5. OHODNOCENÍ

Mravnost motivem vyvolaného záměru, který lze rozložit na předmět, okolnosti, cíl a svobodně uskutečnit, je posuzována pomocí pravidel správného jednání svědomím.

SVĚDOMÍ

Svědomí je složený výraz: s-vědomí, syn-eidesis, con-scientia, Ge-wissen.

V uvedených jazycích je patrné, že označovaná věc má co dělat s vědomím člověka. Eidesis znamená původně vidění, poznávání viditelných předmětů. "Syneideinai heauto ti" nebo "syneideinai hoti" znamená být si něčeho vědom. Substantivum "syneidesis" znamená posouzení věci, náhled, porozumění, ostrovtip. Latinský výraz "conscientia" znamená vnímání, vědění, znalost, vnitřní zkušenost, smýšlení, svědek jednání.

Fenomén svědomí je v světové kultuře pojímán různým způsobem, od zavrhování přes kladné ocenění až k oslavování podmínky lidské nezávislosti. První setkání s ním je bezpochyby v podobě intenzivních výčitek, pak jako s nespokojeným a varovným pocitem zla na prahu zamýšleného jednání.

Na zkušenosti emocionální povahy může navazovat úvaha o smyslu těchto pocitů. V MT se ustálilo označení svědomí jako nejbližšího pravidla správného jednání. TQ chápe svědomí jako soud praktického rozumu. Pomocí něho člověk vnímá a poznává požadavky Božího zákona. Kard. Newman charakterizuje svědomí jako zákon ducha, který zahrnuje odpovědnost, povinnost, hrozbu i příslib; je to původní Kristův náměstek. VS (71) mluví o svědomí jako o vnitřním a živém sídle Božího zákona. Současné pojetí církve říká v NK (1778), že

svědomí je rozumový soud, kterým člověk poznává, zda je konkrétní jednání, které zamýšlí vykonat nebo právě uskutečňuje nebo už provedl, mravně dobré nebo zlé. 

Katolická tradice řeší zejména tyto otázky:

  1. místo svědomí v psychice člověka;
  2. vztah dvou rolí svědomí: vlohy a úkonu (jinak: prasvědomí - svědomí);
  3. vztah svědomí k objektivním normám.
5.1 Vztahy svědomí

5.1.1 Svědomí a psychika

Dnešní stanovisko církve vyjadřuje (vedle NK) GS 16, kde se mluví o svědomí jako o nejtajnějším středu a svatyni člověka (srv. biblické srdce). Zásluhou svědomí si člověk uvědomuje zákon lásky.

Svědomí je zakotveno v hloubce osoby, protože člověk je "konstruován" směrem k  uskutečnění vlastní hodnoty. Proto je chybou svědomí potlačovat právě tak jako nepěstovat, nevychovávat (celoživotní úkol). Hlasem svědomí je zasažen celý člověk, nejen některá z jeho psychických složek. Tento hlas není akademický, neutrální, nezúčastněný pozorovatel, ale angažovaný mluvčí. Člověk je jím zasažen ne proto, že by se jednalo o mimoosobní hodnoty, ale o jeho vlastní já, k jehož hodnotné podobě je člověk volán. Protože je člověk svědomím volán, a to nepodmíněně, mluví se o responzorickém a transcendentním charakteru svědomí.

5.1.2 Svědomí jako úkon a vloha

Podnět pro řešení této otázky vlastně vzešel z terminologie. Vedle už zmíněného výrazu syneidesis = svědomí, vznikl výraz synteresis nebo synderesis, patrně nedopatřením, přepisem v textu sv. Jeronýma. Omyl však vystihl skutečnost, měl praktický význam.

Etymologicky lze výraz synteresis odvodit od slovesa terein = uchovávat. Uchovávat je třeba - tak se uvažovalo - smýšlení moudrých. Vedle svědomí, chápaného jako jednorázový úkon, jak mu v běžné mluvě dnes lidé rozumějí, se ujala představa svědomí jako dispozice, základní schopnosti duše, spojující její jednotlivé síly jako podklad pro úkonné svědomí. Dvě funkce svědomí vyžadovaly dva odpovídající termíny. v dobře známé tomášovské tradici označuje výraz svědomí (syneidesis, conscientia) úkon, výraz prasvědomí (synteresis) vlohu. Tato tradice však není jediným řešením; tváří v tvář koncepci, která se historicky prosadila, je vždy prospěšné připomenout si řešení alternativní.

