Ve dnech 18.-.20. dubna se uskutečnilo setkání asi šedesáti katolických morálních teologů z Polska, Německa, Rakouska, Švýcarska, Itálie, Belgie a České republiky v polské Opole. Tématem bylo zaujetí stanoviska k nové právní iniciativě, týkající se eutanázie, v Holandsku.
Během prvního dne promluvil sociální etik prof. A Bondolfi z Curychu na téma Zabít nebo nechat zemřít. Oč se jedná v debatě o eutanázii. Konstatoval, že na eutanázii není pouze jeden moderní pohled, což bylo během celého jednání zmíněno častěji. Na základě svých švýcarských zkušeností vyzdvihl nutnost rozlišit snahu eutanázii omluvit od snahy ji ospravedlnit. Vztah dnešní kultury ke smrti se značně změnil: dříve se lidé modlili "od náhlé a nenadálé smrti nás ochraňuj, Pane", dnes naopak takovou smrt žádají. Vzdorují tomu, že smrt je sice jistá, ne však její hodina.
V následujícím příspěvku promluvil na téma Eutanázie z lékařského hlediska prof. F Kokott z Katovic. Nejprve rozlišil terminologicky pasivní, nepřímou a aktivní eutanázii a zaměřil jako ostatní referenti pozornost na eutanázii aktivní, lišící se od sebevraždy tím, že při ní asistuje lékař. Zákrok může být na žádost, bez žádosti (u novorozenců) a proti žádosti. Diskusi zasluhuje pouze první typ.
Na základě své lékařské praxe položil tyto otázky: kde je oprávněná hranice pro ukončení terapie? Podle jakého klíče se mají preferovat jednotliví pacienti, nelze-li všem v pokračující léčbě vyhovět? (přiznal, že zvolil za kritérium pořadí, v kterém se pacienti dostavili). Je dovoleno ignorovat testament, žádající eutanázii, do jde-li k nečekanému zlepšení zdravotního stavu? (ano)
V diskusi obhajoval pojem ukončení terapie (Therapeiabbruch). Prohlásil, že na děti nelze nikdy euthanazii aplikovat.
V odpoledních hodinách prvního jednacího dne promluvil z pozice filozofie norimberský profesor H. J. Turk na téma Problém eutanázie z filozofického hlediska. Konstatoval, že idea lidských práv vlastně nepovstala z filozofických, ale z politických zřetelů, proto argumentace proti eutanázii z pozice lidských práv je filozoficky nepřesvědčivá. Encyklika Fides at ratio je filozoficky odmítána, protože pouze menšina z nich se staví k metafyzické antropologii příznivě. Autnomie s cílem prosadit individuální "zákonodárství" je více ceněna než objektivní mravní zákon. Pravá svoboda chce být nezávislá i na "neodolatelném tlaku žít." Filozofie není schopna poskytnout právu jednoznačný podklad pro zákon, zakazující eutanázii. Krátce: z racionálního hlediska existují proti eutanázii pouze působivé, ne však přesvědčivé důvody. Takovým důvodem je "šikmá plocha chybně chápané svobody", nepředvídatelné důsledky legalizované eutanázie.
Následující přednášku na téma Eutanázie v Holandsku. Kritické zhodnocení přednesl belgický docent J. Jans z Tilburgu. Účastníkům rozdal znění příslušného zákonného návrhu, který pak v přednášce komentoval. S důrazem upozornil na to, že v středu zájmu uvažovaného zákona nejsou práva pacienta, ale právní ochrana lékaře. On je to, v jehož rukou leží rozhodnutí. Text má však nedostatky: eutanázie není vůbec definována, není vysvětleno, co se míní přesvědčením lékaře a zralou úvahou, tedy subjektivními momenty, jejichž písemná forma není navíc vyžadována. Ačkoliv by se zdálo, že dokument představuje vítězství příznivců eutanázie, je právě jimi vystaven ostré kritice. Příliš mnoho záleží na lékaři, příliš málo je ponecháno na vůli samého pacienta.
Přednášející varoval před tzv. egonomií, kterou považuje za výstižnější pojem než autonomii a před konzumní mentalitou pacienta vůči lékaři.
O holandské biskupské konferenci uvedl, že argumentovala před několika lety, kdy se problém eutanázie stával akutním, teologicky (Bůh je jediným pánem života), v současnosti však filozoficky (úkolem státu je ochrana života, nikoliv jeho legalizované ukončení). Její hlas však nemá na veřejnosti potřebnou váhu.
Odpolední rozhovory zakončil příspěvek německo-italského profesora A. Autiera z Münsteru na téma Etické stanovisko k eutanázii a vyhodnocení debaty o eutanázii. Přednášjící nazval eutanázii paradigmatem bioetiky a označil ji jako vícerozměrný problém. Kulturní klima se pronikavě změnilo, k svobodě člověka patří svoboda k smrti. Přispěl k tomu značnou měrou rozmach mediciny. Jaké stanovisko může teologie k eutanázii zaujmout a jak může zvolené stanovisko zdůvodnit? Vysloví-li se jednoznačně záporně, musí počítat s trojí argumentační insuficiencí: metodologickou (tradiční deontologická argumentace je tautologií, opakující v konkluzi premisu o Bohu jako Pánu života), historickou (nedotknutelnost života trpí příliš mnoha legitimními výjimkami, upřesňovanými v historii) a systematickou (nevede člověk jako pouhý pasivní správce života k zkrácenému pojmu Boha?). Přednášející navrhl jako teologický důkaz proti eutanázii tuto myšlenku: život je Boží dar sui generis, totiž dar nedisponovatelný. Alternativou eutanázie pro umírající je ve smyslu kultury života paliativní medicina a hospicová péče.
Při večerní panelové diskusi, informující o zkušenostech z polské a německé lékařské a pastorační praxe promluvil nejprve Dr. Antoni Bartoszek z Katovic o Paliativní medicině jako alternativě při pomoci umírajícím. Obsáhlý diskusní příspěvek o Zodpovědnosti lékaře při tvorbě protieutanaziových postojů nabídla prezidentka zemského svazu paliativní a hospicové péče v Polsku, Dr. J. Pyszkowska. Všichni účastníci diskuse zdůraznili, že lékařské umění sice hraje roli, ale rozhodující je personální přístup ošetřujících k pacientovi. Hospic není pouze zdravotní zařízení, je to přímo filozofie, vyžadující nejednou heroizmus. V rozhovoru byl také vyčíslen ekonomický požadavek paliativní medicíny: na sto tisíc zdravých občanů je nutných pět hospicových lůžek. Několikrát během jednání zazněl termín "urputná" terapie, která - motivovaná strachem lékařů z právního postihu - nerozumně prodlužuje život člověka, který už má právo na důstojnou smrt. Paliativní medicína není myslitelná pouze v rámci hospitalizace, nýbrž také ambulantně.
Debatu druhého a posledního jednacího dne zahájil host luterské církve prof. Ch. Frey z Bochumu, který promluvil na téma Církevní stanovisko k pomoci umírajícím a eutanázie - evangelicky. V návaznosti na něj pojednal totéž téma z katolického hlediska prof. K Golser z Brixenu.
Evangelický host uvedl, že lidsky důtojné umírání není ani osamělé, ani "technické". To ukazuje na význam hospiců. Při dnešním rozmachu medicíny už nelze říci, co je vlastně přirozená smrt. Zatímco souhlasit nebo nesouhlasit s eutanázií podle něj nepředstavuje žádný problém, vždyť Bůh je přítelem života, skutečný problém spočívá v možnosti zodpovědně upustit od další péče.
Golser sledoval dokumenty magisteria od Pia XII. do současnosti. Za mezníky označil dokument kongregace víry o eutanázii Iura et bona (1980), Salvifici doloris (1984), KKC (1993), Chartu zdravotníků (1995), encykliku Evangelium vitae (1995), případně řadu papežských projevů a výroční sjezd Papežské akademie pro život, zabývající se důstojností umírajících (1999). Všechny dokumenty, vyvolané buď závažnými případy nebo pokrokem medicíny, se jednoznačně vyslovují pro zákaz eutanázie. Pohyb je v zdokonalování argumentace.
Dokumenty se zříkají rozdílu mezi přímou a nepřímou eutanázií, protože existuje nebezpečí ztotožnit eutanázii nepřímou s eutanázií přípustnou. Rovněž se rezignuje na rozlišení eutanázie aktivní a pasivní, protože kvalifikace závisí na činu a úmyslu. Bolest, upozorňují dokumenty, sice může hrát v duchovním vývoji značně důležitou roli, nikdo však není nucen k heroizmu, proto nejsou tišicí prostředky, i když zkracují život, nedovoleným řešením obtíží. S ohledem na prudký rozvoj medicíny se dokumenty vzdaly rozlišení mezi řádnými a mimořádnými prostředky a nahradily je termíny prostředky přiměřené a nepřiměřené.
V dopoledních hodinách promluvil prof. J. Piegsa z Augsburgu na téma Rekomendace evropské rady k ochraně lidské důstojnosti umírajících a msgre A. Laun ze Salcburgu O křesťanském chápání umírání a smrti.
Piegsa označil Evropskou radu jako svědomí Evropy, jehož doporučení ohledně nevyléčitelně nemocných jsou bohužel nezávazná. Důraz musí být položen nejen na prodloužení života, ale zejména na jeho ulehčení. Chybou by bylo přistupovat k délce života s tendencí per excesseum právě tak jako per defectum. Evropská rada doporučila zákon o umírajících, právo na paliativní léčbu a na sebeurčení ohledně informace o skutečném zdravotním stavu. Popřela právo na smrt rukou druhého člověka. Piegsa ve svém příspěvku soudil, že žádost o eutanázii prozrazuje špatné lékaře a špatnou zdravotní péči.
