90. O víře, naději a lásce

Protože počátkem, středem i koncem všeho blaha a morálního dobra, můžeme říci i vůdcem a hlavním představitelem, jsou víra, naděje a láska, toto tříproudé, Bohem upletené lano, bylo by nesprávné, kdybychom se jimi nezabývali. Z těchto tří je největší láska, neboť Bůh je láska[1] a je tak nazýván. O tom píše svatý Izák: „Dovršení plodů svatého Ducha nastává tehdy, když někdo dosáhne dokonalé lásky.“[2] Proto se o ní trochu zmíníme slovy svatých otců. Svatý Jan Klimak píše: „Nyní trvá,“ říká po všem řečeném „tato trojice, která je spojena nejtěsnějším spojením, víra, naděje a láska. Ale největší z nich je láska.“[3] Vždyť jejím jménem je nazýván Bůh.[4] Podle mého chápání je první paprskem, druhá světlem a třetí kruhem. Všechny jsou jednou září a jedním bleskem. První může vše konat a organizovat, druhou obklopuje Boží milost a činí ji bezúhonnou. Třetí nikdy nepadá, nepřestává téct, a kdo je jí zasažen, cítí blažené opojení.“[5] A dále: „Řeč o lásce je známá andělům, ale i těm jen z osvícení. Bůh je láska, a kdo by chtěl vypovědět, jaké jsou její hranice, ten je slepý a pokouší se spočítat zrnka písku na mořském dně. Láska je svou kvalitou podobnost Bohu, nakolik je to smrtelníkům dostupné. Podle konání je opojením duše a podle přirozenosti je pramenem víry, hlubinou trpělivosti a mořem pokory. Láska je vskutku odvržením všech opačných myšlenek, vždyť láska nemyslí na zlé.[6] Láska, apatie a přijetí za syny se liší pouze jmény. Tak jako se spojují v jedné činnosti světlo, oheň a plamen, tak to chápej i o lásce, apatii a přijetí za syny.“[7]

A svatý Diadoch: „Bratři, duchovním meditacím ať vládnou víra, naděje a láska, ale především láska. Vždyť víra a naděje nás jen učí přehlížet viditelné dobro, ale láska spojuje samu duši skrze ctnosti s Bohem. Tak smyslem rozumu dosahuje Neviditelného.“[8] A opět: „Jiná je přirozená láska duše a jiná je láska vylitá do ní skrze svatého Ducha. Ta první, pokud chceme, se od nás vzdaluje a pokud ji vědomě neudržujeme, je rozkradena zlými duchy. Ale ta druhá tak rozohňuje duši láskou k Bohu, že všechny části duše přilnou k nevýslovné nádheře Boží lásky v nesmírné přirozenosti svého rozpoložení. Vždyť tehdy se mysl, jakoby obtěžkána duchovní milostí, stává pramenem velkého potoka lásky a radosti.“[9]

A svatý Izák: „Láska, která byla vzbuzená něčím vnějším, je jako malý svícen, jehož plamen je sycen olejem, nebo jako potok napájený dešťovou vodou, jehož vody ustávají, když přestal déšť. Ale láska, jejímž původcem je Bůh, je jako pramen vyvěrající ze země. Její vody nikdy nevysychají, neboť sám Bůh je pramenem této lásky a její nevyčerpatelným pokrmem.“[10] A když se ho ptali: „V čem je završení mnohých plodů Ducha?“, odpověděl: „V tom, když někdo dosáhne dokonalé lásky.“ Na to se ho ptali: „Jak se pozná, že jí někdo dosáhl?“ On odpověděl: „Jestliže vzpomínka na Boha v jeho mysli vzbuzuje ihned v jeho srdci lásku k Bohu a jeho oči hojně prolévají slzy. Vždyť láska obvykle při vzpomínce na milované probouzí slzy. A kdo takto miluje Pána, u toho nikdy nepřestávají slzy, protože v něm nikdy neustává to, co ho táhne ke vzpomínce na Boha. Proto i ve spánku rozmlouvá s Bohem, neboť je to pro lásku přirozené a ona je lidskou dokonalostí v tomto životě.“[11] A opět: „Láska k Bohu je přirozeně vroucí, a když někoho nezměrně přepadne, dostává se jeho duše do vytržení. Proto ji srdce toho, kdo ji pocítí, nemůže vměstnat a snést, ale je na něm vidět neobvyklá změna podle míry jeho kvality a lásky, která do něj vstoupí. A toto jsou viditelné znaky této lásky: tvář člověka je ohnivá a radostná, jeho tělo se zahřívá. Odcházejí od něho stud a strach a je jakoby v extázi. Moc, která spoutává jeho mysl, od něj prchá a je jakoby v ohromení. Hroznou smrt považuje za radostnou a pohled jeho mysli nikdy nezakouší jakékoliv přerušení v nebeských myšlenkách. A jakoby nepřítomný rozmlouvá s někým neviditelným. Jeho mysl a pohled přehlíží přirozené a neopouští své povznesení, skrze něž se pohybuje mezi věcmi. Vždyť i když něco koná, dokonale to nechápe, neboť jeho mysl se nachází v nazírání a neustále rozmlouvá s někým jiným. Touto duchovní opilostí byli kdysi opojeni apoštolové a mučedníci. Apoštolové obešli celý svět, namáhali se a trpěli urážky a mučedníci, když jim byly odsekávány údy, prolévali jako vodu svou krev a trpěli hrozná muka, nepropadali malomyslnosti, ale statečně vše snášeli. Byli nejmoudřejšími, i když byli považováni za nemoudré. A jiní blaženě, i když jakoby v nepořádku, přebývali v jeskyních, v horách, ve chlévech a zemských propastech. Kéž i nám dá Bůh, abychom toho dosáhli.“[12]

 Předcházející kapitola    Obsah    Další kapitola