Zde se o ní nemluví pomocí úvahy, ale zkušenosti: člověk na prahu mravního činu introspekcí poznává a prožívá nespoutané ruce pro čin jako neurčenost a možnost rozhodnout se tak či onak (srv. NK 1744), a to bez ohledu na filozofické diskuse o determinizmu a indeterminizmu. Podle NK (1731)

svoboda je mohutnost, zakořeněná v rozumu a ve vůli jednat nebo nejednat, udělat to či ono, a tak sama od sebe konat vědomé skutky.

Jako pádný důkaz svobody prožívá člověk i své rozhodnutí pro hřích, ale tento prožitek (který je zvláště silný, podlehne-li člověk v zápase s pokušením, které poutá jeho plnou pozornost a napíná jeho duševní síly) je objektivně mylný a dokazuje, že člověk není dosud definitivně zakotven v Bohu (NK 1732).

Ke skutečné svobodě totiž možnost rozhodnout se pro zlo nepatří, jinak by Bůh nebyl svobodný. Volba hříchu - jako volba - prožívaná někdy velmi intenzívně, představuje paradoxně výpadek skutečné svobody v důsledku mylnosti lidského rozumu. Podle Jana Pavla II. je úroveň svobody člověka přímo úměrná stupni jejího podřízení se pravdě.

Na prahu mravního činu je důležité rozlišit svobodu rozhodnutí (které proběhne "uvnitř" a je plně v moci člověka, dokud vůbec jako člověk jedná - srv. actus humanus) od svobody jednání (které jako realizace rozhodnutí proběhne mimo případ vnitřních dobrovolných úkonů vně osoby). Svoboda jednání je samozřejmě hluboce podmíněná okolnostmi, v kterých se člověk nachází při snaze své rozhodnutí realizovat. NB. Na tomto místě etického řetězu se nejedná o rozhodnutí, kterým by člověk (i když pouze uvnitř, pro okolí "neviditelně") překročil hranici mezi premorální a morální sférou, ale o (nereflektovanou) skutečnost "nespoutaných rukou", které znamenají: za příští krok už zodpovídáš, přičte se ti, ale zatím k němu nedochází.

Předpoklady pro psychologicky dokonalý mravní čin (vykonaný s plným vědomím a plně dobrovolně) nejsou zdaleka tak časté, jak by se zdálo, naopak v cestě mu stojí celá řada omezujících nebo znemožňujících vlivů. Nebylo by však správné soustředit pozornost pouze na nevyhnutelnou redukci svobody vlivem znemožňujících okolností, nýbrž třeba vyzdvihnout žádoucí ctižádost dosíci maxima svobody v smyslu intenzivní služby pravdě člověka.

Omezující nebo dokonce znemožňující vlivy se týkají poznání i jednání.
V oblasti poznání jde o:

• nepozornost: existuje široká škála od naprosto bdělé pozornosti až k její úplné ztrátě. Přechody jsou plynulé. Platí: čím větší pozornost, tím dokonalejší mravní čin z hlediska poznání. (Jak velký objektivní vliv na jednání má nepozornost, je patrné u dopravních nehod s nápadnou disproporcí mezi subjektivním nasazením a objektivními důsledky).
• nevědomost: netýká se obsahu jednání (vím, co nyní dělám), nýbrž mravního ohodnocení (nevím, že je to nesprávné). Může být nezaviněná, tehdy nezakládá mravní čin. Může však být zaviněná lehkou nebo hrubou nedbalostí vůči povinnému poučení (srv. nevědomost laika, která neudivuje, s nevědomostí profesionála, která je nepřípustná). Zvláštním druhem zaviněné nevědomosti je nevědomost záměrná (nechci se poučit, abych nemusel své jednání změnit). Platí: nezaviněná nevědomost omlouvá, zaviněná nevědomost neomlouvá, záměrná nevědomost může přitěžovat.

