VII. Láska a dítě

1. Rozmnožování zvířat - plození mezi lidmi

Vnějškově velmi podobný děj není totéž u člověka a zvířete. Sexuální říje staví zvířata do služby zachování druhu, aniž by věděly, co se prakticky děje! Samozřejmě také zvířata mohou v mnohém ohledu poznat rukopis Boží a jejich život je bohatý na smysl a plný obdivuhodných souvislostí. Ale co my obdivujeme, je vždycky jen inteligence ve zvířeti, ne inteligence zvířete! Instinkt, říká D. v. Hildebrand, je vždycky jenom síla, která pohání "ze zadu". Vědomé a svobodné jednání člověka může být spojeno s instinktem, ale je svou povahou něco zcela jiného.

V lásce je to jinak: To, že právě z nejvnitřnějšího spojení muže a ženy povstává nový život, nelze srovnávat s nějakými ovladači a jejich funkcemi. Ne, něco takového nám mnohem více připomíná významnou pravdu víry: Bůh nestvořil člověka - a dokonce ani celý svět - "jen tak", ale z lásky. Ohromeni stojíme před tímto vysvětlením světa: My existujeme, protože Bůh nás a všechny tvory, každého podle svého druhu skutečně miluje. "Bůh totiž nemá ke stvoření žádný jiný důvod, než svoji lásku a dobrotu", tak věří Církev (17).
    Ale člověk, který je stvořen podle Božího obrazu a podobá se svému Tvůrci zvláštním způsobem, má přirozenost schopnou lásky, která sama o sobě mu dává naplnění, pomáhá mu k sebeuskutečnění a činí ho šťastným. Jako Bůh zformoval tělo z prachu, tak učinil duši z látky plné tajemství, která je schopna lásky a tíhne k lásce - jak to nazvali filosofové osobní duchové duše.
    Teď k tomu musíme přidat: Láska, o níž je řeč, je plodná. Jako člověk děkuje za své bytí Boží lásce a potom v závislosti na ní a ve spolupráci s Bohem také milujícímu objetí svých rodičů, stejně tak tuto lásku předává dál sjednocením v lásce! Ovšem, jednota milujícího objetí a plození nepřichází sama od sebe, ale je závislá od lidské zodpovědnosti a má svůj vnitřní nutný řád: Aby manželské spojení bylo skutečně lidské a dobré, je bezpodmínečně potřeba, aby motivace partnerů byla zakotvena v lásce. Ačkoliv je stále rozšířen předsudek, že Církev připouští jen plodivé spojení, pravdou je, že Církev tento princip odmítá.

     Bylo by znehodnocující, nekřesťanské a tím nemorální, spojit se s manželským partnerem jenom tehdy, když chtějí zplodit dítě. Často legitimně chybí motiv "chtěli bychom zplodit dítě", když se partneři chtějí zachovat zodpovědně. Ale nikdy nesmí chybět věta: "nechej se obejmout, protože tě miluji!" Neboť hřeší jenom ten, kdo se chtěl se svým partnerem spojit jen kvůli plození nebo jen pro své chtění - tedy bez lásky. Taková je skutečně nauka církve! Nebylo by příliš smysluplným diskutovat o vyšším nebo nižším postavení lásky nebo plození. Již římský katechismus, který vznikl již před třemi staletími, na popud Tridentského koncilu učil, že můžeme lásku nazvat prvním smyslem manželství. Na to pamatoval již v roce 1930 Pius XI. ve své encyklice "Casti connubii", protože tím chtěl zmírnit určité konfrontace.

4. Rodina a její význam pro vývoj dítěte.

Zkušenost ukazuje, jak velmi potřebuje dítě bezpečí a lásku (a vlastně nejenom dítě)! Člověk se může dítěti perfektně postarat o hygienu, krmit je, přebalovat a dělat všechno, co předepíše dětský lékař, ale když dítěti chybí láska, něžnost a zájem rodičů, jsou děti nemocné, apatické, zoufají si svým vnitřním způsobem a doslova spějí k duševnímu i tělesnému zániku. Odborníci nazývají toto zmrzačení duše, které už nikdy nemůže být zcela odstraněno, hospitalismem a v horším případě marasmem.

    Existují však i poruchy manželství, které vedou k rozchodu. Takový rozchod může být pro děti menším zlem, než společný život za každou cenu. Neexistuje žádný Boží příkaz, který by například přikazoval zůstávat u nějakého alkoholika, který pravidelně nadává a bije ženu i děti a vystavuje je ještě většímu nebezpečí! Blaho dítěte by mělo být pro manželské páry v krizi dodatečným motivem pro překlenutí krize, aby rozchod nebyl uspěchán. Děti mají právo na lásku svých rodičů a člověk by měl udělat všechno, aby jim toto právo zachoval. Je-li to z jakýchkoliv důvodů nemožné, je třeba zajistit náhradu ve formě adoptivních nebo pěstounských rodičů. Především pro malé děti je nevyhnutelné "chladnější" umístění v domově nutno chápat jenom jako poslední přijatelné, nouzové řešení, a to i tehdy, je-li domov řízen řádovými sestrami.