Z tohoto pohledu lásky plynou pro partnerství všeobecně a pro sexuální setkání zvláště, některá důležitá pravidla, která se Církev snaží zprostředkovat lidem.

Co je láska? Na tuto otázku už byly vysloveny nejrůznější odpovědi.
Na základě špatných zkušeností se o lásce vyjadřovali negativně mnohdy i tak velcí lidé jako například Lev Tolstoj. Jiní zapomněli rozlišovat mezi formami hříchu a pravou láskou, nebo hodnotili lásku ve jménu špatných náboženských nebo filosofických teorií (jako např. sekta Máního, podle které materia byla princip zla), a proto manželství podceňovali.

Na tyto bludy může člověk jakožto katolík říci jen toto: láska přichází od Boha a - jak učí Tomáš Akvinský - bez hříchu by byla ještě více obšťastňující. Co je ale láska skutečně? Neexistuje žádná definice, ale můžeme říci, co k lásce patří: Podle Hildebranda, jenž byl svými přáteli nazýván "doktor amoris" (učenec lásky), je láska především odpověď na všechno dobré
a krásné, co druhého činí tím, čím je - odpovědí na jedinečnost milovaného, jak ho Bůh stvořil. Stejně odpovídá i Dostojevskij: "Milovat nějakého člověka znamená: Vidět ho tak, jak ho Bůh zamýšlel." Milující říká milovanému niterné slovo: "Dobře, že jsi!" Takto se pokouší J. Pieper, velký katolický filosof vyjádřit stav věcí (21). Opět trochu jinak formuluje odpověď A. Schnitzler: "Milovat znamená být na světě pro někoho jiného" (22). Dalo by se také říci: všichni velcí filosofové, básníci a teologové jsou konečně zajedno! K lásce patří touha po sjednocení stejně tak jako touha prokazovat tomu druhému dobro. Láska je vydání se milovanému, vyvádí z kruhu vlastních zájmů a otvírá srdce pro druhého. Proto také láska činí člověka zranitelným. Láska je pramenem šťastného bytí.
    Lásku můžeme také popsat podle jejích vlastností jak je vyjmenovává svatý apoštol Pavel: "Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá." (23)

Pravá láska je něžná a něžnost je mnohem víc, než "sexuální stimulace" nebo sexuální zkušenost. Co je to polibek? Nestačí anatomický popis svalových partií a jejich aktivitě při polibku. Vysvětlení nám poskytne spíše následující popis. Při polibku se pokládají rty na rty k vyjádření náklonnosti, již má duše k tomu druhému, aby oba splynuli v jedno. Po čem touží lidé, kteří se navzájem milují? Skutečně především po sexu a orgasmu? Nebo po tom, "kdy se má duše vlije do jeho srdce a kdy se jeho srdce vlije do mé duše, kdy budeme blažení, sjednocení a nerozdělitelní a budeme společně žít?" Není snad tato odpověď lidštější a tedy přesnější, i když dnešní řeči příliš neodpovídá?

Když je láska hnacím motorem a duší manželského objetí, nemusíme mluvit "o manželské povinnosti". Nebo ještě přesněji řečeno - existuje povinnost tělesné lásky, kterou Pavel připomíná blouznivým lidem. Povinnosti lásky však nelze v pravém slova smyslu přirovnat například k povinnosti platit daně. Konečně také můžeme mluvit o povinnosti matky nebo otce živit dítě, hrát si
s ním. Ale která matka, který otec to nazývá svou povinností ve vlastním slova smyslu, tak jak slovo povinnost běžně používáme.
    Protože manželská povinnost je povinností lásky, přestává, jestliže se manželské setkání stane jen uspokojováním pudů. Opilý muž, který požaduje manželské plnění povinnosti se nesmí odvolávat na svatého Pavla!

Již Aristoteles učí: Nemá to smysl ptát se na hodnoty či nehodnoty "rozkoše". Rozhodující spíše je, na co má každý chuť. Chuť na dobré je dobré, chuť na zlo je zlé. Použito pro "pohlavní chuť" to znamená: je dobrá, když odpovídá smyslu stvoření a je ve službě lásky. A je zlá (v mnoha stupních), když to nedělá. Jak je vidět: Nemůžeme mluvit o tom, zda je rozkoš dobrá nebo špatná bez toho, abychom si ujasnili, po čem člověk vlastně touží. Stejně tak nehodnotíme oheň sám o sobě, neboť je dobrý, když hoří v kamnech a ohřívá, a je špatný, když spálí dům.

