Úvod

Následující úvahy nad některými evangelijními texty a osobní reflexe Kristovy modlitby chtějí napomoci k uvědomění si ústředního významu modlitby v křesťanském životě v návaznosti na vyjádřené úvahy o vztahu mezi modlitbou a Zjevením. Jde o jednu z kristologických kapitol, jež nemůže být opomenuta: klademe tedy důraz na skutečnost, že modlitba je v samém středu Kristova velikonočního tajemství.

V dobách krize bylo potřeba utíkat se do útočišť a ospravedlňovat osobní modlitbu skutečností, že i Ježíš se modlil; bylo tedy namístě, aby i křesťan mohl dělat totéž co on, modlit se o samotě, jako jednotlivec. V době znovudocenění modlitby a jejího prohloubení je Ježíš opět podstatným opěrným bodem pro všechny otázky kolem modlitby: jak, kde, proč, kdy se máme modlit. On je zároveň vzorem i učitelem modlitby. Vzorem a učitelem, ale nejprve vzorem a pak učitelem. Jeho zkušenost předchází, provází a dodává vážnosti jeho učení.

Svou božskou pedagogikou podnítil touhu apoštolů, když v nich vzbudil výkřik, který je vlastní každému učedníkovi Páně: “Nauč nás modlit se” (Luk 11,1-2). Mohli bychom na pedagogické úrovni tvrdit: v Ježíšovi, učiteli a vzoru modlitby, jsou vyřešeny všechny námitky proti modlitbě, jsou dány všechny pozitivní důvody pro naši modlitbu, pod podmínkou, že se modlíme s ním, jako on, podle jeho učení, až po vědomí, že život v Kristu je pro křesťana vázán na modlitbu, že máme být v něm, aby v nás prodloužil svou zkušenost synovského vztahu k Otci v poutu samotného Ducha synovství. Podle evangelijního svědectví není totiž modlitba okrajovou nebo dobrovolnou záležitostí existence Syna a Mesiáše: je v centru jeho zkušenosti, jeho poslání, jeho velikonočního tajemství. Máme tedy první účinnou definitivní odpověď, jež umisťuje modlitbu do středu samotné Kristovy zkušenosti, jak uvidíme ještě dále.

Katechismus katolické církve představuje v bodech 2599-2606 modlícího se Ježíše, a v bodě 2601, když cituje Lukášův text 11,1-2, upozorňuje: “Není to především z pohledu na modlícího se Mistra, že se v Kristově učedníkovi rodí touha po modlitbě? Může se jí tedy naučit od Učitele modlitby. A právě tím, že budou nazírat Syna a naslouchat mu, se děti naučí modlit se k Otci.”

Ale se stejnou motivací můžeme říci, že je-li modlitba ve středu Kristova velikonočního tajemství, musí být toto tajemství prožíváno církví a každým křesťanem v samotném středu jeho vlastního velikonočního tajemství.

Pavlovo pozvání k tomu, abychom “měli stejné smýšlení jako Ježíš Kristus”, se pojí k velkému hymnu o velikonočním tajemství Krista Pána, oněch dějin “smýšlení” v oné živé zkušenosti, jež vrcholí smrtí a vzkříšením, velikonočním tajemstvím (srov. Flp 2,5-11). Toto smýšlení označuje vědomou a zřetelnou, hlubokou a protrpěnou zkušenost putování, vázaného vždy na Otce, od něhož pochází, jehož poslouchá a k němuž kráčí Kristus Pán. Jde o existenciální a plně lidskou i božskou zanícenost Krista, která se vyjadřuje v jeho modlitbě. Jsme tedy i my povoláni k tomu, abychom měli stejné smýšlení, abychom byli ponořeni do podobné zkušenosti. Nemůžeme žít a být plně v Kristu aniž bychom se znovu pohroužili jako on a s ním do nejpůvodnější náboženské zkušenosti: modlitby jako vztahu k Otci v hnutí Ducha svatého. A právě proto se snažíme proniknout tajemství Ježíšovy modlitby v dějinách této modlitby, abychom pochopili smysl modlitby naší.