Exkurs: Bonaventura o svědomí

Pojem conscientia užívá v stejném smyslu, v jakém je v rámci tomášovské tradice užíván pojem synteresis, tedy jako duševní vlohu pro rozeznávání dobra a zla.

Pojem synteresis užívá na způsob jakýchsi "tykadel" vůle, umožňujících, aby vstoupila do vztahu k zmíněné duševní vloze. Synteresis je tedy mostem mezi nevědomou vlohou a vůlí jako rozhodující silou v mravním životě. Vlivem mravního poznání praktickým rozumem dochází - skrze synteresis jako zprostředkující instanci - k hnutí vůle, zaměřující člověka k dobru a odvádějící ho od zla, což je vůli přirozené. Synteresis je u Bonaventury scintilla, stimulus et igniculus conscientiae, čili jiskérka (přirozený tah vůle k dobru), podnět (na způsob afektu) a ohníček (pálící zde i na věčnosti); jako přirozená dokonalost nemůže být nikdy zrušena a vyhasnout v své účinnosti.

V literatuře bývá uváděno, že františkánská tradice ustoupila k škodě církve tradici tomistické. To je samozřejmě nutno vysvětlit. Rozum je pasivní mohutnost duševního života člověka, registrující jako příjemce "zevní" podněty. Vůle je mohutnost aktivní, "vyrážející" ze středu osobnosti ven se svébytnou akcí. Tam, kde je akcentována pasivita člověka, jeho poslušnost, ochota nechat se vést, je nasnadě preferovat z výchovných důvodů intelektualizmus. Opačné platí o voluntarizmu.

Aplikováno na zkoumaný případ není podle Bonaventury vůle determinována praktickým rozumem, i když na jeho mravní poznání nutně čeká, ale prostřednictvím synteresis k němu zaujímá svobodné stanovisko. Svědomí - v Bonaventurovské koncepci do poslední chvíle autonomní vůči determinujícímu vlivu mravního rozumu - uskutečňuje při pronikání k  dobru tvůrčí čin člověka.

Protože se praktický rozum orientuje na předem připravených mravních normách (i když tato orientace nemůže být chápána jako otrocké respektování předem připravených pokynů), je možno v přístupu Bonaventury slyšet často přetřásaný problém vztahu svědomí k "zákonu". Když praktický rozum předloží vůli zákonné požadavky a ta se jich skrze synteresis chopí, udělá to proto, že chce, ne že musí.

Bylo by pošetilé chtít muže jako Bonaventuru (právě tak jako Jana Duns Scota) považovat za mluvčí neukázněného voluntarizmu; staří dobře ovládali umění rovnováhy mezi chtěním, které nekleslo na svévoli, a poznáním, které je sice vstupní branou, ale ne vrcholem mravního rozmachu člověka, jemuž byla uložena láska jako největší "přikázání".

5.1.3 Svědomí a objektivní normy.

Koncil výrazně přispěl ke změně vztahu svědomí - objektivní normy.

Pojetí svědomí jako soudce aplikujícího mechanicky obecný zákon na případ, který mu byl předložen k posouzení a pojetí zákona jako nátlakového činitele pro nedospělé svědomí, které by bylo jeho pouhou ozvěnou, bylo vystřídáno pojetím, podle kterého svědomí formuluje svůj soud s jistou tvořivou samostatností nikoliv v smyslu minimalistické netečnosti vůči objektivním normám, ale v smyslu optimalizace při zaměření člověka na dobro. Na jedné straně totiž platí, že zákon nedokáže zmapovat všechny možnosti a žádoucnosti přítomné chvíle, na druhé straně si svědomí nereflektovaně a bleskově vybavuje v paměti zkušenosti, rady i (nepopulární, ale důležité) příkazy, na jejichž podkladu tvoří svůj názor na cenu zamýšleného jednání. Představa svědomí, které by bylo skutečně autonomní, nezávislé na minulém i přítomném vlivu, který se leckdy uplatňuje velmi autoritativně, je iluzí. Naopak, svědomí ovšem užívá cenné opory předem daných norem se služebnou funkcí, bez kterých by byl mravní život nemyslitelný. Také normy jsou jistým druhem (zevní) milosti.

5.1.4 Čtyři fáze svědomí

Rozpracování funkce svědomí vedlo v tomistické tradici k stanovení čtyř fází, kterými prochází:

  1. synteresis, vrozený přirozený habitus (vloha), disponující člověka k poznání nejobecnějších zásad správného jednání;
  2. mravní nauka, získané vědění obecných mravních pravidel
  3. obezřetnost, získaný dobrý návyk, zabývající se okolnostmi posuzované situace;
  4. svědomí jako úkon, pocházející z hloubky osoby, zahrnující různé složky psychiky, neodbytně zasahující člověka.
Synteresis mravní nauka poskytují konečnému výroku svědomí materiál v obecné oblasti, obezřetnost ve speciálním ohledu, odpovídajícímu situaci. Celý materiál, obecný i zvláštní, je předložen k posouzení svědomí jako poslední instanci.

5.2 Rozdělení svědomí

Látka svědomí je tradičně rozdělována z hlediska (1) vztahu k posuzovanému jednání, (2) vztahu k mravnímu řádu a (3) prožitku jistoty.

5.2.1 Předchozí a následné

Předchozí se ozývá před posuzovaným činem, následné teprve po něm. Pouze předchozí svědomí kompetentně klasifikuje mravní hodnotu jednání, protože vůle je specifikována předchozím poznáním. Je tedy chybné posuzovat jednání svědomím následným (má však výchovný význam).

5.2.2 Správné a mylné

Rozdělení se týká vztahu soudu svědomí k objektivní normě mravnosti. Správný soud je s ní v souladu, mylný v nesouladu. Pouze správné svědomí je žádoucí pravidlo jednání. Proto je zapotřebí svědomí vzdělávat, rozšiřovat mravní vědomosti. Protože dobrota vůle závisí od předmětu, jak se jeví rozumu, nikoliv od předmětu "o sobě", zavazuje svědomí nezaviněně mylné stejně jako svědomí správné. Dovoluje-li mylné svědomí něco, co je objektivně zlé, jedná člověk nesprávně, ale dobře. Zaviněně mylné svědomí ovšem není dovolené pravidlo jednání.

Mylné svědomí způsobuje v praxi  velmi svízelné problémy, jak je to patrné při odmítnutí transfuze krve z náboženských důvodů. Jestliže jednání (nebo opomenutí jednání), diktované mylným svědomím, nikomu neškodí, je možno pokusit se druhého ohleduplně vyvést z omylu, ale neznepokojovat ho.

Jestliže takovým jednáním (nebo opomenutím) škodí člověk sám sobě, je třeba ho před vlastním mylným úsudkem "chránit", ne však tak, aby byl vehnán do hříchu, který by spáchal, kdyby byl donucen jednat proti svému svědomí.

Způsobuje-li takové jednání (nebo opomenutí) škodu druhým lidem, je správné ho znemožnit, ale opět ne tak, že by mýlící se byl vehnán do hříchu. Zvláštní případ mylného svědomí nastává, je-li ve hře obecné dobro (např. celého státu). MT soudí, že veřejná autorita má právo vyžadovat splnění povinnosti, odmítané z titulu mylného svědomí i mocí, protože obecné dobro má přednost; obezřetná autorita se však takovým krokům bude vyhýbat.

Ve všech případech jde o porovnání nároku nezaviněně mylného svědomí se škodou, kterou tím člověk sobě a zejména druhým způsobuje.

K mylnému svědomí se počítá svědomí:

Léky, které se uvádějí pro mylné svědomí: 5.2.3 Jisté a nejisté

Jisté vylučuje obavu z omylu a naopak.

Některé pojmy (v závorce je uveden opak)

NB. Výraz pochybné svědomí se ujal a je často užíván, je však vlastně contradictio in adjecto, protože svědomí jako výrok praktického rozumu a pochybnost jako vzdání se takového výroku se navzájem vylučují.

