-nové
-nové
-nové
|
V. Láska a slovo ANO
"Nemyslím na zítřek, neboť tě mám rád." V určitých sentimentálních
písních se můžeme setkat s těmito výlevy, jejichž hloupost a vnitřní
protiřečení je zřejmá. K lásce patří myslet dál a toužit po věčné
budoucnosti.
Platón, řecký filosof, vypráví následující příběh: Hefaistos, bůh
kovářů, potká dva lidi, kteří se mají navzájem rádi a ptá se jich: "Milí
lidé, co pro vás mohu udělat?" Aniž by nějak váhali odpověděli: "Zkovej
nás dohromady, abychom byli spojeni nerozlučitelně a navždy!". Co Platón
vyjádřil pohádkovou řečí, ví každý zamilovaný: Chce být se svým partnerem spojen. Ale přirozeně neexistuje žádný
"bůh kovářů", ale stále jen jedna svobodná osobní vůle, která se
rozhoduje: pro partnera, pro věrnost, pro konečné spojení, "než nás rozdělí
smrt"! Bible k tomu přidává: Toto spojení neplatí jenom před Bohem, ale je to sám Bůh, který to spolupůsobí.
Proto to, co Bůh spojil, nemá člověk rozlučovat!
Proto slovo "ANO" partnerů
není žádná občanská konvence, "kus papíru", formalita, přebytečný
ritus, který by s láskou neměl nic společného. Pravý opak je pravdou:
"ANO" vychází z lásky jako květ z květiny. "Svobodná láska" je
- jak vtipně ukazuje anglický spisovatel Chesterton - bílý černoch, něco, co si
odporuje a ve skutečnosti neexistuje. Kdo by ke svému vyznání lásky přidal dovětek, že se nechce vázat, ten obelhává možná také sám sebe,
ale v každém případě svého partnera: Jestliže se on nechce vázat, jeho láska
ještě není způsobilá pro společný život a už vůbec ne pro plození společných
dětí.
S někým žít, aniž bych se na něj chtěl vázat, je přesně vzato
totéž jako domnívat se, že se mohu s někým oženit, aniž bych ho měl skutečně
rád.
Milovat bez slova "ANO" a "ANO" bez lásky jsou
chybné formy vztahu muže a ženy.
Mohou se vyskytnout rozumné důvody zatím se neženit, nevdávat,
nebo vůbec nevstupovat do manželství. Oba milující dobře činí, když svůj rozum
neodsouvají stranou, ale zapojí ho do svého rozhodnutí, vyslechnou radu toho nebo
onoho, ovšem ne každého. Je však jisté, že tomu, kdo skutečně miluje, bude postoj zdrženlivosti připadat těžkým. Nechce přehlížet,
že jeho "ANO" by bylo uspěchané, ale bude tím trpět. Neboť láska je
síla, která touží po sjednocení. Převzít odpovědnost za rozhodování druhého,
které vychází z lásky, buduje manželský svazek.
Manželství je přirozeným naplněním lásky. V historii západní Evropy se dříve
objevily myšlenky, že pravá láska existuje jen mimo manželství, a manželský svazek
je koncem této lásky. Je to absurdní a zároveň protilidské tvrzení. Ve skutečnosti
je manželství nutností, která se nedá od lásky odloučit. Kdo zastává jiný
názor, ještě neví, co láska skutečně je.
To zůstane také pravdou, když spolu s
Janem Pavlem II. (15) uznáme, že motivy těch, kteří ve zdánlivě svobodném
životním společenství žijí spolu, mohou být velmi rozdílné. Toto nevidět by bylo
nespravedlivé. Protože přitom jde o velmi citlivou oblast lidského života, vyzývá
papež, aby toto téma bylo s mladými lidmi diskrétně a taktně prodiskutováno. To ale
nebrání dnešnímu mladému člověku říci: první
člověk, se kterým se sjednotíte v lásce, by měl být váš muž - vaše žena.
Zpět na obsah
|
|
|
|