Kardinál Miloslav Vlk

"Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." (Sk 1,7-8)

Těmito slovy se Ježíš obrací na apoštoly, když se jim jako živý zjevuje po svém utrpení. A obrací se jimi také na nás, putující církve Evropy.

Naplňuje nás radostí Pánův příslib: "Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28,20). Posiluje nás a podpírá víra, že se dějinné putování odvíjí pod láskyplným pohledem Otce. Dává nám novou sílu dar Ducha svatého, který nás vede a osvěcuje v poslání svědčit o Ježíši Kristu, jediném Vykupiteli člověka. I dnes je nebe otevřené.

Již více než deset let pojí sympózia Rady evropských biskupských konferencí otázka: jak dosáhnout v naší Evropě "evangelizace nové kvality" (Jan Pavel II.). V těchto letech stále víc rostlo vědomí, že nejdůležitějším místem evangelizace je společenství mezi námi a našimi církvemi.

Je to podruhé, co se setkáváme po pádu zdí a po prvním Shromáždění zvláštního synodu biskupů pro Evropu v roce 1991.

Ve středu tohoto našeho setkání jsme si položili otázku, která se nás všech hluboce dotýká: jak být svědky Ježíše Krista v pluralitní evropské společnosti naší doby? Je křesťanská víra v tomto kulturním a sociálním kontextu skutečností pouze soukromou nebo má také veřejný význam?

Je to otázka, která nás zaměstnala v úvahách a společné revizi života na základě evangelia a nauky 2. vatikánského koncilu ve více oblastech.

1. Tou první je křesťanská víra jako "věc veřejná" a výzvy, na něž naráží ve starých i nových evropských demokraciích. Zároveň má církev nezadatelnou úlohu usilovat o to, aby každý prožíval svou křesťanskou víru jako osobní přesvědčení, a to rozhodně a bez ústupků. V obou případech jak ve veřejné sféře, tak v osobním životě se křesťanská víra nachází v situaci "konkurence" v pluralismu, jenž vyrostl v průběhu dějin a stal se dnes velmi mnohoznačný. Církve jsou vyzvány, aby se vyslovily, co je jejich specifikem. Je tedy nezbytné ozřejmit, v čem spočívá.

2. Následně je třeba určit způsoby předávání tohoto specifika v našich společnostech, jako schopnost dialogu, dát za pravdu, ochota ke službě a solidaritě. Zde vyvstává také problém služby, kterou mohou církve poskytnout k upevnění základů pluralitních a demokratických společností.

3. Nakonec musí být zřejmé, že tato služba veřejnému a společenskému životu souvisí s formou, kterou na sebe bera vnitřní život církví ve věrnosti Pánově vůli.

Naslouchání Božímu slovu, rozlišování znamení času, upřímná láska k našim lidem a výměna našich zkušeností nás vedou k tvrzení, že i dnes i v budoucnosti nemohou být křesťanská víra a život církví vypovězeny do soukromé oblasti, ale mají nezadatelnou a nezastupitelnou úlohu, kterou je třeba v duchu služby uskutečňovat ve veřejném životě našich společností, aby jim tak přinesly to, co mají vlastního a co společnost potřebuje.

Jak napsal Jan Pavel II.: "Tato naše pluralitní společnost staví před věřící stále nové naléhavé úkoly; pobádá je nejen k hledání odvážných cest evangelizace, ale i k nalezení cest víry odpovídajích změněným společenskokulturním podmínkám" (dopis kardinálovi Miloslavu Vlkovi).

Vše záleží právě na tomto: zda jako křesťané budeme mít odvahu žít víru v pluralitních společnostech cele, s rozhodností a s plnou důvěrou v Boží lásku. Jako křesťanům se nám bude naslouchat a budeme schopni předložit důvody naděje našim bratřím a sestrám, jen když budeme umět vyjádřit to, co máme nejvlastnější, jako dar Evropě a jejímu hledání svobody a solidarity: "Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil" (Jan 17,21).

1. Křesťanská víra je osobní i veřejnou skutečností

1.1. Žít vlastní specifičnost...

To, co stanoví církev v nejhlubší podstatě, se nerodí ze světa, ale z láskyplného působení Božího vůči jeho stvoření. Bůh Otec jde vstříc světu skrze dílo Syna a Ducha svatého a tvoří nové lidství. Skrze Ježíše z Nazareta, skrze jeho vtělení, smrt a vzkříšení, dokončil v každém z nás nové vtělení bez možnosti návratu. Církev je ve službě Boží v této proměně světa. Každý pokřtěný je povolán svědčit o této proměně vykonané Bohem tím, že se stane jejím služebníkem.