Zásady týkající se jistoty svědomí:

  1. Pouze jisté svědomí je správné pravidlo mravnosti. (Řím 14,23; Sir 37,20). Kdo jedná podle nejistého svědomí, připouští, že jeho jednání nebude správné, riskuje tedy hřích, což není dovolené. V praxi zpravidla stačí mravní jistota, která je slučitelná s teoretickou možností omylu. Proti takové jistotě mohou stát i lehké důvody.
  2. Jednající je povinen se s přiměřenou pílí poučit o dovolenosti svého jednání, a tak si zabezpečit jistotu přímou, ke které mu může dopomoci vlastní úvaha nebo úsudek druhých (jako spolehlivé pravidlo při udělování svátosti smíření a duchovním vedení je doporučena nauka sv. Alfonse z Lig., jmenovaného Piem XII. za patrona zpovědníků a moralistů).
  3. Není-li dosažení přímé jistoty možné, lze získat nepřímou jistotu pomocí reflexních principů, což ovšem vyžaduje nejen jejich znalost, ale taky pohotovost při jejich aplikaci. Jedná se o obecná pravidla, čerpaná z denní zkušenosti a právní praxe.
Majetkové právo totiž řeší spory pomocí tzv. presumpce, podle které se až do dokázání opaku předpokládá, že se držba věci rovná vlastnictví. Protože se tento (a jiné) principy dobře osvědčily v majetkoprávních sporech, byly aplikovány v morálce, ačkoliv se vždycky pociťovalo jako problém přesouvat pravidla spravedlnosti v mezilidských vztazích na oblast vztahů Bůh - člověk. Ukázky a výklad některých reflexních principů:

U věcí, které má člověk u sebe, jako je plnicí pero, pánský oblek nebo auto, se předpokládá, že jsou jeho majetkem, nikoliv odcizené. Očekává se totiž, že člověk má u sebe to, co mu skutečně patří, ne co je cizí. Napadá-li někdo druhého, že má u sebe nějaký majetek neoprávněně, smýšlí proti obvyklému stavu věcí a je třeba, aby to dokázal, zatímco dosavadní držitel nic dokazovat nemusí, je tedy ve výhodě, užívá, co má u sebe. Břemeno důkazu, spočívá na tom, kdo držbu napadá, jeho situace je obtížnější, odtud podmínky držitele jsou lepší - melior est conditio possidentis (typická aplikace v morálce se týká vztahu svoboda (vyžadovaná přirozenými náklonnostmi) a zákon ("dodatečné" omezení, přistupující k přirozenosti, disponující svobodou); presumpce stojí pro svobodu (jako původní "držbu", dokud se nedokáže opak).

Když někdo něco na zakázku vyrobí, je v prospěch jeho dobré pověsti, aby to udělal kvalitně. Opak je nepravděpodobný, riskoval by ztrátu zákazníka. Proto u každé práce je předpoklad, že byla vykonána řádně - omne factum praesumitur rite factum (aplikace: jak si poradit při sporné platnosti nepochybně udělené svátosti).

Při silniční kontrole nestačí říci: "Nemám u sebe řidičský průkaz, ale ujišťuji vás, že jsem už před několika lety absolvoval autoškolu a jezdím naprosto spolehlivě." Řidič nemůže počítat s tím, že se mu bude věřit, ale své tvrzení musí dokázat. Odtud: skutečnost se nepředpokládá, ale musí se dokázat - factum non praesumitur, sed probatur (aplikace: křest, jehož udělení je sporné, se bez důkazu nepředpokládá).

Odchází-li majitel bytu z domova, každý rozumný člověk předpokládá, že za sebou zavře dveře, nikoliv, že by je nechal otevřené. Čili u každého jednání se předpokládá, že probíhalo tak, jak obvykle probíhá, ne že probíhalo odchylně, iudicandum est ex ordinarie contingentibus (aplikace: odstranění neodůvodněné pochybnosti celebranta, zda recitoval konsekrační slova).

Možnost jednat tak či onak je dobrodiním člověka, kterého je zbaven teprve tehdy, když má jistotu o zákonu, který takovou volbu nepřipouští. Dokud člověk o takovém zákonu jistotu nemá, dokud např. možnosti volby stojí v cestě pouze pochybný zákon, který snad zavazuje, snad nezavazuje, platí možnost jednat dle svého uvážení. Pochybný zákon nezavazuje - lex dubia non obligat (viz poznámku u prvního z uvedených principů).

