Arsenius byl římský diakon. Papež Damas jej doporučil císaři Teodósiovi za vychovatele jeho syna Arkádia. Princ měl při vyučování stát a učitel sedět. Arkádius to považoval za velké ponížení a hledal učitelovo bezživotí. Proto utekl Arsenius do Egypta. Tam vyhledal mnišskou skupinu, do které vstoupil. Zakryl svou učenost a prohlásil: „Mám více znalostí než oni, ale oni znají lépe cestu k dokonalosti. Mohu se tedy učit i od nejprostšího.“ Žil sebezapíravě a tvrdil, že jedna hodina spánku denně musí mnichovi stačit.
Jeho představený Jan Kolobus ho zkoušel různými způsoby. Při obědě jej postavil doprostřed místnosti a nechal jej tam stát. Jindy mu hodil k nohám kus chleba se slovy: „Chceš-li, jez!“ Arsenius padl k zemi a jedl chléb na ní. Jan žasl nad takovou pokorou a prohlásil: „Bratři, tento muž je způsobilý pro život poustevnický.“
Když se Arkádius stal císařem, dal pátrat po svém učiteli. Již ne proto, aby ho zabil, ale aby mu nabídl mnoho pokladů a peněz. Peníze byly mnichovi doručeny, ale on je nepřijal se slovy: „Nejsem schopen spravovat pozemské statky, protože jsem již dávno odumřel světu.“
Jednou donesl císařský úředník Arseniovi závěť, ve které jej jistý senátor učinil svým dědicem. Mnich ji vzal, roztrhal ji a prohlásil: „Jak mohu být dědicem svého příbuzného, když jsem zemřel dříve než on?“
Kdysi jej navštívila vznešená Římanka Melánie. Padla mu k nohám, ale on ji chladně odbyl: „Žena nemá opouštět zbytečně svůj dům. Vykonalas dalekou cestu, abys mohla říct, žes viděla Arsenia, a abys i v jiných lidech vzbudila zvědavost.“ Ona jej prosila, aby se za ni pomodlil. „To učiním,“ prohlásil, „už proto, abych na tebe neměl žádnou vzpomínku.“ Melánie odešla zdrceně, ale alexandrijský biskup, kterému si postěžovala, ji těšil: „Arsenius tím mínil, že se bude modlit, aby na tvou osobu zapomněl, protože jsi žena. Co se však týká tvé duše, buď ujištěna, že se za ni modlit bude.“
Před mnichovou smrtí se jej bratři ptali, kde ho mají pochovat. Odpověděl jim: „Uvažte mi na nohu provaz, zavlečte mou mrtvolu na kopec a nechte ji tam ležet.“ Když umíral, slzel. Bratři se ho ptali, zda se bojí smrti. Odpověděl: „Přiznávám, že jsem se vždy bál této chvíle. Od doby, kdy jsem přišel na poušť, se třesu před hodinou smrti.“ Zemřel r. 449, ve stáří devadesáti pěti let.
na abecední přehled na kalendářní přehled na životy svatých