Tam, kde se církve s vírou zasvěcují tomuto Božímu působení ve světě, se rodí hluboká jednota lidí s Bohem a mezi nimi navzájem, jednota nazývaná koinonia, communio. 2. vatikánský koncil popisuje církev jako "svátost" v Kristu, a tedy jako znamení a nástroj důvěrného sjednocení lidí s Bohem a sjednocení lidí navzájem (Lumen gentium 1).

To, co je vlastní křesťanství, není určitý způsob konání, ale Osoba: Ježíš Kristus. Na něj mají křesťané ukazovat, o něj mají svědčit, chtějí-li přispět svým vlastním podílem hledajícímu lidstvu. Tak se stávají identifikovatelnými.

Ekleziologie Lumen gentium a antropologie rozvinutá v Gaudium et spes mají svůj střed ve společenství, které pochází z Trojice, k jejímuž obrazu a podobě bylo lidstvo stvořeno a znovustvořeno v Kristu, jehož znamením a nástrojem v dějinách je církev.

V církevním společenství je lidská osoba povolána zakoušet svobodu Božího synovství, bratrství a jednotu v Kristu. Setkání se Slovem Pravdy a Chlebem Života má za cíl živit zkušenost společenství s Bohem a s bratřími a sestrami. Jde o společenství, které již v dějinách otevírá obzor věčného života vykoupením lidského hříchu Kristovým křížem a ukázáním cesty, jak překonat nevyhnutné překážky a neúspěchy v následování Ukřižovaného, "moudrosti a moci Boží" (1 Kor 1,24). V tom spočívá novost křesťanství.

V naší společnosti chybí novost tohoto zdroje svobody a jednoty, kterou vposledku představuje ukřižovaný a vzkříšený Kristus, "pravda, která se dává" (VS 117). Evropská civilizace se v různosti svých kultur opírá o křesťanské ideje, často však ztratila kontakt s tímto pramenem, který živí její vitalitu a plodnost. Církev se dnes nesmí nechat unést falešným pokušením chtít obnovit sebe sama i společnost čistě lidskými prostředky. Může spíše posloužit osobě a společnosti tím, že bude stále víc a dokonaleji tím, čím je v Božím záměru: archou úmluvy mezi Bohem a lidmi, znovuzpřítomňovaná v "přítomném Kristu" (Christus praesens), v němž se stáváme jedno (Gal 3,28) a v němž jsme skutečně svobodní (srv. 2 Kor 3,17).

V této souvislosti je třeba říci, že samotná podoba existence církve jako společenství, o níž hovořil 2. vatikánský koncil, má rozhodující význam pro evangelizaci. Církev jako společenství se přes omezení a dočasný charakter své pozemské skutečnosti jeví věrohodným místem, v němž osoba hledající Boha, sebe samu a svůj vztah k ostatním, zakouší spásu, kterou vykonal Ježíš Kristus, jako účinně přítomnou v dějinách.

To je svědectví a služba, které je třeba poskytnout dnešní Evropě, jak ve starých, tak v nových demokratických společnostech s jejich pluralitními strukturami. Pluralismus je historickou skutečností. Zrodil se také v důsledku náboženských válek, aby zabezpečil přežití a mír mezi lidmi. S příchodem demokratické formy společnosti se prosadil takový veřejný život, díky němuž je možné překonat monopol úzkých a homogenních elit v určování společenského života.

Tento pluralismus představuje společenský fakt, který nelze přehlížet a před nímž nikdo nechce ustupovat nazpět. Nacházíme ho nejen ve společnosti, ale i v církvích a dokonce i v jednotlivých osobách. Otvírá prostor bohaté pluralitě a pluriformitě. Zároveň však nesmí být absolutizován, třebaže s sebou nese šanci chápat jednotu jako plnost různosti. Navíc je předpokladem jednání křesťanských církví, charakterizovaným účelností i omezeními.

Pluralismus se sebou opravdu stále víc nese výhody i nevýhody. V minulosti, aby se zachoval mír, se lidé zříkali požadavku jediné pravdy. Dnes naopak mnozí nevědí co dělat, aby ji našli. Všechno se zdá být rovnocenné a v tomto smyslu bezvýznamné. Současně převládá dojem, že všichni mohou mít přístup k nesčetným volbám, které jim nabízí pluralismus. To nás vede k zapomínání, že přístup k tolika možnostem svobody přitom nezaručuje vnitřní svobodu od úzkosti a viny. Navíc tyto mnohé možnosti si v pluralitním rámci navzájem konkurují a ne v šechny jsou schopny mít tutéž sílu. Tak dochází k riziku, že možnosti svobody jednotlivců budou chyceny do pasti "struktur hříchu" jakými jsou chudoba, nezaměstnanost, nerovnost v možnostech vzdělání a práce. Pluralitní demokracie stále dramatičtěji narážejí na problém, kde nalézt společné kulturní, společenské a etické základy.

Mladé evropské demokracie musejí být konfrontovány s rostoucí prázdnotou hodnot po zhroucení komunismu. A staré evropské demokracie, jak se zdá, ztrácejí stále víc křesťanské dědictví, které přesto nějak zůstává u jejich kořenů. Moderní stát liberálního práva nemůže sám od sebe vytvořit vlastní základy. Duchovní tradice, které přispívají k jejich upevnění, jsou různé. Církve dnes nemají monopol, aby tyto základy zaručovaly. Usilují se o dialog se všemi těmito tradicemi, především mezi křesťanskými církvemi a velkými náboženstvími. Pro tuto společenskou úlohu se církve v mnoha evropských zemích těší vysoké morální autoritě, ale nemají už možnost vnutit svou vlastní morálku. Pro takový dialog je třeba v našich společnostech vytvořit přiměřené právní podmínky. Za tímto účelem byly sebrány mnohé podněty.

Proto je třeba, aby členové církve - i biskupové a teologové - byli k tomuto dialogu vychováváni (srv. Ut unum sint 28). K tomu by bylo vhodné zřídit studijní centra. Členové církve se k dialogu nejlépe vychovávají, když k němu dochází uvnitř církve samotné, jak v každodenním životě církevních společenství, tak mezi biskupy a teology. Synodní struktury usnadňují dialog mezi Božím lidem a jeho pastýři. Co je třeba i uvnitř církve, je vzájemná důvěra. Je třeba prohloubit schopnost naslouchat, vnímat bohatství života i za hranicemi církve, uskutečňovat opravdový dialog, trpělivě řídit napětí a konflikty. Je však třeba se také naučit vyjadřovat vlastní přesvědčení bez upadání do relativismu. Je nutné se cvičit ve schopnosti rozlišování duchů. Je důležité užívat jazyka přístupného mediální kultuře: pochopitelného, jasného, bez bázně, průzračného, plného vzájemné úcty, pozorného k nejrůznějším životním situacím, prostého zbytečné agresivity, motivovaného hledáním základů onoho společného domu, v němž všichni bydlíme.

V upevňování základů moderních demokracií mohou církve poskytnout velkou službu. Mají zájem na skutečnosti, aby stát byl založen na etických základech, aby bylo zachováno společné dobro. Mnozí se domnívají, že v práci na tomto upevnění neexistuje nějaká nedotknutelná etická pozice platná pro všechny. Církve se naopak na základě své vlastní skutečnosti domnívají, že takové náboženské a etické pravdy existují.

Z hlediska náboženského: neboť Bůh, kterého hlásáme, je "mým" Bohem pouze tehdy, je-li i "tvým" Bohem, Bohem ostatních či lépe Bohem všech.

Z hlediska mravního: neboť křesťanské církve připomínají evangelium kříže a všeho lidského utrpení a kladou základy pokoje a svobody, společného dobra a všeobecné etiky. V církvi se ode mne žádá, aby vzal do úvahy v mém jednání utrpení způsobená druhým či ta, která bych jim mohl způsobit já sám.

1.3. Křesťanská víra jako osobní skutečnost

Křesťanská víra je ponořena do veřejné skutečnosti a zároveň je událostí života svobodné osoby. To z ní nečiní "věc soukromou", nýbrž "osobní". Na druhou stranu osobní víra odkazuje na společenství věřících, kterým je nesena. To vylučuje falešné individualistické zúžení víry.

Nejdůležitější úlohou je doprovázet jednotlivou osobu na jejím putování víry během jejích etap. To zvláštním způsobem platí pro ty, kdo začínají objevovat cestu evangelia jako cestu svobody a volí si ji. Ústřední úlohu zde plní katecheze - často katecheze elementární, která uvádí do základních pojmů víry - a svátostná pastorace. Měly by se vyznačovat hlubokou vážností, aby vynikly závazky, které z víry vyplývají a aby byla postižitelná "bázeň před Hospodinem".

2. Formy zprostředkování

Uskutečňování a hlásání křesťanské "specifičnosti" v pluralistických a nerovnocenných společenských kontextech, v mladých i ve starých demokraciích, vyžaduje odpovídající formy zprostředkování. V jazykových skupinách byla navržena celá řada vzácných podnětů o způsobech takového zprostředkování. Jedná se o nepostradatelné postoje a okruhy činnosti, doprovázené prokázanými příklady.

