81. O pokání, bázni, lásce, pláči, slzách a sebepokořování

(Pokračují slova svatého Izáka.) „Pokání je koráb a bázeň jeho kormidelník. Láska je božský přístav. Bázeň nás usazuje do lodi pokání, převáží přes páchnoucí moře života a uvádí do božského přístavu, kterým je láska. Do tohoto přístavu připlouvají všichni, kteří se namáhají a nesou břemeno pokání. A když dosáhneme lásky, tehdy jsme dosáhli Boha, naše cesta je u konce a dospěli jsme k ostrovu tamějšího pokoje, kde je Otec, Syn i Duch svatý.“[1]

O touze po Bohu říká Spasitel: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“[2] A o slzách píše týž svatý Izák: „Slzy během modlitby jsou příznakem Boží milosti, kterého dosáhla duše svým pokáním. Jsou příznakem toho, že modlitba byla přijata a skrze slzy začala vcházet na místo čistoty. Vždyť pokud nebudou odňaty od lidí myšlenky o pomíjejícím a oni od sebe neodvrhnou světskou naději, neprobudí se v nich pohrdání světem, nenaučí se připravovat svůj dobrý odchod z tohoto světa a nenaučí se v duši vzbuzovat myšlenky o tom, co bude pak, do té doby nemohou oči prolévat slzy. Vždyť slzy jsou důsledkem čistého a soustředěného myšlení na Boha, mnohých správných myšlenek, pamatování na něco důležitého, co se odehrává v mysli. Skrze tuto vzpomínku vchází do srdce smutek, z něhož se rodí a množí slzy.“[3] A Klimak: „Jako oheň stravuje chrastí, tak čisté slzy každou viditelnou skvrnu i skvrnu v myšlenkách.“[4] „Snažme se získat čisté a neklamné slzy, které se rodí z našich myšlenek na náš odchod na věčnost. Vždyť v nich není ztráta a vyvyšování, ale spíše očištění, prospívání v lásce k Bohu, omytí hříchů a apatie.“[5] „Nevěř svému pramenu slzí před dokonalým očištěním od vášní. Vždyť víno, které bylo teprve vylisováno, se ještě nedá pít.“[6] „Slzy, které přicházejí z bázně, se zachovávají samy skrze tutéž bázeň, ale ty, které pocházejí z lásky, někteří lidé lehce ztrácejí. Vždyť jen ten velký a neustálý oheň může zažíhat srdce ve chvílích konání. A je vskutku podivuhodné, jak je někdy menší (slzy z bázně) pevnější než větší.“[7]

O sebepokořování říká Antonín Veliký: „Velkým zápasem je pro člověka pokání z jeho hříchů před Pánem a očekávání pokušení do posledního dechu.“ A jiný svatý otec, když se ho ptali: „Co jsi zvláště našel na této cestě?“ odpověděl: „To, abych sám sebe ve všem pokořoval.“ To tazatel pochválil a dodal: „Jiná cesta než tato není.“ A abba Pimen říkal se sténáním: „Všechny ctnosti vstoupily do tohoto světa. Odeber z nich jednu ctnost a člověk bez ní těžko obstojí.“ Zeptali se ho: „A co je to za ctnost?“ A on odpověděl: „Ta, kdy člověk vždy pokořuje sám sebe.“ A abba Pimen řekl také: „Kdo pokořuje sám sebe, ten, i když by se s ním stalo cokoli, ztráta něčeho, zneuctění apod., se nikdy nermoutí. Vždyť se předem považoval za to hodna.“

 Předcházející kapitola    Obsah    Další kapitola