ČLOVĚKEM OD POČETÍ

   První otázkou v celé kontroverzní diskusi o umělém potratu je: "Je toto lidský život?" nebo "Kdy je to lidský život?". Teprve potom můžeme hovořit o konfliktu mezi právy ženy a právy dítěte. Máme-li na to správně odpovědět, musíme se nejdříve shodnout při argumentaci na významu jednotlivých pojmů.

Definujme pojem "živý"
   Živá bytost roste, vyvíjí se, dospívá a odstraňuje své vlastní odumřelé buňky. "Živý" znamená též, že není "mrtvý".

Definujme pojem "lidský"
   Člověk je jednou z biologických bytostí, která patří k druhu Homo Sapiens. Je jedinečná tím, že proti ostatním bytostem má v každé buňce 46 lidských chromozomů. Není to tedy ani králík, ani mrkev, atd.

Definujme pojem "osoba"
   Osoba se definuje nejméně tuctem různých způsobů, podle oboru, ve kterém ji definujete. V teologii je obvykle pojem "osoba" shodný s pojmem "duše" (pozn. překl.: duše stvořené v okamžiku početí). Zákon USA uznává člověka jako osobnost od porodu. Zákony jiných zemí mají pro uznání osobnosti člověka různé časové hranice. Z hlediska medicíny a přírodních věd je za osobu považována bytost, která je živá, kompletní. Ve filosofii je osoba definována různými způsoby a jejich různými odstíny.
   Naléhavě doporučujeme nepoužívat pojem "osoba" bez jeho předchozí přesné definice; jinak je jakákoli diskuse o "osobě" pošetilostí.

Je to lidský život?
   To je ta otázka, nad kterou je nutno se nejdříve do hloubky zamyslet, o ní diskutovat a teprve potom dát konečnou odpověď. Nelze se jí vyhnout, ani ji odmítnout. Je třeba se postavit tváří v tvář pravdě a poctivě se s ní seznámit. Na této odpovědi stojí celé řešení. Bez jasného definování odpovědi na tuto otázku všechny ostatní úvahy ztrácejí význam. Lze říci, že na ničem jiném de facto nezáleží. Pokud to, co roste v matčině těle, není lidský život, jde-li jen o kus tkáně či shluk buněk, nezaslouží si to příliš mnoho ohledů a úvah a hlavní zájem by mělo být matčino tělesné a duševní zdraví, její sociální zajištění a někdy dokonce i její pohodlí. Avšak je-li to lidský život, pak musíme čelit také druhé otázce: ANO? nebo NE? životu.

Jaká je tedy druhá otázka?
   Je to: "Máme poskytnout v tomto národě stejnou zákonnou ochranu každému člověku od počátku jeho života až po jeho přirozenou smrt?"
   Nebo: "Měli bychom pomocí zákona diskriminovat celé skupiny lidí a to smrtelně?"
   Kapitola 2 se pokouší odpovědět na tuto otázku. Kapitola 3 zkoumá diskriminaci a kapitoly 4, 5 a 6 analyzují otázky ochrany života.
   Dva tisíce let naší západní kultury zde existovala absolutní úcta a ochrana práva každého člověka na život, zapsaná do našich ústav, zvláště chráněná našimi zákony a hluboko vrytá do srdcí všech mužů a žen. Toto právo bylo nezcizitelné a nepochybné. Jedinou výjimkou bylo obětování života za život v určitých situacích určených zákonem.

• Nikdy v moderních dějinách - s výjimkou malé skupiny lékařů Hitlerova Německa a Stalinova Ruska - nebyla ekonomická a sociální užitečnost jednotlivce stavěna nad jeho právo na existenci.
  

• Nikdy v moderních dějinách - s výjimkou lékařů Hitlerova Německa - nebyla požadována určitá fyzická dokonalost jako podmínka k ponechání života.
  

• Nikdy - od dob otcovského práva nad dětmi za starého Říma - žádný větší národ nedal otci či matce naprosté právo rozhodovat o životě nebo smrti jejich dětí.
  

• Nikdy v moderních dějinách nedal stát jednomu občanovi absolutní legální právo zabít druhého za účelem vyřešení svých vlastních osobních, sociálních nebo ekonomických problémů.
  

   Má-li být některý úkol státu nejvýš důležitý, pak to musí být povinnost chránit nejcennější bohatství svých občanů - individuální život každého z nich. K zákonné ochraně jejich životů je potřeba určit, kdy jejich život začíná. Tato otázka musí být zodpovězena.

Kdy začíná lidský život?
   Na tuto otázku lze odpovědět z hlediska duchovního, filosofického nebo biologického. Mnohé z dnešních zmatků pramení ze směšování těchto hledisek. Každý z těchto aspektů má svoji hodnotu, jen jednoho však lze použít při tvorbě zákona.

Jak je "lidský život" definován z hlediska duchovního?
   Náboženská, věroučná nebo duchovní definice obvykle považuje stvoření duše za počátek lidského života. Problém je v tom, že věřící se liší v určení okamžiku stvoření duše. Jsou samozřejmě i jiní lidé, kteří v existenci duše upřímně nevěří. Důležité je, že ani v národě sekularizovaném ani v národě věřícím nemůže být víra ukládána ostatním silou zákona. Proto nelze pro tvorbu zákona použít náboženskou definici počátku života člověka.

Jak je "lidský život" definován filosoficky?
   Je mnoho způsobů. Např.: není to lidský život až do porodu nebo než dosáhne určité úrovně vědomí, je-li chtěný a milovaný, je-li v humanizovaném nebo kultivovaném prostředí, dosáhl-li určitého stupně soběstačnosti nebo životaschopnosti, určité úrovně tělesné nebo rozumové dokonalosti atd. Mnozí definují "lidský život" pomocí těchto a jiných měřítek, která mají vždy určité věci společné:

• Obecně se k ním dochází určitým rozumovým postupem a všechna zůstávají jenom teoriemi.
  

• Žádné z nich není opravdu vědecky prokazatelné.
  

• Každý jednotlivec má právo na své vlastní filosofické přesvědčení.
  

• Lidé dobré vůle se mohou rozcházet a také se zcela rozcházejí v náhledu na správnost výše uvedených filosofických názorů.
  

   Protože jde o neprokazatelné teorie a názory, musíme se k ním postavit stejně jako k náboženským vírám. Tak jako by náš národ nikomu neměl vnucovat víru a náboženství silou zákona, tak by také neměl ostatním vnucovat silou zákona filosofické názory a teorie.

   V celé polemice o potratech existují pouze dvě otázky, které jsou ale zcela základní. První otázka zní: "Je toto lidský život?" Jak jsme již viděli v kapitole druhé (a jak budeme ještě zkoumat v části III), odpověď je jasná: "ANO!" Je opřena o fakta lékařská a vědecká, neboť našim národům nemůžeme vnucovat pomocí zákonů názory náboženské a filosofické.
   Druhá otázka zní: "Jsme povinni zaručit stejnou zákonnou ochranu všem živým lidem v našem národě?" nebo "Můžeme dovolit diskriminaci celých skupin živých lidí?" Byla již někdy takováto diskriminace legalizována? Musíme s lítostí konstatovat, že ano.

Rasová diskriminace
   Nacistický holokaust byl hrůzyplným příkladem legální rasové diskriminace. Začal tím, že se z národa vyloučilo téměř 300 tisíc arijských Němců, kteří byli "vadní" a končil odstraněním šesti miliónů členů rasy, která byla považována za "vadnou". (K tomu je nutno připočíst dalších 6 miliónů Cikánů, válečných zajatců a jiných národností, např. Poláků.) Židé byli nejdříve označeni za "podlidi" a užívalo se pro ně názvů jako napři "havěť, svinstvo, nelidi, bezcenný brak" atd. V roce 1936 německý Nejvyšší soud zrušil rovnoprávnost osob a jejich stejnou zákonnou ochranu. A nakonec začalo zabíjení. (Podrobná dokumentace je k dispozici pod názvem "The German Euthanasia Program", Wertham, Hayes Publishing Co., Cincinnati /$2.50/ a "The Abortion Holocaust", Brennan, Landmark Press /$7.00/).

Diskriminace podle barvy pleti
   V USA platila od dob koloniálních zákonná diskriminace na základě barvy pleti. Tato ošklivá kapitola naší historie dosáhla svého právního vyvrcholení rozhodnutím Nejvyššího soudu USA "Dred Scott" v roce 1857, tři roky před zvolením Lincolna a občanskou válkou v USA. V podstatě tím bylo potvrzeno, že černoch nemá žádná zákonná práva a je pouhým majetkem svých vlastníků. Analogie s potraty je jasná. (Podrobnosti jsou k dispozici v knize "Abortion and Slavery - History Repeats", Willke, Hayes Publishing Co., Cincinnati, 1984 /$ 3,50/).

Diskriminace podle věku
   Jste-li počat ve Francii, váš život je zákonem chráněn až po deseti týdnech života. V Dánsku po 12 týdnech. Ve státě Washington to bylo po 16 týdnech, ve Švédsku po 20 týdnech života. V New Yorku po 24, v Anglii po 28 týdnech. V současnosti je v USA život zákonem chráněn teprve až po narození. Nositel Nobelovy ceny dr. James Watson dokonce navrhoval ochranu až "po třech dnech po narození".
   Na první pohled to vypadá jako nesoulad mezi jednotlivými právními normami, avšak všimněme si blíže etiky, logiky a kriterií. Všechna se shodují a sice v tom, že diskriminují celou jednu skupinu lidských bytostí na základě jejich věku. Liší se jenom počtem týdnů. Všimněte si dobře, že v USA dnes připadá 3.5 daňového poplatníka na jednoho důchodce, který je placen sociální pojišťovnou nebo pobírá důchod financovaný z daní. Do roku 2040 to bude již jen 1.5 daňového poplatníka na jednoho důchodce (pokud mezi tím nestoupne porodnost). Náš národ (nejen on) je dnes již téměř zbankrotovaný, zčásti díky výše uvedeným diskriminacím.
   Z toho vzniknou nesnesitelné ekonomické problémy. "Řešení" by mohlo být jednoduché a jednoznačné. Okopírovat etiku, logiku a dnešní kritéria osudné diskriminace na základě věku - ale začít z opačného konce věkového spektra. Možná, že pak soud se usnese, že žádný člověk nad 80 roků věku již není legálně osobou. A věková hranice se může snižovat až na 75. A nebo ještě níž?...

Diskriminace kvůli poškození
   Poškození dítěte je jedním ze dvou nejčastěji uznávaných důvodů pro umělý potrat. Avšak pozor, před narozením i po narození je to stále týž pacient a totéž poškození. Není snad příznačné, že jsme stále častěji svědky téhož "řešení" po narození (zabití infanticidou) jako před narozením (zabití potratem)? Od kdy dostali lékaři právo "léčit" nemoc tím, že zabijí pacienta?

Podívejme se do minulosti
   Ve starověku potraty nebyly běžné, ale infanticida (zabíjení dětí) byla praktikována často.

Proč?
   Protože potrat byl pro matku často smrtelný. Byly známé pouze tyto dvě metody: při první z nich byly matce podány jedy a doufalo se, že nenarozené dítě zemře; často však zemřela také matka. Druhou metodou byl úder na břicho matky s cílem vyvolat potrat; někdy tím byla smrtelně zraněna i matka.

Co se dělo dál?
   Téměř vždy se dítě narodilo živé, ale protože bylo nechtěné, bylo zabito. Potrat byl vzácný, avšak infanticida běžná.

Jaké byly tehdejší zákony?
   Vliv prvotní křesťanské církve byl velmi pozitivní. I v dobách, kdy její otcové diskutovali ještě o tom, "kdy nastává oživení", církev naprosto jasně zavrhovala umělý potrat a zabíjení dětí. Hřích potratu byl trestán až sedmi lety veřejného pokání. (J. Connery: "Abortion, the Development of the Roman Catholic Perspective", Chicago, Loyola University Press, 1977, str. 65 - 87.)
   Pokání bylo mnohem přísnější po potratu dítěte, jehož pohyby již matka cítila (což dokazovalo jeho existenci). Domnívali se tehdy, že život dítěte začíná teprve jeho prvými pohyby.

Co je to "oživení"?
   Původně to znamenalo "jakmile bylo dítě utvořeno", protože v tomto okamžiku se předpokládalo stvoření duše. Později se myslelo, že je to okamžik, kdy matka "pocítila v sobě život" (jeho přítomnost).
   Když na církevní právo navázalo právo občanské, anglické obecné právo (podobně jako u ostatních národů) zavrhovalo všechny potraty, avšak potrat "před oživením" posuzovalo jako přestupek a po této době již jako těžký zločin. Bylo to proto, že vědci té doby "věděli", že před tímto okamžikem dítě ještě není živé. Po prvých pohybech dítěte, nebo když matka "cítila život", bylo "známo", že už tu jde o život. Proto byly na pozdní potraty uvaleny těžké tresty. Když "život vstoupil do dítěte", dítě "žilo". Když matka "cítila život" nebo "pocítila kopání dítěte", byla tomuto životu zajištěna plná zákonná ochrana.

Jaké byly názory na počátek lidského života?
   V dávných dobách existovalo mnoho teorií o tom, jak lidský život začíná a roste. Většina vědců tenkrát "věděla", že muž zasel zcela novou bytost do plodného lůna své ženy. Pojmy jako "zasetí semene", "plodnost", "neplodnost" atd. byly převzaty ze zemědělství.
   Po vynalezení mikroskopu byly objeveny spermie (Hamm, 1677). Vypadaly jako pulci a ne jako "malí človíčci". Přesto knihy z té doby znázorňují malého človíčka, zvaného "homunkulus", stočeného v hlavičce spermie, protože "věděli", že tam je. Jak se zvětšovala rozlišovací schopnost mikroskopu, začínalo být zřejmé, že musí existovat jiné vysvětlení počátku života. Nepodílí se snad také žena na vzniku nové bytosti?

Proč bylo tehdy trestáno jen málo potratářů?
   Aby mohl být podán důkaz o spáchání zločinu potratu, bylo potřeba:

1. dokázat, že žena byla těhotná,
2. prokázat, že tím bylo zabito dítě.

Ale v 19. století byly potraty běžné!
   Někdy po roce 1750 byly zavedeny nové způsoby vyvolání potratu. Byla to nová technologie, "při níž byly zaváděny skrze děložní krček do dělohy předměty, aby byl vyvolán potrat. Bylo to také dost riskantní pro matku, ale mnohem bezpečnější než starší, často letální metody a k infanticidě docházelo jen vzácně." (Totéž, viz výše - Dellapenna)

Přibylo tedy v 19. století potratů?
   Ano, mnohokrát. Staly se opravdu zcela běžnými. (J. Mohr: "Abortion in America", Oxford University Press, 1978.)
   V roce 1827, Karl Ernst von Boar v jednom vědeckém časopisu došel k závěru, že jak muž tak i žena přispívají k procesu nazývanému početí. On první popsal přesně děj při početí. Martin Berry jej poprvé pozoroval u králíka v roce 1843, ale přímo u člověka byl pozorován až o mnoho let později. Až v padesátých letech minulého století byl vědeckým a lékařským světem plně akceptován fakt, že muž a žena přispívají stejným duem ke vzniku nové lidské bytosti. Tento děj byl nazván početím nebo oplodněním a vyvolalo to protipotratovou aktivitu lékařů.

A bylo to již protipotratové hnutí?
   Zatímco se umělé potraty běžně prováděly zásahem přes rodidla ženy, v téže době si lékařská společenství na celém světě stále více uvědomovala nově objevený vědecký fakt, že lidský život začíná oplodněním. Odezvou britského parlamentu bylo v roce 1869 vydání "Zákona o trestných činech proti osobě", který trestal potrat jako těžký zločin již od okamžiku početí. Přibližně v téže době členové Sdružení amerických lékařů (AMA) seznámili zákonodárce s vědeckým faktem početí.
   "V roce 1859 AMA protestovala proti tomu, že rozlišování práva plodu podle "oživení" vede k "odepření jeho občanských práv i ochrany jeho života". Protestovali proti "neoprávněnému zničení lidského života", žádali zákonodárce, aby přehodnotili potratové zákony a lékařské společnosti o "tlak v tomto směru." (Roe vs. Wade, US Supreme Court, 1973, VI 6, str. 26.)
   Roku 1871 zpráva AMA definovala potrat takto: "jedná se o lidský život." Jakmile zákonodárci různých států a národů byli obeznámeni s nově objeveným vědeckým faktem, že lidský život nezačíná teprve prvými pohyby v děloze, ale již od početí, zákony byly změněny.
   Jeden po druhém uzákonili, že lidský život má být stejně a plně chráněn zákonem a to nikoli až od doby prvých pohybů plodu v děloze, ale již od jeho skutečného začátku v okamžiku početí.

Kdy byly vydány v USA nové zákony?
   Původně se americké osady a později i americké státy řídily Anglickým občanským právem. První samostatný státní zákon vydal Connecticut v roce 1821. Kolem roku 1860 žilo 85% obyvatelstva USA ve státech, ve kterých byl potrat zcela jasně zakázán novými zákony. (J. Dellapenna: "The History of Abortion, Technology, Morality, and Law", University of Pittsburgh Law Review, 1979. Quaym "Justiffiable Abortion - Medical and Legal Foundations", 49 Georgetown University Law Review, 1960-1961.)
 Zákony jasně zakazující potrat i ty, které byly schváleny po občanské válce, posunuly hranice trestnosti potratu jako těžkého zločinu od doby prvých pohybů až k početí. Bylo to učiněno především na ochranu nového lidského života.

Zastánci potratů tvrdí, že byly jiné důležitější důvody.
   Cyril Means, profesor práva a právní poradce Národního sdružení pro zrušení protipotratových zákonů v USA (NARAL), napsal dvě knihy, ve kterých zdůvodňuje schválení zákonů ochranou zdraví matky. (Ostatní operace byly též nebezpečné, ale nebyly zakázány). (C. Means: "The Law of New York and Abortion and Status of Foetus", 14 NYLF, 1968, str. 411. C Means: "The Phoenix of American Freedom", 17 NYLF, 1971, str. 335.)
   Soudce Blackmun citoval Meanse čtyřikrát ve spisu o rozhodnutí Nejvyššího soudu "Roe vs. Wade". Toto podání dějin potratu vyvolalo ostrou kritiku. (R. Byrn: "An American Tragedy", 41 Fordham Law Review, str. 807, str. 814 - 839, 1973.)
   Kvůli ní Fordova a Rockefellerova nadace financovaly obšírnou studii Jamese Mohra, jehož knížka "Potraty v Americe" (Oxford University Press, 1978) představovala ještě rafinovanější verzi stejných názorů. Mohrova historická studie popisovala události jen od roku 1800, ignorovala předešlé a přidávala ještě jiná odůvodnění. Mimo jiné též znepokojení nad úpadkem porodnosti bělochů, Anglosasů a protestantů a obavy členů Amerického lékařského sdružení (AMA) z konkurence ostatních praktických lékařů.

Byly to správné důvody?
   Profesor Joseph Dellapenna a jiní téměř zcela zpochybnili tyto pokusy o falšování historie. Hlavním motivem dřívějších zákonodárců bylo zcela jasně chránit lidský život od jeho biologického počátku. (J. Dellapenna: "Abortion and the Law Blackmun´s Distortion of the Historical Record", p. 137 in "Abortion and the Constitution", Horan et. al. Georgetown University Press, 1987. J. Dellapenna: "The History of Abortion: Technology, Morality and Law", University of Pittsburg Law Review, str. 359 - 428, 1979.)

Byly ženy trestány?
   Důkladné studie této otázky prokázaly lživost propagandy prováděné prostřednictvím organizace Plánované rodičovství (IPPF), která ženám namlouvala:"Kdybyste byla postižena samovolným potratem, mohla byste být stíhána pro vraždu". (Washington Post, 27.4.1981.)
   Americké centrum pro bioetiku po prostudování dvou set let dějin práva došlo k tomuto závěru: "Nebyl zaznamenán jediný důkaz pro tvrzení, že by snad ženy byly žalovány za prodělaný nebo vyžádaný potrat. Obvinění, že by spontánní potrat mohl vyprovokovat konflikt se zákonem, je prostě neudržitelné. Nebyly zaznamenány případy, kdy by byly takovéto ženy žalovány pro vraždu nebo jiný způsob zabití. Nemáme ani žádné důkazy o tom, že by státy vůbec kdy použily práva, umožňujícího trestat ženy po potratu. Většina soudů váhala i v tom, aby do žalob zapletla ženy i v těch případech, kdy byly obviněny ze spoluviny a spoluúčasti. Dokonce i v těch vzácných případech, kdy potratář přesvědčoval soud, že poznává v ženě svou spolupachatelku, nebyly nikdy vyneseny proti ženám rozsudky. Zkrátka, ženy nebyly pro potraty žalovány. Potratáři ano. Obvinění ze strany Plánovaného rodičovství (IPPF) a ostatních zastánců "svobodné volby" (potratu - pozn. přek.) nemají vůbec žádný skutečný podklad. Bereme-li v úvahu důvěru amerického právního systému v předchozí řád, je nepravděpodobné, že by se budoucí trestní sankce za potraty výrazněji odchylovaly od dřívějších vzorů." ("Women and Abortion, Prospects of Criminal Charges", Monograph, American Center for Bioethics, 422 C St., NE, Washington, DC 20002, jaro 1983)

Tato krátká kapitola pojednává o dějinách USA. Podobnost obou dnů je působivým výchovným argumentem pro celý svět.

6. března 1857 Nejvyšší soud USA došel ke konečnému rozhodnutí v nepříjemné otázce, která po mnoho let znepokojovala občany USA. Ve významném precedenčním rozsudku "Dred Scott" jednou provždy rozhodl, že černoch není v právním smyslu "osobou" podle ústavy USA. Otrok byl majetkem vlastníka a mohl být koupen a prodán, využíván a dokonce i zabit vlastníkem dle libostí. Rozhodnutí bylo konečné. Bylo to přece rozhodnutí nejvyššího soudu v zemi.
Odpůrci otroctví protestovali, ale setkali se s břitkou odpovědí: "Tak vy jste proti otroctví? Je to proti vašemu morálnímu, náboženskému a etickému přesvědčení? Dobře, vždyť přece nemusíte mít otroka, ale nezatěžujte svou morálkou majitele otroků. Ten má právo se rozhodnout, zda bude otroka mít. Řekl to Nejvyšší soud. Otroctví je legální."
Ale ne nadlouho. Musela být krvavá občanská válka, aby bylo otroctví zrušeno. Byl zapotřebí 13., 14. a 15. Dodatek k ústavě, aby byla zákonem zaručena svoboda, občanská práva a volební právo. Z hlediska sociálně - ekonomického usilujeme o plnou rovnost dodnes.
Po letech, 22. ledna 1973, Nejvyšší soud USA došel ke konečnému rozhodnutí v nepříjemné otázce, která po mnoho let znepokojovala občany USA. Ve významném precedenčním rozsudku soud rozhodl jednou provždy,že nenarozené dítě není v právním smyslu "osobou" podle ústavy USA. Nenarozené dítě je majetkem vlastníka (matky), která je může nechat zabít "na žádost" kvůli svému zdraví (nebo pro sociální tíseň). A může to být provedeno kdykoli až do doby porodu dítěte. Rozhodnutí je konečné. Je to přece rozhodnutí nejvyššího soudu v zemi.
Odpůrci potratů protestovali, ale setkali se s břitkou odpovědí, připomínající jako ozvěna dny otroctví: "Tak vy jste proti potratům? Je to proti vašemu morálnímu, náboženskému a etickému přesvědčení? Dobře, nemusíte mít potrat, ale nezatěžujte svojí morálkou matku (majitelku). Ta má právo se rozhodnout pro potrat. Řekl to Nejvyšší soud. Potrat je legální."
Ale na jak dlouho? Už to trvá téměř dvacet let. Dodatek k ústavě nebo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu je stále ještě před námi. Avšak hnutí Pro život stále roste. Dnes je to největší a nejvíce se rozrůstající hnutí v dějinách USA.
Tenkrát to byla diskriminace dle barvy pleti, dnes podle stáří a nebo místa pobytu (v děloze).

   Přibližně v polovině 19. století všechny státy USA zpřísnily zákony týkající se potratu. Umělý potrat - od oplodnění - se stal závažným trestným činem.

Kdy se znovu měnily zákony?

• Po dobu více než 100 let, až do roku 1967, všechny státy USA plně chránily lidský život od okamžiku početí, kromě případu, kdy těhotenství ohrožovalo život matky. První zákon povolující potrat byl vydán ve státě Colorado.
  

• V červnu 1970 stát New York schválil první zákon, který dovoloval potrat "na žádost" (do 24. týdne těhotenství). Stát New York se tak stal šestnáctým státem, který dovoloval potrat. Většina ostatních států povolovala potrat jen ve velmi vzácných případech.
  

• V dalších dvou letech byl potrat legalizován pouze v jediném dalším státě (na Floridě rozhodnutím soudu), zatímco 33 států projednávalo tento problém ve svých zákonodárných sborech. Všech 33 států hlasovalo proti povolení potratu. S jedinou výjimkou - při ohrožení života matky.
  

• V dubnu 1972 stát New York zrušil svůj potratový zákon, ale guvernér Nelson Rockefeller toto rozhodnutí vetoval a zákon zůstal v platnosti.
  

Jak rozhodovaly státní soudy?
   Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let obhájci potratů napadli ústavnost zákonů, zakazujících potraty ve většině států. Přibližně v jedné třetině soudních rozhodnutí byly tyto zákony prohlášeny za neústavní a potraty byly za určitých podmínek povoleny. (Většina těchto států již předtím potrat legalizovala ve svém zákonodárství.) Dvě třetiny státních soudů však prohlásily existující zákony za ústavní.

Byla pak referenda?
   Ano. Poté co obhájci potratů neuspěli v parlamentech a u soudů, pokusili se o referenda ve dvou státech (potraty "na žádost" do 20 týdnů) v listopadových volbách 1972:

• Severní Dakota (jen 12% katolíků) - 78% obyvatelstva hlasovalo proti potratům.
  

• Michigan, průmyslový stát (předběžný výzkum veřejného mínění: 60% pro potrat) - 63% obyvatelstva hlasovalo proti potratům.
  

Jak došlo k obratu?
   Přestože bylo zřejmé, že většina lidí v USA nechtěla potraty, Nejvyšší soud USA rozhodl 22. ledna 1973 zcela opačně. (Roe vs. Wade, U. S. Supreme Court 410 U. S. 113, 1973. Doe vs. Bolton, U. S. Supreme Court 410 U. S. 179, 1973.)

Co rozhodl?
   Zrušil všechny protipotratové zákony, které jakýmkoliv způsobem chránily nenarozené děti. Uzákonil potraty ve všech 50 státech USA ze sociálních a ekonomických důvodů a to po celých devět měsíců těhotenství.

• Dal nový obsah základnímu ústavnímu právu ženy na osobní rozhodnutí, které Nejvyšší soud formuloval jen několik let předtím. To je "dostatečně široké, aby umožnilo zahrnout právo ženy na ukončení svého těhotenství".
  

• Konstatoval, že zákon chrání pouze "právní osoby" a že "právní osoba neexistuje před narozením".
  

• Zrušit všechna právní omezení potratu v prvních třech měsících těhotenství.
  

• Zrušit všechna omezení potratu v dalších měsících až do dosažení životaschopnosti plodu, kromě těch omezení, která jsou nutná v zájmu větší bezpečnosti zákroku pro matku.
  

• Povolit potrat až do porodu, jestliže jeden oprávněný lékař usoudí, že je to nutné pro "zdraví" matky.
  

Jak definoval Nejvyšší soud USA "zdraví"?
   Soud řekl, že potrat může být vykonán:
   "...ve světle všech vlivů - fyzických, citových, psychologických, rodinných a věku ženy - důležitých pro prospívání pacienta. Všechny tyto faktory mohou mít souvislost se zdravím." (Doe vs. Bolton, U. S. Supreme Court, No. 70 - 40, IV, str. 11, leden 1973.)
   "Mateřstvím neboli dalším dítětem může být ženě vnucen život i budoucnost plné stresu. Může hrozit psychické poškození. Péče o dítě může klást přílišné požadavky na duševní a tělesné zdraví matky. Dále je to také strach z nechtěného dítěte. A je tu i problém dítěte, které přijde do rodiny, která je již neschopná - psychicky či jinak - o ně pečovat. V dalších případech mohou být potíže způsobeny trvalým stigmatem svobodné matky. To vše jsou faktory, které by žena i zodpovědný lékař měli uvážit." (Roe vs. Wade, U. S. Supreme Court, No 70 - 18, str. 38, leden 1973.)

Avšak toto jsou sociální a ne zdravotní důvody.
   To je právě to! Právě proto Nejvyšší soud USA definoval slovo "zdraví" tak, aby zahrnovalo celou skupinu sociálních a ekonomických problémů tak, jak matka sama udává. Dále zakázal všem státům zakazovat potraty z výše uvedených důvodů, jestliže si matka najde lékaře, který jí provede potrat v kteroukoliv dobu před porodem.
   Taková je pravda u všech národů na světě: povolí-li se potraty ze "zdravotních důvodů", dospěje se k potratům "na žádost". Např. v Anglii bylo z celkového počtu 135 000 potratů provedeno 132 000 z důvodů psychického zdraví. (The Times, 26.3.1988.)

Tedy zákony USA dovolují potrat na žádost až do porodu?
   Přesně tak. Takové je zákonodárství.

Uveďte k tomu nějaké věrohodné vyjádření!
   "Naši obecnou politiku potratů "na žádost" po dobu všech devíti měsíců těhotenství si nezvolili ani občané USA ani nebyla odhlasována našimi zákonodárnými sbory". (R. Reagan: "Abortion and the Conscience of the Nation", Thomas Nelson Publishers, 1984, str. 15.)
   Také oficiální zpráva Právního výboru Senátu USA, vydaná po zevrubné rozpravě o "Dodatku k federální ústavě o lidském životě" ("HLFA") navrženém senátory Hatchem a Eagletonem končila takto: "výbor zjistil, že v USA neexistuje žádná významná právní překážka, která by zabránila provedení potratu z jakýchkoli důvodů a v kterékoli fázi těhotenství." (Report, Committee on the Judiciary, U. S. Senate, on Senate Joint Resolution 3, 98 th Congress, 98 - 149, 7.6.1983, str. 6.)

Jak ospravedlňoval Nejvyšší soud své jednání?
   Soud zřejmě přistupoval k problému s jasným přesvědčením, že "žena musí mít toto právo" a snažil se toto právo ospravedlnit. Připustil, že jeho rozhodnutí nebylo v Ústavě, avšak tvrdil, že je v ní obsaženo.
   Soudce Douglas z Griswoldu ze státu Connecticut vynalezl nové "právo na soukromé (osobní) rozhodnutí". Objevil je jako výplod nejasných představ 14. Dodatku k Ústavě. Soudce Nejvyššfho soudu Blackmun vybudoval právo na potrat pevně na tomto základě.

Jak?
   Nejzhoubnější byl jejich rozsudek v tom, že - ačkoliv nevěděli přesně kdy "život" začíná - zcela zbavili právní ochrany vyvíjející se lidskou bytost na základě jejího (nízkého) věku a místa pobytu (děloha).
   Porušení občanských práv ospravedlňovali tím, že plod dosud nedosáhl "schopnosti smysluplného života"; že on či ona nebyl (nebyla) "osobou v plném slova smyslu". (Roe vs. Wade, U. S. Supreme Court IX, str 47; X, str. 48.)
   Většina zákonů pootevírajících dveře časné euthanasii (projev vůle, důstojná smrt) a již dokonce schvalovaných ospravedlňuje ukončení života, když pacient není nadále schopen vést "smysluplný" život.

Nejvyšší soud nalezl právo na potrat v právu na soukromé rozhodnutí. Jak je to s právem ženy na rozhodování o jejím vlastním těle?
   Jestliže vy jako občan budete stát přede dveřmi a budete slyšet, jak uvnitř matka bije až k smrti své dítě, co budete dělat? Budete respektovat soukromí jejího domova? Nebudete! Otevřete nebo vyrazíte dveře a zachráníte dítě. V tomto případě žena tím, že ohrozila osobní bezpečnost a potupila jinou lidskou osobu, se vzdala svého osobního práva na soukromí. Analogicky to platí pro potrat. Právo dítěte na život je mnohem větší a převažuje nad každým právem, které může žena mít na rozhodování o svém vlastním těle.

Ale žena má právo na své vlastní tělo. Není dítě - aspoň v raném stupni těhotenství - částí jejího těla?
   Ženino slepé střevo, samozřejmě část jejího těla, může být odstraněno, jsou-li pro to dostatečné důvody. Buňky slepého střeva samozřejmě nesou týž genetický kód jako všechny ostatní buňky matčina těla. Z těchto důvodů jsou nepopiratelně částí jejího těla.
   Oplozené vajíčko, tvořené jedinou buňkou nebo později vyvíjející se embryonální lidská bytost uvnitř dělohy nemůže - ani při sebevětším rozletu fantazie - být považována za část matčina těla.
   Tato nová živá bytost má genetický kód, který je úplně jiný, než jaký mají buňky těla matky. On nebo ona je skutečně zcela samostatná vyvíjející se lidská bytost a nikdy nemůže být považována za část matčina těla.
   Má matka právo na své tělo? Zajisté ano. Avšak embryo není částí jejího těla. To je už tělo jiné osoby.

Rozhodl Nejvyšší soud podobně i v ostatních případech?
   Ano. Hlavně v těchto:

• Požadavek souhlasu partnera a rodičů byl uzákoněn protiústavně. Zákaz potratů pomocí otravy solnými roztoky požadovaný z lékařských důvodů byl uzákoněn protiústavně. (Planned Parenthood vs. Danforth 428 U. S. 52, 1976)
  

• O životaschopnosti rozhoduje lékař. (Colautti vs. Franklin, 429 U. S. 379, 1979)
  

• Stát není povinen financovat "lékařsky nutné" potraty pro chudé. (Harris vs., McRae, 448 U. S. 297, 1980)
  

• Není nutně vyžadován informovaný souhlas. Požadovat čas na rozmyšlenou je protiústavní. Povinná hospitalizace při potratu ve druhém trimestru je protiústavní. "Lidské" zacházení s pozůstatky plodu je protiústavní. (City of Akron vs. Akron Center for Reproductive Health, 103 S. Ct. 2481, 1983)
  

• Informovaný souhlas je protiústavní. (Thornberg v. Am. Col., OB and GYN, 106 S. Ct. 2169, 1986)
  

• Taková byla situace až do soudní pře "Webster" v červenci 1989.
  

Byly nějaké absolutní zákonné požadavky?
   Byly tři. Žena musí požádat, oprávněný lékař musí souhlasit se zákrokem, a nenarozené dítě musí být v děloze.

Může Kongres USA vůbec něco dělat?
   Ano! Zvyšuje se počet zákonů ve prospěch života, které Kongres schválil:

• Zastavit federální financování potratů (Hydeův Dodatek k Ústavě).
  

• Zastavit financování potratů ve Zdravotní pojišťovně zaměstnanců Federace.
  

• Zastavit propotratovou aktivitu vládních právníků.
  

• Omezit pokusy s lidskými plody.
  

• Zastavit dotování potratů v zámoří.
  

• Zastavit financování potratů ve vojenských nemocnicích.
  

• Pomáhat těhotným ženám.
  

• Vyloučit potraty z pomoci určené na plánování rodičovství.
  

Může být rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno Dodatkem k ústavě USA?
   Ano, ale též Nejvyšší soud může zrušit své rozhodnutí.

Jaký je postup při schvalování Dodatku k ústavě?
   Jsou dvě metody. U posledních 16 Dodatků k ústavě musel být vždy navržený dodatek nejdříve schválen oběma sněmovnami Kongresu USA dvoutřetinovou většinou. Jiný postup byl použit u prvních 10 Dodatků (tzv. ústavních ujednání). Výbor pro revizi ústavy musel nejdříve schválit navržené Dodatky. V obou případech musely být navržené Dodatky ratifikovány třemi čtvrtinami zákonodárných sborů jednotlivých států Unie.

Pokusili se aktivisté "Pro život" o některou z těchto metod?
   Ano. Použili obou. Poslední hlasování v Kongresu bylo v červnu 1983, kdy se konala rozprava o Dodatku pánů Hatche a Eagletona a Dodatek byl odhlasován v Senátu USA. Rovněž 20 států hlasovalo pro svolání Výboru pro revizi ústavy. Potřebný počet byl však 34.

Které dodatky byly navrženy?
   Původní znění bylo formulováno v roce 1974 Výborem pro národní právo na život (NRLC).

ÚSTAVNÍ DODATEK NRLC O LIDSKÉM ŽIVOTĚ

Oddíl 1:	Vzhledem k právu na život pojem "osoba", jak je používán v tomto článku v pátém a čtrnáctém článku Dodatku k ústavě USA, se vztahuje na všechny lidské bytosti bez ohledu na věk, zdraví, povolání nebo stav závislosti, včetně jejich nenarozených potomků v každém stupni jejich biologického vývoje.
Oddíl 2:	Žádná nenarozená osoba nesmí být žádnou jinou osobou připravena o život; avšak je nutno stanovit, že se tím neruší zákon povolující jedině takové lékařské postupy, které jsou nutné k záchraně matky před smrtí.
Oddíl 3:	Kongres a jednotlivé státy budou zmocněny uvést tento článek v platnost příslušným zákonodárstvím.

   Později byla předložena další verze s názvem:

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ DODATEK:
   Svrchované právo na život je zajištěno každé lidské bytosti od okamžiku oplození a to bez ohledu na věk, zdraví nebo stupeň závislosti.

   V roce 1981 obě tyto verze splynuly v nový Dodatek NRLC, často nazývaný:

JEDNOTNÝ DODATEK NRLC O LIDSKÉM ŽIVOTĚ

Oddíl 1:	Právo na život je nejvyšším a nejzákladnějším právem osoby.
Oddíl 2:	Se zřetelem k právu na život, zaručenému osobám pátým a čtrnáctým článkem Dodatku k ústavě, slovo "osoba" se vztahuje na všechny lidské bytosti bez ohledu na věk, zdraví, povolání nebo stav závislosti včetně jejich nenarozených potomků v každém stupni jejich biologického vývoje, nevyjímaje oplození.
Oddíl 3:	Žádná nenarozená osoba nesmí být žádnou jinou osobou připravena o život; ovšem za předpokladu, že ničím v tomto článku nebude rušen zákon připouštějící ospravedlnění, které je nutno přiznat jedině lékařským postupům nezbytně nutným k záchraně života těhotné ženy nebo jejího nenarozeného potomka. Zákon však musí výslovně vyžadovat splnění podmínky, aby bylo vynaloženo veškeré možné úsilí k záchraně života obou.
Oddíl 4:	Kongres a jednotlivé státy budou zmocněny uvést tento článek v platnost příslušným zákonodárstvím.

Která z těchto tří verií získala největší podporu?
   Posuzujeme-li to podle podpory zákonodárců na 98. zasedání Kongresu, pak se pro původní Dodatek NRLC vyslovilo 26 senátorů, pro Nejdůležitější Dodatek 3 senátoři a pro Jednotný Dodatek NRLC o lidském životě 7 senátorů.

Mohly by všechny tři dodatky zrušit rozhodnutí Nejvyššího soudu?
   Ano a pokračovalo by se ještě dál. Před rozhodnutím Nejvyššího soudu z roku 1973 měl každý jednotlivý stát USA ve skutečnosti takový právní řád, podle něhož si mohl rozhodnout, zda chce zakázat nebo povolit potrat a do jaké míry.
   Tyto Dodatky by nejen zrušily rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1973, ale navíc by nařídily federální ochranu pro nenarozené ve všech 50 státech.
   Mnozí právní experti se domnívali, že takováto ochrana již byla obsažena ve 14. Dodatku k ústavě USA; avšak, jak víme, koncem 60. let 17 států odhlasovalo zákony povolující potraty z různých důvodů. Aktivisté Pro život nechtějí, aby k tomu znovu došlo.
   Jejich snahou je, aby tyto Dodatky znovu navodily právní stav, jaký existoval v jednotlivých státech před rokem 1973 a tím zajistily, aby všeobecná občanská práva platila pro všechny živé lidi - narozené i nenarozené.

Ale od té doby již uplynulo téměř 20 let a žádný z těchto Dodatků nebyl přijat!
   To je pravda. Avšak hlasů pro ně stále přibývalo. V roce 1974 bylo Pro život pouze 28 senátorů. Počátkem osmdesátých let jich bylo již asi 40.

Avšak k přijetí Dodatku by bylo třeba 67 hlasů!
   To je právě ten problém. Téměř každé třetí počaté dítě je v Americe zabito potratem (a v Kanadě každé šesté). I když hnutí Pro život neustále sílí, mohlo by trvat další desetiletí, než by takovýto Dodatek mohl být v Kongresu odhlasován. Proto byly v tomto směru podniknuty dva důležité kroky: Helmsův zákon o lidském životě (HLB) a Dodatek k ústavě USA pánů Hatche a Eagletona.

Co bylo obsahem Hehnsova zákona o lidském životě?
   HLB byl předložen v lednu 1981. Byl to parlamentní zákon, nikoli Dodatek k ústavě a k přijetí potřeboval jen prostou většinu hlasů.
   Mělo být prohlášeno, že nenarozené děti jsou legálními osobami. Kdyby to Nejvyšší soud prohlásil za ústavní, ve skutečnosti by tím zrušil své rozhodnutí z roku 1973. HLB by se dal použít proti potratům ve státních zařízeních, avšak je otázkou, zda by byl s to zastavit soukromé potratářství. Nejvyšší soud by musel rozhodnout.
   Národní Rada hnutí Právo na život tento návrh zákona podpořila těsnou většinou hlasů osm měsíců poté, co byl předložen. A za dalších osm měsíců již dvoutřetinovou většinou. V době, kdy se tento návrh dostal do senátu, dosáhl již v Národní Radě hnutí plnou podporu. Senátor Helins, jakmile zjistil, že by pro svůj vlastní návrh získal "pouhých 35 nebo 40 hlasů", v předvečer hlasováníjej odvolal. Až do té doby bylo hlasování v Senátu uměle zdržováno. A aby toto zdržování bylo ukončeno, bylo třeba šedesáti hlasů. Při rozhodujícím hlasování v září 1982 bylo získáno jen 50 hlasů. Poté poměrem 48 ku 47 hlasům bylo rozhodnuto záležitost odložit na neurčito.

A co Hatch-Eagletonův Dodatek?
   Byl to první ze dvou Dodatků k ústavě. Vzhledem ke skutečnosti, že by v té době nebylo možné odhlasovat celý federální Dodatek, byl Dodatek Hatch-Eagletonův podán jako první závažný krok správným směrem. Konstatoval, že "právo na potrat není v této Ústavě zaručeno".
   Dodatek by byl zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu USA a vrátil národ do podmínek před rozhodnutím Nejvyššfho soudu z roku 1973, kdy každý jednotlivý stát měl právo zakázat potrat.
   Dodatek H-E byl předložen v září 1981. Jakožto Dodatek k ústavě by byl nemohl být napaden Nejvyšším soudem, ale potřeboval by v Senátu 67 hlasů. A musel by být ratifikován třemi čtvrtinami států.
   Hlavní potíž byla v tom, že lepší dodatek nemůže nikdy projít. Navrhovatelé se o něj ani nepokusili, neboť se obávali, že by kompletní dodatek v tomto století nemohl být schválen. Očekávali však, že se aspoň podaří okamžitě zachránit nejméně polovinu dětí ohrožených potratem. Dále poukazovali na to, že zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu by bylo znovu nastolilo atmosféru ochrany života a úcty k němu a umožnilo by další krok v tomto směru.

Nebyl však "Hatch" jakýmsi kompromisem?
   Samozřejmě bylo zcela jasné, že všichni aktivisté Pro život chtějí zachránit všechny děti. Neexistoval kompromis pokud se týká etických nebo konečných cílů. Toto byla spíše změna v legislativní strategii. Zastánci Dodatku argumentovali takto: Máme-li dnes 100% potratů a máme-li možnost zabránit 60% z nich (ale nikoliv plnýni 100%) a využijeme-li tuto možnost, "povolili" jsme těch 40% zbývajících? Sotva! Učinili jsme jen jeden krok k záchraně mnoha životů jako začátek obratu správným směrem. Zabráníme mnohem většímu počtu potratů, jakmile budeme mít sílu to udělat.

Přijetí tohoto Dodatku bylo též zmařeno?
   Národní Rada hnutí Právo na život podpořila Dodatek těsnou většinou hlasů tři měsíce poté, co byl předložen a o čtyři měsíce později jej podpořila dvoutřetinovou většinou hlasů. Po rozpravě v Senátu USA v červnu 1983 hlasovalo 49 senátorů pro Dodatek a 50 proti, přičemž nebyl přítomen jeden senátor známý svým přesvědčením Pro život. Chyběla potřebná dvoutřetinová většina.

Znamenaly tyto dvě porážky zničení všech naději?
   Vůbec ne! Žádný aktivista Pro život doopravdy neočekával, že by buď zákon nebo Dodatek k ústavě byl schválen. A přece existovaly vážné sociální, legislativní a politické důvody k tomu, aby oba návrhy byly předloženy k hlasování v Senátu. Dodatek Hatch-Eagletonův mohl zvrátit rozhodnutí Nejvyššího soudu USA. Jeho předložení bylo první příležitostí jak posoudit postoje senátorů k tomuto významnému úsilí. Nejdříve v podvýboru Senátu, potom v celém právním výboru a posléze při rozpravě a hlasování v plénu Senátu.
   Právě deset let po osudném rozhodnutí Nejvyššího soudu se Senát USA rozštěpil právě uprostřed a jeho hlasování se stalo testem postoje senátorů k tak závažné problematice. O několik měsíců později, když se ukázalo, že hnutí Právo na život neztratilo nic na své síle, Kongres USA znovu potvrdil omezení ve financování potratů (Hydeův Dodatek) v Zákoně o ročních dotacích na služby pracovní, zdravotní a humanitární. A potom, vůbec poprvé, zastavil používání peněz z daní na placení potratů v programu Zdravotní pojišfovny pro zaměstnance Federace.

Zrušil vůbec kdy Nejvyšší soud USA některé ze svých významných rozhodnutí?
   Ano! Ve více než dvěstěletých dějinách USA Nejvyšší soud zcela zrušil svá vlastní významná rozhodnutí více než stokrát.
   Zvyšuje se tedy možnost, že Nejvyšší soud zruší své rozhodnutí sám, poté co v něm zaujali svá místa noví soudci.

Co by se stalo, kdyby Nejvyšší soud zrušil svá rozhodnutí Roe a Doe?
   Zákonná situace by se navrátila ke stavu před rokem 1973. Bylo by opět možné zaručit práva nenarozenému dítěti. Matčino nové ústavní právo na potrat by padlo.
   Federalizace práva na regulování potratů by zmizela. Každý stát by znovu získal právo na zákonnou úpravu potratů prostřednictvím vlastních zvolených senátorů a poslanců.

Jak to bylo s rozhodnutím "Webster" v roce 1989?
   Slibovalo zvrátit dosavadní trend, který směřoval stále více k úplné permisivitě. Nastiňovalo návrat svobody jednotlivým státům, kterou měly během prvních dvou set let dějin USA.
   Byla to svoboda lidu každého státu rozhodnout prostřednictvím svých zvolených zákonodárců do jaké míry si přejí mít potraty povolené nebo zakázané.

Kdy a kde dochází k oplodnění?
Spermie vniknou do pochvy ženy, proplují dutinou dělohy a odtud do vejcovodů. Přibližně pět minut potřebují spermie na to, aby se dostaly přes dělohu až k ústí vejcovodů a dalších patnáct minut trvá jejich cesta přes vejcovody k vaječníkům. Spermie pronikne do vajíčka, které se uvolnilo z povrchu vaječníku. Jakmile první spermie vnikne do vajíčka, "vajíčko zareaguje ve zlomku vteřiny a spouští mechanismus, který zabraňuje proniknutí další spermie". Dvacet tři chromozómů spermie se spojí s dvaceti třemi chromozómy vajíčka a vytvoří novou buňku se 46 chromozómy. Poté co proběhl komplexní proces uvnitř oplodněného vajíčka, "přibližně 30 hodin po oplození nastává první dělení buňky." (Jones and Schraeder: "The Process of Human Fertilization", Fertility and Sterility, Sv. 48, č. 2, Srpen 1987, str. 191)
V okamžiku oplodnění začíná existovat nová lidská bytost.

Je to jedna jediná buňka?
Ano. Ale buňka pozoruhodná a jedinečná.
Tato jediná buňka je teď hned buď mužská nebo ženská.
Tento člověk je jedinečný, to znamená, že nikdy dříve v dějinách světa neexistovalo přesně totéž lidské individuum. Nikdy později v budoucnosti nebude existovat člověk, který by byl úplně stejný. Je to kompletní bytost, to znamená, že nic dalšího - pranic - od tohoto okamžiku až do smrti starého muže nebo ženy nebude přidáno - kromě živin a kyslíku.
Tato bytost je naprogramována zevnitř, sama si řídí růst, vývoj a výměnu jeho či jejích odumřelých buněk. Je závislá na své matce jen pokud se týká výživy a ochrany. Ve všem ostatním je to úplně nová, odlišná, jedinečná a nezávislá bytost.

Jak roste?
Jednobuněčná lidská bytost se rozdělí na dvě buňky, přičemž každá z nich obsahuje celé a totožné genetické poselství v DNA (desoxyribonukleové kyselině) se zcela stejným obsahem. Dvě buňky se rozdělí na čtyři, pak na osm, šestnáct atd. a současně postupují vejcovodem. Nakonec je tělo každé lidské bytpsti tvořeno 30 bilióny buněk.
Když je přítomen již dostatečný počet buněk, začínají se formovat orgány, stavba těla a rozbíhají se fyziologické funkce. Dělení buněk se opakuje pouze 45krát. Časově to probíhá takto:

Dělení	V době	%
osmé	implantace	18
třicáté	osmi týdnů	66
čtyřicáté prvé	narození	91
čtyřicáté čtvrté	předškolní	98
čtyřicáté páté	dospělosti	100

(A. W. Liley: "The Tiniest Humans". CA: Sassone Press, 14)

Slyšel jsem, že jiní živočichové mají též 46 chromozómů!
Ano, ale nikoli 46 lidských chromozómů. Různé druhy mají odlišné typy chromozómů.

Ale co člověk se 47 chromozómy? Není to v rozporu s vaším tvrzením, že člověk má 46 chromozómů?
Někteří lidé mají 12 prstů na nohou. Jiní se narodí jen s jednou rukou. Jsou to lidé? Zajisté jsou, ale jsou to lidé s určitou abnormalitou. Lidé se třemi chromozómy typu X neboli lidé postižení Downovým syndromem (mongolismem) mají o jeden chromozóm více. Jsou to lidé? Ano, avšak jsou to lidé s abnormálním počtem chromozómů.

Maličký človíček postupuje vejcovodem?
Ano. V době kdy je asi týden starý, ve fázi blastocysty (asi 128 až 256 buněk), doputuje do dělohy a zanoří se do vyživující děložní sliznice. Asi po třech dnech tento maličký nebo maličká vyšle do těla matky chemické a hormonální poselství, které zabrání matčině menstruaci.

Tato nová bytost řídí tělo matky?
Ano, po celou další dobu těhotenství. Právě dítě je příčinou zvětšování matčiných prsou, aby je připravilo ke kojení; je příčinou změkčování pánevních kostí coby přípravy na porod. A je to právě dítě, které si :určí den svého narození". (A. Liley: "A Case Against Abortion", Liberal Studies, Whitcombe and Tombs, 1971)

Není oplodněné vajíčko jen potenciální lidskou bytostí?
Ne. Není to potenciální lidská bytost. Je to lidská bytost s ohromným potenciálem. Dá se říci, že spermie a vajíčko před vzájemným spojením jsou potenciální lidskou bytostí. Jakmile se však spojí, stanou se skutečnou lidskou bytostí.

Co když tato bytost zemře brzy po početí? Byl to člověk?
Člověk může zemřít kdykoliv během života. Může to být pár minut po početí nebo 95 let po početí. Smrt člověka je pouze koncem jednoho lidského života.
V některých zprávách se tvrdí, že asi 20% dětí zemře během prvého týdne života. To se však vůbec netýká otázky, zda se jedná nebo nejedná o lidský život - stejně jako dětská úmrtnost neospravedlňuje infanticidu a smrt starých lidí neospravedlňuje euthanasii. To jenom znamená, že úmrtnost během prvého týdne života může být 20%.
Pokud jde o raná období těhotenství "22% končí dříve, než je lze klinicky určit". "Celkový podíl úmrtí plodů po implantaci, včetně klinicky diagnostikovaných spontánních potratů činil 31%." Použitým testem bylo možno odhalit těhotenství přesně sedmý nebo osmý den. (Wilcox, et al.: "Incidence of Early Loss of Pregnancy", N. England J. Med., sv. 319, str. 4, 28.7.1988, str. 18)
Jedním z důvodů zjevně vysokého procenta spontánních potratů před a těsně po implantaci mohou být chromozomální abnormality. (Wramsby et al.: "Chromosome Analysis of Human Oocytes...", New. Eng. J. Med. sv. 316, č. 3, 15.1.1987, str. 121)

Slyšel jsem, že oplodněné vajíčko je považováno jen za pouhý podrobný plán. Jak se díváte na takové přirovnání?
Podrobný plán vašeho domu je opravdu jen plánem vašeho domu. Jakmile využijete výkresů ke stavbě vašeho domu, můžete plán zahodit. Nestal se domem. Oplodněné vajíčko však není žádný plán nebo výkres, ale "miniaturní dům". Sám časem vyroste v dům. Už vlastně celým domem je. Váš dům byl stavěn po částech až nakonec dostal tvar domu. Človíček, jakým jste byl kdysi i vy, vyrostl v dospělého, jakým jste i vy nyní, avšak kompletní jste byl už od početí. Potřeboval jste jen výživu, kyslík a čas, abyste se stal dospělým, jak jste teď.

Ale je to tak malé. Jak to může být už člověkem?
Jsou-li vaším jediným vědeckým přístrojem pouze vaše oči, pak byste třeba mohl dojít k prostému úsudku: "Není to člověk, dokud nevypadá jako člověk". Dnes máme mikroskopy, ultrazvukové záznamy, stetoskopy a genetické znalosti. To vše ukazuje mnohem víc než to, co vidíme pouhým okem. Není příliš rozumné stavět pouze na tom, co vidíme a nebrat ohled na to, co nám je schopna říci věda.

A co buňka z některé části lidského těla, která může být udržována naživu v tkáňové kultuře, buď odebraná z živého těla nebo získaná po smrti osoby. Nenarušuje to pojetí oplozeného vajíčka jakožto lidského života?
Ne. Takové buňky byly částí kompletního lidského těla a mohou se rozmnožovat jen jako specifický buněčný typ. Oplodněné vajíčko není částí nějakého těla, ale je to jeho nebo její celé tělo. Vajíčko (on nebo ona) se nebude pouze rozmnožovat, avšak je to celá a úplná lidská bytost, která v daném čase vyroste v plně dospělou. Kterákoliv buňka ze stovek miliónů či miliard buněk lidského těla může odumřít a neříkáme, že tento člověk zemřel. Zemře-li však jediná oplodněná vaječná buňka, zemřela celá nová lidská bytost.
Další významný rozdíl spočívá v tom, že oplodněné vajíčko, dělící se a množící se v mnoho buněk, pokračuje bezprostředně k specializovaným a odlišným částem, které jsou organizovány jakožto jediná sjednocená komplexní bytost. Buňky z částí dospělého lidského těla se mohou v tkáňové kultuře množit jen jako buňky ze stejného druhu a nemohou se z nich vyvinout buňky odlišné nebo specializované.

Nebyl by tento názor popřen úspěšným lidským klonováním?
Především, lidské klonování nikdy nebylo. Možná, že člověk, nejvyšší druh, nemůže být nikdy úspěšně klonován. I kdybychom přesto připustili možnost vytvoření lidského klonu, byl by to od počátku své existence neporušený a úplný lidský život. On či ona by vskutku byl totožným dvojčetem člověka - dárce, ovšem lišící se věkem. A jakožto kompletní člověk by z právního hlediska zasluhoval tutéž právní ochranu jako starší člověk - dárce.
Profesor genetiky a biologie buněk na univerzitě v Minnesotě, R. McKinnelly, který se zabývá klonováním žab, napsal: "Neočekávám, že bychom vůbec kdy mohli být svědky okopírování člověka. Nevěřím, že někdy dojde k rutinním transplantacím buněčných jader za účelem výroby lidských bytostí." (R. McKinnelly: "Cloning", University of Minnesota Press, 1979, str. 102.)

Nemůžeme považovat vyvíjející se embryo za jistou formu rostlinného nebo živočišného života, který se pouze stane lidským v některé pozdější fázi svého vývoje?
Rozhodně ne! Semínko rostliny nebo oplodněné vajíčko zvířete či člověka je již v době oplodnění a počínajícího růstu zcela rostlinou, zvířetem nebo člověkem. Díky současným vědeckým znalostem struktury chromozómů a genů a díky složitému genetickému naprogramování, kterého jsme si vědomi, víme, že rostlina se může vyvinout pouze v to, čím již je - totiž v rostlinu. Zvíře, např. pes, se může vyvinout jedině v psa, a to v určitý druh psa. To vše je předem dáno a již celé obsaženo v průběhu oplodnění. Stejně je tomu u člověka.

Můžete však nazývat žalud dubem?
To je podobné, jako kdybyste řekl: "Lze nazvat dítě dospělým?" Raději byste se měl ptát: "Jsou oba, žalud i strom, dubem?" Ano, jsou. Vše, co potřebuje žalud, aby se vyvinul ve vzrostlý dub, je čas a výživa.

Co dvojčata?
Dvouvaječná dvojčata jsou dvě různá individua, vytvořená spojením dvou vajíček a dvou spermií. Jednovaječná dvojčata vzniknou tehdy, když se jedno oplodněné vajíčko nebo zygota rozdělí na dvě, přičemž každá z těch dvou rozdělených částí (již samostatných zygot) roste nezávisle a vyvíjí se stejným způsobem až k úplné zralosti, tak jak by se vyvíjela i jedna jediná zygota. Odehrává se to někdy v době mezi oplodněním a uhnízděním, ale nikdy ne až po implantaci.

Lze tedy říci, že se jedna živá lidská bytost (zygota) může rozštěpit na dvě živé lidské bytosti (jednovaječná dvojčata)?
Názory odborníků v této otázce nejsou vůbec jednoznačné. Jedním z názorů je, že původní lidská zygota, štěpící se na dvě poloviny (nevíme, co se přesně děje) je vlastně rodičem nové lidské bytosti. Mohla by to být jakási forma parthenogenese nebo nepohlavní reprodukce. Víme, že se tak stává u některých druhů rostlin a živočichů. I tak by se mohl vysvětlit vznik jednovaječných dvojčat u člověka.
Jiná možnost vysvětlení je ta, že existující lidská bytost při štěpení umírá, aby dala život dvěma novým lidským bytostem, stejným, jako byl on sám nebo ona sama.
Co však je při obou těchto vysvětleních rozhodující, je fakt, že od okamžiku, kdy lidská bytost existuje, musí jemu či jí jako takovým být přiznána všechna práva náležející ostatním lidským bytostem.

Ale spermie žije. Vajíčko žije. Proč oba tyto životy jsou posuzovány úplně jinak, než když se spermie a vajíčko spojí a stanou se oplodněným vajíčkem?
Spermie je živá, ale nežije nezávisle na životě otcova těla. Je geneticky identifikovatelná jako jeho buňka. Dosáhla vrcholu své zralosti. Nemůže se sama rozmnožovat. Má za úkol buď oplodnit vajíčko nebo zemřít. Tím končí.
Vajíčko je živé, ale nežije nezávisle na životě matčina těla. Je geneticky identifikovatelné jako její buňka. Dosáhlo vrcholu své zralosti. Nemůže se samo rozmnožovat. K čemu je určeno? Být oplodněno nebo zahynout. Tím také končí.
Jakmile se však spermie a vajíčko spojí, v ten okamžik je stvořena nová živá bytost, která nikdy v dějinách světa neexistovala a nikdy nebude existovat znovu. Bytost, která nekončí, ale právě začíná být. Bytost pokračující v řádném růstu a zrání, která má před sebou téměř devět měsíců života v matce a snad i sto let mimo matku.

Můžete citovat některé vědecké autority pokud se týká oplodnění jako počátku lidského života?
V r. 1981 probíhala v Senátě USA rozprava o zákonu Senátu č. 158, tzv. "Zákonu o lidském životě". Rozsáhlý výslech (během 8 dnů 57 svědků) vedl senátor John East. Svědčily americké i mezinárodní autority. Citujeme z oficiální zprávy Senátu, 97. kongres, S-158: "Lékaři, biologové a další vědci se shodují v tom, že početí (definované stejně jako oplodnění) znamená začátek života lidské bytosti - bytosti, která je živá a je členem lidského druhu. V tomto bodě bylo dosaženo ohromující shody v nesčetných lékařských, biologických a vědeckých spisech". (Report, Subcommittee on Separation of Powers to Senate Judiciary Committee S-158, 97th Congress, lst Session 1981, str. 7)
Na straně 7-9 zpráva uvádí seznam "omezeného vzorku" třinácti lékařských učebnic, které všechny jednoznačně konstatují, že život každé lidské bytosti začíná početím.
Dále na stránkách 9-10 zpráva uvádí několik význačných autorit, které svědčily osobně:

• Profesor J. Lejeune, Paříž, objevitel chromozomálního obrazu při Downově syndromu: "Každý jedinec má zcela jednoznačně svůj počátek v okamžiku početí."
  

• Profesor W. Bowes, Univerzita v Coloradu: "Počátek lidského života? - při početí".
  

• Profesor H. Gordon, klinika Mayo: "Je potvrzenou skutečností, že lidský život začíná početím."
  

• Profesor M. Matthews-Roth, Univerzita Harvard: "Je vědecky správné tvrdit, že individuální život člověka začíná početím".
  

Ale dr. Leon Rosenberg z University Yale a další mluvili jinak!
Dr. Rosenberg tvrdil, že nezná žádný vědecký důkaz prokazující, kdy skutečně začíná lidský život. Mimoto však definoval lidský život filozoficky a hovořil o jeho hodnotách.
Citujeme zprávu Senátu (str. 11): "Ti svědkové, kteří dosvědčovali, že věda nemůže říci, zda nenarozené dítě je lidskou bytostí, hovořili ve všech případech o otázce jeho hodnoty spiš než o otázce vědecké. Žádný z nich nepředložil důkazy, kterými by mohl vyvrátit biologický fakt, že od okamžiku početí existuje prokazatelně individuální bytost, živá a patřící k lidskému druhu."
Přestože dr. Rosenberg a další používali slovo "věda", neměli na mysli vědu biologickou. Spíš hovořili o svém filozofickém krédu, které dr. Rosenberg pojmenoval "komplexní kvalitou lidství". (Hearings, S-158, 24 April at 25)
Na toto směšování prokazatelné přírodní biologické vědy s neprokazatelnými teoriemi a názory na hodnoty musí být poukazováno při každé přležitosti: jedná se o dva zcela odlišné způsoby argumentace.

Co další svědectví?
První mezinárodní sympozium o potratu došlo k těmto závěrům: "Změny, ke kterým dochází v období mezi implantací, šestitýdenním embryem, šestiměsíčním plodem a jednotýdenním dítětem, anebo i mezi vyzrálým dospělým člověkem, znamenají pouze různé stupně vývoje a zrání. Většina účastníků tohoto sympozia nemůže najít v období od spojení spermie a vajíčka a dále od stadia blastocysty až k narození dítěte ani jeden okamžik, o němž bychom mohli tvrdit, že to není lidský život". (Willke and Willke: "Handbook on Abortion", 1971, 1975, 1979 Editions, Ch. 3, Cincinnati, Hayes Publishing Co.)

A co když někdo stále ještě upřímně pochybuje, zda je to, co je v děloze, lidským životem?
I kdyby někdo pochyboval o přítomnosti skutečného lidského života v děloze v určitém období, jaký by měl být nejhumánnější postup? Snad by nám mohlo být vodítkem, jak jednáme v situaci, kdy si nejsme jisti, že člověk žije. Nepřikláníme se v pochybnostech raději k životu? Nepohřbíváme přece ty, kteří nejsou nepochybně mrtvi. Děláme s vypětím sil vše, abychom pomohli zachránit horníky v závalu, dítě, které se ztratilo v horách, nebo člověka zpod trosek zbořeného domu. Střílí lovec, aniž si je zcela jist, že míří na vysokou zvěř a ne na člověka? Domníváme se, že správný lidský způsob myšlení je přiklonit se v pochybnostech na stranu života.

Kdy dochází k implantaci?
   Maličký člověk (on nebo ona) se implantuje (zahnízdí) do vyživující sliznice dělohy asi týden po svém početí.

A potom?
   Asi desátý den vyšle maličký živý muž nebo žena chemický hormonální vzkaz do matčina těla, který znemožní další menstruaci. Později je tento maličký host příčinou zvětšování matčiných prsou, aby je připravil ke kojení; je příčinou změkčování pánevních kostí coby přípravy na porod. A nepochybně je to právě dítě, které si určí den svého narození. Začátek porodních bolestí je výsledkem jednostranného rozhodnutí plodu.

Kdy začíná bít srdce?
   Osmnáctý den po početí (tedy pouhé čtyři dny poté co sc nedostavila menstruace). Dvacátý první den již srdce přečerpává v uzavřeném krevním oběhu krev, která je úplně jiná než krev matky. (J. M. Tanner, G. R. Taylor, and the Editors of Time-Life Books: "Growth", New York, Life Science Library 1965, str. 64)

Kdy začíná pracovat mozek?
   Čtyřicátý den po početí. Mozkové vlny byly zachyceny na elektroencefalogramu (EEG) čtyřicátý den. (H. Hamlin: "Life or Death by EEG", JAMA, 12.10.1964, str. 120)
   Funkce mozku měřitelná elektroencefalograficky "je spolehlivě přítomná u plodu asi v osmém týdnu těhotenství", čili šest týdnů po početí. (J. Goldenring: "Development of the Fetal Brain", New England J. of. Med., 26.8.1982, str. 564)
   Je to pouze několik generací zpět, kdy lékaři používali zástavu dechu k určení konce lidského života. To již dávno není pravda, neboť je běžně používáno umělé dýchání.
   Je to teprve jedna generace zpět, kdy lékaři používali zástavu srdeční činnosti k určení konce lidského života. To už také není pravda, nebolť srdce lze zastavit a znovu "nastartovat" při různých operacích. Srdce se může zastavit i během srdečního záchvatu a někdy se podaří uvést je znovu do činnosti.
   Dnes je definitivním a konečným kritériem konce lidského života mozková smrt. K ní dojde při nezvratné zástavě veškeré mozkové činnosti. Zde je konečným vědeckým měřítkem trvalé skončení mozkových vln.

• Jestliže všechny autority přijímají skutečnost, že konec individuálního života se projevuje ukončením mozkové činnosti (mozkových proudů snímatelných pomocí EEG), nebylo by pro tyto autority logické shodnout se přinejmenším na tom, že lidský život začíná, jakmile se objeví tytéž lidské mozkové funkce měřitelné pomocí mozkových vln, snímatelných týmiž přístroji?
  

V který okamžik svého vývoje se dítě začíná pohybovat?
   Mezi šestým a sedmým týdnem... Dotkneme-li se jemně oblasti rtů, dítě reaguje tím, že uhne horní částí těla k jedné straně a udělá prudký pohyb rukama dozadu. Nazýváme to "komplexní reakcí", neboť se týká celého těla a ne jen jeho části. (L. B. Arey: "Developmental Anatomy" (6th ed.), Philadelphia: W. B. Sanders Co., 1954)
   Ve stáří osmi týdnů "polechtáme-li dítě na nose, uhne hlavou dozadu". (A. Hellgers, M. D.: "Fetal Development, 31," Theological Studies, sv. 3, č. 7, 1970, str. 26)

Ale těhotná žena "necítí život" před čtvrtým nebo pátým měsícem!
   Vnitřní stěna dělohy není citlivá. Dítě musí mít okolo 30 cm a vážit přibližně 450 g, aby se mohlo opřít ramenem o stěnu dělohy a bylo schopno dostatečně silně kopnout nožičkou do protější děložní stěny a tím ji vyklenout ven. Až pak to matka cítí, poněvadž vnější povrch dělohy je pokryt citlivou pobřišnicí.

Kolik týdnů trvá těhotenství a jak se to počítá?
   Čtyřicet týdnů. Počítáme je od okamžiku, kdy vajíčko začíná růst, tj. od počátku posledních měsíčků. Asi po dvou týdnech růstu je vajíčko uvolněno z vaječníku. Tehdy může dojít k oplodnění. To je přibližně dva týdny před očekávanou menstruací. Čtyři ze čtyřiceti týdnů těhotenství již uplynuly v době, kdy se poprvé nedostaví menstruace.
   Trvání těhotenství se počítá od prvého dne matčiných posledních měsíčků. Skutečný věk nenarozeného dítěte se počítá od početí.

Kdy se utvářejí zuby?
   Základ všech dvaceti mléčných zubů je přítomen již v šesti a půl týdnech. ("Life Before Birth", Life Magazine, 30. dubna 1965, str. 10)

Ale zpočátku se toto stvoření přece podobá jen rybě.
   To ne.
   "Tělo nenarozeného dítěte je mnohem komplexnější než naše tělo. Nenarozené dítě má několik zvláštních částí, které potřebuje jen po dobu života v těle své matky. Má vlastní "kosmickou kabinu", amniotický vak. Má vlastní "životní potrubí" - pupeční šňůru. A vlastní kořenový systém - placentu. To vše patří k dítěti, nikoliv k jeho matce. Vše se vyvinulo z původní buňky." (Day and Liley: "The Secret World of a Baby", Random House, 1968, str. 13)

Co vše se vyvíjí mezi sedmým a osmým týdnem?
   V osmém týdnu žaludek dítěte vylučuje žaludeční šťávy. Můžeme již poslouchat pomocí ultrazvukového stetoskopu tlukot srdce maličkého člověka. Tyto přístroje jsou dnes běžné v lékařských ordinacích i na odděleních nemocnic. Avšak v potratářských zařízeních se nikdy nepoužívají. Tyto informace se záměrně neposkytují matkám před potratem. Potratářům je známo, že kdyby ženě řekli, že je již možné slyšet srdeční ozvy dítěte - a jistě kdyby jí umožnili si je poslechnout - mnohé matky by změnily svůj úmysl. (Kazetu se záznamem skutečných srdečních ozev šestitýdenního dítěte lze objednat na adrese: Cincinnati Right to Life, 8228 Winton Rd., Cincinnati, OH 45231 ($3.00).

Kdy jsou přítomny všechny tělesné systémy?
   V osmi týdnech (ve dvou měsících). (Hooker and Davenport: "The Prenatal Origin of Behavior", University of Kansas Press, 1952)

Kdy si začíná dítě cucat paleček?
   To je často vidět na ultrazvukových filmech "Real-time" už u dětí osmitýdenních. Nejdramatičtější vylíčení tohoto velmi časného pohybu bylo zaznamenáno takto:
   "Před jedenácti lety jsem dával narkózu matce, jež měla protržené mimoděložní těhotenství (ve druhém měsíci). Tehdy jsem viděl vůbec nejmenšího člověka, jenž vůbec kdy mohl být viděn. Embryonální vak byl neporušený a průhledný. Uvnitř vaku byl asi 10 mm velký chlapeček, který neobyčejně živě plaval v amniotické tekutině, připevněn přitom pupeční šňůrou ke stěně vaku. Tento maličký člověk byl dokonale vyvinutý, se zašpičatělými prsty na rukou, chodidly a prstíky na nich. Byl téměř průhledný skrze kůži a na koncích prstů na rukou byly vidět jemné tepénky a žíly.
   Dítě se pohybovalo velice živě a plavalo ve vaku přirozenými plaveckými pohyby asi jedenkrát za sekundu. Tento maličký člověk vůbec nevypadal jako většina fotografií a kreseb "embryí", které jsem dosud viděl, ani jako těch pár embryí, která jsem viděl později - zřejmě proto, že toto dítě bylo živé.
   Když byl vak otevřen, maličký člověk okamžitě zemřel a nabyl podoby embrya, jak je podávána v tomto stadiu vývoje (končetiny otupené, atd.)." (P. E. Rockwell, M. D., Director of Anesthesiology, Leopard Hospital, Troy, New York, U. S. Supreme Court., Markle vs. Abele, 72-56, 72-730, str. 11, 1972)
   Mezi devátým a desátým týdnem dítě již dokáže šilhat, polykat, hýbat jazykem a dotknete-li se jeho dlaně, sevře pevně pěstičku.
   V devátém týdnu "uchopí svými prsty předmět vložený mu do dlaně". (Valman and Pearson: "What the Fetus Feels", British Med. J., 26.1.1980)

Kdy začíná dýchat?
   V období 11 až 12 týdnů (ve třech měsících) vdechuje nepřetržitě plodovou vodu a pokračuje v tom až do narození. Po narození bude dýchat vzduch. Vdechováním vody uvnitř matky se neutopí, protože dostává kyslík pupeční šňůrou. Takové dýchání pomáhá při vývoji dýchacího ústrojí." ("Life Before Birth", Life Magazine, 30.4.1965, str. 13)
   "Jestliže těhotná žena kouří, snižuje se frekvence dýchání dítěte o 20%. To může zavinit - dobře dokumentovaný - vyšší výskyt předčasných porodů, potratů a pomalejší rozvoj čtenářských schopností dítěte." (F. Manning: "Meeting of Royal College of Physicans and Surgeons", Family Practice News, 15.3.1976)
   "Sledovat dýchání plodu může brzy umožnit posouzení jeho zdravotního stavu, což je nejméně tak užitečné jako hodnocení plodových ozev."
   "V jedenáctém týdnu je dýchaní plodu nepravidelné a občasné. S pokračujícím těhotenstvím se dýchací pohyby dítěte stávají mocnějšími a rychlejšími." (C. Dawes: "Fetal Breathing: Indication of Well Being", Family Practice News, 16.3.1976, str. 6)
   Občasné spontánní dýchaní bylo pozorováno u zdravých plodů již v desátém týdnu. (Conners et al.: "Control of Fetal Breathing in the Human Fetus, Am. J. OB.-GYN, duben 1989, str. 932)

Kdy začíná polykat?
   V 11 týdnech. (Valman and Pearson, British Med. Jour., "What the Fetus Feels", 26.1.1980, str. 233)

Jak probíhá vývoj drobných útvarů, např. nehtů a očních víček?
   Nehty se objevují mezi 11. a 12. týdnem, oční víčka v 16 týdnech. Jemná kresba na prstech ("otisky prstů") je už úplně vytvořena v průběhu čtvrtého měsíce těhotenství. (Hamilton et al.: "Human Embryology", čtvrté vydání, 1972, str. 567)

Od kdy pracují všechny systémy jeho těla?
   V jedenáctém týdnu. ("Life Before Birth", Life Magazine, 30.4.1965, str. 13)

Jak přibírá na váze?

Věk nenarozeného dítěte	Hmotnost
12 týdnů	30g
16 týdnů	170g
20 týdnů	450g

Kdy je přítomna chuť?
   Chuťové pohárky pracují od 13. až 15. týdne těhotenství (od 11. až 13. týdne po početí). (Mistretta and Bradley: "Taste in Utero", 1977, str. 62)

A co sluch?
   "Sluch je přítomen již 24 týdnů před narozením (14 týdnů po početí). To rovněž předpokládá funkci mozku a paměti." (M. Clemens: "5th International Congress Psychosomatic," OB and GYN, Rome, Medical Tribune, 22.3.1978, str. 7)
   Ačkoliv vodní prostředí, v němž dítě žije, poskytuje málo příležitosti ke křiku (který vyžaduje vzduch), nenarozený už křičet dokáže a dáme-li mu šanci, křičí.
   "...Lékař pomocí injekce "vstřikl" vzduchovou bublinu do amniotického vaku dítěte a pak je rentgenoval. Tak se stalo, že vzduchová bublina pokryla tvář dítěte. Celá procedura nepochybně klučinu trochu zneklidnila a v okamžiku, kdy se dítě nadechlo vzduchu a vydechlo, ozval se z dělohy nářek - dítě protestovalo. Ještě pozdě v noci téhož dne matka telefonem vzbudila svého lékaře a hlásila mu, že když ulehla ke spánku, dostala se vzduchová bublina opět na tvář dítěte a to začalo křičet tak hlasitě, až vzbudilo ji i jejího manžela. Lékař matce poradil, aby se podložila polštáři tak, aby vzduch nedosahoval úrovně hlavičky dítěte, která právě byla v dolní části dělohy." (Day and Liley: "Modern Motherhood", Random House, 1969, str. 50-51)

Považoval dr. Liley, "otec fetologie", tuto maličkou bytost za člověka?
   Dr. Liley, který provedl první transfúzi krve plodu v děloze, řekl, že již sedmý den po oplození "...to mladé individuum, ovlivňované svým prostředím a vedené svým určením k dobrému cíli, se vnoří do pružné a pórovité děložní sliznice a předvádí svou fyziologickou sílu tím, že potlačí ("zakáže") matce menstruaci. Teď je to jeho domov na příštích 270 dnů a aby si jej učinilo obyvatelným, embryo si vybuduje pro sebe placentu a ochranný vak s tekutinou. Také si sám vyřeší problém "naroubování se", onen oslnivý umělecký kousek, kdy plod a matka se vzájemně snášejí v parabiose po celých devět měsíců, ačkoliv jsou imunologickými nepřáteli, kteří by jeden od druhého bez nebezpečí nemohli přijmout ani transplantát ani krev.
   Víme, že se snadno pohybuje s rozkošným půvabem ve svém světě jakoby měl záchranný pás a že pohodlí plodu určuje jeho polohu. Je citlivý na bolest, dotyk, chlad, zvuk a světlo. Pije svou amniotickou tekutinu - více, je-li uměle oslazena a méně, má-li nepříjemnou příchuť. Škytá a cumlá si svůj paleček. Bdí a spí. Nudí se při opakujících se signálech, ale může se naučit zpozornět při prvním odlišném signálu. A nakonec si určí své narození, neboť bezpochyby je začátek porodních bolestí výsledkem jednostranného rozhodnutí plodu.
   Tak tedy vypadá plod, jak jsme jej poznali a jímž jsme také kdysi byli. Je to plod, o který pečuje moderní porodnictví. Je to totéž dítě, o něž pečujeme před narozením i po narození, které již před narozením může být nemocné a potřebuje diagnózu a léčení jako kterýkoliv jiný pacient." (A. Liley: "A Case Against Abortion", Liberal Studies, Whitcomhe and Tomhs, Ltd., 1971)

Podle čeho byste definoval lidský život?
   Položili bychom tři otázky:

• Je tato bytost živá?
  

Ano. Má vlastnosti charakteristické pro život. To jest: je schopna reprodukovat své vlastní buňky a nechat je dozrát ke specifickým funkcím.

• Je tato bytost člověkem?
  

Ano, je to jedinečný tvor, zcela se lišící od ostatních živých organismů, plně lidský ve všech jeho nebo jejích vlastnostech určených 46 lidskými chromozómy. Během vývoje může plně vyzrát jen v člověka.

• Je tato bytost úplná?
  

Ano. Nic nového jí nebude přidáno od okamžiku spojení spermie a vajíčka až po smrt starého muže nebo ženy kromě růstu a vývoje všeho, co v ní již bylo od počátku. Vše co potřebuje k vývoji a zrání je pouze čas.

Zdají se nenarozenému dítěti sny?
   Použitím ultrazvukové techniky bylo dokázáno, že dítě ve stáří 23 týdnů má tzv. REM (rychle pohyby očí), které jsou charakteristické pro stav aktivního snění. (J. Birnhaltz: "The Development of Human Fetal Eye Movement Patterns", Science, 1981, sv. 213, str. 679-681)
   Později byly REM zaznamenány 17 týdnů po početí. (S. Levi, Brugman University of Brussels, American Medical Association News, 1.2.1983)
   Jelikož REM jsou typické pro stavy snění po narození, vědci si kladou otázku, zda sní též dítě nenarozené.

On (nebo ona) myslí?
   U dospělého člověka, který se chce pohnout, se několik sekund předtím zrychlí srdeční činnost oproti stavu v klidu. Podobně u nenarozeného dítěte se 6-10 sekund před jeho pohybem zrychlí srdeční činnost. Je to projev vědomého myšlení a plánování? (N. Lauerson and H. Hochberg: "Does the Fetus Think?" JAMA, sv. 247, č. 23, 18.7.1982)
   "Nyní víme, že nenarozené dítě je bdělá, citlivá lidská bytost, která od šestého měsíce (a možná i dříve) vede aktivní citový život."
   "Plod je dokonce schopen učit se (i když jednoduchým způsobem) v děloze matky."
   "Vyplývá-li z toho, že již samo chápe a jedná jako osoba smutná nebo šťastná, agresívní nebo mírná, s pocitem bezpečí nebo úzkosti, záleží to zčásti na poselstvích, která o sobě dostává v mateřském lůně." (T. Verney and J. Kelly: "The Secret Life of The Unborn Child", Delta Books, 1981, str. 12)
   "Poklepeme-li ve stáří osmi týdnů života plodu na jeho amniový vak, odpoví dítě pohyby rukou... Jednoduchý mozek přijímá podněty, vybere odpověď a vyšle ji jako signál ručičkám." (M. Rosen: "Learning Before Birth", Harpers Magazine, duben 1978)

Myslíte si, že můžeme ovlivnit city nenarozeného dítěte?
   Pravděpodobně ano.
   "Víme již, že i nervová tkáň embrya je "otevřená" pro přenášení matčiných citů prostřednictvím mozkových chemických signálů (tzv. neurotransmiterů). Tento objev má ohromné důsledky. Znamená to, že matčin emocionální stav může ovlivňovat nenarozené dítě téměř od početí. Dokonce ještě dříve než dítě v děloze matky slyší nebo vědomě myslí, je schopno pocítit nesoulad mezi svými rodiči. Žije-li matka dítěte ve stálém neklidu, hude vlastní životní prostředí dítěte zamořeno biochemií strachu a nepřátelství, zármutku a zlosti." (Shettles and Varick: "Rites of Life", Grand Rapids, Zondervan, 1983, str. 87-89)
   Umístíme-li v polovině pátého měsíce na matčino břicho velmi jasné světlo, dítě si pomalu zakryje rukou oči před tímto jasem. Hlasitá hudba přinutí dítě zakrýt si uši. Žena žijící v nešťastném manželství má o 237% větší riziko, že porodí dítě s tělesnými a psychickými problémy než žena žijící v klidném vztahu. (Verney and J. Kelly: "The Secret Life of the Unborn Child", Delta Books, 1981, str. 49)
   Shodně s dr. Lileyem prohlásil dr. W Freud (vnuk Sigmunda Freuda) poté, co prohlédl 10 tisíc ultrazvukových snímků: "Vypadá to, že dítě se chová velice účelně." Jednou také viděl nenarozená dvojčata jak se perou. (lst International Congress, Pre and Peri Natal Psychology, Toronto, 8.-10.7.1983)

Co je životaschopnost?
   Je to takový stupeň vývoje plodu, kdy dítě je "potenciálně schopné žít mimo matčinu dělohu (čili může přežít), i když pomocí zvláštních zařízení". (Roe vs. Wade, U. S. Supreme Court, 1973, str. 45)

Nejvyšší soud USA a některé jiné země užívaly životaschopnosti jako kritéria člověčenství. Je možno s tím souhlasit?
   Nikoli. To je zcela neudržitelný přístup.
   Proč byla dříve životaschopnost udávána od 30. týdne? Proč dnes od 20. týdne? Proč to bude jednou třeba od 10. týdne? Děti se nezměnily. Jedinou změnou je stále lepší vývoj pomocných systémů k jejich záchraně. Dnešní lékaři a sestry mají více vědomostí a jejich technické vybavení je modernější.
   Životaschopnost je závislá na rozvoji a dokonalosti pomocných systémů kolem dítěte; není měřítkem toho, zda dítě (on či ona) je již člověkem nebo je samo životaschopné.

Některé zákony pokládají potrat za legální až do "životaschopnosti" dítěte. Co to znamená?
   Mnozí definují životaschopnost jako "schopnost nezávislé existence". Domníváme se, že je to odraz některé právnicke fonnulace. Podle této definice by nebyl životaschopný ani čtyřkilový novorozenec. Necháme-li zcela samotné toto zdravé dítě, narozené v normálním porodním termínu, zemře kvůli chybějící péči během několika málo dnů. Není schopné nezávislé existence, ale je zcela odkázáno na výživu a péči své matky.

Tak kdy je dítě schopno nezávislé existence?
   Zajisté ne dříve než dosáhne školního věku. A mohli bychom uvést řadu pěkných příkladů, že tomu tak není dokonce i před dosažením dospělosti.

Čili životaschopnost by neměla být podkladem právních norem?
   Jak úděsné může být používání životaschopnosti jako měřítka práva na život kohokoli se projeví ihned, uvážíme-li, že by podle tohoto měřítka novorozeně či jakkoli staré dítě postižené nějakým handicapem nebylo "životaschopné". Podle zmíněných kritérií by senilní stařec po mozkové mrtvici, zcela psychotické individuum nebo ochrnutý válečný veterán nebyli "životaschopní", neboť nejsou schopni nezávislé existence. Některé z uvedených osob nejsou také mentálně "životaschopné". Posuzovat právo nenarozeného dítěte žít nebo nežít v naší společnosti podle určitých mentálních nebo fyzických schopností - a ne na základě toho, že je člověkem a že je živé - nás může přivést do nebezpečné blízkosti stavu, kdy stát bude určovat právo nějaké osoby na další život podle jejích mentálních nebo fyzických schopností anebo podle jakéhokoliv jiného dobového hodnocení.

Lze stanovit nějakou věkovou hranici pro přežití?
   Věk předčasně narozeného dítěte se udává počtem týdnů od prvého dne poslední menstruace ("LMP"). Je-li toto datum nejisté, může sloužit do jisté míry jako měřítko váha dítěte: dítě ve 20.-22. týdnu váží průměrně kolem 500 až 600 gramů s "normou" kolísající mezi 400 až 700 gramy. Užívá se i jiných kritérií zralosti. Se stále se zdokonalujícím vybavením oddělení intenzívní péče pro předčasně narozené děti se dramaticky snižuje věk dětí, které mohou přežít. Např. ještě v roce 1950 bylo vzácné, přežilo-li dítě narozené v 30. týdnu (celé těhotenství trvá 40 týdnů). Dnes se již setkáváme s tím, že přežívá i dítě narozené předčasně již ve 20. týdnu. Zítra budou přežívat i děti narozené ještě předčasněji.

Co je to "míra přežití"?
   Je to v procentech udávané měřítko šance na přežití v určitém věku. Čím mladší dítě, tím nižší tato míra. Na univerzitě v Pennsylvánii byla v letech 1944-77 čtyřiceti-procentní míra přežití pro děti s porodní váhou mezi 750 až 1 000 gramů (a z nich pouze 6% mělo větší neurologické abnormality). (Kuma et al., Pediatrics 66, sv. 3, září 1980)
   Na Vanderbiltově univerzitě v Tennessee přežilo v letech 1978-1981 39% dětí s porodní váhou 500-750g a 69% s váhou 750-1 000g. (Barnett et al.: "Effect of Type of Delivery on Neonatal Outcome", JAMA, sv. 250, č. 5, 5.8.1983)
   V Bristolské Maternity Hospital, Anglie, přežilo v roce 1980 29% živě narozených dětí ve věku 22 až 27 týdnů těhotenství. V roce 1982 to bylo 43%. V roce 1984 míra stoupla již na 72%. (P. M. Dunn: "PreTerm Labour and its Consequences", Royal Col. OB-GYN, únor 1985)
   V prenatálním centru oblastní nemocnice "Dobrý Samaritán" v Cincinnati, Ohio, USA, činila míra přežití:

500 - 750g	30%
750 - 1000g	75%
1000 - 1250g	88%
1250 - 1500g	100%

(K. Weddig, Osobní sdělení autorům knihy, prosinec 1984)

Jenom šest procent abnormálních?
   Dr. F. Bennett z washingtonské univerzity v Seattlu podal zprávu o novorozencích s extrémně nízkou porodní váhou a oznámil, že vykazovali "pozoruhodně příznivé výsledky". Ze šestnácti kojenců s porodní váhou 800g a méně se pouze u jediného projevil handicap, "který by mohl být na překážku jeho nezávislosti a jeho volby povolání". (F. Bennett, Family Practice News, 1.6.1982)
   "Je povzbudivé, že se snížil podíl dětí s vrozenými vadami nebo s opožděným vývojem různého typu a různých kombinací a že snižování úmrtnosti nevedlo k vzestupu počtu dětí takto postižených." (Jour. of Pediatrics, sv. 72, 1983, str. 408-415)
   "Předčasně narozené děti s porodní váhou nižší než 1 000g nevykazují významně vyšší počet vážných vývojových vad během prvních osmnácti měsíců života ve srovnání s dětmi s váhou 1 000 až 1 750g." (M. Hoffman-Williamson, Amer. Academy for Cerebral Palsy and Developmental Med., Chicago, 1983)

Co to stojí?
   Náklady jsou vysoké. Dr. T. McCarthy v Denveru udával v r. 1979 průměrné náklady na péči o novorozence s vahou 500-999g ve výši 25 tisíc dolarů. U kojenců s porodní vahou 2000 až 2499 gramů činily náklady jen 5 tisíc dolarů. (J. T. McCarthy et al.: "Who Pays the Bill for Neonatal Intensive Care?", Jour. of Pediatrics, sv. 95, 1979, str. 755)
   Chicagská studie o kojencích narozených před 34. týdnem těhotenství ukázala, že průměrné náklady činily 10 tisíc dolarů u porodu v perinatálním centru. Byla-li rodička převážena z jiné nemocnice, činily náklady 18 tisíc dolarů. (C. L. Anderson: "An Analysis of Maternal Transport within a Suburban Metropolitan Region", Amer. Jour. of OB/GYN, 1981)
   Kolik však stojí operace přemostění věnčitých tepen? Kolik transplantace ledvin nebo náhrada kloubu nebo léčba rakoviny velkého rozsahu? Porovnejme si celkové náklady a dělme je očekávaným počtem roků života. Pak si vezměme náklady na záchranu potenciálního génia, dělme je předpokládanými 80 či více lety života a jen rozborem zisků a nákladů dojdeme k závěru, že to bylo téměř zadarmo. Kdybychom dnes za takovéhoto novorozence vydali 80 tisíc dolarů, přišlo by to právě asi na 1 000 dolarů ročně.

Jsou známé případy velmi předčasně narozených dětí, které přežily?
   Jednotlivé případy nebývají obvykle popisovány v odborných časopisech a proto zde uvedeme aspoň zprávy z denního tisku. V období 1971 až 1974 to bylo jen několik málo případů:

Alicia Ponce	24 týdnů	644g	duben 1974	Associated Press
Tascha Hudson	23 týdnů	580g	březen 1974	Brooke Army Hosp.
Tracy LaBranch	22 týdnů a 1 den	583g	březen 1972	Battle Creek Enquire
Suzanne South	21 týdnů a 2 dny	644g	červenec 1971	Bethesda Hosp., Cincinnati
Kelly Thorman	21 týdnů	596g	březen 1971	St. Vincent Hosp., Toledo
Marcus Richardson	19 týdnů a 6 dnů	780g	leden 1972	University Hosp., Cincinnati

   V dalších letech bylo referováno o stoupajícím počtu předčasně narozených a přežívajících dětí:

Simmonne Jayette	23 týdnů	595g	duben 1978	Montreal Jewish General Hospital
Melissa Cameron	20 týdnů	450g	prosinec 1983	Sault Ste. Marie Hosp., Cincinnati Enquirer
Ernestine Hudgins	22 týdnů	484g	únor 1983	San, Diego, Washington Post
Mimi Paulker	23 týdnů	484g	listopad 1978	San Diego, Boston Herald
Melissa Murray	22 týdnů	510g	červen 1983	Victoria, Texas - Houston Post
Kenya King	21 týdnů	510g	červen 1985	Med. World News, 11.11.1985, str. 119

   Studie, zpracovaná ve městě autorů této knihy, odhalila dva případy předčasných porodů v jedné nemocnici. K oběma došlo ve 24. týdnu a jedno dítě vážilo po porodu 580g, druhé 608g. Obě děti prospívaly normálně a přežily bez zjevných vad. (H. Falciglia, Prof. of Pediatrics, University of Cinn. College of Med., Osobní sdělení autorům knihy, duben 1984 a prosinec 1984)

Přibývá věk a váha vždy paralelně?
   Jsou v tom rozdíly jak u dětí tak u dospělých, ale mnohem menší u dětí. Dr. L. Lubchenco z univerzity v Coloradu byl uznávanou autoritou při sestavování většiny užívaných tabulek v této oblasti. Děti mohou být malé na svůj věk anebo naopak "pořízci", ač jsou špatně živené. Mohou být velké na svůj věk - jako bylo dítě Marcus Richardson v uvedeném seznamu - ale stále ještě zapadají do 90% případů uváděných v grafech.

A jak je to s přežíváním velice maličkých dětí v poslední době?
   To vidíme na seznamu několika dětí, které měly porodní váhu pod 454g:

Jamie Baire	24 týdnů	446g	říjen 1983	Garfield Hospital, Monterey, CA
Chaya Snyder	26 týdnů	420g	říjen 1979	Albert Einstein Hosp., NYC
Melissa Cameron	20 týdnů	450g	prosinec 1983	Sault Ste. Marie Hospital, Cincinnati Enquirer
Russell Williams	26 týdnů	450g	listopad 1979	Long Beach, CA Memorial Hospital
Darlene Monroe	27 týdnů	360g	27.5.1986	Medical Post, Canada
Brandon William Spense	22 týdnů	340g	13.7.1986	Cincinnati Enquierer

   "Když se nenarozeným dětem bere život, často cítí bolest, dlouhou, agonizující bolest." (Prezident Ronald Reagan k provozovatelům náboženského vysílání, 31.1.1984)

Toto prohlášení prezidenta Reagana ale někteří lidé popírali jako nepravdivé!
   Ano, ale potom bylo potvrzeno jako přesné dobře doloženým prohlášením významné skupiny profesorů, včetně specialistů na bolest a dvou bývalých předsedů Americké gynekologicko-porodnické společnosti. Zde je text jejich dopisu:

Prezident Ronald Reagan
Bílý dům
Washington, D.C.

13. února 1984

Pane prezidente,
   je nám ctí, že jako lékaři se my, níže podepsaní, můžeme připojit k Vám ve snaze upoutat pozornost našeho národa k lidství a citlivosti nenarozených lidských bytostí.
   Je uznávaným vědeckým faktem, že nenarozený, předčasně narozený a novorozený příslušník lidského druhu je vysoce komplexním, cítícím, fungujícím individuálním organismem. Rovněž je dokázáno a mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, že nenarozený a novorozený člověk odpovídá na podněty.
   Schopnost cítit bolest a reagovat na ni jasně není jevem, který by se rozvinul z ničeho nic při narození. Koneckonců, velká část osvícených moderních porodnických praktik a postupů usiluje o minimalizaci senzorické deprivace a senzorického poškození plodu při porodu a po něm.
   Za posledních 18 let byla pomocí ultrazvuku, fetoskopie, studia EKG (elektrokardiogramu) a EEG (elektroencefalogramu) plodu dokázána pozoruhodná reaktivita lidského plodu na bolest, dotyk a zvuk. To, že plod reaguje na změny intenzity světla v děloze, na teplo, chlad a chuť (jak se zjistilo změnou chemické povahy tekutiny, kterou plod polyká) bylo vynikajícím způsobem doloženo v pionýrském díle Sira Williama Lileyho, otce fetologie.
   Pozorování elektrokardiogramu plodu a většího počtu pohybů plodu při potratu solným roztokem dokazuje, že plod trpí, když umírá. Jeden lékař napsal v listu New York Times, že "vědomě provádí" potraty solným roztokem a konstatoval, že "když vstříknete injekci solného roztoku, často pozorujete zvýšení pohybů plodu; je to strašné".
   Kategoricky prohlašujeme, že žádný objev v moderní fetologii neodporuje význačnému závěru, k němuž došel po celoživotním výzkumu dnes již zemřelý profesor Arnold Gesell z Yaleské univerzity. V "Embryologii chování: počátky lidské mysli" (1945, Harper Bros.) dr. Gesell napsal: "A tak na konci třetího trimestru je plod cítící, pohybující se bytostí. Není třeba spekulovat o jeho psychických atributech, ale je možno prohlásit, že organizace jeho psychosomatického já je v plném proudu."
   Pane prezidente, když se snažíte upoutat pozornost na schopnost lidského plodu cítit bolest, zůstáváte na pevné půdě.
   S úctou.

Dr. Richard T. F. Schmidt, bývalý předseda Americké gynekologicko-porodnické společnosti, profesor porodnictví a gynekologie na univerzitě v Cincinnati, Ohio
Dr. Vincent Collins, profesor anesteziologie, Northwestern University, lékařská fakulta Illinoiské univerzity
Dr. John G. Masterson, profesor porodnictví a gynekologie, Northwestem University
Dr. Bernard Nathanson, F. A. C. O. G., docent porodnictví a gynekologie, Cornellská univerzita
Dr. Denis Cavanaugh, F. A. C. O. G., profesor porodnictví a gynekologie, Univerzita Jižní Floridy
Dr. Watson Bowes, F. A. C. O. G., profesor maternální a fetální medicíny Univerzita Severní Karolíny
Dr. Byron Oberst, docent pediatrie, Univerzita v Nebrasce
Dr. Eugene Diamond, profesor pediatrie, Strict Schooll of Medicine, Chicago, Illinois
Dr. Thomas Potter, profesor pediatrie, New Jersey Medical College
Dr. Lawrence Dunegan, odborný asistent klinické pediatrie, Univerzita v Pittsburghu
Dr. Melvin Thornton, profesor klinické pediatrie, Texaská univezita
Dr. Norman Vernig, docent pediatrie, Univerzita v Minnesotě
Dr. Jerome Shen, profesor pediatrie, Univerzita v St. Louis
Dr. Fred Hofmeister, bývalý předseda Americké gynekologicko-porodnické společnosti, profesor porodnictví a gynekologie, Wisconsinská univerzita
Dr. Matthew Bulfin, F. A. C. O. G., Lauderdale by the Sea, Florida
Dr. Jay Arena, emeritní profesor pediatrie, Duke University
Dr. Herbert Nakata, docent klinické pediatrie, Havajská univerzita
Dr. Robert Polley, odborný asistent pediatrie, Washingtonská univerzita
Dr. David Foley, profesor porodnictví a gynekologie, Wisconsinská univerzita
Dr. Anne Bannonová, F. A. A. R., bývalá primářka Městské dětské nemocnice v St. Louis
Dr. John J. Brennan, profesor porodnictví a gynekologie, Wisconsinská lékařská fakulta, Milwaukee
Dr. Walter R. Watts, docent porodnictví a gynekologie, Strict School of Medicine, Chicago, Illinois
Dr. G. C. Tom Nabors, docent porodnictví a gynekologie, Jihozápadní lékařská fakulta, Dallas, Texas
Dr. Konald Prem, profesor porodnictví a gynekologie, Minnesotská univerzita
Dr. Alfred Derby, F. A. C. O. G., Spokane, Washington
Dr. Bernie Pisani, F. A. C. O. G., předseda Newyorské lékařské společnosti, profesor porodnictví a gynekologie, Newyorská univerzita

Ale narozené dítě nám nemůže říci, že cítí bolest.
   Bolest se objeví, když nociceptory (receptory bolesti) předají elektrické impulsy do páteře a mozku. Vysílají impulsy ven a říkají tak svalům a tělu, aby zareagovalo. Dají se měřit. (Mountcastle, "Medical Physiology", St. Louis, C. V. Mosby, str. 391-427)
   První měřitelná mozková aktivita jako reakce na podněty vyvolávající bolest probíhá v thalamu mezi devátým a desátým týdnem. (Reinis a Goldman: "The Development of the Brain", Thomas Publishers, 1980, str. 223-235)
   "Senzorický nerv obličeje, trojklanný nerv, je přítomen se všemi svými třemi větvemi již u čtyři týdny starého lidského embrya... V sedmi týdnech otáčí nebo odvrací hlavu před podnětem stejným obranným manévrem, jaký nalézáme ve všech stadiích života." (E. Blechschmidt a S. Wintrap, National TRL News, 20.5.1987)
   Kožní senzorické receptory se objevují v periorální oblasti v sedmém týdnu po početí. (Anand a kol.: "Pain and Its Effects on the Human Fetus", N. Eng. J. Med, sv. 317, č. 21, str. 1322, 19.11.1987)

Ale není bolest většinou psychologický jev?
   Existuje i organická neboli fyziologická bolest, která vyvolává neurologickou reakci na bolest. (P. Lubeskind: "Psychology and Physiology of Pain", Amer. Review Psychology, sv. 28, 1977, str. 42)

Existuje i reflexní bolest?
   Ano. Když píchnete dítě špendlíkem, kterým mu spínáte plenky, bude protestovat. Jeho první reflexní ucuknutí je přesně to, k čemu dochází v děloze, když je totéž osmitýdenní dítě bolestně stimulováno.
   Změny srdečního rytmu a pohybů plodu rovněž znamenají, že nitroděložní manipulace jsou pro plod bolestivé. (Volman a Pearson: "What the Fetus Feels", British Med. Jour., 26.1.1980, str. 233-234)

Jak na tyto poznatky reagovali zákonodárci?
   Byly předloženy návrhy zákona, které požadovaly, aby potratáři nenarozené dítě uspali, než je zabijí. (M. Siljander, Congressional Record, E609, 23.2.1984)
   Jednu ranou dramatickou zprávu podal dr. R. Selzer z Yaleské univerzity. Skrze matčinu břišní stěnu byla zavedena jehla do ochranného vaku naplněného plodovou vodou čtyřměsíčního dítěte, když dr. Selzer najednou pravil:
  "Jehla v ženině břiše sebou škubla. Nejprve na jednu stranu. Potom na druhou. Ještě jednou s ní někdo trhá, jako když na rybářský vlasec zabere veliká ryba. Je to plod, kdo má takový strach." (R. Selzer: "What I Saw in Abortion", Esquire, str. 66-67)

Uveďte ještě nějaký další specifický odkaz.
   "...jakmile má plod vyvinutý mechanismus bolesti - možná již ve 45. dnu - způsobí mu použité metody bolest. Čím později je potrat proveden, tím je bolest větší a tím déle trvá. Je nejkrutější a trvá nejdéle, když je použitou metodou otrava solným roztokem... Nastává jeho smrtelná agónie." (Noonan: "The Experience of Pain", in: New Perspectives on Human Abortion, Aletheia Books, 1981, str. 213)

A co Nathansonův film?
   Autentický ultrazvukový videozáznam a film o potratu dvanáctitýdenního plodu odsátím je na trhu k dostání jako "Němý výkřik", slovem doprovázený dr. Nathansonem, bývalým potratářem. Dramaticky, ale z faktického hlediska přesně ukazuje, jak nenarozené dítě uhýbá odsávacímu nástroji, přičemž jeho srdeční akce se zdvojnásobuje. Když ho nástroj dostihne a roztrhá jeho tělíčko na kusy, ústa se doširoka otevírají - odtud název filmu (k dostání na adrese American Portrait Films, 1695 W. Crescent Ave., Suite 500, Anaheim, CA 92801, USA). Zastánci potratů se pokusili tento film zdiskreditovat. Dobře podložený dokument odmítající jejich obvinění je možno získat na adrese National Right to Life, 419 7th St. NW, Washington, DC 20004, USA, cena za jeden výtisk $2.00.
   Krátký, desetiminutový videozáznam podávající svědectví lékaře, který ve filmu Němý výkřik provedl potrat, definitivně ukončil veškerou kritiku o přesnosti Němého výkřiku. Pod názvem Odpověď (The Answer) jej může zaslat Bernadel Inc., P. O. Box 1897, Old Chelsea Station, New York, N. Y. 10011, USA.

Bolest? A co obyčejné nepohodli?
   "Jedna z nejnepohodlnějších překážek, s nimiž se nenarozené dítě může setkat, je páteř jeho matky. Když náhodou leží tak, že jeho vlastní páteř je na její (když matka leží na zádech), bude se vrtět tak dlouho, až se mu podaří se dostat z této velice nepohodlné pozice." (M. Liley a B. Day: "Modern Motherhood", Random House, 1969, str. 42)

Co znamená "oplodnění in vitro"?
   Znamená to, že ženě jsou podány prostředky, které vyvolávají ovulaci a potom jsou shromažďována zralá i vajíčka pomocí laparoskopu. Muž masturbuje, aby se získalo sperma. Pak se smísí vajíčka a spermie na misce, kde možná dojde k oplodnění. Poté se maličký nový embryonální člověk (lidé) vloží do matčiny dělohy v naději, že se uchytí a poroste.

Co si o tom myslí Právo na život (RTL)?
   Jelikož některé skupiny RTL omezují své úsilí jen na ochranu již počatého lidského života, nezaujímají také žádné oficiální stanovisko k tomu, "co tomu předchází". Avšak úplně všechny skupiny RTL zcela odmítají ničení všech drobounkých lidských životů, jakmile již jednou existují. A proto také všechny skupiny RTL odsuzují praxi, při níž se vlastně "z jednoho hnízda mláďat některá vyhazují a ničí." Čili určitá již počatá lidská embrya jsou odkládána a zabíjena, zatímco jiná se vyberou k implantaci.
   Počet otěhotnění byl dvakrát vyšší u těch žen, které dostaly "embrya velkých rozměrů". (Dickey: "Grading Helps Embryo Quality", OB-GYN News, 1.12.1986, str. 39)

Jak je to úspěšné?
   Statistiky kolísají od 6 do 22 procent. Jsou v nich zahrnuty i ty případy, kdy se do dělohy umístí 2 až 4 embrya, z nichž jedno se "ujme". (Dodson, "Low I. V. F. Rate", OB-GYN News, 15.10.1986, str. 18)

Ale tato embrya ještě nejsou skutečnými lidmi.
   Omyl! Úspěch metod oplodnění ve zkumavce jen dále dokazuje, že každá lidská bytost je živá, liší se pohlavím, jc neporušená, kompletní, je to člověk, který vyrostl z jediné buňky. Tato maličká bytost je kompletním lidským tělem.
   Pro ilustraci předpokládejme, že nové maličké embryo chlapce, pocházející od černé matky a černého otce, bylo vloženo do dělohy bílé ženy. Dítě, které ona později porodí, bude černý syn černých rodičů. Bílá žena pouze poskytla výživu a příbytek maličkému nenarozenému dítěti, aby mohlo růst a vyvíjet se.
   Lidský život, celý a kompletní, začíná početím.

A co zmrazená embrya?
   Uvedená zjištění nastolují celou řadu morálních námitek. Proces tání při současné technologii vede k smrti 50% zmrazených embryí a je proto nutné tuto metodu zavrhnout. (J. Kennan, USA Today, 25.10.1984, str. 7A)
   Některé novější zprávy hovoří o 30 až 40% ztrát. "Počet těhotenství na pacientku, která měla zmrazená embrya, byl 8%. (Trounson: "Preservation of Human Eggs and Embryos", Fertility and Sterility, sv. 46, č. 1., červenec 1986)

A jak je to s transplantací embrya?
   Tato technika vede téměř nevyhnutelně k přímému zabití mnohých živých lidských embryí mužského nebo ženského pohlaví, která jsou transplantována. V jedné zprávě se uvádí, že transplantaci přežila pouze dvě ze dvanácti embryí, čili 16%. (Bustillo et al.: "Ovum Transfer in Infertile Women, JAMA, sv. 251, č. 9, 2.3.1984)
   Jiní měli čtrnáctiprocentní úspěch. (Marshall and Merz: "Stock Breeding Technique Applied to Human Fertility", JAMA, sv. 250, č. 10, 9.9.1983, str. 1257)

Existují metody oplodnění přijatelné pro všechny církve?
   Ano. Zřejmě ani římskokatolická církev ani další církve nemají námitky proti metodám LTOT (Low Tubal Ovum Transport) nebo GIFT (Gamet Intra-Fallopian Transfer). Při GIFT se přenáší manželovo sperma, které zůstalo po sexuálním aktu v pochvě manželky, k vajíčku ve vejcovodu. Metoda LTOT umožňuje vajíčku obejít uzavřený vejcovod.

Co když je výsledkem postižené dítě?
   Vyústí-li některá z výše uvedených technik v početí a růst postiženého dítěte, jeho život musíme respektovat a chránit stejně jako život váš a náš. Je nutno odsoudit jak amniocentézu tak biopsii chorionových klků ve druhém trimestru těhotenství, které se provádí proto, aby se děti, které nejsou bez vady, mohly zabít.

Co to je odebírání vzorků chorionových klků?
   Tato biopsie je zkouškou, při které se zavádí tenký nástroj skrze krček dělohy a to v raném stádiu těhotenství. Přitom se odstřihne velmi malý kousek okraje tkáně, která obklopuje dítě. Poněvadž tato tkáň je částí těla dítěte, má tytéž genetické znaky jako dítě. Stejné informace, jaké bylo možné dříve získat pouze pomocí amniocentézy, budou pravděpodobně v budoucnosti získávány pomocí této novější metody.

Je to bezpečné?
   Má to svá rizika. Dřívější zprávy udávají, že 3.5 až 12 procent takto testovaných dětí zahynulo spontánním potratem po odebrání vzorku.
   Další zpráva udává jen pětiprocentní ztráty při odběrech vzorků "zkušenou rukou", avšak poznamenává, že "otázka možné Rh - izoimunizace, drobných poruch při porodu, předčasných porodů, předčasného uvolnění placenty a opoždění nitroděložního růstu bude zodpovězena až po narozeni více takto vyšetřovaných dětí". (M. Golbus: "Initial Chorionic Biopsy Problems Being Resolved", OB-GYN News, 15.11.1984, str. 4)
   Jiná zpráva uvádí 3% ztrát plodů při prvém odebírání vzorku, 7.8% ztrát při druhém pokusu a 14.3% po třetím. (Wade and Young: "Analysis of Fetal Loss After Transcervical Chorionic Villus Sampling", Amer. J. OB-GYN, 1989, 161: 513-9)
   Dále existuje zpráva o 3% falešně pozitivních případů v jedné studii, tj. 3% dětí bylo zabito, poněvadž byly otestovány jako abnormální, ale pak se ukázalo, že byly zcela normální. (Br. Med. J., L. C. van Prooijen-Knegt, 1987, N. Y. Times, G. Kolata. 9.10.1987)

Proč se to dělá?
   Pro vyhledávání a identifikování postižených dětí - aby mohly být zabity. Lékařské vědě totiž není známa žadná genetická abnormalita nebo nemoc, kterou by bylo možné léčit v prvních šesti měsících těhotenství.

Provádí se v současné době pokusy na živých plodech?
   Ano, jenomže málo pracovišť se k tomu přiznává. Vláda Velké Británie ustavila oficiální komisi, aby na to dohlížela. Stanovisko komise znělo, že tyto pokusy na živých lidských plodech jsou zcela v pořádku.
   Doporučila však, že musí být zabity a nesmí jim být dovoleno růst déle než 14 dnů.
   Následující reakce veřejného mínění a britského parlamentu byla taková, že přijetí doporučení této komise se stalo velmi nepravděpodobným. ("Warnock", Comission of Inquiry into Human Fertilization and Embryology, New York Times, 16.10.1984)

Jsou tři způsoby provádění umělých potratů:

• vniknutím do dělohy skrze rodidla,
  

• podáním chemického přípravku, který zabije nenarozené dítě, vyvolá porodní bolesti a děloha se vyprázdní porodem,
  

• proniknutím do dělohy pomocí břišní operace.
  

Co je to samovolný potrat?
   O samovolném čili spontánním potratu mluvíme, když z nějakých přirozených příčin dojde k předčasným stahům děložního svalstva - porodním bolestem v raném stadiu těhotenství.

Proč k tomu dochází?
   Nevíme to vždycky. Obvykle umírá vyvíjející se dítě kvůli nějaké abnormalitě v něm anebo v placentě. A když se to stane, matka samovolně potratí.

Je to nebezpečné?
   Většina spontánních potratů může poměrně bezpečně proběhnout doma. Někdy však dochází k nadměrnému krvácení nebo k neúplnému vyprázdnění dělohy, což vyžaduje převoz matky do nemocnice. Tam musí lékař tupým nástrojem jemně odstranit rozkládající se zbytky placenty (plodového lůžka) z vnitřní stěny děložní. I když tento postup "D and C" (rozšíření krčku a výškrab) je nutný, je málokdy pro matku nebezpečný, protože krček (ústí dělohy) je již změklý a částečně otevřený. Infekce je vzácná. Zřídka lze najít zbytky dítěte.

Co potrat provedený skrze rodidla?
   Je několik způsobů:

• Menstrual extraction (očištění dělohy): Velmi raný potrat vysátím obsahu dělohy. Je často prováděn ještě před získáním pozitivního těhotenského testu.
  

• Suction-aspiration (usilovné sání): Při této metodě musí potratář nejprve docílit uvolnění okrouhlého svalu v děložním krčku a poté krček rozevřít. Je to těžké, poněvadž hrdlo děložní je tuhé, nepružné, "nevyzrálé" a nepřipravené se rozevřít. Pak zavede do dělohy tuhou trubičku z plastické hmoty, která má špičku ve tvaru nože. Sání roztrhá tělíčko dítěte na kousky. Potom potratář odtrhne placentu od vnitřní stěny děložní, do níž je hluboce vrostlá. Zbytky dítěte a placenty jsou odsáty do láhve. Používané sací zařízení má 29x větší sílu než běžný domácí vysavač.
  

• Dilation and Curettage (D and C) (Rozšíření krčku a výškrab dělohy): postup je podobný předešlému s tím rozdílem, že potratář tentokrát zavede do dělohy kyretu, tj. ocelový nůž ve tvaru uzavřené smyčky. Touto kyretou rozřezává placentu a dítě na kousky a vyškrabává vše ven do připravené nádoby. Obvykle při tom dochází k mohutnému krvácení.
  

• Dilatation and Evacuation (D and E) (Rozšíření krčku a vyprázdnění dělohy): používá se, je-li plod starší než 12 týdnů. Je přitom potřebný též nástroj podobný kleštím, protože kosti dítěte jsou již zvápenatělé, stejně jako lebka. Dítě však nedostává narkózu. Potratář zavede nástroj do dělohy, uchopí dítě za nožičku nebo za jinou část těla a kroutivým pohybem ji rozerve a odtrhne od těla dítěte. To se znovu a znovu opakuje. Páteř dítěte se musí přelomit a odtrhnout a lebka rozdrtit, aby vše mohlo být odstraněno. Asistující sestra má povinnost složit opět části tělíčka dítěte dohromady, aby měl lékař jistotu, že dělohu zcela vyprázdnil.
  

Není to stejně nebezpečné jako barbarské?
   Je to obojí. Přestože je to nebezpečné, zpráva Centra pro sledování nemocí (US CDC, Dept. HEW) tvrdila, že je to pro matku stále ještě bezpečnější než otrávení dítěte solí anebo než použití prostaglandinu pro vyvolání potratu. ("Comparative Risks of Three Methods of Midtrimester Abortion", Morbidity and Mortality Weekly Report, Center for Disease Control, HEW, 26.11.1976)
   Například v r. 1980 byl proveden potrat metodou D and E u sta tisíc žen v období mezi 13. a 24. týdnem těhotenství. 500 z nich mělo "vážné komplikace". A to bylo ještě posuzováno jako "menší riziko nemocnosti a úmrtnosti než u infusních procedur". (MacKay et al.: "Safety of Local vs General Anesthesia for Second Trimester D and E Abortions", OB-GYN, sv. 66, č. 5, listopad 1985, str. 661)

Co to jsou "chemické" potraty?
   Prvním nejužívanějším způsobem byla otrava solí (saline amniocentesis). Dělá se po 16. týdnu těhotenství. Dlouhou jehlou se propíchne břišní stěna matky a plodový vak dítěte. Do plodové vody se vstříkne koncentrovaný roztok soli. Dítě jej vdechne a polyká, je jím otrávené, křečovitě se chvěje a někdy zvrací. Trvá to déle než hodinu než je dítě zabito. "Úspěch" se projeví tím, že asi o den později matka dostane porodní bolesti a porodí mrtvé dítě.

Je to skutečně otrava?
   Ano. Příčinou smrti je akutní hypernatremie (vysoká hladina sodíku v krvi) nebo akutní otrava solí, při níž dojde k všeobecnému rozšíření cév, otokům, překrvení, krvácení, šoku a smrti. (Galen et al.: "Fetal Pathology and Mechanism of Death in Saline Abortion", Amer. Jour. of OB and GYN, 1974, sv. 120, str. 347-355)

Někteří lidé přirovnávají děti otrávené solí k "červeným jablíčkům". Proč?
   Leptavé působení koncentrované soli často spálí a sloupne vnější vrstvu kůže dítěte. Tím je odhalena krvavá, červená, lesklá podkožní tkáň. Hlavička dítěte pak může vypadat jako "červené jablíčko".
   Někteří také přirovnávali tuto metodu k účinkům napalmu na nevinné válečné oběti. Pravděpodobně je to stejně tak bolestivé.

Jsou ještě jiné "chemické" potraty?
   Ano. Další rozšířenou metodou je prostaglandinový potrat. Prvá chemická forma tohoto lidského hormonu byla uvedena na trh pod názvem Prostin F2a. Ten se měl vstřikovat do plodové vody. US FDA (Food and Drug Administration) schválila jeho použití pro "vyvolání potratu v druhém trimestru těhotenství". Výrobce této chemikálie (Upjohn Company) uvedl pak na trh ještě formu vaginálních čípků (Prostin E2) a formu nitrosvalových injekcí (Prostin 15M). Tento hormon účinkoval tak, že vyvolal prudké porodní bolesti a porod bez ohledu na vyzrálost dítěte, které matka nosila. Bylo-li dítě tak vyzrálé, že mohlo přežít zátěž porodních stahů, narodilo se živé, avšak obvykle bylo příliš malé, než aby mohlo přežít.
   V jednom odborném článku byl mezi "komplikacemi" uveden "porod živého dítěte".
   Upjohn byl první z větších farmaceutických společností, která se vzdala etiky - podle níž je třeba vyrábět pouze léky zachraňující život - a začala vyrábět prostředky určené k zabíjení. To byl důvod, proč četní aktivisté hnutí Pro život odmítli užívat jakékoli výrobky této firmy, protože takovou společnost nechtěli podporovat.
   Po tomto bojkotu firma Upjohn v r. 1985 oznámila, že uzavírá výzkumnou jednotku prostaglandinů. V r. 1986 prohlásila, že neuvede na trh své nové čípky pro "potratovou samoobsluhu". A v r. 1987 stáhla z trhu i injekce Prostin F2a.

Jsou prostaglandiny pro matku bezpečné?
   "...s jejich použitím je spojeno vysoké procento (42,6% komplikací). V porodnictví je málo tak zaručených rizik jako jsou ta, která postihují těhotné ženy podstupující potrat po 14. týdnu těhotenství". (Duenhoelter and Grant: "Complications Following Prostaglandin F-2 Alpha Induced Mid-Trimester Abortion", Jour. of OB and GYN, září 1975)

Co je to RU-486?
   Je to chemický prostředek způsobující potrat. Bere se poté, co matce vynechala menstruace. Účinkuje tak, že blokuje využití hlavního hormonu, nezbytného pro výživu dítěte, které se právě uhnízdilo v děložní sliznici. Po podání RU-486 výhonky zárodku, které se již zanořily do děložní sliznice, pozvolna chřadnou, odumírají a odpadají. (Couzinet et al.: "Termination of Early Pregnancy by RU-486 (Mifepristone)", New Engl. J. of Med., sv. 315, č. 25, 18.12.1986; O. Ylikorkala et al.: "Outpatient Abortion with RU-486," OB-GYN, sv. 74, č. 4, říjen 1989; M. Rodger et al.: "Blond Loss... after RU-486 and Prostaglandin...", Contraception, sv. 40, č. 4, říjen 1989; Science Magazine, září 1989)

Je RU-486 antikoncepčním prostředkem?
   Nikoli. Nezabraňuje oplodnění. Neužívá se k tomu, aby se předešlo implantaci na konci prvého týdne života dítěte. Užívá se až tehdy, když se matce nedostaví menstruace a dítě je již nejméně dva až tři týdny staré a jeho srdíčko již pracuje. RU-486 již neúčinkuje po uplynutí 6 až 8 týdnů těhotenství.

Je tento preparát dostupný?
   Licenci získal pouze ve Francii (pozn. překl.: a v Anglii). Výzkum však pokračuje v mnoha zemích. Síla hnutí "Právo na život" a politická opozice v USA vynaloží všechny své síly, aby zabránila jeho zavedení. Kdyby některá farmaceutická firma jej uvedla na trh, vyvolalo by to okamžitě celonárodní bojkot všech jejích výrobků.

Proč aktivisté hnutí Pro život protestují proti RU-486?
   Ze tří důvodů:

• Protože zabíjí vyvíjející se nenarozené dítě, jehož srdíčko dokonce již začalo bít. Srdce plodu začíná bít čtyři dny po vynechání ženiny menstruace. RU-486 se podává vždy až po tomto termínu a nejpozději do sedmého týdne těhotenství. Pokud se preparát užije samotný, zabíjí 85% počatých dětí. Následuje-li po něm nákladný zásah prostaglandinem, je zničeno 95% i více počatých dětí.
  

• Způsobí smrt tisíců žen v zemích Třetího světa. Po užití RU-486 obvykle následuje dlouhé a silné krvácení. V jedné větší studii se hovoří o tom, že u jedné ženy ze sta je nutné zastavit toto krvácení zákrokem D and C (tj. násilným rozšířením děložního krčku a výškrabem dutiny děložní). To už se ovšem provádělo za přísně kontrolovaných klinických podmínek a při vysoké úrovni lékařské péče. Ve vesnicích Třetího světa mají být tyto preparáty rozdávány zdravotníky, kteří pak odejdou. A tam, vzhledem k časté předchozí chudokrevnosti mnoha žen, je další silné a dlouhotrvající krvácení po nasazení RU-486 mnohem nebezpečnější. V mnoha oblastech tam neexistují ani nemocnice s možností chirurgického zastavení krvácení ani dostupné transfúze krve, takže mnoho těchto žen zemře vykrvácením.
  

• Způsobují těžké vývojové vady u dětí, které po RU-486 přece jen přežijí. K poškození plodů dochází z těchto dvou zvláštních příčin:
  - RU-486 zbaví vyvíjející se dítě životně důležitého hormonu progesteronu a to v kritickém okamžiku organogeneze, ve chvíli, kdy se formují tělesné struktury a orgány. Prudce jedovatý umělý steroid RU-486 zabije většinu nenarozených dětí, ale nikoli úplně všechny. Ty, které přežijí, budou mít s velkou pravděpodobností těžké vady včetně těžkých znetvořenin končetin, podobných těm, které byly zaviněny preparátem Thalidomide.
  - RU-486 může mít podobný účinek jako preparát DES, který se používal v 60. letech k prevenci samovolného potratu a který se však projevil později jako chemická časovaná bomba. RU-486 může také v těle reagovat tak, že vytvoří volné radikály, které se mohou napojit na DNA - základní genetický stavební útvar našeho těla. Tímto způsobem mohou vzniknout deformity plodu, které se projeví buď hned po porodu anebo třeba až po dvaceti i více letech jako různé malformace nebo i zhoubné nádory, podobně jak tomu bylo po použití DES. Je také možné, že volné radikály po aplikaci RU-486 se spojí s mateřskou DNA a způsobí tak rakovinu nebo vývojové vady i u následujících generací.
  

Jak je to s potraty, při nichž se vniká do dělohy břišní stěnou?
   Nejběžnější je hysterotomie: je to vlastně raný císařský řez. Chirurgicky se otevře břicho matky a stejně i děloha. Dítě se vyjme i s plodovým lůžkem a odloží se - nechá se zemřít. Tato metoda se obvykle používá ve vyšším stupni těhotenství.
   Jeden potratář touto metodou vyjmul z dělohy dítě, které dýchalo, pokoušelo se křičet a hýbalo ručičkama a nožičkama. Potratář hodil na hlavičku dítěte plodové lůžko a dítě udusil. Jiní potratáři utopili dítě v kbelíku vody. A ještě jiní přetnuli pupeční šňůru dítěte ještě když bylo v děloze. Tím zbavili dítě kyslíku. Potratář čeká asi 5 minut, než dítě zemře udušením a pak vyjme tento "produkt těhotenství" - jak on nazývá maličkého chlapečka či holčičku.

Jaký je váš názor na potraty vykonané pro záchranu života matky?
   V dnešní vyspělé medicíně takové případy téměř neexistují. Takovýto potrat by byl opravdu terapeutickým potratem. Je-li život matky opravdu ohrožen, svědomitý lékař se pokusí zachránit oba - jak matku tak i dítě. Ve vzácném, velmi vzácném případě, kde je takovéto rozhodování skutečně nutné, je problém v tom, že proti sobě stojí jeden lidský život proti druhému lidskému životu. (Všimněme si, že všechny ostatní důvody pro potrat mají nesrovnatelně menší váhu než má lidský život.)
   V takovémto případě by bylo vhodné udělit dotyčné rodině a místním autoritám lékařským a etickým právo, aby učinily rozhodnutí, které považují za správné. Lékař, který je eticky na výši, se rozhodně bude snažit zachránit oba životy, ale konečné rozhodnutí bude ležet na něm. Tuto výjimku připouští návrh "Dodatku k ústavě USA o lidském životě".

Je operace mimoděložního těhotenství potratem?
   Někteří definují tuto operaci jako potrat. V době, kdy se většina mimoděložních těhotenství operuje, je dítě již mrtvé a často zničené krvácením. V každém případě je takováto operace prováděna především pro záchranu života matky. To je správný lékařský zásah, poněvadž dítě nemá vůbec žádnou naději na přežití.
   Dokonce i v případě, kdy dítě je vyjmuto z vejcovodu ještě živé, hnutí Právo na život by tuto operaci dovolilo, neboť bez ní by zemřeli oba, dítě i matka. Dítě má nulovou šanci na přežití a operace zachrání život matky.
   Bude-li lékařská technika v budoucnosti natolik pokročilá, že bude možné přemístit dítě z vejcovodu (nebo výjimečně z dutiny břišní) do dělohy, pak většina odborníků s dobrou etickou úrovní bude tento postup vyžadovat. Dokud něco takového není v dnešní technice možné, život maličkého nového dítěte je ztracen.

Hlavními okamžitými komplikacemi potratu jsou infekce, krvácení a perforace dělohy.

Jsou výzkumy spolehlivé?
U všech zpráv o fyzické bezpečnosti či nebezpečí potratů je důležité mít na paměti jednu skutečnost. Doslova všechny studie byly uskutečněny v lékařsky dokonalém prostředí univerzitních nemocnic a vysoce zkušenými chirurgy. To však odpovídá jen méně než 10% provedených potratů.
Více než 90% se ve Spojených státech provádí na samostatných klinikách, na něž nikdo nedohlíží. Potraty se dělají bez předchozí i následné lékařské péče, jako na běžícím pásu, pro peníze, a často je provádějí lékaři s mnohem horším vzděláním, méně dokonalým vybavením a mnohem méně kvalifikovaným personálem.
Je jasné, že bezpečnost potratů prováděných na takovýchto klinikách nelze srovnávat s bezpečností zákroků v univerzitní nemocnici. Tyto kliniky by počet a závažnost fyzických komplikací popisovaných v následujících uvedených studiích pravděpodobně zdvoj - nebo ztrojnásobily.

Co infekce?
Jak často dostanou ženy infekci jako následek umělého potratu? Jedna studie z jednoho z nejprestižnějších lékařských center na světě, Univerzity Johna Hopkinse, uvádí: "Výskyt infekce pohlavního ústrojí po umělém potratu je velmi známou komplikací." Tato instituce uvádí až 5.2% případů u potratů v prvním trimestru a až 18.5% ve druhém trimestru. (Burkman a kol.: "Culture and Treatment Results in Endometritis Following Elective Abortion", Amer. Jour. OB./GYN, sv. 128, č. 5, 1977, str. 556-559)
U místních samostatných zařízení provádějících potraty, například ve vašem městě, kde je mnohem nižší kvalita péče, bude počet těchto infekcí nejméně dvakrát vyšší než u takovéhoto lékařského centra.
"Jeden následek potratu může zabít. Je to pánevní absces, téměř vždy pocházející z perforace dělohy nebo někdy i střeva", říkají dva profesoři z Americké unie pro občanská práva (UCLA), když podávají zprávu o čtyřech takových případech. (C. Gassner a C. Ballard. Amer. Jour. OB/GYN., sv. 48, str. 716, podle citace v Emerg. Med. After Abortion-Abscess, sv. 19, č. 4, duben 1977)
V méně rozvinutých zemích jsou komplikace častější a léčba zpravidla méně dostupná i méně účinná.

