Remarque říká, že nejlepší povahu mají cynici, nejhorší fanatici. Tvrdí se, že se nejsnáze dohodnou ekonomové, nejhůře ideologové. Osobnost, která sebe přijala - pokud možno s humorem - je výborným společníkem na rozdíl od osobnosti opačné charakteristiky. Je známo, že se žárlivost neléčí předložením přesného rozvrhu podezřívaným manželem, nýbrž posílením sebedůvěry manželem podezřívajícím.
To všechno se už velmi dlouhou dobu potvrzuje v psychologii ekumenizmu, uvolněného nebo blokovaného. I zde platí zásada: kádry rozhodují vše daleko víc než projekty mostních konstrukcí mezi křesťanskými společnostmi.
Jistě bylo dosaženo významných výsledků; dnes by už kontakty na poli charitativním, obecně sociálním, spirituálním, obecně kulturním, ekonomickém, politickém měly být považovány za samozřejmost. S doktrinálními líbánkami je to poněkud horší. Zůstává Božím tajemstvím, zda je hlavní brzdou obava z nevěry vůči Pánu nebo strach ze ztráty vlastní identity.
S ohledem na přítomné společenské klima je dojemné zaznamenávat radost z růstu porozumění, kterého se dostává něčí nauce, vždyť rozdíly se zdály a dosud zdají být v některých bodech nepřekročitelné. Dojemné je to proto, že v ekumenizmu je nutné mluvit o generačním přelomu. Hranici generace netvoří ani tak věk, jako spíše mentalita a veličinou, třídící duchy, je realita pravdy. Charakteristikou současnosti je come back Pilátovy otázky co je pravda? Pro jeden generační tábor je takřka alfou a omegou, pro druhý téma příliš nudné, aby se jím ztrácel čas.
Stojí za to, stopovat krystalizaci obou pólů. V polovině devatenáctého století usoudil pod nárazem přicházející doby Sören Kierkegaard, že skutečným středem světa je nitro člověka. Ne pojmové hry, impozantní systémy, ale zážitek má cenu. Pak přišlo století dvou válek a dvou totalitních režimů. Vznešená slova o věčných ideálech, opakovaná se spolehlivým efektem, se po debaklu a v následné kocovině stala nestydatý flatus vocis. Politická dramata zplodila zákonitě generace cynických veteránů s rozvráceným řádem hodnot. Když se jim zbořil svět při pohledu na strašlivé umírání kamaráda, jaký význam pro ně mohla mít pravda, za kterou byli posláni bojovat?
Co tedy mohlo být toužebnějším ideálem, než být svobodným, nemanipulovaným, nespoutaným. Pravda prohrála duel se svobodou, přesně naopak, než jak vnímala minulost a ak to žádá současný papež, podle kterého je svoboda svobodou jen tehdy, podřizuje-li se pravdě. Svoboda jako toužebný ideál se ovšem netýká pouze politiky, ale kultury vesměs. Jejím ohrožením není jen rostoucí vliv jedné politické strany, válečný konflikt, nýbrž i anonymní nátlak mínění jakékoliv provenience, hodnotícího něco černě, něco bíle a očekávajícího „zařazení". I zde bylo prohlášeno právo na svobodu, potvrzující se až takovými absurditami, jakou je právo na volbu fazóny přirozenosti.
Lidé každé doby jsou jejími dětmi, to platí i v ovzduší církví a jejich ekumenických snah. I zde je ceněna svoboda, i zde nabývá vrchu zážitek nad „pravdou". Je krásné, zpívají-li spolu v družném duchu členové různých křesťanských společností, pomodlí se, poslouží bezmocné stařeně. Je jim hezky a rozmanitost konfesí je právě tak neruší jako rozmanitost národností. Proč by měli tuto pohodu rušit otázkami, jejichž řešení buď vyústí do hádek nebo pobaveného konstatování: vaše starosti (čti: „ideologů") bych chtěl(a) mít. Modlitba za jednotu křesťanů má význam, to se nepopírá, ale jednota vzniká přátelským ovzduším, spoluprací na praktickém díle, nikoliv plánováním názorové jednoty v speciálních náboženských otázkách.
Konsenzuální teorie pravdy (Habermas, Aplt) vyhlíží demokraticky, protože kompetentní účastníci pomyslné nebo skutečné debaty dospívají hlasováním k názorovému souladu. Pravda už nemůže být plodem úsilí „zdravé" menšiny, kterou druzí přehlasují. Soulad, ke kterému účastníci trpělivě kráčí - bez náznaku nátlaku - svobodu neruší. Přesto je tato teorie v některých současných kruzích hodnocena jako kryptofundamentalizmus, protože se zaměřuje na jednotu, i když naprosto nenásilně. Jednota jako program je ohrožením svobody, je skrytým násilím.
V duchu těchto idejí vzniká překvapivý paradox: ekumenizmus jako důkaz moderního křesťanství skutečně moderní není, protože sjednocující snahou importuje fundamentalizmus (samozřejmě s pejorativním nádechem). Bazální jednota je však neodmyslitelným předpokladem fungování společnosti, proto ekumenizmus není bez spojence. To lze doložit apriorně i aposteriorně. Apriorně platí, že tam, kde není pro jednotu v zásadních otázkách dostatek vůle, nahradí ji společnost nátlakem. Roztříštěnost se zvládá diktátem, ohrožení svobody se vrací zadními vrátky, a to masivním způsobem. Aposteriorně stačí poukázat na denní zkušenost. Je-li při dopravní nehodě něčí svědectví zpochybňováno, řekne mu opačná strana vzrušeně vy nemáte pravdu, nýbrž je to jinak. Nikoho v té chvíli nenapadne absurdní reminiscence na Pilátovu otázku. Pravda o vinníku nehody cenu má, nevinný účastník ji křečovitě dokazuje a usilovně hledá spojence, který by mu ji pomohl obhájit.
Pravda dostává cenu při pohledu na raněné nebo i mrtvé, čili tehdy, když je zastíněna křížem, je-li postrádána v tragické atmosféře, ale ztrácí ji v atmosféře blazeované. Když probíhal ve Švýcarsku teologický kongres, blýskla se tam svými příspěvky řada prominentních odborníků ze západu. Nikdo se však vahou svědectví nevyrovnal zástupci pravoslaví, když mluvil o křížové cestě své církve i svého národa. Je to právě pravoslaví, které označuje rozdělení křesťanstva za dílo ďáblovo. Sbližovací úsilí není pro ně akademickou výzvou, ale bojem proti hříchu.
Přizná se roztržené suknici Páně stupeň naléhavosti dopravní nehody?
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |