Schopnost vytvářet vztahy a její poruchy

Dieter Funke

I. Schopnost k navázání vztahu jako problém moderní životní kultury

Schopnost žít v uspokojujících vztazích není vrozena, anebo zajištěna nějakými instinkty. Vztahy dítěte k prvním osobám, s nimiž je ve styku, jsou od začátku na tom sociálním základě, na němž a z něhož se vyvíjí to, co jmenujeme JÁ, nebo subjektem. Bez vztahu není žádná subjektivita, anebo jak říká Martin Buber: já stává se JÁ teprve při setkání s TY. Tato dyáda není ale žádným ostrůvkem, nýbrž je jako elementární struktura vztahu uložena do sítě všech vztahů určité společnosti. Ta opět je odvislá od četných kulturních, hospodářských, náboženských a jiných sociálních faktorů. Roztříštěním toho prostředí všedních dnů dospělých, které je provázeno rozdrobením stálého systému hodnot, stává se vývoj subjektivity v naší moderní společnosti narůstajícím problémem. Ztráta subjektivity, ztráta solidárnosti, narůstající individualizace a atomizace jednotlivce, to jsou hesla, která zde můžeme jmenovat jen na označení problému. Zvláště pak přehmaty novin vůči světu životního soukromí je subjekt ve své jedinečnosti a samosprávě nanejvýš ohrožen. I když se v tomto článku chápe vznik subjektivity ve vztahu dvou, případně tří osob, pak přece jen nesmí být přehlédnuto to ohrožení subjektivity a schopnost navazování vztahů jako obsáhlý sociologický problém, který se již ohlašuje.

II. Vznik schopnosti navazovat vztahy

Tady používám psychoanalýzu, abych osvětlil předpoklady schopnosti pro navazování vztahů, protože je teorií pro mezilidské vztahy a pro jejich narušování. Schopnost navazovat vztahy není v pojetí psychoanalytického myšlení jednou schopností mezi několika ostatními, nýbrž je současně matečním prostředím, z něhož se subjekt vůbec vyvíjí.

Protože kojenec je svými instinkty zabezpečen jen v nepatrné míře, potřebuje proto po svém vstupu do biologického života nějaké společenské zabezpečení. Začíná tím sociálním vztahem, který se v prvních měsících života naváže jako - dyáda: matka - dítě.

Freud a JÁ-psychologie se domnívají, že motivace kojence při vstupu do těchto vztahů je v požadavcích jeho pudů, zatímco dnešní psychologie vztahů vychází z předpokladu, že určité chování, resp. vazba je již vrozeno. Zvláště ty klasické experimenty s opičími mláďaty, které zveřejnil Harlow v roce 1958 ukázaly, že vazba opičích mláďat na jejich matky nezávisela na uspokojování primárních pudů jako hlad a žízeň, nýbrž na potřebách styku. Opičí mláďata byla po narození odebrána svým matkám a svěřena náhradním matkám jednak z drátu, jednak z froté materiálu. Vazba na matku z drátu se nevyvinula, ačkoliv poskytovala výživu a uspokojovala pudy, za to se ale vyvinula vazba na matku z froté-materiálu, ke které se mohla přivinout když potřebovala útěchu a jistotu. Tato zkoumání Harlowa jsou důležitým objevem. Dá se totiž předpokládat, že i u lidského dítěte příchylnost a vztah k objektu s mateřskými vlastnostmi není sekundární, nýbrž že spočívá na autonomním genetickém základu. Výzkumy Bowlbyho a jiných potvrzují tento názor, tak že můžeme vycházet z autonomního systému pudů příchylnosti, který není závislý na hladu, sexualitě a agresi. I u členů lidského druhu můžeme rovněž pozorovat reakce příchylnosti, které očekávaný výsledek, totiž blízkost a kontakt s ošetřovatelem, přivolávají signály jako křikem, pláčem, jež u ošetřovatele vyvolávají komplementární reakce. Otázku těchto sil, které dávají podnět k navázání vztahu, nebudeme zde již dále sledovat a místo toho pohlédneme pozorněji na to, jakým způsobem ten vztah vzniká.

