V průběhu století se dával různým způsobem návod k četbě bible, jak v židovství, tak v křesťanství. Pro společnou četbu se dnes nabízejí dobré metody, které lze uplatnit i při četbě ve skupinách a na školách. Sedm pravidel, které předkládáme a která využívají některé z výše uvedených úvah a jež lze doplnit ještě mnoha jinými, chtějí v prvé řadě posloužit k soukromé četbě Písma svatého. Neomezují se na metodické návody, nýbrž popisují základní postoje - přidržujíce se biblických textů - které jsou předpokladem pro každé plodné zacházení s biblí.

1. "Hledat slovo Páně" (Am 8,12)

Na rozdíl od tak zvané lehké literatury, která chce pobavit, klade bible na své čtenáře velmi vysoké požadavky. Kromě toho chybí většině biblických textů vlastnost, jakou vykazuje náročná literatura, která povznáší, poutá a přináší radost svým uměleckým podáním; neboť bibli jde více o obsah než o formu a podání. Proto jen velký zájem o bibli může pohnout čtenáře k tomu, aby vzal na sebe námahu, spojenou s její četbou. Takový zájem je nezřídka probuzen žízní po vědění, které vábí studovat ostatní díla antiky. Neboť jako významné dílo světové literatury dokáže dát bible - jak to sotva dokáže jiná kniha - informaci o nejstarších dějinách lidstva a o původu mnoha idejí, které ovlivnily pozdější epochy dějin. Co však dělá bibli otevřenou pro tuto informaci, to je její nárok ukazovat lidem jako "Slovo Boží" cestu životem. Z toho důvodu po ní sahali jak Židé, tak křesťané a nehrozili se žádné námahy s četbou bible spojené. Tento nárok je s to dnešního čtenáře proto k četbě podnítit.

Proto je předpokladem každé četby bible pociťovat tento hlad po slově Hospodinově. Zkušenost hranic lidského pokroku a selhání sebedokonalejší techniky vede dnes mnohé k tomu, že vyhlížejí po poučení, po směrnici, která by jim dala perspektivu trvalého štěstí a pravého vyplnění života. Jako kniha Stvořitele a Pána světa si dělá bible nárok na to, mít slova věčného života. O ní platí: "Pane, ke komu půjdeme, ty máš slovo věčného života." (J 6,68)

"Dej nám život, abychom mohli zkoumat skrytosti tvého zákona a nezavírej je před těmi, kteří klepou! Neboť ty jsi nechtěl, aby bylo nadarmo popsáno tolik stránek temnými tajemstvími. Nebo snad nemají lesy také své jeleny, kteří se do nich stahují proto, že se v nich obnovují jejich síly, že jimi procházejí, pasou se, odpočívají a přežvykují? Ó Pane, dovrš mne a odhal mi je! Pohlédni, tvůj hlas je mou radostí, tvůj hlas převyšuje každou rozkoš. Dej mi, co miluji! I tuto lásku jsi mi daroval. Nenech své dary na holičkách a nezamítej svou rostlinu, která žízní." (Sv. Augustin: Vyznání XI, 2)

2. "Kdo čte, rozuměj." (Mk 13,14)

Toto poučení pochází z apokalyptické literatury, která načrtává často zašifrovaným způsobem budoucí dění (srv. Da 9,23 - 25; Zj 13,9. 18; 17,9). Ale platí to pro četbu bible celé. S tím je příbuzné zvolání: "Kdo má uši k slyšení, slyš" (Mk 4,9; Mt 11,15; L 14,35; Zj 2,7.11.17.29; 3,6.13.22). Čtenář je vybídnut aby věnoval textu zvláštní pozornost a snažil se mu porozumět. Povrchní čtení nebo poslouchání ještě nevede k "porozumění". Kdo čte bibli ze zvědavosti nebo sice z vážného zájmu, ale jen letmo, tomu zůstane bible uzavřenou knihou. (Rozumí jí právě tak málo, jako člověk, který dlí několik dní v cizině a myslí si, že může vynášet soud o zemi a lidech, kteří v ní žijí).