Závěrečný referent, biskup Laun, spojil přízrak eutanázie s přízrakem potratů. Oba podle něho úzce souvisejí. Dnes děti (jak řekl už v roce 1974), zítra umírající. Společným jmenovatelem potratů i eutanázie je ztráta Božího obrazu. Laun uvedl smutnou zkušenost pastora Niemöllera s nacistickým režimem v analogii s hrozbou důsledků legalizované eutanázie. Nejdřív se říkalo: vždyť jsou to jenom cikáni, pak se to říkalo o židech, pak o ideologických odpůrcích, nakonec jsme byli přistiženi my, ale to už bylo pozdě proti tomu něco dělat. Referent emfaticky prohlásil, že je vlastně jenom jedna etická komise v dějinách, totiž ta na hoře Sinaji.
V diskusi k biskupově příspěvku bylo uznáno, že idea Božího obrazu je důležitá, ale obraz kterého Boha je přitom míněn? Generál redemptoristů prohlásil před dvěma roky, že na začátku každého hovoru o morálce musí být zmínka o zvolené představě Boha, případně o změnách v jeho chápání.
Setkání morálních teologů shrnul docent CH. Breuer, který zopakoval některé ze zvlášť významných myšlenek, které v průběhu jednání zazněly: chceme-li pro svou argumentaci získat solidní myšlenkový základ, neobejdeme se bez metafyziky; praxe předchází právo; eticky relevantní ve věci eutanázie je konání i nekonání; důležitější než argument je apel; lidsky adekvátní alternativou eutanázie je hospicové zařízení.
Hodnocení: Stanovisko katolické církve, morálních teologů i značné části věřící (a v nezanedbatelné míře i nevěřící) veřejnosti se staví vůči eutanázii jednoznačně záporně. Morálně teologická konference v Polsku tedy nestála před úlohou řešit přípustnost určitého jednání. Od počátku platilo "povinné" záporné stanovisko. Předmětem úvah mohla být pouze působivá a pádná argumentace v jeho prospěch, případně řešení nejasných mezních případů.
Na konferenci bylo připomenuto, že roztříštěnost současné filozofie s averzí vůči metafyzice nedovoluje nabídnout přesvědčivý filozofický důvod proti eutanázii. Také tradiční teologické argumenty, významné pouze pro věřící, nejsou tak přesvědčivé, jak by se zdálo. Ukázala se naléhavost promýšlet ve velice kritickém duchu úroveň vlastní argumentace v prospěch řešení, která jsou přesvědčivá jenom pro církev.
Ačkoliv odpověď na téma setkání nemohla být od samého začátku jiná než skutečně byla, vyžadoval badatelský duch setkání vyhnout se zásadě přání je otcem myšlenky. Pro katolické účastníky, kteří měli v živé paměti slavnostní odsouzení eutanázie v encyklice Evangelium vitae, nebylo jednoduché vžít se do role nezúčastněného pozorovatele, který k problému zujme stanovisko až po prolistování nabídky důvodů pro a proti, který tedy apriorně eutanázii nezavrhuje. Snaha vést rozhovor v přísně vědeckém duchu nedovolila popularizující, emocionálně nabité výroky, které by byly posluchače tlačily do určitých pozic, aniž by si jimi byli racionálně jisti. V takovém nátlakovém duchu se poněkud nesl až závěr jednání.
Velkým přínosem konference bylo seznámení účastníků s textem diskutovaného zákona, jehož četba s komentářem opravily leckteré (mediální kampaní živené) chybné představy o pravém cíli uvažovaného zákona.
Na konferenci se mluvilo o změně kulturního ovzduší. (Papež mluvívá o nástupu civilizace smrti). V rámci takové změny je debata o eutanázii, pokud by se stala nábožensky zabarvenou kazuistikou na malé ploše, a dojemné upnutí se na hospicovou praxi jako myšlenku několika obětavých nadšenců něčím, co nemá naději přivodit změnu smýšlení.
Schopnost pohnout veřejným míněním má spíše dodatečně působivé předestření "protržené hráze" a oficiální formulace práva pacienta na paliativní léčbu. Čím méně ideologie se za takovým snažením bude skrývat, tím více bude pro veřejnost přijatelná.
Poznámka pod čarou: na konferenci byl dobře patrný rozdíl v životním slohu polských a českých katolíků, zejména kněží, který komentoval jeden dobrý znalec církevních poměrů v obou slovanských zemích slovy: pro Poláky je katolicizmus podmínkou národní identity, pro Čechy překážkou. Pro porozumění této myšlence: pro Poláky byl kulturně-politickým ohrožením zleva pruský protestantizmus, zprava ruské pravoslaví. Pro Čechy se v obecném povědomí o historických identifikačních vzorech prosadila jména jako Hus, Komenský, Masaryk, poslední s výrokem na prahu české samostatnosti: Řím musí být souzen a odsouzen.
Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |