VII. Láska a dítě
1. Rozmnožování zvířat - plození mezi lidmi
I když navenek poznáváme určitou podobnost pohlavního sjednocení lidí s
rozmnožováním zvířat, plození u lidí je přesto něco zcela jiného a sice proto,
že člověk miluje a rozhoduje se. Síla jeho ducha není řízena jenom instinktivními
tužbami jako u zvířete. "Adam poznal Evu, svoji ženu; ona otěhotněla a
porodila..." píše se v Genezi v první knize Bible. Bylo by bláznovstvím, kdyby někdo chtěl říct: "Kocour poznal kočku." Ne nadarmo
má řeč pro mnoho dějů v zvířecí říši mnoho vlastních výrazů a tak také zde:
Mezi zvířecím pářením a biblickým "poznat", ve kterém se muž a žena
sjednocují, leží světy.
Vnějškově velmi podobný děj není totéž u člověka a zvířete. Sexuální
říje staví zvířata do služby zachování druhu, aniž by věděly, co se prakticky
děje! Samozřejmě také zvířata mohou v mnohém ohledu poznat rukopis Boží a jejich
život je bohatý na smysl a plný obdivuhodných souvislostí.
Ale co my obdivujeme, je vždycky jen inteligence ve zvířeti, ne inteligence zvířete!
Instinkt, říká D. v. Hildebrand, je vždycky jenom síla, která pohání "ze
zadu". Vědomé a svobodné jednání člověka může být spojeno s instinktem, ale
je svou povahou něco zcela jiného.
2. Akt lásky jako počátek nového života
V moderních autech jsou ovladače, které plní mnoho různých funkcí. Je to
praktické pro řidiče, ale jinak to nemá žádný smysl.
V lásce je to jinak: To, že právě z nejvnitřnějšího spojení muže a ženy
povstává nový život, nelze srovnávat s nějakými ovladači a jejich funkcemi. Ne,
něco takového nám mnohem více připomíná významnou pravdu víry: Bůh nestvořil
člověka - a dokonce ani celý svět - "jen tak", ale z lásky. Ohromeni stojíme před tímto vysvětlením světa: My existujeme,
protože Bůh nás a všechny tvory, každého podle svého druhu skutečně miluje.
"Bůh totiž nemá ke stvoření žádný jiný důvod, než svoji lásku a
dobrotu", tak věří Církev (17).
Ale člověk, který je stvořen podle
Božího obrazu a podobá se svému Tvůrci zvláštním způsobem, má přirozenost
schopnou lásky, která sama o sobě mu dává naplnění, pomáhá mu k
sebeuskutečnění a činí ho šťastným. Jako Bůh zformoval tělo z prachu, tak
učinil duši z látky plné tajemství, která je schopna lásky a tíhne k lásce
- jak to nazvali filosofové osobní duchové duše.
Teď k tomu musíme přidat: Láska, o
níž je řeč, je plodná. Jako člověk děkuje za své bytí Boží lásce a potom v
závislosti na ní a ve spolupráci s Bohem také milujícímu objetí svých rodičů,
stejně tak tuto lásku předává dál sjednocením v lásce! Ovšem, jednota
milujícího objetí a plození nepřichází sama od sebe, ale je závislá od lidské
zodpovědnosti a má svůj vnitřní nutný řád: Aby manželské spojení bylo skutečně lidské a dobré, je bezpodmínečně
potřeba, aby motivace partnerů byla zakotvena v lásce. Ačkoliv je stále rozšířen
předsudek, že Církev připouští jen plodivé spojení, pravdou je, že Církev tento
princip odmítá.
Bylo by znehodnocující,
nekřesťanské a tím nemorální, spojit se s manželským partnerem jenom tehdy, když
chtějí zplodit dítě. Často legitimně chybí motiv "chtěli bychom zplodit
dítě", když se partneři chtějí zachovat zodpovědně. Ale nikdy nesmí chybět
věta: "nechej se obejmout, protože tě
miluji!" Neboť hřeší jenom ten, kdo se chtěl se svým partnerem spojit jen
kvůli plození nebo jen pro své chtění - tedy bez lásky. Taková je skutečně nauka
církve! Nebylo by příliš smysluplným diskutovat o vyšším nebo nižším postavení lásky nebo plození. Již římský katechismus, který
vznikl již před třemi staletími, na popud Tridentského koncilu učil, že můžeme
lásku nazvat prvním smyslem manželství. Na to pamatoval již v roce 1930 Pius XI. ve
své encyklice "Casti connubii", protože
tím chtěl zmírnit určité konfrontace.
Velmi jednoduše řečeno: Jeden je výborný šachista, jiný mistr
v lyžování a třetí je rétorický génius.
O nikom nelze říci, že je "nejlepší", aniž bychom řekli, k čemu se to
vztahuje.