Na vrcholu každé lidské modlitby

Ježíš je vrcholem lidské zbožnosti, dokonale se klanějící Otci. Přijímá a vyjadřuje sebou, jako hlava lidstva, celé modlitební hnutí lidí všech dob. Je zároveň syntézou vesmírného sténání, jež poslouchá a oslavuje Stvořitele, je oním “ano” stvoření vůči svému Stvořiteli, On, skrze nějž bylo všechno stvořeno. Je modlícím se člověkem v mnohotvárných vyjádřeních univerzální modlitby, která se v něm stávají synovskou modlitbou, plným vyslyšením a dokonalou chválou. I dnes má veškerá lidská zbožnost smysl v něm a skrze něj. On je také vrcholem modlitby svého lidu, onoho Izraele Božího, jenž je lidem modlitby, lidem, jehož moudrostí byla právě modlitba, “lidem, který se uměl modlit”, podle známého hodnocení J. Jeremiase. Naučil se modlit se svým lidem, živil se modlitbami Izraele a zvláště žalmy, které se na jeho rtech stanou “jeho” modlitbou do té míry, že “zkristovští” celý žaltář, nakolik učinil tyto modlitby svými nejen materiálním způsobem nebo jednoduše obřadně, nýbrž skutečně, opravdově, až po plný smysl, který mohli žalmisté pouze naznačit, jak je tomu v případě žalmu 21, který Ježíš recituje na kříži.

Uniká nám zaznamenání jedné z nejvíc vzrušujících událostí Ježíšova života, období, ve kterém se naučil modlit, období, jež můžeme nazvat “mlčením Slova”, dlouhého dne jeho skrytého života v Nazaretě, kde se Slovo stalo tělem, v konkrétnosti jeho nabývání věku, moudrosti a milosti (Luk 2,52), naslouchání, modlitby, rozjímání, přijímání, citlivosti, aby mohl ve vhodném okamžiku vyjádřit božské poselství slovy, pojmy, obrazy a příklady z lidského života.

Ale jeho vědomí toho, kým je, jeho mesiášské vědomí se probouzí a zraje právě v jeho modlitbě, počínaje jeho dětstvím. V něm se modlitba stane definitivně modlitbou Syna, s onou originálností, se kterou pouze On, a pak skrze Něj my všichni, můžeme říci: “Abba, Otče”. A jeho modlitba je prostoupena láskou, poslušností a něžností; je to modlitba Otcova Jednorozeného Syna. A je zároveň plná realismu, onoho realismu, s nímž se plné Ježíšovo lidství postupně otevírá, byť tajemným způsobem, novosti oné zkušenosti, která probíhá. Modlitba je křižovatkou a shrnutím jeho života a jeho poslání, místem společenství země a nebe, dějin a věčnosti. Nic neuniká jeho vztahu s Bohem. Všechno se tam vrací jako k vědomému středu jeho božského života. Kristus totiž žije obrácen k Otci. Je čistým přijetím a předáváním Otcových slov, jeho vůle a lásky k lidem.

Vyjádření, jimiž se Kristus v Janově evangeliu odvolává - jako na definitivní potvrzení svého konání - na vůli Otcovu, jsou nabitá významem. Jsou to slova “Ježíšovy závěti”, ona vyjádření, která nás uvědomují o jeho pozornosti k Otci a o naprosté čistotě předávání toho, co přijal: “slova, která jsi mi dal, dal jsem jim” (Jan 17,8).

Ježíš v modlitbě: dějiny a tajemství

Pozorná četba evangelia nám umožňuje široce zaznamenat důležitost modlitby v Kristově životě. Evangelisté to zdůraznili výmluvným způsobem, zvláště Lukáš. Ale i Jan, když nás zpravuje o společenství Syna s Otcem, skýtá klíč k pochopení každodenní Ježíšovy zkušenosti jako dokonalé koinonie s Otcem, jako života v Něm, jako života pro Něj. Jan zdůrazňuje, abychom tak řekli, žitou modlitbu, která se již stala životním dýcháním. Krásný shrnující text Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve v bodech 3-4, zeširoka dosvědčuje tuto modlitbu Páně ve zdařilé a harmonické nabídce k prohloubení, s poznámkami, jež odkazují na hlavní biblické texty. Omezíme se zde na nabídku jen několika význačných textů. Synoptikové dosvědčují tuto aktivitu Páně následujícími úryvky:

“Brzy ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil” (Mk 1,35); tak se vyjadřuje Marek v popisu jednoho apoštolského Ježíšova dne v Kafarnau.

“Rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil” (Mk 6,46).

“Když zástupy rozpustil, - píše Matouš - vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám” (Mt 14,23).

“Ježíš se (však) uchyloval na opuštěná místa a tam se modlil” (Luk 5,16).

“V těch dnech vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem” (Luk 6,12).

Tyto texty postačí k tomu, abychom se synoptiky zdokumentovali každodenní častou Ježíšovu modlitbu v samotě, v noci i ve dne, ráno i večer, během celé noci v nádherné vigilii modlitby. V nádherné a působivé samotě hory, na kopcích, které ční nad Tiberiadským jezerem, když slunce ráno vychází nebo se večer kloní k západu, zatímco hvězdy září na nebi, Ježíš, Boží Syn, vznešený vrchol stvoření v modlitbě, dokonalé chvále Otce. Boží “ano” lidstvu, lidské “ano” Bohu. Dokumentace této skutečnosti je tak hutná, že ji evangelisté chtěli předat jako příklad všem Ježíšovým učedníkům, kteří se budou chtít modlit jako on. Třebaže nám uniká celé bohatství této skutečnosti, můžeme se odvážit přiblížit se k tomuto tajemství modlitby Páně, abychom pochopili nebo vytušili proč se modlí, abychom zjistili jak se modlí. Žádná odpověď světu nebude moci být vyčerpávající, aby nám sdělila, proč se Ježíš modlí. A přece je jeho život jednou nepřetržitou modlitbou, nakolik nám autor listu Židům připomíná jeho modlitební vstoupení jako Syna do našich dějin: “Hle, přicházím, Bože, abych plnil tvou vůli” (srov. Žid 10,7). A synoptikové spolu s Janem dosvědčují, jak Ježíš zesnul na kříži po strašlivém výkřiku opuštěnosti (Mk 15,34) s modlitbou na rtech (Luk 23,46), když odevzdal svého ducha Otci. Tajemství modlitby se bezpochyby stává zajímavějším v konkrétní Ježíšově zkušenosti, pro skutečnost, že ačkoli stále žil ve společenství s Otcem - podle pojetí Zjevení, které je vlastní Janovi v jeho evangeliu - synoptikové vyzdvihují jeho stahování se do ústraní samoty kvůli častým a prodlužovaným momentům modlitby.

Máme zde syntézu dvou pohybů: božské modlitby Toho, který byl u Otce, a lidské modlitby toho, který kráčí k Otci a modlí se na základě své lidské zkušenosti.

Pokusme se nyní odpovědět na otázku, založenou na třech klíčových slovech: samota, společenství, putování.

Samota. Snad nikdo na světě nezakusil takovou samotu jako Ježíš. Žije mimo svůj svět, kterým je trinitární život. Lidsky řečeno, je sám; nepochopený, nepřijímaný, do hloubky dokonce ani od svých vlastních, s tajemstvími života, která nemůže plně sdílet s nikým. Pouze Otec, který je jeho světem, jeho plnohodnotným partnerem v rozhovoru, jej může pochopit, potěšit, posílit. Pouze On může vyplnit prázdnotu samoty a nesdělitelnosti Syna člověka, který přesto žije v naprosté otevřenosti vůči ostatním; avšak ti nemohou vyplnit jeho nekonečnou a tajemnou samotu.

Společenství. Modlitba se stává místem, kde mizí samota Božího Syna. V této samotě se zakouší tajemství společenství. Ježíš je ve společenství s Otcem, vždy a všude. A přece to, že Kristus vyhledává modlitbu, v sobě skrývá tajemství, které by mohlo být vyjádřeno takto: Ježíš potřebuje ponořit celou svou lidskou psychiku, své dějiny, své osobní události do společenství s Otcem, včetně - a proč by ne? - svého těla. V modlitbě Ježíš vstupuje do plného, nevýslovného společenství s Otcem a cítí mocné pomazání Ducha svatého, který je stále duší jeho modlitby (srov. Luk 10,21). Ježíš se vrací k Otci v modlitbě jako do svého přirozeného světa, do svého obvyklého prostředí; modlitba je onou šťastnou potřebou spojit vlastní “já” s bytím nebeského Otce. Důvodem Ježíšovy modlitby je zkušenost jeho společenství s Otcem, zkušenost Syna; je to šťastná potřeba ponořit do ní své lidství, až plně nasákne společenstvím s Bohem.

Putování. Ještě dvě poznámky nám pomohou pochopit onen realismus modlitby Páně. Je putováním, poutí směrem k Jeruzalému, směrem k Otci. Je jasným itinerářem člověka, který dokáže jít vstříc smrti a vzkříšení; vědomím, které dozrálo a bylo prožito v modlitbě. Ježíšova samota je také existenciálním znovupřejímáním tématu pouště - jak to naznačuje spiritualita Exodu - a samoty, v návaznosti na Ozeášovo téma. A zde je novost, zdůrazněná jeho příkladem a slovy ohledně nové modlitby křesťana, který se modlí v samotě, ne jako farizeové (srov. Mt 6,6). On sám jde v tom příkladem.

V srdci velikonočního tajemství

Ježíšova modlitba, řekněme to ještě jednou, je ve středu jeho velikonočního tajemství, jeho existence prožívané před Otcem, jeho poslání; je si zřetelně vědom toho, co jej čeká. Když mluvíme o velikonočním tajemství, nevím z jakého strachu před subjektivismem riskujeme, že jej natolik zobjektivizujeme, že bude příliš vnější: to, co se Ježíšovi přihodilo, jeho smrt a vzkříšení; aniž bychom se uchýlili k interpretačnímu klíči, který nám Pavel označuje jako “smýšlení (pocity) Ježíše Krista”. Subjektivním rozměrem Kristova utrpení a jeho smrti, stejně tak jako jeho života, je právě onen jeho nepřetržitý rozhovor s Otcem. Velikonoční tajemství se uskutečňuje, protože to chce Otec, a Syn to přijímá s poslušností, třebaže ta se v některých okamžicích stává bolestnou. Okolnosti, které přivedly toto tajemství k jeho naplnění, od zrady až po odsouzení, jsou druhořadé. Když toto chápání převrátíme, riskujeme, že budeme velikonoční tajemství vnímat jako něco, co se Kristu prostě přihodilo, více či méně lidská a politická nehoda, která přivedla Krista až ke smrti na kříži, na nějž je přibit, aniž by si toho byl plně a jasně vědom.

Přesvědčivost svobody a jasnosti tohoto velikonočního tajemství spočívá právě v Ježíšově modlitbě. V tomto dialogu s Otcem si Ježíš tragicky uvědomuje, co chce Otec, co se odehraje v jeho životě. Vycházeje z modlitby čelí Ježíš svému údělu s otevřeným hledím, s plným obětním a vykupitelským vědomím. Srdcem velikonočního tajemství je rozhovor mezi Otcem a Synem uskutečněný v modlitbě. V modlitbě, která nabývá podoby tragické zkušenosti zápasu - jako na poušti a v Getsemanech - ale v modlitbě, která je také zkušeností slávy a vyvýšení jako při proměnění. Synova modlitba se vskutku stává tím intenzívnější, čím více se blíží naplnění tohoto tajemství, čím více se velikonoční tajemství konkrétně uskutečňuje. Během svého utrpení je Ježíš takřka nepřetržitě ponořený do modlitby. To zdůrazňují synoptikové, když nám líčí večeři, v níž je slavnostní díkůvzdání Paschy velkou modlitbou k Otci, která předjímá jeho velikonoční oběť. Zdůrazňuje to i Jan ve velekněžské modlitbě; jde o okamžik zvlášť plný modlitebního cítění vůči Otci, který je svatý; jde o slavnostní liturgii, jež předjímá jeho oběť na kříži (srov. Jan 17).

Od modlitby v zahradě na Olivové hoře je s celou jasnozřivostí a tragickým uvědoměním zmapováno, jak Ježíš nejprve zdánlivě odmítá kalich utrpení a nakonec jej přijímá v poslušnosti Otci. Zde, podle Markova svědectví, zaznívá něžné, důvěryplné a prosebné Abba (srov. Mk 14,36). Na kříži se zintenzívňuje modlitba k Otci a v propasti bolesti a lásky se stravuje rozhovor poslušnosti s odpuštěním těm, kdo jej křižují, s výkřikem opuštěnosti, s důvěryplným odevzdáním vlastního ducha do Otcových rukou. Na vrcholu tajemství utrpení je Ježíš tím, kdo se modlí, živou modlitbou a libou obětí. Umírá s modlitbou na rtech, aby vstal jako vzkříšený, stále živý, aby se za nás přimlouval po Otcově pravici (srov. Žid 7,25; Řím 8,34). Autor listu Židům popsal, s realismem vlastním synoptikům, pravdu Ježíšovy modlitby, zapojenou do jeho velikonočního tajemství: “V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchizedechova” (Žid 5,7-10).

To je shrnutí tajemství, prožívaného v modlitbě. Realismus a konkrétnost. Poslušnost Otci a vědomá zkušenost úplného vzdání se Božímu chtění. A s charakteristikou listu Židům, kde se zdůrazňuje, že jeho kněžství se formuje a vyjadřuje prostřednictvím pravé, skutečné modlitby, jež je protrpěná, ale i oslavená a účinná pro nás všechny.

Otcova odpověď také náleží do tohoto tajemství Ježíšovy modlitby a je nezbytným druhým krokem spásného rozhovoru. Otec s láskou odpovídá Synovi v jeho modlitbě, předjímaje postupně velkou odpověď slavného vzkříšení Syna. Můžeme si připomenout tyto anticipující odpovědi Otce na Synovu modlitbu. Na břehu Jordánu, zatímco se Ježíš modlí (srov. Luk 3,21-22 a par.). V modlitbě na Olivové hoře, když je od Otce poslán anděl, aby Ježíše utěšil (Luk 22,43). Anděl, který je v exegetické tradici některých otců zmiňován jako Duch svatý, Utěšitel. Janovská formulace této události je výmluvná a končí slovy, přicházejícími z nebe: “Oslavil jsem a ještě oslavím!” (Jan 12,27-29). Ježíšovo vzkříšení bude definitivní Otcovou odpovědí na jeho modlitbu chvály, oběti, přímluvy, prosby za vylití Ducha svatého.

Hlediska modlitby jako prožívání velikonočního tajemství

Pokusíme-li se nyní shrnout některá hlediska Kristovy modlitby, která je zasazena do velikonočního tajemství, můžeme připomenout tyto rozměry: Ježíšova modlitba je rozhovorem, ve kterém přijímá Otcovu lásku, jeho slova, jeho vůli a poslání, které mu bylo svěřeno.

Ve dvojí zkušenosti tajemství je modlitba jednak bojem, utrpením, každodenním realismem, odvážným a protrpěným přijetím. A je také slávou, leskem hory Tábor, vnitřním pomazáním, posilou a útěchou, plným společenstvím, na němž se podílí dokonce i Ježíšovo tělo, jak se děje při proměnění, kdy je odhaleno tajemství Krista jako živoucího chrámu božství.

Modlitba je putováním, do něhož Ježíš zasazuje své dobrodružství a mesiášské poslání a je pramenem, odkud čerpá milost svého tajemství: slova zrozená ze společenství s Otcem, spásná gesta, jimiž prodlužuje Otcovu přítomnost a lásku a činí je viditelnými a působícími, až k úplnému darování života na kříži. Božsko-lidský příběh Ježíše z Nazareta má v modlitbě svůj svorník. Jeho tajemství je prožíváno vědomě díky modlitbě a stravuje se na kříži v lidské a synovské modlitbě.

Proto je třeba i v centru každé kristologie znovu nalézt toto tajemství Ježíšovy modlitby a tajemství vykoupení nelze pochopit jinak, než vycházíme-li z rozhovoru mezi Otcem a Synem, který umisťuje modlitbu do středu velikonočního tajemství. Tak se nám Kristus v každé své osobní modlitbě, ale i ve svých v evangeliích výslovně uvedených modlitbách, ukazuje v plnosti společenství s Otcem a Duchem, plně otevřený vůči lidem, vstoupivší do událostí a podstatně jasný před Otcem a před svým posláním.

Není tedy nesnadné objevit nutnost znovu umístit modlitbu do srdce velikonočního tajemství, jak je prožívá církev. Ekleziální modlitba má hutný vztah ke Kristu a v Něm k Otci a Duchu; je prodloužením jeho tajemství, které dnes oživuje a dává vnitřně smysl lidským dějinám.

Tak také v srdci velikonočního tajemství každého křesťana, v prožívání vlastní existence jako onoho společenství s Kristem a prodloužení jeho tajemství, modlitba zaujímá střed zkušenosti, která se tak stává těžištěm života, vědomým filtrem osobní zkušenosti, prožívané díky Bohu a bratřím.

Na způsob závěru můžeme nabídnout několik myšlenek o naší modlitbě, modlitbě nás jako křesťanů a učedníků, jako lidí, kteří se snaží “následovat svého Mistra” jako jeho učedníci, a o modlitbě jako o životě v Kristu, nakolik jsme pokřtění. Ve světle Kristova tajemství se pro nás modlitba v plném lidském realismu, s konkrétním dějinným smyslem a živým ekleziálním rozměrem, stává místem uvědomělého prožívání naší víry, našich dějin, křesťanského povolání jako “života v Kristu”, apoštolského poslání, které nám bylo svěřeno, to jest našeho velikonočního tajemství v jeho dynamice: povolání, vyvolení, posvěcení, poslání; dnes, zítra, vždy...

Modlitba se nám musí stát jako Ježíšovi každodenní schůzkou s Bohem dějin spásy, místem zápasu a očištění, radosti a oblažující slávy, skrytosti v Kristu a smrti, jasného rozlišování a normálnosti všednosti; bude konfrontací velkých rozhodnutí, světlem vědomí našich dějin. Modlitba bude místem, kde budeme posvěceni jako synové, kterým byla zjevena skrytá Otcova tajemství, budeme pomazáni a posláni Duchem, posíleni, abychom čelili všem důsledkům našeho velikonočního tajemství.

Není snad naše modlitba, když se snažíme ponořit se do Boha, jakoby obrazem křtu, kde se skrýváme s Kristem v Bohu, abychom byli oživeni vodami, které z Něj, živého pramene, tryskají? Není tedy modlitba křtem ponoření do uzdravujících vod Ducha, který nás obnovuje a povzbuzuje, jak se to stávalo v lidské Ježíšově zkušenosti?

Modlitba, prožívaná jako velikonoční tajemství, poznamenává tedy putování našich umírání a vzkříšení, která nás připodobňují ukřižovanému a vzkříšenému Kristu v předivu zkoušek, nesnází, nocí, hříchů, nevěrností..., ale i světel, slávy, posily, přetvoření, zodpovědnosti, lásky, vydávající se pro druhé.

Aby všechno toto bylo autentické a pravé, naše modlitby musí mít, jako Ježíšova modlitba, osobní a uvědomělý charakter, ryzí a hluboký realismus, úplnou otevřenost k Božímu tajemství v dějinách spásy, kontemplativní jasnozřivost, která vyžaduje schopnost poznávat věci světa Božím srdcem a pohledem. Právě prostřednictvím modlitby se v nás totiž prodlužuje Kristovo velikonoční tajemství.

Jsme tedy povoláni, s různými odlišnostmi podle odlišných povolání křesťana, abychom byli živým svědectvím a prodloužením Vtěleného Slova v modlitbě; napodobováním, které je plodem a požadavkem následování a uskutečňuje a prodlužuje Kristův život, žijeme-li a modlíme-li se jako Kristus; darováním církvi, kterou jsme my, kontemplativní hloubky, jež vyvěrá z toho, že je chrámem Ducha, tělem Páně, snoubenkou, která miluje a žije sjednocena se svým Pánem.

Církev, která snižuje své kontemplativní poslání, ztrácí svou originalitu a snižuje své možnosti žít pod oživujícím vanutím Ducha; jsme povoláni nabízet svou vlastní modlitbu Kristu, aby do nás skrze ni mohl přelít život a tak obnovit v každém jeho vlastní velikonoční tajemství. Tak bude modlitba v srdci křesťanova velikonočního tajemství, jako byla v srdci velikonočního tajemství Kristova.

Text přednášky pronesené v Pastoračním středisku v Praze-Dejvicích dne 22.5.1998 přeložil otec Vojtěch od sv. Hedviky OCD.

Publikaci si lze nechat zaslat poštou.