Motiv vyvolává odevzu, která může být impulzivní; jsou-li takové odezvy pravidlem, člověk nedisponuje zušlechtěním svých reakcí trpělivou, soustavnou (sebe)výchovou, chová se spíše infantilně. Je závislý na diktátu temperamentu, letory, momentální tendence, živelného přání, nelze u něho mluvit o charakteru v mravním smyslu.
Odezva na výzvu motivu však může být kultivovaná a to i tehdy, když je bezděčná, náhlá, protože do ní ústí (sebe)výchovné snahy o stálost v dobrém. Jedním z velmi důležitých teologických předpokladů takové kultivace je fascinace stvořením a zjevením, záměrně pěstovaná zejména rozjímavou modlitbou.
Čím může řád stvoření a zjevení fascinovat? Velkolepostí cíle, ke kterému má vše (včetně svobodně se rozhodujícího člověka) směřovat, aby Bůh byl vše ve všem (1 Kor 15,28). Také však skladbou prvků do celku, čili řádem, mířícím neomylně k cíli.
Pohled na řád motivuje k přání být jeho platným článkem, to pak ústí do jednotlivé odezvy na situaci, která je výzvou, jakých je během dne bezpočet. Odezva tedy nezávisí jenom na rozkazu tak a tak reagovat, ale je živena přitažlivostí Tvůrcových záměrů. Etická kontrola odezvy se opírá o poznání (zatím nereflektované!) jako první vnitřní zdroj lidského úkonu, které se týká:
Jednotlivé prvky ovlivňují mravnost úkonu, proměnlivost jeho obsahu z hlediska mravní klasifikace (v uvedených příkladech je společným jmenovatelem modlitba nebo příspěvek, ty však jsou jednou hodnotné, podruhé ne). Poznání mravnosti jednání tedy musí přihlížet k více stránkám.
MT-tradice nazvala tyto stránky prameny mravnosti (NK 1750). Při rozboru lidského úkonu lze abstrakcí poznat, k čemu jednání svou podstatou směřuje, co je jeho bezprostředním předmětem nebo cílem (jde o cíl jednání, nikoliv o cíl jednajícího). Tento cíl či předmět (objekt) jednání je prvním pramenem mravnosti. Druhým pramenem, který staví předmět jednání pokaždé do jiného světla, je řada okolností, doprovázejících objekt. Nejvýznačnější z nich je cíl (záměr, úmysl), který jednající svou činností sleduje (cíl jednajícího), proto je obvykle probírán zvlášť.
Tradice tedy mluví o třech pramenech mravnosti, kterými jsou předmět, okolnosti, cíl. Objekt jako první pramen mravnosti vyjadřuje, že každé jednání má základní nosný prvek jako výchozí kriterium pro mravní posouzení bez ohledu na příznivé nebo nepříznivé doprovodné, blíže určující skutečnosti zamýšleného jednání (VS 76nn). Na negativním poli platí, že záporný předmět jednání nemůže být ospravedlněn sebelepšími úmysly, ani mimořádně závažnými okolnostmi nebo velice přesvědčivými důsledky, které lze předvídat.
Na okolnosti jako na druhý pramen mravnosti se tradice ptá sedmi otázkami: kdo (manžel, kněz, řeholní bratr), co (o jaké množství při jednání jde), kde (na veřejnosti, v kostele, v soukromí), pomocí čeho (jakými prostředky, jaká byla zevní situace jednajícího), proč (jaký účel je sledován), jakým způsobem (s jakým rozpoložením, jaká byla vnitřní situace jednajícího), kdy (v mravně významném čase). Při stále se zdokonalujícím poznávání člověka, záhad a složitostí života je patrné, že počet sedmi okolností má spíše symbolický ráz, pomáhající při první orientaci. V negativní oblasti je význam okolností patrný na tom, že ovlivňuje druh hříchu (krádež - svatokrádež) i jeho závažnost (velká - malá škoda při krádeži). Obojí má význam pro zpovědní praxi.
Mezi prameny mravnosti je zvláštní pozornost věnována cíli, který může dát dobrému předmětu (poskytnutí peněz) mravnost dobrou (z lásky k bližnímu) nebo zlou (ukázat se před lidmi). Dobrý cíl nemůže dát zlému předmětu (podvod) mravnost dobrou (podpora chudých), cíl jednání tedy „neočišťuje" zlý předmět, účel nesvětí prostředky.
Nevykořenitelné nařčení katolické etiky z obhajoby zásady účel světí prostředky pochází z chybně vyložené věty H. Busenbauma SJ: Cum finis est licitus, etiam media sunt licita (Medula theol. mor., asi 1645).
O dobrém jednání lze tedy mluvit jen tehdy, když všechny složky jednání, předmět, okolnosti, cíl, jsou dobré; dobrota celku závisí na přítomnosti všech částí, které k němu patří (automobil není „dobré" zboží, když mu chybí některá součástka).
NB. Pro zaměření lidského úkonu na věčný cíl ovšem nestačí,
aby byl z uvedených hledisek dobrý, ale musí k němu přistoupit přehodnocující
milost.