Anonce a ukázky z trilogie Jana Chlumského: Tajemství šťastného manželství.

je 1. díl trilogie Tajemství šťastného manželství.

Kniha přináší nejen psychologické znalosti potřebné pro možnost ideálního partnerského vztahu, ale pomáhá poznávat i smysl života a zabývá se mnoha problémy, které šťastný život nabourávají, dotýká se i problému AIDS. Štěstí, láska, rodina, to je obsah hlavního téma 1. dílu.

NOVÝ ŽIVOT  

je 2. díl trilogie Tajemství šťastného manželství.

Kniha seznamuje s počátkem lidského života a s prenatálním vývojem. Postoj rodičů k počatému životu má vliv na štěstí v manželství, ovlivňuje jeho kvalitu. Růst a vývoj plodu přibližují fotografická dokumentace i tabulka růstu od početí do porodu. Další část publikace je věnov á na přípravě na porod a informacím o celé problematice plánovaného rodičovství. Význam zde mají i svědectví a příběhy ze života.

je 3. dílem z trilogie Tajemství šťastného manželství.

Kniha obsahuje často přehlížené duchovní aspekty, podmiňující vskutku šťastné manželství. Dozvíte se o cestách k životu z lásky, v lásce a pro lásku. Může být něco důležitějšího než zdroj lásky? Kniha pomáhá nacházet víru i odstraňovat pochybnosti a seznamuje se zásadami života rodiny s Bohem.

Ukázka z 1. dílu:

z trilogie “Tajemství šťastného manželství”

Pro orientaci při volbě životního partnera zde nabízím tři skupiny otázek, aby vám přispěly ke šťastnému rozhodnutí.

I. Otázky, na které bychom potřebovali znát odpověď co nejdříve:

1. Není tento člověk zatížený nějakým jiným vztahem, pro který jej nemám považovat za volného?

2. Nežije v nepřijatelné závislosti? Ať by šlo o drogy, alkohol i o hry na automatech nebo o závislost týkající se porna či na negativně působící skupině apod. Závislost člověka zotročuje a jeho partnera dělá nešťastným. Kdo je na něčem závislý, je podstatnou částí života neschopen manželství. Bez okamžitého léčení mu přes všechny sliby bude jeho závislost přednější než manželský partner.

3. Nemá me zásadně rozdílné názory na život, na jeho náplň a smysl? Podstatnou roli zde hraje i odlišná víra a s ní související životní praxe.

4. Nejsou u jednoho z nás podnětem k této známosti okolnosti vedoucí k chybnému kroku? Bývá to volba ze vzdoru či výběr partnera jako reakce na předchozího, případně snaha zaplnit citovou a duševní prázdnotu nebo pouhá touha po erotickém zážitku. Patří sem i jednostranné očarování pro vnější příčinu, ať jde o část těla nebo o jednotlivou schopnost či o jednotlivou činnost. Ve skutečnosti pak jde o zamilovanost do něčeho a ne do někoho.

5. Není důvodem našeho vztahu soucit jednoho z nás , zaměňovaný za lásku? Takový soucit mívá původ v zážitku z dětství a vede k sebeobviňování a k roli nadřazeného.

6. Nebude nám po letech vadit náš věkový rozdíl? Je-li jeden o mnoho starší, lze předpokládat, že později nebude stačit nárokům mladšího.

7. Nebude některá charakterová vlastnost jednoho ztrpčovat život druhému? Někdy to bývá nesnesitelná vznětlivost, velká panovačnost. (Život s prchlivcem nebo pod neustálou kritikou se stává neúnosným.) Podobné problémy může způsobit žárlivost, sobectví, lenost, náklonnost k pornografii i jiné negativní vlastnosti.

8. Nejde v našem vztahu o nevyváženost lásky, při které jen jednomu záleží i na tom druhém? Stává se to v případech materiálních svodů, při velmi rozdílném postavení nebo při neuvážených kompromisech.

9. Nechybí některému z nás potřebná dospělost a zralost? Věková hranice není to hlavní. Pro toto hodnocení jsou pods tatnější životní projevy. Předpokladem je zde zodpovědnost nejen za sebe, hodnocení smyslu života, rozeznávání falešných iluzí a jejich odmítnutí, potřebné sebeovládání. Nedospělí jsou nespolehliví, mají problémy s pořádkem a dělají dojem, že potřebují spíše rodiče než partnery. Jde často o osoby v dětství zanedbané nebo příliš ovládané nebo o ty, kteří moc brzy museli převzít roli dospělých.

