1. Skepse a rezignace

Na základě trpkých zkušeností si mnozí myslí, že láska je jenom fata morgána, na kterou se my lidé sice stále díváme, ale z níž nakonec nic nezůstane, nebo, že ve skutečném životě se láska podaří jenom zlomkovitě. Jednomu víc, jinému méně, třetí mu vůbec ne. My sice mluvíme o příbězích Romea a Julie, ale říkáme si: Co bude z takové lásky po desátém roce manželství? Básník je tak chytrý, že svůj příběh svatbou končí. Byla by láska Romea a Julie také tak velká a trvanlivá i ve stresu moderního pracovního světa, monotónnosti všedního dne, v útocích jiných mužů a žen? Kolik tragických a trpkých příběhů nám vypráví život našeho okolí - a možná i my sami jsme mezi takto postiženými. Člověk by měl také chválit nepřekonatelnou sílu lásky jenom tehdy, když se jedná
o skutečnou lásku. Vedle toho ale existuje také něco ošklivého a temného, co si dává jméno "láska" a sice neprávem. V této lásce panuje vypočítavost, pouhé uspokojení, hra s pocity druhého, závislost a chorobná touha prosadit sám sebe. Prý je "od hlavy až k patě nasměrován nalásku", zpívá Marylen Ditrichová v Modrém andělu, ale jedná se o "lásku", která ničí a ten, kdo se stane objektem takové váš ně, má všechny důvody k tomu mít se na pozoru, jak radí Karmen ve své nejznámější árii.
    Nemůžeme to popírat: To, co začalo jako velká nepřekonatelná láska, může vymizet, nebo tato "láska" se odhalí jako iluze, jako v Puškinově vyprávění o poštmistrově dceři, která ve skutečnosti nebyla milována, ale jen svedena a potom opuštěna.

Proti veškeré této skepsi a smutku, jejichž nejhlubším důvodem je přece jen touha po lásce, Církev tvrdí:
    Láska je možná, láska se může zdařit a daří se skutečně, když se lidé řídí "návodem k používání" toho, u něhož má láska svůj původ. Ten, kdo si koupí nějaký přístroj, studuje návod k používání a rady producentů, aby něco neudělal špatně a aby přístroj dobře fungoval a nepokazil se.
    Tato moudrost je ještě důležitější v oblasti lidského života, kde v mnoha případech je nutné léčení a uzdravování, ale nikdy nelze provádět jakousi libovolnou výměnu náhradních dílů. Každý, kdo chová zvíře, ví, že musí starostlivě respektovat zákony života, aby se cítilo dobře. S láskou je to podobné: Také ona je něčím živým, co roste a rozvíjí se. Také ona má svou vnitřní dynamiku, která směřuje k jednomu cíli, a všechno záleží na tom, jestli se milující nechají tímto zákonem vést. Vždyť láska se podaří jen tehdy, když se podřídíme jejím zákonitostem.
    Boží přikázání jsou právě tímto "zákonem lásky", gramatikou lásky, návodem k jejímu použití, návodem, jak má láska růst, existovat, jak může obstát ve všech námahách a obtížích. Když Církev zvěstuje šesté přikázání, chce tím jen říci, co láska je, jak se může zdařit a před čím je třeba ji chránit.
    Ovšem vysvětlení, co láska je a v čem spočívá její zákon, by nestačilo. Neboť člověku nestačí jen teoretické poznání lásky. Potřebuje také zakusit její sílu a nároky. Na námitku, že Boží přikázání jsou jen ideálem a že kladou na člověka neúnosné požadavky, odpovídá Jan Pavel II. ve své velké encyklice Veritatis splendor touto otázkou: "O jakém člověku je to řeč? O člověku, který je ovládán svými žádostmi, nebo o člověku, který byl vykoupen Kristem?" Musíme mít pochopení pro slabosti člověka, říká dále papež, ale nesmíme za žádnou cenu naši náchylnost dělat měřítkem pro dobro a zlo, a naše slabosti dělat kriteriem pro to, co nám Bůh smí a nesmí přikazovat.

Jestliže se někdo domnívá, že partner musí znamenat jeho celoživotní štěstí (jak je to zdůrazňováno v nejrůznějších písních nebo operetách), že on musí být tím nejlepším a ona vždy tou nejkrásnější, ten se velmi mýlí. Zklamání, to znamená zkušenost, že ten druhý není všechno a ani jím být nemůže, se nevyhnutelně dostaví. Potom však láska (nebo to, co kdo za lásku považuje), může na základě tohoto přeceňování zaniknout.
    Proti tomu zdůrazňuje Církev: Člověk má druhého milovat, ale ne zbožšťovat! Zbožšťování je zrádné: Znamená dosadit člověka na místo, které náleží Bohu - a to je začátek konce. Vždyť pro úkol stát se pro druhé bohem se nikdo nenarodil, a proto vztah, který se o něco takového pokouší, nakonec ztroskotá. Když však Bůh zaujme v životě manželského páru místo, které mu náleží, je nebezpečí zažehnáno. Posledním smyslem a posledním štěstím obou je Bůh, jak pro každého z nich jednotlivě, tak pro oba společně. To není žádný důvod k žárlivosti. Také nejmilovanější člověk může zůstat tím, čím je. Mužem nebo ženou - člověkem se svými přednostmi a chybami. "Dejte milovanému člověku, co náleží lásce a Bohu, co je Boží" - mohli bychom použít známá Kristova slova. Když dáme Bohu, co je Boží, potom můžeme dát také člověku takovou lásku, která mu patří. V tomto smyslu může pak člověk skutečně zcela patřit Bohu a zároveň "zcela muži nebo zcela ženě". Totalita jedné lásky neprotiřečí té druhé, nýbrž umožní její žár a čistotu.
    Je-li totiž v partnerském vztahu přítomen Bůh, nebude láska k partnerovi slabší nebo dokonce nudná, ale poroste a bude stále - více než dosud - pramenem radosti a štěstí. Pravé náboženství netlumí pozemskou lásku, ale očišťuje ji od vědomého a nevědomého egoismu. Neruší ji a nepřináší její naplnění. Proto platí pravidlo: čím větší je láska k Bohu, tím větší bude také láska k muži, ženě, k dětem, ano k celému stvoření.
    To všechno jsou vlastně katolické samozřejmosti, ale často tak neznámé, že je musíme vyjádřit.