Z principu o pochybném zákonu vyrostl  počátkem novověku spor o tzv. mravní systémy, které jsou třetím prostředkem, jak odstranit pochybné svědomí. Název jakoby označoval cosi, co zahrnuje celou morálku, jedná se však pouze o malý výsek problému nejistoty svědomí. Do této kapitoly vůbec nepatří to, co je jistě přikázané a zakázané, nýbrž pouze (1) to, co je přikázáno sporně a (2) problém přednosti dobrého, ale nepřikázaného jednání před jednáním, které je sice přikázané, ale pochybným způsobem. Jde tedy o správnější poznání Boží vůle, která je hledána zodpovědně a s touhou, nikoliv o vykroucení se z nepohodlných závazků.

V roce 1577 napsal dominikán Bartolomeo Medina: Mihi videtur, quod, si est opinio probabilis, licitum est eam sequi, licet opposita probabilior sit (jestliže je mínění pravděpodobné, je dovoleno se jím řídit, i když opačné mínění je pravděpodobnější). Po delší době vznikl kolem tohoto názoru prudký spor o kompetenci nejistého zákona, který se vlekl více než sto let. Spor vyústil do následujících řešení:

  1. rigorismus čili tutiorismus rigidus: dokud není mravní jistota o tom, že zákon nezavazuje, je třeba vždycky zvolit řešení, které ho respektuje. Jinak: je třeba vždycky zvolit řešení, které zákon respektuje, i kdyby opačné řešení, vyhovující svobodě od zákona, bylo sebepravděpodobnější (odsouzen církví).
  2. tutiorismus mitigatus: je dovoleno řídit se míněním vyhovujícím svobodě, když je nejvýš pravděpodobné, že zákon nezavazuje (jaký je však praktický rozdíl mezi mravní jistotou a nejvyšší pravděpodobností?).
  3. probabiliorismus: je dovoleno řídit se míněním, vyhovujícím svobodě, když je zřetelně pravděpodobnější, že zákon nezavazuje.
  4. aequiprobabilismus: v konfliktu dvou mínění pro zákon a pro svobodu, která jsou téměř stejně pravděpodobná, je dovoleno řídit se míněním vyhovujícím svobodě, týká-li se pochybnost otázky, zda zákon začal platit. v pochybnosti o tom, zda zákon přestal platit, je třeba řídit se míněním vyhovujícím zákonu.
  5. probabilismus: je dovoleno řídit se solidně pravděpodobným míněním, že zákon nezavazuje, i když opačné mínění, že zákon zavazuje, je pravděpodobnější.
  6. laxismus: je dovoleno řídit se míněním vyhovujícím svobodě, i když je nepatrně pravděpodobné (odsouzen církví).
  7. kompenzační systém: vychází z principu o dvou účincích. Účinek, který jednání zamýšlí, je svoboda od zákona, který byl nedokonale poznán (proto vznikla pochybnost o jeho závaznosti, která však závaznost takového zákona neruší tak, jako naprostá neznalost zákona). Účinek, který jednání připouští, je porušení pochybného zákona, který v daném případě možná zavazuje. Podstoupit toto riziko vyžaduje přiměřenou příčinu. Čím větší je zlo připuštěného účinku, tím větší musí být omluvná příčina.
Historické pozadí těchto sporů tvořily poměry ranného novověku. Tvrdě vymáhané závazky doléhaly na poddané, situaci ovládl spíše svévolný politický absolutizmus.

Prostor svobody, nutný pro tvořivý duchovní život, byl žalostně zúžen, zejména, musel-li se potýkat s množstvím sporně platných zákonů. Bylo třeba hledat svobodu v službě dokonalejšího následování Krista, nešlo o svržení legitimního jha. Myslitelé, kteří se angažovali v tomto teoretickém snažení s praktickými důsledky, se mohli svým kritikům jevit jako narušovatelé úsilí o dokonalejší dobro, to však byla křivda.

NB. Opatřit si jistotu a nespokojit se s pouhou pravděpodobností je nutné, hrozí-li nebezpečí neplatného udělení svátosti (při křtu: je toto jistě voda?), u prostředků nezbytných pro spásu, u článků víry, u jistého práva třetí osoby (skrývá se v křoví opravdu zajíc a ne člověk?), u těžkého nebezpečí duchovního nebo časného, kterému je třeba zabránit ze spravedlnosti nebo lásky.

