Pohled na téma dnešního setkání navozuje představu jakési tísně. Porozumění pojmu vzdělanost, který asi všichni vysoce pozitivně hodnotí, je ztraceno; podaří se jej opět nalézt? Proč je vůbec na místě otázka porozumění, když se každému zdá být jasné, oč jde? Člověk, připravující se na život, ví dobře, že obstojí pouze tehdy, získá-li potřebné vědomosti, počínaje angličtinou a počítačem a konče solidními znalostmi oboru, kterému chce věnovat možná celý život. Je to něco jiného než osvojit si vzdělanost? Má se jí nějak jinak rozumět?
Titul chce patrně vyjádřit povzdech: není třeba chtít pouze dobrého lékaře, dobrého technika, dobrého pedagoga, ale také dobrého člověka. Vzdělání lékaře, technika, pedagoga se může spokojit s odborným vzděláním, jak je mu obvykle rozuměno, vzdělání člověka však vyžaduje vzdělání v podobě jeho kultivace. Zdá se tedy, že je možno porozumět titulu dnešního setkání takto: podaří se opět porozumět pojmu vzdělanost jako zušlechtění člověka, jehož nástrojem bude osvojení si potřebného množství dobře pochopených informací? Je nasnadě vidět, jak velkou úlohu při tomto pojetí hraje etika, která klade neúnavně otázku dařícího se lidství, zde a nyní, zítra a tam.
Slova etika nebo morálka, jejich frekvence v mediích, jakoby se zrodila v listopadu 1989. To je však omyl. Starší generace se dobře pamatuje na vypjatý idealizmus poúnorového mládí. Pamatuje se na Mladou gardu, příběh opravdového člověka, Zoju Kosmoděmljanskou, na Stachanova či Lydii Korabelnikovou a uvědomuje si, kolik hrdinské obětavosti vůči společnosti, čili eminentně etického tématu, bylo do těchto vzorů uloženo. Každý maturant ze začátku padesátých let ví, kolik bylo vnbsp;tehdejší studující mládeži idealizmu vůči komunistické budoucnosti. Proto nelze tehdejší době upírat smysl pro morálku.
V současnosti však můžeme shlédnout filmy o zdrcujícím osudu politických věznů ve věži smrti kdesi u Ostrova nad Ohří. Kdo je cennější, takový vězeň či dobře vycvičený, zdravý vlčák v nejlepších letech? Jak je vůbec možné takovou otázku klást? Jedná se pouze o politováníhodné selhání jednotlivců, zatímco zdravé jádro imponuje svým zaujetím pro spravedlnost a pokrok?
Listopad '89 nepřinesl na pořad otázku morálky a etiky, životní praxe a teoretické úvahy o její ceně, ta tu byla vždycky. Pokud se však současnost od minulosti distancuje, nestačí distancovat se od tehdejší morálky a etiky, lhostejno zda skutečného nebo zdánlivého, ale od jejího základu, kterým je určitá filozofie člověka. Není sporu o tom, že se dříve jednalo o filozofii člověka jako třídně zakotveného člena společnosti a že nyní je snaha o filozofii člověka jako osoby, která disponuje rysy a hodnotami, příslušejícímu člověku jako člověku ještě před každým roztřiďováním.
Za jakýsi přelom v tomto chápání mohou být považovány helsinské úmluvy, na které se rádi odvolávali disidenti, o kterých však neradi slyšeli jejich vyšetřovatelé. V zorném poli se objevil člověk jako osoba s nedotknutelnými právy ještě před každým politickým, sociálním, kulturním či jiným kategorizováním.
Z toho vyplýval úkol, který je stále aktuální, a to právě v programu vzdělanosti. Nalézat kultivujícími informacemi cosi společného všem lidem, co je nutí najít k sobě cestu a získat právo na popření zkušenosti: bližní jsem pouze já, sice různě zmnožený, ale přece jenom pouze já. Mezníky při jeho řešení jsou informace, kultivace, harmonizace.
Informace není pouhé sdělení, které vezmu na vědomí. Informace, jak výraz naznačuje, je vtištění formy zlomku reality do člověka, která jeho bytí zmnožuje. Samozřejmě reality přiměřené, odpovídající kapacitě příjemce. Vtištění, vstřebání, uložení jsou nástroje kultivace, zušlechťování člověka právě proto, že pravdivá a přiměřená informace přispívá ne kvantitativně (rozsahem vědomostí), ale kvalitativně (zmnožením lidství) směrem k „více bytí". Kultivovaný člověk dokazuje sebe zpětnou vazbou: co přijal, vydává, jeho jednání odpovídá východiskům, která si osvojil, intra i interpersonálně se uskutečňuje nezbytná, ale nesnadná harmonizace slova a činu, zejména u komplikovaných bytostí se sklonem k vnitřním i zevním konfliktům.
Prvořadé, snad vůbec nejdůležitější kriterium dařící se výstavby kultivované osobnosti je živé vědomí rozdílu mezi moci a směti. Moci se týká fyzických možností, tělesných i duševních, směti se týká vlastností mravních. Jak těžké je prosadit v sobě samém i druhých respektování tohoto rozdílu, ukazuje výmluvně nekázeň v silniční dopravě.
Nástroj, který člověku pomáhá odkrývat rozdíl mezi moci a směti je svědomí. V procesu vzdělávání, chápaného jako kultivace pomocí optima, nikoliv maxima informací, je zapotřebí tento fenomén opět odkrýt, zbystřit sluch pro jeho hlas, dopřát si vbitřní ztišení. Bohužel se uvádí, že svědomí současného člověka ustupuje jakémusi narcistickému pocitu nespokojenosti, který však k nápravě nenabádá.
Mezi důležitými informacemi v procesu znovuobjevování vzdělanosti by se tedy mohla objevit tato témata:
Příspěvek byl součástí jednoho z diskusních podvečerů s vědou a filozofií EKK dne 5.4.2001
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |