Narodil se kolem r. 907 jako nejstarší syn českého vévody Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. O jeho výchovu se starala jeho babička, sv. Ludmila, která jej vedla k bázni boží a učila křesťanským ctnostem. Naučil se slovanskému písmu, ale jako dědic trůnu si osvojil i znalost latinského obřadu a jazyka.
Václav nejenže znal zákon Páně, ale konal i to, co je přikázáno. Rád přisluhoval při sv. liturgii a sám připravoval obětní dary. Od mládí se věnoval skutkům křesťanské lásky.
Když Vratislav r. 921 zemřel, byl Václav zvolen vévodou. Protože byl nezletilý, vládla za něho nějaký čas jeho matka Drahomíra. Rozhodující slovo v knížecím domě měla ale Ludmila, a proto ji dala Drahomíra r. 921 na hradě Tetíně zardousit. Tím si však ztížila i své postavení, protože se zemská knížata pokusila o veřejnou vzpouru proti Přemyslovcům.
V této situaci se kolem r. 924 ujal Václav vlády. Čechy byly na pokraji záhuby. Radislav Zlický se proti němu spojil s Němci a kníže se musel vypravit do války. U Žitoměře se schylovalo k boji. Václavovi se ale zželelo krve lidu, která se měla prolévat, a před oběma vojsky vyzval Radislava k osobnímu souboji s tím, že vítězi připadne vláda v Čechách. Souboj sotva začatý se skončil Václavovým vítězstvím. Kníže pak zrádci vinu odpustil a poslal jej domů.
Ještě větším nebezpečím byl vpád německého krále Jindřicha Ptáčníka do Čech. Německá vojska přitáhla až k Praze a oblehla ji. Václav, aby zabránil zbytečným bojům, se zavázal k ročnímu poplatku pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů, což Čechové odváděli již dříve. Hned na začátku svého působení dal kníže přenést do Prahy ostatky sv. Ludmily a matku, která zosnovala její zavraždění, vypověděl z knížecího sídla na zámek Budeč.
Od počátku se snažil o kulturní a náboženské povznesení země. Byl nábožný, volal do Čech kněze z okolních zemí, stavěl chrámy a pečoval, aby byly v zemi konány boží služby po všechny dny jako u velkých národů. Vykupoval dlužníky, kteří nemohli zaplatit. Zastával se sirotků a vdov. Zveleboval řemesla a obchod. Dbal také na přísnou kázeň a surovce s pijany dával přivazovat k pranýři a mrskat. Nemlčel k hříchům velmožů a dbal na spravedlnost u soudů. Protože pohanství nebylo v zemi ještě zcela vykořeněno, snažil se odstranit věštecví a modloslužbu.
Zbožný život knížete a jeho státnické ústupky nebyly mnohým velmožům po chuti. Reptali proti němu a připravovali jeho odstranění. Do čela opozice se postavil jeho mladší bratr Boleslav. Ten pozval Václava do Staré Boleslavi na oslavu památky posvěcení chrámu sv. Kosmy a Damiána. Kníže věděl, co mu hrozí, ale pozvání přijal. Byl přítomen bohoslužbám a pak se zúčastnil rytířské hry na nádvoří.
V noci se sešli spiklenci a uradili se, že knížete zabijí příštího dne, když půjde na jitřní. Boleslav přikázal kněžím, aby Václavovi, až ráno přijde, nedovolili vejít do chrámu. A tak ráno kníže přišel k zavřeným chrámovým dveřím. Když jej Boleslav uviděl, spěchal k němu. Václav jej pozdravil a děkoval za pohoštění. Boleslav mu odpověděl: „Včera dle možnosti, dnes však bratr bratru poslouží takto!“ a uhodil knížete mečem do hlavy. Václav ránu odrazil a srazil Boleslava k zemi. Nechtěl se mu ale mstít, vrátil mu meč a pospíchal do chrámu. Tu Boleslav přivolal pomoc a knížete u chrámových vrat zavraždili. Bylo to 28.9.929 (nebo 935).
Když hluk vrahů utichl, bylo zaneseno mrtvé tělo do chrámu a pochováno.
Boleslav se po bratrovraždě zmocnil trůnu. Brzy však svého činu litoval, a když bylo 4.3.932 (nebo 935) přeneseno Václavovo tělo do Prahy, čekal na průvod s pláčem a uložil ostatky v chrámě sv. Víta.
na abecední přehled na kalendářní přehled na životy svatých