Takovým způsobem postupuje mag, které volí v sporných věcech zásadního významu, jako je otázka života, tucioristický přístup, zaměřený na jistotou, který může veřejnost mylně hodnotit jako přístup rigoristický, zaměřený na přísnost. Tucioristický přístup je vlastně provizorní zabezpečení mravního řádu (dokud nebude dosaženo žádoucí jistoty), které je třeba ukázněně přijmout, aniž by (v teoretické reflexi) vznášelo nárok na definitivní pravdu.

5.3 K výchově svědomí patří

  1. nepřistupovat zejména v exponovanějších chvílích (při zvažování dalekosáhlého kroku) k jednání automaticky, ale s rozvahou, pěstovat o zamýšleném jednání rozhovor s Bohem .
  2. celý život se zdokonalovat v poznávání mravního zákona. Léčit nemocné svědomí, aby dobře fungovalo.
  3. vychovávat se k určitosti, trvat na docílení jistoty v rozhodování, neutíkat od řešení, nenechat ho viset ve vzduchu.
  4. zesilovat signál svědomí ztišením okolí, učit se naslouchat mu, vnímat vlastní vnitřní svět.
  5. vést se svědomím dialog (VS 58). To neznamená hádku, potlačování, okřikování, ale diskusi ne v prospěch příjemného, ale pravdivého. Svědomí může být v dialogu vyzýváno jak k velkorysosti, tak k zpřísnění pohledu (srv. NK 1784nn).
5.4 Kompromis

Při rozhodování někdy nezbývá než sáhnout po kompromisu (cum, promitto = spolu slibuji, totiž přijmout výrok). Mravní kompromis spočívá v tom, že člověk nesplňuje mravní ideál zplna, ale pouze zčásti. Příčinou je podstatná nedokonalost člověka.

Přehled situací, kdy je kompromis žádoucí:

  1. dobro je neoddělitelně spojeno se zlem;
  2. z více žádoucích dober je jen některé dosažitelné;
  3. v kolizi povinností nelze všechny splnit;
  4. hrozí zneužití dobrého jednání;
  5. k dobru se dospívá cestou, na které hrozí hřích;
  6. některé situace nabízejí pouze volbu jednoho z více zel, většího nebo menšího;
  7. k zlu druhého lze promluvit, ale také mlčet. Užitek je nejasný;
  8. z hlediska upadnutí nebo neupadnutí do hříchu se situace jeví bezvýchodnou, dochází k tzv. casus perplexus;
  9. v situaci dochází ke konfliktu vyšší s momentálně naléhavější hodnotou.
Ideál nekompromisního nasazení pro dobro neztrácí lákavost, ale život klade otázku: smí se člověk spokojit alespoň s částí dobra, když je mu pouze toto dostupné?

Někteří lidé podléhají svodu prosadit "chemicky čistou" správnost svého jednání, ale je možné, že takoví lidé spíše holdují abstrakci, která je vzdálená životu a proto prakticky nepoužitelná, než že by usilovali o opravdovou zodpovědnost v jednání. Heslo všechno nebo nic dělá dobrý dojem, ale prozrazuje neporozumění pro růst a zrání mravní osobnosti, které je nekompromisním požadavkem zabráněno v tom, aby uskutečnila v situaci alespoň dostupnou část dobra. Ve FC 34 se mluví o principu graduality, který nesmí být chápán staticky, jako odstupňovaná závaznost určitého zákona, nýbrž dynamicky, jako jeho odstupňovaná splnitelnost.

Za takto omluvitelným kompromisem se ovšem může skrývat neochota, která je zaviněná. Zatímco pravý, a proto taky přijatelný kompromis míří vždy nad sebe k dokonalejšímu splňování závazku, tzv. líný kompromis chce zůstat na místě stát. Chybí mu vůle v přítomné chvíli vyhledat a uskutečnit to, co je nejméně zatíženo nesprávností. i zpočátku přijatelný kompromis se může časem stát kompromisem líným, když se člověku stane trvalou metodou, jak své obtíže řešit.


©  ThDr. Jiří Skoblík, profesor morálky na katolické teologické fakultě UK Praha
Texty jsou podle potřeby průběžně aktualizovány. VS. 7.3.1999 

Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.