Pozorné čtení je ale pro dnešního člověka obzvláště těžké, protože moderní svět s jeho četnými požadavky v zaměstnání a s rozmanitou nabídkou využití volného času nás natolik fascinuje a naplňuje, že sotva najdeme volný čas pro četbu bible, a protože se více než kdy předtím požaduje na čtenáři bible askeze, jaká se vyžaduje od vědce, chce-li se vypořádat s problémy vědního oboru, jemuž se věnuje. Kdo chce čtenému porozumět, musí se soustředit na text, být cele u něho a po dobu četby odvrátit myšlenky od všeho ostatního. Musí se navenek i vnitřně ztišit a koncentrovat. Kdo se k tomu odhodlá a kdo se v tom cvičí - hned se mu to nepodaří - bude za to bohatě odměněn. V mnoha případech to vyžaduje změnit způsob života: namísto života, zaměřeného jen na vnější činnost, musí nastoupit postoj soustředění a zniternění života. Aby mohl člověk číst bibli s užitkem, musí si pro čtení rezervovat určitý čas v denním a týdenním plánu - a to by neměla být nejnevhodnější hodina, nýbrž naopak taková, kdy je člověk odpočatý a schopný přijímat. K tomu se především hodí sobotní večer a neděle. Kdo vlastní kapesní vydání bible a nosí je s sebou, může k četbě využít každou volnou chvíli: čekání na dopravní prostředek, jízdu vlakem, oddychový čas (např. ve volné přírodě). Velkou pomocí je, když si proto zvolíme - kromě pevně stanovené doby - k četbě bible i určité místo. V některých kostelích jsou k dispozici bible, které zvou k četbě.

"Poslyš tedy, můj příteli a bratře, a věnuj trochu pozornosti mé radě ohledně cesty, po níž můžeš dospět k poznání Písma. Všecko, o čem čteme v posvátných knihách, září a svítí již v kůži, ale mnohem sladší je morek. Kdo chce jíst jádro, musí rozlousknout ořech." (Sv. Jeroným (+420): Dopis 58 (Pavlínovi) 9)

3. "Jak bych mohl (rozumět), když mi to nikdo nevyloží." (Sk 8, 31)

Jen málo čtenářů může číst bibli v původní řeči: hebrejsky, aramejsky, řecky. Většina je odkázána na překlady. Ale i v těchto nejlepších překladech zůstává bible zpočátku cizí knihou. Proto není radno otevřít bibli jednoduše na první stránce a číst kapitolu za kapitolou. Aby se mohl člověk ve světě bible lépe orientovat, je dobré nechat se alespoň na začátku do četby uvést. To je cesta, která je předznačena už v bibli a zvláště v židovských a křesťanských dějinách. Když znalec Písma Ezdráš předčítal lidu, "levité vysvětlovali lidu Zákon, četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli" (Neh 8,8). V židovské synagóze byla bible po přečtení v hebrejštině překládána parafrázovitě (opisným a objasňujícím způsobem) do aramejštiny. Evangelista Lukáš líčí dojemně a s ohledem na učitelskou činnost prvotní církve, jak zmrtvýchvstalý Pán vykládá Písmo učedníkům, jdoucím do Emauz (L 24,27; srv. 24,32). Na konci řečí, pronesených jako podobenství, píše Matouš o křesťanském zákoníku, který vynáší Boží slovo jako hospodář "věci nové i staré" ze své zásoby (Mt 13,52). Podle Jana 16,13 uvede Paraklét (Ježíšem slíbený Duch svatý) učedníky do celé pravdy, kterou by zatím ještě nemohli snést. Od začátku se církev považovala být pověřena k tomu, aby vykládala Písmo: podle příkladu Ježíše a s odvoláním na jeho Ducha vykládali apoštolové spisy Starého zákona ve svých kázáních při bohoslužbách a ve svých listech. Příkladem pro návod k porozumění Písmu je vysvětlení, jaké dal jáhen Filip etiopskému komoří, když ho o to požádal (Sk 8, 26-40).

Spisy, které se dochovaly z doby, která následuje po době apoštolské, nás poučují o tom, jak velice se snažili zástupci církve od počátku, aby vykládali Písmo a přispěli mnoha vysvětlivkami k jejímu porozumění. Je málo známo, že mnoho středověkých teologů považovalo svá díla za úvody do plodného čtení Písma. Exegeze, která se jako vědecká disciplina oddělila od ostatní teologie teprve v novověku, je - navzdory mnoha mylným cestám - velkou pomocí a dnes je nepostradatelným pokusem, jak udělat bibli srozumitelnou také ve změněném světě jako knihu knih.

První důležitý úvod do četby nabízí církev už tím, že v jediné knize shromažďuje všechny posvátné spisy. Tím nás poučuje, že je třeba číst jednotlivé spisy ve spojení s ostatními. Kromě toho se tím naznačuje, že jde o knihy církve. Vlastním místem pro četbu bible je shromážděná obec. Tam jsou biblické texty pronášeny poprvé: "Až tento list u vás přečtete, zařiďte, aby byl čten také v laodicejské církvi" (Ko 4,15). Proto zůstává církev pro toho, kdo v ní nevidí jen lidskou podobu místem, jemuž je svěřen výklad bible, nakolik se vidí sama být podřízena Božímu slovu a vždy na to zaměřuje své hlásání. Církev nabízí dále mnohý návod k porozumění bible tím, že stanoví pořadí, jak a co číst a dále svým kázáním. Tato "služba slovu" (Sk 6,4) církve je prohlubována, podložena a pokračuje se v ní katechezí v biblických kroužcích a mnoha spisy, uveřejněnými z příkazu církve. Zápas o správný výklad bible a časté urputné spory s bludy jsou nakonec snahou uchránit bibli od falešné interpretace. Dějiny novodobé exegeze učí, že jednotlivé pokusy o výklad si nemohou nikdy dělat nárok na to, že by jednou provždy dostatečně pochopily pravdu bible. Spíše jsou myšleny jako příspěvky do diskuse a jako takové se prověřují. Často se může teprve během vědecké diskuse objasnit, do jaké míry jsou navržené interpretace nosné. Především je třeba poměřovat jednotlivé příspěvky exegetů - jak to vyžaduje nejstarší křesťanská tradice a také moderní hermeneutické úvahy - společnou vírou celé církve. Uprostřed množství protichůdných vysvětlení se tak prokazuje vazba na církev (tím se nemíní na žádný pád každičké dílčí zveřejnění církevních míst) jako cenná pomoc při orientaci. K mnoha dílčím problémům nedala církev žádnou závaznou odpověď. Ve vysvětlování centrálních textů jsou dnes všechny velké církve jednotné, jestliže a nakolik se drží apoštolského vyznání víry jakožto sjednocujícího klíče.

Dnes existují četné menší a větší pomůcky, které ulehčují soukromou četbu bible. Vydání textů a jejich překlady (často přeložené volně v úzké návaznosti na originální text) jsou cennými ukazateli cest. Krátké úvody k jednotlivým biblickým (textům) spisům, jak je nacházíme u většiny vydání bible, poskytují orientaci o autoru, době vzniku, okolním světě, podnětu k sepsání, o historii té které knihy a o jejích základních myšlenkách (srv. přehled str. 28-40). Krátké poznámky vysvětlují pojmy, představy a myšlenkové proudy, které jsou nám cizí, a budují spojení k jiným biblickým výpovědím. Podrobné komentáře, slovníky a jednotlivá pojednání, ryze vědecká a všeobecně srozumitelná, jdou na kloub problémům, které vyvstávají před dnešním čtenářem bible. Každý kněz, katecheta a také rozmanitá díla o bibli podají rádi informaci k těmto problémům. Vzhledem k četnosti vydání a informativních prostředků není ovšem pro čtenáře snadné zvolit si to pravé. Proto je většinou lepší použít jen jediný návod k četbě, než si ztížit cestu přehršlí komentářů.

"Miluj Písmo svaté, a věčná pravda tě bude milovat. Miluj je a bude ti sloužit. Čti je a ona tě vezme do náručí." (Sv. Jeroným: List 130 (Demetriovi) 20)

4. "Každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel."
(Sk 17, 11)

Těmito slovy líčí Lukáš vzorné chování židů v Beroji: nepřijali nekriticky kázání apoštola Pavla, charakterizované jako "Boží slovo" (Sk 17,13), nýbrž zkoumali důkladným studiem, které trvalo hodiny, zdali výklad Písma, jak jej podává apoštol, souhlasí se spisy Starého zákona. Pro dnešního čtenáře bible je tento text povzbuzením ke kritické četbě bible a výzvou k vlastnímu studiu, a to ne jako v Beroji za účelem přezkoušení křesťanské interpretace Starého zákona, nýbrž lepšímu porozumění bibli vůbec.

Důležitější než studium bible je samotná její četba. Nezřídka se dnes předhazuje samotným odborníkům - teologům, že se lépe vyznají v tom, co bylo všecko o biblických problémech zveřejněno než v bibli samotné.

Kdo chce znát bibli, musí ji číst stále znovu. Často je užitečné číst určitý text pomalu a nahlas. Písmo svaté bylo původně určeno především k předčítání a poslechu při bohoslužbě. Texty, které se nám zdají nesrozumitelné anebo nemají pro nás dnes přímo žádný význam (např. dlouhé seznamy jmen, rituální předpisy aj.), můžeme přitom přejít. Otázky, které se vynoří při vlastní četbě, bychom měli klidně podržet před očima, případně si je napsat. Na mnohé otázky najdeme sami odpověď při časté četbě. A je známo, že odpověď, kterou sami objevíme, má pro náš život mnohem hlubší význam než odpověď, kterou jsme převzali od jiných.

Abychom porozuměli dobře úryvku Písma, je radno si ho rozdělit a studovat ho v kontextu (co bezprostředně úryvku předchází, co následuje). Nemůžeme-li číst bibli v originální řeči, je radno přibrat tu a tam jiné překlady a ty vzájemně porovnávat. Sice sám nemohu všecko z bible vysvětlit, jak se často mylně tvrdilo (které spisy k bibli patří, to víme jen z církevní tradice, co se týče znalosti literárních druhů a historických poměrů jsme odkázáni na mimobiblické prameny), avšak mnohá temná místa lze objasnit jinými výpověďmi ze Starého nebo Nového zákona. První poukaz najdeme díky údajům, které jsou v mnoha vydáních bible uvedeny na kraji. Pro odborníka - teologa a pro milovníka bible existují pro to zvláštní konkordance, v nichž jsou uvedena všechna místa, která se vyskytují ke každému slovu bible. Při četbě evangelií je záhodno porovnávat jednotlivé úryvky s paralelními místy u ostatních evangelistů. Synopse (souhrn), v níž jsou tyto paralelní texty vytištěny vedle sebe, toto porovnání značně ulehčuje. Podtrhávání barevnou tužkou těchto textů, které se shodují a které se liší se může stát jednou z nejzajímavějších činností a může otevřít pohled pro mnoho, většinou sotva postřehnutelných zvláštností evangelií.

Podtrhávat, učit se nazpaměť, vypisovat si - to je stará a osvědčená pomoc při soukromém čtení Písma. Co nás zvláště osloví nebo co se nám naopak zdá podivné, bychom si měli podtrhnout. Při opětném čtení nás to okamžitě upoutá, cítíme se být už s tím poněkud obeznámeni a můžeme získat lepší přehled o tom, co ještě neznáme. Je velmi užitečné, naučíme-li se důležité texty nazpaměť. Provázejí nás životem a tvoří oporu při četbě a modlitbě. Nazpaměť naučená slova a věty nám dopomohou k hlubšímu porozumění, neboť to je podporováno porovnáváním a rozlišováním jednotlivých výpovědí. Církevní otcové a naši předkové znali nazpaměť celé kapitoly i knihy bible. Žili a modlili se často zcela v duchu bible. Témuž cíli slouží vypisování jednotlivých veršů, které se zdají být pro náš život významné. Mnohý čtenář si tímto způsobem založil sbírku slov Písma, kterou otevírá s velkým užitkem v hodinách radosti či bolesti. Tak se podobá hospodáři, který vynáší ze svého pokladu "nové a staré" (Mt 13,52).

Odedávna se praktikuje reflexní četba Písma: při každé větě nebo úryvku, který tvoří smysl, se čtenář krátce zastaví, opakuje slova a uvažuje o tom, co znamenají. K tomu se ovšem nehodí jakýkoliv libovolný úryvek. Nejdříve přicházejí v úvahu texty, které se používají v liturgii nebo se doporučují v plánu četby bible, především texty evangelní a žalmy. Takové čtení, které má formu meditace, samovolně přechází v modlitbu.