Jaká poškození působí infekce?
Infekce dělohy a vejcovodu často způsobuje trvalé poškození. Vejcovod je křehký orgán, velmi jemná dutá trubička. Jestliže jej poškodí infekce, často se těsně uzavře. Typickou infekcí zasahující tyto orgány je zánět pánevních orgánů (PID - pelvic inflammatory disease).
Pacientky s chlamydiovou infekcí dělohy (ve zkoumané skupině 13% ), které podstoupily umělý potrat, "mají třiadvacetiprocentní riziko, že u nich vznikne zánět pánevních orgánů". (E. Guigstad a kol., British Jour. of Venereal Disease, červen 1982, str. 182)
"Zánět pánevních orgánů (PID) se obtížně zvládá a často vede k neplodnosti, a to dokonce i při okamžitém zahájení léčby... Asi u 10% žen vzniknou srůsty vejcovodů, jejichž následkem je neplodnost, po jednom onemocnění PID, u 30% po dvou a u více než 60% po třech onemocněních." (M. Spence: "PID: Detection & Treatment", Sexually Transmitted Disease Bulletin, John Hopkins Univ., sv. 3, č. 1, únor 1983)
"K akutním zánětům dochází v 5% případů a stálé komplikace, jako jsou chronické záněty ženských orgánů, neplodnost a mimoděložní (vejcovodová) těhotenství, jsou zaznamenávány u 20-30% všech žen... Čísla jsou samozřejmě vyšší u primigravid (potratů prvního těhotenství)." (A. Kotásek: "Artificial Termination of Pregnancy in Czechoslovakia", Internatl. Jour. GYN/OB., sv. 9, č. 3, 1971)
PID způsobují venerické choroby, obvykle Kapavka či chlamydiové infekce. Pokud jimi žena trpí, velmi to komplikuje umělý potrat.
"Chlamydia trachomatis byla zjištěna na cervixu 70 z 557 žen přijatých na terapeutický potrat. 22 ze 70 dostalo po operaci PID (4% z celkového počtu žen)". (G. Guigstad a kol.: "PID Associated with C. Trachomatis Infection, A Prospective Study", British Jour. of Venereal Disease, sv. 59, č. 3, 1982, str. 189-192)
Jiná studie zjistila sedmnáctiprocentní výskyt chlamydiové infekce po potratu. (Barbacci a kol.: "Post Abortal Endometritis and Chlamydia", OB/GYN, 68:686, 1986)
V klasické anglické studii z jedné univerzitní nemocnice bylo po čtyřletých zkušenostech zjištěno "27% případů komplikací způsobených infekcí". (J. A. Stallworthy a kol.: "Legal Abortion: A Critical Assessment of its Risks", The Lancet, 4.12.1971)

Co krvácení?
Krvácení je obvyklé. Většinou přejde, ale někdy je třeba transfúze krve. Stallworthyova studie (viz výše) zaznamenává, že transfúze byla nutná v 9.5% případů. Novější studie uvádějí nižší čísla.

Jsou krevní transfúze příčinou úmrtí při potratech?
Ano, a tato úmrtí nikdy nejsou přímo spojována s potraty ani uváděna v potratových statistikách. Podívejme se, jak to funguje:
Za prvé musíme vědět, kolik žen po umělém potratu potřebuje transfúzi. K těmto údajům je obtížné se dostat. Jediné kontrolované studie pocházejí z univerzitních lékařských center, která provádějí malou část potratů. Více než 90% potratů v USA a různá procenta v jiných zemích se provádějí v samostatných zařízeních, kde lékařská péče představuje jen stín kvality těchto lékařských center. Ženy, které dostanou krvácení po těchto potratech, jsou odesffány do "opravdových" nemocnic na transfúzi a chirurgický zákrok. Procento, které potřebuje transfúzi, musí zůstat jen odhadem a tato komerční zařízení o tom nikdy zprávy nepodávají. Takže kolik? Buďme konzervativní a řekněme, že jedna ze sta žen potřebuje transfúzi krve. Jestliže v USA se ročně provede 1 600 000 potratů, pak to znamená, že 1% neboli 16 000 žen dostalo transfúzí.
Virová hepatitida se přenese až na 10% pacientů, kteří dostali transfúzi. Deset procent z 16 000 je 1 600 žen. (Amer. Assn. Blood Banks and Amer. Red Cross, Circular Information, 1984, str. 6)
Analýza ukázala, že z celkového množství 300 tisíc případů virové hepatitidy k úmrtí došlo ze tří příčin: 322 na akutní onemocnění, 5 100 na cirrhózu a 1 200 na rakovinu jater. Tato mortalita představuje více než 2%. (R. Voelker: Hepatitis B: Planned Standard, Am. Med. News, 13.10.1989, str. 2)
Dvě procenta z 1 600 žen znamená, že k nejméně 32 úmrtím po potratu dochází ročně z tohoto důvodu. Další hrozbou je AIDS. 2% nakažených získala AIDS krevní transfúzí. Když bylo později zavedeno pečlivé vyšetřování dárců, je to nyní mnohem méně. I tak v průmyslových zemích 20000 lidí ročně dostane AIDS při transfúzi. (Noyes: "Transfusions Risks Despite Screening", Family Practice News, 15.5.1987)
V méně rozvinutých zemích je výskyt AIDS různý, od řídkého po obvyklý.

Jsou krevní sraženiny dosud problémem?
Krevní sraženiny jsou jednou z příčin úmrtí matek, které normálně porodily dítě. Jsou rovněž příčinou úmrtí jinak zdravých mladých žen, které podstoupily umělý potrat.
Embolie (plovoucí objekty v krvi, které se dostanou do plic) jsou dalším problémem. Porod je normální proces a tělo je dobře připraveno na narození dítěte a odloučení a vypuzení placenty. Chirurgický potrat je nenormální proces, při němž se nezralá placenta odtrhává od děložní stěny, v níž zakořenila. To někdy způsobí, že se plodová voda, jiné kousky tkáně či krevní sraženiny dostanou do krevního oběhu matky. Cestují do plic, kde působí poškození a někdy i smrt. Jde rovněž o nejčastější příčinu smrti matky při potratu solným roztokem.
Například pulmonální thromboembolie (krevní sraženiny v plících) byly příčinou smrti osmi matek, které zemřely v důsledku potratu, jak zaznamenalo Americké středisko pro kontrolu nemocí. (W. Cates a kol., Amer. Jour. Ob./Gyn., sv. 132, str. 169)
Toto se může přihodit již čtrnáctiletým. (Pediatrics, sv. 68, č. 4, říjen 1971)
Také embolie plodové vody se "stala významnou příčinou úmrtí u legálních umělých potratů. Soudě podle 15 případů, zdá se, že riziko vzrůstá po třetím měsíci. Léčba není účinná." (R. Guidotti a kol., Amer. Jour. Ob./Gyn., sv. 41, 1981, str. 257)
Úmrtnost činí 80%. (S. Clark: Amniotic Fluid Embolism, The Female Patient, sv. 14, srpen 1989, str. 50)

Existují další problémy spojené s krví?
Nejobávanější je roztroušená intravaskulární koagulace. Jde o náhlý pokles srážlivosti krve, který způsobuje rozsáhlé vnitřní krvácení a někdy i smrt. Klasický referát (viz odkaz níže) mluví o hypertonickém solném potratu (potratu solným roztokem) (H. Glueck a kol.: "Hypertonic Saline Abortion, Correlation with D.I.C.", JAMA, sv. 225, č. 1, 2.7.1973, str. 28-29)
"Potrat solným roztokem je nyní nejobvyklejší nebo druhou nejobvyklejší příčinou porodnické hypofibrinogenemie." (Stejně jako roztroušené intravaskulární koagulace výše.) (L. Talbert, Univ. of HC: "DIC More Common Threat with Use of Saline Abortion", Family Practice News, sv. 5, č. 10, říjen 1975)
Rovněž ji někdy způsobuje potrat dilatací a vyprázdněním či prostaglandiny. (White a kol.: "DIC Folloving Three Mid-Trimester Abortions", Anaesthesiology, sv. 58, 1983, str. 99-100)

Co způsobuje perforaci dělohy?
Může být způsobena odsátím obsahu dělohy, potratem dilatací a vyprázdněním nebo klasickou kyretáží. Potraty solným roztokem a prostaglandiny rovněž způsobují perforace, ale pak jsou přesněji nazývány rupturou nebo protržením dělohy.

Jak často dochází k perforacím?
U časných potratů je to asi v 1% případů. U pozdějších je častější.

Slyšela jsem, že prostaglandinové potraty jsou bezpečnější než potraty solným roztokem.
To jistě platí pro dítě, protože u této metody se častěji narodí živé.
Pravděpodobně to platí i pro matku. Avšak dochází k takovým komplikacím jako je protržení dělohy, natržení čípku, sepse, mírná až vážná roztroušená intravaskulární koagulace, krvácení, náhlá smrt, křeče, zástava srdce a dýchání, zvracení a nevolnost, mrtvice, akutní selhání ledvin, embolie plodové vody a krevní sraženiny v plicích.
Významná studie z Texaské univerzity v Dallasu dochází k závěru:
"...vysoký počet komplikací (42.6%) je spojen s jejich (prostaglandinů) používáním. Jen málo rizik v porodnictví je tak jistých jako rizika, která postihují těhotné ženy podstupující potrat po 14. týdnu těhotenství." (Duenhoelter and Grant: "Complications Following Prostaglandin P-2A Induced Mid-Trimester Abortion", Amer. Jour. Ob./Gyn., sv. 46, č.3, září 1975, str. 247-250)

Proč neslyšíme více o takovýchto komplikacích?
Velmi zaměstnaný šéf porodnického oddělení ve Ft. Lauerdale konstatoval, že "neobyčejné množství komplikací se dostává do rukou soukromých lékařů. Protože mnoho mladistvých pacientek, u nichž dochází ke komplikacím, se nevrací k lékaři, který provedl potrat, je těžké získat přesné údaje o komplikacích."
Během šestiletého období pak hovořil s 54 mladistvými pacientkami ve své soukromé praxi (on sám potraty nedělá). Zaznamenal rovněž, že z těchto mladých žen "ani jedna neměla pocit, že by byla dostala jakékoliv smysluplné informace o potenciálních nebezpečích potratu." (M. Bulfin: "A New Problem in Adolescent Gynecology", Southern Med. Jour., sv. 72, č. 8, srpen 1979)
"Existuje téměř konspirativní mlčení o jeho riziku. Bohužel, díky emotivním reakcím na legální potrat se dobře zdokumentovaným důkazům ze zemí, které s ním mají široké zkušenosti, dostává jen malé pozornosti v tisku lékařském i laickém. To je z lékařského hlediska neomluvitelné, neboť v důsledku toho trpí pacientka."
"Je důležité, že některé vážnější komplikace se přihodily i u nejstarších a nejzkušenějších operatérů."
"(O těchto komplikacích) se zřídka zmiňují ti, kdo prohlašují, že potrat je bezpečný..." (J. A. Stallworthy a kol.: "Legal Abortion: A Critical Assessment of its Risks", The Lancet, 4.12.1971)

Připouštějí statistici, že jejich čísla nejsou přesná?
Jen zřídka, a to je neuvěřitelné. Zeptejte se úředníka zdravotní správy, jaký je výskyt kapavky na území, které má na starosti, a řekne vám oficiálně udávaný počet. Ale zeptejte se ještě, "a kolik případů je zde v současné době skutečně?" Odpověď bude pravděpodobně znít: "My víme, že jen malé procento se skutečně hlásí. Jestli chcete znát skutečný výskyt, vynásobte je třemi, pěti nebo ještě více."
Protože důvod zakrýt potrat je mnohem naléhavější než důvod skrýt případ sexuálně přenosné nemoci, mělo by být zřejmé, jak jsme naznačili výše, že většina úmrtí a poškození po potratu se nehlásí, nebo se hlásí jako něco jiného.
Hlášené případy kapavky vzrostly za pět let ze 600 tisíc na 1 milión a "odhaduje se, že hlášena je jen třetina případů." (S. Gabbe, Ob./Gyn. News, 1.10.1983, str. 15)

Domníval jsem se, že hlášení potratů je povinné ze zákona.
V mnoha amerických státech a v mnoha zemích se hlášení nevyžaduje. Například téměř pět let po legalizaci potratu v celých USA konstatoval zdravotní úřad státu Ohio: "Hlášení této statistiky je minimální. V současné době nejsou dosažitelné žádné informace, pokud jde o komplikace potratu." (K. Bajo, Asst. Adm., Ohio Dept. of Health Report to Ohio Right to Life, 3.5.1977)

Ale existují studie z univerzit, které udávají mnohem příznivější záznamy o bezpečnosti.
Některé zprávy jsou korektní. Avšak některé z pochybných zpráv píší známí potratáři, kteří mají z tohoto odporného kšeftu zisk. Neexistují žádné důkladně financované studie lékařů hnutí Pro život, které by odpovídaly rozsahem.
Standard péče v univerzitních nemocnicích je navíc mnohem vyšší než v nějakém místním zařízení provádějícím potraty. Tzv. "samostatné kliniky", které provádějí více než 90% potratů v USA, jsou často jen o málo lepší než legalizované operace načerno, a následná péče (a schopnost podávat přesné zprávy) v nich obvykle neexistuje.
Prohlášení, že relevantní statistiku lze získat na místě, kde byl potrat proveden, "patří do science fiction".
"Komplikace po potratech prováděných na samostatných klinikách jsou jednou z nejčastějších příčin gynekologické první pomoci, s nimiž se lze setkat. Dokonce i o komplikacích ohrožujících život se lékař, který provedl potrat, dozví jen zřídka, kromě případů, kdy dojde k soudnímu sporu. Statistika předložená Catenem představuje naprosté podhodnocení a nebere v úvahu nechuť žen vrátit se na kliniku, kde podle svého názoru nedostaly odpovídající péči." (L. Iffy: "Second Trimester Abortions", JAMA, sv. 249, č. 5, 4. února 1983, str. 588)

Ale aspoň úmrtí jsou snad hlášena přesně?
Samozřejmě se zaznamenávají všechna úmrtí, ale ne všechna úmrtí po potratu jsou hlášena jako úmrtí spojená s potratem. Jestliže neodhalení (a tudíž nehlášení) venerických chorob je pravidlem, nikoliv výjimkou, oč větší tlak je vykonáván na lékaře, aby neodhalil, že tato komplikace či toto úmrtí bylo spojeno s umělým potratem? Naše kniha "Příručka o potratu" (Handbook on Abortion) detailně popsala mnoho speciálních případů takového zakrývání skutečnosti v 70. letech. (Willke & Willke: "Mothers Die from Abortions", In Handbook on Abortion, Cincinnati, Hayes Pub. Co., 1971, 1975, 1979)

• Vezměte v úvahu matky, které krvácely, dostaly transfúzi, onemocněly hepatitidou a zemřely za několik měsíců. Oficiální příčina smrti? Hepatitida. Skutečná příčina? Potrat.
  

• Z perforované dělohy se vyvine pánevní absces, sepse (otrava krve) a smrt. Oficiální hlášení příčiny smrti bude uvádět pánevní absces a septikaemii. O potratu epadne ani slovo.
  

• Potrat způsobí patologii vejcovodu. Za několik let bude mít žena mimoděložní těhotenství a zemře. Uvedená příčina bude mimoděložní těhotenství. Skutečná příčina? Potrat.
  

• Hluboká deprese a pocit viny po potratu povede k sebevraždě. Uvedená příčina smrti? Sebevražda! Skutečná příčina? Potrat.
  

• Potratář možná sleduje pacientku, která zemře následkem jím provedeného potratu. Nechce však získat pověst řezníka, a proto uvede jinou příčinu smrti.
  

• Také se stává, že nový lékař prohlíží pacientku, která umírá na poškození po potratu, ale ona a její rodina potrat ostře popírají. Spojitost s potratem nelze zcela prokázat, nový lékař se bojí žaloby pro špatné zacházení nebo pro urážku na cti, a proto uvede jinou příčinu smrti.
  

• Laskavý chirurg, v jehož moci není zachránit život oběti potratu, cítí, že žena a její rodina již byla potrestána dost. Nechce zničit pověst její a její rodiny ve společnosti - a proto se na úmrtním listě zapomene zmínit o potratu.
  

Dochází k tomu často? V poslední době?
Jedno zařízení, kde se provádějí potraty, Woman's Care Center, Biscayne Blvd., v Miami na Floridě, "zabilo" čtyři matky: R. Monterovou (7.8.1979), M. Moralesovou (8.5.1981), M. Baptiseovou (18.12.1982) a S. Payneovou (4.1.1983).
Propotratový list Chicago Sun Times uveřejňoval v roce 1978 na pokračování obsáhlý materiál, v němž odhalil případy 12 matek, které zemřely po potratu a které dříve nebyly hlášeny. Rovněž podal zprávu o potratech prováděných na ženách, které vůbec nebyly těhotné, a také o potratech prováděných nekompetentními lékaři v nesterilních podmínkách.
"To, co Nejvyšší soud legalizoval v případě některých klinik, je vysoce výnosné a velmi nebezpečné andělíčkářství." (Special Reprint, Chicago Sun Times, Field Enterprises, 1978)

To vypadá, jako by jen zlomek úmrtí matek po potratu bylo jako takové také hlášeno!
O tom je přesvědčena většina aktivistů hnutí Pro život.

Ale já jsem četla, že potrat je bezpečnější než porod!
Nejdokonalejší analýzu tohoto provedl prof. T. Hilgers. Ukazuje v ní, že to záleží na použitých statistikách. (T. Hilgers: "Abortion Related Maternal Mortality", In: New Perspectives on Human Abortion, Univ. Pub. of Amer., 1981, str. 69-92)

Ale co je tedy bezpečnější?
Bezpečnost pravděpodobně není rozhodující. Ženy nemají děti ani nevolí potrat kvůli bezpečnosti. Úmrtnost matek při porodu je jen 10 na 100 tisíc porodů.
Další zajímavou úvahou je to, že obhájci potratů vždy srovnávají hlášený počet všech úmrtí matek při porodu (10/100 000) s údaji o úmrtnosti při potratech jen v prvním trimestru (1-2/100 000) a vhodně vypouštějí úmrtí při potratech ve druhém a třetím trimestru (40-50/100 000). Kdyby hnutí Pro život hrálo stejnou hru se statistikou, muselo by mluvit jen o úmrtích při vaginálních porodech (1.1/100 000) a vypouštět úmrtí při porodech císařským řezem (100/100 000). (Lanska a kol.: "Mortality from Abortion & Childbirth", JAMA, sv. 250, č. 3, 15.7.1983, str. 361-362)

I tak je dnešní situace lepší než "8-10 tisíc žen, které v USA ročně umíraly při kriminálních potratech", ne?
Tato čísla, často citovaná obhájci potratů, jsou jednoduše falešná. Když v roce 1983 došlo na půdě amerického Senátu k debatě o Dodatku k ústavě Hatche a Eagletona o právu na život, poskytla Kancelář USA pro statistiku úmrtnosti údaje o těchto úmrtích.
Její zpráva dokázala, že abyste objevili více než 1 000 úmrtí matek při ilegálních potratech ročně dohromady s legálními, museli byste jít až do éry před objevením penicilínu. K náhlému poklesu mateřských úmrtí v 50. a 60. letech došlo v době, kdy byl potrat ještě ilegální. Před rokem 1966, kdy potrat legalizoval první stát USA, činil celkový počet úmrtí jen 120 ročně. Do roku 1972, dříve než Nejvyšší soud legalizoval potrat ve všech 50 státech, to bylo v celých USA jen 39 ročně. Po legalizaci pomalý pokles pokračoval, takže jediný rozdíl je dnes v tom, že více matek umírá po legálních než po ilegálních potratech.

KANCELÁŘ USA PRO STATISTIKU ÚMRTNOSTI CENTRUM PRO KONTROLU ONEMOCNĚNÍ

Rok	Hlášení úmrtí matek po ilegálních i legálních potratech v USA
1940	1679
1950	316
1960	289
1966	120 (První stát v USA legalizoval potrat v roce 1967)
1970	128
1972	39 (Nejvyšší soud legalizoval potrat v celých USA v roce 1973)
1977	21
1981	8

(Převzato z grafů amerického Senátu, Kapitola 21)

Dr. Dennis Cavanaugh, když komentoval fakt, že úmrtnost matek po potratu klesala rychleji v letech 1961-68 než po legalizaci potratu v letech 1968-73, konstatoval, že legalizace potratu "...neměla žádný zvláštní vliv na počet žen, které v USA umírají po potratu... Koneckonců není žádný rozdíl v tom, zda žena zemřela po potratu legálním či ilegálním, tak či onak je mrtvá. Neshledávám nic potěšujícího na tom, že legální potrat je dnes v USA hlavní příčinu úmrtí matek v souvislosti s potratem." (D. Cavanaugh: "Effect of Liberalized Abortion on Maternal Mortality Rates", Amer. Jour. Ob./Gyn., 1.2.1978, str. 375)

Co je tedy to podstatné?
Většina žen absolvuje potrat bez významného fyzického poškození, ale znepokojující počet určitými následky trpí a některé ženy i umírají.
U mnoha žen je skutečným následkem citové zranění a pocit viny.

Sterilita?
45% z 27 miliónů amerických manželství nemůže mít děti nebo má s početím problémy. Z toho 10% si přálo děti; ale bylo sterilizováno z léčebných důvodů, 19 podstoupilo dobrovolnou sterilizaci a 15% prostě nemůže počít. (New York Times, 10.2.1983)
Příčinami tohoto jevu je v posledních 10 letech trojnásobné zvýšení počtu případů kapavky, šestinásobné zvýšení počtu žen užívajících nitroděložní tělíska, prudký vzrůst chlamydiových infekcí a obrovský nárůst umělých potratů.

Můžete citovat některé studie?
Ano. "Relativní riziko sekundární neplodnosti u žen, které prodělaly alespoň jeden umělý potrat a ani jeden potrat spontánní, je 3-4krát vyšší než u žen, které potrat neměly." (D. Trichopoulos a kol.: "Induced Abortion & Secondary Infertilily", British Jour. Ob./Gyn., sv. 83, srpen 1976, str. 645-650)
V roce 1971 konstatoval Dr. Bohumil Štípal, náměstek československého ministra zdravotnictví: "Zhruba 25 žen, které přeruší první těhotenství, nebude moci mít nikdy děti."
Jestliže kyreta potratáře škrábne nebo zajede příliš hluboko přes ústí vejcovodů, dojde k zajizvení a často k jejich zablokování. Jestliže je zablokování úplné, je žena sterilní. Ale jestliže je výsledkem této procedury jen částečný srůst, mikroskopické spermie přesto mohou cestovat vejcovodem a oplodnit vajíčko uvolněné z vaječníku. Po oplodnění se nová lidská bytost, mnohosetkrát větší než spermie, nebude moci dostat skrze částečně uzavřený vejcovod. Proto se maličké děťátko zahnízdí ve vejcovodu a matka má mimoděložní těhotenství.

Jaký je výskyt mimoděložního těhotenství?
Od legalizace potratu nastal v USA nárůst počtu mimoděložních (vejcovodových) těhotenství o 300%. V roce 1970 byl výskyt 4.8 na 1 000 živě narozených dětí. V roce 1980 to bylo 14.5 na 1 000 živě narozených. (US Dept. H. H. S., "Morbidity & Mortality Weekly Report", sv. 33, č. 15, 20.4.1984)

(Zdroj: Národní centrum pro zdravotnickou statistiku; Dolores Motichka, The Washington Times, 26.8.1987)

Je to špatné?
Ano. Vejcovod má tenkou stěnu, která nový život nemůže vyživovat a brzy se protrhne, způsobí vnitřní krvácení a vyžaduje okamžitý chirurgický zákrok. Někdy tyto ženy i umírají. (V USA to bylo za posledních devět let 437 úmrtí, tj. 13% všech úmrtí v souvislosti s těhotenstvím a porodem). (Medical Tribune, 26.1.1983)
K devíti z těchto úmrtí došlo po umělém potratu. Děloha matky byla vyprázdněna "potratem", zatímco ve skutečnosti se děťátko zahnízdilo ve vejcovodu. Později se vejcovod protrhl a žena zemřela. (Rubin a kol.: "Fatal Ectopic Pregnancy After Attempted Induced Abortion", JAMA, sv. 244, č. 15, 10.10.1980)
U žen, které podstoupily umělý potrat u prvního těhotenství, vzrostl počet následných mimoděložních těhotenství o 500%. (Chung a kol.: "Effects of Induced Abortion Complications on Subsequent Reproductive Function...", U. of Hawaii: Honolulu 1981)
V Athénách lze polovinu mimoděložních těhotenství přičíst předchozímu umělému potratu - desetkrát vyšší relativní riziko. (Panayotou a kol.: "Induced Abortion & Ectopic Preg," Am. J. Ob-Gyn., 1972, 114:507)
Vejcovodová těhotenství vzrostla o 30% po jednom potratu a o 160% po dvou a více potratech. (Am. J. Public Health, 72:253-6, 1982)
"Zvlášť nápadný je vzrůst výskytu mimoděložních těhotenství." (A. Kotásek: "Artifical Termination of Pregnancy in Czechoslovakia," Internat. Jour. of Gyn. & Ob., sv. 9, č. 3, 1971)

Proč je tomu tak?
"Zdá se, že hlavní roli v dramatickém vzrůstu počtu mimoděložních těhotenství hraje zvýšený výskyt infekcí pánevních orgánů - zvláště chlamydiových - a umělý potrat." (H. Barber: "Ectopic Pregnancy, a Diagnostic Challenge," The Female Patient, sv. 9, září 1984, str. 10-18)

Má to vliv na další těhotenství?
"752 matek, které dříve prodělaly jeden nebo více potratů, mělo vyšší pravděpodobnost krvácení v prvních třech měsících současného těhotenství, menší pravděpodobnost normálního průběhu porodu, častěji bylo nutno ručně odstranit placentu nebo provést jiný zásah ve třetí době porodní, počet úmrtí novorozenců byl dvakrát vyšší, počet úmrtí novorozenců koncem šestinedělí se zvýšil třikrát až čtyřikrát, zvýšil se výskyt nízké porodní váhy." (Harlap & Davies: "Late Sequellae of Induced Abortion...", Am. J. Epidemiology, sv. 102, č. 3, str. 917, 1975)

Mění se po potratu menstruační symptomy?
"Ženy, které prodělaly potrat, si opakovaně stěžovaly na silné menstruační symptomy, a to ve všech věkových skupinách." (L. Roth a kol.: "Increased Menstrual Symptome Among Women Who Used Induced Abortion", Amer. Jour. Ob./ Gyn., sv. 127, 15.2.1977, str. 356)

A co synechie?
"Výskyt děložních srůstů (synechia) je zvláště častý u pacientek, které prodělaly dvě nebo více kyretáží... Dr. J. G. Asherman, po němž byl tento syndrom pojmenován, zaznamenává děložní srůsty u 44 ze 65 pacientek po dvou nebo více kyretážích." (Abortion Risks: Getting the Picture, Medical World News, 20.10.1972)

Vyskytují se po umělém potratu častěji spontánní potraty?
Bostonská studie skupiny, která ve velkém měřítku prováděla potraty, popírá vzrůst výskytu po jednom potratu, ale po dvou nebo více potratech zjištuje "dvoj- až trojnásobné riziko spontánního potratu v prvním trimestru" a "neschopnost donosit plod do 28. týdne". (Levin a kol.: "Association of Induced Abortion with Subsequent Pregnancy Loss", JAMA, sv. 243, č. 24, 27.6.1980, str. 2495-2499)
Ze skupiny 52 žen, které před 10-15 lety prodělaly potrat a byly po celou dobu zblízka sledovány, polovina podle toho, co bylo zjištěno, tj. 27 žen, neměla žádné problémy s následujícím těhotenstvím. Došlo k jednomu mimoděložnímu těhotenství, osmi dalším početím - ale až po delší době - a tři ženy měly permanentně uzavřené vejcovody. Zbývajících 11 žen mělo 33 těhotenství, z toho 14 skončilo spontánním potratem v raném stadiu, 3 ve 2. trimestru, 6 předčasným porodem a jen 10 porodem v termínu. (Hilgers a kol.: "Fertility Problems Following an Aborted First Pregnancy", In: New Perspectives on Human Abortion, edited by S. Lembrych, University Publications of America, 1981, str. 128-134)
Vysoký výskyt poškození cervixu po umělém potratu zvýšil výskyt spontánních potratů (neschopnosti donosit plod) o 30-40%. (Ibid, Kotásek)
Ženy, které prodělaly jeden umělý potrat, následující těhotenství spontánně potratily v 17.5%, ve srovnání se 7.5% ve skupině, která umělý potrat neprodělala. (Richardson a Dickson: "Effects of Legal Termination on Subsequent Pregnancy", British Med. Jour., sv. 1, 1976, str. 1303-1)
Ženy, které první těhotenství donosily a porodily, měly (u druhého těhotenství) "nejlepší reprodukční výkon". Ty, které první těhotenství spontánně potratily, měly "nejčastější výskyt spontánních potratů v raných stadiích". Ženy po umělém potratu prvního těhotenství měly "nejčastější výskyt spontánních potratů v pozdních stadiích a předčasných porodů". (Koller a Eikham: "Late Sequellae of Induced Abortion in Primigravida", Acta Ob./Gyn. Scand., 56 (1977) str. 311)

A co spontánní potraty ve druhém trimestru?
Výskyt spontánních potratů ve druhém trimestru se zvýšil dvakrát. (Herlap, New England Jour. of Med., č. 301, 1979, str. 677-681)
"Ve skupině 520 pacientek, které dříve prodělaly potrat, jich 8.1% utrpělo spontánní potrat ve druhém trimestru (ve srovnání s 2.4% v kontrolní skupině)." (G. Ratter a kol.: "Effect of Abortion on Maturity of Subsequent Pregnancy", Med. Jour. of Australia, červen 1979, str. 479-480)
"Počet spontánních potratů ve druhém trimestru u těhotenství, která následovala po vaginálním potratu, se zvýšil desetkrát." (Wright a kol.: "Second Trimester Abortion after Vaginal Termination of Pregnancy," The Lancet, 10.6.1972)
"Docházíme k závěru, že existuje vztah, pravděpodobně příčinný, mezi umělým potratem a spontánním potratem dalšího těhotenství ve druhém trimestru." Rovněž se čtyřikrát zvýšil výskyt předčasných porodů. (Poyenbeck a Stolte: "Relationship Between Spontaneous and Induced Abortion, and Second Trimester Abortion Subsequently", Europ. Ob.-Gyn., Reprod. Biol. 14, 1983, 299-309)

A co vcestné lůžko?
K vcestnému lůžku dochází, když lůžko (placenta) zakrývá částečně nebo úplně cervix, kterým ústí děloha do porodního kanálu. Může to být velmi vážné a obvykle to vyžaduje císařský řez, někdy dochází i k úmrtí dítěte.
Doktor Barret a kol. na Vanderbiltově univerzitě provedli studii, při níž posuzovali více než 5 000 porodů a zjistili, že ženy, které měly dříve umělý potrat v prvním trimestru, mají "sedm až patnáctkrát vyšší výskyt vcestného lůžka". Spojují to se zjizvením děložní sliznice po kyretáži nebo vakuum-aspiraci, "což ji činí náchylnou k abnormální implantaci placenty a většímu povrchu placenty". Rovněž zjistili, že ke změnám dojde při prvním potratu a jsou trvalé. Nic se na tom nezmění ani s časem ani s počtem potratů. (Barrett a kol.: "Induced Abortion, A Risk Factor for Placenta Previa", Amer. Jour. Ob./Gyn., prosinec 1981, str. 769-772)
"Poměrně často pozorujeme takové komplikace, jako je rigidita čípku, placenta adherens, přirostlá placenta a atonie dělohy." (A. Kotásek: "Artificial Termination of Pregnancy in Czechoslovakia", Internat. Jour. of Gyn./Ob., sv. 9, č. 3, 1971)
"Nemůžeme vyloučit možnost, že vysoký počet umělých potratů hraje roli ve významném vzestupu počtu případů vcestného lůžka." (Z. Bognar: "Mortality and Morbidity Associated with Legal Abortions in Hungary, 1961-1973", Amer. Jour. Public Health, 1976, str. 568-575)

A ruptura dělohy?
"Tato okolnost nastává při porodních stazích v téměř 1% případů, kdy žena dříve prodělala umělý potrat v prvním trimestru." (D. Němec a kol.: "Medical Abortion Complications", Ob./Gyn., sv. 51, č. 4, duben 1978, str. 433-456)
Šest procent žen, které otěhotněly po hysterotomickém potratu, utrpělo rupturu dělohy. Základní riziko ruptury u těchto případů se vyjadřuje číslem 26%. Děti, které se následně narodily, byly vzhledem k datu porodu malé. (Clow a Crompton: "The Wounded Uterus: Pregnancy after Hysterotomy", British Med. Jour., 10.2.1973, str. 321)
Ruptura dělohy (1%) je také jednou z obávaných a někdy i smrtelných komplikací prostaglandinových potratů. (Duenhalter a Gant: "Complications Following Prostaglandin Mid-Trimester Abortion", Ob./Gyn., sv. 46, č. 3, září 1975, str. 247-250)

A neschopnost udržet moč?
Hlavní studie zde ukazuje dvojnásobný počet případů neschopnosti udržet moč - 23.7% po umělém potratu, ale jen 12.6% po porodu v termínu. (Slunsky: "Urinary Incontinence in Pregnancy", Z. Gehurt, Perinatology, 165:329-35, 1966)

A co endometrióza?
Může se vyvinout podél jehly nebo katetru při punkci u potratu solným roztokem ve druhém trimestru. (Ferrare a kol.: "Abdominal Wall Endometriosis Following Saline Abortion", JAMA, sv. 238, č. 1, 4.7.1977, str. 56-57)

Má potrat vliv na Rh senzibilizaci?
"Dokonce i u velmi raných potratů vakuumaspirací před 8. týdnem může dojít ke smíšení krve plodu a matky, což u Rh negativních žen způsobí Rh senzibilizaci." (M. Leong: "Rh Therapy Recommended in Very Early Abortion", Ob-Gyn Observer, červen 1978)
To znamená, že při dalších těhotenstvích budou mít děti těchto žen problémy s Rh faktorem, budou potřebovat transfúzi a občas se narodí mrtvé nebo zemřou po narození. Je nutno to testovat před potratem a matce dát preventivně velmi drahý lék Rho GAM. Jestliže se to neudělá, počet senzibilizovaných žen bude činit "3 až 17%". Naneštěstí mnohá zařízení, kde se provádějí potraty, toto nákladné opatření neprovádějí. (J. Queenan, Cornell University, Medical World News, 30.4.1971, str. 360)

Vzrostl počet předčasně narozených dětí?
V prvních letech po široké legalizaci potratů bylo dostatečně zřejmé, že umělý potrat způsobuje prudký vzrůst počtu předčasně narozených dětí a následků předčasných porodů. Některé hlavní původní studie došly k závěru:

• Po jednom legálním potratu vzrostl počet předčasných porodů o 14%, po dvou o 18% a po třech až o 24%. (Klinger: "Demographic Consequences of the Legalization of Abortion in Eastern Europe", Internat. Jour. Gyn./Ob., sv. 8, září 1971, str. 691)
  

• U žen, které neprodělaly potraty, je počet předčasných porodů 5%, u žen po potratu 14%. (R. Slumský, "Course of Delivery of Women Following Interruption of Pregnancy", Čs. gynekologie, sv. 29, č. 97, 1964)
  

• Ženy, které měly potrat, mají dvojnásobnou šanci, že později porodí nezralé dítě. (G. Papaevangelou, Univerzitní nemocnice Atény, Řecko, Jour. Ob.-Gyn. British Commonwealth, sv. 80, 1973, str. 418-422)
  

• V Československu jsou předčasné porody po potratu tak časté, že žena, která prodělala několik potratů a otěhotní, je vyšetřována a:
  "Jestliže lékař zjistí zjizvení tkáně, zašije ve 12. nebo 13. týdnu těhotenství cervix. Pacientka zůstane v nemocnici tak dlouho, jak je to nutné, což v některých případech znamená řadu měsíců." ("Czechs Tighten Reins on Abortion", Medical World News, 106 J, 1973)
  Mimo jiné dr. Židovský zjistil i vysoké procento poškození mozku při porodu. Jeho zpráva uvádí "zvyšující se počet dětí vyžadujících zvláštní vzdělání pro mentální zaostalost způsobenou předčasným narozením." (tamtéž viz výše)
  Velmi rozsáhlá studie Světové zdravotnické organizace uskutečněná na 7228 ženách v osmi evropských zemích dokázala, že ženy po potratu mají významně vyšší potratovost ve druhém trimestru, počet předčasných porodů a počet dětí s nízkou porodní hmotností. (Collaborative Study, Lancet 1979 - 20.1., 1(8108): 142-5)
  

Proč dochází k tomuto vzrůstu počtu předčasných porodů?
Při potratu musí být sval děložního hrdla široce rozšířen, aby se chirurg dostal do dělohy. K poškození toboto svalu nedochází při kyretáži, která se provádí po spontánním potratu, protože v takovém případě je cervix zpravidla ochablý a často otevřený. Rovněž jen zřídka dochází k poškození u ženy, které se dělá kyretáž pro příliš silnou menstruaci apod. Avšak když se normální, dobře zakořeněná placenta a rostoucí dítě vytrhává z pevně uzavřené dělohy chráněné dlouhým "zeleným" svalem cervixu, je úkol dilatovat tento sval mnohem obtížnější. Pokusem, jak zmírnit tyto následky pro ženinu budoucí schopnost mít děti, je používání laminaria.

Co je to laminarium?
Je to malý kousek dehydrovaného materiálu, který se zavede do cervixu den před potratem. Absorbuje vodu, mnohokrát zvětšuje svůj objem a tím rozšiřuje cervix. Jeho použití může snížit poškození cervikálního svalu, k němuž dochází, když se pro dilataci před potratem používá běžných nástrojů.

Jaký vztah má dilatace cervixu k pozdějším komplikacím?
Snad jste někdy viděli - nebo zažily na vlastní kůži - první porodní bolesti a porod některé ženy. Dvanáct až dvacet hodin není neobvyklá doba. Porodní asistentka, když kontroluje, jak porod pokročil, používá termínu "dva prsty" (nebo centimetry) - "čtyři prsty" - a konečně "zašlá branka". Tyto termíny znamenají měření pomalé dilatace cervixu. Teprve když je široce rozevřený ("zašlá branka"), může dítě začít svou cestu porodním kanálem ven.
Před narozením otevírá příroda tuto "branku" velmi pomalu. Při spontánním potratu se totéž děje při křečích. Po vyprázdnění dělohy se tento silný sval opět pevně uzavírá.
Když se provádí potrat například u osmnáctileté dívky při jejím prvním těhotenství ve druhém měsíci, musí potratář dilatovat (neboli široce rozevřít) uzavřený, pevný, neporušený cervix. To zpravidla zabere 30 až 60 sekund. Toto násilné rozevření často přetrhá dost svalových vláken na to, aby byl cervix navždy oslaben.
Cervix je nejnižší část dělohy ženy. Když je žena těhotná a vzpřímeně stojí, spočívá na něm hlavička dítěte - ve skutečnosti buší do této "branky" po celé těhotenství. Sval musí být neporušený a dost silný na to, aby cervix zůstal uzavřený. Je-li slabý, nebo "nedostatečný", může se stát, že nezůstane uzavřený, předčasně se otevře a těhotenství skončí spontánním potratem nebo předčasným porodem.
Největšímu poškození je vystaven cervix primipar (poprvé těhotných). Ve východní Evropě se propotratová politika pomalu mění a dnes silně odrazuje od potratu u prvních těhotenství. V Americe se všechny autority, včetně nejodhodlanějších propagátorů potratu, shodují, pokud jde o tuto komplikaci. Mimochodem laminaria nebývají používána na soukromých klinikách, protože to znamená dvě návštěvy, menší kapacitu a menší zisk.
V poslední době byly v několika výukových nemocnicích provedeny studie, které hlásí menší počet komplikací než studie dřívější. Některé z nich jsou vážně podezřelé, protože peníze na výzkum dostali jen hlasití a agresívní potratáři. (Vědci z řad hnutí Pro život žádné srovnatelné fondy nedostali.)
Jeden z autorů, o nichž je často slyšet, je dr. Willard Cates, který uveřejnil článek, v němž navrhuje, aby poplatek za potrat byl odstupňován - určoval by se podle velikostí nožičky plodu. (W. Cates: "For a Graduated Scale of Fees for Abortion", Family Planning Perspectives, sv. 12, č. 4, červenec 1980)
Na jiném místě Cates uvedl, že kapavka je nejrozšířenější sexuálně přenosnou nemocí, ale že druhou nejrozšířenější "nemocí" přenášenou sexuálně je těhotenství. Potom srovnává tyto dvě věci, pokud jde o "výskyt", "inkubační dobu", "rodinné dispozice" a "návratnost" srovnáváním věkových skupin, sezónních proměn, dob zameškaných v zaměstnání, typů "léčby" (potratu), komplikací "léčby", relativních nákladů "léčby" atd. a uzavírá:
"Kdyby se legální potrat pokládal za ospravedlnitelnou léčbu sexuálně přenosné nemoci, nepovažoval by se za volitelný nebo preventivní zákrok, který zpravidla neproplácejí pojišťovny. Byl by to spíše léčebný zásah, což by umožnilo, aby byl hrazen ze zdrojů federálních nebo soukromých pojišťoven." (Cates a kol.: "Abortion as a Treatment of Unwanted Pregnancies: The Number Two Sexually Transmitted 'Disease'", referát přednesený na 14. výročním setkání lékařů Plánovaného rodičovství, Miami, listopad 1976)

Uvádějí novější studie tytéž komplikace?
"Hlavním rizikem umělého potratu je... trvalá nedostatečnost cervixu." (L. Iffy, "Second-Trimester Abortions", JAMA, sv. 219, č. 5, 4.2.1983, str. 588)
Spontánní potrat ve druhém trimestru a předčasný porod často následují po umělém potratu. (A. Arvay a kol.: "Relation of Abortion to Premature Birth", Review French Gyn.-Ob., sv. 62, č. 81, 1967; Levin a kol., JAMA, sv. 243, 1982, str. 2495; A. Jakobovits a L. Iffy: "Perinatal Complications of Therapeutic Abortion", In: Principals and Practice of Ob. & Perinatalogy, New York, J. Wiley & Sons, 1981, str. 603; C. Madore a kol.: "Effects of Induced Abortion on Subsequent Pregnancy Outcome." Amer. Jour. Ob./ Gyn., sv. 139, 1981, str. 516-521)
Použití laminaria redukuje, ale neeliminuje, cervikální nedostatečnost. (S. Harlap a kol.: "Spontaneous Fetal Losses After Induced Abortions", New England Jour. Med., sv. 301, 1979, str. 677-681)
"Ve skupině 520 žen, které dříve prodělaly potrat, u 8.6% došlo k předčasným porodním stahům v porovnání se 4.4% v kontrolní skupině." (G. Ratten a kol.: "Effects of Abortion on Maturity of Subsequent Pregnancy", Med. Jour. of Australia, červen 1979, str. 479-480)
"Skupina žen po umělém potratu měla nejvyšší výskyt pozdních spontánních potratů a předčasných porodů." (O. Kaller a kol.: "Late Sequellae of Induced Abortion in Primigravidae", Acta Ob. Gyn. Scandinavia, sv. 56, 1977, str. 311-317)

Umírají některé předčasně narozené děti?
Americká unie pro občanská práva provedla studii 26 tisíc současných porodů. Cílem bylo zjistit, zda předchozí potrat (a předčasný porod) zvyšuje počet mrtvě narozených dětí a neonatálních úmrtí (úmrtí po porodu). Závěr byl, že počet úmrtí "se zvýšil více než třikrát". (S. Funderburk a kol.: "Suboptimal Pregnancy Outcome with Prior Abortions and Premature Births", Amer. Jour. Ob./Gyn., 1.9.1976, str. 55-60)

Bude mít potrat nějaký dopad na ženu, která se po potratu provdá?
Nejjasnější prohlášení pochází z bezvadného zdroje, od dr. Margaret Wynnové, spoluautorky významné Wynnovy zprávy. Prohlásila, že z důvodů fyzických problémů a občasné sterility v důsledku potratu má mladý muž právo vědět, zda jeho dívka měla potrat, protože "svobodná dívka, která prodělala potrat či více potratů, je méně vhodná pro mateřství a tudíž i pro manželství". (Wynn & Wynnová: "Some Consequences of Induced Abortion to Children Born Subsequently", British Med. Jour., 3.3.1973, str. 506)

Existují nějaké zevrubné studie týkající se předčasných porodů?
Ve státě New York byla v letech 1975-1979 uskutečněna velká prospektivní studie, která srovnávala více než 40 tisíc žen; polovina z nich absolvovala potrat a polovina porod živého dítěte. V Logrillo a kol. analyzovali následnou reprodukční historii těchto žen a přišli na určitý vzorec zvýšených komplikací u těch, které měly potrat. (Viz tabulku níže.) (V Logrillo a kol.: "Effect of Induced Abortion on Subsequent Reproductive Function", N. Y. State Dept. of Health, Contract č. 1-HD-6-2802, 1975-1978)

   Existuje vážná otázka, zda duševní zdraví z pohledu psychiatrických onemocnění může být důvodem k umělému potratu.

   Termín "duševní zdraví", jak se obvykle používá, je synonymem pro definici "zdraví" podle OSN, která hovoří o stavu sociálního, emočního a ekonomického blahobytu podle posouzení samotné osoby, jíž se to týká. Je to široká, mlhavá definice, která zní velmi vzletně a neznamená totéž co "duševní zdraví" definované medicínsky.
   Již v roce 1971 řekl dr. Louis Hellman, zástupce ředitele odboru na ministerstvu zdravotnictví, školství a sociálních věcí, který byl silně pro potrat (v Kolumbijské ženské nemocnici ve Washingtonu), že žádosti o povolení potratu z psychiatrických důvodů jsou "velký podvod". (Washington Post, 25. 11. 1971)
   K tomuto prohlášení došlo přesto (nebo proto), že z celkového počtu 14717 potratů provedených v nemocnicích (od listopadu 1967 do září 1969) jich 90% bylo z důvodu duševního zdraví. (California Dept. of Public Health, Third Annual Report to California Legislature, 1970)
   V tomtéž roce (1970) byla v New Yorku, kde zákon nepožadoval takové vytáčky, pouhá 2% potratů hlášena jako potraty z důvodu "duševního zdraví". Každý stát či národ, který legalizoval potrat ze "zdravotních" důvodů, skončil u potratu na požádání.

Dříve existovaly jen důvody fyzického zdraví?
   Ano. Ale než došlo k legalizaci, tyto důvody téměř vymizely. Již v roce 1951 řekl dr. R. J. Heffernan z Univerzity v Tuftsu:
   "Každý, kdo provádí terapeutický potrat (pro fyzickou nemoc), buď nezná moderní metody léčby při komplikacích v těhotenství, nebo se mu nechce ztrácet čas tím, že jich použije." (Congress of American College of Surgeons, 1951)

Neexistují žádné skutečné psychiatrické důvody pro potrat?
   Dr. R. Sloan, který byl pro potrat, řekl:
   "Neexistuje žádná nepochybná psychiatrická indikace potratu." (R. Sloan, New England Jour. Med., 29.5.1969)
   Později řekl MUDr. Frank Ayd, vydavatel lékařské literatury a v celé zemi známý psychiatr:
   "Skutečné psychiatrické důvody pro potrat již prakticky neexistují. Moderní psychiatrická terapie umožňuje dovést duševně postiženou ženu k porodu." (F. Ayd, Medical Moral Newsletter)

Říkáte tedy, že "duševní nemoc" je zpravidla jen omluvou pro potrat?
   To je přesně to, co říkáme.

A co žena se špatným duševním zdravím? Jestliže jí potrat nepomůže, uškodí ji?
   To je poměrně dobře střežené tajemství. V jinak silně propotratových novinách bylo konstatováno, že "žena, která někdy měla psychiatrické potíže, bude mít třikrát pravděpodobněji psychiatrické obtíže" po potratu než žena, která je nikdy neměla. (E. Greenglass: "Abortion & Psychiatric Disturbance," Canadian Psych. Assn. Jour., sv. 21, č. 7, listopad 1976, str. 453-459)
   Dr. Charles Ford a jeho kolegové z U. C. L. A. oznámili totéž zjištění.
   "Čím vážnější je psychiatrická diagnóza, tím méně prospěšný je potrat." (C. Ford a kol.: "Abortion, Is It a Therapeutic Procedure in Psychiatry?" JAMA, sv. 218, č. 8, 22.11.1971, str. 1173-1178)
   "Čím vážnější je choroba psychiatrické pacientky, tím horší je její psychiatrický stav po potratu." (E. Sandberg: "Psychology of Abortion," in Comprehensive Handbook of Psychiatry, 3. vydání, Kaplan & Friedman Publishers, 1980)
   Všechno toto podporuje původní oficiální prohlášení Světové zdravotnické organizace z roku 1970:
   "Vážné duševní obtíže vznikají častěji u žen s předchozími duševními problémy. Proto právě ty ženy, u nichž se legální potrat považuje za ospravedlněný na psychiatrickém základě, mají nejvyšší riziko psychiatrických obtíží po potratu."

A co špatné účinky, jestliže je žena v dobrém duševním zdraví?
   "Trauma z potratu může mít významné emoční sequelae (následky)... Málo lékařských témat je tak obtíženo silnými sociologickými, politickými, kulturními a morálními důsledky jako potrat." (C. Hall & S. Zisook: "Psychological Distress Following Therapeutic Abortion," The Female Patient, sv. 8, březen 1983, str. 34/47 - 34/48)
   "Když máme pacientky s emočními problémy a je zde potrat v minulosti, pak by se emoční následky potratu měly považovat za hlavní životní událost působící problémy, dokud se nedokáže opak. Pacientky obvykle nikdy nepřijdou na tuto spojitost, protože konflikty, které působí obtíže, jsou z převážné části uloženy v podvědomí." (R. Maddock & R. Sexton: "The Rising Cost of Abortion", Medical Hypnoanalysis, jaro 1980, str. 62-67)

Ale většina anket ukazuje jen málo citových problémů - spíše pocit úlevy!
   Ano, ale "to, co ženy skutečně cítí v souvislosti s potratem v hloubi duše, se velmi liší od toho, co uvedou v odpovědích na dotazník." Jedna kanadská studie si vzala skupinu žen, nechala je vyplnit dotazník a potom náhodně zvolenou polovinu zkoumané skupiny podrobila hloubkové psychoterapii, i když ženy popíraly, že by měly problémy.
  "To, co vyplynulo z psychoterapie, bylo v ostrém rozporu (s dotazníky), i když žena racionálně považovala potrat za nevyhnutelný, jedinou možnost jednání." Bylo dokázáno, že vědomé, racionální rozhodnutí pro potrat může existovat současně s jeho hlubokým odmítnutím v hloubi duše. Přes povrchní zdání s sebou potrat nese hlubší pocity "neměnně intenzívní bolesti včetně zármutku a pocitu identifikace s plodem." (I. Kent a kol.: "Emotional Sequelae of Elective Abortion," British College of Med. Jour., st. 20, č. 4, duben 1978; I. Kent a kol.: "Abortion Has Profound Impact," Family Practice News, červen 1980, str. 80)

Vede to někdy k sebevraždě?
   Sebevražda je vzácná mezi těhotnými ženami, ale mnohem obvyklejší po umělém potratu. Samozřejmě se nikdy neuvádí ve statistikách úmrtnosti matek po potratu, přestože je potratem zaviněna.

Vzácná v těhotenství? Domnívala jsem se, že je běžná u žen, kterým byl odmítnut potrat.
   To je často opakovaný podvod. Sebevražda mezi těhotnými je neobyčejně vzácná. Několik dobře kontrolovaných studií to nepochybně prokázalo. Ve státě Ohio došlo v letech 1955-1963 jen ke dvěma sebevraždám matek. ("Maternal Deaths Involving Suicide", Ohio State Med. Jour., prosinec 1966, str. 1294)
   V letech 1938-1958 byl potrat odmítnut 13500 švédským ženám. Jen tři spáchaly sebevraždu. (J. Ottosson: "Legal Abortion in Sweden", Jour. Biosocial Sciences, sv. 3, 1971, str. 173)
   V Brisbane v Austrálii žádná těhotná žena nikdy nespáchala sebevraždu. (F. Whitlock: "Pregnancy & Attempted Suicide," Comp. Psychiatry, sv. 9, č. 1, 1968)
   V Birminghamu v Anglii za sedm let spáchalo sebevraždu 119 žen pod padesát let. Žádná z nich nebyla těhotná. (M. Sim: "Abortion & the Psychiatrist," British Med. Jour., sv. 2, 1963, str. 145)
   V podrobné zprávě z minnesotského výzkumu z let 1950 až 1965 pod názvem "Úmrtí po kriminálních potratech, úmrtí v souvislosti s nemanželským těhotenstvím a sebevraždy v těhotenství" se uvádějí následující fakta:

• Ve státě Minnesota došlo za 15 let pouze ke 14 sebevraždám matek, což je jedna na 93 tisíc živě narozených dětí. Čtyři byly poprvé těhotné. Žádná nečekala nemanželské dítě.
  

• Deset z těchto žen spáchalo sebevraždu po porodu, jen čtyři, když byly těhotné, což vedlo autora k poznámce, že "plod v děloze musí být ochranným mechanismem. Snad mají ženy nechuť k tomu, vzít s sebou další život, když to dělají."
  

• Dvanáct ze 14 sebevražd byly psychotické deprese. Dvě byly schizofreničky. Jen čtyři navštívily psychiatra.
  

• Sebevražd mezi muži bylo v těchto letech průměrně 16 na 100 tisíc obyvatel. Sebevražd u netěhotných žen bylo průměrně 3.5 na 100 tisíc a sebevražd u těhotných 0.6 na 100 tisíc.
  

• Autoři dospěli k závěru, že terapeutický potrat z psychiatrických důvodů "se zdá být velmi mlhavým, neobjektivním, nevědeckým přístupem k medicíně. Řekli bychom, že psychiatři by více prospěli, kdyby použili dostupných prostředků svého oboru k léčbě či rehabilitaci pacientky, namísto aby jí doporučovali zničit někoho jiného." (Minnesota Maternal Mortality Committee, Dept. of OB & GYN, Univ. of Minn., Amer. Jour. of OB/GYN, sv. 6, č. 1. 1967)
  

A co sebevraždy po potratu?
   Podle jedné zprávy dvě nezletilé matky po umělém potratu spáchaly sebevraždu právě v den, kdy by se jejich děti byly narodily. (C. Tishler: "Adolescent Suicide Attempt: Anniversary Reaction," Pediatrics, sv. 68, 1981, str. 670-671)
   Sebevražda po potratu se pomalu stává téměř děsivým jevem. Organizace Anonymní sebevrazi je celonárodním sdružením na stejném principu jako Anonymní alkoholici. Snaží se pomáhat těm, kdo se pokusili o sebevraždu. Anonymní sebevrazi v Cincinnati ve státě Ohio hlásili poskytnuté poradenské služby 5620 členům za 35 měsíců. Popsali tyto lidi jako "trpící hlubokými depresemi, úzkostmi, stressem a strachem, který nedokáží překonat, ty, kdo se pokusili o sebevraždu, často několikrát, a nepodařila se jim, a ty, kdo o tomto konečném zoufalém kroku uvažují". Z těchto 5620 lidí:

• 4 000 byly ženy,
  
• 1 800 jich mělo potrat, a z toho
  
• 1 400 jich bylo 15-241etých. (M. Uchtman, Ohio Director of Suiciders Anonymous, Report to the Cincinnati City Council, 1. září 1981)
  

Jaká je psycbodynamika sebevraždy po potratu?
   Ve své zprávě to pověděla M. Uchtmanová (Anonymní sebevrazi) způsobem, který tuto věc činí jasně pochopitelnou:
   "Po letech naslouchání jejich (potenciálních sebevrahů) příběhům víme, že existují další tisíce těch, kteří se tomu snaží čelit. Drží své emoce pevně na uzdě, a tím tyto nevyslovené emoce a nesdělené zkušeností dusí hluboko v sobě, kde rostou jako potlačovaný nádor bolesti.
   Ze všech emocí, jež prožívají v době potratové krize, žádná nepřináší více bolesti a zármutku jako ta, kterou nyní znají a pociťují pětkrát až desetkrát častěji než kterýkoliv jiný pocit. Tyto ženy nám říkají vždycky totéž: 'Ach Bože, jsem zlá. Musím být zlá, když jsem udělala tohle. Cítím se tak sama, tak opuštěná.'
   Po potratu je ovládá panika a bolest, protože tyto pocity mohou zůstat mlhavé, zlověstné, podobné přízraku. Jsou to stíny tančící na okraji jejich vědomí. Obyčejně odkládají okamžik pravdy tak dlouho, jak to jen jde. Ale když to vyplyne z podvědomí na povrch, prožijí duševní peklo! I v osmdesáti sedmi letech může přijít kritický okamžik, kdy se jich zmocní mrazivá realita, jejich duše znehybní a vrhne je do temných jam beznaděje a bolesti!
   Namlouvají si, že ta 'rakovina' zase zmizí. Ale nezmizí! Neboť pocity nelze popřít a potlačit bez násilí spáchaném na všech ostatních oblastech života. A těch všech se dotýkají! Je životně důležité, aby rodiče byli připraveni!
   Zde jsou dvě otázky, které nám vždy kladou:

• 'Cožpak ta bolest nikdy nepřestane?'
  
• 'Kolik let bude trvat, než tu bolest překonám?'
  

Podporují Anonymní sebevrazi zákonná ustanovení o ohlášení potratu rodičům?
   Ano. "Je aktem krutosti odstranit v období potratové krize povinnosti a práva rodičů." (tamtéž, Uchtmanová)

Ale málo mladistvých se chce svěřit rodičům!
   Věříme, že následující článek napsaný jedním z autorů této knihy po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA o legalizaci potratu, poskytuje alternativní cestu pro mnohé z těch mladých žen, které výše popsala Meta Uchtmanová.

Vaše dcera - těhotná?

   A ještě jí není 18? Co si myslí o Vás, svých rodičích? Svěří se Vám? Je smutné, že jen málo dívek to chce udělat. Myslí si, že vybuchnete, odsoudíte ji, odmítnete, budete se za ni stydět. Nechce Vám ublížit. Ale je sama, vystrašená, vzdoruje, má obavy. Ano, ale přesto je to ještě dívenka, která zoufale potřebuje Vaši lásku a pomoc.
   Rozhodnutí Nejvyššího soudu ji ujišťuje, že může nechat své dítě zabít, může uzavřít v sobě celé své psychické trauma, osamělost, hořkost, a nikdy nepoznat, že...
   Kdyby Vám to řekla - ano, možná že byste nejdřív "vyletěli". Ale potom, až na řídké výjimky, byste plakali spolu a Vy byste jí poskytli pomoc, podporu a lásku, kterou tak zoufale potřebuje. K jejímu překvapení byste ji neodsoudili, ale nabídli jí veškerou možnou lásku, pomoc a pochopení v tomto období zkoušky.
   Za 25 let, co pracuji jako poradce, jsem zjistil, že když jde dívka za svými rodiči a dostane se jí pomoci, kterou jí mohou nabídnout, je to pro ni příležitostí ke skutečnému růstu ke zralosti, sebedůvěře a schopnosti milovat. Čelí zodpovědnosti a neklesne. Rodinné pouto se posílí společným nesením břemene.
   Ale ne, nyní tragické rozhodnutí Nejvyššího soudu zaručuje, že se nikdy nedozví, že ji máte opravdu rádi a pomohli byste jí. Díky tomu může dát své dítě potichu zabít a trpět ztrátou iluzí, pocitem hořkostí a zatvrzelosti.
   Bůh buď milostiv soudcům za to, co udělali. (J. Willke, Cincinnati RTL Newsletter, červenec 1976, str. 3)

Co když má žena psychózu, je těhotná a potřebuje léčbu šokem? Nemělo by dojít k potratu?
   Těhotenství nevylučuje použití téměř žádné známé psychiatrické terapie, včetně elektrického šoku.

Ale netrpí některé ženy po porodu psychotickým zhroucením?
   Ano. Poporodní psychóza je poměrně častý jev. Nedá se však téměř vůbec předpovědět. Nemá žádný zvláštní vztah k tomu, zda žena měla v těhotenství duševní potíže nebo ne. Často se to stává ženám, které byly v těhotenství naprosto duševně vyrovnané. Navíc jsou tyto "skleslosti po dítěti" zřídka trvalé a vzácně dochází k recidivám. Také chemická léčba dnes obvykle vyřeší problém rychle a bez recidivy.

Existují psychózy po potratu?
   Ano. A ve srovnání s poporodními obtížemi jsou mnohem vážnější, trvají déle a je pravděpodobnější, že se budou opakovat. Častéji jde o "těžké" případy. Taková byla zkušenost před legalizací potratu. (M. Sim: "Abortion and the Psychiatrist", British Med. Jour., sv. 2, 1963, str. 145-148)
   Po legalizaci opakované výzkumy větších skupin, jichž se týkal tento problém, vedly ke stejným výsledkům. U 199 případů poporodní depresivní psychózy "se dvěma výjimkami byla prognóza dobrá". Ze 34 psychóz po potratu "16 mělo nepříznivou prognózu". (M. Sim: "Instability Associated with Pregnancy", Univ. of Birmingham Press)
   "Pacientky před potratem jasně fungovaly dobře a později prožívané psychózy uspíšil pocit viny po potratu." (J. Spaulding & J. Cavernar: "Psychosis Following Therapeutic Abortion", Amer. Jour. Psychiatry, sv. 135, č. 3, březen 1978, str. 364)

Když má žena dítě, pomůže to léčbě duševních problémů?
   Je to jistě lepší než nemít dítě, ale samotný fakt, že má žena později dítě, nevyléčí ránu v její mysli a srdci.
   Je zajímavé, že v časném stadiu dalšího těhotenství "osm z 21 žen, které v minulosti prodělaly potrat, trpělo klinickými depresemi a úzkostmi. Naproti tomu jen osm z 98, které potrat neprodělaly, mělo deprese".
   Ženy s předchozími potraty vyjadřovaly strach o zdraví dítěte, protože si "zaslouží trest". (R. Kumar & K. Robson, Psychol. Med., sv. 8; 1978, str. 711-715)

Máte nějaký příklad z nekřesťanského prostředí?
   V Japonsku, kde je potrat legální a akceptovaný po 35 let, se rychle šiří zvyk sloužit bohoslužby Mizuyo Kuyo ke cti boha Jiza. Tento bůh se stal patronem dětí, které zemřely hladem, potratem nebo vraždou po narození. K jeho cti se kupují a oblékají malé figurky dětí. Pak se v buddhistickém chrámě konají smuteční a smírné obřady.
   Navštívila je i Matka Tereza a její prosby o ochranu nenarozených se setkaly s neobyčejně příznivým přijetím.

Tyto pocity viny tedy nepocházejí z náboženské víry?
   Jistě existují pocity viny spojené s náboženskou vírou, ale většina těchto pocitů po potratu s ní má jen málo společného. Potrat znásilňuje něco velice základního v přirozenosti ženy. Žena je za normálních okolností dárkyní života. Většina těhotných žen si je dosti vědoma toho, že v sobě nosí rostoucí dítě. Autor této knihy nikdy nezapomene na čtyřiačtyřicetiletou ženu, která zůstala v manželství bezdětná. Byla to křesfanka a její manžel Žid, a kvůli různosti náboženství nemohli adoptovat dítě. Ona toužila po dítěti, ale byla sterilní, protože několik vyšetření prokázalo, že má zablokované vejcovody. Měli vynikající manželství a oba se věnovali mnoha společenským a charitativním iniciativám. Onen den jsem jí po rutinním vyšetření řekl, že jí bude muset být odstraněna děloha kvůli pokračujícímu fibroidnímu zvětšení.
   Zalapala po dechu, jako bych ji udeřil, a zhroutila se v hysterickém záchvatu, úplně ztratila sebekontrolu v pláči a naříkání. Po značně dlouhé době a mnoha sedativech a chlácholení jsem s ní opět mohl mluvit a její příběh vyšel najevo. Vyprávěla, jak na vysoké škole otěhotněla a "vynikající chirurg" jí provedl potrat. Následovalo manželství a ona navzdory všemu doufala, že přece jen opět otěhotní. Nyní jsem jí řekl, že jí musí být odstraněna děloha a její poslední, byť sebeslabší naděje na dítě byla navždy pryč.
   S očima plnýma slz a s patosem, který mi dodnes zadrhává hrdlo, potichu řekla: "Zabila jsem jediné dítě, které jsem kdy měla."