10. Pokud jsme oba zvyklí na dominantní postavení tím, že jsme byli nejstarší, starali se o sourozence, a navíc má někdo z nás sklon k nervozitě, je závažným předpokladem neúprosný boj o moc. K podobnému stavu může dojít i v případě jedináčka nezvyklého se podřizovat. Netýká se toto riziko také nás?

Tyto otázky byly dány na ochranu před vstupem do nefunkčního manželství.

II. Otázky pro dobu chození spolu, důležité pro zjištění vhodnosti pozdějšího společného soužití:

1. Jsou naše představy o lásce a o jejích projevech shodné? Představujeme si pod pojmem láska skutečné chtění dobra druhému? Patří sem podpora růstu a rozvoje jeho osobnosti, jeho nitra, jeho schopností, stejně jako péče o jeho životní potřeby. Láska znamená větší potřebu dávat než brát, budovat štěstí manželského partnera. Jak je to s názory na tělesné sbližování, dokážeme se dohodnout tak, aby to bylo pro oba k opravdovému dobru i v budoucnu? Víme, že i zdrženlivost patří k projevům lásky? K podotázkám zde patří i to, zda oba pozorujeme přibližně stejnou sexuální oslovitelnost.

2. Víme, že pravá vzájemná láska manželů je nejdůležitějším vztahem v rodině, a toužíme po tom, aby tomu tak bylo vždy i u nás? I když přijdou děti nebo další zájmy? Naši rodiče, že budou na třetím místě, tedy po dětech? Dohodli jsme si pořadí vztahů a jsme odhodláni žít i podle zásad předchozí otázky?

Dokážeme být v rámci lásky kritičtí bez vzájemného obviňování?

3. Shodneme se v otázkách, které se týkají plánování rodičovství? Tedy jak přístupu k přirozeným metodám, tak k antikoncepci, za dostatečné informovanosti o nich. Dále na přibližném počtu dětí a na řešení problému případných nechtěných těhotenství? Zde si třeba připomenout dvě věci: jednak že neshoda u zásadních bodů otázky vede k disharmonii v manželství a jednak že zlé řešení odvádí od šťastného, spokojeného života.

4. Snažíme se vidět druhého v opravdové realitě? Tedy poznat ho takového, jaký skutečně je? Známe ho i ve všedním životě? Víme, jaké bývají projevy jeho afekce, jak se chová ve stresových či jiných těžkých situacích?

5. Budou se naše temperamenty doplňovat? Předpokládáme přitom, že se můžeme vzájemně vidět spíše v lepším světle?

6. Dokážeme být tolerantní a dívat se na problémy i očima partnera? Jsme snášenliví, schopní akceptování druhého, zvláště i v případě odlišnosti ve víře a duchovní potřebě?

7. Má můj partner dostatek sebevědomí, prosazuje se bez agresivních sklonů, váží si svého dobra i druhých lidí a projevujeme si vzájemnou úctu? Tyto vlastnosti společně odhalují asertivitu a dávají naději na růst pevné lásky. U koho je láska orientací charakteru, u toho se projevuje v postoji ke všem li dem. To svědčí o schopnosti trvalé lásky i v manželství.

8. Důvěřujeme si, jsme vzájemně otevření a upřímní? Láskyplná důvěra neznamená zahlcování svými emocemi, které působí na vztah negativně. Jde ale o to, že na druhou stranu sp olu mluví me pravdivě a bez obav o svých pocitech. Toto sdělování je pro šťastné manželství důležité a musí se ve vztahu projevit již předem.

9. Máme potřebný smysl pro humor a umíme se zasmát i vlastním chybám? Nebereme všechno příliš vážně a umíme se uvolňovat, abychom tak mohli vyzařovat pohodu?

10. Znám dostatečně rodinu svého partnera a její vliv na něho? Není pod vlivem rodičů, s přílišnou citovou vazbou k některému z nich? Dokážu přijmout představu, že by se manžel mohl ke mně chovat jako jeh o otec k matce (a představu manželky v obrazu životního postoje matky)? Jde o stopy, které zanechává životní prostředí. Ty mohou pocházet i z dalšího rozdílného formování třeba skautskou výchovou či naopak negativní partou. Také reakce na dávné zážitky mohou vtisknout významné stopy.

Otázky v této desítce, pro svůj charakter, po nějaké době známosti již nepředpokládají možnou změnu do svatby. Zatímco ve třetí desítce ke změnám může ještě dojít.

III. Otázky, na které je zapotřebí ještě znát odpověď před definitivním rozhodnutím pro svatbu:

1. Řekli jsme si vše potřebné, co se týče zdraví vlastního i nejbližších příbuzných?

2. Shodujeme se na pořadí životních hodnot a jsme zajedno v otázkách společného životního stylu? Pořadí hodnot ukazuje, čemu dáváme přednost, jací jsme a případně k jaké změně můžeme směřovat. Zvolené hodnoty totiž dále ovlivňují buď k lepšímu nebo k ustrnutí. Setkáváme se s hodnotami typu "míti" (majetek) a "býti" (nějakým) např. odvážným. Také může jít o "postoj" např. k závažné situaci, o prostředí "vytvářené činností" nebo o "zážitky". Jsou i takové jako víra, čisté svědomí, láska v srdci nebo láska sexuální, vysoké konto. S hodnotami souvisí i standard životního stylu a řešení finančních otázek. Obvyklá je dohoda na společné pokladně.

3. Shodneme se v otázce kompetencí, rolí a v tom, že nám oběma přísluší stejná úcta při rozdílném výsadním postavení? (Ženě v jejím mateřství, muži jako nositeli autority a ochránci.)

4. Rozumíme komunikačním návykům partnera a jsme přesvědčeni, že i nadále se bude naše mluva zaměřovat na porozumění a nikoliv na porážení druhého? Uvědomujeme si naše rozdílnosti ve vyjadřování i v souvislosti s mnohdy odlišným myšlením? Dokážeme se vždy shodnout na stejném komunikačním stylu?

5. Máme vzáje mnou empatii a snahu citlivě reagovat na potřeby druhého? Jde o schopnost potřebného vcítění se do partnera, vystihnutí jaký je a co potřebuje. Dokážeme to k harmonickému vyladění, např. ve vhodné době být ochotni naslouchat, dát najevo svůj obdiv nebo povzbudit či podobně?

6. Máme dostatek společných zájmů a budeme si rozumět, i co se týče přátelských vztahů? Lze očekávat pozitivní přínos, nepůjde o protichůdné zájmy? Shodneme se i svou večerní nebo ranní aktivností?

7. Máme reálné vyhlídky na soukromé bydlení? Je zapotřebí mít jistotu, že případné bydlení u rodičů nebo v jejich blízkosti neohrozí náš soulad.

8. Jsme odhodláni k vzájemné odevzdanosti a k přijímání jeden druhého i s jeho nedostatky? A to i tehdy, kdyby došlo ke značnému snížení schopností manželského partnera? Jsem ochoten i k oběti?

9. Umíme si odpouštět, aniž by v někom z nás přetrval pocit ukřivděnosti? Pro tuto odpověď je nezbytná praxe, a tedy i potřebná délka známosti pro zkoušku.

10. Jsme rozhodnuti k věrnosti se vším, co k ní patří? Tedy, že budeme trvale vzájemně sdílní a láskou budeme posilovat svou vůli k věrnosti, že druhého nikdy "neodepíšeme", že v něj nepřestaneme věřit, že před vzájemnou láskou nedáme přednost žádným jiným formám erotiky, protože i porno ničí intim ní vztahy.

Pokud jste odpovídali pravdivě na první desítku otázek "ne", a na ostatní "ano", gratuluji vám k nalezení partnera, se kterým máte předpoklad skutečně šťastného života. Menší rozdíly v posledních dvou desítkách otázek nemusí ještě znamenat neschopnost dosažení tohoto cíle. Vždyť svým úsilím o sjednocení vlastního života s tím, jaký by měl být podle otázek, by šťastného soužití mohli dosáhnout i manželé, kterým chybí. Jste-li svobodní, nikdy nepředpokládejte, že k této proměně dojde po svatbě, pak by to bylo těžší a každý to nedokáže, proto neriskujte.

Ukázka z  2. dílu: NOVÝ ŽIVOT  

z trilogie “Tajemství šťastného manželství”

V tomto dílu jsme se pod pojmem “ Nový život” zabývali problematikou vzniku lidského života a sledovali jeho počátky. Nový život však začíná každý, kdo opouští starý zaběhlý styl života. Ať už proto, že jej považuje za nevyhovující a hledá šťastnější způsob života na který ukazuje 1. díl, nebo je jeho změna dána jinými fa k tory. Jedním z nich je skutečnost, že manželství je obohaceno o dítě a utvořila se rodina.

Na otázku “Co znamená rodina?” odpovídají děti z funkčních rodin takto:

- “Mám si s kým hrát a také si mohu s mamkou nebo s taťkou povídat o čem chci.”

- “Je nám do bře, když jsme pohromadě, a když je někdo moc daleko nebo má třeba z něčeho obavy, tak ostatní na něj myslí.” - Takže třeba zkouška jednoho je také starostí ostatních. - “Tak nějak. Znamená to nebýt sám a vědět, že rodiče tě mají rádi a když něco zkazíš a pomohou ti.”

- “Když jsem daleko na táboře onemocněl, táta za mnou letěl letadlem, pak jel autobusem a ještě sehnal auto, které ho dovezlo až do tábora. Pak mě pohladil a dal teploměr.”

- “To znamená mít bezva tátu a mámu, kteří se mají rádi a také sourozence, s nimiž mohu i zápasit. A čím je nás víc, tím je víc radosti, oslav, dárků, zábavy.”

Jedináček z méně funkční rodiny toho moc pozitivního o rodině neřekne. Na otázku, co se mu v jejich rodině líbí, jmenuje televizi, počítač, případně živočicha, které ho mají doma..

Je pravdou, že štěstí spočívá ve vnímání jednotlivých podnětů k radosti. K naplnění života nám ale nestačí zakusit pocit štěstí jen v některých okamžicích. Štěstí má být zakotveno a prožíváno v samé podstatě našeho života a pomáhat nám překlenout nepříznivá období. To můžeme pozorovat i z vyjádření dětí. Jejich štěstí je závislé na rodinném životě. Ale i štěstí dospělých záleží v téže rodinné spokojenosti, v jejich rodinném životě, který i přes těžkosti a oběti může být radostný a spokojený .

Člověk je v první řadě tvor společenský, a proto i jeho potřeba štěstí má dimenze společenské, přestože si to vlivem svého vlastního ega vždy neuvědomuje. Bible hned ve své první kapitole mluví o tom, že člověk je jako muž a žena stvořen k obrazu Božímu a k vytváření rodiny. Jde o upozornění na lidskou podstatu, která není jen tělesného charakteru, ale také duchovního a duševního. Pokud se štěstí netýká i těchto složek, je to štěstí omezené. Hovor zaměřený na tuto stránku člověka si necháme do třetího díl u s názvem: Na vlnách transcendence.

Založení rodiny po vstupu do manželství přestalo být běžným jevem. Mnoho žen či dívek otěhotní před vstupem do manželství. Přibývá bezdětných párů, neúplných rodin i rodin s vážně narušenými vztahy. Dítě však potřebuje mámu i tátu nejen jako dárce života a živitele, ale potřebuje cítit jejich lásku a ochranu, potřebuje je i jako první učitele, kteří napomáhají rozvíjet jeho schopnosti a potřebuje je jako příklad lásky i jako vzor ženské a mužské životní role. Také potře b uje sourozence jako společníky a pomocníky jeho výchovy. To, co člověk může získat ve společenství vlastní rodiny je jiným způsobem nenahraditelné. Jak již bylo uvedeno, člověk je ovlivňován od samého svého počátku vztahy jeho blízkých. Potřebuje-li lásku už před svým narozením, ještě více potřebuje cítit její projevy po vstupu do tohoto světa. Nemá jen tělesné potřeby, ale i psychické. Získat vědomosti je snadnější než mít správný postoj k rodičovskému poslání. Nestačí touha po dítěti, ta může sama o sobě být zaměřena i egoisticky. Jako touha někoho vlastnit, vychovávat, řídit ho.

Potřebujeme vidět příběhy radostného života, které by nám pomáhaly dodávat nadšení a odvahu i pro vytváření početnějších rodin. To, co nám dosud předváděla o rodinném životě televize, to nám je nedá. Rodinný život má budoucnost jen ve větší a stálejší lásce. V takové, která podle nejrozšířenější knihy na světě, “je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráž d it, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždy se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv vydrží, věří, má naději, vytrvá a nikdy nezanikne.”

Ukázka z  3. dílu: Na vlnách transcendence

z trilogie “Tajemství šťastného manželství”

Povolání k rodičovství

Dítě je darem a zároveň svěřeným úkolem od Boha. Stejně jako my má nejen tělo, ale i duši a ducha. Tyto tři lidské složky mají být v souladu s jejich původním záměrem daným Stvořitelem. A proto je zapotřebí usilovat o to, aby byly rozvíjeny k obrazu Božímu. Neměli bychom na to zapomínat. Duch i duše dítěte je podobně jako jeho tělo citlivější, zranění jsou bolestivější. To, co v období vývoje prožívá, může zanechat stopy, které se objeví v pozdějších negati v ních projevech, až dítě dospěje. Nejkritičtějším obdobím je předškolní věk. Při zásadně špatném rodičovském přístupu může dojít až k deformaci dítěte.

Povolání k manželství, až na výjimky, nese sebou i povolání k rodičovství. “Úkol vychovávat sahá svými ko řeny do základního povolání manželů účastnících se na stvořitelském Božím díle. Tím, že v lásce a z lásky dávají život nové lidské osobě, která má v sobě povolání k růstu a vývoji, berou rodiče na sebe úkol účinně jí pomáhat, aby mohla žít plně lidským ži votem” (FC 36). My jako rodiče máme největší předpoklady k úspěšnému výchovnému působení. Musí nám jít o to, aby z našich dětí vyrůstaly šťastné Boží děti, aby to byly harmonické osobnosti. A proto musíme chtít žít tak, abychom pro ně byli tím, čím být máme. Abychom byli rodiči, kteří prožívají Boží přítomnost a láskyplným vedením vychovávají své děti, především tím jak spolu žijí, k dobrému, radostnému životu. Nemohou být šťastní manželé, kteří by měli nešťastné děti.

Má-li duchovní život tak velký význam, pak opravdové štěstí našeho manželství bude závislé i na tom, zda a jak své děti připravíme ke společnému životu s Bohem. Zdá se nemožné návod k plnění tohoto úkolu vtěsnat do jediné kapitoly. To, co zde je dále uvedeno, je podobno “zpakovanému” záznamu n a disketě, který se musí po vložení do počítače dále “rozbalit”, aby byl čitelný. Podobně je třeba zacházet s touto knížkou: Vložit ji do počítače své mysli a všechno to zpakované rozbalit v souboru “svého srdce” tak, aby to bylo čitelné ve vašem životě i p ro ostatní. Nezbytnou věcí pro funkční schopnosti počítače je elektrický proud. Člověk k rozvinutí svých nejlepších funkčních schopností potřebuje sílu Ducha svatého. Pokud by se nedbalo na tyto rady a obsah knížky zůstal zpakovaný a sloužil by např. jako dekorace ve vaší knihovně, bylo by škoda vynaložených financí.

1. “Stále být pod vlivem Ducha svatého (“být pod proudem”)”. Předpoklad: s tálé úsilí žít v Boží milosti. Hřích znamená zkratování. Zálibu ve hříchu můžeme při přirovnání k činnosti počítače vidět jako nejhorší zavirování. Je třeba vše z počítače vymazat, přeformátovat “harddisk” (“srdce”) a znovu nainstalovat programy. - Udělat vše potřebné k obnově vztahu s nejvýš svatým Bohem.

U počítače jako pomoc proti zavirování a zničení programů využíváme tzv. “antivirový program”. Náš duchovní život potřebuje podobně takový ochranný program - je jím naše svědomí. Aby nám antivirový program pomohl, musí jednak obsahovat testy na všechny aktuální viry a pak pomocí něj musíme kontrolovat ze světa přinesené diskety. Stejně tak naše svědomí potřebuje správné testovací schopnosti, správné nasměrování a rovněž na něm každý večer potřebujeme “projet” záznam všeho, čím prošla naše duše, zjist i t co jí ublížilo. Dokonalá lítost je tím pravým programem ničícím naše chyby. Denní zpytování svědomí a častější svatá zpověď nám pomohou k citlivým reakcím, k uvědomění si, jak riskantní je nebojovat s pokušením a naučí nás používat modlitbu jako zbraň. Z pytování svědomí je předstoupením před Boha a souvisí tedy s modlitbou. Měli bychom se naučit zařazovat je ke společným večerním modlitbám v rodině. Vlastními prosbami o odpuštění budeme učit své děti vypořádat se se slabostmi života a učit děti pokoře. Z d e se nabízí možnost ukazovat jakými chceme být a nabízí se šance vzbuzovat i u dětí touhu toho dosáhnout. Životem modlitby se tato zásada dále rozvíjí. Jde o důvěrné otevírání se Bohu, o poznávání jeho vůle a o radost z jeho společenství, doplňovanou chvá l ením jeho díla a jeho velebnosti, vyzařující lásku.

Zakládá se na těchto čtyřech pravidlech:

A. Všechen svůj čas, veškerou svou činnost naplňovat láskou.

B. Mít správné pořadí vztahů, pro které žiji. Na prvním místě je Bůh (tím, že jej miluji nade všechno, čerpám lásku ke všem, protože on všechny miluje láskou dokonalou). Na druhém místě je manželský partner a na třetím jsou naše děti (těm musíme věnovat hodně času, protože to je nejlepší výchovnou m etodou). Pak teprve následují ostatní vztahy k dalším lidem, vztah k práci, skrze kterou získávám materiální zajištění rodiny. Vztahy k politice, ke kultuře a k osobním zálibám naposled.

C. Správná volba toho, čemu je čas právě věnován. Bible říká: “Všechno má svůj čas!” - “Veškeré dění pod nebem má svůj čas” (Kaz 3,1). Zde třeba mít na paměti: měnící se pořadí potřeb, stálé pořadí vztahů i pořadí hodnot.

D. Žít v přítomnosti. To znamená, když se věnujeme dětem, tak se věnujeme dětem; když mluvíme tak mluvíme; když nasloucháme svému partnerovi, tak mu nasloucháme, když pracujeme, tak pracujeme, když odpočíváme, tak odpočíváme a podobně. Nikoliv, že bychom dělali jednu věc a mysleli na jinou, ale dělejme to, co děláme, bez soustředění na to, co bude potom, n e bo co mělo být dříve. Jen tak to budeme schopni dělat s potřebnou láskou a láska je hodnotou potřebnou pro šťastný život.

Dělám-li vše podle potřeby a jak to ode mne Bůh očekává, pak potřebný čas mám. Je zvlášť důležité, aby náš čas věnovaný dětem, obsahoval mnoho mateřské a otcovské lásky. Promarněný a ztracený je ten čas, který je žitý bez lásky. Šťastná rodina stojí na vzájemné lásce otce a matky. Apoštol Pavel říká, že jejich láska má být obrazem vztahu lásky Krista k církvi a naopak: “V poddanosti ke K ristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Muži milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil...” (Ef 5,21-23.25 n).

3. “Seznamovat své děti s Božím slovem a svým příkladem je učit prakticky žít (uvádět v život) to, co učí Ježíš Kristus.” To obsahuje modlitbu i v podobě rozjímání. Zamýšlíme se nad textem a rozvažujeme, co nám Ježíš těmi slovy chce říci k naši současné situaci; následně si děláme předsevzetí. Doplňkem by mohl být i příklad vhodného světce.

Malé děti rády slyší opakovaně stejná vyprávění, která je zaujala, která si tak osvojují a znovu prožívají. Třeba i se zavřenýma očima, aby si děj lépe představily. Rády si prohlíží obrázky, zvláště pokud o nich některý z rodičů současně vypráví. Přitom se rozvíjí uvažování dítěte. A to jsou způsoby, kterými lze malému dítěti zprostředkovávat náboženské příběhy a vlastně je učit rozjímavé modlitbě. Vůbec nevadí, když s i dítě chce hrát na to, co vidí a slyší v kostele, nebo slyšelo ve vašem vyprávění z náboženských témat. K takové hře dokáže použít i kostky. Hrou si vše “ohmatává” a uvažuje o tom. Hra je pro něj prostředkem k využití zevních smyslů pro vnitřní přijetí p r avdy. Dítě bere hru jako skutečný děj, při němž se chce více dozvědět.

Praktikování Božího slova lze dále rozvíjet tím, že s dětmi bereme Pána Ježíše za autoritativního člena své rodiny. Rozhodování týkající se rodinného života posuzujeme z pohledu “co se líbí Ježíši”. Případně jak by asi jednala ta, která mu nejvíce rozumí - jeho Matka Maria v naší situaci.

4. “Vědět jak si poradit v tíživé situaci.” Námořníci vysílají SOS, hospodští klienti nadávají, příliš sebevědomí cholerici zuří, nevěřící flegmatici “hází flintu do žita” ap. Prakticky žijící křesťané vědí, že nic je neodlučuje od Boží lásky (srov. Řím 8,35-39), že v žádné situaci nejsou sami. Připomínají si slova Pána Ježíše: “...já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku” (Mt 28,20). Navíc máme od Boha každý svého strážného anděla. Tuto zásadu bychom mohli nazvat: Pravidlo pro pomoc v nouzi.

Učme své děti s důvěrou se obracet na strážného anděla, hovořit k němu a žít s jeho pomocí. Je známo, že papež Jan XXIII., žil v důvěrném vztahu se svým strážným andělem. Prostě a přirozeně o něm hovořil a všeobecně propagoval úctu ke strážným andělům. Již před zvolením za papeže co by nuncius uvedl v jednom dopise: “Když musím navštívit nějakou důležitou osobnost, abych s ní jednal o záležitostech Apoš t olského stolce, vyzvu svého anděla, aby se on dohodl s andělem oné vysoce postavené osoby, že na ni bude příznivě působit.”

Kdo svému andělu důvěřuje, svěřuje se mu, může zakusit i jeho zázračnou pomoc, podobně jak je tomu v následujícím příběhu ze života, který se stal v minulém desetiletí. V podchodu pod nádražím, nazývaném “Myší díra”, chtěli dva násilníci přepadnout ženu, která jím bude procházet. Touto cestou se vracela z noční služby jedna zdravotní sestra. Jakmile tyto dva muže zahlédla, dostala st r ach a jak byla zvyklá začala se modlit ke svému strážnému andělu. Viděla, že jim neunikla, ale ti dva se k ní více nepřiblížili. U východu zaslechla zezadu křik a volání o pomoc. Ti dva napadli osobu, která jako další vešla do podchodu. Zdravotní sestra v y užila blízkého telefonního automatu a na čísle 158 ohlásila přepadení za jejími zády. Rychlým zásahem byli oba násilníci dopadeni. K výslechu a k sepsání protokolu musela jako svědek i zdravotní sestra. Ptali se jí, kdo to byl ten zdatný muž v bílých kalhotech a v bílém tričku, který ji doprovázel a kvůli kterému ji ti dva nepřepadli. Ona však vypověděla, co věděla, že s ní žádný člověk nešel. Museli vidět anděla, kterému vděčila za svoji ochranu.

Ve viditelné podobě se andělé ukazovali jak po boku některých světců, např. králi Jindřichovi po boku svatého Václava, tak i jim osobně. Svého strážného anděla vídala Františka Římská. Stanislavu Kostkovi podával anděl svaté přijímání. Františkovi, Lucii a Hyacintě z Fatimy se dříve než P. Maria, zjevoval anděl, k t erý je poučoval a také jim podával svaté přijimání. Rovněž Bible nám nejednou popisuje zviditelnění anděla. V knize Tóbijáš je viditelným průvodcem a ochráncem na cestě archanděl Rafael.

Nikdo není zavázán věřit soukromým zjevením někoho druhého, ale vězte, že ve víře, “na vlnách transcendence”, jsou řešení, která sice nevidíme, ale mohou nám být k dispozici. Učme své děti jak jednat v tíživých situacích nejen podle fyzických možností, ale i podle možností víry.

5. “Vytvářet důvěrné společenství jednoty a l ásky.” Láska rodičů má být pro dítě obrazem lásky Boží. Má být radostnou zkušeností, že je s ním někdo, kdo ho má rád a kdo mu poskytuje bezpečí i všechno, co potřebuje. Každé dítě je potřeba přijmout a milovat takové jaké je. I když nesplňuje naše představy, i když je zcela jiné než jsme je chtěli mít. I za toto dítě se staví Kristus (srov Mt18,5). Postupně je zapotřebí ve stále větší míře vést věku dětí přiměřené vzájemné hovory, při kterých je nutné, aby se rodiče otevírali dětem a děti rodičům. Je to z p ůsob umožňující vyřešení problémů.

U dětí je zapotřebí budovat sebedůvěru i důvěru v Boha. Nesmíme je zesměšňovat nebo znevažovat. Chovaly by se tak potom ke druhým lidem. Nesnižujme je, ale chvalme. Kde se více chválí, tam se radostněji žije. Nezapomínejme, že láska vždy dokáže najít něco, za co může chválit, čím dokáže povzbudit.

