Narodil se 13.11.354 v Tagasu u Kartága jako syn pohana Patricia a křesťanky Moniky. Otec nebránil Monice, aby syna vedla ke zbožnosti, ale byl ochoten obětovat své jmění, aby se jeho syn stal slavným a učeným mužem. Proto jej poslal do školy v Madauře. Tam Augustin záhy převýšil své spolužáky ve znalostech, ale mravně upadl a oddal se sexuální smyslnosti. Když se hoch vrátil domů, rozhodl Patricij, že jeho syn bude dále studovat ve škole v Kartágu. Tam Augustin upadal do hříchu stále více a více.
R. 371 mu zemřel otec, který se na smrtelném loži dal pokřtít. Augustin se obával, že nebude moci dále studovat, ale matka byla ochotna obětovat na synovo vzdělání nejen pozůstalost po otci, ale i své vlastní věno. Kromě toho se našel dobrodinec, který přispíval Augustinovi na byt v Kartágu a pomáhal mu penězi.
Ve městě vešel Augustin v neuspořádaný svazek s jistou Melánií a měl s ní syna. Čím ale více hřešil, tím byl nespokojenější. Teprve nyní zpozoroval, že mravy jeho druhů jsou surové a jeho náklonnost k přátelům začala mizet.
Hledaje pravdy, upadl Augustin do manichejského bludu, který je slátaninou pohanských báchorek ve skořápce jakoby křesťanské. Augustin zde nenalezl pravdu.
Když mu bylo dvacet let, vrátil se do Tagasu, kde začal vyučovat řečnictví. Matka plakala nad zbloudilým synem a prohlásila, že dokud bude manichejcem, nechce s ním žít v jednom domě. Jednou měla sen, ve kterém jí světlem ozářený mládenec řekl: „Upokoj se a pohlédni kolem. Kde stojíš ty, bude i tvůj syn.“ Monika sen vypravovala Augustinovi, ale ten si myslil, že se matka přidá k manichejcům. Ona mu odpověděla: „Nebylo mi řečeno, že budu tam, kde jsi ty, ale že ty budeš tam, kde jsem já.“ Od té doby již Augustin před matkou o manichejství nemluvil.
Život v Tagasu se ale Augustinovi brzy znechutil a odešel potají do Kartága, kde začal vyučovat řečnictví a právo. Brzy si získal pověst slavného učence. Ve městě se přesvědčil, že manichejci, ač se vychloubají svatostí svých přívrženců, žijí potají nemravně. Proto se od nich začal vzdalovat. Křesťanství však nepřijal a v jeho duši bylo dále pusto a prázdno.
Přátelé radili Augustinovi, aby odešel do Říma, kde bude moci dosáhnout větší popularity, ale matka jej od cesty odrazovala, protože se bála, aby se v Římě nezkazil úplně. Augustin matce slíbil, že cestu odloží, ale potají vsedl na loď a odjel. Ani v Římě však nebyli žáci tak ideální, jak očekával, a tak, když měl možnost, odešel učit na veřejnou školu do Milána. Ve škole navázal vztahy se sv. Ambrožem a později chodil na jeho kázání. Ponenáhlu si začal uvědomovat i obsah Ambrožových řečí a začal přemýšlet o náboženských pravdách, které slyšel z biskupových úst. Tu počal chápat, že manichejské bludy jsou nicotné a sám sobě se divil, že v nich mohl tak dlouho setrvávat.
Augustin se rozhodl, že vstoupí do sboru katechumenů. Jeho neklid se však nemírnil. Scházela mu pokora a byl svázán smyslností, a proto neprospíval ve víře tak dobře, jak si přál.
V srpnu 386 byl u svého přítele Alypia. Tu vstoupil do obydlí jistý zbožný křesťan. Když viděl, že má Augustin na stole knihu listů sv. Pavla, zaradoval se a začal mluvit o sv. Antonínu, který na jediné slovo odešel do pouště, kde prožil svatý život. Přátelé byli dojati. Pak odešli do zahrady. Augustin cítil velkou lítost, že se ještě nezbavil svých hříchů. Sám sebe se tázal: „Mohli jiní, mohli jiné, tak proč ne ty, Augustine?“ Pak poodešel nedaleko, klesl pod fíkovníkem a modlil se. Tu zaslechl ze sousedního domu dětský hlas: „Vezmi a čti!“ Augustin vzal do ruky svaté Písmo a četl: „Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadli vášním (Řím.13.13-14).“ V tu chvíli v něm zvítězila boží milost a přinesla mu do srdce klid. Od té doby Augustin nehledal slávu a bohatství, neboť nalezl štěstí v čistotě, zdrženlivosti a mírnosti.
Augustin se odebral do samoty v Kassiaku u Milána. Jeho kolega Verecundus mu nabídl k pobytu svůj dvůr pod podmínkou,že bude spravovat majetek a dohlížet na práci. Poté se Augustin přihlásil mezi katechumeny a naslouchal spolu s mládeží učení, které konali kněží-katecheté. Na Velkou sobotu r. 387 přijal od sv. Ambrože svátost křtu.
Augustin se odebral se svými přáteli do vlasti, ale v Ostii u Říma se Monika roznemohla a zemřela. Proto setrval Augustin ve městě celý rok a dával za ni obětovávat sv. liturgie. Po návratu do Afriky se usadil na zděděném statečku v Tagasu, kde žil v tuhé kajícnosti. V té době zemřel jeho syn Adeodat, teprve nedávno pokřtěný.
R. 391 byl Augustin na žádost lidu vysvěcen na kněze a stal se spolupracovníkem hippského biskupa Valeria. Když biskup zemřel, byl r. 396 zvolen jeho nástupcem Augustin.
Augustin přeměnil biskupské sídlo v jakýsi klášter, kde všichni žili v bratrské svornosti, jedli u jednoho stolu a pod biskupovým vedením konali modlitby. V domě nesměla bydlet žádná žena.
Biskupova horlivost o duše neznala mezí. Založil pokladnici, do níž dobrodinci přispívali na Církev i chudé. Účty z hospodaření skládal biskup věřícím. Augustin bojoval proti mnoha bludům té doby a patří k největším filosofům, teologům a kazatelům v Církvi. Měl však porozumění i pro nepřátele. V boji proti donatistům poznamenal, že zuřit proti nim mohou pouze ti, kteří nikdy na sobě nezakusili, jak je těžké dopracovat se pravdy. Některé části jeho nauky jsou však těžké a později zapříčinily mnohá nedorozumění na teologickém poli.
Na sklonku života dolehla na Augustina těžká zkouška. Ariánští Vandalové vtrhli ve velkém počtu do Afriky. Oblehli i Hippo. Stařičký biskup pečoval o raněné, sytil hladové, žehnal umírajícím. Nakonec se sám roznemohl a zemřel v noci z 28. na 29. srpen roku 430. Jeho tělo bylo později převezeno na Sardinii a odtud do Pávie.
na abecední přehled na kalendářní přehled na životy svatých