Trampoty s koncem století,
aneb rok 2000 není v roce 2000
Jiří Grygar
Jak se tak nezadržitelně blížíme ke kritickému datu, kdy se
na pomyslném digitálním kalendáři překulí tři devítky na
tři nuly, přibývá nejrůznějších katastrofických věšteb.
Digitálně vzdělaná veřejnost je varována, že se zhroutí
programy pro počítače, jež nahrazují letopočty pouze
dvoucifernými zkratkami. Prý to přinese miliardové škody,
pokud rovnou nedojde k apokalyptickému zhroucení dopravy, průmyslu
a veškeré technicky vyspělé civilizace. A ti, kdo s počítači
třeba dosud ani nepřišli do styku, se pro změnu dozvídají,
že vlivem úplného zatmění Slunce v srpnu 1999 případně seřazení
planet v jednom koutě na obloze v květnu 2000 nás nemine
celosvětová katastrofa, což ostatně už v polovině 16. stol.
najisto předpověděl proslulý věštec Nostradamus.
Nejsem sice tak proslulý jako Nostradamus, ale jsem ochoten se s
kýmkoliv vsadit o celý svůj sporožirový účet, že v
osudnou noc z 31. prosince 1999 na 1. leden 2000 se nestane vůbec
nic mimořádného, co by nápadně vybočovalo z běhu věcí
lidských, přestože oslavy Nového roku budou zřejmě bouřlivější
než kdykoliv předtím. Vsadím se rovněž, že mnoho lidí
bude toto datum spojovat s koncem XX. století a přechodem do třetího
tisíciletí, poněvadž jsme si všichni zvykli, že když se nám
na tachometru našich automobilů přetočí tři, čtyři či
dokonce pět devítek na nuly, že to je důvod k pozornosti nebo
i malé oslavě, co ten náš plechový drobeček vydržel.
Ve skutečnosti je - jak už to často bývá - všechno jinak. Především
křesťanský letopočet (od narození Krista) není zdaleka
jediný, kterého se ve světě používá. Rok 2000 našeho
letopočtu se shoduje např. s r. 1716 koptského slunečního
kalendáře, s r. 1420 muslimské éry Hidžra, s r. 5750 židovského
kalendáře a s r. 7508 éry byzantské. Ve všech těchto případech
o žádná kulatá čísla nejde a použivatelům těchto a mnoha
dalších kalendářů musí připadat naše oslavy i obavy z
katastrofy jako čirý (křesťanský) šovinismus.
Za druhé křesťanský letopočet nevznikl v době Kristova
narození či jeho života, ale začal se užívat až na základě
návrhu opata římského kláštera Dionýzia Exigua v 6. století
našeho letopočtu. Zmíněný opat se pokusil r. 532 n. l. pomocí
rozličných historických pramenů odvodit datum Kristova
narození zpětně, ale jak dnes víme, nepodařilo se mu to úplně
přesně. Paradoxně se Kristus narodil nejméně 4 roky, ale
nejspíše již 7 let před počátkem křesťanského letopočtu.
Znovu tak vidíme, že nadcházející rok 2000 je historicky ještě
méně zajímavý, než by se mohlo zdát. Je zřejmé, že 2000
let od skutečného Kristova narození už v každém případě
uplynulo.
Pomineme-li však tyto okolnosti, zbývá stále ústřední
problém: křesťanský letopočet nezná žádný rok nula! Zatímco
tachometr zcela nového auta je při sjetí vozu z výrobní
linky nastaven přesně na nulu (fakticky na 00000), náš letopočet
byl na počátku nastaven na jedničku, jelikož v té době
nikdo nebral nulu jako rovnoprávné celé číslo, na rozdíl od
desítky, stovky či tisícovky (jak známo, existují římské
číslice I, V, X, L, C, D a M, ale rozhodně žádná římská
nula).
Samozřejmě, že Dionýzius Exiguus uvažoval i historické události
před jím spočítaným datem Kristova narození, a pro ně se
zavedly letopočty záporné, takže celá situace v době kolem
počátku letopočtu se dá schematicky zobrazit takto:
............/ -3 / -2 / -1 / +1 / +2 / +3/.......
Počátek našeho letopočtu je tedy onen předěl mezi 31.
prosincem r. -1 a 1. lednem r. +1. Od tohoto okamžiku se pak dají
počítat uběhlá desetiletí, století a tisíciletí. Odtud
plyne, že první století našeho letopočtu skončilo 31.
prosincem r. 100 a první tisíciletí 31. prosincem r. 1000
(tehdy také skončilo 10. století). Z téhož důvodu končí
20. století 31. prosincem r. 2000 a třetí tisíciletí stejně
jako 21. století začíná až 1. ledna 2001.
Věci jsou však ještě poněkud zašmodrchanější vinou jisté
malé nepřesnosti původního juliánského kalendáře, nazvaného
podle císaře Gaia Julia Caesara, který jej v římské říši
zavedl r. 45 př. n. l. na návrh alexandrijského astronoma
Sosigena. Sosigenes už věděl, že sluneční rok není celistvým
násobkem slunečních dnů a proto navrhl, aby každý čtvrtý
rok měl jeden přestupný den navíc, takže průměrná délka
roku pak byla fakticky 365,25 dne. Jelikož však skutečná délka
roku, který lze přesně určit - jak ovšem víme až v novověku
- jako dobu oběhu Země kolem Slunce, je malinko kratší a činí
365,24220 dne, vzniká tím v kalendáři roční chyba něco málo
přes 11 minut, ale ta naroste na celý den již za 129 let.
Za třináct století tak vzniká chyba plných 10 dnů, což už
pozná i naprostý laik - zvláště zemědělcům to přinášelo
zřejmé těžkosti, neboť agrotechnické lhůty se začaly vůči
kalendáři posouvat. Nicejský koncil, jenž zasedal r. 325 n.
l., stanovil datum jarní rovnodennosti na 21. března, ale v 16.
stol. n. l. se jarní rovnodennost dostavovala už o oněch 10 dnů
dříve. O nápravu se zasloužil papež Řehoř XII., jenž požádal
astronoma Clavia, aby připravil návrh dokonalejšího kalendáře.
Claviův návrh pak uzákonil papežskou bulou Inter gravissimas
z 24. února 1582.
V souladu s bulou bylo v juliánském kalendáři vynecháno 10
dnů tak, že po čtvrtku 4. října 1582 následoval ihned pátek
15. října 1582. Tím se vrátila jarní rovnodennost opět na
21. březen. Ještě důležitější však byla druhá část
Claviovy úpravy, spočívající v tom, že pozměnil pravidlo o
přestupných rocích tak, že mezi přestupné roky nadále
nebudou patřit poslední roky každého století (tj. letopočty,
končící dvojčíslím 00), pokud příslušný letopočet není
dělitelný 400. Prakticky to znamenalo, že zatímco rok 1600 přestupný
byl, roky 1700, 1800 a 1900 přestupné nebyly, kdežto rok 2000
opět bude, atd. Tento kalendář se na papežovu počest nazývá
gregoriánský a jde opravdu o znamenitou úpravu, neboť průměrná
délka roku je pak jen o 25 sekund delší, než skutečná doba
oběhu Země kolem Slunce. Nicméně i tak vždy po 3600 letech
rozdíl naroste na jeden den, což je pro nejbližší budoucnost
"ošetřeno" tím, že r. 4840 n. l. mimořádně
nebude přestupný. Popravdě v tak dlouhých časových
intervalech začíná vstupovat do hry další faktor, totiž
soustavné prodlužování doby otočení Země kolem své osy,
neboť tak je definován den. I když je toto prodlužování na
první pohled zcela podružné, neboť den se prodlužuje pouze o
necelé 2 milisekundy za sto let, musíme mít na paměti, že
tato drobná odchylka se neustále sčítá. Jelikož trvání oběhu
Země kolem Slunce (rok) se dlouhodobě téměř nemění, znamená
to, že počet dnů v roce se pozvolna zmenšuje, a na to bude
muset časem kalendář také pamatovat. Když se nyní vrátíme
k našemu problému století a tisíciletí, zmíněný přechod
od juliánského kalendáře ke gregoriánskému způsobil, že
jednotlivá tisíciletí našeho letopočtu mají paradoxně různý
počet dnů. Nejdelší z tohoto hlediska bylo a už navždy zůstane
první tisíciletí n.l., které bylo celé juliánské, takže
obsahovalo celkem 365 250 dnů. Naproti tomu současné, tj. druhé
tisíciletí n. l. je a bude navždy nejkratším, neboť bude mít
následkem zmíněného přechodu od juliánského na gregoriánský
kalendář úhrnem pouze 365 237 dnů. Budoucí tisíciletí
budou střídavě dlouhá 365 242 nebo 365 243 dnů, pokud někdo
nevymyslí a hlavně neprosadí něco ještě dokonalejšího.
Jak vidíme, zdánlivě jednoduchá otázka, kdy končí druhé
tisíciletí, nás odkazuje na pozoruhodné dějiny kalendáře,
který se vyvíjel a zdokonaloval souběžně s tím, jak se zlepšovala
časomíra i astronomická měření pohybů Země vůči Slunci
i vzdáleným hvězdám. Zároveň to ukazuje, že je náš život
i ve velmi pokročilé fázi technické civilizace těsně svázán
se základním kosmickým rytmem, daným opakující se polohou
Země vůči Slunci. To bychom si měli připomenout, ať už
slavíme (bát se opravdu nemusíme !) konec druhého tisíciletí
křesťanské éry kdykoliv mezi lety 1995 a 2001.
Jiří Grygar
(Psáno pro revui České křesťanské akademie UNIVERSUM)
Kontakt na autora:
grygar@fzu.cz
http://www-hep.fzu.cz/~grygar/jiri
http://www.astro.cz/people/grygar
http://www.astro.cz/people/grygar/actual.htm