přiznána možnost vykonávat – zástupnou formou a z oficiálního pověření uděleného pastýři – některé funkce vlastnější klerikům, které však nevyžadují kněžské svěcení. Musíme konstatovat, že jazyk je nejistý, zmatený, a tedy neužitečný k vyjádření nauky víry pokaždé, kdy se jakýmkoli způsobem zamlžuje rozdíl “v podstatě, a nejen ve stupni“, který je mezi kněžstvím křestním a kněžstvím svátostným.“

§ 2. “To, co dovolilo v některých případech rozšíření slova služba na munera vlastní laikům, je skutečnost, že i oni mají v určité míře účast na jediném kněžství Kristově. Officia, laikům svěřená dočasně, jsou však výlučně plodem pověření církve. Pouze neustálý odkaz na jedinou a původní “službu Kristovu“ (...) dovoluje v jisté míře, bez dvojznačnosti, používat i v souvislosti s laiky slova služba: bez toho tedy, aby byla chápána a vnímána jako nepatřičná touha po duchovní službě nebo jako postupné narušování její specifičnosti.

V tomto původním smyslu vyjadřuje slovo služba (servitium) pouze působení, kterým členové církve prodlužují Kristovo poslání a Kristovu službu uvnitř církve i pro svět. Když je však toto slovo odlišováno ve vztahu a ve srovnání s různými munera a officia, potom je nutné jasně poukázat na to, že tento pojem jedině v síle svěcení dosáhne té plnosti a jednoznačnosti významu, který mu tradice vždy připisovala.“

§ 3. Laik může přijmout všeobecný název “mimořádný služebník“ jen tehdy, povolá-li ho příslušná autorita, aby jako pouhý zástupce vyko-nával úkoly, o kterých mluví kán. 230, § 3 , kánony 943 a 1112. Může být samozřejmě použit konkrétní název, kterým je kanonicky určován svěřený úkol, například katecheta, akolyta, lektor, atd.

Dočasné pověření v liturgických úkonech, o kterých mluví kán. 230, § 2, nedává laikovi žádný zvláštní název.

§ 1. Obsahem takové služby je “pastýřské kázání, katecheze a všechna křesťanská výuka, ve které má mít liturgická homilie význačné místo“.

Vlastní vykonávání této služby přísluší diecéznímu biskupovi, který je moderátorem veškeré služby slova ve své diecézi, je také vlastní kněžím, jeho spolupracovníkům. Tato služba přísluší i jáhnům ve společenství s biskupem a jeho kněžstvem.

§ 2. Laici se svým způsobem podílejí na Kristově prorocké službě, jsou jeho svědky a jsou vybaveni smyslem víry a milostí slova. Všichni jsou povoláni stávat se stále více “zdatnými hlasateli víry v to, v co doufáme“ (srov. Žid 11, 1). Dnes zvláště katechetické působení velmi závisí na snaze a velkodušnosti laiků ve službě církve.

§ 3. Aby byla pomoc ve smyslu § 2 účinná, je nutno připomenout některé podmínky, které se týkají jednotlivých forem spolupráce.

CIC kán. 766 stanoví podmínky, za kterých příslušná autorita může připustit laiky, aby kázali v kostele nebo v oratoři ( in ecclesia vel oratorio). Již samo užití výrazu admitti possunt zdůrazňuje, že v žádném případě nejde o vlastní právo, jakým je specifické právo biskupů nebo o oprávnění jako u kněží nebo jáhnů.

Podmínky k tomuto připuštění – “jestliže to za určitých vyžaduje nutnost nebo tak radí ve zvláštních případech užitečnost“ – zdůrazňují výjimečnost faktu. Kán. 766 dále upřesňuje, že se má vždy jednat iuxta Episcoporum conferentiae praescripta. V této poslední klauzuli stanoví uvedený kánon hlavní zdroj správného rozpoznávání nutnosti nebo užitečnosti v konkrétních případech. Ve zmíněných předpisech biskup-ské konference, které mají zapotřebí “recognitio“ apoštolského stolce, mají být totiž vyznačena vhodná kritéria, která mohou pomáhat diecéznímu biskupovi při náležitých pastoračních rozhodnutích, vyplý-vajících ze samotné povahy biskupského úřadu.

§ 4. V případech trvalého nedostatku kněží v určitých oblastech může dojít k takovým situacím trvalé a objektivní nutnosti nebo užitečnosti, které vedou k doporučení, aby bylo dovoleno laikům kázat.