Vztah mezi dvěma osobami jako prvotní model

Psychický vývoj se děje ve vztazích. Protože se u člověka dá hovořit o biologicky předčasném narození, potřebuje takový způsob společenského života, který by do jisté míry odpovídal prožívání tohoto křehkého života. Tomu splynutí kojence s matkou rozumíme jako jistému způsobu pra-lásky, která je ještě zcela narcisticky zaměřena. Když je totiž kojenci podán prs k sání, prožívá on toto uspokojení potřeby jako iluzorní splnění přání, to znamená on věří, že prs matky je částí jeho vlastního JÁ, které si pomocí vlastního přání vytvořil. Tento primární narcistický prožitek je podepřen empatickými pocity matky, která na základě vlastní slabě regresívní dispozice signálům svého dítěte rychle porozumí a přemění je ve styk. Typickou pro tuto první formu vztahu je nerozdělenost sebe a objektu. Ve své nediferencovanosti náleží však k jádru pozdějšího vlastního obrazu dítěte. V této dvojjedinosti s matkou diferencují se obrazy sebe sama a objektu od čtvrtého až pátého měsíce života.

Vyvíjejí se pohybové možnosti dítěte, které se již vzdaluje od těla své matky, vylézá z jejího klína a začíná matku zkoumat, ukazuje ale též začínající zájem o věci za hranicí jeho soužití s matkou. Těmito učebními kroky jsou utvářeny první autonomní prožitky. Jsou to radost z funkce a probouzející se ochota pro vyzkoušení vlastní schopnosti ve hře s věcmi, v níž dítě zřetelně prožívá oddělení od matky. Toto prožívání autonomie s pocitem pro velikost a všemoc potřebuje nejdříve citlivou podporu matky. Proto může dojít k citelným poruchám v tomto směru, jestliže matka pro závady při vlastním vývoji ty první kroky dítěte do života bere na vědomí podezřívavě a bojí se plného uvolnění ze strachu, aby sama nebyla nešťastná.

Snášení dvojznačnosti

Vztah mezi dvěma osobami v prvních měsících života není však žádný ráj, nýbrž i v něm jsou konflikty a dvojznačnosti. Matka, v prvním roce života, není prožívána jen jako dobrá, to znamená vše uspokojující a vyživující, nýbrž též jako odmítající a odpírající, to znamená jako zlá.

Proto stojí dítě před těžkou úlohou, aby obě tyto podoby matky integrovalo do jejího jednotného obrazu, který obsahuje jak ty dobré části, tedy ty vyživující a uspokojující, tak i ty zlé, jako odmítající a odpírající části. Mluvíme zde o fundamentálním úkolu, o snášení dvojznačnosti. Aby dítě mohlo dojít k této schopnosti, potřebuje nutnou reakci smutku nad skutečností, že matka není jen dobrá, ve smyslu uspokojování potřeb. Pro malé dítě je však skutečně nebezpečné, když zažije, že matka je též odmítavá. Nebezpečí této zkušenosti vzrůstá, když ve stopách vzpomínek chybí prožitky na uspokojování. Aby byl ochráněn jen ten dobrý díl matky před ohrožením, anebo zničením tím druhým dílem, uchyluje se dítě k rozdělení. Tím způsobem jsou dobrá a zlá matka od sebe odděleny. Tento obrat chrání JÁ před strachem ze ztráty milovaného objektu. Tím je též agrese, kterou v dítěti vyvolává odmítající část matky, zneškodněna dobrou částí objektu, a tak uchována před blouznivým rušením. Jestliže by se tento rozdělující mechanismus ponenáhlu nepřekonal snášením dvojznačnosti, vyvinula by se osobnost, která by protichůdné city jako láska a nenávist, musela chovat úplně odděleně. To má za následek, že se utváří vlastní obraz, který se v jedné situaci projevuje jen jako dobrý a v jiné jen jako zlý. Pro schopnost navazování vztahu je to zvlášť důležité, protože ostatní lidé mohou být tímto způsobem rozštěpeni. Mohou být buď jen milováni, anebo jen nenáviděni. Co tedy na začátku života bylo mechanismem nutným k vývoji duševních vlastností a umožňovalo růst, slouží teď k zamezení konfliktů a ztěžuje tím vztah JÁ k sobě samému a k ostatním. Z mechanismu sloužícího vývoji, stal se mechanismus sloužící k obraně. Vytváří se plochý, jednorozměrný vlastní obraz a takové osoby kolísají pak sem a tam mezi těmi částmi, které nesrostly dohromady. Proto mluvíme o "syndromu difuze identity". Při tom je nápadný nedostatek autonomie, který se spojuje se subjektivním prožitkem tak, že vlastní přání a potřeby jsou pro jiné lidi tak rušivé, že nemohou být ani prožívány. V dětství byly tyto děti zneužity od svých matek jako narcistické prodloužení jejich vlastního JÁ, čímž byly jejich snahy o uvolnění a po autonomii podstatně ztíženy. Následek toho je, že všechny vlastní základní podněty jako lásku přijímat a dávat, být uznáván a potvrzován, mít pudová přání a potřeby, rozvíjet se, jsou podrobena zákazu. Na schopnost navazovat v pozdějším čase vztahy, působí tyto zákazy přímo zničujícím účinkem. Centrální mechanismus rozdělení je u takových osob doprovázen další obrannou činností jako zapírání (nápadná porucha postřehu u oddělených části osobnosti), projekce (oddělená část např. agrese je přenášena na druhé a u nich potírána jako například při projekci člověka, na kterého se přenesou všechny špatnosti jako na obětního beránka) a primitivní idealizování a znehodnocování. (viz D. Funke: Rozdělený Bůh. Následky rozdělení a touha po celistvosti. Mnichov 1993)