"Čtěme Písmo svaté, ale čtěme je tak, jak je četli otcové, kteří nám ukázali, jak nejlépe z nich lze mít užitek: čtěme je na kolenou! Nečtěme je s úmyslem kritizovat, s onou hloupou zvědavostí, která vede jen k ješitnosti. Čtěme je s vášnivostí hladovějícího srdce! Bylo nám řečeno, že v něm je život a světlo - proč bychom se neměli pokusit okusit něco málo z chuti, kterou mohou rozdávat?" (Paul Claudel (+1955): Miluji slovo)

Pro zbožného žida jsou spisy Starého zákona, pro přesvědčeného křesťana nad to spisy Nového zákona, "Božího slova". Pro četbu bible z toho plyne požadavek mít úctu k Písmu svatému. V liturgii se to vyjadřuje především při slavnostním zvěstování evangelia: všichni přítomní povstanou a pozorně naslouchají. Takový postoj je dosvědčen už ve Starém zákoně: "Ezdráš otevřel knihu před zraky všeho lidu, stál totiž výše než ostatní. Když ji otevřel, všechen lid povstal." (Neh 8,5). V řeholi cisterciáckých mnichů se požaduje tentýž projev úcty i při soukromé četbě Písma: mnich má číst první řádky bible vždy na kolenou. Vnější postoj je jen tehdy pravý, je-li odrazem vnitřního postoje. Úctou naplněný čtenář odsouvá sebe a svá přání, aby měl ucho cele otevřené pro toho, kdo k němu mluví. Tak se vypravuje o mladém Samuelovi, když ho oslovil Jahve: "Mluv, Pane, tvůj služebník slyší" (1Sam 3,9). Lukáš líčí tento postoj, když vypravuje o Marii, sestře Marty: "...ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo" (Lk 10,39). Toto uctivé naslouchání předpokládá vnitřní soustředění a mlčení (srv. 1Kr 3, 9: "Dej mi vnímavé srdce.").

Proto je dobré před čtením se na chvíli zastavit, aby se člověk mohl soustředit. Kdo čte bibli "na kolenou" (P. Claudel), dává tím najevo, že necení vlastní vědění jako nejvyšší autoritu a je ochoten nechat se poučit. Je přesvědčen o tom, že svět má dimenzi hloubky, kterou nelze vyčerpat: "Svět je hluboký, hlubší než si den myslel." (F. Nietsche). Tato pokora nás může uchránit před tím, abychom neměřili Boží slovo jednoduše lidskými měřítky. "Moje myšlenky nejsou vaše myšlenky" (Iz 5,8). Pyšný člověk bibli neporozumí. Svatý Augustin (+430) vypravuje ve svých "Vyznáních" (III,5), že před svým obrácením se pohoršoval nad stylem bible, který zaostával značně za díly antických klasiků. Dnes to často pociťujeme jako nedostatek, že bible nehovoří naší řečí. Boží cesta dějinami, cesta Božího zjevení, mlčení Boha ve velkých tísních a jeho požadavky nám nejdou pod nos. Podobni farizeům z Ježíšovy doby chtěli bychom často Bohu předpisovat, jak má jednat a jak se nám má dát poznat. Proto platí pro zacházení s biblí i to, co řekl Ježíš při setkání s jeho osobou: "Blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší" (Lk 7,32).

Byla by to ovšem falešná pokora, kdybychom se zřekli vůči biblickým výpovědím vlastního myšlení a usuzování. Bůh nepožaduje, jak se často tvrdilo a tvrdí, slepou víru. Taková víra by byla v podstatě nelidská, byť by budila sebevětší zdání zbožnosti. Na závěry bohatý je v tom směru závěr knihy Job. Když se Job přel s Bohem kvůli svému utrpení a dokonce obžaloval Boha, snažili se jeho přátelé Boha hájit a tak podnítit Joba, aby přiznal svou vinu, navzdory tomu, co si o sobě myslí. Na konci této velkolepé básně je Job přesvědčen o nepochopitelnosti Boha a o své vlastní neschopnosti vést s Bohem spor. A přiznává nevhodnost svého dohadování. (Jb 38, 1-42, 6). Jeho přátelé jsou ale Bohem tvrdě pokáráni a odkázáni na Joba, aby se za ně přimluvil: "Neboť vy jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Job" (42,7n). Hluboká úcta před Božím slovem nevyžaduje, aby se člověk zřekl svého rozumu, který mu přece Bůh daroval, ale aby ho používal s pokorou.

Jen ochota naslouchat bibli jako "Božímu slovu" odpovídá nároku, který na posluchače klade, a to po právu. Kdo má bibli v úctě jako slavnou knihu vedle mnoha jiných, může v ní odhalit mnohé o životě v antice, může být dokonale okouzlen krásou její řeči a jejích témat, ale nepochopí, oč Písmu svatému jde. Má tak říkajíc závoj na svém srdci, jak to píše Pavel o židech, kteří sice Starý zákon čtou, ale nemohou pochopit, že k jeho dovršení dochází v Kristu: "A tak až podnes, když se čte Mojžíš, leží na jejich srdci závoj. Avšak když se obrátí (Izrael) k Pánu, je závoj odstraněn. Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda" (2K 3, 15-17). Teprve když Izrael uzná Ježíše za Mesiáše a Pána (Kyrios), bude odstraněn tento závoj skrze něho (Mesiáše) a jeho Ducha, a tak (teprve) pozná ve svobodě, nezakrytě plný a pravý význam Písma svatého. To platí tím více pro příslušníky Nové úmluvy: Jen ten, kdo věří v Ježíše Krista, kdo ho uznává jako Syna Božího a Pána, je s to pochopit celou pravdu bible. Mnozí z nás ale trpí tím, že nemohou věřit. Má smysl číst za těchto okolností bibli? Tady platí nejprve: dám-li bibli do ruky pochybovači nebo nevěřícímu, pak ho to na žádný pád nedovede k víře. Nezřídka je tím jeho předsudek vůči víře jen posílen, protože mnohé věci v bibli vypadají nevěrohodně a mnohé si v ní protiřečí. Vede se mu totiž jako lidem, kteří považují díla moderního umění za nesmyslná. Nic nepomůže, když se takovým lidem moderní umělecká díla představují, jestliže se jim neurovná dříve cesta k jejich správnému porozumění.

Kromě toho však platí: Kdo pochybuje a trpí svými pochybnostmi, ten sahá po bibli jako po knize, která dala už tolika lidem útěchu a sílu a dělá si nárok ukazovat lidem pravou cestu. Kdo ve vědomí bídy pozemského bytí čte bibli nezaujatě, otevřeně a naslouchá jí jako slovu zkušených a moudrých lidí, ten "není daleko od Božího království" (Mk 12,34). V poctivé snaze porozumět bibli otevírá se takový čtenář pro milost víry a učí se vidět svoje otázky ve světle Božím. Konečně musíme my všichni, jedno, zda pevně věříme či ne, si každý den nově přivlastňovat víru, Boží dar. Naslouchat s plnou vírou Bohu a Ježíši Kristu je proto vždy důležitou příležitostí nechat se znovu naplnit vírou, nadějí a láskou.

"Nesoudil jsem tak tehdy, jak o tom píší teď, když jsem obrátil pozornost k Písmu. Spíše se mi zdálo nedůstojné porovnávat je s důstojností Cicerona. Ba můj nabubřelý patos se vzpíral jeho neznatelnému způsobu a moje síla vidět nestačila na to nahlédnout do jeho nitra. Ale byl to právě jeho způsob jak zajistit růst maličkých - já to však považoval pod svou důstojnost být maličkým: oteklý pýchou, považoval jsem se za velikého." (Sv. Augustin: Vyznání III,5)

6. "Nebuďte jen posluchači slova, ale jednejte podle něho." (Jk 1,22)

Každé čtení bible jako Božího slova musí být neseno ochotou konat Boží vůli, jak ji lze poznat v Písmu. To neznamená, že se musí každý text chápat jako návod ke konkrétnímu jednání. Bibli jde v prvé řadě o sdělení velkých Božích činů, jejich vrchol tvoří boholidský čin lásky Ježíše Krista a jeho vzkříšení z mrtvých. Celé Písmo svaté je v tomto smyslu "evangeliem" (radostnou zvěstí) a je určeno k tomu, aby nám ve světě smrti zprostředkovalo naději a trpělivost (Řím 15,4). S výpovědí (indikativ) o Božím spásném působení je však zároveň spojena i výzva (imperativ) k obrácení a k víře. (Srv. sukus Ježíšova kázání Mk 1,15: "Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.")

List sv. Jakuba přirovnává posluchače Božího slova k člověku, který vidí svou tvář v zrcadle. Jak se v něm vidí, na to nesmí zapomenout, nýbrž musí ho to nutit k činu: "Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled. Podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá." (Jak 1,23 - 24). Co píše básník R. M. Rilke o tom, jak působí řecké umělecké dílo na pozorovatele (torzo Apollona), platí tím více o Písmu svatém: "...neboť tu není místečka, které by tě nevidělo. Musíš změnit svůj život".

Pro celou bibli platí to, co připomíná 2 Tm 3,16n. s ohledem na Starý zákon: "Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti". Cílem Božího slova, které je nám Bohem darované, spočívá tudíž v přetvoření člověka z posluchače v "Božího člověka". Jestliže Pavel v 2K 3,1-3 označuje svou obec jako "Kristův list", který smí napsat svým kázáním a zprostředkováním Ducha svatého, pak to lze v přeneseném smyslu tvrdit i o každém křesťanovi: četbou bible a životem podle ní se může stát "Kristovým listem" a tím jakoby "biblí", určenou k tomu, aby byla mnohými čtena a jinými předávána jako Boží slovo.

Této odpovědi našeho života, jak ji od nás požaduje Boží slovo, se nesmíme vyhýbat tím, že bychom vyžadovali jako podmínku objasnění všech biblických problémů. "I kdyby bylo jen jediné místo v celé bibli, kterému bychom zcela rozuměli, pak bychom měli podle něho jednat a nikoliv si sednout a hloubat o temných, nesrozumitelných místech" (Kirkegaard). Podle Ježíšových slov v Janově evangeliu vede právě následování rad, daných ve jménu Božím, k poznání jejich božské autority: "Kdo chce činit jeho (Boží) vůli, pozná, zda je mé učení z Boha" (Jan 7,17). To je pro mnoho pochybujících a dotazujících se lidí naší doby cesta, která vede k víře nebo pevnějšímu věření. Byť by bylo mnohé v bibli těžko srozumitelné a nejasné, existuje velmi mnoho textů, kterým rozumí každý. Jestliže podle nich žijeme, nemůže se stát, že bychom nebyli uvedeni hlouběji do Božího tajemství. Časem budeme také schopni najít i v pochybných otázkách odpověď, která odpovídá Božímu Duchu, a budeme podle ní žít.

"Kdo však chce dokonale porozumět Kristovým slovům a najít v nich zalíbení, ten se musí snažit přizpůsobit celý svůj život jeho životu." (Tomáš Kempenský: Následování Krista I,1,6)

7. "Litera zabíjí, ale Duch dává život." (2K 3,6)

Bible není chráněna před neporozuměním. Proroci Starého zákona plísní často národ pro povrchní, falešné odvolávání se na Slovo Jahve-ho (např. Jr 7,1-11, Iz 58, 1-14). Ježíš musel předhazovat svým soukmenovcům a bratřím ve víře, že falešně vykládali spisy Starého zákona (Mk 12,24, J5, 39 a 5,45-47). Ve 2. listě sv. Petra 3,16 se mluví o lidech, kteří překrucují listy apoštola Pavla právě tak, jako ostatní spisy, a to k vlastní škodě. Církevní dějiny jsou plné příkladů pro sice dobře míněné, ale často bláznivé odvolávání se na bibli (např. odvolávání u Lk 14,22 na: "přinuť je, ať přijdou", aby tak ospravedlnili používání násilí při "obracení" nevěřících na víru).

Když sv. Pavel staví proti sobě starou a novou úmluvu, odvažuje se označit Mojžíšův zákon - Tóru - za "literu, která zabíjí" (2K 3,6). Apoštol to dělá při pohledu na dějiny vlastního národa. To, že nám byla spása darována skrze ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Pána je pro něho znamením bezmocnosti Tóry - "Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná" (Ga 2,21, srv. Řím 8,2-4). Kdo se odvolává jedině na slova Tóry, jak to dělaly odpovědné kruhy v Jeruzalémě při vydávání Ježíše na smrt, vylučuje se z života a končí ve smrti. Pavel může dokonce říci z křesťanského hlediska, že Starý zákon, daný do služby životu, odkryl v důsledku lidské zvrácenosti teprve hřích, skrytý v lidském srdci, a tak způsobil, že se hřích stal vědomě chtěným, vedoucím k smrti (Řím 7,7-12, srv. Řím 5,20). Naproti tomu je pravý život - tak zdůrazňuje apoštol - propůjčen Duchem, kterého zprostředkuje Ježíš (Řím 8,2-4). Tento Duch vstupuje na místo zákona vyrytého do kamenných desek, a je "Tórou" Nového zákona (2K 3,3).

Církevní otcové viděli ve slovech, která znějí jako památná věta: "Litera zabíjí, ale Duch dává život", odkaz na dva jim známé protichůdné způsoby četby bible: jeden se přidržuje jen povrchního smyslu slov, druhý dbá na hlubší duchovní smysl - jak ho naznačují použitá slova a líčené události, a tento smysl lze poznat jen díky Duchu svatému (srv. 1K 2,10-16). Toto vysvětlení verše 2K 3,6 - a tím vysoko ceněný "duchovní výklad" formou alegorické exegeze, vlastní církevním otcům - nelze dnes už více ve všem následovat. Ale jejich snaha zasluhuje největší pozornost a je potvrzena i poznatky moderní jazykovědy.

Jak lze z těchto poznatků znovu vyvodit, je biblický text sám o sobě vždy jen "litera", která slouží jako prostředek Božímu slovu. Kdo tedy čte bibli, aniž by bral v úvahu jejího původce, je v nebezpečí, že zůstane trčet jen u "litery" a tak se mine s plným smyslem této litery - pokud se mu zcela neuzavře. Pro toto doslovné chápání bible pak platí, že "litera zabíjí". (To se také týká historicko-kritické exegeze, jestliže zapomene, že má jen funkci sloužit.) Má-li se porozumět biblickému textu jakožto Božímu slovu - vzhledem k jeho původu - pak je třeba vnímat skrze psané slovo TOHO, který čtenáře oslovuje (odpovídá tedy zcela smyslu bible, jestliže se čtenář táže, co se jednotlivou odpovědí míní). Porozumět takto bibli je podle výpovědi Nového zákona možné jen v síle Ducha svatého, který bibli inspiroval, který uvádí celé pravdy a propůjčuje skrze živé Boží slovo život: "Duch dává život" (2K 3,6, srv. J 16,13, Žd 4,12).Tento způsob duchovního porozumění Písmu nezůstává stát u pouhé litery - byť by snaha o její určení byla důležitá - nýbrž dbá na to, co chce Duch literou říci. A to může poznat jen ten, kdo se nechává vést Duchem po celý život. (Ř 8,13, Ga 5,18) a je tak schopný přijímat duchovní slovo (1K 2,14-16). Pro něho dokonce, jak tomu učí způsob vykládání Starého zákona v prvotní církvi s prvokřesťanskou tradicí - se může stát text, který je vytržen z kontextu slovem, skrze něž Bůh člověka oslovuje. Proto "duchovní lidé" (1K 2,15, Ga 6,1) jako sv. František z Assisi, sv. Ignác z Loyoly, sv. Terezie z Lisieux a mnozí jiní svatí rozuměli lépe bibli než nejlepší bibličtí vědci.

A tak staré nebo moderní vysvětlování biblických textů přispívá k tomu, že jednotlivý čtenář se cítí být osloven Bohem, a to v souladu s celkovým poselstvím bible a má tak svou hodnotu, i když v detailu nemůže čelit soudu historicko-kritické exegeze. Čtení a porozumění bibli není tedy na žádný pád výsadou biblického vědce.

O duchovní četbě konečně platí to, co píše sv. Pavel v 2K 3,18 o novozákonní službě a každé křesťanské existenci: "Na odhalené tváři nás všech (na rozdíl od synů Izraele) se zrcadlí slavná zář Páně a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně".

Každá četba bible s vírou je proto ve své největší hloubce setkáním s Ježíšem Kristem, umožněné Božím Duchem, setkání s obrazem neviditelného Boha (Ko 1,15) a s věčným "Slovem", které se stalo tělem (J 1,1-18). Cílem tohoto setkání je naše proměna v nového člověka silou Ducha, dávajícího život. Jako noví lidé smíme jednou dostat podíl na Boží slávě a tak dospět k vytoužené plnosti života (srv. Fp 3,21).

"V této neschopnosti mi přicházejí na pomoc Písmo svaté a následování Krista, v nich nacházím posilující a zcela ryzí potravu. Přede vším jiným mi ale dává evangelium to nutné pro vnitřní modlitbu, v něm nacházím všechno, co potřebuje moje ubohá, malá duše. V něm objevuji vždy nová objasnění, skryté a tajuplné záznamy." (Sv. Terezie z Lisieux (+1897): autobiografické spisy)

"Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem." (1 Jan 1,1-3)

Tento studijní text si lze nechat zaslat poštou.