Kázání v kostelech a oratořích může být laikům povoleno jako zastoupení vysvěcených služebníků nebo z důvodů mimořádné užiteč-nosti ve zvláštních případech upravených univerzálním církevním záko-nodárstvím nebo biskupskými konferencemi; nemůže se proto stát řádnou skutečností a nemůže být chápáno jako skutečné povýšení laikátu.

§ 5. Zejména při přípravě na svátosti mají katecheté dbát na to, aby zdůraznili úkol a postavu kněze jako jediného řádného udělovatele svátostí, na jejichž přijetí se katechumeni připravují.

§ 1. Homilie, vynikající forma kázání, která “quae per anni liturgici cursum ex textu sacro fidei mysteria et normae vitae christianae exponantur“, je součástí samotné liturgie.

Homilie má být proto při slavení eucharistie vyhrazena vysvěcenému služebníku, knězi nebo jáhnovi. Laici jsou vyloučeni, i když zastávají úkol “pastoračních asistentů“ nebo katechetů v jakémkoli společenství nebo sdružení. Nejde zde o případnou větší schopnost výkladu nebo o teologickou připravenost, nýbrž o to, že úloha je vyhrazena tomu, kdo přijal svátost kněžství; ani diecézní biskup proto není oprávněn dispen-zovat od normy kánonu. Nejde totiž o zákon pouze disciplinární, ale o zákon, který se týká úlohy vyučování a posvěcování, jež spolu úzce souvisí.

Není proto možno připustit praxi, ke které někdy dochází, že se svěřuje homiletické kázání seminaristům, studentům teologie, ještě nevysvěceným. Homilie skutečně nemůže být považována za trénovaní budoucí služby.

§ 2. Je dovolen krátký úvod, který by napomohl lepšímu porozumění liturgie, ve výjimečných případech eventuální svědectví, které, vždy přiměřené liturgickým pravidlům, se přednáší při slavení eucharistie ve zvláštní dny (den semináře nebo nemocného atd.), je-li to objektivně považováno za vhodné jako ilustrace homilie řádně pronesené celebrujícím knězem. Tato vysvětlování a svědectví mají mít takový ráz, aby je nikdo nemohl zaměnit za homilii.

§ 3. Celebrující služebník může někdy obezřetně využít možnosti “dialogu“ při homilii pro objasnění, kterým však nikoho nepověřuje povinností kázat.

§ 4. Homilie mimo mši svatou může být pronesena laikem, ve shodě s právem a při zachování liturgických norem.

§ 5. V žádném případě nemůže být homilie svěřena kněžím nebo jáhnům, kteří ztratili klerikální stav nebo jakkoliv opustili zastávání posvěcené služby.

§ 1. Správné chápání a uplatňování tohoto kánonu, podle kterého “si ob sacerdotum penuriam Episcopus dioecesanus aestimaverit partici-pationem in exercitio curae pastoralis paroeciae concredendam esse diacono aliive personae sacerdotali charactere non insignitae aut personarum communitati, sacerdotem constituat aliquem qui, potesta-tibus et facultatibus parochi instructus, curam pastoralem moderetur“ vyžaduje, aby k takovému výjimečnému postupu docházelo s přesným dodržováním klauzulí v něm obsažených:

Právě proto, že jde o případy výjimečné, je třeba především uvažovat o využití služby například starých kněží, ještě zdatných, nebo svěřit různé farnosti jednomu knězi či “coetus sacerdotum“.

Stejná kanonická norma i dále potvrzuje, že tyto formy účasti na péči o farnosti nemohou žádným způsobem nahradit úřad faráře. Norma skutečně potvrzuje, že i v těchto výjimečných případech “Episcopus dioecesanus (...) sacerdotem constituat aliquem qui, potestatibus et facultatibus parochi instructus curam pastoralem moderetur“. Úřad faráře může být skutečně platně svěřen jen knězi, v souladu s kán. 521, § 1, a to i v případech objektivního nedostatku kléru.

§ 2. V této souvislosti je třeba také počítat s tím, že farář je vlastním pastýřem farnosti jemu svěřené a zůstává jím, dokud nepřestane jeho pastorační služba.

Když se farář zřekne úřadu, protože dovršil 75 let věku, nekončí ipso iure jeho pastorační úřad. Pozbytí úřadu je účinné teprve od okamžiku, kdy diecézní biskup pečlivě uváží každou okolnost, přijme definitivně demisi podle kán. 538, § 3 a písemně to sdělí. Vzhledem k tomu, že je na některých místech skutečný nedostatek kněží, bude moudré jednat v této věci se zvláštní opatrností.