Vztah ve třech osobách

Když malé dítě dosáhlo toho, že obraz sebe sama a věcí integrovalo v sobě v jeden vlastní obraz, nastává další úkol vývoje: spočívá v tom, že se vztah ve dvou osobách uvolní, což je neudržitelný další vývoj v systému, který sestává z více než dvou osob. Zpravidla je to otec anebo jiná, pro matku důležitá osoba, která dosavadní systém dvou osob prolomí a postaví dítě do situace, aby se naučilo snášet konkurenční situaci. Vztah v trojici je ve skutečnosti základním vzorem pro vztah, ve kterém se dospělý člověk setkává s realitou. Protože každý vztah jen ve dvou, je takový jen ve fantazii a ten třetí je vždy potenciálně přítomen a ruší. To bolestné na této situaci spočívá v tom, že člověk se vžívá do toho vyloučeného třetího a pokouší se vřadit se do vztahu tří osob, aby tak dospěl k tomu, že i ten druhý byl do vztahu zahrnut. Při tom jedná se o všeobecný lidský problém a nikoliv o něco patologického. K vyjasnění těchto konfliktních základních pocitů u lidí, ukazuje Freud zpět na mýtus tak jak byl zachycen Sofoklem v dramatu o Oidipovi.

Králi Oidipovi je osudem určeno, aby zabil otce a matku aby pojal za manželku. On činí vše, aby této věštbě unikl, a nakonec se z trestu oslepí, když se dozví, že oba tyto zločiny spáchal. K překonání této oidipovské situace je pro dítě nutné vydržet zklamání. Je to především zklamání nad tím, že ten milovaný rodič druhého pohlaví patří někomu druhému a že se často musí vzdát touhy po něm mnohdy sexuálně zabarvené. Podle Freuda se promění sexuální žádost, při správném řešení oidipova komplexu, v určitý způsob něžnosti, která je potom základem nové lásky k rodičům. Překonání této situace v trojici klade na dítě značné nároky. Musí se do jisté míry naučit odříkání, musí se umět smířit s tím, že to čisté štěstí výlučného vztahu ve dvou již minulo, musí se naučit volit si i jiné osoby k navázání vztahu a být s to, být do určité míry i samo. Všechny tyto, v oidipovské situaci naučené schopnosti, jsou centrálně důležité pro pozdější zralou schopnost k navazování vztahů u dospělého člověka.

III. Způsoby vytváření vztahů a jejich narušování

Jmenuji pět centrálních přání ve vztazích, které lidé na základě otevřených konfliktů a chybného vývoje v prvých letech života přenášejí na své partnery ve vztahu a které jsou zároveň rušivým momentem tohoto vztahu.

Partner jako zrcadlo

Osobnost toužící po zrcadlení hledá stále u jiných obdivné reakce, aby tak vlastní vyhladovělou osobnost nasytila. Takoví lidé měli v době vztahu ve dvou nedostatek postačujícího uspokojování svých potřeb. Málo se vyhovovalo jejich narcistickým potřebám po vyniknutí a obdivu a proto se nemohla vyvinout zdravá osobnost. To tragické vězí v tom, že osobnost hladovějící po vyniknutí se nikdy nenasytí reakcemi opravdového přátelství. Takoví lidé jsou jako sud beze dna a stále hledají nové partnery pro své vztahy. Toto hledání se často spojí s náhlým rozkvětem dosavadních vztahů. Můžeme tomu rozumět tak jako sebeochraně, aby se zabránilo dalšímu vyprazdňování a zklamání vyhladovělé osobnosti.

