Přesto, že důležitost morální dimenze privatizace a transformace byla od samého začátku změn po listopadu 1989 podceněna a někdy i záměrně bagatelizována, podařilo se alespoň zčásti zahrnout morální aspekt do pravidel a procedur privatizace. O tom svědčí např. restituční zákon, ovšem s tou výhradou, že při transformaci zemědělských družstev mnohde utrpělo právo oprávněných osob. Během uplynulého desetiletí se nenašla politická vůle k dořešení restituce majetku církví a náboženských společností, ale ani spolků a hospodářských družstev. Omezena zůstala i práva emigrantů. Tím byl vyloučen velký intelektuální a etický potenciál, využitelný pro celý proces transformace. Teprve v poslední době byly uznány restituční nároky ve věci majetku českých židů, pro jejichž příslušníky, kteří přežili, a jejich potomky nedošlo v mezidobí 1945-1948 k zmírnění strašlivých křivd.
Kupónová privatizace jako metoda bezplatného rozdání státního majetku občanům byla a dosud je předmětem sváru odborných ekonomických kruhů. Diskutuje se především o otázce, zda tímto způsobem lze nejbezpečněji nalézt konkrétní odpovědné vlastníky. Ať tak či onak, koncepce na počátku rovnostářsky spravedlivá vyústila v koncentraci ekonomické moci často na úkor drobných akcionářů, jejichž vlastnická práva nebyla dostatečně chráněna. Tím došlo k oslabení, ba takřka k zmaření ideje, která se původně zdála být blízká doporučením křesťanského sociálního učení. Obdobně i přímé prodeje a veřejné soutěže, financované z úvěrů polostátních bank, byly spojeny s rizikem srůstu politické a ekonomické moci, zvláště u velkých podniků.
Původně zamýšlená idea rozparcelování socialistických kolosů a jejich zahrnutí do malé privatizace se nerealizovala. Scházela i větší velkorysost a pobídky pro vstup zahraničního kapitálu. Převládlo propojení spřízněných zájmových struktur na ministerstvech a v těchto velkých podnicích, zatímco střední podnikatelské subjekty, řízené odpovědnými vlastníky a vytvářející ve vyspělých státech většinu pracovních příležitostí a hrubého domácího produktu, se dosud nepodařilo ve větší míře ustavit. Došlo k naprostému podcenění vazby mezi udržitelnou prosperitou a výzkumem a vývojem. Důsledkem je hospodářský úpadek podnikových kolosů, vyžadujících stále nové kapitálové injekce na úkor prosperujících drobných podnikatelů a daňových poplatníků.
Navíc vedle tohoto nespravedlivého přerozdělování zdrojů, jež je pozůstatkem po minulém socialistickém hospodaření, roste nezaměstnanost a v řadě podniků tohoto typu dochází dokonce k nemorálnímu zadržování mezd zaměstnancům.
Během této doby převládla jakási revoluční "etika", která umožňovala přelévání aktiv státních podniků do soukromých rukou, pro niž se teprve později objevil termín tunelování. Při těchto procesech byla zarážející skutečnost, že se téměř vytratilo právní vymezení nelegálních majetkových transakcí, označovaných v civilizovaných zemích za krádež, podvod nebo zpronevěru. Čtyřicetiletý rozvod práva a spravedlnosti se nepodařilo v letech transformace překonat: právo je nadále odděleno od etiky. Stále se ještě setkáváme s tím, že právní rámec není - netroufáme si posuzovat, zda z nevědomosti či dokonce záměrně - ustavován tak, aby zajišťoval výkon funkcí práva a spravedlnosti v hospodářství. Pro naši dnešní situaci je typická všeobecná nedůvěra k orgánům vlastního státu včetně justice. Ztráta víry ve spravedlnost a v možnost dovolat se ochrany vlastních práv je alarmující. Nelze nevidět úsilí posledních dvou vlád o nápravu v těchto závažných věcech, ale toto úsilí se stále ještě setkává se skrytým i otevřeným odporem zájmových skupin, které jsou zainteresovány na uchování možnosti manipulovat právo ve svůj prospěch.
Jako jeden z výsledků české cesty převratu ve vlastnických poměrech se objevilo kvazi-soukromé vlastnictví. Jde o typ vlastnictví, které je formálně odstátněno, ale ve skutečnosti v něm má stát stále rozhodující vliv, i když se někdy projevuje pasivním přihlížením k divoké privatizaci. Kvazi-soukromé vlastnictví si nenechá mluvit do sestavování manažerských smluv a určo-vání manažerských odměn, ale přitom dále přenáší důsledky špatného hospodaření na stát, a tím na daňové poplatníky. Instituce, které takto vznikly, nejsou něčím úplně novým; spíše došlo k přeskupení starých prvků, zděděných z reálného socialismu. Je to vlastnictví institucionálně složité, neprůhledné, a (proto) neefektivní. Právě v této podobě se nejvýrazněji zachovaly společenské struktury zla minulosti. Pokračování těchto staro-nových forem státního paternalismu umožňuje dále přerozdělování zdrojů na úkor těch slabších a bezbranných a je často jen zakrytější formou vykořisťování z dob reálného socialismu. Případy bank a velkých podniků tohoto typu jsou široce diskutovány i v laické veřejnosti.
Existují příznačné podobnosti mezi někdejším přechodným obdobím budování socialismu s ideologií marxismu-leninismu a krajní, extrémní formou liberální ideologie v procesu změn po roce 1989. V něm se normální etické principy odkládají stranou. Údajná budoucí racionalita a výkonnost je postavena proti morálce. Nelze dostatečně zdůraznit, že jde o pojetí chybné již ve výchozích premisách: instituce bez morálních základů fungují špatně, kýžený efekt privatizace se nedostavil. V mylně pochopeném extrémním liberalismu měla opět - s použitím někdejší terminologie - "základna" přednost před "nadstavbou". V tomto smyslu se objevila i přiléhavá charakteristika těchto staronových omylů jako "marxismus naruby". Otevřela se příležitost pro lidi bez skrupulí, po stránce mravní připomínající některé z někdejších národních správců a komunistické vyvlastňovatele před půlstoletím. V tomto smyslu šlo o opakovaný návrat ducha vzpoury proti tradiční morálce. Zprofanovaná forma filosofie historického materialismu marxistického typu byla nahrazena novou formou materialismu, tentokrát v podobě extrémního liberalismu. Jinou věcí je schizofrenní podoba této ideologie, v jejímž důsledku nakonec liberální principy nebyly v řadě důležitých politik vůbec aplikovány (způsoby privatizace, nakládání s přebytkem státního rozpočtu, sociální politika, regulace mezd a cen...).
Dlouho potlačované občanské a politické svobody, nemožnost legálně podnikat po více než čtyři desetiletí a náhlé otevření prostoru pro soukromou iniciativu vytvořilo podhoubí pro vypjatý individualismus. Ten čerpal svou inspiraci v anglosaském (americkém) světě, avšak scházelo mu tamní duchovní a kulturní ukotvení žité morálky v hospodářství i v politice a pevná vláda zákona. Převládající materialistické smýšlení u velké části populace, mentalita idolu co nejvyšší spotřeby a hromadění majetku, to byly ony predispozice pro znovu se vynořivší falešný sociální mesianismus, který otevíral dveře pro přehnané aspirace a sliboval opět - "tentokrát už doopravdy" - vybudování "ráje na zemi". Mnozí nedostatečně zakotvení a málo mravně integrovaní jednotlivci přijali ideologii tržního fundamentalismu jako jakési náhradní osobní náboženství. Identifikace s pochybnými hodnotami, jakými jsou chtivost po majetku, a posedlost po penězích jako univerzálním prostředku k uspokojení konzumního způsobu života, vytvářely modly náhradního náboženství. Svůj podíl na tomto svedení mají nedostatky ve vzdělání a v etické výchově, malá profesionalita, nedostatek respektu k odlišným názorům a k jejich racionální reflexi - v médiích, ve veřejném prostoru vůbec.
Tuto modloslužbu křesťanské sociální učení odmítá. Je nebezpečná tím, že oslabuje respekt k lidské důstojnosti, zbavuje život člověka hlubšího smyslu a v konečných důsledcích ohrožuje i jeho věčnou spásu.
Koncentrace ekonomické moci vznikla metodami, které měly daleko do pravidel hry běžných v právním státě, a tím stojí v kontinuitě s institucionalizovaným zlem minulého uspořádání. Hrozí riziko nadřazení této moci nad formální instituce politické demokracie. Divoké vlastnické přesuny bez pevného právního rámce musí skončit. Skutečná transformace je nemyslitelná bez proměny duchovní; sem ukazuje i duchovní dědictví velkých postav naší moderní minulosti, Havlíčka, Palackého i Masaryka.
Jen takové soukromé vlastnictví, které respektuje právní rámec jako podstatné omezení pro tvorbu zisku, hodnot a výsledné prosperity a které je sociálně odpovědné a solidární, bude lidmi akceptováno a vnímáno jako legitimní. Jen takové soukromé vlastnictví je s to otevřít prostor pro sku-tečné podnikání, pro tvořivost a uplatnění talentů lidí a pro tak potřebnou modernizaci naší ekonomiky. V dosud převažujícím negativním vnímání instituce "soukromého vlastnictví jako krádeže" (Proudhon) musí dojít k podstatnému obratu, má-li se ekonomická transformace úspěšně dokončit. Vlastnictví je odpovědnost, vlastnictví je služba, vlastnictví nám bylo svěřeno.
Je třeba spravedlivě ocenit snahy o zjednání nápravy a úsilí přiblížit se k vskutku právnímu státu. Všechno však nasvědčuje tomu, že zápas o zatlačení struktur zla, které jsou nadále překážkou pro vládu zákona, není stále ještě u konce.
Předchozí kritická reflexe nad cestou, která až dosud převládala v české transformaci, ukazuje, že kromě mravních deficitů byl největší slabinou oslabený smysl pro nutnost respektovat pevný právní rámec ekonomiky. Podceněna byla role občanských ctností v politice i hospodářství. Z historicky dosud se vyskytujících vzorů má ke křesťanskému sociálnímu učení nejblíže koncepce sociálního tržního hospodářství. [1] Není náhodou, že právě proti tomuto konceptu mířilo ostří kritiky extrémních liberálů v našem prostředí. Jsme si plně a dobře vědomi, že ani instituce sociálního tržního hospodářství nejsou dokonalé a neměnné a že i aplikace principů sociálně-tržního hospodářství (tzv. ordo-liberalismu, tedy liberalismu s důrazem na řád) v dnešním světe vede k potřebě naléhavých reforem, a to i ve státech s dosud nejpřesvědčivějším spojením hospodářství ekonomicky výkonného a přitom sociálně citlivého.
Dědictvím po reálném socialismu je stále ještě stát s příliš rozsáhlými pravomocemi. Škodí i přílišné spoléhání občanů na stát. Současný stát je přitom státem slabým, neschopným garantovat právo a spravedlnost. Považujeme za nutné zdůraznit, že jsou mimořádně nebezpečné ty extrémní ideologie, které považují stát za zlo. V naší zemi jde o ideologii pravicového anarchismu, pro který je stát již z definice korupční. Prohlašuje se sice za liberální, ale je stejně nebezpečná jako extrémní politické směry, ohlížející se po paternalistickém, zaopatřovacím státu a po návratu starých pořádků. Ideologie "kapitalismu bez přívlastků" se ukázala být škodlivou a vedla nakonec k tomu, že český post-socialistický kapitalismus je ústy vlastních občanů i slovy zahraničních analytiků označován přívlastky spíše nelichotivými.
Jako důsledek potlačování individuální iniciativy, tvořivosti a podnikavosti jednotlivce v minulém režimu a přehnaná, rozbujelá snaha státu strhnout na sebe veškeré rozhodování v rámci tzv. celospolečenského vlastnictví, jsme po roce 1989 svědky opačného extrému. Vychýlené kyvadlo zdůrazňuje dnes jednostranně individuální svobodu, která nechce být vázána žádnou odpovědností: zcela se vytrácí porozumění pro potřebu společného dobra ("bonum commune"). Přitom jde o jeden z úhelných kamenů, na který kladli důraz již nejstarší církevní otcové a který učinil evropskou civilizaci tím, čím dnes je. Jde o nebezpečné názory krajních libertinistů, kteří chápou člověka jako izolovaného tvora, sobecky sledujícího v extrémně pojaté svobodě jen svůj úzký osobní zájem. Pro zdravou společnost je však zapotřebí co nejširší shoda v tom, co tvoří společné dobro. [2] Není náhodou, že pastýřský sociální list biskupů Anglie a Walesu má společné dobro ("Common Good") jako svůj název. Termínem společné dobro (bonum commune) označujeme vějíř "dober", která, jak doufáme, naleznou u všech občanů kladné přijetí: jde o osobní bezpečnost, o vnitřní i vnější bezpečnost země, o respekt k lidským a občanským právům, která charakterizují demokratický právní stát, o součinnou spolupráci občanů ve všech sférách zaměřenou na prosperitu celé společnosti, o rozumnou sociální síť, která podpírá sociálně slabé občany. Společné dobro je možné též vyjádřit jako soubor společenských podmínek, které umožňují každému člověku uplatnění a rozvoj jeho schopností ve směrech hospodářských, politických i kulturních.
[1]
Jde o charakterizaci hospodářství, která se spojuje s tradicí tzv.
ordo-liberalismu.
[2] Termínem obecné dobro, bonum commune, označujeme vějíř dober,
která, jak doufáme, naleznou u všech občanů kladné přijetí: jde o osobní bezpečnost,
o vnitřní i vnější bezpečnost země, o respekt k lidským a občanským právům,
který charakterizuje demokratický právní stát, o součinnou spolupráci občanů
ve všech sférách zaměřenou na prosperitu celé společnosti, o rozumnou sociální
síť, která podpírá zejména sociálně slabé občany. Společné dobro je možné též
vyjádřit jako soubor společenských podmínek, které umožňují každému člověku
uplatnění a rozvoj jeho schopností ve směrech hospodářských, politických i kulturních.
[nahoru]