§ 1. Norma kodexu o kněžské radě určuje, kteří kněží mohou být jejími členy. Je skutečně vyhrazena kněžím, protože má svůj základ ve společné účasti biskupa a kněží na témž kněžství a na téže službě.

Jáhni ani laici proto nemohou mít právo aktivního a pasivního hlasu, i když jsou spolupracovníky vysvěcených služebníků. Totéž platí pro kněze, kteří ztratili kněžský stav nebo kteří posvátnou službu opustili.

§ 2. Diecézní a farní pastorační rada, farní ekonomická rada, do kterých patří i laici, mají pouze poradní hlas a nemohou žádným způsobem rozhodovat. Do takových úřadů mohou být zvoleni jen ti věřící, kteří odpovídají normám vyžadovaným kanonickými předpisy.

§ 3. Předsedat farním radám náleží faráři. Rozhodnutí farní rady, která se shromáždila bez předsednictví faráře nebo proti jeho vůli, jsou proto neúčinná, a tedy neplatná.

§ 4. Všechny diecézní rady mohou vydat souhlasné rozhodnutí s úko-nem biskupa pouze tehdy, jestliže právo takový souhlas výslovně vyža-duje.

§ 5. Podle místních potřeb mohou ordináři využít speciální studijní skupiny nebo skupiny odborníků ve zvláštních otázkách. Tyto skupiny však nemohou představovat paralelní orgány k diecézním kněžským a pastoračním radám nebo znevažovat kněžské a pastorační diecézní rady i rady farní, na které se vztahuje univerzální právo církve v kán. 536, § 1, kán. 537. Jestliže takové orgány vznikly v minulosti na základě místních zvyků nebo zvláštních okolností, je třeba použít nutných prostředků, aby se opět shodovaly s platným zákonodárstvím církve.

§ 6. Okrskoví vikáři nazývaní také děkané, arcikněží nebo i jinak, a ti, kteří je zastupují, provikáři, proděkani, atd. musí být vždy kněžími. Proto ten, kdo není kněz, nemůže být do takových úřadů platně jme-nován.

§ 1. Liturgické úkony mají jasně vyjadřovat uspořádanou jednotu Božího lidu jako organického společenství, a tedy vnitřní spojitost liturgického úkonu a organicky členěné povahy církve.

K tomu dochází, když všichni účastníci vykonávají s vírou a zbož-ností úkol, který je každému vlastní.

§ 2. Aby byla zachována i v této oblasti církevní identita každého jednotlivce, je třeba odstranit zneužívání různého druhu, která jsou v rozporu se zněním kán. 907, podle něhož není při slavení eucharistie dovoleno jáhnům a laikům pronášet modlitby ani jakoukoli jinou část vyhrazenou celebrujícímu knězi – především eucharistickou modlitbu se závěrečnou doxologií – nebo konat úkony a gesta, která jsou vlastní pouze celebrantovi. K vážnému zneužití též dochází tehdy, když laik prakticky vykonává jakési “předsednictví“ při slavení eucharistie a přenechává knězi pouze minimum, aby byla zaručena její platnost.

V téže linii je zjevně nezákonné, aby ti, kdo nepřijali svěcení, užívali při liturgických úkonech oděvy vyhrazené kněžím nebo jáhnům (štóla, ornát nebo kázule, dalmatika).

§ 1. Pro nedostatek kněží nebo jáhnů vedou v některých místech sla-vení nedělní liturgie laici. Tato cenná a delikátní služba, je vykonávána v duchu specifických norem vydaných příslušnou církevní autoritou. K vedení zmíněných slavností musí mít laik zvláštní příkaz od biskupa, který dá vhodné pokyny ohledně trvání, místa, podmínek a ohledně zodpovědného kněze.

§ 2. Bohoslužby, jejichž texty vyžadují schválení příslušné církevní autority, představují vždy dočasné řešení. Je zakázáno zapojit do jejich struktury prvky vlastní svátostné liturgii, především eucharistickou modlitbu i ve formě vyprávění, aby v myslích věřících nedocházelo k omylům. Za tím účelem je třeba vždy účastníkům těchto bohoslužeb zdůraznit, že nejsou nahrazením eucharistické oběti a že sváteční příkaz splníme pouze účastí na mši svaté. V případech, kde to dovolují vzdálenosti a fyzické podmínky, je třeba věřící vždy povzbuzovat a pomáhat jim, aby dle možností přikázání splnili.

Jde o liturgickou službu, odpovídající objektivním potřebám věří-cích, určenou hlavně pro nemocné a pro liturgická shromáždění, ve kterých mají zvláště četní věřící touhu přijmout svaté přijímání.

§ 1. Kanonická úprava o mimořádném přisluhovateli svatého přijí-mání má však být správně dodržována, aby nevyvolávala zmatek. Určuje, že řádným přisluhovatelem svatého přijímání je biskup, kněz a jáhen, zatímco přisluhovatelem mimořádným je ustanoven akolyta nebo věřící tím pověřený podle kán. 230, § 3.

V případě opravdové nutnosti může diecézní biskup pověřit laika jako mimořádného služebníka, aby podával svaté přijímání i mimo eucharistickou slavnost, ad actum vel ad tempus, nebo nastálo. Používá k tomu vhodnou liturgickou formu požehnání. Ve výjimečných a ne-předvídaných případech může dát oprávnění ad actum kněz, který před-sedá eucharistické slavnosti.

§ 2. Mimořádný služebník může při slavení eucharistie podávat svaté přijímání jen tehdy, nejsou-li přítomni řádní přisluhovatelé nebo, jsou-li přítomni, jsou skutečně zaneprázdněni. Mimořádný služebník může vykonávat tutéž službu i tehdy, když pro zvlášť četnou účast věřících, kteří si přejí přijmout svaté přijímání, by se slavení eucharistie příliš prodloužilo pro nedostatečný počet řádných služebníků.

Takové pověření je zástupné a mimořádné a má být vykonáváno podle práva. Proto je vhodné, aby diecézní biskup vydal zvláštní normy, které by byly v souladu s univerzálním zákonodárstvím církve a blíže upravovaly vykonávání takového pověření. Je nutné postarat se mimo jiné o to, aby věřící k tomu určený byl náležitě poučen o eucharistické nauce, o povaze své služby, o rubrikách týkajících se zachovávání projevů povinné úcty k tak slavné svátosti a o kázni při připouštění k přijímání.

§ 1. V této oblasti mohou laici poskytnou cennou spolupráci. Nevysvěcené osoby poskytují nemocným jak jednotlivě, tak ve formách společného apoštolátu, nesčetná svědectví skutků a projevů lásky. Křesťané jsou tak přítomni v první linii ve světě utrpení a nemoci. Hlavním úkolem laiků, kteří doprovázejí nemocné v nejtěžších chvílích, je vzbudit v nemocných touhu po svátosti pokání a pomazání, vytvářet podmínky a napomáhat k přípravě na dobrou svátostnou a individuální zpověď, na přijetí svátostného pomazání. Co se týče různých forem svátostin, budou dbát laici na to, aby takové gesto nevedlo k domněnce, že jde o svátosti, jejichž udělování patří výlučně biskupu a knězi. Ti, kteří nejsou kněžími, nemohou v žádném případě pomazávat svěceným ani nesvěceným olejem pro pomazání nemocných.

§ 2. Pro udělování svátosti pomazání nemocných přijímá kanonické zákonodárství teologicky jistou nauku a staletou praxí církve, podle které jediným platným udělovatelem je kněz. Tento předpis je v plném souladu s teologickým tajemstvím nazna-čeným a uskutečňovaným vykonáváním kněžské služby.

§ 1. Možnost zmocnit laiky k asistenci při uzavírání sňatku se může ukázat jako nutná jen ve velmi mimořádných okolnostech při vážném nedostatku vysvěcených služebníků.

§ 2. I v těchto případech musí být zachován kanonický předpis plat-ného zmocnění o vhodnosti, schopnosti a způsobilosti laika.

§ 3. Kromě mimořádného případu naprostého nedostatku kněží nebo jáhnů, kteří by mohli asistovat při uzavírání sňatku, jak je stanoveno v kán.1112 CIC, není žádný vysvěcený služebník oprávněn k tomu, aby zmocnil laika k asistenci při sňatku a k přijetí manželského souhlasu ve smyslu kán. 1108, § 2.

Kromě případu nutnosti kanonický předpis stanoví, že za nepří-tomnosti nebo při zaneprázdnění řádného udělovatele může být za mimořádného udělovatele křtu určen laik. Je třeba se však vyvarovat příliš rozsáhlých interpretací a běžného udělování takových oprávnění.

Za nepřítomnost nebo zaneprázdnění, které uzákoňují pověření laiků udělováním křtu, nemůže být například považováno přílišné přetížení řádného služebníka nebo okolnost, že nesídlí na území farnosti, nebo že nemůže být k dispozici v den, který si určila rodina. Takové důvody nejsou dostatečné.

Laici mohou vést církevní pohřeb jenom v případě skutečné absence řádného služebníka, pří zachování daných liturgických pravidel v této věci. Pro takový úkol mají být dobře připraveni jak po stránce doktrinální, tak liturgické.

Jestliže se vyskytne objektivní nutnost “zastoupení“ řádného služeb-níka, je povinností příslušné autority, aby pro případy uvedené v přede-šlých článcích vybrala věřícího, který se vyznačuje zdravou naukou a příkladným životem. Nemohou být proto připuštěni k zastávání těchto úkolů ti katolíci, kteří nevedou důstojný život, netěší se dobré pověsti, nebo jsou v rodinné situaci, která neodpovídá morální nauce církve. Kromě toho mají mít náležitou formaci, aby vhodně plnili úkol jim svěřený.

Svatý stolec svěřuje tento dokument pastorační horlivosti diecézních biskupů různých místních církví a jiných ordinářů s důvěrou, že jeho uskutečňování vydá hojné plody pro růst společenství vysvěcených služebníků a laiků.

Jestliže na jedné straně pozorujeme v některých oblastech zvlášť velký nedostatek kněží, v jiných lze zaznamenat slibný rozkvět povo-lání přinášející pozitivní vyhlídky pro budoucnost. Řešení vycházející z nedostatku řádných služebníků mohou proto být jen přechodná a spo-jená se zvláštní pastorační prioritou péče o povolání ke svátosti kněžství.

V tomto smyslu Svatý otec připomíná, že “v některých místních situacích byla nalezena plodná a smysluplná tvůrčí řešení. I ustanovený Kodex kanonického práva poskytl nové možnosti, které však mají být správně používány, aby nedošlo k dvojznačnosti, aby nebyla považo-vána za řádná a normální normativní řešení ta, která byla předvídána pro mimořádné situace nepřítomnosti nebo nedostatku vysvěcených služeb-níků.“

Tento dokument si klade za cíl dát přesné směrnice pro zajištění účinné spolupráce laiků na pastorační službě kněží v mimořádných situacích, za respektování integrity pastýřské služby kněží. “Je třeba jasně říci, že tato upřesnění a rozlišování nevznikají ze snahy obhájit kněžská privilegia, nýbrž z nutné poslušnosti vůli Kristově a pro respek-tování konstituční formy, kterou on nesmazatelně vtiskl své církvi.“

Horlivá výzva, s kterou se Apoštol národů obrací k Timoteovi: “Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem (...): Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky (...) dobře konej svoji službu“ (2 Tim 4,1–5), je zaměřena zvláštním způsobem na posvátné pastýře, povolané konat úkol jim vlastní: “usilovat o společnou kázeň celé církve a naléhat na zachovávání všech církevních zákonů“.

Tato závažná povinnost je nezbytným nástrojem ke správnému nasměrování bohatých energií vložených do každého životního stavu v církvi, podle podivuhodných záměrů Ducha, a k tomu, aby se com-munio stávalo skutečností na každodenní cestě celého společenství.

Odvolány jsou partikulární zákony a platné zvyklosti, které by byly v rozporu s těmito předpisy a stejně i případná oprávnění, která ad experimentum udělil Svatý stolec nebo jakákoli jiná autorita jemu podřízená.

Vatikán 15. 8. 1997, v den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie

+ Darío Castrillón Hoyos + Crescensio Sepe

+ James Francis Stafford + Stanislaw Rylko

+ Josef kard. Ratzinger + Tarcisio Bertone SDB

+ Jorge Arturo Medina Estévez + Geraldo Majella Agnelo

+ Bernardin kard. Gantin + Jorge María Mejía

+ Jozef kard. Tomko + Giuseppe Uhač

+ Eduardo kard. Martínez Somalo + Piergiorgio Silvano Nesti CP

+ Julián Herranz + Bruno Bertagna

ÚVOD 3

TEOLOGICKÉ PRINCIPY 8

1. Kněžství všeobecné a kněžství služebné 8

PRAKTICKÉ POKYNY 14

Článek  1  Nutnost vhodné terminologie 14

Článek  2  Služba slova 15

Článek  3  Homilie 17

Článek  4  Farář a farnost 19

Článek  5  Orgány spolupráce v místní církvi 20

Článek  6  Slavení liturgie 22

Článek  7  Nedělní bohoslužba bez účasti kněze 23

Článek  8  Mimořádný přisluhovatel svatého přijímání 23

Článek  9  Apoštolát u nemocných 25

Článek 10  Asistence při uzavírání sňatku 26

Článek 11  Udělování křtu 27

Článek 12  Vedení církevního pohřbu 27

Článek 13  Nutnost výběru a přiměřené formace 28

ZÁVĚR 29