Partner jako ideál

Osobnost, která je vyhladovělá po ideálech, hledá jiné lidi, aby je mohla obdivovat pro jejich domnělou velikost, jejich moc, jejich vážnost, jejich inteligenci, nebo jiné schopnosti. I zde pro nevyhnutelné zklamání těchto přání, pokračuje hledání nových idealizovaných partnerů v naději, že teď bude moci být ta vnitřní prázdnota vyplněna. Idealizování se však též může zvrátit ve znehodnocování. Toto znehodnocování má svůj původ ve zklamání nad tím, že ten druhý ve své skutečné osobnosti ta převeliká přání po vysněné účasti na velikosti a moci nemohl splnit.

Partner jako obraz vlastního já

Mnohé osobnosti nemohou partnery ve vztahu prožívat vůbec jako někoho jiného, nýbrž prožívají ho jako obraz vlastního já. Proto nesmí mít ten druhý ani žádný vlastní život, což by znamenalo, že by vyznačoval hranice a říkal NE. On musí spíše dokonale odpovídat jejich vlastním hodnotám a životním představám, a tak vlastní osobnost utvrzovat. Takoví lidé vstupují často do vztahů s blíženci, aby tak vyrovnali vlastní nedostatky identifikací s tím druhým. V takových vztazích nemůže být ten druhý prožíván jako obohacení, protože pro dotyčného nemá nic, co by přesahovalo jeho vlastní život. Proto se takové vztahy rychle vyčerpají a stávají se prázdnými.

Partner jako náhrada za soužití

Osoba hladovějící po splynutí nechá jiné lidi k sobě přiblížit natolik, že s nimi může splynout. Tím bývá vlastní nedostatek, často neschopnost snášet konkurenci a rivalitu, vyrovnán. V tomto splynutí bývá předchozí stav: jednota ve dvou, znovu utvořen. Příslušný jedinec se cítí tímto způsobem chráněn před nepříjemnými pocity jako rivalita, závist, konkurence, vyloučenost. Nemusí autonomii a stav odloučenosti snášet, nýbrž obchází s tím spojené city sjednocením se se svým partnerem ve své obraznosti. Při tom zde nejde o prožitky doslovného splynutí, které jsou obohacující a tvůrčí, nýbrž o základní strukturu takového vztahu.

Partner jako nebezpečí

Osobnost vyhýbající se všemu styku koná přesně opak toho, co dělá ten, kdo touží po splynutí. Tito lidé se vyhýbají styku s ostatními, izolují se, aby se vyhnuli určitým nebezpečím např. možnosti být opuštěn, anebo setkání s bolestí. Takové schizoidní osoby se vzdalují vztahů, brání se jim, ačkoliv mají velkou touhu po jejich navazování. Takovým distancováním se je zažehnáno nebezpečí zklamání, které je na začátku života přimělo k vnitřnímu ústupu od osob, s kterými byli ve vztahu.

IV. Význam konfliktů a poruch ve vztazích

Vztahy zanikají, když se na současného partnera přenášejí příliš velké nevyřešené konflikty a nevyjasněná přání z dětských let. Protože ale každé zespolečenštění je konfliktní, není též ani žádný vztah bez poruch. Poruchy a konflikty ve vztazích nejsou tedy něčím, co by nemělo být, nýbrž vždy též šancí k růstu a vlastnímu uvědomování. První krok k překonání případné poruchy je proveden již tehdy, když jednotliví partneři ve vztahu ty své těžkosti, které mají mezi sebou navzájem, nepřisuzují jen tomu druhému, nýbrž svůj úsudek vezmou zpět a jsou ochotni k hlubší sebereflexi a sebeposouzení. Jistě, že se to často neobejde bez odborné a terapeutické pomoci. Když se oba partneři mohou dohodnout na tom, že v jejich vztahu na sebe prudce narážejí nevyřešené konflikty z jejich vlastního dětství, je tu šance, že se uvolní prostor, aby se na těchto poruchách mohlo individuálně pracovat a aby byly tímto způsobem překonány. K tomu, aby se našlo východisko z toho začarovaného kruhu vzájemných výčitek, pomůže často i odborná pomoc pro vztahy. Sebereflexe, odborná pomoc a ochota chtít získat přehled o vlastní dynamice, mohou posloužit k získání schopností, které vztahy umožňují a pomáhají k jejich lepšímu vytváření.

