Látka šestého článku etického řetězu se týká druhého vnitřního zdroje mravního života, kterým je chtění (vedle poznání, o kterém byla řeč v článcích 2-5). Mezi rozhodováním a rozhodnutím, za kterým člověk svou osobou stojí, může být úsek delšího váhání, kolísání, kdy je sice úsudek svědomí jasný, ale dosud nedošlo k rozhodnutí jednat ani podle něho ani proti němu. Tento úsek je z hlediska posuzování mravního jednání velmi zajímavý, jeho rozbor však nebývá nijak snadný. Při dodatečném rozpomínání na to, zda došlo k souhlasu s určitým řešením, k rozhodnutí pro ně, nelze často dát jistou odpověď. Pro úzkostlivého člověka znamená taková nejistota velkou zátěž. Proto se nedoporučuje rozebírat sled myšlenek déle, než je opravdu nutné.
Dokud nedošlo k dostatečně jasnému a plnému souhlasu s určitým jednáním, nemůže být řeč o dokonalém mravním činu. Jde-li o mravně nesprávné jednání, pak úsek kolísání, rozhodování se, které může být dost zmatené, se nazývá pokušení, kterému není často nedostatečně odpíráno.
Pokušení (tentatio = pův. útok, dráždění, dorážení) lze vymezit jako to, co dráždí k hříchu. Jeho pramenem může být vlastní já, trpící zlou žádostivostí, okolní svět, ďábel, který může přispět k realizaci hříchu pouze nepřímo, protože nemá bezprostřední vliv na rozum a vůli. Bůh pramenem pokušení být nemůže (Jak. 1,13).
Prožívat pokušení není hřích, pouze s ním souhlasit (sentire, non consentire). Je samozřejmě nesprávné vystavovat se pokušení bez přiměřené příčiny.
Dojde-li k plnému souhlasu se záměrem, který svědomí ohodnotilo, posunula-li se aktivita z oblasti poznání do oblasti chtění, zaujala-li vůle na základě předloženého materiálu (kterým je poznání motivů, odezva na ně, vědomí svobody, uvědomění si PSJ a posléze výrok svědomí) stanovisko, chce-li, byla překročena rozhodující hranice mezi předehrou mravní sféry a vlastní mravní oblastí. Na fázi rozhodování navázala fáze realizační, kdy vznikl úmysl.
Jak výraz naznačuje, je úmysl (intence, od intendo, k něčemu směřuji) jádrem každého mravního činu jako činu úmyslného.
| Úmysl je úkon vůle, kterým člověk zamýšlí něco konat či nekonat. |
Scholastika vypracovala jemnou analýzu přípravných fází až k vzniku úmyslu. Nejprve mluví o postřehnutí žádoucího dobra (simplex apprehensio), které je doprovázeno jakousi "platonickou sympatií" vůči postřehnutému dobru (volitio). Následuje konstatování jeho dosažitelnosti (iudicium), které ústí do úkonu vůle ho dosáhnout, a tím je právě úmysl (intentio). Jde tedy o dvojí kooperaci rozumu a vůle.
Kapitola o pramenech mravnosti se úmyslem zabývá pod názvem cíl jednajícího (finis operantis, viz výše). V praxi je věnována pozornost úmyslu zejména v tzv etice smýšlení (koncentrující se na subjektivní postoj k dobru bez ohledu na důsledky jeho realizace) a v souvislosti s udělováním svátostí (přitom se ptá: jakým úmyslem musí disponovat jejich udělovatel, aby je platně vysluhoval?)
V této funkci se rozlišuje úmysl aktuální či reflexní, virtuální či nereflexní, habituální či neuvědoměný a interpretativní či domnělý.
Člověk, jednající s reflexním úmyslem, tj s úmyslem, jehož reflektuje, čili jehož je si vědom nejen materiálně (co zamýšlí), nýbrž i formálně (že zamýšlí), disponuje ideální formou úmyslu, kterou ovšem nelze v běžném životě stále vyžadovat. Místo toho člověk často jedná s úmyslem nereflexním, čili s úmyslem, kterého si byl na počátku určité činnosti dobře vědom, v jejím dalším průběhu však už na něj nemyslí, jedná "in virtute", odtud název virtuální. Habituální úmysl má původ v bývalém aktuálním úmyslu, který nebyl dosud odvolán, a v tom je jeho význam. MT mu věnuje zvláštní pozornost v tzv. základním rozhodnutí (viz níže). Interpretativní úmysl (označující přesvědčení, že kdyby se člověk dostal do určité situace, jistě by v ní pojal právě tento úmysl), sice nikdy neexistoval, prozrazuje však názor pozorovatele na postoje druhého člověka.
V Ježíšově pohledu na mravní život člověka je na úmysl kladen velký důraz, jak naznačuje výrok o cizoložném pohledu (chtivě = s úmyslem. Tím došlo v srdci k dokonání činu; Mt 5,28).
Tato fáze může mít definitivní, ale i naprosto provizorní ráz. V okamžiku, kdy se vůle rozhodla jednat, a to bez ohledu na to, zda její zamýšlené jednání bude či nebude realizováno také navenek, došlo k dobrovolnému, tj. mravnímu činu Byl-li předběžný záměr svědomím odsouhlasen, lze tímto překročením hranice mluvit o dobrém mravním činu; platí to samozřejmě i opačně.
