Narodil se kolem r. 292. Byl synem pohanů. Pocházel z egyptských Téb. V osmnácti letech vstoupil do vojska. Jednou jela loď s nováčky po Nilu a přistála u většího města. Obyvatelé je přivítali velmi laskavě a starali se o ně. Pachomius žasl a ptal se, kdo jsou ti lidé. Dozvěděl se, že křesťané. Protože vojsko zůstalo ve městě déle, měl mladík možnost seznámit se z životem křesťanů podrobněji. Na vojně nezůstal dlouho. Když Maximin zvítězil nad Liciniem, bylo vojsko, ve kterém byl Pachomius, rozpuštěno.
Pachomius se vrátil do Téb a dal se pokřtít. Pak se odebral k poustevníku Palammovi, pod jehož vedením prožil dvanáct let. R. 325 se vzdálil do Tabennské pouště na břehu Nilu, kde si zřídil poustevnu. Zde vedl strohý asketický život. Brzy se kolem něj shromáždilo asi sto poustevníků. Pachomius pochopil nebezpečí, které hrozí člověku v samotě, a ustanovil v klášteře společný život. Postavili velký dům, v jehož celách bratři bydleli (tím se lišili od mnichů Antonínových, kteří žili v odděleně stojících chýších). Klášter obehnali hradbami. Společný život potřeboval nějaký domácí řád, a proto Pachomius napsal pro mnichy domácí pravidla - první klášterní reguli (typik), ve kterých určil modlitby, duchovní cvičení, disciplínu, oblek a zaměstnání členů. Jeho pravidla se stala vzorem pozdějších klášterních typiků. Jejich vedoucí myšlenkou bylo uchránit jednotlivce před hříchem a poskytnout bratřím hojnější příležitosti ke cvičením ve ctnostech a lásce. Do kláštera se přijímalo jen po přísné zkoušce a po složení slibu, že dotyčný bude přesně zachovávat typik.
Počet učedníků rychle vzrůstal a Tabennský klášter brzy nestačil. Proto Pachomius zřídil v tébské krajině ještě sedm dalších klášterů. Nejvíce proslul klášter v Pebou, kde se Pachomius většinou zdržoval. V klášterech žilo několik tisíc mnichů, jejichž byl Pachomius archimadritou. Mnichové se zabývali polní prací, řemesly, vyráběním rohožek, tkaním koberců a pletením košů. Co zbývalo nad potřebné výdaje, bylo dáváno chudým. Jejich heslem bylo: „Modli se a pracuj!“
Styk se ženami byl přísně zakázán. Jednou vyléčil Pachomius posedlou ženu tím, že si dal poslat její šaty a nad nimi se modlil. A když přišla ke klášteru jeho sestra, aby Pachomia viděla, vzkázal jí mnich: „Hle, sestro, jsem živ a zdráv. Upokoj se a jdi domů! A nermuť se, že jsi mě neviděla. Chceš-li však žíti jako já, rozmysli se. Nedaleko odtud lze postavit příbytek, kolem kterého by se sdružily i jiné ženy.“ Tak se i stalo. Pachomius sepsal ženám typik a svou sestru jim ustanovil za představenou.
Kladl bratřím na srdce, aby se cvičili v poslušnosti a pokoře. Jednou dostal kuchař rozkaz, aby navařil zvláštní pokrmy pro nemocné nováčky. Ten ale místo toho upletl s jinými pět set rohožek. Pachomius mu za pokání nařídil všechny upletené rohožky spálit.
Jindy vyrobil jistý mnich zvláštní pilností více rohožek než bylo jeho povinností a svou prací se chlubil. Pachomius jej ale veřejně pokáral slovy: „Bratři, nemáte soucit s tímto mnichem? Od rána do večera pracoval a tu práci obětoval ďáblu, neboť se chtěl zalíbit lidem a ne Bohu.“ Kromě toho mu za pokání uložil pět měsíců o chlebě a vodě a přísnou mlčenlivost.
Jiný bratr se snažil vyniknout nad druhé kromobyčejnou zapíravostí. Pachomius jej však pokáral a řekl mu, že první povinností mnicha je pokora a mnich se má spokojit s obecnými pravidly a nechtít být lepším než jsou ostatní.
Archimadrita byl svým podřízeným živým příkladem. Byl pokorný. Kdysi šel navštívit jeden ze svých klášterů a pomáhal mnichům plést rohožky. Tu zpozoroval malý chlapec, který mnichům pomáhal, že Pachomius, kterého neznal, je plete jinak než ostatní. Když jej na to upozornil, mnich je pletl tak, jak mu hoch ukázal.
Přesto však byl Pachomius obviněn u latopského biskupa. Pokorně se k němu dostavil a již svým zjevem vyvrátil žalobu. Biskup v něm poznal velkého světce a choval se k němu s náležitou úctou.
Již za svého života byl Pachomius obdařen darem zázraků a proroctví. Svůj svatý život ukončil r. 348, v době morové epidemie.
na abecední přehled na kalendářní přehled na životy svatých