2.1.1. Postoje

Postoje mají svůj zdroj v hluboké lásce k lidem, zakotvené v Bohu, v lásce, která se obrací zvláště na chudé, "poražené" moderní doby. Bůh říká v Exodu: "Znám vaši bolest" (Ex 3,10). Hovoří o bolesti lidu Izraele utiskovaného v otroctví Egypta. Dnes je v Evropě mnoho obětí různých otroctví. Stačí pomyslet na 20 miliónů nezaměstnaných.

Takové úsilí ve prospěch chudých vyžaduje dnes především prorocké svědectví, schopné kritizovat i vzdorovat, jež může vyžadovat i mučednictví. Pokaždé, když jde o dobro člověka, o jeho základní práva a nezcizitelnou důstojnost, křesťanské církve nemohou nehájit člověka "vhod i nevhod". Tento postoj odporu je úzce spjat se spiritualitou kříže. To může značně přispět k dialogu, k němuž ve společnosti dochází. Pozice zaujatá církvemi může totiž představovat pól, díky němuž může dojít k plodné dialektice, byť někdy konfliktní, ve prospěch člověka.

Jsou i jiné postoje, které se rodí z Boží lásky k lidem a zvláště k chudým, které se konkretizují, kde se stýká kultura a evangelium. Například, když naši současníci žádají vážné a racionální důvody ve prospěch očekávání, které církve vyjadřují, aby utvářely kulturu a společnost. Odpovídá to výzvě prvního listu Petrova, abychom byli schopni předkládat důvody naděje, která je v nás (1 Petr 3,15).

Když se požaduje, aby se církve podílely na mravních, společenských a kulturních rozpravách našich pluralitních společností, mnoho záleží na způsobu, jakým se včleňují do dynamiky dialogu. V dialogu se církev realizuje jako společenství. Koncil vybízí církev, aby utvářela svou činnost a své začleňování do společnosti podle "metody", kterou zvolil sám Bůh ke zjevení se lidstvu, když ji pozval k účasti na svém vlastním životě (DV 2).

Dialog tedy v žádném případě neznamená kompromis s tím, co by neodpovídalo člověku a evangeliu Ježíše Krista, nýbrž úsilí ve světle pravdy o společné hledání toho, co zaručuje a podporuje růst každého i všech.

Být připraveni svědčit o přítomnosti Vzkříšeného uprostřed nás je jedním z nejdůležitějších postojů církve v jejím přispívání k utváření společenského života v pluralitních společnostech.

Křesťané vydávají toto svědectví především prožíváním síly evangelia, které jim otevírá život žitý ve svobodě a solidaritě. Na základě tohoto žitého svědectví nabývá svědectví vydávané slovy na síle a věrohodnosti. Roste-li takto svědectví životem a slovem, křesťané se vyhýbají nebezpečí, že ztratí sílu a že se vyčerpají jakýmsi druhem "vnitřní sekularizace".

Sami pastýři jsou voláni k tomu, aby si osvojili tyto postoje a snažili se o to, aby se stávaly kulturou prožívanou denně v jejich církvi.

2.1.2. Okruhy činnosti

Dialogické chování křesťanských církví v pluralitních společnostech, schopné rozumově zdůvodnit, svědčit a v krajních případech i odporovat, má být uskutečňováno v mnoha okruzích činnosti. Základním cílem je podílet se na rozvoji kultury a společnosti ve všech oblastech.

Taková "inkulturace" evangelia, díky níž se víra stává solí země, se dnes uskutečňuje především výchovou jednotlivých svobodných osob. Dochází k ní především v každodenním životě přetvořeném evangeliem. V této oblasti přinesly dobré výsledky v mnoha církevních prostředích různé formační iniciativy: činnost křesťanských vyučujících ve veřejných i katolických školách, jakož i příprava těchto vyučujících a formace dospělých.

Církev přispívá také k utváření společnosti a kultury významným způsobem skrze laická společenství: např. sdružení, hnutí a Katolická akce. Je třeba také povzbuzovat křesťany, aby se zapojili do politiky. Důležitých výsledků dosáhly formy spolupráce mezi teologickými a jinými vědeckými instituty, zvláště na Univerzitách a Akademiích.

