Úmyslně říkám na tři krále, i když to není ani liturgické, ani biblické. Vyjadřuje to totiž lidovou tvořivost, inspirující se příslušným základem, která vypovídá docela zajímavé věci o náboženské fantazii. Purizmus, který o plody této fantazie připravuje, vypadá intelektuálně korektně, ale z hlediska tvořivosti, odezvy "lidu", ochuzuje.
Papež vyzval v novoročním projevu k dialogu kultur. Každý dialog může šeredně zdegenerovat, takže se pak stává monologovým štěkáním, kde má jedna strana agresivní choutky, druhá strana defenzivní potřebu. Oboje samozřejmě k dialogu nepřispívá, naopak, znemožňuje ho. Tyto degenerace se mohou týkat taky předstíraného dialogu kultur.
Připusťme v příběhu mágů z východní země dvě situace, které ve skutečnosti nenastaly. Izraelská vojska dobyla vlast mágů a přinutila je jako společenské reprezentanty země, aby šli vzdát hold právě narozenému potomku agresora. Mágové se volky nevolky vydali na cestu, protože jim nic jiného nezbývalo.
Druhá možnost: mágové šli do Palestiny zcela dobrovolně a s nadšením, protože tak jim to ukazovaly hvězdy, a když odevzdali své dary, dovršili hold novorozenému králi tím, že se v duchu jeho kultury dali obřezat. Ani jedno, ani druhé se nestalo. Do Palestiny šli zcela dobrovolně aby splnili poslání, které si předsevzali, aniž by se zbavili identity vlastní kultury.
Tím představuje jejich počínání (bez ohledu na to, jaká historická a astronomická cena se příběhu přizná) ideální model dialogu kultur. Zcela dobrovolně a bez ohrožení vlastní identity přikročí k setkání, k dialogu. Motivem jejich jednání je výlučně vnitřní logika vlastní kultury, nabádající k vykročení vstříc, k reverenci, aniž by vznikla sebemenší myšlenka vzdát se vlastního duchovního bohatství. Jaká je naděje na realizaci takového modelu při současném setkávání (nebo střetávání?) kultur, zejména kultur po výtce duchovních?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |