Deset let od znovunabytí občanských, politických a náboženských svobod prodělává česká společnost složité a obtížné proměny, označované společně jako transformace. Rozpad socialismu otevřel v celé skupině zemí bývalého sovětského bloku cestu k obnově občanské společnosti, parlamentní demokracie a tržní ekonomiky. Na začátku těchto proměn se zdál být v naší vlasti široký společenský konsensus, pokud šlo o charakter těchto proměn a celkový směr naší cesty. Vzory jsme hledali u našich šťastnějších západních sousedů, kteří nemuseli projít periodou bloudění čtyř desetiletí socialistického experimentu.
Po deseti letech transformace nepřestáváme být vděční za dary svobody. Ukázalo se však, že úkol naší doby je obtížnější, než jsme čekali: ztrácíme jasnou vizi a společenský konsensus o dalším směřování se vytrácí. Avšak společnost bez obecně sdílených základních hodnot, nadějí a vizí chřadne a je ohrožována neklidem, sváry a rozpory. V této společenské situaci, označované někdy i jako krize - krize ekonomická, politická a mravní, zažíváme přelom století a tisíciletí. Již tyto okolnosti zavdávají důvod k hlubšímu zamyšlení odkud, kam a jakými historickými cestami směřujeme do budoucnosti.
Cítíme jako svůj morální závazek a občanskou povinnost vyslovit se k společenské problematice. Vstup do nového milénia měříme všichni od narození Krista. Dvoutisíciletá tradice instituce obecné církve a naše dějiny od samého úsvitu jsou napájeny životodárnou mízou radostné zvěsti Bible - evangelia. Jsme si ve vší pokoře vědomi toho, že my sami i naši předkové jsme mnohdy zůstali hodně dlužní morálním závazkům plynoucím z evangelia, o čemž svědčí mimo jiné i naše přetrvávající rozdělení. Avšak poklad víry, který přes všechny naše nedokonalosti přinášíme a zvěstujeme, je i po dvou tisících let Božím světlem na naší cestě.
Společenská dimenze evangelia - sociální etika plynoucí z křesťanství - je polem, na němž se spolupráce různých církví nejsnáze daří. Ekumenická, bratrská láska vedla i k přípravě tohoto listu: sociální učení či sociální nauka katolické církve i ostatních hlavních církví u nás má mnohé společné prin-cipy. V tomto smyslu budeme v listu používat sjednocující pojem "křesťanské sociální učení". Jeho aplikace na naše konkrétní dějinné podmínky je sice úkolem obtížným, ale principiálně možným.
V moderních dějinách, zejména během právě končícího 20.století, působí v katolické církvi tradice tzv. papežských sociálních encyklik, okružních listů k sociálním problémům doby. Poslední z nich, "Centesimus annus", vydal Jan Pavel II. v roce 1991, tedy sto let od první encykliky Lva XIII. "Rerum novarum". V první z nich jde o kritickou reflexi rodícího se kapitalistického řádu, marxisticky orientovaného socialismu a tzv. dělnické otázky z konce XIX. století, v druhé pak o kritickou reflexi kapitalistického řádu po rozpadu socialistického experimentu. Prorocký duch první papežské encykliky již obsahoval zásadní, hlubokou kritiku marxistického socialismu a v tomto smyslu mohla být poslední encyklika satisfakcí a triumfem sociálního učení církve. Avšak Jan Pavel II. se již zamýšlel nad novými znameními doby, nad novými úskalími, jimiž jsme i my měli po roce 1989 v naší zemi proplout. K nim patří křehkost naší mladé demokracie i vytváření podmínek pro naše začlenění do širší rodiny evropských národů. Posledním dokumentem shrnujícím katolickou sociální doktrínu je nedávno vydaný "Sociální katechismus církve" (Řím, Vatikán 2000).
Název listu "Pokoj a Dobro" je převzat od bratra Františka z Assisi, který těmito slovy zdravil své bratry. František dovedl do své lásky zahrnout opravdu všechny své současníky, nikdo z ní nebyl vyloučen. Zápas o pokoj a konání dobra, smír mezi lidmi různého etnického původu, třídního postavení, politických a ideových orientací, je hodnota, kterou budeme v začínajícím 21. století naléhavě potřebovat. Jde o dobro a pokoj v mezi-lidských vztazích i ve společnosti. Obě tyto hodnoty se pro nás stávají úkolem i ve vztahu k přírodě. Jsme přesvědčeni, že "Pokoj a Dobro" jsou centrálními hodnotami, na nichž, jak doufáme, se mohou shodnout všichni lidé dobré vůle, jimž leží na srdci budoucnost této země, věřící lidé všech církví i lidé, kteří dosud neztratili schopnost rozlišení toho, co je dobré a co je zlé, co by měli činit a čeho by se měli vyvarovat.
Rozhodli jsme se pro zveřejnění výsledku našeho společného úsilí, protože nás znepokojuje řada povážlivých jevů společenského života. Nechceme vyslovovat soudy nad svými bližními, ani se tímto listem nechceme stavět nad a mimo vás, které oslovujeme. Jde nám o nejvlastnější a nejhlubší zájmy nás všech, kdo máme dobrou vůli učinit něco pro změnu našeho sociálního klimatu i nás samotných. Tato dobrá vůle nás pak s pomocí Boží dovede postupně ke změně názorů a mnohých životních návyků a našeho vzájemného chování ve společenských vztazích.
Křesťanské sociální učení zdůrazňuje hodnoty a morální principy podtrhující důstojnost člověka jako tvora stvořeného k obrazu Božímu a v tomto smyslu se neváže na žádné konkrétní společensko - politické uspořádání. Tyto hodnoty a morální principy nejsou však vůči konkrétním institucím, koncepcím a ideologiím neutrální: sociální nauka je ovšem hodnotí nikoli stranicko-politicky, ale ze zorného úhlu toho, oč jde církvím především: o prosperitu pozemské obce, o zlepšování kvality lidského života a o cestu člověka k Bohu. Přejeme si, aby náš dokument byl přijímán jako příspěvek k rozhovoru o uspořádání věcí společenských se všemi lidmi dobré vůle, zejména pak s těmi, kdo se angažují ve světě politiky, podnikání či veřejné a státní správy a chtějí se podílet na nápravě věcí veřejných.
[nahoru]