• násilí, vyřazující fyzické možnosti napadeného; mnohem častějším případem je mnohdy rafinované násilí duševní, působené jedincem, ale ještě více celou společností, zejména vlivem masmedií. Mnoho lidí se vůbec nedokáže vymanit z drtivého vlivu veřejného mínění, které od člověka "očekává" příslušné jednání.
• afekty jako jakési "psychologické násilí", vykonávají mocný vliv na člověka (ochromující strach, zaslepující hněv; viz dále exkurs o vášních).
• zdravotní poruchy ovlivňují poznání a chtění buď tím, že je omezují (lehčí poruchy), znesnadňují (např. fobie) nebo znemožňují (psychózy). Čím pokročilejší je poznání hloubek a úskalí duševního života člověka, tím bohatší je rozpoznávání množství vlivů na jeho mravní rozhodování a zřejmější nutná opatrnost při zdůrazňování jeho svobody.
• bio-sociální vlivy: velký význam je právem přisuzován výchově, prostředí, v kterém člověk vyrůstá (pochopitelná kriminalita dítěte, které vychovala "ulice"), ale také věk (úbytkem vzrušivosti), pohlaví (intenzitou emocí), tělesná choroba (i kdyby výrazně neovlivňovala duševní život), zvyky ("železná košile", tvořící důležitou součást "dějin" vlastní osobnosti), zvláště pak už zmíněné veřejné mínění, ale také právní řád společnosti (jak je dobře patrné na hodnocení interupcí).

Zcela nedobrovolný čin vlivem nevědomosti nebo nesvobody v jednání úplně vylučuje mravní odpovědnost, částečně nedobrovolný přiměřeně.

Exkurs: o vášních.

V mravním povědomí mnoha lidí nemají vášně dobrý zvuk, leckdo by jim určil osud vykořenění. Důvodem jsou špatné zkušenosti, které s nimi člověk udělal (srv. hněv je špatný rádce). Že je toto mínění mylné, dokáže poukázání na Ježíše Krista. Pláče nad Jeruzalémem a duši mu zaplavuje smutek v Getsemanské zahradě právě tak jako nad Lazarovým hrobem. Zaplesá nad Otcovou režií při pohledu na své "maličké" učedníky, nelze mu upřít radostné dojetí nad dětmi, které mu přinášejí jejich matky. Jeho bytost prostupuje hněv, když čistí chrám od nepatřičných praktik. Kolik nevole lze vyčíst z 23. kapitoly sv. Matouše na adresu zákoníků a farizeů. Ježíš není prost vášní, ale i jeho pozdější kritici mu neupírají dokonalou vnitřní harmonii, to znamená, že jeho vášně mají žádoucí místo v spektru jeho psychiky. Kristův učedník, plyne závěr, se svých vášní nemusí (ani nemá) vzdávat, ale podle příkladu svého Mistra se musí učit vyhradit jim příslušné místo a nepřipustit, aby "přerostly" přes hlavu. Co se tím slovem vůbec míní?
 

Vášně jsou psychofyzické reakce člověka na zevní podněty, které vnímá jako dobré nebo zlé.

Dodnes je velmi ceněna studie TQ o vášních (I-II 23nn). V návaznosti na Aristotela je chápe jako hnutí smyslové žádostivosti, vznikající z představy nějakého dobra nebo zla, jejichž účinek se jeví i v jisté tělesné změně (motus appetitus sensitivi ex imaginatione boni vel mali proveniens cum transmutatione corporali). z hlediska dobra a dostupnosti předmětu, kterého se vášeň týká, je rozděluje do jedenácti hlavních kategorií. Snadno dostupnému předmětu přísluší vášeň žádostivá (passio concupiscibilis), nesnadno dostupnému vznětlivá (p. irascibilis).

K žádostivosti je přiřazena láska, nenávist, touha (žádostivost), útěk (ošklivost), potěšení (radost), bolest (zármutek);

K vznětlivosti je přiřazena naděje, zoufalství, strach, odvaha, hněv.

MT se ptá: nejsou-li (podle příkladu Ježíše Krista) vášně hříšné, jaký vliv jim má být v mravním životě vyhrazen a jak ovlivňují výslednou kvalitu mravního činu?

Protože vášně mají smyslový charakter, je jejich mravní hodnota neutrální, nejsou ani dobré ani zlé. Záleží na tom, jakého spojence si z nich člověk dovede udělat, zda je zapojí do služby dobra nebo zla.

Výbuch vášně překvapí člověka nepřipraveného; člověk však taky dovede vášeň vyvolat. v prvním případě je dobrovolnost mravního činu zmenšena, v druhém naopak zvětšena, protože vášeň je chtěná, vůle si ji "objednala". Předchozí vášeň, která člověka přepadá, zmenšuje dobrovolnost, může ji dokonce vyřadit. Následná vášeň, kterou člověk přivolal, dobrovolnost úkonu zvětšuje.

Cena vášní jako charakteristické složky ve výbavě lidské psychiky pro mravní život je dobře patrná při výchovném procesu: člověk apatický v sobě často nenalézá sílu proti zlu zasáhnout (protože je odkázán na vůli, která se nemůže opřít o vášeň), člověk disponující kultivovaným hněvem má při službě dobru ve vášni spojence.