NB. Jak důležité je vkročení vůle do mravního dějiště, je patrné z toho, že mnohé z lidského jednání je sice správné, přesto však nemá dostupnou hodnotu, protože člověk u toho "plně není". Rozlišuje se:
6.2 Dobrovolný čin dokonalý - nedokonalý
V prvním případě je účast rozumu a vůle naprostá, z hlediska nasazení duševních sil člověka se tedy jedná o dokonalý mravní čin ("zcela vědomě a zcela dobrovolně").
V druhém případě něco k dokonalému nasazení sil chybí (chybí plná účast rozumu nebo vůle). Toto rozdělení ovšem trpí značnou teoretičností, protože sotva lze vést bezpečnou hranici mezi "zcela" a "ne zcela".Zde přichází k slovu teologie: kdo se nechá vést Duchem, dosahuje vnitřního zesílení, nutného pro intenzivně vědomý a dobrovolný dobrý mravní čin, který teprve tehdy - díky Božímu omilostnění! - dociluje opravdové záslužnosti pro věčný cíl (lze mluvit i o "lehkých dobrých" skutcích).
6.3 Dobrovolný čin přímý - nepřímý
V prvním případě jde o čin bezprostředně zamýšlený (nyní chci odejít). V druhém případě nejde o čin bezprostředně zamýšlený, přesto je za něj člověk odpovědný, protože dokáže odhadnout (připuštěný) účinek zamýšleného jednání (nepříčetnost v opilosti neomlouvá od předvídaného násilí.)
6.3.1 Zásada 1
Nepřímo chtěný zlý účinek se člověku přičítá, když mohl a měl být odvrácen, ale odvrácen nebyl (dopravní nehoda z únavy). "Mohl" se týká fyzicky možného, "měl" mravně možného.
6.3.2 Zásada 2
Je dovoleno zapříčinit jednání, z kterého bezprostředně pochází dvojí účinek, jeden dobrý, druhý zlý, pokud je dobrý účinek zamýšlen, zlý z přiměřené příčiny připuštěn (léčba s vedlejšími účinky).
Ačkoliv zodpovědným rozhodnutím je vykonán skutečný mravní čin (zatím pouze v oblasti vnitřního souhlasu vůle, navenek dosud není nic vykonáno), k úplnosti mravního činu patří úměrně k obsahu rozhodnutí navíc zevní realizace. Byl by omyl nevidět z etického hlediska žádný rozdíl mezi plně odpovědným rozhodnutím zloděje něco ukrást (i když k skutečné krádeži nakonec nedojde) a mezi provedenou krádeží.
Každý zevní čin, kterým člověk záměrně nějak působí "mimo sebe", něco v světě mění, člověk zasahuje do Božího díla. Čin je proto svébytný, protože člověk je tělesnou bytostí, pohybující se v hmotném světě, který má v roli obrazu k Boží podobě přivádět k větší dokonalosti.
Mravní čin, jak v pouhém úmyslu, tak v zevním dovršení, je v učebnicích obvykle probírán pouze tehdy, jedná-li se o čin zlý, čili hřích, zatímco dobrému mravnímu činu morálka nevěnuje pozornost; snad je to proto, že rozebírání jednotlivého činu člověka, který není dosud v dobrém jednání upevněn, vlastně nestojí za řeč - mohlo jít o šťastnou náhodu - navíc by mohlo vést k ješitnosti.
Dobrý mravní čin je však také pohnutkou k dalšímu dobrému jednání pro svou zřetelnou krásu, i když je zatím jednorázový. k jeho dokonalosti patří:
Také ospravedlněný na milosti závisí: bez ní není schopen konat skutky, zaměřené na věčný cíl (srv. DS 1545). Bez zvláštního Božího privilegia nemůže setrvat v ospravedlnění až do konce svého života (DS 1572) a vyhnout se všem hříchům, včetně všedních (DS 1573).
Exkurs: Motivy a vůle
Nedocenit význam milosti pro eticky správné rozhodnutí by tedy bylo chybou; právě tak by však bylo chybou nedocenit nutnost vůle. Motivace (zejména křesťanského obsahu) má značný význam, nezodpovězena však zůstává teoretická otázka, zda lze (sílu) rozhodnutí vysvětlit pouze vlivem motivů nebo zda část této síly plyne z jiného zdroje, kterým je právě volní akt. Jisté však je, že jednající prožívá některé situace jako chvíle, kdy mu nezbývá než respektovat tíživou povinnost zapřením sebe, příkazem sobě, vzepřením se tlaku "přirozenosti", "umrtvením", mobilizováním sil vůle (až do krajnosti) při pocitu naprostého úbytku usnadňujících motivů. Mravní život nelze bezpochyby takových chvil ušetřit.
Disponovat funkční vůlí znamená vychovávat ji. Zkušenost učí, že její intenzitu lze dobře odvozovat od velikosti překonávaných překážek, nastavených zpravidla životem, které ovšem mohou být ve výchovném procesu uměle naaranžovány. Zatímco při rozhodování nevelkého významu člověk volívá povrchně, bez dostatečného zaujetí, u velkých rozhodnutí se neodváží improvizovat, opřít se o náhodu nebo zvyk, může však upadnout do opačné krajnosti, škodlivého otálení.
Kvalitní volní činnost závisí na vydařeném spojení procesu rozhodování (s rozvahou) a uskutečňování (s pevností). k aktivitě vůle patří nejen razantnost, ale i pružnost (mění-li se výchozí podmínky) nebo neovlivnitelnost (nemění-li se tyto podmínky). Vůli nelze zaměňovat za svéhlavost, umíněnost, sklon k odporování, kdy nejsou sledovány objektivní hodnoty, ale samoúčelné sebeprosazení.