Podle Tomáše Akvinského by byla v ráji - tak jako všechno ostatní - smyslná rozkoš ještě krásnější než ve světě poznamenaném hříchem, a to z následujícího důvodu: To, čím měl člověk být podle Božího záměru, by se v ráji dokonale naplnilo. To by platilo také pro manželské objetí v lásce, radost srdce a rozkoš těla.
    Tomáš jde ještě o krok dál. Kdo rozkoš odmítá jako takovou, takže je vůči rozkoším nepřátelský, ten hřeší! Z toho plyne: smyslná radost zamilovaného partnera je nejen dovolena, ale patří k lidské lásce! Není, jak si mnozí myslí, ospravedlněna některými přednostmi, jako například plození dětí.
    Špatná je jen izolovaná, chlípná, požitkářská touha, která toho druhého používá jako prostředek vlastního uspokojení. Obrovská propast leží mezi egoistickou chutí "mít rozkoš s někým" a touhou po milovaném partnerovi, mezi Donem Giovanni na straně jedné, a Romeem a Julií, kteří hynou nedočkavostí.

"My jsme přece děti svatého a nemůžeme k sobě přicházet jako pohané, kteří neznají Boha" (28), píše se v krásném vyprávění o Tobiášovi a jeho ženě ve Starém zákoně. Může to znít pozoruhodně: Také pohlavní spojení manželů potřebuje cudnost. Důvod pro to byl už vysloven: Láska je, jak to vyjadřuje Jan Pavel II., zasazena do člověka ohroženého vášněmi. Sílu lásky, která se však brání tomu, aby se sexuální řeč těla stala falešnou, nazývá Církev "cudnost".
    Manželská láska potřebuje cudnost jako ochranu a obranný systém, aby láska mohla zůstat láskou. Sexuální touha, která se odpoutá od lásky, je vždy pro oba znehodnocující.
    V této souvislosti se dá ostatně také dobře vysvětlit, co je to stud a jak se dotýká sexuální sféry. Nemá nic společného s prudérií a jejím narušeným vztahem k vlastnímu tělu a tělu druhého. Stud je mnohem víc pozornost člověka, který se nechce stát objektem zlé a neslušné vášně a na druhé straně je natolik taktní, že smyslové žádosti druhých zbytečně nedráždí.

Kdo toto pochopil, pochopí také, že stud může být ze dvou důvodů více či méně přebytečný jenom tehdy, když situace zcela vyloučí téma žádostivosti - jak je tomu zpravidla při lékařském vyšetření. A studu není třeba také v případě, kde vztah lidí ovládá láska. Stud může ustoupit do pozadí a udělat místo samozřejmé důvěře. Skrze lásku se nahota promění z pokořujícího odhalení
ve zjevení! Tak to vidí Shakespeare (29), který rozuměl lásce více než mnozí, kteří o lásce tolik mluví.
    K pravdivému manželskému spojení také patří - přirozenost muže a ženy - brát tak, jak je Bůh stvořil. Jiné formy zdánlivého sjednocení mohou mít určité sexuální kouzlo, které ostatně může být viděno jedním z partnerů kriticky - ale nejsou (nehledě na jeho případnou sterilitu) výrazem lásky a nejsou skutečným sjednocením. Proto, a ne z nějakých zdravotních důvodů odmítá Církev takovéto spojení.

c) Dva biblické příklady
    Jeden z příběhů, které se nás v evangeliu nejvíce dotýkají, je setkání Ježíše s cizoložnicí. Evangelista Jan nám nevypráví, jak k tomu došlo. Byla jenom lehkomyslná? Můžeme toto vyprávění pochopit také takto: Možná ji její muž už dlouho zanedbával, možná sám podváděl. Ale nyní se setkala s jiným mužem.

Poprvé se cítí skutečně milována a nemůže obstát v tomto pokušení. Vydá se mu, ale oba jsou odhaleni, a ona je lidmi, jejichž dvojitou morálku zná, předvedena před Ježíše! On, muž, který byl přistižen s ní, hledá vzdálené útočiště a typicky zůstane jenom žena v rukou posmívajících se lidí. Nyní má panický strach z toho, co by se mohlo stát - až do okamžiku, ve kterém muži se svými kameny nevydrží pohled na Ježíše a jeden po druhém pustí své kameny na zem a vytratí se. Ona už nikdy nezapomene větu, která ochromila ruce těchto lidí: "Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem." Snad tato slova i některé z nich obrátila. A nemohlo tomu být jinak, než že Ježíš nakonec zůstává se ženou sám a nyní, už bez tohoto zvědavého publika ji oslovuje. Ani on ji neodsuzuje. Trpělivě jí dodává odvahu k novému začátku ve věrnosti. Podobně a přece úplně jinak probíhá setkání Ježíše se ženou u studny Jakubovy. Ježíš ví, že není žádná obyčejná žena, neboť už měla pět mužů a ten, který s ní žije nyní, není její muž. Také zde se nedozvíme víc o jejím životě. Proč tak žije? Která zklamání a zranění už prožila? Odkud jsou její zklamání? Byla tak neklidná, že nemohla zůstat věrná, nebo byla svými muži vždy propuštěna? Tak, jako vždy, Ježíš ví o tomto zraněném bodě v jejím životě, ale nepokořuje ji. Začne s ní rozhovor o Bohu, který je mnohem důležitější, než její rozličné příběhy s muži. Pořádek do jejího života přichází od Boha a ne obráceně.
    Je mnoho důvodů, proč si lidé jsou navzájem nevěrní. Nevěrnost není nikdy nevinná. A to ani tehdy, když onen krok stranou zůstane skryt
a dokonce ani tehdy, když by mohl být sice bolestným, ale novým začátkem. Nevěrnost je často začátek konce a i když manželství zůstane uchováno, málokdy se vrátí velká oblažující láska.

I někteří svatí (jako například svatá Kateřina ze Ženevy) prožili takovýto osud. Šli cestou věrnosti a jejich láska se ukázala silnější než nevěrnost jejich partnera. I tato láska nás upomíná na Boha, který se ujímá svého lidu, jenž ho neustále opouští. Z tohoto důvodu je Bůh garantem věrnosti: Žít bez Boha je mučení a, jak říká Dostojevskij, ateista je člověk bez klidu. Není souvislost mezi bezbožností a nepokojem sexuality, neklidem tolika lidí, jež jsou neustále kamsi hnáni?
    Neustále nám to ukazuje příběh v Bibli o pádu do hříchu: Narušený vztah k Bohu vede také k narušení manželského vztahu Adama a Evy. Svoji nahotu shledávají jako ponížení a mají potřebu se zakrýt a o něco později - v rozhovoru s Bohem o tom co učinili - muž obviňuje ženu. Právě tu ženu, nad kterou před chvílí tak jásal!

g) Pravidla rozumnosti.

Ať nám to zní příjemně nebo ne, od doby pádu do hříchu musí člověk bojovat o svou lásku proti různým pokušením. Kdo chce zůstat věrným, musí zachovávat určitá pravidla, která se mnohdy mohou zdát jako obtěžující - snad také v pohledu na svou zcela osobní pokušitelnost v určitých situacích, o kterých ví jen on. Takováto pravidla mají přirozeně vyvinuty všechny národy. Přitom bylo a stále trvá jisté přehánění v jednom nebo druhém směru, které je jaksi odvislé od pohledu na sexuality a zvláště od postavení ženy ve společnosti. Člověk by zde mohl myslet třeba na otázky módy, nebo na předpisy týkající se koupání a na jejich platnost dříve a dnes. Nezřídka ukazují takovéto společenské konvence na dvojí morálku, která byla shovívavější vůči mužům. Avšak kriticky viděno - vždycky v ní bylo pravdivé jádro.
    Důležitější než vnější pravidla chování, jsou, jako u všech otázek, které člověka zasáhnou uvnitř, vnitřní zákony lásky. Protože nevěra, která jako každý jiný hřích, začíná v srdci, vyžaduje se určité zvláštní ovládání myšlenek. "Každý, kdo se s žádostivostí dívá na ženu" by měl mít na paměti, že "ve svém srdci s ní už zcizoložil", říká Ježíš a každý ví jak je to pravdivé.
    Je známo, že existují názory - a někde i státně uznané programy sexuální výchovy, které hlásají, že je dovoleno v myšlenkách, při sledování videofilmů, nebo v rámci her dělat všechno, co člověka baví. Nedovolené je jen to, při čem by se mohly zplodit nechtěné děti, rozšířit nějaká nemoc, nebo se dostat do konfliktu se zákonem. Ve všem ostatním usilují kruhy, které zastávají tyto názory, o sestavování co nejliberálnějších zákonů - což je zneužití nádherného pojmu svobody.

Tak jako v dřívějších časech nosili zajatci železnou kouli přivázanou řetězy na noze a museli ji stále tahat za sebou, tak je člověk připoután k hříchu a svou vlastní silou se nemůže odpoutat. Rozhřešení udělené knězem není nic jiného, než přetržení řetězu mezi člověkem a touto tíhou, která ho tolik mučila a kterou nyní může odložit. Jeho "železná koule" už není "jeho" břemenem. Obrazně řečeno, zůstane ležet na kraji cesty a při pohledu zpět bude stále menší a menší, až nakonec úplně zmizí: I kdyby snad měly zůstat bolestivé jizvy, minulost nemůže člověka už nikdy dohnat!
    Ostatně i pro selhání v oblasti sexuality platí Boží milosrdenství, jak to vyjádřil i svatý farář Arský: "Hle, snadnější je přijít do nebe než do pekla. Tak veliké je milosrdenství Boží. Naše chyby jsou zrnka písku ve srovnání s mohutným kopcem Božího milosrdenství".

b) Bezpodmínečné ANO neočekávanému dítěti
    Když se proti očekávání a plánování ohlásí další dítě, nepřichází pro křesťany v úvahu ani nejmenší pochybnost o právu na život tohoto dítěte. Měli by je přijmout a mít odvahu mluvit o "dobré naději", neboť víra jim říká, že žena není jen těhotná, ale že je v požehnaném stavu. To, že jsme tyto staré a krásné výrazy téměř ztratili, je i - smutné - znamení času.
    Ospravedlnit nelze žádné zmaření života nenarozeného dítěte, neboť usmrtit nevinného člověka není nikdy dobrem. To platí i tehdy, kdy by dítě mělo být těžce postižené. Proto také církev odmítá zkoumání a prohlídky před porodem, jejichž jediným účelem je včas dítě zabít, pokud by náhodou nemělo být v pořádku. Člověk by měl ovšem také vědět, a nikdo v církvi to nepopírá, že interrupce je mnohem větším hříchem, než antikoncepce. To platí o skutečné antikoncepci a nikoli o "antikoncepci" abortivní, která je ve skutečnosti maskovaným potratem, protože její podstatou je zabití už vyvíjejícího se plodu. Užívání preparátů, které působí jak antikoncepčně tak i abortivně, rovněž nelze považovat za antikoncepci v pravém slova smyslu.

"Podřizujte se jeden druhému ve společné bázni před Kristem", říká svatý Pavel. Přitom určitě neměl na mysli společnou regulaci početí, ale dnes můžeme říci: Postoj vzájemného se podrobování dostal nový, překvapivě aktuální smysl, protože, jak jsme zjistili, platí také pro oblast sexuality. Oba, muž i žena, by měli svoje sexuální jednání zkoordinovat s plodností ženy a přizpůsobit v kontextu zodpovědného rodičovství! Ženy i muži musí samozřejmě získat nutné vědění o biologických zákonitostech své sexuality, a to je dnes možné na základě odvážné práce lékařů, jako J. Rötzera, australského páru Bilingsových nebo "Pracovní skupiny NFP (přirozené plánování rodičovství)"
při Německé biskupské konferenci a jiných, kteří se na tomto poli zasloužili. Ostatně je nesprávné a zveličující tvrdit, že přirozené plánování rodičovství je nejisté. Opravdu vědecký odborný časopis "Britský lékařský časopis" uvedl v roce 1993: tvrzení, že takzvaná "katolická metoda" přirozeného regulování početí je bezvýznamná pro svou neúčinnost, je překonaný. Především pro lidi takzvaného třetího světa je tato metoda nejlépe vhodná, to konkrétně znamená: Když zodpovědně nemohou přijmout další dítě, mají žít v plodných časech ženy zdrženlivě a to vyžaduje - jak dnes ví skoro každé dítě - určitou připravenost k odříkání, zvláště když je cyklus ženy pravidelný a skutečně vypočítatelný. Nutné odříkání by člověk neměl ani přehánět, ani nerozumně zavrhovat. Na jedné straně platí: Umění zdrženlivosti patří k životu člověka i v této oblasti a opravdu existuje horší utrpení než je občasná sexuální zdrženlivost. Kdo to opravdu považuje za příliš těžké, by se měl zamyslet nad tím, že někteří lidé jsou schopni se zříci manželského lože a to z úplně jiných důvodů: stačí jim místo toho například hrát karty, nebo s nějakým přítelem sedět u sklenice piva.

Na druhé straně existují ženy, kterým cyklus nedovoluje dostatečně bezpečné spočítání a sebepozorovací metoda se ukazuje jako nepoužitelná. Zapomenout nesmíme ani na ty páry, které se kvůli zaměstnání mohou setkat jen nepravidelně. Zdá se, že to, co pro většinu znamená přiměřenou oběť, vyžaduje od jiných oběť heroickou. Kromě toho bychom také měli přemýšlet o dosahu přikázání, které zvěstuje encyklika "Humanae vitae". Tato encyklika totiž mluví o manželském aktu a ne například o znásilnění, která se vyskytují i v manželství. Tyto ještě nevyřešené problémy existují a v církvi o tom ještě budeme muset přemýšlet. To ale nic nemění na dobrých důvodech, které mluví pro přirozené plánování rodičovství. Některé můžeme vyjmenovat: Takzvaná "periodická zdrženlivost" vede oba partnery k zdrženlivosti. Brání tomu, aby muž přenechal řešení problému samotné ženě. - Nejde pouze o "metodu", ale také o základní postoj bázně. Muž by neměl na ženě požadovat jakousi stálou připravenost k sexu, ale měl by se podřídit jejímu přirozenému rytmu. Není to také jedna forma lásky, když muž respektuje plodivou část ženství? Žena může být přitom tím, čím je a nemusí se stabilně preparovat, aby odpovídala představám muže.
    Také v tomto smyslu můžeme pochopit slova P. Handkeho, který vkládá jedné ze svých postav do úst slova: "Očekávám od muže, aby mě miloval pro to, co jsem a pro to, čím budu", totiž matkou!

- Čas zdrženlivosti dá kromě toho vždy znovu vzrůst napětí a touze, která slouží lásce. Neboť sexuální zdrženlivost partnery současně nutí, aby svou lásku a něžnost neredukovali jen na pohlavní spojení. Zdrženlivost může
do manželství opět vrátit něco z lesku a bohatství první lásky. Taková zkouška by pak mohla vést ke zkušenosti, že láska je víc, než sexuální uspokojení.
- Když vezmeme řeč těla opravdu vážně, musíme přiznat: ochranné prostředky nejsou jen k zamezení plození, ale stojí také v rozporu s láskou, kterou by ještě měli nechat nedotčenou. Je-li totiž proudění mužského semene do lůna ženy výrazem darování se, jak můžeme tvrdit, že toto znamení lásky je uskutečněno také tehdy, když kondom (zde je to zvlášť zřejmé), tvoří hráz a toto darování se doslova dává pryč.
    "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" To platí pro manželství a platí to také pro sexuální spojení. Antikoncepční zásah do plození není špatný proto, že je umělý. Kdyby věci byly nemorální jen proto, že jsou umělé, nesměli bychom jít ani při největších bolestech k zubnímu lékaři a museli bychom se také zříci nesčetných vymožeností techniky. Umělé ochranné prostředky jsou špatné především proto, že zasahují do nejintimnější a nejkrásnější oblasti lidské lásky. Tuto lásku má člověk přijmout takovou, jaká je.

