Podstatnou součástí společenské transformace je systémová změna. V naší polistopadové transformaci jde o přerod jednoho hospodářsko-politického řádu - reálného socialismu - v hospodářsko-politický řád kapitalistické tržní ekonomiky a parlamentní demokracie. Avšak tento úkol není jednorozměrný. Patří k nedostatkům dosavadní transformace, že byl až dosud kladen jednostranný důraz na ekonomickou dimenzi problému společenské transformace, zatímco ostatní dimenze tohoto úkolu zůstaly nedoceněny. Transformaci je třeba rozumět jako celkové civilizační proměně a přerodu, který zahrnuje kultivaci právního a morálního řádu, budování občanské společnosti, modernizaci hospodářství i státní a veřejné správy - a nikoliv v poslední řadě - kulturní a duchovní dimenzi života společnosti, rovinu vizí, nadějí, ideálů. Bez této dimenze společnost trpí, chřadne a chátrá.
Snaha omezit změny výlučně na ekonomickou dimenzi je neporozuměním úkolu transformace a dokonce neporozuměním tomu, na čem i sama tržní ekonomika stojí a s čím padá. Ostatně jsme se již mohli přesvědčit o tom, že jednostranný ekonomismus je nakonec kontraproduktivní i pro ekonomickou prosperitu samotnou. Blahobyt v onom materiálním slova smyslu je spíše tím, co nám může být přidáno, pokud se držíme mravních principů, jež nám byly dány pro všechny oblasti života. Povinností církví je neustále stát v rozhovoru s lidmi ze světa politiky a podnikání a zprostředkovávat jim v zdravé soutěži s jinými názory etické hodnoty z pokladu vlastní dvoutisícileté zkušenosti.
Kapitalistická tržní ekonomika vznikla evolucí v kulturní a duchovní sféře křesťanské Evropy a Nového světa. Máme k dispozici řadu historických dokladů, že trh funguje efektivně jen v mravním prostředí, kde vládne alespoň elementární spravedlnost a poctivost, kde existuje základní společenská shoda v chápání dobra a zla a shoda v pojetí lidské osoby a jejího místa ve společnosti. Účastníci trhu by - ideálně vzato - měli být čestní, ´féroví´, poctiví, měli by mít respekt k lidské důstojnosti druhého a měli by se držet pevných mravních norem. Za zlaté pravidlo vzájemných vztahů lidí v hospodářství, v politice a ve společenství vůbec je považována Ježíšova etická maxima: "Co chceš, aby jiní činili tobě, to čiň i ty jim". Jen tak vzniká společenské klima vzájemné důvěry, na němž je fungování - zvláště finančních trhů a finančních institucí - mimořádně závislé.
Je pravda, že duchu spolupráce se mohou účastníci trhu učit i ze vzájemných interakcí; přesto si určité základní mravní zásady a občanské ctnosti, bez nichž trh - stejně jako politická demokracie - funguje špatně, musejí účastníci trhu již přinést s sebou. K elementární slušnosti a morálce musí člověka připravovat od jeho dětských let rodina, škola, církve a náboženské společnosti, občanská sdružení, spolky a kluby. Zpřetrhaná tradice je v těchto skutečně nejdůležitějších úkolech naší doby velkou překážkou. Soubor občanských ctností, zásad a žité morálky pak tvoří tzv. "sociální kapitál". Hospodářské potíže naše i dalších zemí východní Evropy vy-světlují i experti světových finančních institucí právě rozpadem tohoto sociálního kapitálu pod vlivem marxistické ideologie a praxe.
Kromě výše zmíněných neduhů byla zděděná struktura socialistického hospodářství téměř dokonale zkartelizovaná a zmonopolizovaná. Byla proto velice vzdálena předpokladům dokonalé a funkční konkurence. Privatizace sama o sobě nestačí k obratu směrem k efektivnosti. Není schopna bez soutěže a účinné regulace dosáhnout žádoucího účinku, pokud jsou tržní subjekty monopolizovány (někdy jen v důsledku povahy zboží či služeb, které poskytují). Bez simultánního splnění obou těchto podmínek - soutěžního prostředí a účinné regulace - se privatizace míjí účinkem. Soukromé neregulované monopoly se mohou chovat dokonce ještě arogantněji než předchozí státní monopolní struktury. Soutěž na trhu je třeba chránit, podporovat a kultivovat. Jinak trh, ponechán sám sobě, tíhne k likvidaci konkurence. To platí zejména o trhu, který je poznamenán mnohými neduhy z minulosti. Podobně je třeba se postupně učit, jak regulovat technické a síťové monopoly. Jakákoliv ideologizace těchto složitých problémů v podobě zjednodušujících formulí, podle nichž je soukromé vlastnictví již z definice efektivnější než vlastnictví státní, je teoreticky chybná a společnost může stát mnoho zbytečně promrhaných prostředků.
Rozpad předchozích trhů socialistického bloku jen urychlil již dlouho pociťovanou potřebu zásadní restrukturalizace historicky "starých" sektorů ekonomiky, jako je těžba uhlí a nerostných surovin, energetika, hutnictví a ocelářství, těžké strojírenství a zbrojní průmysl. Vysoká kapitálová náročnost těchto odvětví, dlouhý časový horizont pro návratnost investic, vysoká míra rizika podnikání a regionálně zásadní dopady na zaměstnanost, to vše činí stát (vládu) rukojmím těchto odvětví. To platí i tehdy, když jsou ve státním vlastnictví, nebo formálně privátní, ba dokonce i tehdy, podaří-li se k řešení těchto problémů získat zahraniční strategické investory. Z povahy problému, jehož řešení lze střízlivě odhadovat často na dvě desetiletí, si v těchto sektorech trh sám pomoci neumí. Žádná ideologie a politika na tom nemůže nic změnit; je jen pokusem o zatemnění zájmů lobbistických skupin, které využívají situace k morálnímu hazardu a vydírání státu; účet coby daňoví poplatníci zaplatíme všichni.
Řada odvětví, bez nichž si moderní společnost na přelomu tisíciletí nelze představit, patří svou povahou do oblasti, kde redukce na nabídkovou a poptávkovou stranu tržního mechanizmu nedostačuje a může být dokonce společensky nebezpečná. Věda, kultura, školství, sociální služby, zdravotnictví, ale také železniční a silniční doprava, se sice neobejdou bez kalkulací, rozpočtů, kvantifikace nabídky a poptávky, ale s pouhou ekonomií zde nevystačíme. Je krajně zjednodušující se domnívat, že i pro tyto sektory je jediným spásonosným řešením privatizace a autonomní síly trhu. Je nutné hledat funkční cesty k financování a zapojení adekvátních segmentů výzkumu a vývoje do české ekonomiky - jsou totiž jedním z klíčových zdrojů naší možné budoucí prosperity. Trh sám totiž zpravidla nedodá do těchto oblastí potřebné finanční zdroje a zaostávání právě zde může vážně ohrožovat společné dobro. Není náhodou, že i v zemích, kde se s filosofií deregulace a privatizace začalo, dlouho váhali se zahrnutím těchto sektorů do privatizačních programů. A pokud k tomu - se zpožděním - přece jen došlo, je hodnocení dosažených výsledků často velice nejednoznačné. Proto je možno s velkou určitostí tvrdit, že v zemi, před níž stálo bezprecedentní odstátnění v rozsahu, který si žádná ze západoevropských zemí ani neuměla představit, byla snaha o frontální a co nejrychlejší privatizaci i v těchto odvětvích strategickou chybou. Zásadní systémové změny zde dosaženo nebylo a ani dosaženo být nemohlo, ale destabilizace sociálně zvláště citlivých resortů je společenskou ztrátou, která mohla být při rozvážnějším a méně ideologickém přístupu podstatně nižší. Musíme se zamýšlet nad podporou nejrůznějších aktivit, které by vedly k obrodě a růstu sociálně citlivých sektorů za účasti jiných než státních zdrojů, jako jsou sociální služby, nevládní neziskové organizace; nezastupitelná je role církví s jejich přidruženými institucemi. Zjednodušená aplikace tržních zásad a privatizace pro tyto specifické sektory nebyla a není rozumným východiskem.
[nahoru]