V. Schopnosti, které vztahy umožňují

Jmenuji čtyři schopnosti, které právě na této zmíněné cestě mohou být získány tak, aby ty uspokojující vztahy byly přijaty a aby trvaly.

Překonat zklamání

Na základě přemíry vlastních přání, tužeb a žádostivosti, je člověk přímo předurčen k tomu, že se časem musí vypořádat se zklamáními. Realita lidského života není nikdy tak uspořádána, aby mohla být uspokojena všechna přání a všechny jeho potřeby. Především pak, ten druhý, je vždy tím člověkem, který je příčinou zklamání. A jen ten, kdo je ochoten to zklamání druhým akceptovat, mu nemusí ubírat na hodnotě, anebo ho odmítat. Aby se toto vyrovnání podařilo, je zapotřebí ještě dalších lidí, s nimiž je možno hovořit a kteří pomohou k tomu vyrovnat se s těmi nesplněnými přáními a očekáváním. Ten, kdo se nedokáže smířit se zklamáním, ten musí z vnitřní nutnosti vztah ukončit, aby mohl žít dál v iluzi, že někdo jiný bude moci jeho přání splnit a jeho prázdnotu vyplnit.

Snášet dvojznačnost

Velmi těsně s vypořádáním se ze zklamání souvisí i schopnost snášet dvojznačnost. Partner ve vztahu není nikdy jen dobrý, anebo jen zlý. Jen ten, kdo sám v sobě toto rozdělení překonal a jedná sám se sebou ohleduplně, takže může žít jako dobrý a zlý, jako milující a nenávidějící, jako soucitný a nevraživý, jen ten může být ochotný snášet tuto polaritu i u druhého, aniž by ji popíral. Kdo není ochoten tuto dvojznačnost snášet, je v nebezpečí, že buď toho druhého bude idealizovat, nebo že ho zbaví jeho hodnoty.

"Promiň, že nemohu být tvým Bohem!"

Mnohé vztahy existují za předpokladu, že oba partneři se ve svých základních životních problémech oboustranně navzájem osvobozují. Když ten druhý se tímto způsobem stane vykupitelem, zachráncem a dokonce bohem, nemá již žádnou šanci být člověkem. Proto jsou často vztahy zdravým způsobem odlehčeny, jestliže si partneři mohou říci toto: "Promiň, že nemohu být tvým bohem!" Úplné zahrnutí toho druhého neskutečným očekáváním na uzdravení, vede znovu jen ke zklamání, místo toho, aby realistickou a střízlivou prací byly hranice toho druhého akceptovány a tak uznána i jeho jedinečnost. Nebýt pro druhého bohem znamená též poskytnout mu šanci, aby na konfliktech a problémech, které jsou na některém vztahu patrné, mohl růst a zrát.

Umět být sám se sebou

Snad je tato schopnost být sám se sebou tím nejdůležitějším předpokladem, abychom mohli vztahy prožívat. Vztahy do kterých se vstupuje z neschopnosti být a vystačit si sám se sebou, ty zklamou, protože mohou přinést jen v nepatrné míře vytoužené vykoupení. Skutečnost, že my lidé po biologickém a psychickém oddělení se od mateřského životního základu, jsme v tomto světě sami a musíme se vyrovnat s rozdělením a odloučeností, patří asi k těm základním skutečnostem našeho života, které jsou nejvíce nepříjemné. Čím více je ale člověk ochoten, aby žil tímto způsobem jako individuum, tím více se může stát pro ty ostatní obohacením a doplněním. Vztah je potom radostnější a přináší více uspokojení, když nemusí plnit úlohu utišování vlastní individuality, která je též vždy pramenem strachu a ohrožení. Čím je vztah intenzivnější, tím více potřebuje partnery, kteří to být sám dokáží prožívat a snášet. Je to jistě velké umění života ve vztahu, dokázat vytvořit dynamiku toho být sám a být oddělen a přivést ji do dynamické rovnováhy.

***

Článek je převzat z DIAKONIE, mezinárodního časopisu pro praxi církve
z ledna 1994.

Dieter Funke SMM je doktorem teologie a pracuje jako psychoanalytik
ve vlastní praxi a je pověřen přednášením pastorální psychologie
na Universitě v Bonnu.

Text si lze nechat zaslat poštou.