ŽIVOT PŘED NAROZENÍM
Duševní a tělesný vývoj dítěte v matčině těle

Kdy začíná být člověk člověkem? To je otázka, kterou se nejen rodiče, ale také filozofové zabývají od nepaměti. Nové poznatky o vývoji dítěte v děloze nám osvětlují první fáze jeho života. Mnohem dříve, než jsme se doposud domnívali, se rozvíjejí smysly ještě nenarozeného dítěte a také mnohem dříve se rozvíjejí jemné struktury a schopnosti mozku. A co je pro budoucí rodiče obzvlášť důležité: již v děloze se vytvářejí první vztahy dítěte k rodičům.

Odpradávna se také lidé zabývají otázkou, zda má plod svou vlastní duši. Vyjádřeno moderněji: co dítě zažívá a jaké podněty přijímá ještě předtím, než přijde na svět.

Kdy vlastně člověk začíná žít? Není to tak dávno, kdy panovala domněnka, že nenarozené dítě je většinu času v mateřském lůně něco necitlivé a hluché k vnějším impulsům. Ještě dnes si mnozí představují dítě v prvních fázích jeho skrytého života jako hromadu buněk.

Ještě před několika lety panoval názor, že embryo prochází v první fázi vývojovými stádii, která jsou podobná zvířecím. Vědec Ernst Haeckel obhajoval v roce 1866 ve svém tzv. "biogenetickém zákoně" představu, že si člověk zopakuje během svého individuálního vývoje ve zkrácené formě všechna po sobě jdoucí stadia evoluce, tedy historii vývoje lidstva. To by znamenalo, že prochází např. vývojem od ryb k obojživelníkům atd.

I když se nám to zdá být nepochopitelné, funguje v embryu už při velikosti necelých dvou milimetrů jeho vlastní mozek, který řídí jeho další vývoj. Když měří tři a půl milimetru, což odpovídá stáří asi 25 dní, má všechny orgány: srdce, kůži, centrální nervový systém, játra, plíce, střeva a pohlavní orgány.

Mnohé poznatky o životě nenarozeného dítěte jsme se dověděli teprve v posledních letech díky modernímu výzkumu pomocí elektronových mikroskopů, ultrazvuku a endoskopie, což je přímé pozorování dítěte v děloze pomocí speciálního snímacího čidla. Jsou to pozoruhodné skutečnosti, které zcela mění naše představy o životě dítěte v mateřském lůně.

Život člověka začíná v okamžiku splynutí zralého ženského vajíčka s mužským semenem. Od té chvíle začíná nepřetržitý vývoj, který končí až smrtí. Je neustálý. Nic se neděje bez přípravy, nic se neděje bez následků. Porod je jen přechodem.

Již od prvních dnů, kdy se zárodek zvaný blastocysta doslova zahnízdí ve sliznici dělohy a sroste s tělem matky, je přímo napojen na její látkovou výměnu. Takto je vyživován a od tohoto okamžiku už se vyvíjí mezi matkou a dítětem první vztahy, které jsou velmi důležité pro další zdravý vývoj dítěte. Embryo se začíná podílet na všem, co ovlivňuje jeho matku a odráží se na něm všechno, co ona zažívá: radost, vzrušení, strach a starosti atd. To vše se odráží v rytmu srdečního pulsu, odtud se to přenáší do krevního oběhu a do látek, které pak proudí celým tělem, včetně malého embrya.

Dnes víme, že všechny duševní zážitky se odráží i v tělesných reakcích. Když se lekneme, bije srdce rychleji, když máme strach, polije nás pot. Tyto reakce jsou vyvolány hormony, které tělo v okamžicích intenzivního prožívání produkuje a pouští do krve. Z matčina těla tak maličké tělíčko automaticky zachycuje signály pocitů a zážitků.

Ve třetím týdnu života začíná zvlášť dramatický vývoj embrya. Kolem 15. dne se objeví první žíly. O několik dnů později se vytvoří malé rozvětvení, které je nesmírně důležité. V prsou asi 1,7 mm velkého embrya se totiž spojí dvě takovéto žilky a vytvoří tak srdce. To se děje v době, kdy se po vynechání menstruace žena nechá vyšetřit, zda čeká dítě.

Vidíme, jak do sebe v prenatálním růstu všechny procesy pozoruhodně zapadají. Jeden umožňuje vznik druhého a všechny vznikající orgány se ve svém vývoji vzájemně podporují. Na začátku se rychle vyvíjejí především srdce a mozek. Tvoří tzv. první tělesně-duševní jednotku. Později jsou růstové procesy stále rozmanitější a také jejich vzájemné ovlivňování je složitější. Všechno, co vznikne, je okamžitě používáno, i když ve stadiu ještě nedokončeného vývoje. To také znamená, že všechny naše schopnosti se rozvíjejí už dlouho před porodem.

Zázrak tohoto vývoje lze nejlépe ukázat na růstu paže a ruky. Podobně jako u srdce se také zde vše děje v těžko představitelné rychlosti. Kolem 28. dne jsou už viditelné pažní výrůstky, tzv. končetinové pupeny. Jsou to dvě malé boule na těle. O tři dny později se začínají prodlužovat. Za další dva dny jsou opět delší a začínají se tvořit plošky budoucích dlaní. Již lze také rozeznat části paže a ruky. Kolem 41. dne se objevují prstíky a jsou vidět i lokty a pažní kosti. Celý vývoj našeho složitého uchopovacího systému, který je v těsném spojení s rozumem a řečí, trvá asi 14 dní.

Když človíček dokončí svůj embryonální vývoj, tedy asi po osmi týdnech, je jeho tělo vlastně vytvořeno. Je tu už vše: ruce, nohy, vnitřní orgány, pohlavní orgány, oční víčka, prsní bradavky. Plod je velký asi 3 cm. Doteky okolo úst už začíná cítit. Začínají se vyvíjet i jeho čichové a chuťové smysly. Má už co chutnat - je tu nasládlá plodová voda, ve které plave. Začíná fungovat jeho smysl pro rovnováhu a rozvíjí se i sluch, takže o několik týdnů později může slyšet hlasy svých rodičů.

V devátém týdnu se podstatně zdokonaluje schopnost dítěte zaznamenávat vlivy svého okolí v matčině břiše a také schopnost pohybovat se. Na jemný dotyk na rty už reaguje pohyby celého těla. Na dotek dlaně se dokonce i prsty pokoušejí o pohyb. To je první znak uchopovacího reflexu, který lze pozorovat krátce po porodu. Oční víčka jsou už také citlivá. Na dotek v jejich oblasti reaguje plod pohybem očí.

Nenarozené dítě toho dokáže pochopitelně víc než jen reagovat, dokáže víc než jen plnit předem naplánovaný genetický program. Umí vyvíjet vlastní činnost, která se stále přizpůsobuje jeho okolí a tím se zlepšuje.

Především od druhé třetiny dozrávání, tedy asi od 10. týdne, kdy je plod asi 6 cm velký, má na rozvoj schopností dítěte stále větší vliv okolí a zkušenosti. Je to pochopitelné, neboť se stále více uplatňuje jeho smyslové vnímání. Obzvlášť rychle se vyvíjí hmat: na konci třetího měsíce je už značná část těla citlivá na dotek. Tyto doteky cítí dítě při svých vlastních pohybech a otáčení, podobně jako cítí pohyby matky nebo dotýká-li se matka svého vlastního těla. Pokaždé, když kůže plodu zachytí takový dotekový signál, předá ho do mozku. Ten signál zpracovává a posílá dále. Každý dotekový signál pomáhá rozvíjet mozek a jeho vyšší schopnosti. Kromě toho potřebuje plod zažívat doteky pro harmonický rozvoj nervového systému a jeho rovnováhu. O tu se stará jak orgán ve vnitřním uchu, tak i tzv. labyrint, jehož pomocí se dítě orientuje podle zemské přitažlivosti. Zprávy z labyrintu pak zpracovávají příslušná mozková centra.

Podobně jako hmat, má důležitý význam i smysl pro rovnováhu. Proto může matka dítěti při tomto vývoji pomoci vlastním pohybem, vycházkami a prací, protože touto činností podporuje rozvoj dítěte. Hmat a rovnováha jsou podněcovány signály a informacemi, které plod zachycuje svaly a klouby.

Každá činnost malého plodu je velmi složitá a mnohostranná. Vždy jsou totiž zároveň zapojeny smysly a pohybové schopnosti. Tyto síly ovšem nepůsobí nekoordinovaně. Mohou být užitečné jen tehdy, když působí ve smysluplném řádu. Takový řád vzniká tím, že mozek odděluje impulsy podněcující od impulsů tlumících. Správné rozlišení impulsů je pro plod stejně důležité jako později pro dítě nebo dospělého člověka. Řídí každé nejnepatrnější jednání: zda strčíme palec do úst, jestli vezmeme do ruky tužku, půjdeme hrát tenis nebo třeba opravovat televizor. Jen tehdy, když si toto plně uvědomíme, pochopíme, proč má mozek novorozeněte již tak široce rozvětvenou síť. Také pochopíme, že rozvoj jeho vnímání pokračuje tak úžasně rychle proto, že všechny smysly mohou pracovat už v mateřském lůně. Tím je dítě vybaveno pro specificky lidský život.

Ještě jednou si ujasněme: pohyb je jednou z nejranějších schopností plodu. Pohyb je spolu se zdokonalováním smyslů také výrazem jeho duševního rozvoje. Představuje u člověka i u zvířete první prostředek bezeslovného dorozumívání. Pochopíme-li tuto souvislost, lépe poznáme také velký význam, který pohyb a schopnost vnímání mají v duševním a sociálním rozvoji dítěte a také v pozdějším vývoji.

Je pozoruhodné, jaké pokroky dělá plod mezi 9. a 12. týdnem díky společnému působení svých schopností. Pocítí-li dotek na čelo, reaguje na něj otočením hlavy, aby se tomuto rušení vyhnul. Dokáže ho už přitom zkrabatit nebo varovně zvednout obočí.

Proporce plodu, který už nemá hlavičku tak přitlačenou k tělu jako embryo, se stále více podobají dítěti a jeho obličej je stále výraznější a hezčí. Při pozorné prohlídce se dá už v 10. nebo 11. týdnu rozeznat pohlaví.

Při doteku na ústa dítě už ve 12. týdnu pozvedne horní ret. Na tváři se objeví něco jako úsměv. Je to vlastně první sací reflex. Mezitím se k sání nepřipravují jen rty, ale i celá ústa. Zatím dítě polyká jen trochu plodové vody a hodnotí v ní obsažené látky. Tato tekutina, ve které plod zpočátku volně plave, neboť je spojen s choriem, později placentou, jen pupeční šňůrou, má pro vývoj dítěte následující význam: umožňuje pravidelný růst, zabraňuje srůstu dítěte s plodovým měchýřem, chrání proti nárazům, stará se o stejnoměrnou teplotu a podporuje volný pohyb, neboť přitažlivost zemská ve vodě tolik nepůsobí.

Začíná čtvrtý měsíc a s ním přicházejí některé důležité změny v životě dítěte. Od nynějška bude zásobován kyslíkem a výživnými látkami jen skrze mateřský koláč, placentu, která je ve 4. měsíci silná asi 8 cm. Ve skrčené poloze přibližně 14 cm velké tělíčko začíná fungovat jako samostatný, i když na matčině organismu závislý systém. Také krevní oběh už je uzavřený. Ve 4. měsíci přečerpá srdce plodu už 30 litrů krve za den. Při narození to bude asi 350 litrů. Největší novinkou je to, že si dítě vyvinulo vlastní regulaci. Jeho tělo už dokáže zvládnout a vyrovnat se s problémy látkové výměny, kterým je vystaveno např. tím, že je matka nemocná nebo příliš unavená.

Se vším se ale dítě vyrovnat nedokáže. Je bezmocné proti nedostatku kyslíku, což se může stát tehdy, když je matka vystavena silným psychickým zátěžím, ale především když kouří. Bezmocné je také proti zárodkům nemoci, např. když je matka nakažena toxoplasmózou nebo zarděnkami. Je bezbranné také proti vrozené vlastnosti, která brání jeho vývoji nebo proti účinkům škodlivých látek v embryonálním stadiu, které způsobily poruchu růstu.

Takovým rizikům by měla těhotná žena předcházet tím, že nebude kouřit, bude se rozumně stravovat, nosit volnější šaty, nebude pít alkohol a nebude brát žádné léky, kromě situací, kdy je její život ohrožen. Úlohou partnera je postarat se o to, aby se budoucí matka vyvarovala duševních otřesů.

