Možná, že by bylo jazykově správnější říci legalita a legitimita, ale snad na tom tolik nezáleží. Oba výrazy pocházejí z latiny a pohled do slovníku napovídá, že je mezi nimi významově velmi malý rozdíl. V podstatě se jedná o to být zákonný, právní, spravedlivý.
V rušných debatách kolem televize se tato dvojice termínů objevila nejednou jako charakteristika sporu, snažící se tímto způsobem zmapovat události kolem Kavčích hor.
Jestliže jazykový nález nespatřuje v obou výrazech nic antagonistického, zdá se, že protiklad mezi oběma (jinak by kontrapozice neměla vůbec smysl) byl filologii vnucen praxí. Patří k epochálním krokům antické kultury, že rozlišila kata thesin (secundum legem) od kata fysin (secundum naturam) a učinila z „fysis“ kriterium oprávněnosti „thesis“. Právě toto chce vyjádřit dvojice výrazů legálnost a legitimnost.
Legální jednání je jednání, které je v souladu se zněním zákona.
Legitimní jednání je jednání, které je v souladu se smyslem zákona.
Také se dá říci: s jeho správným cílem, s oprávněným záměrem zákonodárce nebo s vpravdě lidskou hodnotou, kterou má zákon i za cenu sankce chránit. Pohřbívá-li proti zákonu vladaře antická Antigona a biblický Tobiáš mrtvé, jednají nelegálně, avšak legitimně, protože úcta k tělesným ostatkům je lidskou hodnotou, kterou má zákon chránit.
Soulad mezi zněním zákona a jeho duchem je přirozeně ideálem. Protože však jsou lidé podrobeni mnoha omylům, stává se i zákonodárcům, že promlugují zákon, jehož znění není v souladu s jeho smyslem, a to
nikdy, (tehdy jde o špatný zákon);
už (tehdy jde o přežilý zákon),
někdy (tehdy jde o zákon v dané situaci nefunkční).
Že je něco takového myslitelné nejen v občanské společnosti, ale i v církvi, nemůže nikdo popřít. Příkladem přežilého zákona je například norma, zakazující účast katolického kněze při pohřbu žehem. Vlivem změny poměrů se ukázal pohřeb žehem pro církev únosný a byl povolen. Bohužel jsou v církvi k dispozici taky příklady špatného zákona. Sotva lze jinak označit nešťastné uzákonění útrpného práva v roce 1252, i když nelze dost zdůraznit schopnost myslet historicky. Že se zákon stává někdy nefunkčním, nebylo nikdy předmětem sporu, proto není třeba se u této varianty zdržovat.
Existuje církevní zákon svěcení svátečních dnů, například Nového roku. Je celá řada legitimních důvodů, které v kontrétní situaci od zachování tohoto zákona omlouvají.
Velmi závažným problémem je otázka, kdo o nesouladu mezi zněním a duchem špatného nebo přežilého zákona rozhodne. Nabízí se několik instancí:
zákonodárce,Sotva lze počítat s tím, že by sám zákonodárce označil jím vydaný zákon za špatný, vždyť by si tím vystavil špatné vysvědčení a ohrozil svou zákonodárnou autoritu. Proto bude klasifikace zákona jako špatné normy pocházet nejspíš od kulturní elity, působící svým nálezem „dolů“, do veřejnosti, kterou inspiruje přímo nebo nepřímo k případným masivním krokům, zejména když je veřejnost špatným zákonem delší dobu, intenzivně a celospolečensky frustrována.
kulturní elita společnosti,
veřejnost.
Klasifikující elita však bude působit svým vlivem také nahoru, k zákonodárci, a bude se snažit morálním tlakem zapůsobit na jeho změnu smýšlení, snad úspěšně, snad neúspěšně. Je nasnadě (k dispozici je bohatá zkušenost), že morálnímu tlaku velmi pomůže fyzický tlak „zdola“. Příznivěji vypadá situace u zákona přežilého. Není nemyslitelné, že by se kulturní elita kryla alespoň s částí zákonodárné moci a v této roli přikročila k reformám.
Také pro takové situace jsou v církvi k dispozici příklady. Poměry krátce před vznikem německé reformace v 16. století ukazují, jak katastrofální škody může způsobit váhání a odklad řešení. Přitom naprosto nelze říci, že by kulturní elita nebyla zčásti usídlena v kompetentních složkách tehdejší dírkve, ale zřejmě neměla dost sil, aby se prosadila.
Svolání druhého vatikánského sněmu ukazuje, jak blahodárné může být působení teologické elity na zákonodárce i věřejnost, až situace natolik nazrála, že bylo zapotřebí už jenom posledního kroku: kompetentního člověka, který by dal věci do pohybu. Tím samozřejmě nechce být řečeno, že by zákonná regulace statu quo před koncilem byla špatná, ale v určitých věcech se přežila. Přesto dosud existují lidé, kteří tehdejší kairos pro koncil vehementně popírají.
Příkladem elity, promlouvající k zákonodárci, je jezuitský morální teolog Langenfeld von Spee, který svým spisem Cautio criminalis seu de processibus contra sagas liber ad Magistratus Germaniae (1631) podstatně přispěl k pozvolnému osvobozování Německa od tragického pronásledování čarodějnic.
Přikládat měřítko legitimity k legálnosti odpovědným a zasvěceným způsobem je tedy kulturním počinem. Brát si však za patrona takového přístupu Ježíše Krista a jeho vztah k Zákonu, se zdá být sporné. Ježíš sebe definuje jako toho, kdo přišel zákon naplnit. Naplnění znamená něco velmi významného: Mojžíšův zákon má nevyužitou kapacitu. Tu je možno, ale i dlužno, naplněním využít. První úmluva ukazuje nad sebe tím, že má v sobě zakódované poselství úmluvy druhé. Právě proto není dosud naplněna. Věčný život, účast na Božím životě, znovuzrození k Božímu dětství, stěžejní hodnoty křesťanství, nejsou v Zákoně tématizované, ale jsou v něm obsažené.
Přikázání lásky k Bohu nade vše, jak vyžaduje pentateuch, nutně zahrnuje úměru ze strany Boží, jinak by s tvorem nedržel krok. Láska k tvoru se nemůže zastavit u bran šeolu, kde už nelze Boha chválit. Jediná přiměřená odpověď je zrušení moci smrti, aby bylo možno v lásce, doložené i nejvyššími oběťmi, pokračovat. Ježíš slovy „člověk není pro sobotu, ale sobota je pro člověka“, neopouští Zákon, jsou to paradoxně právě farizeové, kdo ho opačným stanoviskem opouštějí. Vystavuje ho však vnitřní konfrontaci, která je něčím zcela jiným než kritika Mojžíšovy „thesis“ jakousi židovskou „fysis“.
To je velmi dobře vidět při sporu o zápudném lístku. Možnost zapudit manželku nebyla kritizována humánními ohledy, osvíceným helenistickým židovstvím, které se v gymnaziích stydělo za svou obřízku, ale tou částí Zákona, který má při vnitřní konfrontaci nejen prioritu věcnou, ale dokonce i časovou, protože stvořitelský řád předchází řád Zákona. Naproti tomu není dobrým příkladem vnitřní konfrontace spor o korbánovou praxi, protože u něho jde o konfrontaci s externím výkladem Zákona.
Revize legálnosti legitimitou není jako důležitý kulturní počin problémem. Problémem také není otázka frekvence takových revizí. Kdykoliv se ujasní, že zákon - ať špatný nebo přežilý - neslouží tak, jak by měl, je na místě jej ohodnotit ve světle nároku na obecné dobro. Pozdržením by totiž pravda zahnívala v mediu omylu a strpět něco takového by znamenalo jednat nemorálně.
Problémem je však v případě negativní kritiky zákona způsob zevní odezvy, aplikace léku, volba terapie. Může být značně rozmanitá, od kritického článku v denním tisku přes stávku až k revoluci. Jako extrémní východisko, jak připouští Pavel VI., může být i ona myslitelnou odezvou na (beznadějný) rozchod legálnosti s legitimitou.
Motivovat společnost k viditelným odezvám, zejména intenzivním, na nesoulad zákona s jeho cílem, vyžaduje obezřetné dávkování. Ponoukání k masivním odezvám na špatné oznámkování zákona, zvláště stane-li se pravidlem, znamená pro právní stát hru s ohněm, zejména není-li stabilizovaný a hrozí recidivami totalitních choutek.
Celý problém hezky ohraničuje dvojice protichůdných výroků, zaznamenaných v posledních dnech.
To, že se někdo dostal legitimně k moci, ještě neznamená, že bude schopen ji legitimně (byť legálně) užívat. Česká společnost nemá při pracném osvojování si ducha demokracie lepší prostředek než právní pozitivizmus.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |