Existuje mnoho forem lásky. Všechny jsou důležité a každá má své místo v lidském životě. Chtít vyřadit jednu na úkor druhé, by bylo nesmyslem.

    Mohli bychom jmenovat ještě mnoho jiných forem lásky: lásku ke zvířatům, k hudbě, k vědě, ke kultuře, k zemi v níž žijeme, a nebo vůbec lásku k životu, lásku k přírodě, ke stvoření, které - jak si při každé mši sv. vděčně připomínáme - je plné Boží vznešenosti a Boží krásy.
    A přece: Když mluvíme o lásce, máme skoro vždy na mysli jen lásku mezi mužem a ženou. Možná přitom myslíme na Romea a Julii, nebo na jiné osoby, s nimiž se setkáváme ve filmu, v divadle nebo
v literatuře. Tyto osoby by pro nás nebyly ani srozumitelné ani důležité, kdybychom sami neznali vlastní touhu a vlastní zkušenost s láskou.
    Skutečné příběhy lásky se neodehrávají v televizi, ale ve skutečném životě, svým způsobem stejně krásně, stejně smutně, stejně dramaticky jako ty, které popisuje Shakespeare a jiní. Ano, v našich knihách a filmech by nebyli žádný Romeo ani Julie, kdyby láska neexistovala v životě lidí. "Romeo
a Julie" žijí uprostřed nás, mají mnoho tváří a skrývají se pod různými jmény. Jejich příběhy inspirují lidské sny. Jak by tomu mohlo být jinak! Neboť láska je červenou nití, která se vine jednotvárností všedních dnů. Každá láska je tak nová a tak jedinečná, jako ti dva lidé, kteří se navzájem milují. Přesto je to stále stejná láska se svými zákonitostmi touhy, náklonností k druhým, odevzdáním se a přijímáním.
    Ve světě, který je poznamenán hříchem, musíme bohužel ještě dodat: Ke zkušenosti lásky patří i boj s egoistickými touhami a stud, který ukazuje, že i ve vztazích k pohlaví se ztratil ráj.
    Mnohdy začíná láska zcela nenápadně. Nepozorovaně roste a zraje, až si jednoho dne oni dva šťastně uvědomí, co jim bylo darováno. Jejich svatba z toho vyplyne jako velká samozřejmost a otevírá společný život, který může být chápán jen jako příběh velké lásky. Jejich láska se jim jeví jako něco, co už vždy bylo, a nedovedou si představit život jeden bez druhého.
    U jiných lidí vyrazí láska jako silný proud do života a všechno změní. To, co bylo dosud neotřesitelné, je v jednom dni zpochybněno a ten, kterého se to týká, si myslí, že jeho život teprve teď začíná. Okolí si bude samozřejmě dělat starosti a bude ho napomínat, aby byl rozumný, ale rozum lásky poslouchá jiný zákon: "Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob je žárlivost lásky.

Žár její - žár ohně,
plamen Hospodinův.
Lásku neuhasí ani velké vody
a řeky ji nezaplaví.
Kdyby za lásku chtěl někdo dávat
všechno jmění svého domu,
sklidil by jen jen pohrdání." (10)

    Nemůžeme samozřejmě zapřít, že mnoho lidí se na zdánlivě pevnou lásku spolehlo předčasně a poté se rozešli. Ale předtím, než budeme tyto případy citovat, bychom neměli lásku očerňovat, ale spíše říci: Skutečně existují příběhy lásky, ve kterých lidé nechají všechno ležet a stát, aby svůj život spojili s člověkem, kterého milují a později se ukáže, že nechybili.
    Pravé příběhy lásky se dějí na vesnicích, ve vilách bohatých, i na velkých sídlištích velkoměst, jako je Praha nebo Vídeň, nezávisle na barvě pleti nebo politických systémech. Ano, láska se prosazuje přes hranice a nenechá se zadržet ani horami, ani řekami, ani tradicemi nebo předsudky. Ani rozdílnost náboženství není závorou, kterou by láska nemohla otevřít.
    Jak důležité jsou tyto nikde nepsané a nikde neskloňované, ale žité příběhy lásky v životě lidí! Vždycky, když se dva lidé skutečně našli, zdálo se jim to jako zázrak a přece jako něco, co už odedávna očekávali. Všude na světě šeptají si navzájem: "Miluji tě už dávno. Dříve, než jsem tě poznala, milovala jsem tě a čekala na tebe a ty jsi přišel, jako kdybys věděl, že na tebe čekám."