Člověk v každé generaci i lidstvo vůbec je součástí planetárního ekosystému. Na tuto skutečnost, vyjádřenou již v úvodních kapitolách biblického poselství, se často v historických, politických, sociálních a ekonomických úvahách zapomíná. Křesťanský pohled zdůrazňuje úctu ke stvoření. I sociálně ekonomické systémy jsou vnořeny do světa přírody; ovlivňují jej, ale zároveň jsou jím ovlivňovány. Tato skutečnost musí vést člověka i v jeho hospodářské činnosti k obezřetnosti a k odpovědnému domýšlení všech důsledků, které taková činnost může mít pro přírodu a životní prostředí.
V této souvislosti se stále častěji hovoří o tom, že namísto trvalého hospodářského růstu je třeba nastolit dynamickou rovnováhu mezi počtem obyvatelstva a hospodářským vývojem zaručujícím na udržitelné úrovni uspokojení přiměřených potřeb všech obyvatel planety.
Poněkud zjednodušeně řečeno - populace roste v zemích, kde neroste spotřeba a spotřeba roste v zemích, kde neroste populace. Jsou pozitivní výjimky jako Irsko, kde roste populace i spotřeba, ale i výjimky negativní jako některé post-sovětské republiky, kde klesá populace i spotřeba.
Vývoj je tedy nerovnovážný a trvale neudržitelný. Česká republika je v tomto smyslu součástí Evropy. Stárneme a bez přistěhovalců z ciziny i vymíráme. Máme však stále vyšší nároky, pokud jde o spotřebu. Idea trvalého hospodářského vzestupu a růstu bohatství a spotřeby v materiálním slova smyslu je typická pro evropsko-americkou civilizaci. Ekonomický systém, vycházející z touhy člověka mít stále více a více, vede k rostoucí výrobě. V konečném důsledku čelíme problémům vyčerpání neobnovitelných přírodních zdrojů a stále silnějšího znečištění přírody. Za poslední desetiletí se u nás v ekologickém ohledu mnohé zlepšilo, ohrožení v globální perspektivě však trvá.
Křesťanský pohled je veden vědomím, že veškeré přírodní zdroje jsou vzácnými Božími dary, a to pro všechny lidi na celém světě; nejen pro naši generaci, ale i pro generace, které přijdou po nás. Ohleduplnost vůči životnímu prostředí a skromnost ve spotřebě statků patří k základním prvkům ekologické etiky.
Globalizace jako vývojová tendence světového hospodářství, politiky i kultury se stává zdrojem mnoha nadějí a obav, zejména v poslední době, kdy se její postup zrychluje zásluhou politických změn a rozvoje technologií. Touha vytvořit světový řád a systém spolupráce ovšem není nová a vyplývá v zásadě ze základního poslání křesťanství. Její různé projevy a formy můžeme sledovat po celých 2000 let, od římského impéria až po Organizaci spojených národů. Ke globalizaci světové ekonomiky říká Jan Pavel II: "Dnes stojíme před takzvaným celosvětovým hospodářstvím - jevem, který jistě nelze zavrhnout, neboť obsahuje mimořádné možnosti ke zvýšení prosperity. Stále důraznější je však požadavek, aby této vzrůstající internacionalizaci hospodářství odpovídaly účinné mezinárodní kontrolní a řídící orgány, které by orientovaly hospodářství na obecné blaho. Toho není jednotlivý stát, byť by byl nejmocnější na světě, zcela schopen. Aby se dospělo k takovému výsledku, musí zavládnout shoda mezi velkými zeměmi a v mezinárodních orgánech musí být spravedlivě zastoupeny zájmy velké lidské rodiny. Je také nutné, aby se při posuzování důsledků jejich rozhodnutí vždy přihlíželo k těm národům a zemím, které na mezinárodním trhu nemají přílišnou váhu, nýbrž ve kterých se nahromadila nejkrutější a největší bída a které potřebují větší rozvojovou pomoc. V této oblasti ještě bezesporu zbývá mnoho vykonat" (Centesimus annus, čl. 58). Pro nás křesťany tedy globalizace znamená nejen riziko, ale i určitou naději a výzvu: nemůžeme zde zůstat pouhými diváky, musíme se pokusit čelit jejím rizikům a realizovat její výhody. K tomu musíme poznat její změny, porozumět jejím souvislostem a poznat síly, které v ní působí. Křesťanské církve a jejich instituty proto již tyto otázky studují. Získané informace, založené na znalostech faktů a souvislostí, jsou nejlepším lékem a obranou proti propagandě extrémistických skupin. Během zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky u nás v Praze jsme se mohli přesvědčit, že násilí, vandalství a rozdmychávání nenávisti nic neřeší.
I přípravné práce na integračních procesech, směřující k našemu vstupu do Evropské unie, můžeme chápat jako krok ve směru odpovědně chápané globalizace demokratickou cestou. Globalizační procesy jsou někdy neoprávněně redukovány jen na jejich ekonomický rozměr. Současná podoba globalizace s sebou nese určitá nebezpečí v oblasti kultury: odvrat od tradice, ohrožení národní kultury, fragmentarizaci světa, vykořeněnost z lokální komunity a jejího kulturního, duchovního a sociálního přediva. Tyto faktory mohou zesílit krizi identity i v jejím národním rozměru a mohou urychlit rozpad hodnotového systému včetně žité morálky. Zakotvenost člověka v křesťanství je tou nejúčinnější cestou, jak čelit i těmto rizikům.
"Vědecký komunismus" jako ateistická ideologie považoval člověka za pána dějin. Byl přesvědčen, že lidstvo bere svůj osud do svých rukou a vybuduje ráj na zemi. Přísliby budoucího věku hojnosti materiální spotřeby kontrastovaly s nízkou ekonomickou efektivností systému. Koncepce socialistické industrializace s cíli nejprve "dohnat a předehnat" a poté rozdělovat "každému podle jeho potřeb" byla jen vulgárnější a méně úspěšnou variantou pokleslých (a to zdůrazňujeme!) osvícenských představ o trvalém pokroku. Rozpor mezi aspiracemi a možnostmi vedl k tomu, že se snaha o růst spotřeby v nevýkonném systému uskutečňovala často právě na úkor poškozování životního prostředí. Socialistické hospodářství ani nedisponovalo mechanismy, které by dávaly možnost objektivně ocenit přírodní zdroje. Proto pokračující devastace vod, vzduchu, lesů, půdy a přírody vůbec byly jakoby ekonomicky neviditelné. I dopady na zdravotní stav populace se projevují se zpožděním. Teprve po létech se ukázalo, že i ta úroveň spotřeby, s níž jsme byli nespokojeni, byla dosahována za vysokou cenu ekologických škod a hluboké mezigenerační nespravedlnosti - za vše zaplatí jednou naše děti.
Ztráta východních trhů, změna odvětvové struktury výroby, celkový pokles ekonomických aktivit v sektorech zvláště zatěžujících přírodu exhalacemi, pokles zemědělské výroby, to vše již jakoby automaticky vedlo ke snížení zátěže našeho životního prostředí. Jak se ukazuje, i to, na co mnohdy žehráme, totiž pokles a omezování výroby, má své kladné stránky.
V 90. letech se však učinilo i cílevědomě mnoho dobrého v aktivním úsilí o zlepšování životního prostředí. S podporou Evropské unie a zčásti i z výnosů z privatizace se podařilo realizovat mnoho užitečných projektů, které ulehčily životnímu prostředí (odsiřovací zařízení, čističky odpadních vod a ekologicky šetrné způsoby výroby). V této cestě je třeba pokračovat a přibližovat se standardům západních zemí. Na investicích do ochrany a zlepšování životního prostředí není radno šetřit.
Zvlášť cenný je prostor venkova. Blízkost světa přírody napomáhá ke kultivaci lidské psychiky. Starat se o zachování kulturního rázu krajiny a nedopustit vylidnění venkova patří k předním úkolům rozumné politiky.