V přítmí dělohy už dítě začíná občas podřimovat. Přitom se stále více přizpůsobuje matce a přejímá její rytmus dne a noci. Mnoho lidí tvrdí, že se jim ve snu vrací situace z prenatálního života. "Mám pocit, jako bych ležel s ohnutými zády a skrčenýma rukama v hnědočerveném přítmí mateřského lůna. Kupodivu je tam dost velký hluk". Tak vypráví o svém snu dospělý člověk. Je to jen představa o tom, jak to vypadá před narozením, nebo je to druh vzpomínek na základě reálné zkušenosti?

Stovky snů dospělých lidí, které byly na základě jejich podrobné těhotenské a porodní anamnézy přezkoumány vzhledem k možnému skutečnému obsahu, každopádně dokazují, že určité zkušenosti učiněné v mateřském těle se nezapomínají. Mohou se znovu později objevit v obrazech, které se dají reálně odpozorovat ze zážitků dospělých lidí. Předporodní pocity se tak přelijí do pozdějších vědomě prožitých zkušeností. Tak se např. zdálo jednomu mladému muži, že seděl skrčený v úzké psí boudě, na kterou kopytem dorážel kůň. Z přezkoumání těhotenství jeho matky se zjistilo, že těsně před porodem spadla ze schodů a natloukla se.

V této vývojové fázi živější činnosti mozku začíná dítě své aktivity určitým způsobem porovnávat a utřiďovat. Určitá činnost a zkušenosti se opakují zcela samostatně, určitá dráždění jako např. cumlání palce vyhledává dítě tehdy, když chce zažít něco příjemného, jiných věcí se naopak snaží vyvarovat.

V posledních měsících před porodem dostává dítě z krve matky skrze placentu důležité obranné látky, např. gamaglobulin a ostatní obranné krvinky, které si matka vybudovala během těhotenství proti nemocím, jako jsou spalničky, spála, černý kašel, neštovice nebo dětská obrna. Ale nejen obranné látky činí dítě schopným života. Rovněž tak důležité jsou pocity, které matka předává svému ještě nenarozenému dítěti. Od nich odvisí nejen jeho pocity v děloze, ale také jeho pozdější duševní a tělesné zdraví.

Horší, než občasná úzkost nebo strach, je matčino odmítání dítěte. Svůj negativní postoj mu může dát značně pocítit tím, že zanedbává své zdraví a tak vědomě či nevědomě uvádí dítě do nebezpečí. Může také vyvolat havarijní situace přehnaným sportováním, zanedbáváním preventivního vyšetření, nošením příliš těsného oblečení nebo škodit dítěti alkoholem, nikotinem či jinou drogou. Často si svého jednání není ani plně vědoma. Dítě však tyto projevy nelásky zaznamenává a jeho vývoj je tím zpomalován nebo dokonce ohrožen. Následky takového negativního postoje se často objeví při porodu nebo v pozdějším chování dítěte.

Devátý měsíc dítěti pořádně přidá na váze. Váží nyní 3 až 3,5 kilogramu a vzpřímené měří 50-52 cm. Získává ještě jednu důležitou schopnost. Na konci svého prenatálního života reaguje na velmi jasné světlo, vržené na dělohu: už vidí! Funguje tedy i jeho poslední smysl.

Porod, konfrontace s vnějším světem, to byl cíl vývoje plodu v ochraně mateřského lůna. Ne tedy vytvoření hotové bytosti, i když se nám to tak v zázračném momentu narození může zdát. Dosavadní vývoj dítěte byl jen přípravou na boj o přežití. To však také záleží na souhře všech schopností, které děťátko dostalo do vínku.

Všechny poznatky, které jsme zde shromáždili a ještě mnoho jiných, poukazují jasně na to, že máme všechny důvody k tomu, abychom plod, stejně jako embryo, považovali za citlivého člověka, který hromadí zkušenosti a potřebuje lásku. To, co zažije v mateřském lůně, ho provází nejen jako nějaký "první cejch" obdobím jeho dětství, ale určí do jisté míry i tendence jeho vývoje v dospělosti.