Co je postabortální syndrom ("PAS")?
   Je to lékařský název pro citové a psychologické poškození, kterým trpí mnoho žen po potratu. Podezření existovalo už dávno, ale většina studií zjistila jen málo problémů. Nyní výzkum dokazuje, že jde o podobný jev, jako je postraumatický stressový syndrom u veteránů vietnamské války. Ten zasáhl 15% těchto vysloužilých vojáků. (T. Kecne: "Vietnam Vets Trauma disorder level at 15%, Am. Med. Neros, L. Abraham, 2. prosince 1988, str. 2)
   Kardinálními rysy postabortálního syndromu je popření a potlačení. Tento psychologický obranný mechanismus obvykle funguje dobře několik let. Dříve nebo později (po 5, 10 nebo více letech) jej mnoho žen již není schopno ovládat a trpí stále větším citovým oslabením.
   Popření a represe stojí v centru, stejně jako snaha ujít problém. Blízko tomu je pocit viny, často provázený pocitem studu, sníženou sebeúctou a posléze depresí. Nespavost, smutek a beznaděj, psychické reakce v den, na který by připadly narozeniny dítěte, sny, noční můry a znovuprožívání potratu, to vše je součástí postabortálního syndromu. Žena uvažuje o sebevraždě (viz výše) a často se stává sexuálně dysfunkční, možná i neschopná stálého vztahu, často upadá do závislosti na chemických látkách atd.
   Může se stát, že v budoucnosti se ztráta dítěte potratem začne z psychodynamického hlediska podobat ztrátě kterékoliv jiné milované osoby. Výzkumy poukazují na potřebu, aby žena

1. připustila, že se zúčastnila zabití vlastního dítěte,
   
2. oplakala svou ztrátu,
   
3. hledala a přijala Boží odpuštění,
   
4. odpustila sama sobě.
   

Proč toto neukazovaly výzkumy již dříve?
   Snad muselo nejprve projít dostatek času, než se to dostalo na povrch v počtu dostačujícím k tomu, aby přitáhl zájem vědců.
   Je téměř jisté, že velká většina výzkumů, které prohlašují, že potrat má jen málo psychologických následků, je neadekvátních a došla k nesprávným závěrům. Významný referát Jamese Rogerse, který pečlivě prozkoumal více než 400 publikovaných studií, poukazuje na téměř univerzální používání "špatných metodologických a vědeckých schémat" a "hrubě substandardních charakteristik veličin". Dochází k závěru, že "otázka psychologických následků potratu není uzavřena". (J. Rogers a kol.: "Validity of Existing Controlled Studies Examining the Psychological Sequellae of Abortion", Perspectives on Science and Christian Faith, sv. 39, č. 1, březen 1987, str. 20-26)

Ale hlavní chirurg USA Koop řekl, že existence PAS nebyla dokázána.
   To je pravda, ale současně prohlásil, že neexistuje ani důkaz, že by potrat byl bezpečný. Chtěl dlouhodobé, prospektivní, dobře kontrolované ze dvou stran potvrzené studie, a takové nebyly. Řekl, že všechny současné studie mají chyby.
   Pravděpodobně nejlepším popisem PAS byla analýza Ruea, Franze a kol., která souhlasila s potřebou lepších studií a vytyčila detaily diagnózy PAS a jeho léčby.
   Tato "bílá zpráva" se stala součástí záznamu referátů podvýboru Sněmovny reprezentantů USA pro lidské zdroje a mezivládní vztahy ze 16. března 1989. Titul "bíé zprávy" zněl "Psychologické následky potratu" a je k dispozici na podvýboru nebo v Národním výboru pro právo na život.
   Viz rovněž:

Kolik potratů bylo provedeno?
V r. 1985 bylo (podle statistik Guttmacherova ústavu) provedeno v USA 1 580 600 potratů a z toho 10% jako pozdní potraty (po 12. týdnu od početí). Připočteme-li nehlášené potraty (zamaskované kvůli daňovým únikům, kvůli naprostému utajení atd.), dojdeme k realističtějšímu číslu 1 800 000 potratů. Počet živě narozených dětí se v jednotlivých letech v USA pohyboval kolem 3 600 000. Čili: téměř každé třetí dítě, počaté v USA, bylo zabito potratem. Z celkového počtu potratů se jednalo asi ve 40% případů o potraty opakované.
V Kanadě v r. 1984 bylo provedeno celkem 62 291 potratů, tj. 17.5% z počtu narozených dětí. (V 11.7% případů se jednalo o pozdní potraty.)

Je to stejné na celém území USA?
Nikoli. V některých oblastech je potratů víc a to vždy víc ve větších městech nežli v menších městech nebo na venkově. Některá velká města mají dokonce víc potratů nežli porodů. Jsou to například (v r. 1978) města: Atlantic City, Charlotte, Columbia (SC), Gainesville, Harrisburg, Iowa City, Madison, Miami, Raleigh, Reno, Richmond (VA), San Francisco, Seattle, Toronto a Washington (DC).

V jak vysokém stupni těhotenství se tyto potraty prováděly?
V roce 1985 jich bylo celkem 1 588 000. (Family Planning Perspective, březen 1987)
Jedno procento z nich bylo provedeno po 21. týdnu. (Center for Disease Control, MWWR, únor 1987)
To znamená 15 880 potratů za rok, provedených po 21. týdnu.

Dokonce i v třetí třetině těhotenství?
Ano. Např. Dr. Wm. Swartz podal zprávu o zavedení laminárií u 700 žen v posledních třech měsících těhotenství za účelem provedení potratu. (Swartz, OB-GYN News, sv. 21, č. 11, str. 23, leden 1987)

Přišly na svět některé děti po potratu živé?
Ano. V Atlantě (GA) v r. 1980 bylo deset dětí po potratu živých; v Madisonu (WI) čtyři v r. 1982; v New York City 27 v r. 1970; v celém státě New York 38 v letech 1970-72; ve Wilmingtonu (DE) dvě v roce 1979; celý seznam by byl mnohem delší.
"Zhruba jednou za den se někde v USA něco pokazí a potrat končí narozením živého dítěte." "Takto skončilo v letech 1974 až 1976 v nemocnici Mount Sinai v Hartfortu (CT) čtyřicet pět ze 607 potratů, provedených v druhé třetině těhotenství." ("Avoiding Tough Abortion Complication, A Live Birth", Medical World News, 14.11.1977, str. 83)
"O mnoha (z nich) se nepodávají úřední zprávy. Dr. Willard Cates, agresivní zastánce potratů a dřívější vedoucí Úřadu pro sledovaní potratů při Ústředí pro kontrolu nemocí, řekl, že podávání zpráv o živě narozených při potratech je podobné, jako kdybyste se obrátili na IRS kvůli revizi účtu u daně z příjmu. Co tím můžete získat?" (L. Jeffries and R. Edmonds: "The Dreaded Complication," Philadelphia Inquirer, 2.8.1981)

Přežijí tyto děti?
Téměř všechny zemřou, obvykle proto, že potratář se o ně nepostará anebo je rovnou zabije. Některé přežily, byly adoptovány a jsou zcela normální. V jednom případě potratář utrhl nenarozenému dítěti levou paži u ramene a také mu způsobil hlubokou tržnou ránu na hlavě. Rány se zahojily a dítě se později narodilo živé. Lékařské noviny uveřejnily později jeho fotografii, pořízenou Dr. R. Thomsenem z Walla Walla (WA).

Jsou-li to dvojčata, jsou vždy obě potracena?
Ano! V raném stupni těhotenství jsou obvykle potratem zabita obě. Jedna žena v Anglii však po potratu desetitýdenního plodu a následné sterilizaci "zůstala těhotná" a později porodila mrtvé dvojče. (The Sun, London, 11.7.1974)
Ve vyšším stupni těhotenství může zcela neočekávaně jedno z dvojčat přežít: Dr. F. Fuchs, potratář newyorského Cornellova lékařského centra, prováděl potrat tím, že vstříkl sůl do amniotického vaku jednoho z dvojčat, aniž by věděl, že se jednalo o dvojčata. Toto dvojče bylo usmrceno a potraceno. Druhé dvojče se později narodilo živé, ale bylo příliš maličké na to, aby mohlo přežít. (New York Daily News, 11.9.1970)
K technologicky rafinovanému zabití došlo, když bylo zabito dvojče, u nějž testy ukazovaly na Downův syndrom, zatímco druhé dvojče bylo zdravé. Ve 20. týdnu těhotenství byla vbodnuta injekční jehla do srdce poškozeného chlapce a vysáta jeho krev, což ho okamžitě zabilo. Později matka porodila normální dítě a malé scvrklé mrtvé tělíčko jeho bratříčka. (Kerenyi and Chitkara: "Selective Birth in Twin Pregnancy with Discordancy for Down's Syndrome", New England Jour. of Medicine, sv. 304, č. 25, 1981, str. 1525)
Dvě z paterčat byla zabita, třem bylo dovoleno se narodit. (Brandes et al.: "Reduction of Embryos in Multiple Pregnancy", Fertility and Sterility, sv. 48, č. 3, srpen 1987, str. 236)

Jak je to s opakováním potratu?
Čím déle má stát potraty uzákoněny, tím vyšší je procento těch, které si nechávají provést potrat opakovaně. Bylo jich např. v New York City v r. 1970 0.6%, v r. 1974 21%, v r.1975 38%. V USA jich bylo v r. 1987 43%. (Powell-Griner: "Induced Terminations of Pregnancy", Monthly Vital Statistice Report, Nat1. Center for Health Statistics, sv. 35, č. 3, 14.7.1986)

A co informovaný souhlas?
Jedná se o jeden z nejtragičtějších podvodů v potratářském průmyslu. U jakéhokoli jiného chirurgického zákroku musí lékař pacientovi podrobně vysvětlit o jaký zákrok půjde, jaké jsou jeho možné komplikace atd. Teprve pak pacient dává informovaný souhlas.
Potrat se liší tím, že se jedná o zákrok potenciálně nebezpečný pro matku, který zároveň ničí bytost v ní. Aby byla úplně informována, musela by znát všechny skutečnosti o zákroku, jeho možných (okamžitých i dlouhodobých) komplikacích a též ovšem všechny podrobnosti o tom, "koho v sobě nosí".
Co se ale ve skutečnosti děje? Matka dostane velice málo pravdivých informací a to, co se dozví, je často lež. Možné komplikace se zamlčují, zlehčují anebo jsou napsány na papíře velice drobným písmem. O dítěti se hovoří v termínech např.: "těhotenská tkáň", "dosud neživé", "ještě není dítětem", "pouhý shluk buněk", "jenom kapička". Tak se popisuje v době, kdy již si cucá paleček, cítí bolest a kdy již můžeme slyšet jeho srdeční ozvy pomocí ultrazvukového stetoskopu v ordinaci.
Jak je matka klamána a vědomě dotlačena k potratu není nikdy tak zřetelné, jako když tzv. "poradce" se jí ptá: "Chcete mít opět obnovený menstruační cyklus? Pokud ano, tak podepište, že souhlasíte s tímto postupem". O potratu ani o dítěti ani zmínka.
Nelze uvést lepší příklad vykořisťování žen než toto soustavné, zkomercializované a téměř všeobecné jejich podvádění.

Je potrat legální až do porodu?
"Výbor zjistil, že v USA neexistuje žádná významná právní překážka, která by zabránila provedení potratu z jakýchkoli důvodů a v kterékoli fázi těhotenství." (Report of the Senate Judiciary Committee on the Human Life Federalism Amendment, 8.6.1982, str. 3)

Čím se potraty ještě liší?
Potraty jsou mezi všemi ostatními chirurgickými zákroky zcela unikátní. Následující tabulka odráží situaci na volně dostupných potratových "klinikách", kde se provádí 90% potratů v USA. Ve všech zemích jsou potraty obvykle více či méně vyňaty ze zdravotnických a profesionálních zásad, požadovaných při ostatních chirurgických zákrocích.

	POTRAT	ETICKÁ CHIRURGIE
Honorář	platí se ihned	později
Vyšetření eventuálních chorob	zřídka	obvyklý postup
Reklamy	běžné	vzácné
Porada	obvykle fraška	je-li třeba
Jiný názor	nikdy	je-li třeba
Informovaný souhlas	zákonem nepožadován	vždy
Odpor	někdy	nikdy
Záznamy	ubohé	podrobné
Předoperační vyšetření	často až na operačním stole	povinné, důkladné
Pooperační vyšetření	žádné	povinné, důkladné
Správnost diagnózy	10-15% žen není těhotných	chirurg trestán za špatnou operaci
Souhlas manžela	není potřebný	je vyžadován
Informování manžela	není nutné	vždy
U nedospělých souhlas rodičů	není třeba	zákonně vyžadován
Informování rodičů	zřídka	zákonně vyžadováno
Zacházení s tkáněmi	do smetí	humánně a důstojně
Pohřbívání	do smetí	bezpodmínečně vyžadováno
Nezdravotní důvody	99%	kolem 1%
Úplatky	běžné	zakázané

Provádí se potrat pro výběr pohlaví?
Ano. A jsou to téměř vždy děvčátka, která jsou zabíjena.
"V sestavě 100 těhotných žen bylo nedávno zjištováno a oznamováno pohlaví jejich nenarozených dětí. 46 plodů bylo ženského pohlaví. 29 jejich matek se rozhodlo pro potrat. Z 53 matek chlapců se pro potrat rozhodla jen jediná." (Med. World News, 1.12.1945, str. 45)
Nedávno bylo v Bombay (Indie) po osmi tisících amniocentézách zabito 7 999 nenarozených děvčátek a jeden chlapeček. 1

Potratovost podle rasy?
Po legalizaci potratů v USA byly (v přepočtu na poměrné zastoupení v obyvatelstvu) zabíjeny potratem 2 děti příslušníků menšinových ras na každé jedno dítě bílé rasy. Je to v příkrém rozporu s výsledky všech výzkumů veřejného mínění, které shodně ukazovaly, že proti potratům se staví vyšší procento příslušníků menšinových ras než bílých.
Proč? Michael Novak v jednom článku, uveřejněném ve Washington Star, poukazoval na úbytek černochů v USA v rozsahu 1.3% ročně, zaviněný potraty, a vyjádřil podiv nad tím, že "černošští politici tak klidně přijímají vysokou potratovost černošek". (M. Novak: "How Placidly They Accept Aborting So Many Black Babies", Washington Star, 14.11.1976)

Statistický přehled potratů u bílých a barevných za léta 1978-80:

(podle údajů "Potratových služeb" v USA, podle států a metropolitní oblasti, 1979-80, The Alan Guttmacher Institute)

Statistiky potratovosti ve státě Michigan ukazují totéž: V roce 1982 bylo z nemocenského pojištění provedeno 67% potratů černoškám, zatímco jenom 35% černochů (bez ohledu na věk) bylo pojištěno.

Ale černošští politici často podporují legální potraty.
"Černí politici reagují tradičně a "s třesoucími se koleny" liberálně v nejrůznějších otázkách, i když obecně jsou černí Američané rozhodně konzervativní v celé řadě problémů. Například Black Caucus (Černá klika) obhajuje "právo" na potrat, zatímco 62% černochů je proti potratům (Centrum pro výzkum veřejného mínění, 1984)." (J. Perkins: "Are Black Leaders Listening to Black America?", Wall Street Journal, 16.10.1984, str. 28)

Kolik procent žen, které měly potrat, bylo mladistvých?
Asi jedna třetina. Druhou asi třetinu tvoří skupina 20 - 241etých a v nejsilnější zbývající třetině jsou 251eté a starší. Tři čtvrtiny žen, podstupujících potrat, jsou svobodné.

"Plánované rodičovství" (IPPF) tvrdí, že každý rok otěhotní milión mladistvých. Je to pravda?
To je klasická polopravda, která vede k závěru, že všechny jsou svobodné a mladé. Ve skutečnosti 280 tisíc dívek, které otěhotní, je vdaných; dalších 100 tisíc se vdává, až se těhotenství potvrdí, takže pouze 620 tisíc je opravdu svobodných. Je to tedy méně než dvě třetiny počtu, který udává "PP" ("Plánované rodičovství").
Z udávaného počtu jednoho miliónu těhotných dívek (jak tvrdí "PP") je méně než 250 tisíc mladších než 18 roků a svobodných. Ve skupině čtrnáctiletých a mladších bylo 9 632 porodů. (New York Times, AP Washington, 7.11.1984)
Nikdo nemůže být hrdý na tato čísla, avšak ve skutečnosti jsou podstatně nižší než tvrdí "PP". Kromě toho v posledních letech neroste podíl těhotných mladistvých. Národní centrum pro zdravotní statistiku hlásí, že v r. 1981 bylo u žen mladších 20 let 537 024 porodů, což je o 18% méně než v r. 1970, kdy mladistvé porodily 656 460 dětí.

Co je to "Zatmění rozumu" ("Eclipse of Reason")?
Je to název videofilmu o fetoskopii (pozorování plodu) a o potratu "D and E" (rozšířením děložního krčku a vyprázdněním dělohy) dvacetitýdeního nenarozeného dítěte. Videofilm byl vydán (avšak nenatočen) Dr. Nathansonem a je k dostání na adresách National Right to Life nebo na adrese Bernadel, Inc., P. O. Box 1897, Old Chelsea Sta., N. Y, 10011.

Mysleme však také na další sociální výdaje na všechny tyto děti, narozené mladistvým.
Podle vlastního výpočtu "PP" činí veřejné výdaje na každý prvý porod dívek (vdaných i svobodných) 13 900 dolarů, na každý prvý porod dvacetileté a starší 8 400 dolarů a na další porody 5 560 dolarů. Porovnejme tyto náklady s průměrně asi 50 tisíci dolary, které každé jejich dítě zaplatí na daních až dospěje. (M. Bort: "Public Cost of Teen Childbearing", Family Planning Perspective, sv. 18, č. 5, září 1986)
V letech 1970-80 stoupl počet těhotenství mladistvých, avšak potraty se více než zdvojnásobily, takže počet dětí narozených mladistvým poklesl o 23%.

Statistiky podle světového almanachu / Alan Guttmacher Institute

Odkdy něčí právo na život závisí na tom; zda si jej někdo jiný přeje?

Nemělo by být každé dítě chtěné?
Na první pohled ano! "Každé dítě - chtěné dítě" je známý slogan Mezinárodní federace pro plánované rodičovství, a kdo by s ním nesouhlasil? Nejde o nesouhlas. Jde o to, jak tohoto cíle dosáhnout.
Souhlasíme s tím, že každé dítě by mělo být chtěné. Svět jen s chtěnými dětmi by byl přímo idylické místo k životu. O takovýto idealistický cíl se nikdo nebude přít. A nebyl by stejně báječný svět, kde by nebyly žádné manželky, které nechtějí jejich muži, žádní staří rodiče, které nechtějí jejich děti, žádní nechtění Židé, černoši, katolíci, Cikáni nebo kdokoliv jiný, kdo se někdy a někde považuje za nechtěného nebo pronásledovaného? Snažme se všichni toho dosáhnout, ale také nezapomínejme stát nohama na zemi a mějme na paměti, že bohužel nechtění budou nejspíš mezi námi vždycky.
Druhá myšlenka. Ženy nesnášejí, když se hodnota ženy někdy určuje podle toho, zda je žádoucí pro muže. Ale přesto radikální feministky trvají na tom, že hodnota nenarozeného muže (nebo ženy) je určována tím, zda je žádoucí pro ženu.
Používat chtěnost k měření toho, zda bude člověku dovoleno žít, je koncepce, která nahání strach. Čeká na nás její logická druhá strana - že nechtění smějí být eliminováni. Nezapomeňme: Hitlerovo Německo bylo ideálem pro chtěné árijce.
Odkdy něčí právo na život závisí na tom, zda si jej někdo jiný přeje?
"Každé dítě - chtěné dítě" by se mělo doplnit: "a když ne, zabijte je!", neboť to je přesně to, co má heslo Plánovaného rodičovství na mysli. Toto doplnění věty odstraňuje masku tohoto zavádějícího sloganu a odhaluje obrovské zlo, které v něm je.

Teď to jistě zní úplně jinak!
Ano, a je neobyčejně důležité, abychom vždy, když slyšíme tuto frázi, dodali řešení podle Plánovaného rodičovství: "a když ne, zabijte je!"
Zabijí rodiče dospívajícího, když je nežádoucí, zabijeme strýčka Honzu po mrtvici, nebo maminku, když se teď pro nás stala břemenem? Říkáte, že ne?
Dáme matce legální právo zabít její dvouletou dcerku, která je pro ni břemenem? Ne! Tak proč a jak jí můžeme dát legální právo zabít svou dvouměsíční dcerku, která žije v ní a je pro ni břemenem?
Nejvyšší soud USA a parlamenty mnoha jiných zemí zaručily, poprvé v moderní historii, jednomu občanu (matce) absolutní legální právo zabít jiného, jestliže si jej tato první osoba nepřeje!
Přemýšlejte o logice nevyhnutelného rozšíření této svobody zabíjet. Mohli bychom vyřešit problém chudoby zabíjením nechtěných chudých lidí, nebo problém náboženských či politických skupin, nebo příliš starých, příliš obtížných a tak dále a tak dále...

Dobře, tato etika je otřesná, ale nechtěná těhotenství vedou k nechtěným dětem, ne?
Ne, ne ve větším procentu než chtěná těhotenství. Zamyslete se nad vlastními těhotenstvími. Byla všechna plánovaná, nebo bylo to či ono překvapením? Byli jste v prvním nebo druhém měsíci pokaždé opravdu šťastni? Buďte upřímní. V prvních několika týdnech nebo měsících byla všechna vaše těhotenství skutečně "chtěná"?
Ale nyní se podívejte na svoje děti. Jste rádi, že je máte? Dali byste některé z nich pryč - dali byste je zabít?
Takže jste změnili názor, že? Téměř u všech mělo těhotenství, které bylo skutečně nechtěné, za následek narození hluboce milovaného a chtěného syna nebo dcery.
Jestliže povolíme potrat u nechtěných těhotenství, zničíme obrovský počet dětí, které se stanou, než se narodí a v průběhu dětství, dětmi velmi chtěnými a hluboce milovanými. Kdyby se úsudek, že je někdo nechtěný v raném stadiu těhotenství, stal rozsudkem smrti, vysoké procento těch, kdo nyní čtou tyto řádky, by se nikdy nenarodilo.

Existují vědecké studie?
Dr. Ferriera nezjistil žádný vztah mezi neplánovaným těhotenstvím a deviantním chováním k novorozenci. Ve skutečnosti bylo více zneužívaných dětí u matek, které své těhotenství plánovaly, než mezi těmi, které je neplánovaly. (A. J. Ferriera: "The Pregnant Woman Emotional Attitude and Its Reflection in the Newborn", Amer. Jour. Orthopsychiatry, sv. 30, 1960, str. 553)
"Existuje spor o to, zda nechtěná početí mají tendenci vyústit v nežádoucí následky... přímý důkaz takovéhoto vztahu téměř úplně schází, kromě několika málo fragmentů retrospektivních důkazů. Tento článek si dělal naději nalézt přesvědčivější systematický výzkum těchto důkazů a udělat určitou představu o velikosti vztahu mezi nechtěným početím a nežádoucími následky na dítě. Tato naděje se však nesplnila." (E. Pohlman: "Unwanted Conception, Research on Undesirable Consequences", Eugenics Quarterly, sv. 14, 1967, str. 143)
"Je jasné, že matky, které byly zpočátku přesvědčeny, že jejich těhotenství je 'nejhorší věc, která je kdy potkala', cítily ke svému dítěti lásku stejného stupně jako matky, které byly od počátku těhotenství nadšené.
Většina žen, které litovaly, že jsou těhotné, nyní prohlašuje, že by měly dítě znovu, kdyby k tomu měly příležitost, (zatímco) každá šestá matka, která měla zpočátku z těhotenství radost, by se rozhodla dítě nemít.
(Závěr zní, že)... počáteční pocity týkající se těhotenství jsou předpovědí toho, co bude matka v budoucnosti cítit ke svému dítěti, jen ve velmi omezené míře." (Rocky Mt. Psychological Assn., 12. května 1972)
Další autoři dospěli k závěru, který dokazuje spontánní změnu odmítnutí před porodem v přijetí dítěte po porodu u zkoumané skupiny matek. (M. Zemlich a R. Watson: "Attitudes of Acceptance and Rejection During and After Pregnancy", Amer. Jour. Orthopsychiatry, sv. 23, 1953, str. 570)

A co v jiných zemích?

• Japonsko má potrat na požádání více než 35 let. Používá se jako metoda kontroly porodnosti, ale "počet případů zabití novorozeněte vzrostl natolik, že sociální pracovníci měli v novinách a v televizi výzvy k japonským matkám, aby nezabíjely své děti". (The Sunday Times, 23. června 1974)
  

• Když Rumunsko v roce 1966 změnilo svůj zákon o potratu, lékaři konstatovali, že nejenom nebyl překonán problém nechtěných dětí - ale že jeden z faktorů, které způsobily, že někteří z nich naléhavě vyzývali ke změně zákona, bylo to, že nesmírně vzrostl počet psychiatrických onemocnění u jedináčků a dětí neurotických matek.
  

• V Anglii pracovní skupina Královské společnosti porodníků a gynekologů konstatovala, že obrovská většina neplánovaných těhotenství vedla k narození chtěných dětí.
  

• Aberdeen ve Skotsku je unikátní město, protože díky neobvyklému zákonu začalo s potraty před dvaceti lety v zemi, kde se legální potraty provádějí pouze třetinu této doby. Kdyby dostupnost potratu přece jen redukovala počet nechtěných dětí, mělo by mít nejpříznivější situaci v tomto směru v Británii. Ve skutečnosti má situaci nejhorší s 10.2 promile opuštěných, zneužívaných a zanedbávaných dětí, o nichž podávají zprávu veřejné instituce - oproti celonárodnímu průměru, který je 6.6. (Annual Report, Chief Medical Health Officer, Aberdeen, Scotland, 1972)
  

Nedokazují některé studie opak?
Ne! V celosvětové literatuře na toto téma existují pouze dvě studie, které se pokoušejí dokázat, že existuje negativní dopad na děti, jež se narodily z "nechtěných těhotenství". O obou bylo nakonec dokázáno, že nejsou průkazné.
První studie ze Švédska dospěla k závěru, že takové dítě "podléhá riziku mnohem větších mentálních a sociálních handicapů než jeho vrstevníci..." (Forssman a Thuwe: "One Hundred and Twenty Children Born after Application for Therapeutic Abortion Refused", Acta Psychiatrica Scandinavia, sv. 42, 1977, str. 71-88)
Profesor Paul Cameron jasně dokázal, že hodnocení matek v této studii vykazuje značné rozdíly oproti kontrolní skupině, takže závěry autorů jsou "neanalytické", neprůkazné a měly být založeny pouze na těchto rozdílech, ať bylo těhotenství chtěné nebo ne. Mimochodem, rozdíly mezi dětmi ve studijní skupině a ve skupině kon-trolní byly stejně jen malé. (P. Cameron: "The Swedish 'Children Born to Women Denied Abortion' Study: A Radical Criticism", Psychological Reports, sv. 39, 1976, str. 391-394)
Druhá studie dospěla k závěru, že "nucený porod má různé a někdy nepříznivé následky pro další život dítěte". (Dytrych a kol.: "Children Born to Women Denied Abortion", Family Planning Perspectives, sv. 7, č. 4, červenec-srpen 1975)
Profesor Samuel Nigro, dětský psychiatr z Case Western Reserve University, publikoval k této studii sžíravý komentář. Poukazuje na fakt, že zjištěné údaje, publikované v článku, "způsobují, že jeho závěry jsou neudržitelné". Jmenovitě mluví o "výrazných rozdílech v rodinách obou skupin dětí", (ve studijní skupině bylo více nestabilních matek a otců než v kontrolní skupině) jako o zřejmé příčině rozdílů u dětí.
"Zdá se, že závěrů bylo dosaženo zneužitím vědeckých metod až do té míry, že to diskredituje autory výzkumu, diskredituje institut, který výzkum sponzoroval, a zpochybňuje užívání veřejných fondů na publikaci, která takto žongluje s vědeckými údaji." (S. Nigro, University Hospitals of Cleveland, Open Letter to Family Planning Perspectives, 10.4.1976)
V roce 1989 podal Henry David zprávu o následném zkoumání výše uvedených studií a zmínil se o určitých, zdaleka nikoli katastrofických psychologických problémech dětí, které se narodily z nechtěných těhotenství. (Report to American Psychological Assn. Meeting, "Bonu Unwanted - Developmental Effects of Denied Abortion", H. David a kol., Springer Co. 1988)
V další kritice dr. Nigro sžíravě zkritizoval studii. Prohlašuje ji za "chybnou, tendenční, ubohou vědu. Je to advokacie." Kromě jiných problémů uvádí "jednostranný výběr fakt". Nakonec poznamenává, že i když člověk přijme všechno, co dr. David tvrdí, podle jakýchkoliv měřítek je psychologická nevyrovnanost těchto dětí nevýznamná (např. žádné z nich nikoho neznásilnilo, neokradlo ani nenapadlo). Nechtěné těhotenství se považuje za důvod k zabití před narozením. Dr. Nigro se ptá: "Je pověst těchto dětí tak špatná, aby ospravedlnila jejich smrt, která zabraňuje jejich existenci?" (Review, Dr. S. Nigro, Case, Western Reserve, U. of Cleveland, září 1988)

Ale nejsou následkem mnoha nechtěných těhotenství týrané děti?

• Ne tolik. Komplexní studii na toto téma provedla Univerzita jižní Kalifornie. Profesor Edward Lenowski zkoumal 674 případy týraných dětí, které se dostaly na lůžková i ambulantní oddělení univerzitního lékařského zařízení. Byl první, kdo šel za rodiči a zkoumal, do jaké míry si přáli a plánovali těhotenství. Ke svému překvapení zjistil, že 91% z nich bylo plánovaných a chtěných oproti 63% u kontrolní skupiny z celých USA. Dále, matky začaly nosit těhotenské šaty průměrně ve 114 dnech oproti 171 dnům v kontrolní skupině a otcové pojmenovali chlapce po sobě ve 24% ve srovnání se 4% v kontrolní skupině. (E. Lenowski, Heartbeat, sv. 3, č. 4, prosinec 1980)
  

• Oba rodiče (nebo rodičovské osoby) žili v 80% rodin. Dvě třetiny matek byly ženy v domácnosti a předpokládalo se, že jsou s dětmi doma. Téměř všechny matky byly ve věkové skupině od 20 do 30 let, otcové mezi 20 až 35 lety. Nepřevládala žádná sociální, rasová nebo ekonomická skupina. (Francis: "Child Abuse, A Nationwide Study", Amer. Humane Assn. & Child Welfare League, 1963)
  

• Rodiče obvykle "...vyrůstali v nepřátelském prostředí a sami byli zneužíváni. Když děti neuspokojují jejich (nerealistické, neurotické očekávání dokonalosti) emoční potřeby, rodiče reagují stejným násilím, které zažili, když sami byli dětmi." (J. Walsk, IL Dept. of Child and Family Services, Newsweek, 24. 7. 1972)
  

Od těchto dřívějších výzkumů se mnoho nezměnilo. Dosud je toho mnoho, co nevíme o psychických poruchách, které vedou ke zneužívání dětí. Jedna věc však jasně vyvstává: před narozením to nebyla nechtěná těhotenství, nýbrž těhotenství neobyčejně chtěná.

Bylo mi řečeno, že potraty nechtěných dětí povedou k tomu, že více dětí bude chtěných, a proto bude méně zneužívání dětí.
Došlo k pravému opaku. V New Yorku bylo v 60. letech průměrně 5 000 případů zneužívání dětí ročně. V roce 1970 byl legalizován potrat. Do roku 1975 bylo hlášeno více než 25 tisíc případů zneužívání dětí ročně.
Ontarijská statistika je stejná:

ROK	POTRATY	ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ
1971	16 172	422
1975	24 921	769
1978	38 782	1 762

(Child Welfare Branch, Ministry of Human Resource, Ontario, Canada)

Počet případů zneužívání dětí v USA v roce 1973 se odhadoval na 167 000 případů ročně. (A. Jackson, Natl. Center of Child Abuse and Neglect, U. S. Dept. of Health and Human Services)
V roce 1979 bylo toto číslo 711 142 (Natl. Analysis of Official Child Abuse and Neglect Reporting, 1978-1979), zatímco v roce 1982 byl celkový počet 929 000 (tamtéž, Jackson).

DATUM	CELKOVÝ POČET	% RŮSTU
1973	167 000
1979	711 142	325%
1982	929 000	500%
1989	2 400 000	1 400%

Ohio hlásilo 27 248 případů v roce 1981, 65 965 v roce 1985, což je podle zprávy Zvláštního výboru americké Sněmovny reprezentantů pro otázky dětí, mládeže a rodiny vzrůst o 142%, nejvíce ze všech států. Táž zpráva hlásila nárůst o více než 55% v celých USA v letech 1981 až 1985. (Assoc. Press, 3.3.1987)
Dr. Phillip Ney, profesor psychiatrie na Univerzitě v Christchurch na Novém Zélandu, když ještě působil na Univerzitě v Britské Kolumbii, uveřejnil na toto téma studii, která měla široký ohlas. Jeho analýza jasně poukázala na fakt, že potrat (a přijímání potratu jako násilného zabíjení nenarozených) snížil psychologickou odolnost rodičů vůči zneužívání a týrání narozených. (P. Ney: "Relationship Between Abortion & Child Abuse", Canada Jour. Psychiatry, sv. 24, 1979, str. 610-620)

Co když matka dítě skutečně nechce?
Jsou milióny vztažených paží, které touží dítě přijmout a milovat. Odpovědí takové matky má být to, že dítě dá milujícím adoptivním rodičům, kteří mu poskytnou bezpečný domov.

A co zneužívání plodu?
Za současné právní situace se nedá nic dělat, dokud je dítě ještě v děloze. Nedávná studie zkoumala možnost narozeného dítěte žalovat matku za chronický alkoholismus v době těhotenství. (Machenzie a kol.: "A Case of Fetal Abuse", Amer. Jour. Orthopsychiatry, sv. 52, č. 4, říjen 1982, str. 699-703)

Ale jestliže se ženě odmítne potrat, nebo za něj nezaplatí zdravotní pojišťovna, pak se žena bude snažit jej stejně dosáhnout, legálně či ilegálně, ne?
Studie ukazují něco jiného. Z celkového počtu 6 298 žen v šesti různých výzkumech jich jen 13.2% stejně šlo na potrat. Studie ukázaly, že není žádná nevýhoda nebo problém s vyvážeností těhotenství a porodu a "dobrého přijetí dítěte a minimální až mírné psychosociální nevýhody pro dítě". (C. Del Campa, Canadian Med. Assn. Jour., sv. 130, 15. 2. 1984)

Co říká Bible?
Lze pochybovat o tom, zda by se Pán usmíval nad takovou fatální selektivitou, jako je potrat u nechtěných těhotenství, nebo dokonce nad těmi, kdo si myslí, že sperma nositele Nobelovy ceny je "nejlepší". Bůh nesoudil podle "jeho vzhledu ani jeho vysoké postavy". Ne, "žádného z nich Hospodin nevyvolil," jak řekl Jíšajovi, když mu ukázal své hezké syny. Samuel se otázal, zda ještě některý chybí. "Ještě zbývá nejmladší," David, "ten však pase stádo". Samuel Jíšajovi poručil: "Pošli pro něj!", a když přišel, Hospodin řekl: "Nuže, pomaž ho! To je on." (1. Samuelova 16, 6-7, 112)
Je jasné, že Bůh nesoudí podle inteligence, krásy či schopností, ale spíše podle toho, co má člověk v mysli a v srdci a jak zachází s dary, které dostal.
Rev. Charles Carroll, protestantský duchovní na Kalifornské univerzitě v Berkeley, absolvent oboru mezinárodní právo na Yale, Harvardu a Berlínské univerzitě v Hitlerově době a důstojník vojenské správy Spojených států v Německu v době procesu s nacistickými lékaři v Norimberku, řekl:
"Jako bych odmítl otcovské právo nad dětmi ve starém Římě, tak musím odmítnout právo matek nad dětmi v současné Americe. Jako bych nesympatizoval se státem zaručeným právem, které měl římský otec nad životem a smrtí svých potomků, tak nemohu sympatizovat se státem zaručeným právem americké matky nad životem a smrtí svých potomků. Rozhodně doufám, že naši zákonodárci budou tak humánní jako císař Hadrián, který onen článek římského práva zrušil."
Národ a lidé, kteří jej tvoří, nebudou nakonec souzeni podle toho, zda mezi sebou měli nechtěné, ale podle toho, co pro ně udělali.

Co je "syndrom přežití"?
Děti obvykle vědí, že jejich matka je těhotná. Také vědí, když těhotná být přestane. To může způsobit "syndrom přežití", podobný jako u Židů, kteří přežili holocaust. Je to iracionální, avšak skutečně existující pocit viny za to, proč "já jsem přežil a oni byli zabiti". Psal o tom dr. Ney (viz výše).
Dr. Edward Sheridan z Georgetownské univerzity rovněž pozoroval strach z matky a nedůvěru v ni. Malé dítě, cítící příchod sourozence, to původně nijak nevítalo. "Když miminko najednou zmizí, zděšené dítě může získat perverzní pocit své vlastní moci 'nechat lidi zmizet'. Nebo, jestliže ví, že jeho matka byla aktivní účastnicí toho, co se se sourozencem stalo, začne z ní mít strach." (L. Bond: "The Surviving Sibling", Nat´1 RTL News, 25.9.1986)

Staráme se o ně? Nebo je zabíjíme?

   Potlučená, vyděšená, plačící žena, právě napadená násilníkem, jde na pohotovost nejbližší nemocnice. Dostane se jí péče a léčby a neotěhotní.
   Jiná žena, která se stydí nebo má příliš velký strach, jde domů a pláče do polštáře. Případ neohlásí a léčba jí není poskytnuta. V řídkých případech otěhotní. Mnohem častěji onemocní nějakou pohlavní chorobou.
   Pohlavní nemoc se dá léčit, ale těhotenství? Má být tato nevinná žena nucena donosit dítě násilníka? Co kdyby šlo o vaši dceru? Neměli bychom povolit potrat alespoň z těchto důvodů?

Je těhotenství po znásilnění obvyklé?
   Ne. Je velmi řídké.

Proč?
   Je zde celá řada důvodů:

• Žena může brát antikoncepční pilulky.
  

• Může být právě v neplodném období menstruačního cyklu.
  

• Ona nebo on mohou být sterilní, od přírody nebo v důsledku nemoci či chirurgického zákroku.
  

• Může být příliš mladá nebo příliš stará na to, aby otěhotněla.
  

• Může dojít k narušení ovulačního cyklu v důsledku extrémního citového traumatu. (A. Helligers, U. S. C. C. Ab. Conference, Washington, DC, říjen 1967)
  

• Jedna studie dokazuje, že často v pochvě není žádné sperma. (Groth a Burgess, New England Jour. Med., sv. 297, 1977, str. 764- 766)
  

• Jiná studie ukazuje, že v 58% dochází k "sexuální dysfunkci" (nedojde k vniknutí do pochvy nebo je ejakulace opožděná či naopak předčasná). (Sexual Medicine Today, leden 1978, str. 16)
  

Můžete dokázat, že k těhotenství dochází zřídka?
   Studie tisíce obětí znásilnění, kterým se dostalo hned po znásilnění lékařské péče, nehlásila žádné těhotenství. (L. Kuchera: "Postcoital Contraception with Diethylstilbesterol, JAMA, 25.10.1971)
   V jiné studii byla lékařská péče poskytnutá více než tisíci ženám "stoprocentně účinná", podle dr. B. Cravera z Wilsonovy nadace. (B. Craver: "Morning After Pill Prevents Pregnancy in Victims of Rape", Family Practice News, březen 1972)

Co když se oběti znásilnění péče nedostane?
   Pokud jde pouze o útočná znásilnění, počet těhotenství bude extrémně malý. Co se týče všech hlášených znásilnění, včetně statutárního znásilnění (oběť mladší 18 let, která však někdy souhlasí se stykem), znásilnění v opilosti (s pochybným souhlasem) atd., bude počet vyšší. Existují dvě velké průřezové studie všech hlášených znásilnění (nezaznamenali jsme však žádný pokus o jejich ověření) ve Washingtonu za léta 1965-1969 a 1969-1970. Zabývaly se obětmi znásilnění, které prohlíželi soukromí lékaři, kliniky a nemocnice, a neuvádějí žádné podrobnosti, pokud jde o léčbu, ani jestli nějaká byla poskytnuta. Z 2 190 žen v první studii a 1 223 žen ve druhé jich otěhotnělo celkem 23, respektive 21, což je 6 a 17 z tisíce. Pokud by šlo pouze o útočná znásilnění a ženám se dostalo hormonální léčby, počet těhotenství by byl mnohem nižší, možná nulový. (Hayman a Lanza: "Sexual Assault on Women and Girls", Amer. Jour. OB/GYN, sv. 109, č. 3, únor 1971, str. 480-486; Hayman a kol.: "Rape in the District of Columbia", Amer. Jour. OB/GYN, sv. 113, č. 1, květen 1972, str. 91, 97)
   V jiné skupině 117 obětí útočného znásilnění, z nichž jen 17 se podrobilo hormonální léčbě po útoku, žádná z nich neotěhotněla. (Everett a Jimerson: "The Rape Victim", OB & GYN, sv. 50, č. 1, červenec 1977, str. 88-90)
   V další skupině 126 obětí útočného znásilnění se dostalo léčby jen polovině těch, kterým hrozilo otěhotnění, ale žádná neotěhotněla. (Evrard a Gold: "Epidemiology and Management of Sexual Assault Victims", OB & GYN, sv. 53, č. 3, březen 1979, str. 381-387)
   Dr. Alfred Kinsey podal zprávu o tom, že z 2 094 svobodných žen, které měly 460 OOOkrát dobrovolný pohlavní styk, byl počet otěhotnění 1 na tisíc styků. Mnoho z těchto žen používalo antikoncepci, mnoho ji nepoužívalo, ale je také pravda, že některé znásilněné ženy mají zavedené nitroděložní tělísko, berou pilulky, případně obojí. (A. Kinsey: "Sexual Behavior of the Human Female", N. Saunders Publishers, 1953, str. 327)

A v jiných zemích?
   V Československu z 86 000 za sebou jdoucích umělých potratů jich jen 22 bylo provedeno z důvodu znásilnění.
   V Anglii v roce 1938 přivedli k dr. Aleckovi Bourneovi čtrnáctiletou dívku, která byla znásilněna. Otěhotněla. Provedl jí potrat a pak se udal na policii. Byl obžalován a nakonec osvobozen na základě toho, že zákrok uskutečnil pro záchranu dívčina zdraví. Na závěrech tohoto procesu byl založen britský zákon až do roku 1967, kdy byly v této zemi legalizovány všechny potraty. Po mnoho let byl velmi konzervativně vykládán tak, aby poskytoval ochranu lékařům, kteří v "těžkých případech" použili svého lékařského úsudku. Nakonec však otevřel dveře potratům na požádání.
   Je významné a stojí za zmínku, že tentýž dr. Aleck Bourne, zděšený tím, jak výsledek jeho procesu nakonec otevřel dveře potratu na požádání a jeho zneužívání, se v roce 1967 stal zakládajícím členem Společnosti pro ochranu nenarozených dětí.

Ke kolika útočným znásilněním dochází?
   V roce 1987 bylo v USA hlášeno 90 000 znásilnění. Je asi 100 000 000 žen, které jsou dost staré na to, aby se jich toto riziko týkalo. To znamená, že je každoročně znásilněna 1 z tisíce. (Statistical Abstract of the U. S., 1989, Bureau of the Census, Table No. 283, Forcible Rape, str. 169)
   Jestliže použijeme čísla 1 znásilnění/1 000 žen a rok a kalkulujeme na základě 1 těhotenství na každých 500 znásilnění, dostaneme 200 těhotenství. Kdybychom použili rozumnější číslo, 1 těhotenství na 1 000 znásilnění, bylo by to jen 100 těhotenství za rok v celých Spojených státech, nebo jen 1 těhotenství za rok v celém jednom státě se 2 milióny obyvatel.
   Jestliže předpokládáme, že jen polovina všech útočných znásilnění je hlášena a že dochází ke 200 000 znásilnění za rok, a potom počítali počet otěhotnění 1 na 500 a 1 na 100, dostali bychom 400, respektive 200 těhotenství za rok.
   Jestliže použijeme čísla 1 znásilnění/1 500 žen a rok, máme 60 000 obětí a 120, respektive 60 těhotenství. To by souhlasilo s jednou spolehlivou zprávou, která uvádí počet 63 020 znásilnění za rok. (F. B. I., U. S. Dept. of Justice, Uniform Crime Reports, 1977, str. 15-18)
   A opět, jestliže počítáme 1 znásilnění/1 000 žen a rok a i kdybychom použili naprosto nereálný počet 1 těhotenství na 100 útoků, bylo by to v celých Spojených státech jen 1 000 těhotenství po znásilnění za rok.
   Protože pouze polovina z žen, které otěhotní, si bude přát potrat, konečné číslo bude mezi 30 a 500 potraty těhotenství po znásilnění za rok, přičemž pravděpodobnější číslo je 50 až 100.
   V Kanadě byl počet hlášených útočných znásilnění 2 987 v roce 1977, 2 987 v roce 1981 a 3 600 v roce 1984. (Statistics Canada)

To není mnoho!
   Ne. Když se podíváme na číslo 1 600 000 potratů v USA za rok, znamená to, že na jeden potrat z důvodu znásilnění bude připadat 25 000 potratů na požádání z jiných důvodů.

A co legální důkaz toho, že došlo ke znásilnění?
   Jestliže jde žena přímo do nemocnice, akceptuje se její výpověď. Ale některá žena, bohužel, ze strachu nebo z nevědomosti případ neohlásí a tiše živí svůj strach. Nedostane menstruaci a proti všem rozumným nadějím doufá, že to není to, čeho se obává. Další měsíc, ještě jeden, a nakonec se v slzách svěří matce, lékaři nebo někomu jinému, komu důvěřuje. Dokázat znásilnění je pak nemožné. Jediným důkazem znásilnění by pak bylo, kdyby její příběh potvrdil věrohodný svědek, který však téměř nikdy neexistuje.

Co kdyby zákon povoloval potrat jen pro znásilnění a incest?
   Takový zákon by měl význam jen pro velmi málo žen. Jestliže jde žena přímo do nemocnice a dostane se jí péče, téměř jistě neotěhotní. Jestliže tam nejde a otěhotní, nemůže dokázat, že šlo o znásilnění.
   Odpovědní zákonodárci vždy souhlasili s tvrzením, že "zákony pro obtížné případy jsou špatné zákony". To znamená, že zákon musí vyjadřovat všeobecnou normu. Soudci vždy povolovali určité výjimky ze zákona nebo z trestu jako výraz milosrdenství v "obtížných" či tragických případech. Případ dr. Bournea toho byl dobrým příkladem, dokud někteří soudci a země (například Jamajka) nerozšířili jeho dosah až k potratu na požádání.
   Požadavek legalizovat potrat u nás i v zahraničí do značné míry stál a padal tragédií takových těžkých případů, jako je znásilnění. Když byl potrat jednou legalizován, rychle vyšlo najevo, že k 99% potratů dochází ze sociálních a ekonomických důvodů a méně než 1% se provádí z důvodů znásilnění a incestu, problémů fyzického zdraví matky nebo vážného poškození plodu.

Ale i když to je řídké, některé dívky jsou znásilněny a některé z nich otěhotní. Mají být nuceny donosit nechtěné dítě?
   Nepochybně by mnohé oplatily znásilnění násilným zabitím nevinného dítěte. Ale než padne toto rozhodnutí, mějte na paměti, že k největší části traumatu již došlo. Byla znásilněna. Toto trauma v ní bude žít po celý její život. Navíc se dívka nikam neobrátila o pomoc, nechala si to pro sebe. Několik týdnů nebo měsíců přemýšlela o tom malém neznámém. Nyní konečně žádá o pomoc, svěřuje se se svým rozrušením a mělo by se jí dostat podpory.
   Pragmatická otázka z hlediska matky zní, zda by nyní nebylo lepší zabít dítě, které se v ní vyvíjí. Ale bude pro ni nyní potrat to nejlepší? Nebo jí přinese ještě další utrpení? Něco se stalo a k poškození již došlo. Je dost stará na to, aby věděla a udělala si názor na to, zda v sobě nosí dítě nebo "shluk buněk".
   Bude moci pohodlně žít se vzpomínkou na to, že "zabila své vyvíjející se dítě"? Nebo bude nakonec samu sebe moci pokládat za zralejší a mít v duši větší pokoj, až si vzpomene, že ačkoliv byla nedobrovolně těhotná, přesto vyřešila problém nesobecky, tím že dala sebe a svou lásku nevinnému dítěti, které nežádalo o to, aby přišlo na svět, porodila jej a snad dala k adopci, pokud dospěla k rozhodnutí, že to bude pro její dítě nejlepší.
   Srovnejte tuto vzpomínku se vzpomínkou ženy, která se může jen ohlédnout zpět a říci si, "zabila jsem své dítě".

Ale donosit dítě násilníka?
   Ano, ale jen z poloviny. Ale nezapomeňte, že napůl je dítě také její, a existují i jiné rozevřené náruče, které toto dítě přijmou a budou milovat.

Nechápu, jak by to mohla udělat!
   "Je zajímavé, že těhotná obětí znásilnění si nestěžuje v první řadě na to, že je nedobrovolně těhotná, ať je tato zkušenost jakkoliv špatná. Kritický moment je, že si s tím neví rady. Rodinu to často spojí jako nic předtím. Když je žena oplodněna při znásilnění, zabýváme se jejími podmínkami, stejně jako situací její rodiny.
   Zjistili jsme, že tato zkušenost je zapomenuta, překryta vzpomínkou na potrat, protože to je to, co ona udělala." (M. Uchtman, Director, Suiciders Anonymous, Report to Cincinnati City Council, 1. září 1981)
   "Ve většině těchto případů pramení problémy těhotné oběti znásilnění více z traumatu znásilnění než ze samotného těhotenství." (Mahkorn a Dolan: "Sexual Assault & Pregnancy", in New Perspectives on Human Abortion, University Publishers of Amer., 1981, str. 182-199)
   Pokud jde o faktory, které jí nejvíce ztěžují pokračování v těhotenství, byly nejčastěji uváděny názory, postoje a přesvědčení jiných; jinými slovy to, jak s ní zacházeli ti, kdo ji měli rádi. (Mahkorn: "Pregnancy & Sexual Assault", in Psychological Aspects of Abortion, University Publishers of Amer., 1979, str. 53-72)

Ale nebyl by pro mladou dívku ze zdravotního hlediska bezpečnější potrat než porod?
   Právě naopak! Potraty u mladistvých mají více komplikací než potraty u starších žen. Porody mladistvých jsou stejně bezpečné, ne-li bezpečnější, než porody u starších žen.

Není "péče" po znásilnění abortivní?
   To lze nejlépe ilustrovat na dvou teoretických případech. Žena A byla znásilněna v sobotu o půlnoci a pohotovostní oddělení nemocnice jí poskytlo léčbu ženským hormonem v neděli ve tři hodiny ráno. V tomto případě mělo u ženy dojít k ovulaci o dva dny později, v pondělí. Kdyby k ní došlo a kdyby v jejím těle dosud byly živé spermie útočníka, mohla by být o dva dny později oplodněna v důsledku znásilnění a otěhotnět. Existuje dobře podložený lékařský názor, který je přesvědčen, že dávka léku, který dostala, zabrání této ovulaci a ona tudíž neotěhotní. Mechanismus tohoto činu je mechanismem dočasné sterilizace, nebo, řečeno obvykleji (i když méně technicky přesně) mechanismem antikoncepčním.
   Žena B představuje jiný případ. Měla ovulaci v devět hodin večer v sobotu, o půlnoci byla znásilněna a rovněž se jí dostalo léčby ve tři hodiny ráno. Podle jejího vlastního pozorování ani ona "neotěhotní". Avšak v jejím těle došlo k něčemu zcela jinému. Předpokládejme, že to byl jeden z těch velmi řídkých případů, kdy přece jen došlo k oplodnění, a to ve skutečnosti již předtím, než dostala lék. Život nového chlapečka nebo holčičky již začal. Buňky tohoto maličkého tělíčka se stále dělí, ale po týdnu života, kdy by mělo dojít k implantaci do živné dělohy matky, se tato malá lidská bytost nemůže zahnízdit a umírá. Mechanismus působnosti látky je v tomto případě takový, aby změnil děložní sliznici a nemohlo dojít k implantaci. Tento účinek je mikropotrat po jednom týdnu života.

Zakázal by Dodatek o lidském životě k americké ústavě, nebo zákon zakazující potrat v jiné zemi, takovouto léčbu?
   Většina právních názorů se staví dosti pozitivně k faktu, že použití těchto látek po znásilnění by nemělo být zakázáno ani v případě schválení přísného Dodatku k ústavě, protože tyto látky nebudou nikdy staženy z trhu, neboť mají celou řadu jiných příznivých a terapeutických účinků a neboť jejich účinek v některých (ve většině?) případech, jako byl výše uvedený, by byl právně přijatelný (tj. dočasně sterilizační).

Ale těhotenství po znásilnění neprospěje nikomu!
   Ve své krásné autobiografii "On bdí i nad vrabcem" (His Eye Is on the Sparrow) Ethel Watersová odhaluje, že byla počata, když byla její třináctiletá matka znásilněna, v době, kdy léčba po znásilnění nebyla dostupná. Lásku její matky a hodnotu Ethel Watersové pro společnost okolnosti jejího početí nijak neumenšily.
   Z naší vlastní zkušenosti: Jednou, když jsme v rozhlasovém pořadu odpovídali na otázky týkající se znásilnění, volal jednoho z nás po programu kdosi telefonem. Ženský hlas řekl:
   "Mluvil jste o mně. Víte, já jsem produktem znásilnění. Do domu mých rodičů vnikl lupič, svázal mého otce a před jeho očima znásilnil mou matku. Té noci jsem byla počata. Kdekdo radil potrat. Místní lékaři a nemocnice k tomu byli ochotni. Ale můj otec řekl: 'I když není moje, je to dítě a já ho nedovolím zabít!' Nevím kolikrát, když jsem ležela v bezpečí jeho náruče, jsem děkovala Bohu za mého báječného křesťanského otce."

A co incest?
   Incest je pohlavní styk otce s dcerou, strýce s neteří atd. Obvykle se týká nemocného muže, často nemocné ženy (často ví, co se děje, i když si to vědomě nepřipouští) a zneužívaného dítěte. Těhotenství naštěstí není příliš obvyklé. Když však dojde k incestu, bývá jen zřídka oznámen, a když je oznámen, bývá těžké ho dokázat.

Těhotenství není obvyklé?
   Správně. "Když uvažujeme o prevalenci těhotenství nezletilých všeobecně, překvapují programy péče o oběti incestu nízkým výskytem těhotenství z incestního styku." Několik zpráv se shoduje na tom, že to je 1% nebo méně. (G. Maloof: "The Consequences of Incest", The Psychological Aspects of Abortion, University Publications of Amer., 1979, str. 74)
   Když přece jen dojde k těhotenství, je to často pokus skončit vztah. Paradoxní je však to, že otec je předmětem lásky. V jedné studii jen 3 z 13 matek v dětském věku k němu měly negativní pocity. (H. Maisch: "Incest", New York: Stero & Day Publishers, 1972)

Jaké pocity má obět incestu vzhledem ke svému těhotenství?
   Pro ni je to způsob, jak incestní vztah skončit; způsob, jak sjednotit matku s dcerou; způsob, jak se dostat z domu. Většina incestních těhotných nepůjde na potrat, pokud k němu nebude donucena.
   "Ať je incest a incestní těhotenství jakkoliv sociálně nevhodné, jejich bolestné následky závisejí do značné míry na reakcích ostatních." (tamtéž, Maloof, str. 100)

Odpověď?
   I lidé, kteří jsou silně pro potrat, pokud je jejich přístup k případu incestu profesionální, musejí být absolutně přesvědčeni, než doporučí potrat, protože jde nejen o násilí na mladé matce, která může být docela dobře těhotná s "objektem své lásky", ale navíc by to mohlo zcela znemožnit řešení problému samotného.
   Je také neobvyklé, aby moudrý člověk vnucoval cokoliv kromě umístění dítěte do adopce.

Vymírá? Když existuje přelidnění?
Žádné přelidnění neexistuje. Problémem je příliš nízká porodnost a stárnoucí populace.

V kterých zemích?
V téměř celé západní Evropě, Kanadě a Spojených státech, v Japonsku, Austrálii a na Novém Zélandu.

Ale počet obyvatel Spojených států dosud vzrůstá.
To je pravda. Celkový počet obyvatel žijících ve Spojených státech (a v Kanadě) zatím stále roste. V roce 1990 jich bylo asi 250 miliónů. Avšak tempo růstu se znatelně zpomaluje.
Ale tento pokračující růst není důsledkem odpovídající porodnosti, protože ta je velice nízká. Vyplývá ze dvou jiných příčin:

• Přistěhovalectví; tomu lze přičíst téměř polovinu přírůstku. (Assoc. Press, "Population Rises", Wash. Times, 20. 8. 1986)
  

• Prodloužení života starších lidí. Mnozí z nich, kteří by v minulosti byli již mrtví, jsou v dnešní době ještě naživu. Průměrná délka života se dramaticky prodloužila. Nyní činí 74.9 let.
  

Populace podle věku - 1990 (v miliónech)

24-44 let 45-64 let nad 65 let

62.1 43.8 24.5

Takže je neobyčejně nízká úmrtnost?
Ano. Běžná úmrtnost činí v USA asi 9 úmrtí na 1 000 obyvatel a rok. Toto nízké číslo však nemůže pokračovat. Abychom tomu porozuměli, podívejme se na výše uvedenou tabulku.
Všimněte si, že v obou skupinách zahrnujících dvě nižší věkové skupiny rozdělené po dvacetiletích je asi čtyřikrát více lidí než v nejstarší skupině.

• Ve věkové skupině 25-45 let neumírá mnoho lidí.
  

• Ve věkové skupině 45-65 někteří lidé umírají.
  

• Ve skupině pětašedesátiletých a starších zemře každý.
  

Dnes je 9 úmrtí/1 000 obyvatel a rok (téměř výhradně ve skupině nad 65 let). Zítra bude ve věkové skupině, v níž se umírá, dvakrát tolik lidí. Proto bude dvakrát tolik úmrtí.

• Dnes pohřbíváme 9 lidí/1 000 a rok.
  

• Zítra budeme pohřbívat 15-20 lidí/1 000 a rok.
  

A co porodnost?
V tom to právě vězí! Jediný faktor, který nakonec ovlivňuje populační růst nebo pokles, je porodnost. Jen k tomu, aby se nahradili lidé, kteří zemřou - pro dosažení tzv. nulového populačního vzrůstu - musí mít průměrná žena v plodném věku 2.1 dítěte. Jestliže je průměr vyšší, národ se rozrůstá. Jestliže je nižší, národ stárne a pomalu vymírá.
Ve Spojených státech je to od roku 1972 1.8 nebo méně. Jen tři z padesáti států USA mají porodnost vyšší než 2.5: Wyoming 2.4, Idaho 2.5 a Utah 3.2, zatímco Rhode Island, Severní Karolína a Massachusetts mají nejnižší porodnost, 1.5, stejně jako kanadská provincie Quebec. ("Drop in Fertility Rate", 10.10.1984, str. 5A, rovněž Times, 5.10.1987, str. 38)
Spojené státy měly od roku 1972 porodnost nižší než 1.8. V roce 1988 a 1989 náhle vyskočila na 1.9 a 2.0, zjevně proto, že bezdětné ženy věnující se kariéře chtěly splnit své biologické poslání. Je tento skok dočasný?

NÁHRADA ÚBYTKU OBYVATELSTVA

K čemu to povede?
Dnes se ve Spojených státech více lidí rodí, než jich umírá.
Zítra se bude ve Spojených státech víc lidí pohřbívat, než se jich bude rodit.
Jasným a nevyhnutelným výsledkem bude národ, kde bude stále více starých a stále méně mladých lidí. Potom v určitém okamžiku se populace zastaví a začne klesat. Například srovnáme-li léta 1980 a 1970, pak zjistíme, že bylo o šest miliónů pět set tisíc školních dětí méně a devět tisíc státních základních škol muselo být uzavřeno. (Newsweek, 30.3.1981)
Jedna předpověď říká, že počet úmrtí předstihne počet porodů do roku 2014. (Time, 23.2.1987, str.29)

Co tomu může zabránit?
Zabránit by se tomu dalo pokračujícím silným přistěhovalectvím. Jak Spojené státy, tak Kanada přijímají velký počet přistěhovalců. Při současném poměru přistěhovalectví a porodnosti bude původní anglosaská rasa (bílá s evropskými předky) ve Spojených státech menšinou nejpozději v polovině příštího století. Jestliže bude přistěhovalectví dostatečně silné a noví imigranti budou mít dostatečný počet dětí, je možné, že populace bude dokonce vzrůstat, ale její etnické složení bude zcela odlišné od dnešního.
Druhou možností by bylo dosáhnout v blízké budoucnosti dramatického zvýšení porodnosti naší současné populace. Nic nenasvědčuje tomu, že by k tomu mělo dojít. Navíc by k vzestupu muselo dojít brzy, aby se zvýšil počet původní populace. Jestliže do další populační exploze uplyne příliš mnoho let, nebude možno rozdíl dohnat, i kdyby každá žena měla dvakrát více dětí než dnes, protože bude příliš málo žen v reprodukčním věku.

Jaká je současná situace v dalších západních a rozvinutých zemích?
Další západní země jsou na tom přibližně stejně s mírnými výkyvy v obou směrech. V západním Německu a Itálii je to 1.35 a tyto národy jsou nejrychleji vymírajícími národy na světě. V Kanadě je porodnost 1.8. V celé západní Evropě je pouze jedna země bez problémů nad hranicí nutnou k náhradě přirozeného úbytku obyvatel - Irsko, zatímco v Japonsku, Austrálii, Singapuru a na Novém Zélandu je porodnost kolem 1.8.
"Evropský parlament je vážně znepokojen statistikami, které ukazují rychlý pokles porodnosti v Evropském hospodářském společenství z 2.79 v roce 1964 na 1.68 v roce 1982." (European Parliament News, č. 53, duben/květen 1984)
V roce 1900 žilo na Západě 30% světové populace, v roce 1950 to bylo 22%. Dnes je to 15%. Do roku 2030 to bude 9% a do roku 2100 asi 4-5%. (B. Wattenberg: "The Birth Dearth", Pharos Books 1987)
Jak již bylo zmíněno, Německo vymírá rychleji než kterákoli jiná země, neboť má pouze 1.3 dítěte na rodinu (Záp. Něm.). Má 57 mil. obyvatel a 500 tisíc potratů ročně. Jestliže bude tento trend pokračovat, "očekává se, že německá populace poklesne za 50 let na 38 miliónů". (W. Drozdiak: "West German Birthrate Dropping", Washington Post, 10.1.1984)

A třetí svět?
Většinou jeho populace dosud roste, ale tento růst prudce poklesl z 6.1 dítěte/ženu v roce 1970 na 4.1 v roce 1985 a tento pokles soustavně pokračuje. (U. S. News & World Report, 22.6.1987, str. 58)
Referát o politice Spojených států předložený Konferenci OSN o populačních otázkách v Mexico City v roce 1984 byl velmi jasný. Zaznamenal, že ekonomický růst a vzrůstající životní úroveň souvisejí s poklesem porodnosti. Rovněž konstatoval, že program USA pro pomoc rozvojovým zemím nebude financovat projekty plánování rodičovství, pokud zahrnují potrat.
Konference OSN o populačních otázkách bez námitek přijala doporučení, že potrat "nesmí být žádným způsobem podporován" jako metoda plánování rodičovství.
Dokonce i John D. Rockefeller ml., nejzanícenější propagátor kontroly populace vůbec, nakonec po Konferenci OSN o populačních otázkách v Bukurešti v roce 1974 připustil, že vnucování jakéhokoli druhu plánování rodičovství (potratu, sterilizace, antikoncepce) rozvojovým zemím nebo určitým podskupinám v rámci národa zvnějšku nikdy nebylo účinné. Lidé prostě nebudou spolupracovat. Jediným prostředkem, který funguje, je zvýšení životní úrovně dané skupiny, snížení kojenecké a dětské úmrtnosti a zvýšení vyhlídek na dosažení vzdělání (i příležitostí k němu). Jestliže dojde k těmto změnám, lidé pak dobrovolně omezí počet svých dětí ze dvou důvodů: a) budou chtít více pro každé dítě, b) budou mít rozumné vyhlídky na to, že se jejich děti dožijí dospělosti a budou se o ně moci postarat ve stáří.
Každá země představuje zvláštní případ. Přelidnění v jedné zemi ještě neznamená, že rozvinutější země kvůli tomu musí spáchat národní sebevraždu.

A co porodnost v Rusku?
Rusko je speciální případ. Spolu s dalšími východoevropskými postkomunistickými zeměmi má bílé Rusko (západní část) porodnost pod úrovní nutnou k náhradě úbytku obyvatel. Východní Rusko a velká muslimská území mají vysokou porodnost. Na západě se mluví Rusky a úroveň vzdělání je lepší. Na jihu a jihovýchodě se rusky nemluví a úroveň vzdělání je nižší. Bílí Rusové budou brzy představovat méně než 50% obyvatelstva, a navíc do Ruska není žádné přistěhovalectví, o němž by se dalo mluvit. Jak se zdá, mnoho lidí chce ven, ale málo dovnitř.

Ale nevyužívají USA velké procento světových přírodních zdrojů?
Je faktem, že dnes existuje mnohem více dostupných zdrojů než před 10 či 20 lety. V Americe jeden zemědělec živí 99 dalších lidí. V některých zemích nemůže jeden zemědělec uživit ani svou vlastní rodinu. Jaké je naše řešení? Máme mít americké rolníky a průmyslové dělníky k tomu, aby zabíjeli své vlastní nenarozené děti, nebo bude lepší, když zůstaneme silní, budeme mít děti a pomůžeme naučit ostatní rolníky a dělníky, jak vyrábět více?

Neprobíhá nyní v USA malá populační exploze?
V roce 1957 měla průměrná žena v reprodukčním věku 3.7 dítěte. Narodilo se 4 300 tisíc dětí. (Mějte na paměti, že počet nutný k náhradě přirozeného úbytku obyvatel je 2.1 dítěte na ženu.) Během 70. let tento počet klesl na pouhých 1.8 narozených dětí na ženu. Ale protože bylo mnohem více žen v plodném věku (v důsledku předchozí vyšší porodnosti), celkový počet narozených byl asi 3.5 miliónu za rok. Ženy narozené za populační exploze 50. a 60. let jsou nyní v plodném věku. Kdyby si udržely porodnost svých matek, narodilo by se v USA ročně 7 miliónů dětí. K nulovému populačnímu růstu by Spojené státy potřebovaly 4 200 tisíc porodů ročně. Skutečnost je taková, že počet porodů od nejnižší dosažené úrovně 3 200 tisíc v roce 1975 dosud nedosáhl ani 4 miliónů.

Jaké jsou důsledky stárnoucí populace?
Důsledky jsou dalekosáhlé. Z menšího počtu dětí vyroste méně dospívajících, méně mladých lidí a méně plátců daní. Do roku 2025 bude na světě (nejen v USA) dvakrát více prarodičů než dětí. (U. N. Conference, Vienna, Washington Times, 24.7.1982)
Abychom to lépe pochopili, musíme pohlédnout 30 let vpřed, použít dnešních počtů narozených a připojit nově narozené při současné porodnosti. Vyjde nám dramaticky odlišná věková struktura. Tam, kde byli v roce 1990 čtyři lidé v produktivním věku, bude v roce 2020 jen o málo více než dva na každou osobu nad 65 let.

Populace podle věku - 2020 (v miliónech)

24-44 let 45-64 let nad 65 let

66.0 74.2 62.1

Mnoho lidí v produktivním věku nevydělává (např. ženy v domácnosti). Proto převede výše uvedené údaje na počet plátců daní v USA a počet důchodců, kteří jsou z těchto daní podporováni.
Západní svět v posledním půlstoletí podporoval své důchodce a postižené občany z fondů získaných daněmi podle měřítek, která nebyla předem známa. Ale nebude-li dost mladších zaměstnanců, kteří budou platit daně, nebude způsob, jak udržet toto důchodové a zdravotní zabezpečení.

Počet zaměstnanců podporujících jednoho důchodce:

1980 2000 2020 2040

3.5 3.0 2.0 1.5

Jen jeden a půl plátce daní na každého důchodce? To je nemožná situace! Co se stane?
Euthanasie!
Ano, to bude odpověď. Dnes "Každé dítě - chtěné dítě", zítra "Každý prarodič - chtěný prarodič".
Výše uvedená čísla jsou z USA. Kdybychom zkoumali další rozvinuté země, zjistili bychom, že situace bude stejná s některými odchylkami.
Téměř ve všech rozvojových zemích dochází k podobnému procesu stárnutí populace, přičemž rozdíl je v tom, že začalo od mnohem vyšší porodnosti, a i když dochází k poklesu, jejich celková porodnost je dosud značně nad úrovní nutnou k náhradě přirozeného úbytku obyvatelstva.

Jaký vliv na to má potrat?
Podívejme se:

Počet živě narozených a počet potratů v USA:

Rok	Živě narození	Potraty
1970 1974 1986	3,731 000 3,160 000 3,687 000	190 000 900 000 1,575 000

To je hrozné. Není jiná odpověď?
Jenom jedna, která je zřejmá. Kanaďané zabíjejí jedno z každých šesti počatých dětí. Američané zabíjejí téměř jedno ze tří. Některé evropské země mají ještě horší statistiky.

"Andělíčkářky" a "pokoutní" potraty byly hlavními argumenty, které původně mnoho lidí přiměly k tomu, aby začali pracovat na legalizaci potratu.

Kdyby byly potraty opět zakázány, nedošlo by k návratu těchto "pokoutních" potratů? Nemělo by to za následek tisíce úmrtí žen?
Než na to odpovíme, musíme se nejprve zeptat: Kolik žen v minulosti umíralo po ilegálních potratech?

Proč?
Protože každý, kdo vám řekne nějaké číslo udávající celkový počet nezákonných potratů, jen hádá. Žádné záznamy neexistují. Jak název napovídá, ilegální potraty se nezaznamenávají. Jediný způsob, jak odhadnout počet nezákonných potratů, je nejprve zjistit, kolik žen v důsledku potratu zemřelo. Jejich úmrtí se zaznamenávají. Potom musíme odhadnout, jaké procento těchto potratů skončilo úmrtím matky, a zpětně vyčíslit celkový počet provedených potratů.

Kolik žen tedy zemřelo?
Čísla Kanceláře USA pro životní statistiku týkající se úmrtnosti, byla shromážděna a předložena v rozpravě Senátu USA k Hatch-Eagletonovu Dodatku k ústavě v červnu 1983. Tabulka použitá v této rozpravě (viz graf dále) zahrnovala všechna hlášená úmrtí po ilegálních i legálních potratech.

Zdroj: Národní centrum pro zdravotní statistiku

Abychom nalezli rok, v němž v USA zemřelo v důsledku potratu více než 1000 žen, musíme jít zpět do doby před objevením penicilínu. Na konci 40. let došlo k prudkému poklesu počtu úmrtí, jasně diky zlepšení lékařské péče.
V roce 1966, rok předtím, než první stát USA legalizoval potrat, zemřelo v souvislosti s potratem jen 120 žen. V roce 1972, který předcházel výroku Nejvyššího soudu, jímž byl legalizován potrat v celých USA, to bylo jen 39 žen. (U. S. Dept. HHS, Center for Disease Control, Abortion Surveillance, listopad 1980)

Když byly potraty legalizovány, zemřelo méně žen?
Legalizace potratu neměla žádný vliv na hlášený počet úmrtí. Pomalu klesající linie grafu dokonce ani nezakolísala. Pokračovala v sestupném kursu, který začal již dříve. Číslo za rok 1977 bylo 21 (17 po legálním, 4 po ilegálním potratu), za rok 1981 to bylo 9 úmrtí (8 po legálním, 1 po ilegálním).

Ale já jsem stále znovu slýchal, že po ilegálních potratech umíralo ročně pět až deset tisíc žen.
Ano, taková čísla byla publikována. Jediný komentář k nim, který můžeme připojit, je prohlášení dr. Bernarda Nathansona, spoluzakladatele Národního sdružení pro odvolání potratových zákonů (NARAL) - člověka, který kdysi provozoval největší zařízení provádějící potraty v západním světě a nyní je obhájcem života. Řekl:
"Kolik bylo úmrtí, o nichž jsme mluvili, když byl potrat ilegální? Sdružení NARAL všeobecně zdůrazňovalo rámec jednotlivých případů, ne masové statistiky, ale když už jsme o nich mluvili, bylo to vždy 'pět až deset tisíc úmrtí ročně'. Vyznávám se, že jsem věděl, že tato čísla jsou naprosto falešná (zdůraznění Willkeovi), a předpokládám, že ostatní také, pokud se nad tím zamysleli. Ale v 'morálce' naší revoluce bylo toto číslo užitečné (zdůraznění Nathanson), široce přijímané, tak proč bychom se na naší cestě zdržovali čestnými statistikami? Naším převládajícím zájmem bylo dosáhnout změny zákonů a jakékoliv prostředky pro dosažení tohoto cíle byly přípustné." (B. Nathanson: "Aborting America", Doubleday: 1979, str. 193)

Takže je zřejmé, že nedocházelo k tolika nezákonným potratům, jak mnozí prohlašují?
Správně. Často uváděné číslo milión ročně v USA je na první pohled směšné.

Kolik jich tedy skutečně bylo?
Jedna studie, citovaná v rozpravě Senátu USA, jejímž autorem byl dr. T. Hilgers z Creightonské univerzity, odhadovala toto číslo asi na 100 tisíc potratů v USA ročně před legalizací potratu.

Existují další studie?
V posledních letech jich nebylo mnoho. Většina srovnávala stav před a ihned po legalizaci v jiných zemích. V dřívějších vydáních "Příručky o potratu" (Handbook on Abortion) jsme uváděli studie provedené v Anglii (Brit. Med. Jour., květen 1970, 1972; Lancet, březen 1968), Japonsku (Asahi Jour., 16.10.1966) , Maďarsku (Internatl. Jour. of OB/GYN, květen 1971) a USA (Amer. Jour. of Public Health, č. 1967). Všechny tyto studie prokázaly, že počet nezákonných potratů po legalizaci významně nepoklesl. (B. Willke a J. Willke: "Reduce Illegal Abortions", HANDBOOK ON ABORTION, Hayes Publishing, Cinn., 1979, str. 10)

Tak co si o tom máme myslet?
Je jasné, že vždy byly a vždy budou nějaké nezákonné potraty, ale buď představovala skutečná čísla jen malou část toho, co tvrdili obhájci potratů, nebo byli pokoutní potratáři minulých let podivuhodně zruční.
Jasná skutečnost je taková, že legální potraty vyletěly do závratné výše a jsou dnes desetkrát až dvacetkrát početnější, než kdy byly potraty nezákonné.

Ale kdybychom přece jen zakázali potraty, neumíraly by některé ženy?
Dnes úmrtí matek po legálních potratech nahradila úmrtí po nezákonných. Kdyby byly potraty zakázány, viděli bychom devadesátiprocentní snížení počtu prováděných potratů a pravděpodobně podobné snížení počtu úmrtí po potratu.
Navíc bychom se nikdy nevrátili k "pokoutním" potratům.

Nikdy zpět k "pokoutním" potratům? Kdo to říká?
Dr. Nathanson, člověk, který napomohl tomu, že to všechno začalo, a potom se přesvědčil o tom, že "ve skutečnosti způsobil více než 60 tisíc úmrtí." (B. Nathanson: "Deeper Into Abortion", New England Jour. Med., 28.11.1974, str. 1189-1190)
Dr. Nathanson dále řekl:
"Lze očekávat, že kdyby se potrat někdy vrátil do podsvětí, i nelékaři budou schopni provádět tento zákrok se značnou bezpečností. Žádná žena nebude muset zemřít, jestliže se rozhodne pro potrat v prvních dvanácti týdnech těhotenství." (B. Nathanson: "Aborting America", Doubleday: 1979, str. 193)
Před legalizací prokázala studie dr. Kinseyho, že "z nezákonných chirurgických potratů si méně než 1% provedly ženy samy na sobě. Téměř celý zbytek provedl lékař." Dr. Mary Calderoneová, předsedkyně Plánovaného rodičovství v roce 1960 konstatovala, že "90% všech nezákonných potratů v současné době provádějí lékaři." (M. Calderone: "Illegal Abortion as a Public Health Problem", Amer. Jour. of Health, sv. 50, červenec 1960, str. 949)
Dr. Garett Hardin v knize "Potrat a lidská důstojnost" ("Abortion and Human Dignity", 1967) na str. 72 říká, že "dr. Guttmacher (dlouholetý předseda Americké federace pro plánování rodičovství - pozn. předkl.) odhaduje, že 80% provádějí lékaři."

Existuje tedy rozdí1 mezi "pokoutním" a nezákonným potratem?
Ano! Lékař, který prováděl nezákonné potraty, přivedl ženu do ordinace zadem, vzal si od ní peníze a provedl potrat. Dnes si ji stejní potratáři přivedou do ordinace hlavním vchodem, vezmou si od ní peníze a stejným způsobem provedou potrat. Potraty prováděné neškolenými "řezníky" byly stále řidší a byly by stále řidší i v budoucnosti.

Žádné potraty pletacím drátem?
Na toto téma jsme přednášeli ve všech padesáti státech USA více než dvacet let. Po celou tu dobu jsme nikdy neslyšeli ani nečetli ani o jednom doloženém případu potratu pletacím drátem. Musíme dojít k závěru, že celá idea potratů pletacím drátem byla zcela vymyšlena zastánci potratů.
Prostě k tomu nikdy nedošlo.

Slyšel jsem o velkém počtu žen, které umírají po nezákonných potratech v jiných zemích.
V Portugalsku se uvádí číslo 2 000 úmrtí. Současný počet všech úmrtí žen mezi 15 až 46 lety v této zemi byl 2 106 ze všech přirozených příčin, nehod a nemocí. Jen 97 bylo na seznamu pod položkou "komplikace v těhotenství", z toho 12 v důsledku potratů, spontánních i umělých, legálních i ilegálních. (Portuguese Anuario Estatistico, Tables 11, 16, 111)
V Itálii se před referendem o potratu uvádělo číslo 20 000. Ve skutečnosti bylo ve věkové skupině 15-45 let jen 11 500 úmrtí žen ze všech příčin. (Primum Non Nocere, sv. IV, č. 1, 1983)
V Německu se tvrdilo, že ročně umírá 15 tisíc žen. Ve skutečnosti v západním Německu umírá ročně jen 13 tisíc žen v reprodukčním věku, a méně než 100 umírá na komplikace potratu, legálního i nezákonného. (Kurchoff, Deutsches Arzteblatt, sv. 69, č. 27, 26.10.1972)

Není levnější provádět chudým ženám potraty než dávat jejich dětem sociální dávky?
Dr. Louis Hellman z amerického ministerstva zdravotnictví, školství a sociálních věcí řekl: "Potrat stojí nejvýše 350 dolarů, zatímco postnatální péče za první rok života dítěte stojí 2 200 dolarů. Odhaduje se, že vychovat dítě do 18 let stojí 35 tisíc dolarů." V odpověď na to napsal jinak silně propotratový deník Washington Post: "To je strašný argument. To, co z něj vyplývá, je zrůdnost." (Washington Post, 2.6.1977)

Ale zamyslete se nad dalšími sociálními výdaji na všechny tyto děti od narození do puberty.
Vlastní čísla Plánovaného rodičovství uvádějí, že sociální výdaje budou činit 13 900 dolarů na každé první dítě mladistvé matky (vdané i svobodné) a 8 400 na každé první dítě matky nad 20 let, na další 5 560. Srovnejte to s téměř 50 000 dolary, které průměrně každé z nich zaplatí na daních, až bude dospělé. (M. Burt: "Public Cost of Teen Childbearing", Family Planning Perspectives, sv. 18, č. 5, září 1986)
Průměrná doba, po kterou rodina ve Spojených státech pobírá sociální dávky, je 27 měsíců, nikoli 18 let. To, co nám zbyde, když odstraníme vnější slupku rétoriky, je bezcitná analýza výdajů a výhod, která chce zabraňovat chudobě zabíjením nenarozených dětí chudých.
To pokračuje. V roce 1982 bylo například v Michiganu potratem ukončeno jen 14.7% těhotenství nemajetných matek. To jasně znamená nátlak, když si uvědomíme, že menšinové skupiny, které tvoří velkou část lidí pobírajících sociální dávky, jsou více proti potratům než bílé střední a vyšší třídy. (tamtéž viz výše)

Co kdyby bylo zastaveno financování potratů z veřejných zdrojů?
To je výborný příklad. V roce 1977 federální vláda USA zaplatila za 295 000 sociálních potratů. V roce 1978 to bylo jen 2 000 potratů, protože Hydeův dodatek skoncoval s tímto financováním.
Hlavní propotratový biostatistik americké vlády dr. Willard Cates předpovídal "celkový nárůst úmrtí žen o 77", které se obrátí k ilegálním potratům, plus pět dalších úmrtí v důsledku odložení potratu na pozdější týdny těhotenství. (Petitti a Cates: "Restricting Medical Funds: Projection of Excess Mortality", Amer. Jour. Public Health, sv. 67, č. 9, září 1977, str. 860-862)
Skutečnost prokázala, že jeho předpovědi byly naprosto nepodložené. Pozdější článek téhož ministerstva, který zahrnul 13 států a hlavní město Washington, odhalil, že "žádný nárůst komplikací potratu nebyl pozorován... Nebyla zjištěna žádná úmrtí spojená s legálním či ilegálním potratem (a nebyl zjištěn) žádný rozdíl mezi státy, kde se potrat financuje z veřejných zdrojů, a těmi, kde se nefinancuje." (Morbidity and Mortality Weekly Report, CDC, U. S. Dept. HEW, sv. 28, č. 4, 2.2.1979)
Při pozdějším pokusu spojit tři úmrtí s "problémem financování potratů" se ukázalo, že s ukončením financování potratů nijak nesouvisí. Celkový počet úmrtí matek po potratu byl ve skutečnosti nižší než před ukončením financování v roce 1976.
A dále, když se potrat na požádání přestane platit ze sociálních fondů, poklesne celkový počet potratů, ale také živě narozených. Zjevně došlo k poklesu počtu početí, když státní sociální zabezpečení skoncovalo s bezplatnými potraty jako prostředkem kontroly porodnosti. (J. Kasun: "Cut Off Of Abortion Funds Doesn't Deliver Welfare Babies", Wall Street J., 30.12.1986)

Ale jestliže nemůžeme zastavit nezákonné potraty, tak proč je nelegalizovat?
Víte, že v minulém roce bylo ve Spojených státech ukradeno více než milión aut? Samozřejmě se tomu nedá zabránit. Tak proč nelegalizovat krádeže automobilů? Kolik bank bylo vykradeno? A je to nebezpečné povolání. Když lidé kradou auta nebo vylupují banky, mohou být při tom zabiti. Nikdy nebudeme moci zabránit všem krádežím automobilů a vykrádání bank, že? Tak tedy legalizujme krádeže aut a bankovní loupeže, abychom zachránili životy lidí, kteří se jich dopouštějí.
Odkdy je možné zničit zlo tím, že ho legalizujeme?

Co říkají průzkumy veřejného mínění o potratech placených penězi získanými z daní?
Žádný průzkum veřejného mínění s jednoznačným vyjadřováním nikdy neprokázal, že by většina občanů byla pro to, aby vláda financovala potraty. V roce 1984 silně propotratová Univerzita Severní Karolíny uskutečnila v tomto státě anketu a zjistila, že jenom 32% je pro financování potratů z daní. Důležitým zjištěním bylo, že 43% vysokoškoláků bylo pro tuto formu vládní "pomoci", zatímco jen 17% lidí s nižším než středoškolským vzděláním bylo pro. Pro bylo také 36% mužů, ale jen 28% žen.
Takže ti, kdo by měli "prospěch" z potratů financovaných z daní, si je nejméně přáli. Je možno dojít k závěru, že elitářští sociální plánovači to považují za způsob, jak zredukovat chudobu zabíjením nenarozených dětí chudých.

Chudí nechtějí potraty.

Bohatí chtějí potraty pro chudé.

   "Staré zákony povolovaly potrat pro záchranu jednoho života tam, kde by jinak zahynuly dva. Nové zákony dovolují potrat pro zničení jednoho života tam, kde by oba mohly žít." - Dr. Herbert Ratner

   V řeckořímském světě, do něhož vstoupilo křesťanství, byl potrat znám a prováděn. Judaismus, v němž se vyvinula hluboká úcta k rodině, k ženě a k životu jednotlivce, potrat odsuzoval, ale nalézal pro něj určité výjimky. Křesťanské poselství přineslo další důstojnost pro koncepci individuální osobnosti a hodnoty života. Idea individuální, živé, nesmrtelné duše, kterou Bůh dal každé lidské osobě a která má naději, že se k Bohu navěky vrátí, byla mocnou myšlenkou, která během dvou století změnila Římské impérium. Hodnota nenarozeného člověka začala být pevně spojena s podobnou hodnotou přičítanou člověku narozenému, a jak křesťanská víra v písemných pramenech i tradici krystalizovala, stalo se odsouzení potratu "téměř absolutní hodnotou", jak ve své knize napsal profesor John T. Noonan z Kalifornské univerzity v Berkeley. (J. Noonan: "The Morality of Abortion", Harvard University Press, 1970, kap. 1)

Jaké bylo specificky křesťanské učení?
   Evangelium učí, že Ježíš byl počat v Mariině lůně z Ducha svatého. To, co od početí v jejím lůně rostlo, nebyla kapka protoplasmy, ale osoba Bohočlověka Ježíše. Jasné je rovněž učení o tom, že dítě Jan (Křtitel) "se radostně pohnulo" v Alžbětině lůně. Tyto speciální zmínky o živém lidství lidského embrya byly znovu podtrženy učením církevních Otců. V Didaché se říká: "Nezabiješ dítě potratem." Klement Alexandrijský odsuzoval potrat, stejně jako Athenagoras: "Ti, kdo používají látek vyvolávajících potrat, jsou vrazi." Tertullián napsal: "Zárodek v děloze nesmí být ničen." Koncil v Ancyře v roce 314 veřejně odsoudil ženy, které "vraždí to, co je počato. " Jiný koncil v Alviře v roce 305 exkomunikoval ženy, které se dopustily potratu po cizoložství a odmítl jejich návrat do církve i v hodině smrti. I když sv. Jeroným a sv. Augustin si kladli otázku, kdy je Bohem dána rozumná duše, nijak to neovlivnilo jejich naprosté morální odsouzení potratu. Na konci 4. století napsal sv. Basil: "Drobný rozdíl mezi zformovaným a nezformovaným pro nás není žádný rozdíl. Kdokoliv se úmyslně dopustí potratu, je pachatelem zločinu vraždy."
   Raní křestané pokládali své postoje k ženám, dětem a struktuře rodiny za odlišné od ostatních a revoluční. V 2. století Epištola k Dionýsiovi prohlašuje, že křestané "se žení a vdávají jako kdokoliv jiný a mají děti, ale nezbavují se svých potomků."
   Do doby, než na slávu Říma padl závoj barbarských invazí, se křesťanské učení kodifikovalo a stalo se neobyčejně pevným a jistým mravním názorem. Potrat byl odsouzen. O křestanské víře nebylo pochyb.

Staví se Nový zákon proti potratu? Jak a kde?
   Nejpřesvědčivější pohled na to poskytuje klinická historie "Mariino těhotenství" a vyprávění evangelia. ("Mary's Pregnancy", Hayes Pub. Co., leták, 1989, $12/100 ks)

Jaký byl názor Tomáše Akvinského o 700 let později?
   Tomáš naprosto odsuzoval potrat z jakýchkoliv důvodů.
   Akvinský zpochybňoval, kdy je stvořena duše. Mluvil z tehdejšího vědeckého přesvědčení, že dítě mužského pohlaví není dostatečně vyvinuté na to, aby mohlo být považováno za člověka (a tudíž mít duši), prvních čtyřicet dní těhotenství, a že dítě ženského pohlaví nemůže být pokládáno za plného člověka prvních osmdesát dní. To zřejmě vypovídá o vědeckém poznání té doby. Akvinský reflektoval teologické a vědecké úsudky, které odrážely vědecké informace doby. Když podle nejpřesnějšího dostupného přístroje, lidského oka bez jakékoliv pomoci, vypadalo nenarozené dítě jako dítě a mohlo být určeno pohlaví jedince, byla mu přiznána důstojnost a bylo uznáno za natolik vyvinuté, aby mohlo být vlastníkem nesmrtelné duše. Tak došel i Akvinský ke svým závěrům.
   Od té doby jsme pokročili k elektronovým mikroskopům, ultrazvukovým stetoskopům a filmům natočeným pomocí ultrazvuku i ke stále dokonalejší znalosti chromozómů a genů. Úsudek si nyní musíme učinit ve světle našich nových a přesnějších biologických znalostí. Akvinského závěry byly nejlepší, jaké bylo možno očekávat v jeho době. I když dnes nejsou použitelné, mají historickou hodnotu. Kdyby lidé jeho doby měli dnešní znalosti embryonálního a fetálního vývoje, jejich závěry by byly jiné.

Domnívali se, že život neexistuje, dokud není stvořena duše?
   Ano, ale přesto naprosto zakazovali potrat a tresty za hřích potratu byly přísné. Po prvních jedenáct set let zákony trestaly zničení plodu bez ohledu na stupeň formace či animace. (D. Garnfield: "The Abortion Decision", Garden City, NY: Doubleday, 1969, str. 72)

Učení církve se tedy změnilo!
   Morální zákaz zabíjení po početí se nezměnil. Po 12. století zákony do určité míry připouštěly, že duše není přítomna, dokud plod není "zformován". Kanonické právo však přesto odsuzovalo umělý potrat. Změna byla jen v tom, že zabití zformovaného plodu bylo klasifikováno jako vražda. (tamtéž, str. 72)

V penitenciáři Canones Hibernensus (675 po Kr.) bylo pokání za hřích potratu sedm let zbavení přístupu ke svátostem a veřejné pokání o chlebu a vodě za zničení "zárodku dítěte v mateřském lůně." (J. Connery, "Abortion, The Development of The Roman Catholic Perspective.", In Private Penance, Loyola Univ. Press: 1977, str. 68)
   Koncil v Ancyře určil 10 let pokání.
   Anglosaský penitenciář předepisoval přísnější pokání, když byl plod oduševněn (předpokládalo se, že ve 40 dnech), a tuto praxi převzala i kontinentální Evropa.
   Koncil v Alvíře schválil vyloučení z přístupu ke svátostem (na celý život). (tamtéž, str. 65, 72, 65)

Kdy se začal měnit absolutní raně křesťanský postoj?
   Ve stoletích před a po protestantské Reformaci začali křestanští myslitelé debatovat a v některých případech ospravedlňovat použití terapeutického potratu pro záchranu života matky. Později k tomu přibyly další důvody, jako je mimoděložní (vejcovodové) těhotenství nebo rakovina těhotné dělohy. V obou případech dochází k zabití nenarozeného dítěte, pokud je dosud naživu, ale nejsou to přímé útoky na život dítěte s prvotním cílem jej zničit. Jejich přednostním důvodem je spíše záchrana života matky. Až do poloviny tohoto století žádná významná církev či náboženská společnost neschvalovala potraty.

Já jsem slyšel, že katolická církev zakázala potraty až po roce 1869.
   V roce 1869 papež Pius IX. odstranil z kánonu rozlišování zformovaného a nezformovaného plodu. Namísto méně důrazných trestů za rané potraty a přísnějších za pozdější, opět ustanovil stejné tresty za všechny potraty. Tímto trestem byla exkomunikace, trest, který je od té doby opakovaně potvrzován. (tamtéž, Connery, str. 212)
   Je nutno opakovat, že zatímco kanonické tresty za hřích potratu se měnily, učení církve bylo stálé. Potrat byl odsuzován vždy.
   "Někteří lidé se domnívali, že katolické učení o morálce potratu se mění s každou změnou kanonického práva. To je velký omyl. Kanonické právo vždy trvalo na tom, že každý potrat je těžký hřích. Z tohoto přesvědčení vyplývaly v různých dobách různé pokusy odradit katolíky od páchání tohoto hříchu." (Grisez: "Abortion, the Myths, the Realities, and the Arguments", New York: Corpus Books: 1970, str. 180-181)

Ale celá koncepce duše je založena na víře. Nelze ji dokázat!
   To je pravda. Je to přesvědčení víry. Jeden člověk může věřit, že duše je stvořena při početí, jiný že ve třech měsících, jiný při narození a ještě další vůbec nevěří v existenci duše. Každý z nás má právo věřit, čemu chce.
   Jestliže síly pro život zvítězí a potrat bude opět zakázán, je dobře možné, že to posílí některou další hodnotu cílem pro stabilizaci rodiny. Ale jestliže prohrajeme, bude moci přetrvat jen málo jiných hodnot rodinného života a morálních interpersonálních vztahů, jestliže osobě, které příroda i Bůh přikazují chránit bezbranné maličké, bude dovoleno zabít své vlastní tělo a krev, aby "vyřešila" své osobní, sociální nebo ekonomické problémy.

Někteří lidé se domnívají, že jaderná válka je důležitější morální otázka než potrat.
   Upřímní členové hnutí Pro život stojí na obou stranách sporu o jaderné zbraně, a my bychom měli respektovat jedny i druhé. Pokud jde o důležitost a vážnost situace, názory se liší.

• Jaderný holocaust je dosud jen hrozbou. Od té doby, co před 40 lety SSSR dohonil USA, pokud jde o atomovou bombu, v atomové válce nikdo nezemřel. K potratovému holocaustu však dochází teď. Je to více než 1 a půl miliónu úmrtí ročně jen v USA.
  

• Válka je aktivita státu a kterýkoliv občan národa, jehož se to týká, s ní může nesouhlasit. Nadále sice sdílí zodpovědnost, ale vzdáleně, nepřímo a společně. Potrat je okamžitým, osobním, přímým, dobrovolným rozhodnutím, nad nímž má přímou kontrolu každý účastník.
  

• Válka, pokud je spravedlivá, tj. obranná, brání národ před útokem jiného. Potrat je přímou agresí, která zabíjí nevinné dítě. Ve válce bráníme své životy. Při potratu agresívně zabíjíme jiné.
  

Jaký vliv má tedy náboženská víra na otázku potratu?
   Víra v Boha, v to, že jsme Jím stvořeni, že On je původcem života, v Jeho přikázání a Jeho spravedlnost a v to, že jsme bratry a sestrami nenarozných, je mocnou motivací, která věřící vede k tomu, aby pracovali pro ochranu života nenarozených. Podstatné je, že naše: náboženská víra nás motivuje. Nikdy nemůže být jediným právním odůvodněním pro úsilí o zákony, které by chránily nenarozené, postižené a staré lidi.

Jaké právo má náboženská organizace k tomu, aby vnucovala ženě svou morálku?
   Kdyby šlo o sektářskou víru, pak by byl důvod k takové stížnosti. Ve skutečnosti však nejde o náboženskou otázku, jedině snad v širokém významu rovnoprávnosti, důstojnosti a spravedlnosti pro všechny.
   Jestliže kdy byla některému národu vnucena nějaká náboženská filozofie, pak je to sekulární humanismus. Nejvyšší soud USA definoval humanismus jako náboženství. Velitelé šiků propotratového hnutí jsou téměř výhradně sekulární humanisté, kteří našemu národu vnutili svou víru.
   Mám právo bouchnout pěstí, ale toto právo končí tam, kde začíná tvůj nos. Žena má určité (nikoliv naprosté) právo rozhodovat o vlastním těle, ale nikoliv o těle jiného živého člověka jen proto, že náhodou dosud žije v ní.
   Desatero přikázání zakazuje vraždu a krádež. Totéž činí zákonodárství všech civilizovaných zemí. Vnucují nám tyto zákony náboženskou morálku? Těžko!
   Jde o otázku lidských práv. Je to otázka, zda může být celá skupina živých lidí zbavena svého základního práva na život jen na základě věku a místa pobytu.
   Snad by se dala vaše otázka obrátit:

Obvinění: Lidé z hnutí Pro život jsou nedůslední. Všichni jsou pro zastavení zabíjení nenarozených, ale také všichni souhlasí se zabíjením plynoucím z trestu smrti a válek.

Jsou všichni příslušníci hnutí Pro život pro trest smrti?
Jistěže ne! Autoři této knihy, stejně jako patrně většina osobností hnutí Pro život, jsou proti trestu smrti. Dvě třetiny či více z celé veřejnosti jsou pro něj, včetně některých velmi upřímných členů hnutí Pro život. Někteří z těch, kdo jsou pro trest smrti, jsou křestané, kteří jsou přesvědčeni, že pro něj existuje biblické odůvodnění.

Jaký je postoj obhájců potratů?
Právě oni jsou nedůslední. S několika výjimkami jsou vedoucí osobnosti z řad obhájců potratů proti trestu smrti. Chtěli by šetřit životy zločinců a zabíjet nevinné.

Mají ženy, které podstoupily potrat, menší úctu k lidskému životu než ty, které potrat neprodělaly?
Odpověď na to podal dr. Paul Cameron ve studii, která zjišťovala, jak ženy vnímají trest smrti. Níže uvedená tabulka ukazuje výsledky.

TREST SMRTI	NEBYLY NA POTRATU	BYLY NA POTRATU
By neměl být nikdy používán V pořádku pro nejhorší zločiny By měl sloužit pro odstrašení	26 % 54 % 8 %	6 % 83 % 22 %

Jeho závěr byl:
"Naše společnost koketuje s mnoha způsoby, jak se zbavovat lidí. Do tohoto rámce zapadá i trest smrti. Je logické, že ti, kdo zničili lidský život, mají menší úctu k této hodnotě. Stále více a více lidí má prsty v ničení lidských životů, jak ve válce, tak na operačním stole potratářů. Je to zvrácený cyklus. Když někoho připravíte o život, ospravedlníte svůj čin tím, že životu přičítáte menší hodnotu. To vás vede k tomu, abyste ničili další životy a v důsledku toho měli k životu ještě menší úctu." (P. Cameron: "Lethal Trend in the U.S., Abortion and Capital Punishment", Psychology Today, listopad 1977, str. 44-46)

Ale jedno i druhé zabíjí, ne?
Ano. Ale jsou zde jasné rozdíly. Udělejme si jejich seznam.

TREST SMRTI	POTRAT
Na rozumném dospělém Trest za hrdelní zločin Prohlášen za vinného v legálním procesu Zabit státem	Na nenarozeném dítěti Nejde o trest, není zde zločin Není vinno, žádný proces Zabito soukromým občanem

Mimochodem, když Kongres USA obnovoval trest smrti za určité vážné federální zločiny, hlasoval jednomyslně pro záchranu života těhotné ženy až do porodu, protože dítě není vinno zločinem své matky. To přímo odporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, který rozhodl, že "plod" není lidskou osobou a před narozením nemá žádná práva. (U.S. Senate Bill 1401, 93rd Congress, 1973-74)

Válka také zabíjí. Co řeknete o ní?
Pokud jde o jasnou spravedlivou válku, pak je to válka v sebeobraně. Udělejme si seznam rozdílů.

VÁLKA	POTRAT
Sebeobrana Nechtěná, neplánovaná Uskutečňuje ji stát Proti jinému státu	Agrese Chtěný a plánovaný Prováděn soukromými občany Proti jednotlivci

Je skutečně rozdíl mezi jedním mrtvým dítětem s kůží popálenou napalmem a druhým, jemuž kůži spálil solný roztok při potratu?

Kardinál Joseph Bernardin považuje nesouhlas s potratem a jadernou válkou za "oděv bez švů". Jaký je postoj Práva na život?
Rada Národního výboru pro právo na život (která reprezentuje 50 organizací Práva na život v jednotlivých státech USA a všechny jejich místní odbočky) vytyčila jasnou politiku v tomto směru. S tímto spojením nevyjadřuje souhlas ani nesouhlas. Rada prostě nezaujímá a nebude zaujímat postoj k jaderné otázce. Stejně tak nezaujme postoj k antikoncepci, ekonomickým otázkám, sexuální výchově, fluoridu v pitné vodě atd. Hnutí za právo na život se omezuje na prosazování stejné zákonné ochrany života každého nevinného člověka od jeho počátku při oplození až do přirozené smrti.

Někteří lidé si myslí, že tím, že zdůraznil protijaderný postoj, oslabil kardinál Bernardin protipotratový postoj.
Kardinál později jasně prohlásil, že potrat je první prioritou.
Všichni američtí biskupové na svém výročním setkání v prosinci 1989 vydali prohlášení, v němž se jasně říká, že potratu musí být přikládána prvotní důležitost.
Rovněž papež Jan Pavel II. jasně prohlásil, že opozice proti potratům musí mít přednost před jakýmkoliv jiným problémem.

Co si myslíte, že má přednost, otázka potratu nebo protijaderná otázka?
Kdyby měl být člověk proti oběma věcem, pak by podle logiky i podle spravedlnosti musel mít potrat větší důležitost. Potrat zabíjí v USA, zde a teď, 1 a půl miliónu nevinných ročně. Jaderný holocaust je potenciální hrozba. Realitě potratu je nutno čelit nejdřív.

Ale potrat je vždy zlo. Válka a trest smrti někdy ne!
To je pravda, zabíjení ve válce, pokud je skutečně sebeobranná, lze ospravedlnit. Co by se stalo, kdyby David nezabil Goliáše? Stejně tak desítky miliónů hluboce věřících křesťanů jsou přesvědčeny, že Bible se staví za trest smrti. Tíha důkazu, že obranná válka a trest smrti jsou špatné, jasně spočívá na těch, kdo to tvrdí. Avšak potrat je zlem vždy a absolutně, kromě případů, kdy stojí jeden život proti druhému.

Proč lékaři dělají potraty?
Zřídka lékař provede potrat, protože je přesvědčen, že je to nutné pro záchranu života matky.

Ale ti ostatní?
Kdyby byl zítra schválen zákon přikazující, že od té chvíle budou všechny potraty zadarmo, nejméně 98% lékařů, kteří je provádějí, by s tím přestalo.

Inzerát:

Lékaři-gynekologové a porodníci 180 000 dolarů zajištěno Roční plat 180 000 dolarů pro zkušené lékaře-gynekology a porodníky, kteří se připojí k nové skupině, jež právě vstupuje do Dallasu. Otevřeme v červenci. Plné i zkrácené úvazky pro chirurgy, gynekology a všeobecné lékaře. Možný platový vzestup neomezen.

Je provádění potratů tak lukrativní?
Ano - viz výše. Potratář, který bude pracovat jen dvacet nebo třicet hodin týdně, může vydělat tři až desetkrát víc než chirurg ctící etiku. Výše uvedený inzerát vyšel v Dallas Morning News 24. července 1974. Můžete hádat, proč byli ochotni platit nástupní mzdu čtyřikrát vyšší než je nástupní plat u běžné gynekologické praxe. Vzhledem k inflaci může potratář v USA nyní vydělávat 400 000 dolarů ročně při pouze třicetihodinovém pracovním týdnu.

Neprovádějí je někteří lékaři z humanitárních důvodů?
Jsou i takoví. Většinou však tyto iluze ztratí. Příklad lékaře, který s tím přestal, je dr. Bernard Nathanson. Jiný lékař vyprávěl svůj příběh 4. března 1985 v časopise Medical Economics.

Někteří je dělají z důvodů duševního zdraví?
Neexistuje žádná známá psychiatrická choroba, které lze pomoci potratem. Navíc je známo, že duševně vyrovnané ženy snášejí psychický stress potratu lépe než ženy duševně nestabilní.

Nepřísahají lékaři Hippokratovu přísahu?
Dříve tak činili všichni lékaři. Slibovali tím, že budou pouze léčit, nikoli zabíjet, at potratem nebo jinak. V posledních letech však byla v mnoha zemích část týkající se potratu tiše vypuštěna. Říkalo se v ní:
"Nepodám nikomu smrtící lék, ani kdybych byl žádán, ani neposkytnu takovou radu. Rovněž nepodám ženě prostředek k vyhnání plodu." (Hippokratova přísaha)
Dnes byla pasáž vztahující se k potratu odstraněna a nahrazena větou "Neučiním nic, co je nezákonné." Stojí za povšimnutí, že tato nová přísaha by dobře seděla i v nacistickém Německu, kde lékaři, kteří pomáhali zabíjet Židy, rovněž nečinili nic ilegálního.
Hippokrates, otec lékařské etiky, definoval praktika medicíny jako toho, kdo pouze uzdravuje, a tím začal novou éru. Dříve úloha člověka zabývajícího se medicínou kombinovala jak léčení, tak zabíjení. Nyní se hodiny času točí zpět o několik tisíciletí a někteří lékaři se opět vracejí k této dvojaké roli.

Existují i jiné slavné přísahy?
Ano, například následující:
"Povolal jsi mne k tomu, abych bděl nad životem a smrtí tvých tvorů." (Maimonidova přísaha, 12. století po Kr.)
Americká konvence o lidských právech přijatá v San José 22. listopadu 1969 prohlašovala:
"Každý člověk má právo, aby byl jeho život respektován. Toto právo bude hájeno zákonem a v zásadě od okamžiku početí. Nikdo nesmí být svévolně zbaven života."
Jiná přísaha, mnoha lidem dobře známá:
"Nedám svým pacientům žádnou jedovatou látku, když mě o to požádají, ani jim v tom nebudu radit, ani nebudu pomáhat v potratu." (Přísaha arabského lékaře)
Modernější slib:
"Slavnostně se zavazuji, že svůj život zasvětím službě lidstvu. Svým učitelům zachovám úctu a vděčnost, jakou si zasluhují; své povolání budu provádět se svědomím a důstojností; zdraví mého pacienta bude mým prvním zájmem; budu respektovat tajemství, která mi budou svěřena; zachovám všemi prostředky, které budou v mé moci, čestnou a vznešenou tradici lékařského povolání; moji kolegové budou mými bratry; nepřipustím, aby ohled na náboženství, národnost, rasu, politickou příslušnost nebo společenské postavení narušil mou povinnost k mému pacientovi; zachovám v nejvyšší úctě lidský život od chvíle početí; ani z donucení nepoužiji svých lékařských znalostí v rozporu se zákony lidskosti. To slibuji slavnostně, svobodně a na svod čest." (Ženevská deklarace, Světová lékařská asociace, září 1948)

Jaká je politika Americké lékařské asociace?
Americká lékařská asociace trvá na tom, že jestliže je zabíjení nenarozených legální, je i etické.

Takže když je něco zákonem dovoleno, je to automaticky správné?
"V roce 1944 se mohl lékař v Německu účastnit genocidy s legálním schválením. V Americe by býval byl pokládán za vraha. V roce 1977 může v Americe lékař provést potrat s legálním schválením. V Německu by byl vrahem. Na morálním kompasu jsme se otočili o 180 stupňů." (M. Baten a W. Enos: "Questions of Authenticity and Situational Ethics", Cancer Bulletin, sv. 29, č. 4, 1978)

No tohle!
Ano, je to naprostá změna politiky, kterou Americká lékařská asociace vždy považovala za svatou. Kontrast se situací před sto lety rovněž vyvolává mrazení.

Americká lékařská asociace o potratech - anatomie kontrastujících prohlášení

Kdy začíná lidský život?
1871 - "Nezdá se, že by rozumu či fyziologii odpovídalo jiné stanovisko než to, které připouští, že embryo je živé od samého okamžiku početí.	Prohlášení Americké lékařské asociace o potratu z let 1967 a 1970 neobsahují žádný poukaz na vědecký fakt, že lidský život začíná početím.
Co je potrat:
1859 - "Vraždění nesčetných dětí; neospravedlnitelné ničení lidských životů 1871 - "Dílo ničení; ničení nenarozených dětí ve velkém."	1967 - "Přerušení těhotenství; umělé ukončení těhotenství." 1970 - "Lékařský výkon."
Jaká by měla být etika potratu?
1871 - "Nezabiješ. Toto přikázání je dáno všem bez výjimky... nezáleží na tom, v jakém stadiu vývoje se nalézá jeho oběť."	1967 - "Jde o osobní a mravní uvážení, které musí být ve všech případech konfrontováno s tím, co diktuje svědomí pacientky a jejího lékaře.
Kdo by měl provádět potrat?
1871 - "Bylo by nezákonné a neprofesionální, aby kterýkoliv lékař prováděl umělý potrat."	1970 - "Potrat může provádět pouze lékař s řádnou licencí."
Kdo jsou lékaři-potratáři?
1871 - "Muži, kteří parazitují na vznešeném povolání jen proto, aby je zneuctili; falešní bratři; vzdělaní vrazi; moderní Herodové; popravčí."	1967 - "Svědomití praktici; svědomití lékaři."
Co by se mělo dělat s lékaři-potratáři?
1871 - "Tito muži by měli být označeni Kainovým znamením; měli by být vyvrženi ze společnosti	1970 - Mělo by jim být povoleno provádět potraty v "pověřené nemocnici".

(W. Brennan: "The Abortion Holocaust", Landmark Press, 1983, str. 191)

Jak tedy Americká lékařská asociace tehdy zacházela s lékaři-potratáři?
V roce 1871 Americká lékařská asociace doporučovala zacházet s lékařskými potratáři následujícím způsobem:
"Tito muži by měli být označeni Kainovým znamením; měli by být vyvrženi ze společnosti... úctyhodní lidé by se měli přestat s nimi radit, přestat s nimi mluvit, přestat se o nich zmiňovat jinak než s pohrdáním... Bylo rozhodnuto, že opovrhujeme jednáním potratářů a odsuzujeme je a že s nimi nebudeme udržovat žádné styky profesionálně ani jinak, a že budeme, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost, hájit a chránit veřejnost před machinacemi těchto osob tím, že budeme poukazovat na fyzické a morální ruiny, které za nimi zůstávají." (tamtéž, Brennan, str. 189)

Nastínil jste paralelu mezi dnešními potratáři a nacistickými lékaři?
Ano! Mezi oběma holocausty je přímá paralela a ani k jednomu z nich by bez lékařů nemohlo dojít.

TEHDY	DNES
"Lékař může přerušit těhotenství, když ohrožuje život nebo zdraví matky (a) dítě, které pravděpodobně bude mít dědičné či přenosné postižení, smí být zničeno." (Německý trestní zákoník a Soud pro eugeniku v Hamburku, 1933) "Pouze lidé 'německé nebo příbuzné krve' mohou být občany; to nezahrnuje židy." (Říšský zákon o občanství, 1935) "Autorita lékařů se rozšiřuje tak, aby zahrnovala odpovědnost za poskytování 'smrti z milosti nevyléčitelně nemocnýní." (Hitlerovo nařízení o euthanasii, září 1939)	"Lékař s licencí smí ukončit těhotenství, jestliže je přesvědčen, že těhotenství by těžce narušilo fyzické nebo duševní zdraví matky nebo by se narodilo dítě s těžkým fyzickým či duševním postižením." (American Law Institute Model Penal Code, 1962) "Slovo 'osoba', tak jak je použito ve 14. Dodatku k ústavě, nezahrnuje nenarozené." (Nejvyšší soud USA, Roe vs. Wade, 1973) "Rozhodnutí o potratu ve všech svých aspektech je svou podstatou a primárně medicínským rozhodnutím a základní odpovědnost za ně musí spočívat na lékaři." (Nejvyšší soud USA, Roe vs. Wade, 1973)
Poslušnost k autoritě
"Obžalovaní se nedopustili ničeho špatného, protože byli kryti zákonem (a) uskutečňovali zákony země." (Proces s hadamarskou nemocnicí pro euthanasii, 1945) "Lékař je pouze nástrojem, jako je tomu v případě důstojníka, který dostane rozkaz." (Dr. Karl Brandt, proces s lékaři, 1974)	"Neudělal jsem nic, co by bylo ilegální, nemorální nebo co by bylo špatnou medicínou. Všechno, co jsem dělal, bylo v souladu se zákonem." (Dr. Kenneth C. Edelin, 1975) "Lékař je pouze nástrojem jejího rozhodnutí." (Dr. Bernard N. Nathanson, 1974)
Podlidství obětí
"Židobolševičtí komisaři ztělesňují odporné, i když příznačné podlidství." (Dr. August Hirt, 1942) "To nemělo s lidstvím co dělat - byla to masa. Zřídkakdy jsem na ně pohlížel jako na jedince. Byla to vždycky obrovská masa." (Franz Stangl, bývalý velitel koncentračního tábora v Treblince, 1971) "Kdykoliv jsou židé ponecháni sami sobě, přinášejí brutální bídu a mravní zkázu. Jsou to čistě parazité." (Adolf Hitler, 1943) "Jestliže nyní bude někdo tvrdit, že žid je člověk, já to naprosto popírám." (Antisemitský projev, Reichstag, 1895)	"Po dobu prvních čtyř a půl měsíců plod dosud není lidský a relativně se blíží kousku tkáně." (PhDr. Amital Etzionl, 1976) "To, co je potraceno, je masa protoplazmy, a nikoli skutečný, živý, vyvinutý jedinec." (Dr. Walter Char a dr. John McDermott, 1972) "Parazit se může dopustit vraždy; jakou pozornost věnovalo katolické myšlení či zákony schopnosti plodu zavraždit matku?" (Dr. Natalle Shalnessová, 1968) "Je velice sporné, zda jsou novorozené děti lidmi." (Dr. Michael Tooley, 1972)
Jazyk zabíjení
Do 31. července bylo evakuováno 59 tisíc osob." (Varšava, Polsko, 1942) "Ghetto barona de Hirsche bude muset být vyprázdněno." (Max Merten, 1943) "Odstranění židovského elementu." (Hans Frank, 1943) "Léčba byla uplatněna na dětech z Haar-Eglfingova institutu." (Dr. Pfannmuller, 1945) "Injekční metoda je úplně bezbolestná." (Dr. Adolf Wahlmann, 1945)	"Děloha byla vyprázdněna." (Dr. David Edelman a kolegové, 1974) "Děložní dutina byla vyprázdněna." (Dr. A. K. Mukerjee, 1973) "Odstranění produktu početí." (Dr. Thomas Dillon a kolegové, 1974) "Potrat jako léčba sexuálně přenosné choroby zvané těhotenství." (Dr. Willard Cates a kolegové, 1976) "Odstraní produkt početí bezbolestně za 45 sekund." (Dr. Harvey Karman, 1972)
Experimentální zneužívání
"Jestliže zabijete všechny tyto lidi, alespoň jim odeberte mozky, aby tento materiál mohl být využit." (Svědectví dr. Julia Hallervordana, 1947) "Oběti buchenwaldského testu na tyfus netrpěly zbytečně a nezemřely zbytečně... těmito experimenty byli zachráněni lidé." (Dr. Gebhard Rose, proces s lékaři, 1947)	"V případě potratu plodu nelze 'pomoci' experimentem, neboť je tak jako tak odsouzen k smrti, ale snad by jeho smrt mohla být povznesena... když je cílem výzkumu záchrana životů (nebo snížení postižení) jiných chtěných plodů." (Dr. Willard Gaylin a dr. Mark Lappe, 1975) "Se změnami v potratových zákonech jsou plody jako dostupný výzkumný materiál na vzestupu." (Dr. Leroy Jackson, 1975)

(Excerpta z "The Abortion Holocaust", W. Brennan, Landmark Press, 1983)

Jak k té změně došlo?
"Na počátku byl nejdříve jen lehký posun v důrazu na základní postoj lékařů. Začalo to přijímáním postoje, zásadním v hnutí za euthanasii, že existuje něco takového jako život, který nestojí za to, aby byl žit. Tento postoj se ve svých raných počátcích soustřeďoval pouze na vážně a chronicky nemocné. Postupně se skupina i těch, kdo byli zahrnuti do této kategorie, rozšiřovala tak, že obsáhla sociálně neproduktivní, ideologicky nežádoucí, rasově nežádoucí a nakonec všechny Neněmce. Ale je důležité si uvědomit, že původním nekonečně malým bodem, z něhož vyšel impuls pro celý tento myšlenkový směr, byl postoj k nevyléčitelně nemocným." (L. Alexander: "Medical Science Under Dictatorship", New England Jour. Med., sv. 241, 14. července 1949, str.39-47)

To bylo Německo. A co Amerika?
Prvním veřejným vystoupením, které připustilo změnu základní etiky, byl jeden úvodník:
"Úcta ke každému lidskému životu bez výjimky byla klíčovým bodem západní medicíny, a je to etika, která způsobila, že se lákaři snaží uchovat, chránit, vyléčit, prodloužit a zlepšit život každého člověka.
Protože stará etika dosud nebyla zcela odstaněna, bylo nutno oddělit ideu potratu od ideje zabíjení, které je pro společnost stále nepřijatelné. Výsledkem bylo kuriózní vyhýbání se vědeckému faktu, který je ve skutečnosti každému znám, totiž že lidský život začíná početím a bez přešení pokračuje, ať v děloze nebo mimo ni, až do smrti. Velmi podivuhodná sémantická gymnastika, která je nutná pro racionalizaci potratu jako čehokoliv, jen ne zabíjení, by byla směšná, kdyby k ní nedocházelo pod záštitou společnosti. Tvrdí se, že tyto schizofrenické vytáčky jsou nutné, protože atímco nová etika ještě není akceptována, stará dosud není odmítána." (Úvodník, Jour. CA State Med. Assoc., září 1970)

Lékaři ale skutečně vědí, že potrat zabíjí lidský život, že?
Možná na všichni. Lékaři jsou úzce specializováni. To, že si před jméno píší "MUDr.", ještě neznamená, že vědí všechno o vývoji plodu. Mějte na paměti, že ne všichni duchovní jsou odborníky na Písmo a jen málo právníků ví hodně o autorských právech. Rovněž jen málo lidí se zamýšlí nad tím, že 99% potratů se provádí na normálních, zdravých ženách za účelem přímého zabití normálních zdravých dětí z nemedicínských důvodů.

Kteří lékaři jsou nejvíce pro potrat?
Psychiatři.

A nejvíce pro život?
Pediatři, praktičtí lékaři a neonatologové.

Existuje nějaké lékařské sdružení pro život?
Ano. Největší a nejefektivnější v Americe je Americká akademie pro lékařskou etiku.

A co sestry? Napomáhají při potratech, ne?
Většina z nich pomáhá při potratech jen proto, že není jiná práce a ony potřebují ty peníze. Většinou ne ně zbyde špinavý konec celé procedury. Potraty jsou pro sestry zvlášť nechutné.

Proč to tak je?
"Před sesternou jsem uviděla umyvadlo. Bylo v něm dítě - křičící, dokonale zformované dítě - ale něším se lišilo. Bylo popálené. Bylo to dítě, holčička, z potratu solným roztokem.
Holčička vypadala, jako by ji někdo hodil do hrnce s vařící vodou. Žádný lékař, žádná sestra, otec ani matka netišili toto poraněné, popálené dítě. Nechali ji samotnou, aby v bolestech zemřela. Nechtěli ji nechat na sesterně - nikdo se ani neobtěžoval ji zakrýt.
Ptala jsem se sestry z jiné nemocnice, co dělají s dětmi potracenými solným roztokem. Na rozdíl od nemocnice, kde pracuji já a kde se děti ponechávají samy sobě, bojující o dech, v jejich nemocnici dají dítě do kbelíku a přikryjí ho víkem. Udušení! Smrt udušením!
Jiná sestra řekla, že přestala pomáhat při potratech. Nemohla se prostě dívat na malé utrhané ručičiky a nožičky po potratu odsátím. (D. Conklin: "Nurse to Senate: 'Ashamed of Profession'", The Miami Voice, 25.5.1979)

Může sestra odmítnou asistovat při potratu?
Přijde na to. V některých nemocnicích ano. V jiných je přeloží a dají jim tak mizernou pracovní dobu a tolik povinnosti, že to vzdají. Samostatné potratové kliniky samozřejmě nedělají nic jiného, než potraty, takže sestra, která tam pracuje, ví, když je přijata, že to je práce, kterou bude dělat.

A emoční stress u sester?
U prostaglandinových potratů a potratů solným roztokem se z toho potratář dostane snadno: píchne injekci příslušné látky a odejde. Později se matce objeví porodní bolesti a porodí (obvykle) mrtvé dítě. Sestry se pak musejí zabývat mrtvým, umírajícím nebo živým dítětem, a také se postarat o matku, které se často zmocní hysterie, když zjistí, že "produkt početí" je ve skutečnosti maličký synek nebo dceruška.
"Sestrám více vadily amniocentézové potraty (solné a prostaglandinové), při nichž hrály větší úlohu při uklidňování matek i při samotném potratu." (N. Kaltreider a kol: "The Impact of Midtrimester Abortion Techniques on Patients and Staff", Amer. Jour. OB/GYN, sv. 135, 1979, str. 235)
Potraty rozšířením děložního hrdla a vyprázdněním dělohy jsou novějším vývojem. Tato metoda ušetří matce citové trauma přímého střetnutí s faktem, že zabila skutečné dítě, ale propagátor potratů dr. W. Cates připouští:
"Osifikované (kostnaté) části, jako je lebka, musejí být často rozdrceny a kousky kostí opatrně odstraněny, aby nedošlo k poranění cervixu. Rekonstrukce částí plodu po jejich odstranění je nutná, aby bylo zjištěno, že potrat byl kompletní. Je jasné, že potrat rozšířením děložního hrdla a vyprázdněním dělohy přenáší velkou část možného citového traumatu z potratu z pacientky na personál." (J. Roaks a W. Cates: "Emotional Impact of D & E vs. Instillation", Family Planning Perspective, prosinec 1977, str.276-277)
Coloradský potratář Warren Hern, který provádí potraty ve velkém, píše:
"...citový zmatek, který potrat nevyhnutelně zanechává v lékařích a personálu... Není možno popřít, že operatér vykonává akt ničení... Pocity způsobené roztrháním kleštěmi jsou jako elektrický proud... Určitá část našeho kulturního a snad i biologického dědictví se leká destruktivní operace na někom, kdo se podobá nám samým..." (W. Hern: "Meeting of Amer. Assoc. Planned Parenthood Physicians", OBGYN News, 1978; "Meeting of Natl. Abortion Federation, San Francisco", OBGYN News, prosinec 1981)

A co pojištění pro případ obžaloby potratáře za špatné zacházení?
Čím nebezpečnější je chirurgický zákrok, tím vyšší jsou platby pojistného pro případ špatných lékařských praktik. Ve státě Florida odjakživa existovaly pro lékaře pojistné třídy I. až VI. 1. ledna 1984 byla pro potratáře vytvořena ultrariziková VII. třída. Tím byl uznán fakt, že riziko je vyšší než u mozkové nebo srdeční chirurgie. ("Florida Insurance Reciprocal by PIMCO", Amer. Assn. of ProLife, OB & GYN Newsletter, leden 1984, str. 10)

Co jsou to fetální experimenty?
   Experimenty se dají provádět na živém lidském plodu, dokud je ještě v děloze. Dají se provádět na živém dítěti po porodu. Jestliže se pokus provádí pro možný prospěch právě tohoto určitého živého člověka (např. zkouška nějakého léku při léčení), pak je etický, pokud s ním souhlasí rodiče. Jestliže se však pokus provádí s úmyslem tohoto živého člověka později zabít a získat z pokusu informace, pak jde o vážný zločin proti lidským právům.

Ale jestliže má matka právo jít na potrat, proč ne právo souhlasit s experimentem? Dítě stejně nebude žít.
   Nejvyšší soud USA v roce 1973 a parlamenty některých jiných národů vedly spor o konfliktu práv matky a práv dítěte. Legalizací potratu zaručily matce přednostní práva. Díky chirurgickému potratu se může zbavit těhotenství. Avšak když je dítě jednou od matky odděleno, pokud se narodí živé, žádný konflikt zákonných práv nadále neexistuje. Kromě toho, že je naživu a je člověkem, je dítě nyní od matky odděleno a stejně jako ona má nárok na svá lidská práva a na ochranu.
   "Pouze to, že je vyvíjející se dítě odsouzeno k smrti, nedává nikomu právo zacházet s ním, jak se mu zlíbí. Poskytnout takové povolení znamená v principu připustit, že s dospělým odsouzencem k smrti se rovněž smí zacházet, jak se komu zlíbí. Většina lidí shledá, že to je naprosto nepřijatelné.
   Neterapeutický výzkum s rozeznatelným rizikem nelze z etického hlediska provádět na odsouzených zločincích v moderní společnosti nebo na umírajících dětech. Ze stejných důvodů by se neměl provádět na potracených plodech nebo na plodech určených k potratu." (D. McCarthy, A. Moraczewski: "An Ethical Evaluation of Fetal Experimentation," Pope John, Med-Moral Research & Educational Center Publishers, St. Louis, 1976, str. 78)
   Činit tak by znamenalo opakovat nacistickou éru. Mějme na paměti, že nacističtí lékaři, kteří dělali právě toto, skončili na šibenici.

Ale potracené dítě ještě není životaschopné!
   Životaschopnost závisí na vyspělosti přístrojů udržujících život, kterých se dítěti dostane. Není měřítkem faktu, že dítě je živé a že je člověkem. Všechny "životaneschopné" děti jsou životaschopné, když jsou ponechány ve svém přirozeném prostředí, v děloze.

Za jakých podmínek mohou dát rodiče souhlas s experimenty?
   O rodičích, kteří dávají souhlas s experimenty na svém dítěti, se předpokládá, že mají zájem o blaho svého dítěte, a vždy zde musí být naděje, že tento experiment dítěti prospěje.
   Rodiče, kteří dávají souhlas s tím, aby bylo jejich dítě v děloze zabito, zcela zřejmě žádný láskyplný zájem o dítě nemají. Právní tradice po celou dobu naší národní historie vždy zakazovala rodičům ubližovat svému dítěti nebo dovolit jiným, aby mu ublížili. Toho se týkají zákony proti týrání dětí. Jestliže tedy pokus nemá za cíl zachránit život nebo zdraví dítěte, neměli by mít rodiče právo poskytnout k tomu souhlas.

Co je to "živě narozené dítě" pro účely experimentů?
   Světová zdravotnická organizace definuje živě narozené dítě jako porod novorozence, který má srdeční činnost, pulsující tep, svalové pohyby nebo úsilí o dýchání. (E. Diamond: "Redefining the Issues in Fetal Experimentation", JAMA, sv. 236, č. 3, 19.7.1976, str. 282)

Považovali byste experimenty na živé lidské fetální tkáni za etické?
   To je zcela jiná otázka. Tyto pokusy mohou být etické. Když zemřeme, je možno některé naše tkáně uchovat a označit za "živou tkáň". Experimenty s použitím živé lidské tkáně jsou úplně něco jiného než pokusy na živých lidech.

A co použití placenty?
   Když se dítě narodí, placentu už dále nepotřebuje. Už dlouhá léta je nemocnice zmrazují a prodávají továrnám na léčiva, které z nich získávají hormony a jiné látky. Kratší dobu jsou placenty rovněž prodávány společnostem vyrábějícím kosmetiku. To může být pro mnoho lidí nechutné nebo dokonce pobuřující. Avšak tento způsob využívání placent neobsahuje žádný etický problém.

Co je to "fetus ex utero"?
   Živě narozené dítě. Taková terminologie je pouhou sémantickou gymnastikou, která má skrýt, že novorozené dítě je člověkem, a zvýšit pravděpodobnost toho, že veřejné mínění připustí experiment a zabíjení.
   Je to rovněž termín, který si sám odporuje, neboť technický biologický název pro bytost v děloze je "Fetus" ("plod"), ale jakmile je mimo dělohu, je vhodný biologický název "dítě" nebo "novorozeně".

Ale nepotřebujeme některé pokusy na lidech? Z jiného výzkumu se všechno nedozvíme.
   Při vhodném projektu a úsilí a dostatku peněz mohou pokusy na zvířatech vyřešit téměř všechny fetální problémy, které se v současné době zkoumají. Kvůli tomu, abychom se poučili o nebezpečích nechráněného života ve stratosféře, ještě nebylo nutno vystřelit do kosmu nahého člověka. (Eunice Kennedy Shriver, Natl. Inst. Child Health and Development, Washington Post, 21. dubna 1973)

Docházelo k fetálním experimentům v Severní Americe?
   Dr. A. Ammann z Kalifornské univerzity transplantoval štítnou žlázu z lidských plodů dvěma starším dětem. Oba lidští dárci byli zabiti. (Time Magazine, 28.2.1972, str. 54)
   Totéž se stalo i v Jižní Karolíně. ("Thymus Implant", Medical Tribune, 3.11.1971)
   Ledviny potracených dětí byly použity ke zkoumání poruch vývoje ledvin na Dalhouse University v Halifaxu v Novém Skotsku. Lidští dárci byli zabiti. (British Medical News, 2.4.1973)
   Dr. R. Goodlin ze Stanfordské univerzity v Kalifornii provedl experimenty, které zahrnovaly "otevření hrudního koše dosud žijících lidských plodů (novorozených dětí) za účelem pozororování srdeční akce... Byly použity... některé až 24 týdnů staré." (Přísežné svědectví Marka Swedsena, 1.6.1972)
   "Bylo otřesné pozorovat, jak jsou živé plody (nezralé děti) baleny do ledu, ačkoli se dosud pohybovaly a pokoušely dýchat, aby se s nimi pak pospíchalo do laboratoře." Poté, co dr. W. Dicková, anestezioložka v Magee ženské nemocnici v Pittsburghu, viděla, jak se toto děje, požádala, aby nemusela pomáhat při potratech. Její žádost "byla zamítnuta... a dostalo se jí výhrůžek vyhozením z práce, sekýrování, zastrašování, omezování smluvených povinností atd." Nakonec ze zaměstnání odešla. (Svědectví paní W. Dickové, anestezioložky před Pennsylvánskou potratovou komisí, The Pittsburgh Catholic, 17.3.1972)
   V Lékařském centru Yale New Haven byl živému, dýchajícímu a močícímu dítěti mužského pohlaví po hysterotomii bez anestézie otevřen hrudník (což ho zabilo). (Able vs. Markle, Affidavit, U. S. Supreme Court, 72-56 & 72-730, 26.2.1973)
   Došlo také k celé řadě pokusů, při nichž matka nejprve dostala léky, pak bylo dítě potraceno a analyzována koncentrace látek ve fetálních tkáních. (Philipson a kol.: "Transplacental Passage off Exythromycin & Clindamycin", New England Jour. Med., sv. 288, č. 23, str. 1219-1221)

Jak jsou na tom jiné země?
   Jedna z dosud nejotřesnějších zpráv přišla z Helsinské univerzity ve Finsku od dr. Petera Adama, profesora na Case Western Reserve University v Clevelandu.

   "Pro získání těchto údajů vědci oddělili hlavy 12 života neschopných plodů získaných abdominální hysterotomií ve 12-20 týdnech od početí. Hlavičky pak byly vnitřními krkavicemi proplachovány recirkulujícím Krebs-Ringerovým hydrogenuhličitanovým výživným roztokem obsahujícím označené substráty. Vyváženost perfusního roztoku byla udržována nepřetržitým dodáváním směsi plynného kyslíku a kysličníku uhličitého. Žilního návratu bylo dosaženo pomocí incise sagitálního sinu a uhlíkem 14 označený kysličník uhličitý, který se uvolnil z označených substrátů, byl shromažďován v roztoku hydroxidu hyaminu." ("Post-Abortion Fetal Study Stirs Storm", Medical World News, 8.6.1973, str. 21)
   Varlata šestiměsíčního potraceného dítěte byla transplantována osmadvacetiletému Libanonci, který nebyl schopen plné sexuální aktivity. Operace byla úspěšná, dítě, které bylo dárcem, bylo zabito. (Reuters News Agency, 12.6.1972)
   Živá, bijící srdce nenarozených dětí (až 15 týdnů starých) byla vyjmuta za účelem experimentů na univerzitě v Szegedu v Maďarsku. (Resch. a kol.: "Comparison of Spontaneous Contraction Rates of In Situ and Isolated Fetal Hearts in Early Pregnancy", Amer. Jour. OB/GYN, sv. 118, č. 1, 1.1.1974)

Existují i další studie?
   Po zveřejnění výše uvedeného a pokřikem veřejného mínění v USA a jiných zemích, který to způsobilo, většina těchto experimentů byla zpomalena nebo přestala být publikována.

Existují ještě tyto experimenty v USA?
   V dubnu 1974 hlasovala Sněmovna reprezentantů USA poměrem hlasů 281:58 pro zákaz výzkumu na lidském plodu, "který byl odstraněn z dělohy a má bijící srdce." Senát USA hlasoval podobně a dodal pouze to, že zákaz bude revidován později. Zvláštní komise pak doporučila, aby zákaz byl zrušen, ale zachovala významná omezení.
   Kongres Spojených států rovněž odmítl Národní nadaci USA pro vědu jakékoli fondy, "které by byly používány pro provádění nebo podporu výzkumu, ať v USA či v zahraničí, na lidském plodu, jenž byl odstraněn z dělohy a má bijící srdce, kromě případů výzkumu za účelem zajištění přežití tohoto plodu."

A co novější studie?
   Do r. 1976 byla na Univerzitě v Manitobě v Kanadě zveřejněna série tří studií a setkala se s intenzívním protestem veřejného mínění. První se týkala potratů živých normálních dětí hysterotomií (malým císařským řezem) a zahrnovala 54 dětí, některé až 16 týdnů po početí a 10 palců dlouhé od temene po zadeček (tj. 25.4 cm). Po vyjmutí z dělohy jim byla otevřena břicha a zkoumány jejich pohlavní žlázy a nadledvinky.
   Druhá studie zahrnovala 79 dětí do 26 týdnů od početí, které byly živé potraceny hysterotomií a zabity probodnutím srdce.
   Třetí studie zahrnovala 116 dětí do 22 týdnů potracených živě hysterotomií, které byly potom zabity probodnutím srdce, jejich lebky byly otevřeny a odstraněny hypofýzy. (R Reyes a kol.: "Studies on Human Sexual Development," Parts I, II, III. Jour. Clinical Endocrinology & Metabolism", (I) sv. 37, č. 1, 1973, str. 74-78, (II) sv. 38, č. 4, 1974, str. 612-617, (III) sv. 42, č. 1, 1976, str. 919)
   V Arizoně v r. 1981 nabídla farmaceutická společnost E. R. Squibb Drug Company bezplatný potrat 14 těhotným ženám pod podmínkou, že si před potratem vezmou určitý lék (Naldol) a dovolí, aby byla krev jejich dětí prozkoumána, až budou zabity. Lékaři dostali zaplaceno 10 tis. dolarů. (R. Collins, Arizona Republic, 26.3.1981)
   V Evropě uvádí zpráva A. Gherta výboru Evropského parlamentu z roku 1983 potraty hysterotomií ve 12. - 21. týdnu a následující experimenty na různých orgánech. Říká v ní, že část lidských pozůstatků se zmrazuje a potom prodává v kosmetickém průmyslu. (Cork Examiner, Irsko, 25.8.1983)

Co si myslí většina lékařů o pokusech na živých plodech?
   Není možno dostatečně zdůraznit, že převládající většina se dívá na tento druh činnosti jako na pobuřující, nelidskou, barbarskou a odpornou a kategoricky ji odsuzuje. Nicméně když byly otevřeny dveře potratům na požádání, takové věci se budou dít. Když se jednou ztratí úcta k životu na jakémkoli stupni, podobné praktiky se brzy objeví.

Co říkáte na používání novorozených anencefalických dětí jako dárců orgánů?
   Když zemřou, platí uvedená pravidla. Toto jsou však živé děti a nesmějí být zabíjeny kvůli orgánům.
   Loma Linda University prováděla experimenty s těmito dětmi, ale přestala, když se stalo zřejmým, že v době mozkové smrti (včetně smrti mozkového kmene) nebyly ostatní orgány použitelné.

A co experimenty na živých lidských embryích?
   Je to smutné, ale pravděpodobně se s nimi začne. Zpráva l6členné komise odborníků jmenovaných vládou v Anglii doporučila, aby byl povolen jakýkoli druh experimentů na živých lidských embryích do 14. dne života. Bylo doporučeno, aby po 14. dnu šlo o kriminální čin. Naštěstí Sněmovna lordů toto doporučení nepřijala a Dolní sněmovna jej odmítla poměrem hlasů 238:66 dne 15.2.1985. (M. Warnock a kol., England, 18.6.1984)

A co chirurgické zákroky na plodu?
   Nové pokroky v nitroděložní fetální chirurgii znamenaly pouze další důkaz, že máme co dělat se dvěma pacienty. Nedávno poskytla dramatický příklad léčby nenarozeného pacienta Londýnská královská fakulta všeobecného a zubního lékařství:
   "281etá těhotná žena za sebou měla čtyři úmrtí plodu způsobená těžkou Rh inkompatibilitou. V následujícím těhotenství byla pečlivě sledována. V 18. týdnu ukázal ultrazvuk fetální edém (otok) kůže na hlavě a rozsáhlé oblasti perikardiální tekutiny (tekutina v osrdečníkovém vaku obklopujícím srdce), což naznačovalo vážné potíže způsobené Rh faktorem.
   Dítě dostalo v 18. a 19. týdnu transfúzi čerstvé krve skupiny O, Rh negativní, do tepny v pupeční šňůře. Během druhé transfúze se srdce nenarozeného dítěte zpomalilo a potom zastavilo. To bylo zjištěno ultrazvukem.
   Pod kontrolou ultrazvuku byla matka otočena na levý bok a srdce plodu dostalo masáž prsty lékaře. Za tři minuty začalo srdíčko opět tlouci.
   Nenarozené dítě dostalo další transfúze ve 23., 26. a 29. týdnu. Ve 32. týdnu (v 7. měsíci) došlo k porodu normálního dítěte." (British Med. Jour., sv. 288, 1984, str. 900-901)

A co fetální transplantace?
   Transplantace orgánů plodu do těla narozené osoby by se měly řídit stejnými etickými normami jako transplantace orgánů narozených lidí. To znamená:

• Odpovídající povolení, tj. svolení rodičů, kteří nenarozené dítě milují a chtějí mu poskytnout vhodnou péči, aby zůstalo naživu a zdravé. Jestliže je matka součástí týmu, který zabíjí, postrádá jakékoli morální právo takové svolení poskytnout.
  

• Nově vyvinuté dítě musí být mrtvé (zákony většiny států obsahují definici smrti), než jsou mu odstraněny nějaké orgány.
  

• Není možno zabít dítě (v děloze ani mimo ni), aby se získal nějaký orgán.
  

"Větší bezmocnost vyžaduje větší ochranu."
(Hans Jones: "Philosophical Reflections on Experimenting with Human Subjects", Daedalus XCVIII, 1969, str. 240)

   Potrat vede k zabíjení dětí, tak jako po dni následuje noc.

Proč je tomu tak?
   Uveďme jeden příklad. Předpokládejme, že žena se podrobí amniocentéze, aby se ujistila, že nečeká dítě s Downovým syndromem. Jestliže bude pozitivní, je jejím výslovným úmyslem nechat nenarozené dítě zabít potratem (nevýrazná většina Američanů souhlasí s tím, že v těcho "obtížných případech" by takové zabíjení mělo být povoleno). V tomto případě test vyjde normálně.
   Ale když se dítě narodí, ukáže se, že Downův syndrom má. Test vyšel chybně. Co teď? Kdyby matka zjistila stav dítěte před narozením, "vyřešila by" problém zabitím malého pacienta.
   Nyní dítě dýchá vzduch. Diagnóza je definitivní. Pro matku z celé "procedury" také už nevyplývá žádné nebezpečí.
   Proč nezabít dítě teď?

To by bylo strašné.
   Ale dokonale logické! To je právě to, co děsí na potratech v případě postižení plodu. Nejotevřeněji se k tomu vyjádřil nositel Nobelovy ceny James Watson, muž, který rozluštil genetický kód:
   "Vzhledem k existujícím omezením těchto zjištovacích metod není většina poškození plodu před porodem objevena.
   Kdyby se dítě neprohlásilo za živé až do třetího dne po porodu, pak by měl být všem rodičům povolen výběr... Lékař by mohl nechat dítě zemřít, kdyby se k tomu rodiče rozhodli, a ušetřit tak spoustu bídy a utrpení." ("Children from the Laboratory", J. Watson, AMA PRISM, kap. 3, str. 2, květen 1973)

• Někteří z jeho kolegů nesouhlasí. Tři dny jsou příliš krátká doba. Navrhovali by třicet dnů po narození.
  

• Obhájce potratů Joseph Fletcher by použil měření IQ a dovolil, aby všichni, kteří mají IQ pod 20 nebo možná pod 40, nebyli považováni za lidi. (Kdo navrhne 60?)
  

• Jsou lidé, kteří si myslí, že jen fakt, že je někdo černý, by byl dostatečným důvodem, nebo snad že by Židé měli být opět prohlašováni za "podlidí".
  

• Slečna Barbara Smokerová, předsedkyně Národní společnosti volnomyšlenkářů a místopředsedkyně Britské humanistické společnosti, napsala: "Situace novorozeného dítěte se velmi liší od situace téhož dítěte třeba jen o několik týdnů později... Při narození je dítě pouze potenciální lidskou bytostí a v tomto bodě je jistě otázkou lidskosti, aby život každého dítěte se zřejmým vážným postižením, ať tělesným či mentálním, mohl být tiše uhašen lékařem nebo porodní asistentkou. Toto rozhodnutí by se nemělo ponechávat na rodině, která je příliš citově zainteresována. V hraničních případech by jedním z faktorů, které by se měly brát v úvahu, měla být lékařova znalost situace rodiny." (The Times, 22.1.1973)
  

Děje se něco z toho ve skutečnosti?
   Neznámějším případem byl případ "Baby Doe" z Bloomingtonu ve státě Indiana v roce 1982. Při narození měl Downův syndrom, ale také vrozený píštěl nezi průdušnicí a jícnem (tracheoesofageální fistula). V dosahu 50 mil bylo několik chirurgů, kteří tento defekt mohli napravit. Jinak by dítě nemohlo být krmeno. Avšak protože dítě mělo Downův syndrom, rodiče odmítli dát souhlas k operaci, k zavedení nitrožilní výživy i jakékoli jiné léčbě. Toto rozhodnutí potvrdil Nejvyšší soud státu Indiana. Dítě zemřelo hladem.
   Jane Doeová z New Yorku se narodila v roce 1983. Měla rozštěp páteře (částečně otevřenou páteř) a hrozil jí hydrocefalus (vodnatelnost mozku). Dobrá lékařská péče by velela chirurgicky uzavřít defekt páteře a provést operaci derivující mozkomíšní mok, což by zabránilo hydrocefalu. Rodiče byli zjevně připraveni dát souhlas k operaci, když jim bylo řečeno, že dítě bude možná nebo pravděpodobně mentálně postižené. Proto odmítli dát souhlas k chirurgickému zákroku. Bez uzavření musí takové dítě zemřít v důsledku opakovaných mozkových infekcí, které postupují otevřenou páteří. K několika takovým infekcím došlo. Avšak kůže děvčátka spontánně přerostla přes defekt páteře a uzavřela jej. Rodiče pak souhlasili s operací. Ale ještě před souhlasem rodičů do této záležitosti vstoupila federální vláda a jeden soukromý právní zástupce a dosáhli toho, že byl dán právní souhlas k operaci i bez souhlasu rodičů. Federální soudce však trval na tom, že rodiče mají právo rozhodnout, aby děvčátko pomalu zemřelo na tyto bolestivé infekce.

To byly mezní případy?
   Ano, a byly tragické. Podobaly se jeden druhému. Kromě pravděpodobného mentálního postižení mohly být oba okamžitě operativně napraveny. V obou případech však v důsledku tohoto neurčitého (a neurčitelného) mentálního poškození rodiče odmítli operaci, čímž dítěti způsobili okamžitou smrt v prvním případě a (když nepočítáme se spontánním uzavřením) bolestivé opakované infekce a smrt v případě druhém.
   V obou případech byla rodičům zaručena práva souhlasit se smrtí (právo zabít). Dětem byla odmítnuta běžná léčba, protože byly postižené. Obě byly v důsledku postižení diskriminovány.

Kdo byl na straně dětí?
   Mnoho různých sdružení postižených, jako je Sdružení mentálně postižených občanů, skupiny Práva na život i jiní angažovaní lidé a ministerstvo zdravotnictví a sociálních služeb USA, které vydalo pokyny na ochranu těchto dětí.

Kdo byl na straně rodičů?
   Americká akademie pediatrů, Americká lékařská asociace a jiné lékařské skupiny, které měly pocit, že ochrana dětí by ohrozila právo lékařů určovat léčbu. Na straně rodičů byly rovněž soudy, které smetly se stolu první sadu navrhovaných opatření na ochranu dětí.

Došlo k nějakému pozitivnímu vývoji?
   Ano, a velkému. V prosinci 1983 společné prohlášení Americké akademie pediatrů a osmi skupin bránících práva postižených došlo ke společnému závěru, že:

• Diskriminace kohokoli postiženého, bez ohledu na vážnost postižení, je morálně i právně neobhajitelná.
  

• Postižení jedinci mají stejná práva jako ostatní občané, která se jim přiznávají při narození.
  

• Postižení člověka (mentální či fyzické) nesmí být základem pro přerušení léčby.
  

• Předpokládaný omezený potenciál nebo nedostatek zdrojů společnosti je irelevantní a rozhodnuti týkající se lékařské péče se jím nesmí řídit.
  

• Jediným východiskem tohoto rozhodování může být zdravotní stav jednotlivce.
  

(Pediatrics, svazek 73, č. 4, duben 1984, str. 559)

A ke špatnému?
   Ano. V dřívějším čísle čašopisu Pediatrics napsal jistý Peter Singer, že názor vycházející z posvátnosti života je "náboženský humbuk", který by měl být odstraněn. "Příslušnost k druhu Homo sapiens je mravně irelevantní." Jestliže "srovnáme psa nebo vepře s těžce postiženým dítětem," říká, "často zjistíme, že živočichové mají vyšší schopnosti." Pro Singera je jediným vodítkem kvalita života. (E. Singer: "Sanctity of Life or Quality of Life?", Pediatrics, sv. 73, č. 1, červenec 1983, str. 128-129)
   Na Oklahomské univerzitě tým odborníků hodnotil 69 novorozených dětí s rozštěpem páteře. Připustili, že fyzické postižení může být napraveno, ale rozhodnutí, zda k němu přistoupit nebo ne, dávají do závislosti na posouzení "kvality života" dítěte, tzn. na jeho předpokládané inteligenci a podpoře rodiny i společnosti. Na tomto základě se rozhodli použít "raný důkladný zákrok" u 36 z 69 dětí, a všechny dobře prospívaly. Zbývajících 24 dětí dostalo nižší stupeň ocenění a nebyla jim poskytnuta žádná léčba, žádný chirurgický zákrok, žádná antibiotika, dokonce ani sedativa, když umíraly (což se ve všech případech stalo). Tato studie vyšla ve velkém lékařském časopise. Byla to chladnokrevná analýza, založená na srovnání pro a proti, která určovala, kdo má žít a kdo má zemřít. (R. Gross a kol.: "Early Management and Decision Making in Myelomeningocele", Pediatrics, sv. 72, č. 4, 4.10.1983)
   Profesor pediatrie na Wisconsinské univerzitě, člen etické komise Americké akademie pediatrů smutně konstatoval: "Ve Spojených státech je obvyklé odmítnout rutinní chirurgický zákrok a lékařskou péči dětem s Downovým syndromem, přičemž explicitním účelem je urychlení jejich smrti." (N. Fost, Archives of Internal Medicine, prosinec 1982)

Jak na to lze odpovídat?
   Profesor Jerome Lejeune, objevitel chromozomálního vzorce Downova sydromu, nám jednou vyprávěl příběh, který slyšel od kolegy genetika.
   "Před mnoha lety byl můj otec židovským lékařem v Braunau v Rakousku. Jednoho zvláštního dne přivedl jeden z jeho kolegů na svět dvě děti. Jedno z nich byl pěkný zdravý chlapec, který silně křičel. Jeho rodiče byli neobyčejně pyšní a šťastní. Druhá byla holčička, ale její rodiče byli velmi smutní, protože to bylo mongoloidní dítě. Oba jsem sledoval téměř padesát let. Děvčátko vyrostlo, žilo doma a nakonec to bylo právě ono, které se staralo o svou matku v dlouhé a nekonečné nemoci po mrtvici. Jeho jméno si nepamatuji. Zato si však pamatuji jméno toho chlapce. Zemřel v berlínském bunkru. Jmenoval se Adolf Hitler."

Co když rodiče postižené dítě nechtějí?
   Existují organizace, jako je Americké sdružení pro rozštěp páteře, které má na čekací listině více než 100 manželských párů, jež chtějí adoptovat dítě s rozštěpem páteře. (Adresa: J. Grafstron, 1955 Florida Ave., Xenia, OH 45385, USA.) Michael Fund, 400 Penn Center, Pittsburgh, PA 15146, USA, vám může poskytnout podobnou čekací listinu.

Co si mysli rodiče retardovaných dětí?
   "Neexistuje ani jedna organizace rodičů mentálně postižených dětí, která by kdy podporovala potraty. My, kteří jsme rodiči těchto dětí a neseme toto břemeno, žádáme, abyste se vy, zákonodárci, o nichž se předpokládá, že nás zastupují, než dáte souhlas s potraty v případech poškození plodu, zeptali nejprve na náš názor." (Paní Rosalie Craigová, svědectví před zákonodárným sborem státu Ohio, 1971)
   Je neobyčejně zajímavé, že mezi přirozenými i adoptivními rodiči postižených dětí lze nalézt neobvyklý počet aktivistů hnutí Pro život ze všech zemí.

Ale není kruté dovolit, aby se postižené dítě narodilo do ubohého života?
   Prokázalo se, že předpoklad, že postižení lidé užívají života méně než "normální" lidé, je falešný. Jeden dobře podložený výzkum ukázal, že mezi postiženými a normálními lidmi není žádný rozdíl ve stupni životního uspokojení, v pohledu na bezprostřední budoucnost a ve zranitelnosti frustrací.
   Ve skupině 150 předem nevybíraných pacientů s rozštěpem páteře dotazovaných jako starší děti byla všem položena otázka, zda jejich postižení způsobilo, že život nemá cenu, a jestli jim nemělo být "dovoleno zemřít" před narozením. Jejich jednomyslná odpověď byla působivá. Samozřejmě že chtějí žít! V podstatě si mysleli, že otázka je směšná. (W. Peacock, Pers. Comm. to D. Shewmon in "Active Voluntary Euthanasia", Issues in Law & Medicine, 1987)
   "I když je možná jak běžné, tak moderní věřit, že postižení mají ze života méně než normální lidé, zdá se, že pro to chybí opora jak v empirii, tak v teorii." (P. Cameron, Univ. of Louisville, Van Hoeck a kol., Wayne State Univ., "Happiness and Life Satisfaction of the Malformed," Proceedings, Amer. Psychologic Assn. Meeting, 1971)

Ale není péče o postižené příliš nákladná?
   Jaká je vaše etika? Léčíte nemocné či postižené lidi, staráte se o ně a pomáháte jim, nebo je zabíjíte? Měříte hodnotu života člověka penězi? Nebo utilitářskou použitelností?

Stojí vydržování těchto dětí za ty náklady?
   Náklady společnosti na péči o tělesně a duševně postižené mezi námi budou jen malým zlomkem toho, co budou společnost stát morálně deformovaní lidé mezi námi.
   Dr. D. McLone a jeho kolegové podali zprávu o skupině téměř tisíce předem nevybíraných případů rozštěpu páteře, které usilovně léčili.

• 75% mělo normální inteligenci
  

• 80% při dosažení školního věku chodilo
  

• 90% při dosažení školního věku udrželo moč a stolici
  

• 99% rodičů bylo spokojeno s léčbou
  

(D. McLone a kol.: "Concepts in the Management of "Spina Bifida", Concepts in Pediatric Neurosurgery, 33 (1986), 359-370)

A co Downův syndrom?
   "Více než 80% dětí s Downovým syndromem se narodilo mladším matkám" pod 35 let. (Adame a kol.: "Down's Syndrome, Recent Trends", JAMA, sv. 246, č. 7, 14.8.1981, str. 758-760)
   Matka není jedinou příčinou. "Asi v 30% případů byl za lichý 21. chromozóm u Downova syndromu odpovědný otec." Čím starší je otec, tím vyšší riziko. (Roberts a kol.: "Midtrimester Amniocentesis", Jour. of Repro. Med., sv. 28, č. 3, březen 1983, str. 168)
   I tak: ve věku matky 30 let 99.9% dětí nemělo Downův syndrom, ve věku matky 36 let jej nemělo 99.6% dětí, ve věku matky 40 let jej nemělo 99.1% dětí.
   Přicházejí, jak doufáme, důležité novinky. Je možné, že léčba těchto stavů bude objevena ještě za našeho života. Několik studií nyní dokázalo, že užívání multivitamínových prostředků obsahujících kyselinu listovou před početím a v prvních třech měsících těhotenství přineslo méně než poloviční počet postižení ve srovnání s neléčenou skupinou. (Periconceptional use of Multivitamins and the Occurrence of Neural Tube Defects, J. Mulinare a kol., JAMA, sv. 260, č. 21, str. 3141, 2.12.1989)

Je možné "vyčistit genový fond"?
   Jakékoliv povídačky o likvidaci genetických onemocnění šlechtěním jsou čirým nesmyslem. U těžce postižených lidí je nepravděpodobné, že by uzavřeli manželství a měli děti; geny jsou předávány nositeli. Například na každého člověka se srpkovitou anémií připadá 40 nositelů. Kdyby byly eliminovány všechny oběti této nemoci, trvalo by to 750 let, než by se výskyt jen snížil o polovinu; k její úplné likvidaci by bylo třeba 200 tisíc potratů na každých 500 tisíc párů. Protože každý "normální" člověk je nositelem tří nebo čtyř chybných genů, jediným způsobem likvidace genetických onemocnění by byla sterilizace nebo potrat všech lidí. (Dr. Hymie Gordon, profesor genetiky, Mayo Clinic)

Poškodí rentgenové ozáření matky dítě?
   "Přerušení těhotenství nikdy nelze ospravedlnit radiačním rizikem pro plod či embryo vyplývajícím z diagnoetického rentgenového vyšetření, abdominálního či periferního." (Policy Statement, Amer. College of Radiology, AMA News, listopad 1976, str. 12)

Jak rodiče citově nesou potrat postiženého dítěte?
   Velmi špatně. Jedna studie hlásila deprese matek v 92% případů a depresi otců v 82%, plus třicetiprocentní výskyt rozpadu manželství po potratu. (Blumberg a kol.: "Psychiatric Sequelae of Abortion for Genetic Indication", Amer. Jour. OB/GYN, sv. 122, č. 7, srpen 1975, str. 799-780)

Jak se diagnostikují postižené děti před narozením?
   Hlavní opora úkolu "vyhledávat a zničit" je amniocentéza. Novou metodou je biopsie chorionových klků, a dále vyšetření alfafetoproteinu v krevním séru matky.

Co je to amniocentéza?
   Je to odebrání malého množství tekutiny z amniového vaku dítěte pomocí jehly, která prochází matčiným břichem a děložní stěnou. Buňky obsažené v tekutině se kultivují a o měsíc později posuzují. Rovněž lze měřit přítomnost určitých chemických látek v tekutině.

Proč se provádí?
   Ve druhém trimestru (prostřední tři měsíce) se provádí pro diagnostikování určitých zdravotních podmínek plodu. Ve třetím trimestru se provádí kvůli léčbě nemocí dítěte i matky.

Je neškodná?
   Názory se různí. Vysoce oceňovaná, rozsáhlá anglická studie zjistila, že došlo ke 14 úmrtím plodu ve skupině po amniocentéze s porovnáním s 5 v kontrolní skupině; poměr těžkých krvácení u matky byl 37 ku 12, ruptur membrány 0.5% oproti 0 v kontrolní skupině, následných spontánních potratů 2.7% k 1.4%, protilátky proti Rh faktoru se vyvinuly v 9 případech oproti 2. K těžkým poruchám dýchání po porodu došlo ve 30 případech oproti 9 a k větším ortopedickým abnormalitám ve 24 k 1. Celkové zvýšení rizika pro dítě činilo 300% a souhrn celkového rizika všech negativních faktorů pro matku i dítě byl 9.2% ve srovnání s 3.3% v kontrolní skupině. K tomu je rovněž nutno doplnit chybné pozitivní a chybné negativní výsledky testu, které vedly k dodatečným zbytečným potratům normálních dětí. (Royal College of OB/GYN, "An Assessment of Hazards of Amniocentesis", British Jour. OB/GYN, sv. 85, dodatek č. 2, 1978)
   V rozsáhlé následné studii o osm let později "počet spontánníčh potratů byl 1.7% ve skupině po amniocentéze a 0.7% v kontrolní skupině." ("Randomized Trial of Amniocentesis in 4606 Low Risk Women", Lancet, 1287, 7.6.1986)
   Obě tyto dobře kontrolované britské studie tedy potvrzují, že sama amniocentéza zabíjí 1% testovaných dětí. Je zvláštní, že většina amerických studií zjistila méně problémů, ale všechny studie nějaké našly. (Roberts a kol.: "Midtrimester Amniocentesis", Jour. of Rep. Med., sv. 28, č. 3, březen 1983, str. 167-168)

Existují nějaká poškození plodu, která se dají léčit ve druhém trimestru?
   Ne. Jak methylmalonická acidémie, tak nedostatek biotinu se dají zjistit uprostřed těhotenství. Avšak jedno ani druhé nelze léčit dříve než ke konci třetího trimestru. Test ve druhém trimestru není třeba ledaže byste chtěl zabít dítě, dokud není příliš velké.

Proč se tedy amniocentéza provádí?
   Pouze pro stanovení diagnózy. Jestliže se dítě s genetickým poškozením dá identifikovat, pak se dá také zabít potratem.

Z žádného jiného důvodu?
   "Jestliže budou potraty postaveny mimo zákon, programy amniocentézy ve druhém trimestru skončí, neboť tím bude eliminován jejich hlavní terapeutický smysl." (Golbus: "The Current Scope of Antenatal Diagnosis," Hospital Practice, duben 1982)

Ale co amniocentéza ve třetím trimestru?
   Tam je velký rozdíl. Je mnohem bezpečnější a provádí se proto, aby pomohla léčit dítě i matku a zachraňovat jejich životy. Provádí se při Rh inkompatibilitě, cukrovce, pro zjištění zralosti plic plodu atd.

A co dítě s onemocněním, které se bude zhoršovat až k pomalé, ale jisté smrti?
   Takže nová "etika" říká, že ho máme zabít brzy a účinně! Má věk (dítě) a místo pobytu (v děloze) skutečně vliv na změnu toho, co děláme (zabíjení)? Existují desítky nevyléčitelných nemocí, z nichž některé prostě trvají déle než jiné.

Jaká poškození způsobují zarděnky?
   Ze 16.9 procenta dětí, u nichž se vyvinula poškození, když měly jejich matky v těhotenství zarděnky:

• 50% trpělo poruchami sluchu, většinou napravitelnými pomocí naslouchadel.
  

• 50% mělo srdeční vady, téměř všechny chirurgický napravitelné.
  

• 30% mělo šedý zákal, často na jedné straně; většina viděla dobře.
  

• Mentální retardace byla u 1.5% ve srovnání s 1.0 u nezasažené populace.
  

(RendleShort, Lancet, sv. 2, 1964, str. 373)

Co když je žena v těhotenství očkována groti zarděnkám?
   Nejsou žádné hlášené případy významného poškození dětí, které se narodily po tomto očkování. Například "žádné z živě narozených dětí nemělo sérologicky nebo klinicky prokázanou kongenitální rubeolu". (S. Wyall a K. Herrmann: "Inadvertent Rubella Vaccination of Pregnant Women", Jour. Amer. Med. Assn., sv. 225, 1973, str. 1472)
   Očkování proti zarděnkám pravděpodobně nepředstavuje žádnou hrozbu pro plody, jejichž matky jsou očkovány v době kolem početí. Všichni novorozenci testovaní v této skupině byli negativní. (S. Sheppard: "Rubella Vaccine", Br. Med. J. 292: 727, 1986)
   Americké centrum pro kontrolu nemocí a Americký úřad pro veřejné zdravotní služby podaly ve zprávě pokrývající léta 1971-1982 hlášení o 959 těhotných ženách, které byly v těhotenství očkovány. Zpráva uvádí, že není žádný důkaz postižení způsobených zarděnkami. Velmi málo abnormalit, které se objevily, se v takovém velkém množství dalo očekávat. (Morbidity & Mortality Weekly Report, sv. 32, č. 33, 26.8.1983)

Co je alfafetoproteinový test a proč se provádí?
   Testuje se při něm krev matky a může se zjistit, že pravděpodobně nosí dítě buď s rozštěpem páteře (spina bifida) nebo s anencefalií.
   Musí se provádět z krve, která je odebrána mezi 16. a 18. týdnem těhotenství. Z tisíce žen bude mít padesát pozitivní výsledek. Pak se musí krevní zkouška opakovat. Tentokrát bude jen třicet pozitivních. Pak se provede ultrazvukové vyšetření a objasní jich patnáct, přičemž patnáct zůstane dosud pozitivních. Potom tyto matky musejí podstoupit amniocentézu (2% dětí v jejím důsledku zemřou). Po nutném čtyřtýdenním čekání výsledky určí jedno nebo dvě děti, které jsou postižené, jsou dvacet až dvacet dva týdnů staré a každé z nich váží 400-700 gramů.
   Dokonce i po všech těchto testech budou některé z potracených dětí normální a některé z "normálních" se narodí s postižením, protože test není vždy spolehlivý. Je však dostupný, používá se a na některých místech jej vyžaduje zákon. Hlavní problém, dokonce i u lidí, kteří jsou pro potraty, je velikost úzkosti vytvářené v průběhu procesu eliminace. Mnohé ženy, které jsou "v pořádku", tomu přesto nevěří a jdou na potrat, protože se domnívají, že test byl chybný.
   Jiná zpráva zjistila falešné pozitivní a negativní výsledky ve čtyřech až 17.5 procentech případů. (Bradley a kol., N. Eng. J. Med., sv. 315, č. 3, str. 193, 17.7.1986)

Může nenarozené dítě dostat AIDS?
   Ano, ale dojde k tomu jen u malého procenta. Při narození jsou všechny testy pozitivní, pokud je matka HIV pozitivní, ale to jsou pasívní protilátky přenesené od matky. V jednom roce jen 25-40% je dosud pozitivních. Když předpokládáme, že tyto děti jsou nakaženy, pravděpodobně polovina nebo méně dostane aktivní onemocnění a zemře, většinou do dvou let. (J. Mason, Asst. US Surgeon General, "Pers. Comm.", Center for Disease Control, 24.3.1987)

Nesnížil potrat kojeneckou úmrtnost?
   Nijak zvlášť! Jak je možné zachránit život jednoho dítěte tím, že zabijeme jiné? Samozřejmě jestliže zabijete jeden a půl miliónu dětí před narozením, zůstane méně těch, které budou vystaveny riziku smrti. Jestliže zabijeme všechny lidi nad 60 let, rovněž prudce poklesne počet úmrtí na rakovinu.
   Skutečným důvodem poklesu kojenecké úmrtnosti v současnosti bylo vytvoření novorozeneckých jednotek intenzívní péče ve většině velkých nemocnic.

Odkdy léčíme nemoc tím, že zabijeme pacienta?

Euthanasie je zabití pacienta lékařem.

Ale jsou různé druhy euthanasie, např aktivní a pasíwí, přímá a nepřímá, dobrovolná a nedobrovolná.
Objasněme tento sémantický zmatek. Všechna tato označení jsou buď produktem pomýlených mozků, nebo přímým pokusem změnit význam slova euthanasie tak, abychom ji mohli akceptovat.
Euthanasie je zabití pacienta lékařem.

Ale já nechci, aby mě lékař udržoval naživu uměle. Proč by neměl existovat zákon dovolující důstojnou smrt?
Žádných nových zákonů není třeba. Žádný lékař v USA nebyl nikdy obžalován za to, že dovolil pacientovi zemřít přirozenou smrtí. Když je jisté, že pacient umírá, lékař může a musí použít nejlepší úsudek podle svého vědomí a svědomí, když rozhoduje o tom, zda v léčebném úsilí pokračovat nebo jej přerušit, když nevedlo k vyléčení pacienta a snad by pouze oddálilo jeho smrt. Jedinou povinností lékaře pak je uchovat pacientovi snesitelné podmínky a umožnit mu pokojnou smrt.
V minulosti měli lékaři důvěru pacientů, protože jejich jedinou snahou bylo léčit. Jestliže a když lékaři začnou praktikovat exterminativní medicínu a zabíjet, pak je to absolutně zásadní faktor ve vztahu mezi lékařem a pacientem naprostá důvěra bude zničena.
V každém případě ti, kdo byli na jednotkách intenzívní péče, by se ve velké většině chtěli vrátit, i kdyby jim tato léčba měla přidat jen měsíc života. (M. Danis a kol.: "Patients & Family's Preferences for Medical Intensive Care, JAMA, sv. 260, č. 6, 12.8.1988, str. 797)

Co je to "životní závěť"?
Název je chybný, neboť to nemá nic společného s životem a všechno se smrtí. Ani nejde o závět; spíše je to "přání zemřít" nebo "pokyny pro smrt". Hnutí Právo na život souhlasí s tím, že každý, kdo si to přeje, ji může podepsat, ale je naprosto proti tomu, aby šlo o zákonný požadavek.

Proč jste proti zákonnému zakotvení "přání zemřít"?

• S touto myšlenkou přišla Společnost pro euthanasii, takže by nám teď měla popřát chvíli oddechu.
  

• Informovaný souhlas prostě nemůže být dán všeobecnou módou týkající se problému do budoucna neznámého.
  

• Zákonná úprava není nutná; zásahů státu už máme dost.
  

• Pacient a jeho rodina si mohou vždycky najít jiného lékaře, když jim ten současný připadá nevyhovující.
  

• Pacient při vědomí může vždy odmítnout léčbu.
  

• Mnoho pacientů změní názor. Existuje-li podepsaný dokument, který má právní závaznost, může být už pozdě.
  

• Co znamená "smrtelně nemocný", "umělé prostředky" nebo "obrovský rozsah", nebo "smysluplný" či "rozumné očekávání"? Tyto definice se mění s časem a jsou v každém jednotlivém případu jiné.
  

S těmito závěťmi začala Společnost pro euthanasii?
Ano. Společnost pro euthanasii a její nadace od té doby změnila název na Společnost pro právo zemřít a potom na Společnost pro zájem o umírání. Všechny sídlily na adrese 250 W. 57th St., New York, 10019, USA. Zakládající členkou poradního sboru Společnosti pro euthanasii je Abigail Van Burenová, novinářka listu Dear Abbey, která soustavně prosazuje ony chybně pojmenované "životní závěti".
Před smrtí byl prominentním členem Rady Americké společnosti pro euthanasii rovněž dr. Alan Guttmacher, který stál v čele Mezinárodní federace pro plánované rodičovství.

Jaký je postoj Americké unie pro občanská práva?
V roce 1977 Rada ředitelů Americké unie pro občanská práva prohlásila:
"Konsensuální euthanasie zahrnuje aktivní i pasívní zásah druhé osoby na žádost jednotlivce pro ukončení jeho života, jestliže je smrtelně nemocen či zcela a trvale invalidní. Americká unie pro občanská práva uznává tuto formu euthanasie jako legitimní rozšíření práva rozhodovat o vlastním těle." (Euthanasia News, sv. 3, č. 1, únor 1977)

A co sebevražda?
V Americe existuje Společnost Bolehlav a v Anglii Společnost Odchod, které pomáhají lidem vzít si život.

Co na to soudy?
V USA se soudy pomalu pohybují po kluzkém svahu směrem k legální euthanasii. Velký krok znamenalo, když několik soudů změnilo definici slova "léčba" tak, aby zahrnovalo i podávání jídla a vody. Pak dali souhlas s přerušením "léčby" určitých pacientů. Tyto pacienty nic nebolelo, neumírali, ale byli (trvale?) v kómatu a výživa jim byla podávána nasogastrickými trubicemi. Když byl zastaven přísun výživy a vody, zemřeli. Nejčtivější, trochu podrobnější diskusi na toto téma najdete ve třech krátkých kapitolách knihy Okno do budoucnosti. ("Window on the Future", ed. by D. Anrusko, Nat'1 Right to Life, 1987)

Je euthanasie v Holandsku legální?
Holanďané legalizovali euthanasii v roce 1981 Rotterdamským trestním zákoníkem.
Lékaři pak začali odnímat výživu a vodu podobným pacientům. Brzy se poučili o tom, že pacienti umírají pomalou, bolestnou smrtí, která byla psychicky neúnosná pro rodinu i pro zdravotnický personál, a také drahá. "Proč je mučit? Zabíjíme je. Proč to neudělat rychle a bezbolestně," říkali. A tak začali holandští lékaři používat smrtící injekce (a soudci tuto praxi tolerovali).
Zprávy se různí, protože se různí počty hlášených a nehlášených případů, ale v roce 1986 z celkového počtu 120 000 úmrtí bylo 5 až 20 tisíc lidí zabito lékaři.

Akceptují to Holanďané?
Někteří ano, jiní ne. "Dokázané případy nedobrovolné aktivní euthanasie hlásil C. I. Dessaur a C. J. C. Rutenfrans, já i jiní. K. F. Gunning publikoval své zkušenosti se specialisty, kteří, když byli požádáni, aby přijali staršího pacienta do nemocnice, místo toho poradili praktickému lékaři, aby dal smrtící injekci. H. W. Hilhorst ve své rozsáhlé studii (sponzorované Utrechtskou univerzitou a Holandskou královskou akademií věd) zjistil, že nedobrovolná aktivní euthanasie byla praktikována v osmi nemocnicích."
"V ohrožených skupinách vzrůstá úzkost. Byly zveřejněny varovné zprávy o tom, že starší pacienti ze strachu z euthanasie odmítají hospitalizaci a dokonce i návštěvu lékaře. Anketa mezi pacienty nemocnic ukázala, že mnozí se obávají, že by jejich vlastní rodiny mohly žádat o euthanasii, aniž by se jich zeptaly. Holandské sdružení pacientů dalo do tisku varování, že v mnoha nemocnicích jsou pacienti zabíjeni proti své vůli a bez svého vědomí nebo vědomí svých rodin; radí se v něm, aby se pacienti a jejich rodiny důkladně informovali na každý krok léčby a v pochybnostech se obrátili na důvěryhodného odborníka mimo nemocnici." (R. Fenigsen: "Involuntary Euthanasia in Holland", Wall St. J., 30.9.1987; J. Willke, Pres. Col, Nat'l Right to Life News, How Doctors Kill Patients in Holland, 23.5.1989; J. Bopp a kol., Euthanasia in Holland, Issues in Law and Medicine, sv. 4, č. 4, jaro 1989, str. 455-487)

Existuje alternativa k euthanasii?
Skutečnou alternativou k euthanasii je poskytování láskyplné, odborné péče umírajícím. Nová koncepce pro umírající vznikla v Anglii, kde se instituce nazývané Hospices specializují na poskytování soucitné, odborné péče umírajícím. Tato koncepce se širí do Kanady a USA, kde je rychle přijímána.
"Když pacient cítí, že je vítán a že není břemenem pro ostatní, když je jeho bolest pod kontrolou a jiné symptomy jsou přinejmenším potlačeny na snesitelnou míru, pak volání po euthanasii mizí. Nejde o to, zda je otázka euthanasie správná nebo špatná, žádoucí nebo odporná, praktická nebo nepoužitelná. Je to prostě tak, že je irelevantní. Vhodná péče je její alternativou a může se stát dosažitelnou pro všechny, jakmile bude existovat přiměřené vzdělávání studentů medicíny ve fakultních nemocnicích. Jestliže selžeme v této povinnosti poskytovat péči, pak se neobracejme na politiky a nežádejme je, aby nás vytáhli z tohoto bahna." (R. Lamerton, Care of the Dying, Priorty Press Ltd., 1973, str. 99)

Proč mluvíte o euthanasii v knize o potratech?
Jedno i druhé přímo zabíjí živé lidské bytosti. Obojí se provádí ze stejných důvodů.

Stručný pohled na analogii

Jak došlo k euthanasii?
   Původní program euthanasie pro "očištění" německé rasy byl dílem jistých lékařů, nikoli Hitlera. On prostě dovolil použiti prostředků, které připravili jiní.
   První plynovou komoru navrhli profesoři psychiatrie z dvanácti hlavních německých univerzit. Vybrali si pacienty a pozorovali, jak umírají. Pak pomalu snižovali jejich "hodnotu", dokud nemocnice pro duševně choré nebyly téměř prázdné.
   Připojili se k nim někteří pediatři, kteří v r. 1939 začali vyprazdňovat ústavy pro postižené děti. Do r. 1945 tito lékaři snížili kritéria tak, že zabíjeli děti, které se pomočovaly, děti se špatně zformovanýma ušima a děti s poruchami učení. (Wertham, The German Euthanasia Program, Hayes Publishing Co., Cinn, 1977, str. 47)
   Byli internisté, kteří pomáhali vyprazdňovat domovy důchodců. Pak se někteří lékaři vypravili do společnosti. Mnoho postižených a starých lidí bylo odvezeno z domova a zabito. Do r. 1945 tito lékaři dokonce zlikvidovali mnoho veteránů první světové války s amputovanými končetinami.
   Málo lidí ví, že lékaři, kteří se účastnili německého programu euthanasie, tak činili dobrovolně. Někteří s tím přestali a nic se jim nestalo. Samozřejmě Hitler schvaloval určitý nátlak a vykonával jej, ale byli to lékaři, kteří s tím začali.
   Hitler se nechal inspirovat těmito lékaři, a když došlo k eugenickému zabití téměř 300 tisíc "defektních" árijských Němců, použil jejich plynových komor a začal likvidovat "defektní" rasy. Zničil celou rasu Cikánů, 6 miliónů Židů a snad téměř také tolik zajatých Poláků, Rusů a Středoevropanů. (tamtéž, Wertham)

Ale já jsem si myslel, že tento program začal sterilizací.
   To je pravda. První a základní zákonnou změnou byl zákon o prevenci šíření dědičných chorob vyhlášený Hitlerem 25.7.1933. Týkal se árijských Němců a jeho účelem bylo očistit rasu lidvidací těch, u nichž se předpokládala dědičná nemoc. Za šest let byl tento zákon odpovědný za nedobrovolnou sterilizaci asi 375 tisíc Němců. (W. Deuel, People Under Hitler, New York, 1942, str. 221)
   Tento zákon v § 14 rovněž legalizoval potrat u žen, které měly být sterilizovány. Později bylo "právo" na legální potrat rozšířeno na Židy, Poláky, Cikány a další rasové menšiny. (tamtéž, § 14)

Domníval jsem se, že Hitler byl proti potratům.
   To není pravda! Hitler byl proti potratům pouze u árijských žen "čisté krve". Dovoloval ho, a dokonce k němu nabádal u ostatních.
   V rozkazu pro SS, SD a policii z 9.6.1943 říšský komisař Kaltenbrunner nařizoval: "V případě dělnic z Východu může být těhotenství přerušeno, jestliže si to přejí." Nejprve se má provést rasová zkouška a potom "jesliže lze očekávat rasově hodnotný výsledek, má být potrat zamítnut... jestliže je výsledek nežádoucí, potrat se má poskytnout." Po válce obžaloval tribunál pro válečné zločiny deset nacistických vůdců za to, že "propagovali potraty a nutili k nim", což tribunál považoval za "zločin proti lidskosti". ("Trials of War Criminals", Nuremberg Military Tribunal, Washington, DC, USGPO, sv. IV, str. 610)

Ale s něčím takovým by nikdo v Americe nesouhlasil!
   Margaret Sangerová, slavná zakladatelka Plánovaného rodičovství, to podporovala. Chtěla "více dětí od vhodných, méně od nevhodných". (Birth Control Review, sv. 3, č. 5, květen 1919, str. 2)
   To se nevztahovalo jen na antikoncepční plánování. Jako vydavatelka do značné míry tiskla eugenické materiály schvalující Hitlerův sterilizační program (viz Into the Darkness, Nazi Germany Today, autor L. Stoddard, str. 196)
   Věřila, že "černoši a Jihoevropané jsou mentálně méněcenní proti přirozeným Američanům". Považovala tyto lidi, Židy a jiné za "slabomyslné", "lidský plevel" a nazývala je "hrozbou rase". V r. 1933 její Birth Control Review věnoval celé číslo eugenické sterilizaci.
   Sangerové slavný "mírový plán" byl téměř tentýž jako Hitlerův, a dokonce šel ještě dále, když v zásadě navrhoval koncentrační tábory.
   "Když si svět uvědomil logické důsledky Hitlerovy hereditárněeugenické vlády totalitního typu, hnutí za kontrolu porodnosti Margaret Sangerové se muselo odklonit od nepokrytě eugenického způsobu mluvy." (E. Drogin, Margaret Sanger, Father of Modern Society, CUL Publications, 1979, str. 28)

Vidíte známky tohoto destruktivního myšlení u dnešních Američanů a jiných národů?
   Ano, nepochybně. Poslední dvě kapitoly byly věnovány zabíjení postižených novorozenců a jasných prvních kroků k euthanasii pro staré a postižené. Jdeme po stejné cestě a v našem myšlení se rozvíjejí a živí stejné postoje.
   "Co se týče sociálních problémů, převažuje myšlení spíše v destruktivních než zjemňujících termínech. Snadnost, s níž se obhajuje zničení života těch, kdo jsou považováni buď za společensky neužitečné nebo sociálně obtížné, namísto výchovných a osvětových prostředků, může být prvním nebezpečným znamením ztráty tvořivé svobody myšlení, která je nezbytným atributem demokratické společnosti.
   Na počátku (v Německu) byl jen lehký posun v důrazu na základní postoje lékařů. Začalo to přijetím postoje, který je v hnutí za euthanasii zásadní, že existuje něco takového jako život, jenž nestojí za to, aby byl žit. Tento postoj se ve svých raných stadiích týkal pouze těžce a chronicky nemocných. Postupně se oblast těch, kteří se zahrnovali do této kategorie, rozšiřovala tak, aby pojala i sociálně neproduktivní, ideologicky a rasově nechtěné a nakonec všecky Neněmce.
   Od postoje, kdy se pacientům s chronickými nemocemi zavírají dveře k nejlepším dostupným léčebným zařízením, k současnému posfféní těchto pacientů do středisek, kde se zabíjí, je dlouhá, avšak logický krok." (Leo Alexander: "Medical Science Under Dictatorship", New England Jour. Med., červenec 1949)
   "V roce 1944 se lékař v Německu mohl účastnit genocidy s požehnáním zákona; v Americe by býval byl vrahem. V r. 1977 může v Americe lékař provést potrat s požehnáním zákona; v Německu by byl vrahem. Na morálním kompasu jsme se otočili o 180 stupňů." (M. Baten a W. Enos: "Questions of Authenticity and Situational Ethics", Cancel Bulletin, sv. 29, č. 4)

Jaký je postoj hnutí Právo na život ke kontrole porodnosti?
   Hnutí Právo na život se omezuje na ochranu života od početí do přirozené smrti. K "předběžným krokům" nezaujímá žádný postoj. Proto nemá žádný názor na antikoncepci nebo sterilizaci.

Jaký je rozdíl mezi antikoncepcí, sterilizací a potratem?
   Antikoncepce a sterilizace brání tomu, aby lidský život začal. Potrat přímo zabíjí lidský život, který již začal.
   Legální právo jednotlivců používat antikoncepci uznala v tomto století většina vlád. Uznání práva jednotlivce na takové jednání samo o sobě neznamená, že je morálně správné nebo nesprávné. Je zřejmé, že různá náboženství tuto věc posuzují ostře odlišně. Například římskokatolická církev zakazuje používání umělých antikoncepčních prostředků na základě toho, že lidé nemají být o nic víc arbitry procesu, jímž vzniká lidský život, než lidského života, který již začal. Mnoho jiných křesťanských i nekřesťanských vyznání má jiný názor. Jestliže se manžel s manželkou rozhodnou používat antikoncepční metody pro plánování rodiny, dotýká se toto rozhodnutí přímo jich a jejich vlastních tělesných funkcí.
   Sterilizace je způsob antikoncepce natrvalo. Nikdy ji nelze přirovnávat k potratu. Je to trvalé ukončení jedné z přirozených funkcí těla. Zabraňuje tomu, aby začal lidský život. Nezabíjí život, který již začal.
   Potrat však zabíjí jinou lidskou bytost. Proto nikdy nemůže být soukromou záležitostí matky nebo legálním svobodným jednáním (jak jej posoudil Nejvyšší soud v USA). Když je jednou těhotná, bude mít žena dítě. Jediné rozhodnutí, které ještě může učinit, je to, zda dovolí, aby dítě rostlo a narodilo se, nebo zda nechá svého maličkého synka či dcerku zabít. Mělo by být sociálním zájmem všech občanů, aby byla stejná zákonná ochrana poskytována všem členům společnosti.

Jak působí "pilulka"?
   Na americkém trhu je více než 30 druhů "antikoncepčních" tablet, z nichž každá se od ostatních poněkud liší. "Brání" otěhotnění třemi různými způsoby.

1. Zesilují hlenovou zátku v děložním hrdle. Jestliže toto je jejich primárním účinkem, pak jde o skutečnou antikoncepci, protože brání pronikání spermií.
   

2. Brání uvolnění vajíčka. Jestliže toto je jejich primárním účinkem, pak jde o "dočasnou sterilizaci".
   

3. Mění děložní sliznici tak, že brání zahnízdění človíčka, který již týden žije. Tento účinek je abortivní (jde o raný potrat).
   

   Dříve používané pilulky s vysokými dávkami estrogenu do značné míry bránily ovulaci. Novější pilulky s nízkou dávkou estrogenu dovolují, aby přece jen došlo k ovulaci až ve 20% i více měsíců, v nichž jsou používány. Takto uvolněné vajíčko je oplodněno snad v 10% případů. Tyto maličké nové bytosti, které podle našeho současného odhadu vzniknou v 1 - 2% měsíců používání tablet, nepřežijí. Důvodem je to, že když je těmto maličkým chlapečkům či holčičkám týden, nemohou se zanořit do děložní sliznice (viz bod 3 výše) a umírají. Jde o mikropotraty.
   Pilulka tudíž může mít účinek antikoncepční či dočasně sterilizační (nejobvyklejší), nebo může být abortivem. (Willke: "The Physiologic Function of Certain Birth Control Measures", National RTL News, 9. března 1981)

V určitém měsíci u určité ženy, který účinek je primární?
   To se žena nedozví.

Jak působí "pilulka ráno po tom"?
   Je téměř jisté, že někdy působí sterilizačně. Masívní dávka rychle zasáhne vaječník a téměř jistě zabrání ovulaci, k níž by mohlo dojít jeden až tři dny po pohlavním styku. Kdyby byly v ženině pohlavním ústrojí přítomny živé a pohyblivé spermie, mohla by být jinak oplodněna jeden až tři dny po události. V tomto případě takový zásah (například u oběti znásilnění) skutečně zabrání těhotenství.
   Stejně jako výše uvedené pilulky, i tyto preparáty mají antinidační účinek na děložní sliznici (to jest zabraňují zkypření děložní sliznice), což brání implantaci maličké nové lidské bytosti (ve stadiu blastocysty).
   Jestliže například u oběti znásilnění došlo k ovulaci těsně před útokem a došlo k oplodnění, potom bude použití takového preparátu mít jasně abortivní účinek.
   Při současné praxi neexistuje způsob, jak zjistit, zda k oplodnění došlo či nikoliv, a jestliže ano, jaký účinek bude lék mít.

Co je nitroděložní tělísko?
   Nitroděložní tělísko, obvykle nazývané I. U. D. (intrauterine device) nebo spirálka (v Evropě), je malé tělísko z umělé hmoty nebo z kovu, které se zespodu zavede do děložní dutiny. Účelem je "zabránění" otěhotnění.

Je nitroděložní tělísko antikoncepční nebo abortivní prostředek?
   Až donedávna se téměř všechny vědecké zprávy shodovaly v názoru, že účinkem je zábrana implantace nové malé lidské bytosti do děložní sliznice, která ji má vyživovat; tedy abortivní účinek.
   Americký úřad pro potraviny a léčiva konstatoval v oficiální zprávě, že jeho účinnost je "přímo úměrná kvantitě a kvalitě zánětlivých reakcí, které vyvolává". Zpráva sumarizuje různé typy nitroděložních tělísek a různé teorie o tom, jak působí, a konstatuje, že "je zde jedna společná souvislost..." Všechna "nějakým způsobem narušují implantaci oplozeného vajíčka v děložní dutině." (Second Report on IUDs, prosinec 1978, U. S. Dept. of HEW, Food & Drug Administration Document 017-012-00276-5)
   Podrobná zpráva v jedné publikaci Plánovaného rodičovství z roku 1989 však prohlašuje, že velká část působení nitroděložního tělíska je zabránění oplodnění. (IUDs are Contraceptive, not Abortifacients: A Comment on Research and Belief, I. Silvin, Studies in Family Planning, sv. 20, č. 6, prosinec 1989)

Byla nitroděložní tělíska stažena z amerického trhu?
   Ano, ve Spojených státech byla tělíska firmy Dalkon Shield v roce 1974 stažena z trhu díky celé řadě soudních žalob pro narušení zdraví a úmrtí v důsledku jejich používání. Výrobce zaplatil více než dvě a půl miliardy dolarů na náhradách škod a zbankrotoval.
   Tělíska firmy Lipes Loop byla stažena v roce 1985, i tělísko Saf-T-Coil v roce 1982 a Cooper-7 v roce 1986.
    Zůstalo tělísko Progestasert. Nové, Cooper-T-380A, bylo dáno ve velmi omezeném počtu na trh v roce 1988.

A přirozené plánování rodičovství?
   Nesmí se směšovat se starou (a ne vždy účinnou) kalendářní metodou. Tyto metody využívají důkladné znalosti tělesných funkcí ženy, jako je produkce hlenu, tělesná teplota a další znaky a symptomy, a tak pomáhají manželům zjistit plodné a neplodné období měsíčního cyklu ženy. Manželé mohou plánovat rodičovství bez použití pilulek nebo jiných umělých prostředků, jen tím, že mají sexuální styk v době, kdy žena je (není) plodná. Doba abstinence může být velmi krátká, asi týden.

Co je RU-486?
   Je to droga vyvolávající potrat. Bere se, když matce vynechá menstruace a dítěti jsou nejméně dva týdny. Zastaví dodávku základní hormonální výživné látky, progesteronu, dítě je vysMeno, umírá a odchází. RU-486 byla zkoušena jako regulátor menstruace, aby žena menstruovala jednou za měsíc, ale způsobovala takové zmatky v menstruačním cyklu a tělesných rytmech ženy, aniž přitom bránila otěhotnění, že bylo toto její použití opuštěno. (Santen a Haspels: "Failure of RU-486 as a Monthly Contraceptive", Contraception, sv. 35, č. 5, květen 1987, str. 433; Ulmann a Hodges: "RU-486 Abortifacient, Not Home Contraceptive", Contraceptive Technology Update, prosinec 1986, str. 146)

Ale metody plánování rodičovství vždy nefungují. Co když žena nechtěně otěhotní?
   Statisticky řečeno, při celoživotním užívání většina metod plánování rodičovství funguje. V jednotlivých situacích rovněž selhávají. Mnoho lidí, kteří čtou tato slova, bylo v životě překvapeno neplánovaným těhotenstvím. Z většiny těchto původně neplánovaných těhotenství se však za dobu devíti měsíců stala těhotensví chtěná a děti po porodu milované a úzkostlivě opatrované. Skutečnost je taková, že plánování rodičovství, i když "nefunguje" za všech individuálních okolností, je v průměru za celou dobu trvání manželství velmi účinné a téměř ve všech případech vznikne rodina přibližně té velikostí, jakou si manželé přejí. V žádném případě člověk nemůže řešit takovýto "problém" zabitím dítěte.

A co povinná sterilizace pro lidi s velkými, dominantními genetickými vadami, které by mohli předat svým potomkům?
   Rozumní lidé s dědičnými vadami si dají říci, aby neměli vlastní děti, ale raději děti adoptovali, pokud si přejí mít rodinu. Povinná sterilizace z těchto důvodů již byla v některých zemích zákonem stanovena. Hodně lidí s tímto typem zákonodárství a jednání nesouhlasí. Avšak i v tomto případě je to zásadně menší zlo než úmyslné zmaření již počatého života, protože se to týká pouze těla sterilizované osoby, a nikoliv života jiné lidské bytosti (jak je tomu při potratu).

Pokud by byl přijat ústavní dodatek v USA nebo zákon zakazující potrat v Kanadě nebo jiné zemi, zakazoval by rovněž užívání antikoncepčních tablet, pilulek "ráno po tom" či nitroděložních tělísek?
   Ne! Takový zákon nebo Dodatek k ústavě by zakazoval pouze umělý potrat. Nemohl by sahat až k těmto přípravkům a prostředkům, v důsledku zákonného efektu dvojího účinku.
   Jestliže nějaká látka nebo prostředek mají nelegální účinek, ale také účinek legální, nemohou být zákonem zakázány nebo staženy z trhu. Dobrým příkladem je řeznický nůž. V kuchyni funguje legálně. Také ho lze použít jako vražedné zbraně. Protože má funkci legální i nelegální, nelze jej zakázat.
   Pilulka, pilulka "ráno po tom" a nitroděložní tělísko by i potom měly legální účinek (antikoncepce, dočasná sterilizace), i když jejich další účinek (abortivní) by byl ilegální. Díky legálnímu účinku by protipotratový zákon nemohl zakazovat použití těchto prostředků.
   Úřad USA pro potraviny a léčiva dal všem lékařům, kteří zavádějí nitroděložní tělíska, pokyn, aby varovali ženy, že jejich používání může zapříčinit záněty pánevních orgánů, a aby se postarali o to, aby si jejich pacientky "byly jasně vědomy tohoto zvýšeného rizika a možných důsledků pro plodnost v budoucnu." (U. S. Food & Drug Administration Drug Bulletin, květen-červen 1978)

Je nitroděložní tělísko pro ženy bezpečné?
   Ne příliš. Nitroděložní tělísko je spolu s umělým potratem a venerickým onemocněním v minulosti považováno za jednu z hlavních příčin stočtyřicetiprocentního vzrůstu počtu mimoděložních (vejcovodových) těhotenství za posledních deset let. (údaj CDC, Medical World News, 14.5.1984; Hallatt: "Ectopic Pregnancy Associated with the I. U. D.", Amer. Jour. Ob./Gyn., sv. 125, str. 754)
   To platí o všech tělískách, ale snad desetkrát pravděpodobněji u druhu Progestasert. (Medical World News, 6.2.1978; R. Peck: "F. D. A: Advisory Committee on Fertility and Maternal Health Drugs", Medical Tribune)
   Nitroděložní tělísko způsobuje infekce v děloze a vejcovodu a často působí jejich slepení. Dr. R. Burkeman z Univerzity Johna Hopkinse například napsal, že "negonokoková salpingitida (zánět pánevních orgánů) je téměř dvakrát častější (47% proti 25%) u žen, které používají nitroděložní tělísko, oproti těm, které je nepoužívají." (R. Burkeman jr.: "I. U. D. Promotes PID", sv. 243, č. 24, 27.6.1980)
   K tomu připočtěte "1.5 násobné zvýšení rizika spontánního potratu". (Levin, MA General Hospital, Family Practice News, 15.-31.5.1982)
   Otázka, zda by protipotratový zákon zakazoval používání nitroděložních tělísek, se může docela dobře stát irelevantní, protože jednoho dne budou pravděpodobně všechna stažena z trhu pro škody, které způsobují ženám.

Způsobují neplodnost?
   Dvě studie věnované speciálně zkoumáním vztahu nitroděložních tělísek a neplodnosti "potvrzují to, o čem měli lékaři silné podezření již léta - že nitroděložní tělísko zvyšuje riziko neplodnosti," řekl dr. Bruce Stadel z Národního institutu pro zdraví dětí a rozvoj člověka. (NICHD Notes, Nat. Inst. Health, US Dept. HHS, 10.5.1985)
   Studie Národního institutu pro zdraví dětí a rozvoj člověka potvrdily vyšší výskyt zánětů pánevních orgánů a následné sterility, ale rovněž ukázaly, že "i ženy s nitroděložním tělískem, které nemají žádné příznaky pánevní infekce, mají stejně vyšší šanci, že se stanou neplodnými, než ženy, které tělísko nikdy nepoužívaly."
   Různé typy přinášejí různá rizika. Nejnebezpečnější byl Dalkon Shíeld (3-7krát). Lippes Loop a Saf-T-Coil (3krát) a pak mědí potažené typy (2krát vyšší riziko). ("Tubal Infertility and the I. U. D.", D. Cramer a kol., N. Eng. J. Med., sv. 312, č. 15, str. 941-947, 11. dubna 1985; "Primary Tubal Infertility in Relation to the Use of an I. U. D.", J. Daling a kol., N. Eng. J. Med., sv. 312, č. 15, str. 938, 940, 11. dubna 1985)

Co kliniky při školách?
   Tyto kliniky, které se zavádějí na amerických školách odpovídajících přibližně II. stupni základní školy a středním školám, mají za cíl nejen poučovat děti a mládež o antikoncepci, ale také jim poskytovat antikoncepční prostředky a často i radit k potratu. Nejen hnutí Právo na život, ale i jiné organizace a skupiny jim vytýkají, že podporují nežádoucí sexuální aktivitu mladistvých ohrožují jejich zdraví i budoucí šiastný rodinný život, staví děti proti jejich rodičům a koneckonců zasahují do výlučného práva rodičů rozhodovat o mravní výchově dětí, což odporuje paktům o lidských právech. Tyto kliniky zpravidla zřizuje Plánované rodičovství.
   Přesněji se jim říká "sexuální kliniky". Po bedlivém zkoumání těchto nových klinik má na ně hnutí Právo na život vyhraněný názor. Jsou to semeniště potratů. "Spolupracují" se žáky tím, že jim poskytují antikoncepční prostředky za zády jejich rodičů ("zásada utajení"), a tak ve skutečnosti povzbuzují k větší sexuální aktivitě.
   Některé zprávy hlásí pokles porodnosti, ale při bližším zkoumání se zjistí, že počet otěhotnění je většinou vyšší, ale vzestup počtu potratů tak prudký, že se narodí méně dětí. Na toto téma existuje množství nejnovější literatury. Nejlepší, nejpodrobnější a nejlépe zdokumentovaný zdroj informací je kniha dr. R. Glasowa "School Based Clinics; the Abortion Connection" ("Kliniky při školách; souvislost s potratem"), kterou vydalo hnutí Právo na život, adresa: National Right To Life, 419 7th St., N. W , Suite 500, Wash. D. C. 20004, cena bez poštovného 5 dolarů.
   Propotratové skupiny vedly za zavádění těchto klinik neuvěřitelnou kampaň ve sdělovacích prostředcích, stejně jako mnozí dezinformovaní občané, kteří to dělali v dobrém úmyslu. Jim je určena kniha dr. Glasowa. Je to vynikající práce.

Pamatujte, jestliže se vaše děti učí ve škole o "kontrole porodnosti", budou tyto lekce propagovat nejen antikoncepci, ale často také potrat.

Slova, kterých používáme, mají nezměrnou důležitost.

   Ti, kdo obhajují potraty, se poměrně dobře vyznají v sémantické gymnastice. Říkají nám, že jsme pro "povinné těhotenství" a že oni jsou pro " právo ženy si vybrat". "Ukončení těhotenství" je "tak jednoduché jako vytržení zubu." Vše, co se při tom děje, je jemné odstranění "produktu těhotenství", "efektu", "embrya", "fetoplacentární jednotky", " těhotenské tkáně" a povede k "obnovení cyklu." Obviňují nás, že chceme jiným "vnucovat svou morálku", a říkají, že žena má "právo na vlastní tělo", na "reprodukční svobodu". Většina obhájců potratů tvrdí, že oni "osobně jsou proti, ale..." Bojí se návratu "pokoutních řezníků". Stále zdůrazňují problémy "nechtěného těhotenství" a "práv ženy" a přitom zcela ignorují jejího maličkého pasažéra.
   My se nazýváme Právo na život. Již v minulosti jsme my, kdo chceme chránit každý lidský život, přijali název, který měl být výstižný a efektivní. Stali jsme se hnutím Právo na život. Je to ten nejlepší název. Vždy ho používejte. Také jsme řekli, že jsme "pro život". To je také výborný název. Ale mnozí lidé používají slovní spojení "pro život" jinak, způsobem, který v mnoha myslích mění jeho původní význam tak, že zahrnuje i ty, kteří pracují proti chudobě, proti válce, proti trestu smrti, proti jaderným zbraním. Obhájci potratů o sobě také někdy prohlašují, že jsou "pro život". Avšak nikdy nepřijali a nikdy nepřijmou název Právo na život.
   Jestliže je to možné, buďme pozitivní. Jsme pro ochranu nenarozených, postižených, starých. Jeli to možné, nepřijímejte negativní nálepku "proti potratu". Na tom, že jsme pro život, není nic negativního. A jejich označení? "Pro potrat" je přijatelné; "proti životu" je nejlepší. Nikdy nepoužívejte jejich "pro svobodnou volbu". Když už to uděláte, dodejte za toto spojení slovo "zabít".
   Co v ženě roste? "Nenarozené děťátko či dítě", nebo snad lépe "dítě před narozením". "Vyvíjející se dítě" je rovněž z vědeckého a profesionálního hlediska přesné. Někdy jsou vhodné jiné humanizující termíny, jako např. "ten maličký". Vyhněte se tomu, abyste o nenarozeném dítěti mluvili jako o "tom", říkejte "on" či "ono". Termíny "plod" a "embryo" znějí naslouchajícímu jako "dosud ne člověk". Nikdy jich nepoužívejte. Nemůžete li se tomu vyhnout, mluvte o "živém lidském plodu". Pamatujte, že fáze "oplozeného vajíčka" trvá méně než 24 hodin. To, co se o týden později zahnízdí v děloze, není oplozené vajíčko ani "preembryo" (nic takového neexistuje), ale živé dítě v embryonálním stadiu.
   Kdo proceduru provádí? Nikdy jej nenazývejte lékařem. Nezaslouží si důstojnost, na niž má nárok lékař. Také nepoužívejte označení "chirurg". Nazývejte je "potratáři". Od tohoto označení se nikdy neodchylujte. Slovo "potratář" je slovem odsouzení, zločinu, zabíjení. To je označení, které si zaslouží.
   "Ukončení těhotenství" je fráze propotratové propagandy. Vyhýbejte se jí jako moru. Zakrývá to, co se ve skutečnosti děje. Mluví pouze o podmínkách, v nichž se nachází matka, a naprosto ignoruje dítě, které nosí. Navíc nejde o specifické označení potratu. Cožpak každý z nás neukončil těhotenství své matky, když se narodil?
   Používejte slova "zabití". Používejte jej opakovaně, přímo a často. Je to přesný biologický popis toho, co se děje, neobsahuje odsudek. Používáme jej, když jdeme na ryby nebo když rozbijeme skořápku kraba. Zde jej používejte rovněž. A co "vražda"? To je mnohem silnější slovo. Člověk nemůže "zavraždit" psa nebo hmyz, pouze lidskou bytost. Říci "vrah" jasně implikuje, že potratář jasně ví, že tato živá bytost je člověk a přesto zabíjí. Proto slova "vražda" užívejte opatrně. Někdy může být příliš ostré a dokonce kontraproduktivní. Ale "zabití" je vždycky v pořádku.
   Kdo nosí dítě v děloze? "Matka". Obhájci potratů to slovo nenávidějí. "Těhotná žena" je přesné, ale "matka" je mnohem lepší.
   "Lůno" je zpravidla vhodnější slovo než "děloha", protože obsahuje poselství lásky, tepla a bezpečí. "Lůno" těsně souvisí s "matkou" a dalo vznik rčení "lůno se stalo hrobem".
   Právo na vlastní tělo? Můžete se směšně ptát, "odkdy žena přestala ovládat své tělo"? Navíc však jde o biologickou absurditu, neboť více než polovina (52%) narozených (či potracených) dětí je mužského pohlaví. Kdo kdy slyšel o těle ženy s mužskými orgány?
   "Právo na vlastní tělo", když se stane feministickým krédem (ženská práva), by stejně dobře mohlo a mělo sloužit k ochraně téměř 800 tisíc maličkých amerických žen ročně, které jejich matky zabíjejí.
   "Místo pobytu" je přiléhavý a přesný způsob, jak připomenout, že v Americe je zabíjení legální po celou dobu, kdy dítě žije ve svém prvním "místě pobytu", v děloze.
   Rovněž mluvíme o diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, věku, postižení a místa pobytu.
   Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1973 by mělo být vždy popisováno jako "tragické", "necivilizované" apod.
   Klinika? "Potratová klinika" je silná propaganda obhájců potratů. Je smutné, že tento termín běžně používá mnoho aktivistů hnutí Pro život. Tento termím si protiřečí. "Klinika" je místo, kam člověk jde, aby se uzdravil. Dokonce existují i pojízdné kliniky. Používejte "potratovna" nebo "potratové zařízení", když už musíte být neutrální. Ze všeho nejlepší je "potratová komora". Proč "komora"? Připomíná nám to plynové komory centra zabíjení, kterými také jsou. Každá druhá lidská bytost, která vejde do potratové komory, je zabita (malý človíček v lůně matky). Díky za optání.
   Americká unie pro občanské svobody (American Civil Liberties Union - ACLU) je přesně popsána jako legální útočná i obranná zbraň hnutí proti životu. Protože je tolik selektivní, co se týče toho, kdo má právo na život, mnozí lidé ji nazývají "unie proti občanským právům." Někteří jí říkají "protikřestanská unie."
   Jmenovat a vysvětlit pojem Plánované rodičovství je nutné vždy, když se mluví o potratu. Někdy ho nazýváme "Plánované nerodičovství". Plánované rodičovství lze vždy nazvat "největší podnik na zabíjení dětí v Americe". Nikdy se nezapomeňte zmínit o jeho šedesáti potratových komorách, které ročně produkují více než 100 tisíc mrtvých tělíček.
   "Těhotenství po znásilnění" není dost přesné. Vždy mluvte o "těhotenství po útočném znásilnění", které je velmi, velmi vzácné, avšak pouze o ně zde jde.
   "Euthanasie" pochází ze dvou řeckých slov, která znamenají "dobrá smrt". Obhájci euthanasie používají tohoto slova, aby jí dali dobrý zvuk. Snadno lze namítnout, že o dobrou smrt zde dávno nejde; znamená to prostě " konec".
   Podobně "důstojná smrt" zní hezky, ale řekněme to lépe. Chceme, aby lidé důstojně žili až do přirozené smrti.
   "Liberalizovat potrat?" Hrůza! To spojení nikdy neužívejte. Pro mnoho lidí být liberální znamená mít zájem o ty, kdo nejvíce potřebují pomoci. Místo toho mluvte o "permisivním" nebo "radikálním" potratovém zákonu. Podobně nikdy nepoužívejte spojení "reforma" starých zákonů chránících život v tom smyslu, že zabíjení je nyní dovoleno.
   Obhájci potratů nás obviňují z toho, že chceme "vnucovat svou morálku" ženám. Obraťte to a řekněte správně: "Jak dlouho bude náš národ ještě dovolovat, aby matky a potratáři vnucovali svou morálku bezmocným dětem - až k smrti?"
   "Každé dítě - chtěné dítě" je jejich slogan. My musíme jejich větu dokončit: "a když není chtěné, tak ho zabij."
   Vždy říkejte "potrat otrávením solným roztokem". Nikdy nemluvte o "solném potratu". To je termín obhájců potratů a neříká nic o tom, co se skutečně děje. Vždy a bez výjimky říkejte "otrava solným roztokem", a to je přesně to, co zabíjí dítě.
   "Přerušení těhotenství" je absurdita a nepřesné použití slov. Když já někoho přeruším, znamená to, že ho dočasně zastavím a posléze může pokračovat. Potrat je navždycky. Zabíjí.
   Potratářova "kyreta" není "nástroj podobný lžičce". Je to "ocelový nůž s otvorem uprostřed". Kyreta "nevyškrábne" placentu - "rozřeže ji a roztrhá na kusy."
   "Osobu" definuje jeden slovník dvanácti způsoby. Jestliže toto slovo používáte, nejdřív jej definujte. Jestliže jej užívají oni, ptejte se: "Co myslíte pod pojmem 'osoba'?" Obhájci života udělají mnohem lépe, když budou mluvit o "lidském životě".
   "Početí"? Někdy je definováno jako implantace po týdnu života. Lepší je říkat "oplodnění".
   "Antikoncepce" není téma hnutí Právo na život, ale o nitroděložních tělískách se mluví jako o antikoncepci, ačkoliv ve skutečnosti jsou abortivy. Používejte správného slova.
   "Časově nevhodné" nebo "problémové" těhotenství je asi lepší termín než "nechtěné" těhotenství.
   Jsme my pro "povinné těhotenství"? Pak jsou oni pro "povinnou smrt".
   Chtějí "reprodukční svobodu". Žena ji má a použila jí. Nyní je matkou. K reprodukci již došlo. Jedinou otázkou nyní je, zda dojde k zabití.
   Je potrat "jediným problémem" při posuzování kandidáta ve volbách? Ne. Ale my jej jasně považujeme za "diskvalifikující problém", než vhodíme hlasovací lístek do urny.
   "Terapeutický potrat" vždy znamenal potrat pro záchranu života matky. Ale použití tohoto termínu v prvním kalifornském potratovém zákoně, v kanadských "komisích pro terapeutický potrat" a jeho užívání mnoha obhájci zcela zničilo jeho původní význam. "Terapeutický" nyní znamená "na požádání".
   Z jednořádkových hesel uvažujte o těchto:

• Potrat je nejhorší zneužití dítěte.
  

• Potrat rovná se násilí - odmítněte obojí.
  

• Dítě týrané v děloze.
  

• Smysluplný život? Smysluplný pro koho?
  

• Pozvolná cesta od potratu přes zabíjení dětí až k euthanasii.
  

• Právo na kvalitu života? Nebo rovnoprávnost života?
  

• Z potratů na černo máme potraty na denním světle.
  

   "Protože muži neotěhotní, nemají do potratů co mluvit." Kdyby to byla pravda, neměl by lékař právo léčit nemoc, dokud by ji neprodělal. Jak by mohl být ředitelem pohřebního ústavu člověk, který ještě nezemřel? Jak bychom mohli být proti hitlerovské genocidě, když nejsme Němci ani židé nebo proti otroctví, když nejsme otroky ani majiteli otroků? V každém případě, každé dítě má otce. A 52% všech nenarozených dětí jsou chlapci.
   Termín "nevyléčitelně nemocný" se dá aplikovat i na všechny diabetiky, protože cukrovka se nedá léčit. Místo toho mluvme o "smrtelně nemocných".
   "Potenciální" život? Ne. Spíše lidský život s obrovským potenciálem.
   "Pocházíte" z dospívajícího, děvčátka, batolete, plodu, oplodněného vajíčka? Ne, vy jste kdysi byli dospívajícím, školákem, batoletem, plodem, oplodněným vajíčkem. Prošli jste všemi těmito stadii života. Jenom jste vyrostli.
   "Přelidnění"? Mějte na paměti, že Spojené státy, Kanada a většina západního světa má již více než deset let porodnost pod hranicí nutnou k reprodukci národa.
   "Zdraví" není to, co si myslíme. Podle definice Nejvyššího soudu USA a právní interpretace na celém světě zdraví znamená "sociální, ekonomický a fyzický blahobyt" matky.
   Jestliže je někdo "osobně proti, ale...", je ve skutečnosti pro potrat. Lepší by bylo, kdybychom se jednou setkali s politikem, který by připustil, že ačkoliv je osobně pro potrat, bude hlasovat pro lidská práva pro nenarozené.
   Potrat postižených nenarozených dětí je "léčba choroby zabitím pacienta". Mějte na paměti, že před narozením i po něm je to jeden a týž pacient a jedno a totéž postižení. To je prenatální euthanasie.
   "Fetální deformace"? "Fetální defekt"? Proč používat takových zavádějících přívlastků, když o již narozených dětech mluvíme jednoduše jako o postižených? Slovo "deformace" nás nutí k tomu, abychom se s odporem odvrátili. "Defektní"? Naše kultura defektní věci vyhazuje. "Postižený" je slovo, které volá po podání pomocné ruky. Říkat "fetální deformace" nebo "fetální defekt" znamená usnadňovat zabíjení. Říkat "fetální postižení" znamená volat o pomoc.
   Nikdy nezapomeňte, že potrat po znásilnění znamená "trestat smrtí dítě za zločin jeho otce".
   "Zdravotní" kliniky při školách? Nikdy; jsou to "sexuální" kliniky při školách.
   Jedním příkladem, jak se slova používají k podvodům, je následující instrukční list. Oba jsou pro totéž vyšetření, které provádí tentýž laborant pomocí téhož vybavení.

Antenatální testovací jednotka Ultrazvukové vyšetření Byla jste objednána na ultrazvukové vyšetření vašeho dítěte. Při této proceduře se používá odražených zvukových vln (podobně jako u radaru) pro zobrazení vašich pánevních orgánů a vašeho děťátka. Tento obraz je velmi důležitý, protože může lékaři pomoci odhadnout přesné datum porodu, ukáže polohu dítěte a placenty v děloze, ukáže, zda dítě správně roste, a zobrazí pohyby dítěte. Ultrazvuk je bezbolestné vyšetření. Protože jedinou použitou energií jsou zvukové vlny, není známo žádné riziko poškození vašeho zdraví ani zdraví vašeho dítěte a toto vyšetření se používá v porodnictví již více než dvacet let. Zvukové vlny mají příliš vysokou frekvenci, než aby byly slyšet. Jestliže je vaše těhotenství staré 5 měsíců a méně nebo jestliže vašeho lékaře zajímá poloha placenty, musíte mít plný močový měchýř. Je to proto, aby ultrazvuk byl zřetelnější. Požádejte u příjmu nebo u službu konající sestry o sklenici, abyste mohla začít pít vodu, pokud je to třeba. Lékař vám natře na břicho smyvatelný gel a potom položí na kůži malý nástroj z umělé hmoty. Nástrojem bude přejíždět po kůži a tím se na malé obrazovce utvoří obraz, který uvidí lékař i vy. Lékař udělá potřebná měření a výsledek vám sdělí. Jestliže máte další otázky, bez obav se zeptejte kohokoliv z personálu.

Jsou přesné? Nu, jak kdy...

Které faktory mají vliv na jejich přesnost?
Průzkumy lze vykonávat tak, aby výsledky byly takové, jaké chce slyšet ten, kdo je provádí, a nikoli takové, jaké je skutečné veřejné mínění. To zvláště platí o otázce potratu, která je neobyčejně citlivá na manipulaci. Je celá řada způsobů, jak ovlivnit výsledky.

Například výběrem slov?
Vezměte si například tuto otázku:
Jestliže se mluví o "ženských právech" nebo "právu volby", většina se vysloví pro potrat. Jestliže se průzkum ptá na práva nenarozených, silná většina odpoví pro život.
Když jsou použita slova jako "lékař" nebo "a její ošetřující lékař" nebo "lékařské rozhodnutí", je téměř zaručeno, že výsledek vyzní pro potrat. Stejně tak, mluvíli se o "zdraví". Ale jestliže se použije slova "potratář" či "ze sociálních nebo ekonomických důvodů", potom velká většina odpoví pro život. "Ukončení těhotenství" přinese výraznou odpověď pro potrat.
Závěr: Otázku si pořádně přečtěte. Odhalíte jádro věci?

Uveďte příklady "zavádějících" otázek.
Klasickým příkladem, jak vést respondenta k určité odpovědi položením otázky byl průzkum veřejného mínění provedený pro Národní ligu za právo na potrat.
"Rozhodnutí, zda provést potrat nebo ne, je na pacientce, která s tím souhlasí, a měl by ho provádět lékař s příslušnou licencí a v souladu s dobrou lékařskou praxí."
Výsledek? Nepřekvapuje, že více než 90% souhlasilo. (Market Opinion Research, 1981, Bailey and Deardourff)
Všimněte si "práva ženy na rozhodnutí", toho, že je "pacientkou" "lékaře s příslušnou licencí", který užívá "dobré lékařské praxe". Koho by to nenutilo k tomu, aby souhlasil?

Stejná otázka formulovaná pomocí různých slov může přinést velmi rozdílné výsledky
Následující otázky byly položeny ve stejné době stejným lidem:

• "Domníváte se, že by měl být schválen dodatek k ústavě, který by zakazoval potraty, nebo by takový dodatek neměl existovat?"
  Výsledky: Ano 29%, ne 67%.
  

• Jste přesvědčen(a), že by měl být schválen dodatek k ústavě, který by chránil život nenarozených dětí, nebo by takový dodatek neměl existovat?
  Výsledky: Měl 50%, neměl 34%.
  

(New York Times/CBS News Poll, New York Times, 18.8.1980, str. 1)

Další příklad dvou otázek, které dostali titíž lidé v tomtéž průzkumu veřejného mínění.

• Všeobecně vzato, domníváte se, že by žena měla mít právo rozhodnout se pro potrat?
  Ano 67%, ne 29%.
  

• Všeobecně vzato, domníváte se, že by život nenarozených dětí měl být chráněn?
  Ano 69%, ne l9%.
  

Všimněte si toho, že 67% těchto respondentů odpovědělo "ano" na obě otázky. (National Werthim Poll, říjen 1989)
Nyní si přečtěte následující otázky, rovněž položené těmže lidem v tomtéž průzkumu veřejného mínění.

• Byl(a) byste pro nebo proti ústavnímu dodatku, který by zaručoval právo ženy na potrat?
  Pro 53%, proti 41%, neví 6%.
  

• Byl(a) byste pro nebo proti ústavnímu dodatku, který by zaručoval, aby se žena mohla rozhodnout pro potrat?
  Pro 63%, proti 32%, neví 3%.
  

Všimněte si toho, že pouhé doplnění slov "mohla se rozhodnout" zvýšil počet hlasů pro o 10 %. (Boston Globe Poll, 17.12.1989)

Komu jsou otázky pokládány?
Jiné odpovědi získáte od čtenářů časopisu Ms. (časopis pro ženy) než od čtenářů St. Anthony's Messenger (náboženský časopis), to je zřejmé. Méně zřejmé už je, že skutečně profesionálně provedený průzkum veřejného mínění se musí tázat lidí představujících křížový řez společností, aby byl přesný.

Co lidé, kterým jsou otázky kladeny, o celém problému vůbec vědí?
Některé otázky znějí, zda dotazovaný souhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu USA o potratu, přičemž ve skutečnosti jen málo lidí má skutečně přesné ponětí o tom, co toto rozhodnutí vlastně uzákonilo. Totéž platí 0 otázce dodatku k ústavě. Co vědí respondenti o tomto dodatku? Ani netuší, o jaký dodatek vůbec jde.

Jsou otázky přesné, pokud jde o fakta?
Často užívaná otázka konstatuje: "Nejvyšší soud legalizoval potrat v prvních třech měsících těhotenství. Souhlasíte s tím?" Jak naši čtenáři vědí, je toto tvrzení jasně nepravdivé, ale přesto se léta používá.
V následujících otázkách faktická chyba v tom, že jde o potrat v prvních třech měsících těhotenství, znehodnocuje výsledky, ale také si všimněte jemného rozdílu v použitých slovech, což přineslo různé výsledky.

1. "Nejvyšší soud USA rozhodl, že žena může jít k lékaři, aby ukončil její těhotenství, kdykoliv v prvních třech měsících těhotenství. Souhlasíte s tímto rozhodnutím?"
   Výsledky: Ano 47%, ne 44%. (Průzkum Gallupova ústavu v březnu 1974, The Gallup Opinion Index, Report 106, duben 1974)
   

2. "Nejvyšší soud USA rozhodl, že žena může jít na potrat kdykoliv v prvních třech měsících těhotenství. Souhlasíte s tímto rozhodnutím?
   Výsledky: Ano 43%, ne 54%. (Sindlinger> "Special Hitchhiker on Abortion", pro National Review, květen 1974)
   

Rozdílné výsledky způsobila záměna slov "jít na potrat" místo "ukončit těhotenství". Jak velký by byl rozdíl, kdyby se místo "lékař" řeklo " potratář", kdyby byl uveden správný údaj "devět měsíců" namísto nesprávných tří měsíců, nebo kdyby se řeklo "zabít své vyvíjející se dítě"?
V průzkumech veřejného mínění v roce 1984 před referendem v Coloradu týkajícím se financování potratů, použití slov "dolary z vašich daní" namísto "veřejných fondů" zvýšilo počet těch, kdo s takovým financováním nesouhlasili, o 9%.

Obsahují průzkumy veřejného mínění výjimku při ohrožení života matky?
Průzkum listu New York Times a společnosti CBS položil stejnou otázku s touto výjimkou a bez ní a zjistil výsledek rozdílný o 15%.

• "Existuje návrh dodatku k ústavě, kterým by všechny potraty byly ilegální."
  Výsledky: Pro 28%, proti 63%, neví nebo neodpovědělo 9%.
  

• "Existuje jiný návrh dodatku k ústavě, který by povolil potrat jen pro záchranu života matky. Všechny ostatní potraty by byly ilegální."
  Výsledky: Pro 43%, proti 48%, neví nebo neodpovědělo 9%.
  

(New York Times, 14.10.1984, str. E3)

Týkají se otázky více témat?
Směšují otázky potrat a antikoncepci? Respondent může docela dobře souhlasit s jedním a odmítá druhé. Je otázka uvedena v kontextu s dalšími ožehavými otázkami? Nebo stojí sama, takže na ni lze odpovědět jen pro ni samu?

Můžete uvést příklad přesného průzkumu veřejného mínění?
Byl by to jeden průzkum provedený v Ohiu jednou profesionální organizací, která se dotazovala reprezentativního vzorku všech vrstev společnosti a ptala se:
"V současné době může jít žena na potrat z jakéhokoliv důvodu po celých devět měsíců těhotenství. Byl navržen dodatek k ústavě USA, který by změnil zákon tak, aby chránil právo na život nenarozených dětí. Podle tohoto dodatku by potrat nebyl povolen nikdy a z žádných důvodů, kromě pro záchranu života matky. Byl(a) byste pro nebo proti tomuto dodatku?"
Výsledky: Pro 47.1%, proti 44.3%.
Mimochodem, podrobný rozbor ukázal, že mezi těmi, kdo byli pro dodatek, bylo více žen než mužů, více černochů než bělochů, více mladých a starších než lidí středního věku.

A co srovnávání?
Když se hledá jen rozdíl v procentech, může být velmi užitečný průzkum jen s velmi jednoduchou otázkou. Například před sjezdem Demokratické strany v roce 1984, který zaujal silnou propotratovou pozici, byl proveden průzkum veřejného mínění, který porovnal názory demokratických delegátů s názory reprezentativního vzorku voličů Demokratické strany. Otázka zněla:
"Měl by existovat ústavní dodatek stavící potrat mimo zákon?"
Tato otázka byla z mnoha hledisek problematická. Kde jsou například podrobnosti o dodatku? "Stavící mimo zákon" rovněž vychyluje odpovědi ve směru pro potrat. (Kdo by chtěl stavět věci mimo zákon? Je z toho cítit trestání; znamenalo by to posílat ženy do vězení apod.?) I tak nám však odpovědi něco řeknou.
Výsledky: delegáti z 9% pro, demokraté celostátně 46% pro.
Je tedy jasné, že delegáti nereflektují myšlení lidí, které by měli zastupovat.

A co lidé uprostřed?
"Lidé, kteří jsou mezi extrémy souhlasu a nesouhlasu nebo nejsou rozhodnuti, představují polovinu až dvě třetiny veřejnosti." (J. Blake & J. Del Pinal: "Negativism, Equivocation, and Wobby Assent: Public 'Support' for the Prochoice Platform on Abortion", Demography, sv. 18, U. 3, srpen 1981, str. 312)
Blake (který osobně je pro potrat) zkoumal tuto střední skupinu a zjistil, že podpora úplného rozsahu rozhodnutí v případu Roe vs. Wade je řídká. "Dokonce i mezi respondenty, kteří v jedné otázce souhlasili s potratem z jakéhokoliv důvodu", když byli požádáni o upřesnění, 26% nesouhlasilo se třemi věcmi: "s financováním potratů z veřejných zdrojů, s potratem bez souhlasu manžela a s potratem po třetím měsíci těhotenství". Dalších 29% nesouhlasilo se dvěma z těchto tří podmínek a 27% s jednou z nich, přičemž jen 18 schvalovalo všechny tři. "Vysoce nepopulární" byl rovněž potrat bez souhlasu rodičů u mladistvých. (Blake, tamtéž)
"Fakt, že vysoké procento respondentů, jak bylo zjištěno, schvaluje alespoň jeden důvod pro legalizaci potratu, zjevně nepředstavuje příliš velkou veřejnou podporu. Lidé, kteří pochybují, kteří se snaží dopodrobna vymezit ospravedlnění pro potrat, jsou ve svých názorech na legalizaci potratu zjevně spíše proti než pro. Ve skutečnosti lze říci, že tito respondenti jsou "nedaleko negativního postoje (tj. proti potratu)." (Blake, tamtéž)

Neexistuje nějaký legitimní způsob, jak zjistit veřejné mínění o potratu?
Existuje. Otázka by měla prostě znít, z jakých důvodů by měl být potrat povolený (neboli legální). Několik velkých sdělovacích prostředků, které jsou pro potraty, provedlo tento průzkum zhruba ve stejné době a výsledky byly téměř identické.

Kombinovaný průzkum veřejného mínění o souhlasu s potratem

Život/zdraví matky Znásilnění/incest Postižení plodu Ekonomické důvody Příliš mnoho dětí v rodině Citové napětí Dokončení studií Svobodná matka Jako metoda regulace porodnosti Volba pohlaví dítěte

90% 75% 65% 40% 40% 35% 28% 25% 16% 2%

Povšimněte si, že z důvodů, které schvaluje většina, se provádí jen asi 12% všech potratů, zatímco ty, s nimiž většina nesouhlasí, představují více než 98% všech provedených potratů. (Boston Globe 31.3.1989, New York Times 22.1.1989, Los Angeles Times, 19.3.1989, Newsweek 24.4.1989)

Je otázka příliš všeobecná?
"Máte dojem, že by potrat měl být a) legální za všech okolností, b) jen za některých okolností nebo c) nelegální za všech okolností?" (Otázka Gallupova ústavu kladená celostátně, každoročně od roku 1975)
Když se čte pozorně a když se nad ní přemýšlí, pak jediní lidé ve skupině c) budou ti, kdo nepřipouštějí potrat ani pro zabránění smrti matky, a jediní ve skupině a) budou lidé, kteří schvalují i potraty jako metodu volby pohlaví dítěte ve třetím trimestru těhotenství.

A když se otázka ptá na podrobnosti?
Široce položená, všeobecná otázka je často k ničemu (jak dokazují dvě níže uvedené), když se zkoumají určité podrobnosti.

1. "Jak jste možná slyšeli, v posledních letech celá řada států liberalizovala své potratové zákony. Do jaké míry souhlasíte nebo nesouhlasíte s tímto tvrzením týkajícím se potratu: Rozhodnutí jít na potrat by měla učinit výhradně žena se svým lékařem?"
   Výsledky: Souhlasí 64%, nesouhlasí 31%. (Zadáno Plánovaným rodičovstvím, položeno v Gallupově průzkumu, The Gallup Opinion Index, Report 87, září)
   

2. "Myslíte si, že by žena měla mít zákonné právo jít na potrat bez souhlasu svého manžela?"
   Výsledky: Ano 24%, ne 67%. (Zadáno Blakem a položeno o dva měsíce později než 1. otázka výše - 1973).
   

Povšimněte si rovněž úlisnosti první otázky: "učinit výhradně žena se svým lékařem." To zaručuje odpověď pro potrat.

Existují i jiné průzkumy, které vyznívají opačně?
Ano.
"Předpokládejme, že máte patnáctiletou svobodnou dceru, která vám oznámí, že otěhotněla. Radil(a) byste jí, aby šla na potrat?"
Ne 66%, ano 23%, jiná odpověď 11%. (Průzkum listu Washington Post a společnosti ABC News, 1981)
"Myslíte si, že by žena měla mít zákonné právo jít na potrat bez souhlasu manžela?"
Ne 67%, ano 24%, jiná odpověď 9%. (Judith Blake: "Elective Abortion and Our Reluctant Citzenry", 1973)

Kdyby odborová ústředna AFL-CIO zaujala postoj k potratům, byl by souhlasný nebo odmítavý?

A co postižení?
Celostátní průzkum veřejného mínění položil všeobecnou otázku: "Jaký je váš názor na potrat všeobecně? Obecně vzato, jste pro legální potrat nebo proti němu?"

Pro Proti Neví

... ... ...

36% 52% 12%

Potom specifická podmínka: "Předpokládejme manžele, kteří čekají dítě a z lékařských vyšetření se dozvědí, že se jim narodí dítě s těžkým mentálním (otázka č. 2 fyzickým) postižením.

Za jakých podmínek se domníváte, že je ospravedlnitelný potrat?"

Postižení	Mentální	Fyzické
Téměř vždy V některých případech Nikdy Neví	23% 36% 33% 8%	15% 38% 39% 8%

(Media General/AP, proveden v lednu 1987, Richmond News Leader, 27.4.1987)

Až na několik pozoruhodných výjimek je zdrcující většina pro potrat.

Toto je jistě názor, který sdílí hnutí Pro život v celém západním světě. Každý příslušník hnutí Právo na život může libovolně dlouho citovat čelné příklady propotratových jednostranností, počínaje zveřejňováním pečlivě vybraných faktů přes překrucování zpráv až po vyložené dezinformace.

Můžete uvést příklady?
Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA legalizovalo potrat až do okamžiku narození. Téměř o dvacet let později bylo v denních sdělovacích prostředcích stále ještě obvyklé slyšet nebo číst, že potrat je legální jen v prvních třech měsících těhotenství, nebo že je legální jen v době, kdy dítě není životaschopné, což způsobuje jasný dojem, že po této době je potrat ilegální.
O nás říkají, že jsme "proti potratu" (negativní označení), zatímco oni jsou "pro svobodnou volbu" (pozitivní označení).
Velké akce hnutí Pro život, jako jsou manifestace, pochody a demonstrace atd., se ignorují nebo silně podceňují, pokud jde o velikost. Tucet demonstrantů "pro svobodnou volbu" však dostane v televizi nebo v tisku stejně a často i mnohem více prostoru než i desítky tisíc aktivistů Pro život.
Protipotratoví "fanatici" se dávají do kontrastu se zastánci potratů, kteří jsou "hluboce angažovaní".
Je v pořádku, když se ti, kdo jsou proti potratu, označují za katolíky, letniční, fundamentalisty nebo pravicové extremisty. Ale slyšel někdy někdo, že by byl zastánce potratů nazván židem, ateistou nebo homosexuálem či lesbičkou, pokud tam takoví byli?

Platilo to vždy?
Samozřejmě ne. Kromě náboženských sdělovacích prostředků je i několik málo novinářů, deníků a osobností v rozhlase a televizi, které se snaží o poctivost nebo jsou otevřeně pro život. Háček je v tom, že je jich jen velmi malé procento, a tak tomu je ve všech zemích.

Máte nějaké podklady?
Byly provedeny určité průzkumy hodnotových žebříčků a přesvědčení žurnalistů a jiných pracovníků ve vedoucích pozicích. Connecticutská společnost pro vzájemné životní pojištění provedla rozsáhlý průzkum veřejnosti ve Spojených státech a porovnala jejich hodnoty s hodnotami vedoucích pracovníků včetně představitelů sdělovacích prostředků.

VEŘEJNOST
"Která z následujících věcí je podle vás morálně špatná?"

Nejzajímavějším faktem, který studie odhalila, bylo srovnání vedoucích pracovníků v různých skupinách s míněním veřejnosti.

"Je potrat morálně špatný nebo to není problém morálky?"

	Morálně špatný	Není problém morálky
Veřejnost	65 %	35 %
Vedoucí pracovníci - všeobecně	36 %	64 %
Náboženství	74 %	26 %
Podnikání	42 %	58 %
Armáda	40 %	60 %
Sdělovací prostředky	35 %	65 %
Dobrovolná sdružení	33 %	67 %
Státní správa	29 %	71 %
Školství	26 %	74 %
Právo a soudnictví	25 %	75 %
Věda	25 %	75 %

("The Impact of Belief, Conn. Mutual Life Report on American Values in the '8Os")

Další podrobnější zpráva byla založena na "hodinových rozhovorech s 240 novináři a rozhlasovými a televizními pracovníky z nejvlivnějších sdělovacích prostředků včetně New York Times, Washington Post, Wall St. Journal, Time Magazine, Newsweek, U. S. News and World Report, CBS, NBC, ABC, PBS atd."
Jedním ze závěrů bylo, že více než 90 % řeklo, že žena má právo zvolit si potrat.
40 % mělo pocit, že cizoložství je špatné, ale jen 15 % o tom hylo pevně přesvědčeno, a 76 % schvalovalo soužití s partncram opačného pohlaví bez sňatku.
Pokud se náboženství týče, 50 % popřelo vztah k jakémukoliv vyznání. 23 % bylo vychováno v židovství, ale jen 14 % v daném okamžiku judaismus praktikovalo. Jenom jeden z pěti se považoval za protestanta a jeden z osmi za katolíka. Celkově však pouze 8 % chodilo každý týden do kostela či synagogy a 86 % zřídka nebo nikdy.
Většina z nich byli muži, bílí, s vysokoškolským vzděláním a vyšším příjmem. Většina z nich volila McGoverna a Cartera proti Nixonovi a Fordovi. Byli zastánci sociálního zabezpečení, přerozdělování národního důchodu, silně pro ochranu životního prostředí a proti rasové segregaci. Pět až osm procent souhlasilo s tím, aby homosexuálové učili ve státních školách atd. (J. Carmody: "The TV Column", Washington Post, 2.2.1983)

Sdílí průměrný novinář jednostranné liberální zaměření "elity" sdělovacích prostředků?
Ano. V roce 1985 se list Los Angeles Times dotazoval tří tisíc obyčejných občanů a 3165 průměrnějších novinářů a vydavatelů z celé země. Byla patrná stejná jednostrannost u těch, kdo byli pro:

	Občané	Novináři
Modlitbu ve školách	74 %	25 %
Trest smrti za vraždy	75 %	47 %
Povolení potratu	51 %	82 %
Rovnoprávnost homosexuálů v přístupu k zaměstnání	56 %	89 %
Přísnější kontrolu ručních zbraní	50 %	78 %
Hospodářské sankce proti JAR	31 %	62 %
Reaganovu politiku zaměstnanosti	57 %	30 %

(R. Irvine: "Charting Media Attitudes", Washington Times, 9.9.1985)

A co studenti žurnalistiky?
V průzkumu 28 kandidátů doktorátu na fakultě žurnalistiky Kolumbijské univerzity byly jasně patrné levicové akcenty, přičemž obrovskou podporu měla ženská práva. Pro ilustraci jedna z dalších otázek: ve volbách roku 1980 4 % volila Reagana, 59 % Cartera a 29 % Andersona. ("Accuracy in Media Review", Dec. 82 reporting on Dec. 82, Washington Journalism Review)

A1e je tento hodnotový systém patrný na jejich práci?
Ne u všech, ale u některých velmi jasně. S tak silnými názory i nejzanícenější odborník bude velmi často prokazovat svou jednostrannost.

Existuje řešení?
Ano! Prozatím berte všechno, co čtete, se zdravým skepticismem.
Pro budoucnost prosme mládež našeho hnutí Pro život, aby se věnovala žurnalistice.

A co umělci, kteří rovněž vytvářejí veřejné mínění?
Studie 704 Špičkových Hollywoodských tvůrců televiznich pořadů, z nichž každý byl jedním z autorů dvou nebo více seriálů uváděných v nejsledovanějším čase, uvedla, že 97 % bylo pro potrat. Rovněž dvě třetiny řekly, že televize by měla být jedním z hlavních činitelů usilí o sociální reformu. Stejně jako u vedoucích pracovníku sdělovacích prostředků, i oni byli dobře placeni (dvě třetiny měly více než 200 tisíc dolarů ročně), bílí, obyvatelé měst, muži, většina žila v Kalifornii nebo na Severovýchodě, a jen 7 % chodilo alespoň jednou měsíčně do kostela. (L. a R. Lichter, S. Rothman, "Hollywood and America, The Odd Couple", Public Opinion 5, prosinec - leden 1983, str. 54-58)
Zkoumáním názorů 149 spisovatelů, producentů a režisérů z 50 největších filmových společností (1965-83) se ukázalo, že 96 % z nich je pro potrat, přičemž pro ně platily podobné charakteristiky, jaké byly uvedeny výše. (S. Rothman a R. Lichter, "What Are Moviemakers Made of Public Opinion 6, prosinec - leden 1984, str. 14-18)

Oddíl I: Spojené státy ani kterýkoliv z jejich států nebudou popírat ani omezovat rovnost práv před zákonem na základě pohlaví.
Oddíl II: Kongres bude zmocněn uvést vhodnou legislativou tento článek v platnost.
Oddíl III: Tento dodatek vstoupil v platnost dva roky po datu ratifikace.

Kdy byl původně schválen?
   22. března 1972 oběma sněmovnami Kongresu. Během dvou měsíců jej ratifikovalo 13 států USA, za devět měsíců 22 států, za rok 30 států. Pak se karta obrátila. V následujících šesti letech jej ratifikovalo dalších 5 států, ale pět ratifikaci odvolalo, takže výsledný počet byl 30 států z 38, kterých bylo třeba, aby rozhodnutí vstoupilo v platnost.

Prošel Kongresem bez názorových střetů?
   Právě naopak. Navrhována byla celá řada dodatků. Zamítnutí každého z nich mělo dlouhodobý význam.
   Při rozpravě v Senátu USA byla tato série dodatků připomínána, aby se určilo, zda výsledný dodatek budou musel vyložit soudci Nejvyššího soudu, aby nedocházelo k nejasnostem. Například:

• Ženy nemusí k odvodu. Dodatek 1065: "Tento článek však neruší platnost žádného zákona USA nebo jednotlivých států, který vylučuje ženy z povinné vojenské služby." Byl zamítnut.
  

• Ženy nesmí být poslány do boje. Dodatek 1066: "Tento článek však neruší platnost žádného zákona USA nebo jednotlivých států, který vylučuje ženy ze služby v bojových jednotkách ozbrojených sil." Byl zamítnut.
  

• Ženy, manželky a matky neztratí určitá privilegia, která vždy potřebovaly. Dodatek 1067: "Tento článek však neruší žádný zákon USA nebo jednotlivých států, jehož smyslem je ochrana nebo zproštění povinností pro ženy." A dodatek 1068: "Tento článek však neruší platnost žádného zákona USA nebo jednotlivých států, jehož smyslem je ochrana nebo zproštění povinností pro manželky, matky a vdovy." Oba byly zamítnuty.
  

• Ženy by neměly ztratit nárok na výživně. Dodatek 1069: "Tento článek však neruší platnost žádného zákona USA nebo jednotlivých států, který ukládá otcům povinnost dbát o materiální podporu jejich dětí." Byl zamítnut.
  

• Školy, semináře, sportoviště, toalety apod. by měly být i nadále oddělené pro muže a pro ženy, veřejná zařízení by měla mít oddělené prostory pro muže a pro ženy. Dodatek 1070: "Tento článek však neruší platnost žádného zákona USA nebo jednotlivých států, který zajišťuje právo na soukromí pro muže a ženy, chlapce a dívky." Byl zamítnut.
  

• Homosexualita by neměla být národu vnucována jako rovnoprávná legální varianta k tradiční heterosexuální rodině, ve školství apod. Dodatek 1071: "Tento článek však neruší platnost žádného zákona USA nebo jednotlivých států, který prohlašuje sexuální delikty za trestné činy." Byl zamítnut.
  

Ale žádný ze zmíněných návrhů se nezmiňuje o potratu.
   To je pravda,s ale kdyby si měla být obě pohlaví naprosto rovna, pak práva, která má jedno pohlaví, by mělo mít i druhé.

1. Muž může mít pohlavní styk a neotěhotnět. Proto žena, když má sexuální styk (a otěhotní), by měla mít právo nebýt těhotná. Kdyby byla "donucena" zůstat těhotná, šlo by o sexuální diskriminaci.
   

2. Jestliže se z prostředků získaných daněmi hradí chirurgické zákroky vlastní mužskému pohlaví (např. operace prostaty), pak by se měly hradit i operace vlastní ženskému pohlaví (jako jsou potraty).
   

Byly další důležité argumenty?
   Byly, ale dva byly nesmírně důležité a stojí ze zmínku zde.
   Současný zákon o sociálním zabezpečení zvýhodňuje ženu v domácnosti z titulu toho, co vydělává její manžel. Kdyby platil dodatek o rovnoprávnosti žen, musela by rovněž platit sociální daň na základě hodnoty práce, kterou vykonává v domácnosti, aby později dostala důchod. Kdyby ženy v domácnosti musely platit tisíc nebo dva tisíce dolarů sociální daně ročně, mnoho nebo většina z nich by musela jít do zaměstnání.
   Další výrazný argument proti dodatku o rovnoprávnosti žen pronesl senátor Sam Erwin ze Severní Karolíny:
"Dodatek o rovnoprávnosti žen přenese široké vládní pravomoci, které byly v průběhu naší historie vždy vyhrazeny státům, z vlád států na vládu federální. Tím tento dodatek v zásadě zmaří účel Ústavy USA, jímž je 'vytvořit nezničitelnou unii nezničitelných států', a do značné míry zredukuje státy na bezvýznamné nuly na mapě našeho státu." (Senator Sam Erwin v projevu před Generálním shromážděním Severní Karolíny, 1.3.1977)

Proběhla nějaká referenda?
   V listopadu 1975 proběhla referenda na území států New York a New Jersey. Obě rozhodně odmítla dodatky o rovnoprávnosti žen navrhované v těchto státech. Další referenda (Wisconsin 1973, Florida a Nevada 1978 a Iowa 1980) dodatek rovněž zamítla. V listopadu 1984 byl navrhovaný dodatek o rovnoprávnosti žen poražen v referendu v Maine poměrem 65 ku 35, v listopadu 1986 k tomu došlo ve Vermontu.

Některé státy později odvolaly svou ratifikaci?
   Ano. Byla to Nebraska. Tennesee Kentucky, Idaho a Jižní Dakota. Legalita tohoto odvolání byla napadena, federální soud však došel k závěru, že odvolání je z právního hlediska v pořádku. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání k Nejvyššímu soudu USA, který jej odložil (rozhndnutí není nutné) a jeho hodnotu nijak nekomentoval, dokud neprošel časový limit pro ratifikaci.
   22. března 1979 vypršel sedmiletý časový limit pro ratifikaci. Kongres jej pak prodloužil o 30 měsíců. Byla zpochybněna ústavnost prodloužení prostou většinou hlasů, neboť pro původní odeslání dodatku k ratifikaci jednotlivým státům bylo třeba dvoutřetinové většiny. Navzdory prodloužení dodatek o rovnoprávnosti žen prošel v roce 1982, aniž by jej ratifikoval další stát.

Ale dodatek o rovnoprávnosti žen byl opět předložen.
   Ano. V lednu 1983 bylo stejné znění opět předloženo jak ve Sněmovně reprezentantů, tak v Senátu. Opět proběhly rozpravy.
   Prominentní navrhovatel zmrtvýchvstalého dodatku senátor Paul Tsongas odpovídal senátorovi Orrinu Hatchovi na jeho dotaz: "Zakotvil by dodatek právo na potrat a financování z veřejných zdrojů do ústavy?" Odpověď senátora Tsongase: "O tom rozhodnou soudy." (Senát USA, Ústavní podvýbor, Právní výbor Senátu, 26.5.1983)
   Na další otázky na ženy v bojových jednotkách, soukromé školy, výhody pro veterány, pojištění, homosexualitu atd, obdržel senátor Hatch stejnou odpověď. To dramaticky a zcela nepochybně odhalilo, že dodatek o rovnoprávnosti žen by znamenal naprosto cokoliv podle interpretace Nejvyššího soudu, což je stěží povzbudivé pro každého, kdo hájí tradiční hodnoty. (tamtéž, Hatch - Tsongas)

Mezitím některé státy včlenily znění dodatku o rovnoprávnosti žen do svých ústav?
   Ano, a to s sebou přineslo nový vývoj.
   Havaj. V lednu 1978 požádalo havajské Právo na život státní soud, aby zastavil financování potratů na žádost. Intervenovali dva potratáři a Americká unie pro občanské svobody. Argumentovali tím, že dodatek o rovnoprávnosti žen opravňuje použití peněz z daní k placení potratů na žádost. Soudce nařídil, aby potraty byly financovány ze státních peněz, ale prohlásil, že nerozhodl na základě dodatku o rovnoprávnosti žen a otázky potratu něm. (Havajské Právo na živo1 vs Chang, 1978)
   Massachusetts. Massachusettská unie pro občanské svobody požádala Nejvyšší soud státu, aby rozhodl, že "tím, že nařízení směřující proti financování potratů vybírá speciální léčbu a v zásadě zamezuje hrazení operace, která se provádí jen na ženách, přičemž bez srovnatelných omezení zahrnuje širokou škálu jiných operací, včetně těch, které se provádějí jen na mužích, diskriminuje na základě pohlaví, a tím porušuje massachusetský dodatek o rovnoprávnosti žen". Soudci rozhodli, že potraty na žádost se musejí hradit z prostředků z daní, aniž by komentovali platnost uvedené argumentace. (Moe vs. King, 8.9.1980)
   Wisconsin. Generální shromáždění tohoto státu schválilo v roce 1982 dodatek o rovnoprávnosti žen, ale s preambulí, která prohlašuje, že "tento dodatek v žádném směru neomezuje pravomoc zákonodárce vydávat zákony zakazující, omezující nebo povolujicí potraty".
   Aby byl dodatek k ústavě schválen, musí návrh projít Generálním shromážděním na dvou po sobě následujících zasedáních před hlasováním v referendu. Propotratové skupiny se probudily, vyvinuly silný lobbying a zabily celý dodatek při druhém zasedání, protože nemohly dosáhnout vynechání klauzule neutralizující otázku potratu, kterou nazvali "pochybnou řečí proti občanským svobodám".
   Pennsylvánie. Soud republiky Pennsylvánie v březnu 1984 rozhodl, že pennsylvánský dodatek o rovnoprávnosti žen vyžaduje financování potratů na žádost z fondů na veřejné zdravotnictví. Zákon tohoto státu předtím použití daňových prostředků na potraty na požádání zakazoval. Plánované rodičovství, Americká unie pro občanské svobody a Ženský zákonný projekt argumentovaly tím, že je to "sexuální diskriminace" a porušení pennsylvánského dodatku o rovnoprávnosti žen. Soud prohlásil, že dodatek "je sám v sobě a o sobě vhodný a dostatečný, aby zrušil jiná nařízení tam, kde tato nařízení neoprávněně diskriminují ženy, pokud jde o fyzickou podmínku jedinečně ženskou". (Fischer vs. Dept of Public Welfare, Commonwealth of PA, 9.3.1984)
   Toto rozhodnutí bylo zrušeno voleným státním Nejvyšším soudem.
   Connecticut. Jeho program veřejného zdravotnictví dříve platil pouze potraty pro záchranu života matky, při znásilnění a incestu. V dubnu 1987 Nejvyšší soud rozhodl, že to je neústavní vzhledem k dodatku o rovnoprávnosti žen v tomto státě.
   "Protože jedině žena může otěhotnět, diskriminace v případě těhotenství tím, že by se nefinancoval potrat,... by byla sexuálně orientovanou diskriminací."

Jakou pozici zaujalo Právo na život?
   Na počátku sedmdesátých let Národní rada hnutí Právo na život nezaujala pevný postoj. Všichni členové byli pro rovnoprávnost žen a souvislost s potratem nebyla zcela jasná. Jak míjely roky a důkazy souvislosti mezi dodatkem o rovnoprávnosti žen a potratem se hromadily, zaujala Rada (která se skládá z volených zástupců každé z 50 organizací Práva na život v jednotlivých státech) postoj opozice, ledaže by dodatek obsahoval formulaci, která by neutralizovala otázku potratu.
   Konečný důkaz k důkazům výše uvedeným jsme získali, když jsme si uvědomili, co způsobí pojmy "přísné skrutinium" a "jedinečná fyzická charakteristika". Objasnil to Nejvyšší soud USA.

Přísné skrutinium?
   Toto bylo neobyčejně důležité. V roce 1977 a 1980 rozhodoval Nejvysší soud USA o ústavnosti Hydeova dodatku. Dospěl k závěru, že zákony zakazující použití zdrojů získaných daněmi na potraty jsou v souladu s ústavou. Soud jasně konstatoval, že tomu tak je proto, že tyto zákony nejsou založeny na "klasifikaci podezření", a proto nezakládají "přísně skrutinium" soudem. (Maher vs. Roe, Nejvyšší soud USA, 432 US 464, 1977; Harris vs. McRae, Nejvyšší soud USA, 1980 at 23)
   Obhájci dodatku o rovnoprávnosti žen zdůrazňují, že hlavním zákonným důsledkem dodatku o rovnoprávnosti bude to, že se z pohlaví stane " klasifikace podezření v rámci ústavy."
   "Nejdůležitější "klasifikace podezření" v současnosti je rasa. Kdyby se s diskriminací na základě pohlaví zacházelo stejně jako s diskriminací na základě rasy, bylo by odmítnutí vlády hradit potraty totéž, jako by odmítla hradit lékařské zákroky, které se týkají příslušníků menšinových ras, např. léčba srpkovité anemie postihující pouze černochy." (H. Hyde, The ERA / Abortion Connection, svědectví před Ústavním podvýborem právního výboru amerického Senátu, 26.5.1983)
   V rozpravě ve Sněmovně reprezentantů řekl silně propotratový kongresman Don Edwards, že dodatek o rovnoprávnosti žen by znamenal toto "přísné skrutinium" v případě "klasifikace těhotenství". (Henrings, právní výbor Sněmovny reprezentantů USA, 9.11.1983)
   Stejně tak právní memorandum Kongresové služby pro výzkum v roce 1983 prohlásilo, že zavedení "přísného skrutinia" v případě klasifikace těhotenství dodatkem o rovnoprávnosti žen by znamenalo neplatnost všech omezení financování potratů z veřejných prostředků.

Jedinečná fyzická charakteristika?
   "Nejvyšší soud USA rovněž vytvořil paralelní právní doktrínu pod titulem VII Zákona o občanských právech, který zakazuje diskriminaci z důvodu pohlaví v zaměstnání. Zaměstnavatel porušuje titul VII, jestliže zachází se zaměstnancem "způsobem, který rozlišuje podle pohlaví osoby".
   "Kdyby platil dodatek o rovnoprávnosti žen, tato doktrína by se silou ústavy uplatňovala ve všech aspektech práva. Způsobila by neplatnost nejen omezení financování potratů, ale i každého dalšího zákona, který "diskriminuje" v případě této procedury "specifické pro ženské pohlaví".
   "To by například znamenalo neplatnost zákonů o námitce svědomí, které platí ve 44 státech a znemožňuje trestání zdravotnického personálu a institucí, jež se odmítají podílet na potratech. Doktrína by rovněž znamenala, že částky určené na podporu např. nábožensky motivovaných osvětových institucí, které usilují o to, aby v nich nemohly působit iniciativy podporující potrat, by nadále podléhaly daním."
   "Titul VII nevyžaduje, aby zaměstnavatelé poskytovali 'podporu' při potratu, prostě proto, že Kongres včlenil do titulu VII explicitní výjimku pro případ potratu. Stejné řešení by se mělo aplikovat i na dodatek o rovnoprávnosti žen." (D. Johnson: "Proof of Abortion - ERA Link Massive, Compelling", Natl. Cath. Reporter, 6. července 1984)
   Kdyby byl dodatek o rovnoprávnosti žen součástí ústavy, je jasné, že Hydeova restrikce a všechny její varianty by byly soudem prohlášeny za neústavní.

Který bojkot Práva na život je nejvýznamnější?
   Je to bojkot společnosti Upjohn Pharmaceutical Company z Kalamazoo v americkém státě Michigan. Je velice důležitý, možná srovnatelný pouze s bojkotem March of Dimes.

Proč právě Upjohn?
   Před deseti lety byla společnost Upjohn držitelem původních základních patentů na nově objevené lidské hormony, prostaglandiny, které byly velkým příslibem pro zlepšení zdraví člověka. Tehdy Upjohn věděl, že kromě jiného různé formy těchto hormonů mohou:

1. léčit astma,
   

2. léčit mnoho forem revmatismu a artritidy,
   

3. léčit vředy trávicího ústrojí,
   

4. způsobovat děložní kontrakce, a tak vyvolat potrat,
   

5. napravovat vrozené srdeční vady.
   

Jak působí?
   Prostaglandin vyvolává silné a trvalé děložní kontrakce (porodní stahy) v jakémkoliv stadiu těhotenství, která vedou k vaginálnímu porodu, ať je dítě jakkoliv velké. V raném těhotenství přípravek rovněž zabíjí dítě. Ve druhém trimestru se dítě někdy narodí živé - což je "komplikace".

Je přípravek bezpečný?
   Určitě ne pro dítě! Snad může být bezpečnější pro matku než alternativní potrat solným roztokem, ale nebezpečný je i tak.

Jak pracuje bojkot?
   Používají se létáčky, které upozorňují lidi, aby se zeptali svých lékařů a lékárníků, zda léky, které předepisují a prodávají, jsou výrobky firmy Upjohn. Jestliže jsou, žádají stejný druh léku od jiné firmy, protože nechtějí podporovat "obchodníky se smrtí". Text letáku viz dále.
   V roce 1985 firma Upjohn oznámila, že uzavírá výzkumnou jednotku pro prostaglandiny. V roce 1986 řekla, že neuvede na trh svůj nový čípek určený k samoobslužnému použití. V roce 1987 stáhla Prostin F2a z trhu.

Text létáku
Potrat
Upjohnova společnost - obchodník se smrtí
Kalamazoo, Michigan 49001
Upjohnova společnost je první farmaceutickou společností, která přešla od výroby léků zachraňujících životy na výrobu přípravku, který pouze ZABÍJÍ NEVINNÉ ČLOVÍČKY. Upjoha prodává dva druhy přípravku Prostin, který se ve velké míře používá pro vyvolání potratu. Firma Upjohn odmítla omezit jejich používání na účely, které nezpůsobují smrt. Proč ji podporovat? Požádejte svého lékaře a lékárníka o výrobky jiných firem.

Výrobek firmy Upjohn	Alternativy jiných firem
Cheracol Kaopectate Mycitracin Nuprin (Bristol Myers) - přináší velký zisk Pyroxate Sug Tab Unicaps Unicap M nebo T Žvýkací Unicap	Robitussin, Triaminic Pepto Bismo, Donnagel Neosporin Advil jiný studený lék Optilets M500 Dayalets, jednou denně Optilet M50 nebo 500 Žvýkací Vidaylin
Léky na předpis
Adeflor Adeflor M Cleocin Cleocin Topical Cortef/Medrol E-Mycin Halcion - přináší velký zisk Lincocin/Trobicin Loniten Micronase Motrin - přináší velký zisk Orinase/Tolinase Panmycin Prover Xanax - přináší velký zisk	Vidaylin F, Poly-Viflor Pramet FA, Stuartnatal jiné antibiotikum Ery Derm Aristocort, Decadron E.E.S./Ery Tab Restoril/Dalmane jiné antibiotikum jiné Bld. Press. Med. Diabeta Rufen, Advil dostupný lék téhož druhu Tetracyklin/Achromycin dostupný lék téhož druhu Valium, Tranxene

Vydalo Right to Life of Cincinnati, P.O.Box 24073, Cincinnati, OH 45224, USA

A co March of Dimes?
   Už je to více než deset let, co se všechny odbočky Práva na život v USA přihlásily k tomuto bojkotu, a přece je stále hodně lidí, kteří nejsou informováni a nechápou, oč jde.
   March of Dimes dělá hodně dobrého s více než 90 % svých dolarů. Ale jaksi na okraji toleruje "malou eugenickou Osvětim". Ať je dobro, které MOD pro naši společnost dělá, jak chce velké, toto zlo při konečném zvážení způsobuje mnohem větší škody.

Co MOD dělá?
   Byli první, kdo po celé zemi financoval a zakládal centra pro genetické testování. Popularizovali amniocentézu ve druhém trimestru. Ta se stala nástrojem vyhledávání a ničení a naučila národ, že "odpověď" nenarozenému postiženému dítěti je zabít je, než se narodí.

March of Dimes financuje potraty?
   To ne. Financují a provádějí vyhledávání a identifikaci vrozených vad a zaštiťují a neprotestují proti téměř nevyhnutelnému zabíjení (97-98 %), které následuje. Právo na život je opakovaně žádalo, aby zastavili provádění amniocentézy ve druhém trimestru (ne pozdějších, které prospívají matce i dítěti). Tento test má jediný účel: zjistit zdravotní stav dítěte. Neexistuje žádná nemoc dítěte zjistitelná ve druhém trimestru, která by se dala ve druhém trimestru také léčit.

Ale MOD mluví o dvou nemocech, které se léčit dají!
   Obě, o nichž mluví, jak methylmalonická acidémie, tak nedostatek biotinu, se dají odhalit ve druhém trimestru. Ani jednu z nich však nelze léčit dříve než ve třetím trimestru. Testování ve druhém trimestru není nutné - ledaže chcete dítě zabít dříve, než moc vyroste.

MOD argumentuje tím, že když objeví "normální" děti, zachrání často ty, které by jinak byly potraceny.
   Anologií by bylo testovací středisko při koncentračním táboře v Osvětimi, kam by se brali lidé podezřelí, že jsou Židé. O některých by se zjistilo, že jsou "normální" árijci, a jejich život by byl ušetřen. Samozřejmě, že Židé by byli posláni do plynu. Přispěli byste svými penězi na takové testovací středisko?

Proto bojkot?
   Ano. Právo na život navrhuje, aby všichni lidé, kteří jsou pro život, zastavili své příspěvky MOD, dokud nepřestane být součástí procesu eugenické selekce.

Také jste bojkotovali kosmetickou firmu Avon?
   Ano, a úspěšně. Dávali peníze několika radikálním feministickým skupinám, které podporovaly potrat. Přestali a Právo na život bojkot odvolalo.

A co Procter & Gamble a Kellog?
   Obě společnosti dávaly prostředky Plánovanému rodičovství. Obě přestaly. Oběma jsme poděkovali a opět kupujeme jejich výrobky.

   Když je nemohou dát uzavřít, tak je chtějí spálit.

   Když posloucháte činitele Plánovaného rodičovství, potratového zbohatlíka Williama Bairda nebo vlastníky potratových komor, nabudete dojmu, že toto je nedbale skrývaná politika Práva na život.

A není to tak?
   Absolutně ne. Neexistuje ani jeden případ žhářství nebo jiného násilí proti některé potratové komoře, o němž by se dokázalo, že jej naplánovala nebo provedla skupina Práva na život.

Nikdy, ani jeden?
   Ne, ani jeden. Je to pozoruhodné, když si uvědomíme, že existují doslova milióny pohoršených občanů, kteří si připadají zklamaní a bezmocní tváří v tvář všemocně federální justici.

Zakladatelé naší země ve válce proti Anglii, naši pohraničníci ve válce s Mexikem - ti vzali věci do svých rukou. Proč ne vy.?
   Protože jsme mírumilovní lidé a násilí neuznáváme. Bylo už někdy nespravedlivé násilí a útisk zastaveno větším násilím? Podaří se nám změnit či zmírnit svedená a často zatvrzelá srdce zastánců potratů tím, že na jejich násilí odpovíme také násilím?

Kdo potom hází zápalné bomby?
   Jsme přesvědčeni, že v několika případech to byli sami vlastníci, kteří chtěli získat pojistné, když jim demonstrace obhájců života pokazily obchody.
   Jeden incident způsobil muž prohlášený za nesvéprávného. Další muž dostal záchvat šílenství v potratové komoře poté, co jeho manželka "zabila mé dítě". Další provedly "náboženské" skupiny (Armáda Boží).
   Dovedeme si také představit rodiče nezletilé dívky (o níž je ani ve snu nenapadlo, že by mohla být těhotná), kteří jsou najednou voláni na jednotku intenzívní péče v nemocnici, kde leží jejich dcera v kritickém stavu způsobeném komplikacemi po potratu - potratu, který byl v souladu se zákonem proveden bez jejich vědomí a souhlasu. Jejich milovaná dcerka, nyní na celý život zraněná fyzicky i citově! Nedovedete si představit otce, který slepě hledá pomstu proti tomu, kdo to způsobil?
   Tři útoky zápalnými bombami v Everettu ve státě Washington vedly k zatčení muže, který nebyl členem Práva na život. Další v Pensacole byly prokázány čtyřem mladým lidem, kteří byli motivováni náboženskými důvody.

Co byla Armáda Boží?
   Tři muži, kteří byli zatčeni, obviněni a posláni do vězení, řekli, že jméno si vymysleli a jsou jejími jedinými členy.

Právo na život nikdy nepoužívá násilí?
   Doufáme, že ne. Přijmout dvojí etiku obhájců potratů by znamenalo ji schvalovat.

A co lidé, kteří na těchto místech demonstrují?
   To jsou hrdinové a hrdinky. Věnují tomu svůj volný čas. Pochodují v dešti i sněhu. Trpí urážky a někdy i fyzické útoky od strážců, které si najímají vlastníci potratových komor, a přijímají je - to všechno v naději, že zachrání třeba jen jeden maličký život, v naději, že zabrání fyzickému i psychickému poškození třeba jen jedné ženy.

A zachraňují životy?
   Ano, a to je jejich odměna. Na místě poskytují poradenství a pokojně demonstrují. Když jejich linií prochází žena, která chce vstoupit, nabízejí jí literaturu a pomoc. Tichým hlasem jí říkají: "Prosím, nezabíjejte své dítě. Pomůžeme vám jakýmkoliv způsobem. Dovolíte nám to?"

Ale já jsem slyšel, že demonstranti ohrožují a někdy i fyzicky napadají ženy.
   Nikdy! Ve skutečnosti to dělá právě personál potratových komor. Na demonstranty za život se plive, strká se do nich, nadává se jim, hrozí se jim, posmívá se jim. Oni jen nastavují druhou tvář.
   Jediná nemoudrá věc, kterou občas slýcháme, je to, že demonstranti křičí. To není moudré a pravděpodobně to mnoho dětí nezachrání.

Ale tyto demonstrace mohou dělat zle ženám, které jsou už pevně rozhodnuté. Je to dobré?
   Kdyby tyto ženy byly skutečně dobře informovány o všech faktech týkajících se vývoje plodu, rizik spojených s umělým potratem a o všech alternativních řešeních, nebylo by nutno demonstrovat. Navíc ženě, která se rozhodla pro potrat a má přitom v srdci pokoj, by demonstranti, obrázky a pokusy o poradenství neměly vadit.

Vy si myslíte, že demonstranti poskytují ženám informace, které by jinde nezískaly?
   Ano. Dobrým příkladem je fakt, že tep srdce lze slyšet sedm nebo osm týdnů od početí v ultrazvukovém stetoskopu v ordinaci. Je to důležitá informace? Měla by ji těhotná matka znát?
   Ve skupině 327 žen na Univerzitě v Szegedu v Maďarsku bylo matkám žádajícím o potrat umožněno poslechnout si tep srdce plodu. Když ho slyšely, 16 % potrat odmítlo. (F. Sontag, Third Internatl. Congess of Psychosomatic Medicine, Ob & Gyn, London 1977)
   Zeptejte se kteréhokoliv potratáře, kteréhokoliv činitele Plánovaného rodičovství, proč nikdy neříkají ženám, že je zde nějaký tep srdce, a proč se nikdy neodvažují nechat je si jej poslechnout.

Jak se dá násilí zastavit?
   Nejrychlejší způsob by byl zastavit mnohem přísnější smrtící násilí, k němuž dochází uvnitř. Kdyby to se zastavilo, určitě by už nedocházelo k žádnému násilí vně. Dokud pokračuje násilí proti dětem, musíme říci, ačkoliv nás to velmi mrzí, že pochybujeme, že by bylo možné zastavit veškeré násilí proti potratovým komorám.

Místní
   Základní "buňkou" hnutí Právo na život jsou jeho místní odbočky. Mohou existovat ve městech, městečkách, okresech nebo místních částech velkých metropolí. Hnutí je pluralitní, tvoří jej nejrůznější lidé. Nemělo by se vázat na jednu určitou církev nebo politickou stranu. Jeho funkce je do velké míry osvětová, ale musí být aktivní i v politice. Rovněž by mělo sloužit jako svědectví veřejnosti při pochodech, demonstracích apod. V době před volbami by se měli jeho členové chopit i jiných zbraní a zapojit se do činnosti místního Výboru Práva na život pro politickou akci. Nejbližší odbočku Práva na život najdete v amerických telefonních seznamech pravděpodobně pod písmenem "R", neboť většina z nich se nazývá "Right to Life of..." - "Právo na život v...". Jestliže tam není, je možno napsat si o informace Národnímu Právu na život. Jestliže ve vašem městě odbočka Práva na život neexistuje, pomozte ji založit. Vaše prvotní zodpovědnost za osobní angažovanost i finační podporu je právě zde, v místní skupině, která pomáhá těhotným ženám.

Státní (americká Unie)
   Téměř ve všech státech existuje jedna centrální organizace Práva na život (několik málo států má koexistující podobné skupiny). Místní odbočky obvykle volí regionální delegáty, kteří tvoří radu státní organizace Práva na život. Obvykle sídlí v hlavním městě státu a její hlavní funkce je vykonávat vliv na státní legislativu a pomáhat při zakládání a podpoře místních odboček. Rovněž provádí osvětu, pořádá každoroční státní sjezd a dohlíží na nutné administrativní potřeby celostátní organizace. Její rada volí delegáta, který ji reprezentuje v radě Národního Práva na život.
   Měla by mít funkční vnitřní osvětovou nadaci a podobný vnitřní celostátní Výbor pro politickou akci.

Celonárodní (celoamerické) skupiny s jedním zájmem
   Ústřední celonárodní organizace, Národní výbor pro právo na život, vede rada, která má 54 členů, jednoho z každého státu Unie a hlavního města a tři další volené shromážděním všech členů. Národní organizaci tvoří 50 státních organizací Práva na život, které se skládají z více než 2 500 funkčních místních odboček na území Spojených států. Má centrální kancelář ve Washingtonu a tři satelitní kanceláře. Díky této struktuře její politika těsně odráží myšlení a přání aktivistů hnutí Pro život v celé zemi.
   Vydává Zpravodaj Národního Práva na život (National Right to Life News). Ve Washingtonu udržuje nejpočetnější personál, jehož úkolem je vykonávat vliv na zákonodárství v rámci našeho hnutí. Má celonárodní Výbor pro politickou akci. Její vnitřní svěřenecký fond a Nadace Horacia Storera mají osvětové poslání. Její sjezd je největší každoroční celonárodní setkání našeho hnutí. Má mnoho dalších oddělení pro službu hnutí. Adresa: National Right to Life Committee, 419 7th St., NW, Suite 500, Washington, DC, 20004, USA, tel. 202-626-8800.

Existují další organizace, které se zabývají rovněž jen tímto jedním problémem?
   Existují i další nezávislé skupiny, které nejsou součástí výše zmíněné hierarchicky uspořádané členské základny a které představují významný příspěvek pro hnutí Pro život. Některé z nich vydávají knihy či časopisy, jiné jsou osvětovými nadacemi, některé jsou spojeny s některou církví, jiné jsou politickými akčními skupinami. Jedna pracuje v oblasti právního výzkumu a právní ochrany. Některé sídlí ve Washingtonu a mají dlouhé seznamy korespondence, jiné mají sídlo v jiných městech. Několik z nich se zabývá jen jedním problémem, další sledují více cílů. Jsou to např.:
   Nadace Horacia R. Storera - podpůrná korporace Národního Práva na život, má působit v osvětě. Vydává celonárodní odborný časopis Otázky práva a medicíny (Issues in Law and Medicine), sponzoruje velké semináře, vydává knihy, působí v oblasti práva atd.
   Vysokoškoláci pro život a Mladí pro život jsou velmi důležité skupiny mládeže.
   Pochod pro život - jeho hlavní činností je pořádání každoročního velmi početného Pochodu pro život, který se koná vždy 22. ledna ve Washingtonu. Rovněž má ve Washingtonu jednoho lobbyistu.
   Výbor ad hoc na obranu života - platí lobbyistu ve Washingtonu a vydává časopis Lifeletter a čtvrtletník Human Life Review.
   Národní výbor za přijetí dodatku o lidském životě - hlavní důraz klade na politický nátlak (lobbying) směřující k přijetí ústavního dodatku o ochraně lidského života, proti financování potratů, a rovněž klade důraz na rozvoj sítě spolupracovníků. Jeho washingtonská kancelář koordinuje celonárodní Kongresové okrskové akční výbory (CDAC). Působí především mezi katolíky.
   Akce pro život - sídlí v Chicagu, podává zprávy o demonstracích, dává podněty k nim, stejně jako k dalším nenásilným přímým akcím před potratovými komorami.
   Americké oběti potratu - národní koordinační skupina, která sdružuje Otevřenou náruč, Ráchel, Ženy vykořisťované potratem a další skupiny.
   Feministky pro život - skupina přesvědčených feministek, které pevně věří ve stejná práva pro všechny ženy, narozené i nenarozené.

Profesní skupiny
   Největší je Americká akademie lékařské etiky, ale rovněž zde je Národní sdružení porodníků a gynekologů pro život, Pediatři pro život, Zdravotní sestry pro život, Světová federace lékařů respektujících lidský život, Vědci pro život, Lékaři pro život, Zaměstnanci veřejného zdravotnictví pro život, Farmaceuti pro život, Veterináři pro život a další.

Národní výbory pro politickou akci
   Výbor pro politickou akci Národního Práva na život. Největší výbor pro politickou akci. Pracuje s kandidáty ve všech státech, demokraty i republikány. Růst jeho režijních nákladů o méně než 5 % je daleko nejnižší ze všech výborů pro politickou akci Práva na život. Úzce spolupracuje se státními Výbory Práva na život pro politickou akci.
   Výbor za Kongres pro život. Je unikátní tím, že spíše než pouhým dáváním peněz kampaním a kandidátům působí jako plánovací a strategická skupina. Pracuje celonárodné a je velmi efektivní.
   Výbor hnutí Pro život pro politickou akci. Je to nejstarší výbor pro politickou akci. Má sklon k nezávislému hospodaření a působí celonárodně, ale ve velmi malém měřítku.
   Výbor pro politickou akci za Dodatek o lidském životě. V roce 1982 se silně koncentroval na jediný politický zápas. V současné době prakticky není funkční.

Právní ochrana
   Právní oddělení Národního Práva na život tvoří hlavní součást tohoto úsilí. Dalšími aktivními skupinami jsou Katolická liga za náboženská a občanská práva, Ruthefordův institut a Američané jednotně za život.
   Státní a místní skupiny Práva na život vesměs převzaly hlavní část odpovědnosti za právní akce v jednotlivých státech a místech.

Skupiny Pro život sledující více cí1ů
   Ženské skupiny: Eagle Forum, Angažované ženy Ameriky a mnoho dalších pokládá ochranu života za svoji vysokou prioritu.
   Konzervativní skupiny na ochranu rodiny: Americká liga za život pokládá ochranu života za prvotní problém. Vydává časopis All About Issues. Má rozsáhlý celonárodní seznam korespondence.
   Liberální politické skupiny. Aktivisté Pro život za přežití, Národní organizace demokratů pro život, Feministky pro život a Demokraté pro život.
   Konzervativní politické skupiny: Výbor za přežití svobodného Kongresu, Konzervativní rada, Nadace Dědictví, Republikánský výbor pro život a další.

Nábožensky motivované skupiny
   Tyto skupiny rostou a zvětšují se co do počtu. V poslední době nejčastěji zaznamenáváme spojené skupiny evangelických a fundamentalistických křestanů. Starší vůdčí organizací byli Rytíři Kolumbovi. Některé, jako je Morální většina, Americká katolická konference a Národní asociace evangeliků, jsou velmi početné a vlivné. Jedna menší skupina, Křesťanská akční rada, se přeorientovala z především lobbyistické přítomnosti ve Washingtonu na vytváčení velkého počtu středisek pro těhotné ženy v tísni v celých USA.

Plánované rodičovství
   Americká federace pro plánované rodičovství je jedním z 90 národních členů Mezinárodní federace pro plánované rodičovství se sídlem v Londýně. Asi dvě třetiny jejích financí tvoří prostředky z daní, místních, státních i federálních. Má pět regionálních kanceláří, 177 členských organizací v jednotlivých státech, 51 zařízení provádějících potraty a 729 místních klinik po celých USA. Celkový roční obrat se odhaduje na téměč půl miliardy dolarů. Své úsilí soustřeďuje na potrat, antikoncepci a sexuální výchovu.

Jaký je postoj Plánovaného rodičovství k potratu?
   V prvních letech své existence se Plánované rodičovství omezovalo na antikoncepci a zejména se stavělo proti potratu. Toto je citát z oficiálního materiálu Plánovaného rodičovství:
   "Je potrat metodou kontroly porodnosti?"
   "Určitě ne. Potrat zabíjí život dítěte, který již začal. Je nebezpečný pro váš život a zdraví. Může způsobit, že budete neplodná, až si budete přát dítě a nebudete moci je mít. Kontrola porodnosti pouze odkládá počátek života. (Planned Parenthood, srpen 1963 - možno získat na adrese Cincinnati Right to Life, P. O. Box 24073, Cinn., OH 45224, USA, cena 3 dolary plus poštovné)

Ale nyní Plánované rodičovství potraty provádí?
   Ano. Je to největší továrna na zabíjení nenarozených dětí v Americe. Ve svých 51 potratových centrech zabili v posledním roce, z něhož zatím máme zprávy, 111 189 dětí. (Planned Parenthood of America, 1989 Service Report, str 10)

Nesoustřeďuje se Plánované rodičovství především na antikoncepci?
   V dřívšjších letech kliniky Plánovaného rodičovství do značné míry poskytovaly rady a pomoc týkající se antikoncepce vdaným ženám, aby mohly odpovědněji plánovat rodinu. Proto si Plánované rodičovství získalo širokou podporu z mnoha oblastí naší společnosti.
   Tyto doby však již pominuly. Dnes jejich klientela sestává převážně z neprovdaných mladistvých. Poskytuje jim z lékařského hlediska nebezpečné drogy (hormonální tablety) a prostředky (nitroděložní tělíska) bez vědomí a souhlasu jejich rodičů. Je největším poskytovatelem potratů v Americe, opět i pro mladistvé bez vědomí a souhlasu rodičů. Agresívně propaguje sexuální výchovu, která spíše než by redukovala promiskuitu, předmanželský sex, mimomanželská těhotenství, potraty a pohlavní choroby, má efekt právě opačný. (J. Ford a M. Schwartz: "Birth Control for Teenagers: Diagram for Disaster", Linacre Quarterly, únor 1979, str. 71-811; A. Jurs: "Planned Parenthood Advocates Permissive Sex", Christianity Today, 2.9.1982)
   Ve svém pětiletém plánu otevřeně prohlásilo: Naším posláním je sloužit jako přední činitel sociální změny v našem národě na poli reprodukčního zdraví a blahohytu. (Planned Parenthood Federation of America, A Five Year Plan, 1976-1980, str. 5)

Ale všichni členové Plánovaného rodičovství nesouhlasí s potraty a nepodporují ty, kdo je provádějí.
   Někteří možná soukromě nesouhlasí, ale musí se chovat podle toho, co se vyžaduje pro členství v Plánovaném rodičovství a pro používání jeho jména. (Viz stanovy Plánovaného rodičovství: článek IX, odd. la, 1c, odd. 2b, odd. 3c a odd. 4a). Musí podporovat narodní federaci (odd. 4d). Pokud tak nečiní, může to vést k jejich vyloučení (odd.7).

Tomu je těžko uvěřit. Já jsem slyšel, že Plánované rodičovství je pro rodinu, pro život a pro děti.
   To tvrdí jejich placená reklama v televizi, ale jejich vlastní oficiální dokumenty, jejich představitelé a jejich činnost říkají pravý opak.
   V pětiletém plánu Plánovaného rodičovství z roku 1976 (viz odkaz výše) detailně vytyčili své cíle. Citujeme:

• Cíl č. 2: "Potvrzení a ochrana legitimity umělého potratu jako nutné pojistky při selhání antikoncepce a rozšíření bezpečných, důstojných služeb ženám, které o ně stojí."
  

• Účel: "Poskytovat vedení při provádění... potratu a sterilizace dostupné a plně přístupné pro všechny."
  

• Programový důraz č. 2: "Udržet potrat legální a dostupný všem" (str. 9).
  

Ještě stále zdůrazňují potraty?
   Od Pětiletého plánu uvedeného výše je agenda Plánovaného rodičovství ještě otevřeněji a militantněji pro potrat, jak načrtávají jejich nejnovější akční materiály. Např. v cíli č. 3 prohlašují, že Plánované rodičovství "zvýší počet členů Plánovaného rodičovství poskytujících raně ambulantní potratové služby".(Planned Parenthood of America: "Till Victory Is Won", 1982, 1984, str. 16)
   Zvýšit dostupnost a přístupnost vysoce kvalitní a cenově přijatelné reprodukční zdravotní péče (potratu)." (PPFA Five Year Plan 1986-1990, preambule)
   "Do konce tisíciletí... bude Plánované rodičovství pokračovat v poskytování nejen sexuální výchovy a antikoncepce, ale i potratu." (A. Moran, Exec. V. P. Planned Parenthood of New York City, New York Times, 27.12.1982)
   "(Plánované rodičovství není jen agenturou pro sociální a lékařské služby. Je součástí pře, součástí hnutí. Jeden z principů Plánovaného rodičovství říká, že reprodukční svoboda je nedělitelná. Buď ji máte, nebo ne. Mají ji buď všichni nebo nikdo." (Don Weintraub, V. P., for Int. Nat'l. Affairs, PPFA, Madison, 12.3.1985
   K 10. výročí rozhodnutí Nejvyššího soudu USA (22. ledna 1983) byla centrální tiskovou událostí debata, kterou uspořádal Národní tiskový klub ve Washingtonu a na kterou se dívalo nebo ji poslouchalo více než 100 miliónů lidí. K tomu, aby reprezentoval stranu pro život, byl vybrán jeden z autorů této knihy dr. J. C Willke, tehdy prezident Národního Práva na život. Stranu pro potrat reprezentovala paní Faye Wattletonová, prezidentka Plánovaného rodičovství. Oba představovali vedoucí síly na obou stranách tohoto národního boje. Magnetofonový záznam této diskuse je možno získat na adrese Cincinnati Right to Life, P. O. Box 24073, Cinn., OH 45224, cena l dolar plus poštovné.
   V dubnu 1978 Plánované rodičovství dalo do oběhu "bigotní balíček" kreslených grotesek vysmívajících se katolíkům. V jednom z comicsů byl nakreslený katolický biskup držící v jedné ruce kanystr s benzínem a v druhé ruce balíček zápalek. Titulek říkal: "Teď ztrácíme vliv na problém potratu... ale nemáme strach - přimějeme věřící, aby ty kliniky spálili." (Kopie těchto comicsů lze objednat za 1 dolar na adrese Friends for Life, 180 N. Michigan Ave., Chicago, IL 60601, USA)
   "Sdružení pro plánování rodiny by neměla používat fakt neexistence zákona nebo existence nepříznivého zákona jako omluvu pro nečinnost. Akce mimo zákon a dokonce i jeho porušování jsou součástí procesu stimulace změn... služeb pro regulaci plodnosti nebo specifických metod." (Čl. 106, str 28, IPPF, listopad 1983)
   Plánované rodičovství propagovalo propotratovou "knihu comicsů" určenou pro dospívající s názvem V předvečer potratu (Abortion Eve). Na obálce byla karikatura Nanebevzetí Panny Marie zobrazující těhotnou Marii s přihlouplým obličejem Alfréda E. Neumanna z magazínu Mad. Titulek říkal: "Jaképak starosti?"
   Politikou Plánovaného rodičovství je zajistit, aby ženy měly právo požadovat a dostat bezpečný legální potrat. Plánované rodičovství na sebe bere zodpovědnost za poskytování vysoce kvalitních potratových služeb... (Federation Policies, PPFA, leden 1986)
   Faye Wattletonnvá, prezidentka Plánovaného rodičovství, řekla: "Povím to jasně. Jestliže nemáte ujasněný postoj k otázce potratu, jestliže se obáváte, že poskytování antikoncepce mladistvým vede k promiskuitě... pak to (Plánované rodičovství) není parta, v níž byste se cítil dobře." ("The Faye Wattleton Comeback", P. Span, Washington Post, 14.10.1987)

Co si Plánované rodičovství myslí o Právu na život?
   Mají svůj názor.
   "V každé generaci existuje skupina lidí tak přeplněná bigotností a samospravedlností, že se chopí všech prostředků - dokonce i násilí - aby své názory vnutila společnosti. Dnes takoví fanatici ovládají hnutí ironicky nazývané 'Právo na život', hnutí, které ohrožuje nejzákladnější ze všech lidských práv." (Planned Parenthnod Pamphlet, The Justice Fund, 810 7th Ave, New York, NY 10019, USA)

Ale Margaret Sangerová, jeho zakladatelka, byla proti potratu.
   Ani ne! Nejenže podporovala potrat, ale navrhovala nucenou sterilizaci těch, které považovala za nevhodné pro další reprodukci. Pilně pracovala pro "čistokrevnou rasu", dokud Hitlerova podobná "nadřazená rasa" nezpůsobila, že tento cíl ztratil popularitu. Byla skutečnou eugenistkou. Například v dubnu 1933 její časopis Birth Control Review věnoval celé vydání eugenické sterilizaci.

Koho považovala za nevhodného?
   Černochy, židy, přistěhovalce z jižní Evropy (především Italy), ale také další lidi "s nízkým IQ". Tito "slabomyslní" lidé představují "hrozbu rase". (E. Drogin. "Margaret Sanger: Father of Modern Society", CUL Publishers, 1980, section 1, str. l8-24)
   Citujme z jejího "mírového plánu", který byl něčím trochu horším než pokojnou genocidou. Chtěla, aby Spojené státy:

• "Uzavřely dveře k imigraci pro vstup těch cizinců, o nichž je známo, že jejich stav bude na újmu odolnosti rasy, například těch, kdo jsou podle Stanford-Binetova inteligenčního testu kvalifikováni jako slabomyslní."
  

• "Uplatňovaly přísnou a nesmlouvavou politiku sterilizace a segregace na ty vrstvy populace, jejichž potomstvo je již poškozeno nebo jejichž dědičné vlastnosti jsou takové, že by nežádoucí poškzení mohla být přenesena na potomky."
  

• "Zabezpečily zemi před budoucím břemenem vydržování početného potomstva, které by mohli přivést na svět slabomyslní rodiče, finančním zvýhodněním všech osob s dědičnými chorobami, které by dobrovolně souhlasily se sterilizací."
  

• "Daly dysgenickým skupinám v naší populaci na výběr mezi segregací a sterilizací."
  

• "Přidělily zemědělskou půdu a usedlosti segregovaným osobám, které by se tam naučily pracovat pod vedením zkušených instruktorů po dobu celého života". (Prakticky řečeno, koncentrační tábory)
  

• "Provedly soupis sekundárních skupin, jako jsou negramotní, chudí, neschopní práce, zločinci, prostitutky, narkomani; zařadily je do zvláštních oddělení pod vládní lékařskou ochranou a segregovaly je na farmách a zemědělských usedlostech na dobu nutnou k posílení a rozvoji morálního chování." (Opět koncentrační tábory.) (M. Sangerová: "Plan for Peace", Birth Control Review, sv. 16, č. 4, duben 1932)
  

NARAL
   S původním názvem Národní sdruženi pro zrušení potratových zákonů byla tato skupina hlavním činitelem, který se zasloužil o to, že byl v New Yorku schválen první zákon o potratu na požádání.
   Od legalizace potratu a pod novým názvem Národní liga pro právo na potrat je hlavním oponentem hnutí Právo na život.

ACLU
   Americká unie pro občanské svobody byla vždy silně selektivní, pokud jde o občanské svobody, které obhajuje. Je naprosto slepá k existenci počatých dětí a slouží jako právní obranná zbraň hnutí proti životu a proti rodině.
   Odnoží ACLU je Institut Johna Madisona pro ústavní právo, malá, ale ostře zaměřená propotratová právní skupina.

NOW
   Národní organizace pro ženy je celonárodní skupina radikálních feministek, které jsou proti životu a jsou silně ovlivněny militantní lesbickou frakcí svého členstva. Přestože prohlašují, že usilují o ekonomickou rovnoprávnost žen a o rovnoprávnost v zaměstnání, sedm z osmi rezolucí na jejich celonárodních konferencích jasně dokazuje, že jsou především radikálně feministické.
   Jejich dva hlavní cíle jsou reprodukční práva (tj. právo na potrat) a lesbická práva. (Natl. NOW Times, červenec 1987
   Prohlašují, že reprezentují ženy Spojených států, ale celonárodní průzkum veřejného mínění prokázal, že ženy je za své reprezentantky nepovažují.
   "Jen 28 % žen řeklo, že si myslí, že skupiny, jako jsou Národní organizace pro ženy a Národní politická rada žen, mluví za většinu amerických čen, zatímco 56 řeklo, že tyto skupiny reprezentují 'malou menšinu'." (Průzkum veřejného mínění, Los Angeles Times, 2.9.1983)

Náboženská koalice za právo na potrat
   Jde o soubor duchovních a "náboženských" skupin, která jsou pro potrat. Pravděpodobně nejznámější podskupinou je velmi malá (ale velmi hlasitá) militantně propotratová organizace Katolíci pro svobodnou volbu, kterou tvoří převážně bývalí katolíci.

Alternativy k potratu - charitativní skupiny
Tato kniha se zabývá v první řadě tou polovinou hnutí Pro život, která bývá označována jako Právo na život. Druhá polovina, úsilí o službu, se věnuje pomoci těhotným ženám a nabízí jim alternativy k potratu. Rovněž existuje vzrůstající počet skupin pro pomoc ženám, které trpí následky potratu, stejně jako rychle přibývá azylových domovů pro matky s dětmi.

Alternativa k potratu a skupiny Právo narodit se
Tyto skupiny tradičního typu mají v severní Americe více než 3O00 organizací. Tvoří je dobrovolníci (většinou ženy) a snaží se nabídnout těhotné ženě v tísni veškerou pomoc, kterou potřebuje, aby těhotenství mohlo pokračovat. Může to být lékařská péče, právní nebo duchovní pomoc, zaměstnání, domov, poradenství atd. Rovněž poskytují pomoc při umísťování dítěte do adopce. Jestliže si žena dítě ponechá, opatří jí postýlku a výbavičku, pokud to potřebuje. Ženy, které vyhledávají tyto skupiny, obvykle také chtějí slyšet další názor kromě rady k potratu, jíž se jim dostalo.
Tyto skupiny zachránily životy desítek tisíc dětí a zabránily nevýslovným psychickým a fyzickým problémům u žen, které se díky jim nestaly druhou obětí potratu.
O adresář těchto skupin pište na adresu Allernatives to Abortion International, 46 N. Broadway, Yonkers, NY 10701, USA, jeden výtisk 6 dolarů.

Centra pro problémová léholenství
Jejich činnost lze obvykle bez obtíží pozorovat. Jsou rovněž zcela na bázi dobrovolníků a bez vazby na některou církev a poskytují bezplatné těhotenské testy. Zatímco žena čeká na výsledek, hovoří s ní a ukazují jí materiály o těhotenství, vývoji plodu a potratu a nabízí alternativy.
Ženy, které za nimi přicházejí, se obvykle již rozhodly jít na potrat a mnohé z nich do těchto center přicházejí právě na potrat. Avšak když se jim dostane úplných informací, asi 80 % z nich změní názor a své dítě donosí i porodí.
Tato centra bez přestání velmi dramatickým způsobem dokazují, že typické potratové komory neposkytují ženám fakta o vývoji plodu, o realitě potratu nebo o dosažitelnosti alternativních řešení. Konečný vliv Center pro problémová těhotenství se teprve začíná posuzovat.

Centra pro těhotné v krizových situacích
Podobají se centrům pro problémová těhotenství, ale liší se od nich tím, že je zpravidla zakládá a provozuje některá křestanská církev. Nicméně poskytují poradenství matkám jakéhokoliv vyznání i bez vyznání. Počet těchto center na území USA a Kanady rychle stoupá.
Když se sečtou tato nová centra a další církevní a občanské skupiny s tradičními středisky Práva narodit se, může být v USA v činnosti kolem čtyř tisíc takových skupin.

Azylová zařízení pro svobodné matky a osamělé ženy s dětmi
V letech bezprostředně následujících po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA o potratu a po legalizaci potratu v jiných zemích mnoho domovů pro neprovdané matky bylo zrušeno.
Rychle se rozvíjejícím novým jevem v celé naší zemi je opětovné otvírání a zřizování azylových domů pro matky s dětmi. Rovněž jsou čím dál tím obvyklejší domovy pro matky. Jde u zařízení, kam se může uchýlit žena po porodu s dítětem nebo bez něho. Může tam bydlet tak dlouho, dokud si nedá život do pořádku, nezíská zaměstnání, byt apod. a není schopná postarat se o sebe sama.

Americké oběti potratu (AVA)
Jde o komunikační středisko, středisko pro vztahy s veřejností a politickou kancelář žen, které se staly obětí potratu. Po celých USA a Kanadě se tyto skupiny začaly spontánně objevovat ve druhé polovině 80. let. Ženy vykořisťované potratem, Otevřená náruč, Ráchel, PACE a další jsou tvořeny ženami, kteté prodělaly potrat a nyní chtějí pomáhat jiným, trpícím tímto zpúsobem. O informace pište na adresu American Victims of Abortion, 419 7th Street, N. S., Suite 500. Washington D. C. 20004, USA.

Slyšel jsem, že příslušníci Práva na život mají rádi jen plod!
Ve skutečnosti existuje ve Spojených státech více středisek dobrovolníků pro pomoc těhotným zenám před porodem i po něm než kanceláří Práva na život, které chtějí chránit děti (více než 3 tisíce ve srovnání s měné než třemi tisíci).
Navíc příslušníci Práva na život se v průměru angažují v mnohem více projektech než obhájci potratů nebo běžná populace. Například na jednom celoamerickém sjezdu Práva na život byl proveden průzkum - 242 jeho účastníků bylo tázáno, v kterých dalších aktivitách pro pomoc lidem se angažují. Výsledky byly impozantní:

Distribuce jídla a ošacení	158
Pravidelné dárcovství krve	67
Práce v linkách důvěry (drogy, alkohol, sebevraždy)	18
Práce v charitativních skupinách (drogy, alkohol, sebevraždy)	32
Práce v programech pro zneužívané ženy	9
Práce v nemocnicích, domech s ošetřovatelskou službou, klinikách s domovem pro umírající	85
Práce v dobrovolné protipožární a policejní službě a sousedských sdruženích	45
Práce v skautu, práce s mládeží, účast v programu Jídlo na kolech	117
Práce ve školách, spolupráce s učiteli, pomoc učitelům, atd.	101
Práce při registraci voličů	63
Práce v politických kampaních	109
Práce v nedělních školách	118
Práce v linkách důvěry pro těhotné v tísni	50
Práce při distribuci mateřského a kojeneckého ošacení	62
Práce při zajišťování fondů pro různé sociální programy	149
Poskytování domova cizí těhotné ženě, staršímu člověku, uprchlíkům, nemocným dětem nebo dětem bez domova	49

("Pro-lifers Do Care", Right To Life of Michigan News, listopad 1983, str. 5

Jaké procento neprovdaných matek dává dítě k adopci?
   Více než 90 % si dítě ponechává. To je prudký obrat oproti době před dvaceti lety, kdy byl tento poměr, alespoň mezi bílými matkami v některých oblastech, právě opačný.

Jak dlouho se čeká na adopci dítěte?
   U bílých novorozeňat jsou to tři roky až pět let, ale i více. U miminek a dětí se "zvláštními potřebami" to jde někdy rychle, někdy se nedočkají vůbec.

Existují studie dokazující, že adoptované děti mívají více problémů než děti vyrůstající v biologické rodině?
   Podstatu toho důkladně odhalili Marquis a Detweiler v časopise Journal of Personality and Social Psychology. V sedmi na sobě nezávislých výzkumech měli lidé, kteří byli v dětství adoptováni, vyšší mínění o svých rodičích než jejich neadoptovaní vrstevníci.
   "Neexistuje ani náznak důkazu, který by poukazoval na některou dříve uváděnou negativní vlastnost, jako je závislost, pocit strachu, napětí, nepřátelství, osamělosti, nejistoty, abnormality, podřadnosti, špatná představa o vlastní osobě a nedostatek důvěry."
   Pokud se něčím liší, pak jsou adoptované děti pozitivnější a přizpůsobivější. (Marquis a Detweiler, J. Personality and Social Psychology, výtah v Nat´l Adoption Report, květen 1985)

Co jsou to "zvláštní potřeby"?
   Jde o některé děti menšinových ras, míšence, děti se zdravotními problémy, týrané, zneužívané, invalidní a děti starší než šest let.

Lidé je nechtějí?
   Ne tak docela. Problémy jsou komplexní. Zmiňme se alespoň o některých.

• Fyzicky nebo mentálně zaostalé dítě, které (nemoudře) nebylo umístěno do adopce jako novorozenec je mnohem těžší umístit později, když je starší. To je tragédie, neboť mnoho perspektivních adoptivních rodičů přijme dítě (pokud jde o novorozené), jestliže jsou upřímně informováni o možných zdravotních defektech, často dokonce i tehdy, když byly určité abnormality již zjištěny". (S. Wolff: "Archives of Disabled Children", 1974, str. 49-165)
  

• v některých oblastech jsou jinou takovou skupinou děti menšinových ras.
  

• Další podobný důvod je ten, že mnoho osamělých matek nedovolí adopci, i když samy nejsou schopny se u tyto děti postarat. Po několika letech a pobytem v několika dětských domovech jsou někdy tyto děti citově nestálé. Když je pak matka konečně po právní stránce uvolní, je už těžké je umístit.
  

A co děti menšinových ras?
   V současné době je dost párů, které tyto děti chtějí, ale k adopci bohužel někdy nedojde. Důvody jsou neochota biologické matky dát souhlas k adopci, nerealisticky vysoký standard, který očekávají rodiče z menšinových ras, a neochota úřadů povolit bílým rodičům adopci takových dětí. (E. Lee: "White Couples Battle Obstacles", Wall St. J., 27.2.1987)

Neochota?
   Jestliže je dítě dáno k adopci hned po narození, dostane sociální úřad x dolarů. Za každé dítě v pěstounské péči dostane úřad na rok třikrát nebo čtyřikrát tolik. Směrnice jsou takové, aby děti menšinových ras nebyly umísťovány hned po narození, protože úřad potřebuje ty peníze navíc, které dostává na pěstounskou péči.
   "Tento systém se rozvinul v průmyslovém odvětví, kde jsou sociální úřady perverzně puzeny k tomu, aby v zájmu vyšších příjmů udržely děti v tomto systému. Asi 70 % peněz na pěstounskou péči se utrácí na administrativní náklady a služby. To, co jsme učinili, podle soudců Národní rady soudu pro rodinu a mládež, je to, že jsme "nahradili týrání rodiči týráním vládou." (R. Woodson: "Bureaucratic Barriers to Black Adoption", Wall Street Journal, 26.6.1984, str. 34)
   Více než polovina z 36 tisíc volných, ale neadoptovaných dětí v USA jsou černé děti starší než pět let. (E. Lee: "White Couples´ Obstacles to Adopt Nonwhites", Wall St. J., 27.2.1987)

Jsou mezirasové adopce vhodné?
   "Mezirasové adopce jsou úspěšné," říkají dr. Simon a dr. Alsteen. "Můžeme diskutovat o hodnotě rodinného života - v žádné proměnné není u těchto dětí žádný rozdíl"... "Pravděpodobně uzavřou sňatek s jiným než bílým partnerem, ale budou žít v rasově smíšeném prostředí." ("Identity and Committment, Transracial Adoptees and Their Families", Praeger Pub., 1986, z Nat'l Adoption Reports, květen 1987)

Cožpak pěstounská péče není dobrá? Znám výborné lidi, kteří si berou tyto děti a skutečně se snaží.
   Máte pravdu. Většina pěstounských rodin je jistě lepší než institucionální péče nebo některé nevhodné rodiny, z nichž tyto děti pocházejí, a my vřele děkujeme těmto velkorysým lidem, kteří jim poskytují svou pěstounskou lásku.
   Ale - a je to velké "ale" - nic není tak dobré jako milující adoptivní rodiče od narození. Jedním stálým a snad neřešitelným problémem je odmítnutí soudu odebnat děti matkám, které jsou jasně nevhodné. Soudce je rychle umístí do pěstounské péče, ale jen zřídka legálně zbaví "práv" přirozenou matku a dovolí adopci. (J. Kwitng: "Nobody´s Kids", Wall Street Journal, 6.9.1978, str. 1)

Proč co nejdřívější umístění?
   V posledních letech jsme se dozvěděli mnoho o raných poutech mezi rodiči a dítětem. Otec na porodním sále, systém "rooming in" v porodnicích, kde je dítě ve stejném pokoji s matkou, okamžité zahájení kojení atd., to všechno jsou součásti vytváření tohoto velmi zvláštního a opravdu neporušitelného pouta mezi tím maličkým a jeho rodiči.
   Při adopci musí novorozeně z nutnosti ztratit tyto cenné první hodiny a dny se svými novými rodiči. Velkorysá přirozená matka, která souhlasí s adopcí, musí mít několik dnů, aby mohla učinit konečné rozhodnutí. Co teď? Co je nejlepší pro dítě?
   Není naprosto pochyb o tom, že se novorozeně musí ocitnout v náručí svých adoptivních rodičů co nejdříve. Část nenahraditelného raného pouta je pryč, ale další mizí každý den, každý týden. Kdykoliv je to možné, musí jít dítě z nemocnice přímo do rukou nových rodičů.

Ale co když je dítě postižené?
   Tím větší důvod pro okamžitou adopci. Co když mají biologičtí rodiče postižené dítě? Vrátí ho? Samozřejmě že ne. Proč by postižené dítě nemělo být adoptováno? Budeme ho držet v dětském domově nebo v nemocnici tak dlouho, až budou zodpovězeny všechny lékařské otázky? Nebo v pěstounské péči? Později ho možná už žádný manželský pár nebude chtít. To je přece kruté! Potřebuje milující rodiče od začátku, a možná víc než "normalní" dítě.
   Prosím, tyto děti s nějakým postižením by rovněž měly být adoptovány přímo z porodnice. Existují rodiče, kteří je přijmou. Když je to jednou "jejich dítě", jen zřídka je vrátí zpět.

Ezistují srovnání dětí umístěných do adoptivních rodin s dětmi, které zůstaly a byly vychovány v rodině, kde chyběl otec?
   U dětí, které se narodily mimo manželství a byly vychovány jen matkou, se projevují výchovná selhání a psychické problémy "mnohem obvykleji" než u adoptovaných dětí, protože jsou častěji vystaveny většímu sociálnímu a rodinnému stresu. Naproti tomu adoptované děti jsou svými rodiči hodnoceny jako neodlišující se od biologických dětí stejné společenské vrstvy. Jejich učitelé o nich říkají, že pracují "intelektuálné a psychicky jen o málo hůře", pokud vůbec. (S. Wolff: "Archives of Disabled Children", 1974, str. 49-155)

A co svobodný otec, když je matka ochotná dát dítě k adopci?
   V takovém případě má legální právo o dítě požádat. Dostane je, pokud tak učiní a pokud matka připustí jeho otcovství.

A co když přijde do poradny pro těhotné v tísni mladá matka plná hořkosti vůči partnerovi, prohlásí, že mu dítě nikdy nenechá, a jasně se vyjádří, že kdyby byla donucena jmenovat otce, raději půjde na potrat?
   V tomto případě, pokud to tak skutečně myslí, jí většina svědomitých poradců neoficiálně poradí, aby si "nepamatovala, co to bylo za chlapce". Je pravda, že je zde soudní rozhodnutí, které požaduje, ahy uvedla jméno otce. Ale jestliže je ohrožen život dítěte, musí se udělat něco pro jeho záchranu.

Proč tak málo matek dává dítě k adopci?
   Zvyklosti ve společnosti se mění. Právě nyní je "v módě" dítě si nechávat. Částečným důvodem tohoto jevu byl přehnaný důraz na "práva žen" (jako je potrat) proti právům dítěte a koncepce "vlastnění" dítěte matkou.
   Velmi zákeřný je také vliv téměř odsuzování a "pomlouvání" adopce mnoha hlasateli sexuální výchovy, lidmi z Plánovaného rodičovství a jinými. Dalším důvodem jsou peníze.

Peníze?
   Ano! Podívejme se, jak to funguje. Těhotná žena jde k lékaři. Uvažuje o potratu. Ve skutečnosti si jej nepřeje, ale nemůže si dovolit mít dítě. Bude potřebovat nějaké peníze na živobytí a přeje si soukromou porodnici a lékaře. Když to dostane, bude souhlasit s tím, že dítě donosí a dá k adopci. Problém je v tom, že v mnoha místech úřady, které mají na starosti adopce, nemají fondy na to, aby toto všechno zaplatily.
   Dobrou odpovědí je privátní adopce. Lékař kontaktuje jiného lékaře a právníka, kterému důvěřuje, a vypracuje se celá procedura. Ten druhý lékař zná bezdětné manžele, kteří si mohou dovolit věnovat potřebné peníze. Právník funguje jako prostředník. Udrží se naprostá důvěrnost, jestliže si to přeje přirozená matka, adoptivní rodiče nebo všichni zúčastnění. Pokud matka dítě skutečně dá k adopci, je novorozeně předáno z porodnice přímo novým rodičům tak brzy, jak je to jen legálně možné. Autoři této knihy se angažovali v mnoha takových adopcích, kde by dítě jinak bylo zabito potratem.

Ale není to obchod s dětmi?
   V naprosté většině těchto případů si právník zaúčtuje jen svou pracovní dobu, což může být 500-800 dolarů, podle délky konzultací apod. Na to má právo.
   Existují případy, kterým se dostává bohaté publicity v tisku, kdy bezdětní manželé platí vysoké sumy a "koupí" si dítě. To není správné a kromě toho může dojít k nesrovnalostem.
   Odpověď je napravit takové zneužívání, jestliže je to potřeba. Rozhodně by však nebylo správnou odpovědí zrušit privátní adopce, jak někteří lidé navrhují.

Dáváte tedy přednost privátním adopcím před adopcemi přes úřad?
   To jistě ne. Jestliže úfad dělá většinu věcí dobře (např. časné umísťování dětí atd.), jsme přesvědčeni, že je zde důsledně lepší sledování rodičů, lepší záznamy, lepší následná péče atd. Privátní adopce mohou všechny tyto věci dělat také dobře, ale někdy je dělají hůře. Jsme přesvědčeni, že obě jsou absolutně nezbytné, ale obě potřebují zdokonalení a odstranění různých zlořádů.

A co otevřené záznamy?
   V nedávné době vznikly organizace, které si kladou za cíl působit na státní legislativu tak, aby byly otevřeny dříve uzavřené důvěrné záznamy. Jenom tři státy tyto záznamy nikdy neuzavřely - všechny ostatní to učinily. Jeden z těchto tří, Pennsylvánie, legálně uzavřel své záznamy na podzim 1984. Jeden další, Ohio, některé v témže roce otevřel.
   Asi jedna třetina států, v nichž žije více než 50 % naší populace, vyřešila uvolnění identifikačních informací pomocí registrů dobrovolného vzájemného souhlasu. V další téměř třetině skupiny Práva na život dosáhly toho, že zákony o otevření záznamů neprošly.
   Argumentace pro otevření záznamů je dvojí. Existuje velmi malé procento adoptovaných dětí (nad 21 let věku) a biologických matek, které si přejí se setkat. Navíc některé dnešní mladé matky by mohly odmítat adopci (a raději jít na potrat), kdyby nebyla absolutně žádná naděje, že se se svým dítětem ještě někdy setkají.
   Argumenty pro zachování důvěrnosti údajů jsou rovněž dvojí. Vysoké procento mladých matek v minulosti dalo dítě k adopci jenom proto, že zákon zaručoval důvěrnost této adopce. Dnes je mnoho těchto velkorysých žen zděšeno tím, že by tato důvěrnost zmizela. Také by některé dnešní matky mohly jít raději na potrat, kdyby věděly, že jejich soukromí může jednoho dne vyjít na veřejnost.

Co je registr vzájemného souhlasu?
   Je to soucitná odpověď na výše diskutované problémy. Podle ní může dospělé adoptivní dítě nad 21 let zapsat své jméno do státního registru s označením, že si přeje setkání. Biologická matka se rovněž může zaregistrovat a žádat totéž. Jestliže toto přání projeví oba, setkání se uskuteční. Pokud to oba nechtějí, je důvěrnost údajů zachována.
   "Rozumnější přístup, který bere v úvahu práva a city všech účastníků adopce, je zřízení registrů, kde by byla možná výměna citlivých informací jen se vzájemným souhlasem." (Úvodník, "Unsealing Adoption Records", Washington Post, 10.9.1983)

Co kdyby bylo zrušeno právo na důvěrnost údajů?
   Více dívek bude chodit na potrat; snad 50 % z těch, které dnes přicházejí do našich Domovů Edny Gladneyové. Také mnoho dívek, které přece jen porodí, bude lhát, aby se chránilo, a tím pádem nedostaneme upřímné informace, které potřebujeme, abychom mohli pomáhat dětem." (R. L. Piester, Exec. Dir. Edna Gladney Home, Dallas, Interview v časopisu People, listopad 1983, str. 60)

Kolik dětí se adoptuje?
   Podle Národního výboru pro adopce je za rok průměrně do adopce umísťováno 50 tisíc děti, kromě těch, které si berou rodiny příbuzných.

Kolik manželských párů čeká na adopci?
   Senátor Gordon Humphrey řekl, že "se odhadují dva milióny manželských párů... plus milión jednotlivců. To znamená, že na každé dítě, které se adoptuje, čeká 60 domovů."
   Toto číslo lze zdvoj- nebo ztrojnásobit, protože každý z těchto párů by si vzal dvě nebo tři děti, kdyby to bylo možné. (Senate Hearings, 17.4.1986)

Ale co děti s postižením?
   Existuje dlouhá čekací listina na děti s Downovým syndromem. Například když bylo rozhodnuto, aby ve státě lndiana v roce 1982 zemřelo hladem Doeovo dítě, osm párů žádalo, aby je mohlo adoptovat.
   Existuje celonárodní organizace rodičů dětí s nemocí spina bifida. V době, kdy píšeme tuto knihu, je více než 100 párů na čekací listině na adopci takového dítěte, bez ohledu na to, jak vážné je jeho postižení.

   Nejdůležitější věc, kterou můžete udělat, je zapojit se. Když to neuděláte, nic se nezmění.

Vzdělávejte se
   Vzdělávejte předevšfm sám sebe. Přečtěte si tuto knihu pozorně ještě dvakrát. Pak ji noste s sebou a nahlížejte do ní. Určitě musíte vidět nějaké diapozitivy k tématu, pokud jste je ještě neviděli. Potom se podívejte na jeden nebo víee výborných knih, které jsou dnes dostupné.
   Navíc existuje celá řada výborných knih, které jdou do hloubky v kterémkoliv aspektu souvisejícím s otázkami ochrany lidského života. Rovněž jsou měné nákladné brožurky a vůbec ne drahé letáky.
   Když poučíte sám sebe, musíte jít a poučovat jiné.

Pište dopisy, čiňte nátlak na politiky.
   Předplaťte si bulletin místního Práva na život, národního Práva na život nebo nějakou jinou publikaci některé nezávislé nebo církevní skupiny, abyste měl čerstvé informace. Potom pište dopisy, pište dopisy a opět pište dopisy svým voleným zástupcům na úrovni místní, státní i celonárodní, rozhlasovým a televizním stanicím, sponzorům sdělovacích prostředků a na další místa ve společnosti, kde máte možnost vykonávat nějaký vliv. Rovněž pište do novin a dalších občanských i církevních publikací. Navštěvujte své státní i volené úředníky. Řekněte jim, jak se díváte na současné nebo navrhované právní normy týkající se potratu, euthanasie a intanticidy.

Volte
   Nechte se zapsat do seznamu voličů a jděte k volbám. K témuž mějte svou rodinu, své přátele, členy svého klubu a příslušníky svého církevního společenství. Dokud to neuděláte, nic se nezmění. Když to uděláte, změní se všechno.

Staňte se dobrovolnými aktivisty
   Staňte se dobrovolným aktivistou vaší místní odbočky Práva na život. Můžete vyřizovat telefony, hlídat děti, vyřizovat pochůzky, psát na stroji, dávat dopisy do obálek? Mohl byste přednášet?

Přispějte penězi
   Někdo nemá čas, ale může dát peníze. Naše hnutí je bohaté na lidi, ale téměř nuzné, pokud jde o fondy. Jestliže můžete něco dát, udělejte to. Můžete si být jist, že váš dar dostanou skupiny, které jej použijí moudře, a že nebude použit na příliš rozbujelou administrativu a výdaje za poštovné. První odpovědnost máte za svou místní odbočku Práva na život, potom za státní skupinu, potom za národní. Dávejte i jiným skupinám pro život, jejichž akční program obdivujete a schvalujete. Dokud nezačnou mít skupiny Práva na život zajištěnější finanční základnu, nic se nezmění, neboť bojujeme s mnohamiliónovými nadacemi proti životu, s Plánovaným rodičovstvím, Americkou unií pro občanské svobody a většinou vlády.

V této vynikající knize věnují její autoři, Američané, pochopitelně největší pozornost poměrům v USA. Čtenáře českého překladu může zajímat též vývoj potratové problematiky u nás, resp. v Evropě.
Prvý, kdo v Evropě zbavil děti zákonné ochrany a legalizoval umělý potrat, byl Lenin 8. 11. 1920. Proto také země bývalého SSSR měly až dosud nejvyšší potratovost na světě: téměř 200 potratů na 100 porodů!!! Prvých osm míst na světovém žebříčku potratovosti zaujímaly bývalé socialistické státy, které si nechaly v letech 1956-57 (resp. v NDR 1972) od Sovětů vnutit nejvolnější potratové zákony na světě.

Takto postiženou zemí byla i ČSSR - v ČR i v SR:

Vývoj ukazatelů potratovosti v letech 1965-1990
Počet potratů na 100 narozených

Na tomto grafu prokazují křivky vývoje potratovosti v ČR a SR v letech 1965-1990 zcela zřetelně v obou republikách dominantní vliv společné legislativy. Legalizace potratů v ČSSR - 19. 12. 1957 - vedla k prudkému vzestupu potratovosti až na 65 potratů/100 porodů v ČR a na 46/100 v SR v r. 1968. Když pak po "Pražském jaru 1968" došlo v letech 69-72 (víc v ČR než v SR) ke zpřísnění prováděcích předpisů potratového zákona a k celostátním propopulačním opatřením (např. rodinným přídavkům), klesala potratovost velmi výrazně až do r. 1974: v ČR na 40/100 a v SR na 36/100. (Zdrav. statistika ČSFR, 1991, sv. 5, str. 8, ÚZIS Praha)
Tento blahodárný vliv obrodného hnutí z let 1968-69 pozvolna dozníval a byl pak dušen novou vlnou totalitní "normalizace". Proto po deseti letech ve světových statistikách počtu umělých potratů na 1OO0 žen ve věku 15-44 let nacházíme v období kolem r. 1984 ČSR s 37 potraty/1000 žen mezi nejhoršími: SSSR 181, Bulharsko 62, Maďarsko 38. Nižší potratovost na 1000 žen vykazovaly v t. 1984 např. USA 29, Japonsko 22, Polsko 16, Francie 15, Kanada 10 a NSR 8.
A v této špatné situaci komunistický režim - s cynismem sobě vlastním - nařídil 20. 10. 1986 ještě navíc naprosté uvolnění potratů ("na žádost"). Potratovost pochopitelně ihned prudce stoupla a dosáhla v r. 1988 svého maxima: v ČSSR 87.4/100, v ČR 97.5/100 a v SR 71.3/100!!

Protichůdný (zrcadlový) průběh křivky "živé narozených" a "UPT" (umělých "přerušení" těhotenství) můžeme sledovat na vývoji ČSSR v letech 1958-1990. Stoupá-li potratovost, musí logicky klesat porodnost. A naopak: Pokles potratovosti v ČSSR v letech 1971-75 znamenal, že v období 1973- 1979 se každoročně v ČSSR narodilo průměrně asi o 50000 dětí víc než v r. 1968. Nový růst potratovosti v období 1976-1989 srazil natalitu v ČSFR v roce 1989 na 208363 živě narozených dětí, což je nejnižší úroveň porodnosti v našich zemích za posledních 200 let: ČSFR 13.3 ‰, ČR 12.4 ‰ a SR 15.2 ‰. Tím samozřejmě poklesl v r. 1989 také přirozený přirůstek obyvatel a to v ČR na pouhých 0.1 ‰ a v SR na 5 ‰.

Vlivy dalších sociologických faktorů
Výrazně nižší potratovost a současně vyšší porodnost v SR prozrazují významný vliv např. religiozity:

Občané bez vyznání v ČR a v SR podle sčítání lidu z 3. 3. 1991

Počet katolíků v ČR a v SR podle sčítání lidu z 3. 3. 1991

Počet katolíků v ČR podle sčítání lidu z 3. 3. 1991 - mezikrajské rozdíly

Počet potratů na 100 narozených v ČR a v SR podle sčítání lidu z 3. 3. 1991 - mezikrajské rozdíly

Nápadné je, že týchž osm východoevropských zemí, které vykazují nejvyšší legalizovanou potratovost na světě, se na grafech vybraných států z celého světa ocitlo pohromadě na konci s nejnižší nadějí na dožití (pod 68 r. u mužů). Dědictví komunismu nacházíme tedy jak v extrémní potratovosti, alkoholismu, rozvodovosti a kriminalitě, tak i v celkové devastaci morální, ekologické a zdravotní.
Situace v našich zemích je však dnes o to vážnější, že s následky komunistického zpustošení se začínají snoubit hrozby relativismu a povolnosti vůči konzumní společnosti. Konzumistické pustošení vede k chaosu, vnější svoboda není provázena svobodou vnitřní a lidem hrozí otroctví různých vášní a egoismů. Šíři se portno, promiskuita, prostituce, pohlavní choroby, drogy, deprese a sebevraždy.
V doslovu k českému překladu této knihy není možné se nezastavit u nebezpečí, které podle obou amerických autorů této knihy hrozí celému světu: Je to ideologie IPPF (International Planned Parenthood Federation, London). Jedna z téměř 200 poboček této federace byla 19. 2. 1991 ustavena v ČR pod názvem "Společnost pro plánované rodičovství a sexuální výchovu" (předseda MUDr. R. Uzel). Název a proklamovaný program této společnosti zní sice sympaticky, avšak ideologie IPPF, na níž je tato Společnost založena, je bludná a praxe IPPF v celém světě velmi škodlivá. Dr. Willke upozorňuje, že IPPF soustřeďuje své úsilí na potrat, umělou antikoncepci a sexuální výchovu. Říká: "Je to největší podnik na zabíjení nenarozených dětí v Americe."
IPPF též šíří falešnou propagandu o "populačních explozi". Musíme však znát pravdu a vědět, že "populační exploze" v určitých zemích nebyla způsobena "explozí porodů", ale dramatickým poklesem úmrtnosti. Musíme vědět, že masové šíření umělé antikoncepce vůbec nefunguje jako prevence potratů, ale že naopak vede k paradoxnímu vzestupu potratovosti a vzestupu neodpovědného sexuálního chování. Zvláště u mládeže prudce stoupá velmi předčasné zahájení pohlavního života, předčasná těhotenství, promiskuita a pohlavní choroby.
Ukázkou může být švédský experiment s předčasnou a neodpovědnou sexuální výchovou ("informace bez formace"), který je možné hodnotit jako katastrofu. (Ve skupině 15-19letých vykazují Švédové ve srovnání s námi dvojnásobnou potratovost, vysokou promiskuitu a výskyt chlamydiových infekcí s následnou neplodností. A potom logicky ve skupině 19-44letých s vysokou incidencí sekundární sterility je pak potratovost ve Švédsku ve srovnání s námi poloviční. Rozvrat rodin je tam obrovský.) "Bylo-li zavádění švédské metody možné před lety považovat za omyl, zavádět ji dnes u nás by byl zločin." (RNDr. K. Pastor, CSc. v Novom Svete, 5. 10. 1989)
Úcta k životu - zvláště ke klíčícímu a zcela bezbrannému - patří nesporně k nejcitlivějším a nejspolehlivějším kritériím morální a kulturní úrovně společnosti. Institut pro výzkum veřejného mínění uskutečnil začátkem července 1992 v ČSFR šetření a dotazoval se 1000 lidí starších 15 let: (LD 8. 7. 1992)

"Interrupce by měla být zakázána."

"Interrupce by měla být povolena jen v případě ohrožení života těhotné ženy."

"Interrupce by měla být povolována jen s přihlédnutím ke zdravotním a sociálním ohledům na dítě a rodičku."

"Žena má právo se sama rozhodnout o umělém potratu."

Česká republika není ostrovem.
Máme pět sousedů se zcela rozdílnými legislativami na ochranu počatých dětí. To vše také ovlivňuje jak naše zákonodárce tak i občany a nepřímo tedy i společenské klima a potratovost v ČR.

1. Na území bývalé NDR - "v pěti nových spolkových zemích" - platí podle rozhodnutí Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe ze dne 4.8.1992 nadále (zatím do podzimu 1992) tzv. "Fristenlösung", to znamená, že do 12 týdnů je umělý potrat volný - "na žádost ženy". Podobným řešením byl i poslední návrh ministerstva zdravotnictví ČR na novelu interrupčního" zákona. Kdyby byl tento návrh přijat, platil by vlastně v ČR dál starý komunistický potratový zákon jen s nepatrnými kosmetickými úpravami a nebyla by tedy ani žádná naděje na zmírnění českého holokaustu nenarozených (97.5 potratů na 100 porodů).
   

2. Na území bývalé NSR bude podle rozhodnutí Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe ze 4.8.1992 platit nadále "Indikationslösung", čili §218 trestního zákona v původním znění. Lze tedy očekávat nadále potratovost jako dosud, tj. kolem 30 potratů na 100 porodů, čili asi třetinovou potratovost ve srovnání s ČR.
   

3. Příslušná zákonná úprava v Rakousku a NSR se dosti podobají - §218 v NSR zhruba odpovídá v Rakousku §96 a §97 trestního zákona.
   

4. Slovenská vláda 3.3.1992 přijala návrh "Zákona o ochraně lidského života při poskytování zdravotní péče". Podobá se řešení v NSR a podle bývalého ministra zdravotnictví Dr. Rakúse by bylo možné po jeho přijetí očekávat sražení potratovosti ve SR asi o 50 % - čili ze 71.3/100 na cirka 35/100. Avšak při hlasování o projednávání tohoto návrhu v SNR 27.4.1992 chybělo k dosažení nadpoloviční většiny 15 hlasů. Přesto již samotná diskuse o něm a vše co jí předcházelo snížilo potratovost v SR v posledních třech letech asi o 15 %.
   

5. Polský senát hlasoval 29.9.1990 zcela přesvědčivě pro právní ochranu počatého dítěte. Polští lékaři na svém mimořádném sjezdu v Bialsko-Bialé 15.12.1991 přijali nový Etický kodex polského lékaře s platností od 3.5.1992. Podle něj lékař, který provede potrat (s výjimkou vitálních a juristických indikací) může být Lékařskou komorou zbaven souhlasu k výkonu lékařské praxe. Polský sejm 25.7.1992 většinou hlasů odeslal do zvláštního parlamentního výboru návrh "Zákona o právní ochraně počatého dítěte". Očekává se, že na podzim t. r. bude tento zákon definitivně přijat.
   

Hnutí Pro život v ČSFR
Je obdobou analogických organizací v USA a v Evropě. Skládá se z několika desítek regionálních iniciativ a z několika set aktivistů. Již řadu let se snaží zlepšovat informovanost nejen svých členů, ale i celé veřejnosti. Pořádá přednášky, semináře, kurzy a kongresy - i s mezinárodní účastí. Jeho členové publikují, ale hlavně nejdříve studují složitou problematiku "Pro life". A to jak ve vlastních "samizdatech" a periodiku "Centrum pro rodinný život" (Olomouc) tak i v zahraničních časopisech: HLI Reports, HLI Special Reports (USA), Vision 2000 (Rakousko), Glos dla zycia (Polsko), Medizin und Ideologie (SRN), HLI-Europa-Report (SRN), Bulletin of Medical Ethics (Anglie), International Review of Natural Family Planning (Austrálie), Bulletin of the Natural Family Planning (Austrálie), Population Research Institute Review (USA), Bernadell Technical Bulletin (USA), National Right to Life News (USA).
Zásadní stanoviska našeho hnutí Pro život:

1. Dosavadní návrhy MZ ČR na novelu zákona o "interrupcích" počaté dítě nechrání. Kdyby tato novela byla v ČNR přijata, nezabránila by, aby se dál v ČR zabíjelo potratem kolem 100000 nenarozených ročně. Takovouto novelu samozřejmě nemůžeme podporovat.
   

2. Nový legislativní akt s pozitivní filozofií MZ SR, který vláda SR schválila 3. 3. 1992, má naději zachránit asi polovinu počatých dětí, ohrožených potratem. Za daných okolností jej lze jako prvý krok správným směrem přijmout s výhradami, ale jen jako přechodné, dočasné řešení.
   

3. Cílem hnutí Pro život je samozčejmě zachránit všechny děti ohrožené potratem. Za daných okolností to zatím není reálné. Bylo by možné zachránit nejméně 90 % takto ohrožených dětí. Je však nutné přijmout nikoli jen jeden zákon, ale celý "balík zákonů", které by zajišťovaly především rodiny, zodpovědnou výchovu dětí v rodině i ve škole, zvýhodňovaly sociálně-ekonomicky mateřství, podporovaly výuku a poradny pro moderní a spolehlivé přirozené regulování početí na rozdíl od škodlivé, drahé a nespolehlivé umělé antikoncepce), zákony, které by stimulovaly skutečnou obrodu kultury, masmedií a zabezpečovaly též nepostradatelnou výchovnou pomoc církví. Celospolečenský komplexní problém vyžaduje i celospolečenské komplexní řešení.
   

A takovéto komplexní řešení navrhlo jihlavské hnutí Pro život. Návrh byl dokončen 8. 9. 1991 a ihned postupně předáván buď ve verzi 1-stránkové, 4-stránkové nebo l6-stránkové a většinou též s 21 závažnými přílohami více než jednomu stu kompetentních osobností a institucí, včetně zákonodárných, vládních, církevních, vydavatelských atd. Věřme, že i tato iniciativa a toto alternativní řešení může pomoci zachránit mnoho lidských životů a upevnit zdraví a štěstí našich rodin a tím i celé naší společnosti.

Závěr doslovu
Větší důraz našeho hnutí Pro život na prevenci, výchovu, sociálně-ekonomické zvýhodnění mateřství a na výuku přirozeného způsobu řízení plodnosti nás poněkud odlišuje od filozofie hnutí Right to Life, jak ji v této knize připomínají její autoři.
Jejich moudrá, skvěle propracovaná a mnoha vědeckými citacemi obohacená kniha se ovšem od r. 1971 v mnoha přepracovaných vydáních stále dál zdokonaluje. Věřme proto, že v příštích vydáních budou stejně kriticky zhodnoceny nejen IUD´s (autoři již učinili), ale i hormonální a bariérová antikoncepce. Domníváme se také, že by aspoň stručné shrnutí preventivních a výchovných zásad nezvětšilo přespříliš rozsah této mimořádně zdařilé, poučné a pro záchranu naší civilizace nesmírně potřebné knihy!

MUDr. Zdeněk Hejl (zakladatel jihlavského hnutí Pro život)
Jihlava, 15. srpna 1992