Právě proto, že hospodářská činnost a některé spotřební návyky, které sama svou nabídkou podněcuje, zatěžují nadmíru životní prostředí, je třeba i u nás vážně uvažovat o tzv. ekologické dani. Jde o to, aby např. účastníci silniční dopravy, ale i další znečišťovatelé přírody, nesli náklady spojené s negativními účinky svých aktivit. Ukazuje se, že hrubý domácí produkt (HDP) by patrně všude vypadal jinak, kdyby se do něho započítávaly různé druhy těchto externích nákladů, které musejí nést občané, zatímco pro kalkulaci v podnikové sféře jsou "neviditelné."
Pro záchranu a údržbu životního prostředí vznikají nová průmyslová odvětví a nové služby; patří k nim třídění, likvidace a recyklace odpadových hmot, filtrace vzduchu a zachycování emisí, revitalizace vodních toků a rekultivace degradované zemědělské půdy. I zde jsou nástrojem osvědčeným v jiných zemích ekologické daně, které postihují znečišťování životního prostředí a současně vytvářejí finanční zdroje pro nápravná opatření. Tyto programy, které si vyžádají rovněž intenzifikaci výzkumu a vývoje s tímto zaměřením, mohou přispět i k řešení problému nezaměstnanosti. Velkou část těchto prací lze totiž svěřit i méně kvalifikovaným pracovníkům.
Restrukturalizace hospodářství ve prospěch záchrany životního prostředí si ovšem vyžaduje i změnu myšlení široké spotřebitelské obce, politiky nevyjímaje. Je povážlivé, když návrhy znalců životního prostředí jsou u nás stále ještě přijímány jako nějaká "narušitelská akce." Jak se ukazuje, i v zápase o zdravé životní prostředí je potřebné to, čemu říkáme "obrácení." Hybatelem "ekologického obrácení" může být jen odpovědný občan. Zde mají i církve svůj nezastupitelný úkol v ekologické osvětě, k níž je vede i řada biblických impulsů.
Ekonomika jakožto podstatná součást lidské činnosti se nemůže rozvíjet, aniž by respektovala člověka v jeho nejvlastnější podstatě, tj. jako osobu stvořenou k obrazu Boha, který je jeden a v Trojici. Tato skutečnost zakládá pravdu o tom, že charakter člověka je vztahový. Základem lidského bytí je "být pro", být ve vztahu s cílem usilovat o jednotu mezi lidmi, jejíž ideální model se nachází právě v Bohu.
Na cestě k nové ekologické etice, ke kultuře služby bližním a sdílené solidaritě s nimi je třeba si dobrovolně a včas osvojovat nový hodnotový systém; v něm opouštíme výlučný důraz na kvantitativní materiální růst. Do popředí klademe kvalitu života zaměřeného k duchovním hodnotám a k transcendentnu. Ten je spojen, vedle toho, co nám může zajistit udržitelný hospodářský vývoj, s celou řadou dalších hodnot: s kvalitou životního prostředí, zdravím, přátelstvím, silnými rodinami a zájmovým společenstvím, se smysluplnou činností ve službě bližním.
K tomuto systému hodnot ukazuje novozákonní svědectví, především příklad Ježíšova života a jeho přikázání lásky. Odtud můžeme čerpat inspiraci pro své ekologicky ohleduplné chování i ve svém úsilí o novou kvalitu lidského života. "Člověk je původcem, středem i cílem veškerého hospodářsko-společenského života" (Gaudium et spes, čl.63). Člověk je však zároveň "homo religiosus" čili člověk vztahu k Bohu i k bližnímu. Právě proto nemohou být ekonomické vztahy oproštěny od jejich náboženského obsahu. Dokonce jedině v něm mohou najít svůj plný smysl.
Jednou z výrazných postav a vzorů pro následování je osobnost sv. Františka z Assisi, tohoto apoštola chudoby, dobrovolné skromnosti a lásky ke všem živým i neživým tvorům. Máme naději, že i na naší sestře - matce zemi - zavládne "Pokoj a Dobro" jen tehdy, pokud v našich srdcích vyklíčí pokora a dobrovolná skromnost. V našich podmínkách přišel s myšlenkou dobrovolné skromnosti poslední federální ministr životního prostředí, tragicky zahynuvší Josef Vavroušek, jehož osobnost je pro nás křesťany zdrojem inspirace.
[nahoru]