Podobně díváme-li se na význam lásky
pro zdar manželství a svatost partnerů, vidíme, že láska je mnohem důležitější
než plození, a v tomto ohledu je prvním smyslem manželství. Přitom je zde řeč o
duchovní lásce, kterou se navzájem milovali i Marie a Josef, i když z náboženských
motivů se zdrželi manželského společenství.
Jako "korunovace" manželské lásky - a určitým způsobem
jeho prvotní účel - se zdá být ale plození, když myslíme na zázrak vzniku a
narození nového člověka, který je určen pro věčnost (18). Nemusíme snad
dokazovat, že biologické pochody sexuálního spojení jsou primárně nasměrovány na
plození.
Člověk může lásku a plození dítěte pozorovat z té nebo oné
perspektivy a navzájem srovnávat, jenom by je neměl oddělovat! To je tak málo
smysluplné, jako ptát se, co je důležitější, jestli oko nebo ucho.
3. Rodičovství
K manželství patří podle katolického podání také připravenost plodit děti a
přijmout je a tím se stát otcem a matkou. Tato otevřenost je v očích církve tak
důležitá, že manželství lidí, kteří zásadně zabraňují rodičovství považuje
za neplatné.
Přijmout děti je pro manžele určitým způsobem povinnost.
Mnohem správnější je ale říci: Stát se rodičem je dar Boží, tajuplná účast na
jeho tvořící moci, naplnění bytí muže nebo ženy ve vydání se.
Nemožnost mít děti je velkou bolestí,
ale skutečně špatné je bránit se rodičovství. B. Straus ukazuje tuto pravdu v
zrcadle zranění bezdětné ženy, která byla svým mužem opuštěna. Spisovatel ji
nechá napsat: "Je to hluboké vnitřní zranění patřit muži a nemít od něj ani
jedno dítě. Nebudeš tomu rozumět. Ale já, můj příteli, jsem ti dala svůj život a
nyní v náruči nic nemám. Nedostala jsem od tebe žádný život, který by můj život
přerostl, který by se sám od sebe narovnal a mě
tímto naplněním učinil zbytečnou.
Nyní toto nesnesitelné zřeknutí občas hoří v celém těle.
Cítím se být vyřazena. Nebyl čas pro jedno dítě..." (19).
Rodičovství spočívá v tom, přijmout nového člověka v bázni a
v lásce a to takového, jaký je, od prvního okamžiku jeho existence. Přitom je
normální, že žena je ve svém rodičovství poněkud před svým mužem, který se
musí svoje otcovství určitým způsobem teprve učit od matky.
Muž a žena se stávají rodiči a přece se muž podílí na
těhotenství a porodu jenom vnějškově. Tím, jak se žena stala matkou, má
nedostižný náskok oproti muži. Z toho vyplývá pro muže zvláštní povinnost,
která také v řeči o "zrovnoprávnění" nesmí být opomenuta (20).
4. Rodina a její význam pro vývoj dítěte.
Zkušenost ukazuje, jak velmi potřebuje dítě bezpečí
a lásku (a vlastně nejenom dítě)! Člověk se může dítěti perfektně postarat o
hygienu, krmit je, přebalovat a dělat všechno, co předepíše dětský lékař, ale
když dítěti chybí láska, něžnost a zájem rodičů,
jsou děti nemocné, apatické, zoufají si svým vnitřním způsobem a doslova spějí k
duševnímu i tělesnému zániku. Odborníci nazývají toto zmrzačení duše, které
už nikdy nemůže být zcela odstraněno, hospitalismem a v horším případě marasmem.
Tomáš Akvinský mluví proto o rodině jako o "duchovní děloze". To je
výstižný obraz. Jako vyvíjející se dítě v lůně své matky je bezpečné a mimo
tento chráněný prostor nemůže existovat, stejně tak je tomu i s dětmi v rodině:
potřebují doprovázející a ochrannou lásku svých rodičů.
Existují však i poruchy manželství, které vedou k rozchodu.
Takový rozchod může být pro děti menším zlem, než společný život za každou
cenu. Neexistuje žádný Boží příkaz, který by například přikazoval zůstávat u
nějakého alkoholika, který pravidelně nadává a bije ženu i děti a vystavuje je
ještě většímu nebezpečí! Blaho dítěte by mělo být pro manželské páry v krizi
dodatečným motivem pro překlenutí krize, aby rozchod nebyl uspěchán. Děti mají
právo na lásku svých rodičů a člověk by měl
udělat všechno, aby jim toto právo zachoval. Je-li to z jakýchkoliv důvodů
nemožné, je třeba zajistit náhradu ve formě adoptivních nebo pěstounských
rodičů. Především pro malé děti je nevyhnutelné "chladnější"
umístění v domově nutno chápat jenom jako
poslední přijatelné, nouzové řešení, a to i tehdy, je-li domov řízen řádovými
sestrami.
Zpět na obsah
|