Bible nás učí, že moudrost je důležitým darem od Boha. Bez ní není opravdové dokonalosti (srov Mdr 9,6), bez její přítomnosti není ani opravdu šťastného manželství. Vyprošujme si moudrost. “v šem, kdo dychtí po jejím poznání, sama vychází vstříc” (Mdr 6,13). “Ústa spravedlivého plodí moudrost. Rty spravedlivého vědí, v čem má Bůh zalíbení, kdežto ústa svévolníků znají jen proradnost” (Př 10,31-32).

Spravedlivé je milovat Boha nadevšechno a milovat blížního jako sám sebe (srov Mt 22,37-39). Je to řád, kterému se člověk potřebuje od malička učit. V prostředí lásky si potřebuje zvykat na určitá pravidla. Děti potřebují vidět, že i rodiče se podřizují pravidlům. Tak se učí chápat city a potřeby druhých a brát na ně ohled. Sami musíme jednat s vědomím, že ani dětem ani sobě nemůžeme všechno dovolit.

Správná výchova, vyžaduje určit dopředu, co se bude požadovat a vyhýbat se nesplnitelným požadavkům. Dítě také samozřejmě potřebuje dosahovat uplatnění svých názorů a kde je to možné, je potřeba na to pamatovat. Omezování (zejména začne-li se později) je možné jen ve stálém procesu a po malých krůčcích. Tím vším se předchází konfliktům a skutečné ne p oslušnosti dětí. Dále je třeba dělat velký rozdíl mezi skutečným vzdorem dítěte a jeho nezodpovědným jednáním, jednáním nevyspělého dítěte. Vzdorující dítě potřebuje poznat, že svým vzdorem ničeho nedosáhne.

Po konfliktu s následným trestem je potřeba, aby dítě cítilo, že je zase všechno v pořádku, aby cítilo ujištění, že ho máme rádi. Také je užitečné s malým dítětem se pomodlit, “jít s tím před Boha” s prosbou, aby i on odpustil či s děkováním za odpuštění. A tak prožívat další radost.

Láska znamená trpělivost, obětavost, rozdávání se. To je výchova příkladem. Naše jednání je předpokladem k tomu, aby naše děti dokázaly jednat podobně. Týká se to jak vztahů k lidem, tak života z víry. Podle řádu vývoje by se měly stávat lepšími než jsme my. To mohou jenom s Bohem, o kterém vědí, že je nesmírně miluje. Tato pravda je jakýmsi základem ctností. Je důvodem být nesobecký, štědrý, osvojovat si zodpovědnost, ovládat se. Ježíš říká: “Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec” (Mt 5,48). Bůh učí své děti, aby raději sloužily, než aby jim bylo posluhováno. Ježíš sám na sobě ukazuje co učí. “Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vašim služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé” (Mt 20,26-28). Zde vidíme jak moc potřebujeme pokorné srdce. Takové srdce se soustřeďuje na to, co je povinno Bohu, zatímco vzdorující člověk má před očima jen to, čím jsou ostatní povinni jemu.

Chceme-li, aby naše děti byly lepší než my, měli bychom se za ně modlit. O tom, jak je účinná společná modlitba matek za děti svědčí příběh z italské vesnice Lu (leží 50 km od Turína). Udává se, že má sotva 3.000 obyvatel. Hodně matek v Lu mělo ve svém srdci přání, aby některé z jejich dětí objevily v sobě povolání ke kněžství nebo k řeholnímu životu. Domluvily se spolu a na ten úmysl přijímaly vždy o první neděli v měsíci svaté přijímání a po mši svaté se společně p omodlily za své děti a za jejich povolání k duchovnímu životu. Díky jejich důvěryplné modlitbě a otevřenosti nastala v jejich rodinách hluboká atmosféra radostné křesťanské zbožnosti. A ještě něco. Z jejich modliteb v této vesnici vyrostlo 323 povolání ke kněžství a k řeholnímu životu. Povolání, která mění svět k lepšímu, přispívají k míru a ke skutečně šťastnému životu, který naplňuje srdce radostí.

Ozdobou všech ctností je radost. Znovu si připomeňme, že se máme stále radovat v Pánu, že to patří k lásce. Naše rodiny potřebují být bohaté na radost, aby ji byly s to rozdávat. Aby obohacovaly svět, který může mít úspěchy a radovánky, ale kterému chybí duchovní radost.

Přáním radosti ze života, radostí ze šťastného manželství a šťastné rodiny, končí tato kniha. A končí i prosbou: “Neste radost dál, neste ji celému světu a s Boží pomocí ho proměňujte v to, čím má být.”