Jestliže platí, že člověk se nemá dotýkat možnosti plození jen aby získal "lásku" samotnou, pak to platí samozřejmě obráceně: Nemá se dít žádné plození, které by nebylo výsledkem lásky. Církev vysvětlila svůj pohled a hodnocení r. 1987 v Instrukci o úctě k začínajícímu lidskému životu a důstojnosti dalšího vývoje. Jsou dva důvody, které církvi dávají podnět, aby odporovala umělému plození lidského života ze zkumavky: Jednak má každé dítě právo na to, aby vzešlo z milujícího objetí svých rodičů a ne aby bylo vyprodukováno laboratoří. Jestliže lidskou osobu tvoří mimo duši také maso a krev, sperma  a vaječné buňky, nejedná se pouze o nějaký materiál, s nímž lze libovolně nakládat. Nestačí jen chtít dítě. Jeho zplození se má dít ze spojení muže a ženy, z darování vpravdě lidského, tedy z lásky objímající tělo a duši.
    Za druhé je třeba se zamyslet nad tím, že mnoho embryí vyrobených v laboratořích nejen skutečně zemře, nýbrž musí zemřít, protože žádný lékař nesmí chtít, aby se zahnízdila všechna embrya (tři, čtyři nebo pět!), která vypěstoval! A co je ještě horší: dojde-li přesto k početí více dětí, pak někteří lékaři praktikují selektivní potraty, tím, že všechny děti - ano už embrya jsou děti! - až na jedno zabijí! Podobné problémy vyvstanou, jestliže některá embrya přebývají - tedy ta, která nemohou být zasazena do těla ženy. Co potom? Jejich zmrazení problém jen oddálí. Tím není naprosto vyloučeno, že by se někdy nemohla poskytnout lékařsko-technická pomoc při plození, která odpovídá kritériím církve. Zůstávají zde však v důsledku této techniky dvě závažná pokušení:
- Jedno je zkoumání, které je na lidských embryích samozřejmě velmi zajímavé. Významní badatelé, kteří v rozhovorech pro sdělovací prostředky tvrdili, že chtějí pomoci jen bezdětným manželským párům, dnes otevřeně říkají, že zkoumají a hledají zákonitosti, které však zároveň porušují.
- Druhé, téměř nevyhnutelné pokušení, je selekce embryí: lékař nebude ochoten zasadit domněle poškozené embryo do dělohy ženy. Byla vyvinuta technika, která je potřebná k selekci embryí a dnes se hovoří o "embryoskartaci", což člověka nejprve šokuje, ale brzy nato připustí to zdánlivě "nevyhnutelné" a ještě o něco později už o tom nikdo nemluví. Domnívat se, že by se tomu dalo zabránit, je z jednoho zcela prostého důvodu naivní: v pozdějších stadiích embryonálního vývoje se přece děje totéž s pomocí prenatální diagnostiky a zabíjejí se všechny děti, které se zdají být nemocné. Proč by se tedy s malými embryi mělo zacházet lépe, než s mnohem většími? Také nemorálnost má tedy svou vnitřní logiku.

Jestliže může být sexualita správně chápána jen v pohledu na lásku, která se zároveň může stát plozením, pak jsou špatná všechna ostatní sexuální přání a praktiky (např. orální a anální styk), které jsou v rozporu s řádem plození, a s manželským partnerem, jako s osobou, vlastně už nemají co do činění. Konkrétně řečeno: orální, anální a manuální sexuální stimulace je tak málo tělesnou řečí lásky, jako jsou řečí kterékoliv neartikulované zvuky.   
    Tím není řečeno, že každá sebemenší odchylka od normy je hned katastrofou. Je to jako v oblasti zdraví a nemoci: na jedné straně je sotva nějaký člověk zdravý v každém ohledu. Na straně druhé, nelze zcela přesně určit hranici mezi zdravím a nemocí. Navíc "být nemocný" může znamenat velmi mnoho - nejen rýma, ale i AIDS a rakovina je nemoc.
    Také v oblasti sexu není určení "nemocný" (zvrácený) a "normální" zcela jednoduché: Ve srovnání s tím, čím by sexualita měla být, je i sebeukájení i návštěva vykřičeného domu "abnormální".