Je nezbytné se zapojit i v politické oblasti. To nepřetváří církve ve společenské a politické instituce, ale vyžaduje od nich úsilí zaměřené k ekonomickému, společenskému a politickému rozvoji. V tomto smyslu byly plodné ty církevní instituce, jejichž představitelé vzaly za svou sociální nauku církve na teoretické i praktické úrovni. Sociální nauka má zvlášť důležité místo při budování nových demokracií ve východní a střední Evropě. V jednotlivých zemích má církev rozdílné možnosti, jak přispět k utváření civilních zákonů. K nevyhnutným konfliktům dochází pokaždé, když jsou tyto zákony v rozporu s mravním přesvědčením křesťanů. Z pozitivních příkladů je třeba připomenout konzultační procesy se zainteresovanými společenskými silami na znění pastoračních listů, zabývajících se těmito tématy, a společných deklarací vícera křesťanských církví. Nelze opomenout živou charitativní činnost všech církví.

V neposlední řadě je třeba, aby byly církve kvalifikovaně přítomny v různých médiích. V demokraciích plní média důležitou funkci. Mají významnou úlohu při vytváření veřejného názoru. Křesťanské žurnalistické školy se pro profesionální formaci jeví jako velmi pozitivní. Obecná zkušenost církví je díky přítomnosti katolických novinářů ve veřejných sdělovacích prostředcích dobrá. Stejně tak jsou velmi užitečná církevní střediska pro rozvoj audiovizuálních prostředků, neboť žijeme v civilizaci obrazu.

3. Církev, která žije evangelium, slouží společnosti

Sociální aktivity církví, které zde byly vzpomenuty, nejsou všechny. Nelze zapomínat, že rozhodující a trvalý přínos vyplývá ze skutečnosti, že církev je utvářena silou evangelia, které ji bylo svěřeno. Jen tak se stává požehnáním pro společnost (srv. Gen 12,2).

3.1. Zavřené nebe

Obraz zavřeného nebe je téma objevující se v základních textech sympózia, v relacích, v promluvách, v diskuzích. Nekončí snad život pro mnohé lidi v Evropě smrtí? A neztrácí člověk svou velikost a hloubku, protože už nežije před Bohem a z Boha? Neztratil Bůh v každodenním životě mnohých osob a také v utváření způsobu společenského života prakticky význam? A neriskuje církev při utváření vlastního způsobu života v některých ohledech, že zapomene na Boha a stane se obětí jakéhosi druhu "vnitřní sekularizace"?

V Evropě je nyní nový druh náboženského hladu, který se ne vždy vyjadřuje náboženským slovníkem. To platí, ač odlišným způsobem, jak pro západní, tak ještě více pro postkomunistické země střední a východní Evropy. Velice často si však lidé tvoří Boha podle svých představ a přání, a to není pravý Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubům a ani Bůh Ježíšův.

3.2. Život pod otevřeným nebem

Během svého mučednictví Štěpán volá: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží" (Sk 7,56). V tomto zvolání prvomučedníka se ozřejmuje nejdůležitější povolání církve v Evropě. Církev je především místem života před Bohem, životem na zemi pod "otevřeným nebem". Lidé zde nazírají na věčnost a zároveň zůstávají nohama pevně na zemi. Proto se musíme stále ptát, jaký je Bůh, kterého hlásáme. Dříve, než budeme Boha zvěstovat druhým, je třeba, abychom my sami vstoupili do Ježíšovy školy o Bohu. A tak církev evangelizuje sebe samu. To od ní žádá hlubokou ochotu k obrácení k Bohu. Odtud se rodí každá opravdová obnova církevních institucí. Všude, kde církev žije "coram Deo", žije také "coram hominibus": učí se vidět člověka tak, jak jej vidí Bůh. Jeho velikost, jeho nedotknutelnost, jeho nezcizitelná práva nacházejí svůj základ a porostou uvnitř církve, onoho communia, v němž jeho členové žijí zároveň jako svobodní a solidární.

Čím více se církev noří do tajemství Božího, tím více nabývá podoby církevního společenství charakterizovaného láskou a schopností pohostinnosti. To jí propůjčuje sílu vytrvat po boku člověka v jeho potřebách a nejistotě. Čím víc nabývá církev na podobě onoho svátostného communia, tím víc může skutečně posloužit moderním pluralitním společnostem. Když církev opravdu žije z tajemství communia, na němž stojí, stává se zárodkem společenských a politických proměn v životě evropských národů, především tam, kde jsou lidé z nejrůznějších důvodů rozděleni a kde se hledají nové formy politické a ekonomické solidarity.

Když se církev obnovuje počínaje svým srdcem, zmenšuje se nebezpečí, že by byla zaměňována se společenskou a politickou mocí nebo mylně interpretována jako "dokonalá společnost".

Tváří v tvář všem těmto výzvám v pluralitních společnostech znovuutvrzují naše církve svou víru v příslibu Páně: "Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země" (Sk 1,8).

Celý sborník si lze nechat zaslat (normální) poštou.