Bylo by jistě velice naivní věřit, že manželská a sexuální láska by měla být nějakým "ostrovem blažených", na němž by se pád do hříchu vůbec neudál. Je smutnou zkušeností, jak může láska mezi manželskými partnery vychladnout. Následkem jsou pak spory, boje o moc nebo "zdi", které jeden proti druhému postaví. Velmi často už byly předváděny takovéto "manželské scény". Kvůli této smutné možnosti rozchodu propadají mnozí lidé pesimismu. Je samozřejmé, že smrt lásky se projeví na sexuálních vztazích, které pak mohou nabýt chorobných nebo dokonce zločinných forem. Je tomu tak jako ve všech ostatních životních oblastech: Také zde nelze mluvit jen o smrtelných hříších, ale je třeba počítat i s menšími, všedními proviněními proti manželské lásce, které ji v každém manželství ohrožují.

"Koitus bez koexistence je démonická záležitost", říká evangelický teolog Karl Barth a má pravdu. Mnohé formy projevů sexuality nemají s láskou nic společného. Jednotlivé perverze nám ukazují i biblická vyprávění, jakož i velcí umělci a stavějí nám tuto "touhu bez lásky" otřesným způsobem před oči:

Ale máme také příklady žen, které zneužívají lásku.

    Protože všichni lidé jsou hříšní, je každá láska ohrožena hříchem. Kdo to popírá, neví, ani jak vypadá život, ani nezná sám sebe! Průběh pohlavního styku je přece "vždy stejný" - a přece úplně jiný, když je oduševněn láskou, než když je obětí sexuálního "Jidášova polibku", za kterým je jenom sebeláska, bezohledná žádostivost, zvykové využívání druhého k uspokojení vlastních potřeb, zvědavost a sebepotvrzení. Potom mohou nastat chvíle, v nichž i člověku žijícímu v manželství budou objetí připadat jako něco hrůzného, hanebného, něco nepravého - protože mu něco chybí. Ano, právě pravda tomu chybí.
    O jakou pravdu jde? Pravdou každého sexuálního styku je láska. Jako křesťané k tomu můžeme přidat: co chybí mnoha manželským párům je nová láska, kterou teprve Kristus přinesl na svět.
    K výchově zralého svědomí také patří učit se rozeznávat sexuální egoismus od touhy lásky a určitým způsobem vést boj sám se sebou: ne abychom sebe nějak trápili, ale abychom udělali místo lásce - tak jako když se květina osvobozuje od stínu plevele, který jí hrozí zadušením.

Onen vnitřní postoj, který se brání proti každému, i třeba maličkému sexuálnímu zneužití se jmenuje cudnost. Ona je ve světě sexuálního vykořisťování - sexuální reklamou počínaje, přes pornografii a sexuálním násilím konče - nutností pro každého člověka, který nechce ztratit svoji důstojnost. Není to násilí proti lásce, ale obrana a imunní systém lásky: Bez cudnosti se lásce nedaří, ale dříve nebo později spěje ke svému zániku!
    Dnešními pojmy řečeno, cudnost a stud jsou aktivní ochranou přírodního prostředí v oblasti intimity. Chrání vnitřní prostor lásky. Cudnost zabraňuje vášni, která se vymkla lásce a stud chrání před tím, stát se sám objektem touhy druhých.